"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 10

24. března 2013 v 21:45 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Tak. Desátá kapitola. Vlastně jedna velká hádka a trochu filozofického přemítání o slonech.

Kapitola 10: o tom, jak se zase jednou schylovalo k sestrovraždě a jak zničeho nic vznikl nový druh rostliny

Došli jsme až k příbytku Changových. Bylo to tady skromně zařízené, ale přesto hezké. Už před vchodem nás vítali dva lidé.

"Tohle jsou moji rodiče." představila je Chang Chang. Celá rodina se začala široce usmívat a mávat.

"Dobrý den!" odpověděla jsem připitoměle a Shi-Shi, plně probuzená protočila nad mým pitomým úsměvem oči. Chang Chang ukázala na tři pokoje na chodbě. No juchů. Bylo nás devět, když nepočítám Trixie. Mamka od ní nás rozdělila do trojic. Připadám si jako v mateřské školce! A to nás ještě rozdělila zcela nevhodně! No představte si to- Christian, Elenis a THEODOR dostali pokoj vpředu. Theodor hlasitě protestoval. Christian protestovat nemohl, neboť byl v bezvědomí a Elenis to bylo jedno. Další nešťastné dělení nastalo u prostřední místnosti. JÁ, Tim a SISI! A Sisi! Chápete to? Taktéž jsem spustila hlasitý protest, ale nedalo se nic dělat. Ostatní schytali pokoj na konci chodby. Nejlepší to měla Trixie, mohla si zcela svobodně vybrat, kde a hlavně s kým bude bydlet. Vejtaha.

Šla jsem do pokoje, Tim tady nebyl a Mezinárodní katastrofická pohroma seděla na posteli a česala si své plavé a špinavé vlasy. Nikdo z naší famílie se ode mně tak vzhledově neliší, jako ona. Má sestra byla vždycky ta dokonalá. Ani jedna z nás není nadpřirozeně krásná, jsme pouze nadprůměr. Sisi se strašně ráda povyšuje, že je prý oblíbenější. Abychom si ujasnili fakta, já mám vlasy tmavě hnědé, až černé, dlouhé po lopatky a velmi tmavou pleť. Sisi má pleť o odstín světlejší a delší blond vlasy. Máme se asi tak rády, že se každou minutu schyluje k sestrovraždě. Její deník ležel vedle ní, otevřený na stránce s výrazným nadpisem: "Plán, jak se zbavit Elenis".

"Ty plánuješ zabít Elenis?"

"Jo!" odpověděla. Posadila jsem se na druhou postel.

"Kšá! Tam sedí moje oblečení! Běž na zem!"

"Ani mě nehne! A proč chceš zabít Elenis? Zkus si to a roztrhá tě na kousky." zasmála jsem se.

"Ale houby! Jsi tak zlomyslná, Havranice!"

"Ty plánuješ vraždu mé kamarádky a já jsem tady zlomyslná?!" odsekla jsem.

"Kiški, lišky! Ty bys na to nikdy nepřišla, že? Ale je to můj, můj a můj nápad!" strouhala mrkvičku Sisi. Ta je tak dětinská!

"Proč?"

"Kdo zabije Elenis, možná zdědí Christiana a království k tomu?" ušklíbla se vítězně. Nemyslím si sice, že by se Christian nechal jen tak bez boje "zdědit", ale dobře...

"Aha. O to tu jde."

"Já jsem tááák geniááální!" vejtahovala se Sisi.

"Jo, geniální asi jako starej Smith. To tě nenapadlo, že tě Christian nemá rád ani teď a když zabiješ Elenis, bude tě nenávidět a pravděpodobně tě zabije?"

"Ups... to mi nedošlo. Ale stejně jsem chytřejší!" vykřikla. Jak jste asi pochopili, má sestra není zrovna nejbystřejší...

"To teda nejsi!" odporovala jsem a mrštila po ní nejbližší polštář. Samozřejmě mi to vrátila a strhla se jedna z největších polštářových válek v dějinách Sarahy.

pohled Elenis

Proč jsem tady vůbec lezla? Proč jsem nezůstala na hradě? A proč se do toho vůbec míchal Christian? Máme to tak těžké! Totiž, my Sarahští bojujeme proti dobru i zlu zároveň. Tenhle týden pravděpodobně spíše proti zlu. Zlo je hrozně abstraktní pojem. Proč jsme vlastně na straně zla my? Kvůli pověsti? Protože nás to baví? Ale přesto nemáme na straně zla žádné spojence. Eh, Vanessa? Jediné, koho Sarahští nenávidí více než Smithovy jsou Anardští! Já osobně je taky nemám moc v lásce. Zaprvé proto, že patřím k Sarahským a zadruhé proto, že jsou bezcitní a krutí. Vanessa má k tomu ještě zajímavý koníček- ničit svět. Pak je tady ještě Nicolleta a mám pocit, že se nám brzy připlete do cesty. Až se tak bohužel stane, dozvíte se, kdo to je. Naopak jediné bytosti dobra, které sneseme jsou tikiri, máme k nim úctu a máme je rádi. Neptejte se mě proč, v šílené famílii Sarahských jsem teprve asi tak dva týdny.

Podívala jsem se na Christiana. Pořád byl v bezvědomí a bledší než obvykle. Proč se neprobouzí? Díky Maye a z části i proto, že jsme nadpřirozené bytosti by to měl přežít, snad... kdyby umřel, přála bych si umřít taky. Do místnosti přišel Theodor.

"Co tady děláš!" křikla jsem po něm. Ten idiot mě tak štve!

"Bydlím tady." odpověděl nevinně.

"Ne, nebydlíš. Bydli si kde chceš, ale tady ne!"

"Klid, klid, klid. Nechápu, co šílíš. Vždyť se nic neděje." uklidňoval mě Theo. Nic se neděje?! Klid?! Zaprvé, moje životní láska možná umírá a já mám dělat, že se nic neděje? A za druhé, já klidná jsem. Jsem velice klidná, nespontální a rozmýšlivá, jako ostatně vždy.

"Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset. Ok. Tebe neučili, že než něco hnusného řekneš, máš počítat do deseti, jestli si to nerozmyslíš? Fajn, já jsem si to nerozmyslela a pěkně popravdě ti, Theodore Smithi, řeknu, co si o tobě myslím. Tak zaprvé, i třikrát rozlomené poleno je citlivější a má více společenského taktu, než ty. Zadruhé jsi neobyčejný pitomec, který všechno zkazí a pak to shodí na jiné, nejčastěji na Christiana. Zatřetí, se snažíš být něčím, cos nikdy nebyl a nebudeš. Začtvrté, to, co máš na hlavě je kočka, ne klobouk. A jo, za páté, vím že jsi úplný blázen do Mayi. Za šesté, pochybuji ale, že se Maya zamiluje do takového imbecila. Ale mám pro tebe jednu radu. Napřed se přestaň chovat jako neandrtálec a pak jí to řekni." pronesla jsem klidně psychologický proslov. Psychologické proslovy vedou!

"Co, že už nejsem neandrtálec?" zeptal se Theo tupě.

"Ty jsi ale tupec. To samozřejmě taky."

"Řeknu, že jsem tupec, ale už ne neandrtálec." rozhodl se Theodor. Pravděpodobně si myslel, že je moc chytrý, že mu poprvé v životě něco došlo. Bohužel mu to došlo opět poněkud blbě.

"Řekni jí, že ji miluješ." napověděla jsem mu.

"Uh...aha. To bude těžké." zakoktal.

"Vždyť jsou to jen dvě slova!"

"Nemyslím si." odpověděl. Podle mě bude tvůj problém spíše že nemyslíš, ale dobře...

"A mimoto, jestli jí to neřekneš, roztrhám tě na kousky, ok?" dodala jsem trochu výhrůžky. Já jsem toho schopná! No, fyzicky určitě. Theodor odešel. Pokud nešel za Mayou, tak ho to donutím vážně říct násilím.

"Vidím, že jsi se dala na úspěšnou kariéru dohazovačky. Přeji ti hodně štěstí a upřímně Mayu lituji." ozval se Christian pobaveně. On celou dobu poslouchal! Ale to je jedno! Žije! Ju-chů!

"Nevíš prosím, kde to jsme?" zeptal se zmateně. Místo odpovědi jsem se mu vrhla do náruče.

"Jsme v domě Changových. Milá rodinka z téhle vesnice."

"Bohužel nemám ponětí, o jaké vesnici se mluví, neboť mi tak trochu stávkuje paměť. Vlastně si nevzpomínám na nikoho a na nic, kromě tebe." odvětil Christian. V té chvíli dovnitř vrazila Shis, a za ní všichni ostatní. Zatracená čtenářka myšlenek! Theodor se tvářil trochu zklamaně.

"Za chvíli se ti paměť vrátí." poznamenala tygrošakalka.

"Něco se mi už vybavuje- ta tikiri se jmenuje Shi-Shi. Ten blbeček vedle ní je Theodor, Theodor Smith. A dále je tady Maya, vyvolená."

"Nazval jsi mě blbečkem?!" zaútočil Theo.

"Myslím, že ano. Ale počkat! Nějak jsem ti říkal, ale pro angorky si nevzpomínám jak."

"Co třeba "mistře"?" navrhnul Theodor.

"Už to mám! Říkal jsem ti Ubrečenka!"

"Nechápu tě. Já přece nikdy nebrečím."

"Ne, s největší vážností nikdy. Jen výjimečně. Když tě někdo urazí, když se odřeš o nějakou zlou větvičku... či je tady druhá možnost, a to, že jsi akutně nechápavý." pronesl Christian.

"Já nejsem nechápavý! Jen mi vysvětli, co to znamená "akutně"." odvětil Theo. To je blb.

"Ty snad nikdy nečteš! Což je očividně zapříčiněno tvou absolutně irelevantní, divoděsnou, disparátní a zcela zřejmě naprosto mizivou inteligencí." předvedl Christian působivou slovní zásobu. Nevím proč se mé myšlenky stočily ke slonům. To bude z těch Sarahských, hrabe mi z nich. Ale stejně by bylo fajn mít na zahradě malý výběh, jen asi tak deset kilometrů čtverečních a tam jednoho, dva... deset slonů... netuším, co s těmi slony všichni exoti mají. Christian se mi to jednou pokoušel vysvětlit. Prý, že slon není prostě jen zvíře. Je to symbol. Svobody, síly, moudrosti, inteligence, ztřeštěnosti. Co je na slonech proboha ztřeštěného, říkáte si. No jo, co by jste nereptali, když nevíte o čem je řeč. U vás, na Zemi jsou sloni šedí, nebo trochu nahnědlí. Přízemnost... to u nás máme snad všechny barvy, všechny barevné kombinace a všechny vzory, které vás ani nenapadnou. Už víte, co je na slonech ztřeštěného? Sarahští je uctívají, skoro jako kočky (říkám skoro, neboť Sarahské a Sarahský hrad by jste si snad bez koček ani nedovedli představit, žije jich tam šedesát pět. Padesát patří do organizace, které se říká "rozvědka" a velí jim Christian a zbytek patří Lissibeth. Její špionky.)

"Já nepřečetl celou královskou knihovnu! Můžeš mluvit anglicky?"

"Tak tedy přeloženo do blbštiny- jsi naprostý pitomec."

"Díky, že to vím! A ty jsi děsnoděsný, irenofádní disblb!" zavrčel Theo.

"Nikoli, to nejen že neexistuje, ale postrádá to všechnu trefnost. Ale počkej, mám pro tebe taky pár nových slov. Zaprvé, "theodortní". Znamená to nepříliš inteligentní individuum, s výraznými sklony k chování jako pitomec, vydávající se za kachnu, která spadla z přílišně velké výšky do jezera pitomosti a následně se vydala do města jménem Kreténov. A kdyby tě to zajímalo, mám i synonymum, totiž "tsmithní"." opáčil Christian s jízlivým podtónem.

"Ty jsi theodortní a tsmithní!" zaútočil Theodor.

"Pokud ti to snad nedošlo, génie, pouze jsem si pohrál s tvým jménem a vytvořil z něj nadávku. Jelikož tento fakt zůstal tvému mozku skryt, tajím dech a skláním se před tvou pitomostí, ó velkovévodo všech idiotů."

"Ale já se nejmenuju Theodort Tsmith..." opáčil Theodort tupě.

"Od teď ano. Vidím snad před sebou novou formu života? Debilis Maximus, prazvláštní druh rostliny, jež vypadá jako člověk. Avšak nenechte se mýlit, přátelé! Ačkoli anatomie z velké části bytosti lidské odpovídá, tenhle tvor pozbyl mozku. Jak tedy myslí? Nemyslí! Jak přežívá? Pomocí snad buněčného jádra ve velké hlavě, jako prvoci? Na tuhle otázku odpověď neznám. Ale pokud by byl lord Theodort ochoten zapůjčit hlavu pro vědecké účely..." ach ne. Christian zase chytl záchvat "knihomluvy". V takových chvílích je schopen žvanit až do nekonečna a je mu úplně jedno, že to přestává dávat smysl a nikdo ho už neposlouchá... jak vidíte, je schopný zajít tak daleko, že uprostřed hádky začne popisovat nově vymyšlené něco, u čeho se nedá určit, jestli je to bakterie, rostlina, nebo živočich.

"Christiane, neber si to zle, ale měl bys sklapnout!" řekla jsem rázně. Všechno utichlo. Ptáci přestali zpívat. Vítr ztichnul. Nic se ani nehnulo, natož, aby vydávalo nějaké zvuky. A co je ještě divnější, neuvěříte, Christian přestal mluvit!

"Děkuji." řekla jsem a ptáci venku nabrali znovu dosti odvahy ke zpěvu.

"Jo! Ty si myslíš, že se všechno vyřeší hádkou a bojem?! Víš, jak jsi Thea urazil?" zařvala Maya děsivě po minutce ticha. Christian se přestal tvářit vítězně a v krásných očích měl děs. Já jsem se taky pořádně vyděsila. Doufám, že Maya neuvažuje o kariéře učitelky, chudáci děti. Ptáci opět přestali zpívat, myslím dokonce, že pár jich spadlo ze stromů. Uf, to byl děs.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Frána Frána | Web | 19. května 2013 v 16:10 | Reagovat

Čím dál tím lepší, doopravdy. Jsem dost zvědavá, jak tohle skončí, ale uvidíme, uvidíme...

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | E-mail | Web | 19. května 2013 v 19:49 | Reagovat

[1]: Opravdu moc děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama