"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 17.

4. dubna 2013 v 19:08 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Sedmnáctá kapitola. Jako obvykle pozbyla smyslu a doufám, že se vám bude líbit. Začátek opět z pohledu Christiana, takže poněkud chaotické.


Kapitola 17: o několika podivných rozhovorech a několika podivných exotech

pohled Christian

"To jsem to ale opět vymňoukl!" stěžoval jsem si.

"Zatím ještě tolik ne." odpověděla Trixie. Jelikož se soustředím, již ji rovnou slyším mluvit a nemusím překládat.

"Ale ano. Pomalu se rozednívá... myslíš, že mají o nás strach? Myslím Elenis, Shi-Shi a další, kteří nás akutně nenenávidí, takže vlastně jenom Elenis a Shi-Shi."

"Mluv za sebe. Mně mají rádi všichni!"

"Bez pochyby. A Theodort si doteď myslí, že jsi klobouk, takže to bude asi tím. Nechápu, proč z něj všichni šílí, vždyť je absolutně smradotupý a neumí do pěti počítat!" stěžoval jsem si opět. Pes přítel člověka...jasně. Chcete přítele, který umí naslouchat? Pořiďte si kočku. Ne, že bych měl něco proti psům. Náhodou je mám rád, ale nepotkal jsem ještě žádného psa se kterým by se dobře povídalo.

"Máš naprostou pravdu. Chová se ke mě jako ke klobouku, no chápeš to? A mimoto Christiane, myslím, že se blíží něco, co nás chce zabít." prohlásila kočka. Ona má skvělý nadpřirozený talent, předpovídá nebezpečí. U angorek!

"Máme problém... myslím, že jsem nechal zbraně u Mayi a spol. ..." přiznal jsem se. Nezbývá než dodat, že jsem si toho všiml už dříve, ale kdybych se tam vrátil, pokazil bych dramatickou scénu.

"Teď teprve jsi to vymňoukl." ucedila Trixie a sarkasticky převrátila oči v sloup. Něco růžového se mihlo v keři- růžová přece nepřísluší zvěři! Má věrná průvodkyně taktéž Dreepa poznala a zasyčela, bylo to však ale syčení spíše posměšné, než nepřátelské. Ten idiot si troufá vlézt nám troufale do cesty? Pche... vykročil z keře (jak předkeřné!) a zíral tupě do prázdna.

V už tak nevýrazných očích měl ještě větší houby než obvykle a jeho pohled naznačoval... nenaznačoval nic. Růžový kostým, jež kdysi budil hrůzu všech pocestných byl nyní špinavý a i krátké, tmavě hnědé vlasy měl rozcuchané. Moc živě nepůsobil. Musím ihned zjistit, co se mu stalo, abych náhodou nedopadl taky tak. Avšak mi ho bylo celkem i líto.

Téměř-zombie před námi nebyla jediným problémem, uznal jsem, když jsem ucítil zápach a chlad nože na hrdle. Au. Ať to je, kdo to je, útočit zezadu není ai trošku čestné... ostří mi zabraňovalo se otočit (to bych totiž podřízl sám sebe), ale pořád jsem nelytium. Celkově hladové nelytium... přestal jsem vnímat živé bytosti kolem sebe jako bytosti, ale jako pohybující se tečky životní energie. Energie nyní jako konkrétní věci, lze vidět, cítit (voní každému jinak, povětšinou však jako směsice květin a čerstvého vzduchu), někdy i slyšet. Vedle mně je slabá, zeleně pulzující krychle. Zvířecí životní energie. Chutí přirovnatelná ke špenátu, nevýživná, avšak přesto oblíbenou potravou nás, Sarahských (však víte, šetrnost k lidem...). A kromě toho to je přece Trixie! Ne, neútočit na ni. Předemnou byla tečka sice červená (nelytium), avšak vyhasínající. Takže Dreepa proměnili? Zajímavé. Hmm, nelytijská životní energie je již mnohem chutnější, avšak se na ní rychle zakládá závislost. V nejtěžších případech se závislý není schopen v přítomnosti jiných nelytií udržet a nevysávat je (a ve většině případů i zabít je tím). Skvělým středem je energie lidská, avšak ta až tak skvělá není... zaprvé způsobuje diplomatické problémy (přeživší lidé se povětšinou patrně trochu naštvou), zadruhé při delší konzumaci (asi po půl tisíciletí) způsobí změnu barvy očí na rudou a to by mi neslušelo... proto je u nás na hradě podávana pouze v neděli a na slavnostech (a ne, ehm... zdroj není zabit, pouze na chvíli omráčen).

Avšak vraťme se zpět k situaci. Útočník byl taktéž nelytium. U angorek! Boj vyloučen. Vy se snad běžně pouštíte do soubojů, které máte předem prohrané? Já ne, pouze občas. Totiž, mohlo by mu být tak šest století? No a mi bylo před čtrnácti dny teprve dvacet. Čím je nelytium starší, tím je silnější... myslím, že to další vysvětlení nepotřebuje, ne? Není tak špatné mít přes pět sourozenců. Avšak opravdu mizerné je být ze všech téměř nejmladší! Vemte si třeba příklad, síla a rychlost. Vždyť mě přepere i Charlie! Tedy, to asi ne, ale teoreticky by to možné bylo. A to ani nemluvím o Caroline Gamiérové... nejen, že je přesně o tři sta let starší, ale má i nadpřirozenou schopnost podivuhodně si fyzickou sílu násobit (stejně jako Elenis rychlost), takže nevynechá ani jednu příležitost mne ponížit typu: "Já jsem sakra tisíc krát silnější, takže tě teď můžu klidně zvednout jednou rukou do vzduchu a mrštit tebou o támhle tu skálu o kilometr dále, stejně jako jsem včera unesla dvacet slonů v jedné ruce!" prohlásí, a brzy již sloužím Carol jako náhražka míče a zbytku rodiny jako terč vtipů. Proč takhle neponižuje třeba Leea? Asi proto, že já stojím vždycky skvěle na ráně, tak ať se následně nedivím, že občas nějakou ránu také schytám.

"Co děláš na mém území!" zahučel útočník mimoto starosarahsky. No, nejlepší strategií bude si hrát na úplného pitomce a když se řekne "úplný pitomec", vybaví se mi...

"Nevím, o čem to mluvíte. Jmenuji se Theodor Smith a jen tudy procházím..."

"Jak jsi přežil válku?"

"Byl jsem proměněn až po válce. Výslech zakončen?" zasyčel jsem drze. Trochu toho blba naštvat nemůže být ke škodě, ne?

"Hele, sklapni! Jsem Andrey a jsem nejmocnější nelytium na světě! Od Sarahy přes ÚB, po Anard! Jsem král celého světa!" začal se chlubit. Pche... ale alespoň, že mne už pustil... Andrey. Andrey Sarahský. Na toho jsem naštvaný již jen z principu. A mimoto si za šest set let nestačil všimnout, že ho po úžasné necelé půl hodině vlády Rada G. svrhla, takže už je králem akorát tak Kreténova...

"Snad by neuškodila trocha skromnosti, ne?" prohlásil jsem jízlivě.

"Alespoň netrpím samomluvou, jako tady někdo!" odsekl. Pche! Co je na samomluvě špatného? A navíc, nemluvil jsem sám se sebou, hovořil jsem s kočkou (jako kdyby to byla podle normálního člověka nějaká polehčující okolnost...)!

"Nechť. Já se naopak alespoň nenazývám Sarahským, neprohlašuji se za samozvaného krále schodiště a nezapáchám u toho jako skunk!" osočil jsem se na něj domýšlivě. Zavrčel. S jistou arogantní samozřejmostí jsem mu zavrčení oplatil. To byla možná chyba... vypadá to, že starobylému idiotovi došla trpělivost...

pohled Maya

Dokonalé! No juchů. Bylo ráno a my byli skvěle rozděleni na dvě skupiny- skupina první utěšovala Elenis, skupina druhá se alespoň snažila být k něčemu užitečná a plánovala cestu. Mimoto, teď je jeden z těch dnů, kdy je světlo. Juchů podruhé, alespoň nás drenyniové lépe uvidí. Brr! Drenyniové! Uvědomila jsem si, že to není jen hlad, co mi vrtá žaludkem. Strach? Ano, asi je to strach. Dobře, přiznám se- bojím se hrozně moc... avšak jsem tady asi jediná. Elenis paradoxně měla jakožto nelytium největší důvod k třepání se hrůzou, avšak ona místo toho usedavě brečela, házela věcmi, chytala jeden hysterák za druhým (někdy i všechno najednou) a byla nám, smrtelníkům obyčejným nebezpečná. To Shi-Shi se naopak snažila dělat, jako že se nic neděje. Avšak při kritizování všeho, co se pohlo a občasného zlomyslného kouzla jí tekly slzy (ale alespoň se to snažila skrýt). Bylo nad míru skličující, vidět tak povznesenou tygrošakalku takhle z míry vyvedenou. Smith mimochodem snědl, co neměl, neboť spustil skoro historický hysterický záchvat (avšak ne svůj, ale hysterky Elenis), takže to byla asi nějaká památka na Christiana, nějaký náramek či co. Theo z toho chytl rekordní záchvat smíchu, ovšem než po něm královna mrštila kusem skály (říkám, že je nebezpečná!) a tudíž se dal do pláče. Alex truchlil se skoro stejným zapálením, jako ty dvě. Co mě však překvapilo bylo, že Sisi pro tentokrát žádnou hysterii nechytla... buďto je jí to jedno, nebo jí Christianova smrt totálně ušla (nebo jí nedošlo, že to znamená, že je mrtvý). Tim se ukázal jako nejodvážnější a zkoušel Elenis naznačit, že bez něj bude světu lépe a že by si Christian jistě nepřál, aby byla kvůli němu smutná. Celkem dosti to schytal, pouze rychlý zásah tikirijských léčebných kouzel ho zachránil před doživotním zmrzačením. Neměla by Niss nosit na hlavě ceduli "Pozor, zákaz přiblížení na sto kilometrů, kouše!" i když, sto kilometrů je moc. Z takové dálky by tu ceduli stejně nikdo nepřečetl.

Abych unikla dramatu, šla jsem ještě na chvíli do skalní jeskyně, který s oblibou nazývám pokojem. Vešla jsem a- ztuhla překvapením. Když překvapení opadlo, záhy bylo vystřídáno vztekem. Na posteli (MÉ posteli!) ležela ležérně sarahskoidní holka a četla si Osudový ostrov (pro MNE vyčarovanou knihu!)! Měla po ramena dlouhé, vlnité černé vlasy, modré šaty a taky modré oči, dokonce obojí stejného odstínu. A představte si to, aby toho nebylo málo, v rohu pokoje se krčil ještě jeden Sarahský a soucitným pohledem pozoroval nábytek. Oba jsem už někde viděla, znám i jejich jména, ale za boha si nevzpomenu. Avšak dlouho jsem přemýšlet nemohla, protože-

"JU-CHŮ! POZOR SAKRA, VY TAM DOLE!" ještě že jsem se stačila skrčit, jinak by mě Caroline Gamiérová, letící na (MÉM!) závěsném lustru srazila k zemi násilím. Tedy ten lustr neletěl, ale houpal se tak, až to tak skoro vypadalo. Ale to je neomlouvá! Dělají si houpačku z MÉHO nábytku, čtou MÉ knihy a spřádají dobročinné plány v MÉM pokoji! A mimochodem, slyšeli jste snad pověst a příšeře jménem hydra, ne? To, jak když se jí usekne hlava, vyrostou jí tři další? Se Sarahskými je to stejně tak- když pojde jeden, hned se jich tu záhadně objeví zase o tři více!

"Dost! Co tu proboha děláte?!" vykřikla jsem. Všichni tři ke mě vzhlédli, jako by si teprve teď uvědomili, že jsem tady taky. Anne asi prokoukla, že na mně není nic zajímavého a znovu zabořila nos do knihy, Caroline se na lustru zhoupla a prokopla přitom skříň a Lail se podíval přímo na mě, nééé! Kde je tady nejbližší charita? A proč rovnou nevěnuji tu knihu Anne, vždyť já jsem ji už přece četla! Ano, pomáhat ostatním, to musím! Šířit dobro je smyslem mého života! Nebo bych spíše napřed měla nějak donutit Laila, aby s tím přestal. Já nechci myslet jako dobročinná pracovnice v důchodu! Grrr!

"Ahoj Mayo! Jak se máš? Nepřišli jsme jenom proto, že bychom tě dlouho neviděli a chtěli vyzkoušet toho nového cestovního slona, ale hlavně proto, že náš bratr je v hrozném nebezpečí!" vykřikla Anne s nadšeným úsměvem, když konečně zaregistrovala mou přítomnost. Cože? Mluví o Charliem, Williamovi nebo Leem? Christian je mrtvý! A mrtvoly nebývají v nebezpečí, alespoň myslím... asi bych jim to měla nějak citlivě sdělit... jak? A navíc, umím vůbec být citlivá? Zdá se mi, že začínám připomínat Vanessu.

"Hele. Christiana sežrali drenyniové a mohl si za to sám. Chápete? Je po něm a nějak se s tím srovnejte." zabručela jsem. Bylo to dostatečně citlivé? Caroline povytáhla obočí, chytla záchvat smíchu a Anne se usmála ještě více a přívětivěji, než si dosud lidstvo myslelo, že to jde. Aha, tak asi nechápou. Grrr!

"Ale on žije! Cítím to! Jsme mentálně propojeni a kdyby jeden umřel, toho druhého by postihly asi měsíc trvající kruté bolesti, výčitky svědomí, výpadky vědomí a migréna, takže bych si toho možná všimla, ne?" zašvitořila, seskočila z postele, vyskočila do výšky, obletěla pokoj, udělala tři salta a následně si znovu sedla a dala se opět do čtení. Aha, ona umí létat. To mi vážně došlo až teď? Naznačila jsem jim, že mají o kolečko navíc a chtěla vyjít ven (blázinec lepší než ještě větší cvokhauz!), avšak Anne mě předběhla a společně s Caroline a následovány Lailem se připojily k naší už tak šílené výpravě.

Elenis zrovna demolovala skálu naproti. Ach jo. Když jí uviděla Caroline, přiběhla k ní, odstrčila ji a praštila do skalního útvaru sama.

"Tak se to sakra dělá!" řekla, když se následkem jejího úderu vytvořila v skále další jeskyně... Elenis na ni divoce zasyčela. Má pravdu! Ničit jiným skály se nemá!

"Chceš se u angorek prát?!" oplatila jí zasyčení zrzka. Blondýna si prohrábla rozcuchané vlasy a zaujala bojový postoj, s dýkami v obou rukách. Caroline si spravila účes (utáhla detailisticky uvázaný cop) a připravila si pěsti. Vypadaly jako dvě nasupené amazonské lidojedky z konkurenčního kmene. Starší zrzka chtěla dát očividně blondýně lekci a pokusila se jí praštit, avšak Elenis použila nadnelytijskou rychlost a elegantně se vyhnula. Pak jsem udělala chybu- mrkla jsem. Takže to vypadalo, že se královna nějak záhadně přemístila dva metry za Caroline a pečlivě zdobená dýka v zádech zrzky se tam ocitla také jen náhodou. Chvíli mi zamrzla krev v těle- Elenis zabila Caroline? Elenis zabila Caroline! Tedy, než členka Rady Gamiérových protočila oči, vytáhla si ocel ze zranění a vrhla se na protivnici, která to vůbec nečekala, rychlost nepoužila a nárazivší na skálu, na níž ji Caroline hodila, přiznala porážku. Carol přiběhla k ní a pomohla jí vstát, jako správná kamarádka. No, pro Sarahské typické.

"Elenis!" vykřikla Anne vesele a rozletěla se k nim, pozdravit svou dávno neviděnou nejlepší kamarádku.

"Anne! Počkat! Tebe...tebe...tebe nepostihla psypsychi- psychická smrt?" zeptala se Elenis vyjeveně a v očích měla slzy, avšak ne ze shledání s Anne a Caroline, ale ze ztráty Christiana, protože si na to při téhle větě vzpomněla. Bylo to trošičku smutné. Vždyť bývala tak vyrovnaná a racionální! A teď je v nepřetržitém šoku. A ta psychická smrt, to bude asi to, co před chvílí popisovala Anne, když zemře jeden z mentálně propojených sourozenců.

"Vše v pořádku! Christian žije!"

"Eh, cože? Víš to jistě? Ju-chů! A je v pořádku?" řekla královna klidně, ale s úlevou v hlase. To je ta stará, dobrá Elenis!

"Moc v pořádku není, ale přežije to, pokud ho zachráníme! Byl chycen Andreyem a odváděn někam do středu ÚB, kde ho má Andrey v plánu zabít."

"Tak jdem sakra na to, ne? Nikdy bych netvrdila, že to řeknu, ale jsem zatroleně pro zachránit Christiana, ať to stojí co to stojí!" vykřikla Caroline.

"Ale klub trhlých amazonek o tom nerozhoduje, ne?" rozhodla jsem. No jo, ONY se rozhodnou, že si prostě jen tak půjdou na záchranou akci a celý zbytek výpravy udělá cože? Bude riskovat životy s nimi? Je zapotřebí rychlé akce Mayi, vyvolené a velitelky (ikdyž jsem se povýšila tak nějak sama...).

"A proč by ne Mayo? Jak to vypadá na tvém nosu? Neboť si myslím, že dál si nevidíš! Vyrážíme za chvíli, tak laskavě všichni kdo s tím nesouhlasí, ať sklapnou!" zavelela Shis. Sakra. Autoritativní tygrošakalka v akci. A s tím nosem mě urazila! I když, nemá vlastně tak náhodou pravdu? No jo! Christian umírá a já ho nechci zachránit proč? Protože se mi nechce? To je myšlení hodné titulu "sobec dne"!

Šla jsem do pokoje pro poslední věci. Já nějaké mám? No, možná... spíše je to tak, že mi Shi-Shi vyčarovala kufr oblečení (ha, ha, kdo to bude tahat s sebou na záchranu světa? Ty módní tikiri jsou tak nepraktické!), několik knih (dva díly Osudového ostrova), meč (ha, ha, kdo s tím umí zacházet? Nejsem Sarahská!) a gumovou kachničku (důvod neznámý, ale znáte Shi-Shi...). Prohlížela jsem si i věci v Elenisiném koutku pokoje. Věcmi rozumějte působivou sbírku dýk a nožů. Na většině z nich byly zaschlé kapky krve, uh... neměla bych se tak děsit. Elenis se jen brání. Elenis nás brání! Všechna ta krev je krev nelítostných lidojedů, zombie, drenyniů a takových "bytostí". Tedy, doufám... avšak jedna zbraň, dýka, byla perfektně vyleštěná a udržovaná. I vypadala luxusněji, než ty ostatní ve sbírce. Ostří bylo z dokonalé tepané oceli té nejlepší kvality, vykované těmi nejlepšími zbrojaři z národa vyhynulého před deseti tisíci lety. Rukojeť ze směsi stříbra a diamantů, zdobily ornamenty psané v jazycích tak starých, že vymizely, než vznikla vaše planeta. Zdobení dýky dále vynikalo písmeno S, pečlivě vykládané čirými, krvavě rudými rubíny a pod ním nápis runami ve starobylém jazyce angor, znamenající Nikoli pouze světlo či temnota, znak a heslo rodu Sarahských. Ale nemám ponětí, jak to vím. Prostě jsem to tak nějak věděla, stejně jako jsem znala Hnojákovo jméno a jako bych dokázala klidně rozumět starosarahštině, i když jsem ji nikdy neslyšela.

Nevím proč to ve mně opět vyvolalo výčitky svědomí. A ty se zase stáčely jen k jedinému bodu: Christian. Proč? Proč? Ne! Já nechci žádné výčitky svědomí a už vůbec ne proto, že jsem už málem dvakrát nechala zemřít jednoho arogantního modroočka, který si o to koledoval!

"Koledoval čím? Nebyl ti sympatický?" ozval se za mnou neznámý hlas. Raději jsem se ani neotočila.

"Ne. Je protivný."

"Ale nejsme teď trochu pokrytci? Protivní jsme totiž taky, ne?" namítlo to. Nevím kdo to je, nevím co to je, nevím jaké to má úmysly- ale pravděpodobně naštvat mě.

"No, to taky. Ale hlavně tě donutit litovat svých chyb a napravit je." odpovědělo to. Eh? Čte-to-myšlenky!

"Co tím myslíš?" zeptala jsem se.

"Nech to být. Zpět ke Christianovi, to jsi vážně tak sobecká?"

"Ani ne. Víš, on to taky není žádný svatoušek. Arogantnějšího otravu jsi neviděl! A navíc, nikomu by nechyběl."

"Ne? A co Elenis? Jen si vzpomeň, hlupačko, jak si vyváděla, když ti ve snu zabili toho přiblblého Theodora. A to s ním ani nechodíš!" argumentovalo to. Grrr! Ale to je přece něco jiného!

"Jo? V čem? Myslíš si, že jsi něco víc než ostatní?" vysmálo se mi to.

"To si teda rozhodně nemyslím!" bránila jsem se.

"Ne? A co Anne a Lee? Kdyby jsi nechala jen tak z rozmaru umřít Christiana, nemuseli by to přežít ani oni! Nijak ti nevadí zmařit životy třech mladých skoro lidí a vůbec nejsi sobecká, ne, vůbec... a já jsem keramický slon." tak a dost! Otočila jsem se a -začala ječet na celé kolo. Divíte se? Ono to... áááá! To...já? Uh! Co? To? Být? Totiž vypadalo to na vlas stejně jako já. A aby toho nebylo málo, bylo to napůl průhledné a drze to na mě mířilo polštářem. No prostě grrr!

"Co... ty jsem, teda jsi zač?"

"Hádej, hlupačko."

"É, můj mrtvý klon?" pípla jsem v odpověď, pravda, trošku tupě.

"Ne. Hádej znova, ty hloupá."

"Uh...é...ehm?" tipla jsem si. Zaprvé, nemám ponětí, co to k čertu je a hlavně zadruhé se mi ani trochu nelíbí, že mi říká "hlupačko".

"Tak něco. Přesněji tvé špatné svědomí." zhodnotilo to situaci. No juchů. Já nějaké svědomí mám?

"Jo, máš. Myslíš si, jaká je to otrava, být tebou? To jsis ještě nezkusila být svým svědomím! To je samé teď by měla si uklidit pokoj a za chvíli proč mě sakra neposlouchá? Ukliď si ten pokoj! Přiženu jí takovou depresi, že s toho omdlí! a pak zase pořád dokolečka PROČ SI JEŠTĚ NEUKLIDILA POKOJ, PROČ SE JEŠTĚ NEOMLUVILA SESTŘE a novinka- PROČ JEŠTĚ NEZACHRÁNILA SVĚT! víš ty vůbec, jak je nudné pořád někoho nutit dělat dobré skutky a k tomu ještě takovou blbku jako jsi ty?" sepsulo mě vlastní svědomí. Tak. A je to oficiální. Zcvokla jsem se z toho. Hádám se se svým špatným svědomím na cestě zachránit zcela šílený svět! Navíc mě to nazvalo blbkou.

"A co mám udělat, abys zmizelo?"

"Jsem tvé svědomí, nepřej si, abych zmizelo! Víš ty vůbec, hlupačko, jak bys dopadla? Za chvíli zmizím, ale budu se pořád a pořád objevovat, otravovat tě, nadávat ti do hlupaček, hlupačko dokud se neomluvíš Christianovi Sarahskému, nezachráníš svět a neuklidíš si pokoj. Ve správném pořadí, samozřejmě!" kladlo si svědomí podmínky.

"Takže když se omluvím a zachráním svět, zmizíš a budeš zase strašit pouze v mém podvědomí?"

"A když si uklidíš pokoj. Jo a pak budu už jen v tvé hlavě." řeklo to a zmizelo. Eh? To byl na míru prapodivný rozhovor...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 5. dubna 2013 v 7:01 | Reagovat

Páni, já bych Cesty mohla číst pořád znovu a znovu, tak je to úžasné! Mohla bych se tu hodiny rozplývat, ale myslím, že to bohatě vynahradí jedna věta-grr, po slonech píšeš lépe než já! Zase! Opravdu se ti to povedlo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama