"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Březen 2013

Cesty jinými světy kapitola 14.

30. března 2013 v 10:17 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Další kapitola. Taktéž poněkud o ničem a velice chaotická, začátek a konec psán z pohledu Mayi a zbytek z pohledu Leea, takže doufám, že se v tom vyznáte. Děkuji moc za přečtení a komentáře.

Kapitola 14.: o tom, jak zabít Christiana a o velice dlouhé historii zla

"Néé!" křičeli jsme s Theodorem unisono. Theo měl sice pro křik o něco lepší důvod, ale dobře. Musím ho zachránit! Záleží mi na něm! Nesmí spadnout! Myslíte, že by to přežil? Já si to totiž nemyslím! V následujících sekundách jsem nevím proč ječela po Christianovi, co mám dělat a v rámci ukázkového, přímo dokonale učebnicového historického hysterického záchvatu jsem se myslím i pokusila skočit dolů, v naivním pomyšlení, že se snad zvládnu naučit létat. Nakonec velevážená Shis řekla úžasnou větu:

"Víš, Mayo, ty máš magické schopnosti. Co kdybys je zkusila možná i použít?" aha! No jo! Proč mě to nenapadlo dříve? Soustředila jsem svou mysl. Theodor. Nebude padat. Nedopadne na zem a nerozpleskne se o křišťály. Nezemře. Dobře jsem cítila energii, která prostupovala vzduchem. Zelená záře pomalu pohltila všechny ostatní barvy. Nakonec kouzlo nějak dostalo konkrétní podobu- ze země začala růst obrovská, vážně obří pampeliška. Na rostlinu rostla nějak divnou rychlostí- kilometr za sekundu. No, to není vůbec špatné! Rostlina, tedy ehm... něco posloužilo mému padajícímu kamarádovi jako přistávací žíněnka a vynášelo ho to, živého a zdravého zpátky k nám. Jó! Já to dokázala! Já jsem zachránila někomu kouzlem život!

mezitím v Údolí Bran pohled Lee

U angorek! Sakra práce! Má paní se ale pořádně naštve. Dá mně popravit, nebo pouze zbičovat? Tyhle myšlenky mně napadaly, když jsem se z bezpečného úkrytu díval dolů, na schody. Christian a jeho přátelé už jsou tak daleko? Ach jo! Měl jsem za úkol předstihnout je alespoň o den a zaútočit, dokud ještě nejsou na schodech. Ale oni už tam tak nějak jsou... Christian. Já svého pitomého, mladšího bratříčka tolik nenávidím! Christian tohle, Christian tamto, Christian je lepší, hezčí, chytřejší, vždy na straně dobra... a co Lee? Všichni kašleme na Leea, on je vždycky až druhý, i když se narodil o deset let dříve! Grrr! Já jsem měl vládnout, ne on!

Ale jen si počkejte, ctěná Shi-Shi a spol., já vám tu záchranu světa překazím! Nějak... ne že by se mi ale nějak moc chtělo. Ale musím. Vanessa nadevše. Zlo nadevše. A když už mluvíme o Anardu, já tolik nenávidím Anard! Nemám moc rád ani Sarahu (proto jsem zradil, či spíše jsem zradil proto, že mě nedozírně štvalo, jak jsem pořád jen druhý po NĚKOM). Popravdě, co mám vlastně rád? Klid? Ne, to je nudné. Zabíjení lidí? Celkem. Ale nijak z toho nešílím, jako třeba ta sadistka Nicolleta, nebo samotná Vanessa. Podtrženo sečteno, nemám rád vůbec nic! Přestaň filozofovat, drahý Lee a splň svůj úkol! Pokud se ti to nepovede, máš ještě jednu šanci- jdi k Maye přímo a zabij ji. Christiana nezabíjej, chci ho živého! A pokud mě zklameš, drahoušku, přísahám, ŽE TĚ ZABIJU!!! uslyšel jsem hlas své paní v mysli. Stejně zabít Christiana není jen tak. Jasně. Kočky mají devět životů a nesnažte se mi namluvit, že můj mladší bratr životů deset. Pravda je, že vždycky, když jde Christianovi o krk, vždycky ho někdo musí zákonitě zachránit! Je to fér? A aby toho náhodou nebylo málo, sám a přímo ho stejně zabít nemůžu a Vanessa taky ne. Mezi prostým lidem se vypráví krátká, ale celkem krvavá pohádka o něčem, čemu se říká Úmluva rodu Sarahsko-Gamiére:

Psal se rok 2700 a v ten zlý čas v království byl celkem klid. Sarahským se dařilo a šťastný byl i lid. Avšak prohnaný Andrey Sarahský se dožadoval změny. Naštvala ho jeho matka, dobrá královna Anette, která dva syny měla a staršímu Andreyovi vládu předat nemínila. Už totiž přes osmdesát let vládl a neměl, jeho mladší bratr Elmer. Navíc ho hrozně štvalo, že kdyby alespoň Elmer prováděl nějaké normální věci. Ne. On dělal podle Andreye takové blbosti, jako třeba že rušil otroctví, odrážel nejen anardské invaze a soustředil se na války s nepřáteli, místo toho, aby systematicky vyvražďoval vlastní lid. Pche... tak se jednoho dne proti němu Andrey spiknul (sám, neboť všechny své spojence už stačil mezitím zabít). Královnu Beatrix využil, aby bratra svého zavraždil (a pak to hodil na Beu, i když ta s ním spolupracovala pouze z donucení). Rada Gamiérových nezahálela, intriky jeho prohlédla a chystala se zakročit. Pozdě, neboť v té půl hodině, než se k něčemu odhodlali, stačil Andrey brutálně zabít ještě devět z jedenácti dětí Elmera a Beatrix, dále svou matku, babičku a pár vzdálených příbuzných. Takže naše milá Rada vytvořila takzvanou úmluvu, která říká: "Když někdo rodu Sarahského zabije svého příbuzného, zemře okamžitě taky a jeho duch bude navždy vykázán z hradu a uvrhnut navěky do nejkrutějšího mučení v pekle." nebo tak něco. A jak mimochodem dopadli Andrey a Bea? Bea byla Rachel, Vládkyní míru (dozvíte se, co to je) uvrhuta do takzvané Čtvrté dimenze, nejhoršího vězení, z něhož není návratu, ačkoli technicky nic neprovedla. Andrey byl Radou okamžitě vyhnán z hradu a dosud žije.

Proto se snažím bratrovraždám a dalších příbuznýchvraždám důrazně vyvarovat. Totiž být vykázán z hradu a trávit věčnost v nejkrutějších bolestech nezní zrovna jako lákavý popis budoucnosti...

A druhý z Racheliných super zákonů byla takzvaná Kletba Anardských. Ve zkratce- zařizuje, aby Anardští byli nepokrevně příbuzní se Sarahskými a tím pádem na ně platí ta stejná připitomnělá úmluva, jako na nás (protože by hrozilo, že se jinak vyvraždíme navzájem). Vanessa je tím pádem naše hodně vzdálená, nepokrevní sestřenice.

Avšak to není jediný problém, když jste já a chcete zabít Christiana Sarahského. On totiž jen tak nestojí a nečeká, až ho někdo konečně milostivě odpraví (ale bylo by to skvělé, ne?). Stejně tak je příliš chytrý, takže do šeříkového háje ho nalákáte asi těžko... a pak je tu další problém. Ten problém má jméno. Elenis. Sice s námi není příbuzná, takže Úmluva jde v tomhle případě stranou, ale zabít ji je asi tak snadné, jako dobýt Sarahský hrad. Totiž, ta rádoby nevinná zelenooká blondýnka je opravdová vražedkyně (ještě horší, než její skvělá sestřička). Vlastně tedy není, protože je přílišně hodná a sentimentální, než aby svých schopností využila opravdu dobře (spíše zle). Pořád se ohání dýkou, což není jen tak, neboť má na dýky nadpřirozenou schopnost. V boji dýkou zblízka je neporazitelná a když si hraje na vrhačku nožů, vždycky se trefí. Jedno na jakou vzdálenost. Takže se jí raději nepletu do cesty, nechci totiž skončit jako terč. Připočtěte k tomu její bez přehánění nadzvukovou nadnelytijskou rychlost a telepatii s lidmi a máte před sebou opravdové nebezpečí. Shi-Shi. Kapitola sama pro sebe. Opět přirovnávám k hradu. Ale hrad alespoň nestřílí vzdušné facky a nemá jízlivé hlášky... s jejím věrným přítelem Alinorem vážně nejsou snadný cíl...

Ale nejhorší z nich je rozhodně Maya. Bezkonkurenčně nejděsivější. Má auru tvořenou čirou hrůzou, která k nám všem bytostem zlým a prohnilým, vysílá krátký vzkaz. A to že se náš život chýlí ke konci, pokud se s ní dáme do křížku... mám pocit, že když proti ní vyrazím s mečem v ruce, zbude ze mně akorát ten meč, možná ani to ne... a útočit na toho Smithe... no, mám další pocit a to, že pomstu krvavé Mayi bych nemusel přežít...

Ach jo! Svět je tak krutý, protože je chudoba, nespravedlnost, nenávist mezi sourozenci a hlavně proto, že nemůžu zabít Christiana! Přestal jsem přemítat a podíval jsem se za sebe. Pomůcky k ďábelskému plánu mé paní:

1. Já.

2. Tři klece plné letohadů.

3. Prapra...prastrýček Andrey (ano, ten Andrey. Už pár století žije tady, v ÚB a terorizuje vše živé okolo. Před pár dny jsem ho kontaktoval a s radostí se k Vanesse přidal)

K těm letohadům. Letohad je bytost zla, nižší inteligence a bez schopnosti mluvit. Vypadá to jako obyčejný had, jen to tak trochu... no, létá. Jelikož jsou to pořádně agresivní potvory, musíme je držet pod zámkem, dokud-

"Nedotýkej se toho zámku! NE!" zařval jsem, když jsem uviděl, co Andrey právě provádí... musím podotknout, že se s ním musí mluvit starosarahsky, což je řeč, která byla v módě v jeho dobách. Pak ji sice vytlačila z knih a běžné mluvy angličtina, řeč dovezená tam od vás, ze Země, ale tohle přiblblé individuum se tak nějak zapomnělo přizpůsobit. Anglicky neumí ani slovo.

Ale stejně už bylo pozdě. Ten debil nedbal plánu a letohady vypustil! Samozřejmě, plazi nedbají, kdo je s námi a kdo s nimi a zaútočili na mně. V tomhle případě je nejlepší obrannou útěk! Andrey si to pravděpodobně myslel taky a souběžně jsme zdrhali, až se za námi prášilo. Ale byl to nerovný závod, jelikož ten... ten... blbec je o celých šest set let starší, než já a čím jsou nelytia starší, tím jsou rychlejší a fyzicky silnější. Ale já ho porazím! Co by na mém místě udělal asi Christian... mám to!

"Andreyi, Beatrixin duch je támhle! Utíkej!" vykřikl jsem a ukázal jsem někde za nás (na to hejno letohadů). Samozřejmě, že tam žádný duch jeho po pomstě žíznící švagrové nebyl. Avšak účel to splnilo, Andrey se vyděšeně podíval za sebe a zakopl o křišťál. Ju-chů! Nebylo to zrovna fér, ale v závodu vedu. Tedy, do té doby, než mu dojde, že jsem ho podrazil a urve mi hlavu (samozřejmě že ne úplně, úmluva). Už mu to asi došlo... sakra! Angorky pomozte! Pokud mně nějak omráčí nebo tak něco a ti letohadi mně dostihnou... no, zemřu v zralém a velice pokročilém věku celých třiceti let. Nedělám si legraci, na člena rodu Sarahských jsem žil požehnaně dlouho. Fajn, sice nestárneme a lidské nemoci nám mohou být také ukradené, ale řekněme že dříve nebo později zemře každá nesmrtelná bytost. Zavraždí ji, nebo se zabije sama. Ale dříve nebo později zemře úplně každý. V našem případě povětšinou dříve, než později...

opodál pohled Mayin deník

Nepoučila jsem se a pořád jsem sledovala mraky. Tedy mraky úplně ne, spíše vrchní poschodí schodů. Říkáte si asi, jaká je to nuda. Mýlíte se. Je to mnohem lepší než divadlo, teď tam třeba běží fajn akční scéna. Jsou tam dva lidé, kteří nadlidskou rychlostí utíkají před něčím, co vypadá jako obří, létající žížala a křičí po sobě něco mně neznámou řečí. Christian stojící kousek opodál to taktéž sledoval. Se svým nadpřirozeným sluchem, nadpřirozeným zrakem a jistě jistou znalostí té řeči a vypadal, že se celkem dobře baví. Počkat! Přichází velký dějový zvrat! Ten jeden zrychluje, chytá toho druhého a háže ho přes zábradlí ze sto kilometrové výšky dolů, následně pak zděšeně vykřikne, protože mu došlo, že ho to stádo těch létajících něco skoro dohnalo. To je ale blbec.

Představení očividně skončilo, takže se jdu projít. Skvělá věta, ale kam? Co třeba o odpočívadlo výše? To je skvělý nápad! Tak jsem se plahočila po schodech a vážně si nejsem jistá, jestli to stálo za to... stálo tady něco, co mělo býti kdysi asi domem. Teď se tomu střecha propadala, zdi trouchnivěly, okna se dala těžko rozeznat od dveří a obyvatelé museli jistě vymřít už v době, kdy první saražané vyšli z Temného lesa a zničili ostatní kmeny, začali dobývat cizí území a v následné sáhodlouhé a krvavé občanské válce ze všech dvaceti osmi aristokratických rodů zvítězil právě ten, pro nějž je typická astronomická arogance, inteligence, elegance, krása, střelenost, marnivost ale také lstivost, spravedlivost kouzla a síla. Jinými slovy Sarahští. A od té doby se je nikdo nepokusil sesadit... to Anardští mají poněkud nestálejší historii. Prý žili (a vládli) na ostrově jménem Starý Anard. Avšak jednoho dne se Vanessini praprapra...prapředci doslechli o nás a rozhodli se, že konkurenci musí zničit. Tak vypluli směr Elmera, která se tehdy ještě "Elmera" nejmenovala, neboť Elmer ještě pěkných pár století nebyl na světě, to dá rozum. Avšak co se nestalo (pardon, Co se nestala), celou většinu ostrova jim mezitím sežrala takzvaná rybryba, totiž velryba velikosti menšího kontinentu (název patrně odvozen od toho, cože křičeli staří anarďané, když toho živočicha spatřili. Asi něco takového: "Ryba! Ryba! Pomóc!"). No, tak tady už zůstali a založili si tady malou vesničku, která se za ty generace krutosti a temnoty pořádně rozrostla... no totiž, možná je vina na naší straně, kdyby jsme je totiž poslali zpátky odkud přišli už když byli slabí, nemusel by se teď zcela otrávený někdo namáhat s záchranou světa, protože by ho nikdo neohrožoval! Avšak jelikož tehdejší vládce Christian II. považoval Anard za asi tak nebezpečný jako mouchu troufale létající nad jeho obědem a zle se Fleur Anardské vysmíval a takže jsme tak dopadli. Ale zpět k situaci. Možná ale přeci jen obyvatelé tohohle domu nevymřeli už za dinosaurů (pomiňme fakt, že jsme tu žádné nikdy neměli)... někoho vidím! Ju-chů!

"Hele, ňáká holka! Myslíte, že je ze Sarahy?" zeptal se ostatních jeden ze skupinky lidí, kteří se schovávali za stromy, synchronizovaně vykukovali a vůbec byli nenápadní jako stádo slonů v I-miu. Všichni měli na sobě klobouky s balónky a tyrkysové oblečení. Beru zpět. Ne sloni, růžoví sloni! A odkud bych asi měla být? Z Kreténova?

Cesty jinými světy kapitola 13.

30. března 2013 v 10:01 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Třináctá kapitola. Třináct je mé šťastné číslo a doufám, že se vám to bude líbit.


Kapitola 13: O tom, proč nikdy nepodceňujte zákeřnost mraků a proč se nikdy nevyplatí být úplným pitomcem

"Krev. Budeme potřebovat tvou krev." poznamenala tygrošakalka cynicky, jako by snad řekla, že má říct kouzelné slovíčko a třikrát poskočit na místě.

"Jupí! Můžu ho podříznout?" ozval se Theo nadšeně. A proč vlastně ne? Vždyť Christian by to stejně přežil a konečně by se mu někdo pomstil za tu aroganci.

"To by nebylo moudré. Víš, máme na spěch a čekat, až vykrvácím zajisté zabere spoustu času..." odsekl král s domýšlivým úsměvem, vytáhl nůž a řízl se do zápěstí. Syknul bolestí a kapky karmínové krve dopadly na zem. Schody se trochu zatřásly. Nic se neděje! Shis vykročila vpřed. Jestli pak narazí... nenarazila! Suverénně prošla! Funguje to! Nelitya nadšeně tygrošakalku následovala, Theo chytl záchvat neméněcennosti a rozhodl se, že když Christian je dosti odvážný, aby tam dobrovolně šel, pak on taky! Avšak moc mu to nevyšlo, neboť se omylem vydal jiným směrem. Tim nijak nereptal, zatím co Globální pohroma rozhodně reptala dost za oba.

Uf! Už jdeme půl hodiny a ty schody snad neubývají! Zatím se ale držíme celkem obstojně, rychlost- pět set metrů za hodinu. To je ještě dobré, ne?

O hodinu a půl později se již naše skupinka rozdělila ještě na další tři skupinky- totiž Christian a Elenis šli v přední linii, vprostřed Shi-Shi s Alexem a poslední my lidé, tedy myslím, že lidé. Totiž se to nedalo už moc poznat... hekali jsme, sípali jsme, ploužili jsme se rychlostí želv na výletě a vůbec jsme vlastně spíše připomínali Turistiku pro šneky s.r.o.. Po další útrpné půl hodině jediné Elenis neubývaly síly. Christian se sice ze setrvačnosti držel vedle ní, ale to proto, aby se neponížil, ne proto, že by mu zbývalo ještě tolik sil. Tikiri s Alexem začínali také trochu pokulhávat a my... bez komentáře. Naštěstí se blížilo jedno z mezipater.

"Přestávka! Vyhlašuji přestávku a kdo se mnou nesouhlasí, klidně si může jít dál..." řekla s poněkud zadýchanou jízlivostí Shi-Shi. Jupí!

Odpočívadlo trošku připomínalo Křišťálovou mýtinu, ale pouze trochu. Už tady začínaly růst obyčejné květiny (což ovšem nevím, jak to dokázaly, neboť zem byla pořád jednolitý kus křišťálu)! Vzduch se jako kdyby třpytil a bylo to tady úžasné. Jak to asi vypadá na Vzdušných ostrovech? Pohybují se tam kytky jako lidé? Létají tam tygrošakalky? Věci tam mluví? Ponořila jsem se do představ. Vlastně nemám tušení, jak bych si měla představovat svou budoucnost. Budu věhlasnou čarodějkou, to ano. Zachráním svět? Zemřu? Pokud nezemřu, kde budu žít? V I-miu, nebo mi snad nabídnou práci na Sarahském hradě? Nebo začnu chodit s Theodorem, vezmeme se a budeme bydlet v Ienfinu? Kolik z mých přátel to přežije? Zmeškala jsem definitivně ten útrpný ples, nebo se ho z důvodu nepřítomnosti Sisi rozhodli přeložit na dobu našeho návratu? Kolik dní života mi ještě zbývá? Hluboké myšlenky... avšak nejen ony byly pořádně hluboké. Směle jim konkurovala i hloubka improvizované propasti, kterou vytvářelo rozpětí schodů od země. Tedy, vlastně nevím jestli se tomu dá říkat "propast", ale spadnout se z toho dá určitě, takže je to jedno. Naše skupina opět skvěle šílela. Christian seděl v koutě, ale to mu nezabránilo řečnit o něčem a něco kreslit do písku, který se tu zjevil nevím jak. Pravděpodobně nákres nějaké zbraně hromadného ničení nebo stroje času. Elenis se bavila opodál s Theodorem, tvářila se naštvaně a Theo? Vypadal, že jí napůl ignoruje a pouze na správných místech jejího psychologického proslovu přiblble přikyvoval (tedy, definujte sousloví "správná místa", jelikož Theo přikyvoval úplně pořád, do rytmu). Shi-Shi se o něčem hádala s Alexem, Tim stál vedle mě a stejně jako já nevěděl, co má dělat. Zatím co Sisi si přisedla k Christianovi a začala si hrát na chytrou a "opravovat" to něco nakreslené v písku. Jak znám Christiana, bez Sisiiných úprav by se to možná i dalo sestrojit a fungovalo by to. Když král zjistil, že má sestra je stejná intelektuálka jako průměrný odpadkový koš, uklonil se, zdvořile se rozloučil a dal se téměř na útěk. Bylo velice zajímavě zlomyslné sledovat, jak toho chudáka Globální pohroma pronásleduje, kam se hne. Starý Smith nedělal téměř nic. Odtrhla jsem zrak od toho cvokhauzu a znova se rozhodla pozorovat mraky. Nevím, jaké povětšinou připadají mraky vám. Mně připadají prostě jako mraky. Ale tady tenhle byl jiný. Už od začátku jsem měla prapodivný pocit. Jeden z mraků totiž začínal nebezpečně připomínat drenynie. A nejen že připomínat... ÁÁÁÁÁ! To je děsivé! Mrakonynij upíral své zrůdné oči na mně. Blázním, nebo šílím? Chtějí mě vyděsit? Fajn, povedlo se! Pomalu jsem se propadala do noční můry.

No juchů. Ahoj, Vanesso! Tedy, zatím tu ještě nebyla. Vlastně tady nebylo vůbec nic, kromě kamenů, zimy a rozložitého stromu, který byl jediným stromem široko daleko. Kdo ví, co mě čeká dnes.

"Jo, tos uhodla." ozval se za mnou hlas. Stála tam tikiri. Byla trochu menší než Shis, bez jakékoli pokrývky hlavy a měla také jinou kresbu srsti. Nevypadala tak elegantně, ale zato mnohem roztomileji. Co jsem uhodla?

"Kdo jsi?"

"Co?" a podívala se na mně, jako bych byla z jiné planety.

"Ptala jsem se, kdo jsi." zopakovala jsem.

"No však! Jmenuji se Co, hlupačko!" sepsula mě psovitá bytost. Aha! Co! Shi-Shiina sestra! Tak počkat, neměla být mrtvá? Není! Takže se ty obrazy v křišťálech nemýlily!

"A eh... ty jsi s Vanessou?"

"Ne, s tou krabožabí švábicí? Nikdy! A jelikož s oblibou mařím tomu zombie strašidlu plány (proto mě překřtila na Sabotérku Co), tak tě teď propustím." poznamenala tygrošakalka znuděně a já se probudila. Uf! To byl ale divný sen! Avšak rozmilá Van se asi nehodlala vzdát, drenyniomrak zaútočil znovu. To už Shi-Shi ovšem nemeškala a spolu s Alexem mrak silou bílé tikirijské a eh... něčí magie zlomrak odehnali. Ještě jsem stačila po odplouvajícím vraku vrhnout vražedný pohled. Snad si z toho vezme ponaučení. Nakonec se v dáli zastavil, aby mohl opět předstírat svou roli nevinně se tvářícího oblaku páry. Jak podlé!

"Pokoušejí se nás zastrašit." poznamenal Alex.

"Jo, to byla jasná Vanessa, respektive její směšná armáda, které říká "drenyniové" a jejich ochočené mraky!" dodala Shis pohrdavě.

"Na mraky si dávejte pozor. Ne všechny jsou zlé, ale většina ano. A jsou pěkně zákeřné! A navíc už ví, že my víme a my už víme, že oni ví, že my už víme, že oni ví!" přidal Alex naštvaným hlasem. Teď je mimochodem správná chvíle zjistit, co je Alex zač.

"A eh, Alexi... ty jsi čaroděj?"

"Tak něco." odpověděl mladý muž.

"Pche!" odfrkla si tygrošakalka z neznámého důvodu.

"Co?" zeptala jsem se Shis na důvod. Při tom slovu mi v hlavě vytanul nejnovější sen o tygrošakalce, která není s námi, ani s Vanessou. S kým teda Co je?

"Nic." zatloukala to. Raději jsem vyzvídání nechala, nemělo to cenu. Avšak naší pozornost odlákalo něco jiného- Trixie začala o stošest vyděšeně mňoukat.

"Něco zlého přichází. Trixie to cítí." informoval nás Christian klidně s ledově arogantním úsměvem. Ti, co byli ozbrojeni tasili meče/dýky a já, Shi-Shi a Alexander jsme byli připraveni zneškodnit protivníka kouzly. John Smith vytáhl odněkud zbytky svačiny a začal jíst. Taky dobře, neboť protivník přemožen prudkými záchvaty zvracení se lépe zabíjí. Kdo ale čekal, že největším našim protivníkem bude nakonec Theodor sám? Ale k tomu se dostaneme. Někteří z nás umírali nedočkavostí, až se to něco ukáže. Elenis si děsivě přehazovala dýku z ruky do ruky, Christian šermoval výhružně ve vzduchu a vše kolem Shi-Shi se vlnilo. Chudáček to něco, vsadíte se, kdo z těch tří ho dostane první? Avšak Theodor vykročil z našeho bezpečnostního kruhu.

"Lezou vám křišťály na mozek? Kočka mňoukne a my se postavíme do pozoru? Já jí nevěřím, je černá a já se bojím, že mi přeběhne přes cestu a Christianovi taky nevěřím, všechny nás chce zabít!" pronesl na něj až přílišně dlouhou řeč Theo. Trixie uraženě zaprskala.

"Máš pravdu. Bravo! Zatleskejte tomu géniovi, on na to přišel! Opravdu tě chci zabít. Ale tvoje excelentní teorie má excelentní trhlinu, nikoho jiného totiž nezabiji. A mimoto, nauč se poznávat barvy. Trixie ti vzkazuje, že je stříbrně mramorovaná a že jí nechtěj naštvat, nemá totiž špionský výcvik nadarmo." zasmál se Christian a vrhl po ubohém Theovi vražedný pohled (to je asi v módě). Můj kamarád na něj vyplázl jazyk, aby mu naznačil, co si o něm myslí, přešel k úplnému kraji odpočívadla a podíval se dolů.

"Vidíte, nic tam není!" a v tu chvíli ztratil rovnováhu a řítil se z X kilometrové výšky dolů.

Cesty jinými světy kapitola 12.

28. března 2013 v 8:19 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Dvanáctá kapitola. Omluvte prosím to nekonečné množství pravopisných chyb a překlepů a doufám, že se vám to bude líbit.

"Ahoj, Mayo!" řekla Elenis.

"Můžu se na něco zeptat?" zakoktala jsem.

"Samozřejmě." odpověděl Christian a seskočil ze skříně. Myši stále přicházely. Elenis přešla k němu, obejmuli se a odešla nahoru na skříň. Aha, výměna stráží. Christian s Trixie odešli živě konverzovat s příchozí skupinou myší. Mimoto, ještě k té skříni. Byla to knihovna, asi tak dva metry a půl vysoká, jenže tady v téhle vesnici mají domy mimořádně vysoké stropy, takže se na ni dospělá bytost, kočka a pár knih bez problémů vešly.

"No, Mayo, na co ses to chtěla zeptat?" zeptala se královna.

"Co za bytosti jste zač?" vyhrkla jsem na rovinu. Podívali se na mě, jako bych byla z jiné planety. Hele, sedí od něčeho, co v pět ráno pořádá v cizím domě nábor do armády myší!

"Lidé! Jako ty, Theodor, Shi-Shi- tedy promiň, Shis ne. Aproximativně, irelevantně, sloniti... no prostě lidé!" pronesl Christian rychle a podivným, jako kdyby vyděšeným hlasem. Elenis vytřeštila oči. Má pravdu, jsou lidé asi tak, jako Shis! Podívali se jeden na druhého, jako by nevěděli, jestli mi to mají říct.

"Nelži."

"Dobře, Mayo. Opakuj po mně: "Já, Maya Jangová slavnostně na angorky přísahám, že za žádných podmínek nevyzradím lehkomyslně tajemství rodu Sarahsko-Gamiére, i kdyby mě to mělo později stát život." Jestli to neřekneš, tak my ti to neřekneme." prohlásil Christian klidně, dokonce už i s typickým, arogantním přízvukem.

"Já, Maya Jangová slavnostně na angorky přísahám, že za žádných podmínek... eh... jak to bylo dál?" přísahala jsem nekompletně. Christian mě už chtěl opravit, ale Elenis mávla rukou, že to stačí. Řekla jsem slovo "přísahám", tak o co jde? Fajn, přísahala jsem na nějaké angorky. Samozřejmě, že vím, co to ty angorky jsou. Totiž, vy máte na Zemi Islám, Křesťanství, Budhismus, Hinduismus, Židovství... my máme Angoranství. Je to víra, která uznává takzvané "angorky". Za hlavní principy považují čest, lásku k bližnímu, ochranu přírody a tak dále... nevylučuje ani temnotu a rozhodně ne střelenost, proto jsou asi největšími věřícími v zemi Sarahští. Já jsem ateistka, nebo spíše Reformářka, to je zase náboženství z Elsie a Neonie, ale o tom vám povím někdy jindy.

"Jaký je tvůj názor na Lidskou válku?" zeptal se Christian nečekaně. Lidská válka byla válka mezi lidskými bytostmi, úplnými lidmi a nelytii. Trvala dvacet let, skončila před dvaceti lety. Nelytia byla vyvražděna. Proč? Protože byla jiná a to se lidem nelíbilo. Ale nelytia jsou technicky také lidé, jenže nestárnou, mají nadpřirozenou sílu, rychlost a zostřené smysly. Lidé je chytali a upalovali. Totiž, takové nelytium se dá zabít celkem snadno, stačí šeřík. Šeřík je na ně něco jako repelent proti mochám na mouchy. Z šeříku je bolí hlava, dotek šeříku je pálí a velké množství květů toho keře je okamžitě usmrtí. Pořád ještě existují lidé, kteří by každé nelytium, na které narazí okamžitě zlynčovali. Totiž, aby jste si nemysleli, ona nejsou zase tak neškodná, jak se zdají. Nezmínila jsem totiž, čím se živí. Životní energií. Zvířat, lidí, jiných nelytií, i úplně odlišných bytostí... i když devadesát pět procent z nich se řídila pořekadlem "Žij a nech žít." a člověka by nikdy nenapadla, vyvraždili jsme je raději všechny.

"Bylo to nespravedlivé. Proč?"

"Nevyvraždili jste nás daleko všechny, dva rody přežily- totiž Sarahsko-Gamiére a Elsijští." řekla Elenis nečekaně.

"Cože? Vy dva jste?"

"Všichni Sarahští kromě Lissibeth jsou nelytia a někteří Elsijští včetně Elenis také. Teď to víš. Přísahala jsi ale, že to nikomu neřekneš, neboť to nesmíš nikomu říct." uzemnil mě Christian domýšlivě. Aha, teď ta druhá otázka.

"Uh... proč ty myši? A jak to, že je jich tady tolik?" pípla jsem. Nálada se okamžitě uvolnila, Christian s Elenis okamžitě přepli do módu "šílenost" a dali se znova do práce.

"Ty myši jsou geniální nápad! Až zase potkáme naší přemilou Nikki, máme fascinujícně uchvacující, geniálně mazaný, předkeřně zákeřný, perfektně dokonale bezchybný, ohromně ohromující plán! My, Anne a ty myši, samozřejmě! Totiž Nikki chce nechat myšky vyvraždit, ale to ne! My se vzbouříme! Nebudeme ti říkat jak, ale souvisí to s rozvědkou ve spolupráci s novou armádou a výsledkem bude zcela vykolejená, na židli pištící a za oceán utíkající Nicolleta Starová. No řekni, Mayo, nebude to po slonech skvělá pomsta? A je dokonce aproximativně devadesáti devíti procentní šance, že to dokonce vyjde! Ale zpět k samotnému provedení, včera v noci jsme vyvěsili náborové letáčky a jen se podívej, přišla celá vesnice! Nebudou ani tak válčit, jejich úkol bude spíše špiónský a efektivní." referoval Christian nadšeně, takže velice připomínal svou sestru. Elenis se tvářila ještě nadšenějic. Poznala jsem, že kdyby to bylo jen na ní, poslala by na Nicolletu klidně myší miliardu, nejen pouhých pár stovek.

"Sklapni už konečně! Mayo, oni mě tu týrají! Když jsem se vrátil z nočního koncertu, celé hodiny už hlasitě osnovali spiknutí, skákali po nábytku a seskupovali myši! Tady se nedá spát! A navíc, já se myší bojím!" ozval se Theodor a dokonale zničil Sarahským sváteční náladu.

"Zrovna jsem si říkal, jak můžeš jen ležet, zírat do blba a vůbec nám nepomoct!" osočil ho král.

"Zásadně nepomáhám ponožkám!" rozhodl se Theo a přetáhl si polštář přes hlavu, aby se chránil před salvou knih, neboť Elenis seděla na knihovně a on byl v dostřelu.

"Nechť se ponožky pomstí smrdutým theodortům!" zavelel Christian. Jistě si představuje, že za ním stojí armáda připravená na ubohého Thea zaútočit. V zájmu svého zdravého rozumu jsem odešla.

Za ani ne hodinku už jsme stáli nastoupeni před vesnicí, připraveni jít dál. Nemám ponětí, co se mi dělo s mozkem, když jsem tudy procházela včera. Neboť není zase tak jednoduché přehlédnout něco, co měří sto kilometrů a je to celé z křišťálu...vážně! Schody byly majestátní a po každých 100 metrech bylo odpočívadlo, asi hektar rozměrná plošina. Uchváceni Křišťálovým schodištěm jsme promrhali poslední šanci projít se vesnicí, neboť si lid brzy začal všímat Christiana a Elenis. Královna se spokojila s tím, že vesničany zdravila a s úsměvem jim mávala, Christian přednesl proslov o tom, že... no vlastně celkem o ničem. Pouze deset minut sice poutavě tlachal, že lid téhle vesnice je výjimečný, jaká že je mu čest, být teď mezi nimi, řekl pár slov o tom, že by se měla celá Saraha spojit proti stále sílící anardské hrozbě a že to jistě dokážou, neboť anarďané jsou povětšinou pěkně tupí a neznají čest. Lidé z něj byli úplně na větvi. A jelikož se celkem špatně polyká nevšední atmosféra, když se za vámi žene nadšený dav, museli jsme vesnici opustit bez nějakých výraznějších dojmů.

Avšak k samotné naší výpravě: všichni měli výrazné kruhy pod očima- to opravdu neuhádnete proč. Theo ochraptěl (vážně by jste nepřišli na to, proč). Shi-Shi začala chytat podezřelý optimismus a já podezřelou migrénu. Christian se jako vždy arogantně usmíval. Bylo to kvůli těm myším, nebo jen tak ze zvyku? Chudáček Tim se jen tak unaveně vlekl, Globální pohroma neustále o něco zakopávala, neboť místo cesty před sebou neustále zírala na:

a) Christiana (chudák Christian)

b) obrázek Leea, který si stihla nakreslit

Alex se nevěnoval ničemu zajímavému, Smith jedl něco nezajímavého a jediná Elenis byla nad věcí. V Křišťálech byly vyryty zvláštní symboly. Některé znázorňovaly vlajku Sarahy, jiné Vzdušných ostrovů, na dalších byly vyobrazené ctěné tikiri s různými pokrývkami hlavy (od korunky po slamák). Všimla jsem si jedné, byla nějaká povědomá. Byla to právě ta s korunkou a v tygřím vzoru srsti měla výraznou vlnovku. Shi-Shi se taktéž dlouze zadívala na svůj portrét a potom na tikiri vyrytou vedle ní. Ještě něco bylo na těch obrazech podivné, velká většina z nich měla nad sebou křížek, jen pár z nich ne.

"Pche... a prý že se Křišťálová galerie naší rodiny nikdy nemýlí. Dívejte. Co, moje sestra je přece mrtvá a tady jí pořád považují za živou." poznamenala Shis a znovu se pozorně podívala na obrázek své sestry, nad kterou dosud nebyl křížek. Podivné.

Šli jsme dál. Theo se rozběhl plnou parou ke schodům a- narazil do něčeho neviditelného. Asi té bariéry, co má zabraňovat průchodu osob bez povolení krále.

"Myslím, že potřebujeme mě. Koneckonců, stále jsem vám nedal povolení projít... Shi-Shi, jak to mám napravit?" zeptal se Christian a zvedl obočí nad plačícím Theodorem, který si znova katastroficky odřel koleno.

Cesty jinými světy kapitola 11.

24. března 2013 v 22:03 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
V prvé řadě musím poděkovat všem čtenářům za trpělivost, obzvláště těm, kdo se zvládli prokousat všemi předcházejícími deseti kapitolami a neunudit se k smrti. Opravdu děkuji a to i za komentáře, kterých k mému nesmírnému zklamání moc není. Jedenáctá kapitola je taktéž poněkud o ničem a hodně, opravdu šílená. Na začátku se stáčí pohled opět na Mayu, neboť minulá kapitola skončila poněkud chaoticky.

Kapitola 11.: o tom, že se vůbec nevyplatí sedět na parapetu v okně úhlavního nepřítele a o Vanesse konečně na scéně

pohled Maya

Ty jo! Já mám nejenom obecné nadpřirozené schopnosti, já mám nadpřirozený talent! Děsím lidi! Na Christiana to jak je vidět zapůsobilo více, než na ostatní, myslím, že se dokonce začal strachy třást. Dobře mu tak. Odešla jsem a třískla dveřmi. Theo udělal totéž. Trixie mu konečně seskočila z hlavy. Šli jsme po chodbě. Počkat, já jdu na svůj pokoj, ale kam jde Theo? Vždyť on bydlí s Elenis! Ale vlastně, nedivím se mu. Kdyby zůstal tam, kde je, Christian by se mu nepřetržitě posmíval a obviňoval by ho, že je rostlina. Od něj to sedí! On je taky živočich čeledě neznámé! A vsadím se o co chcete, že je ryba, obojživelník, nebo plaz. I když, i ptáci by seděli, má koneckonců ptačí mozeček. To jsem trochu přehnala, dobře. Christian je možná nadpřirozeně inteligentní, ale na druhou stranu zlý a zkažený. No, člověk nemůže mít všechno, ne?

Zastavili jsme se před mým pokojem.

"Mayo, víš, jednou budu neandrtálec ale dobrá zpráva je, že za chvíli už nebudu tupec. Moje nejoblíbenější zvíře je krab, ale jenom ten, co polyká bublinky. Nemám vůbec rád slony, ani Sarahské, i Christian má občas pravdu, nechutnají mi slovníky, ani zapečení dinosauři. Ale snaž se pochopit Mayo, že je dneska krásné tak krásné počasí! Elenis mě kvůli tomu roztrhá na kusy, musím jít ječet. Víš, jsou to jen dva slova, ale já to nedokážu. Mám strašně rád horu mamutů, kteří by rozdupali Christiana, ale tebe mám raději." prohlásil z ničeho nic Theodor, zrudnul a utekl. Co to mělo znamenat? Že mě má rád? To by bylo skvělé! Vešla jsem do pokoje. Sisi ani Tim tady nebyli. Tak jsem se chtěla v klidu zaobírat sentimentálními myšlenkami, točila se po pokoji a tlumeně si šeptala "JU-CHŮ!" po chvíli jsem přešla na šeptání svého oblíbeného krabího snu, když jsem uslyšela podvědomý smích. Zrudla jsem a chtěla jsem se propadnout do země. Vím, že jsem jen pěkně v soukromí předváděla nejrůznější připitomělé taneční kreace (a to pozor, neumím tančit!) a mluvila u toho sama se sebou, jak skvělé by bylo být krabem. Až na to, že jsem nebyla v soukromí. Totiž celou dobu seděl na okenním parapetě Lee a já jsem si ho vůbec nevšimla!

"Velice roztomilé." zachechtal se úlisně.

"Ty! Spím?"

"Bdíš. Ale neboj se, mám přísný zákaz ti ubližovat. Musím prostě nějak zmařit vaší misi na Vzdušné ostrovy, ale tobě se nesmí nic stát...zatím." odpověděl.

"Co po mě Vanessa chce?!"

"Abys umřela. Jednoduché, ne?"

"Jak pro koho." zavrčela jsem.

"A mimochodem, k tomu Smithovi, je to doopravdy debil."

"Vááá-á-íá!" ozvalo se. Aha, Theo říkal něco o tom, že jde ječet.

"Zmiz!" křikla jsem po nezvaném hostu, který ležérně seděl na okně a pohrával si s kaktusy, které tady mimochodem byly taky.

"Donuť mě." Lee se akorát rozesmál. Dost! Mám ho dost!

"Dobře!" vzala jsem nejbližší polštář a prudce ho hodila po okupátorovi parapetu. Jó! Trefa! Polštář nabral takovou razanci, že Lee z toho okna sletěl. Využila jsem mezičasu, kdy ležel dole a stěžoval si, doběhla jsem na druhou stranu pokoje a okno zavřela. Nezapomněla jsem na saražana/anarďana vypláznout jazyk a strouhat mrkvičku. Ať žije školka! Jen je mi trochu líto toho polštáře... ale doufám, že jsem ho nijak vážně nezranila, to by bylo mé vůbec první vážné ublížení na zdraví živé bytosti! Lee je sice neznámá nadpřirozená bytost, ale co když jsou ty bytosti stejně křehké jako lidé? Co když jsem ho zabila?! Blbost! Christian přežil, když ho probodli, zlomili mu vaz, a nechali ho rozplesknout se o křišťály! Myslím, že ty bytosti jsou odolné až moc...

Tak jsem šla spát. Avšak nevěděla jsem, že incident ještě daleko není u konce. K dobrému spánku mi nepřidával ani Theův jekot, který už začínal nabývat konkrétních podob, třeba:

"Áá-é mááám se táááák dóóóbře!" a to jsem ještě ignorovala Leea, znovu vyskočivšího na parapet a svébytně ťukajícího na sklo, ať ho milostivě pustím dovnitř. Ať si milostivě trhne. Takže jsem se pár hodin převalovala a pak jsem konečně usnula. Spánek jsem měla bezesný, Vanesse asi dnes nepřišlo důležité, poslat za mnou zase nějakého otravu. Ok, ale přesto jsem spala deset minut. Sisi se mnou zatřásla, aby mě vzbudila. Všechny lampy byly rozsvícené (někdo totiž zapomněl od toho incidentu s někým zhasnout).

"Havranice! Vstávej!"

"Co?" odvětila jsem pitomě.

"Jenom ti chci říct, že za oknem byl nějaký člověk." řekla Globální pohroma. Pokud to byl ten, kdo to byl, nebyl to člověk!

"Co?!"

"No, člověk."

"A nepustila jsi ho doufám dovnitř?!" zhrozila jsem se.

"Samozřejmě, že jo! Vypadal tak zoufale a byl tak hezký..." pronesla Sisi zasněně. Grrr!

"LEE JE V DOMĚ!" vykřikla jsem na poplach. Mimoto jsem nebyla jediná, kdo křičel. Theodor totiž ještě pořád ječel. Okamžitě se zjevila Shis.

"Už tu jistě dávno není. Myslíš, že se tady bude zdržovat? Ne, Vanessa mu dala jasný úkol. A nevíš kde je Theodor?"

"Jůůůůůů!" ozvalo se.

"Ale, šel ječet." odpověděla jsem lhostejně.

"Ten člověk má ale divné koníčky..." převrátila oči tygrošakalka. Má celkem pravdu...

"Áááííéé- tůůt!!!"

"Theodor..." poznamenala jsem.

"Vyrazíme za úsvitu." řekla Shi-Shi.

"Úúúž se néémůůžu dočkááát schodůůů!" ječel Theodor. Tikiri zaťala zuby.

"Umlčte ho, strčte ho do pytle, zalepte mu ústa lepící páskou, dejte mu žvýkat ponožku, jen ať si prosím své.. ehm... umělecké vyádření nechá na doma!" zavrčela.

"Pííísk áááá!"

"Dotyčné praskřeky se nedají poslouchat! Právě jsem se probudil z kómatu a chci spát!" zařval Christian odněkud z druhé strany domu.

"Jo, pokud nepřestaneš výt, proměním tě v popelnici!" křičela po Theodorovi Shis.

"Christiáááán je pitoméééc!" ozval se Theův bojový pokřik.

"Nápodobně. Avšak civilizovaný pitomec, který neřve přes celý dům, jak že se má dobře, či špatně!" křikl přes celý dům Christian.

"Sklapnout! Všichni! Bez diskuzí a žádné diskuze! Tečka." zařvala Elenis s dům utichl. No konečně! Zase jsem usnula, byla jsem pekelně unavená.

Kde to jsem? Haló! Jsem tady sama?! Vypadalo to tady jako... ehm, kancelář? Na stěnách byly dřevěné obklady a na nich připevněné diplomy: Nejpoužívanější pohřební služba roku, nebo Nejúspěšnější firma podle sloganu "Vy nám zaplatíte, my vás zabijeme", ale to jsou jistě jen nějaké vtipy. V rohu stála květina. Vypadala mírně řečeno prazvláštně. Jedna troufalá moucha si na ní sedla a květina jí okamžitě polkla. Ach... vražedné.

"Drahá, převzácná Mayo, JÁ TĚ DOSTANU!!!" uslyšela jsem nepříjemný, ženský hlas. Otočila jsem se. Nemusím být jasnovidka, abych poznala, kdo to je. Vanessa Anardská. Byla děsivá. Vypadala mladě, vlasy měla delší, než já, rovné a havranitě černé. Její oči byly černorudé, a vůbec už na první pohled hlásala, že kdyby jste se jí pokusili přejet tankem, ten tank by dopadl hodně špatně. Avšak jednu chybu rozhodně měla - co se týče líčení, žádná sláva, díky tlusté, výrazné, velice výrazné vrstvě tmavých stínů vypadala jako panda z hororového filmu. Ale i přes to jsem jí musela závidět nadpřirozenou krásu. Proč je každý v mém okolí nadpřirozeně krásný a já ne? Kde je spravedlnost? Vanessa, Elenis, Anne, Caroline... a co já?

"Eh... Vanessa?"

"Ne, velikonoční králíček! Kdo jsi myslíš, že jsi, že mě nepoznáváš! Aha, já zapomněla. Milá včelka Máya, VYVOLENÁ."

"A ehm... kdo jsi?" zeptala jsem se. Vanessa ležérně pozvedla jednu ruku, obrazy za mnou popraskaly, masožravka se proměnila v prach, projela mnou příšerná bolest a kancelář vybuchla. Teď jsme stály s Vanessou někde v poušti. Anarďanka měla ve tváři sadistický výraz a asi se rozmýšlela, co zničí teď.

"Malá ukázka." poznamenala. Pouze silou její jediné myšlenky se poušť zalila mořem a my jsme nyní byly na něčem jako lodi. Zděšeně jsem vykřikla. Ve vodě plavaly mrtvoly! Hrůza! Fuj! Doufám, že ti mrtví lidé všude kolem nejsou opravdoví, že ne...

"Jsi zlá!" osočila jsem svou "kolegyni" čarodějku.

"To ti došlo vážně brzy. Milá Mayo, ZABIJU TĚ a pak ZABIJU TVÉ PŘÁTELE!!! Nebo naopak?" zeptala se Vanessa. Vážně nemám tušení. Vlastně jsem ji ani moc nevnímala. Popravdě jsem vnímala jen svůj strach (a taky trošku ty doufám jen imaginární mrtvoly kolem). Doufám, že je to jen sen. Anne, prosím! Zachraň mně! Shi-Shi! Tak dobře, Christiane! Elenis! Alexandre! Přemýšlela jsem, koho ještě znám. Ehm, Lee?

Zlo mezitím vzdala snahu o rozhovor, ale nenechala mě jen tak se probudit- pořád mě ještě držela ve snovém vězení, v mé oblíbené Drenynii. Když jsem se znovu objevila v téhle zemi zaslíbené, nikde poblíž nebyla. Juchů. Umírám zvědavostí, kdo mě přijde "hlídat". Lee? Hnoják? Miskochod? Nebo někdo nový? Moc jejích poskoků zatím neznám, ale pomalu si už dělám konexe. Slyšela jsem o nějaké Nicolletě, kdopak to asi je? Bloumala jsem bezcílně bezcílnou krajinou. Brrr! Ani jsem si minule nevšimla, že je tady taková zima. Nakonec jsem s úmorem vyšplhala na strom (dalo mi to opravdu hodně práce, neboť jsem třikrát spadla). Ke mě kráčel člověk! Ju-chů! Byla to holka, asi stejně stará jako já, nebo ještě mladší. Ne, to nemůže být Vanessina stoupenkyně. Vždyť vypadá tak nevinně! Jako nějaký andílek! Když jsem se na ní podívala pořádně, musela jsem uznat, že pořádně zvrácený andílek. Nebylo to jejíma šelmovsky zelenýma očima, které se podobaly Elenisiným, ani čistě bílými, po lopatky dlouhými, vlnitými vlasy. Bylo to tím sadistickým úsměvem a krutým pohledem, které vévodily její tváři, když se ke mně sebevědomým krokem blížila.

"Maya Jangová? Ta "obávaná" Maya Jangová? Pche, obyčejný lidský červ! Nechápu, proč se s tebou paní vůbec zahazuje a nesoustředí se na vyvraždění Sarahských." pronesla povýšeně. Hlas neměla vůbec příjemný, takový mrazivý a hrozně vysoký a pisklavý, jako malé dítě, avšak průměrnému děcku chyběla v hlase její znuděnost a krvežíznivost. Měním názor, tohle je na sto procent Vanessina stoupenkyně.

"Nicolleta?"

"Nicolleta Starová! A kdo jsi, že se mě opovažuješ oslovovat jménem?" sykla. Proti své vůli jsem vyprskla smíchy. Má vážně legrační jméno.

"Jsem Maya Jangová." namítla jsem. Zelené oči Nikki Hvězdy ještě trochu potemněly a myslím, že kdybychom nebyly ve snu (snu, z kterého se nejde probudit!), už bych nebyla mezi živými. Děsivě zavrčela. Teda, na malou holku, s andělským vzhledem a sněhobílým oblečením je dosti drsná. Doufám, že se nepotkáme naživo... vzduch se rozvířil. Něco na mně letělo, asi mi to mělo useknout hlavu, či co, ale rozpadlo se to na kousky.

"Sakra!" zaklela Nikki.

"Však víš, Nikki, zatím nemůžeš ubližovat živým bytostem!" ozval se nadšený hlas. Anne energicky skákala směrem k nám.

"Uvidíme."

"Možná jsi mocná kněžka černé magie a kámoška Vanessy, ale tady jsi ve snu! Mám na to tři slova: tady-vládnu-já!" zatrylkovala Christianova sestra nadšeně a konečně jsem se probudila.

Juchů! To byl ale střelený sen! Noční můra! A nejhorší na tom bylo, že to bylo napůl skutečné. A pak tady samozřejmě pořád byli drenyniové, tedy pardon Vanessa a jejich otravné ničení světa, dále pár tajemství a zejména: Co za bytosti jsou Sarahští? Víte co? Něco s tím udělám! Ne s tou Vanessou, ale s otázkami. Půjdu za Christianem, použiju svou novou děsivou schopnost a budu se neoblomně dožadovat odpovědí! Šla jsem domem Changových tak rázně, až se pode mnou třásla podlaha. Tak jo. Byla jsem u dveří pokoje Christiana, Elenis a Theodora. Vešla jsem dovnitř. Co jsem očekávala? Normálnost? Theodor spal, Christian seděl na skříni u stropu a něco si četl (Matematika a my)(!!!), Elenis pochodovala tam a zpátky po pokoji a když uviděla myš (těch tu bylo dost), okamžitě jí začala verbovat do armády (nový projekt proti Vanesse, Nicolleta má prý totiž strašnou fóbii z myší). Christian a Trixie mimochodem dělali ještě něco užitečnějšího, totiž "člověk" předával miniaturní letáčky kočce, která skočila dolů na Theodora a z Thea dolů, na krabici, kde Elenis shromáždila myši a se sebezapřením jim letáčky rozdávala a překládala do zvířecí řeči. Pak se odrazila a přistála zase zpátky na skříni, kde se uvelebila Christianovi na rameni a četla spolu s ním Matematiku, dokud Elenis zase neřekne, že je připravena další jednotka. Řeknu vám, nevím, kdo je divnější- Christian, Elenis, nebo Trixie?

Cesty jinými světy kapitola 10

24. března 2013 v 21:45 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Tak. Desátá kapitola. Vlastně jedna velká hádka a trochu filozofického přemítání o slonech.

Kapitola 10: o tom, jak se zase jednou schylovalo k sestrovraždě a jak zničeho nic vznikl nový druh rostliny

Došli jsme až k příbytku Changových. Bylo to tady skromně zařízené, ale přesto hezké. Už před vchodem nás vítali dva lidé.

"Tohle jsou moji rodiče." představila je Chang Chang. Celá rodina se začala široce usmívat a mávat.

"Dobrý den!" odpověděla jsem připitoměle a Shi-Shi, plně probuzená protočila nad mým pitomým úsměvem oči. Chang Chang ukázala na tři pokoje na chodbě. No juchů. Bylo nás devět, když nepočítám Trixie. Mamka od ní nás rozdělila do trojic. Připadám si jako v mateřské školce! A to nás ještě rozdělila zcela nevhodně! No představte si to- Christian, Elenis a THEODOR dostali pokoj vpředu. Theodor hlasitě protestoval. Christian protestovat nemohl, neboť byl v bezvědomí a Elenis to bylo jedno. Další nešťastné dělení nastalo u prostřední místnosti. JÁ, Tim a SISI! A Sisi! Chápete to? Taktéž jsem spustila hlasitý protest, ale nedalo se nic dělat. Ostatní schytali pokoj na konci chodby. Nejlepší to měla Trixie, mohla si zcela svobodně vybrat, kde a hlavně s kým bude bydlet. Vejtaha.

Šla jsem do pokoje, Tim tady nebyl a Mezinárodní katastrofická pohroma seděla na posteli a česala si své plavé a špinavé vlasy. Nikdo z naší famílie se ode mně tak vzhledově neliší, jako ona. Má sestra byla vždycky ta dokonalá. Ani jedna z nás není nadpřirozeně krásná, jsme pouze nadprůměr. Sisi se strašně ráda povyšuje, že je prý oblíbenější. Abychom si ujasnili fakta, já mám vlasy tmavě hnědé, až černé, dlouhé po lopatky a velmi tmavou pleť. Sisi má pleť o odstín světlejší a delší blond vlasy. Máme se asi tak rády, že se každou minutu schyluje k sestrovraždě. Její deník ležel vedle ní, otevřený na stránce s výrazným nadpisem: "Plán, jak se zbavit Elenis".

"Ty plánuješ zabít Elenis?"

"Jo!" odpověděla. Posadila jsem se na druhou postel.

"Kšá! Tam sedí moje oblečení! Běž na zem!"

"Ani mě nehne! A proč chceš zabít Elenis? Zkus si to a roztrhá tě na kousky." zasmála jsem se.

"Ale houby! Jsi tak zlomyslná, Havranice!"

"Ty plánuješ vraždu mé kamarádky a já jsem tady zlomyslná?!" odsekla jsem.

"Kiški, lišky! Ty bys na to nikdy nepřišla, že? Ale je to můj, můj a můj nápad!" strouhala mrkvičku Sisi. Ta je tak dětinská!

"Proč?"

"Kdo zabije Elenis, možná zdědí Christiana a království k tomu?" ušklíbla se vítězně. Nemyslím si sice, že by se Christian nechal jen tak bez boje "zdědit", ale dobře...

"Aha. O to tu jde."

"Já jsem tááák geniááální!" vejtahovala se Sisi.

"Jo, geniální asi jako starej Smith. To tě nenapadlo, že tě Christian nemá rád ani teď a když zabiješ Elenis, bude tě nenávidět a pravděpodobně tě zabije?"

"Ups... to mi nedošlo. Ale stejně jsem chytřejší!" vykřikla. Jak jste asi pochopili, má sestra není zrovna nejbystřejší...

"To teda nejsi!" odporovala jsem a mrštila po ní nejbližší polštář. Samozřejmě mi to vrátila a strhla se jedna z největších polštářových válek v dějinách Sarahy.

pohled Elenis

Proč jsem tady vůbec lezla? Proč jsem nezůstala na hradě? A proč se do toho vůbec míchal Christian? Máme to tak těžké! Totiž, my Sarahští bojujeme proti dobru i zlu zároveň. Tenhle týden pravděpodobně spíše proti zlu. Zlo je hrozně abstraktní pojem. Proč jsme vlastně na straně zla my? Kvůli pověsti? Protože nás to baví? Ale přesto nemáme na straně zla žádné spojence. Eh, Vanessa? Jediné, koho Sarahští nenávidí více než Smithovy jsou Anardští! Já osobně je taky nemám moc v lásce. Zaprvé proto, že patřím k Sarahským a zadruhé proto, že jsou bezcitní a krutí. Vanessa má k tomu ještě zajímavý koníček- ničit svět. Pak je tady ještě Nicolleta a mám pocit, že se nám brzy připlete do cesty. Až se tak bohužel stane, dozvíte se, kdo to je. Naopak jediné bytosti dobra, které sneseme jsou tikiri, máme k nim úctu a máme je rádi. Neptejte se mě proč, v šílené famílii Sarahských jsem teprve asi tak dva týdny.

Podívala jsem se na Christiana. Pořád byl v bezvědomí a bledší než obvykle. Proč se neprobouzí? Díky Maye a z části i proto, že jsme nadpřirozené bytosti by to měl přežít, snad... kdyby umřel, přála bych si umřít taky. Do místnosti přišel Theodor.

"Co tady děláš!" křikla jsem po něm. Ten idiot mě tak štve!

"Bydlím tady." odpověděl nevinně.

"Ne, nebydlíš. Bydli si kde chceš, ale tady ne!"

"Klid, klid, klid. Nechápu, co šílíš. Vždyť se nic neděje." uklidňoval mě Theo. Nic se neděje?! Klid?! Zaprvé, moje životní láska možná umírá a já mám dělat, že se nic neděje? A za druhé, já klidná jsem. Jsem velice klidná, nespontální a rozmýšlivá, jako ostatně vždy.

"Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset. Ok. Tebe neučili, že než něco hnusného řekneš, máš počítat do deseti, jestli si to nerozmyslíš? Fajn, já jsem si to nerozmyslela a pěkně popravdě ti, Theodore Smithi, řeknu, co si o tobě myslím. Tak zaprvé, i třikrát rozlomené poleno je citlivější a má více společenského taktu, než ty. Zadruhé jsi neobyčejný pitomec, který všechno zkazí a pak to shodí na jiné, nejčastěji na Christiana. Zatřetí, se snažíš být něčím, cos nikdy nebyl a nebudeš. Začtvrté, to, co máš na hlavě je kočka, ne klobouk. A jo, za páté, vím že jsi úplný blázen do Mayi. Za šesté, pochybuji ale, že se Maya zamiluje do takového imbecila. Ale mám pro tebe jednu radu. Napřed se přestaň chovat jako neandrtálec a pak jí to řekni." pronesla jsem klidně psychologický proslov. Psychologické proslovy vedou!

"Co, že už nejsem neandrtálec?" zeptal se Theo tupě.

"Ty jsi ale tupec. To samozřejmě taky."

"Řeknu, že jsem tupec, ale už ne neandrtálec." rozhodl se Theodor. Pravděpodobně si myslel, že je moc chytrý, že mu poprvé v životě něco došlo. Bohužel mu to došlo opět poněkud blbě.

"Řekni jí, že ji miluješ." napověděla jsem mu.

"Uh...aha. To bude těžké." zakoktal.

"Vždyť jsou to jen dvě slova!"

"Nemyslím si." odpověděl. Podle mě bude tvůj problém spíše že nemyslíš, ale dobře...

"A mimoto, jestli jí to neřekneš, roztrhám tě na kousky, ok?" dodala jsem trochu výhrůžky. Já jsem toho schopná! No, fyzicky určitě. Theodor odešel. Pokud nešel za Mayou, tak ho to donutím vážně říct násilím.

"Vidím, že jsi se dala na úspěšnou kariéru dohazovačky. Přeji ti hodně štěstí a upřímně Mayu lituji." ozval se Christian pobaveně. On celou dobu poslouchal! Ale to je jedno! Žije! Ju-chů!

"Nevíš prosím, kde to jsme?" zeptal se zmateně. Místo odpovědi jsem se mu vrhla do náruče.

"Jsme v domě Changových. Milá rodinka z téhle vesnice."

"Bohužel nemám ponětí, o jaké vesnici se mluví, neboť mi tak trochu stávkuje paměť. Vlastně si nevzpomínám na nikoho a na nic, kromě tebe." odvětil Christian. V té chvíli dovnitř vrazila Shis, a za ní všichni ostatní. Zatracená čtenářka myšlenek! Theodor se tvářil trochu zklamaně.

"Za chvíli se ti paměť vrátí." poznamenala tygrošakalka.

"Něco se mi už vybavuje- ta tikiri se jmenuje Shi-Shi. Ten blbeček vedle ní je Theodor, Theodor Smith. A dále je tady Maya, vyvolená."

"Nazval jsi mě blbečkem?!" zaútočil Theo.

"Myslím, že ano. Ale počkat! Nějak jsem ti říkal, ale pro angorky si nevzpomínám jak."

"Co třeba "mistře"?" navrhnul Theodor.

"Už to mám! Říkal jsem ti Ubrečenka!"

"Nechápu tě. Já přece nikdy nebrečím."

"Ne, s největší vážností nikdy. Jen výjimečně. Když tě někdo urazí, když se odřeš o nějakou zlou větvičku... či je tady druhá možnost, a to, že jsi akutně nechápavý." pronesl Christian.

"Já nejsem nechápavý! Jen mi vysvětli, co to znamená "akutně"." odvětil Theo. To je blb.

"Ty snad nikdy nečteš! Což je očividně zapříčiněno tvou absolutně irelevantní, divoděsnou, disparátní a zcela zřejmě naprosto mizivou inteligencí." předvedl Christian působivou slovní zásobu. Nevím proč se mé myšlenky stočily ke slonům. To bude z těch Sarahských, hrabe mi z nich. Ale stejně by bylo fajn mít na zahradě malý výběh, jen asi tak deset kilometrů čtverečních a tam jednoho, dva... deset slonů... netuším, co s těmi slony všichni exoti mají. Christian se mi to jednou pokoušel vysvětlit. Prý, že slon není prostě jen zvíře. Je to symbol. Svobody, síly, moudrosti, inteligence, ztřeštěnosti. Co je na slonech proboha ztřeštěného, říkáte si. No jo, co by jste nereptali, když nevíte o čem je řeč. U vás, na Zemi jsou sloni šedí, nebo trochu nahnědlí. Přízemnost... to u nás máme snad všechny barvy, všechny barevné kombinace a všechny vzory, které vás ani nenapadnou. Už víte, co je na slonech ztřeštěného? Sarahští je uctívají, skoro jako kočky (říkám skoro, neboť Sarahské a Sarahský hrad by jste si snad bez koček ani nedovedli představit, žije jich tam šedesát pět. Padesát patří do organizace, které se říká "rozvědka" a velí jim Christian a zbytek patří Lissibeth. Její špionky.)

"Já nepřečetl celou královskou knihovnu! Můžeš mluvit anglicky?"

"Tak tedy přeloženo do blbštiny- jsi naprostý pitomec."

"Díky, že to vím! A ty jsi děsnoděsný, irenofádní disblb!" zavrčel Theo.

"Nikoli, to nejen že neexistuje, ale postrádá to všechnu trefnost. Ale počkej, mám pro tebe taky pár nových slov. Zaprvé, "theodortní". Znamená to nepříliš inteligentní individuum, s výraznými sklony k chování jako pitomec, vydávající se za kachnu, která spadla z přílišně velké výšky do jezera pitomosti a následně se vydala do města jménem Kreténov. A kdyby tě to zajímalo, mám i synonymum, totiž "tsmithní"." opáčil Christian s jízlivým podtónem.

"Ty jsi theodortní a tsmithní!" zaútočil Theodor.

"Pokud ti to snad nedošlo, génie, pouze jsem si pohrál s tvým jménem a vytvořil z něj nadávku. Jelikož tento fakt zůstal tvému mozku skryt, tajím dech a skláním se před tvou pitomostí, ó velkovévodo všech idiotů."

"Ale já se nejmenuju Theodort Tsmith..." opáčil Theodort tupě.

"Od teď ano. Vidím snad před sebou novou formu života? Debilis Maximus, prazvláštní druh rostliny, jež vypadá jako člověk. Avšak nenechte se mýlit, přátelé! Ačkoli anatomie z velké části bytosti lidské odpovídá, tenhle tvor pozbyl mozku. Jak tedy myslí? Nemyslí! Jak přežívá? Pomocí snad buněčného jádra ve velké hlavě, jako prvoci? Na tuhle otázku odpověď neznám. Ale pokud by byl lord Theodort ochoten zapůjčit hlavu pro vědecké účely..." ach ne. Christian zase chytl záchvat "knihomluvy". V takových chvílích je schopen žvanit až do nekonečna a je mu úplně jedno, že to přestává dávat smysl a nikdo ho už neposlouchá... jak vidíte, je schopný zajít tak daleko, že uprostřed hádky začne popisovat nově vymyšlené něco, u čeho se nedá určit, jestli je to bakterie, rostlina, nebo živočich.

"Christiane, neber si to zle, ale měl bys sklapnout!" řekla jsem rázně. Všechno utichlo. Ptáci přestali zpívat. Vítr ztichnul. Nic se ani nehnulo, natož, aby vydávalo nějaké zvuky. A co je ještě divnější, neuvěříte, Christian přestal mluvit!

"Děkuji." řekla jsem a ptáci venku nabrali znovu dosti odvahy ke zpěvu.

"Jo! Ty si myslíš, že se všechno vyřeší hádkou a bojem?! Víš, jak jsi Thea urazil?" zařvala Maya děsivě po minutce ticha. Christian se přestal tvářit vítězně a v krásných očích měl děs. Já jsem se taky pořádně vyděsila. Doufám, že Maya neuvažuje o kariéře učitelky, chudáci děti. Ptáci opět přestali zpívat, myslím dokonce, že pár jich spadlo ze stromů. Uf, to byl děs.

Cesty jinými světy kapitola 9.

23. března 2013 v 9:52 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Devátá kapitola. Snad se vám to bude líbit.

Kapitola 9: O několika přiblblých činech Theodora Smithe a o obřím dramatu s obry

Totiž, skála tak nějak vůbec skálou nebyla...

"Gratuluji Theodore, za celých tisíc let se ještě nikomu nepodařilo probudit démona kamenů tak, jako tobě." řekla Shi-Shi jízlivě a zasmála se. Ta má ale morbidní smysl pro humor...

"Děkuji! A jakého démona?" odvětil Theo. Možná bývá občas trošku natvrdlý, ale za to on nemůže. Každý je jiný.

"Zaprvé to byl posměch a zadruhé za tebou!" vykřikl Christian. Theodor uhnul zrovna ve chvíli, kdy se po něm příšera ohnala prackou. Christian se sebevědomě usmál, tasil meč a vrhnul se do bitvy. Tedy, "bitvy". Jelikož můj kamarád utíkal a schoval se za Shis. Ta ho kouzly odstrčila zase zpátky a Theovi nezbylo, než svému nenáviděnému nepříteli pomoct.

"Běž pryč! Zase schytáš všechnu slávu ty a to nemíním dopustit!" odháněl ho král a obratně šplhal obrovi na hlavu, aby ho mohl bodnout a zabít.

"Trhni si!" zařval na něj Theo. Hrdina! Ale pak udělal nečekaně něco ještě odvážnějšího. Co by jste dělali na jeho místě vy? Schovali se zákeřně za nejbližší keř? Já jo. Ale Theo nemeškal a skočil obrovi na ruku a nechal se vynést do výšky.

"Nějak si dovoluješ, Theodore. Jedno slovo, a mohlo by se ti snadno stát, že uvidíš popraviště až moc detailně..." odsekl Christian.

"NE-ŘÍ-KEJ MI THE-O-DO-RE!!!" zařval Theo. Jó! Do toho! Dej tomu arogantnímu blbovi za vyučenou!

"Takže ti smím říkat Ubrečenko?"

"Řekni mi tak a jsi mrtvý, Kristiánku!"

"Ne, jestli mě ještě jednou nazveš "Kristiánkem", tak nechť si šetři na pohřeb. Ty mě nedokážeš zabít, já tebe ano." vyhrožoval Christian.

"Zkus si to!"

"Ehm! Co kdyby jste raději napřed zahnali toho obra? Zabít se můžete později." ozvala se Shis. Christian mezitím na hlavě příšery pozvednul meč a už chtěl bodnout a ukončit život kamenného démona. Ale v tom se chrabrý Theodor odhodlal k činu a bodnul svým vlastním mečem (od Dreepa) obra do ruky. Zrůda ho napřed shodila, načež spustil vřískání, že by to ohlušilo stádo lenochodů. Ach! Chudáček! Spadl z dvou metrů výšky! Nestalo se mu nic? Zrůda se zraněnou rukou ohnala po hlavě a tím smetla Christiana. Byl sice taky v pěkné výšce, metrů alespoň dvacet, ale v porovnání s chudákem Theem to není nic. Mladý král letěl nedobrovolně vzduchem, dokud ho nezastavila skála. Bylo slyšet tlumené křupnutí, když mu to zlomilo vaz. Nakonec skončil bezvládně na zemi.

Všichni se seběhli k plačícímu Theovi, který si bezmocně stěžoval na hroznou bolest. Chudák!

"Chudinka malá, ošklivě si odřel kolínko." poznamenala sarkasticky Shi-Shi. Jak to může takhle zlehčovat?! Vždyť rozbité koleno není žádná legrace! Teda počkat, trochu to asi přeháním... zůstala bych u Theodora, neboť Christian nekřičel, tudíž se zdál být v pořádku (když pomineme to, že se vůbec nehýbal a kaluž krve, která se kolem něj tvořila). Shi-Shi a překvapivě i Alexander soustředili své síly, a pod vlivem jejich kouzel se obr rozpadl na kousky křišťálů. Následně oba omdleli.

Z Christiana se pomalu vytrácel život. Chudáček Theo pořád ještě křičel bolestí. Nedivím se mu... mezitím ale chytla Elenis nevysvětlitelný hysterický záchvat:

"Pomozte mu!" vykřikla zoufale. Komu? Christianovi? Proč bych to dělala? Může si za to sám a nadával Theovi! Ne, že bych Chrisse nenáviděla. Mám ho celkem ráda, ale Thea mám raději.

"Mayo prosím! Nenech Christiana zemřít, prosím! Udělám co chceš! Zaplatím ti! Splním ti tři přání! Prosím! Néé!" křičela Elenis hystericky.Hysterka. V tom okamžiku jsem omdlela.

Byla jsem v pekle? Asi. Rozhodně to tak vypadalo. Láva všude kolem a bylo tady hrozné horko- vůbec se mi tady nelíbilo.

"To mi povídej. Samozřejmě, že je tady horko, co jsi čekala? Klimatizaci?" ozval se arogantní hlas. Christian stál za mnou. Žije! Černý plášť měl zmáčený krví a krev mu odkapávala i z rány na hlavě. Nevypadal moc zdravě...

"Co tady děláš?" zeptala jsem se.

"Ty to nevíš?" zasyčel nasupeně.

"Eh?"

"Nechala jsi mě bez jediné výčitky zemřít!" vykřikl dramaticky. Aha. Najednou mi to přišlo hrozně moc líto. Kde byl před chvílí můj mozek?! Proč jsem sakra nezasáhla?! Proč jsem ho nechala jen tak bez důvodu umřít?! Nenáviděla jsem se za to.

"Pro...promiň. Mrzí mě to!"

"No mě to taky mrzí. Měl jsem celý život před sebou, uznávám, možná bych se nedožil moc vysokého věku, ale alespoň ještě pár týdnů..."

"Kdybych-"

"Kdyby byly na hradech ryby, nemuseli bychom stavět rybníky." řekl a arogantně zvedl obočí.

"Nemůžu to nějak napravit? Třeba vyměnit svůj život za tvůj, nebo tak něco..."

"Ne! Jen přes mou mrtvolu, a to doslova! Jsi vyvolená! Nemůžeš si prostě jen tak z rozmaru zemřít! Ale něco bys pro mě udělat mohla..."zamyslel se. Cokoli! Výčitky svědomí mě po kouskách pomalu požíraly.

"Probuď se." zašeptal Christian a já jsem zase byla na křišťálové mýtině a hleděla jsem na zoufající Elenis. Teď už jsem věděla, co dělat. Musím Christiana zachránit, ta scéna v pekle se nesmí opakovat! Přiběhla jsem k nim. Soustředila jsem mysl jen na jediný bod: Christian nesmí umřít! Teď ne! Pokusila jsem se o nejsilnější léčivé kouzlo, jakého mám být prý schopna, ale nic moc. Nejhorší rány se sice zahojily, ale mladý král pořád nevypadal moc uzdraven. No, alespoň že to přežije... o chvíli nicnedělání později se na mýtině zjevila černovlasá holka, asi tak třináct let, zmatený výraz.

"Ahoj! Já jsem Chang Chang a bydlím tady v Křišťálovém háji." zvolala přátelsky na pozdrav. Byla to exotka, soudě podle obrovského slamáku, který měla na hlavě a který byl málem větší, než ona...

"Jmenuji se Maya, tohle je Elenis, tamhle to jsou Smithovi, Theodor a jeho otec John. Ten zraněný se jmenuje Christian a jo, ti spící jsou Alex a Shi-Shi. Té šakalotygřice se nelekej, umí mluvit a je protivná. Je to totiž tikiri." představila jsem nás trochu kostrbatě.

"Moc ráda vás poznávám! Vypadá to, že jste potkali obra. Příště s nimi nebojujte, dejte jim něco k jídlu a oni odejdou. Vidím, že jste ho zabili. Nevadí, máme jich ještě dost." vysvětlila Chang Chang.

"Aha."

"Naše rodina vede skromný hotel, vypadá to, že polovina vaší skupinky si potřebuje odpočinout, můžete přespat u nás!" navrhla Chang. Ta je tak hodná! Vděčně jsme přijali. Tý jo! Když se zmínila že žije tady, myslela jsem, že v nějaké vesnici za skalami. Ne, ta vesnice je ve skále! Všechno tady bylo z křišťálu a tak impozantní! Nevím, jestli existuje ve všech skalách světa něco tak odlišného od zlodějské osady Nory Lin. Tady všechno svítilo, zářilo dobrem, živé bytosti se usmívaly a prostě to bylo moc dobromyslné i na mě. Co vlastně chci? Když jsem na Sarahském hradě, stěžuju si, že se mi tam nelíbí, protože je to tam příliš morbidní. Pak přijdu sem a stěžuji si, že je to tady morbidní málo. Dokázala jsem si vybavit jen jeden střed, místo kde jsem si nestěžovala- I-mio, moje rodná vesnice. Já chci domů!

Cesty jinými světy kapitola 8.

23. března 2013 v 9:37 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Osmá kapitola. Varuji před překlepy, složitými popisy rodinných vztahů, šíleností, nezáživností a pravopisnými chybami. Doufám, že se vám to bude líbit.

"Je úplně v pořádku, jen spí." uklidňovala někoho tikiri. Spí? Kdo spí? Pak mi došlo, že to mluví o mně. Jé! Já jsem živá! Tedy, asi... zatím to není jisté... otevřela jsem oči. Ta tikiri přede mnou je Shi-Shi. Jak to proboha vím? Dále je tady Tim a nějaká připitoměle tvářící se blondýna. Sisi? Asi. Ale dozajista je to moje sestra, vzpomínám si. Další tady byl moc hezký modroočko s arogantním úsměvem. Jak se to jmenoval? Christopher, nebo tak něco... vedle něj stála další blondýna, měla delší a světlejší vlasy než Sisi a byla vyšší než ona. Její jméno začínalo na E. Nedivte se mi, kdo si má všechny ty Sarahské pamatovat, když ztratil paměť. Počkat! Sarahské?! Tak takhle se jmenují! Christian a Elenis Sarahští! No, ale pokračujeme dál. Na druhé straně, daleko od nich stál další blonďák, i on byl hezký a vytrvale zíral do blba. Přestala jsem zírat na blba a podívala se na další osobu. Už si vzpomínám! Jmenuje se Alex! A poslední byl někdo, kdo právě zkoušel pojídat osadu před námi. Podivný to průvod!

I tohle místo bylo podivné. Houpající se vzdušné mosty, domy na skalách pod skalami, ve skalách. A k tomu to všechno tady bylo vlastně nějakých těch dvě stě metrů pod zemí, v jeskyni. Tak se v tom zkuste vyznat... všude chodili lidé v divných hábitech, někteří jezdili na kárách táhnutými osly a jiní táhli osly vezoucí se na káře. Prý se tady hodně krade. Je to logické, vlastně tohle jsou všechno pracovníci jedné a též firmy a jejich šéfka je nejlepší zlodějka na světě. A na co že se ta firma specializuje? Vyrábí kožichy? Cvičí koně? Zemědělství? Omyl. Loupežina, krádeže a občasně krádeže.

"Pche, prý že se tady krade. Ještě mi nic nezmizelo!" vejtahoval se Theo.

"Víš to jistě?! A co můj klobouk, který jsem ti před chvílí půjčil?! Měl jsi ho hlídat, bylo to rodinné dědictví, po Elmerovi!" zavrčel Christian. Theodor se podíval nahoru a zjistil, že starodávný, černočerný šlechtický klobouk s pavím perem je dávno fuč.

"Ups... promiň. Ale jsi vážně pitomý a ten klobouk byl taky pitomý a Elmer taky!" řekl Theo na svou obranu. Všichni saražané zatajili dech a vytřeštili oči. Urážka Elmera! Neslýchané! Věděla jsem, že můj kamarád přeskočil laťku všeobecné sarahské trpělivosti. Sarahským můžete nadávat do pitomců a oni se vám vysmějí. Urážejte jejich klobouky, ale to s mírou, neboť jsou na to hákliví a snadno by jste mohli skončit rozsekaní na kousky. Nadávejte si klidně většině jejich předků, není -li už vám život milý, ale nikdy, nikdy neurážejte Elmera. Nejen před Sarahskými, ale i před všemi ostatními saražany. Elmer není prostě jen pár století mrtvý král a děsně slavná celebrita, je to symbol sarahské svobody a bez něj by se náš stát ostatně jmenoval "Západní Anard" nebo tak nějak. Totiž anarďané s oblibou pojmenovávají své kolonie a části Anardu po světových stranách, ale trošku se míjí účinkem. Totiž, hlavní a nejobávanější je Jižní Anard, který je na východě. Severní, trochu zaostalejší, díky "inteligentní" vládě (dozvíte se potom) leží mimochodem na jihu. A Východní? Ten je pro změnu na západě. Chytří to lidé, že? No, ale zpět k tématu. Já jsem se neurazila, protože se ani tak nepovažuji za saražanku (šílíte? Podívejte se na Sarahské, saražani jsou národem zlých exotů, zákeřných bláznů a jako lišky mazaných potrhlíků!). Jelikož Ienfinie je na hranici s Elsií, tak jsme rodina tzv. sarahských elsianů a nás nějaký Elmer nezajímá.

Než však Christian stačil zaútočit, meč k hrdlu přitiskl Theodorovi někdo jiný. Za ním stál duch! Vykřikla jsem. Áááá! Duch! Mám halucinace! Ano, Mayo, klid. Jistě ji vidíš jen ty. Máš ale bujnou představivost... ach ne. Vidí jí i ostatní. Tak počkat! Ona existuje? Áááá! Duchové existují! Byla to mladá, nadpřirozeně krásná žena. Sakra, další vejtaha. Jak má mít člověk v takové společnosti nějaké sebevědomí? Měla na sobě kalhoty, košili a vestu, rozhodně to nebyla žádná princeznička. A mimoto měla taky na rozcuchaných po lopatky dlouhých kaštanových vlasech Christianův klobouk, který ukořistila před chvílí Theovi. Vznášela se kousek nad zemí a občas zablikala.

"Neurážej nikoho čisssté krve, sssmradlavče Sssmithi. S-s-s..." zasyčela Nora Lin.

"Zdravím, Noro Lin. Rád tě zase vidím." pozdravil ji Christian.

"Sssarahssský! Nejssste v Sssvaté radě Sssvětla! A mimoto jssste mě sssabili!" okřikla ho duchyně.

"V té vaší radě nejsme od té doby, co se stala fidlátky Anardských. Neměli jste je tam vůbec zvát. Snad si pamatuješ, královna Yasmine, také zvaná jako Yasmine Dobrotivá, z rady Světla vystoupila. A technicky není možné, abychom tě zabili my..." argumentoval král. Tu jeho poslední narážku jsem nepochopila. A taky pořád nevím, co ta příšerná Svatá rada něčeho dělá! A kdo je to Vanessa? A jak bych mohla já zachránit svět? A v neposlední řadě- co za bytosti jsou Sarahští? Otázky mi v hlavě vířily, kroužily, hádaly se, která z nich je důležitější a rozhryzávaly mi mozek na kousky.

"Yasssmine, má změkčilá sssessstřička prossstě neměla kuráž vyhodit Anardssské, tak vyhodila násss. A detailisssto!" sepsula ho Nora Lin. Cožeto? Její sestra Yasmine? Ona v tom jede s nimi! Je to Sarahská! Tak počkat, je sice těžké vybavit si hodinu dějepisu, kterou jsem neprospala... mám to! Yasmine I. Sarahská, zvaná Dobrotivá pro její odpor k temnu, dcera Elmera a Beatrix Sarahských. Ach jo, ti mají tak složitý rodokmen! Vyznají se v tom vůbec? Já tedy ne, ale kdybych žila celý život v tom blázinci...

"Chceme projít." řekl prostě Christian.

"Na Vzdušné ostrovy, vypráskat drenyniům kožichy. Počkat, oni žádné nemají... ale to je detail." dodala Shi-Shi.

"A jssste tak blbí, že sssi myssslíte, že vám to povolím?" řekla paní jeskyně a tleskla. Okamžitě se přiřítilo stádo pochopů a spoutali nás, ikdyž mnozí z nás se vzpouzeli a bránili.

"A ten klobouk sssi nechám!" zasyčela, když nás odváděli do věznice. Zrádkyně! Pitomka! Zákeřnost, předkeřnost, podkeřnost (může mi někdo milostivě říct, proč jsem začala vyjmenovávat slova, která mají něco společného s keři?)! Nořini poskoci mě samozřejmě okradli o všechno, co jsem měla u sebe-totiž o tři zlaťáky, uschlý list jitrocelu a posmrkaný kapesník. No pohroma, co budu bez těch pokladů dělat?! Ironie.

Cela zapáchala skoro stejně, jako u Dreepa. I pavouků tu bylo stejně, akorát že chybělo to oživlé železo. Nevím proč, mi najednou hrozně chybělo. To bude ale tím, že jsem hrozně vystresovaná a chytám syndrom zvaný také jako nenormálnost, šílenost, střelenost, potrhlost, či exotství.

"Co budeme dělat?" zeptal se Alex.

"ZEMŘEME! JÁ NECHCI UMŘÍT!" ječela Sisi. Do toho začal ječet Theodor, no prostě dokonalé.

"Utečeme." navrhnul Chriss potutelně.

"Taky si myslím. Kdo má plán?" přidala se Elenis.

"ZABIJOU NÁS! JÁ NECHCI UMŘÍT!-"

"Přemístíme se."

"Myslíš? Kdy jsi se ty naposledy pokoušel přemístit osm lidí, sebe a kočku najednou?" uzemnila mladého krále tygrošakalka ponuře.

"Spojíme síly, nebude to jen na tobě!"

"JÁ NECHCI UMŘÍT! VŠECHNI UMŘEME!-"

"Dobrý nápad, spojme síly!" ozývalo se ze všech koutů věznice, absolutní ignorace Sisi. Shis vyčarovala na podlaze kruh.

"Nebojte se, odevzdáte sice všechnu svou magii, ale jen dočasně, na pár minut. Mayo, Elenis, Alexi a dobře, Christiane, dotkněte se toho kruhu, tím mi dočasně předáte svojí magii a já nás odtud dostanu." pronesla tikiri.

"TO JE KONEC! JÁ NECHCI UMŘÍT!-" vřískala Globální pohroma, ale míjela se účinkem, nikdo jí totiž neposlouchal. Všichni udělali, co Shi-Shi řekla. Když jsem odevzdávala svou magii, měla jsem podivný pocit, že každou chvíli umřu. Nebo to bylo tou Sisi? Nakonec se pode mnou zem mohutně zatočila a věci začaly pomalu mizet... nejenom zem se točila, i můj žaludek metal piruety. Když tak, zvracím na Shis.

Když jsme přistáli, poklesla mi čelist. Všude byly křišťály, doslova! Zem byla z křišťálu, rostly tady křišťálové stromy, křišťálové květiny a občas se tudy prohnal nějaký ten křišťálový slon. Nic tak nádherného jsem dosud neviděla. Všichni kolem mě byli taky fascinovaní tou prazvláštní krajinou kolem. John Smith jelikož mu došla svačina začal pojídat křišťály, aby nakonec zjistil, že všechny jsou moc tvrdé a mají divnou, kamennou příchuť...

"Ten klobouk se pohnul!" Theodor se marně snažil setřást Trixie, která mu usnula na hlavě (s největší pravděpodobností za to nějak může Christian), Shi-Shi vyčarovala mapu a s Alexem u ní diskutovali, jestli by bylo lepší jít přes vesnici, nebo údolí. Christian a Elenis se nějak dostali na jednu ze křišťálových skal, které nás obklopovaly a postávající u obrovského kamene a živě se dohadovali, jestli by jim prošlo, kdyby shodili ten balvan na Theodora. Pak se shodli, že asi ne a znovu se vrátili k neškodnému tématu plánování dovolené a jestli jsou lepší sloni, nebo žirafy (oba stáli na straně slonů, ale hádali se, kdo více). Nakonec si řekli pár romantických řečiček a obejmuli se. No nejsou divní? Pokud jednou někdo postaví cvokhauz pro aristokraty, na Sarahském hradě najde pro tu budovu obyvatele... Tim seděl vedle Shis a Alexe a snažil se pochopit, o čem mluví a Sisi něco neurčitého ječela. Začínám si zvykat. Najednou se Theo z ničeho nic s "kloboukem" na hlavě smířil a začal z nudy házet kameny o skálu. Skála zaburácela a pohla se. Christian a Elenis seskočili a připojili se k nám, kteří jsme sledovali pohromu.

Cesty jinými světy 7. kapitola část II.

23. března 2013 v 9:23 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Další část 7. kapitoly. Možná trochu kratší, než ty předchozí části, ale doufám, že se vám to bude líbit.

Christian se najednou zatvářil podivně.

"Blíží se sem Lee. Má s sebou pluk anardských vojáků a nepřátelské úmysly." řekl Christian.

"Já ale nikam neskáču!" vykřikl Theodor.

"Nikdo tě nenutí. Pozdravuj ode mě Leea. Sice to bude asi to poslední, co uděláš, neboť tě můj milý bratříček rád dá okamžitě umučit k smrti... rád jsem tě poznal. Zaplatím ti pohřeb." ušklíbl se král a skočil.

"Žiješ, Chrissi?" zeptala se Shis.

"Nemýlil jsem se! Je tady jezero! A na asi osmdesát procent jsem si jist, že zde nejsou ani piraně!" zakřičel odpověď Christian. A s těmi procenty ať jde už do háje! Piraně! Ani mě nehne! I když setkat se s Leem mě taky nějak moc neláká... v dálce byl slyšet zvuk koňských kopyt. Elenis skočila dolů z propasti.

"Jdu si trochu zaplavat, uvidíme se za chvíli!" vykřikla Shi-Shi nadšeně a vrhla se za ní.

"Mám trochu pochybnosti." ozval se Alex, ale Trixie předvedla svůj ultra- výpad a srazila ho dolů. Nakonec, hned potom, co se mnou prodiskutoval, jestli je to dobrý nápad, skočil i Tim. Globální pohroma by neskočila ani za živého boha. Nezabral ani argument, že si o ní jinak Christian začne myslet, že je zbabělá (což si pravděpodobně o ní stejně dávno myslí). Tak jsem jí prostě shodila. Zůstala jsem já a mé oblíbené duo Smith. Smithe staršího bylo snadné přesvědčit, stačilo říct, že dole čeká oběd. A Theo...

"Prostě jenom skočíme. Jistě to nic není..." přesvědčovala jsem ho.

"Mayo, já...já neumím plavat!" špitl.

"No tak! Zvládl to Christian, zvládneš to i ty!" naléhala jsem. Ach ne! Lee! Vedle něho jel nějaký anarďan, který nebyl ani zdaleka tak pohledný a ve tváři měl krutý úsměv. Samotný Lee se tvářil otráveně. Za nimi klusalo několik desítek vojáků a ti se netvářili nijak, vlastně nevypadali moc živě...

"Znovu se setkáváme" poznamenal Lee. Vzala jsem Theodora za ruku a táhla ho dolů, do propasti. Áááá! Zase padám! Vzduch kolem divoce vířil, netopýři neukázněně poletovali a vůbec to bylo kolem nás dosti chaotické. Lee s tím druhým generálem přešli k okraji a dívali se dolů.

"Smůla, lorde Lee. Jste si jistý, že váš bratr a jeho družina byli před chvílí opravdu tady? Král Sarahy se přece přemisťovat neumí!" rozesmál se ten ohyzda. Lee tasil meč.

"Skočili do té propasti, blbečku! A být tebou bych vážil slova, nebo je tohle poslední okamžik za mnoho týdnů, kdy vidíte svou hlavu na svém místě, lorde Miskochode." odsekl saražan/anarďan.

"Naše paní by vás dala zbičovat a pak ještě trochu domučit v mučírnách!"

"Jo?" zeptal se Lee ledabyle, obočí zdvižené. Rozmáchl se a uťal druhému z generálů hlavu, otočil se a dali se na odchod. Au! Mezitím jsem dopadla do vody. Au! Ta voda je ledová! A je tu hloubka! Já umím plavat jen trošku! Kopala jsem kolem sebe jako potrefená slepice, občas jsem zmizela pod hladinou jako kachna potápka, tvářila jsem se jako pelikán a vůbec jsem vesele napodobovala veškeré ptactvo. Konečně jsem se vyškrábala na břeh. Co dělali ostatní? Šíleli. Christian s Shi-Shi se hádali, z kterého roku jsou malby na zdi (čtete dobře, roku. Shis tvrdí, že z 1657 před naší letopočtem. Christian s ní nesouhlasí a myslí si, že z 1658), Elenis opodál seděla, ruce přitisknuté k hlavě a něco si sama pro sebe šeptala. Když skončila, běžela ke svému manželovi a tygrošakalce, řekla jim něco, co obsahovalo slova "Nora Lin", "přijít", "projít", "můžeme" a "telepatie". Všichni exoti se začali okamžitě navzájem objímat, gratulovat si a vykřikovat: "Ju-chů!". Theodor stál na břehu, chvíli zíral do blba a pak začal zuřivě mávat. Sisi a Tim si nadávali, kdo z nich proboha vlastně přišel na ten příšerný nápad, přidat se k nám. Smith jako obvykle hledal něco k jídlu.

"Tam nahoře jsou nějací lidi! Haló! JSME TADY!!!" vykřikoval Theodor. A vážně, nahoře doopravdy stály dvě postavy. Elenis vytřeštila oči. Jeden z těch lidí nahoře snad asi něco zaslechl. Christian byl v mžiku u Thea. Mečem mu mířil na krk.

"Mohl bys být zticha, prosím? Děkuji." zašeptal, ale mile to věru neznělo.

"Pozdě. Lee ho už zaslechl a právě se s Miskou chystají skočit za námi a moc přátelské úmysly nemají..." poznamenala Shis klidně.

"Lee?" zeptala jsem se nevěřícně. Přece odešel a Miskochod je mrtvý! Viděla jsem to!

"Ano. Ten blechoslizký mouchohad si šel jen pro více zbraní. Když se vrátil, myslel si, že jsme už dávno utekli, kdyby nějaký idiotský theodortní prapitomec nezačal řvát a mávat!" osočil chudáka Thea modroočko.

"Který?" zeptal se Theodor a rozhlédl se kolem, ve tváři nechápavý výraz.

"Vždycky, když si myslím, že už pitomější být nemůže, vždycky mě překvapí!" převrátil oči Christian.

"Měli bychom utéct." navrhla Elenis. Konečně! Rozumná to bytost! Avšak co jsem netušila, bylo že útěk byl pro nás, smrtelníky obyčejné absolutně nemožnou nemožností. Totiž, jeskyně se postupně měnila v mírně řečeno podzemní hřbitov. Kostlivci všude, kam se podíváte. Jako by to tady nebylo morbidní už i tak. Když jsem kolem koster procházela, jedna z nich se pohla. Kašlala jsem na stopujícího Leea a hromově zařvala.

"Myslíte si to samé, co si myslím já?" zeptal se Christian, avšak poprvé se nedokázal přinutit k arogantnímu úsměvu.

"Jo, myslíme. Zlokosti." řekla Shi-Shi mrazivě.

"Ale...ony...ony přece koho se dotknou, ten se promění v prach! A jsou agresivní. Měli bychom jít opatrně, to zvládneme! Klid! Nepropadejte strachu!" přednesla psychologický proslov Elenis. Tak počkat! Zlokosti? Prach? Proměnit se?! Klid?! Jedna kostra se po mě obratně začala sápat. Uskočila jsem dozadu. Áááá! Další! Málem jsem na ni skočila! A další z prava! Áááá! Řítí se na mě ještě jedna z leva! Byla jsem polomrtvá strachy. No tak počkat! Já mám přece magické schopnosti! Ale byla jsem příliš vyděšená, než aby mi to došlo. Odporné zlokosti se sešikovaly do řady a děsivým, mrtvým krokem kráčely na mě. Tohle je moje poslední minutka! Zatemnilo se mi před očima a já jsem omdlela.

Cesty jinými světy závěrečná část kapitoly 6. a část kapitoly 7.

22. března 2013 v 19:49 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Ani minulá kapitola se nevešla do jednoho článku, takže zde je konec a první část sedmé kapitoly. Jako vždy šílené a nedávající absolutní smysl.

"Takže ty existuješ?" vyhrkla jsem. Rozesmál se.

"Samozřejmě." a protočil otráveně oči.

"A ehm... neuraz se, ale jsi člověk?"

"Ne."

"A Christian a Elenis jsou lidé?"

"Ne. A poradím ti, šetři hlasivky- téměř nikdo ze Sarahských není člověk." zamumlal Lee polohlasem a s pořádnou otráveností.

"Fajn, jste upíři?" vykřikla jsem první nadpřirozenou bytost, která mě napadla. Lee chytil takový záchvat smíchu, že málem spadl ze stromu.

"Prý upíři... ne, ani zdaleka. I když, už jsi celkem blízko. Ani nevíme, jestli upíři existují, natož abychom jimi byli! A mimoto, jsi vážně legrační. Nejsi pro nás, zlo, žádnou hrozbou." řekl. Eh? Zaprvé mi to více otázek přidalo, než zodpovědělo, ale dobře. A mimoto mě urazil. Já se už chci probudit! Nechtěla už jsem strávit s Leem ani minutu. Odněkud přiskákala Anne s nadšeným výrazem. Konečně!

"Á, má jediná a tudíž i nejoblíbenější sestřička. Jdeš vysvobodit kamarádku? Co by se asi s Mayou stalo, kdybych teď její podvědomí zabil..." pozdravil jí její zlý bratr a tasil meč. O sekundu později mi to došlo. On mě chce zabít! Avšak Anne se pouze nadšeně usmála, poskočila a celé prostředí se změnilo. Drenynie zmizela, místo toho jsme ale byli ve... skleníku? Všude rostly masožravky, blikající kaktusy a prostě to bylo místo nanejvýše podivné. Lee na jednou neseděl na stromě, ale mračil se v ptačí kleci zavěšené u stropu, která se mírně pohupovala.

"Něco tomu chybí!" vykřikla Anne. V kleci se okamžitě objevilo bidýlko.

"No díky. Teď je to dokonalé." řekl Lee jízlivě.

"Za to, že tolik papouškuješ Vanessiny názory!" odůvodnila to jeho sestra energicky. Teď jsem se chechtala jako pominutá naopak já. Ten sen teď nemá chybu!

"A proč jsou tady ty masožravky?" a přejela jsem kriticky pohledem obří rostliny kolem nás.

"To byl Christianův nápad, jak vás znám. Kdybych zkoušel vzdorovat." objasnil Lee v kleci. Anne se usmála. Její bratr najednou z klece zmizel. Kde je?

"Nenávidím tě!" křikl po sestře Lee, tentokrát z masožravky. Květina, která ho věznila se zatvářila zákeřně.

"A teď bys se už měla probudit, Mayo." zašvitořila Anne nadšeně a já se nějakou záhadou ocitla plně probuzená, znovu na cestě ke Křišťálovému schodišti. Christian a Elenis! Jsou tady! Musím za nimi, potřebuji vysvětlení!

"Lee mi skoro všechno řekl!" zařvala jsem, vstala a vydala se k nim. Tedy, než mi došlo, že pořád jedeme na buvolech a z dopravního prostředku jsem slavnostně zhučela. Asi jsem si zlomila několik kostí, bolelo to více, než sto čertů. Celá kolona se vyděšeně zastavila. Kdybych totiž alespoň spadla normálně a pak se standartě rozplácla na zemi, ale to bych já nesměla být já.

Kapitola 7 .: O tom, jak Maya potkala propast a pár "lidí" dostalo šílený nápad, skočit tam.

Tak jsem se vesele kutálela z útesu, či co to k sakru bylo. Nedobrovolně jsem metala u toho kotouly a přemety, o kterých jsem dosud nevěděla, že je umím. Křičela jsem na všechny strany. Pořádně to bolelo, kameny a různé improvizované skokánky, které jsem musela chtě nechtě v té hrozné rychlosti přeskočit mi také na zdraví nepřidávaly... konečně jsem byla pod kopcem, na rovině. Mysleli by jste si, že už se zastavím, nechám se ošetřit a budu v pohodě. Avšak všechny fyzikální síly se v ten moment otočily proti mě a jelikož jsem nabrala při nedobrovolné akrobacii z kopce dosti velkou rychlost, kutálela jsem se ještě dalších asi deset metrů. A tam- uááá!!! Propast! Padám! Překvapivě dolů!

"Elenis, stihneš to?" zeptal se Christian naléhavě tam někde nahoře. Sbohem, krutý světe!

"Ne! Spadla do té propasti!" zařvala odpověď Elenis. Pravděpodobně se mě ještě pokusili zachránit, ale mihlo se to účinkem. Padala jsem pořád dál a čím dál, tím hlouběji. Najednou jsem se zastavila. Jsem mrtvá? Nesmysl, vždyť jsem ještě ani nedopadla na dno! Někdo mě vytahuje telekineticky nahoru- Shi-Shi! Kouzla! Život! Já jsem to přežila, já jsem to přežila! Konečně jsem dosáhla pevné zemi pod nohama.

"Co je to...to za... věc?" zeptala jsem se.

"Možná zkratka. Vím na šedesát, nebo padesát pět procent, že tam dole je jezero a přes podzemní tunel, který využívá Nořina organizace se dostaneme přímo na Křišťálové údolí, kde se nachází jak je vám jistě známo, Křišťálové schodiště." pronesl Christian zamyšleně. Šedesát, nebo padesát procent?! A když mu náhodou výpočty nevyjdou, rozpleskneme se o zem! A další otázka- kdo je to ta Nora? Co je zač její organizace? Proč vždycky mi musí přinést tolik otázek?

"Kdo je to ta Nora?" řekla jsem nahlas namátkou jednu z nich.

"Nechvalně proslulá třikrát mrtvá Nora Lin ze Stelei. Je to zlodějka, ale ne jen tak obyčejná zlodějka. Je nejlepší! Jak si jinak myslíte, že přišla k těm jeskyním? Je členkou Rady Světla a má svojí vlastní organizaci, jež ukrade, co uvidí. Zaměstnává v ní několik stovek zlých poskoků."

"Co je to Rada Světla a jak může být třikrát mrtvá?"

"Svatá rada Světla. Je to společenství těch nejprohnanějších a nejzkaženějších bytostí, které spojuje jeden cíl-zničit a ovládnout svět. A jednoduše. Napřed jí zabili, avšak osud chtěl, aby žila a tak se dostala ze Země mrtvých. Pak jí zabili znovu. Jak přežila tohle nám je záhadou. Ale do třetice všeho dobrého byla zavražděna zase, ale to jí nezabránilo, aby žila dál, jako duch. Obdivuji její vytrvalost." pronesl Christian. A to jen tak skočíme do doupěte té zločinkyně a slušně jí požádáme, aby nám dovolila projít a přála nám štěstí? Pokud vůbec ale stojíme u správné propasti. V opačném případě by nám mohly přát akorát tak krysy a netopýři, a to hezký pohřeb. Christian a Elenis se začali naoko hádat, kdo skočí první, Shis si na chvíli odčarovala korunku, aby ji při pádu neztratila, Alex se díval dolů a měřil očima vzdálenost od jezera (smrti?) tam dole, Sisi zírala vyděšeně do blba, Smith jedl něco neidentifikovatelného, Tim se snažil zachovat si klid a Theo se snažil překonávat rekord v kňučení a třesení se jako zmoklá slepice. A já samotná? V hlavě mi probíhala rvačka mezi všetečnými otázkami a nefalšovaným strachem, který byl ještě všetečnější. Nakonec se ty dvě neslučitelné části mě shodly jen na dvou větách. První zněla-Christian je cvok! a druhá překvapivě: Nikam neskáču!

Cesty jinými světy kapitola 6.

22. března 2013 v 19:35 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Šestá kapitola. Pravopisné chyby opět všudypřítomné a občasně věty nedavájí smysl, ale stejně doufám, že se vám to bude líbit.

Kapitola 6.: proč neoživovat železo a proč jsou taxíky úplně zbytečné, když máte kočku- překladatelku

Železo totiž ztratilo poslední kousky loajality a rozuteklo se po věznici, a dělalo si, co chtělo. Doslova! Jeden sebestředný kus mlátil Theodora, který ho zasypával nadávkami, další zkoušely postavit pyramidu sami ze sebe, pár z nich prohánělo pavouky po stropě a několik se mi vytrvale snažilo podrazit nohy. Moc jim to ale nešlo, jelikož jsem se nehýbala a zírala s pokleslou čelistí.

"A.. a to jsem udě-udělala jjá?" vykoktala jsem.

"Ano. Máš štěstí, že ti to došlo, alespoň to nemusím uklízet já. Zábavný pohled, ne?" opáčila klidně a cynicky Shi-Shi. Jasně, zábavný pro ni.

"Nech mě na pokoji! Mayo, zastav to!" křikl Theo a chytil další kus železa, který přiběhl bratrovi na pomoc a začal s ním tlouct ten první, který mu s sadistickým nadšením dával co proto.

"Přestaňte!" zařvala jsem do prázdna. Má železo uši? Slyší mě? Rozumí mi? Vnímá mě? Poslouchá mě?

"Hele, mi ti už nesloužíme!" odpověděl jeden ze skupiny odbojného železa pohrdavě. Ta drzost!

"Mayo, když oživuješ věci, měj vždy na paměti, že tě zásadně nikdy nebudou poslouchat!" poučila mě tikiri a jednou ranou mocné magie vzala železu jeho nově nabytý život. Jedno byl zrovna uprostřed skoku a když ho Shi-Shi umrtvila, bezvládně spadlo Theodorovi na hlavu.

"Fajn, najdeme Chrisse a Niss. Budou asi v jiném sklepení." řekla šakalotygřice klidně a rozběhla se. My jsme běželi za ní.

"Mají tady vinárnu?" zeptal se Smith starší připitoměle. Nikdo mu neodpovídal, neboť ho nikdo nechtěl urazit. Byl zázrak, že jsme nepotkali Dreepa a spol., než jsme konečně dorazili na místo. Christian bojoval s mřížemi, mimochodem nevypadal nijak vážně zraněný, na to že před půl hodinou umíral... mříže s přehledem vyhrávaly. Už jsem se připravovala, že vylomím i tyhle mříže a pravděpodobně způsobím další vzpouru železa, tedy v tomhle případě železobetonu, když se Theo opřel o stěnu, omylem zmáčknul nějaké tlačítko a vyhlásil tak poplach. Všechno začalo pípat a blikat. Je jen otázkou času, než se přiřítí růžovky. Koncentrovala jsem mysl na mříže a tentokrát i na jediný povel. Otevřít! Dveře se otevřely a oba vězni vyběhli ven. Když Theodor (dnes na stupnici pitomosti 10 bodů z 10ti) uviděl Christiana, dostal se zase do ráže:

"Jsi normální?! Vyvolat poplach?! Chytí nás a bude to tvoje vina!" křikl po králi.

"Ne, normální v žádném případě nejsem! A mimoto já?! Moje vina?! Já ten poplach nevyhlásil, na rozdíl od tady připitomělého někoho, nechci jmenovat, že THEODORE?" vrátil úder Christian. Shis vrazila oběma vzdušnou facku, aby zabránila hádce. Běželi jsme ven. Cestou jsme vyloupili zbrojnici, takže už i Trixie byla vyzbrojená až za ušima. Dreep pořád nikde, to je podivné... byli jsme venku, ale zdaleka ne venku z nebezpečí.

Bylo na čase uloupit ještě nějaké koně. A to hodně rychle, neboť jsem to s tím Dreepem asi zakřikla... hnal se s několika růžovkami na koních s naštvaným výrazem. Divíte se? Zdemolovali jsme mu půlku věznice a vyplenili zbrojnici. Christian vytáhl ukradenou kuš, zamířil a vystřelil. Ale Dreep byl rychlejší, uhnul a šíp zasáhl růžovku jedoucí za Dreepem přímo doprostřed hlavy.

"U angorek!" zasyčel Christian a Theo mu vytrhl zbraň z ruky.

"Vrať mi to, já jsem si to ukradl první! A mimoto s tím přece neumíš zacházet!" křikl na něj modroočko, ale už bylo pozdě. To bude průšvih! Spletla jsem se. Theodor půl minuty přemýšlel, na co ta kuš vůbec je, pak pravděpodobně omylem vystřelil a trefil Dreepa do ramene. Nepřítel rychle odvolal svou armádu a jel rychle pryč. Všichni kromě Christiana začali tleskat. Chriss se tvářil poníženě a bylo vidět, že by se nejraději do země propadl.

"Stádo fialových buvolů!" zařval Theo vyděšeně.

A opravdu se k nám jedno blížilo. Skoro všichni se zaobírali tleskáním, Christian svou uražeností a Theo křikem. Jediná, kdo opravdu zareagovala, byla Trixie. Rozběhla se a než řeknete "hlupák Theo a uraženec Chriss", seděla na hlavě nejhlavnějšího buvola a hlasitě něco mňoukala.

"Trixie říká, že jejich vůdce se jmenuje Boo a budou nám pomáhat, pokud zaplatíme." řekl král. Vzpomněla jsem si, co o něm říkala Shis. Konkrétně, že se umí dorozumívat s kočkami. Takže buvoli? Hmm, vážně luxus. Vždyť jsou v naší skupině tři korunovaní vládci! To se nemohlo kolem prohánět místo buvolů třeba stádo těch nejušlechtilejších koní? Uh, začínám chytat sarahské manýry... vlastně stádo koní by mi bylo stejně na dvě věci, neboť jsem na koni nikdy neseděla a vážně nevím, jestli bych na ně dokázala vůbec nasednout, natož na nich jet... a stejně jsme měli malý problém... nás byl sedm (nepočítám ty z nás, kdo mají více, než dvě nohy). No a buvolů bylo jen čtyři...

"Jaké je to tady shromáždění?" za našimi zády se z ničeho nic zjevil neznámý muž. Vážně zjevil! Buďto mě v poslední době s oblibou klame zrak, nebo se lidé kolem mě s oblibou přemisťují. Neznámý byl vysoký, asi stejně starý jako Christian, celkem pohledný. Měl světlé, rozcuchané vlasy, ale ne tak světlé, jako má například Theodor. Neměl na sobě nic růžového, takže jsme neutíkali. Upřeně zíral na Shi-Shi, jako by se snažil určit, jestli je to opravdu ona.

"Jmenuji se Alex a putuji do Drenynie. Však víte, Křišťálové schodiště..." představil se. Drenynie je země drenyniů, ale to vám už asi došlo. Proč? Co by dělal u drenyniů? Nevypadal jako jeden z nich. Nebyl sice tak závratně elegantní jako Christian, ani tak roztomilý jako Theo, ale přesto nevypadal špatně. Na rozdíl právě od drenyniů.

"My jdeme zase na Vzdušné ostrovy, rozhodně víš, kde to je. Takže máme kus cesty společný." řekla Shi-Shi rozladěně.

"Vy jste tikiri!" užasl Alexander.

"Chceš autogram?"

"Vaší zemi ovládají drenyniové!"

"Všimla jsem si. Ne však na dlouho..." odsekla tygrošakalka.

"Jdu s vámi. Stejně jsem šel do Drenynie jen proto, abych našel pár těch zrůd a každou z nich zabil."

"To mám s drenynii v úmyslu i já." přisvědčila Shis.

"Ale ke vstupu potřebujeme krále..."

"Ehm. Já, Christian VII., jsem tady!" upozornil na sebe Chriss, ale Alex ho nevnímal.

"Dobře." řekla Shis. Fajn, je nás osm. Tikiri a kočka se usadily na hlavě náhodného buvola. No juchů, museli jsme jet po dvou. Měla jsem na výběr mezi Sisi, Alexem, Smithem mladším a Smithem starším. Bez mučení jsem si vybrala Thea. Ne, že by bylo nějak jednoduché, vyškrábat se na buvola. Asi tak pětkrát jsem spadla, čtyřikrát jsem zkoušela na ubohé zvíře doslova naskočit, čtyřikrát to skončilo tak, že jsem chudáka buvola přeskočila úplně a skončila v blátě na druhé straně... Theodor si v pohodě seděl už nahoře, nevykládal žádné zbytečné úsilí mi pomoci a to i když jsem ho alespoň třikrát omylem shodila dolů. Nakonec se přede mnou konečně objevily schody. Podívala jsem se na Shi-Shi. Spala! Nemůže přece čarovat ve spánku, nebo snad jo? A když ne ona, tak kdo? Christian ani Elenis to být nemohli, i když něco divného na nich doopravdy je. Zrovna teď seděli na jednom z buvolů nedaleko od nás a dokonce jsem zaslechla, o čem mluví. Bohužel se bavili o slonech v souvislosti s tou záhadnou Vanessou, pak změnili téma a začali si plánovat, jestli by nebylo dobré zůstat chvíli na Vzdušných ostrovech na dovolené a pomoct při té příležitosti Shi-Shi a nějaké Iris s nápravou škod. Nakonec přece jenom začali mluvit o něčem (pro mě) zajímavém. Ale ztišili hlas. Zaslechla jsem jména Vanessa, Nicolleta, Lee a Maya, po té Maye ztichli a podívali se mým směrem. Aha, všimli si, že si hraju na štěnici. Když se ostatní dohádali, kdo pojede s kým, mohli jsme vyrazit. Slunce zapadlo ještě více než před tím, začala noc. Pravá noc, normální noc, noc kdy se má spát. Tedy noc, kdy by se mělo spát, ale já nějak nemůžu usnout.

"Theo? Spíš?" zeptala jsem se šeptem.

"Nespím. A ty?" odpověděl inteligentně.

"Jo, mluvím asi ze spaní."

"Aha. Víš Mayo, choval jsem se jako absolutní pitomec. Ale to jenom proto-"

"Že jsi pitomec?" přerušil ho až moc známý hlas. Někdy Christiana Sarahského tak nenávidím! Ale divné, že nás on a Elenis slyšeli, vždyť jsme opravdu šeptali... že by má další schopnost? Být paranoidní? Alex rozhodně není tím, za koho se vydává, Shis je démonicky náměsíčná, Christian ani Elenis rozhodně nejsou lidé a mají schopnosti, o kterých se lidem ani nezdá a Theodor je pitomější, než vypadá. Silně uvažuji, kde je tady nejbližší blázinec.

"Přála bych si být krab, žít na rudé planetě a vykřikovat "E.T. volá domů!" Jejda, zapomněla jsem polykat bublinky!" pak jsem si ale uvědomila, že to křičím nahlas. Christian a Elenis zadržovali záchvat smíchu, Shis se taky začala usmívat potutelněji než obvykle, asi jsem pobavila i jí. Zpomalila jsem buvola a usnula.

Opět jsem byla v té stejné suché a temné krajině. Je to sen? Je to skutečnost? Už věřím všemu. Podívala jsem se kolem, kde je ten hrozný drenynij, který tady povětšinou bývá. Juchů! Není po něm ani stopy! Tak jsem se jen tak nenuceně procházela. Nebylo tu téměř nic. Nic, kromě kamenů. A kdyby to byly alespoň kameny na které se dá sednout, ne to zákonitě musí být miniaturní mini kamínky na zemi. Jé, strom! Támhle je strom! Jediný strom široko daleko! Juchů! Běžela jsem tam. Sice to byla vážně skromná oáza, strom a pouze ten strom, ale alespoň něco. Tedy, strom a ten kámen, o který jsem zakopla a rozpleskla se o zem. Uslyšela jsem tlumený smích. Kéž by to byla Vanessa, protože ta je povětšinou znělkou na úplném konci snu. Měla jsem pocit, že tohle teprve začíná... ten smích nebyl tak mrazivý a vysoký, jako Vanessin, takže jsem usoudila, že tu nejsem sama. A taky že jsem nebyla. Z jedné z větví toho stromu na mě hleděl mladý, pohledný muž. Nejprve jsem si myslela, že je to Christian. Ale ne, tenhle někdo vypadal o pár let starší, měl delší, černé vlasy svázané za zády a taktéž křídově bledou pleť. Rozhodně to byl ale Sarahský. I oblečen byl jako jeden z nich, ale na černém kabátě měl erb Anardu, totiž černé meče na červeném podkladu (což je opak Sarahy, my máme rudé meče na černém podkladu, jestli jste si všimli).

"Kdo jsi?" zeptala jsem se.

"To není důležité. Důležité je, kdo jsi ty. Tedy, kdo bys měla být." odpověděl povýšeně.

"Kde to jsme?"

"V Drenynii, ale vlastně ne. Nejsme nikde. Jsme ve snu."

"A proč tady jsme?"

"Ty tady jsi proto, že má paní nechce, aby jsi nabírala síly, tak tě když spíš drží tady. Minule tě hlídal Hnoják, dnes to padlo na mně." odvětil otráveně. Hnoják je drenynij? Já to tušila!

"Tvá paní?" tak to by mě zajímalo.

"Vanessa, přece." řekl, jako by to bylo zřejmé.

"A ty se jmenuješ? Já jsem Maya." já z něj to jméno vypáčím, jednou mi to říct musí...

"Proč chceš vědět, jak se jmenuji? Abys mohla referovat mému drahému bratříčkovi, co jsi se dozvěděla? Nebo urychlit snažení mé drahé sestřičky, rozbít tohle snové vězení a dostat tě odsud?"

"Tvé sestry? Anne?"

"Hmm, chytrá. Tak se přihlas do nějaké tipovací soutěže a nadpřirozeno a vůbec záchranu světa nech na Shi-Shi a mé pošílené rodince, jo?" odsekl.

"A jak se jmenuješ?" naléhala jsem.

"Nedáš si pokoj, že? Lee Liam I. Sarahský. Stačí, nebo chceš vyjmenovat i tituly?" řekl Lee mrzutě.

"Jak by mě odsud mohla Anne dostat?"

"Jednoduše. Ovlivňuje sny, vytváří je, opravuje... má paní má podobnou schopnost, ale Anne je v tomhle mocnější. Takže tady budeš asi tak pět minut, než nás najde."

"A co bude s tebou? Rozplyneš se?! Zmizíš navždy?!" zhrozila jsem se.

"Ne. Má paní mě zachrání. A stejně bych se pravděpodobně nerozplynul. Ty snad vždycky umřeš, když se probudíš a pak zase záhadně vstaneš z mrtvých?" poznamenal Lee sarkasticky.