"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 11.

24. března 2013 v 22:03 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
V prvé řadě musím poděkovat všem čtenářům za trpělivost, obzvláště těm, kdo se zvládli prokousat všemi předcházejícími deseti kapitolami a neunudit se k smrti. Opravdu děkuji a to i za komentáře, kterých k mému nesmírnému zklamání moc není. Jedenáctá kapitola je taktéž poněkud o ničem a hodně, opravdu šílená. Na začátku se stáčí pohled opět na Mayu, neboť minulá kapitola skončila poněkud chaoticky.

Kapitola 11.: o tom, že se vůbec nevyplatí sedět na parapetu v okně úhlavního nepřítele a o Vanesse konečně na scéně

pohled Maya

Ty jo! Já mám nejenom obecné nadpřirozené schopnosti, já mám nadpřirozený talent! Děsím lidi! Na Christiana to jak je vidět zapůsobilo více, než na ostatní, myslím, že se dokonce začal strachy třást. Dobře mu tak. Odešla jsem a třískla dveřmi. Theo udělal totéž. Trixie mu konečně seskočila z hlavy. Šli jsme po chodbě. Počkat, já jdu na svůj pokoj, ale kam jde Theo? Vždyť on bydlí s Elenis! Ale vlastně, nedivím se mu. Kdyby zůstal tam, kde je, Christian by se mu nepřetržitě posmíval a obviňoval by ho, že je rostlina. Od něj to sedí! On je taky živočich čeledě neznámé! A vsadím se o co chcete, že je ryba, obojživelník, nebo plaz. I když, i ptáci by seděli, má koneckonců ptačí mozeček. To jsem trochu přehnala, dobře. Christian je možná nadpřirozeně inteligentní, ale na druhou stranu zlý a zkažený. No, člověk nemůže mít všechno, ne?

Zastavili jsme se před mým pokojem.

"Mayo, víš, jednou budu neandrtálec ale dobrá zpráva je, že za chvíli už nebudu tupec. Moje nejoblíbenější zvíře je krab, ale jenom ten, co polyká bublinky. Nemám vůbec rád slony, ani Sarahské, i Christian má občas pravdu, nechutnají mi slovníky, ani zapečení dinosauři. Ale snaž se pochopit Mayo, že je dneska krásné tak krásné počasí! Elenis mě kvůli tomu roztrhá na kusy, musím jít ječet. Víš, jsou to jen dva slova, ale já to nedokážu. Mám strašně rád horu mamutů, kteří by rozdupali Christiana, ale tebe mám raději." prohlásil z ničeho nic Theodor, zrudnul a utekl. Co to mělo znamenat? Že mě má rád? To by bylo skvělé! Vešla jsem do pokoje. Sisi ani Tim tady nebyli. Tak jsem se chtěla v klidu zaobírat sentimentálními myšlenkami, točila se po pokoji a tlumeně si šeptala "JU-CHŮ!" po chvíli jsem přešla na šeptání svého oblíbeného krabího snu, když jsem uslyšela podvědomý smích. Zrudla jsem a chtěla jsem se propadnout do země. Vím, že jsem jen pěkně v soukromí předváděla nejrůznější připitomělé taneční kreace (a to pozor, neumím tančit!) a mluvila u toho sama se sebou, jak skvělé by bylo být krabem. Až na to, že jsem nebyla v soukromí. Totiž celou dobu seděl na okenním parapetě Lee a já jsem si ho vůbec nevšimla!

"Velice roztomilé." zachechtal se úlisně.

"Ty! Spím?"

"Bdíš. Ale neboj se, mám přísný zákaz ti ubližovat. Musím prostě nějak zmařit vaší misi na Vzdušné ostrovy, ale tobě se nesmí nic stát...zatím." odpověděl.

"Co po mě Vanessa chce?!"

"Abys umřela. Jednoduché, ne?"

"Jak pro koho." zavrčela jsem.

"A mimochodem, k tomu Smithovi, je to doopravdy debil."

"Vááá-á-íá!" ozvalo se. Aha, Theo říkal něco o tom, že jde ječet.

"Zmiz!" křikla jsem po nezvaném hostu, který ležérně seděl na okně a pohrával si s kaktusy, které tady mimochodem byly taky.

"Donuť mě." Lee se akorát rozesmál. Dost! Mám ho dost!

"Dobře!" vzala jsem nejbližší polštář a prudce ho hodila po okupátorovi parapetu. Jó! Trefa! Polštář nabral takovou razanci, že Lee z toho okna sletěl. Využila jsem mezičasu, kdy ležel dole a stěžoval si, doběhla jsem na druhou stranu pokoje a okno zavřela. Nezapomněla jsem na saražana/anarďana vypláznout jazyk a strouhat mrkvičku. Ať žije školka! Jen je mi trochu líto toho polštáře... ale doufám, že jsem ho nijak vážně nezranila, to by bylo mé vůbec první vážné ublížení na zdraví živé bytosti! Lee je sice neznámá nadpřirozená bytost, ale co když jsou ty bytosti stejně křehké jako lidé? Co když jsem ho zabila?! Blbost! Christian přežil, když ho probodli, zlomili mu vaz, a nechali ho rozplesknout se o křišťály! Myslím, že ty bytosti jsou odolné až moc...

Tak jsem šla spát. Avšak nevěděla jsem, že incident ještě daleko není u konce. K dobrému spánku mi nepřidával ani Theův jekot, který už začínal nabývat konkrétních podob, třeba:

"Áá-é mááám se táááák dóóóbře!" a to jsem ještě ignorovala Leea, znovu vyskočivšího na parapet a svébytně ťukajícího na sklo, ať ho milostivě pustím dovnitř. Ať si milostivě trhne. Takže jsem se pár hodin převalovala a pak jsem konečně usnula. Spánek jsem měla bezesný, Vanesse asi dnes nepřišlo důležité, poslat za mnou zase nějakého otravu. Ok, ale přesto jsem spala deset minut. Sisi se mnou zatřásla, aby mě vzbudila. Všechny lampy byly rozsvícené (někdo totiž zapomněl od toho incidentu s někým zhasnout).

"Havranice! Vstávej!"

"Co?" odvětila jsem pitomě.

"Jenom ti chci říct, že za oknem byl nějaký člověk." řekla Globální pohroma. Pokud to byl ten, kdo to byl, nebyl to člověk!

"Co?!"

"No, člověk."

"A nepustila jsi ho doufám dovnitř?!" zhrozila jsem se.

"Samozřejmě, že jo! Vypadal tak zoufale a byl tak hezký..." pronesla Sisi zasněně. Grrr!

"LEE JE V DOMĚ!" vykřikla jsem na poplach. Mimoto jsem nebyla jediná, kdo křičel. Theodor totiž ještě pořád ječel. Okamžitě se zjevila Shis.

"Už tu jistě dávno není. Myslíš, že se tady bude zdržovat? Ne, Vanessa mu dala jasný úkol. A nevíš kde je Theodor?"

"Jůůůůůů!" ozvalo se.

"Ale, šel ječet." odpověděla jsem lhostejně.

"Ten člověk má ale divné koníčky..." převrátila oči tygrošakalka. Má celkem pravdu...

"Áááííéé- tůůt!!!"

"Theodor..." poznamenala jsem.

"Vyrazíme za úsvitu." řekla Shi-Shi.

"Úúúž se néémůůžu dočkááát schodůůů!" ječel Theodor. Tikiri zaťala zuby.

"Umlčte ho, strčte ho do pytle, zalepte mu ústa lepící páskou, dejte mu žvýkat ponožku, jen ať si prosím své.. ehm... umělecké vyádření nechá na doma!" zavrčela.

"Pííísk áááá!"

"Dotyčné praskřeky se nedají poslouchat! Právě jsem se probudil z kómatu a chci spát!" zařval Christian odněkud z druhé strany domu.

"Jo, pokud nepřestaneš výt, proměním tě v popelnici!" křičela po Theodorovi Shis.

"Christiáááán je pitoméééc!" ozval se Theův bojový pokřik.

"Nápodobně. Avšak civilizovaný pitomec, který neřve přes celý dům, jak že se má dobře, či špatně!" křikl přes celý dům Christian.

"Sklapnout! Všichni! Bez diskuzí a žádné diskuze! Tečka." zařvala Elenis s dům utichl. No konečně! Zase jsem usnula, byla jsem pekelně unavená.

Kde to jsem? Haló! Jsem tady sama?! Vypadalo to tady jako... ehm, kancelář? Na stěnách byly dřevěné obklady a na nich připevněné diplomy: Nejpoužívanější pohřební služba roku, nebo Nejúspěšnější firma podle sloganu "Vy nám zaplatíte, my vás zabijeme", ale to jsou jistě jen nějaké vtipy. V rohu stála květina. Vypadala mírně řečeno prazvláštně. Jedna troufalá moucha si na ní sedla a květina jí okamžitě polkla. Ach... vražedné.

"Drahá, převzácná Mayo, JÁ TĚ DOSTANU!!!" uslyšela jsem nepříjemný, ženský hlas. Otočila jsem se. Nemusím být jasnovidka, abych poznala, kdo to je. Vanessa Anardská. Byla děsivá. Vypadala mladě, vlasy měla delší, než já, rovné a havranitě černé. Její oči byly černorudé, a vůbec už na první pohled hlásala, že kdyby jste se jí pokusili přejet tankem, ten tank by dopadl hodně špatně. Avšak jednu chybu rozhodně měla - co se týče líčení, žádná sláva, díky tlusté, výrazné, velice výrazné vrstvě tmavých stínů vypadala jako panda z hororového filmu. Ale i přes to jsem jí musela závidět nadpřirozenou krásu. Proč je každý v mém okolí nadpřirozeně krásný a já ne? Kde je spravedlnost? Vanessa, Elenis, Anne, Caroline... a co já?

"Eh... Vanessa?"

"Ne, velikonoční králíček! Kdo jsi myslíš, že jsi, že mě nepoznáváš! Aha, já zapomněla. Milá včelka Máya, VYVOLENÁ."

"A ehm... kdo jsi?" zeptala jsem se. Vanessa ležérně pozvedla jednu ruku, obrazy za mnou popraskaly, masožravka se proměnila v prach, projela mnou příšerná bolest a kancelář vybuchla. Teď jsme stály s Vanessou někde v poušti. Anarďanka měla ve tváři sadistický výraz a asi se rozmýšlela, co zničí teď.

"Malá ukázka." poznamenala. Pouze silou její jediné myšlenky se poušť zalila mořem a my jsme nyní byly na něčem jako lodi. Zděšeně jsem vykřikla. Ve vodě plavaly mrtvoly! Hrůza! Fuj! Doufám, že ti mrtví lidé všude kolem nejsou opravdoví, že ne...

"Jsi zlá!" osočila jsem svou "kolegyni" čarodějku.

"To ti došlo vážně brzy. Milá Mayo, ZABIJU TĚ a pak ZABIJU TVÉ PŘÁTELE!!! Nebo naopak?" zeptala se Vanessa. Vážně nemám tušení. Vlastně jsem ji ani moc nevnímala. Popravdě jsem vnímala jen svůj strach (a taky trošku ty doufám jen imaginární mrtvoly kolem). Doufám, že je to jen sen. Anne, prosím! Zachraň mně! Shi-Shi! Tak dobře, Christiane! Elenis! Alexandre! Přemýšlela jsem, koho ještě znám. Ehm, Lee?

Zlo mezitím vzdala snahu o rozhovor, ale nenechala mě jen tak se probudit- pořád mě ještě držela ve snovém vězení, v mé oblíbené Drenynii. Když jsem se znovu objevila v téhle zemi zaslíbené, nikde poblíž nebyla. Juchů. Umírám zvědavostí, kdo mě přijde "hlídat". Lee? Hnoják? Miskochod? Nebo někdo nový? Moc jejích poskoků zatím neznám, ale pomalu si už dělám konexe. Slyšela jsem o nějaké Nicolletě, kdopak to asi je? Bloumala jsem bezcílně bezcílnou krajinou. Brrr! Ani jsem si minule nevšimla, že je tady taková zima. Nakonec jsem s úmorem vyšplhala na strom (dalo mi to opravdu hodně práce, neboť jsem třikrát spadla). Ke mě kráčel člověk! Ju-chů! Byla to holka, asi stejně stará jako já, nebo ještě mladší. Ne, to nemůže být Vanessina stoupenkyně. Vždyť vypadá tak nevinně! Jako nějaký andílek! Když jsem se na ní podívala pořádně, musela jsem uznat, že pořádně zvrácený andílek. Nebylo to jejíma šelmovsky zelenýma očima, které se podobaly Elenisiným, ani čistě bílými, po lopatky dlouhými, vlnitými vlasy. Bylo to tím sadistickým úsměvem a krutým pohledem, které vévodily její tváři, když se ke mně sebevědomým krokem blížila.

"Maya Jangová? Ta "obávaná" Maya Jangová? Pche, obyčejný lidský červ! Nechápu, proč se s tebou paní vůbec zahazuje a nesoustředí se na vyvraždění Sarahských." pronesla povýšeně. Hlas neměla vůbec příjemný, takový mrazivý a hrozně vysoký a pisklavý, jako malé dítě, avšak průměrnému děcku chyběla v hlase její znuděnost a krvežíznivost. Měním názor, tohle je na sto procent Vanessina stoupenkyně.

"Nicolleta?"

"Nicolleta Starová! A kdo jsi, že se mě opovažuješ oslovovat jménem?" sykla. Proti své vůli jsem vyprskla smíchy. Má vážně legrační jméno.

"Jsem Maya Jangová." namítla jsem. Zelené oči Nikki Hvězdy ještě trochu potemněly a myslím, že kdybychom nebyly ve snu (snu, z kterého se nejde probudit!), už bych nebyla mezi živými. Děsivě zavrčela. Teda, na malou holku, s andělským vzhledem a sněhobílým oblečením je dosti drsná. Doufám, že se nepotkáme naživo... vzduch se rozvířil. Něco na mně letělo, asi mi to mělo useknout hlavu, či co, ale rozpadlo se to na kousky.

"Sakra!" zaklela Nikki.

"Však víš, Nikki, zatím nemůžeš ubližovat živým bytostem!" ozval se nadšený hlas. Anne energicky skákala směrem k nám.

"Uvidíme."

"Možná jsi mocná kněžka černé magie a kámoška Vanessy, ale tady jsi ve snu! Mám na to tři slova: tady-vládnu-já!" zatrylkovala Christianova sestra nadšeně a konečně jsem se probudila.

Juchů! To byl ale střelený sen! Noční můra! A nejhorší na tom bylo, že to bylo napůl skutečné. A pak tady samozřejmě pořád byli drenyniové, tedy pardon Vanessa a jejich otravné ničení světa, dále pár tajemství a zejména: Co za bytosti jsou Sarahští? Víte co? Něco s tím udělám! Ne s tou Vanessou, ale s otázkami. Půjdu za Christianem, použiju svou novou děsivou schopnost a budu se neoblomně dožadovat odpovědí! Šla jsem domem Changových tak rázně, až se pode mnou třásla podlaha. Tak jo. Byla jsem u dveří pokoje Christiana, Elenis a Theodora. Vešla jsem dovnitř. Co jsem očekávala? Normálnost? Theodor spal, Christian seděl na skříni u stropu a něco si četl (Matematika a my)(!!!), Elenis pochodovala tam a zpátky po pokoji a když uviděla myš (těch tu bylo dost), okamžitě jí začala verbovat do armády (nový projekt proti Vanesse, Nicolleta má prý totiž strašnou fóbii z myší). Christian a Trixie mimochodem dělali ještě něco užitečnějšího, totiž "člověk" předával miniaturní letáčky kočce, která skočila dolů na Theodora a z Thea dolů, na krabici, kde Elenis shromáždila myši a se sebezapřením jim letáčky rozdávala a překládala do zvířecí řeči. Pak se odrazila a přistála zase zpátky na skříni, kde se uvelebila Christianovi na rameni a četla spolu s ním Matematiku, dokud Elenis zase neřekne, že je připravena další jednotka. Řeknu vám, nevím, kdo je divnější- Christian, Elenis, nebo Trixie?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama