"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 13.

30. března 2013 v 10:01 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Třináctá kapitola. Třináct je mé šťastné číslo a doufám, že se vám to bude líbit.


Kapitola 13: O tom, proč nikdy nepodceňujte zákeřnost mraků a proč se nikdy nevyplatí být úplným pitomcem

"Krev. Budeme potřebovat tvou krev." poznamenala tygrošakalka cynicky, jako by snad řekla, že má říct kouzelné slovíčko a třikrát poskočit na místě.

"Jupí! Můžu ho podříznout?" ozval se Theo nadšeně. A proč vlastně ne? Vždyť Christian by to stejně přežil a konečně by se mu někdo pomstil za tu aroganci.

"To by nebylo moudré. Víš, máme na spěch a čekat, až vykrvácím zajisté zabere spoustu času..." odsekl král s domýšlivým úsměvem, vytáhl nůž a řízl se do zápěstí. Syknul bolestí a kapky karmínové krve dopadly na zem. Schody se trochu zatřásly. Nic se neděje! Shis vykročila vpřed. Jestli pak narazí... nenarazila! Suverénně prošla! Funguje to! Nelitya nadšeně tygrošakalku následovala, Theo chytl záchvat neméněcennosti a rozhodl se, že když Christian je dosti odvážný, aby tam dobrovolně šel, pak on taky! Avšak moc mu to nevyšlo, neboť se omylem vydal jiným směrem. Tim nijak nereptal, zatím co Globální pohroma rozhodně reptala dost za oba.

Uf! Už jdeme půl hodiny a ty schody snad neubývají! Zatím se ale držíme celkem obstojně, rychlost- pět set metrů za hodinu. To je ještě dobré, ne?

O hodinu a půl později se již naše skupinka rozdělila ještě na další tři skupinky- totiž Christian a Elenis šli v přední linii, vprostřed Shi-Shi s Alexem a poslední my lidé, tedy myslím, že lidé. Totiž se to nedalo už moc poznat... hekali jsme, sípali jsme, ploužili jsme se rychlostí želv na výletě a vůbec jsme vlastně spíše připomínali Turistiku pro šneky s.r.o.. Po další útrpné půl hodině jediné Elenis neubývaly síly. Christian se sice ze setrvačnosti držel vedle ní, ale to proto, aby se neponížil, ne proto, že by mu zbývalo ještě tolik sil. Tikiri s Alexem začínali také trochu pokulhávat a my... bez komentáře. Naštěstí se blížilo jedno z mezipater.

"Přestávka! Vyhlašuji přestávku a kdo se mnou nesouhlasí, klidně si může jít dál..." řekla s poněkud zadýchanou jízlivostí Shi-Shi. Jupí!

Odpočívadlo trošku připomínalo Křišťálovou mýtinu, ale pouze trochu. Už tady začínaly růst obyčejné květiny (což ovšem nevím, jak to dokázaly, neboť zem byla pořád jednolitý kus křišťálu)! Vzduch se jako kdyby třpytil a bylo to tady úžasné. Jak to asi vypadá na Vzdušných ostrovech? Pohybují se tam kytky jako lidé? Létají tam tygrošakalky? Věci tam mluví? Ponořila jsem se do představ. Vlastně nemám tušení, jak bych si měla představovat svou budoucnost. Budu věhlasnou čarodějkou, to ano. Zachráním svět? Zemřu? Pokud nezemřu, kde budu žít? V I-miu, nebo mi snad nabídnou práci na Sarahském hradě? Nebo začnu chodit s Theodorem, vezmeme se a budeme bydlet v Ienfinu? Kolik z mých přátel to přežije? Zmeškala jsem definitivně ten útrpný ples, nebo se ho z důvodu nepřítomnosti Sisi rozhodli přeložit na dobu našeho návratu? Kolik dní života mi ještě zbývá? Hluboké myšlenky... avšak nejen ony byly pořádně hluboké. Směle jim konkurovala i hloubka improvizované propasti, kterou vytvářelo rozpětí schodů od země. Tedy, vlastně nevím jestli se tomu dá říkat "propast", ale spadnout se z toho dá určitě, takže je to jedno. Naše skupina opět skvěle šílela. Christian seděl v koutě, ale to mu nezabránilo řečnit o něčem a něco kreslit do písku, který se tu zjevil nevím jak. Pravděpodobně nákres nějaké zbraně hromadného ničení nebo stroje času. Elenis se bavila opodál s Theodorem, tvářila se naštvaně a Theo? Vypadal, že jí napůl ignoruje a pouze na správných místech jejího psychologického proslovu přiblble přikyvoval (tedy, definujte sousloví "správná místa", jelikož Theo přikyvoval úplně pořád, do rytmu). Shi-Shi se o něčem hádala s Alexem, Tim stál vedle mě a stejně jako já nevěděl, co má dělat. Zatím co Sisi si přisedla k Christianovi a začala si hrát na chytrou a "opravovat" to něco nakreslené v písku. Jak znám Christiana, bez Sisiiných úprav by se to možná i dalo sestrojit a fungovalo by to. Když král zjistil, že má sestra je stejná intelektuálka jako průměrný odpadkový koš, uklonil se, zdvořile se rozloučil a dal se téměř na útěk. Bylo velice zajímavě zlomyslné sledovat, jak toho chudáka Globální pohroma pronásleduje, kam se hne. Starý Smith nedělal téměř nic. Odtrhla jsem zrak od toho cvokhauzu a znova se rozhodla pozorovat mraky. Nevím, jaké povětšinou připadají mraky vám. Mně připadají prostě jako mraky. Ale tady tenhle byl jiný. Už od začátku jsem měla prapodivný pocit. Jeden z mraků totiž začínal nebezpečně připomínat drenynie. A nejen že připomínat... ÁÁÁÁÁ! To je děsivé! Mrakonynij upíral své zrůdné oči na mně. Blázním, nebo šílím? Chtějí mě vyděsit? Fajn, povedlo se! Pomalu jsem se propadala do noční můry.

No juchů. Ahoj, Vanesso! Tedy, zatím tu ještě nebyla. Vlastně tady nebylo vůbec nic, kromě kamenů, zimy a rozložitého stromu, který byl jediným stromem široko daleko. Kdo ví, co mě čeká dnes.

"Jo, tos uhodla." ozval se za mnou hlas. Stála tam tikiri. Byla trochu menší než Shis, bez jakékoli pokrývky hlavy a měla také jinou kresbu srsti. Nevypadala tak elegantně, ale zato mnohem roztomileji. Co jsem uhodla?

"Kdo jsi?"

"Co?" a podívala se na mně, jako bych byla z jiné planety.

"Ptala jsem se, kdo jsi." zopakovala jsem.

"No však! Jmenuji se Co, hlupačko!" sepsula mě psovitá bytost. Aha! Co! Shi-Shiina sestra! Tak počkat, neměla být mrtvá? Není! Takže se ty obrazy v křišťálech nemýlily!

"A eh... ty jsi s Vanessou?"

"Ne, s tou krabožabí švábicí? Nikdy! A jelikož s oblibou mařím tomu zombie strašidlu plány (proto mě překřtila na Sabotérku Co), tak tě teď propustím." poznamenala tygrošakalka znuděně a já se probudila. Uf! To byl ale divný sen! Avšak rozmilá Van se asi nehodlala vzdát, drenyniomrak zaútočil znovu. To už Shi-Shi ovšem nemeškala a spolu s Alexem mrak silou bílé tikirijské a eh... něčí magie zlomrak odehnali. Ještě jsem stačila po odplouvajícím vraku vrhnout vražedný pohled. Snad si z toho vezme ponaučení. Nakonec se v dáli zastavil, aby mohl opět předstírat svou roli nevinně se tvářícího oblaku páry. Jak podlé!

"Pokoušejí se nás zastrašit." poznamenal Alex.

"Jo, to byla jasná Vanessa, respektive její směšná armáda, které říká "drenyniové" a jejich ochočené mraky!" dodala Shis pohrdavě.

"Na mraky si dávejte pozor. Ne všechny jsou zlé, ale většina ano. A jsou pěkně zákeřné! A navíc už ví, že my víme a my už víme, že oni ví, že my už víme, že oni ví!" přidal Alex naštvaným hlasem. Teď je mimochodem správná chvíle zjistit, co je Alex zač.

"A eh, Alexi... ty jsi čaroděj?"

"Tak něco." odpověděl mladý muž.

"Pche!" odfrkla si tygrošakalka z neznámého důvodu.

"Co?" zeptala jsem se Shis na důvod. Při tom slovu mi v hlavě vytanul nejnovější sen o tygrošakalce, která není s námi, ani s Vanessou. S kým teda Co je?

"Nic." zatloukala to. Raději jsem vyzvídání nechala, nemělo to cenu. Avšak naší pozornost odlákalo něco jiného- Trixie začala o stošest vyděšeně mňoukat.

"Něco zlého přichází. Trixie to cítí." informoval nás Christian klidně s ledově arogantním úsměvem. Ti, co byli ozbrojeni tasili meče/dýky a já, Shi-Shi a Alexander jsme byli připraveni zneškodnit protivníka kouzly. John Smith vytáhl odněkud zbytky svačiny a začal jíst. Taky dobře, neboť protivník přemožen prudkými záchvaty zvracení se lépe zabíjí. Kdo ale čekal, že největším našim protivníkem bude nakonec Theodor sám? Ale k tomu se dostaneme. Někteří z nás umírali nedočkavostí, až se to něco ukáže. Elenis si děsivě přehazovala dýku z ruky do ruky, Christian šermoval výhružně ve vzduchu a vše kolem Shi-Shi se vlnilo. Chudáček to něco, vsadíte se, kdo z těch tří ho dostane první? Avšak Theodor vykročil z našeho bezpečnostního kruhu.

"Lezou vám křišťály na mozek? Kočka mňoukne a my se postavíme do pozoru? Já jí nevěřím, je černá a já se bojím, že mi přeběhne přes cestu a Christianovi taky nevěřím, všechny nás chce zabít!" pronesl na něj až přílišně dlouhou řeč Theo. Trixie uraženě zaprskala.

"Máš pravdu. Bravo! Zatleskejte tomu géniovi, on na to přišel! Opravdu tě chci zabít. Ale tvoje excelentní teorie má excelentní trhlinu, nikoho jiného totiž nezabiji. A mimoto, nauč se poznávat barvy. Trixie ti vzkazuje, že je stříbrně mramorovaná a že jí nechtěj naštvat, nemá totiž špionský výcvik nadarmo." zasmál se Christian a vrhl po ubohém Theovi vražedný pohled (to je asi v módě). Můj kamarád na něj vyplázl jazyk, aby mu naznačil, co si o něm myslí, přešel k úplnému kraji odpočívadla a podíval se dolů.

"Vidíte, nic tam není!" a v tu chvíli ztratil rovnováhu a řítil se z X kilometrové výšky dolů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama