"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 6.

22. března 2013 v 19:35 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Šestá kapitola. Pravopisné chyby opět všudypřítomné a občasně věty nedavájí smysl, ale stejně doufám, že se vám to bude líbit.

Kapitola 6.: proč neoživovat železo a proč jsou taxíky úplně zbytečné, když máte kočku- překladatelku

Železo totiž ztratilo poslední kousky loajality a rozuteklo se po věznici, a dělalo si, co chtělo. Doslova! Jeden sebestředný kus mlátil Theodora, který ho zasypával nadávkami, další zkoušely postavit pyramidu sami ze sebe, pár z nich prohánělo pavouky po stropě a několik se mi vytrvale snažilo podrazit nohy. Moc jim to ale nešlo, jelikož jsem se nehýbala a zírala s pokleslou čelistí.

"A.. a to jsem udě-udělala jjá?" vykoktala jsem.

"Ano. Máš štěstí, že ti to došlo, alespoň to nemusím uklízet já. Zábavný pohled, ne?" opáčila klidně a cynicky Shi-Shi. Jasně, zábavný pro ni.

"Nech mě na pokoji! Mayo, zastav to!" křikl Theo a chytil další kus železa, který přiběhl bratrovi na pomoc a začal s ním tlouct ten první, který mu s sadistickým nadšením dával co proto.

"Přestaňte!" zařvala jsem do prázdna. Má železo uši? Slyší mě? Rozumí mi? Vnímá mě? Poslouchá mě?

"Hele, mi ti už nesloužíme!" odpověděl jeden ze skupiny odbojného železa pohrdavě. Ta drzost!

"Mayo, když oživuješ věci, měj vždy na paměti, že tě zásadně nikdy nebudou poslouchat!" poučila mě tikiri a jednou ranou mocné magie vzala železu jeho nově nabytý život. Jedno byl zrovna uprostřed skoku a když ho Shi-Shi umrtvila, bezvládně spadlo Theodorovi na hlavu.

"Fajn, najdeme Chrisse a Niss. Budou asi v jiném sklepení." řekla šakalotygřice klidně a rozběhla se. My jsme běželi za ní.

"Mají tady vinárnu?" zeptal se Smith starší připitoměle. Nikdo mu neodpovídal, neboť ho nikdo nechtěl urazit. Byl zázrak, že jsme nepotkali Dreepa a spol., než jsme konečně dorazili na místo. Christian bojoval s mřížemi, mimochodem nevypadal nijak vážně zraněný, na to že před půl hodinou umíral... mříže s přehledem vyhrávaly. Už jsem se připravovala, že vylomím i tyhle mříže a pravděpodobně způsobím další vzpouru železa, tedy v tomhle případě železobetonu, když se Theo opřel o stěnu, omylem zmáčknul nějaké tlačítko a vyhlásil tak poplach. Všechno začalo pípat a blikat. Je jen otázkou času, než se přiřítí růžovky. Koncentrovala jsem mysl na mříže a tentokrát i na jediný povel. Otevřít! Dveře se otevřely a oba vězni vyběhli ven. Když Theodor (dnes na stupnici pitomosti 10 bodů z 10ti) uviděl Christiana, dostal se zase do ráže:

"Jsi normální?! Vyvolat poplach?! Chytí nás a bude to tvoje vina!" křikl po králi.

"Ne, normální v žádném případě nejsem! A mimoto já?! Moje vina?! Já ten poplach nevyhlásil, na rozdíl od tady připitomělého někoho, nechci jmenovat, že THEODORE?" vrátil úder Christian. Shis vrazila oběma vzdušnou facku, aby zabránila hádce. Běželi jsme ven. Cestou jsme vyloupili zbrojnici, takže už i Trixie byla vyzbrojená až za ušima. Dreep pořád nikde, to je podivné... byli jsme venku, ale zdaleka ne venku z nebezpečí.

Bylo na čase uloupit ještě nějaké koně. A to hodně rychle, neboť jsem to s tím Dreepem asi zakřikla... hnal se s několika růžovkami na koních s naštvaným výrazem. Divíte se? Zdemolovali jsme mu půlku věznice a vyplenili zbrojnici. Christian vytáhl ukradenou kuš, zamířil a vystřelil. Ale Dreep byl rychlejší, uhnul a šíp zasáhl růžovku jedoucí za Dreepem přímo doprostřed hlavy.

"U angorek!" zasyčel Christian a Theo mu vytrhl zbraň z ruky.

"Vrať mi to, já jsem si to ukradl první! A mimoto s tím přece neumíš zacházet!" křikl na něj modroočko, ale už bylo pozdě. To bude průšvih! Spletla jsem se. Theodor půl minuty přemýšlel, na co ta kuš vůbec je, pak pravděpodobně omylem vystřelil a trefil Dreepa do ramene. Nepřítel rychle odvolal svou armádu a jel rychle pryč. Všichni kromě Christiana začali tleskat. Chriss se tvářil poníženě a bylo vidět, že by se nejraději do země propadl.

"Stádo fialových buvolů!" zařval Theo vyděšeně.

A opravdu se k nám jedno blížilo. Skoro všichni se zaobírali tleskáním, Christian svou uražeností a Theo křikem. Jediná, kdo opravdu zareagovala, byla Trixie. Rozběhla se a než řeknete "hlupák Theo a uraženec Chriss", seděla na hlavě nejhlavnějšího buvola a hlasitě něco mňoukala.

"Trixie říká, že jejich vůdce se jmenuje Boo a budou nám pomáhat, pokud zaplatíme." řekl král. Vzpomněla jsem si, co o něm říkala Shis. Konkrétně, že se umí dorozumívat s kočkami. Takže buvoli? Hmm, vážně luxus. Vždyť jsou v naší skupině tři korunovaní vládci! To se nemohlo kolem prohánět místo buvolů třeba stádo těch nejušlechtilejších koní? Uh, začínám chytat sarahské manýry... vlastně stádo koní by mi bylo stejně na dvě věci, neboť jsem na koni nikdy neseděla a vážně nevím, jestli bych na ně dokázala vůbec nasednout, natož na nich jet... a stejně jsme měli malý problém... nás byl sedm (nepočítám ty z nás, kdo mají více, než dvě nohy). No a buvolů bylo jen čtyři...

"Jaké je to tady shromáždění?" za našimi zády se z ničeho nic zjevil neznámý muž. Vážně zjevil! Buďto mě v poslední době s oblibou klame zrak, nebo se lidé kolem mě s oblibou přemisťují. Neznámý byl vysoký, asi stejně starý jako Christian, celkem pohledný. Měl světlé, rozcuchané vlasy, ale ne tak světlé, jako má například Theodor. Neměl na sobě nic růžového, takže jsme neutíkali. Upřeně zíral na Shi-Shi, jako by se snažil určit, jestli je to opravdu ona.

"Jmenuji se Alex a putuji do Drenynie. Však víte, Křišťálové schodiště..." představil se. Drenynie je země drenyniů, ale to vám už asi došlo. Proč? Co by dělal u drenyniů? Nevypadal jako jeden z nich. Nebyl sice tak závratně elegantní jako Christian, ani tak roztomilý jako Theo, ale přesto nevypadal špatně. Na rozdíl právě od drenyniů.

"My jdeme zase na Vzdušné ostrovy, rozhodně víš, kde to je. Takže máme kus cesty společný." řekla Shi-Shi rozladěně.

"Vy jste tikiri!" užasl Alexander.

"Chceš autogram?"

"Vaší zemi ovládají drenyniové!"

"Všimla jsem si. Ne však na dlouho..." odsekla tygrošakalka.

"Jdu s vámi. Stejně jsem šel do Drenynie jen proto, abych našel pár těch zrůd a každou z nich zabil."

"To mám s drenynii v úmyslu i já." přisvědčila Shis.

"Ale ke vstupu potřebujeme krále..."

"Ehm. Já, Christian VII., jsem tady!" upozornil na sebe Chriss, ale Alex ho nevnímal.

"Dobře." řekla Shis. Fajn, je nás osm. Tikiri a kočka se usadily na hlavě náhodného buvola. No juchů, museli jsme jet po dvou. Měla jsem na výběr mezi Sisi, Alexem, Smithem mladším a Smithem starším. Bez mučení jsem si vybrala Thea. Ne, že by bylo nějak jednoduché, vyškrábat se na buvola. Asi tak pětkrát jsem spadla, čtyřikrát jsem zkoušela na ubohé zvíře doslova naskočit, čtyřikrát to skončilo tak, že jsem chudáka buvola přeskočila úplně a skončila v blátě na druhé straně... Theodor si v pohodě seděl už nahoře, nevykládal žádné zbytečné úsilí mi pomoci a to i když jsem ho alespoň třikrát omylem shodila dolů. Nakonec se přede mnou konečně objevily schody. Podívala jsem se na Shi-Shi. Spala! Nemůže přece čarovat ve spánku, nebo snad jo? A když ne ona, tak kdo? Christian ani Elenis to být nemohli, i když něco divného na nich doopravdy je. Zrovna teď seděli na jednom z buvolů nedaleko od nás a dokonce jsem zaslechla, o čem mluví. Bohužel se bavili o slonech v souvislosti s tou záhadnou Vanessou, pak změnili téma a začali si plánovat, jestli by nebylo dobré zůstat chvíli na Vzdušných ostrovech na dovolené a pomoct při té příležitosti Shi-Shi a nějaké Iris s nápravou škod. Nakonec přece jenom začali mluvit o něčem (pro mě) zajímavém. Ale ztišili hlas. Zaslechla jsem jména Vanessa, Nicolleta, Lee a Maya, po té Maye ztichli a podívali se mým směrem. Aha, všimli si, že si hraju na štěnici. Když se ostatní dohádali, kdo pojede s kým, mohli jsme vyrazit. Slunce zapadlo ještě více než před tím, začala noc. Pravá noc, normální noc, noc kdy se má spát. Tedy noc, kdy by se mělo spát, ale já nějak nemůžu usnout.

"Theo? Spíš?" zeptala jsem se šeptem.

"Nespím. A ty?" odpověděl inteligentně.

"Jo, mluvím asi ze spaní."

"Aha. Víš Mayo, choval jsem se jako absolutní pitomec. Ale to jenom proto-"

"Že jsi pitomec?" přerušil ho až moc známý hlas. Někdy Christiana Sarahského tak nenávidím! Ale divné, že nás on a Elenis slyšeli, vždyť jsme opravdu šeptali... že by má další schopnost? Být paranoidní? Alex rozhodně není tím, za koho se vydává, Shis je démonicky náměsíčná, Christian ani Elenis rozhodně nejsou lidé a mají schopnosti, o kterých se lidem ani nezdá a Theodor je pitomější, než vypadá. Silně uvažuji, kde je tady nejbližší blázinec.

"Přála bych si být krab, žít na rudé planetě a vykřikovat "E.T. volá domů!" Jejda, zapomněla jsem polykat bublinky!" pak jsem si ale uvědomila, že to křičím nahlas. Christian a Elenis zadržovali záchvat smíchu, Shis se taky začala usmívat potutelněji než obvykle, asi jsem pobavila i jí. Zpomalila jsem buvola a usnula.

Opět jsem byla v té stejné suché a temné krajině. Je to sen? Je to skutečnost? Už věřím všemu. Podívala jsem se kolem, kde je ten hrozný drenynij, který tady povětšinou bývá. Juchů! Není po něm ani stopy! Tak jsem se jen tak nenuceně procházela. Nebylo tu téměř nic. Nic, kromě kamenů. A kdyby to byly alespoň kameny na které se dá sednout, ne to zákonitě musí být miniaturní mini kamínky na zemi. Jé, strom! Támhle je strom! Jediný strom široko daleko! Juchů! Běžela jsem tam. Sice to byla vážně skromná oáza, strom a pouze ten strom, ale alespoň něco. Tedy, strom a ten kámen, o který jsem zakopla a rozpleskla se o zem. Uslyšela jsem tlumený smích. Kéž by to byla Vanessa, protože ta je povětšinou znělkou na úplném konci snu. Měla jsem pocit, že tohle teprve začíná... ten smích nebyl tak mrazivý a vysoký, jako Vanessin, takže jsem usoudila, že tu nejsem sama. A taky že jsem nebyla. Z jedné z větví toho stromu na mě hleděl mladý, pohledný muž. Nejprve jsem si myslela, že je to Christian. Ale ne, tenhle někdo vypadal o pár let starší, měl delší, černé vlasy svázané za zády a taktéž křídově bledou pleť. Rozhodně to byl ale Sarahský. I oblečen byl jako jeden z nich, ale na černém kabátě měl erb Anardu, totiž černé meče na červeném podkladu (což je opak Sarahy, my máme rudé meče na černém podkladu, jestli jste si všimli).

"Kdo jsi?" zeptala jsem se.

"To není důležité. Důležité je, kdo jsi ty. Tedy, kdo bys měla být." odpověděl povýšeně.

"Kde to jsme?"

"V Drenynii, ale vlastně ne. Nejsme nikde. Jsme ve snu."

"A proč tady jsme?"

"Ty tady jsi proto, že má paní nechce, aby jsi nabírala síly, tak tě když spíš drží tady. Minule tě hlídal Hnoják, dnes to padlo na mně." odvětil otráveně. Hnoják je drenynij? Já to tušila!

"Tvá paní?" tak to by mě zajímalo.

"Vanessa, přece." řekl, jako by to bylo zřejmé.

"A ty se jmenuješ? Já jsem Maya." já z něj to jméno vypáčím, jednou mi to říct musí...

"Proč chceš vědět, jak se jmenuji? Abys mohla referovat mému drahému bratříčkovi, co jsi se dozvěděla? Nebo urychlit snažení mé drahé sestřičky, rozbít tohle snové vězení a dostat tě odsud?"

"Tvé sestry? Anne?"

"Hmm, chytrá. Tak se přihlas do nějaké tipovací soutěže a nadpřirozeno a vůbec záchranu světa nech na Shi-Shi a mé pošílené rodince, jo?" odsekl.

"A jak se jmenuješ?" naléhala jsem.

"Nedáš si pokoj, že? Lee Liam I. Sarahský. Stačí, nebo chceš vyjmenovat i tituly?" řekl Lee mrzutě.

"Jak by mě odsud mohla Anne dostat?"

"Jednoduše. Ovlivňuje sny, vytváří je, opravuje... má paní má podobnou schopnost, ale Anne je v tomhle mocnější. Takže tady budeš asi tak pět minut, než nás najde."

"A co bude s tebou? Rozplyneš se?! Zmizíš navždy?!" zhrozila jsem se.

"Ne. Má paní mě zachrání. A stejně bych se pravděpodobně nerozplynul. Ty snad vždycky umřeš, když se probudíš a pak zase záhadně vstaneš z mrtvých?" poznamenal Lee sarkasticky.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama