"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

SAP - kapitola VIII.

11. listopadu 2015 v 12:00 | Kate Černobílá |  SAP
Mám tu čest vám opožděně přinést ten nejčerstvější SAP. Kvalita je jako obvykle trošku vedle, ale co byste od společné povídky čekali? Tak jako tak já i Karin doufáme, že se vám to bude líbit!

VIII.

Dva poskoci spěchali k dalším dveřím. Na tvářích se jim rozlévaly obrovské úsměvy. Dnes se jim povedlo prodat mnohem více zboží, než bylo obvyklé. Kolem skladu chtěli projít bez povšimnutí. Jeden z nich se však zarazil. Otevřené dveře ho až magicky přitahovaly.

"Hele...tady jsou takové ty blbé kytky, ne?"

"Myslíš...milovaný kytičky toho magora?" Druhý z prodavačů SAPu se zamyslel. "Páni, někdy přemýšlím, že tam půjdu znovu a pořádně se pomstím."

Jeho kolega se ještě zářivěji usmál. Ukázal rukou svému příteli, že má počkat, a nakoukl do škvíry. "On tam není! Ten vědec tam není!" Zamyslel se. "Napadá tě to, co mě?"

"Jakože...ty myslíš..." Zhluboka vydechl. "Kámo, to je nápad! Minule mě ten psychouš tak naštval!"

"Jo. Tak jdem na to! Těším se na ten jeho výraz, až jeho milovaný kytičky zdechnou!" Zasmál se vlastním slovům a vklouzl do skladu. Když se podíval na rostliny cenící zuby, jeho úsměv se ještě rozšířil.

"Probůh, vidíš je? Ty jsou ale hnusný." Jeho parťák zavrtěl hlavou. "Máš dost herbáče?"

Jeho kolega mu zamával před očima lahvičkou silného herbicidu. "Jsem vždycky připraven." Přistoupil k první rostlině. Pokusila se ho kousnout, ale on si udržoval bezpečnou vzdálenost. Chrstl na ní průzračnou tekutinu. Na to, jak se podobala vodě, však byla jedním z nejsilnějších jedů. Lístky rostliny okamžitě povadly. Poskok přistoupil k další.

"Hele, a nechceš mi tak trochu pomoct? Ještě mě kousnou!"

"Tak jo, dej mi to." Převzal si od něj láhev. "Hej, kytky! Tohle je za to, že máte tak idiotskýho pána!" Šest zbylých kytek zlostně zacvakalo, jakoby mu snad rozumělo. Pomalu k nim přišel a zaklonil k jedné hlavu. Sals vilnis se po něm okamžitě ohnala, ale on se vyhnul, jakoby se jí vysmíval. Natáhl ruku a polil soložravku pálivým roztokem. Podobně pokračovali i u dalších pěti.

"Tak, práce hotova!" zanotoval si vrah. "Teďka rychle zdrhnem, než se vrátí, jo?"

"Ale nandali jsme mu to pěkně!" A s tímhle nadšeným švitořením opustili sklad.


"Cítí to Aydlin také? Deventer zavětřil...herbicid... Myslí si naše jediná spřízněná duše, že už začínám být paranoidní?" Prohodil vědec, zatímco se společně vraceli tam, kde nechali sedm rostlin na hlídání Averinovi a Yenerie.

Dívka také cítila podivný pach, ale nechtěla svého přítele děsit. "Jistě jsi jen paranoidní. Přemýšlej, jak by se dostali přes mého bratra a tu vyšetřovatelku?" Sama si tím ale vůbec nebyla jistá. Přidala do kroku, aby zbytečně nezpanikařila.
Nakonec téměř běžela. Zastavila se až šokem. Květiny se zdály být mrtvé.

Deventer nic neříkal. Pomalu přešel k první z rostlin. "Amire...Co se stalo?" zašeptal. Roztřeseně pohladil ubohou sals vilnis po zvadlém lístečku. Po několika mučivých minutách se obrátil k Aydlin. "Jsou ještě naživu...Deventer je ještě slyší...ale jejich hlasy slábnou!" Po tváři mu stekla slza.

Dívka vůbec nevěděla, co má dělat. Tady nešlo o to, že zemřely rostliny. Nejen. Jednalo se i o to, jak hloupě se to stalo. Mísil se v ní smutek a vztek, ale především lítost k Deventerovi. Věděla, jak je miluje. Přistoupila k němu a lehce se dotkla jeho paže. Když promluvila, snažila se, aby se jí netřásl hlas.

"A ani nezemřou. My s tím něco uděláme, uvidíš! Za chvíli na něco přijdeme, uvidíš! Takto to přece neskončí!" Pokusila se o povzbudivý úsměv.

"Aydlin je tak milá...ale mýlí se. Už to skončilo. Herbicid obsahuje látky, které působí pomalu, ale jistě. Deventerova rodina je nyní na hranici smrti. A já...já..." Vypadalo to, že už si ani není jistý, co by měl vůbec říct. "My...umřeme všichni. Všech osm." Pak si ale uvědomil, jak beznadějně to zní, a pokusil se o slabý úsměv. "Víme, že naše finance jsou pro plán Aydlin a jejích přátel nepostradatelné. Ale to jsou peníze, ne Deventer samotný. A my samozřejmě Aydlin naše bohatství odkážeme. A firmu také, bude-li chtít."

Plavovláska na něj vyděšeně hleděla. "Jak můžeš něco takového vůbec říct?! Vždyť víš, že mě na tobě záleží jako na člověku. I na všech rostlinách. Něco s tím uděláme. A já... já dokonce vím, co." Do žil se jí vlila nová naděje. "Vydržte! Všechno bude v pořádku!"

Bez hlubšího vysvětlení vyběhla ze skladu. Věděla, že je to riskantní, ale byla to jejich jediná možnost. Nedívala se před sebe. Proto také vrazila do něčeho měkkého. Vykřikla. Když však zahlédla, jak něco muži, do kterého vrazila, vypadlo z ruky, její křik se změnil v podrážděné vrčení. Nikdy předtím nevrčela. Ale lahvička vylitého herbicidu mluvila za vše. Vzápětí si však uvědomila, že k nim vůbec nemusí být nepřátelská.

"Dávejte si pozor!" začala hrát svou roli. "Spolupracujeme, takže se nemusíme navzájem shazovat!"

"Spolupr...Kdo jsi, slečinko?" Pak se mu ale něco vybavilo. "Slyšel jsem tvůj hlas tehdy u kytek! Ty jsi holka toho šílenýho vědce, ne?"

Odfrkla si. "Dodnes nechápu, proč jsem si s ním začínala." Ta slova jí nešla na jazyk, ale doufala, že to zní alespoň trochu přirozeně. Poté znovu pohlédla na lahvičku povalující se na zemi. "Vy to prodáváte?" Snažila se, aby to znělo nenuceně.

"Jo. Chceš koupit? Ten herbicid je prvotřídní! Máme sice ještě lepší verzi, se SAPem, ale tu jsme nevzali na loď. Ale tahle taky nemá chybu!"

Pokusila se o úsměv. "Ráda bych, ale nemám peníze. A...moc se omlouvám, že jsem vám jednu lahvičku vylila. Nejspíš jste někomu právě ukazovali účinky té látky, že ano?" Musela z nich dostat, že oni zabili Deventerovy rostliny, za každou cenu. Musela si tím být jistá.

"Jo! Tos měla vidět, jak chcípaly! Šli jsme za těma kytkama toho magora a dali jim pěkně zabrat! Škoda, že neuvidím, jak se ten šmejd asi teďka tváří!" Na celé kolo se rozesmál. "A mimochodem, proč jsi vlastně odtamtud zdrhla? Když sme tam před pár dnama byli, vypadalo to, jako že jste nejmíň kámoši. Co? Zjistilas, že ti nebude dávat peníze?"

Aydlin se musela hodně ovládat, aby se netvářila šokovaně ani naštvaně. Část se zabíjením rostlin raději nekomentovala. "Ne, ne, on by rád platil. Ale je to blázen. Moc velký blázen. I ti ostatní. Vlastně...vlastně...nejspíš si chtějí jen s tím celým plánem hrát na hrdiny. Všechno je hrozná hloupost. Jsem ráda, že jsem na to přišla dříve, než bude pozdě." Bylo to ubohé vysvětlení, ale spoléhala na to, že ho poskoci nebudou rozebírat do hloubky.

"No...to asi jo. A co nám vlastně chceš?"

Aydlin se znovu usmála. "Měla bych plán, jak si přivydělat. Jak prodat více SAPu. Ale chci na tom svůj podíl." Odmlčela se. "Vy musíte mít protilátky na ten herbicid, že ano?"

"Jo, to máme. Proč?"

"No...ten vědec by je možná potřeboval, nemyslíte? Můžete ho tak donutit koupit si něco od vaší firmy."

"Hej, holka, tobě to myslí! A můžem ho tím vydírat! Jako: ,Jestli chceš svoje květinečky zachránit, dej se na SAP!´. To znělo drsně, co?"

"Přesně tak," přikývla. Naoko působila nadšeně, ale v duchu byla naprosto na dně. Skutečně klesli tak hluboko, že použijí SAP? "Tak mi dejte tu protilátku, a já mu jí předám! Peníze si rozdělíme!"

"Tak jo." Vylovil z brašny láhev a podal jí ji. "Pak za náma přiď," křivě se usmál. "Ale až budeme prachatí, můžem si skočit na večeři, jenom já a ty!"

"Tak...dobře," souhlasila, ačkoli jí bylo spíše na omdlení. "Hned jsem zpět!" Pospíchala do skladu.

Mluvčí sedmi rostlin tam na ní čekal, schoulený mezi květináči. U nohou mu ležela pistole. "Aydlin je zpátky," konstatoval a do očí se mu vrátil alespoň zlomek původní jiskry. "Už moc času nezbývá. Deventer si už nechal přinést...nástroje. Moc by si přál, aby byla Aydlin s ním až do konce. Do úplného konce samozřejmě ne, bylo by od nás kruté a sobecké nechávat ji to sledovat."

Dívka jen zavrtěla hlavou. "K tomu nikdy nedojde." Vtiskla mu lahev do ruky. Připravila se na jeho reakci.

Vědec na to očarovaně zíral. "To je...to složení...tohle by mohlo neutralizovat látky v herbicidu!" Samozřejmě, všiml si i těch osudových tří písmen, ale v té chvíli mu to bylo docela jedno. "Aydlin je zázračná! Deventer tomu nemůže uvěřit... Nyní jí vděčíme svými životy."

Rychle obešel své přátele a každému nalil do květináče protilátku. Zdálo se, jakoby i on sám trošku pookřál. Sals vilnis sice pořád ještě nevzhlížely zdravě, ale už nebudou poškozovány víc - a za pár týdnů by se měly vrátit do normálu.

Aydlin se usmála. "Nyní se však musím vrátit za těmi, kteří je otrávili. Deventere..." Nevěděla, jak mu to má říct. V té chvíli si kvůli řečem poskoka opravdu připadala jako zlatokopka. "Oni za to chtějí zaplatit."

"Ale samozřejmě! Naše životy jsou cennější než peníze, takovou cenu zaplatíme s vděkem!" přikyvoval rychle. Poté ale trošku posmutněl. "Jen Deventera trošku mrzí, že peníze jsou to jediné, jak může Aydlin pomoct. Kéž by uměl i něco jiného... Takhle by jeho místo zastala každá kreditní karta."

"Ale to není vůbec pravda! Vždyť pro mě jsi na prvním místě přítelem, ne peněženkou!" Usmála se na něj. "Musím jít, ale pamatuj si, že tě mám opravdu ráda." Nemohla si dovolit čekat na jeho reakci.

Jakmile jeho kamarádka zmizela, vrátil se vědec mezi květináče, nyní ovšem se širokým úsměvem. Kdoví proč si připadal opravdu strašně šťastný, proto, že jeho rodina přestala být v nebezpečí, a také z části kvůli Aydlininým slovům. Došlo mu ale, že v jedné věci tahle úvaha není správná. Ačkoli si nějak uvědomoval, že je na to ještě brzy, upřímně cítil, že celá jeho rodina ohrožena nebyla - na Aydlin totiž herbicidy nefungují.

Náhle se ozvalo zavrzání dveří. Vědec se otočil. Sledoval Averinův veselý výraz, jak se měnil v nechápavý. Nedíval se však na něj, ale na rostliny.

"Zdravím, Deventere. Co- co se tady stalo?"

Majitel Salzu se mírně uklonil, ale jeho obvyklý přátelský pohled nahradilo něco mnohem méně neubližného. "S velkou lítostí vám musíme oznámit, velectěný pane, že zatímco jste nedodržel svou hlídku, jsme byli napadeni a málem nás to všechny stálo život. Zločin byl proveden herbicidem a záchrana odvahou vaší velectěné sestry."

Chvíli na něj jen hleděl. Nejprve proto, že si ta slova musel přeložit do normální řeči, a poté proto, že mu došel jejich smysl. Toto byla jedna z mála chvil v jeho životě, kdy opravdu cítil, že se musí omluvit. "Promiň. Něco takového jsem vůbec nečekal. Myslel jsem si, že Yeneria dobře zavřela dveře..." Jmenovaná stojící za ním se zamračila. Zvedl hlavu, aby se ospravedlnil. "Ale získali jsme všechny civilisty na svou stranu?" Deventer stále nereagoval. "Jak jste to nakonec vlastně vyřešili?"

"Naše drahá spřízněná duše Aydlin riskovala svůj život, vběhla na nepřátelské území a vymámila z těch bezcenných bytostí tuto protilátku." Podal mu lahvičku. "A nyní mimochodem opět hazarduje se svým životem, zatímco vyjednává s těmi zvířaty."

Averin však jeho slova sotva vnímal. "To je...od SAPu." Zděšeně pohlédl na Yeneriu a poté na Deventera. "Jak jsi mohl? Myslel jsem, že víš, za čím jdeme! A jak jsi k tomu mohl přimět někoho, jako je Aydlin? Využil jsi toho, jak je hodná, že ano?" Viditelně soptil vzteky.

Vědec věděl, že to obvinění je jen způli pravdivé, ale rozhodl se to nepopřít. Nechtěl zbytečně vyvolávat spory mezi sourozenci a způsobovat své přítelkyni problémy. "Ano. Deventer to udělal proto, aby zachránil svou rodinu. V porovnání s jejich životy jsou mu vaše ideály vedlejší."

"Myslel jsem, že to jsou i tvé ideály," zašeptal. Neměl totiž již sílu křičet. "Takže ty jsi to všechno udělal jen proto, abys zachránil...květiny. Květiny." Zavrtěl hlavou. "Jsi větší šílenec, než jsem si myslel. A kdo ví, co jsi mé sestře nalhal."

"Nezáleží na tom, co Deventer považuje za své ideály. Nezáleží na ničích ideálech. Záleží jen na tom, aby byla naše rodina v bezpečí. Averin to tak možná nevnímá, ale tím padá v našich očích pod úroveň velectěných bytostí." Zdůraznil jeho jméno, aby si každý všiml, že tam chybí "pan" nebo "lord". "Jen si klidně Deventera nenáviďte! Degradoval jste mou rodinu na něco, pro co je podivuhodné něco obětovat. Myslíte, že vám tohle Deventer odpustí?"

Averin převrátil oči v sloup. "Ale já po tobě nežádám odpuštění. Vyčetl jsem ti to jako chybu, kterou jsi udělal jako spojenec. Nemluvil jsem s tebou jako s nepřítelem. Ale tvá reakce mě jen utvrdila v mých slovech. Dále to nemá cenu probírat. Již se to stalo. Promiň, že jsem nehlídal tvou...rodinu...ale ty by ses měl také omluvit."

"Ačkoli svou omluvou a klidnými slovy pan Averin znovu nabyl svých titulů, Deventer se neomluví. Zachránil své blízké. Urazil velectěného, ale pouze po tom, co se sám cítil být uražen. Nemá se za co omlouvat."

Terorista si založil ruce na prsa. "Dobře. Ale tím pádem nepřáteli možná jsme." Obrátil se na Yeneriu a hledal v jejích očích souhlas.

"Takže ten podivný vědec vypadl? Mám ho zabít, nebo ne?" zeptala se agentka zmateně.

Mluvčí rostlin ho však v odpovědi předběhl. "Zkuste si to, má paní. Sice se vám dozajista podaří vzít život Deventerovi, ale pak už proti sobě budete mít nejen ozbrojené strážce lodi, ale i naše zaměstnance. Nezapomínejte, že ačkoli my sami nejsme cenní, skýtáme cenné zdroje!"

"To se nestane. Nikdo nikoho zabíjet nebude," odvětil Averin a podíval se na vyšetřovatelku, aby si to uvědomila.

"Vskutku. Tím pádem ani Deventer nepřikáže použít násilí," kývl vědec. "Ale nyní, prosíme, vyšlete delegaci najít naši jedinou přítelkyni. Dlouho se nevrací! Je naší povinností zajistit, aby se nedostala do nebezpečí!"

"Já to zařídím," nabídla se Yeneria a v mžiku byla pryč.
 

Prodavač kamenů- kapitola XV.

10. listopadu 2015 v 14:06 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Omlouvám se! Opravdu požehnaně dlouho jsem tady nebyla. Moje komentářové dluhy narostly do takových výšin, že je kterákoli hora proti nim drobeček. Nebyla to ovšem bezdůvodná odmlka. Nejhlavnější důvod je popsán v těch e-mailech, které mám už měsíce rozepsané, a další důvody jsou ty, že jsem z masochistických pohnutek přihlásila Prodavače kamenů do recenzí, které provádí několik uživatelů Wattpadu. To znamená, že jsem sebou samozřejmě musela extrémně hodit s dopisováním nových kapitol, aby recenzéři měli nějaký materiál a dopadlo to tak, že jsem tu povídku už mezitím téměř dopsala. (chybí epitolog) Proto si ty kapitoly, které zde ještě nejsou, předepíšu a zveřejním v následujících dnech/týdnech. Také musím vydat nejnovější kapitolu SAP-u! A pár recenzí! Prostě, svou článkovou odmlku se vám chystám královsky vynahradit.
...
Jedna z kapitol, na kterou jsem se těšila nejvíc. Nakonec se mi bohužel nepovedla v plném efektu, ale... Alespoň se mi to podařilo napsat vcelku krátké (a tím pádem alespoň trošku dějové). No, chtěla bych vás jen tak pro zajímavost požádat, jestli byste mi do komentářů nenapsali, jestli jste to čekali (pokud si to přečtete, pochopíte, o čem mluvím). Mimoto, už zbývají jen přibližně tři kapitoly do konce! (teď, když to píšu zpětně, tak vím, že čtyři.)

Kapitola XV.- Adelaide

současnost

"Hele, Jasnovidko..." Reineteril se rozhlédl kolem. "Jaké národy vlastně kdysi obývaly Melleossefin?"

"Takové, které vyráběly odolné slunečníky."

"Já jen, že některé skály jsou docela zajímavě tvarované... Podívej se třeba tamhle." Ukázal na jedno z podivných skalisek. Štíhlá a velmi vysoká kopa kamení strašně připomínala vlčí hlavu. Pochyboval, že něco takového vytvořila příroda. "Museli mít pokročilé technologie."

"Pokud Reineteril myslí zdejší architekturu, tak to žádná dávná civilizace na svědomí nemá. Nechali to postavit majitelé hrobek."

"Hrobek? Ona tady není jenom jedna?"

Přikývla. "Ale žádný strach, já si cestu nespletu."

"A pak už jen popadneme ten zablešený kámen, Obchodník si ho vyzvedne a já pak budu volný, že ano?"

"Správně by to tak mělo fungovat." pokrčila rameny. "Nemá však Reineteril ještě další cíle?"

"Jak to myslíš?"

"Nezamýšlí svého přítele pomstít?"

"No... Pár dnů bezprostředně po tom jsem to vážně chtěl udělat. Vážně jsem toužil najít tu bělovlasou mrchu a zabít ji znova, ale když pak našla ona mě...bál jsem se." Při vzpomínkách na večer v lese se otřásl. "Byl jsem tak vyděšený, že mě ani nepadlo, že to ona by se měla bát mě. A pak jsem přišel na to, že ona za to vlastně nemůže, že to všechno Adelaide."

"Tak proč Reineteril jednoduše nezabije viníka?"

"Říkáš to, jako by o nic nešlo..." Ušklíbl se. "Navíc, já už si za svůj život vražd odbyl dost. Nechte mě chvilku životy pro změnu zachraňovat..."

"Takže ses nevzdal snu být lékařem?!" vyjekla nadšeně. A to o tom zabíjení mluvila tak klidně...

"Mohl bych to ještě zkusit..."

Zazubila se. "Vidí Reineteril, jak se bez kamene svět rozzářil?"

"Jen ty jsi stále stejně otravná."

Doopravdy se mu všechno zdálo stejně ponuré jako vždycky, jen jedna starost odpadla - a to byla velká úleva. Nepřipadal si ale v pořádku. Cítil, že pořád kráčí po tenké hranici, že stačí jedno slůvko, jeden pohled, jedna náhodná myšlenka, a on se opět zhroutí. Napadlo ho, jestli napojení na Požírač duší nezpůsobilo jeho mozku nějaké fyzické poškození. Tak či tak, nějak tušil, že se záchvatů nezbaví možná až do smrti.

"Děkuji, mám to v popisu práce!" přikývla vesele a zatočila se.

Usmál se na ni a chtěl jí odpovědět nějakou protivnou poznámkou, ale v tom si všiml něčeho, co upoutalo jeho pozornost víc. Nejprve si myslel, že to, co vidí před sebou, je další z podivných útvarů, ale pak rozpoznal vysoký plot a tenkou kovovou věž. Sice to leželo v dolině a nevypadalo to zrovna přátelsky, ale byl si skoro jistý, že našel jejich cíl.

"Je to ono? Ta naše hrobka?" zeptal se zaujatě.

"Zřejmě ano," dívka s úsměvem pokrčila rameny, ale vzápětí ztuhla. "Už ani krok!" vyjekla, ale pozdě.

Její společník už překročil čáru.

Ozval se uši trhající skřípavý zvuk. Znělo to, jakoby zubařská vrtačka velikosti průměrného domu nahrávala duet s padajícím nádobím.

Reineteril si zoufale přitiskl k uším dlaně, ale vůbec to nepomohlo. Podíval se na Jasnovidku. Jen tak tam stála a zírala do dáli. Zdála se mu podivně bledá, ale na zkoumání detailů moc neměl čas, protože sám věnoval plnou energii tomu, aby se nezhroutil. Ten rámus byl tak nepříjemný, až mu připadalo, že ho to rozkládá zevnitř. Modlil se, aby to už skončilo.

A pak najednou to ustalo. Zavládlo ticho. Potom se ovšem ozvala další rána, tentokrát to byl ale zvuk tišší a nárazový, mnohem kratší. Svět se roztřásl.

"Zemětřesení?!" vyjekl student zaskočeně. Vrhl se k zemi, aby ho otřesy nestrhly samovolně.

Jasnovidka udělala to samé. "Bezpečnostní systém." Zavrtěla hlavou. Zněla naprosto klidně.

Dole u hrobky poletovalo něco šedého.

"A co je tohle?!"

"Další část zabezpečení. Jsou to ozbrojené přízraky. Starodávná technologie vynalezena jedním černokněžníkem na přelomu epoch. Až se dostatečně zformují, vyrazí nás zabít," lehce se usmívala.

"A jak se z toho dostaneme?" Mladík se ze všech sil snažil znít stejně vyrovnaně jako ona. Po chvíli si uvědomil, že už se o sebe ani nebojí. Prostě se z toho nějak vylížou, jako se jim to povedlo už tisíckrát.

"Stačí se na chvilku schovat. Jakmile se za pár minut systém deaktivuje, bude mu trvat přes několik dní, než se znovu nabije."

"Takže se zachráníme, když zalezeme třeba za tamtu skálu?" ověřoval si a ukazoval na nedalekou kopu rudých balvanů. Oddechl si. Věděl, že je z toho Jasnovidčina informovanost opět dostane.

Ale když viděl první přízrak letět k nim, klid ho přešel. To černé prostěradlo s rukavicí a mečem nelítostně svištělo vzduchem. Ten pohled mrazil studenta až do morku kostí. Z dálky ten "bezpečnostní systém" tak děsivě nevypadal...
Musím utéct! Zmateně se obrátil na svou průvodkyni. Stála bez hnutí a třásla se. Pak střelil pohledem ke skále, za kterou může najít útočiště. Ta skála je pár desítek stop od něj. Jasnovidka dalších několik, jenže na druhou stranu. Přízrak se nachází ještě relativně daleko. On to jistě stihne ke skále včas. Vstal a už se chtěl rozběhnout, ale svědomí mu v tom zabránilo.

"Věřila jsem mu. A on se mnou jedná jen jako s kusem masa. Pokud se objeví medvědi, udělá ze mě návnadu a sám uteče." Její hlas mu hrál v hlavě. Uvědomoval si, že doopravdy nic takového neřekla, ale ta halucinace předtím byla tak reálná...

Strážce hrobky už se blížil k nim.

Času moc nezbývalo.

Musím utéct!

Proč tam ta blbka jen tak stojí?!

Kašlu na ni! Je to její vina!

Přízrak už se sunul čím dál blíž. A nebyl jeden - nyní už po nich šla celá nehmotná garda.

Černovláska se pořád odmítala pohnout.

Může si za to sama!

Musím utéct a zachránit krk alespoň sobě!

Zatnul zuby a se opravdu toužil rozběhnout do bezpečí, ale vlastní nohy ho neposlouchaly.

Vybavil se mu ten večer. "Reineteril je první člověk, kterého jsem ve svém novém životě potkala. Tudíž ho znám už od úplného začátku. Vím o něm všechno a přeji si, aby on věděl vše o mně. On je má nová rodina."

Musím...musím zachránit alespoň sebe!

Musím...

K čertu s tím!

"Jasnovidko!" vykřikl a natáhl k ní ruku. Jeho hlas ji probral z transu a ona se na něj podívala. V šedých očích se jí zablesklo. Uchopila jeho dlaň a společně běželi ke skále.

Ztratili ale moc času. Přízraky zrychlily. Reineteril se vyděšeně ohlédl za sebe. Bez toho rozmýšlení by už byl dávno zachráněn. Na ostří mečů se odrazilo světlo. On z toho nemohl spustit oči. Srdce mu bušilo jako splašené. Jejich pronásledovatelé pořád nabírali rychlost. Nechci umřít tady! Ne!

Jeden ze strážců hrobky je dohnal, rozpřáhl se a sekl. Zasáhl však jen Jasnovidčin pláštík. Děvče se kdoví proč usmívalo.
A pak se znenadání přízraky zastavily.

Student tomu nemohl uvěřit. Ocitali se v bezpečí. Zvládli to.

"Sem na nás nemohou," zavrněla držitelka kamene, sedla si na zem a opřela se o skálu.

Mladík ji napodobil a marně se snažil uklidnit zvýšený tep. Přeludy kroužily kolem nich, ale držely si odstup a nevypadaly, že by měly zaútočit. Jemu se ovšem utišit své srdce nedařilo.

"Na cos to myslela..." začal udýchaně, hlas mu nějak vynechával. "...vždyť jsi nás málem oba zabila..."

"Pouze sebe. Nikdo Reineterila nenutil mě zachraňovat."

"Páni, jak já toho lituju..." pokusil se usmát. Konečně se mu podařilo trochu se zklidnit. "A jo, mimochodem... víš, jak jsme se včera vsadili, že pokud dokážu přijít na tajemství tvé nesmrtelnosti, budu se tě moct na něco zeptat..."

"Hm?"

Zaklonil hlavu. "Já to vzdávám. Nic mě nenapadá."

"Jasnovidka vyhrála!" dívka zavýskla. "Ale protože Reineteril skončil druhý, za což je stříbrná medaile, bude i přesto moct položit svou otázku."

"Vážně?" ověřoval si.

Přikývla.

"Dobře... Řekla bys mi, proč máš ty...záchvaty? Víš, co myslím. To tvé zasekávání. Před Traldisem. Na lodi. U Deiovy babičky. A teď před chvílí taky!"

"To nic, to se mi jen vrací vzpomínky." Prohodila bezelstně.

"Co...?! Ale to je úžasné, ne?"

"Byly to jenom útržky, ale před chvílí se mi vrátilo úplně všechno."

"Tak..." Nemohl si pomoct a za široka se zazubil. "Jak se jmenuješ?"

Zarazila se. "Ne, ne... tohle řeknu Reineterilovi, až jeho výprava úspěšně skončí. Nechám si to jako slavnostní překvapení." Také se usmála. To zase trošku vyvedlo z míry jeho. Už mu její úsměv mnohokrát připadal šťastný, šílený, krvežíznivý, nakažlivý, půvabný, nebezpečný...ale v tuto chvíli poprvé předstíraný.

Rozhodl se to neřešit. Určitě se mu to jen zdá. "Tak dobře! Budu se těšit!"

Byl si skoro jistý, že jí tahle debata není příjemná, a přemýšlel, jak změnit téma. Naštěstí ho předběhla. "Mimochodem, Reineteril by si měl být vědom, že osoba, o které se zmiňoval jako o ,bílé mrše', se nachází poblíž. A slunečné počasí by se mělo udržet až do zítřka."

Před očima mu přeběhlo spousta vzpomínek. Ta bytost stojící nad mrtvým Morixem. Ona, když utíkala a křičela po něm něco o Adelaide. A pak taky jejich setkání v lese. Ostatní dva obrázky však ale zdaleka nezůstaly v jeho mysli tak dlouho jako ten první.

Jeho jakžtakž ucházející nálada byla ta tam. To se stávalo vždycky, když si vzpomněl na ten den. Když si vzpomněl na něj. Na ty jeho pitomoučké naivní poznámky. Na tu jeho otravnost kompenzovanou psí oddaností. Na jeho podivnou ušlápnutost, za kterou se skrývalo něco zlověstnějšího, a na to jeho ubíjející nadšení. Měl jsem mu říct, že ho taky beru jako brášku...Vždycky si myslel, že ho prostě dohání svědomí, ale teď si poprvé uvědomil, že to není celé. Morix mu chyběl.

"Jakým právem ho mohla Adelaide zabít? Vždyť mu bylo teprv devatenáct a nic zlého neudělal... A ta coura ho zavraždila... Proč...?" V koutku mozku věděl, že to šeptá nahlas, ale bylo mu to jedno. Vždyť Jasnovidka už o tom beztak ví první poslední. "Víš, jak jsi říkala, že ji zabiješ?"

"Možná."

"Nemusíš. Udělám to já. Vážně to udělám. Morix byl...byl tak nevinný a tak hrozně hodný člověk...a ona..." Cítil, jak se mu oči zalévají slzami. Ale rozbrečet se odmítal. Docházelo mu, že musí rychle přejít na jiné myšlenky.

"Obávám se, že Adelaide mu tohle přání nebude moct splnit. Nejspíš se bude bránit." Černovláska mluvila s ledovým klidem. Student se na ni pečlivě zadíval. Zkoumal ji očima, jako by se snažil najít útěchu v její kráse.

"Najdeme ji potom spolu? Říkáš, že bude klást odpor...ale my dva společně..."

"Nejsem si jistá, jestli to půjde."

Její slova pálila jako pochodně. "Proč mluvíš tak chladně?" zeptal se roztřeseně. "Proč sakra mluvíš pořád tak ledově a netečně?" Ani jí nedal prostor k odpovědi. "Nenávidím tě. Nenávidím tě za to!"

Nebyla to pravda. Sám si naprosto uvědomoval, jak moc mu na ní záleží, ale v té zoufalé chvíli pro něj bylo kdoví proč důležité, aby si myslela opak.

"Mým cílem není Reineterilovi ublížit," zavrtěla hlavou. "Ale jsou tu lidé, jejichž cílem ano. Například Adelaide."

"Co proti mně vlastně má? Odkud se známe? Co jsem jí kdy udělal? A kde je?" Jeho myšlenky se však vražedkyně netýkaly. Jen se zoufale snažil se nějak na chvilku osvobodit od obrázku mrtvého Morixe. Něco ho napadlo.

"Nic. Neznáte se. Myslím, že si Reineterila vybrala pouze proto, že-"

"Jasnovidko," přerušil ji. Srdce se mu rozbušilo skoro stejně, jako před chvílí na útěku. Nebyl si jistý, z jakého pitomého důvodu to dělá, ale než si to stihl rozmyslet, přitiskl své rty na její. Přesně jak předpokládal, chutnala mírně po koření.

Čekal, že bude okamžitě odstrčen, ale ona spolupracovala, nejspíš ji to ani nepřekvapilo. Přivinula se k němu a zajela mu rukou do vlasů. Nechtěl ji pouštět. Zamlouvala se mu hebkost jejích rtů i teplo jejího těla, líbil se mu ten euforický pocit, že je tak blízko k ní. Ale pustit ji musel, protože se potřeboval nadechnout.

V té chvíli alespoň trošku přišel k rozumu a rychle ji odsunul dál od sebe. Co jsem to...sakra! "Promiň. To bylo velmi nevhodné." Díval se úplně na jinou stranu. "A n-navíc, nevykládej si to špatně! Prostě jsem to chtěl zkusit, nic víc! Nanejvýš se mi líbíš, ale neber to, jako bys u mě měla nějakou šanci!" Ale byl si naprosto vědom, že ať už teď řekne cokoli, jeho odtažitá maska už je teď stejně v háji.

"Omluvy jsou zbytečné. Jak už jsem vysvětlovala, můj vztah k Reineterilovi je jiný než jeho ke mně. Co jsou pro něj čtyři dny, je pro mě celý život. Také o mě toho zatím moc neví. Časem by se tohle samozřejmě srovnalo, ale chtělo by to léta, než by se jeho pouto ke mně stalo tak hlubokým jako moje k němu. Tím chci říct, že se nemusí omlouvat, protože mně jeho doteky nejsou nepříjemné." Všiml si, že použila podmiňovací způsob. Mírně ho to vyděsilo.

"Když jsi tohleto říkala minule, měl jsem za to, že z tebe mluví alkohol." Povzdechl si. "Teď už mi je jasné, že to nebylo pití, ale trvalá demence."

"To je dobře, že to Reineteril chápe!" zazubila se. Student si nemohl pomoct, její bezstarostný výraz mu připadal hrozně vyhaslý a falešný. Nedokázal si ani představit, jaké trápení v ní musely vzpomínky vyvolat.

"Zdá se, že se bezpečnostní systém deaktivoval. Přeje si Reineteril vykročit vpřed a všechno ukončit?"

Přikývl. "Ať máme tuhle šílenou výpravu už za sebou."

Společně vyšli vstříc hrobce. Do několika minut stanuli před plotem. Nicméně, brána byla zamčená.

Zatímco mladík s nepříjemným pocitem polemizoval o tom, jak chaotických pět dní to zažil, dívka došla k plotu, zalovila v trávě a vytáhla klíč.

Nestaral se, odkud o tom klíči věděla, byl rád, že ho mají. Odemkla bránu, prošli a ona vzápětí znova zamkla.

Tak tohle mu ale už ale trošku divné bylo. "Proč zamykáš?"

Podívala se na něj. "Kvůli bitvě s Adelaide."

"Bitvě...s..." Počkat! "Ona přijde?!" Po zádech mu přejel mráz. Nevěděl, jestli je připravený se se svou úhlavní nepřítelkyní setkat tváří v tvář.

"Ne." zavrtěla hlavou.

"Moment! Ona už tu je?! Kde?" Vyplašeně se rozhlédl kolem. Polil ho studený pot. Teď se konečně dozví, proč musel Morix zemřít...ale pravděpodobně ho to bude stát život.

"Byla tady od samého počátku."

"Čekala tady na nás?"

"Ne, nečekala." černovlásčin tón zněl pobaveně.

"A kde teda je?"

Reineteril nedůvěřivě couvl.

Jasnovidka na něj upřela oči. "Já jsem Adelaide."

Prodavač kamenů- kapitola 14,5

22. října 2015 v 21:46 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Omlouvám se za další bonusovku. Víte, tohle je vlastně úplná vata. Příběh by skončil úplně stejně i bez toho. Takže to nemůže být samostatná kapitola. Ale na druhou stranu, ačkoli to není vůbec důležité pro děj, je to sakramentsky podstatné pro vyznění příběhu jako takového. Proto jsem zvolila cestu nejmenšího odporu. Sice to sepíšu a zveřejním, ale dám před to označení "bonusová", aby čtenář věděl, do čeho jde - že to pro mě za mě může přeskočit. Navíc, bude to znít divně, ale mě to baví psát - mám z toho radost, a píšu přece pro sebe, tak proč to nenapsat? Tahle bonusovka konkrétně má za účel hlavně přiblížit Deireaneze a představit Foiren, o které zatím bylo (a bude) jenom zmiňováno. Snad se vám bude líbit! Jen jedno upozornění - prostřední scéna není vhodná pro cukrovkáře, protože je přeslazenější než bulharské palačinky.

o přibližně deset let dříve

"Chovejte se slušně. Dost, že se mi podařilo přemluvit Tehiarovy, aby přijeli do takové díry." přecedila skrz zuby docela nervózně působící, ale elegantní žena ve středním věku.

Malá holčička se naklonila ke svému bratrovi. "Kdo jsou to ti Tehi...oni?" zeptala se šeptem.

"Nějaká další nóbl rodina. Kamarádičkují se s tetou." zasyčel nazpět.

"A proč jedou k-"

Ale to už jim sestra jejich otce nehodlala tolerovat. "Mluvte nahlas! Je neslušné si šeptat!"

Její neteř se už nadechovala k omluvě, ale babička jim skočila do řeči. "Reillet, už ti někdo řekl, že když se budeš chovat jako psí čumák, pošlou tě večeřet pod stůl? Nemluv na ty děti jako na vojáky."

"Zajisté, matko." zasyčela. "Ale jistě pochopíš, že tady jde o jejich budoucnost. A nejen jejich! Celého našeho rodu- naší pověsti, našeho blahobytu, našich životů! Je bezpodmínečně nutné získat si Tehiarovy na naši stranu a zařadit jejich majetek pod naši správu!"

Potom si odkašlala a otočila se zpátky k dětem. "Hosté přijíždějí oslavit společně s námi Dny padajícího listí. Zůstanou v tomhle sídle na týden. Ale pro vás je spíše důležité, že mají dceru ve vašem věku. Musíte si s ní přátelsky hrát a nesmíte na ni být protivní, rozumíte?"

Sourozenci se na ni jenom zmateně dívali.

" Greirenbell?" zeptala se, aby z nich vymámila nějakou reakci.

Holčička rychle přikývla.

"Deireanezi?"

Její bratr udělal to samé.

"Výborně. A teď-" Než stačila ubohá majitelka univerzitních komplexů rozdat další rozkazy, dovnitř vběhl jeden z jejich sluhů.

"Promiňte! Lord a lady Tehiarovi právě dorazili!"

"Sakra!" zaklela a běžela ke dveřím. "O půl hodinu dřív! Krysy!"

Když se o chvíli později vrátila, následovali ji tři úplně neznámí lidé. Deireaneze učili, že by se měl v takových situacích poklonit, a tak vysekl trošku nemotornou úkolu. Jeho sestra zase předvedla téměř bezchybné pukrle.

Dospělí sice jejich pozdravy neopětovali, ale dívka, kterou si vedli s sebou, se uklonila skoro až k zemi. Bylo vidět, že vyrůstala v mnohem upjatějším a vznešenějším prostředí než dva sourozenci.

"Nuže... Vítejte!" Reillet nasadila něco jako úsměv a taktéž se mírně uklonila. "Nejprve ze všeho mi dovolte představit následníky našeho klanu. Tohle jsou dvojčata Deireanez a Greirenbell."

"Děkujeme za přivítání." opáčil cizí muž a napodobil její úklonu. "Zde je dědic našeho rodu, naše jediná dcera Foiren."

"Výborně, výborně! Nyní, když jsme se představili, mohli bychom děti nechat dětmi a jít si vypít kávu. Pokud souhlasíte, ráda bych vám nabídla občerstvení v mé nádherné kaktusové zahradě." Teta si hosty odváděla někam pryč, ale svou dcerku tam nechali.

Zavládlo trapné ticho, které po chvilce jako první prolomila Greirenbell: "Ahoj, Foiren! Určitě budeme kamarádky!"

Děvčátko se nesměle usmálo. "Bude mi ctí." pronesla a vysekla pukrle. Deireaneze okamžitě napadlo, že vypadla z nějaké pohádky o princeznách. Chovala se tak, tak tiše, vznešeně a delikátně, ale dokonce tak i vypadala. Světlé vlásky měla svázané v pevném drdolu s jiskřivou čelenkou a její nabírané šaty se mírně třpytily.

...

K večeru následujícího dne měly začínat oslavy. Hodiny na věži zatím odbíjely teprve poledne, ale chlapec se stejně nemohl dočkat. Na Dnech padajícího listí nikdy nebyla nuda, pořád se tam pouštěly lodičky, vystřelovaly ohňostroje a jedlo různé dorty.

Aby si ukrátil čas, vzal si tužku, pravítko, papír, nůžky a lepidlo a chystal se zmizet na tajném místě. O tom úkrytu věděla jen jeho sestra, která ho objevila společně s ním, ale časem se dohodli, že to bude jen jeho území a ona mu tam nebude lézt. Zrovna teď Greirenbell stejně hlídala Foiren.

Už přešel babiččiny pozemky a chystal se vplížit do nedalekého lesíku, když za sebou uslyšel čísi hlas. Otočil se.
"Uf, konečně...Volala jsem na tebe celou dobu, ale ty nic..." Dívka zněla vážně udýchaně.

"Promiň. Ale...kdo jsi?" Snažil si vzpomenout, ale žádné jméno se mu nevybavovalo. Byl si jistý, že zná všechny děti ve vesnici, ale ta holka mu vážně nebyla vůbec povědomá. Toto děvče v šedých teplácích a mikině nikdy neviděl.

"Eh?" Zmateně naklonila hlavu na stranu. Z vlnitých světlých vlasů jí spadla kšiltovka. "Tvoje paměť stojí za houby," mumlala, zatímco z ní oprašovala hlínu.

"Chodíš do béčka?" Byl si jistý, že v jeho třídě určitě není.

"Ne, my dva nejsme ze stejné školy." Povzdechla si. "Jsem Foiren. Foiren Tehiarová."

Chvilku mu trvalo, než mu to docvaklo. Včerejší obrázek kouzelné princezny byl ten tam.

"Neměla jsi náhodou být u G-"

"Belle jsem utekla. Pro můj výzkum jsi daleko zajímavější ty."

"Výzkum?"

"Můj osobní. Na první pohled vypadáš jako blb, ale chci to ověřit." Teprve teď si všiml, že si nese nějaký sešit. "Můžu se tě zeptat na pár otázek?"

"Hele, řekneš mi, že jsem blbej, a pak chceš, abych ti odpovídal?!"

"Jo. Začneme? Tvoje jméno mám, následuje věk. Kolik ti je?"

"Za půl roku mi bude třináct."

"Dva-ná-ct..." Pilně zapisovala. "To je úleva. Než jsem sem přijela, bála jsem se, že budeš mladší než já. I když, možná by bylo ještě horší, kdybys byl o hodně starší. Mně taky bude třináct."

"Proč si to píšeš?"

"Dělám výzkum." pokrčila rameny. "Mimochodem, vidím, že máš papír! Rád kreslíš?"

"Ne." odsekl. "Něco mnohem lepšího."

"A co?" Působila, že se nedá odbít.

"Ukážu ti to, ale jen když o tom nikomu neřekneš."

Uraženě založila ruku v bok. "Tato Foiren umí držet tajemství!"

Měl co dělat, aby nevyprskl smíchy. Zápasil s chutí výsměšně jí odpovědět stejným stylem, ale vzpomněl si, že má zakázáno být na ni protivný.

"Tak fajn. Pojď se mnou."

Radostně přikývla.

Propletli se mezi stromy a ocitli se v lesíku. Pro nezasvěceného by se všechny statné borůvkovice zdály stejné, ale Deireanez se dobře pamatoval cestu k té své.

"Jsme tady." prohlásil po chvíli a zastavil se.

"Páni!" žasla Foiren. "Ty máš opravdický dům na stromě!"

"Není to žádnej ,dům', ale letiště."

"To nevadí! Můžu nahoru?"

"Tak jo..." Sice se mu to moc nelíbilo, ale co měl dělat? Zakazovat jí něco by se rozhodně počítalo za protivnost.

"To jste si s Bellou postavili sami?" zeptala se dívka po chvíli, jakmile překonala žebřík.

"Ne. Je to tu už dlouho. I taťka tu chodil, když byl stejně starý jako my."

Děvče se rozhlédlo. Nemohla si nevšimnou papírových vlaštovek a letadýlek všude kolem. Některá visela na větvích, jiná kotvila urovnaná na "podlaze" domku. "Tak tohle ty děláš s tím papírem..."

Přikývl. "Jen abys věděla, já nelepím letadélka, jenom učím papír létat."

Okamžitě se zastyděl. Uvědomil si, jak divně ta věta zněla. Čekal, kdy se Foiren rozchechtá a začne si ho dobírat. Přinutil se na ni podívat. Vůbec nevypadala, jakoby zadržovala smích.

Dokonce se místo toho usmála. "Jsou opravdu hezká, ta letadýlka. Nezdají se mi ani upatlaná. Musel sis s nima dát hodně práce!"

"D-Dík..." Najednou byl rád, že se jí předtím nevysmíval. "Rodina mojí mamky má v Dainginu letiště. Jednou jsme se tam jeli podívat. Bylo to...prostě super."

"Chtěl bys jednou odjet do Dainginu a být pilot?"

"Ne. Teta by mě roztrhala. A já se na to ani nehodím. Asi bych neprošel zdravotní prohlídkou."

"Proč? Teda...pokud se můžu zeptat."

"Sluch." zamumlal a ukázal si na levou stranu lebky. "Když jsem byl malej, chytnul jsem nějakou nemoc a od té doby na tohle blbý ucho napůl neslyším."

"Tak proto jsi nereagoval, když jsem na tebe předtím z dálky křičela..." vědoucně přikyvovala.

"Promiň." Vzal do ruky jedno z letadýlek a poslal ho po větru pryč. Chvíli plachtilo a pak se zaseklo ve větvích. "A co to děláš za výzkum?"

"Zkoumám tebe."

"Proč?"

"Chci tě prostě líp poznat. Myslím, že je to praktické."

"Proč?" Vůbec nic nechápal. Vypadalo to, jakoby ona věděla nějaký samozřejmý fakt, který se mu nikdo neobtěžoval říct.

"Ty to nevíš?" Vytřeštila oči.

"Co?"

"Podniky a majetek našich rodin se má spojit. Tvoje teta náhodou pozvala moje rodiče na celé svátky - a dokonce jim řekla, že od téhle chvíle můžeme všechny významné dny trávit spolu! A ještě k tomu nakázala, aby s sebou vždycky brali mě! Není ti to trošku divné?"

"Jo, to máš pravdu. A co?"

Foiren z nějakých důvodů zrudla jako rajče. "Chystají se nás...mě a tebe...určitě se nás chystají zasnoubit!"

Chlapec zmateně zamrkal. "É?"

"N-Nás dva...za-zasnoubit! To znamená, že se budeme muset v-vzít, až budeme dospělí!" vychrlila rychle.

"A-Ale...to přece nejde! Vždyť my se...ne-nemáme rádi!" protestoval Deireanez, teď už stejně rozhozený a stejně červenající se jako ona.

"J-Já vím!" Založila ruce na hrudi a zhluboka se nadechla. "Musíme vymyslet, jak z toho průšvihu ven!"

Odhodlaně přikývl.

O tři roky později (pořád jsme sedm let v minulosti)

Deireanez se opíral o stěnu vysoké budovy a pozoroval proudy lidí hrnoucí se od vlaků a ke vlakům. Poslouchal jejich hluk, ale kvůli jeho uchu mu to splývalo spíše v šum. Také se snažil zaslechnout nějaké houkání, ale to marně.
Sám pro sebe se usmíval. Už skoro měsíc zoufale odpočítával dny do začátku těchto prázdnin. Nebylo to však jenom proto, že by mu vadila škola, nebo že by potřeboval více volného času.

Těšil se tolik proto, že měla opět přijet na vícedenní návštěvu rodina Tehiarových - i s jejich dcerou Foiren, jeho nejlepší kamarádkou.

Návštěvy byly domluveny vždy na svátky, prázdniny a každý třetí víkend. Ze začátku to oba brali jako nutné zlo a přinejlepším příležitost, aby vymýšleli různé způsoby, jak překazit plány jejich rodičů. Na pár věcí sice přišli, ale vzápětí vše selhalo. Časem to vzdali. Politické sňatky jsou pravděpodobně jedna z nevyhnutelných nevýhod bytí bohatým a privilegovaným. Ale i tak spolu byli nuceni trávit spoustu času - takže se mezi nimi přirozeně rozvinulo blízké přátelství.
O chvíli později se z nádraží vyřinul další dav lidí a tentokrát mezi nimi byla i ona. Hned jak si Deireaneze všimla, nadšeně zamávala a poté se dala na vlečení dvou obrovských kufrů jeho směrem.

Jakmile se k němu dostala, nechala zavazadla zavazadly a s bojovým pokřikem ho objala.

"Tato Foiren hlásí centrále svůj návrat do zapadákova!"

Zazubil se a přitiskl si ji k sobě. "Zajisté, madam. Ihned uvědomím všechna laserová stanoviště, aby po vaší flotile nestřílela."

"Myslíte obranné prvky nainstalované na všech strategicky zásadních kurnících, poručíku Deireanezi?"

"Přesně tak. A vy, pokud smím hádat, má paní, mi určitě na důkaz vaší přízně přivážíte čerstvý smog."

"Ach, je mi líto... Vinou nedočkavého kočího jsem nestihla nachytat do lahviček dostatek jedovaté mlhy... ale za to mi bude ctí vám věnovat krásně naleštěnou plastovou ceduli, kterou mí sluhové našli ležet u cesty."

Pustili jeden druhého a po chvíli se oba rozesmáli. Tohle vtipkování mělo svou tradici- pokaždé, když se setkali u nádraží, si říkali přesně tyhle věty, něco jako soukromý vítací ceremoniál. Foiren si přísahala, že si jednou nějakou plastovou ceduli opravdu přiveze.

"Tak co?" zeptala se nedočkavě.

"Co myslíš?" ušklíbl se.

Věnovala mu křivý úsměv. "Vzhledem k vašim nezvladatelným sklonům si místo studia lepit letadélka, bych řekla, poručíku, že jste u těch příjmaček shořel jak seno na hranici."

"Vzali mě! Nemám páru, jak se mi to povedlo, ale nějak jsem to napsal...a vzali mě!"

"Super!" vyjekla nadšeně a plácli si.

"A jak jste dopadla vy, má paní? Nedostalo vás záludné nebezpečenství přijímacích zkoušek na kolena?"

"Ani nápad!" zavýskala. "Třetí na listině!"

"Ze tří?"

Zazubila se a škádlivě do něj žduchla. "Že já vám již nikdy víc nepřivezu žádnou vznešenou ceduli, poručíku..."

Usmíval se taky, ale najednou jeho výraz zvážněl. "Je vážně fajn, že jsme se oba dostali, ale... škoda, že každý jdeme na jinou střední."

"No tak, vždyť se setkáme na výšce, ne? Sice nemám tucha, co budu studovat, ale dobře vím, že si diplom získám na vaší univerzitě." Uchopila jeden z kufrů, Deireanez vzal ten druhý a společně se vydali od nádraží k sídlu.

"Moje teta by tě pověsila za uši, kdybys šla studovat někam jinam."

"Tebou by zase nakrmila nějaký masožravý kaktus."

Zasmál se. "No, co ty víš...nikdo neví, co se stalo se studenty, kteří mizí z akademie..."

"A s těma, co na konci devítky pořád ještě neznají rozdíl mezi sudokopytníkem a lichokopytníkem, viď?"

"U-Um... Já už to vím!" Nervózně se ušklíbl. "Měli jsme to na příjmačkách! Takové otázky jsou pro mě hračka!"

"Vážně? Pak mi to dozajista zodpovíte správně, že ano, poručíku?"

První vteřinu se z toho chtěl nějak vymluvit, ale potom v tom zavětřil svou šanci. "Jak si přejete, madam. Ovšem, dovolil bych si přednést vám návrh. Bude to sázka. Jelikož jsem si vědom, že holdujete hazardu..."

"Jen pokračujte. Nemohu se dočkat, až si vyslechnu vaši nabídku."

"Pokud řeknu správnou odpověď, vyhraju sázku já, a když ne, tak je výhra tvoje."

"A co se chceš vsadit?"

Díval se do země. "Když vyhraju, půjdeš se mnou dneska ven."

"No, to půjdu tak jako tak... A co budeme dělat?"

"To, co vždycky." Upřeně sledoval vzorek na potahu kufru. Vší silou se snažil zastavit ruměnec, který se mu hrnul do tváří. "Půjdeme tam, kam vždycky, a budeme dělat to, co vždycky, jen v tom bude jedna změna."

"Hm?"

"B-Budeme...budeme tomu říkat ,rande'!" zadrmolil rychle.

Taky se začervenala a honem se podívala jiným směrem. "D-Dobře, vaši výzvu při...přijímám, poručíku. Položím vám tedy tu otázku."

"Sudokopytník...ehm..." Dělení kopytnatců bylo to poslední, na co se mu chtělo myslet. "Sudokopytník je...má to sudé číslo! Dva, čtyři, šest, osm, devět, jedenáct...ne... Já to nevím..."

Přikývla. "Správná odpověď."

"Ale v-vždyť já to nevěděl!"

"To nevadí... Já...já..." Pořád se nedokázala donutit podívat se jeho směrem. "Mám zájem přijmout vaše pozvání, poručíku, a nějací sudokopytníci mi to nepřekazí."

Deireanez netušil, co na to říct. Cítil se tak trapně a rozpačitě, ale na druhou stranu byl nějak šťastný. Zazubil se na ni a ona mu úsměv oplatila.

O další roky později - nyní už jsme jen přibližně půl roku v minulosti

"Tak co se s ní děje?!" vykřikl Deireanez znovu. Připadalo mu to, jakoby už tu otázku opakoval po sto padesáté. Srdce mu splašeně bilo.

Jeho teta ho ale ignorovala, stále jen nasupeně pochodovala v kolečku a stejně jako on, i ona opakovala pořád ty samé věci: "A to si říkají ,šlechta'?! Nemohu uvěřit, že se mezi dvaceti šesti vznešenými rody velké Sarahy našlo místo pro takové opelichané darmožrouty!"

"A já zase nevěřím tomu, jak ukradení ti já a Gr-"

"Ticho." její hlas byl tichý, ale silný. "To pro vás dva udržuji čest a slávu našeho rodu. To vám dávám to nejlepší vzdělání. A tvá drzá ústa si dovolí pronést, že jste mi ,ukradení'..."

"Omlouvám se, tetičko..." Její synovec trhl hlavou. "Ale, prosím, řeknete mi už konečně, co se stalo s Foiren?"

"Probudily se u ní symptomy. Ty zpřelámané krysy musely už od začátku vědět, že je vadná, a přesto..." zasyčela zlostně.

"Nemluvte o ní jako o věci!" vyjekl. "Je to člověk...a budoucí člen naší rodiny!"

Starší žena si odfrkla. "Budoucí člen rodiny? Ty si ji po tom všem ještě pořád chceš vzít? Už nemusíš. Šlechtických rodin je spousta. Našla bych ti vhodnější manželku."

Prudce zavrtěl hlavou. "Ani náhodou! Já a Foiren už jsme si na sebe zvykli!"

"Když na tom trváš..." povzdechla si. "A pokud chceš slyšet přesný název toho, co ji právě zabijí, jdi se zeptat doktora. Mě to nezajímá."

Zbledl. "Za...zabíjí...?"

"Snad si nemyslíš, že se za pár dnů probudí? Podle lékařské zprávy by se záchvat mohl potlačit určitou léčbou... a jinak navrhuji pár měsíců počkat a pak ji odpojit z přístrojů."

To je vtip, že jo?! "N-Ne! Ale léčba přece existuje!"

"Vskutku, ale stojí sedm set tisíc sarahských zlaťáků." Majitelka univerzity se zadívala na své kaktusy. "Problém je v tom, že Tehiarovi..." nakrčila nos pohrdáním. "...ty krysy v skutečnosti před patnácti lety zbankrotovaly a nás viděly jen jako příležitost splatit své dluhy! Podvedli nás, podvraťáci!"

"Takže...oni nemají na ty léky dost peněz?"

"Samozřejmě ne. Proto se ostatně nám, mnohem bohatším, pokusili vnutit tu svou oškubanou dcerušku."

Vůbec se mu nelíbilo, jak o Foiren mluví, ale byly tu i důležitější věci. Pokusil se o alespoň náznak úsměvu. "To je skvělé, že léčba existuje! Sedm set tisíc, to je pro vás jako nic! My jí to zaplatíme, že jo?" Jeho teta však neodpovídala, jen se na něj dívala jako na pitomce. "Že...ano?" zopakoval nejistě.

"Oni z nás udělají idioty a my na oplátku zachráníme jejich dceři život? Vážně?!"

"A-Ale..." Nevěřil svým vlastním uším.

"Takhle život nefunguje. Nemám s Foiren Tehiarovou nic společného a nehodlám jí pomáhat." Otočila se k němu zády a láskyplně pohladila jeden z kaktusů. "Pokud se ti to nelíbí, vezmi to do vlastních rukou. V žádném případě ode mě pomoc nečekej, ale...čirou náhodou dneska ustanovím odměnu za dopadení Reineterila Ailesmontena na sedm set tisíc."

"T-Takže..."

"Pokud mi svého zločineckého kamaráda přivedeš, získáš sedm set tisíc." Obrátila se zpátky k němu a věnovala mu významný pohled. "Už máš nějakou představu, co si za ně koupíš?"
 


Prodavač kamenů- kapitola XIV.

22. října 2015 v 21:37 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Omlouvám se, Kate žvaní a žvaní, jenže výsledky nikde. Jenže souběžně s tím, že nestíhá vůbec nic, se zoufale snaží dokončit Prodavače kamenů co nejdřív, protože si holubí mozeček objednala asi třicet recenzí a potřebuje vydat poslední kapitolu dřív, než stihne kterýkoli z těch recenzérů splnit svou práci. Samozřejmě, čím roste rychlost, tím klesá kvalita. (nepřímá úměrnost, řeší se trojčlenkou...rozječí se a bolestně se chytí za hlavu, když si vzpomene na předvčerejší test z kvadratických funkcí) Tahle kapitola je prostě...slabý odvar. Do pěti stránek jsem shrnula myšlenkové pochody, které by vystačily na pět kapitol, a dokázala jsem to tak bravurně, že se tam i přesto vůbec nic nestalo. Proto žebrám o vaše odpuštění alespoň tím, že jsem si pro vás připravila fanservisovou bonusovou kapitolu o Deireanezovi. Nuže, ale tady máte jádro 14. dílu, snad se vám alespoň trošku zalíbí!

Kapitola XIV.- Den, kdy se tvé štěstí vrátilo

Reineteril poplašeně zamžikal a uskočil několik kroků od něj. Teprve teď mu to po kouskách docházelo.

"V jaké fázi jsem?!" vyštěkl.

"Jak to myslíš?"

Zoufalý student zatnul ruce v pěst. "Kolik mám ještě času?!"

"Vždyť jsem ti to říkal. Několik dní."

"DNÍ?!" Zatočila se mu hlava. Dní... Pár desítek hodin...

"Přesně tak. Poté kontrolu převezme kámen, přičemž veškeré funkce tvého mozku, krom těch, které udržují přežití, budou deaktivovány. Za pár let následuje definitivní smrt. Hodně štěstí." Obchodníkův tón zněl, jako by se mu to zdálo vtipné. Obrátil se a odcházel.

Tentokrát ho mladík nezastavil. Svezl se na kolena a jen zíral do prázdna. Už stačí jen chvilka a bude po všem. Jeho fyzická schránka možná přežije ještě nějaký ten rok navíc, ale to už nebude on. Pro něj je už za rohem konečná.

Pozoroval lávu a svět se s ním houpal.

Jak jen mohl být tak pitomý?! Co ho tehdy donutilo si ten zatracený kámen vzít?! Mnohokrát si sice říkal, že chce umřít, jenže když teď konečně přišlo na praxi, zdálo se mu to nějaké...předčasné. V tenhle okamžik po smrti netoužil. Dobře si uvědomoval, že za chvilku to může být úplně naopak- že za pár vteřin může žebrat o vlastní zánik, ale pak se miska vah zase na chvíli převáží a pud sebezáchovy zvítězí.

Navíc, on si přece předepsal jiný trest...svůj plán... Už od doby, co poprvé ve svých snech uviděl Morixe v kaluži krve, si přísahal, že tu myšlenku dovede do konce.

Nepochyboval, že jeho nejlepšího přítele zabila Reineterilova vlastní protivnost, a teď toužil tuhle zbraň namířit proti sobě. K nikomu nikdy neprojevit laskavost, říkat lidem co nejčastěji věci, které bolí, a za každých okolností si hledět jenom sám sebe.

V jeho idealizovaných představách by ho takové chování mělo za pár let dostat do situace, kdy ho všichni kolem budou nenávidět. A pak...pak konečně bude někým zrazen. Někdo mu bodne dýku do zad. Někdo ho duševně zraní tak, že na to nadosmrti nezapomene. Tím by se teoreticky měly zabít dvě mouchy jednou ranou- protože on bude tím potrestán za svá provinění a ještě k tomu bude moct svou nenávist přesměrovat ze sebe na onoho zrádce. Dávalo mu to smysl.

Ale ať se snažil sebevíc, nevyšlo mu to. Zkoušel to uplatnit na Jasnovidce- pilně pracoval na tom, aby si ji obrátil proti sobě, jenže ona mu to nějak prokoukla a zjevně jeho protivnost nebrala vážně. Nechápal to. Nejméně mu na tom šlo do hlavy to, že ačkoli to jde přímo proti jeho současnému životnímu cíli, stejně je kdovíproč rád, že to na ni nefunguje. Samozřejmě, v rámci sebespravedlnosti si přál, aby ho nenáviděl každý- ovšem každý kromě ní.

Sesunul se na kolena a cítil, že se každou minutu rozbrečí. Proč jen to nechal zajít tak daleko? V hlavě se mu mísily scény, které viděl skrz kámen vypravěče, a snažily se vyvodit nějaký závěr samy ze sebe.

Co si to o sobě vůbec myslím...? Vždyť je přirozené, že se bojí umřít. Ale to ještě neznamená, že je správné, aby bojoval o přežití. Ne, za to, co udělal Morixovi, si zaslouží jen tu nejstrašnější smrt. A hned.

Trošku se uklidnil. Snažil se zhluboka dýchat. Teď, když mu zbývá pár desítek hodin života, rozhodně nemá čas na polehávání a sebelítost! Musí najít Jasnovidku a říct jí to! Určitě by stála o to, aby ses s ní alespoň rozloučil...

Jakmile se ovšem rozpomněl na hledání své uprchlé kamarádky, na mysl se mu vrátila skutečnost, na kterou už dlouho nepomyslel.

V sevřené dlani stále svíral svůj kámen. Zvedl ho a podíval se na něj proti světlu. V životě neviděl nic tak nádherného. Pořád z něj sálaly jakési vibrace, které rozechvívaly Reineterilovo srdce, ale už nic...nic víc. Jeho čerstvé zážitky přerušily všechny pokusy o psychické prolnutí, protože jakmile se mu opál začínal opět dostávat pod kůži, tentokrát už o tom mladík dobře věděl a vždy si mezi sebou a Požíračem představil ohavné modro-červené šipky, což byl v tu chvíli jakýsi štít.

Pouto mezi ním a kamenem, jeho závislost, ne, nic z toho se nezlomilo. Ale právě v tento okamžik byl moc šokovaný. A s uvědoměním, že ta věcička ho zabila, jeho zhnusení všechno ostatní přebilo. Dobře věděl, že to se za chvíli změní. Jakmile se srovná s tím, co se dozvěděl, kámen nad ním pravděpodobně opět převezme kontrolu, takže musel přemýšlet rychle.

Snažil se co nejpřesněji si rozpomenout na tu zasněženou noc, kdy opál koupil. Vybavovalo se mu, že mu Deireanez byl v patách a on se mu ztratil v bludišti postranních uliček. A tam, v jedné z nich, pod světlem lampy čekal Obchodník se svým prokletým zbožím.

Všiml si Reineterila a přilákal ho k sobě. Pak mu odrecitoval tu básničku a potom...potom to už šlo prostě z kopce.

Jak ale zněla ta básnička? Určitě obsahovala nějaký návod, jak se kamene zbavit!

Ačkoli mladíka bolelo už jen o takových věcech přemýšlet, musel. Rozhodl se. Dokud mu rozum nezastře slepá oddanost, bude se snažit strávit zbytek svého času užitečně. Například tím, že se omluví Jasnovidce. Ale to jí musí najít- což s kamenem v kapse půjde těžko. Proto musí jeho ochranný artefakt pryč. I za cenu, že tím zničí sám sebe.

"Nejedná se o nějaký amulet. Tohle nosí štěstí- zaručené a věčné štěstí." Tohle přesně mu Obchodník řekl. Na tuhle větu si vzpomínal nejjasněji.

Teď mu to připadalo jenom jako nějaký krutý černý humor.

Zaklonil hlavu k obloze. "Tomuhle říkáte ,štěstí´?" Nevesele se ušklíbl.

Ani o pět minut později na nic nepřišel. Podíval se před sebe a řešení ho napadlo jenom jedno. Pravděpodobně to nezabere, ale zkusit to musí.

"Vážně promiň, brachu." zašeptal kameni a ještě pořádně si ho prohlédl. Poté odvrátil zrak a polkl na prázdno. Ještě chvilku zaváhal. Teď, nebo nikdy! Napřáhl se a hodil opál do lávy.

Těžce vydechl a položil se do lehu na zem. Nedokázal uvěřit tomu, co právě udělal. Jakou blbost to právě spáchal. Měl v rukou zdroj zaručeného a věčného štěstí- a on ho roztavil. Na druhou stranu ale cítil jakési uspokojení. Zničil důvod své existence. Zničil kámen. Ale...jinak nic. Bylo mu to od srdce jedno. Naopak. Kolébala ho úleva.

Nechápal to. Čekal bolest a zoufalství, ten nezastavitelný vztek... Ten hněv, který začíná jako nevinné stažení žeber. Poté vám trhá žilky v krku a vy křičíte, abyste ho dostali z hlasivek. A pak, ještě než bude pokračovat směrem nahoru, se vám rozleze přes ramena k rukou, posype vás zimnicí a zatne vám každičký sval. A zatímco vy zoufale zabořujete prsty do vzduchu a marně se ho snažíte poškodit, alespoň trošku změnit jeho tvar, ta potvora vztek vám šplhá po míše až k samotnému mozku, vytahuje z kapsy pohrabáč a začíná vám pozvolna přejíždět železnými hráběmi po šedých buňkách. Tento typ hněvu měl Reineteril očekával, ale nic takového nepřišlo.

Byl za to celkem rád. Nekontrolovatelný vztek totiž nebývá tou nejhorší fází zhroucení. Tou je procitnutí. Když má vaše vidění pořád ještě barvu krvinek, naprosto si uvědomujete, co děláte. Bývalému studentu přejel mráz po zádech, když si na ten pocit vzpomněl. Ta neobytná chuť řvát, ale ne proto, abyste setřásli tu hroznou zlost, ale abyste donutili ostatní zapomenout na to, co právě viděli, abyste jim nějak prorvali díru do mozku, aby vás už přestali odsuzovat, to zoufalství, z toho, jak hluboko jste se propadli, ta touha vymazat tu hysterickou scénu z historie. Ta žízeň po tom, aby ten, na koho ječíte, tasil meč a uťal vaši už stejně dávno ztracenou hlavu. Představa vaší vlastní krve rozstříknuté kolem... Ne, procitnutí bezpochyby páchá větší škody.

Proto byl Reineteril tak šťastný, že to on samotný přijal s jakousi apatií, že se obvyklý proces nespustil. Když o tom tak přemýšlel, nikdy předtím, než získal kámen, žádným podobným záchvatem neprošel. Poté ano. Poté začaly být na pořadu dne- neúprosně, pravidelně. Ale teď se musel usmát. V té krátké chvíli euforie se cítil, jakoby své zoufalství hodil do lávy spolu s Požíračem duší. Někde hluboko uvnitř věděl, že to není pravda, že se to vrátí, ale v tu minutu byl hrozně moc rád.

Vstal a rozhlédl se kolem. Nedaleko od něj leželo na zemi něco šedého. Bylo to tam už od začátku?

Přešel k tomu. Vypadalo to na kus pletené látky. Zvedl ji. Byla mu něčím povědomá.

"Šála...?" Zaplavila ho nepříjemná nostalgie spojená s čirým děsem. Kdysi také míval takovou. Z heboučké, ale hrubé vlny, šedou a poctivou šálu, přesně takovou, bez které žádný student Severní akademie v zimě nepřežije. Pamatoval si, že ji dostal od Deireaneze k narozeninám. Jeho spolubydlící se tehdy ošíval, že mu ji předala nějaká neznámá spolužačka, která se příliš bála dát ji Reineterilovi osobně, ale on nevěděl, jestli té povídačce věřil. Od té doby tu šálu každý den nosil, z vděčnosti a úcty ke své "neznámé ctitelce", ale tajně podezíral Deie, že to byl doopravdy on, kdo ji upletl.

Jenže potom, co se dozvěděl, že ho Deireanez pronásleduje a chce ho předat spravedlnosti, vzpomínka zhořkla a on se té šály při první příležitosti zbavil. Pokud si pamatoval správně, předal ji Obchodníkovi, zaplatil jí za kámen.

Jakmile si nad tím trošku popřemýšlel, strach ho přešel. To přece nemůže být jeho stará šála. Tu nechala ta prohnaná liška odpařit se. Ale může se o tom jednoduše přesvědčit! Ta jeho měla na konci nenápadnou červenou hvězdičku. Obracel látku křížem krážem, po chvíli už s jemným úsměvem.

A pak ho v jedné vteřině ten úsměv přešel.

Hvězdička.

"Obchodníku!" zavolal vzápětí. Proč...?! Proč ji vrátil?!

Sklonil hlavu k zemi a náhodou si všiml mírně ohořelého lístečku. Zvedl ho.

Stálo tam: "Gratuluji! Došlo ke stornování obchodu. Přeji hodně štěstí do budoucna a doufám, že si pro další nákup opět vyberete nás!"

Tak proto vrátil tu šálu...Reineteril musel nevěřícně zavrtěl hlavou. "Ten parchant..." zamumlal s celkem radostným podtónem. "Ani se nenamáhal mi říct, že prostě stačí kámen zničit..." Asi mě zkoušel, jestli mi to dojde. Pokud bych nejednal dost rychle a nezbavil se té prokleté věci, než se mi stačila dostat do hlavy, zabilo by mě to.

Nebyl si jistý, jestli jeho propojení s kamenem zmizelo, nebo jestli se mu pořád odpočítává těch zlomových pár dní, ale v té chvíli už mu to bylo celkem jedno. Teď, když se z toho všeho vymotal, bude umírat s čistou myslí.

Pak mu ale něco došlo. Obchodník mu sice opravdu neřekl ani slovo, ale přesto není pravda, že by na to přišel sám. Někdo mu to poradil. Někdo mu to opakoval alespoň třikrát denně. To díky někomu ho to podvědomě napadlo.

Jasnovidka... Musím jí poděkovat!

Usmál se a rozhlédl se po krajině. Jeho oči ihned našly skálu, kterou potřebovaly. Nevěděl, odkud to ví, ale byl si naprosto jistý, že to je ono.

Jakmile na to pomyslel, samotného ho to vyděsilo. Proč...odkud se to dozvěděl? Ale dal by za to ruku do ohně...
Po chvíli se ale trochu uklidnil. Cítil velmi známé hřání kamene v kapse- ale tentokrát to nebyl jeho parazit, ale ten, co mu dala do úschovy Jasnovidka. Požírač duší, jehož hlavní funkcí je prozrazovat, radit...a napovídat...

Tak tohle myslela tou "nápovědou"! Proto chtěla, abych měl její kámen u sebe! Pche, ona to plánovala...mrška jedna... Nechtíc se nad tím musel pousmát. On je bez kamene a chystá se ji najít. Všechno dopadlo přesně tak, jak chtěla. Zmanipulovala ho mistrně.

Uvázal si šálu kolem krku a poklusem se vydal k té skále. Už se těšil, až Jasnovidku uvidí. Doufal, že ji svým prozřením alespoň trochu překvapí. Když se blížil místu, kde věděl, že ji najde, nemohl si pomoct a usmíval se od ucha k uchu. Chtěl se jí co nejrychleji omluvit za všechny ty křivdy.

Pak se ale zarazil. Pokud to udělá, úplně tím zlikviduje svůj dosavadní postup ohledně svého plánu. Nesmí se přece nechat přemoct pocity! Musí se chovat jako normálně.

Brzy se mu potvrdilo, že "nápověda" nelhala. Uslyšel totiž notoricky známé morbidní mňoukání, Jasnovidčinu písničku. Zaposlouchal se do textu.

Konečně se čas uložil ke spánku,

už se můry nezachrání,

a já na novou stránku

ti píšu nové varování.

Dokud do cíle zbývá míle,

ještě je pro tebe času dost,

k tomu, abys rozlomil své růžové brýle

a ovládl svou zlost.

Moje varování je jako v lávě květy

-na každé straně se opakují ty samé věty.

Všiml si, že rýmy už nejsou tak flexibilní a výstižné jako v minulých slokách- občas musela dokonce zrychlovat, aby nafrázovala příliš dlouhé verše do správného rytmu. Navíc měl pocit, že poslední rým se nemýlí- bylo to už opravdu jako kolovrátek, sloky se sice lišily, ale v základu všechny říkaly to stejné.

Vyjadřovaly nářek smutné bytosti, která se z nějakého důvodu chystala ublížit svému blízkému příteli a chtěla po něm, aby utekl a zachránil se, ještě než to stihne udělat. Měla dilema- nemohla mlčet, protože jí na něm příliš záleží, a nemohla mu to říct přímo, protože by zničila vlastní plány. Možná, že každá sloka znázorňovala jeden její nezávislý pokus sdělit mu to, ale pokaždé selhala, a proto se pravděpodobně píseň v ději nikam nehnula.

Reineteril si řekl, že se na tu písničku musí někdy Jasnovidky zeptat. Zejména ho zajímalo, kde takový morbidní nápěvek slyšela.

Neomlouvat se, neděkovat. Dokud mě k tomu nepřinutí. Student se zhluboka nadechl a vykročil zpoza skály. "A koho odháníš teď? Další netopýry? Klobouky? Nebo snad mě?"

Seděla na hromadě kamení a když ho uviděla, zazubila se od ucha k uchu. V očích se jí zablesklo. "Neodháním, přilákávám!"

"A co, prosím tě? Problémy?"

"Námořníky!" pronesla hrdě a tvářila se u toho zcela vážně.

Po tomhle se mi docela stýskalo... "Vážně? Hraješ si na sirénu?"

Přikývla. "Reineteril je hlavička!"

"V tom případě nejsi jenom siréna- ty jsi speciální siréna. A přitahuješ jenom speciální námořníky."

Tázavě naklonila hlavu na stranu.

"Hluché námořníky." objasnil.

Usmála se ještě více. Když tam tak seděla na hraně nevysoké skály, culila se a pohupovala nohama, působila jako část obrázku vystřižená z plakátu a dolepená do prostředí pustých lávových jezírek.

"Takže Reineteril si vybral? To jsem ráda. Zítra bude masivní bouřka. Ideální počasí pro obrovskou oslavu. Uspořádáme obří večírek a-"

Její jindy lhostejný hlas se chvěl nadšením, ale mladík byl skeptičtější. "Ještě není co slavit." Když to říkal, vybavil se mu rozhovor, který vedli v tom zaprášeném hostinci. Vrátila se mu i ta myšlenka, která ho napadla tentokrát. "Morixovi žádná pitomá oslava život nevrátí." Tentokrát to vyslovil nahlas.

Stačila čtyři slova... čtyři slova, která dokázala naprosto rozdrtit jeho odlehčenou náladu. Ano, stavy, kdy každý "šel po jeho kameni" možná byly jen výplody toho, jak chapadla Požírače duší jezdila po jeho mozku, ale Morix, ubohý, mladý, nevinný a zavražděný Morix byl naprosto skutečný a s parazitickými drahokamy neměl nic společného.

Mladík zkřivil tvář a schoval obličej do dlaní. "Sakra..." zasyčel. Ale nepomohlo to. Cedulka "zabil jsem svého nejlepšího přítele" blikala v jeho hlavě vesele dál.

"Odpověděl by mi Reineteril na jednu otázku?"

"Hm?" vzhlédl k ní, ale nezněl moc nadšeně.

"Proč se obviňuje?"

"Hele, tak na tohle vážně nemám náladu."

"Detekováno nedorozumění. Myslím tím- proč se obviňuje z Adelaidina zločinu? Brát na sebe vinu za svůj vlastní zločin, to prosím, ale trápit se kvůli provinění někoho, čí tvář v životě neviděl?"

"Adelaidina...zločinu?" Měl silné deja-vu, že podobný rozhovor už několikrát absolvoval. Ale vždycky se to zaseklo právě tady, nikdy se nedozvěděl žádnou odpověď navíc.

"Ano. Řetězec." U normálního člověka bychom ten tón nazvali asi "mrazivý", ale u Jasnovidky byl úplně běžný. "Adelaide zabíjí mrtvou. Mrtvá se mstí na Reineterilově příteli."

"To jsem pochopil, sama mi to řekla, ale... Nezjistil tvůj kámen o Adelaide něco nového? Kdo to je? Kde je? Co chystá? Proč to dělá? Co proti mně má?"

"Nic, nic, nic. Ale je nebezpečná."

"Počkat...ty že shledáváš někoho ,nebezpečným´?"

"Uvidíme v hrobce. Tam končí Reineterilova pouť. Od té chvíle už ona nebude mít žádná vodítka o jeho přesunech."

"Počkat! Jak vůbec ví o naší výpravě...dokonce i o jejím přesném cíli? Ne...řekni, prosím, že Obchodník celou tu dobu nebyl na její straně..."

"Už Reineteril chápe význam důvěry?"

Převrátil oči. "Co sem zase taháš tohle?"

"O žádném Obchodníkovi mi nikdy neříkal. Takže pokud bych neuměla hádat, neznala bych odpověď na jeho otázku."

"Dobře, tak promiň... A ta odpověď je?"

Teď se beztak zatváří tajemně, pak se dramaticky odmlčí a nakonec řekne: "Nevím!". Ha, už tě mám přečtenou!

Zatvářila se tajemně, pak se dramaticky odmlčela a prohlásila: "Obratlovci, kmen ostrozubí."

"Mohla bys to laskavě brát vážně?"

"Promiň. Tentokrát to řeknu pořádně- strunatci, obratlovci, savci, ostrozubí."

"No nic, odpovědi se asi nedočkám. Raději položím další otázku. A prosím, spolupracuj, jde mi o život..."

"Jen se snažím být věrohodná. Přesně takhle odpovídají opravdoví jasnovidci."

Najednou se mu v mozku něco spojilo. "Hele, Jasnovidko... nebyla to náhodou Adelaide, kdo ti vymazal paměť?"
Ne, ne, ne...ona už přece říkala, že o tom nic neví...

Jen tak mimoděk kývla. "U-Um. Byla."

"Co?! A to jsi nemohla říct dříve?"

"Proč? Je to důležité?"

"Celkem. No nic, tak máme stejného nepřítele. Navíc, další zločin, za který tu mrchu poženu před mírovládní soud."

Jasnovidka najednou vytřeštila oči. "Mírovláda je proti ní bezzubá. Jenom dokážu Adelaide chytit!" Hravý podtón z jejího hlasu úplně zmizel. Rty se jí zvlnily do nepřirozeného úšklebku. "Zabiju ji."

"Počkej..." Reineteril zaváhal. "Vždyť ty už ses s ní jednou zřejmě střetla a prohrála jsi. Navíc, není potřeba, aby ses snižovala na její úroveň. Já už vrah jsem, takže to když tak udělám já."

"Chce Reineteril abych mu řekla tajemství...?" zašeptala.

"Do toho."

V jejích očích se leskl jakýsi strach. "Já..." Provinile se zadívala dolů. "Já...odtud asi nebudu umět slézt." Připomínala kočku uvízlou na stromě.

"Tak proč jsi vůbec lezla nahoru?" povzdechl si. "Navíc jsem si doteď myslel, že řešíme vážná témata." zavrtěl hlavou. "A proč mi vůbec takové věci oznamuješ? Až se ti bude chtít dolů, tak na mě stejně bez varování skočíš."

"Přesně tak!" Věnovala mu široký úsměv. Když se na ni díval, neubránil se myšlence, že ta její vyšinutost musí být svým způsobem nakažlivá. Třeba teď mu kvůli tomu bylo úplně jedno, že ho chtějí všichni zabít, když se ta podivínka takhle culila, musel se usmívat taky.

"Copak, Reineteril vypadá obzvláště zamyšleně..."

Ušklíbl se. "To nic, já jen, že by z tebe nakonec byla pěkně inovátorská siréna." A mě bys chytla bez námahy...

Neodpověděla, jen se předklonila a spadla mu do náruče.


"Ztratili ´sme ho. Ani Dei už stopu nechytí." zašeptal jeden ze studentů a ustaraně sklonil zrak k zemi.

Jejich velitel zatnul zuby. "Dejte mi trochu času!" Tečky na přístroji se pořád ne a ne spojit. Asi se málo soustředil.
Poté, co jim došlo, že byli záměrně posláni nesprávnou cestou, nezbývalo jim nic než zoufalství. Reineterilova kamarádka je převezla a jejich cíl se ztratil v nedohlednu.

Jedna z teček konečně našla své místo. Deireanez ale pouze nevěřícně zavrtěl hlavou a hledání resetoval.

"Našel jsi něco?"

"Vůbec nic. Ukazuje mi to, že je Rein v Melleossefinu. Co by tam dělal?"

"Ale to tvé udělátko se nemýlí, ne?"

"To by ses divil. Tyhle přístroje jsou v nesprávných rukou hrozně nespolehlivé. Musíte přesně vědět, jak s nimi zacházet, aby se jim dalo věřit."

"Ale to ty víš, ne?" nedal se odbýt jeden z jeho poskoků.

"Doteď jsem si to myslel. Jenže..." znovu zavrtěl hlavou.

Jeho spolužákům div že nepoklesla čelist. Pyšný Deireanez přiznává chybu a zpochybňuje své schopnosti. Něco takového viděli poprvé v životě.

Mezitím se tečky opět spojily - se stejným výsledkem. "Zase Melleossefin! Ne, sám tomu nevěřím, ale on tam prostě je! Musí být!"

"Tak tam pojďme! Konečně toho parchanta chytíme!" zaradoval se ten užvaněný student.

Stopař jenom přikývl. Už ztrácel trpělivost. Nebavilo ho to. Jak dlouho ještě bude muset pronásledovat svého nejlepšího kamaráda? Navíc, už chtěl jít domů. V zájmu pověsti školy jim jeho teta tento hon sice povolila - aby nemusela do incidentu zatahovat policii - ale ani tak to věci nesvědčilo. Bude muset studovat déle než ostatní, aby to všechno dohnal.

A to navíc nebyl jediný důvod, proč se strašně těšil zpátky na Akademii. Hrozně se mu stýskalo. Pak si ale uvědomil, že by ten pocit nezmizel, ani kdyby celou dobu seděl doma. Ostatně, mohl by jen sedět u jejího lůžka a pozorovat, jak se na přístrojích mění číselka. Ale stejně byl přesvědčený, že by tam měl být. Je jedno, jestli můžou nebo nemůžou komunikovat, teď, když ho potřebuje nejvíce, by neměl odcházet. Navíc, každým dnem by se mohla probudit! Naděje nebyla velká, ale i tak... a Deireanez si u toho hrozně moc přál být.

Jenže moc dobře věděl, že kdyby se teď otočil a dal se na cestu domů, všechny by zradil. Důsledky by byly strašlivé. A jeho teta by z něj asi nadělala hnojivo pro své drahocenné kaktusy.

Teď už z toho nemohl vycouvat. Ale...ještě k tomu všemu Melleossefin! Mezi těmi skalisky, skálami a skalkami by se snadno schoval i průvod slonů a hledat tam Reineterila bude zatraceně složitý úkol. Povzdechl si. Promiň, Foiren, dneska se domů nevrátím...

Kouzlo Sword Art Online

13. října 2015 v 19:58 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Na začátek mám pro vás omluvu. Jak jste si asi všimli, moje aktivita na internetu je vcelku nulová, komentáře nestíhám a čekatelé na můj e-mail to už museli dávno vzdát. Víte, není to jen z nedostatku času. Ale odpusťte prosím, že pravý důvod svého zamzrnutí vysvětlím jen v e-mailech, protože předmluvy nejsou deníčky a tak dále.
Nicméně, na úplatky nezapomínám! Dnes pro vás mám jeden šťavnatý. Zápornou recenzi! Je opět na Sword Art Online. Já vím, že už jsem jednu napsala, ale důvod, proč si to přerecenzovávám znovu, je vysvětlen přímo v článku. Nuže, snad se vám to bude líbit!

Následující článek je velmi dlouhý, průměrně sarkastický a vysoce urážlivý. Není vhodný pro nikoho. Ale najdete tam spoustu obrázků!

(upozornění- ani jeden z těch obrázků není můj. Na některých je zdroj uveden, u ostatních prostě ne, ale na stížnost je samozřejmě vymažu. Pro jistotu to napíšu ještě anglicky. Warning- I do not own any of pictures posted in this article. If author wants me to delete his pictures from my article, of course I´ll delete them immediately and I´ll apologize.)

Víte, recenze jsou můj koníček. Hrozně moc ráda je píšu. Jenže, mám s nimi jeden problém. Většinou (a to zejména u těch záporných), jakmile jednu dopíšu, můj názor na to anime se změní, nebo se alespoň rozšíří. To je přesně případ Sword Art Online. Se svou recenzí na SAO II. jsem spokojená, ale tu na SAO I. po sobě už radši ani nečtu. Proto jsem se rozhodla spravit si chuť a napsat jakýsi upřesňující článek k tomu, co si o SAO-u myslím. (protože si o tomhle "nejlepším anime na světě" toho myslím docela dost)

Proč píšu zrovna o Sword Art Online?

Teď si asi řeknete, proč mě to SAO tak žere? Už o něm píšu třetí článek. Vždyť je to jenom anime, viďte. O FMA nebo Code Geass mám taky jenom jeden článek, o School Days (z opačné strany číselné osy) taky a o skvostném Death Parade zatím ani jeden. Jenže, SAO není prostě jenom anime. Je to v současnosti nejpopulárnější japonský seriál světa (samozřejmě, hned po velikánech 100 dílů a víc- Naruto, Bleach, Dragon Ball, One Piece, Fairy Tail a tak dál...) a svou nejpřečíslitelnou masou fanoušků je považován za nejlepší. Dobře, teď si asi řeknete, že to třeba takové FMA přece taky. Má to taky davy fanoušků, kteří to vyzdvihují do nebe. Ale! Dobře, tvrzení "FMA Brotherhood je nejlepší anime na světě" je subjektivní. Někdo na tom větší chyby nevidí (poníženě přiznávám, že do toho tábora patřím i já) a někdo zase ano. SAO je (alespoň podle mě) trošku jiný případ. Jaký případ? No, to je ostatně účel tohohle článku... Chci znát názor fanynek, jak mi následující argumenty (nebo "argumenty", chcete-li) vyvrátí a chci s nimi přátelsky diskutovat. Chci udělat jakýsi průzkum a zjistit, co lidi na SAO-u tak přitahuje.

Prodavač kamenů- kapitola XIII.

5. října 2015 v 20:46 | Kate Černobílá |  Prodavač kamenů
Nebojte, na Prodavače kamenů se nezapomnělo a čerstvou kapitolu vám servíruji jako tentokrát opravdu poslední úplatek. Od zítřka už přestanu úplatkovat a začnu své dluhy splácet opravdově. Mimochodem, tahle kapitola měla být o dvě ještě docela zásadní scény delší, jenže pak bych měla problémy to zveřejnit, tak jsem si řekla, že stejně zásadní budou i v další kapitole, takže doufám, že to pitomé rozseknutí omluvíte. Mimochodem, tahle povídka už se blíží konci! Vidím to nanejvýš na pět kapitol a budu to mít konečně z krku! O to nejde, mě to moc baví, ale chci už mít ten příběh sepsaný celý (a chci vám konečně vyslepičit konec). Děkuji moc za přečtení i komentáře a vězte, že si vás, vaší přízně i vaší trpělivosti opravdu vážím!

Kapitola XIII.- Požírače duší

Když se Reineteril probudil, byl v místnosti sám. Zamžoural a rozhlédl se kolem sebe.

"Zase zmizela..." povzdechl si zoufale, promnul si oči a vstal. "Jasnovidko? Kde jsi?" zavolal, v naivní myšlence, že šla třeba do umývárny, nebo se schovala do skříně, či tak něco- u ní je možné všechno.

Nikdo mu neodpovídal.

Jeho hlavou proběhlo tiché "Sakra!"

Ovšem ani to nepomohlo, černovláska nebyla k nalezení.

Pak ho ale upoutala jiná věc. Na zemi pod dveřmi ležel nějaký kus papíru.

"Jestli je to dopis na rozloučenou, tak..." zaskřípal zuby, ale běžel si to přečíst.

Pár desítek minut na to jen zíral a luštil, protože ať to napsal kdokoli, škrábal jako kocour. Nakonec se ale mladíkovi povedlo tu čmáranici zhruba dešifrovat. Stálo tam:

"Dobré ráno!"

"Prosím, ať napíše, že se šla jen dolů do hospody napít..."

"Když tohle Reineteril čte, já u něj nejsem."

"Ne, na to bych bez tebe vážně nepřišel!"

"Pravděpodobně se už nikdy neuvidíme."

"To si děláš srandu!" vyjekl, ale četl dál.

"Mám pro to tři důvody- jeden obětavý, druhý středně egoistický a třetí učiněně sobecký."

"Hlavně to už vyklop! Ať tě můžu najít!"

"Obětavý důvod: Nadešel čas, aby Reineteril sám rozhodl o svém osudu."

"Chceš tím říct, že jsem to doteď nedělal?!"

"Pokud chce pokračovat v cestě se mnou a dostat se do hrobky, nechť tak učiní z vlastní vůle. Pokud nechce, nemusí se bát, že padne do otroctví. Je to chytrá hlavička, určitě nějak vymyslí, jak utéct."

"No super. Připadám si jako hrdina v nějakém levném fantasy braku."

"Sobecký důvod: Už nemůžu snášet, jak Reineterila pohlcuje Požírač duší. Jednoho dne ho vysaje úplně celého, dokud nezbude jen prázdná fyzická schránka."

K tomu se radši ani nevyjadřoval. "A kdes nechala ten ,středně egoistický´ důvod?" protočil namísto toho oči.

"A teď si zahrajeme hru!"

"Čím dál lepší."

"Budeme hrát na schovku!"

"A pak půjdeme na pískoviště..." zavrčel naštvaně, ale pak mu něco došlo. "Počkat, ty ses schovala někde v okolí?!"

"Šance, že mě Reineteril najde, je jedna ku sedmi tisícům tři sta čtyřiceti pěti. Přeji dobrý lov!"

"Hele, chceš ty vůbec, abych tě našel?!"

"Ale protože je to Reineteril, může použít nápovědu. Proto jsem mu nechala svůj Požírač duší. Nápověda se zaktivuje, až na to bude Reineteril připraven."

"Tohle už tuplem zní jako z nějaké klišé knihy!"

"P.S.: Dneska je moc pěkné počasí, viď? Přesně v pravé poledne bude jeden mrak vypadat úplně jako sova!"

"Díky za užitečnou informaci."

"P.S.S.: Mimochodem, Reineteril příliš spoléhá na mou informovanost. Tak moc mi věřil, že nás vedu správnou cestou, že se ani jednou nepodíval na svou mapu."

"Já mám nějakou mapu?" zamyslel se. "Aha, jo! Dal mi ji Obchodník."

"Jestli si teprve teď uvědomil, že nějakou mapu měl- tak už ji stejně nemá. Vzala jsem mu ji ve spánku už někdy předevčírem. Ani si toho nevšiml. Takže svou misi už stejně nesplní. Pokud mě nebude hledat, měl by prostě utéct a žít dlouhý a šťastný život."

"Tak tohle..." Reineteril se mírně třásl. Bolestně přivřel oči. "...si strč někam!" Jen tak, aby trošku uvolnil svůj vztek a ukázal, co si o tom myslí, rozcupoval dopis na kousky. "Žít dlouhý a šťastný život?! Morix je mrtvý, sakra! Jde po mně Deireanez, Adelaide, ta bílá mrcha, Obchodník k tomu a kdoví, kdo ještě! A ty jsi pryč! Dlouhý a šťastný život, jo?!" Rozrušeně očima hypnotizoval kousíčky roztrhaného papíru.

Pak mu ale došlo, že na tohle není čas. "Jen počkej, já tě najdu!" S těmito slovy a bojovým duchem na maximu vyběhl ze dveří a hodlal se zeptat dole v hostinci, jestli ji někdo neviděl.

Ovšem někdy tak v polovině schodiště bylo jeho ohnivé odhodlání naprosto uhašeno pragmatickou realitou. Jak...jak ji chce najít? Copak nenapsala, že se indicie objeví, až když na to bude "připravený"? A navíc...proč ji chce vůbec hledat? Má to smysl? Vždyť ten příslib "dlouhého a šťastného života" nezní zase tak špatně.

Sklesle došel k baru a posadil se naproti hostinského.

Ten málem vyletěl z kůže, když mladíka uviděl. Ještě si včera dobře pamatoval na Jasnovidčino vydírání a také si až moc dobře vybavoval, že bývalý student patří k ní, takže ho považoval za jejího komplice.

"Ta dívka, co tu se mnou byla...kam šla?" zeptal se Reineteril apaticky.

"Obávám se, že se vaše paní se mnou o cíl své cesty nepodělila."

"Moje...co? Aha. Ne, my nejsme manželé."

"Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se!" vyhrkl hospodský a začal se překotně uklánět. Když ale žádná útočná odezva nepřicházela, nesměle dodal: "Ale včera jste tak vypadali..."

"Možná. Co vám řekla, když odcházela?"

"Vaše chobotnatky nestojí za nic!" zařval oslovený najednou.

"Co?"

"Ne, pane, to nebylo na vás! Jen, že tohle přesně ona řekla..." Na chvíli se odmlčel. "Zjevně měla špatnou náladu."

"Můžu si dát snídani?" Reineteril zněl opravdu deprimovaně, až to i vydíraného hostinského trošku zamrzelo.

"Samozřejmě, pro vás všechno, pane!"

"Tak mi udělejte..." upřeně se zadíval na desku stolu. "...palačinky. Prosím."

"Hned to bude!"

"Počkejte..." zašeptal. "Mohl bych mít takový hodně divný požadavek?"

"Pokud si vaše přítelkyně rozmyslí tu policii, snesu vám modré z nebe!"

"Dáte mi...dáte mi na ty palačinky bazalku, prosím?"

"Ba-Bazalku?" hospodský zmateně zamrkal.

Scéna z Traldisu se mu míhala před oči čím dál víc. A Jasnovidka tehdy řekla... "Jak bych mohl vložit do úst palačinky bez bazalky?"

"D-Dobře tedy." majitel podniku přikývl, ale díval se na studenta jako na idiota.

O chvíli později už se před ním skvěla chutně vypadající porce palačinek, kterou hyzdily malé zelené lístky.

"Nechte si chutnat, pane!" popřál mu hostinský a podal mu příbor.

Reineteril si pokrm chvíli dosti nedůvěřivě prohlížel, ale pak sebral odvahu a kousek ochutnal. Jako první ucítil sladkosti těsta, která se naprosto boxovala se zemitou a svěží chutí bylinky. Nebylo to přímo hnusné, ale chutnalo to dost zvláštně- a on byl upřímně rád, že toho na talíři nemá víc.

Necítil se sice tak posilněný jako po pořádném šťavnatém jablku, ale trošku ho to uklidnilo. Měl teď dojem, že Jasnovidce trošku více rozumí. Možná, že kdyby se jí zkoušel více pochopit už předtím, neodešla by.

"A teď mi dejte tu nejsilnější chapadlovku, co máte." pobídl hospodského už trošku veseleji.

Ten se na něj jenom zamračil a poklepal si na čelo.

Pravda...teď na otravu alkoholem není čas...

"Beru to zpět. Máte pravdu! Měl bych už jít!" prudce vstal, otočil se a dal se na odchod.

"Ale já nic takového neříkal..." opáčil hospodský bezradně, nicméně mladík už nebyl v dohledu.


"Hej, Jasnovidko! Ať už jsi, kde sakra jsi!" pronesl jen tak do ticha, zatímco ho přerušovalo jen bublání lávových gejzírů. Kolem ani živáčka, všichni buďto ještě spali, nebo měli lepší věci na práci, než se potloukat kolem odpočívadla pro poutníky v lávové oblasti, kde absolutně chcípl pes.

Ale právě to mu hrálo do karet. On plánoval říkat opravdu hodně trapné věci, takže byl rád, že nemá publikum. "Chci ti říct, že tohle postě neberu! Večer mi říkáš, jak jsem tvoje jediná rodina a jak mě nikdy neopustíš- a ráno se po tobě slehne zem!"

Uviděl v dálce opravdu velké lávové jezero. Vydal se k němu. "Je mi jedno, jestli mě teď slyšíš, já jen, že se vážně nevzdám! Hele, co naše soutěž?! Já tu tvou směšnou teorii o neumírání pořád ještě nerozdrtil! A to se tak těším na výhru! Tu bonusovou otázku, na kterou jsem se tě chtěl zeptat, až vyhraju, mi prostě musíš zodpovědět, rozumíš?! Jinak...jinak to nejde!"

Žádná odpověď.

"Já to myslím vážně! Přemýšlíš ty vůbec?! Vždyť bez tebe není žádná naše výprava, na kterou ses tak mermomocí cpala, blbko jedna pitomá!"

Ale čím více křičel do prázdna, tím více mu docházelo, že to nemá cenu. Ona ho pravděpodobně neslyší. A pokud ano, tak mu nemá zájem odpovědět. Postupně si to uvědomoval a jeho mysl prostupovalo zoufalství. Vůbec nevěděl proč. Vždyť s tou otravnou bytostí strávil nanejvýš tři a půl dne, ale i tak se bez ní po svém boku začínal cítit provinile a prázdně.

Když nad tím tak přemýšlel, po chvíli přišel i na důvod proč. Ona o něm věděla první poslední, ale on pořád neznal ani její jméno. To bylo to, co ho tak trýznilo. Vždyť existuje tolik věcí, které ona skrývá, tolik tajemství, které ještě čekají na odhalení, tolik detailů, které ještě neprojevila... a proto ho tak užíral pocit, že už možná nikdy nebude mít šanci se tohle všechno dozvědět.

Prudce zavrtěl hlavou. Jak by se s něčím takovým mohl smířit?! Ale jak ji najít? V tom pitomém dopise nebyla žádná vodítka.

A vážně je správné ji hledat? Přece jen, ona odešla z vlastní vůle... Takže není od něj sobecké, když se ji chce pokusit přitáhnout zpět?

Jakmile na to ale pomyslel, něco se mu vybavilo. Sobecké...sobecké...sobecké... Ten její "sobecký důvod"! Zmínila můj kámen! To je ono!

Nové odhalení mu okamžitě vylepšilo náladu, ovšem jeho obsah mu ji rázem zase zhoršil. Jinými slovy...je to "buď kámen, nebo ona".

Sám nevěděl, jestli to, co cítí, je plamenný vztek, nebo prázdné zoufalství, ale bylo mu z toho do breku. Jak by jen mohl pomyslet, že by se zbavil kamene? Toho artefaktu, který ho ochraňoval? Který ho vedl? Který by i bil místo jeho srdce? Ne, ne, ne! To se raději zbaví sám sebe!

Ano...to je pravda...vždyť přímo u lávy...co mu brání skočit? Bál se. Hrozně ho děsila vidina bolesti a posmrtného života v pekle. Ale na druhou stranu...komu by tím ublížil? Nikdo, nikdo by po něm neplakal. Ne, naopak! Všichni by se radovali! A těm, kdo ne, by to možná na pár týdnů zlomilo srdce, ale celý zbytek života by jim to ulehčilo. Ano, to je ta nejsnadnější cesta jak právě teď zlepšit svět! Ostatně, alespoň bude o jednoho vraha a kus oživlého odpadu méně.

Vzpomněl si na ty chvíle před vstupem do Melleoseffinu. Morix, Jasnovidka i on sám, tři lidé, kterým ublížil nejvíce. To by bylo na jednu misku vah, ale co dát na tu druhou? Nejistě se ještě více přiblížil k horoucí lávě. Jaké dobro kdy vykonal?

Mohl jsem se stát lékařem. Kdybych zachraňoval lidi, bylo by to spousta, spousta dobra... Jenže ne. Já namísto toho...

Svezl se na kolena. Třásl se. Už zase... Cítil, jak to na něj opět jde. To zoufalství. Ta nezadržitelná hysterie. Obrázky... Obrázky krve... mrtvol...krve...mrtvol...krve...mrtvol...

"Morixi!" zařval k nebi. Oči se mu opět zalévaly slzami. Ale tentokrát se držel, nechtěl si dovolit do toho zase spadnout. Silou vůle se snažil zapudit obrázek svého zavražděného přítele a nahradit ho třeba...třeba, ano! Usměvavá Jasnovidka bude to pravé. Jenže to bylo ještě horší. Jasnovidka, kterou zklamal. Jasnovidka, kterou byl tolikrát připravený bezcitně obětovat. Jasnovidka, která ho opustila.

Nedokázal se přinutit myslet na ni jinak. Už se mu nevybavoval její úsměv, ale jen ta šílená jiskra umírajícího tygřete v jejích šedých očích, kombinovaná se strnulým šklebem. Ten výraz plný zoufalství...něco tak nepřirozeného, děsivého, nelidského- ale přitom tak smutného. A ta slova, která k němu patřila- výhrůžné, ale přitom na její poměry podivně poddajné věty- řeči o tajemstvích, smrti a kamenech. Kdykoli si na to vzpomněl, po zádech mu přejel mráz. Ale v té chvíli si jinak představit nedokázal- jen jako smyslů zbavenou, šílenou, nebezpečnou a hrozně nešťastnou.

Pak se mu ale podařilo se trochu uklidnit. Poslední zbytky pochybností o tom, zda-li ji má hledat, zmizely v nedohlednu. Možná...možná že jí dokáže pomoct. Možná, že by na ni mohl mít stejný účinek, jako ona na něj. Uvědomil si totiž, že ty výčitky ("démoni", jak jim říkala), neútočily tak silně, dokud nepotkal ji, ale na druhou stranu, nebyla jen katalyzátorem, nýbrž zároveň také lékem.

Když s ní mluvil, démoni se dávali na útěk. Už po pár slovech jeho záchvaty mizely a řezavý vztek a paranoia ohledně ztráty kamene byly ty tam, jakmile se ho dotkla. Napadlo ho, že pokud jsou tyhle účinky vzájemné, pak by jí mohla jeho přítomnost trošku ulevit, ať už ji pronásleduje cokoli.

Už se rozhodl. Najde ji. Z miliónů důvodů, ale klidně už jen proto, aby ji našel.

Musel ale sklesle uznat, že tím pádem je zase na začátku. Sice si už ujasnil, co chce, ale pořád ještě nevyřešil své dilema. Vytáhl z kapsy svůj kámen. Najednou si s ním nepřipadal tak svázaný, ale něco na něm ho stále fascinovalo. Způsob, jakým se ten opál leskl...jakým sálal světlo až k Reineterilovu srdci a až skrz něj...

"Je hezké potkat v nehostinných skalách starého přítele." Až teatrálně kamarádský hlas zazněl tak znenadání, až mladík málem nadskočil leknutím.

"To jste...vy!" konstatoval Reineteril překvapeně a prudce obrátil hlavu po směru hlasu. Obchodník stál vedle něj. Student trošku zahanbeně polemizoval, jak dlouho už je ta záhadná bytost poblíž. Jestli všechno slyšel...

"Přesně tak, já. Copak, můj mladý kamaráde, neztratil jsi nic?"

"A-Ano! Hledám tu dívku, která byla vždycky se mnou..."

"Proč? Není to snad skvělé, že ses jí konečně dokázal zbavit?" Obchodníkův hlas zněl až výsměšně. Bývalý student prostě nějak cítil, že se ta bytost vedle něj usmívá.

Srdečně doufal, že se mu podaří ten úsměv smazat, když ho vzápětí ze všech sil praštil.

"Au..." zasyčel starší z nich a mírně se zapotácel. "To bylo od tebe ošklivé, kamaráde."

"Ode mě...ošklivé? Ne, v porovnání s tím, co vy jste udělal mně, jsem vám nezkřivil vlásek!" Reinetrilem proudil vztek. Měl tolik otázek- a tentokrát se hodlal domoct odpovědí...po dobrém, nebo po zlém. "Co jste vlastně sakra zač?!"

Druhý muž si povzdechl. "To kdybych tak věděl, starý příteli..."

"Co...?"

"Nevzpomínám si na nic před tím, než jsem začal prodávat Požírače duší."

"J-Jako Jasnovidka!"

"Možná." prodavač už to zřejmě považoval za uzavřené téma. "Mimochodem, důvod, proč jsem tě navštívil, mladý příteli, je ten, že začínáš zapomínat na dohodu se svým kamenem."

"Jakou dohodu...?"

"Měl by sis pospíšit. Už ti zbývá asi jen pár dní. A protože to nebyl tvůj záměr, nevím, nevím, jestli to dopadne v tvůj prospěch."

"C-Co by mělo nějak dopadnout?! A co nebyl můj záměr?!" vyštěkl oslovený okamžitě.

"No, už musím jít. Sbohem, můj mladý přítelíčku!" Obchodník se otočil a dal se na odchod.

Po pár krocích ale ucítil, jak ho někdo chytil za rukáv.

"Ne! Ještě nemůžete jít pryč! Když mi to neřeknete, tak..."

Záhadná osoba se otočila a podívala se Reineterilovi do tváře. Mladíkovo duševní zdraví už zřejmě viselo jenom na vlásku- což ostatně vysvětlovalo rychlé střídání nálad a nekončící sérii hysterických záchvatů.

"Tak?"

"Tak...mi alespoň řekněte, jak...odkud vzaly kameny svou moc!" Jasnovidka mu to nabízela tolikrát, ale on vždycky odsekl, že to slyšet nechce. Je čas si to konečně poslechnout.

"Jsi skutečně připravený to vědět?"

"Prostě mi to řekněte, prosím!"

"Naštěstí mám zrovna u sebe Kámen vypravěče, takže to nebude problém."

"Kámen vypravěče?"

"Požírač duší, který dokáže prostorově přehrát jakýkoli příběh."

"Dobře...použijte ho, prosím!"

"Jak je libo..." Obchodník vytáhl zářivý onyx a přitiskl ho Reineterilovi na čelo.

Obraz se před jejich očima změnil. Lávové skály i hostinec zmizely a nahradilo je vyprázdněné kasíno. Servírka utírající stoly a nějaký muž krčící se u hracího automatu byly jediné dvě živé bytosti široko daleko.

"Pane..." zabroukala žena poněkud otráveně. "Tento podnik už před deseti minutami zavřel. Neráčil byste už odejít?"

"Ještě...ještě chvilku..." zaúpěl.

"Přijďte zase zítra."

"Ne...! Zítra už bude pozdě... Já...já ty peníze musím mít dneska!"

"To je mi líto, ale-"

"Prosím!" zavřískal zoufale, zatímco zmateně prohledával patrně vlastní peněženku. "Ne...už nejsou..."

"Došly vám peníze?"

"N-Ne!" Otočil se k ní. V opuchlých a unaveně působících očích se mu třpytily slzy. "Já mám... tohle!" Vytáhl z kapsy kámen.

Reineteril zalapal po dechu. Zřetelně poznával svůj Požírač duší.

"T-To je velmi vzácný opál! Moje matka! Patřil mojí matce!"

"Je zajisté krásný, ale teď běžte domů, prosím."

"N-Ne! Já vám ho prodám! Za pár drobných! J-Já...přísahám!"

"Ne. Odejděte, prosím, než zavolám ochranku." Servírce už patrně docházela trpělivost.

"P-Prosím! Já musím ty peníze vyhrát nazpátek!"

"Tak jste je v prvé řadě neměl prohrávat. Ven!" Ukázala na dveře.

Chvilku se nic nedělo, ale pak se zoufalý zákazník konečně začal šourat k východu. "Jste bezcitná." zavrčel na rozloučenou.

Scéna se opět změnila. Nyní se mladík a bytost v kápi dívali na sloup u kolejí, o který se opíral člověk, pravděpodobně jejich starý známý z kasína.

"Nemůžu se vrátit domů..." zašeptal. "Moje výplata je v tahu..." Přes tu tmu nebylo nic moc vidět, ale jeho hlas prozrazoval, že pláče. "Co budeme jíst? Já už si..." hlasitě vzlykl. "Já už si nezasloužím se jim podívat do očí..."

"Mluví o své ženě a jejich dítěti. Mají jedenáctiletého syna." upřesnil Obchodník.

"Ale já jen chtěl, aby´sme toho měli tenhle měsíc víc... Slíbil jsem si, že klukovi koupím k narozeninám to kolo, co si tak přál... Zvoral jsem to..." Zaklonil hlavu k obloze.

"Ale proč mu jeho kámen nepomohl?" zeptal se Reineteril zmateně.

"Protože to tehdy byl ještě obyčejný kus opálu. Své schopnosti a význam získá teprve až za chvíli."

Zhroucený člověk schoval tvář do dlaní. "Vždyť to byl tak dobrý nápad..."

Někde v dálce zahoukal vlak.

"Kdybych tak měl štěstí! Jenom kousek štěstí!" zavzlykal zoufalec a pomalu vstal. Kámen, který dosud svíral, mu vypadl z ruky.

"Nestane se to, co si myslím, že ne?!" vyjekl držitel Požírače duší vyplašeně.

"Jen se dívej." Obchodník zněl celkem potěšeně.

"Promiňte..." popotahoval muž, zatímco se ploužil blíže ke kolejím. Reineterilovi něčím připomněl jeho samotného.

U kolejí se člověk zastavil, klekl si a položil hlavu na chladný kov.

"Ne! Idiote, co to děláš?! Myslíš..." křičel mladík a když oslovený nereagoval, přiskočil k němu a pokoušel se ho od těch kolejí odstrčit silou. "Myslíš, že tímhle svému synovi nějak pomůžeš?!"

Ale nemělo to cenu. Jeho ruce jím jen neškodně procházely a jeho hlas k němu nedoléhal. Přeci jenom, byl to jenom starý příběh.

Ovšem Reineteril se nemohl prostě vzdát. "Nedělej to!"

"Marná snaha, mladý příteli. Do vyprávění nemůžeš zasáhnout."

"Ne!" Bývalý student bezmocně sledoval, jak se světla vlaku přibližují. Ten člověk jenom vzlykal, ale nehodlal se pohnout.

Lokomotiva už byla skoro u nich. "NE!" zaječel vlastník kamene, než o pár vteřin později prakticky přišel o sluch. Neslyšel nic než příšerné skřípění brzd a úderů kol do kovu. Bezbranně si přitiskl dlaně k uším. Byl to ten nejhlasitější a nejpříšernější zvuk, který kdy slyšel.

Vlak projel. Reineteril ztěžka dýchal a pomalu se podíval vedle sebe. V mžiku se odvrátil a snažil se zastavit reflex zvracet. Už se nedokázal přinutit podívat se znovu.

"Je...mrtvý, že?" zašeptal.

"No, lidské bytosti nejsou zrovna přeborníky, když jde o přežití bez hlavy."

Mladíkovi chvilku trvalo, než byl schopen znova vstát. "Obchodníku... Kdyby se ten chlap nenechal rozdrtit rychlíkem, myslíte, že by mu jeho rodina odpustila?"

"To není naše starost." bytost v kápi mávla rukou. "Spíše se podívej, co se stalo s kamenem."

Opál svítil a kapky krve na něm matně poblikávaly.

"Co se stalo...?" zeptal se vyděšený student.

"Kámen nasákl zoufalou tužbou jeho bývalého nositele a zaktivoval se jeho krví. Za pár hodin už bude vydávat dost silné vibrace, aby přilákal hledače z vesnice Hiana, a ti z něj udělají plnohodnotný Požírač duší."

"A...co se bude dít pak?"

"Pak? Požírač se bude snažit naplnit svůj cíl, samozřejmě."

Reineteril cítil, jak se mu mírně točí hlava. "Jaký...jaký cíl?!"

"Příteli, ty nejsi obyvatel Hiany. Tohle tajemství ti nemůžu svěřit."

Oslovený se k němu přiblížil a popadl ho za ramena. "Prosím! Copak nevidíte, jak moc jsem do toho zapletený?! A navíc, tohle všechno jste mi měl říct už tehdy, když jste mi ten kámen prodával!"

"Já věděl, že z tebe bude obzvláště nespokojený zákazník..."

"Chci to vědět...udělám...udělám cokoli!"

"Propána, Reineterile...vždyť ty už jsi udělal všechno, co jsi mohl."

"Prosím...já to vážně nikomu neřeknu..."

Obchodník si povzdechl a vytrhl se mu. "Dobrá, dobrá. Jakmile se to dozvíš, potopí tě to ještě níž. Ale když na tom tak trváš..."

Obraz se opět změnil. Nyní stáli v jakémsi černém prázdnu a před nimi se v éteru točil přenádherný citrín.

Nad polodrahokamem se objevila průhledná lidská silueta. Chvíli padala skrz kámen a pak zase zmizela.

"Požírač duší se zrodí, když je naplněn silnou touhou umírajícího člověka." objasnil prodavač. "Charakter toho přání určuje výsledné schopnosti kamene. Řekněme, že je tohle Mialithan. Kámen vzkříšení."

"Takže aby vznikl, musel někdo spáchat sebevraždu proto, že se mu nedařilo někoho oživit..." odtušil Reineteril.

"Správně. Mialithany fungují tak, že zabraňují duši odejít do světa mrtvých. Drží nebožtíka na zemi, dokud nevyprší časová doba, nebo není efekt přerušen. Daň za jeho použití je vlastní smrt. Samozřejmě, dají se využít jen v případě, že je vaše mrtvola ještě čerstvá. Pokouší se napodobit život, takže zabraňuje rozkladu- ale čas vrátit neumí."

"A dál?"

"Pak si kámen hledá nositele." Vedle Požírače se objevila další humanoidní silueta. "Poskytuje mu své schopnosti..." Mezi citrínem a jeho člověkem se objevila modrá šipka ukazující od drahokamu k bytosti. "...a vyžaduje za to postupný přístup do veškerých koutů jeho mysli." Další šipka, červená, ukazovala od tvora k artefaktu.

"To zatím chápu. A potom?"

"V další fázi, jakmile kámen zmapuje a z jisté části ovládne veškeré jeho vědomí- a tím jej učiní de facto bezbranným..." Figurína se nyní zabarvila do modra. "...udeří a přetáhne jeho duši do sebe." Šipky zmizely a kámen se rozzářil červeně.

"Takže jeho duše...je teď zavřená uvnitř?"

"Ano i ne. Je tam, ale přitom není. Už to totiž dávno ztratilo význam, strukturu a funkce duše. Požírač to totiž nevědomky proměnil spíše v jakési palivo."

"Ale...proč to všechno?"

Obchodník se uchechtl. "Z čeho byl kámen stvořen? Z nerostu a tužby. Celá jeho existence slouží jen k naplnění onoho přání. Proto potřebuje lidskou duši a k ní loutce podobné tělo- neboť sám nemůže do světa lidí téměř nijak zasáhnout." Citrín stále rudě zářil, ale vteřinu za vteřinou ten svit slábl. "Ale tím si vyčerpává palivo, které získal z ulovené duše. A ono nakonec vždycky dojde."

Rudá zmizela.

Reineteril si myslel, že už je konec, jenže prodavač stále pokračoval: "Jenže, jakmile zmizí poslední stopa po jeho původní duši, tělo odumře." Figurína odpadla, ale okamžitě ji nahradila nová. "Mimochodem, bez výjimky aniž by kámen naplnil svůj cíl. A tak hledá novou kořist..." Znovu se objevily dvě šipky. "Chceš, abych ti to přehrál ještě jednou?"

Student zavrtěl hlavou a obraz se rozplynul. Nyní stáli opět u lávového jezera a Obchodník mu zrovna sundával z čela černý onyx.

SAP - kapitola VII.

30. září 2015 v 21:37 | Kate Černobílá |  SAP
Měsíční vydání SAP-u je tady! Když jsme to s Karin psaly, nedošlo nám to, ale byly jsme tak šťastné, že se nám tam podařilo vecpat všechen naplánovaný "děj", že jsme tomu zapomněly dát dobře znějící konec, takže ta kapitola působí tak neukončeně... Ale abych řekla pravdu, nás to psát sice moc baví, ale je to náročné a únavné (když říkám "náročné", myslím náročné- abyste si ten harmonický psací proces dokázali představit, tak si představte dva lenochody peroucí se na klávesnici o životně důležité věci, jako například: "Bude tam tečka!" "Ne, čárka!" "Pokud tam dáš čárku, tak končím! Končím!" "Jak je libo! Tečka tam prostě nebude!"...), což je zároveň i důvod, proč se ty kapitoly tak zkracují... No, snad se vám to bude líbit!

VII.

Nikdo nevěděl, kolik uběhlo času od doby, co se dostali do bezpečí mezi sedm rostlin. Plavovlasou dívku náhle něco napadlo.

"Toto je sklad, že ano?" přemýšlela nahlas. "To znamená, že zde musí být i terminál!" S rozzářenýma očima pohlédla na Deventera.

"Jsme si téměř jisti, že ano. Možná jsme jej někde zahlédli. Tak či tak, jaké informace plánuje naše spřízněná duše Aydlin vyhledat?"

"Informace o plánech nepřátel. Jedině tak se odsud můžeme dostat. Zkusíme ten terminál najít společně?" Bylo vidět, že jí vlastně ani nic jiného nezajímá. Chtěla se jen dostat z této svízelné situace.

Vědec přikývl. "Omlouváme se, sedm z nás tady bude muset zůstat, ale rádi vyšleme Deventera. Spoléhám na velectěného bratra naši jediné přítelkyně a na velectěnou ochránkyni spravedlnosti, že mé přátele pohlídají."

Aydlin se usmála. Společně se vydali tam, kde Deventer předpokládal, že se nachází onen přístroj.

...

"Zvládneme to! Máme na své straně sprav-" V polovině svého nadšeného motivačního proslovu se Yeneria zadívala na Averina a všechno nadšeni ji rázem přešlo. "Jsi bílý jako stěna. Není ti nic?"

Ušklíbl se. "Promiň, o své bělosti jsem nevěděl." Poté však zvážněl. "O nic nejde. Nejspíš to bude únava po tom boji. I když ty působíš, že by sis to klidně střihla ještě jednou."

"Samozřejmě," odvětila jaksi prázdně. "Jsem stroj na zabíjení a doteď měl můj život smysl. Jenže...všechno je teď pryč. Už nejsem agentka. Už nebudu zatýkat zločince. Ale..." založila ruce na hrudi. "To nevadí! Není to tak, že bych nikam nepatřila! Dokonce, poprvé v životě mám spolubojovníky! A to je důvod, proč nestrpím, aby se ti něco stalo! Když jsem konečně získala spojence, tak je nemíním nechat trpět!"

Podíval se na ní, ale ne do očí, jako obvykle. Spíše jako by hleděl skrz. "Ale tvůj život má stále smysl, jen někde jinde. Podívej...obvykle bych s tebou vedl nějakou hrozně filozofickou debatu plnou argumentů, ale pravda je taková, že chci jen jediné. Spát. Ale bude to v pořádku. Nedělej si se mnou starosti."

"Když jsi unavený, klidně si lehni a spi! Já budu na hlídce!" Pak ale na tom Yenerie začalo být něco trošku divné. "Počkat...kdyby tady bylo něco jedovatého, tak bych řekla, že jsi otrávený! Já to poznám- zab...zlikvidovala jsem spoustu záporáků s podobnými příznaky. Chce se ti spát. Nemluvíš tak...úžasně, jako obvykle mluvíváš. Jsi bledý jak smrt. Typický případ!"

"Promiň, ale kdybych věděl, co mi je, již bych si dávno určil lékařskou diagnózu. Mohli...mohli bychom na to zapomenout a mluvit o něčem jiném?" Bál se, že když nezmění téma, vyjde najevo, že jde opravdu o něco jiného než obyčejnou únavu, i když ho nic konkrétního nenapadalo.

Bývalé agentce se to moc nezdálo. "Ale přísahám, já nemám žádný zdravotnický výcvik! Pokud omdlíš, já...já nevím, co budu dělat! A-Asi poběžím pro pomoc, ale na druhou stranu tě tu nesmím nechat samotného! Mám to! Prostě nesmíš omdlít!"

"To je skvělé řešení. Ale neboj, neplánuji to." Již, když to však říkal, nebyl si tím úplně jistý. Hlava se mu na to motala dost.

Mezitím vědec a teroristka úspěšně dorazili k terminálu. Aydlin nedělalo žádné potíže ho zprovoznit a nyní pracovala na prolomení zabezpečení. Vypadalo to snadněji než u prvního terminálu. Až do doby, kdy se dostala přes první heslo, a narazila na složitý kód celé sítě určeně lodním rozkazům. Rozhodla se to vzít cestou přes jiné než bezpečnostní záznamy, doufajíc, že tudy se jí to povede.

"Schopnosti naší jediné přítelkyně Aydlin jsou ohromující. Databáze pokynů pro zaměstnance Salz je na stejné síti, ale zabezpečená lépe než ten zbytek. Pracoval na tom náš nejlepší technik."

Dívka neodpovídala, jen se znovu usmála. Jednak kvůli pochvale, a jednak proto, že se jí konečně podařilo dostat se v síti o něco dále. Náhodně si vybrala lékařské záznamy, aby si ověřila, kde přesně je. Když však zahlédla jméno svého bratra, roztřásly se jí ruce.

"Doufám, že se tam píše jen o tom postřelení," zamumlala si víceméně pro sebe, a trochu se tak uklidnila.

"Ale ošetření velectěného bratra prováděli naši lidé... tím pádem se naší spřízněné duši podařilo překonat i zabezpečení Salzu. Deventer si myslí, že je nepodstatné se tím probírat."

Aydlin zaváhala, ale nakonec přece jen nechala složku se načíst. Když si přečetla nejnovější záznam, se slzami v očích se otočila na svého přítele. "Ale ta látka, o které se zde píše...je droga. Ty o tom něco víš?"

Vědec se zadíval na zem. "Deventer...Deventer toho o mezilidských vztazích moc neví, ale jedna věc mu je jasná. Někomu, koho nazývá svou spřízněnou duší, by neměl lhát. Ano. Veškerý obsah toho spisu jsou jeho příkazy."

Chvíli jen lapala po dechu. Zavřela oči a počítala do deseti, aby se trochu uklidnila. Vůbec to ovšem nezabíralo. Předtím si vůbec neuměla představit, že by se na tohoto šílence mohla někdy naštvat, ale nyní cítila větší vztek než kdykoli předtím. "To je...neskutečné. A víš také, že když chceš udělat něco takového, měl bys to někomu říct? Mohl se...otrávit..." Na okamžik se odmlčela. "Doufám, že pro to máš hodně dobré vysvětlení."

"Deventer neměl špatné úmysly. Chtěl velectěnému bratru pomoct... Ta droga má jisté léčivé účinky, které zafungují lépe, než ostatní léčiva na lodi. Chtěli jsme, aby byl lord Averin v pořádku co nejdříve. Proto jsme to udělali."

"Ale nemuselo to vyjít," trvala si na svém. "Možná...možná jsem měla čekat, že něco takového uděláš. Neměla jsem ti věřit." Sklonila hlavu, ale již to bylo vyřčeno.

"Omlouváme...ne, omlouvám se. Deventer mluví pouze za sebe. Je to všechno jeho vina. Aydlin má pravdu...naprostou pravdu... Věděla předtím, proč lidé Deventera nesnášejí? Myslím, že teď už je jí to jasné. On si její důvěru opravdu nezaslouží. Ale..." I jemu se hnaly do očí slzy. "Ale...bylo moc hezké, když mu ještě věřila..."

Plavovláska se zarazila, ale nakonec zavrtěla hlavou. "Promiň. Myslím, že ještě není čas, aby nějaká omluva měla cenu. Ale jestli tě to utěší, tuto tvou stránku většinou lidé ani znát nestihnou. Pověz mi - kdybych ti něco podobného udělala já, odpustil bys mi vůbec někdy?"

"Kdyby...Kdyby Aydlin ublížila mé rodině...omlouvám se, to si Deventer neumí představit. Ale myslí si, že by jí odpustil. Aydlin ano." Vědec se zadíval jiným směrem. "Deventer nikdy moc s lidmi nemluvil a naše velectěná spřízněná duše je jeho prvním přítelem, takže moc neví, jak takové věci fungují...ale pár věcí o tom četl a myslí si, že přátelé si musí umět odpouštět."

"Já jsem neřekla, že ti neodpustím. Ale...ale nevím, jestli by to mezi námi mohlo být jako dříve. Víš...důvěru je snadné zničit, ale o to těžší znovu nalézt." Povzdechla si. "A to jsi mu musel podat zrovna tuto drogu? Kdyby sis vybral jakýkoli lék proti bolesti...ale drogu..."

"Deventer myslí, že už to docela pochopil! Ty věci, které Aydlin říká o důvěře. Takže...pokud se Deventer bude opravdu snažit, třeba pokud se bude snažit celý svůj život, jednou se mu povede tu chybu odčinit?" V jeho očích zasvitla naděje. "A co se té drogy týče, přísahám, že jsme neměli na vybranou. Navíc, Deventer je vědec. Troufl by si říct, že tomu docela rozumí."

Dívka se neubránila trpkému úsměvu. "Ale tebe zajímají rostliny, ne lidé. Nemyslím si, že ta stavba těla je úplně stejná." Odmlčela se. "Ale jestli si myslíš, že bychom to měli zkusit.... nevěřím tomu, že by jeden druhého dříve nebo později nezklamal znovu, ale...záleží mi na tobě. Stále."

"Deventerovi na Aydlin záleží hrozně moc. Mnohem více, než mu kdy záleželo na kterémkoli jiném člověku. A ohledně toho, že možná časem znovu zklameme jeden druhého... já sice o tom vážně moc nevím, ale nepatří to k věci? Není přátelství právě o tom, že se přes zlé časy dokážete přenést a tomu druhému odpustit?"

"Ano, ale ne za cenu důvěry. Pro některé lidi je možná odpuštění to samé jako znovuzískání důvěry, ale pro mě je to jen jeden krok k tomu. Ale nezáleží na tom, jak to vidíme. Přátelství není ani o tom, že by naše názory měly být jako přes kopírku. Hlavní je, že chci být s tebou."

"Děkuji moc...Deventer se hrozně bál, ale nejen teď, už od chvíle, kdy jsme se poznali, že Aydlin prostě řekne, že už mě má po krk a že už nechce být naší jedinou spřízněnou dusí. Snad to Aydlin pochopí, Deventer je divný a ještě k tomu zrádce, takže jsou jeho obavy zcela přirozené. Nikdo, krom andělské bytosti, jako je Aydlin, by nechtěl být s takovým...mizerou."

"Ale ty nejsi mizera. Každý dělá chyby, i když některé jsou možná...příliš velké," odvětila a vrátila se zpět k přístroji, aby znovu prohlédla dokumenty, tentokrát již ty správné. Dostat se k nim již bylo snadné.

Mezitím se Yeneria vyplížila ze skladu pryč. Ozbrojené námořníky už zjevně přestalo bavit číhat a střílet do neprůstřelných dveří, takže předtím, než vyběhla, si s uspokojením ověřila, že je čistý vzduch. Ostražitě se připravovala na vyhýbání se hlídkám- ale žádné tam nebyly. Domyslela si, že jsou asi na "vojenské" poradě. To jí vyhovovalo. Aby nakonec přece jenom splnila úkol, který měl zastat rozbitý vysílač, určitě vzbudí spoustu rozruchu.

Averin bohužel nebyl ve stavu, aby mohl běžet s ní, ale plán, který právě vyplňovala, vymyslel on.

"Poslouchejte!" vykřikla, či spíše zařvala Yeneria, jakmile se dostala do obývanější části lodi. Naštěstí jí její oblíbené: "Ani hnout!" docela vytrénovalo hlas, takže doufala, že ji opravdu uslyší. "Každý, kdo chce přežít, přijde teď hned na palubu 3! A kdo neuposlechne, bude nařčen z maření policejní práce!"

Tohle ještě na několika místech zopakovala. Mezi lidmi se podobné zvěsti šíří jako požár, takže s Averinem předpokládali, že by se měla dostavit alespoň většina cestujících.

Spokojená se svým výkonem utíkala zpátky, vyzvednout svého spojence. Averin jí již čekal se smutným úsměvem.

"Já to nedokážu. Toto bude tvá premiéra. Ale neboj, budu tam s tebou, kdybys to pokazila moc. Doufám, že tvé komunikační schopnosti nejsou zase tak mizerné, jak si myslím."

"C-Co to říkáš? Ty jsi vážně zákeřný! Vždyť dobře víš, že já neumím mluvit s civilisty...a teď mi říkáš, abych k nim přednesla proslov!" Ale pak se trošku uklidnila. "T-Tak jo. Protože ti není dobře. Jenom proto! Udělám to, ale kdybys na tom byl lépe, tak...!"

"Já vím," zašeptal. "Ale omdlení vypadá sice efektně, ale nikdo poté tvá slova nebere vážně. Já si myslím, že to dokážeš. A i kdyby ne...jednou se to naučit musíš."

"Fajn. Mise přijata! Tak jdeme..." zamumlala nervózně a natáhla k němu ruku. "Jsi na tom dost dobře, abys šel sám, nebo ne?"

"To poznáš, až spadnu," odpověděl jí a pokusil se vstát bez pomoci. Po několika marných pokusech však musel její ruku přijmout. Společně dorazili až na zmíněnou palubu. I Averina překvapila ohromnost davu. Byl zvyklý říkat proslovy spíše v televizích nebo rádiích. Nebyl si jistý, jestli by toto zvládl vůbec on, natož Yeneria.

Agentka polkla naprázdno. "Uhm...Já jsem...to vám m-může být jedno!"

"Je dobře, že toto jsem slyšel jen já. Zkus se nepředstavovat, ale prostě začít s tím, co jim chceš říct. Řekni jim, co všechno jsou lži, a čemu všemu naivně věřili!" snažil se jí pomoct.

"Dobře. Díky." Otočila se k publiku. "Jste naivní!" Znovu k Averinovi. "A co dál?!"

"Všechno, jen ne toto. Přestávám si být jistý, jestli jsem to přece jen neměl říkat já. Dobře..." Yeneria ho však přerušila.

"Já to zvládnu! Jen se dívej, teroristo, uvidíš sílu zákona! Doufám..." Zhluboka se nadechla a opět se soustředila na publikum. "Lidé!" Dobrý začátek. Zatím se držím! "Máte tu lži! Spoustu lží!" Přistihla se, že to omylem přednáší poněkud rytmicky. Ale zabralo to, cestující ji poslouchali.

"Uh...uhm... M-My jsme te-te...tetro...teroristé, kteří vám vyjeví pravdu! Ne, vlastně teroristé nejsme! Tak nám jen ř-říkají! My máme spravedlivos...spravedlnost!"

"Zhluboka dýchej. Má to pomáhat proti koktání. Sice to nefunguje, ale můžeš si to namlouvat," zašeptal Averin, aby jí trochu rozptýlil od toho, že musí mluvit s tolika lidmi.

Ona ho poslechla a zhluboka se nadechla- až spíše zafuněla. "D-Dobře! Tak já vám teď tu p-pravdu řeknu, jo? Je to lež! Jako ne ta pravda, ale to, co vám říkají! Nedávno...nedávno jsme kontaktovali vládu a ř-řekli jsme jim, že pokud nestáhnou z trhu jedovatý SAP, tak vyhodíme tuto loď do povětří...a oni řekli: ,Klidně!´...! D-Doopravdy jsme jen blufovali a nikdy bychom nic takového neudělali..." Zadívala se na Averina. Pak si něco vybavila. "Ale i tak, představte si, co by se stalo, kdyby ano! Oni vás obětovali!"
Její spojenec uznale pokývl.

V davu to zašumělo. Nejvýraznější byl hlas jedné z žen stojících v přední řadě, která se ptala někoho vedle sebe.

"Hele...věříš ji?"

"No...jo...Na lež je to moc...ubohé." vysvětlil váhavě.

"Souhlasím. A navíc...ona si to asi moc neplánovala. A i kdyby lhala, stejně jí věřím víc než nějakým pitomým politikům." Postupně se k nim přidávali i další posluchači.

"Prosím, přidejte se k nám! Stačí, když o tom řeknete všem mimo loď, na koho máte kontakt! Musí se dozvědět, že naše vláda nechala obětovat loď plnou lidí!" Teď, když se do toho vžila a když si představovala, jak by to řekl Averin, už jí to šlo pěkně plynule. Z davu se ozýval souhlasný šum. Yeneriin spojenec se poprvé za dlouhou dobu zazubil od ucha k uchu. Práce byla hotova a lépe, než si představoval.

Agentka málem nahlas zavýskla. Poprvé v životě cítila takovou euforii z dokončené mise. A co víc- poprvé se jí povedlo úspěšně předstírat civilistku a mít z toho zcela civilistickou radost. Ačkoli ani nevěděla proč, unešená tou atmosférou Averinovi úsměv oplácela. Nejraději by ho objala, ale včas se zastavila.

Minirecenze na školní anime (Kaichou wa Maid-sama a Special A)

27. září 2015 v 10:18 | Kate Černobílá |  Recenze anime
Dnešní úplatek bude recenze- a to trošku netradiční- chystám se totiž zhodnotit hned dvě anime v jednom článku, protože obě na mě zapůsobila velmi podobným dojmem, dějově i postavově jsou si podobná a mají skoro stejné téma. Nuže, snad se vám recenze zalíbí!

Kaichou wa Maid-sama (anime, 26 dílů, rok vydání 2010)
(překlad názvu: "Naše předsedkyně je služka!")
Special A (anime, 24 dílů, rok vydání 2008)
(překlad názvu: název se nepřekládá, ostatně...co byste na tom chtěli přeložit?)

anotace (Kaichou...): Misaki je studenskou předsedkyní své školy a vládne pevnou rukou, aby zjednala kázeň a pořádek. U svých spolužáků má pořádný respekt a každý se jí bojí. Ovšem, jedna věc ji trápí- co by stalo, kdyby někdo přišel na její tajemství? Misaki si totiž přivydělává jako servírka v tématické kavárně, kde servírky chodí v kostýmu služek. Je jí jasné, že by její pověst silné vůdkyně byla ihned ta tam, takže se to snaží za každou cenu skrýt. Jednoho dne ji ovšem v práci spatří její spolužák a idol všech dívek na škole, Usui. Jak Usui s jejím tajemstvím naloží? A jak se bude vyvíjet jejich vztah?

anotace (Special A): Na jedné soukromé střední škole zavedli zvláštní systém odměn- pro deset nejlepších studentů založili speciální třídu (zvanou Special A), která má k dispozici místo obyčejné učebny nádherný rozhlehlý skleník a nemusí chodit na normální vyučování. Příběh sleduje příhody těchto deseti elitních studentů, obzvláště snaživé Hikari, která se propracovala do Special A, aby mohla soutěžit se svým nepřekonatelným spolužákem Takishimou. Situace je obzvláště paradoxní, jelikož ne zrovna přemýšlivá Hikari si ne a ne uvědomit, že Takishimovy city k ní dalekosáhle přesahují běžnou rivalitu.

soupis mých dojmů a názorů

Dneska to bude dvojrecenze, protože takhle podobná anime je jednoduše škoda hodnotit zvlášť.
postavy:
Kaichou- Tohle anime má jednu věc- sice pořádně tupou, ale neslepičkoidní a sympatickou hrdinku. Misaki je odhodlaná, silná a umí si zjednat pořádek. Tohle anime má být školní komedie, ne psychologické drama, takže je jasné, že nějaké obrovské hloubky charakterů se tady nedočkáme (a u Misaki už tuplem ne), ale možná právě proto- tudíž v ránci možností- je Misaki sympatická hlavní hrdinka. Pak tady máme hlavního hrdinu. Usui je jedno velké lákadlo na náctileté fanynky, neboť takhle neubližně podanou Mary Sue jste snad ještě neviděli. Usui je dokonalý- ale nikomu to nevadí, vždyť je to samozřejmé, vzduch je k dýchání a Usui je perfektní, nikdo se nad tím moc nepozastavuje. Od sportů, přes učení, po hudbu- nenajdete nic, co téhle ultimátní Sue nejde. Ale i přes tohle všechno se nejeden divák přistihne, jak Usuimu a Misaki jednoduše drží palce a hrozně moc si přeje, aby se na konci dali s nějakým okázalým kýčem dohromady.

Special A- Všechno, co předvedlo Kaichou, SA bere a desetkrát znásobuje. Začal demencí hlavní (super)hrdinky. Největší otázkou, co si divák za těch dvacet dílů pokládá, je, jak takové tupé stvoření jako Hikari může být druhé nejlepší na prestižní škole. Na Hikarině intelektu je ostatně založen celý příběh (de facto je to totiž o tom, jak ta trubka ignoruje náznaky, které by trkly i pštrosa po lobotomii mozku, a dvacet čtyři dílů jí pomalu dochází, že ji hlavní hrdina miluje), ale tím hůře, ne? A pak je tady hlavní (super)hrdina. Člověk si pomyslí: "Hm, další Mary Sue." Ale to je mýlka! Tenhle hlavní (super)hrdina je totiž prezentován jako nejchytřejší a nejdokonalejší bytost světa, což ho staví nad každou obvyklou Mary Sue a dělá pro něj ten titul poněkud nízký. I Usui vedle něj vypadá jako žabař a Chuck Norris se rovnou může jít zahrabat. Ale upřímně, já si tohohle krále všech Mary Sue oblíbila. Líbí se mi jeho styl mluvy (zájméno "ore" kombinováno s formálními tvary sloves je prostě tak elegantní...) a taky jeho oddanost k Hikari (a také, upřímně, v některých scénách v přímé konfrontaci s Hikarinou tupostí mi ho bylo prostě jednoduše líto). Navíc, ostatní postavy z SA jsou na tom s mary-sueidností podobně. To je další odlišnost od Kaichou- SA dává vedlejším postavám mnohem, mnohem více prostoru. (...takže se tam ta mary-sueidnost krásně projeví)

příběh:
Kaichou- Kaichou je čistá komedie, která si zakládá na absurdních situacích a zjednodušovacích deformacích kresby (chibíci, chibíci kam se podíváte). Nebere to samo sebe ani náhodou vážně (viz. úplně dokonalá parodiální epizoda 9). Pak samozřejmě dává hodně prostoru romantice, která je dost hezká- až na své chvíle absolutní neschopnosti (kdy Mary Sue potřebuje, aby ji záchránila ještě o něco větší Mary Sue) není Misaki žádná slepice a její vztah s Usuim je tímpádem krásně rovnocenný. Tohle ale platí jen pro zhruba první polovinu seriálu. Někde kolem takového osmnáctého dílu to autoři úplně, úplně zadusili absolutně zbytečnou mutací v milostný trojúhelník, přičemž přidali nějakého Misakina přítele z dětsví, jehož jediná role v příběhu je se míchat mezi Misaki a Usuiho. Navíc, nějakých těch sedm dílů před koncem to podle mě už nějak ztrácí šťávu a moc mě to nebavilo. Ale kdyby tam necpali toho blbečka a trochu to zkrátili, opravdu by se mi to líbilo.

Special A- I SA je komedie, ale ne v tak extrémním smyslu jako Kaichou (o dobrých devadesát procent menší výskyt chibíků). A také se na rozdíl od něj nesoustředí jen na pár hlavní hrdina a hlavní hrdinka, ale ukazuje i osudy ostatních postav. Navíc je celé nějak jemnější a plynulejší. Ale najdete tam jeden opravdu, opravdu zarážející prvek- autoři SA totiž projevují tolik smyslu pro nadsázku, že by se od nich dávnověcí pisatelé ruských eposů mohli učit. Od výběhu pro slony v mrakodrapu až po hlavního hrdinu a hlavní hrdinku, kteří jsou de facto chodící nadsázka (například scéna s hodinou věží v posledním díle... protože když jste vedoucí S.A třídy, přece se nenecháte rušit nějakou blbou gravitací, ne? A pokud vám to nestačí, podívejte se na díl 7). Nic proti tomu nemám, ale když už tvůrci chtěli, aby měli hlavní postavy nadlidské- ba přímo nadpřirozené- schopnosti (a nafukovací mrakodrap), měli k tomu prostě přižadit štítek "fantasy", zatímco pokud prostě chtěli školní komedii, měli ji udělat trochu realističtější (kontrolovala jsem to- vážně tam žádný štítek jako "superschopnosti" nebo "fantasy" není, ani na Shirai, ani nikde jinde). A také, narazila jsem na stejný problém jako u Kaichou- zápletka prostě neodpovídá počtu dílů. Anime dlouhé, zápletka krátká. Občas jsem se nudila.

kresba:
Kaichou- Jelikož je to anime z roku 2010, kresba je velmi, velmi líbivá. Má zajímavé barvy a celá je vlastně docela zajímavá, troufla bych si říct, že neznám anime, ke kterému bych ji přirovnala. Dále se mi líbilo, že stejně jako v některých jiných seriálech, i tady je prostředí poměrně nesložité a postavy nepostavy, které ani nepromluví a mají sloužit jen jako křoví, jsou nakresleny prostě šedě, aby se divák mohl soustředit na důležitější věci. Co se mi naopak nelíbilo, je už zmíněné chibíkování. Vážně, je zázrak zahlédnout v tomto anime postavy ve své pravé formě.

Special A- Pokud máte rádi Kaichou a Code Geass a přáli byste si, aby se to spojilo- pak jste v SA na správné adrese (když pomineme, že Kaichou vyšlo později). Co má školní komedie o neuvěřitelně zabedněné blbce společného s Code Geass? Jednoduše- kresbu. Až na barvy, které jsou laděné zejména do odstínů hnědé a modré (ale s tou hnědou se mi to může zdát, protože dobrá většina postav má hnědé vlasy- což jejich rozlišování moc neusnadňuje), což je diametrálně odlišné od duhového, lesklého a zářivého CG, všechno nasvědčuje tomu, že se jedná taktéž o CLAMP. Postavy jsou okaté, protáhlé, mají dlouhé a tenké končetiny... a stejně to jaksi všechno ve většině případů vypadá celkem dobře, když si na to zvyknete. (P.S.: A když už tu mluvíme o Code Geass, fanynky jistě zaujme, že hlavního hrdinu SA dabuje úplně stejný seiyuu jako Leloucha. To byl asi další faktor, který přispěl k tomu, že jsem si tu nablýskanou Mary Sue tak oblíbila.)

hudba:
Kaichou- Ten opening... Rozumějte, když jsem to slyšela poprvé, byla to moje teprve asi druhá zaslechnutá japonská písnička a já se tak lekla... Ta písnička není sama o sobě špatná, ale ta slaďoučkost, zejména ten hlas té zpěvačky... Na druhou stranu, tohle anime disponuje hned dvěma endingy a obě jsou to vlastně docela poslouchatelné písničky.

Special A- Tohle anime má dva openingy- a jeden z mého pohledu horší než druhý. (abych tu recenzi dokončila ještě dnes, právě se popoháním tím, že je poslouchám dokolečka) Pokud jsem totiž o odstavec výš říkala, že ta openingová písnička ke Kaichou je nesnesitelně umňoukaná, oproti prvnímu openingu SA je to nic. A navíc, nevím proč, ten text se mi zdá až moc přehnaný- dýchá na mě z toho parodie (zvláště u věty "Jsme spolužáci na bitevním poli!"). Ale ten druhý už je alespoň o něco lepší, vlastně, když si na to zvyknete, je to písnička na hranici poslouchatelnosti. (mně osobně se zdá nejlepší verze zpívaná pouze dabérem hlavního hrdiny)

závěr:
Kaichou wa Maid-sama- Ohledně tohohle vskutku populárního seriálu mám trošku smíšené pocity. Víte, tohle bylo úplně první anime, které jsem kdy viděla. (když nepočítám Pretear, na který jsem se dívala na Youtube s anglickým dabingem- jinými slovy jsem se svou tehdejší angličtinou rozumněla každé dvacáté slovo a měla z toho houby) Takže jsem si tenhle seriál přirozeně oblíbila a mám ho spojený s takovou nostalgií. Ale není perfektní- obzvláště druhá polovina už jde pozvolna do háje, navíc ani postavy a příběh samotný není nic, na co by se dalo pět ódy. I přesto ale máte mé doporučení. Pokud to nebudete brát moc vážně, pravděpodobně se vám to bude líbit.

Special A- Na rozdíl od Kaichou, což byl můj otaku začátek, před SA už jsem nějakou tu desítku anime viděla a dobře jsem věděla, do čeho jdu, takže mě to přirozeně neokouzlilo tak, jak by asi mělo. Ale i přesto se mi to líbilo- je to lehká a odpočinková podívaná, která má své silné a své velmi slabé stránky. Až se budete nudit a budete mít náladu na pár létajících Mary Sue, tohle anime vás nezklame.

srovnání:
- Kaichou se mnohem více soustředí na vztah mezi hlavním hrdinou a hlavní hrdinkou, zatímco SA dává prostor i ostatním postavám.
- Kaichou bylo ke konci naprosto zmršené pitomým milostným trojúhelníkem, na druhou stranu je ale vztah hlavních hrdinů o něco rovnocenější než v SA, protože v SA jde zkrátka o dokonalého krále všech Mary Sue a bytost o intelektu houby na tabuli, takže je jasné, kdo vždycky ochraňuje koho, kdo vždycky utěšuje koho, kdo vždycky pomáhá komu, a z opačného konce kdo vždycky přidělává komu problémy, kdo vždycky koho svým jednáním neúmyslně zraňuje a tak dále. Ať už by se tvůrci snažili sebe víc, kvůli tomu propastnému rozdílu ve schopnostech bude Hikari vždycky na Takishimovi slepičkovsky viset, nedá se svítit. Ale trošku to napravuje a vyrovnává Hikarina absolutně neslepičkovská povaha, takže bych tomu "nerovný vztah" zrovna neříkala, ale i tak pro mě v tomto vyhrává Kaichou.
- Kaichou bylo vydáno později, takže má hezčí kresbu. Na druhou stranu, to může být subjektivní.
- SA má vyřešenější konec.
- Podle mě má Kaichou hezčí hudbu.
- SA má podle mě o mnoho jemnější atmosféru.
závěr srovnání: Chcete-li se více zasmát, Kaichou je volba pro vás. Chcete-li více sentimentálních řečiček a takových věcí, volte Special A. Máte-li až příliš času, volte oboje! (mně osobně se více líbilo SA- kvůli tomu že jsem na sentimentu závislá kytičkovaná dušička a SA bylo prostě...jak to říct...sladší)

kde sehnat?- Kaichou najdete na Shirai, kde zrovna vychází i Special A. Já se na Kaichou dívala přes Youtube s anglickými titulky (protože jsem tehdy Shirai ještě neznala), ale to vůbec nedoporučuji, kvůli kvalitě zvuku, kvalitě obrazu a usekávaným písničkám. Na SA jsem se dívala tady (s anglickými titulky), ale pokud vám to nebude vyhovovat, na internetu najdete SA i nadabované (do angličtiny), ale anglický dabing ve většině případů nesahá tomu japonskému ani po kotníky (zvláště v tomhle případě). Sedm dílů už máte i slovensky- na už zmíněném Shirai, ale o kvalitě překladu by se dalo spekulovat (ale není to nejhorší).

Obrázky! (no, spíše opět gify- mají totiž výhodu: v jednom gifu se dá elegantně odprezentovat více postav zároveň, takže jich nemusím shánět moc.)

Kaichou wa Maid-sama
Special A

Význam neviditelnosti- prolog

26. září 2015 v 22:52 | Kate Černobílá |  Význam neviditelnosti
Další tentokrát trošku větší úplatek. Je to něco, co jsem Karin slíbila už dávno. Pamatuje si někdo na rádoby povídku mého třináctiletého já, kterou nazývalo "Cesty jinými světy"? Tyhlety Cesty jsou můj dlouhodobý projekt. Moje prvotina a zároveň i jeden z mých nejnovějších příběhů. Totiž, ačkoli jsem je vymyslela de facto už před pěti-šesti lety, pořád se vyvíjejí- nejvíce po stránce postav, protože děj je v téhle verzi úplná novinka. Tím jsem se dostala k tomu, že tohle - fanfáry, prosím- by se dalo počítat za jubilejní 4. verzi (proto to ostatně dostalo nový název, který je snad ještě pitomější než ten starý)! První verze byla mizerná. Pokud vás to bude zajímat, mohla bych o ní napsat článek, protože si myslím, že by se z ní dala docela obstojně udělat legrace (vážně, milionkrát horší než jakákoli povídka, kterou jste doteď četli -krom My Immortal, ale to se nepočítá). Pak přišla druhá verze, kterou najdete zde. Schválně si porovnejte první kapitolu s touhle. A pak třetí verze- ale ta se nějak neuchytila. Nuže, prosím, hezké počtení. Trošku jsem nám ty Cesty zahalila do možná až malinko přehnaného depresivna, ale nebojte se, v příští kapitole o tygrošakaly ochuzeni nebudete...

Prolog: Festival, který neměl proběhnout

"Jsi si jistý, že se tvé informace nemýlí?" zašeptala černovlasá žena a zaryla nehty do opěrky svého trůnu. Její výrazně nalíčené černé oči obkládané drahokamy obřadně vrytými do její kůže se nedůvěřivě zúžily.

"Ale, Nessie..." bytost odrážející se v zrcadle se studeně zasmála. "Copak v pekle najdeš spolehlivějšího informátora než moji maličkost?"

Královna se zničehonic sadisticky usmála. "Říkáš, Alíčku, že máš titul ,Nestvůra Lží´ jen tak na ozdobu?"

"To zrovna ne, ale přísahám, že své nejdražší zákaznici bych falešné informace nikdy neprodal."

"Ty mi je neprodáváš. Prozrazuješ mi je, protože jsem tě vyvolala do světa živých. Jakožto Nestvůra jsi tudíž povinen plnit má přání, drahoušku."

"Ále, nech detaily být..." rozpačitě mávl rukou. "Důležité je, že pokud získáš ten úlomek, mohla by sis splnit svůj cíl. A nejen to, s takovou silou-"

"TICHO!" vyjekla. Pak si odkašlala a pokračovala znovu syčivě tichým hlasem. "Já dobře vím, co s tou mocí dělat. Říkáš, že to Hannah vložila do obyčejné smrtelné duše? Pak mi ale stačí najít toho spratka dřív, než se toho naučí využívat."

"To pro tebe bude hračka, ne snad? Ale měla by sis dávat pozor na pravidlo útočiště."

"Já vím. ,Pravidlo útočiště´... poskytuje kterémukoli úlomku Hanniny síly jakési elektricko-magické pole, které dovolí vstoupit jen těm, koho tam úlomek samotný pustí. Taktéž brání cíl proti útokům na dálku. Musí ke mně přijít sám, nesmím se ho dotknout..."

"To bys ale měla mít nějaký pl-"

Vanessa prudce mávla rukou. Ze stropu spadl obrovský kámen a zadusil ohniště. Obraz ze zrcadla zmizel. "SAMOZŘEJMĚ, ŽE MÁM PLÁN!" Posléze se zhroutila v záchvatu smíchu. Její černorudé oči žhnuly vzrušením a nadějí.


Mezitím v jedné vesnici daleko odtamtud vrcholily přípravy na každoroční festival. Obvyklý počet obyvatel se díky přílivu turistů ztrojnásobil a počet lampiónů na střechách stejně tak. Místní posypali pěšinky spadaným listím a náměstí proměnili v jeden velký slet dekorací. Mísy se speciálním roztokem rozmístěné všude kolem chytaly sluneční paprsky, aby se přenádherně rozsvítily, jakmile se setmí.

Ona se procházela stranou toho rozruchu, aby ji náhodou někdo nezatáhl do příprav. Jakožto dcera hlavní organizátorky pomáhala už od dětství a letos byl první rok, kdy se tomu měla šanci vyhnout. Na nějaké slavnosti ani nepomyslela. Už nechtěla mít s tou vesnicí nic společného. S vesnicí, která byla schopná provést něco takového. S vesnicí, kde neviděla svou budoucnost.

Obrátila se na východ, aby se podívala ještě jednou. Okamžitě si zakryla oči v šoku z nenadálého svitu a po chvíli to opatrně zkusila znovu. Teď už si trošinku přivykla. Když její zrak mapoval až do nebe vysoké zářící pole energie, skoro si ani neuvědomovala, na co se to kouká. Sledovala jiskřičky a plavné ševelení, ale v koutku duše si uvědomovala, že to není ani vodopád světla, ani jiná dekorace.

Byla to bariéra. Čára, která ohraničovala dva státy a nenávratně je oddělovala od sebe. Padala jen jeden určitý den za jedno období- aby mohli projít jednotliví lidé a obchodnické karavany. Každý se ale musel podrobit přísné celní kontrole.
Tohle pochopitelně nebylo dílo přírody. Mírovláda, něco mezi společenstvím čarodějů a rytířským řádem, kteří mají za úkol strážit rovnováhu a pořádek na světě, tenhle impozantní zátaras vztyčila na žádost elsijského národa, aby byl ochráněn před agresivní Sarahou.

Dívčin pohled napřed posmutněl, pak se ale melancholie změnila spíše ve vztek. Narodila se na špatné straně zdi. Ne, že by nějak zbožňovala Elsii, ale nemohla vystát svou vlast, Sarahu, stát, který mohl za všechno špatné, co se jí kdy v životě událo. Toužila se přestěhovat, jenže matka byla proti. Navíc musela myslet na svou sestru, která studovala na Severni akademii.

"Ztrácím tu čas." zavrtěla hlavou, otočila se a mířila směrem k civilizaci.

Uslyšela čísi smích. Bezpochyby ženský, štiplavý a absolutně nepobavený smích.

"Ha...Halucinace?" zašeptala vyděšeně. Pořád šla dál, ale hlava se jí znenadání točila jako by jí v mžiku stoupla teplota o několik stupňů.

Cesta pod jejíma nohama se nějak rozmazávala.

Ucítila, jak špička její boty do něčeho narazila.

Ten kámen...

Ale s jejími zpomalenými reflexy toho moc nezmohla. Rychle ztratila rovnováhu a spadla k zemi. Stihla ještě před sebe natáhnout ruce, takže zabránila největším oděrkám, ale dlaně ji nepříjemně pálily.

Zamžourala. Viděla své vlastní nepřirozeně bílé ruce s dlouhými černými nehty, jak se natahují pro nějaký kámen, a chladné zdi hradu, které ji obklopovaly. Nevěděla proč, ale cítila jakési zadostiučinění, jakoby se jí právě něco povedlo. Pak ji ale ochromila bolest. Prudká bolest vyvěrající odněkud z plic. V agónii se zoufale rozkašlala.

Ale pak to zničehonic přestalo. Obraz se jí před očima rozmazal a když se jí konečně podařilo zaostřit vidění, všechno to bylo pryč. Ležela na cestičce pokrytém listím a její kůže už znovu měla normální lidskou barvu. Slabě pozvedla ruku, aby si ji lépe prohlédla. Dokonce i nehty se vrátily do pořádku. A ten divný pocit uspokojení zmizel jakbysmet.

Znovu zavřela oči. Byla si jistá, že právě zažila nějaký druh halucinace. Ale tak realistické... měla za to, že kdyby tehdy zkusila zahrabat v té mysli, která byla i nebyla její, že by se to všechno objasnilo. A proč ta bolest? Proč ta krev?

K-Krev...?

Pomalu se nadzvedla a vyděšeně se podívala pod sebe, na místo, kde měla položenou hlavu.Zem byla v tom místě opravdu potřísněná červenými kapkami. Nevěřícně na to zírala. Cítila, jak se začíná třást a jak ji za krkem šimrá něco chladivého.
To není...možné... Jak mohla vykašlávat krev, když spala? Jak mohla, když se jí prostě zdála nějaká deliriózní vize, nebo si jednoduše prožila halucinaci? Jak? Ta agónie, kterou tehdy cítila, ta krev, která se jí hrnula z plic...to bylo skutečné.
Zpanikařila. Doteď si byla tak jistá svým zdravím...! Co bude dělat? Umře? Nebo to má říct matce, která ji pošle za doktory?

"Ne!" zaječela. Zaryla prsty do listí. Nepomáhalo to. Úzkost ani nekonečný hněv neodcházel. Tak prostě jen tak křičela z plných plic, dokud se trošku neuklidnila. Poté jen tak ležela a zhluboka dýchala.

"Jste v pořádku, slečno?" ozvalo se. Téměř nadskočila. Ten člověk už musel být poblíž delší dobu, ale ona si ho vůbec nevšimla...

"J-Jo, jsem!" přikývla rychle a pokusila se dostat alespoň do polosedu.

"To jsem rád." Ta záhadná osoba k ní přešla blíže a natáhla k ní ruku, že jí pomůže vstát.

"Díky..." zabručela, vděčně se ho chytila a nechala se vytáhnout na nohy. Zatím sice neměla čas si ho pořádně prohlédnout, ale podle toho, jak čisté a jemné ruce měl, usuzovala, že to bude pravděpodobně nějaký učenec nebo šlechtic- prostě někdo, kdo si ještě nikdy nepřičichl k fyzické práci.

Promnula si oči a podívala se na něj zpříma. "A ty...ty jsi v pořádku? Jsi bledý jak stěna." Nějak automaticky mu tykala, ačkoli podle vzhledu tipovala, že by mohl být starší než ona.

"Obávám se, že s tím už nic nenadělám..." Trošku nesměle se usmál. Hádala, že asi není moc zvyklý se usmívat. Možná ani mluvit- protože jeho hlas zněl hrozně tiše.

"Aha. Nejsi z I-mia, viď? Nikdy jsem tě tu neviděla."

"Chodím do téhle vesnice jen na dnešní oslavy. Pravidelně, každým rokem."

"Aha. A jsi z Elsie, nebo ze Sarahy?" Někde hluboko věděla, že je zbytečné se ptát. Sněhobílá pleť a onyxově černé vlasy byl pověstný poznávací znak ještě pověstnějších...nechtěla na to jméno ani pomyslet. Oni jsou jádrem všeho- oni jí zničili život. Jen si nechtěla připustit, že člověk, se kterým právě mluví, patří k nim.

"Ze Sarahy." trošku nahnul hlavu do strany, jako by si nebyl jistý, kam těmi otázkami míří. Teď to měla potvrzené. Hledala v jeho tmavě modrých očích známky temnoty či agrese, ale nic nevyčetla. Možná proto, že v odhadování lidských pocitů nebyla zase tak zběhlá.

"A jméno?!" vyštěkla.

Vypadal, jako by ho její náhlá změna tónu vůbec nezaskočila. Pořád se tak neviňátkovsky usmíval, ale jeho pohled byl plný smutku. "Je pro mě úplně zbytečné vám to říkat, protože to stejně zapomenete." Uklonil se a dal se na odchod.

"Hej, to bylo nezdvořilé!" zakřičela po něm po chvíli. Chtěla říct ještě něco, ale potom jí došlo, že by to neznělo ani náhodou tak dramaticky, jak si myslela, takže to jen zašeptala a vydala se na opačnou stranu než on.

"Ti přespolní jsou všichni divní. A tohle byl obzvlášť magor." povzdechla si. "Ne, že by se na něj blbě koukalo, ale na takové věci já nenaletím. Mám na šmejdy nos!" mumlala si naštvaně.
Zatímco si to supěla lesní cestou, míjela první dům své vesnice. Tedy, to, co z něj zbylo...

Všechen vztek ji přešel a vystřídala ho zášť. Prudce obrátila hlavu na druhou stranu, protože nechtěla o spálené ruiny zavadil pohledem. Vtom si všimla na zemi něčeho bílého. Kousku papíru. Zvedla ho a obrátila na druhou stranu.
Byl tam obrázek, černobílá tužkou vyvedená skica.

"To je nádhera..." zašeptala dívka ohromeně. Podobizna malé holčičky byla vystínovaná tak dokonale, až to vypadalo, jakoby měla co chvilku z papíru vystoupit. Nálezkyně by dala ruku do ohně za to, že ten, kdo to kreslil, měl opravdový talent, možná dokonce nadpřirozenou schopnost.

Pak si ale uvědomila, koho portrét zachycuje, a všechny její pocity obdivu odvál vítr pryč. Rozklepala se. To děvčátko znala. Bydlelo s tatínkem a maminkou v tom domě. Maya k nim často chodila na návštěvu a občas ji hlídala, když byli její rodiče pryč.

Ale to je minulost.

Už k nim nikdy nikdo nepřijde.

Nikdo už neuvidí úsměv malé Lii, takový, jakým se culí na tom obrázku.

To proto, že ona se už nikdy neusměje.

Podobizna ji vystihovala zcela dokonale, až na jeden malý detail. Ať už ten obrázek vytvořil kdokoli, přimaloval jí vílí či snad andělská křídla.

Maya odhodila papír na zem a utíkala pryč.

Lia nezemřela na svá zranění.

Zemřela proto, že ji nechali umřít.

"Chci...pryč..." zavzlykala a otřela si z očí slzy. Neuvědomila si, že pořád běží, dokud se nedostala do centrální vesnice- tam, kde to teď zářilo různými dekoracemi a kde to mravenčilo pobíhajícími turisty, kteří se sráželi s panikařícími místními.

"Chodím do téhle vesnice jen na dnešní oslavy. Pravidelně, každým rokem." Znělo jí v hlavě. Něco jí na tom nehrálo. Kdyby to byla pravda, určitě by ho alespoň jednou zahlédla.

Prodrala se davem, než našla svou matku.

"Mami! Musím se na něco zeptat!" vyjekla už z dálky.

Žena se na ni podivně zatvářila. "Copak?"

"Patří na seznam čestných hostů festivalu nějaký Sarahský?!"

"Ne...proč?"

Klid. Třeba to nakonec žádný Sarahský nebyl. Ostatně, co by jedna z těch příšer dělala tady, v Ienfinii? "Říkal, že tady chodí každý rok..."

"To je zvláštní. A jak vypadá?"

"Jako typický Sarahský! Měl bledou kůži a černé vlasy sestříhané pod uši, a taky hrozně divné oči, modré, myslím. A jo, taky černé oblečení!"

"Ne, nikoho takového jsem tady nikdy neviděla. A proč je pro tebe tak důležité, jestli tady někdy byl, nebo ne?"

"To neřeš." zavrtěla hlavou, ale svět se s ní točil. Její matka ví snad až na výjimky úplně o každém turistovi, který sem jezdí pravidelně. To znamená, že lhal.

Nevěděla, proč ji to tak znepokojovalo. Tak jí nějaký cizinec neřekl pravdu, no a. Jenže vzhledem k okolnostem si tohle říct nemohla. V její vesnici se zjevila příšera- a musela lhát, aby skryla účel své návštěvy. Pár dní poté, co zemřela malá Lia. A taky ten obrázek... Nezdálo se jí to podezřelé, spíše ji to děsilo.
Pomalu se šourala davem a odposlouchávala ostatní.

"Jo, Paul a ostatní už nastražili pasti. My tu bestii chytíme!"

"Slyšelas o tom? Oba se oběsili..."

"Tragédie. Chudák holka."

"Stejnak nikdo neví, jak si mohli dovolit takovej majestátní náhrobek. Byli chudí, přece jenom."

"Když tady zůstanu, určitě budu další na řadě..." ušklíbla se a doufala, že to tím nepřivolá. Ačkoli...nebyla si jistá, co chtěla méně- jestli umřít mladá, nebo strávit život v téhle zatracené díře. Znovu hořce zalitovala, že se ve škole nesnažila- kdyby měla dobré známky, mohla by příští rok prostě složit zkoušky na univerzitu a říct tomuhle peklu sbohem, jako to udělala její starší sestra.

Už se docela setmělo. Maya vzhlédla k obloze. Věděla, že modrou oblohu uvidí znova nejdříve až pozítří. Tady v zemi temnoty, kde kroužil divnoměsíc Bayangan, který stínil slunci a prodlužoval noc, se krajina zahalovala nejprve do tmy, pak do podivného přítmí a poté až konečně nastal den. Obyvatelům to nevadilo- jejich oči se vyvinuly tak, že ve tmě viděli mnohem lépe než na světle- takže si to prostě jenom prohodili a spali ve dne. V noci se prý celý kraj nádherně rozzářil a nic se prý nevyrovnalo čarovné kráse Sarahy v černém plášti.

Ona a její druhové o tom ale mohli jen snít. Díky tomu, jak blízko hranic žili a jak elsijská krev jim proudila v žilách, se jim sarahský styl života se všemi výhodami i nevýhodami naprosto vyhnul- a to i to pověstné noční vidění.
Dnešní noc byla ale výjimka. Světla festivalu otevírala i jim nerušený výhled na noc v plné kráse.

Proudy záře z misek už se aktivovaly a k nebi stoupaly osvětlené lampiony. Vypadaly jako špendlíky se žárovkou.

Oslavy už se rozběhly v plné proudu. Vůně jídla ze stánků omračovala hosty a jemná melodie flétny je zase stavěla na nohy. Každý pobíhal s nějakou světélkující věcí v rukou a vzduchem se nesl lidský zpěv a smích.

Jen jí bylo do pláče. Zažila už různé festivaly. Na většině se nechala vézt vlnou štěstí. Na jiných cítila vztek. Ale dnes poprvé...dnes poprvé ji dusil smutek.

Vymotala se z davu, aby ve své příšerné náladě mohla sledovat oslavy zpovzdálí. Vybrala si kopec, odkud bylo všechno krásně vidět. Znovu si otřela slzy z očí a sedla si do trávy. Cítila vůni stromů, protože co by kamenem dohodil za ní už se rozpínal les, který obklopoval I-mio ze severu. Tak nějak ji to uklidňovalo.

Zničehonic se jí zdálo, že za sebou slyší nějaké kroky. "Blbost..." zašeptala. Není možné, aby přes ten ryk festivalu a z takové dálky její uši zachytily něco takového. Ale přesto měla pocit, že se musí otočit.

Udělala to.

Samozřejmě, mezi stromy nikdo nestál.

Ne, někdo tam určitě byl. Prudce zavrtěla hlavou, polkla na prázdno a zkusila zavolat. "Já vím, že tam jsi!"

Nečekala odpověď. Proto málem nadskočila, když jí někdo opravdu odvětil.

"Máte opravdu bezchybný sluch." Od kohokoli jiného by to znělo výhružně či sarkasticky, ale ten hlas byl tak tichý a nějak zvláštně přátelsky naladěný, že se jí to ani nezdálo.

Rychle se postavila a o krok couvla. "C-Co tam děláš? Proč se schováváš?!"

"Velice se omlouvám, neměl jsem v úmyslu se skrývat." Záhadná osoba přešla do Mayina zorného pole.

Dívka zalapala po dechu. "Zase ty!"

On se však zatvářil ještě překvapeněji než ona. "Vy si...mě pamatujete?" zašeptal. Ale potom se s tím očividně nějak srovnal a sklonil zrak. "Předpokládám, že od našeho setkání prostě ještě neuplynula požadovaná doba."

"Hej!" pozvedla obočí. Upřímně se ho trošku bála, ale to pro ni byl o důvod víc mluvit statečně. Navíc, k Sarahským není potřeba být zdvořilý. "Nevím, o čem to žvaníš, ale fakt je, že ses najednou objevil přímo za mnou! Že tys...že tys mě sem sledoval?!"

Překotně zavrtěl hlavou a natáhl před sebe ruce v obranném gestu. "Ne, to bych...nikdy, přísahám... Navíc, nemám žádný motiv... A asi mi neuvěříte, ale přišel jsem z úplně opačného směru než vy. A stál jsem tady už před vámi."

"A proč mi vlastně vykáš?! Já ti tykám! Navíc, musíš přece vidět, že jsem očividně mladší!"

Teď naopak přikyvoval. "Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se..."

"Za co?! Ale to je jedno. Proklepla jsem si tě. Návštěvník festivalu nejseš! Tak co tu teda děláš?!"

"Možná bude lepší, když si se mnou nebudeš povídat."

"To má být odpověď?" Teď, když se do toho vžila, ji ten styl mluvy začínal bavit.

"Nejpozději za několik hodin všechny vzpomínky spojené se mnou ztratíš, takže nemá smysl nějaké vytvářet." Nevesele se pousmál a dal se na odchod.

To jí absolutně zničilo panovačnou fasádu. "J-Jak to myslíš...?" zeptala se rozhozeně.

Neodpověděl. "Pokud jsi na cestě do lesa, měla by sis to rozmyslet. Dneska bych ti tam chodit opravdu vřele nedoporučoval." pronesl jen, když procházel kolem ní.

"Trhni si." zavrčela. Doteď neměla žádný důvod chodit dnes večer do lesa, ale v ten moment se rozhodla, že se tam určitě podívá. Už jen kvůli tomu varování, které by nebýt toho příjemného podtónu znělo spíše jako výhrůžka.

Počkala, až bude z dohledu, a pak se vzdorně vydala vpřed. "Tak ,vřele nedoporučoval´, jo?! Kdo si myslí, že je?" supěla cestou. Ušklíbla se. "Zajímá mě, co tam schoval."

Její vztek jí na chvíli pomohl zapomenout na všechnu tu beznaděj, co cítila. Když zacházela stále hlouběji a hlouběji mezi stromy a poslouchala, jak jí jehličí křupe pod nohama, cítila se čím dál lépe. Přece jenom, to, že byla přímo varována- a přesto udělala pravý opak, jí přivádělo krásně rebelské myšlenky.

Vzpomněla si na palouk, kam kdysi ráda chodila. Rozhodla se tam podívat. Malinko znejistěla, protože to, co napadlo Liu, se mohlo vynořit kdykoli, ale poté se uklidnila. Lidé z její vesnice už nastražili pasti. A navíc, tak ať si jí to klidně zabije. Má ona vůbec důvod žít? Normálně by nad tím takhle nepřemýšlela, ale opilá pocitem zoufalství a volnosti byla schopna čehokoli.

Když dorazila na místo, rozhlédla se kolem. Něco jí na tom nesedělo. Něco bylo jinak než obvykle. Ten strom...měl vždycky tenhle tvar? A i kdyby, na té zlomené větvi je prostě něco divného.

Šla k tomu blíž a opatrně se toho dotkla. Na omak jí to připadalo jako látka. Ale co dělá látka na stromě? Znepokojeně o krok couvla a pořádně zaostřila, aby poznala, na co se to vlastně dívá.

Chvíli jen tak stála.

Pak se jí z úst vydral výkřik.

To, co viselo ze stromu, nebyla zlomená větev, ale člověk.

Mayiny vytřeštěné oči se marně snažily přesvědčit samy sebe, že se mýlí. Ale čím více se vyděšená dívka dívala kolem sebe, tím více mrtvol rozpoznávala kolem sebe.

Chtěla couvnout ještě, ale podlomily se jí nohy a skončila na zemi. Věděla jen, že se odtamtud potřebuje dostat. Obrátila se a pokoušela se rychle odplazit pryč. Po chvilce se zastavila a jen tak ležela opřená o strom. Před oči se jí vlila vzpomínka na oběšence, které před chvíli viděla. Čím více z ní opadal prvotní šok, tím více detailů se jí vybavovalo. Natiskla si obě dlaně před ústa, aby si zabránila zvracet, nicméně neúspěšně.

Ten Sarahský říkal...

Nevybavovala si jeho přesná slova, ale věděla, že si ho možná měla vyslechnout. Když ji varoval, tak o tom musel vědět!
Ať se ale snažila přemýšlet sebevíc, v hlavě měla pořád bílo- vnímala jen řezavý strach. Zmateně se postavila na nohy a znova se dala na útěk. Prostě toužila ocitnout se od toho místa co nejdále. Chtěla doběhnout zpět do vesnice a říct matce o hrůzách, které viděla. Jenže nemohla. Točila se jí hlava a všude kolem byla navíc tma. Po krátké chvíli se naprosto ztratila. Ale neuvědomovala si to- běžela prostě instinktivně dál, hnána čirým děsem.

Její bezhlavý úprk ukončil až prudký svah, ze kterého se skutálela dolů a konečně ztratila vědomí.

My, evidentně prokletí- kapitola 6,5

25. září 2015 v 22:18 | Kate Černobílá |  My, evidentně prokletí
Úplatek číslo kdovíkolik! Tenhle je zatím jeden z nejdivnějších. Nenechte se totiž zmýlit- tohle není kapitola. Ale na druhou stranu, není to ani doplněk. Je to něco mezi tím. Kapitola to být nemůže, protože to prostě nemá odpovídající dějovou hodnotu (říkejte si, co chcete, ale já to prostě "kapitolou" nazvat odmítám), ale obyčejný dodatek to také není, protože pokud byste to přeskočili, vznikla by vám mezi šestou a sedmou kapitolou divná mezera. Už to mám dokončené asi měsíc, ale celou dobu jsem sbírala odvahu k zveřejnění, protože se za to prostě stydím. Dobře, řeknu to takhle -technicky je to kapitola, ale v zájmu mé hrdosti to berte jako doplněk, prosím. No, snad se bude líbit!

Kapitola 6,5- Démon a léčitelka

"Víš..." zelenovláska jemně posadila Ilse na gauč a sama si sedla vedle ní. "...já ti nelhala. Já ti prostě jenom...neřekla pravdu..."

"Teto Kiaro, co se stalo?"

"Nic, nic se nestalo. Jen...mě celý život považuješ za někoho, kdo nejsem."

"Co?"

"Nejsem léčitelka z východu. Nepocházím ze Sarahy, ale ze Starlandie."

Dívka se nervózně zasmála. "Teto, to si zase pleteš... Starlandie je ta země z první epochy, co zanikla před třiceti tisíci lety..."

Oslovená jen přikyvovala.

Ilsenilia vytřeštila oči. "Cože...?"

"To je můj pravý věk. A...slyšela jsi někdy, o mírovládkyni, která se jmenuje Kiara?"

"Učili jsme se o ní ve škole... Ty jsi po ní pojmenovaná, že?"

Zavrtěla hlavou. "Nejsem."

"Počkat...ta legendární mírovládkyně..."

"...sedí před tebou." nešťastně se ušklíbla.

"Ale...proč..."

"Proč jsem ti to neřekla?"

Ilse přikývla.

"Kdybych tehdy přišla do Dainginu a představila se tvé matce jako druhá nejmocnější bytost světa, chovali byste se ke mně stejně jako teď?"

"Ale..." Středoškolačka se násilím pokoušela spojit si v hlavě obrázek mocného postrachu zloduchů Kiary s rozesmátou, moudrou a laskavou tetou Kiarou. "Asi máš pravdu..."

"Ale to teď není důležité, A- tedy, Lenny mi řekl o...těch věcech s Leskem safíru. Víš, já to věděla už od tvého narození. Ale nenapadlo mě, že si pro tebe vážně přijdou! Neboj, já je nenechám zkřivit ti vlásek!"

Dívka zavrtěla hlavou. "Myslím...že teď není čas probírat mě. Víš, já o tobě chci vědět všechno, teto. To, co jsi před chvílí řekla, mi nedává vůbec smysl! Proč nejsi na nebi a nechráníš světový pořádek?"

"Protože..." válečnice se dívala do země. "Já už nejsem mírovládkyně. Dala jsem něco jako výpověď. Odešla jsem..."

"Opustila jsi mírovládu? Proč? Vždyť jsi byla nejsilnější!"

Usmála se. "Existuje něco mnohem důležitějšího, než byla moje práce a mé postavení."

"Athacamitha...?"

"Ano. Nepočítala jsem s tím, že bych někdy odešla. Jenže...pak jsem musela. Zjistila jsem, že jsem těhotná a neměla jsem na výběr."

"Copak mírovládci nesmí zakládat rodiny?"

"Samozřejmě, že smí. Ale podle toho s kým. Vzhledem k tomu, kdo byl Athacamithin otec, mi prostě řekli, že buďto jim to dítě odevzdám, nebo ho zabiju. Už jen pomyšlení na kteroukoli z těch možností bylo nesnesitelné, takže jsem si zvolila útěk."

"A...nikdo tě nepronásledoval?"

"Nemohli. To proto, že mám přátele, kteří se mě zastali. Hannah, vůdkyně mírovlády, určitě ví, kde jsem, ale nemůže na mě ani sáhnout."

"Těmi přáteli myslíš strýčka Emexeirena a Olivera?"

"Například."

"Takže to jsou taky mírovládci?"

"Přesně tak. Emexeiren byl mým učitelem a Oliver naopak mým učněm."

Ilse to pořád nedokázala pobrat. Připadala si jako ve snu- jako v hodně stupidním snu. "Mimochodem, promiň, že se ptám na tak osobní otázku, ale ty a Lenny se znáte?"

Přikývla. "Už hodně dlouho. Poznali jsme se ještě v první epoše. Já tehdy pracovala u armády, byla jsem generál se speciálním policejním oprávněním a on byl už tehdy zločinec."

"Takže ty znáš jeho pravé jméno?"

"Ano. Vlastně ,Lenny´ je zkratka jeho původního křestního jména. Vysvětlil mi, i jak přišel na své falešné příjmení. Sice už jsem to už zapomněla, ale je to poskládáno z prvních písmen jmen prokletých přesně v pořadí podle čísel. Ale zní to vážně pitomě a nedá se to vyslovit. Jeho skutečné příjmení samozřejmě taky znám, ale není vhodné, abych to říkala."

"Aha. A...smím se zeptat na ještě soukromější věc?"

"Ptej se na všechno."

"Proč byl Athacamithin otec nevhodný? Copak to nebyl taky mírovládce?"

Zavrtěla hlavou. "Ne. Byl to černokněžník. Jeden velmi, velmi nebezpečný."

"No, Athie něco takové říkala, ale myslela jsem si, že si to prostě jen nějak vzala do hlavy..." dívka sklonila zrak. Promiň, že jsem ti nevěřila... "A...a...ten zločinec...on...tě nějak donutil...?"

"Ne. Milovala jsem ho a jsem si jistá, že on mě také. Dokonce jsme byli chvilku manželé. Pak ho ale mírovláda odsoudila ke zničení a vyškrtla ho ze seznamu duší."

"To je smutné..."

Kiara polkla naprázdno. "Proč nepoložíš tu zásadní otázku?"

"Jakou...?"

"Jak A...teda Lenny souvisí s Athacamithou?"

"Bála jsem se zeptat."

"Říkal ti, že ji hledá, viď?"

"Ano! Tvrdí, že jí nemá v plánu ublížit, ale po dnešku...nevím, jestli mu věřím. Bojím se o ni! Nechci, aby ji našel!"

"Jsem si jistá, že tentokrát výjimečně nelže. Pravděpodobně se s ní chce vážně jen seznámit."

"Ale proč?"

Její teta pozvedla oči. "Protože je to jeho dcera."

"Co?!" To Ilse nedávalo vůbec smysl. "Ale...vždyť..." Na druhou stranu, teď už jí došlo, proč se jí zdály jeho oči tak povědomé. Její kamarádka má skoro stejné.

"To je pravděpodobně opravdový důvod, proč A...Lenny přišel do Dainginu. Víš, on...je i není nebezpečný psychopat."

"Jak to myslíš? Jak může někdo být i nebýt-"

"No...jak kdy. Nikdy nevíš, co se mu zrovna honí hlavou... Ale pokud se zrovna nenachází ve svém ďábelském módu, je to svým způsobem opravdu laskavý člověk. Jen škoda, že se to snaží ze všech sil skrývat a občas dělá bezdůvodně kruté věci, jen aby o něm lidi nepochybovali."

"To bude asi pravda..." Ilse se vybavil obrázek bezmocného Rina nabodnutého na vlastní meč. Otřásla se. Věděla, že to přežil, ale i tak... Raději se všemožně snažila myslet na něco jiného. "A...Ale pořád si nedokážu představit, jak spolu vy dva můžete vycházet..." nadhodila, aby ji Kiara svým vyprávěním přivedla na jiné myšlenky.

"Naše povahy jsou sice úplně opačné, ale nějak si většinou rozumíme. A navíc, v dobách, kdy jsme se potkali, byl A...Lenny trochu umírněnější než jeho dnešní verze."

"Umírněnější?"

"Promiň, Ilse, ale budu ti o něm vyprávět někdy jindy. Dneska toho už pro tebe muselo být dost..."

"Dobře..." trošku zklamaně přikývla. "Ale...ještě jednu věc, prosím! Říkala jsi, že jste se před chvilkou dohodli...na čem?"

před přibližně dvěma hodinami

Kiaře spadl kámen ze srdce, když viděla svou osvojenou neteř, jak prchá z napadeného hangáru do bezpečí. Byla tak hrozně šťastná, že přišla včas. Kdyby se opozdila a našla Ilse přinejlepším zraněnou, nevěděla by, co dělat. Ta dívka pro ni znamenala skoro tolik, jako vlastní dcera.

Jakmile blondýnka zmizela za dveřmi, rázně mávla nově získaným mečem, aby z něj setřásla krev, a zrušila efekt ochromující mlhy. Za pár desítek vteřin už každý v hale opět viděl čistě.

"Démone!" zařvala do prázdna. "Schovávat se nemá cenu! Já tě za chvíli najdu! Ale pokud máš alespoň špetku odvahy v těle, vylezeš sám!"

Věděla, že je to špatné, ale i tak se cítila jednoduše dobře. V hloubi srdce doufala, že ten démon bude opravdu silný. Už nebojovala tak dlouho... Zaléval ji pocit nostalgie a uspokojení z toho, že se po dlouhé době vrací k tomu, co jí opravdu jde.

Necítila ničí auru, ale dokázala rozpoznat, že tam pořád je. Bytost jako ona nemohla přehlédnout ten vražedný úmysl ve vzduchu.

"Tak pojď, šmejde! Udělím ti spravedlnost!" vyzvala ho ještě jednou.

A vtom zaslechla, jak se za jejími zády něco pohnulo, ale bohužel nebyla dost rychlá, aby zareagovala a otočila se.

"Hm, takže ,šmejde´... Už je to tak dlouho, cos mě takhle oslovila naposledy! Jé, to vrací vzpomínky!"

Ta slova na ni zapůsobila jako zásah bleskem. Ztuhla, jakoby dostala zkrat. Ten hlas... Ale pak se rychle uklidnila. Proč se vždycky nechám tak vyvést z míry?

"To ses nepoučil z osudu těch třinácti před tebou?" pronesla zcela klidně. "Vážně... Nechápu, kdo vás posílá, ale už je s tím otravný." A já jim na to vždycky skočím...

"Tak počkat, Kiarko..." rozesmál se. "Že ty si myslíš, že jsem falešný?"

Prudce se otočila a chvíli si ho prohlížela. "Hm, tentokrát se vám vzhledová stránka vážně povedla. Z téhle vzdálenosti vypadáš celkem jako originál." Pak ale sevřela rukojeť meče pevněji a pozvedla obočí. "Ale dovol mi tě poučit, napodobenino! Vládce pekel, Alezallen Istanský, byl zničen před sedmnácti lety! Odešel velmi důstojně a...a já..." zlostně zúžila oči. "Já nenechám nikoho, aby šlapal po jeho památce!"

"Třináct, jsi říkala? Vážně se někdo namáhal s tím, aby vytvořil třináct kopií? U všech syčavek, proč? Měl to být atentát na tebe? Nebo nějaká osobní pomsta? Vážně netuším, ale zní to vážně směšně..."

"Hele, já ti právě řekla, že tě zničím..."

"Á, promiň, nechal jsem se trošku unést..."

"Ze všech těch čtrnácti pokusů jsi zatím ten nejvyšinutější."

"Přestaň s těmi lichotkami, budu se červenat! Tak co, Kiarko, nezačneme už? Sem s první otázkou!"

"Myslíš, že ti budu pokládat otázky, abych si ověřila, že jsi pravý, když vím, že nejsi?! A navíc..." zatvářila se ještě vztekleji. "Jen jeden člověk ve vesmíru má právo oslovovat mě ,Kiarko´...a ten už je sedmnáct let pryč!"

"Takže otázky ne..." pokrčil rameny. "Škoda, měl jsem připravených pár opravdu zlovolných odpovědí... Takže to vyřešíme více v našem stylu, ne?"

"Pokud teď nezmizíš, rozsekám tě na kousky!"

Uculil se. "Vždyť říkám, v našem stylu..." Uskočil pár kroků vzad a tasil dýku.

"Připrav se!" kývla hlavou, zaujala bojový postoj a vrhla se vpřed.

Očividně se připravil.

Jejímu výpadu se elegantně vyhnul.

"Ještě nekončím!" ubezpečila ho a v mžiku přešla do dalšího útoku.

"Nebylas to ty, kdo vtloukal Oliverovi do hlavy, že se u boje nemluví?" zasmál se její nepřítel.

"Z respektu k Alezallenovi dělám jeho kopiím výjimku!" Pak jí ale něco došlo. Jak může vědět, co jsem říkávala Oliverovi?! Trhla hlavou a pokračovala v neustávajících výpadech.

"Jsi rychlá a přesná jako obvykle..." Prokletý už musel využívat celou svou dostupnou rychlost a občas odrážet rány vlastním ostřím, jinak by už dávno ležel na zemi zneškodněný. Čím více se Kiara ponořovala do bitvy, tím lepší byla, takže věděl, že pro něj už se to bude jen a jen zhoršovat. Ale prohrát nezamýšlel.

"Tobě zase to uhýbání docela jde... to je hi-li-ami-ari, že?" Byla na sebe docela pyšná, že si zapamatovala alespoň jedno istanské slovo. Znamenalo to název jejich tradičního bojového umění, které se specializovalo na úskoky a překvapivé útoky.

"Kdepak se to asi kopie mohla naučit, má roztomilá sentimentalistko?"

"Hi-li-ami-ari už dneska ovládá každý blbec!"

Ale on se nevzdával. "Kiarko, pamatuješ, cos mi tehdy řekla před třetí oknem zleva páté věže Paláce démonů, po tom, co jsme se s Atherenem zase poprali kvůli lovu syčavek a zdemolovali celý trůnní sál?"

"Pokus o další přesvědčovací otázku?"

"Jak by mohla pouhá replika znát tolik detailů? Například, tehdy jsi měla na sobě mírovládní uniformu."

"Ale já až do nedávna nosila uniformu pořád..."

"Zrovna se stmívalo!"

"V pekle je přítmí pořád!"

"No tak..." povzdechl si, zatímco si získával čas dalším úhybným manévrem. "Když mi nechceš odpovědět ty, odpovím si sám." V očích se mu něco zalesklo. "Řekl jsem tehdy, že se nikdy nevzdám. Věřím, že jednou mou nabídku přijmeš! Křičíš ,ne´, ale myslíš ,ano´! Staň se královnou Démonů!"

"Nechci to slyšet!" Rozběhla se k němu, rozhodnutá zasadit poslední ránu.

"Ano, ano! Přesně takhle jsi mi tehdy odpověděla! A já-"

Prudce se zastavila. Špička meče zamrzla jen kousek od jeho hrdla. "...a ty jsi pak řekl, že si uvědomuješ, jak sobecké tvé přání je..." na chvíli se odmlčela. "...a potom jsi ještě hodinu a půl spřádal alibistické řečičky o tom, že se klidně můžeš chovat jako sobeckej parchant, protože to máš v popisu práce."

"Takže už mi věříš?" zazubil se.

Její klid byl ten tam. "No, opravdu toho na kopii víš nějak moc... A jen málo bytostí by se mnou dokázalo udržet v bitvě krok..." Pak se ale na něj zpříma podívala. "A-Ale já viděla tvou duši rozpadat se na spršku jisker a mizet!"

"Pravdou je, že to vaše mírovládní ,vymazávání´, má pár svých much. Oběť není nadobro zničena, je jen přemístěna na takové...dosti hnusné místo, kde se většina navěky zasekne. Ti, kdo ne, se pak dostanou...někam. Promiň, já nevím, jak bych tu dimenzi popsal. A to je sídlo jedné organizace, která se specializuje na vlastní pobavení."

"Vlastní pobavení?"

Přikývl. "Neumíš si představit, jaká je tam nuda. Trávíme čas hádáním se mezi sebou a děláním různých pokusů na lidech. Někdy dokonce i na celých státech."

"Pokusy...na lidech?"

"A nejen ty klasické laboratorní. Například, pamatuješ ještě na Dimenzi trollů?"

"Jak bych mohla zapomenout!" vykřikla.

"To oni dali Amarionovi tu knihu."

"Cože?!"

"A to není všechno. Vyšlo najevo, že jejich nejoblíbenější hračky jsme byli my, rodina Istanských."

"Jak to myslíš? Amarion nebyl...jediný?"

"Ne. Podstrčili tu samou knihu i Anaottece."

Kiara vytřeštila oči. "To...ne! Ta kletba, která odstartovala ty hrůzy... Zničila Emexeirenovi život, zabila Annawaraku a postihla ještě desítky nevinných mírovládců... Mohli za to oni?!"

"Přesně tak. V Dimenzi trollů zneužili mé emoční lability a o pár let později udělali to samé s mou sestrou. Ona dopadla ještě hůře. Určitě jim hodně vzdorovala, ale po tom, co umřela, se zmocnili její duše...no, a zbytek ti říkat nemusím."

"Udělali z ní prvního Démona a pak jejím prostřednictvím zavolali tebe a na třicet tři tisíc let tě uvěznili v pekle..."

"To ještě není zdaleka všechno."

Kiara přikývla a v očích se jí nadšeně zalesklo. "A ty teď proti nim bojuješ, viď?!"

Ušklíbl se. "Ne, má milá sentimentalistko. Já se k nim přidal."

"Co...?"

"Dovol, abych se představil." ladně se uklonil. "Prokletý číslo Osm, hrdý člen jehlanu secunda. Pro přátele prostě ,Lenny´."

"Člen ,jehlanu´? Lenny?"

"No, s těmi jehlany je to složitější... A ano, Lenny! Totiž, teoreticky se naše pravá jména nesmí vyslovovat...a ,Lenny´ se mi líbí mnohem víc, než ,Al´, nebo ještě něco horšího."

"Ale já před chvilkou tvoje jméno vyslovila..."

"No jo, jenže v tom to je. Mé jméno všichni říkají špatně. ,Alezallen´ je teoreticky jen docela věrný přepis mého pravého jména z istanštiny."

"Tak proč si potom neříkáš normálně?"

"Protože se mi ,Lenny´ líbí. Ty si to nepamatuješ? To ty jsi mě tak poprvé oslovila..."

Povzdechla si. "Po třech flaškách démonské whisky."

"Staré dobré časy!" šťastně se uculil. "Tak, jména máme vyřešená, teď určitě budeš chtít vědět, co tu dělám."

Kiara se celou dobu trošku třásla, ale nyní už působila přímo zoufale. "Ty ses vážně vrátil!" vykřikla a asi ho chtěla obejmout, ale nakonec se zadržela. "J-Já tě tak...tak... nenávidím, ale docela ráda tě vidím!"

"Na tuhle chvíli jsem se těšil sedmnáct let." nepřestával se usmívat. "Takže chceš vědět, co tu já a ostatní pohledáváme?"

"Ne, počkej! Napřed ti něco musím říct já!" Polkla naprázdno. "Víš...já...teda, my... Athacamitha..."

"V pořádku, já o ní vím!"

"Víš...?"

Přikývl. "Roste z ní krásná a nadaná vládkyně zla! Jsem na ní moc, moc hrdý!"

"Počkat...kde jsi ji potkal? Pokud jsi byl těch sedmnáct let zavřený v sídle té organizace, pak ona...ne!" V očích bývalé mírovládkyně se najednou zračil hluboký strach.

Démonův pohled trošku potemněl. "To je také trošku složitější...myslím, že by ti to raději měla říct sama. Ale neboj se, nikdo jí nezkřivil a nezkřiví ani vlásek. Přísahám. Přísahám!"

"Chceš říct...že ona...s nimi vážně navázala kontakt....?" šeptala Kiara omráčeně. Pak ale zatnula zuby a namířila ostří meče zpět na svého "nepřítele". "Kde máte sídlo?! Kde?! Mluv, nebo-"

"Nebo co, má milá sentimentalistko?"

"KDE?!" zaječela.

"To ti nemůžu ří-"

"Pokud mi to neřekneš, tak tam přece nebudu moct vlétnout a rozmlátit to tam předtím, než stačí zničit naší dceři život!"

"Zadrž. Já ti to vážně nemůžu říct, protože to sám nevím."

"Dobře. Lepší otázka. Tak proč to tam sakra nerozmlátíš ty sám?!"

"Protože jsem za svou letitou existenci spáchal už tolik sebevražedných manévrů, že na další nějak nemám náladu."

"Tak to raději obětuješ Athacamithu?!"

"Nikdy! Vždyť říkám, že se jí nic nestane! To, že je nemohu zničit, neznamená, že ji nedokážu ochránit! Tohohle starého démona nesmíš tak podceňovat..."

"D-Dobře... já ti věřím." uznala nakonec. "Teď mi teda řekni, co tu ty a tví noví přátelé děláte."

"Slyšela jsi někdy o Lesku Safíru?"

"Jak by ne... jsem mí-...bývalá mírovládkyně."

"Takže už víš, o čem mluvím, viď?"

Vztekle zúžila oči. "Ne, ne a ne! Dokud tu budu já, Ilse nedostanete!"

"Upřímně, to, co do ní bělásci nasadili, je substance, která má moc zničit kteroukoli prokletou duši. Jenže... mě to nezajímá... Tak někdo bude zničen. No a? Nuda... Přišel jsem tu jen kvůli dvěma věcem."

"Athacamitě a...?"

Usmál se od ucha k uchu a přiblížil se k ní. "To máš tak krátkou paměť, Kiarko?"

"Uh...?"

"Něco jsem ti přece slíbil. Že pokud budu moct, znova tě najdu."

Pokrčila rameny. "Našels mě. Ale když jsme se domlouvali, nevěděla jsem, že se mezitím předáš k mým úhlavním nepřátelům!"

Zklamaně svěsil ramena. "Au... nebyl jsem ještě nedávno tvým úhlavním nepřítelem jen já? Udělal jsem něco špatně?"

"Dobře, tak k druhým nejúhlavnějším, hned po tobě. Spokojený?"

Znovu se rozzářil. "Naprosto!"

"Myslela jsem, že spolu musíme vyřešit důležité věci, ale vidím, že s tebou se stejně každý rozhovor promění v holubník, takže to nemá cenu..." povzdechla si. "Tak či tak, k Ilse se nepřiblí..." v polovině věty si něco uvědomila. "Rin!" vyjekla.

"Proč si ten primitiv na sebe vždycky přitáhne všechnu pozornost?"

"Má stejnou šálu jako ty! To znamená...on je jeden z vás! Tak proto! Proto jsem nedokázala cítit jeho auru! Teď už mi to dává smysl!"

"Klid. On Ilse neublíží. Ani já. Vysvětlím ti to jednoduše- naše jehlany se rozdělily na dvě jakési frakce- a my oba patříme k té, která nechce Lesk Safíru usmrtit. Naopak. Řekli jsme jí, že ji ochráníme před těmi druhými."

"Jakými druhými?! Kolik jich je? Kde jsou? Rozsekám je!"

"Skrývají se. Ani já je nenajdu. Myslím, že důvod, proč se schovávají, jsi ty. Znají tvou jedinou slabinu."

Kiara se třásla vzteky. "Ale...to není fér! Jak je mám porazit, když je nemůžu konfrontovat?!"

Démon se usmál. "Na to existuje řešení! Spojíme síly! Když budeš s námi spolupracovat, Ilse bude zaručeně v bezpečí."

"Mám pocit...že jsem tohle od tebe už párkrát slyšela...asi tak tisíckrát..."

"A vždycky-"

"-to byla katastrofa."

"Ale alespoň jsme se vždycky dobře bavili, ne?" sluníčkovitě se uculil.

"Tady nejde o zábavu, ale o život mé neteře!" osočila se na něj, ale po chvilce si povzdechla. "Tak dobře. Já se vám nebudu plést do cesty a vy mi na oplátku pomůžete ochránit ji, že?"

Přikývl. "Zpečetěno! Tak, Kiarko, když už jsme si vyřídili všechny pracovní věci, co přesunout tenhle rozhovor do trošku soukromější sféry? Mám dvacet tisíc věcí, které bych ti chtěl povyprávět! A vsadím se, že ty jich máš ještě víc." jeho úsměv se ještě rozšířil. "A vůbec, vůbec by mi nevadilo, kdybychom se přesunuli k tobě domů a tys mi ukázala, kde budu bydlet-"

"Počkat." přerušila ho. "Já si tě nemám v úmyslu nastěhovat do svého bytu."

Pokusil se o svůj nejlepší štěněčí výraz. "Kruté..."

Ovšem něco je přerušilo. "Osmičko! Jsi tady? Dneska jsi zase nic neudělal a zřejmě nepracuješ ani teď!"

"Zatroleně! Míří sem Dvojka!"

Kiara si otráveně povzdechla. "Takže se pořád ulejváš?"

"To proto, že jsem ten nejzákeřnější černokněžník na světě!" ušklíbl se. "Tak já se dám na taktický ústup. Velmi, velmi, velmi brzy se uvidíme, Kiarko!" Ještě jí naposledy zamával a zmizel někde ve tmě.

Bývalá mírovládkyně jen protočila oči, ukázala zoufalé prokleté směr, kterým utekl její kolega, a šla vzbudit Rina.

Kam dál