"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy, kapitola 5. část I.

22. března 2013 v 19:04 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Pátá kapitola. Jelikož je poněkud delší, než mi administrátorská stránka dovolí vložit, takže ji budu vkládat po částech. Jako obvykle poněkud šílená a nudná, takže doufám, že se vám to bude líbit.

Utíkala jsem, ale věděla, že před ním nemám šanci utéct. Krajina kolem mě byla suchá a temná. Běžela jsem, nevím kam. Hlavně co nejdál od něj! On nebyl ani vzdáleně člověk. Nebyl ani zvíře, ani tikiri. Zrůda běžela po dvou a nebyl na ni hezký pohled. Byla celá zelená, odkapával z ní sliz a z jeho dlouhých, převislých špičáků krev. Dobře jsem věděla, koho s nimi zakousne. Mně. Najednou však znehybněl. Měla jsem štěstí, Shi-Shi běžela za zrůdou, připravená zasadit smrtelný úder. Bohužel pro nás obě (bohudík pro zrůdu) její kouzla nepůsobila na drenynie tak, jak by měla. Nestvůrná bytost se otřásla, otočila a chrčivým, záhrobním hlasem pronesla:

"Znovu se setkáváme, královno smetišť." Shi-Shi se celá naježila a zavrčela. "A tentokrát naposled!" dořekl drenynij a zadíval se Shis do zlatých očí. Tygrošakalka zkameněla a zhroutila se mrtvá k zemi. Chtěla jsem zařvat. Chtěla jsem vrhnout se po zrůdě, zabít ji a pomstít kamarádku. Ale nemohla jsem nic dělat. Zamrzla jsem a sledovala, jak se zrůdě přímo do rány hrdě vrhají Christian a Theo. Zrůda se zasmála, mladý král ještě více zbledl a umřel. Jen tak se prostě najednou zhroutil bez známek života. Theodor byl na řadě. Ne! Nemůžu se na to dívat! Zdálo se mi, že vidím v dálce dvě chladné, rudo-černé oči s krutým pohledem, pořádnou vrstvou očních stínů a dalších líčidel a slyším mrazivý ženský smích. A v tu ránu jsem se probudila.

"Žiješ? Nahnala jsi nám ale pořádný strach." sdělila mi živá, zdravá a v pořádku Shis. Uf.

"Měla jsem jen noční můru." odbyla jsem spoustu zvědavých pohledů, neboť se kromě Shi-Shi a Theodora tísnilo v malinkém pokojíku několik desítek Sarahských. Anne a Christian tady byli taky, Anne měla ve tváři vyděšený pohled, řekla:"Nemohla jsem tomu zabránit, překvapila mně. Budu jí hlídat jako ostříž." nebo tak něco, ale asi jsem jí špatně rozuměla, jisté však je, že Christian v tu ránu vytřeštil vyděšeně oči taky.

"Byla tam zdivočelá kuřata, nebo tě honila obří okurka?" zeptal se ten tlouštík. Charlie.

"Tak něco." nechtěla jsem přiznat, že jsem viděla jejich smrt, to má totiž člověk po tom moc pozitivní myšlenky. Nechtěla jsem svým přátelům kazit náladu, ostatně od toho je tu Shis.

"Za hodinu sraz před vchodem u Enya City, vyrážíme!" rozhodla tikiri rozhodně a ostatní odešli, neboť uznali, že tady už není nic k vidění. Já jsem také vyšla z pokoje. V danou chvíli mi to přišlo jako dobrý nápad...

A pak se to stalo. Dívala jsem se před sebe, když jsem uviděla přímo na sebe letět šedou, chlupatou kouli. Byla jsem ochromená hrůzou, nemohla jsem se hýbat. Srážka byla nevyhnutelná, ať to je, co to je, teď mě to dostane. A teď si velevážená Shis zachraň svět, bez vyvolené. V zápětí jsem ucítila náraz, bolest (uhodila jsem se hlavou o podlahu), nebezpečně hrůzostrašný útočník hlasitě mňouknul, olízl mi obličej, stočil se do klubíčka a začal příst.

"Trixie: Maya, 1:0 ,musíš se více snažit!" trhla jsem sebou a podívala se do pobavených zlatých očí královny národa tikiri.

"Jmenuje se Trixie, patří do osobní královské rozvědky, stejně jako dalších padesát koček na tomhle hradě. Chriss s nimi umí komunikovat, víš? Je to jeho zvláštní nadání. To jsem vždycky chtěla umět... Trixie takhle vítá nové přátele."

"Ahoj, Trixie!" pozdravila jsem šedého okupátora, který mi zabraňoval vstát. Trixie znovu mňoukla.

"A é Shi-Shi, kolik je ti ehm let?" zeptala jsem se.

"Moc ne. Jsem mladá. Teprve 299." odpověděla tygrošakalka.

"Dvěstě devadesát devět?! Stařeno..." zašeptala jsem udiveně. Okamžitě mi přišla vzdušná facka.

"Abys věděla, my tikiri dospíváme ve věku tři sta let, jsem teenagerka." informovala mě Shis. Nevěděla jsem, na co se ještě zeptat, tak jsem mlčela.

"A taky se ti chci omluvit." pronesla tikiri se sebezapřením.

"Panebože! Je konec světa? Umíráš? Umírám? Probudilo se svědomí? Kdo jsi a cos udělal se Shi-Shi!" vykřikla jsem překvapeně.

"Nic se neděje, jenom jsem se k tobě chovala hnusně."

"Že ti to došlo!"

"Takže přátelé?" navrhla tygrošakalka.

"Že váháš!" odpověděla jsem.

"Nezačínej každou větu slovem že!" fajn, tohle už je zase ta stará Shis. Stoprocentně.

"Že nemám začínat slovem že?" zaprovokovala jsem si malinko. Asi vás nepřekvapí ta pohotová vzdušná facka...

"Teď si musím jít něco vyřídit." a přemístila se pryč. Vejtaha.

"Počkej! Sundáš ze mě nějak tu kočku, prosím?" křikla jsem do prázdna. Odpovědi jsem se nedočkala. Trixie na mě usnula. Rozhodla jsem se vážně přemýšlet, ale s kočkou na břiše to nějak nešlo.

"Trixinko!" kočka se odrazila (a to tak šikovně, že mi málem vyrazila dech) a doslova jako raketa letěla za ženou v černých šatech. Královna Elenis stála opodál. Kolem pasu měla opasek a za ním několik působivých dýk, ale pochybuji, že je umí používat. Je to přece královna, ne? Bývalá princeznička z Elsie. Já samotná jsem ozbrojená nebyla, neboť meč ani neunesu a když jsem si před rokem v kuchyni hrála s nožem, jako že to je dýka, skončilo to několika bolestivými zraněními. O luku a kuši ani nemluvím... možná je tohle ale dobrá příležitost, abych něco pozjišťovala. Vrtá mi hlavou ta Vanessa.

"Ehm, zdravím, vaše veličenstvo -" vykoktala jsem. Nejsem zvyklá mluvit s královnami.

"Ahoj, Mayo. A prosím, žádné veličenstvo a tykej mi. Je mi teprve dvacet jedna, nejsem zase tak stará." napomenula mě Elenis. Proč všichni z královské rodiny mají tolik titulů, nenávidí však, když se jim těmi tituly říká a vždycky chtějí, abyste jim tykali? Vždyť je to takové nepřirozené...

"Uh, vaše velič- teda promiň Elenis, kdo je to ta Vanessa?" zeptala jsem se na rovinu.

"Člověk. Anarďanka. Nikdo důležitý. Dozvíš se později. Prosím, nevím, jestli ti to smím říct. Když ti to řeknu a ty na ní začneš myslet, najde tě." řekla blondýna. To mi teda pomohla. Proč by mě ta Vanessa měla hledat? A pokud je to majitelka těch krutých očí ze snu, myslím, že už mě stejně dávno našla. Elenis nějak zmizela. No, to je jedno, cestu k východu snad najdu. Ještě pořád mám přece tu mapu od Laila! Sakra, zase jsem zapomněla, že se v mapách přece orientovat neumím... no, nakonec jsem to nějak zvládla. Cestou jsem potkávala opravdu nenormální jevy, myslím dokonce, že jsem na chvíli zahlédla ducha, ale to byl jistě světelný klam, už ze Sarahských šílím! Naskytl se mi dokonce i výhled na hradní zahradu (na sarahské poměry opravdu malou, jen asi kilometr čtvereční). Na tom v první chvíli nebylo nic nenormálního, dokonce tam rostly i takové ty speciální, nízké a okrasné živé ploty s růžemi, vystříhané pečlivě do tvaru labyrintu. Uprostřed byla fontána s andělíčky. Prostě roztomilé. Chtěla jsem se chvíli kochat výhledem na zahradu, když v tom tam přijely tři stařeny na koních, a Christian, Elenis, ta zrzka, kterou jsem viděla včera a ještě pár dalších Sarahských. Všichni měli koně. Dále tam byl jeden člověk, který se tvářil jako architekt a další, který byl zahradníkem.

"Nedáme vám za tohle... za tu růžovou, nepraktickou, nevkusnou, irelevantní, nevyhovující a načančanou hrůzu ani zlaťák." prohlásil Christian.

"Angorky budiž nám svědky, že jsme si jasně přáli něco moderního, dynamického, morbidního, ale přesto efektního a romantického a vy nám zničíte zahradu... tímto!" přidala se jedna ze stařen, vůdkyně Rady Gamiérových, hádám.

"Já bych ale neřekla, že je to tak zatroleně nepraktický! Dáme závod k té andílkovaté věci uprostřed?" zvolala ta zrzka.

"Nevím, jestli je to dobrý nápad, Caroline... nikdy mě totiž nepředstihneš!" prohlásil Christian a stejně jako Carol a Elenis pobídl koně do trysku. Nevím, co jsem si myslela. Asi, že pojedou normálně vchodem do bludiště. Ne, oni jeli rovně a každou stěnu tvořenou keřem přeskočili.

"Ha! Vy všichni víte, že pokud jde o rychlost, jste oproti mě nuly!" vejtahovala se Elenis.

"My víme, ale tvůj kůň je pomalejší, než-li hlemýžď!" poškleboval se Christian s oslnivým úsměvem. V tom se opravdu Elenisin kůň rozhodl, že to zkoní. Prostě se před překážkou zastavil a vypadalo to, že neskočí ani za živý svět. Tak Elenis udělala něco nevídaného- seskočila a neuvěřitelnou rychlostí doběhla i přes překážky sama a první, ještě před koňmi.

"Vyhrála jsem!" a její kůň před bludištěm zaržál, jako by chtěl říct, že by se hádal... jako druhý dorazil Christian, na černočerném koni s nádhernou, bílou hřívou. Poražená Caroline hodila po všech zúčastněných vražedný pohled.

"To byl sakra podvod!" vykřikla.

"Nemůžu za to, že mám lepšího koně. Nelsea je nejrychlejší kůň v celé dimenzi!" prohlašoval Chriss hrdě. Nelsea jako by věděla, o čem je řeč vejtahovačně zvedla hlavu.

"Chceš se u angorek prát?!" namítla Carol, ve smyslu, že její kůň je mnohem lepší a jestli chce Christian tvrdit něco jiného, bude se muset napřed vypořádat s ní.

"Já se s dámami neperu! Je to proti vší mé galantnosti." uzemnil jí král.

"Máš ale sakra smůlu, protože dámy se perou s tebou!" řekla Caroline a jednou rukou ho shodila z koně přímo do fóntány. Následně chytla takový záchvat smíchu, že tam zhučela sama. To se už smál i Christian. Elenis skočila za nimi a všichni tři seděli mezi kachnami a řehtali se, ani nevěděli čemu. No jsou normální? Posuďte sami...

Mezitím jedna ze stařen tleskla a všechny růže se přebarvily na černo, andělíčci z fontány, ačkoli kamenní utekli, vzduch se začal nádherně třpytit, kolem vyrostla řada zcela nesystematicky zasazených mohutných stromů s vyvýšenými kořeny místo laviček, které poskytovaly zahradě krásný stín.

Později jsme už byli nastoupeni před vchodem a čekali jsme na poslední opozdilce.

"Půjdeme den, dva pak vyjdeme schody a ocitneme se v ÚB. Vplížíme se na vzdušné ostrovy, nesmí nás nikdo vidět. Už jsem zapsala Mayu a Theodora do prestižní školy jménem Akademie magického slunce... aby se nenudili, zapsala jsem tam i Chrisse a Elenis. Tamější učitelé jsou na naší straně. Jakmile bude umět Maya bojovat, postavíme se drenyniům a osvobodíme mou zem!" trylkovala Shis. Zřejmě se už nemohla dočkat, jak se přede všemi znemožním a naděje půjde do kytek. Sice dnes byl jeden z těch "dnů", kdy je na Saraže přítmí, ale stejně bylo vidět, co jsme to za bandu exotů. Christian a Elenis seděli celí mokří v koutě a drželi se za ruce, Theodor poskakoval kolem, snažící se napodobit Anne, ale nemělo to ten účinek, pan Smith zkoušel, jestli je hrad k jídlu, Shis odchytávala náhodné lidi, kteří šli zrovna po ulici a nekompromisně kritizovala jejich oblečení, či účes, Trixie, odhodlaná jít s námi, seděla na okně a pozorovala mně, jak pozoruji jí, abych se trochu odreagovala. Konečně jsme opustili brány hradu i města.

Šli jsme loudavým krokem polní cestou, když v tom-

"ZA TOHLE MI ZAPLATÍŠ! Zlomila jsem si nehet! Zkrepatěly mi vlasy! Přišla jsem o ples a to jen kvůli tobě a Havranici!" ne. To ne! Havranice mi říká jen jediný člověk. Pomóc! Průšvih. Zachraň se kdo můžeš! Zachraň MĚ kdo můžeš! Sisi! Avšak nikdy jsem jí ještě neviděla tak ztrhanou, rozcuchanou, špinavou a otrhanou. Museli jít nepřetržitě strašně dlouho. Ale stejně to byl pohled za všechno úsilí! Vedle ní šel Tim. Juchů! Nebo, jak říkají Sarahští: JU-CHŮ! Rychle jsem běžela svého bratra obejmout. Možná vás ani nepřekvapí, že objímání Sisi jsem si raději ušetřila...

"Ahoj Time!"

"Ahoj Mayo! Jsi v pořádku?" zeptal se Tim. No, nemám téměř žádný důvod k tomu, být v nepořádku... tedy samozřejmě když pomineme, že jsem právě s mluvící tygrošakalkou a několika exoty na cestě zachránit svět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Frána Frána | Web | 18. května 2013 v 12:46 | Reagovat

Jako vždy moc povedené, jdu si přečíst další kapitolu :)

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | E-mail | Web | 18. května 2013 v 17:11 | Reagovat

[1]: Děkuji moc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama