"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 16.

3. dubna 2013 v 16:38 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Šestnáctá kapitola. Jestli-pak to někdo čte, chtěla bych vám moc poděkovat, že jste se prokousali tím mořem překlepů a pravopisných chyb až sem a doufám, že se vám to bude líbit. Mimoto musím jako obvykle upozornit na nepřehlednost.


kapitola 16: o pověstné inteligenci některých bytostí a o snech, které se už vážně předhánějí v zákeřnosti


pohled Christian

I přes to, že to Maya opravdu přehnala, vztek ze mně pomalu vyprchával. Není nad to jen tak si utéct a ponechat ostatní v mučivých výčitkách svědomí, že jste odešli kvůli nim a že se vám může něco stát... no není ta zlomyslnost po slonech skvělá věc? Trixie, s níž jsem před chvílí vedl na toto téma sáhodlouhý, telepatický rozhovor mňoukla a přikývla. Ach ano, rozumět kočičí řeči je další skvělá věc... s klidem na duši smím říct, že s tímhle lesem není něco v pořádku. A nemyslím tím to stádo drenyniů, kterými tahle... krajina doslova přetéká. Zajímavé. Vzdušné ostrovy jim nestačí? To již dotyčnou nádhernou zem zdevastovali tak, že tam již života není? Tak proč potom expandují na Údolí bran? Napřed ÚB, a co udělají pak? Troufnou si snad na Sarahu? Pche... to jim nedaruji. Zkusí-li si klidně pouze sestoupit na mou zem, zbude z nich všech pouze jedna velká, odporná, páchnoucí, hromada slizu. Byl jsem nucen zadržovat dech, neboť ten do nebe volající puch nebyl k snesení. Jak že to voní takový průměrný drenynij? Asi jako pět let stará mršina ryby, lehce smíchaná s odpadky staršími, než Země sama a s poněkud cibulovým přípachem, z nějž trpěl nejen nos, ale také oči. I má čtyřnohá kamarádka si tlapkou raději překryla čumáček. Chytrá to kočka.

Stromy se najednou znechuceně rozestoupily do stran, tráva uvadla a byl téměř slyšet otrávený vzdychot keřů. Aha, to jen hnusové přicházejí. A doopravdy, byli tři. Slizcí, smradlaví, nesouměrní a zelení. Ble.

"Mňam! Tak mladé, tak chutné nelytium!" zabučel jeden z nich, když mě spatřili. Arogantně jsem se usmál.

"Nenechte se mýlit, přátelé! Ovce, nikoli nelytium!" prohlásil jsem sebevědomě. Zastavili útok a nasadili připitomněle zmatené výrazy.

"Co je to ovce?"

"Ovce? Ach, vy jste nikdy neslyšeli o ovcích?" zeptal jsem se opravdu dramaticky. Já popravdě také moc nevím, cože to je, četl jsem o nich pouze v fantasy knihách o vaší planetě. Poslyšte, opravdu tam máte plechové koně, kteří ničí vaše životní prostředí a říkáte jim "auta"?

"Ne, neslyšeli..." zahučeli pitomě unisono.

"Avšak to se musí napravit! Ovce jsou nejvyšší bytosti... něco jako tikiri, akorát že mnohem děsivější... v některých kulturách nás uctívají, a to proto, že kdybychom chtěly, mohly bychom my ovce, zničit svět pouhou jedinou myšlenkou..." začal jsem zaníceně popisovat poněkud vylepšenou verzi oblíbeného, smyšleného hospodářského zvířete. Všechny tři hnusy se najednou zatvářily nadmíru vyděšeně.

"Ale vypadáš jako nelytium!"

"No, to je možná zřejmé. Avšak není vše zlato, co se třpytí, přátelé! Jsem hrdá ovce v lidské podobě!"

"V podobě Christiana Sarahského?" zeptal se jeden z nich. Angorky, oni mě poznali...

"Kdo je to Christian Sarahský? Já jsem Theodor Smith, odvěká a samozřejmá ovce. Velice mocná ovce!" ohradil jsem se. Vypadali, že mi na to skočili. Ach, je mi tolik odporné, vydávat se zrovna za Smithe... ale má to své výhody. Teď, jako věhlasný pitomec si smím dělat absolutně cokoli, například urážet dotyčnou, otravnou a vlezlou smečku pitomců, jež se dělí do rodů a říkají si "nižší sarahská šlechta". Jsou tupí, jsou absolutně všude a když mají obzvláště pitomou náladu, snaží se nám (Sarahsko-Gamiére, jejich oficiálním nadřízeným) říkat, co máme dělat. To jim nestačí, jak jsme je zdrtili před patnácti tisíci lety v občanské válce? Ne tedy, že bych si to pamatoval (říkám, je mi teprve dvacet)... avšak to byla velice, velice, opravdu zbytečná a hlavně krvavá válka. "Urozených" rodů máme, jako by to nestačilo, celých dvacet sedm. Dvacet šest už pochopilo, kde je jejich místo (několik světelných let pod námi a ještě níže) ale McPlantovi si pořád a pořád nechtějí dát pokoj a ustavičně se bouří...a to se k nim chováme celkem hezky (zveme je na plesy a slavnosti, vždy když se vzbouří tak zavraždíme vždy jen jednoho, dva... i když by si samozřejmě zasloužili úplné vyhlazení), no uvažte, nejsme až přespříliš laskaví?

"A k čemu máš tu kočku, ovce jménem Theodor?"

"Ach, přátelé! Jste na velkém omylu! To není kočka, ani trochu! To je totiž takový komunikační slon, víte? Každá ovce má alespoň dva... a jak to, že vy ne? Pitomci totiž musí mít povinně slony tři, nejnovější vyhláška Jacka Elsijského! Tak rychle, rychle, nemarněte můj čas a běžte si nějaké obstarat!" došly mi nervy. Kdo je to ten Jack Elsijský? Dozvíte se později. Ale jedno je jisté, skvěle se na něj vymlouvá.

"No jo, tak jdem, ne?" řekl ten asi hlavní, otočili se a odešli. Tolik k pověstné drenynijské inteligenci...

pohled Maya

No juchů. Ačkoli jsem smrtelně unavená, neusnu, ani kdyby jste mi za to zaplatili. Elenis na druhé straně mini místnosti měla taky do spánku daleko, po tváři se jí kutálely slzy a se zastřeným pohledem pravděpodobně vzpomínala na Christiana. Mimoto nás před chvílí byla navštívit Shi-Shi, sdělit nám otravné instrukce na zítra a přemluvit nás, abychom si s ní zahráli karty. Radostně jsem souhlasila, pche... tygrošakalku s korunkou na hlavě dokáže porazit v kartách každý. Haha, já naivka. Dokonce jsem já, pitomka souhlasila, že se vsadíme o kolik že to zlaťáků? Tisíc? Více? No, alespoň že jí nemusím platit kachnami... neboť Shis musí mít nějaký nadpřirozený talent, nebo jsem já nadpřirozeně mizerná hráčka jakékoli karetní hry... ale spíše to první. Aha, takže už vím, proč je Shis tak bohatá. Když mě ta čtyřnohá bytost ožebračila o všechny peníze, které jsem měla u sebe (a které mi neukradla Nora Lin), spokojeně odešla. Přestala jsem vzpomínat a ulehla na postel (mimoto, Elenis seděla na zemi). Chvíli jsem drtila podivně bzučící polštář svou hmotností a pak jsem konečně usnula.

"Kázal pán, udělal sám! Kde je ten zatracený Lee? A ty, má převzácná kamarádko, DLOUHO UŽ ŽÍT NEBUDEŠ!" štěkla na mě Vanessa, hned jak ovšem dokončila sáhodlouhou stížnost na Leea. Byly jsme na nějakém hradě, ale sídlo jisté šílené královské rodiny to rozhodně nebylo... zejména tu chyběli ti šílející Sarahší všude kolem. A ta morbidita všude kolem... vím, že i Sarahský hrad je poněkud morbidní, ale tenhle hrad už to trochu přehání, ne? Pravděpodobně to bylo zapříčiněno těmi pavouky všude kolem... hnus. Vann pochodovala tam a zpátky a vysílala blesky po nic netušících pavoucích a seškvařovala postupně i jiný hmyz lezoucí po stěnách. V rohu stál ještě jeden muž, vypadající asi tak na třicet, třicet pět let... no, žádný krasavec to rozhodně nebyl. Na tučné, všemi vyrážkami poďobané hlavě měl kraťoulinké pískové vlasy a pořádně inteligentní výraz...

"Kdo je to?" zeptal se tupě a ukázal na mně.

"Milý bratříčku, už tři hodiny žvaním o tom, že přivedu tu obávanou Mayu Jangovou a ty se zeptáš, kdo to je? Předrahý Ryno, OBÁVÁM SE, ŽE JSI ÚPLNÝ PITOMEC!!!" zařvala Vanessa. Bratříčku? Opravdu mu řekla "bratříčku"? To je její bratr? A mimoto, obávanou? A mimochodem podruhé, v místnosti jsme rozhodně nebyli sami. Z různých koutů místnosti na mě vejrali snad všichni členové rodu Anardských, šeptali si urážky na mojí osobu a občas se mi hlasitě smáli. Jako vždy jsem chytla obří vlnu komplexů, neboť všichni tady (kromě mě a Ryna) byli samozřejmě nadpřirozeně krásní, co taky čekáte, Sarahští a Anardští musí mít vždycky něco extra. Hned za mnou se šklebila mladá žena s bizarním účesem, vlasy doslova všech barev jí postávaly a vlnily se do všech možných i nemožných směrů, nahoru, doleva, doprava, vzad a pár exotských pramínků dokonce rostlo směrem dolů. Naproti ní na druhé straně sálu stál s učebnicově otráveným výrazem a zdviženým obočím mladý muž. Přiznávám, byl dosti hezký. Měl po uši dlouhé, platinově bílé vlasy a tvářil se, jako bych byla stádo slonů, které se mu rozhodlo zablokovat cestu. Vedle něj byla sice černovlasá, ale taktéž podivně se tvářící žena. Pořád těkala pohledem po místnosti a občas ukázala na nějaké náhodné místo a rozesmála se. Ostatní Anardští samozřejmě také jako na potvoru ten poletující vtip také zachytí a vyprsknou smíchy také.

"Demetri?" zeptala se Vanessa. Ten blonďák, pravděpodobně Demetri, vykročil vpřed směrem ke mně. Asi tak metr od mojí vystrašené osoby se zastavil a chvíli na mě zíral.

"Máš pravdu, Vanesso. Je opravdu velice mocná, ale není v žádném případě mocnější než ty... zatím. Nemá žádný výcvik a neumí své schopnosti ovládat. Ale jak říkám, zatím. Proč ji prostě nezabijeme?" prohlásil znuděně.

"Více informací!"

"Tak dobře, no. Narodila se v I-miu, Ienfinii, Saraže, ale sympatizuje spíše s Elsií. Její matka se jmenuje Maria a otce nezná. Má dva sourozence, Sisi a Tima. Sisi je podle ní povrchní kráva a Tim je fajn. Její nejoblíbenější zvíře je bublinky polykající krab, ráda tráví čas vykřikováním toho a děláním u toho směšné poskoky. Říká tomu "krabí tanec". Je zamilovaná do Theodora Smithe-"

"DOST!" okřikla jsem ho, celá rudá. Vždyť to tu nepatří a nějaký blonďatý příbuzný mé úhlavní nepřítelkyně nemá žádné právo vyzrazovat všechny moje trapasy a tajemství!

"-vzdělání stěží základní, střední nedokončila, neboť dala sestře snísti sešity. Největší ponížení, které se jí přihodilo, bylo přesně před rokem, kdy se jí povedlo dorazit na velmi vážený ples v minišatech s kachnou a zamazaná od čokolády, aniž by si toho všimla. Je to typická teenagerka, proč ji prostě nezabijeme?" stejně vyzvonil Demetri. To si to nemohl nechat pro sebe? Od té doby, co se stalo ta osudná Slavnost ienfinijského sousedstva, mi nikdo z nižší šlechty neřekne jinak než :"Kachnička". A přitom za všechno může Sisi! Kdo si myslíte, že mě tam dotáhl a zapomněl se zmínit, jak vypadám? Kdo si myslíte, že na mně pořád upozorňoval kolemjdoucí? Kdo si myslíte, že mě nechtěl nechat odejít až dokonce slavnosti? Pokud si myslíte, že to byl snad někdo jiný, než Globální pohroma, jste na omylu. Ale Anardští tuhle polehčující okolnost neznali, neboť se Demetri o ní náhodou zapomněl zmínit! Takže si mě pravděpodobně všichni představili v kachních šatech a hlasitě se rozesmáli. Nu juchů. A druhý největší trapas mého života je na světě.

"Děkuji, Demetri. A nyní se vrať tam, odkud jsi přišel, ty KRVEZRÁDČE, TY KRYSO, TY SARAŽANOMILE!" řekla Vanessa a ďábelsky se rozesmála, zlověstným smíchem komiksových padouchů.

"Ne! Ne, prosím! Prosím! Já už zpátky do pekla nechci! Prosím! Oživíš mě, prosím? Už budu navždy věrně sloužit zlu a tobě, přísahám! Ne, prosím! Nedělej to! Nééé! Takhle se zachází s vlastním praprapra...pra dědečkem? NÉÉÉÉ, PROSÍM!" křičel Demetri, pravděpodobně v bolestech.

"Smůla." prohlásila královna Anardu krutě a přízrak bývalého krále se rozplynul. Sice zrovna nehořím sympatiemi k Demetrimu, ale stejně mi ho přišlo líto.

Pak se obraz změnil. Už jsem nestála před rodinou Anardských, ale tentokrát téměř tam, kde jsem usnula. Že bych se už probudila? Stála jsem na nebezpečně křišťálovém poli s Christianem, Theodorem a Elenis.

"Jak vlastně víme, jak drenyniové vypadají? Jak víme, že nejsi drenynij?" zaútočil Theo.

"Ju-chů! To je můj osobní rekord! Dnes mě už obvinili, že nejsem člověk, pak že jsem vrah, že nejsem vrah a že jsem drenynij. Ne, vážně umírám smíchy."

"Nejsi člověk!"

"No výborně, to tedy rozhodně ne." opáčil Christian domýšlivě.

"Co jsi?"

"Dobře maskovaný slon. Nelytium. Neměl jsi to, jakožto potomek lovců příšer vědět už předem?" posmívalo se mladé nelytium.

"Nelytia nemají právo na život! Nejste lidé!" vykřikl Theodor a tasil nebezpečný šeřík. Nelytiím, která se dosud obě namyšleně usmívala, zamrzl při pohledu na fialový květ úsměv na rtech.

"No ne! Elenis, Theodort našel šeříkový květ, ach angorky, co budeme dělat?" prohlásil Christian jízlivě a povytáhl obočí. V tom momentě po něm můj kamarád rostlinu silou mrštil. Překvapivě se trefil a saražan se sesunul k zemi. Theo vytáhl nějak druhý květ.

"Nezabíjej mě prosím!" snažil se mu to rozmluvit šeříkem paralyzovaný král.

"Proč?"

"Nemám ponětí, dej mi pár století na rozmyšlenou." navrhl Christian arogantně.

"Tak jo."

"Století znamená sto let!" vykřikla Elenis.

"Aha, tak ne." zhodnotil to Theo a přiložil rostlinu už téměř nedýchajícímu nelityi na srdce, které tím pádem dotlouklo. Christian Liam VII. Sarahský, král naší země a náš (ne)přítel byl mrtvý. Theodor se sadisticky usmál. Počkat! To mi nesedí! Theo není krutý! Avšak i on se skácel mrtev, s Elenisinou dýkou uprostřed čela. Ach! Ne! Co to... nevěřím. Nemůže. To. Být. Pravda. Neeeeeeee! Theodoreeee! Elenis, ta všivá vražedkyně, ta hnusná pitomka se rozbrečela, tasila druhou dýku a bodla se.

V té chvíli jsem se, zpocená jako stádo prasomyší, konečně doopravdy probudila. Uf! To bylo drama! Nebylo to snad doopravdy, že ne? Elenis pořád seděla na zemi, po zraněních, mrtvolách a dýkách ani stopy, takže asi ne. Byl to vážně jeden z nejhorších snů, které jsem kdy doslova zažila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama