"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Duben 2013

Cesty jinými světy kapitola 16.

3. dubna 2013 v 16:38 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Šestnáctá kapitola. Jestli-pak to někdo čte, chtěla bych vám moc poděkovat, že jste se prokousali tím mořem překlepů a pravopisných chyb až sem a doufám, že se vám to bude líbit. Mimoto musím jako obvykle upozornit na nepřehlednost.


kapitola 16: o pověstné inteligenci některých bytostí a o snech, které se už vážně předhánějí v zákeřnosti


pohled Christian

I přes to, že to Maya opravdu přehnala, vztek ze mně pomalu vyprchával. Není nad to jen tak si utéct a ponechat ostatní v mučivých výčitkách svědomí, že jste odešli kvůli nim a že se vám může něco stát... no není ta zlomyslnost po slonech skvělá věc? Trixie, s níž jsem před chvílí vedl na toto téma sáhodlouhý, telepatický rozhovor mňoukla a přikývla. Ach ano, rozumět kočičí řeči je další skvělá věc... s klidem na duši smím říct, že s tímhle lesem není něco v pořádku. A nemyslím tím to stádo drenyniů, kterými tahle... krajina doslova přetéká. Zajímavé. Vzdušné ostrovy jim nestačí? To již dotyčnou nádhernou zem zdevastovali tak, že tam již života není? Tak proč potom expandují na Údolí bran? Napřed ÚB, a co udělají pak? Troufnou si snad na Sarahu? Pche... to jim nedaruji. Zkusí-li si klidně pouze sestoupit na mou zem, zbude z nich všech pouze jedna velká, odporná, páchnoucí, hromada slizu. Byl jsem nucen zadržovat dech, neboť ten do nebe volající puch nebyl k snesení. Jak že to voní takový průměrný drenynij? Asi jako pět let stará mršina ryby, lehce smíchaná s odpadky staršími, než Země sama a s poněkud cibulovým přípachem, z nějž trpěl nejen nos, ale také oči. I má čtyřnohá kamarádka si tlapkou raději překryla čumáček. Chytrá to kočka.

Stromy se najednou znechuceně rozestoupily do stran, tráva uvadla a byl téměř slyšet otrávený vzdychot keřů. Aha, to jen hnusové přicházejí. A doopravdy, byli tři. Slizcí, smradlaví, nesouměrní a zelení. Ble.

"Mňam! Tak mladé, tak chutné nelytium!" zabučel jeden z nich, když mě spatřili. Arogantně jsem se usmál.

"Nenechte se mýlit, přátelé! Ovce, nikoli nelytium!" prohlásil jsem sebevědomě. Zastavili útok a nasadili připitomněle zmatené výrazy.

"Co je to ovce?"

"Ovce? Ach, vy jste nikdy neslyšeli o ovcích?" zeptal jsem se opravdu dramaticky. Já popravdě také moc nevím, cože to je, četl jsem o nich pouze v fantasy knihách o vaší planetě. Poslyšte, opravdu tam máte plechové koně, kteří ničí vaše životní prostředí a říkáte jim "auta"?

"Ne, neslyšeli..." zahučeli pitomě unisono.

"Avšak to se musí napravit! Ovce jsou nejvyšší bytosti... něco jako tikiri, akorát že mnohem děsivější... v některých kulturách nás uctívají, a to proto, že kdybychom chtěly, mohly bychom my ovce, zničit svět pouhou jedinou myšlenkou..." začal jsem zaníceně popisovat poněkud vylepšenou verzi oblíbeného, smyšleného hospodářského zvířete. Všechny tři hnusy se najednou zatvářily nadmíru vyděšeně.

"Ale vypadáš jako nelytium!"

"No, to je možná zřejmé. Avšak není vše zlato, co se třpytí, přátelé! Jsem hrdá ovce v lidské podobě!"

"V podobě Christiana Sarahského?" zeptal se jeden z nich. Angorky, oni mě poznali...

"Kdo je to Christian Sarahský? Já jsem Theodor Smith, odvěká a samozřejmá ovce. Velice mocná ovce!" ohradil jsem se. Vypadali, že mi na to skočili. Ach, je mi tolik odporné, vydávat se zrovna za Smithe... ale má to své výhody. Teď, jako věhlasný pitomec si smím dělat absolutně cokoli, například urážet dotyčnou, otravnou a vlezlou smečku pitomců, jež se dělí do rodů a říkají si "nižší sarahská šlechta". Jsou tupí, jsou absolutně všude a když mají obzvláště pitomou náladu, snaží se nám (Sarahsko-Gamiére, jejich oficiálním nadřízeným) říkat, co máme dělat. To jim nestačí, jak jsme je zdrtili před patnácti tisíci lety v občanské válce? Ne tedy, že bych si to pamatoval (říkám, je mi teprve dvacet)... avšak to byla velice, velice, opravdu zbytečná a hlavně krvavá válka. "Urozených" rodů máme, jako by to nestačilo, celých dvacet sedm. Dvacet šest už pochopilo, kde je jejich místo (několik světelných let pod námi a ještě níže) ale McPlantovi si pořád a pořád nechtějí dát pokoj a ustavičně se bouří...a to se k nim chováme celkem hezky (zveme je na plesy a slavnosti, vždy když se vzbouří tak zavraždíme vždy jen jednoho, dva... i když by si samozřejmě zasloužili úplné vyhlazení), no uvažte, nejsme až přespříliš laskaví?

"A k čemu máš tu kočku, ovce jménem Theodor?"

"Ach, přátelé! Jste na velkém omylu! To není kočka, ani trochu! To je totiž takový komunikační slon, víte? Každá ovce má alespoň dva... a jak to, že vy ne? Pitomci totiž musí mít povinně slony tři, nejnovější vyhláška Jacka Elsijského! Tak rychle, rychle, nemarněte můj čas a běžte si nějaké obstarat!" došly mi nervy. Kdo je to ten Jack Elsijský? Dozvíte se později. Ale jedno je jisté, skvěle se na něj vymlouvá.

"No jo, tak jdem, ne?" řekl ten asi hlavní, otočili se a odešli. Tolik k pověstné drenynijské inteligenci...

pohled Maya

No juchů. Ačkoli jsem smrtelně unavená, neusnu, ani kdyby jste mi za to zaplatili. Elenis na druhé straně mini místnosti měla taky do spánku daleko, po tváři se jí kutálely slzy a se zastřeným pohledem pravděpodobně vzpomínala na Christiana. Mimoto nás před chvílí byla navštívit Shi-Shi, sdělit nám otravné instrukce na zítra a přemluvit nás, abychom si s ní zahráli karty. Radostně jsem souhlasila, pche... tygrošakalku s korunkou na hlavě dokáže porazit v kartách každý. Haha, já naivka. Dokonce jsem já, pitomka souhlasila, že se vsadíme o kolik že to zlaťáků? Tisíc? Více? No, alespoň že jí nemusím platit kachnami... neboť Shis musí mít nějaký nadpřirozený talent, nebo jsem já nadpřirozeně mizerná hráčka jakékoli karetní hry... ale spíše to první. Aha, takže už vím, proč je Shis tak bohatá. Když mě ta čtyřnohá bytost ožebračila o všechny peníze, které jsem měla u sebe (a které mi neukradla Nora Lin), spokojeně odešla. Přestala jsem vzpomínat a ulehla na postel (mimoto, Elenis seděla na zemi). Chvíli jsem drtila podivně bzučící polštář svou hmotností a pak jsem konečně usnula.

"Kázal pán, udělal sám! Kde je ten zatracený Lee? A ty, má převzácná kamarádko, DLOUHO UŽ ŽÍT NEBUDEŠ!" štěkla na mě Vanessa, hned jak ovšem dokončila sáhodlouhou stížnost na Leea. Byly jsme na nějakém hradě, ale sídlo jisté šílené královské rodiny to rozhodně nebylo... zejména tu chyběli ti šílející Sarahší všude kolem. A ta morbidita všude kolem... vím, že i Sarahský hrad je poněkud morbidní, ale tenhle hrad už to trochu přehání, ne? Pravděpodobně to bylo zapříčiněno těmi pavouky všude kolem... hnus. Vann pochodovala tam a zpátky a vysílala blesky po nic netušících pavoucích a seškvařovala postupně i jiný hmyz lezoucí po stěnách. V rohu stál ještě jeden muž, vypadající asi tak na třicet, třicet pět let... no, žádný krasavec to rozhodně nebyl. Na tučné, všemi vyrážkami poďobané hlavě měl kraťoulinké pískové vlasy a pořádně inteligentní výraz...

"Kdo je to?" zeptal se tupě a ukázal na mně.

"Milý bratříčku, už tři hodiny žvaním o tom, že přivedu tu obávanou Mayu Jangovou a ty se zeptáš, kdo to je? Předrahý Ryno, OBÁVÁM SE, ŽE JSI ÚPLNÝ PITOMEC!!!" zařvala Vanessa. Bratříčku? Opravdu mu řekla "bratříčku"? To je její bratr? A mimoto, obávanou? A mimochodem podruhé, v místnosti jsme rozhodně nebyli sami. Z různých koutů místnosti na mě vejrali snad všichni členové rodu Anardských, šeptali si urážky na mojí osobu a občas se mi hlasitě smáli. Jako vždy jsem chytla obří vlnu komplexů, neboť všichni tady (kromě mě a Ryna) byli samozřejmě nadpřirozeně krásní, co taky čekáte, Sarahští a Anardští musí mít vždycky něco extra. Hned za mnou se šklebila mladá žena s bizarním účesem, vlasy doslova všech barev jí postávaly a vlnily se do všech možných i nemožných směrů, nahoru, doleva, doprava, vzad a pár exotských pramínků dokonce rostlo směrem dolů. Naproti ní na druhé straně sálu stál s učebnicově otráveným výrazem a zdviženým obočím mladý muž. Přiznávám, byl dosti hezký. Měl po uši dlouhé, platinově bílé vlasy a tvářil se, jako bych byla stádo slonů, které se mu rozhodlo zablokovat cestu. Vedle něj byla sice černovlasá, ale taktéž podivně se tvářící žena. Pořád těkala pohledem po místnosti a občas ukázala na nějaké náhodné místo a rozesmála se. Ostatní Anardští samozřejmě také jako na potvoru ten poletující vtip také zachytí a vyprsknou smíchy také.

"Demetri?" zeptala se Vanessa. Ten blonďák, pravděpodobně Demetri, vykročil vpřed směrem ke mně. Asi tak metr od mojí vystrašené osoby se zastavil a chvíli na mě zíral.

"Máš pravdu, Vanesso. Je opravdu velice mocná, ale není v žádném případě mocnější než ty... zatím. Nemá žádný výcvik a neumí své schopnosti ovládat. Ale jak říkám, zatím. Proč ji prostě nezabijeme?" prohlásil znuděně.

"Více informací!"

"Tak dobře, no. Narodila se v I-miu, Ienfinii, Saraže, ale sympatizuje spíše s Elsií. Její matka se jmenuje Maria a otce nezná. Má dva sourozence, Sisi a Tima. Sisi je podle ní povrchní kráva a Tim je fajn. Její nejoblíbenější zvíře je bublinky polykající krab, ráda tráví čas vykřikováním toho a děláním u toho směšné poskoky. Říká tomu "krabí tanec". Je zamilovaná do Theodora Smithe-"

"DOST!" okřikla jsem ho, celá rudá. Vždyť to tu nepatří a nějaký blonďatý příbuzný mé úhlavní nepřítelkyně nemá žádné právo vyzrazovat všechny moje trapasy a tajemství!

"-vzdělání stěží základní, střední nedokončila, neboť dala sestře snísti sešity. Největší ponížení, které se jí přihodilo, bylo přesně před rokem, kdy se jí povedlo dorazit na velmi vážený ples v minišatech s kachnou a zamazaná od čokolády, aniž by si toho všimla. Je to typická teenagerka, proč ji prostě nezabijeme?" stejně vyzvonil Demetri. To si to nemohl nechat pro sebe? Od té doby, co se stalo ta osudná Slavnost ienfinijského sousedstva, mi nikdo z nižší šlechty neřekne jinak než :"Kachnička". A přitom za všechno může Sisi! Kdo si myslíte, že mě tam dotáhl a zapomněl se zmínit, jak vypadám? Kdo si myslíte, že na mně pořád upozorňoval kolemjdoucí? Kdo si myslíte, že mě nechtěl nechat odejít až dokonce slavnosti? Pokud si myslíte, že to byl snad někdo jiný, než Globální pohroma, jste na omylu. Ale Anardští tuhle polehčující okolnost neznali, neboť se Demetri o ní náhodou zapomněl zmínit! Takže si mě pravděpodobně všichni představili v kachních šatech a hlasitě se rozesmáli. Nu juchů. A druhý největší trapas mého života je na světě.

"Děkuji, Demetri. A nyní se vrať tam, odkud jsi přišel, ty KRVEZRÁDČE, TY KRYSO, TY SARAŽANOMILE!" řekla Vanessa a ďábelsky se rozesmála, zlověstným smíchem komiksových padouchů.

"Ne! Ne, prosím! Prosím! Já už zpátky do pekla nechci! Prosím! Oživíš mě, prosím? Už budu navždy věrně sloužit zlu a tobě, přísahám! Ne, prosím! Nedělej to! Nééé! Takhle se zachází s vlastním praprapra...pra dědečkem? NÉÉÉÉ, PROSÍM!" křičel Demetri, pravděpodobně v bolestech.

"Smůla." prohlásila královna Anardu krutě a přízrak bývalého krále se rozplynul. Sice zrovna nehořím sympatiemi k Demetrimu, ale stejně mi ho přišlo líto.

Pak se obraz změnil. Už jsem nestála před rodinou Anardských, ale tentokrát téměř tam, kde jsem usnula. Že bych se už probudila? Stála jsem na nebezpečně křišťálovém poli s Christianem, Theodorem a Elenis.

"Jak vlastně víme, jak drenyniové vypadají? Jak víme, že nejsi drenynij?" zaútočil Theo.

"Ju-chů! To je můj osobní rekord! Dnes mě už obvinili, že nejsem člověk, pak že jsem vrah, že nejsem vrah a že jsem drenynij. Ne, vážně umírám smíchy."

"Nejsi člověk!"

"No výborně, to tedy rozhodně ne." opáčil Christian domýšlivě.

"Co jsi?"

"Dobře maskovaný slon. Nelytium. Neměl jsi to, jakožto potomek lovců příšer vědět už předem?" posmívalo se mladé nelytium.

"Nelytia nemají právo na život! Nejste lidé!" vykřikl Theodor a tasil nebezpečný šeřík. Nelytiím, která se dosud obě namyšleně usmívala, zamrzl při pohledu na fialový květ úsměv na rtech.

"No ne! Elenis, Theodort našel šeříkový květ, ach angorky, co budeme dělat?" prohlásil Christian jízlivě a povytáhl obočí. V tom momentě po něm můj kamarád rostlinu silou mrštil. Překvapivě se trefil a saražan se sesunul k zemi. Theo vytáhl nějak druhý květ.

"Nezabíjej mě prosím!" snažil se mu to rozmluvit šeříkem paralyzovaný král.

"Proč?"

"Nemám ponětí, dej mi pár století na rozmyšlenou." navrhl Christian arogantně.

"Tak jo."

"Století znamená sto let!" vykřikla Elenis.

"Aha, tak ne." zhodnotil to Theo a přiložil rostlinu už téměř nedýchajícímu nelityi na srdce, které tím pádem dotlouklo. Christian Liam VII. Sarahský, král naší země a náš (ne)přítel byl mrtvý. Theodor se sadisticky usmál. Počkat! To mi nesedí! Theo není krutý! Avšak i on se skácel mrtev, s Elenisinou dýkou uprostřed čela. Ach! Ne! Co to... nevěřím. Nemůže. To. Být. Pravda. Neeeeeeee! Theodoreeee! Elenis, ta všivá vražedkyně, ta hnusná pitomka se rozbrečela, tasila druhou dýku a bodla se.

V té chvíli jsem se, zpocená jako stádo prasomyší, konečně doopravdy probudila. Uf! To bylo drama! Nebylo to snad doopravdy, že ne? Elenis pořád seděla na zemi, po zraněních, mrtvolách a dýkách ani stopy, takže asi ne. Byl to vážně jeden z nejhorších snů, které jsem kdy doslova zažila.

Cesty jinými světy kapitola 15.

1. dubna 2013 v 12:54 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Patnáctá kapitola. Celkově o ničem, ale přesto děkuji za přečtení i komentáře.
Kapitola 15.: nelytijské drama a o nesmírně uražené kachně

"Já vás vidím!"

"Aha." řekl asi ten hlavní z nich. Vylezli tak synchronizovaně, až se navzájem srazili. Jeden z nich byl asi tak starý jako já, druhý měl hlavu svěšenou a připadal mi poněkud bez života, třetímu muselo být přes osmdesát a ten další byl tak nevýrazný, že ani nevím, co bych o něm napsala. No, když přičteme ty podivné čepice to musela být slušná várka exotů...

"Já jsem Maya Jangová a vy?"

"My jsme zatoulaný pluk elsijské armády. Nejsi náhodou saražanka, že ne? Odkud jsi?" odpověděl ten asi stejného stáří, jako já.

"Jsem z Sarahskoelsijské říše a jo, tím pádem jsem asi saražanka." řekla jsem naštvaně. Došly mi nervy. Nenávidím lidi, kteří mají v jednom kuse blbé otázky. Okamžitě se zatvářili tak vystrašeně, jako kdybych se právě přiznala, že jsem nějaká věhlasná lidojedka z pekla, nebo rovnou sama Vanessa.

"Nezabíjej nás, prosím! Ani nás prosím nemuč a neshazuj naše hlavy ze schodů!" vykřikl ten nevýrazný výrazně.

"Nebojte se. Proč bych měla?"

"No, to vy saražané přece děláte, ne? Zabíjíte, co se pohne! A nás elsiany hlavně a dokonce se s námi chystáte válčit!" objasnil jeden z nich. Aha. Sarahskoelsijská říše, sarahskoelsijská válka a sarahskoelsijská nenávist. No, my jsme je až do nedávna vlastně ani tak nenenáviděli. No řekněte, nenávidíte vy snad mouchy za oknem? Jsou otravné, některé dokonce i pitomé, říkáte si o nich vtipy, hledíte na ně povýšeně, ale nic vám nedělají, ne? My saražané jsme si totiž dlouho mysleli, že elsiané jsou jako mouchy. Otravní a podřadní. Možná, že oni měli ale lepší důvody, proč nás nenávidět... a zase ten Christian II.! Totiž nepopírám, že si tenkrát Jack III. doopravdy začal, ale Chriss II. to stejně trošku přehnal, nemyslíte? Miliarda elsijských vojáků se v ten den na Sarahu řítila, jak velká část z nich podle vás to přežila? Ani jeden. Náš milovaný bývalý král je totiž dal všechny, včetně Jacka umučit... a aby toho nebylo málo, na druhý den uspořádal "odvetu" a v zákeřném útoku zabil další alespoň miliardu příslušníků zmíněného národa... au, au. Takže podtrženo sečteno- za všechno může Christian II.!

"Ne, to je elsijský přelud, nikdy jsem nikoho nezabila a nemíním zabít ani vás, ok? A mimoto, co se mu stalo?" zeptala jsem se a ukázala na toho polomrtvého.

"Ale, napadlo ho nelytium. Dva z našich lidí zabilo, nás si nevšimlo a když zaútočilo na Jamese, nebylo už hladové a kousek života v něm nechalo." odpověděl ten člověk stojící vedle něj. Cože?! To nemyslí vážně! Znám jenom dvě přeživší nelytia, pohybující se v téhle oblasti. Teď ještě zjistit, jestli to byl Christian, nebo Elenis... tak či tak jsem pukala vzteky. Já jim věřila! Pokládala jsem je za přátele a ve skutečnosti je nejméně jeden z nich krutým vrahem!

"Jak to nelytium vypadalo?"

"Byl to muž, černé vlasy-"

"Díky, to mi stačí! Ty tam, pojď se mnou! Ten debilní lhář a zrůda si to odskáče!" zvolala jsem revolučním hlasem a poněkud jsem všechny přítomné vyděsila... však mladý Elsian se ke mně přeci jen přidal a spěchali jsme do tábora mé skupinky. Grrrr! Christian si to odskáče! Jak mohl?! Zaplavila mně taková vlna vzteku, že jsem pomalu začínala být okolí nebezpečná. Grrrr!

Když jsem já a ubohý Elsian dorazili na místo, ostatní nerušeně šíleli, jako vždy. Ten modrooký zloduch právě vyprávěl ostatním nějakou veselou historku, v které vystupovala Caroline a nebezpečné množství slonů, Theo opět poskakoval s Trixie na hlavě (která to pravděpodobně brala jako nový druh adrenalinového sportu) a ostatní poslouchali Christiana. Jen počkej, Christiane! Tři, dva, jedna, výbuch!

"CHRISTIANE!!! JAK JSI MOHL?!" zaburácela jsem. Všichni přerušili svou aktuální činnost a podívali se na mně.

"Vážně nemám ponětí." odvětil Christian s arogantním úsměvem.

"VÍŠ CO? BĚŽ PRYČ! JÁ TĚ UŽ VE SVÉ VÝPRAVĚ NECHCU, TY ODPORNÁ, KRUTÁ, ZABIJÁCKÁ, SADISTICKÁ A NESKUTEČNĚ PITOMÁ ZRŮDO! A UŽ TĚ NECHCI ANI NIKDY VIDĚT! ROZUMÍŠ?!"

"Ano, rozumím. Ale předtím, než odejdu navěky ze životů vás všech, smím se zeptat na takovou irelevantní a patrně kapku triviální otázku? Co jsem provedl?" zeptal se a nasadil učebnicově zmatený výraz.

"CO JSI UDĚLAL? TY SE PTÁŠ, TY ODPORNÝ, SLIZKÝ VRAHU, CO JSI PROVEDL?!"

"Ano, tak by se to dalo také říci." opáčil namyšleně.

"NAPADL JSI ČLOVĚKA A DVA JSI ZABIL!!! NENÁVIDÍM TĚ! CO TI TI LIDÉ UDĚLALI? PROČ, PROČ MUSELI ZEMŘÍT?! SLYŠÍŠ, TY BEZCITNÝ BUDIŽKNIČEMU?! ZASLOUŽIL BY JSI SI ZEMŘÍT V MUKÁCH, JAKO TI CHUDÁCI!" řvala jsem. Víte, že je to celkem dobrý pocit? Jen tak si ječet a k tomu ještě trestat bezpráví?

"Ale Mayo... já jsem přece nikoho nenapadl ani nikoho nezabil... mám alibi. Elenis, že jsem se od chvíle, kdy jsme sem dorazili ani nehnul od ostatních? Shi-Shi, Time, Sisi, Theodorte, Alexi, Trixie, že je to pravda a nic než pravda?"

"Promiň, Christiane, ale já vážně nevím... co když jsi za sebe na chvíli poslal hologram nebo dávno ztracené dvojče? Jak si teď můžu být vůbec jista, že mluvím s pravým Christianem Sarahským?" odmítla se manžela zastat Elenis.

"Nissie, samozřejmě, že jsem to já. Nikdo se nepokusil vydávat se za mně už asi tak pět, šest let... a navíc kdo jiný má tu odvahu, oslovovat tě "Nissie" a koledovat si tím o okamžitou smrt?"

"No tak máš asi pravdu, ale s tou "Nissie" stejně přestaň!" souhlasila Elenis ponuře. Ale ještě si počkejte, to ani vzdáleně není všechno, ještě jsem to Christianovi dosti nevytmavila a na to jeho takzvané alibi kašlu z vysoka.

"A KDO TEDA, KDYŽ NE TY! JSI AROGANTNÍ A SEBESTŘEDNÝ SOBEC, TY HANEBNÉ VŠEŽRAVÉ A VŠEŠIKANUJÍCÍ PRASE A NAVÍC, JÁ MÁM DŮKAZY! HA, SVĚDEK!" štěkla jsem a ukázala na v koutě se krčícího elsiana.

"Ehm, Mayo, on to ale nebyl... nenechala jsi mě to doříct, to nelytium mělo červené oči, vypadalo asi tak na třicet a mělo o něco kratší vlasy... on to vážně nebyl..." vykoktal svědek svou výpověď. Připadám si jako na policejní stanici... a to ani nemluvím o tom, že jsem opět za blbku.

"Uh...aha." špitla jsem.

"Ach tak... nedlužíš někomu náhodou omluvu? Jako třeba například arogantnímu a sebestřednému praseti? Či snad pardon, sadistické, všežravé a budižkničemné zrůdě? Tak v tom případě juchů, omluva se v žádném případě nepřijímá! A nyní odejdu a nevrátím se, dokud mně nebudete hledat a alespoň tři hodiny s vámi nepromluvím, aby jsi věděla Mayo, jak moc jsi mě zranila!" prohlásil Christian teatrálně, kývl na kočku, která seskočila Theovi z hlavy, postavila se, arogantně zasyčela, když nás míjela, nakonec uraženecky trhla hlavou a i s králem suverénně odešla, provokativně u toho škubajíc ocasem. Christian se narozdíl od Trixie ani neohlédl.

"Děkujeme Mayo, teď od něj bude konečně chvíli klid." poznamenal Tim. Hmm, přeci jen to má své výhody. Po pořádné poradě jsme se shodli, že pokračovat v cestě teď není asi ten nejlepší nápad... tudíž tady přespíme. Shi-Shi se ihned dala na bytové desingerství a vyčarovala nám celkem slušné podmínky. V křišťálové skále na našem odpočívadle se najednou jen tak prostě objevilo několik malých jeskyněk s dveřmi, koberci, postelemi, lampičkami a knihami (ano, a toho obrovského slona nakresleného na zdi každé z nich jsem vynechala schválně). Kolem naší improvizované vesničky hořely ohně, prý to odpuzuje divou zvěř a divné drenynie (tady nějací jsou?!!!) a prostě tábor k pohledání. No, relativní bezpečí, klid, žádný otravující jistý člen rodu Sarahských, no co mi chybí ke spokojenosti? Nevím sama, ale něco to bylo určitě, jelikož jsem se cítila pěkně mizerně. Možná si myslíte, že noc musela být klidná. Nebyla ani zdaleka. Vypadá to, že Shi-Shi ještě s někým hrají ve vedlejším pokoji karty o nějakou astronomickou částku kachen (!!!) a následně byly slyšet Shisiny nadšené výkřiky, že vyhrála. Theodor ječel. No juchů. Jestli v okolí vážně nějací drenyniové jsou, tak vsaďte kolik kachen chcete, že už se jistě sešikovávají do řady pod naším (pomyslným) oknem a nechávají se hluboce unést představou, jak si nás dávají k večeři. A já samotinká? No, vyfasovala jsem pokoj s Elenis. Vlastně nevím, jaký je můj názor na ni. Není to ani zdaleka tak nafoukaná princeznička, jak vypadá, ale na druhou stranu je zase pořádně šílená a občas přespříliš rozumná. I když není ani vzdáleně tak šílená, jako zbytek její rodiny. Co já vím? Třeba z nás budou jednou kamarádky. A k těm knihám, Shis má celkem dobrý vkus. Zrovna teď jsem bezcílně listovala Osudovým ostrovem, bezcílně proto, že jsem ho už stačila přečíst. Vážně! Dvě stě stránkovou knihu za jeden večer a to nejsem nijak zvláště příznivcem čtení... tak zajímavá ta kniha byla. Venku, někde v lese o poschodí výše nějaká neidentifikovaná příšera odporně zavyla a vzbudila tím tu část výpravy, které se nějak záhadně podařilo usnout. Elenis zbledla a tlumeně vzlykla.

"Co to bylo?" zeptala jsem se.

"Drenyniové. Takhle vyjí drenyniové." odpověděla.

"Oni tu vážně jsou?" vyděsila jsem se zděšeným hlasem.

"Jo. Jsou. Ok, ale sem se nedostanou, Shi-Shiina kouzla neporazí a nesežerou nás, neboj Mayo."

"A... co oni vlastně žerou?" skoro jsem se bála zeptat. No, Co rozhodně nežerou... ale vážně doufám, ať to nejsou gumové kachničky... prosím, ať nepojídají gumové kachničky... to by bylo totiž vážně barbarské.

"Nás. Nelytia. Neboj se, lidi ne. Lidi pouze s oblibou zabíjí, ale ne pro potravu. Ucítí nás prý až na kilometry daleko a nezastaví se před ničím, než nás sežerou..." zašeptala královna morbidně.

"Takže jsou v tom lese?"

"Pravděpodobně jo. Přesně v tom lese, kam jsme nechali odejít Christiana úplně samotného... Mayo, já se bojím, že ho zabili...že vyjí na oslavu čerstvé večeře." vzlykla Elenis.

"Ale to jistě ne! Znáš Christiana, ne? On beztak přesvědčil ty drenynie, že není nelytium, ale kachna a v teď je v pořádku na cestě sem... a navíc, není sám- má s sebou Trixie!" uklidňovala jsem ji zcela vážně. No co, Christian je toho schopný...