"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 8.

23. března 2013 v 9:37 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Osmá kapitola. Varuji před překlepy, složitými popisy rodinných vztahů, šíleností, nezáživností a pravopisnými chybami. Doufám, že se vám to bude líbit.

"Je úplně v pořádku, jen spí." uklidňovala někoho tikiri. Spí? Kdo spí? Pak mi došlo, že to mluví o mně. Jé! Já jsem živá! Tedy, asi... zatím to není jisté... otevřela jsem oči. Ta tikiri přede mnou je Shi-Shi. Jak to proboha vím? Dále je tady Tim a nějaká připitoměle tvářící se blondýna. Sisi? Asi. Ale dozajista je to moje sestra, vzpomínám si. Další tady byl moc hezký modroočko s arogantním úsměvem. Jak se to jmenoval? Christopher, nebo tak něco... vedle něj stála další blondýna, měla delší a světlejší vlasy než Sisi a byla vyšší než ona. Její jméno začínalo na E. Nedivte se mi, kdo si má všechny ty Sarahské pamatovat, když ztratil paměť. Počkat! Sarahské?! Tak takhle se jmenují! Christian a Elenis Sarahští! No, ale pokračujeme dál. Na druhé straně, daleko od nich stál další blonďák, i on byl hezký a vytrvale zíral do blba. Přestala jsem zírat na blba a podívala se na další osobu. Už si vzpomínám! Jmenuje se Alex! A poslední byl někdo, kdo právě zkoušel pojídat osadu před námi. Podivný to průvod!

I tohle místo bylo podivné. Houpající se vzdušné mosty, domy na skalách pod skalami, ve skalách. A k tomu to všechno tady bylo vlastně nějakých těch dvě stě metrů pod zemí, v jeskyni. Tak se v tom zkuste vyznat... všude chodili lidé v divných hábitech, někteří jezdili na kárách táhnutými osly a jiní táhli osly vezoucí se na káře. Prý se tady hodně krade. Je to logické, vlastně tohle jsou všechno pracovníci jedné a též firmy a jejich šéfka je nejlepší zlodějka na světě. A na co že se ta firma specializuje? Vyrábí kožichy? Cvičí koně? Zemědělství? Omyl. Loupežina, krádeže a občasně krádeže.

"Pche, prý že se tady krade. Ještě mi nic nezmizelo!" vejtahoval se Theo.

"Víš to jistě?! A co můj klobouk, který jsem ti před chvílí půjčil?! Měl jsi ho hlídat, bylo to rodinné dědictví, po Elmerovi!" zavrčel Christian. Theodor se podíval nahoru a zjistil, že starodávný, černočerný šlechtický klobouk s pavím perem je dávno fuč.

"Ups... promiň. Ale jsi vážně pitomý a ten klobouk byl taky pitomý a Elmer taky!" řekl Theo na svou obranu. Všichni saražané zatajili dech a vytřeštili oči. Urážka Elmera! Neslýchané! Věděla jsem, že můj kamarád přeskočil laťku všeobecné sarahské trpělivosti. Sarahským můžete nadávat do pitomců a oni se vám vysmějí. Urážejte jejich klobouky, ale to s mírou, neboť jsou na to hákliví a snadno by jste mohli skončit rozsekaní na kousky. Nadávejte si klidně většině jejich předků, není -li už vám život milý, ale nikdy, nikdy neurážejte Elmera. Nejen před Sarahskými, ale i před všemi ostatními saražany. Elmer není prostě jen pár století mrtvý král a děsně slavná celebrita, je to symbol sarahské svobody a bez něj by se náš stát ostatně jmenoval "Západní Anard" nebo tak nějak. Totiž anarďané s oblibou pojmenovávají své kolonie a části Anardu po světových stranách, ale trošku se míjí účinkem. Totiž, hlavní a nejobávanější je Jižní Anard, který je na východě. Severní, trochu zaostalejší, díky "inteligentní" vládě (dozvíte se potom) leží mimochodem na jihu. A Východní? Ten je pro změnu na západě. Chytří to lidé, že? No, ale zpět k tématu. Já jsem se neurazila, protože se ani tak nepovažuji za saražanku (šílíte? Podívejte se na Sarahské, saražani jsou národem zlých exotů, zákeřných bláznů a jako lišky mazaných potrhlíků!). Jelikož Ienfinie je na hranici s Elsií, tak jsme rodina tzv. sarahských elsianů a nás nějaký Elmer nezajímá.

Než však Christian stačil zaútočit, meč k hrdlu přitiskl Theodorovi někdo jiný. Za ním stál duch! Vykřikla jsem. Áááá! Duch! Mám halucinace! Ano, Mayo, klid. Jistě ji vidíš jen ty. Máš ale bujnou představivost... ach ne. Vidí jí i ostatní. Tak počkat! Ona existuje? Áááá! Duchové existují! Byla to mladá, nadpřirozeně krásná žena. Sakra, další vejtaha. Jak má mít člověk v takové společnosti nějaké sebevědomí? Měla na sobě kalhoty, košili a vestu, rozhodně to nebyla žádná princeznička. A mimoto měla taky na rozcuchaných po lopatky dlouhých kaštanových vlasech Christianův klobouk, který ukořistila před chvílí Theovi. Vznášela se kousek nad zemí a občas zablikala.

"Neurážej nikoho čisssté krve, sssmradlavče Sssmithi. S-s-s..." zasyčela Nora Lin.

"Zdravím, Noro Lin. Rád tě zase vidím." pozdravil ji Christian.

"Sssarahssský! Nejssste v Sssvaté radě Sssvětla! A mimoto jssste mě sssabili!" okřikla ho duchyně.

"V té vaší radě nejsme od té doby, co se stala fidlátky Anardských. Neměli jste je tam vůbec zvát. Snad si pamatuješ, královna Yasmine, také zvaná jako Yasmine Dobrotivá, z rady Světla vystoupila. A technicky není možné, abychom tě zabili my..." argumentoval král. Tu jeho poslední narážku jsem nepochopila. A taky pořád nevím, co ta příšerná Svatá rada něčeho dělá! A kdo je to Vanessa? A jak bych mohla já zachránit svět? A v neposlední řadě- co za bytosti jsou Sarahští? Otázky mi v hlavě vířily, kroužily, hádaly se, která z nich je důležitější a rozhryzávaly mi mozek na kousky.

"Yasssmine, má změkčilá sssessstřička prossstě neměla kuráž vyhodit Anardssské, tak vyhodila násss. A detailisssto!" sepsula ho Nora Lin. Cožeto? Její sestra Yasmine? Ona v tom jede s nimi! Je to Sarahská! Tak počkat, je sice těžké vybavit si hodinu dějepisu, kterou jsem neprospala... mám to! Yasmine I. Sarahská, zvaná Dobrotivá pro její odpor k temnu, dcera Elmera a Beatrix Sarahských. Ach jo, ti mají tak složitý rodokmen! Vyznají se v tom vůbec? Já tedy ne, ale kdybych žila celý život v tom blázinci...

"Chceme projít." řekl prostě Christian.

"Na Vzdušné ostrovy, vypráskat drenyniům kožichy. Počkat, oni žádné nemají... ale to je detail." dodala Shi-Shi.

"A jssste tak blbí, že sssi myssslíte, že vám to povolím?" řekla paní jeskyně a tleskla. Okamžitě se přiřítilo stádo pochopů a spoutali nás, ikdyž mnozí z nás se vzpouzeli a bránili.

"A ten klobouk sssi nechám!" zasyčela, když nás odváděli do věznice. Zrádkyně! Pitomka! Zákeřnost, předkeřnost, podkeřnost (může mi někdo milostivě říct, proč jsem začala vyjmenovávat slova, která mají něco společného s keři?)! Nořini poskoci mě samozřejmě okradli o všechno, co jsem měla u sebe-totiž o tři zlaťáky, uschlý list jitrocelu a posmrkaný kapesník. No pohroma, co budu bez těch pokladů dělat?! Ironie.

Cela zapáchala skoro stejně, jako u Dreepa. I pavouků tu bylo stejně, akorát že chybělo to oživlé železo. Nevím proč, mi najednou hrozně chybělo. To bude ale tím, že jsem hrozně vystresovaná a chytám syndrom zvaný také jako nenormálnost, šílenost, střelenost, potrhlost, či exotství.

"Co budeme dělat?" zeptal se Alex.

"ZEMŘEME! JÁ NECHCI UMŘÍT!" ječela Sisi. Do toho začal ječet Theodor, no prostě dokonalé.

"Utečeme." navrhnul Chriss potutelně.

"Taky si myslím. Kdo má plán?" přidala se Elenis.

"ZABIJOU NÁS! JÁ NECHCI UMŘÍT!-"

"Přemístíme se."

"Myslíš? Kdy jsi se ty naposledy pokoušel přemístit osm lidí, sebe a kočku najednou?" uzemnila mladého krále tygrošakalka ponuře.

"Spojíme síly, nebude to jen na tobě!"

"JÁ NECHCI UMŘÍT! VŠECHNI UMŘEME!-"

"Dobrý nápad, spojme síly!" ozývalo se ze všech koutů věznice, absolutní ignorace Sisi. Shis vyčarovala na podlaze kruh.

"Nebojte se, odevzdáte sice všechnu svou magii, ale jen dočasně, na pár minut. Mayo, Elenis, Alexi a dobře, Christiane, dotkněte se toho kruhu, tím mi dočasně předáte svojí magii a já nás odtud dostanu." pronesla tikiri.

"TO JE KONEC! JÁ NECHCI UMŘÍT!-" vřískala Globální pohroma, ale míjela se účinkem, nikdo jí totiž neposlouchal. Všichni udělali, co Shi-Shi řekla. Když jsem odevzdávala svou magii, měla jsem podivný pocit, že každou chvíli umřu. Nebo to bylo tou Sisi? Nakonec se pode mnou zem mohutně zatočila a věci začaly pomalu mizet... nejenom zem se točila, i můj žaludek metal piruety. Když tak, zvracím na Shis.

Když jsme přistáli, poklesla mi čelist. Všude byly křišťály, doslova! Zem byla z křišťálu, rostly tady křišťálové stromy, křišťálové květiny a občas se tudy prohnal nějaký ten křišťálový slon. Nic tak nádherného jsem dosud neviděla. Všichni kolem mě byli taky fascinovaní tou prazvláštní krajinou kolem. John Smith jelikož mu došla svačina začal pojídat křišťály, aby nakonec zjistil, že všechny jsou moc tvrdé a mají divnou, kamennou příchuť...

"Ten klobouk se pohnul!" Theodor se marně snažil setřást Trixie, která mu usnula na hlavě (s největší pravděpodobností za to nějak může Christian), Shi-Shi vyčarovala mapu a s Alexem u ní diskutovali, jestli by bylo lepší jít přes vesnici, nebo údolí. Christian a Elenis se nějak dostali na jednu ze křišťálových skal, které nás obklopovaly a postávající u obrovského kamene a živě se dohadovali, jestli by jim prošlo, kdyby shodili ten balvan na Theodora. Pak se shodli, že asi ne a znovu se vrátili k neškodnému tématu plánování dovolené a jestli jsou lepší sloni, nebo žirafy (oba stáli na straně slonů, ale hádali se, kdo více). Nakonec si řekli pár romantických řečiček a obejmuli se. No nejsou divní? Pokud jednou někdo postaví cvokhauz pro aristokraty, na Sarahském hradě najde pro tu budovu obyvatele... Tim seděl vedle Shis a Alexe a snažil se pochopit, o čem mluví a Sisi něco neurčitého ječela. Začínám si zvykat. Najednou se Theo z ničeho nic s "kloboukem" na hlavě smířil a začal z nudy házet kameny o skálu. Skála zaburácela a pohla se. Christian a Elenis seskočili a připojili se k nám, kteří jsme sledovali pohromu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama