"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 5 část III.

22. března 2013 v 19:25 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Další a konečně poslední část páté kapitoly, možná trochu kratší než předchozí části, ale nepovedlo se mi to rozdělit méně nešťastně. První část je psána z pohledu Christiana, pak se to přepíná zpátky na Mayu, takže doufám, že se v tom alespoň vyznáte. Jako obvykle děkuji za komentáře a vůbec za přečtení a upřímně doufám, že se vám to bude líbit.

o třicet minut později, tábor růžovek

pohled Christian

Otevřel jsem oči. Byl jsem v nějakém sklepení, všude na stěně byla plíseň, pavouci a páchlo to tady. Raději jsem oči zase zavřel. Nenávidím pavouky! Jsem arachnofobik. Ale ještě více než ty ubohé, osminohé tvory nenávidím růžové hlavy. Vždyť chtěli zabít Elenis! Počkat! Už si vzpomínám... jsem mrtvý? Jsem v pekle? To by sedělo, co bych taky pro angorky dělal v nebi? Ucítil jsem prudkou bolest. Aha, tak asi žiji. Bohužel... to nemohla ta růžovka lépe mířit? Kdyby bodla přesně, bylo by již teď trápení mé ukončeno. Elenis. Kde je Elenis? Chraňte Dreepa angorky, neboť jestli jí jen malinko ublížil, nedožije se úsvitu! Avšak zatím to vypadalo, že pokud se tady někdo nemá dožít úsvitu, tak jsem to já. Je už jen jediná šance, a ta šance se jmenuje Anne. Ne, nejsme dvojčata (jsem o dva roky starší), ale jsme mentálně propojeni, víme dobře, kde ten druhý je, jestli je v pořádku a v neposlední řadě umíme spolu telepaticky komunikovat. No a má armáda čítá tři miliardy vojáků. Co z toho vyplývá? Ano, pošlu vzkaz Anne, ta přivede armádu... problém vyřešen. Ale zase tak lehké to není. Zaprvé, musím si být jist, že mluvím pouze s Anne, Anne a nikým jiným. Sourozenců máme totiž spoustu a mentálně propojeni nejsme jen my dva... a řekněme, že jsem jako oživlá vysílačka. A kdyby signál zachytil i někdo jiný, věru blbě by to skončilo.

Anne...

Christiane! Au, ty jsi zraněný, viď? má sestra naráží na to, že i bolest máme sdílenou.

Trochu. Přepadly nás růžovky.

Ti loupežníci s růžovými hlavami? Dostali vás?

Dalo by se to tak říci. Zjistíš, kde jsem?

Ne, někdo mi ruší anténky.

No, ale růžovky to nemusí vědět...

Zákeřný to plán! Ale musím končit, cítím, že NĚKDO si pohrává s možností nás odposlouchávat. Hodně štěstí!

Ten někdo, náš nejstarší bratr by vážně neměl zaslechnout své jméno. Totiž, nepatří zrovna ke straně dobra... do vězení přišel hlavní blbec s idiotským jménem. Rozhodl jsem se předstírat, že ještě spím.

"Doufejte, že ještě nevzdechl. Pokud by to byl on a natáh u nás bačkory, Sarahští by ho pomstili a do toho se zaplést nechcu." křikl po svých pochopech. Přešli ke mě blíže.

"Ještě dejchá." no samozřejmě, kdy oni naposledy zadržovali ve spánku dech?

"Ty poštovní známky, idiote!" křikl po něm. Zadíval se na poštovní známku a pak dlouze na mě.

"Jo, je to on. Christian Liam VII. Sarahský. Zajali jsme krále!" vykřikl Dreep nadšeně. To je toho...

"No konečně ti to došlo." já pitomec jsem se neovládl a promluvil jsem. Myslíte, že mi uvěří, když teď dodám, že mluvím ze spaní?

"Vida, princátko se probudilo?" zašišlal na mě Dreep.

"Jsem král, ne princ." odpověděl jsem odtažitě.

"Nejsi na krále trochu moc mladý?" řekl. Pche! To mě urazilo. Je mi dvacet, co by chtěli? Abych nastoupil na trůn v šedesáti? A místo mě by vládl kdo? Strýček Andrey? Ten je starý dost, ten je přímo prastarý... a mimoto si myslím, že i kdybych těch čtyřicet let počkal, stejně by se nic nezměnilo... počkejte, dozvíte se proč.

"Zatímco ty jsi na úplného idiota starý dost." odsekl jsem arogantně. No, na to, že umírám to není špatné, ne? Ale obvykle jsem výmluvnější...

"Tos neměl říkat!" zařval. Ju-chů! Řekl přesně to, co jsem chtěl.

"Ne, to ty jsi udělal chybu. I když to zní absurdně, aproximativně za dvacet, třicet minut tady bude moje sestra s armádou. Neptej se jak, to víš, my Sarahští a naše kouzla... respektive máš jen absolutně irelevantní šanci to přežít." předvedl jsem zlomek své zásoby dlouhých, cizích a nevyslovitelných slov. Doufám, že pochopil, že to byla výhrůžka...

"Blufuješ." odpověděl Dreep, ale v hlase mu byly znát pochyby. Ju-chů! Opět se mi zlý skutek zaslouženě vydařil a v pekle mi již chystají kotlík. Pche, nedočkají se. Ne, že bych nikdy nezemřel. Zemřu brzy a rád. Doslechli jste se již o té pověsti, že pokrevní Sarahští musejí po smrti zůstat duchy na hradě a nepokrevní (např. Elenis) si smí vybrat? Ano? Není to pověst. Je to skutečnost. Má matka, Kaila Sarahská už nějakou dobu straší na Severní chodbě. Otec si ovšem našel druhou manželku, naprosto normální fiflenu Lissibeth, která nás nutí říkat jí "mami"... pche, to už bych raději takhle oslovoval Caroline Gamiérovou, moji prapra...pra tetičku.

"Uvidíme." řekl jsem s profesionálním, trochu zákeřným úsměvem. Vypadal mírně vystrašen, povedlo se! Musím, až se vrátím na hrad, uspořádat oslavu. Odešel. Naštěstí. Ten zápach se již nedal vydržet.

Když odcházel, jeden z jeho pochopů sem přímo hodil omráčenou Elenis. No tohle! Zacházet takhle s královnou! Měl jsem čím dál, tím větší chuť dopřát Dreepovi jeden triumf- byl by první, koho bych dal mučit a popravit! Ten slizký, muchovšivý, žabokluzký arciblbec! Přešel jsem blíže k ní.

"Nissie?" oslovil jsem jí, abych zjistil, jestli je vzhůru. Vypadala v pořádku. Snad jí neublížili...

"Christiane!" vykřikla a obejmula mě. Přivinul jsem ji k sobě.

"Víš, že jsem na tebe vlastně hrozně naštvaná?" zeptala se.

"Nevypadá to tak."

"Ale je to tak. Vždyť víš, že nesnáším, když za mě lidé pokládají životy, i když jen málem! A ty hlavně." prohlásila tiše. Přiznávám, věděl jsem to. Ale měl jsem dobrý důvod, abych udělal, to co jsem udělal, ne?

"Měl jsem tě nechat umřít?" zašeptal jsem.

"Ano. Možná. Asi. Snad. Vážně netuším. Ale to nemění nic na to, že jsem hrozně naštvaná a to opravdu moc-"

"Miluji tě." řekl jsem a políbil jsem ji.

na druhé straně tábora růžovek, pohled Mayin deník

Skvělé. Neříkala jsem to? Zase jsem se předvedla. Nechala jsem všechny své přátele spadnout do pasti. Vážně, nespletla se Shis, když mě označila za vyvolenou?

"Ne, nespletla!" ozvalo se tlumeně z krabice. Grrr! Čte mi myšlenky! Já a ostatní jsme byli v cele. Pořádně to tady páchlo a pavouk kam se podíváš, ideální letní sídlo, že bych se tady přestěhovala? Sisi kvůli něčemu nadávala Theovi, ten jí ignoroval a místo toho zkoušel napodobovat Christiana a pořádně falešně zpíval na celé kolo "hymnu" a Sisi tomu střídavě mezi nadávkami dodávala vražednost hlasitým broukáním, které mělo napodobovat kytaru. Znělo to, jako když si Trixie střihne duet s motorovou pilou. A co dělala samotná Trixie? Stočila se do klubíčka a zakrývala si uši tlapkami. Mimoto i slova měli trošku popletená, nevšimla jsem si, že by tady místo květin rostla podlaha... Tim se krčil v koutě a ani se mu nedivím, že se nijak nezapojoval. Smith se snažil protáhnout mřížemi a to proto, že tam pár Dreepových pochopů upustilo kousek housky. Shis byla v krabici (mimoto železobetonové krabici). Jen Christian a Elenis tady chyběli. Pokud už náhodou nejsou mrtví, pak mají štěstí, že tady nejsou, neboť poprava "zpívajícím" Theodorem je vážně krutost světa.

"Soustřeď se na mříže!" okřikla mě velevážená krabice a vytrhla mě tak z opravdu hlubokých úvah.

"Co mi to pomůže?" odbyla jsem ji líně. Soustředit se v téhle situaci? To tak! A ten mňoukající Theo a podivně bzučící Sisi mi taky na koncentraci nepřidávají...

"Soustřeď se na mříže!" zopakovala Shi-Shi netrpělivě. Někteří lidé, tedy ehm... bytosti jsou vážně neodbytné. Přešla jsem k mřížím, které mně, ostatní a v krabici uvězněnou tikiri dělily. Podívala jsem se na ně. Vypadaly pevně. Fajn, a co s nimi mám dělat?

"Koncentruj se!" to se jí dobře řekne, ona je tygrošakalka v krabici... takže jsem zaměřila mysl na jediný bod (což nebylo tak jednoduché, víte, kolik mi v hlavě poletuje slonů a pruhovaných dinosaurů?). Usilovně jsem si přála, aby mě propustily. Aby se rozestoupily do stran. Aby se roztříštily. Vypadala jsem jako blbec, ale to otravné něco ve mě mi říkalo, že to vyjde. Ach ne... chyba, kde se stala chyba? Totiž, mříže se šíleně roztřásly, dveře se otevřely. Ale to nebylo zdaleka všechno. Když jsem vyjmenovávala, co si přeju, aby udělaly, nevěděla jsem, že to pochopí doslova! Mříže se rozpadla a kousky se rozestoupily do stran. Pak už jsem ztratilakoncentraci úplně. Což kousky železa popravdě vzaly asi jako propustku ze služby. Krabice se rozletěla, Shis vyskočila a společně jsme zíraly na pohromu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama