"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 3.

18. března 2013 v 17:49 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Třetí kapitola mé knihy. Poněkud šílená a stejně jako předchozí dvě poněkud o ničem. Opět varuji před všudypřítomnými překlepy a děkuji za přečtení i komentáře.
Cesty jinými světy kapitola 3.-o tom, jak se hromada hnoje v pořádku dostala do města
A to jsem se ještě nezmínila o tom hradu! Pche, ta vaše Eiffelova věž je trpaslík, oproti Sarahskému hradu. Vlastně všechno vedle toho vypadá neefektní, bezvýznamné a miniaturní. Totiž, nejvyšší věž prý měří přes tři kilometry. Ups, od tamtuď bych spadnout nechtěla... asi si říkáte, jak mohli lidé postavit něco tak obrovského. Úplně nenormálně. Totiž kouzla. Vy na ně nevěříte? Já do dneška taky ne, a to jsem prosím mimozemšťanka. Ještě jedna věc byla na tomhle sídle zvláštní. Z téhle strany se sice rozkládá úžasné, třpytivé a zářivé město Enya City, ale z druhé strany je cesta lemovaná lesem. A není to jen tak nějaká cesta a jen tak nějaký les, ten les se nazývá velice originálně Temný les a dělá svému jménu čest. A všechny ty hrůzostrašné příšery co v něm žijí, nelítostné bandy banditů i temná kouzla považují tu cestičku za své loviště. Proto se nedivte, že většina lidí chodí neoficiálním vchodem do hradu přes město... po cestičce za hradem chodí prý jen Sarahští. Totiž ti Sarahští jsou prastarý rod, snad starší než vaše planeta. Nejaristokratičtější ze všech našich aristokratů. Už od počátku Saraže vládnou a mají celkem drsnou pověst, jsou prý lstiví, zlí, inteligentní a mocní. A lidé zde je mají opravdu rádi, vlastně lidé po celé zemi. Což svědčí o tom, že náš sarahský lid je taky dosti temný, jako ten les a naši vládci. Ale dost prázdných popisů, procházeli jsme totiž městem. Bylo to tady ještě nádhernější, než z dálky. Shi-Shi se tvářila jako vždy povýšeně, pan Smith se tvářil jako blbec, ale já a Theo jsme si museli připomínat, ať zavřeme ústa. Kupa hnusu za námi takové problémy neměla, neboť neměla ústa. To už se ale proměnila ve vojáka sarahské armády, aby s námi pronikla do hradu.
"A to jen tak vletíme do hradu?" zeptal se pan Smith chytře.
"Ano. Christian je... no, nedá se říct že moudrý, ale tikiri respektuje." odvětila tygrošakalka. Přemýšlela jsem o králi. Nikdy jsem ho neviděla. Jak je asi starý? No, nevím já moc královskou rodinu nesleduji. Vlastně jsem ještě neviděla ani jeho předchůdce. Ale z dějepisných knih je zřejmé, že vládcům bývá nejméně přes šedesát. Kolik je asi Shi-Shi? Plus mínus milion?
Mezitím jsme "jen tak vletěli do hradu". Znova mi spadla čelist. Bylo to tady úžasné! Strop byl z křišťálu, bylo to tady obrovské, široké, vysoké a celkově velkolepé. Musí tady být alespoň tisíc chodeb a pokojů! Ve vstupní hale probíhalo nějaké shromáždění, nějací cizí velvyslanci v prapodivných hábitech obdivovali nádherný obraz hradu, který visel na stěně a naslouchali usmívající se mladé, černovlasé ženě v tmavě modrých šatech. Vedle ní stál ještě mladý, taktéž černovlasý, pohledný muž, který tam ovšem byl asi jen tak na ozdobu, neboť vůbec nemluvil. Když jsme kolem nich procházeli, oba se uklonili té tygrošakalce (nějak mi vypadlo, jak se jmenuje) a cizinci je zmateně napodobili. Ještě jsem si stačila všimnout, že žena poté vyskočila do vzduchu, vyletěla do stropu, tam udělala salto a vrátila se k zemi. Ale to byl jistě jen optický klam.
"Anne a Lail. Sourozenci krále." představila nám je Shis. Šli jsme hradem dále, zastavili jsme se až u velkých, zdobených dveří s písmenem G.
"Takže Mayo, jděte s Theodorem najít krále a vysvětlete mu situaci. Já jdu navštívit své staré známé." oznámila Shis a prošla dveřmi. No super. Takže toho zatraceného, starého králíka v labyrintu musím najít sama. Tedy, promiňte krále. S Theodorovou pomocí počítat nemůžu, jelikož zrovna teď inteligentně zíral do zdi. A zase všechna práce padá na mě. Tak jsme šli doprava, nikdo tam nebyl, tak jsme šli doleva. Chvíli jsme bloudili, dokonce si myslím, že jsem chvíli šla i pozpátku, ale nejsem si tím jistá. A nejen Theo mě následoval a nevšímal si, že chodíme pořád dokola. Také voják páchnoucí jako nepříliš originální kupa hnoje nám byl v patách. Pro zkrácení mu budu říkat Hnoják. Možná že se tak doopravdy jmenuje, co já vím? Něco ve mě mi říkalo, že ano. Mezitím naše skupinka vešla do obrovské místnosti.
Uviděla jsem několik trůnů, takže to byl asi trůnní sál. Avšak žádný král. V rohu bylo několik krásně zdobených stolů a naproti toho zrcadlo. Nevěděla jsem sice k jakému účelu, ale bylo tam.
"A konečně. Přines vodu a taky nějaké jídlo." křikl na mě ledabyle jeden z mužů.
"Williame, to není služka." no konečně to někomu došlo. William byl pohledný a bíle vlasy mu spadaly po hruď, i když věk bych mu hádala tak na 25 let. Ten druhý muž vypadal asi stejně starý jako já, byl velice pohledný (možná ještě hezčí než William a Theodor) měl jiskřivě světle modré oči, křídově bílou pleť a téměř po ramena dlouhé, černé vlasy.
"Moc se vám omlouvám, má paní." omluvil se Will. Byli oblečení hezky, ne prostě, ale ne zase královsky. Oba měli černé pláště a černé klobouky s pavím perem, jaké povětšinou šlechtici nosí, takže je odhaduji na nějaké generály z armády. Onen modroočko se držel za ruku s pravděpodobně jeho ženou. Byla také velmi mladá a už od prvního pohledu jsem jí neskutečně záviděla její krásu. Měla na sobě jednoduché, černé šaty, byla vysoká a štíhlá, s bělostnými vlasy spadajícími až po pas. Měla výrazné šelmovsky zelené oči. Vejtaha. Do místnosti vběhla ta holka, která před chvílí propagovala ten obraz ve vstupní hale. Shis říkala, že se jmenuje Anne. Dost se podobala modroočkovi, asi jeho dvojče. Přisedla si k nim.
"Zdravím, já jsem Maya Jangová a doopravdy nejsem služka." pozdravila jsem je.
"Honí mě zdivočelé kuře! Pomóc!" někdo další vběhl do místnosti, v závěsu za ním slepice s naštvaným výrazem. Spolehlivě odlákal pozornost společenstva ode mě. Ten někdo měl o něco kratší, plavé vlasy než modroočko a byl taky dvakrát širší než on. Tlouštík vypadal o něco starší než ostatní, asi tak dvacet sedm let. Že by král Christian?
"Pokusil jsi se tu slepici sníst zaživa?" zeptala se modrooká dvojčata dokonale unisono. To bylo děsivé. Mezitím, co se společenstvo bavilo slepicí, která neúnavně a vytrvale proháněla tlouštíka po místnosti, se opatrně a tiše přikradl Theo. No, moc tiše ne, myslím, že cestou třikrát zakopl, ale nikdo si ho nevšiml. Slepice pokračovala v lovu. Nestoudnost! Takhle se chovat ke králi!
"Našla jsi krále?" zašeptal Theo.
"Ne, ale zkusím se zeptat jich, jestli ho neviděli." odpověděla jsem mu šeptem. Plížili jsme se ke stolu. Slepice konečně přestala honit Christiana (?).
"Modroočko, nevíš prosím, kde je král Christian VII.?" zeptala jsem se. Následoval největší trapas mého života.
"Mluvíš s ním." společenstvo se rozesmálo. "Co potřebujete, slečno Jangová?" dopověděl Christian zdvořile. No a co? Tak jsem nazvala krále modroočkem. To se může stát každému, ne?
"Prosím, jen Maya, vaše výsosti."
"Vážně nenávidím oslovení vaše výsosti. Jmenuji se Christian." než jsem mu však stačila odpovědět nějakou velice inteligentní blbost, do místnosti vplula Shis.
"Chrissi, Wille, Niss, Anne, Charlie, ráda vás po dlouhé době zase vidím!"
"Ahoj Shi-Shi, také tě rádi vidíme!" pozdravila královská rodina a všichni se uklonili.
"K věci. Já, má chráněnka Maya a naši přátelé John a Theodor Smithovi jsme přišli, abychom-"
"Smím hádat? Zachránili svět." skočil tikiri do řeči král. Okamžitě schytal pohotovou vzdušnou facku.
"Nikomu se neskáče do řeči!" poučila ho Shis.
"Ano, Shis." provokoval nadále Christian. Samozřejmě dostal druhou.
"Shi-Shi! Vyslovuj pořádně!" aha, takže Shis nemá ráda, když se jí říká Shis.
"Potřebujeme povolení ke vstupu na Křišťálové schodiště." prohlásila jsem.
"Já bych toho potřeboval... hodinky s vodotryskem a armádu poníků... ale dobře. To povolení vám dám. Ale mám podmínku." řekl Christian namyšleně. Cožeto? On si ještě diktuje podmínky?
"Co prosím?" udivila jsem se.
"Vezměte mě s sebou. Chci jít s vámi." pronesl mladý král, jako kdyby právě zachránil svět sám.
"Počkat! Když jdeš ty Christiane, jdu já taky, neopustím tě!" začala se s ním hádat ta blondýna, pravděpodobně královna Elenis. Ale Shi-Shi ještě nepovolila ani Christianovi jít s námi...
"Elenis, prosím ne. Je to nebezpečné a já bych neunesl, kdyby se ti něco stalo." odporoval jí Chriss. Byli vážně dojemní.
"Jsem bojovnice, nic se mi nestane!" uzemnila ho Elenis rázně.
"Chrissi, Niss, jděte oba dva. Čím více nás bude, tím lépe." ukončila spor tikiri. Super. Takže moji přátelé- super otravná tikiri a ještě otravnější a arogantní eh... něco, co je králem, jeho manželka, dva super chytří loupežníci a Hnoják, u kterého se nedá určit, jestli je vůbec na naší straně, ale popravdě asi ne. Pak jsem tady samozřejmě já samotná, v překladu nemožně nemožné nemehlo, které inteligence taky moc nepobralo a s oblibou si o lidech myslí, že nejsou inteligentní. Tak kde to vázne? Proč ještě není svět zachráněn? Ironie, samozřejmě. V následujících deseti minutách jsme se stačili pohádat s Shi-Shi, která hned poté, co Christian řekl, že vyrazíme zítra prohlásila, že máme s Theodorem jít do svých pokojů. Fajn, jak máme vědět, kde to je. Nakonec se shromáždění usneslo, že v tom případě můžeme zůstat s nimi, a prý že nás zvou na večeři.
Jupí! Sarahští! Zástupci nejmocnějšího rodu na celé planetě mě zvou na večeři! Říkám zástupci, protože jich není pět, ale co jsem slyšela, alespoň sto. Christian, William, Lail, Anne, Elenis a ten tlouštík jsou jen špičkou ledovce. A aby jich nebylo náhodou málo, ještě jeden rod žije tady na hradě. Tedy ne celý, protože by se tady nevlezli. Jmenují se Gamiére, jsou to příbuzní Sarahských a mají svou radu, která o všem rozhoduje. Fakticky. To se alespoň o královské rodině povídá. Povídají se ale i mnohem bizarnější historky. Jako že například po smrti musí pokrevní Sarahští zůstat povinně na hradě jako duchové a nepokrevní si mohou vybrat, ale to samozřejmě nemůže být pravda. Vždyť duchové neexistují. I když na druhou stranu, tygrošakalky s korunkou taky ne, tedy...
Tak jsme rozhodně s pozváním souhlasili. Sarahští nás vedli hradem, ale pro smrtelníky obyčejné jsme vypadali věru podivně. Totiž, Anne nejenom poskakovala, ale skákala nepřirozeně vysoko, nejednou se omylem praštila hlavou do stropu a to byl strop v tedy pěkné výšce. Na Christianovi bylo vidět, že by se k ní nejraději přidal, ale ovládl se a pouze si začal nahlas zpívat hymnu Sarahy. Závistivě jsem musela uznat, že zpívat uměl. Anne okamžitě spustila taky, i ona byla rozená zpěvačka. Elenis očividně zpívat neuměla, ale to jí nezabránilo, aby na lidskou bytost až moc ladně začala všemožně tančit a metat piruety. Brzy se k nám cestou hradem začali přidávat další Sarahsko-Gamiérovi. Dávali se nenuceně do řeči o všemožně šílených tématech, zpívali, broukali do rytmu, či tančili. Všechno to šílení ale stěžoval slalom mezi smečkou koček, které se rojily odněkud a obratně se pletly pod nohy, či se nechávaly hladit od pánů hradu, kteří je láskyplně oslovovali "rozvědka". Blázinec! Nehledě na to, kolikrát už jsem zakopla o kočku a kolikrát z míry vyvedený Theo. Podívala jsem se na Shis. Prosím, ať dělá něco normálního! Smůla. Nechala se unést atmosférou a kromě toho že si pobrukovala hymnu (nyní už zpívanou tak, že nehudební Sarahští elegantně překřičeli svoje příbuzné s hudebním sluchem), dolaďovala pochodující cvokhauz kouzly. Nad námi byly vyčarované bouřkové mraky, které tomu dodávaly tu správnou temnotu a morbiditu a vůbec celý náš průvod dokonale vystihoval naší královskou rodinu. Temní, živelní a naprosto vyšinutí. Jsou prostě z jiné planety...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Frána alias AAnnaF Frána alias AAnnaF | Web | 17. května 2013 v 18:52 | Reagovat

Když jsem zjistila, že už máš napsaných 25 kapitol, usmála jsem se nad vidinou spousty čtení a hned jsem se pustila tady do té třetí. Začnu logickými chybami, kterých mnoho nechylo: "Já do dneška taky ne, a to jsem prosím mimozemšťanka." Mimozemšťan je tvor žijící mimo Zemi, tudíž pro ní jsme mimozemšťani spíš mi. Myslím, že taky by jsi se před nákým UFO taky nepředstavila jako mimozemšťan :D A teď chvála: jméno Hnoják mě doopravdy dostalo a to jejich společenství mi začíná silně připomínat cirkus :D

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | E-mail | Web | 17. května 2013 v 19:00 | Reagovat

[1]: K těm mimozemšťanům- také jsem si říkala, ale "mimosaražanka"(od názvu dimenze Saraha) by znělo poněkud divně...
Ale jinak opravdu moc děkuji. No a s tím cirkusem máš asi také pravdu...

3 Madge Madge | Web | 5. června 2013 v 20:32 | Reagovat

Krása, krása, krása. část se slepicí mě dostala :) :DD Já moc nemám talent na takové psaní a ani se moc neumí orientovat ve velké počtu postav ale... tvuj příběh je čistý, kásný, , zábavný a s lehkou nadsazkou. Krasa!

4 Kate Černobílá Kate Černobílá | E-mail | Web | 6. června 2013 v 14:45 | Reagovat

[3]: Děkuji...
Ty píšeš také skvěle.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama