"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 2.

17. března 2013 v 21:19 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Druhá kapitola. Prosím vás o komentáře a taktéž o prominutí překlepů a pravopisných chyb (kdyby nějaký překlep nedával smysl, tak si to prosím domyslete podle významu věty). Doufám, že se vám to bude líbit...
Cesty jinými světy kapitola 2.- o důvodech a trošičku hloupých loupežnících
"Co tě to napadlo, takhle se praštit! Víš ty vůbec, jak to ten klacek muselo bolet?" když jsem uslyšela Shi-Shiin hlas, otevřela jsem oči. Nevím jak a proč jsem se tady dostala, ale byla jsem v podzemí, pravděpodobně v nějaké noře. Už se mi to konečně vybavuje. Ples. Hrůza! Šla jsem do lesa a pak odněkud vyskočila mluvící tygrošakalka. Dvakrát hrůza! Potom jsem absolvovala neúspěšný pokus o probuzení, ale nějak to nevyšlo. Možná to bylo tím, že jsem byla vzhůru (pravda bolí, ale ta boule na hlavě bolí více). A teď jsem si moc nepolepšila.
"Obleč si to." řekla Shis a podala mi nějaké šaty. Tý jo! Byly zelené, ne jako ty moje, ale tak nějak lépe. Měly jednoduchý střih a dokonce i mou velikost.
"Díky! Kde jsi je sehnala?"
"Vyčarovala." oznámila tygrošakalka ledabyle, jako by říkala, že v nejbližším obchodě. Že se divím...
"A... ale... ty... ty umíš čarovat?" řekla jsem a chtěla, aby můj hlas zněl taky jen tak konverzačně. Místo toho to znělo, jako kdyby mě armáda myší rozhryzávala zaživa.
"Pche... my tikiri a nečarovat?" prohodila na to Shis trochu povýšeně.
"Ti- co?"
"Tikiri. Jsme národ hrdých a velice magicky nadaných šelem, bytostí dobra. Žijeme na Vzdušných ostrovech, nahoře v oblacích. Pomáháme lidem. Máme sedm smyslů a úžasné schopnosti." přednesla Shi-Shi nacionalisticky. Vejtaha.
"A proč jsi tady ty, když bydlíš někde nahoře v oblacích?" vyzvídala jsem. Královnin úsměv pohasl.
"Není to tak dlouho, co na nás zaútočili drenyniové, bytosti zla. Zrůdy zla! V následné Velké válce vyhráli podvodem a zotročili si nás. Zabili celou mojí rodinu a mě, jedinou přeživší princeznu korunovali na královnu smetišť, aby mě ponížili. Já se však nevzdám! Sestoupila jsem na Sarahu, abych tady našla vyvolenou. Jen s její pomocí dokážu svůj národ osvobodit." řekla smutně. Takže já mám porazit ty dreněco? No skvěle.
1. Mám zachránit svět.
2. A proti sobě mám národ, který přelstil ty, u kterých je čtení myšlenek a čarování běžné!
3. Fajn, tak zachráním svět, ale nemám ponětí, jak to udělám.
Převlékla jsem se a chystala vylézt z nory. Jenže průchod ven byl nejméně dva metry vysoko. Tomu se říká zákeřnost... Ok, zachytila jsem se rukou o výběžek a nohu si dala do pukliny. Teď druhou ruku. Na znamení štěstí se zrovna když jsem standardně visela všemi čtyřmi končetinami, rozhodlo nad noru procválat stádo bizonů. Půda se samozřejmě mohutně zachvěla a já jsem spadla. Ach jo, měli by ti bizoni začít držet dietu. Neměla jsem trpělivost zkoušet to znovu, takže jsem jen tak seděla a vzdorně se dívala do stropu, vrhajíc vražedný pohled na kořen neznámé rostliny, která rostla nade mnou, jako by za to mohla. Kde jsou ty doby, kdy bylo mou jedinou starostí vyhnout se plesu hovězího dobytka? Ne, teď se musím škrábat z podivných nor, abych mohla jít s tyrošakalkou (mluvící tygrošakalkou!) zachránit svět. Shis se zlomyslně usmála, vzduch se zavlnil a začaly se (samy!) stavět schody. Tikiri následně suverénně prošla a já jsem ještě asi tři minuty seděla na zemi, zírala s otevřenými ústy, ve vlasech kousky hlíny, prostě celá miss inteligence. Nakonec jsem vyšla ven.
Venku svítí slunce! Nevím proč mi to připadalo jako důležitý fakt. Vzpomněla jsem si na svou vesnici. Jaký je to sice zapadákov a že tam dávají lišky dobrou noc, ale přesto mi bude chybět. Moje veledůležitá, blond a idiotská sestra mi chybět rozhodně nebude. Tim, můj bratr mi bude naopak chybět moc. A Maria taky! Budou si o mě dělat starosti! Neopustím svojí rodinu pro něco tak bezvýznamného, jako je záchrana světa!
"Dělat starosti si nebudou, už jsem poslala Marie vzkaz. Věděla, že to jednou přijde a svět tě potřebuje tak, jako ty potřebuješ hřeben, vodu a mýdlo." no super. Naše velevážená Shis je úžasná, dokáže skloubit vysvětlení a urážku do jedné věty. Už mi pořádně těžknou nohy a to ještě nevím jednu takovou nedůležitou informaci:
"Kam to vlastně jdeme?" zahučela jsem na svou průvodkyni zadýchaně.
"Tomu místu se říká Křišťálové schodiště. Je to pořádně daleko a vysoko." řekla Shis. No juchů. To místo znám, vlastně jsou to schody, co vedou do nebe. A to doslova, neboť jsou vysoké sto kilometrů... na nich je místo jménem Údolí Bran (mimochodem vážně trefný název pro něco, co by se muselo sehnout, aby se dotklo mraků, tedy kdyby se údolí pohybovala). Na ÚB jsou překvapivě brány. Jedna vede do Země mrtvých, což je to místo s duchy a andělíčky, kam mě asi brzo situace dostane (poznámka- asi si to pletu s blázincem). Další brána vede na Vzdušné ostrovy- náš cíl. A je to podle všeho na druhé straně Sarahy. Zářím nadšením. A mimochodem, pojmenování Saraha je hodně sporné, neboť ten kdo to vymýšlel byl hodně zlomyslný. Totiž aby nám, smrtelníkům obyčejným ztížil hodiny zeměpisu, pojmenoval Sarahou hned dvě věci. Naší dimenzi, ale taky stát. A co je nejhorší, ten stát se nachází v té dimenzi. Konkrétně tady. Je to opravdu obrovské království, asi jako deset toho, čemu říkáte Rusko. A taky mocné, hlavně vojensky. A aby toho nebylo málo, nemáme tady den a noc, jako to bývá v každém spořádaném království tady a možná i u vás. Ne, tady máme vždycky den kdy je světlo, pak den, kdy je přítmí a pak noc. Dnešek se zrovna trefil do světla. Jste dostatečně zahlceni zeměpisnými fakty? Já jo, a to tady prosím žiju celý život. Uf, zdá se mi, že jdeme nejméně už tři hodiny.
"Kde jsme?" zeptala jsem se.
"U městečka Ienfin, jdeme už necelých dvacet minut. Měla by jsis pořídit hodinky a cvičit, nejsi zrovna v dobré kondici..." začala přednášet Shis. Avšak naštěstí padivný šramot v křoví ukončil její přednášku dříve, než se stačila pořádně rozjet. Co to je? Z křoví se pokusil vyskočit ne zrovna pohledný lupič středního věku, nevábného zápachu. Pokusil proto, že se v polovině skoku zaháknul rozbitou botou o větev a rozplesknul se o zem jak dlouhý, tak široký.
"Theo!" zahulákal. Přiběhl už o mnoho pohlednější, světlovlasý kluk asi tak v mém věku a pomohl mu na nohy.
"Ani hnout! Ruce a é... tlapy nahoru! Peníze, nebo peníze!" křiknul na nás Theo. Inteligencí on asi nevyniká... Shi-Shi převrátila oči.
"Říká se peníze, nebo život, smradlavci!" odsekla tikiri.
"Pomóc!!! To mluví!" vykřikl starší z loupežníků. Chtěl skočit zpátky odkud přišel, ale netrefil se a místo do keře přistál vedle. Theo k němu ihned přispěchal. Lupiči chtěli utéct, avšak najednou se nemohli hýbat. Vzduch se zavlnil, kolem tikiri se utvořila bílá vlna, Shi-Shi mávla tlapkou a vlna srazila lupiče na zem.
"Bože! Bože! Promiň, že jsem celý život přepadával, plenil a kradl! Omlouvám se tobě, který jsi na mě seslal démona v kočičí podobě, aby mě potrestal!" křičel ten starší. Popravdě to asi taky žádný génius není...
"Jsem tikiri, ne kočka, blbečku!" uzemnila ho tygrošakalka.
"Ach prosím! Majestátní kikiri, ušetři mně! Jsem prostý loupežník, jménem John Smith a už nikdy neokradu ani vrabce! Přísahám!" zlodějíček klečel před Shis na kolenou.
"Starý loupežníku, neseslal mně bůh, abych tě trestala. Já chci jen projít a nechci ublížit žádné živé bytosti, ale jsem v pokušení, když mi říkáš "kikiri". Jsem královna Shi-Shi, z národa hrdých tikiri." prohlásila překvapivě laskavě a usmála se. Záchvat nearogance? Theodor se odvážil jako první promluvit.
"Já- já jsem Theo uh Theodor Smith." zablekotal.
"Já se jmenuji Maya Jangová, těší mě!" vložila jsem se do rozhovoru. Měla jsem pocit, že mě normálně zcela nenormálně ignorují. Snad mě Shis omylem nezneviditelnila? Theo se rozhlédl na obě strany a pak si mě konečně všiml. Konečně člověk, který je hloupější než já! I když jsem musela uznat, že Theodor nevypadá špatně. Má světlé vlasy a světle hnědé oči. Bože. Svět se řítí do záhuby a já myslím na kluky.
"Jste podivný průvod. Můžeme jít já a můj syn Theo s vámi?" navrhl loupežník. A to se ani nezajímají, kam jdeme? Vypadá to na inteligentní rodinku.
"Budeme moc rády, když s námi půjdete, ale musím vás upozornit, že jdeme ke Křišťálovému schodišti."
"Křišťálovému schodišti?!" užasli Smithovi unisono a sehraně vytřeštili oči. Co se tak diví? Mysleli snad, že jdeme za roh do obchodu?
"Rozmysleli jste si to?" zeptala jsem se.
"Ne, půjdeme s vámi." řekl Smith mladší rádoby rozhodně. No super. Nejenom, že musím zachránit svět (vlastně hned několik světů), taky mě doprovází otravná tygrošakalka (a brzy jsem měla zjistit, že není jedinou otravnou bytostí, která se k nám přidá), starý loupežník, který by nezvládl okrást ani chromé kuře (uklovalo by ho k smrti) a jeho syn, který není zrovna nejchytřejším člověkem pod sluncem...
"A ještě k tomu máme problém. Projít po těch schodech totiž není jen tak. Aby se ještě zvýšila bezpečnost, nesmíme se bez povolení krále k tomu schodišti ani přiblížit." dodala tomu korunu hrdá tikiri.
"Tak nám to povol ty, říkala jsi přece, že tě korunovali, ne?" namítla jsem.
"Ne, to nejde. Ne ledajaký vládce, ale král téhle země nám to musí povolit. Christian VII." setřela můj návrh Shis. O Christianovi VII., jsem už slyšela. Trochu. Vlastně o něm nevím nic, jen že vládne a jeho královna se jmenuje Elenis. Kdo by to nevěděl, na den jejich korunovace jsme měli ve škole mimořádné prázdniny. Počkat! Škola! Jak teď budu chodit do školy, ptáte se asi. No, nijak. Stejně už tam asi dva měsíce nechodím, nemám učebnice. Zní to trochu divně, ale snědla mi je Sisi. Původně na mě chtěla nastražit past, počkala, až se otočím od vařícího hrnce a všechny moje školní potřeby tam naházela. Avšak pak si hrnce spletla a místo mi výsledný pokrm naservírovala sobě. Když jí to došlo, bylo už pozdě. A na nové učebnice jsme neměli dost peněz. Jsme chudí, vždyť po večerech přežvykujeme jitrocel (také z toho máme časté zažívací problémy, ale máme raději pojít hlady?). A počkat podruhé!
"A to se budeme táhnou přes půl země, abychom se otočili a táhli přes půl země?" zeptala jsem se ironicky Shis.
"Ano."
"Dobře." potvrdila jsem potvrzení.
"Nevyjadřuj se v mé přítomnosti jednoslabičně!" sepsula mě tikiri. Je to fér?
"Ale ty se taky vyjadřuješ jednoslabičně!"
"Já můžu." vytahovala se tygrošakalka. Tss...
"Vejtaho." zašeptala jsem. Něco mě plesklo po hlavě. To něco byla vlna energie. Shi-Shi je nejenom otravná, taky z ní jde strach.
"My tikiri slyšíme na kilometry daleko, věděla jsi o tom?" řekla šakalotygřice nevinně jen tak mimochodem. Už jsem si na ní celkem zvykla. Beru jí jako kamarádku, nebo možná jako ještě otravnější starší sestru. A to i když mě pěkně štve. Shis odešla trénovat na starém Smithovi proslovy o tom, jak jsou tikiri úžasné, takže byla ne z doslechu, ale rozhodně mi teď nevěnovala žádnou pozornost.
"Ahoj." uslyšela jsem za sebou. Byl to Theodor.
"Ahoj Theodore."
"Proč mi všichni říkají Theodor? Já to jméno nenávidím. Říkej mi prostě Theo." informoval mě Theo.
"To je hezké jméno. Odkud jsi?" zeptala jsem se konverzačně.
"Z Ienfinu. A ty?"
"Ehm, to je daleko. Z I- mia. To je poblíž." no, zatím se konverzace nějak nerozjela. Mezitím, co jsem se ztrapňovala, Shis pořád ještě přednášela monology. Neměla tudíš ani zdání, že se za námi něco plížilo, neustále měnilo tvary a vyčkávalo jen na správný okamžik, aby mohlo vyskočit a nějak bolestivě nás zabít, zotročit, či nějak originálněji nám ublížit. To něco byla černá, beztvará, ohyzdná, zkažená, velká, páchnoucí, hnusná kupa hnoje. Vesele se za námi sunula a vydávala různou paletu zvuků a pachů, ale nikdo z nás tomu nevěnoval žádnou pozornost. Řekla bych, že jsme byli jako očarovaní tím hnusem, ale popravdě jsme nebyli jako očarovaní, ale sprostě a přímočaře očarovaní (Ok, teď když se zahojila ta boule, mě zase víc než pravda bolí ta facka, co jsem dostala od Shi-Shiiných magických schopností, které teď byly pravděpodobně dočasně vypnuté, poslány na zaslouženou opravu do nejbližšího čaroservisu. Kde má tygrošakalka kouzla, když je potřebujeme?). Z výhledu najednou se mi zatajil dech. Sisi tady jednou byla na trhu a když o tom pak vyprávěla, myslela jsem si, že přehání. Nepřeháněla. Fakticky ne.
Bylo to město. Tak obrovské! Jednou jsem se ztratila v Ienfinu, kam jezdíme pro sýr a chleba, protože mi to tam připadalo tak obrovské. Pche, Ienfin je nic, zapadlá vesnička, oproti tomuhle. A tak nádherné město jsem v životě neviděla. Všude bylo tak čisto... aby taky nebylo, když Enya City je město královské. Všude byly vlajky Sarahskoelsijské říše, totiž čistě černé a rudými meči a bílou holubicí, což má asi symbolizovat, že máme rádi mír, ale všeho moc škodí a míru hlavně... (oficiálně to symbolizuje nedávné propojení naší válečné Sarahy s vedlejší mírumilovnou Elsií, ale to je jen oficialita).
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 knihamekenzie knihamekenzie | E-mail | Web | 8. července 2013 v 12:30 | Reagovat

Pěkné :))

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | E-mail | Web | 8. července 2013 v 14:22 | Reagovat

[1]: Děkuji.

3 Hermi Hermi | Web | 29. října 2014 v 21:39 | Reagovat

Ježiš! Já z toho nemůžu!
"Mysleli si snad, že jdeme za roh do obchodu?"

4 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 29. října 2014 v 22:17 | Reagovat

[3]: Ne, ty to vážně čteš...asi se hanbou propadnu...ale děkuji moc za komentář!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama