"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 4.

19. března 2013 v 19:33 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Čtvrtá kapitola. Opět musím podotknout, že nedává pražádný smysl, ale za to oplývá rybníkem pravopisných chyb a překlepů. Děkuji proto nejen za přečtení a komentáře, ale hlavně i trpělivost.

Cesty jinými světy kapitola 4.- o tom, jak se řeší starobylé konflikty

Průvod utichl, když jsme prošli dveřmi s písmenem G, což asi znamená Gamiérovi. Společenstvo se bezchybně srovnalo do bezchybně vyměřené formace, i kočky s nezřízenou zřížeností vytvořily pravoúhlý trojúhelník za námi. Druhá stránka Sarahských- rafinovaní, inteligentní a sehraní. Hrozně jsem zatoužila patřit taky někam, kde je to tak... vše jak má být a nikdo se netrápí, všichni jedou podle plánu, i když podle pěkně šíleného plánu. Někdy je jak vidím ten plán žádný plán nemít... místnost byla nádherná. Nádherný byl i empírový stůl. Na tom stolu bylo něco zvláštního- byl dlouhý asi tak sto padesát metrů a míst bylo u něj taky na sto padesát. Všichni usedli tam, kde je asi jejich místo. My jsme dostali místo prý velmi čestné, naproti Christiana a Elenis.

"Jak dopadla jednání?" navrhla téma k hovoru Shis.

"Excelentně. Stelleiští velvyslanci byli uneseni naší výzdobou. Budeme s nimi obchodovat. Nesmím zapomenout Lailovi a Anne poděkovat." odpověděl mladý král.

"Půjdou s námi do války?" zajímala se Shi-Shi.

"Nevíme. Jsou hrozně rozpačití, jestli jít proti Vanesse." odpověděla Elenis. Jaké války? Jaká Vanessa?

"Jaká válka?" vykřikla jsem.

"Nejde o nic nového. Anarďani." pronesl Christian jako by mi ta věta a slovo měli něco říkat. Anard je království. Taktéž zlé. Konkurence. Nemáme se vůbec rádi. Dle mého názoru jsou oni horší, ale to je asi tím, že jsem saražanka. Nebo možná tím, že jsou hrozně krutí, taktéž válečně silní a jejich vládci rádi mučí a zabíjejí lidi. Měla jsem ještě otázky, ale když se rozhovor začal stáčet k využití slonů v politice a velkým problémům s nemrtvými knihami, přestala jsem dávat pozor. Neslo se jídlo. A to doslova! Ono se to neslo samo! Letělo to vzduchem! A... jak... é?

"Uh?" zeptala jsem se modroočka.

"Ne, nesou to neviditelné služky. Vážně! My je máme! Jsi vyvolená a nevěříš?" odvětil Christian zcela vážně.

"A jak jim říkáte?"

"Ehm... neviditelné služky. Lenost vymýšlet názvy. Proto se jmenujeme Sarahští. Podle místa, kde žijeme." přiznal. Když byla služka téměř u mě, zablikala, objevil se obrys něčeho, co vypadalo jako prostěradlo s očima a zástěrou a znovu se celá zneviditelnila. Tý jo! Teď už jsem viděla všechno a věřím všemu! Podívala jsem se do talíře. Byl to lehký zelný salát se sýrem. Vypadalo to celkem chutně.

"A kde je maso?" musela jsem se zeptat.

"Ty jíš maso?" Christian nechápavě zvedl obočí, jako bych se přiznala, že pojídám žížaly. On sám měl před sebou jen sklenici vody, tak jako velká většina jeho rodiny. Theodor se rýpal v salátu a tikiri si pochutnávala na pomerančích. O Smithovi ani nemluvě, ten měl už salát dávno snědený a hlasitě se dožadoval pečené kachny.

"Fuj, to jídlo je zelené!" vyjekl Theo. Asi v životě neměl s zeleninou co do činění...

"Možná tě to překvapí, ale to saláty povětšinou bývají." odsekl Christian. Theodor se na něj zlostně podíval.

"Prašivko!" zahučel.

"Jak že jsi mi to řekl? Prašivko? Nelze jinak než namítnout, že jsi prašivější!" vrátil úder král.

"Ty jsi nejprašivější prašivka na světě!"

"Avšak až po tobě. Přiznáváš tedy, že jsi prašivka?" zamyslel se namyšleně Christian s arogantním úsměvem. Theo na chvíli zmlknul. Bod pro Chrisse.

"Ponožko!" vykřiknul Theo. Sarahští zatajili dech, avšak Christian se jen tak porazit nenechal.

"Smradlavá ponožko!" vylepšil Christian nadávku. Sarahští začali uzavírat sázky.

"Smradlavá, roztrhaná, hnusostrašná..." předváděl Theo odněkud zázračně nabitou slovní zásobu. Polovina z těch slov sice neexistuje, ale dobře... a neměli by už skončit?

"STOP! Proč si tak nadáváte?" přerušila jsem je zákeřně.

"Četla jsi legendu O loupežníkovi?" zeptal se Christian. Kdo by ji nečetl... ta zatracená pověst se vecpe i do čítanek.

"Pojednává o nepřátelství krále Elmera a jistého pitomého záškodníka, jménem Sunnyus Smith, neboli o vzniku starobylého konfliktu mezi našimi rodinami." pokračoval král. Je to jen jedna z desítek příběhů a legend o Elmerovi. I když je tenhle extra otravný Sarahský (otravuje téměř v každé druhé knize) už šest století po smrti, je pořád asi největší sarahskou celebritou. Zrušil otroctví, nastolil nějaké dobré zákony, vyhrál pár válek a byl pořádně vyšinutý, takže moc oblíbený. A jelikož umřel vážně dosti tragickou smrtí, byl pak ještě oblíbenější, než za života. Vy máte národní symboly malý a velký státní znak, my máme Elmera. Také se podle něj jmenuje náš kontinent (Elmera), prostě vejtaha největšího kalibru.

"... pitomá, smradlavá ponožko!" dořekl mezitím Theo.

"Řekl jsi dvakrát "smradlavá", přeskočilo ti?" sepsul ho modroočko. To vážně sedí od někoho, kdo si klidně začne z ničeho nic nahlas prozpěvovat státní hymnu.

"Sklapni!" pokusil se to ukončit můj kamarád Theodor. Rozumný to člověk...

"Víš co? Půjč si raději mozek!" odbyl ho Christian.

"Tak jo!" řekl Theo a natahoval se přes stůl.

"Můj ne!" zhrozil se král v domnění, že je tady šance, že přijde o svou brilantní inteligenci a bystré uvažování. Bod pro Theodora. Skóre je vyrovnané.

"Starobylý konflikt. Nenávist se předává z generace na generaci a nikdo neví proč." okomentovala to tygrošakalka. Nakonec večeře skončila a já jsem nevěděla, co mám dělat.

"Zajdi za Lailem. Nakreslí ti mapu, tedy pokud chceš trefit do svého pokoje a nemuset nocovat na zemi, na chodbě." poradila mi Shis. A dá mi někdo mapu, abych vůbec našla Laila? Jednou jsem ho už viděla. Z dálky. Najednou jsem si všimla, že všichni Sarahští vypadají tak hrozně mladě, všichni jsou nadpřirozeně krásní a smrtelně bledí a vůbec připomínají scénu z upírského filmu. Lidé to nejsou rozhodně (eh, ehm..). Nakonec jsem se neznámo jak dopátrala nějakého osamělého Sarahského. Měl o něco kratší, černé vlasy než Chriss, ale stejně dost dlouhé, aby mu zakrývaly uši a mírně padaly do očí. Taktéž měl modré oči, ale úplně jiné než jeho bratr. Lail měl oči tmavé a ne tak jiskřivé, ale spíše poklidné a dobrosrdečné.

"Ehm, ahoj. Ty jsi Lail?" zeptala jsem se inteligentně.

"Zdravím. Ano, jsem. A vy budete Maya." prohlásil velice tiše. Došlo mi, že bych mu asi taky měla vykat. Panebože, vždyť je to princ a já mu tykám a oslovuju ho jako nějakého sedláka!

"Posílá mě za vámi Shi-Shi, vaše jasnosti." řekla jsem. Nevěřícně se podíval a přemýšlel asi, jestli se mu vysmívám, nebo se jen neúspěšně snažím být zdvořilá.

"Prosím, nejsem žádná jasnost. Asi by jste chtěla mapu hradu." odvětil Lail. Musela jsem napínat uši, abych ho vůbec slyšela. Podíval se mi do očí. Nevím proč jsem najednou měla neodbytnou chuť přispět celé svoje kapesné na charitu a pomáhat opuštěným štěňátkům. To je velice děsivé. Ten Jak-že-se-to-jmenuje Sarahský vytáhl (asi vyčaroval) papír a tužku. Chvíli kreslil. Ani ne za pět sekund mi podal hotovou mapu. Bylo na ní vyznačené místo, kde teď jsme a můj údajný pokoj. Proč vůbec potřebuji mapu? Nějak mi v přítomnosti Laila vynechává paměť. Ale to asi všem. Musela jsem uznat, že mapa byla nakreslená nádherně. Já kreslit neumím, ale Sisi ano. Celý náš dům je zamořen jejími obrazy. S Lailem by si rozuměla. Nebo asi ne, neboť ta potvora si nerozumí s nikým...

Další problém byl v tom, že vůbec neumím číst v mapách, proto mi trvalo asi hodinu, než jsem dorazila do pokoje. A to ikdyž se tak nějak ukázalo, že to bylo na stejné chodbě, z které jsem vycházela... místnost byla nádherná, laděna do modra. Modré byly závěsy, modrý byl angorský koberec, modrá byla i postel s nebesy. Všechno se tady neskutečně modralo, až mě z toho začínala bolet hlava, ale přesto se mi to tady tak nějak líbilo. Podívala jsem se z okna. Jé, mám výhled na pláž! Totiž aby jste rozuměli, Sarahský hrad je sice ve vnitrozemí, ale to mu nebrání, aby pod ním, vedle Temného lesa byla obrovská pláž a někdy i moře. Jak? Totiž je to přírodní úkaz. Brzy se objeví. Sarahští to dobře věděli, viděla jsem pár z nich, jak vybíhají z hradu a i když se už pomalu stmívalo, měla jsem dobrý výhled. Poznala jsem Anne, která poletovala po pláži sem a tam (doslova a vážně!), dále Christiana, Elenis, nějakou holku s dlouhými, rudo-hnědými vlasy, a dalších asi pět Sarahských. Ozvalo se šumění moře, i když tam zatím žádné moře nebylo. Neustálé výkřiky "JU-CHŮ!" ustaly.

"Už to-" řekla Anne.

"-začíná!" dořekl Christian.

"Zapalte sakra ohně!" zavelela zrzka. Sarahští se začali míhat nadlidskou rychlostí (!!!) a brzy hořelo skromné ohniště. Podivná rodina se chytla za ruce a utvořili kolem ohně kruh. Pak se stalo něco nevídaného. Přímo do toho ohně udeřil blesk. Já vím, zní to neuvěřitelně, ale bylo to tak. Sarahští se všichni synchronizovaně zadívali k obzoru. Obrovská vlna vody se valila k pobřeží. Ať utíkají! Ono je to utopí! Jim to asi došlo taky a doopravdy utíkali na útes (samozřejmě u toho jásali a výskali, že se jim to povedlo, a že budeme mít štěstí). I když to měl být pravděpodobně jen rituál pro štěstí, bylo to velkolepé, efektivní a celkem mě to i vyděsilo. Ale beztak se mi to jen zdálo... vlna dosáhla konečně břehů, zastavila se o útes a pláž zatopila. Teď má hrad moře, i když je ve vnitrozemí. Šla jsem spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calla*=)*Blue Calla*=)*Blue | E-mail | Web | 21. března 2013 v 18:23 | Reagovat

Wow.Krásně píšeš.Karis měla pravdu.Jsi úžasná ,,amaterská,, spisovatelka. :) Taky bych tak chtěla umět psát. :)

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | 22. března 2013 v 17:19 | Reagovat

[1]:Děkuji moc. Ty jistě píšeš také skvěle.

3 Frána alias AAnnaF Frána alias AAnnaF | Web | 17. května 2013 v 19:18 | Reagovat

Nemůžu si pomoct, ale spřeštěnost a divnoust tvých povídek mě doopravdy uchvacuje. Ještě nikdy jsem nečetla něco tak úžasně bláznivého! :D Říkám si, že bych nechtěla mít dům tam, kudy putuje ta vlna od može do vnitrozemí. Ale jinak moc pěkná kapitola :)

4 Kate Černobílá Kate Černobílá | E-mail | Web | 17. května 2013 v 19:42 | Reagovat

[3]: Opravdu děkuji. Tvé komentáře vždy potěší.
Ty píšeš také skvěle, dokonce si myslím, že lépe, než já...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama