"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Duben 2013

Nová spoluautorka

29. dubna 2013 v 16:27 | Petra |  Blog a názorové výlevy
No, jelikož jsem si řekla, proč překonávat rekordy v sebestřednosti, jako je například vést blog úplně sama, rozhodla jsem se přizvat novou spoluautorku- svou kamarádku Petru.
Možná si tím kopu hrob, jelikož Petra je jeden z té početné skupiny lidí, kteří píšou mnohem lépe než já.
Vítej na blogu, Petro!
opět superotravná, Kate Černobílá
Ahoj.Takže a bych jsem se vám představila jmenuji se Petra a je mi třináct let,no vlastně čtrnáct.Strašně ráda čtu knížky, píšu povídky a čtu si také povídky na internetu.Mé povídky budou trochu jiné než na jaké jste zvyklí od Kate, jelikož píšu jiný žánr povídek než Kate.Budu se snažit přidávat sve povidky pravidelně.Doufám že se vám mé povídky budou líbit a bude si to někdo číst.
začínající autorka Petra

Cesty jinými světy kapitola 23.

26. dubna 2013 v 22:10 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Tak. Dvácátá třetí kapitola. Opět trochu podivná. Možná, že by to mělo být více morbidní, ale snažím se vžít se do samotných postav a nelze popsat emotivně něčí pohřeb z pohledu sobeckého a bezcitného člověka, jako je Maya. Druhá část je z pohledu Madilim a je to vlastně o ničem, možná trochu divné. Ale ne tak divné jako následující kapitola (24.)... doufám, že se vám to bude líbit.
Kapitola 23: O tom, jak dokonale překazit bratrovi pohřeb a o malých problémech s mladšími sestrami

"Dnes budeme probírat nej-zka-že-něj-ší a nej-pi-to-mě-jší velmoc světa!" slabikoval Ryno. Caroline (ta je tady taky), Anne, Gillian a Lail okamžitě zvedli ruku.

"Anard?" vykřikla Anne, když byla vyvolána. Nicolleta zasyčela, ale pokusila se to skrýt nepovedeným záchvatem kašle.

"Ne. Sarahu! Co víte o Saraže?" ach, to se neměl ptát třídy plné Sarahských a jejich spojenců. Jen asi polovina žáků nejevila žádný zájem. A navíc jsem to věděla, že to bude Saraha. Co jiného je zkažené, pitomé a velmoc?

"Je to nejmocnější království světa!-"

"Mají tam skvělou vládu!-"

"Je sakra i nejbohatší v celé dimenzi!-"

"Magie! Je tam tolik různých kouzel!"-

"A armáda, že by svým počtem zcela zaplnila ostrov střední velikosti!-"

"A je prostě nejlepší!-"

No, to by vám jako obraz celé situace mělo stačit. Já jako jediná jsem už věděla o čem je řeč a také jsem to jako jediná chápala. Zlo. Saraha je zlo! A skvělá vláda? Pche! Fajn, Sarahští sice vládnou spravedlivě a v zemi je už dvacet tisíc let nepřetržitý blahobyt, ale no považte- oni nejsou normální! A jsou naprosto vyšinutí, arogantní a protivní!

Avšak jejich nejhorší vlastnosti (krom té nenormálnosti) jsou bezcitnost, tupost, sklony k trapasům a neschopnost inteligentní komunikace! Teda počkat, popisuju sebe...

No, zpět k situaci.

"Ne! Jste všichni vedle, saražanomilové odporní. Saraha je é... Nikk, pojď mi pomoct, já to po tobě nepřečtu!" prohlásil Ryno a brejlil do papírku. Blb. Nicolleta k němu obratně přiskočila a začala ho učit poznávat písmenka. Z její tváře se nedalo nic vyčíst, asi se jí povedlo sestrojit něco moc škodlivého pro životní prostředí, nebo vyzabíjet polovinu obyvatel Neonie. Na druhou stranu se však tvářila asi tak mile a odpočatě, jak žák základní školy po šestihodinovce matematiky.

"Saraha je krá-krávovství, které ty-ra-ni-zu-je už od sa-mot-né-ho vzniku všechna krá-lov-ství oko-lo. Jó, já to přečetl, já jsem dobrý!" zaradoval se tlusťoch. Ach jo, to bude dlouhá hodina...

"Já jako inspektorka přebírám velení nad třídou! Anardský, běž se někam zahrabat." vzala situaci do svých rukou blondýna, autorka toho "proslovu" který měl Ryno přednést.

"Inspektorka? Samozvaná? Či snad vanessouzvaná? Bez urážky Nikki, ale ty jsi asi tak inspektorka, jako já jsem zelený slon" ozval se Gillian.

V tom chytla mírovládkyně hrozný záchvat něčeho- vytřeštila oči, hystericky se rozječela, že má už Gilla dost a kdyby ji v dětství nenutili jíst polévky, nikdy by se tohle nestalo, třídou provanul nepřirozený vichr, kolem Nikk se utvořila bílá záře, zář putovala místností, dorazila k mladému mimozemšťanovi a pak si už nic nepamatuju. Omdlela jsem? Omráčilo mě to taky? Zabilo mě to taky? Měla jsem v úmyslu nad tím hluboce přemýšlet, ale v bezvědomí se přemýšlí dost těžko, tak jsem to pro dnešek zabalila a usnula jsem úplně, mouchy snězte si mně.

Ležím. Ležím na něčem měkkém. Na posteli? Možná. Otázka číslo jedna- kde to jsem? Otázka číslo dva- proč tu jsem? Jsem mrtvá? No, asi ne. Zraněná? Hlava mně bolela jak tisíc žiraf a nohy na tom nebyly o moc lépe, ale myslím, že na ošetřovnu to není.

Rozhodla jsem se rázně řešit otázku číslo jedna a rázně jsem se rozhlédla kolem. Tý jo! Rozhodně to je jeskyně, ale něco tady nehraje. Respektive to bude vážně jen možná tím, že stěny, podlaha, strop, nábytek- vše bylo z rubínů. Jednolitý kus rubínu. Bylo to sice nádherné, ale rubíny zavání Sarahskými, takže si musím dávat pozor. Nechci přece potkat nic tak otravného, že ne?

Podívala jsem se na sebe. Grrr! Převlékli mně! Nevím kdo, nevím proč, ale vím, že jsem teď celá v černém! Černé, po zem dlouhé, saténové šaty s černým opaskem a mírně zdobeným výstřihem a černá čelenka, kterou mi na vlasy připevnili průhledný, avšak černý závoj. Grrr! Zaprvé, to prostě není můj styl! Ty šaty jsou nádherné, předrahé a do lepší společnosti, akorát že já prostě preferuju zelenou a kachny. A ta čelenka? Nemám co dodat. Vypadám asi sice dobře, ale stejně připomínám truchlícího tučňáka v šatech po Elenis.

Juchů. Tučňák v sarahskoidní jeskyni se hlásí do vašich služeb. Teda promiňte, do vašich ne, do svých služeb. Stejně je to ale nanejvýš grrrr, nemyslíte? Není to náhodou porušování práv nás, smrtelníků obyčejných? A navíc bych ráda věděla, kde je Theodor. Nebo alespoň kdokoli jiný, kdo by mi objasnil situaci.

Haló! Jsou tu alespoň dveře? Jo. Tak hurá na ně. Rozběhla jsem se a po prudkém nárazu mně všechno rozbolelo ještě více. Aha, asi bych ty dveře měla napřed otevřít, než do nich vběhnu.

Uslyšela jsem hlasy. Samozřejmě, že ne ve své hlavě, copak jsem Sarahská? Uslyšela jsem je na druhé straně chodby, to dá rozum.

"Myslíš, že dorazí jeho blízcí příbuzní?" to říkala nějaká tygrošakalka, podle hlasu asi Karen. Jinak jsem ji přes to černé prostěradlo, které měla přehozené přes sebe nepoznala.

"Jeho sestry jistě ne, proč by se obtěžovaly. Ale Proximijští jistě pošlou nějakého zástupce, aby se neřeklo. Je mi z těch krys špatně." odpověděla znechuceně další asi rádoby duch, Shi-Shi. Ta prostěradla vážně nechápu. Copak jsme na pohřbu?

"Byl tak mladý. Starová musí pykat." vzlykla Karen posmutněle, ale i jí se do druhé věty vkradl naštvaný tón. Za co musí Nicolleta pykat? Koho zase urazila? Pche. Jak malicherné.

"Maya. Konečně se probudila. Tolik jsis toho prožila, ubožátko naše. Nechceš čaj?" řekla Karen, ale nebylo na tom ani špetky ironie. Ale za to její hlas zněl hrozně zlomeně a starostlivě. Fuj, já čaje nepiju. Já piju pouze vodu, když je nouze, ale jinak pouze sladké limonády. Čaj je pití senilních seniorů, tikiri a vyšinutých bytostí. Na to jsem příliš in.

"Ehm, proč máte ta prostěradla? Vypadáte jako čerstvě prostřený stůl, bez urážky."

"To nejsou prostěradla, to je prostý úbor smutku. Každá čestná a slušně vychovaná tikiri je nosí, když někdo umře, abychom daly najevo svou soustrast a že nás to mrzí a že jsme si vědomy, že smrt je jen další život. Proto se převlékáme jak ty říkáš- za prostřené stoly." sepsula mně Shis.

Co(že)?! Někdo umřel?! Kdo?! Theo? Snad ne! Já? Klid, já to nejsem. A Theo doufám taky ne. Ať to je prosím někdo jako Christian, na kom mi nezáleží, takže není pro svět nijak přínosný! Počkat, já nejsem svět. No, možná jsem, protože já svět zachraňuji.

"Tomu se říká, když někomu stoupne sláva do hlavy. Pozor děti, aby jste nedopadly taky takhle." ozvalo se za mnou To. Ne! Už zase.

"Štveš mně a víš to, že? A já nejsem slavná!"

"Ne? Tak proč je na tvou hlavu, v jistých kruzích, vypsaná odměna nekonečno zlaťáků? Proč si malé tikiri hrají na tebe, místo na tradiční hrdiny a i dospělé bytosti v tebe doufají a věří? Nejsi slavná, ne vůbec..." odseklo To. Rozhodla jsem se vzdorně ignorovat své vzdorné svědomí a zaměřit se na zjišťování podrobností.

To by mě ale nesměl někdo telekinezí netrpělivě táhnout pryč... letěla jsem chodbou a hlavou se mi míhaly různorodé myšlenky, až se tygrošakalky, jež mě "vedly" zastavily, kouzly otevřely masivní dveře a mi se naskytl pohled na asi nejvíce černě oblečených a z části i plačících exotů, co jen na světě je.

Překvapilo mně, že obrovská hala, kde jsme rázem byli nebyla z rubínu, nýbrž z rudého mramoru, mramorová podlaha, mramorové stěny, mramorový strop, mramorové pódium, mramorová rakev. Ups... asi jsem se doopravdy ocitla na pohřbu, či spíše smutečním rozloučení.

Byli tu všichni, koho si jen představíte, Sarahští (samozřejmě že ne všichni, Caroline, Anne, Lail a Christian s podivně se tvářící a sebou šijící Elenis), tikiri, všichni žáci školy, Rachel a dokonce přišla i Vanessa (!). Všichni v černé, všichni s alespoň slušně smutnými výrazy. Shi-Shi mně táhla, ať se posadím do čtvrté řady židlí a jsem zticha. Juchů! Theo! Je vedle mě! Není mrtvý! Začala jsem se nepatřičně usmívat štěstím, nezemřel nikdo, koho by mi bylo líto. Christian vstal a zkroušeně došel na pódium.

"Zdravím všechny, kdo se zde sešli v tísni, smutku a truchlení rozloučit se naposledy s naším přítelem, bratrem, žákem, spolužákem, Gillianem Jackem Proximijským. Uctivě prosím angorky, aby nejprve omluvily nepřítomnost jeho rodiny. Požádali mně, abych jakožto vzdálený příbuzný a král Sarahy pronesl smuteční řeč. Napřed jsem váhal, nevěděl co říci. Avšak každý z nás ví, že smrt je pouze dalším životem, že to není konec, nezanechávejme své životy shořet tou ztrátou, vzpomínejme a nenechejme Gilliana zmizet z našich srdcí a zemřít tak nadobro.-"

"Sorry, že jsem pozdě. Musel jsem ještě dokoukat jeden supráckej díl jedný telenovely. Hej, modroočko, padej z pódia, já chci říct o bráchovi taky pár levných keců." ozvalo se, do dveří někdo vešel a pokazil Christianovi proslov a několika truchlícím smuteční náladu. Už proto to asi nebude špatný člověk a navíc má fajn slovník. Je mi velice sympatický.

Střelhbitě se k němu stočily pohledy všech zúčastněných. Byl to mladý muž, asi tak dvacet pět let, měl kraťoulinké, skoro žádné, kaštanové vlasy, oblečen byl v nafouknutých šlechtických šatech, avšak zdaleka ne takových, jako nosí Sarahští. Sarahští se oblékají spíše jako nějací opravdu bohatí piráti. Prosté, asi kožené kalhoty v tmavé barvě, čistě bílá košile, zlatě či rudě zdobená vesta či kabát v černočerné a černý plášť. Samozřejmě klobouk, pořádně exotský, s perem rozličného ptactva a nesmí chybět nějaké ty zbraně, pěkně viditelně, aby z nich šel strach. To tenhle nově příchozí, to bylo o něčem jiném. Nebyla to taková elegance, ani zdaleka. Ani moc důstojnosti. Travnitě zelené nabírané kraťasy, smaragdová nabíraná košile, do které by se ona osoba vlezla klidně dvakrát, spousta zlatých špeků a pozlacený meč. No, neříkám, že se mi ten chodící nevkus nelíbil...

Christian se ale moc netvářil, jako že sdílí mé sympatie k nově příchozímu. Spíše pozvedl obočí, nasadil vražedný pohled a vůbec tak skvěle vystihl všeobecnou reakci ostatních. A také se rozhodl, že pódium nepřenechá bez boje, ani za zlatého slona. Pak mu něco cvaklo v hlavě, asi že by si Gillian rvačku na svém pohřbu jistě nepřál, tak rezignoval a odešel si sednout.

"Fajn. Měl jsem sice kecat o tom, jak je nám líto, že Gill zaklepal bačkorami, ale neodpískáme to? Je to nuda. Co kdybychom místo toho uspořádali párty? Co vy na to?"

"Pche. Nechceš se vrátit na Proximu sledovat telata? Zde jsi pouze pro smích a ostudu Gillianovi, který si takové zacházení nezasloužil a ty to možná ani nevíš." ozvala se Shi-Shi z pod prostěradla smutně, ale přesto pohrdavě.

"Můžu toho blba zabít? Zkazil svému bratrovi smuteční rozloučení a nám morbidní náladu." ozvala se Elenis znuděně. To na ni nějak nesedí... Christian jí něco potichu odpověděl, ale nerozuměla jsem co.

"Angorky budiž milostivy k duchu Gilliana Jacka Proximijského, budiž mu průvodkyněmi a ochránkyněmi na cestě po onom světě. A angorky budiž milostivy i k vám všem, jenž nosíte v srdcích dobro. I k vám, jenž vzýváte zlo." pronesla Rachel, zmizela a první, netrpěliví hosté začali taktéž odcházet.

"Mayo, ještě den nekončí, máme ještě jedno naléhavé jednání. Za hodinu se setkáte s Christianem a možná i Madilim na nádvoří. Jo?"

"Jo. A Shi-Shi, kde to vůbec jsme?"

"Na Sarahoskoanardské ambasádě na Vzdušných ostrovech. Víš, kde je tvůj pokoj, ne? Dělej si co chceš." propustila mně tygrošakalka.

O deset minut později pohled Madilim

To je tak otravné! Já jsem vražedkyně! Vražedkyně od slova vraždit, ne hrát si na královnu! Nechápu, jak mě k tomu přesvědčili. No co, pár z nich zabiju a uteču k Nikk, která mi dá další instrukce. Sentimentalisté jedni pitomí! Nemám sentimentalisty ráda. Jsou tak... trapně sentimentální, samé city, samé sladké řečičky. Pche. Zrovna teď jsem seděla v pokoji v nějaké sarahské ambasádě. Já nesnáším Sarahu! A hlavně Sarahské, ti jsou obzvlášť otravní. I když, vlastně je obdivuju. Jsou tak zlí, elegantní, prohnaní a temní... ale také sentimentální a čestní a to jim u mě kazí skóre.

"Takže politické jednání?"

"Ano, přesně tak. Pokusím se vyjednat s Vanessou konec okupace Vzdušných ostrovů. Bude to zábava. Nechtěla by jsi jít se mnou? Na tom pohřbu jsi byla skvělá, vážně ani náznak nějaké vražednosti. Myslím to jako vážný kompliment." pronesl Christian Sarahský.

Grrr! Ten mně štve ze všeho nejvíce. Sice je to jediný člověk na světě, s kterým se dá inteligentně mluvit a kvůli Elenisiné důvěře v něj si myslím, že bych mu mohla říct všechno (a také mu všechno říkám, nikdo jiný mě neposlouchá. Ale kdo by o ně stál, o sentimentalisty přiblblé...). Pche. Existuju několik hodin a už jsem nejneoblíbenější bytost v Mayo-Theodorském kruhu. A to jsem zatím nikoho nezabila! Sarahský má štěstí, kdyby mi nějaká tikiri nesebrala zbraně, bylo by po něm. Myslím, že bych neměla žádné problémy zabít ho. Pche. Sice si celkem rozumíme a i se mi dost líbí, ale nejsem do něj zamilovaná, nebo tak něco. Pche. Láska. Kdo ji potřebuje? Bez citů se žije lépe.

"Hádka s Anardskou? Nenechám si ujít. Jo, a nevíš, kde je palác Vládců míru? Totiž, Nikk mi zakódovala do hlavy, že tam mám jít, ale kde to je ne."

"A nechceš třeba ještě začít štěkat? Víš, přijít na zavolání již podle Nicollety umíš... být tebou bych tam nešel, Hvězdičko, a šel bych si svou vlastní cestou bez nějaké komandující mladší sestry." odpověděl. Grrr! "Maddie" bych ještě snesla, ale "Hvězdička"? Mám chuť trhat věci na kusy. Je to podle toho, že se jmenuju Starová. Pro ty z vás, kdo neumíte ani slovo anglicky, star znamená hvězda.

"A kam bych měla podle tebe jít? Do tikirijského kláštera?"

"Ne. S námi. Podívej se, má to několik výhod- jsme proti Vanesse, což vy technicky také. Cestujeme nebezpečným územím a uznej, to je trochu větší zábava než vysedávat v paláci a hrát si na vzornou sestru mírovládkyně, nikoli? A také, nezapomínej na Elenis- jak by jste to s Nicolletou řešily? Přivazovaly tě obden do nějakého sklepa, abys neměla sebeirelevantnější šanci utéct zpátky k nám?" poznamenal Sarahský se zdviženým obočím.

Cože?! Oni mě chtějí v té jejich výpravě? Mně? Madilim? Nájemnou vražedkyni? Chtěla jsem přikývnout, boje s potvorami jako jsou letohadi a zlojedi, to zní jako zábava a štvaní sentimentalistů taky, ale nepomáhala bych tím náhodou dobru? Já nechci pomáhat dobru! Nesnáším dobro!

Na druhou stranu...

Ahoj, Madilim! Nikk? Co dělá Nicolleta v mé hlavě?

Ahoj sestřičko. Christian Sarahský mi nabízí, jestli bych se nemohla přidat k té výpravě Mayi Jangové. Můžu?

Ne!!! Zabij ho, okamžitě ho zabij!

Jak? Vzali mi dýky.

Co já vím? Utrhni mu hlavu.

Na to jsem moc slabá.

Zabij ho přes životní energii. Mňam!

Dobrý nápad. Díky.

"Madilim? Děje se něco? Nicolleta?" všiml si mého nepřítomného výrazu mezitím Christian. Nejspíš jsem byla fakt hodně nepřítomná, protože mně ohleduplně odvedl sednout si na nejbližší místo k sezení, což byla pohovka. Asi si myslel, že co chvíli omdlím. Neměla jsem k tomu daleko. Oči se mi samozřejmě rozzářily rudě. Nicolleta mě má opět pod kontrolou.


Cesty jinými světy kapitola 22.

20. dubna 2013 v 20:01 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Tak. Dvacátá druhá kapitola. Opět trochu šílená, avšak spíše dramatická. Opět hodně přepínání pohledů a i děj je poněkud chaotický. Doufám, že se vám to bude líbit.

Kapitola 22.: O trochu dramatické situaci kolem Madilim a absolutním zmatení všech

Akademie magického slunce, Vzdušné ostrovy pohled Christian

Zajímavé. Přemýšlel jsem nad tím, co myslela Nikki tím "v půl páté to vypukne". Co vypukne v půl páté? Věděl jsem, že to v žádném případě nebude nic dobrého. Zajisté to má něco společného s Elenis. Snad jí to nijak neublíží... avšak asi pravděpodobně doopravdy ne, neboť kdyby ji chtěla Nikki zabít, udělala by to již před chvílí. Je-li to na pokyn Vanessy, bude to něco promyšleného a hrůzostrašného. Avšak nemyslím si to. Oficiálně má každý z nás za to, že je Nikk v paktu s královnou Anardu, či spíše že ji Vanessa naverbovala do svého dalekosáhle rozmanitého služebnictva. Já Vanessu znám a znám ji dobře a myslím si, že ji Nicolleta k smrti vytáčí. Dokonce si myslím, že má ta hadošvábí blechoštěničí "Vládkyně míru" v úmyslu mou nepokrevní sestřenku zradit a založit si vlastní zlopodnik. Pche... Vann ji zničí jedinou myšlenkou a když ne ona, tak my.

"Christiane? Jsou přesně čtyři hodiny v noci a sestra říkala... už mám před sebou jen půl hodiny života?" ozvala se Elenis, sedící na posteli, v zelených očích slzy.

"Nikoli, to jistě ne. Myslím si, že Nicolleta nemá v plánu tě zabít." snažil jsem se ji uklidnit.

"Úsudek, nebo pouhý pokus mě uklidnit?" zeptala se. Smutně jsem se na ni podíval, přisedl jsem si k ní a obejmul ji.

"Nemám tušení. Asi obojí."

"No, Nikki také mluvila o nějaké Madilim. Dost podivné jméno, ne? Neznáš ji? Beztak ji Nicolleta poslala zabít mě, ať je to, kdo je to." poznamenala Elenis.

"Ne, neznám ji. Jsi v budově plné tikiri a se mnou, myslíš, že si vážně někdo troufne na tebe zaútočit?"

"Nepoužíváme nějak často sloveso "myslet"? Co kdybychom na chvíli nemysleli? Měl bys odejít, nebo alespoň jít na druhou stranu místnosti, až se proměním v lidožravého slimáka nebo tak něco, jistě budu nebezpečná."

"Odejít? Nikoli. Zůstanu s tebou."

"Pche. Slyšel jsi už o tom, že sebevražedné sklony se řadí k mentálním poruchám? Víš, já bych tě vážně nerada zabila. Miluji tě." zašeptala smutně.

"Já tebe také. Vím, že je hloupé věřit, že to spolu jistě zvládneme, ale přece v to věřím."

"Máš pravdu, je to úplná blbost. Ale nekašleme na to? Nevyřešíme to až za dvacet minut? Pro jednou k čertu s rozumem!" řekla a políbila mne.

V tom vešel do místnosti ten debil, na nějž jsme zcela zapomněli, že tady bydlí také. U angorek! Vážně skvělé načasování. Elenis nadsvětelnou rychlostí přímo odletěla na druhou stranu místnosti, rychleji, než si blb dokázal všimnout, takže musel dojít k závěru, že má halucinace, nebo se Elenis umí přemisťovat.

"Vy ještě nespíte? Šprti chodí spát brzo a vstávají pozdě a jak to že jste nebyli na hodině?!"

"Řešíme existenciální drama a měl by jsi jíti pryč, než-li zařídím, aby jsi přestal existovat!" zasyčel jsem.

"Kvok!" zakdákal vyděšeně a utekl.

Minuty ubíhaly a ručička na hodinách nemilosrdně věštila půl páté. Tedy, ještě ne... čtvrt minuty. Čtrnáct sekund. Třináct sekund. Dvanáct sekund. Jedenáct sekund. Deset sekund. Devět sekund. Osm sekund. Sedm sekund. Šest sekund. Již pouze pět vteřin... čtyři, tři, dva, jedna... Elenis ještě zatajila dech, půl páté odbylo a má drahá královna se zhroutila k zemi. Ach ne! Dýchá? Nedýchá! Avšak než jsem k ní stačil doběhnout a zkontrolovat, zda-li žije, otevřela oči. Zmateně se rozhlédla kolem sebe a nadnelitijskou rychlostí skočila do jiného rohu pokoje.

Ve tváři naštvaný výraz, v jinak nádherných, zelených očích vražedný, karmínový třpyt. A v té chvíli mi došlo-

"Ehm, a ty jsi kdo? Musím si překontrolovat, jestli patříš na seznam osob, které mám zabít, tak sorry." řekla poněkud znuděně.

"No, ty budeš pravděpodobně Madilim, že? Víš, že tvé jméno je filipínsky a znamená to "temná"? Proč bych ti měl říkat, kdo jsem? Vsadím se, že si tvá vážená sestřička našla na tom vašem "seznamu", jak říkáš, totiž místo i pro mne."

"Madilim Elenis Amelia I. z Elsie Starová, když už! A jsem nájemná vražedkyně, když už! Proč pořád říkám "když už"? Nicolleta mi dala jasné instrukce- zabít všechny okolo, hlavně Christiana Sarahského a pak se vrátit k ní pro další příkazy."

"A Elenis?"

"Tak se jmenuje ta druhá. Mé "dobré já". Je tak otravná! A Nikk navíc říkala, že s ní budou problémy. Fajn, tak kdo teda jseš? Víš, kolik bytostí musím ještě stihnout zabít? Nemám na tlachání s tebou celou noc, tedy brzké ráno!" odsekla. Já jsem to tušil. Ta zrádná, zkažená, kraboveš ji rozdělila na dvě části. Elenis, která si říká Elenis a Elenis, která si říká Madilim. Zajímavé. Nemyslím si ale, že by byla schopna někoho zabít. No, neznám moc nájemných vražedkyň, které si s obětmi povídají a ochotně jim vysvětlují situaci...

"Christian Liam VII. Sarahský, těší mne. Než se mně avšak uráčíš zabít, vyslechni mně. Jakmile se vzdálíš od tohohle pokoje, zemřeš a jediný já vím proč a jak tomu předejít a takže když mně zabiješ..." prohlásil jsem, pravda, trochu namyšleně. Dle jejího výrazu jsem nevyšel ze cviku a jsem stále tak výborný lhář, jako jsem býval.

"Cože? To jako budu muset udělat co? Říct nějaké kouzlo, přejít tu chodbu pozpátku, nebo co?" zhrozila se.

"Z jakého důvodu bych ti to říkal? Já mám svůj život rád."opáčil jsem. Zamyslela se a rudá zář v jejích očích zhasla, asi náznak, že je schopna rozumně uvažovat a diplomaticky vyjednávat. Nebo spíše, že se nějak vymanila z vůle Nicollety... či spíše obojí.

"Fajn. A když ti slíbím, že ti neublížím, když mi to řekneš, řekneš to?"

"Ještě nevím. Jsem nucen si to ještě rozmyslet. Avšak řekni mi něco ty- co se stalo s tebou, s Elenis?"

"Nebyla vymazána úplně, někdo kouzlo přerušil a je to jen na půl, střídáme se, vždy jeden den já, druhý den ona... a proč jsi ji nazval mnou?" odpověděla zmateně.

"Ale to je jednoduché. Mám takovou teorii... teď prosím odpovídej pravdivě na otázky, ať se ti klidně budou zdát sebepitomější, děkuji. Tvá oblíbená barva? Zbraň? Drahokam? Roční období? Květina? Kdyby jsi měla vybrat jednu ze svých charakterových vlastností, kterou považuješ za vadu, která by to byla? A ano, zapomněl jsem se zeptat na tvé oblíbené zvíře a strom."

"Starorůžová. Dýka. Rubín. Zima. Růže. Pomalejší myšlení. Myš. Třešeň. Stačí? Co tím sleduješ?"

"Vyšlo to. Elenis by odpověděla na slovíčko stejně. Dokázal bych i zdůvodnit, proč jsi si vybrala tyhle věci. Rubíny ti připomínají tvou rodinu. Zima je chladná, stejně jako se snažíš býti ty a navíc obdivuješ sníh. Růže. Je krásná, křehká, avšak mívá trny. Myslíš si, že myslíš pomalu, což není pravda, avšak snižuje ti to sebevědomí. Myš. Nikki myši nenávidí a ty jí chceš co nejvíce odporovat. Máš radost z toho, co ji děsí. A třešeň? Vyrůstala jsi v Elsii, kde rostou třešně téměř všude. Připomíná ti to dětství." odříkal jsem. Elenis znám a vážně si nemyslím, že by Nicolleta zvládla ji úplně zničit. Kdyby nebyla Madilim vlastně technicky Elenis, nemohla by bezmyšlenkovitě vyhrknout přesný seznam oblíbených věcí, když "existuje" teprve pár minut. Já bych spíše řekl, že prostě Nissie rozdělila na dvě poloviny a tu jednu přejmenovala a vymazala jí paměť a nalhala jí, že je její nejmilejší sestřička a že ona musí pro ni "pracovat" a zabít pár nedůležitých bytostí, které ohrožují jejich štěstí.

Pohled Maya

Zdá se vám odpolední vyučování jako utrpení světa? Jo? Zkuste si noční vyučování a přestanete si stěžovat v mžiku. Ale už je to dobré, poslední dnešní hodina a zítra jsou prázdniny! Nepříjemně jsem si připomněla léta ve škole, opravdické školní docházce, kde nejste jen na přechodnou dobu, respektive na týden.

Zazvonilo. No juchů. Nauka o zemích světla i temnoty (zeměpis) začíná. Tvrdnu v cáklé škole s cáklými bytostmi, abych byla připravená zachránit svět. Chápete to? Není to příšerné? Rozhodně to zní otravně a nebezpečně.

Několik sarahskoidnějších žáků začalo zděšeně obracet oči a zvedat obočí, když vešel profesor. Totiž, "profesor". Asi další suplent, neboť tohohle blba tu přece nemohli přijmout ani na protekci jeho sestřičky. Muž vypadající asi jako třicetileté prase, s na milimetrového ježka ostříhanými pískovými vlasy, pitomým oblečením, opravdu inteligentním výrazem a opravdu inteligentní korunkou na hlavě. No, nebyl to žádný krasavec, ale třeba je chytřejší než vypadá. Nebo možná ne.

"Já jsem slavný král Ryno Anardský ze slavného... uh... jo, Severního Anardu, který patří pod slavnou Svatou říši Anardskou. Byl jsem požádán Vládkyní sýru Nicolletou... sakra, zapomněl jsem text." prohlásil nadutě, či spíše pouze dutě. A navíc jsem si nevšimla, že Nikki vládne sýru... a když už o ní mluvíme, nekráčela si to do místnosti, jako by jí to tu patřilo, prohlásila, že je inspektorka, či co a podala Rynovi papírek, asi s tím, co má říkat.



Cesty jinými světy kapitola 21.

17. dubna 2013 v 16:05 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Další kapitola Cest. Jako dvacet před ní opět trochu smysl nedávající a šílená. Doufám, že se vám to bude líbit.

Kapitola 21: O pořádně sentimentálním usmíření a pořádně sentimentálním koni

o několik minut později pohled Elenis

Ne, Nicolleta ne! Sice Rachel obdivuji, ale to vážně musela jako ochránkyni míru vybrat jednu z nejkrutějších, nejbezohlednějších a nejzákeřnějších bytostí dimenze? No, my o vlku a vlk se vás chystá mučit vedle vás.

"Ahoj, Niss. Už jsme se dlouho neviděly, že sestřičko?" řekla úlisně. Ano, je to tak. Sice se každá jmenujeme jinak, ale to proto, že já se vdala a ona přejmenovala. Já ji tak nenávidím!

"Nech mě na pokoji, konečně!" odbyla jsem ji.

"Já tě nikdy nenechám na pokoji, chci ti zničit život! Podívej se, jsem po výcviku, hrozně mocná! Můžu zabíjet lidi a chci je zabíjet! A víš co? Jako Vládkyni míru druhé třídy mi konečně zrušili zákaz ubližovat živým bytostem! Takže kým začneme? Christianem?" a nepřestávala se od ucha k uchu usmívat. Vypadala trochu jako blonďatý blbeček. Ale ne! Já vím, že ona je toho schopná! Znám ji už od malička, už v pěti trhala hmyzu křidélka a shazovala kočky ze střechy hradu! Ale Christiana ne...to tu mrchu Nikki raději zabiju sama, než dovolím, aby jakkoliv ublížila Christianovi.

Vešly jsme do školy a já jsem samozřejmě zamířila do bezpečí svého pokoje. Až na to, že to odporné klíště mě samozřejmě následovalo až tam.

"Hm, Nicolleto, ale co Rachel? Když si budeš jen tak volně zabíjet, možná jí dojde, že nejsi tak roztomilá, jak se zdáš."

"Rachel sem a Rachel tam. Neboj se, zaprvé už dlouho na tomhle světě nebude a za druhé, o čem se nedozví, to jí, respektive pak mě nebolí."

"Jak to myslíš?"

"To víme jen já a Madilim." usmála se úlisně. A ta Madilim je sakra kdo? Měla jsem tušit, že to za chvíli zjistím...

Moje malá sestřička začala odříkávat něco, co bylo pravděpodobně latinsky. Vzduch se vlnil. Ne! Nicolleta čaruje! To znamená, že asi zemře hodně lidí... Nikki je v něčem ještě horší než Vanessa. Obě jsou sadistické, kruté a svou moc opírají o temná kouzla, ale rozdíl je:

1. Vanessa je promyšlená a mazaná. Její zlo spočívá v tom, že ovládne všechno okolo a bude si týrat ostatní bytosti podle libosti a všemu vládnout.

2. Nicolleta není moc chytrá. Její zlo spočívá v tom, že zabije co se pohne a bude pak asi vládnout hřbitovu a několika rozmrzelým duchům.

Takže jsem nebyla moc překvapená, když mně zachvátila palčivá bolest. Auuuu! Nebyla to však bolest fyzická, ale spíše jako by mně něco trhalo na dva kusy, avšak ne mně, mou mysl. Jako by ze mně odcházela všechna divokost a všechno zlo a převládala má racionální a laskavá stránka. No, to by nebylo ani tak špatné, kdyby mi nedošlo, že Nicolleta beztak vyrobí z mých špatných vlastností něco jako atomovou bombu a zabije s tím miliony bytostí...

"Ať již děláš cokoli, Nikki, okamžitě s tím přestaň!" ozval se Christian, který vešel do místnosti, vyrušil mou sestru ze soustředění a pravděpodobně jí zabránil, aby mě proměnila v lidožřavého slimáka, či co.

"Díky. Teď je to kouzlo jen poloviční! No juchů. Dokonale jsi mi zkazil den, víš to?" osočila se na něj Nicolleta.

"To mne velice těší. Měla by jsi rychle zmizet, než k tomu budeš donucena." vyhrožoval Christian. Aha! Máme přece plán! Zlepšilo mi to náladu- už vidím Nicolletu s jekotem utíkat.

"Jak bys to chtěl dokázat? Jsem Vládkyně míru a ty nula!"

"Já možná nula jsem, avšak ty myši si to nemyslí."

"Myši?! Kde? Myši!" vykřikla sestra a pak se rozječela ještě více, spatřila totiž naší malou hlodavčí armádu v rohu místnosti.

"Na ni." zavelel Christian ležérně a myši se vrhly na ječící Nikki...

"JEN POČKEJ, CHRISTIANE SARAHSKÝ! POČKEJTE, V PŮL PÁTÉ TO VYPUKNE! ÁÁÁÁ! MYŠI!!!" a přemístila se pryč. Dokonce i myši začaly nadšeně pískat. Já jsem se pobaveně usmívala, konečně se mi jednou podařilo vyhnat svou magickou sestřičku z místnosti, než stačila zdemolovat kraj...

"Dokonalé! Anne bude nadšená, až uslyší, jak brilantně to vyšlo... avšak teď odcházím, již i Nikki říká, že jsem nula, nebudu tudíž plýtvat tvým vzduchem a půjdu... no, asi spáchat sebevraždu někam do zapomenutého kouta." poznamenal Christian.

"Neodcházej. A dýchat můžeš, ten vzduch to přežije." namítla jsem. Smutně se na mně podíval, ale zůstal stát uprostřed místnosti.

"Co kdybychom si promluvili?" navrhla jsem.

"No, proč ne. Napadla tě snad nějaká nová nadávka?"

"Podívej se. Znáš mé komunikační schopnosti, ne? No, chtěla jsem se ti omluvit za to, co jsem říkala u Andreyova domu už prostě od té doby, co jsem to řekla. Já jsem dostala jen hrozný záchvat vzteku, ani nevím proč. Ale no prostě promiň, nejsi žádná nula, ani nejsi bezcenný." sakra, kde jsou mé pověstné proslovy? Já se prostě neumím omlouvat.

"Ne, ne. To já bych se měl omluvit za tu neustálou aroganci a omlouvám se. A smím se na něco zeptat? Kvůli čemu jsme se vlastně pohádali?"

"Nevím, beztak kvůli nějaké blbosti jménem Theodor. Neusmíříme se?" zeptala jsem se.

"To přesně jsem měl na mysli..." řekl s oslnivým úsměvem, který by se dal považovat za milý a obejmul mně. Přistihla jsem sama sebe, jak se tupě usmívám, jako zamilovaná postava z kýčovitého románu.

pohled Maya

No juchů.

"Zdravím studenti! Z důvodu proradného útoku našich proradných nepřátel uděluji všem, kdo se zúčasnili bitvy prázdniny! Počkat- tady mám poznámku od Shi-Shi- vyjímka je Maya Jangová, pro tu prázdniny neplatí a samozřejmě, Gilliane a ostatní nadšení do učení, prázdniny nejsou povinné! Ředitelna, konec." ozvala se z reproduktoru Karen. Juchů. Pokud se nemýlím, další na řadě jsou nějaké Dějiny temnot. Dějepis. Jupí. Miluju dějepis (a chlupaté pavouky, aristokraty a exoty také)! Ironie...

A to není zdaleka to nejhorší! Hádejte, kdo supluje dnešní hodinu. Ano, má to tygrovanou srst, korunku, černý humor a vrozenou schopnost objevovat se zrovna, když ji nejméně potřebujete. Ale ještě před tím, než Shi-Shi zahájila dějepis, jsem si ještě mohla chvíli "užívat" přestávku.

"Ehm, Laile, jestli ti to nevadí, řekl bys mi něco o Nicolletě? Odkud se vzala?" zeptala jsem se.

"Nicolleta je zlá bytost. Je nelytium a jedna ze dvou dcer Jacka Elsijského, krále Neonie. Vím, že to zní poněkud podivně, ale on se přestěhoval z Elsie, kde vládl, dokud nepřipadla Elsie nám. Je to hrozný rasista a zejména výrazně antisaražansky naladěný, tak si našel jiné království." vysvětlil mi Lail mile.

"Ahoj!" ozvalo se. Theodor! Je tady!

"Ahoj, Theo! Laile, uhni a běž pryč." řekla jsem a vyhnala saražana z lavice, aby si vedle mně mohl sednout Theo.

"Jak se máš?"

"Dobře. Myslíš, že přijdou modroočči na hodinu?" zeptal se. No, asi ne...

"Znáš je. Christian je nesnesitelný šprt, skoro jako Gill, Lail už tu bohužel je a Anne netuším. Christian je tak pitomý! On si myslí, že zná celý svět a přitom neví absolutně nic! A ta jeho Elenis je úplně namyšlená princeznička, nemyslíš?"

"Jo. A Anne je tak trapná, jak pořád poskakuje! A ti dva mají divný oči." přidal se k pomlouvacímu kroužku Theo nadšeně.

"Jo! A Lail vůbec nemluví! Prý měl špatné dětství, ale já tomu nevěřím. Spíše je jen tak tupý, že neví co říct! A viděl jsi ty jeho obrázky? To i malé děcko kreslí lépe než on!" rozparádila jsem se a vůbec jsem si neuvědomila, že Lail stojí za námi, v krásných, dobráckých očích výraz smrtelně zraněné laně. Ups... okamžitě se vedle mně zjevilo To.

"Ty se asi nepoučíš, že hlupačko? Chudák Lail. Jedna z nejhodnějších a nejlaskavějších bytostí světa a má tě navíc doopravdy rád a ty ho takhle hnusně zraníš." řeklo znechuceně.

"Hele, nemělo by být svědomí milé?"

"Lituji, to nemám v popisu práce."

"Ty mě tak štveš!"

"Nápodobně! Jak můžeš být někdo tak důležitý tak tupý a bezcitný, jako ty, hlupačko!" nadávalo mi to. Co? Já štvu své svědomí? Panebože. Já jsem se zbláznila! Co když jsem stejný cvok jako Sarahští? Ne, to jistě ne... zatím ještě nevykřikuju "Ju-chů!", nejsem fascinovaná slony, nehoupám se na lustru, nejsem žádná nadpřirozená bytost, nebydlím na hradě, nemluvím jako kříženec mezi slovníkem a mimozemšťanem, neberu "exot" jako lichotku největšího stupně, neprozpěvuji si hymnu, neorganizuji armády myší, nenosím klobouky, nelétám, nevykřikuju nesmysly, nevěřím zase tam úplně v magii... uf. No nebylo by hrozné, být nenormální? Podívejte se, o kolik toho vyšinuté bytosti přicházejí- ty rozhovory o oblečení! Ty stížnosti na nenormálnost! Ten skvělý, místy nespisovný slovník! To tupé zírání do blba! To nadšení nad novým kusem nádobí!

pod Křišťálovým schodištěm, Saraha pohled Lee

Au! Ani my, nelytia nejsme v žádném případě nerozbitná a já si teď připadám rozbitný až moc... opravdu jsem musel tolik provokovat? To jsem si nemohl tu Beatrix ušetřit? No, alespoň ale, že mě nedostali ti letohadi. Místo toho mám zlomené snad všechny kosti v těle. Nedivte se, podařilo se mi nechat se shodit s alespoň sto kilometrové výšky na kamenitou zem. Ale počkat, probudil jsem se, takže to znamená, že už se mi pomalu probouzejí regenerační reflexy a možná tak za hodinku budu moci vstát a odejít!

Ach jo. Odejít si pro Vanessin křik a trochu mučení. Možná více, než trochu... zkazil jsem hned dva úkoly najednou, naštval jsem Andreye a ztratil jsem tolik času... má paní bude zuřit. A vsaďte se, že za to nějak může Christian. Vždycky za to může Christian! Nebo taky Nicolleta, to je taky pěkná mrcha.

Co z toho zla vlastně mám? Kdy jsem naposledy někoho zabil? A víte, co je nejhorší? Já už ani nechci nikoho zabít! Vážně, jsem zloduch na baterky. Avšak když Vanessa řekne, zabiju kohokoli. Má paní nadevše. A proč vlastně? Nějaká zločinná čest, sloužit někomu ještě horšímu a mocnějšímu? To jistě ne. Hrdost, že jsem Vanessiným nejlepším bojovníkem? I když, v poslední době... ehm, ehm. To už i ten Miskochod má mezi poskoky vládkyně vyšší hodnost! A stejně Vanessu podezírám, že pro ni jsem jen jakási náhrada za Christiana. Vždy když něco zkazím, spustí přednášku, jak by to můj bratr zvládl lépe a při každé příležitosti se ho snaží přesvědčit, ať se přidá na naší stranu. Ale na druhou stranu si myslím, že jsem podle ní lepší než William, Charlie a ten, jak-že-se-to-jmenuje, jehož jméno jsem zapomněl. Avšak to není nic moc, uznejte...

Vstal jsem, již je to trochu lepší, chodit můžu. S myšlením to však nebylo tak slavné... chvíli jsem jen tak stál před koněm (kterého mi beztak doručila Vanessa, abych jel domů a pokusil se ospravedlnit) a přemýšlel, k čemu koně slouží. Nakonec mi to došlo, nasedl jsem a pobídl koně do trysku. Až na to, že jsem si tak nějak neuvědomil, kam jedu a narazil jsem i s koněm plnou parou do stromu. Když se Leenessa (ten kůň, pokřtěna mými nepřáteli, proto to pitomé jméno) z nárazu vzpamatovala, jeli jsme dál. Po několika minutách jsem si uvědomil, že špatným směrem... stejně, já jsem mimo a Leenessa prostě tupá. Ach, jak bych chtěl lepšího koně, nejlépe Nelseu. Nelsea je nejrychlejší kůň dimenze, dopravní prostředek legend. A kůň mého bratra. Avšak nechápejte mě špatně, koně nejsou ani vzdáleně pouhé dopravní prostředky! Jako má ten otrava s jménem na písmeno Ch talent na komunikaci s kočkami, já mám talent podobný, akorát že s koňmi.

Kůň... dokážete si představit lepší zvíře? Třetí nejuctívanější na Saraže, hned po kočkách a slonech. Koně jsou praví přátelé člověka. Pradávní a magičtí. Sice by se Christian hádal, že kočky jsou lepší, ale uznejte, kočka vás z nebezpečí neodveze. Avšak Leenessa je vyjímka. Nejprotivnější a nejzlomyslnější kůň světa.

Přepadla mně nebezpečně sentimentální nálada, což by se výrazně antisemtimentalistické a bezcitné bytosti rozhodně stávat nemělo. Ale to bylo rozhodně spíše tou krajinou kolem mě. Dnes bylo na Saraže přítmí a atmosféra kouzelná. Na obloze teskně pluly temné mraky, jemná mlha vířila krajinu, vzduchem se linula vůně letních večerů v lesích. Hlavou mi probíhaly rozličné myšlenky, rozmanitě, impozantně a výstižně nostalgicky vzpomínky na dětství a nejen na dětství. Na celou dobu strávenou u Sarahských. Mé pravé rodiny. A mimochodem jsem neměl tušení, jak rozvinutou mám slovní zásobu.

Cesty jinými světy kapitola 20.

14. dubna 2013 v 21:55 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Dvacátá kapitola. Děkuji všem, kdo čtou tuhle slátaninu nemožností, zvláště Karin, mé nejlepší kamarádce. Bez tebe bych, Karin, ani nepsala a byla bych úplně jiný, horší a povrchní člověk a už vůbec bych se dnes nemohla pokoušet unudit kyberprostor k smrti dvacátou kapitolou své knihy. Avšak k samotné knize- opět varuji před nepřehledností, šíleností a zejména před oceánem pravopysních chib, tedy no, vidíte sami...

Kapitola 20: O revoluci v dopravních prostředcích a bitvě-nebitvě o které nelze jistě říct, že se odehrála

pohled Maya

Christian a Elenis dorazili těsně před "zvoněním". Zvonění je zde totiž nahrazeno melodiemi a na konci se vždy ozve Karenino:

"Je přestávka! Jupí!"

"Začíná hodina. Přeji vám hodně štěstí!"

"Končí vyučování! Juchů! Není to skvělé?"

No prostě škola exotů... no, ale zpět ke mně. Už si tady asi pět minut poletuju a vytrvale ignoruji zákeřnou houbu, která roste na každé z lavic. Povětšina žáků si s tou houbou (vážně!) povídá, včetně Gilliana, který sedí o lavici dále. Nebo to mluví se mnou? Poněkud otravně jsem si přisedla k Lailovi, který nyní něco neurčitého píše.

"Co to děláš?"

"Snažím se popsat atmosféru tikirijské školy. Děkuji za optání." odpověděl tiše.

"Proč pořád mluvíš tak potichu?"

"Nejsem tak hlasitý jako například Christian, protože se snažím, aby se mne lidé spíše nevšímali a navíc nemám moc rád hluk." pokusil se vysvětlit Lail přívětivě.

"Jaké to bylo, vyrůstat vedle Christiana, Leea, Anne...?"

"Víš, že jsi jediná osoba, která se mnou mluví? Myslím si, že vůbec nejsi sobecká. A ano, bylo to těžké. Mám své sourozence moc rád, ale oni nemají moc rádi mne." řekl potichu a mile se usmál.

"Fakt si myslíš, že nejsem sobecká?"

"Připadáš mi milá." odpověděl potichu a sklopil zrak, protože si asi pomyslel, že řekl moc.

"Tak díky! Ty jsi taky milý, ale nemusel bys způsobovat to s tou pamětí. A to s těmi dobrými myšlenkami je taky dosti otravné."

"Nedělám to schválně, Mayo, přísahám. Hlavně s tou pamětí. Ale moc se ti omlouvám. Nechtěl jsem ti připadat otravný." zašeptal ten...no, jak že se to jmenuje a podíval se mi omluvně do očí. Zase! Nepotřebuje někdo s něčím pomoct? Já chci pomáhat živým bytostem! Ne, ne, ne! Lail! Razantně jsem odvrátila pohled směrem dolů. Sice jsem se trochu praštila o lavici, ale zafungovalo to.

Živý hovor ve třídě utichl, protože do místnosti elegantně vplula tikiri s sametově černou srstí a dominantním fialovým kloboukem a zpražila všechny přítomné přísným pohledem.

"Pro ty, kdo jsou na mé hodině dnes poprvé, jsem Iris, ředitelka spíše pro praktické věci, zatímco moje sestra-" prohlásila, avšak byla přerušena něčím jako sloním zatroubením, asi rozhlasem.

"Dobrý den, studenti! Omlouvám se vyučujícím, že ruším hodinu, avšak rozhodla jsem se, pro zlepšení vší nálady ohlásit, že je venku krásné počasí a na zítřek vyhlašuji z toho důvodu prázdniny! Ředitelna, konec hlášení." ozval se Karenin hlas a žactvo propuklo v všeobecný jásot.

"Eh, ehm. Má sestra dělá první poslední, aby jste se zde cítili jako doma. Je z nás ta hodnější a naivnější. Zpět k Abstraktnímu přeměňování konkrétních objektů, dnes budeme proměňovat lavice v žirafy a poté si vyjedeme na nich na krátkou procházku. Gilliane, prosím o ukázku, že to opravdu zvládnete." řekla profesorka, vzduch se mírně zavlnil a místo katedry zde postávala tyrkysová žirafa. Tý jo! Gillian nasadil výraz hrdého šprta, vstal a názorně začaroval lavici v něco, co se podobalo žirafě, avšak bylo to zelené, s kanárkovými puntíky.

V následujících minutách Iris zaníceně vysvětlovala složité principy tohoto kouzla, nemagicky založeným žákům rozdávala brožurky, ať si nastudují alespoň teorii a nám, magickým pomáhala a kritizovala nás. Christian s Elenis seděli na druhé straně třídy, odsunuti co nejdál od sebe, jak jen to lavice (brzy žirafa) dovolovala. Chriss si částečně nezúčastněne listoval v učebnici a částečně předstíral, že ho hrozně zajímá výhled z okna. Královna očividně podle Iris někde hluboko uvnitř malé magické schopnosti měla, takže se zaobírala oduševnělým zíráním na lavici a patrně se soustředěním na proměnu. Úzkostlivě si dávala u toho pozor, ať se náhodou nepodívá stejným směrem jako Christian, nebo nedej bože přímo na něj, to by byla přece katastrofa (pokazila by ten skvělý dojem na smrt rozhádanosti!). Theo tady nebyl. Kde je? Asi na nějaké jiné hodině. Sisi s Timem byli také asi někde jinde a Anne vzadu obratně vyráběla z brožurek vlaštovky. Trixie seděla na hlavě nějaké kaštanovlasé holce, která očividně neměla kočky zrovna v lásce... (podle toho, jak ječela). A Caroline? Netuším, asi otravovala v jiné třídě.

"Soustřeď svou mysl jen na jediný bod- představuj si místo té lavice žirafu." poučoval mně mezitím Gillian. To se mu řekne... já jsem nevím kolik let nestudovala u té legendární Rachel a neodešla jen proto, že jsem si moc nesedla se spolužačkou! Zkusila jsem se "soustředit". Vypadala jsem, jako bych byla napůl v hypnóze a bolely mně u toho zuby. Výsledek? Lavice byla nyní žlutá s hnědými fleky. No juchů. Gill chytnul záchvat smíchu a Lail se zatvářil nanejvýš vykolejeně, ale tak se on ostatně tváří vždycky.

"Musíš se více soustředit! Když to dokážou mé takzvané sestry, tak i ty, takzvaná nejmocnější bytost světa."

"Ty máš hodně v oblibě slovo "takzvané", že?"

"Jo! A buku kerja anda segera makan kuda!" ozvalo se za námi. Stála tam jedna z jeho sester s Trixii na hlavě. Mimoto, to co řekla je indonésky a znamená to přibližně: "Ten sešit ti brzo sežere kůň!" a nevím, jak to vím.

"Nápodobně, Stazzie. Až na to, že ty nemáš žádný sešit, neboť jsi přílišně tupá na to, abys pochopila jejich emocionální význam." odseknul Gillian. Stazzie otočila žirafu, na které mimochodem seděla a odjela pryč.

"Máte už všichni své žirafy? Odjíždíme!" ozvala se Iris, christianoidní otrava vedle mně dokončil proměnu ubohého stolu v žirafu a pomohl mi nasednout. Lail. Úplně jsem zapomněla na Laila! Ale to se ostatně stává pořád...

Křišťálová krychle střemhlav přistála a dveře se otevřely. Pohled, který následoval vůbec nebyl vhodný pro nás, smrtelníky obyčejné. Pár vrabců, kteří si přes Vzdušné ostrovy zkracovalo cestu si o nás muselo pomyslet hezké věci. Totiž, to totiž z obrovské, průhledné krychle vyjíždělo asi dvacet "lidí" a několik tygrošakalek na různobarevných žirafách. Žirafách. Vážně. Tak barevných, až z toho oči přecházely. Někteří u toho měli výkřiky typu "Ju-chů!", jiní se i s... ehm, dopravními prostředky pouštěli do létání, přemetů a salt a dále třetí skupina, tvořená tmavovlasou a celkově tmavou holkou, která se tvářila jako keř. I barvu jsem chytala poněkud zelenou, ty žirafy byly překvapivě rychlé... ale alespoň jsem našla Laila. No, na to, že byl celou dobu téměř vedle mě, bylo všimnout si ho opravdu úctyhodný výkon... no, však víte, nejen tvářila, ale i myslela jsem jako keř.

Zírala jsem úžasem. Když to tady vypadá takhle, když je země zdecimovaná, jako to tu muselo asi vypadat před okupací? Raději jsem si to nepředstavovala, neboť jsem na to neměla dostatek představivosti. Myslela jsem si, že tady budou květiny poskakovat. Květiny? Jak povrchní! Avšak drenyniové vytrvale přivazovali každý z skákajících stromů (!!!) k zemi a stromy se vytrvale snažily zadupat příšery do země. Tak, kdo je zákeřnější? Žirafy zvlnily do chodu a mezi studenty se rozléhal dalekosáhlý hovor. No, náš rozmilý keř měl na výběr povídat si s Gillianem, nebo Lailem. A tak jsem si zvolila špehovat ostatní.

Elenis a její ostře rudá ehm... lavice se ploužily zcela bez Christiana kousek za mnou. Mladá královna se tvářila dosti vytíženě. Samozřejmě, její líný královský mozeček zatěžoval "obrovský" úkol, a to jak se usmířit se svým arogantním a taktéž královským manželem. Nevím, ale najednou jsem chytla hroznou averzi ke královským. Sarahsko-Gamiére, nižší šlechtě a i všem zahraničním aristokratům, na které jen natrefíte. Sice je to trochu nefér, jsou (většina z nich) chytří, většina z nich krásní a někteří šlechetní, ale šílení. Najděte mi normálního šlechtice a já vám najdu konec duhy a bájnou Atlantidu, kterou jste ztratili vy, na vaší planetě. Asi se vážně přestěhuji do Neonie. Tam je každý tak nádherně normální... ale zpět k mé sledovací akci. Niss vytáhla papírek, na který asi neměla dosud náladu ho číst a to jsem sama viděla, jak jí ho Christian nenápadně podává už ve třídě. Musela jsem zaostřit a ukradnout Gillianovi dalekohled, abych viděla, co je tam napsáno:

Elenis, v tvých zelených očích odráží se svět

a já vždy doufám, že je nevidím naposled.

Elenis, ty která všechny odpovědi znáš,

když znovu ptám se

proč neodpovídáš?

Vím již nyní, jak moc jsem se choval špatně,

svět se pro mne v ruiny mění,

proto se ptám opět, snad i taktně-

smím doufat v odpuštění?

No, není to špatné, ale "znáš" a "se" se moc nerýmuje. Doufám, že mu Elenis neodpustí! Za tak krátkou báseň si to nezaslouží, měl by napsat alespoň knihu! A navíc měl psát větším písmem, nejde to moc z takové dálky přečíst. Trochu se pousmála, takže mu to ta pitomá naivka asi odpustila.

No, teď půjdeme pro změnu špehovat Laila. Měl v ruce skicák a tužku, pohled upíral z části na papír, z části na skákací stromy, z části na mně a pravděpodobně něco kreslil.

"Co to kreslíš?"

"Stromy a atmosféru Vzdušných ostrovů." odpověděl tiše.

"Hm. Ale atmosféra se nedá nakreslit!" oponovala jsem.

"Věřím, že ano..." stál si za svým, i když kapku potichu a s náznakem bázlivosti a jako by říkal: "Víš, říkáš úplné blbosti, ale nechci tě v žádném případě urazit.".

"Tak to věříš pořádně blbě. Nakreslit se tady dají lidé, žirafy, tikiri a další hmotné věci!" rozohnila jsem se. Otočil náčrtník na další stránku a začal kreslit něco jiného. Po chvilce jsem už nevydržela jen tak zírat do blba a znovu jsem překvapivým chvatem vytrhla Gillianovi dalekohled z ruky a dokonce se mi podařilo shodit ho ze žirafy (samozřejmě Gilla, toho dalekohledu by byla škoda).

Obrázek byl už jak bylo vidět hotový. Byl na něm vír stínů a blesků a uprostřed toho dívka, která avšak vypadala, že je jí to úplně ukradené. Zaháněla ty stíny, nebo je přivolávala? Ale výraz měla pořádně naštvaný. Byla nakreslená opravdu nádherně, měla tmavou pleť, výrazné hnědé oči a překrásné vlnité hnědočerné vlasy. Víte, že jsem dokázala závidět i tomu pitomému obrázku? Závidihodné byly i její šaty, které zářily bělostí a bílá čelenka s třemi stříbrnými hvězdami, kterou měla ve vlasech. Ta dívka na obrázku vypadala tak reálně a podle oblečení to byla Vládkyně míru a podle počtu hvězd dokonce hlavní mírovládkyně. Hm, tak takhle vypadá Rachel? Je mi celkem podobná. Ale proč by Lail kreslil Rachel? Štěkala jsem zvědavostí, co je na dalších obrázcích, takže jsem se nenamáhala a rovnou skicák ukradla. Na většině byla zase ona. Jak se jí klaní stromy a děkují jí za záchranu, jak sedí ve mracích a melancholicky se dívá do prázdna, jak vede výpravu několika podivných bytostí (které se moc podobají naší výpravě) a vchází do školy, na dalším je ona s Vanessou Anardskou, Vanessa se krčí strachy a utíká pryč, jak (asi) Rachel klečí u rostliny, která v její příležitosti rozkvétá... všechny ty obrázky byly tak nádherné a mi až zpětně došlo, že ta dívka není Rachel. Napřed jsem se samozřejmě nepoznala kvůli té kráse, ale pak mi to docvaklo. Proboha. Lail kreslil celou dobu mně. Až na to, že on v těch obrázcích vylíčil nějakou nádhernou bohyni, která ozdravuje přírodu a vyhání Vanessu a ne to zbabělé a věčně si stěžující individuum, které jsem doopravdy...

Vrátila jsem blok majiteli a kolona žiraf zrychlila, aby se předvedla před tlupou drenyniů, kteří nám zastoupili cestu (nebo možná aby jim utekla...). Takže jsem neměla už čas hluboce myslet, neboť jsem se musela hluboce přidržovat žirafího krku, abych nezhučela dolů.

"Proč na nás ti drenyniové zírají, jako kdybychom snad jeli na barevných žirafách?" zeptala jsem se, ale ne, neudělala jsem to schválně. Prostě mi ten detail vypadl.

"Nemám ponětí... co tak třeba proto, že jedeme na barevných žirafách?" ozval se dobře známý melodický, avšak arogantní hlas.

"Díky Christiane, ale možná ti nedošlo, že mi to došlo." zalhala jsem, abych zněla jízlivěji.

"Maya Jangová, Gillian Proximijský, Elenis, Christian, Lail a Anne Sarahští a další, co se cítí na to, trochu nakopnout zadky těm slizům, kteří nás pronásledují za mnou, ostatní pod vedením Stazzie Proximijské co nejrychleji do školy a varujte Karen!" zavelela Shi-Shi a zcela pomiňme fakt, že ta se tu bere nevím jak. Vybraní studenti okamžitě přiběhli (bez žiraf, všichni kromě mě jsou totiž nelytia a žirafy by je zpomalovaly). Samozřejmě, všichni kromě mně. Proč vybrali zrovna mě? Já vím, že jednou se utkám s Vanessou a možná bych měla trénovat, ale přesto- o důvod více proč nechodit do bojů- co kdybych náhodou přišla k úhoně?

Ostatní sice bojovali statečně (ti nemagičtí zbraněmi a kouzly vypůjčenými od Iris, Shi-Shi a dalších X tikiri, které se sem sběhly, aby vypomohly a zničily si pár drenyniů), ale přesto jsem si raději držela bezpečnou vzdálenost. Pamatujete, co se stalo, když jsem se (a to ještě k tomu nepřímo) zamíchala do nějakého boje minule? Ano, málem mě zastřelili! A jak to, že jsem nějak zázračně uzdravená? Asi mě nějaká tikiri bez mého vědomí vyléčila... zákeřnost. Ne, ne. Sice přišla Karen, dorazil Alinor a dále několik v boji nadanějších žáků, myslím, že se tady dokonce mihla i Co, ale v převleku. No, kdybych udělala to co ona, taky bych se skrývala... ale narozdíl ode mě, ona bojovala. Avšak když my jsme si mohli přivolat posily, tak i oni... no prostě se strhla regulérní bitva se vším všudy. Napadlo mě, že bych jim možná měla pomoct, ale to byl na výsost pitomý nápad.

"Jak myslíš. Počkej si na ty výčitky svědomí, až se polovina tvých přátel nevrátí... ale počkat, to by tě dohnalo k sebevraždě a musel bych si hledat novou práci." ozvalo se To, stojící za mnou! Šok! Grrr! V podobě Christiana!

"Hele, zmiz!"

"Kdy už se ty hlupačko smíříš s tím, že svědomí prostě jen tak nemizí a už vůbec ne z pokynu svých majitelů?"

"A kdy mi přestaneš otravovat život?!"

"Až z tebe bude růžový slon. Přesněji, až pomůžeš svým přátelům, zachráníš svět a uklidíš si pokoj, ty hloupá." odseklo To.

"Řekni mi jediný důvod, proč bych měla riskovat život?"

"Dobře, ale to tady budeme do půlnoci, než to vyjmenuji... a co třeba, že teď tam vběhl Theodor Smith a pokud nezasáhneš, do několika sekund bude po něm?" a tato věta to změnila. Vytřeštila jsem oči a vrhla se do boje. Než mi došla závratná věc- já neumím bojovat! Mayo, pomoc prosím!. ozvalo se mi v hlavě. A to je sakra cože? Nepamatuju si, že bych si nechávala voperovat vysílačku! Aha, Elenis se zmiňovala, že má schopnost telepatie...

Bylo to úděsnější, než jsem si myslela. Všude krev, odevšad jsem se musela vyhýbat nějakým zákeřným drenynijským útokům a odevšad mě někdo otravoval.

"Kde je ten Theodor?" zařvala jsem po To.

"No, i svědomí může lhát..." odpovědělo a rozplynulo se. Tak ale počkat! Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. On tady není. Theo je v bezpečí. No juchů. A já jsem neozbrojená uprostřed bitvy, jen tak pro nic za nic, chcete mi říct? POMÓC, PROSÍM!!! ozvalo se zase. Opravdu musí otravovat zrovna teď? Prudce jsem se otočila. Juchů. Zrovna v tom okamžiku, kdy jeden z drenyniů zneškodnil Elenis a slupnul ji jako malinu. Dobrou chuť. Ještě jsem uslyšela Christianův výkřik a zděšené pokřiky "Né, Elenis!!!" skoro všech, kdo to také viděli, a pak jsem překvapivě upadla do velice divného kómatu. Sice jsem viděla i slyšela, ale nic se najednou nehýbalo, kromě dvou mladých žen, které se zjevily před bitvou.

"Tahle bitva se neměla vůbec odehrát! Mí předchůdci, příroda, magie a mé svědomí mi dovolují zabránit tomuhle krveprolití!

Sic se již událo, co se státi nemělo, nechť se však dá vše do pořádku, žádám čas." prohlásila jedna z nich autoritativním hlasem. Ta... něco měla velice světle modrou pleť a tmavě modré vlasy, ostříhané na mikádo. Moudrý výraz v modrých očích a šaty nejvyšší Vládkyně míru. A další šok! Za ní stála Nicolleta. Ztratila jsem vědomí.

Avšak když my jsme si mohli přivolat posily, tak i oni... no prostě se strhla regulérní bitva se vším všudy. Napadlo mě, že bych jim možná mohla pomoct, ale to byl na výsost pitomý nápad. V tom se však najednou, z ničeho nic přestalo bojovat. Drenyniové odsípali pryč a tikiri, lidé, nelytia a všechny bytosti, co tady jen byly se začaly klanět dvoum ženám v úborech Vládců míru, které se zjevily z nenadání přímo před bitvou. Ta jedna byla asi Rachel a za ní stála Nicolleta.

"No? Nepovolená bitva! Koho za to můžu exemplárně popravit? Přiznejte se!" štěkla Nicolleta.

"Klid, klid, Nicolleto. My nikoho nepopravujeme. Ale stejně bych chtěla vědět, kdo si začal. Vidím Christiana Sarahského, Shi-Shi... takže mi je to asi jasné. Které pohnutky vás k tomu vedly?" mírnila ji Rachel a poté zabodla kritický pohled do "publika".

"Zdravím, Rachel. Je mi ctí vás vidět. Samozřejmě, pouze vás, Rachel. Nikki, tebe mi není ani trochu ctí vidět. No, avšak k věci. Jakožto král Sarahy se vám uctivě klaním a přebírám plnou zodpovědnost za tenhle zločin, ačkoli jen z povinnosti, neboť na angorky přísahám, že my (a já již vůbec ne) jsme si nezačali." prohlásil Christian.

"Rachel, ty dobře víš, že za to sice můžu já, ale byla to sebeobrana. Zaútočili první a já, mí přátelé a někteří studenti dobrovolně jsme pouze bránili naší zem, školu, životy, čest." namítla Iris.

"No jo. Rachel, dej na mně, vážně si myslíš, že nemám nic lepšího na práci, než přepadat armády drenyniů? Jsi taková naivka když nevidíš, že se snažím napravit to, co bylo na tobě- odvrátit drenynijskou okupaci. Ale ty si v klidu dál sedíš ve svém honosném sídle na vedení a přijímáš do důležitých úřadů kněžky černé magie, silně spjaté s naší všemimilovanou Vanessou." přidala se Shis.

"To je závažné obvinění, Shi-Shi! Naznačuješ snad, že je Nicolleta stoupenkyně Největšího zla, co kdy vstoupilo na světlo světa?"

"Nikoli, pouze ji obviňujeme. Vím, že jsem sice pouze pouhoprostý, irelevantní král, avšak já Nikki Starovou znám a vy znáte, Rachel, pouze její přetvářku."

"Správně. Lidé se sice mění, i ty se měníš Nicolleto. Ano, ale k horšímu! Já jsem tě viděl. Viděl jsem tě domlouvat si obchody s Vanessou, viděl jsem tě, když si zabíjela ty dvě milé tikiri, které přišly s kompletním seznamem Vanessiných stoupenců. Nezasáhl jsem, neboť jsem spoléhal na Rachel." přidal se Gillian. Všichni Sarahští a tikiri začali souhlasně přitakávat, kromě Elenis, která vytřeštěně stála a propalovala Nikki zlostným pohledem. Všimla jsem si, jak jsou si hrozně vzhledově podobné. To je prazvláštní náhoda.

"Gilliane, s těmi výmysly zacházíš už moc daleko. Já jsem si vybrala Nicolletu, ne tebe. A navíc jsi odešel dobrovolně..."

"Odešel jsem, abych se vyučil na něco užitečnějšího, než poskoka Nikki Hvězdy a mohl jí jednou zabít. A nejsou to výmysly!" odsekl Gillian.

"Stop té hádce! Přišla jsem, abych zabránila krveprolití, ne abych umožnila několika nepřejícím bytostem navážet se do mojí učednice a tak absurdně ji obviňovat! Ach, musím jít vyřešit několik sporů. Nicolleto, chvíli tu zůstaneš a pohlídáš, aby ti neřádové nezpůsobili další průšvih. Nechť jsou k vám všem angorky milostivy." poručila Rachel a přemístila se pryč. To je nespravedlnost! Avšak Nicolleta se pouze sadisticky usmála a tikiri, nasupené jako parní vlaky nás začaly i s ctihodnou Nikki odvádět zpět do školy.

Cesty jinými světy kapitola 19.

13. dubna 2013 v 20:29 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Devatenáctá kapitola. Pozor, divnější než je obvyklé. Opět děkuji za přečtení a komentáře.
Kapitola 19: O zákeřných létajících krabicích a významu slova "slovo"

Trhněte si. odepsala Shi-Shi. A navíc, Západní Anard? Vanessa vážně přejmenovala Vzdušné ostrovy na Západní Anard?! To je přece tak hanebné! To je jako ukrást někomu koně a oficiálně koně přejmenovat na "Moje zvířata, na kterých se dá jezdit". A ta provizorní vláda? To myslí drenynie, nebo rovnou SbS (Svatou blbost Světla)?

"Držte se. Chcete raději být svačinou pro drenynie, nebo se trochu proletět?" zeptala se Shis zlověstně a zcela nečekajíc na odpověď, navigovala mrakolist střemhlav dolů. ÁÁÁÁ!!! Když jsme proletěli do tzv. "oficiální letové výšky" (100 metrů nad zemí), tygrošakalka naštěstí tu sebevraždu mraku zatrhla a letěli jsme rovně. Idylka? Zaprvé, probudil se Christian. Jelikož už mu bylo asi lépe, okamžitě začal otravovat. Zadruhé, ale to oproti tomu úplný detail, se od někud vynořila dvě vznášedla, obě kovová, obě s výfuky a motory poškozujícími životní prostředí. Mimoto, obě s drenynijskou posádkou a palnými zbraněmi (!!!). Samozřejmě se dala do pronásledování.

Ona střílela otrávené šipky a zlá kouzla, my gumové kachničky. Vážně! Až na to, že když se ta kachnička dotkla hnusu ve vznášedle, vybouchla výbuchem dobré magie, což příšeru pochopitelně zabilo. A jak ta vznášedla vlastně vypadala? Jako železné, létající, střílející, krabice s vrtulkami.

Ach jo. Z leva jich sem míří dvacet. Jako by to nestačilo, z prava dalších padesát (pár se snažilo i o nálety z vrchu, avšak někde se stala chyba a rozpleskli se o zem...). Nelytia po nich házela zmíněné kachničky, tikiri metaly kouzla. Anne jako jediná bojovala z blízka a šikovně lámala vznášedlům vrtulky. Když ji však něčím patrně omračovacím zasáhli, musela rychle doletět zpět na domovský mrak, než omdlela.

"Fajn. Řekli si o to." avšak já jsem už absolutně nevnímala, o co si podle Shi-Shi řekli, protože můj zrak byl chycen tou budovou před námi. Opět se zmůžu pouze na- tý jo. Z dálky to vypadalo jako strom, kolem kterého obíhají křišťálová geometrická tělesa. Pořád se vám to nezdá dosti šílené? Tak si představte, že ten strom byl vysoký asi jako menší, třicetipatrová panelák (opět odkazuji pouze na planetu Zemi, tady paneláky nemáme), široký asi stejně tak. A to není všechno! V těch křišťálových patvarech, které se obtáčely kolem stromu, narážely do sebe, měnily směry, vydávaly kachní zvuky a občasně se vymkly kontrole a poletovaly si anarchicky po celém pozemku, byly učebny, třídy, jídelny, společenské místnosti a pár šílených, neidentifikovatelných nábytkových útvarů. To je škola!

A mimoto mi došlo, o cože si to ta armáda přiblblých hnusovských vznášedel řekla. A to konkrétně o to, že když jsme my zvládli proletět nějakou ochranou, neviditelnou bránou, oni to nemuseli dokázat taktéž... takže podtrženo, sečteno, zbylo šedesát rozplesklivších se hnusů, jeden stávkující listomrak a dvě černočerné tygrošakalky, které si to jako uvítací výbor rázovaly k nám. A k tomu listomraku, mimoto přistál poněkud předčasně, svědomitě ignorující Shisiny příkazy.

K těm tygrošakalkám- jedna z nich byla stoprocentně Karen, ten čajník na hlavě je nezaměnitelný. A ta druhá? Nejen, že byla zcela zákonitě neméně šílená, ale i dost karenoidní. Akorát, že neměla čajník, ale křiklavě fialový, plstěný klobouk. Oh, jak normální...

"Karen a Iris! Ráda vás vidím. To je Maya, její sourozenci, Smithovi, Christiana, Anne a Caroline už znáte, a tamhle ta nelytijka, to je Christianova manželka, Elenis, ta kočka je Trixie, Alinor zde nesmí chybět a to bude doufám už konečně všechno. Mayo a spol., tohle jsou Karen a Iris, ředitelky téhle školy. Uf. Vynechala jsem někoho?" začala sáhodlouhé představování Shi-Shi.

"Vynechala jsi mne. Ale já jsem přece již zvyklý." zašeptal Lail.

"No jo, promiň."

"Pojďte za námi. A vítejte na naší škole! Jste tu vítáni na jak dlouho chcete, ale předpokládám, že se tu zdržíte jen asi tak týden, aby se naše vyvolená stihla naučit ovládat svá kouzla." řekla Karen a společně se sestrou nás odváděla hlouběji do areálu.

K pozemkům se ani nevyjadřuju, ale pokud jste si mysleli, že škola vypadá z venku opravdu střeleně, řeknu vám upřímně, oproti tomu, jak to vypadá zevnitř to není nic. Šílenost na entou a nic pro nás, smrtelníky obyčejné! Hlavní budova areálu je ten strom. A věřte nevěřte, zevnitř to vážně vypadá, jako by jste právě vešli do stromu. Stěny byly ze dřeva, ale ne dřevem obložené a už vůbec ne postavené z dřevěných desek, nýbrž prostě jednolitý, avšak odstínoměnný strom. Vždy u podlahy v každém podlaží z něj samovolně vyrůstaly dřevěné lavičky, nonstop obsazené velice padivnými studenty (k těm ale později). U každých postranních dveří (a těch tu bylo vážně dost) visel lapač zlých pocitů a mluvící rozpis, v kolik hodin kde přiletí která učebna. Vzduch voněl lesem a čerstvým jehličím.

Nevím, jestli jsem kdy viděla magičtější (a šílenější) místo, když teda nepočítám Sarahský hrad. V mojí staré škole v I-miu to takhle nevypadalo, ne, ani zdaleka. To byly pouze chodby vymalované křiklavými, nevkusnými barvami, které přihnaly bolest hlavy každému, koho ještě k smrti neotrávilo samotné učení. A v těch chodbách zápach starých kříd, které voněly akorát tak protivné ředitelce. Ještě si živě vzpomínám.

A to jsem ještě nepopsala žáky! Naproti vchodu, na druhé straně vstupní haly u dřevěného stolu seděl hezký kluk mého věku. Něco si četl. Ale to ještě není to šílené! Když jsem se podívala pořádně, zjistila jsem, že to něco je sešit. Černý, kožený, sešit. Černý, kožený, prázdný sešit! Prostě si jen tak prohlížel prázdné stránky. Exot! Po chvilce k němu přiběhly dvě holky, se stejně kaštanovými vlasy, jako měl on, asi jeho sestry, a začali se navzájem urážet. Pozor, urážet v indonéštině (další řeči přitáhnuté tam od vás, ze Země)! Ptáte se, jak to, že tomu rozumím? Sama netuším. Raději jsem se podívala na druhý konec místnosti, ve snaze, že tam zahlédnu něco normálního. Smůla. Poskakovaly tam dvě mladé tikiri s transparenty a asi se chystaly vyvolat vlastní povstání proti drenyniům. A mimoto, rozdávaly letáčky. A to byly jen příklady! Dále tady šla blondýna s poněkud zmateným výrazem a poněkud nevrlou hromadou knih v každé ruce, i dokonce na hlavě. Když ji uviděl ten kluk se sešitem, přiběhl k ní, že jí s těmi knihami pomůže, avšak ona ho odehnala (a jeho sestry mezitím cupovaly onen sešit na kousky). Přešel k nim, vzal jim ubohý salát a kouzlem byl sešit zase jako nový. Sestry spustily nový příval indonéských nadávek. Studentů tu bylo asi tak sto, a ani jeden nevypadal normálně! Všichni čarovali, létali, poskakovali, hádali se o nemožnostech a šíleli.

Dokonalé. Všichni z naší výpravy se rozprchli někam šílet a já jediná normální (Tima a Sisi nepočítám) jsem zůstala stát na prostředku haly, dokud mě starostlivým hlasem neoslovila Karen a nepřidělila ke mně ty dvě protestující tikiri, aby mi ukázaly můj pokoj a provedly mě školou. Ne tedy, že by protestovaly proti mně, to ani náhodou. Vlastně byly nadšením bez sebe, že se tady objevil zase nový exemplář... člověka, který mohou zkoumat a zapisovat si vzorce jeho chování.

"Ahoj. My jsme Clarisse a Claire a studujeme obor Podivná magie, to je přemisťování, proměňování lidí v klobouky a tak dále. Ty znáš Shi-Shi? Tý jo! My bychom jednou chtěly moc být jako ona! A ty jsi ta vyvolená, která jednou zamete s Anardskou, že? My bychom jednou chtěly být jako ty!" představila se Clarisse nebo Claire. Ony totiž nejdou moc rozeznat...

"Jo, znám spoustu celebrit. Christiana VII., Elenis I., Nicolletu Starovou..."

"Vážně? Nicolletu Starovou? Fíha! Ona je Vládkyně míru! Ale není nejvýše, ještě lepší by bylo, kdyby jsi znala osobně Rachel. My chceme jednou být jako ona!" zašeptala Clarisse nebo Claire udiveně. Co? Vládkyně že čeho?

"Eh?"

"Ty nevíš kdo to jsou Vládci míru? Fíha! To jsou protivníci zlé a zbabělé rady Světla! Ochránci dobra! Nejvyšší bytosti! Rozhodují o počasí, trestají zločiny, vládnou králům a vydávají kouzelné zákony, které se nesmí porušovat! Kdysi jich byla celá rada, asi tak plus mínus třicet, ale vyvraždili je a zbyla už jen Rachel. Je to nejmocnější bytost světa, hned po Vanesse Anardské a tobě, samozřejmě! Provozuje něco jako svou elitní školu a nejlepší student se stane něco jako jejím učedníkem a později pak i mírovládcem. Před několika měsíci proběhlo zasvěcení její učednice, Nicollety Starové a je z Nikki další mírovládce." vysvětlila mi tikiri, tentokrát ta druhá, zaníceně. To ale nedává smysl... přece ta Nicolleta, kterou jsem potkala ve snu, měla k ochránkyni dobra asi tak blízko, jako průměrná žirafa k získání titulu "myš roku". Anne jí dokonce nazvala "kněžkou černé magie a kámoškou Vanessy". Buďto je naše Nikki moc dobrá herečka (ať už to hraje na kterou stranu chce), nebo jsem si spletla Nicollety.

Nastoupily jsme na dřevěnou plošinu, která nám popřála dobrý den a vynášela nás nahoru, do koruny stromu, neboli vyšších pater školy. Několik, asi deset z nich byly plné nástupišť pro učebny, další byly celé společenské místnosti, další měly v úmyslu nečekaně zmizet, jakmile na ně stoupnete a procvičit tak vaší dovednost létání (pokud jste tikiri, pokud jste nelytium tak vaší obratnost a pokud jste člověk tak vaše štěstí) a my jsme měly namířeno do posledních deseti pater, kde bydleli studenti.

Vážně jsem čekala, že to tu bude vypadat jako obyčejná kolej? Kromě toho, že na podlaze byly místo obyčejného koberce spadané listy a občas chodbou proletěl nějaký ten slon, či nějaká indonéská nadávka, to tu bylo úplně normální (na blázinec!)... mé šílené tikirijské průvodkyně se se mnou u dveří rozloučily a ještě jsem je na odchodu slyšela, jak kritizují můj realistický přístup k vědě. Pche! Sedí od dvou naprosto shodných smetáků!

Otevřela jsem dveře a vešla do pokoje. Ach jo. Samozřejmně, že mám spolubydlící. Šílené spolubydlící. Přesněji jednoho člověka s kaštanovými vlasy a jeden šílený sešit.

"Ahoj. Ty jsi Maya Jangová. Já se jmenuji Gillian Proximijský, těší mně." grr! Víte co mě štve? Bytosti, které trpí urputnou touhou mi při seznámení připomínat, jak se jmenuju! Vyprskla jsem smíchy.

"Proximijský? Co je to za jméno?"

"Proxima Centauri je hvězda v galaxii Mléčná dráha a moje takzvaná rodina vládne jedné z planetek těsně u ní už od samotného světavzniku." odpověděl odtažitě. Mimozemšťan. To jsem si mohla myslet.

"A co teda děláš na Saraže, když pocházíš z toho Prox... Kentaura?"

"Mým rodičům se již znelíbila má společnost a poslali mě s mými sestrami na takzvaný výlet spaceship, která měla porouchaný motor a má drahá, takzvaná rodinka doufala, že zahyneme. Avšak ztroskotali jsme nad Sarahou a byli jsme zachráněni. Sarahští, naši vzdálení příbuzní se mých sester samozřejmně ujali a já jsem se rozhodl pro kariéru Vládce míru. Nebylo to moc šťastné rozhodnutí..." začal vysvětlovat Gillian.

"Tak jsi tedy pěkně zaspal dobu, ne? Nikki tě předběhla."

"Ona je ten důvod, proč jsem od tamtuď odešel. Nemáš ani ponětí, jak je ta mrcha prohnilá. Bohužel to vidím jen já. Nevím, kam dala Rachel soudnost, když pouštěla tu hadici, aby se starala o myšky!" stěžoval si Gill. Takže nás oba spojuje jedna věc-oba víme pravdu o Nicolletě Star. Ale jsme tady bohužel asi jediní...

pohled Christian

Stál jsem u okna a vyhlížel ven se značnou melancholií. Sledoval jsem zničenou "krajinu" tam venku, za branami akademie a bylo mi ještě hůře, než jsem si kdy myslel, že by mi jen mohlo být. Na Vzdušných ostrovech jsem celkově podruhé. Když jsem tady byl poprvé, bylo mi osm let, avšak přesně si to pamatuji.

Nebyl jsem tady oficiálně, mí rodiče si totiž na výlety pro nás moc nepotrpěli... (nejdál z příkazu otce jsem byl na jednom ostrově za velkým oceánem, jenž nemá jméno a to proto, že s nimi chtěl Liam obchodovat a jelikož oni mají velice v oblibě lidské oběti... no, avšak se přiznávám, byl jsem poněkud protivný, takže mě ani jejich božstvo nechtělo a poslali mne zpátky). Vzala mne sem Caroline, společně s Leem a Anne. Překypovalo to zde zelení a barvami, podivností a prostě vším, jež by jste čekali v magickém kraji, kde žijí tygrošakalky. Nejkrásnější a nejimpozantnější místo v celé dimenzi. Všude kouzla, rostliny podivuhodných tvarů, jásající tygrošakalky, přemisťující se zámky, mluvící budovy...

Avšak teď... divoděsná hrůzyvěc, toť to, co provedli ti theodortní vanessoidní netvoři. Vzduchem se nevábně linul zápach kouře, kdysi tak zelenou a magickou zem nyní brázdily odporné stroje, inspirované stroji vaší planety a vysávaly z půdy poslední střípky kouzel. Stromy byly pokáceny, nehledě na jejich prastarou magii a na místo nich vyrostly ze země ohyzdné a kovové strážní věže, v nihž trůnili drenyniové a palnými zbraněmi sestřelovali vše živé a někdy, jen tak pro zábavu i to neživé. Když již hovoříme o neživém, mraky zombie, které některé bytosti lichotivě nazývají "anardskou armádou" suverénně nahradily původní obyvatele a zabíjely, co se pohlo. Upřímně mi z toho bylo velice, ale doopravdy velmi špatně. Zmínil jsem se o zombiích. Ne, tady s největší vážností existují. Dokonce dva druhy. Taková ta z horrorů, jež nemluví a při chůzi jim samovolně odpadávají končetiny, avšak ta jsou spíše nechutná, než nebezpečná. Následně jsou zde však i nebezpečnější hříčky přírody. Takoví nemrtví jsou kultivovaní, nosí vkusné oblečení, mluví několika jazyky, ovládají mocná kouzla a povětšinou mívají výrazné ambice na ovládnutí světa. Nepřipomíná vám to něco? Ne, já to nejsem, neovládám kouzla, jak vám trefně připomněla Elenis. Avšak takoví Anardští jsou zdárným příkladem... zcela všichni (i Ryno, akorát že u toho neplatí to o tom oblečení a jazycích).

Jsem celkem rád, že smím býti zde, je to pro mne velká čest, studovat na téhle akademii, klidně i pouze týden. Divím se, že mne Iris přijala, jsem přece bezcenný a nuly nenavštěvují Akademii Magického Slunce. Jen se podívejte na mé spolubydlící, krom Elenis nějaký protivný rádoby všeuměl, jenž se do mne neustále naváží. Kdybych neměl zlomené srdce, následnou hádku by nemusel přežít.

"Hej ty, ty jistě nevíš, jak zní zákon pro zachování hmotnosti látek při chemické reakci!" vybafnul na mne nekultivovaně.

"Mé jméno jest Christian. Avšak pro tebe lord Sarahský. Nejsem v žádném případě povinen, odpovídat na tvé drzé a dětinské snažení podrýt mé sebevědomí a naznačit mi snažně, že snad zaznamenávám vyjímečné nedostatky na poli akademického vzdělání a následně šířit tuhle trestuhodnou, theodortní, triviální desinformaci do širého... širosvěta! A jen tak mimochodem, ty nevzdělanče, počet atomů před reakcí jest shoden počtu atomů po reakci, tak zákon zachování hmotnosti jest, zjednodušen avšak pro tvé hloupé a irelevantní uši!" vyštěkl jsem netrpělivě. Raději celý roztřesen zbaběle prchl z praslavného boje slov. Tak jsem zase získal o nepřítele navíc...

"Jsem ráda, že se bavíš." uslyšel jsem hlas jízlivého podtónu u dveří.

"Elenis. Ačkoli jsem samozřejmě pochopil jistou ironii tvé poznámky, chci přesto vědět, co na mém duševním utrpení považuješ za tak... zábavné."

"Úplně všechno. Zvláště to, jak skvěle to hraješ. Nebo že by přeslavného Christiana Liama VII. Sarahského srazila na kolena pouhá slova?"

"Slovo. Co je to slovo? Je-li to výraz komunikace, nač jej používat jako zbraň? Je-li to zbraň, nač jsme tedy lidé?" opáčil jsem.

"É... přeložil bys mi to do angličtiny, prosím?"

"Znamenalo to, že nejen dýkou nepřítele smíš zmást, nejen mečem lze jej usmrtit. Hmotná zranění uzdraví se snadno, slovy způsobené hojí se věky. Na věky... pro nesmrtelnou bytost podivný pojem, viď?"

"Ehm, pořád tě nechápu..."

"Jinými slovy to znamenalo taktéž, že jsi mne zranila, ponížila mne, avšak o hrdost zde nejde. Jde spíše o to, že moje mysl, ať v jiných směrech geniální, nedokáže zpracovat, jazykem prostým já nechápu, že... že nejsem pro tebe dost dobrý. Že tě ztrácím. Ztrácím každou myšlenkou, jež provází mou bezcennou existenci... a ještě jedna omluva, promiň že jsem zněl dokonale kýčovitě a trapně, avšak každému z nás jednou dojde vhodných slov a k pouhému klišé snížit se musí..." zakončil jsem sentimentální proslov a neměl jsem potuchy, jestli se mám stydět, či být hrdý, že jsem dokázal vyslovit takovou slátaninu možných i nemožných výrazů.

"Tak zaprvé, mně v žádném případě neztrácíš a já doufám neztrácím tebe, ne? Zadruhé, no vlastně nic. A jsem uražená, že jsi se urazil jen proto, že jsem zpochybnila nespornou užitečnost tvé existence! Angorky, už mluvím jako ty..." sykla. V té chvíli se vrátil ten blb, jenž mi ani nestojí za zapamatování si jeho jména.

"Ahoj. S tebou nemluvím, šprte a ty tam, blondýno, kolikrát je dvanáct krát padesát čtyři?"

"Šest set čtyřicet osm. Promiňte." řekl jsem bezmyšlenkovitě.

"Ale on se ptal mně!"

"Jak se jmenoval první král oficiální Sarahy?" zkoušel blb nadále Elenis. Jednodušší otázku již vymyslet nemohl.

"Eh?"

"Christian I.! A v jaké zemi vládl Christian I.?"

"Eh... na Saraže, že by?" odpověděla Elenis.

"Stále si myslím, že v Anardu... a stále si myslím, že tenhle rozhovor patrně kapku pozbyl smysl."

"A nejen on. Ty taky nemáš smysl." zasyčela Elenis. Ehm, lidé o mne říkají různé věci, ale že nemám smysl slyším poprvé...

"Měli by jste jít na hodinu." řekl nakonec blb a odešel.

Neviděl jsem důvod, proč ho neuposlechnout. Má královna mínila pravděpodobně stejně a poněkud zamlkle jsme se snažili najít učebnu. Je mi to tak líto, že jsme se pohádali a moc bych se chtěl usmířit, avšak jak? Pohádali jsme se kvůli mému nesnesitelnému chování- aroganci, tyranii a bezcennosti. Měl bych se omluvit? Zabralo by to? Odpustila by mi? Či snad již mi šanci nedá? Po chvíli téhle sentimentální melancholie jsem se přistihl, že mé myšlenky začínají silně připomínat zápisky z deníčku průměrné dvanáctileté teenagerky.

Nakonec jsme objevili něco, jež vypadalo alespoň trochu, jako že by se tam snad mohla skrývat učebna Abstraktního přeměňování konkrétních objektů, totiž předmětu, na kterém správně, jakožto bytost magie pozbylá, nemám co dělat. Podle Iris si avšak alespoň osvojím za ten týden teorii, jak se správně mění barvy u průměrného slona (velice pro život důležité). A k výrazu "skrývat učebna", přesnější by bylo spíše "přiletět tam učebna", neboť to bylo jedno z těch dveří, které nevedli nikam, pokud před ně ovšem nepřilétla nějaká učebna.

Tahle škola se mi zdá úžasná. Rozhodně lepší, než ta, kterou jsem navštěvoval, když jsem byl dítě. Do tzv. Vzdělávacího zařízení pro děti aristokratů jsem chodil než mi rodiče domluvili soukromou výuku s nějakou tikiri, jako každému chytrému z naší rodiny. Mi byla přidělena má kmotra Shi-Shi. Ale zpět k tomu "vzdělávacímu zařízení". Vládla tam absolutní anarchie a učitelé se dělili na dvě skupiny: skupině první byli žáci upřímně ukradení, hlavně, že je neotravují a skupina druhá žila mučením dětí (doslova) a zbožňovala různorodé nadávky.

Učebna byla na místě a my jsme vstoupili dovnitř.

Nedočkavost

10. dubna 2013 v 20:43 | Kate Černobílá |  Články na téma týdne
Tak. Uplynul týden a změnilo se téma týdne na blog.cz. Tentokrát je to "nedočkavost".
Nebyla bych to já, kdybych se nezkoušela zapojit a nenapsala k tomu nějakou trapnou úvahu.
Co si představíte pod pojmem nedočkavost?
Já asi vlastnost, jež je typycká pro všechny lidi. Je to vlastně vlastnost?
Každý se na něco těšíme. I ten nejtrpělivější člověk se přece může na něco těšit tak, že si každou minutou přeje, aby to již nastalo (u lidí mého věku bývá ta zázračná věc, kterou v některých kulturach nazývají "prázdniny").
Já osobně bývám nedočkavá téměř pořád. Kdy už skončí tahle hodina matematiky? Kdy už budou Vánoce? Kdy už přistane ten slon, co létá támhle?
A nemyslím si, že by existoval člověk, který by nikdy nedočkavostí netrpěl... a pokud ano, tak ten člověk žije dokonalý život, kde nejsou žádné vyloženě otravné činnosti, kde se všechna přání splní tlesknutím a dále tam za sedmero horami a sedmero řekami nikdy nemrzne a i když sněží, je tam takové teplo, že se tam dá vyhřívat se na závějích...
A jaký máte názor vy?

Cesty jinými světy kapitola 18.

9. dubna 2013 v 18:33 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Osmnáctá kapitola. Plná hádek a dlouhých-nic-ani-vzdáleně-neříkajících popisů. Jako obvykle s přepínáním pohledů, tak doufám, že se v tom vyznáte.

kapitola 18: o celkem dosti drsných hádkách a celkem drsných listomracích

pohled Christian
Dokonalé. Absolutně bez jediné chybičky. Když tedy pomineme, že mě drží můj sadistický prapra...pra strýc v smradlavé a zapavoukované kobce a společnost mi dělají Trixie a pak akorát poněkud nepřítomně tvářící se Dreep. Nerad to přiznávám, ale dosti se mi stýská. Po téměř celé rodině Sarahských, zejména po Anne či Caroline. Přes mentální propojení cítím na Anneiné straně trochu zmatek a velký náznak nějakého šíleného plánu, avšak nechce mi o něm nic povědět více. Za to Lee je již den v bezvědomí, leží pod schodištěm a čeká, až se mu znovu nastartují regenerační reflexy. Ha, ha, ha... a prý, že zlo dopadá vždy na obě nohy... nevím proč mi ta informace zlepšila zlomyslně náladu. Asi proto, že konečně to nejsem jen já, s kým si silnější házejí, jak chtějí. Elenis. Myslíte, že si myslí, že jsem mrtvý? Asi ano. Nemám tušení, zda vede cesta na Vzdušné ostrovy zrovna tudy. Pokud ne... nemají šanci mně najít a pokud se Andrey neuráčí mně zabít, pak tu strávím věčnost. Elenis na mne jistě zapomene. Vrátí se domů, možná se i znova vdá a bude žít šťastně až na věky. Ach ne... šťastně na věky beze mne. Ne. Tak sobecký zase nejsem. Přeji jí, aby žila šťastně až na věky ať se mnou, či beze mne. Avšak stejně je to poněkud skličující představa... zapomenou na mne i ostatní a budu lítostivým a všemi opuštěným duchem, jako Elmer. Budu se s ním hádat, kdo dopadl tragičtěji a po nocích budu strašit ubohé nižší šlechtice... zmínil jsem se již, jak nenávidím nižší šlechtu?

Avšak nic není ještě ztraceno, přeci úmluva konečně dostihne viníka, až mě Andrey zabije, tak to nemíním býti jen já, čí život zde vyhasne. Spravedlnost! Vždy jsem si přál zemřít takhle. I když, vlastně ne. Nejlepší smrt je trochu hrdinštější, slavnější, v bitvě či obětovat se za někoho, a čím více lidí tím zachráníte, tím lépe. Tomu se říká smrt... a samozřejmě, čím lépe zemřete, tím více lidí se musí dozvědět, jak jste zemřeli, neboť pak by nenastal ten kýžený efekt- věčná sláva. Samozřejmě, že mi i došlo, jak mě Andrey zabije. Pro životní energii, stanu se slavnostním obědem. Možná si říkáte, jak se dá životní energie jíst. Úplně jednoduše. Nejsme upíři, svou oběť nekoušeme, avšak pouze pomocí mentálních schopností vysáváme. Dále se dá ještě ona vzácná energie rozpustit ve vodě (samozřejmě, mysleli jste si, že se energie jí z talířů?), takže má Andrey mnoho způsobů, jak mne zabíti.

Dreep seděl v koutě a držel v ruce nůž. Zajímavé. Takže:

a) smím ho přesvědčit, aby mi pomohl utéct

b) nebo asi ne, neboť se mne chystá podříznout a poté ze mně uvařit sváteční oběd pro tu jeho lidožravou loupežnickou smečku

c) či sváteční večeři.

Pouze tam tak seděl, takže neplatí asi ani jedna z nabídnutých možností.

d) chystá se svátečně zírat do prázdna

Myslíte, že by bylo moudré zkusit diplomacii?

"Zdravím, Dreepe. Jestli-pak mi rozumíš, řekni něco." prohlásil jsem. Vydal několik neidentifikovaných zvuků.

"Aha. Dobře. Rozumím-li ti správně, Andrey tě odnaučil mluvit." řekl jsem. Zakýval hlavou a zlostně zavrčel.

"Mohli bychom uzavřít dohodu- potřebuješ se znovu naučit mluvit, číst a psát, že? Ty mi pomůžeš se odsud dostat a já ti seženu ty nejlepší učitele z celého království a dobře, dám ti i celému tvému loupežnictvu milost a nebudete nijak potrestáni. Souhlasíš?" znovu zavrčel a zakroutil hlavou. Vypadal, že mi snad ještě neodpustil ten útěk z jeho sídla...

"Ty ichdiot, che ty chu chodit." zabručel.

"Ju-chů! Tak písmenko "ch" již říci umíme, teď zkusíme "a", dobře?" namítl jsem na urážku milým, učitelským hlasem.

"Ach chjo." řekl a odešel. Takže u našeho experta na výslovnost se pomoci asi nedočkám...

Avšak najednou jsem uslyšel něco, co změnilo celý můj pohled na věc. Hlas, kterému bych za normálních okolností s chutí nějak protivně a arogantně odseknul, jsem v tuto chvíli přirovnával k ptačímu zpěvu. Totiž:

"Vážně tu musíme? Já se bojím! Pojďme domů, bééé!" zavzlykal tam někde venku pitomec, jenž nebyl Andreyem. A kde je Theodor, tam je pomoc...ale nesmím si dělat nějaké naděje, mohou být také kilometry odtud a vězte, že žádná bytost s nadpřirozeným sluchem nedokáže přeslechnout Theodora Smithe. Takže si klidně mohou teď jít na Vzdušné ostrovy a Christian co? Christian nic. Christian je přece už oficiálně mrtvola. I kus počmáraného papíru je pro nás přeci mnohem důležitější, než Christian! A co když žije? Nežije! A co kdyby? Tak je nám to přece jedno. Elenis jsem jistě již úplně ukradený, celé mé rodině taktéž i mé nejoblíbenější učitelce Shi-Shi stejně tak.

Já již nechci žít! Nechci jim býti již k smíchu! Nikdo na široširém světě mne nemá rád! Tak proč mne nenechají již konečně umřít? Elenis, Anne, Laile, Lee, Shi-Shi, Mayo, Wille, Charlie, Caroline, Vanesso, proč? Nemám zdání, kdy jsem se naposled cítil tak mizerně.

"Christiane!" ozvalo se. Elenis! Jsou tady! Nezapomněli na mne! Byl jsem zcela upřímně štěstím zcela bez sebe. Avšak jsem se rozhodl zemřít, takže budu dělat, jako že zde nejsem.

"Neodpoví ti. Dělá, jako že tam není. Sebevražedné myšlenky, zase." zdůvodnila Shi-Shi. Téměř ji vidím, jak protáčí oči.

"Děkuji ti moc, dokonale jsi mne prozradila." prohlásil jsem.

"Kde jsi?"

"Tady." odpověděl jsem ležérně. Přece jim tu záchranu nemíním nijak ulehčovat, ne? Tím pádem žádné nápovědy.

"Kde přesně jsi?"

"Vždyť říkám, tady."

"Mohl bys sakra už říct, kde jsi?!" zařvala Caroline. Ona je tady také? Angorky!

"Co kdybych to nevěděl? Co kdybych byl příliš dezorientován, než abych popsal místo, v nějž se nacházím? Berete v úvahu, že se mi třeba nechce vám říkat, kde jsem? Ach život, les otázek..." polemizoval jsem.

"Grrr! Řekni mi, kde jsi!" ozvala se Maya. Zcela jsem ignoroval, že v té chvíli se ve mě rozlila hrůza nejvyššího stupně.

"Neslyšel jsem kouzelné slovíčko. Dnešní mládež, kromě mne, nemá žádné vychování..."

"Grrr! Dobře, PROSÍM."

"Á, to mění vše. Dezorientace opadla a já vám nyní smím říci, že nacházím se ve sklepě." řekl jsem namyšleně.

"Ty se máš! Tak tam buď." přidal se do hovoru Theoblb.

"Počkat, přátelé! Skvělá nabídka pro lorda Smithe! Výměna. Já půjdu zachránit svět a ty, Theo, smíš v tomhle krásném a luxusním sklípku hnít na věky. Výhodný obchod! Ber nebo nech být, avšak je to životní šance!" tak. Nechť zabity budou dvě mouchy ranou jedinou.

"Nechávám být."

"Ach, fatální systémová chyba, totiž jsem chtěl říct, ber či ber."

"Tak beru." přikývl ten idiot... tedy ehm, Theo tupě.

Najednou však polovina sklepa vybuchla. Aha. To se pouze Maya opět pokouší čarovat... naštěstí jsem stál v té druhé polovině a Trixie naštěstí také. Následoval dramatický, avšak elegantní útěk, neboť se naší vyvolené podařilo záhadně zbořit i druhou polovinu sklepa a s ním spadl i dům... dále pak dojemné přivítání s Anne a Caroline (na Laila se sice zapomnělo, ale on je již zvyklý...). Opravdu se mi po nich stýskalo. Není nad mladší sestry a prapra...pratetičky.

pohled Maya

No juchů. Christian je zpět. Ta scéna předtím byla ale vrchol, vrchol všeho! On si vážně myslí, jakou nám to prokazuje laskavost, že se nechá milostivě zachraňovat! Fajn, je to král, ale mohl by se trochu krotit, ne? S těmi královskými manýry to už přehání! Elenis musí mít vážně svatou trpělivost. Vím, že Christian má jistě i nějaké kladné vlastnosti, no ale... prostě bych nevydržela žít s někým, ať klidně sebeokouzlujícím a sebezdvořilým, kdo štve všechny okolo. No, ale kdybych byla Elenis, tak asi ano. Kdyby si se mnou někdy chtěla vyměnit život, brala bych to. Jen si to představte! Být královnou, tak mocnou, tak bohatou, tak slavnou! A navíc, být považována za jednu z nejkrásnějších lidských bytostí na světě (podle jednoho povrchního časopisu) také není špatné... a to nejsou zdaleka všechny výhody Elenisina života! Vezměte si třeba ty možnosti. Představte si, že si jdete samotná po tmavé lesní cestě a šine si to k vám banda loupežníků, s sebou truhlu zlata, od předchozích obětí. A vy prostě jen vytáhnete dýku, párkrát dýkou hodíte a juchů, právě jste bez práce oloupili loupežníky a vydělali si na chleba na éony let dopředu... a když už o ní mluvíme... řekněme, že kdyby jste porovnávali naštvanost výrazu jí a nasupeného, parního vlaku, Elenis by vyhrála s přehledem.

"Christiane, nepřehnal jsi to trochu?" osočila se zlostně.

"Ach, já zapomněl, že přece můžu za světovou neúrodu a epidemii moru před deseti tisíci lety."

"Nedělej si z toho legraci, mluvím vážně! To s Theodorem přeháníš trochu hodně, ne? Co ti udělal?" začala psychický výslech Elenis.

"Elenis, on mi ani nic udělat nemusel. Stačí, co provedli jeho předkové a že nás prastaré kouzlo nabádá k nenávisti. Aproximativně, irelevantně, sloniti. Vyčítá snad někdo lvu, že zabíjí antilopy?" opáčil Christian.

"A za druhé, jsi arogantní!"

"Každý je jiný. Kdybychom se chovali všichni stejně..."

"Za třetí, vážně jsi nemusel včera, když se Maya spletla, hned uraženě odejít! Víš vůbec, jakou jsem o tebe měla starost?!" namítla Elenis.

"Ale... jestli si nevzpomínáš, ten Mayin "omyl" bylo deset minut drsných nadávek a zraňujících věcí, mimoto řekla, že jsem všežravé prase a bezcitný budižkničemu a dosud se neomluvila. A mimoto, myslíš si, že mi se po tobě nestýskalo?" cože? Pche! Neomluvila? No, musím uznat, že je Christian pro tentokrát vážně v právu, ale...

"To bude možná tím, že jsi bezcitný budižkničemu! A víš, proč tolik ponižuješ Thea? Já jsem na to přišla! Protože mu závidíš!" zavrčela královna. Ale... ale... nepřehání to trošku?

"A co bych mu měl teoreticky závidět?"

"Hmm, třeba magii? Všichni poslouchejte! Věděli jste, že Christian je jediný Sarahský, který ani vzdáleně neovládá kouzla a nemá žádné magické schopnosti? A něco ti řeknu, Christiane, lidé bez magických schopností jsou pouze bezcenné nuly a pouze zabírají na světě místo!"

"Smím něco namítnout?" ozvalo se tiše a mile.

"Ano, Laile?"

"No, nemáš tak úplně pravdu, Elenis, téměř nikdo z nás neovládá magii... a to co říkáš, jistě tak nemyslíš, že ne?" pokoušel se ji uklidnit.

"SKLAPNI!" sepsula ho. Možná si říkáte, proč se do toho nevložil Christian. Vlastně on tam jen tak stál, oči otevřené dokořán, nehýbal se a vůbec vypadal, jako kdyby mu někdo vzal sebevědomí a hodil do drtiče na odpadky. Přišlo mi ho trochu líto. Myslela to Elenis vážně? Co to do ní vjelo? Vždyť ještě včera brečela a ohrožovala své přátele, jen proto, že si myslela, že je mrtev... a dnes řve po Lailovi. Po Lailovi! Řvát po Lailovi je jako nakopávat koťata! A říkat Christianovi, že závidí zrovna Theodorovi... a že mu závidí magii (fajn, ale Theo žádnou taktéž nemá)?

Avšak najednou vyšel z trosek nějaký asi ne moc člověk. Měl černé vlasy, rudé oči a naštvaný výraz. Štěkl po Christianovi něco starosarahsky. Počkat! Starosarahština? Ale přece podvědomě starosarahsky umím!

"Proč mě nezabiješ? Ale je nech na pokoji. Všichni to jsou Sarahští, zabila by tě úmluva, Andreyi. Já jsem Theodor Smith a přísahám, že se Sarahskými nemám nic společného." odpovídal mu právě Christian zlomeně. Andrey zabodl kritický pohled do mně. Jasně, se svou kávovou pletí asi sněhobílá Sarahská nebudu, Christiane, měj rozum!

"Co říká?" zeptala se Anne.

"Nic, nic, nic." odpověděl jí její bratr anglicky. A v tom se stalo něco nečekaného. Skočil mu na to. Následující záběry jsem sledovala jako v nějakém špatném, zpomaleném filmu (nehledě na to, že tu žádné nemáme, ale vy ze Země mě snad pochopíte, ne?). První krok. Andrey z ničeho nic vytáhl kuš. Zastřelení. Smrt hodná krále. Takhle umřel i Elmer. problesklo mi hlavou. Druhý krok. Šíp letí vzduchem. Elmer a Christian VII. napovídá mi ten morbidní hlas v mé hlavě. Třetí krok už se seběhl moc rychle. Elenis se po něčem nadnelytijsky rychle vrhá- chce zastavit ten šíp? Minula. Dýka letí vzduchem. Trefila. Vzduch se vlní. Tygrošakalka zachraňuje situaci. Neúspěšně. Christian padá k zemi. Andrey padá k zemi. Něco střílí i po mně. Padám k zemi. Někdo křičí. Míhají se kouzla. Shi-Shi bojuje s Anreyem, který sic s dýkou v hrudi, obratně se zvedá. Christian už nikoli, leží jako bez života. Shi-Shi poráží Andreye. Ztrácím vědomí.

Tygrošakalka? Jo. Je to asi tikiri. Zase! To se tu nemohou chvíli míhat i jiné bytosti? Ale tahle byla prazvláštní. Zaprvé, byla celá černočerná, bez vzorů a barev. Zadruhé, mile se usmívala a na hlavě měla čajník. Zatřetí, najednou jsem držela v ruce hrnek. Začtvrté, v rohu seděla Co.

"Jsi trochu pobledlá, nechceš trochu dobrého čaje?" zeptala se ta jedna, milým, babičkovským podtónem.

"Kdo jste?"

"Jsem Karen, ředitelka Akademie Magického Slunce, to je škola. Škola na Vzdušných ostrovech. A tohle je Co." představila nás Karen. Tak ředitelka?

"My už se s Co známe. A já jsem na Vzdušných ostrovech?"

"Ne, ještě ne. Jsi ve snu. Shi-Shi mě požádala, abych na tebe dohlédla, ať ti ta příšerná Anardská ještě nepřitíží." řekla a široce se usmála.

"Vy jste na straně dobra?"

"Já ne, jen ona. Já jsem zlo, jen nejsem s tou pitomkou, která připomíná pandu." zavrčela Co mrzutě.

A v té chvíli jsem se probudila. Už vím, co Karen myslela tím, aby mi Vanessa "ještě nepřitížila". Možná myslela tu obrovskou, bolestivou, ale naštěstí kouzly vyčištěnou a pečlivě obvázanou ránu v oblasti žaludku, kterou mi způsobil šíp. Totiž, Andrey po mně zkusil vystřelit, avšak v té samé minutě ho Elenis skolila dýkou, takže se netrefil... ale trefil se dost na to, abych skončila na ošetřovně, nebo kde to proboha jsem. Mírně se to tu pohupovalo, jsem na lodi? Avšak bylo to tady nádherné. Nábytek, stěny, strop i podlaha vypadaly jako vyrobené z mraku. Zajímavé... u stropu se míhala světýlka ve tvaru listů, která mě trochu uváděla do transu. Na podlaze pobíhali mlhovinoví sloni a občas zatroubili. Fajn, nezajímavé. Pradivné!

Nebyla jsem tu však sama. Na druhé straně místnosti ležel Christian, očividně v bezvědomí. Je to nelytium, za pár hodin bude v pořádku. Ale já? Lidé se uzdravují týdny! Snad mi někdo pomůže... do místnosti vběhla Elenis. Zavřela jsem oči, ať to vypadá, jako že spím.

"Ehm, Christiane, spíš?" zeptala se. Neodpovídal, takže usoudila, že asi ano.

"No... víš, blbě se mi to říká, ale chtěla bych se ti omluvit za no...ty věci které jsem říkala u Andreyova domu. Kdyby tě to zajímalo, žije. Ani mi, ani Shis se toho debila nepodařilo zabít. Hlavně promiň za to, jak jsem řekla, že jsi bezcenná nula. Já to tak nemyslela, prostě jsem jen chtěla říct něco, co tě zraní. Vůbec nejsi bezcenný! Neměla jsem se nechat unést, neměla jsem ti začít nadávat, neměla jsem tě tak ponížit, neměla jsem tak povyšovat Theodorta. Víš, Shi-Shi mi řekla, co jsi říkal starosarahsky Andreyovi, to ať tě zabije. Nikdy to už nedělej, ok? Já bych asi nepřežila, kdybys zemřel. Vím, že teď zním jako nějaká kýčovitá postava z románků, které jsem četla, když mi bylo dvanáct. Mám tě opravdu moc ráda. Dobře, miluji tě. Jo, a všimla jsem si, že jsi v bezvědomí, jen si trénuju, co ti řeknu, až se probudíš, abych se generálně neztrapnila." prohlásila Elenis a odešla. I když s ní souhlasím, s Christianem se lépe mluví, když je v bezvědomí.

Už mě tady ležet nebaví. Můžu vstát? Zkusila jsem to. Aha, takže očividně můžu. Podlaha byla stejně mrakovitá, jako vypadala, měkká, při zátěži se prohýbající a prostě jeden z nejfajnějších povrchů, po kterých jsem se kdy procházela. Bylo to tak dobrý pocit, že jsem si obešla místnost třikrát dokola, než jsem zamířila ke dveřím. Nebo to bylo tím, že jsem předtím dveře jen nemohla najít?

Šla jsem opatrně po krátkých schůdkách, které (asi) vedly z podpalubí na palubu toho něčeho. Vešla jsem ven a musela zadržet dech, abych nevypískla údivem. Jedním slovem- tý jo! Více slovy se celá naše opět šílející výprava nacházela na mraku. Mraku. My letíme na mraku. Počkat! Ve škole jsme se učili, že mraky jsou vodní pára a na tom se nedá stát. Tohle musí být nějaké kouzlo! Myslíte si, že jsme tudíž byli asi to nejdivnější vozidlo zde (mimoto na něčem jako silnice, akorát že bez asfaltu a několik kilometrů nad zemí). Naivky. Kolem nás zrovna profrčela kolona tikiri letících na něčem, co silně připomínalo deštník. A to byl jenom začátek! Taky že to tu bylo pěkně frekventované, představte si dálnici, akorát že bez toho smradu z aut. Pod námi letěl tygrošakal, na důmyslný pohon balónku na hlavě. Jen tak si tu poletovalo nespočet mraků různých tvarů, na jednom dokonce několik tikiri přepravovalo slona. Dokonce jsem viděla i účastníky "silničního provozu", kteří na dopravní prostředky kašlali z vysoka a prostě si jen tak létati, sami od sebe. Anne se pravděpodobně inspirovala a připomínala mezi deštníky kličkujícího, ztřeštěného motýla.

Po chvíli jsem si inteligentně všimla, že to, na čem letím, není jen tak obyčejný mrak. Něco na něm bylo mnohem magičtější než na těch ostatních mracích. Bylo to tím tvarem (list)? Bylo to tím třpytem? Nebo těmi slony? Ale rozhodně jsme měli nejšílenější posádku. Sisi se točila dokolečka a vzdorovitě si zakrývala oči, aby tu vyšinutost všude kolem neviděla. Tim zarytě mlčel. Lail si vyčaroval tužku a papír a začal něco kreslit (pravděpodobně tu před námi na neidentifikovatelném kuchyňském spotřebiči letící tikiri, nebo mně). Theo ho okamžitě začal kritizovat. A Shi-Shi? Shi-Shi už dávno nebyla na palubě, letěla vedle, za ní v závěsu asi dvacet menších tygrošakalek, pravděpodobně nějaká školou povinná třída na hodině létání. Naše velevážená Shis jim předváděla nějaké kaskadérské kousky a oni to po ní neobratně opakovali, za Shi-Shiiné neustálé kritiky. Aha, takže si hraje na profesorku. Avšak co já vím? Třeba profesorkou opravdu je? Je královnou, bojovnicí... tak proč by si nemohla přibrat ještě pár zaměstnání navíc? Ale zpět na palubu. Caroline si velice nahlas stěžovala na něco, co nazvala "nižší šlechtou" a Elenis stála na zábradlí (které tu taktéž bylo, nezapomeňte, převážíme blbečky, kteří jsou ochotni i spadnout...), mlčela, tvářila se výstavně a asi si hrála na nějakou velice tragickou postavu na nějaké potápějící se lodi. A copak zajímavého dělal John Smith? Celkem nic, pouze se hádal s Caroline, jestli je nižší šlechta k jídlu. Počkat! A Alex? Není tu! Kde je? Ovšem bylo tu o tikiri navíc. Tygrošakal neměl tak výraznou kresbu jako Shis, vypadal spíše nenápadně a na hlavě měl generálský baret.

"Kde je Alex?" zeptala jsem se a začínala jsem se bát, že jsme ho nechali u Andreye.

"Tady. Mé pravé jméno je ale Alinor." oznámil (ne)známý tygrošakal. Nikoho kromě mě to asi nevyvedlo z míry...

"Co? Ty...tikiri?"

"Ano. A může za to Co. Kdyby moje milá, zrádná sestřička Alinora neproklela, když zrazovala náš lid a předávala nás drenyniům, tak by se chudák nemusel rok ploužit v lidské podobě. Ta zrádná, Vanessina ponožka! Za moc prodala svou rodinu a království, kromě ní a mně z naší rodiny nikdo nepřežil." řekla napůl smutně a napůl naštvaně Shis, přemistivší se vedle Alinora. Tak tohle Co provedla... ale vždyť říkala, že není s Vanessou! Dokonce jí nazvala zombie švábicí a pandí pitomkou, pokud si pamatuju!

"Listomraky. U všech angorek. Bylo již od věků mým snem, proletět se na listomraku. A když se tak stane, jsem polomrtvý a připraven při první příležitosti spáchat sebevraždu. Tomu se říká štěstí..." ozvalo se slabě. Christian stál opodál na schodech z podpalubí, vypadal poněkud zničeně a musel se přidržovat zábradlí, aby se nezhroutil k zemi. V jindy podmanivých očích unavený výraz uštvané laně a bledší než obvykle. Po typickém oslnivě arogantním úsměvu ani stopy. Nevzpamatovaly se mu zatím regenerační reflexy, nebo se nevzpamatovala psychika z té hádky s Elenis. Nebo možná obojí.

"Chrissi, no vida, přece jsi to přežil. Na téhle výpravě na umírání zapomeň, jasné?" přivítala ho Shi-Shi.

"Pche... bezcenní zde pouze zabírají místo. Místo je cenné. Za chvíli zde již nezbude místo, jestliže-li ho budou bezcenní nadále zabírat."

"Nevíš sakra, co mluvíš." sepsula ho Caroline. Elenis posmutněla.

"Vzpamatuje se z toho, až se uzdraví. Málem ho zastřelili."

"Děkuji, že se mnou mluvíte tolik přímo." zasyčel Christian jízlivě, zapotácel se a zhroutil se v mdlobách.

Právě se nacházíte nad Vzdušnými ostrovy. Právě jste byli Svatou radou Světla požádáni, aby jste sletěli do oficiální výšky. Naše mraky provedou kontrolu vašeho listomraku (fuj, jak nechutně angorský to prostředek). Pokud projdete, můžete pokračovat v cestě. Děkujeme, provizorní vláda Západního Anardu, tedy pardon, Vzdušných ostrovů., objevilo se na provizorní obrazovce na přídi mraku, která se tu zjevila také poněkud záhadně a rozhodla se nás otravovat po cestě, teď když Christian vypověděl službu.

Cesty jinými světy kapitola 17.

4. dubna 2013 v 19:08 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Sedmnáctá kapitola. Jako obvykle pozbyla smyslu a doufám, že se vám bude líbit. Začátek opět z pohledu Christiana, takže poněkud chaotické.


Kapitola 17: o několika podivných rozhovorech a několika podivných exotech

pohled Christian

"To jsem to ale opět vymňoukl!" stěžoval jsem si.

"Zatím ještě tolik ne." odpověděla Trixie. Jelikož se soustředím, již ji rovnou slyším mluvit a nemusím překládat.

"Ale ano. Pomalu se rozednívá... myslíš, že mají o nás strach? Myslím Elenis, Shi-Shi a další, kteří nás akutně nenenávidí, takže vlastně jenom Elenis a Shi-Shi."

"Mluv za sebe. Mně mají rádi všichni!"

"Bez pochyby. A Theodort si doteď myslí, že jsi klobouk, takže to bude asi tím. Nechápu, proč z něj všichni šílí, vždyť je absolutně smradotupý a neumí do pěti počítat!" stěžoval jsem si opět. Pes přítel člověka...jasně. Chcete přítele, který umí naslouchat? Pořiďte si kočku. Ne, že bych měl něco proti psům. Náhodou je mám rád, ale nepotkal jsem ještě žádného psa se kterým by se dobře povídalo.

"Máš naprostou pravdu. Chová se ke mě jako ke klobouku, no chápeš to? A mimoto Christiane, myslím, že se blíží něco, co nás chce zabít." prohlásila kočka. Ona má skvělý nadpřirozený talent, předpovídá nebezpečí. U angorek!

"Máme problém... myslím, že jsem nechal zbraně u Mayi a spol. ..." přiznal jsem se. Nezbývá než dodat, že jsem si toho všiml už dříve, ale kdybych se tam vrátil, pokazil bych dramatickou scénu.

"Teď teprve jsi to vymňoukl." ucedila Trixie a sarkasticky převrátila oči v sloup. Něco růžového se mihlo v keři- růžová přece nepřísluší zvěři! Má věrná průvodkyně taktéž Dreepa poznala a zasyčela, bylo to však ale syčení spíše posměšné, než nepřátelské. Ten idiot si troufá vlézt nám troufale do cesty? Pche... vykročil z keře (jak předkeřné!) a zíral tupě do prázdna.

V už tak nevýrazných očích měl ještě větší houby než obvykle a jeho pohled naznačoval... nenaznačoval nic. Růžový kostým, jež kdysi budil hrůzu všech pocestných byl nyní špinavý a i krátké, tmavě hnědé vlasy měl rozcuchané. Moc živě nepůsobil. Musím ihned zjistit, co se mu stalo, abych náhodou nedopadl taky tak. Avšak mi ho bylo celkem i líto.

Téměř-zombie před námi nebyla jediným problémem, uznal jsem, když jsem ucítil zápach a chlad nože na hrdle. Au. Ať to je, kdo to je, útočit zezadu není ai trošku čestné... ostří mi zabraňovalo se otočit (to bych totiž podřízl sám sebe), ale pořád jsem nelytium. Celkově hladové nelytium... přestal jsem vnímat živé bytosti kolem sebe jako bytosti, ale jako pohybující se tečky životní energie. Energie nyní jako konkrétní věci, lze vidět, cítit (voní každému jinak, povětšinou však jako směsice květin a čerstvého vzduchu), někdy i slyšet. Vedle mně je slabá, zeleně pulzující krychle. Zvířecí životní energie. Chutí přirovnatelná ke špenátu, nevýživná, avšak přesto oblíbenou potravou nás, Sarahských (však víte, šetrnost k lidem...). A kromě toho to je přece Trixie! Ne, neútočit na ni. Předemnou byla tečka sice červená (nelytium), avšak vyhasínající. Takže Dreepa proměnili? Zajímavé. Hmm, nelytijská životní energie je již mnohem chutnější, avšak se na ní rychle zakládá závislost. V nejtěžších případech se závislý není schopen v přítomnosti jiných nelytií udržet a nevysávat je (a ve většině případů i zabít je tím). Skvělým středem je energie lidská, avšak ta až tak skvělá není... zaprvé způsobuje diplomatické problémy (přeživší lidé se povětšinou patrně trochu naštvou), zadruhé při delší konzumaci (asi po půl tisíciletí) způsobí změnu barvy očí na rudou a to by mi neslušelo... proto je u nás na hradě podávana pouze v neděli a na slavnostech (a ne, ehm... zdroj není zabit, pouze na chvíli omráčen).

Avšak vraťme se zpět k situaci. Útočník byl taktéž nelytium. U angorek! Boj vyloučen. Vy se snad běžně pouštíte do soubojů, které máte předem prohrané? Já ne, pouze občas. Totiž, mohlo by mu být tak šest století? No a mi bylo před čtrnácti dny teprve dvacet. Čím je nelytium starší, tím je silnější... myslím, že to další vysvětlení nepotřebuje, ne? Není tak špatné mít přes pět sourozenců. Avšak opravdu mizerné je být ze všech téměř nejmladší! Vemte si třeba příklad, síla a rychlost. Vždyť mě přepere i Charlie! Tedy, to asi ne, ale teoreticky by to možné bylo. A to ani nemluvím o Caroline Gamiérové... nejen, že je přesně o tři sta let starší, ale má i nadpřirozenou schopnost podivuhodně si fyzickou sílu násobit (stejně jako Elenis rychlost), takže nevynechá ani jednu příležitost mne ponížit typu: "Já jsem sakra tisíc krát silnější, takže tě teď můžu klidně zvednout jednou rukou do vzduchu a mrštit tebou o támhle tu skálu o kilometr dále, stejně jako jsem včera unesla dvacet slonů v jedné ruce!" prohlásí, a brzy již sloužím Carol jako náhražka míče a zbytku rodiny jako terč vtipů. Proč takhle neponižuje třeba Leea? Asi proto, že já stojím vždycky skvěle na ráně, tak ať se následně nedivím, že občas nějakou ránu také schytám.

"Co děláš na mém území!" zahučel útočník mimoto starosarahsky. No, nejlepší strategií bude si hrát na úplného pitomce a když se řekne "úplný pitomec", vybaví se mi...

"Nevím, o čem to mluvíte. Jmenuji se Theodor Smith a jen tudy procházím..."

"Jak jsi přežil válku?"

"Byl jsem proměněn až po válce. Výslech zakončen?" zasyčel jsem drze. Trochu toho blba naštvat nemůže být ke škodě, ne?

"Hele, sklapni! Jsem Andrey a jsem nejmocnější nelytium na světě! Od Sarahy přes ÚB, po Anard! Jsem král celého světa!" začal se chlubit. Pche... ale alespoň, že mne už pustil... Andrey. Andrey Sarahský. Na toho jsem naštvaný již jen z principu. A mimoto si za šest set let nestačil všimnout, že ho po úžasné necelé půl hodině vlády Rada G. svrhla, takže už je králem akorát tak Kreténova...

"Snad by neuškodila trocha skromnosti, ne?" prohlásil jsem jízlivě.

"Alespoň netrpím samomluvou, jako tady někdo!" odsekl. Pche! Co je na samomluvě špatného? A navíc, nemluvil jsem sám se sebou, hovořil jsem s kočkou (jako kdyby to byla podle normálního člověka nějaká polehčující okolnost...)!

"Nechť. Já se naopak alespoň nenazývám Sarahským, neprohlašuji se za samozvaného krále schodiště a nezapáchám u toho jako skunk!" osočil jsem se na něj domýšlivě. Zavrčel. S jistou arogantní samozřejmostí jsem mu zavrčení oplatil. To byla možná chyba... vypadá to, že starobylému idiotovi došla trpělivost...

pohled Maya

Dokonalé! No juchů. Bylo ráno a my byli skvěle rozděleni na dvě skupiny- skupina první utěšovala Elenis, skupina druhá se alespoň snažila být k něčemu užitečná a plánovala cestu. Mimoto, teď je jeden z těch dnů, kdy je světlo. Juchů podruhé, alespoň nás drenyniové lépe uvidí. Brr! Drenyniové! Uvědomila jsem si, že to není jen hlad, co mi vrtá žaludkem. Strach? Ano, asi je to strach. Dobře, přiznám se- bojím se hrozně moc... avšak jsem tady asi jediná. Elenis paradoxně měla jakožto nelytium největší důvod k třepání se hrůzou, avšak ona místo toho usedavě brečela, házela věcmi, chytala jeden hysterák za druhým (někdy i všechno najednou) a byla nám, smrtelníkům obyčejným nebezpečná. To Shi-Shi se naopak snažila dělat, jako že se nic neděje. Avšak při kritizování všeho, co se pohlo a občasného zlomyslného kouzla jí tekly slzy (ale alespoň se to snažila skrýt). Bylo nad míru skličující, vidět tak povznesenou tygrošakalku takhle z míry vyvedenou. Smith mimochodem snědl, co neměl, neboť spustil skoro historický hysterický záchvat (avšak ne svůj, ale hysterky Elenis), takže to byla asi nějaká památka na Christiana, nějaký náramek či co. Theo z toho chytl rekordní záchvat smíchu, ovšem než po něm královna mrštila kusem skály (říkám, že je nebezpečná!) a tudíž se dal do pláče. Alex truchlil se skoro stejným zapálením, jako ty dvě. Co mě však překvapilo bylo, že Sisi pro tentokrát žádnou hysterii nechytla... buďto je jí to jedno, nebo jí Christianova smrt totálně ušla (nebo jí nedošlo, že to znamená, že je mrtvý). Tim se ukázal jako nejodvážnější a zkoušel Elenis naznačit, že bez něj bude světu lépe a že by si Christian jistě nepřál, aby byla kvůli němu smutná. Celkem dosti to schytal, pouze rychlý zásah tikirijských léčebných kouzel ho zachránil před doživotním zmrzačením. Neměla by Niss nosit na hlavě ceduli "Pozor, zákaz přiblížení na sto kilometrů, kouše!" i když, sto kilometrů je moc. Z takové dálky by tu ceduli stejně nikdo nepřečetl.

Abych unikla dramatu, šla jsem ještě na chvíli do skalní jeskyně, který s oblibou nazývám pokojem. Vešla jsem a- ztuhla překvapením. Když překvapení opadlo, záhy bylo vystřídáno vztekem. Na posteli (MÉ posteli!) ležela ležérně sarahskoidní holka a četla si Osudový ostrov (pro MNE vyčarovanou knihu!)! Měla po ramena dlouhé, vlnité černé vlasy, modré šaty a taky modré oči, dokonce obojí stejného odstínu. A představte si to, aby toho nebylo málo, v rohu pokoje se krčil ještě jeden Sarahský a soucitným pohledem pozoroval nábytek. Oba jsem už někde viděla, znám i jejich jména, ale za boha si nevzpomenu. Avšak dlouho jsem přemýšlet nemohla, protože-

"JU-CHŮ! POZOR SAKRA, VY TAM DOLE!" ještě že jsem se stačila skrčit, jinak by mě Caroline Gamiérová, letící na (MÉM!) závěsném lustru srazila k zemi násilím. Tedy ten lustr neletěl, ale houpal se tak, až to tak skoro vypadalo. Ale to je neomlouvá! Dělají si houpačku z MÉHO nábytku, čtou MÉ knihy a spřádají dobročinné plány v MÉM pokoji! A mimochodem, slyšeli jste snad pověst a příšeře jménem hydra, ne? To, jak když se jí usekne hlava, vyrostou jí tři další? Se Sarahskými je to stejně tak- když pojde jeden, hned se jich tu záhadně objeví zase o tři více!

"Dost! Co tu proboha děláte?!" vykřikla jsem. Všichni tři ke mě vzhlédli, jako by si teprve teď uvědomili, že jsem tady taky. Anne asi prokoukla, že na mně není nic zajímavého a znovu zabořila nos do knihy, Caroline se na lustru zhoupla a prokopla přitom skříň a Lail se podíval přímo na mě, nééé! Kde je tady nejbližší charita? A proč rovnou nevěnuji tu knihu Anne, vždyť já jsem ji už přece četla! Ano, pomáhat ostatním, to musím! Šířit dobro je smyslem mého života! Nebo bych spíše napřed měla nějak donutit Laila, aby s tím přestal. Já nechci myslet jako dobročinná pracovnice v důchodu! Grrr!

"Ahoj Mayo! Jak se máš? Nepřišli jsme jenom proto, že bychom tě dlouho neviděli a chtěli vyzkoušet toho nového cestovního slona, ale hlavně proto, že náš bratr je v hrozném nebezpečí!" vykřikla Anne s nadšeným úsměvem, když konečně zaregistrovala mou přítomnost. Cože? Mluví o Charliem, Williamovi nebo Leem? Christian je mrtvý! A mrtvoly nebývají v nebezpečí, alespoň myslím... asi bych jim to měla nějak citlivě sdělit... jak? A navíc, umím vůbec být citlivá? Zdá se mi, že začínám připomínat Vanessu.

"Hele. Christiana sežrali drenyniové a mohl si za to sám. Chápete? Je po něm a nějak se s tím srovnejte." zabručela jsem. Bylo to dostatečně citlivé? Caroline povytáhla obočí, chytla záchvat smíchu a Anne se usmála ještě více a přívětivěji, než si dosud lidstvo myslelo, že to jde. Aha, tak asi nechápou. Grrr!

"Ale on žije! Cítím to! Jsme mentálně propojeni a kdyby jeden umřel, toho druhého by postihly asi měsíc trvající kruté bolesti, výčitky svědomí, výpadky vědomí a migréna, takže bych si toho možná všimla, ne?" zašvitořila, seskočila z postele, vyskočila do výšky, obletěla pokoj, udělala tři salta a následně si znovu sedla a dala se opět do čtení. Aha, ona umí létat. To mi vážně došlo až teď? Naznačila jsem jim, že mají o kolečko navíc a chtěla vyjít ven (blázinec lepší než ještě větší cvokhauz!), avšak Anne mě předběhla a společně s Caroline a následovány Lailem se připojily k naší už tak šílené výpravě.

Elenis zrovna demolovala skálu naproti. Ach jo. Když jí uviděla Caroline, přiběhla k ní, odstrčila ji a praštila do skalního útvaru sama.

"Tak se to sakra dělá!" řekla, když se následkem jejího úderu vytvořila v skále další jeskyně... Elenis na ni divoce zasyčela. Má pravdu! Ničit jiným skály se nemá!

"Chceš se u angorek prát?!" oplatila jí zasyčení zrzka. Blondýna si prohrábla rozcuchané vlasy a zaujala bojový postoj, s dýkami v obou rukách. Caroline si spravila účes (utáhla detailisticky uvázaný cop) a připravila si pěsti. Vypadaly jako dvě nasupené amazonské lidojedky z konkurenčního kmene. Starší zrzka chtěla dát očividně blondýně lekci a pokusila se jí praštit, avšak Elenis použila nadnelytijskou rychlost a elegantně se vyhnula. Pak jsem udělala chybu- mrkla jsem. Takže to vypadalo, že se královna nějak záhadně přemístila dva metry za Caroline a pečlivě zdobená dýka v zádech zrzky se tam ocitla také jen náhodou. Chvíli mi zamrzla krev v těle- Elenis zabila Caroline? Elenis zabila Caroline! Tedy, než členka Rady Gamiérových protočila oči, vytáhla si ocel ze zranění a vrhla se na protivnici, která to vůbec nečekala, rychlost nepoužila a nárazivší na skálu, na níž ji Caroline hodila, přiznala porážku. Carol přiběhla k ní a pomohla jí vstát, jako správná kamarádka. No, pro Sarahské typické.

"Elenis!" vykřikla Anne vesele a rozletěla se k nim, pozdravit svou dávno neviděnou nejlepší kamarádku.

"Anne! Počkat! Tebe...tebe...tebe nepostihla psypsychi- psychická smrt?" zeptala se Elenis vyjeveně a v očích měla slzy, avšak ne ze shledání s Anne a Caroline, ale ze ztráty Christiana, protože si na to při téhle větě vzpomněla. Bylo to trošičku smutné. Vždyť bývala tak vyrovnaná a racionální! A teď je v nepřetržitém šoku. A ta psychická smrt, to bude asi to, co před chvílí popisovala Anne, když zemře jeden z mentálně propojených sourozenců.

"Vše v pořádku! Christian žije!"

"Eh, cože? Víš to jistě? Ju-chů! A je v pořádku?" řekla královna klidně, ale s úlevou v hlase. To je ta stará, dobrá Elenis!

"Moc v pořádku není, ale přežije to, pokud ho zachráníme! Byl chycen Andreyem a odváděn někam do středu ÚB, kde ho má Andrey v plánu zabít."

"Tak jdem sakra na to, ne? Nikdy bych netvrdila, že to řeknu, ale jsem zatroleně pro zachránit Christiana, ať to stojí co to stojí!" vykřikla Caroline.

"Ale klub trhlých amazonek o tom nerozhoduje, ne?" rozhodla jsem. No jo, ONY se rozhodnou, že si prostě jen tak půjdou na záchranou akci a celý zbytek výpravy udělá cože? Bude riskovat životy s nimi? Je zapotřebí rychlé akce Mayi, vyvolené a velitelky (ikdyž jsem se povýšila tak nějak sama...).

"A proč by ne Mayo? Jak to vypadá na tvém nosu? Neboť si myslím, že dál si nevidíš! Vyrážíme za chvíli, tak laskavě všichni kdo s tím nesouhlasí, ať sklapnou!" zavelela Shis. Sakra. Autoritativní tygrošakalka v akci. A s tím nosem mě urazila! I když, nemá vlastně tak náhodou pravdu? No jo! Christian umírá a já ho nechci zachránit proč? Protože se mi nechce? To je myšlení hodné titulu "sobec dne"!

Šla jsem do pokoje pro poslední věci. Já nějaké mám? No, možná... spíše je to tak, že mi Shi-Shi vyčarovala kufr oblečení (ha, ha, kdo to bude tahat s sebou na záchranu světa? Ty módní tikiri jsou tak nepraktické!), několik knih (dva díly Osudového ostrova), meč (ha, ha, kdo s tím umí zacházet? Nejsem Sarahská!) a gumovou kachničku (důvod neznámý, ale znáte Shi-Shi...). Prohlížela jsem si i věci v Elenisiném koutku pokoje. Věcmi rozumějte působivou sbírku dýk a nožů. Na většině z nich byly zaschlé kapky krve, uh... neměla bych se tak děsit. Elenis se jen brání. Elenis nás brání! Všechna ta krev je krev nelítostných lidojedů, zombie, drenyniů a takových "bytostí". Tedy, doufám... avšak jedna zbraň, dýka, byla perfektně vyleštěná a udržovaná. I vypadala luxusněji, než ty ostatní ve sbírce. Ostří bylo z dokonalé tepané oceli té nejlepší kvality, vykované těmi nejlepšími zbrojaři z národa vyhynulého před deseti tisíci lety. Rukojeť ze směsi stříbra a diamantů, zdobily ornamenty psané v jazycích tak starých, že vymizely, než vznikla vaše planeta. Zdobení dýky dále vynikalo písmeno S, pečlivě vykládané čirými, krvavě rudými rubíny a pod ním nápis runami ve starobylém jazyce angor, znamenající Nikoli pouze světlo či temnota, znak a heslo rodu Sarahských. Ale nemám ponětí, jak to vím. Prostě jsem to tak nějak věděla, stejně jako jsem znala Hnojákovo jméno a jako bych dokázala klidně rozumět starosarahštině, i když jsem ji nikdy neslyšela.

Nevím proč to ve mně opět vyvolalo výčitky svědomí. A ty se zase stáčely jen k jedinému bodu: Christian. Proč? Proč? Ne! Já nechci žádné výčitky svědomí a už vůbec ne proto, že jsem už málem dvakrát nechala zemřít jednoho arogantního modroočka, který si o to koledoval!

"Koledoval čím? Nebyl ti sympatický?" ozval se za mnou neznámý hlas. Raději jsem se ani neotočila.

"Ne. Je protivný."

"Ale nejsme teď trochu pokrytci? Protivní jsme totiž taky, ne?" namítlo to. Nevím kdo to je, nevím co to je, nevím jaké to má úmysly- ale pravděpodobně naštvat mě.

"No, to taky. Ale hlavně tě donutit litovat svých chyb a napravit je." odpovědělo to. Eh? Čte-to-myšlenky!

"Co tím myslíš?" zeptala jsem se.

"Nech to být. Zpět ke Christianovi, to jsi vážně tak sobecká?"

"Ani ne. Víš, on to taky není žádný svatoušek. Arogantnějšího otravu jsi neviděl! A navíc, nikomu by nechyběl."

"Ne? A co Elenis? Jen si vzpomeň, hlupačko, jak si vyváděla, když ti ve snu zabili toho přiblblého Theodora. A to s ním ani nechodíš!" argumentovalo to. Grrr! Ale to je přece něco jiného!

"Jo? V čem? Myslíš si, že jsi něco víc než ostatní?" vysmálo se mi to.

"To si teda rozhodně nemyslím!" bránila jsem se.

"Ne? A co Anne a Lee? Kdyby jsi nechala jen tak z rozmaru umřít Christiana, nemuseli by to přežít ani oni! Nijak ti nevadí zmařit životy třech mladých skoro lidí a vůbec nejsi sobecká, ne, vůbec... a já jsem keramický slon." tak a dost! Otočila jsem se a -začala ječet na celé kolo. Divíte se? Ono to... áááá! To...já? Uh! Co? To? Být? Totiž vypadalo to na vlas stejně jako já. A aby toho nebylo málo, bylo to napůl průhledné a drze to na mě mířilo polštářem. No prostě grrr!

"Co... ty jsem, teda jsi zač?"

"Hádej, hlupačko."

"É, můj mrtvý klon?" pípla jsem v odpověď, pravda, trošku tupě.

"Ne. Hádej znova, ty hloupá."

"Uh...é...ehm?" tipla jsem si. Zaprvé, nemám ponětí, co to k čertu je a hlavně zadruhé se mi ani trochu nelíbí, že mi říká "hlupačko".

"Tak něco. Přesněji tvé špatné svědomí." zhodnotilo to situaci. No juchů. Já nějaké svědomí mám?

"Jo, máš. Myslíš si, jaká je to otrava, být tebou? To jsis ještě nezkusila být svým svědomím! To je samé teď by měla si uklidit pokoj a za chvíli proč mě sakra neposlouchá? Ukliď si ten pokoj! Přiženu jí takovou depresi, že s toho omdlí! a pak zase pořád dokolečka PROČ SI JEŠTĚ NEUKLIDILA POKOJ, PROČ SE JEŠTĚ NEOMLUVILA SESTŘE a novinka- PROČ JEŠTĚ NEZACHRÁNILA SVĚT! víš ty vůbec, jak je nudné pořád někoho nutit dělat dobré skutky a k tomu ještě takovou blbku jako jsi ty?" sepsulo mě vlastní svědomí. Tak. A je to oficiální. Zcvokla jsem se z toho. Hádám se se svým špatným svědomím na cestě zachránit zcela šílený svět! Navíc mě to nazvalo blbkou.

"A co mám udělat, abys zmizelo?"

"Jsem tvé svědomí, nepřej si, abych zmizelo! Víš ty vůbec, hlupačko, jak bys dopadla? Za chvíli zmizím, ale budu se pořád a pořád objevovat, otravovat tě, nadávat ti do hlupaček, hlupačko dokud se neomluvíš Christianovi Sarahskému, nezachráníš svět a neuklidíš si pokoj. Ve správném pořadí, samozřejmě!" kladlo si svědomí podmínky.

"Takže když se omluvím a zachráním svět, zmizíš a budeš zase strašit pouze v mém podvědomí?"

"A když si uklidíš pokoj. Jo a pak budu už jen v tvé hlavě." řeklo to a zmizelo. Eh? To byl na míru prapodivný rozhovor...

Šipky

4. dubna 2013 v 19:00 | Kate Černobílá |  Články na téma týdne
Celkem mne napřed zarazilo, když jsem uviděla, že aktuálním tématem týdne na blog.cz jsou "šipky".
Avšak nakonec není špatný nápad o tom pár slov napsat.
Šipky. Někteří lidé si vybaví prostě hru, v které se hází na terč. Přiznám se bez mučení, já taktéž.
No, ale rozhodla jsem se psát o jiných šipkách. Neznám nikoho, kdo by se s nimi nesetkal. Jsou na rozcestnících, ukazují nám cesty, bývají na stěnách/stropech/podlahách různých budov a přikazují nám, kam máme jít.
Samozřejmě, že zde teď nezačnu vypisovat místa, kde se s nimi setkáte (nemocnice, některé školy, letiště...). Budu si opět hrát na příšernou filozofku a z dlouha líčit, co pro mně pojem "šipka" po delším zamyšlení znamená.
Každý z nás má v hlavě šipky. Méně inteligentnější z vás už s vyděšeným výrazem letí k zrdcadlu, aby se ujistili, že si je nikdo nespletl s terčem, že..., avšak takhle to rozhodně nemyslím.
Máte nějaký cíl do budoucnosti? Vystudovat vysokou školu? Vyhrát příští olympijské hry? Vydat do svých osmnácti let alespoň pět knih? Být jednou šíleně bohatý? Neříkejte, že nikoli a ani nic podobného.
Já rozhodně cíle mám.
A nejsou to vlastně takové pomyslné šipky, ukazující tím vybraným směrem v naší mysli?
Asi to není zase tak hluboké pomyšlení, jak jste asi čekali, že?
Nechci udělovat sáhodlouhé psychologické přednášky. Neumím to a zněla bych trapně.
Nechci vás ani nutit představit si tu pomyslnou šipku (náročná to představa, hlavně pokud máte také sklony k tomu, představovat si věci poskakující, akvamarínově blikajicí a neustále měnící barvy).
Jak vnímáte šipky vy?