"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 18.

9. dubna 2013 v 18:33 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Osmnáctá kapitola. Plná hádek a dlouhých-nic-ani-vzdáleně-neříkajících popisů. Jako obvykle s přepínáním pohledů, tak doufám, že se v tom vyznáte.

kapitola 18: o celkem dosti drsných hádkách a celkem drsných listomracích

pohled Christian
Dokonalé. Absolutně bez jediné chybičky. Když tedy pomineme, že mě drží můj sadistický prapra...pra strýc v smradlavé a zapavoukované kobce a společnost mi dělají Trixie a pak akorát poněkud nepřítomně tvářící se Dreep. Nerad to přiznávám, ale dosti se mi stýská. Po téměř celé rodině Sarahských, zejména po Anne či Caroline. Přes mentální propojení cítím na Anneiné straně trochu zmatek a velký náznak nějakého šíleného plánu, avšak nechce mi o něm nic povědět více. Za to Lee je již den v bezvědomí, leží pod schodištěm a čeká, až se mu znovu nastartují regenerační reflexy. Ha, ha, ha... a prý, že zlo dopadá vždy na obě nohy... nevím proč mi ta informace zlepšila zlomyslně náladu. Asi proto, že konečně to nejsem jen já, s kým si silnější házejí, jak chtějí. Elenis. Myslíte, že si myslí, že jsem mrtvý? Asi ano. Nemám tušení, zda vede cesta na Vzdušné ostrovy zrovna tudy. Pokud ne... nemají šanci mně najít a pokud se Andrey neuráčí mně zabít, pak tu strávím věčnost. Elenis na mne jistě zapomene. Vrátí se domů, možná se i znova vdá a bude žít šťastně až na věky. Ach ne... šťastně na věky beze mne. Ne. Tak sobecký zase nejsem. Přeji jí, aby žila šťastně až na věky ať se mnou, či beze mne. Avšak stejně je to poněkud skličující představa... zapomenou na mne i ostatní a budu lítostivým a všemi opuštěným duchem, jako Elmer. Budu se s ním hádat, kdo dopadl tragičtěji a po nocích budu strašit ubohé nižší šlechtice... zmínil jsem se již, jak nenávidím nižší šlechtu?

Avšak nic není ještě ztraceno, přeci úmluva konečně dostihne viníka, až mě Andrey zabije, tak to nemíním býti jen já, čí život zde vyhasne. Spravedlnost! Vždy jsem si přál zemřít takhle. I když, vlastně ne. Nejlepší smrt je trochu hrdinštější, slavnější, v bitvě či obětovat se za někoho, a čím více lidí tím zachráníte, tím lépe. Tomu se říká smrt... a samozřejmě, čím lépe zemřete, tím více lidí se musí dozvědět, jak jste zemřeli, neboť pak by nenastal ten kýžený efekt- věčná sláva. Samozřejmě, že mi i došlo, jak mě Andrey zabije. Pro životní energii, stanu se slavnostním obědem. Možná si říkáte, jak se dá životní energie jíst. Úplně jednoduše. Nejsme upíři, svou oběť nekoušeme, avšak pouze pomocí mentálních schopností vysáváme. Dále se dá ještě ona vzácná energie rozpustit ve vodě (samozřejmě, mysleli jste si, že se energie jí z talířů?), takže má Andrey mnoho způsobů, jak mne zabíti.

Dreep seděl v koutě a držel v ruce nůž. Zajímavé. Takže:

a) smím ho přesvědčit, aby mi pomohl utéct

b) nebo asi ne, neboť se mne chystá podříznout a poté ze mně uvařit sváteční oběd pro tu jeho lidožravou loupežnickou smečku

c) či sváteční večeři.

Pouze tam tak seděl, takže neplatí asi ani jedna z nabídnutých možností.

d) chystá se svátečně zírat do prázdna

Myslíte, že by bylo moudré zkusit diplomacii?

"Zdravím, Dreepe. Jestli-pak mi rozumíš, řekni něco." prohlásil jsem. Vydal několik neidentifikovaných zvuků.

"Aha. Dobře. Rozumím-li ti správně, Andrey tě odnaučil mluvit." řekl jsem. Zakýval hlavou a zlostně zavrčel.

"Mohli bychom uzavřít dohodu- potřebuješ se znovu naučit mluvit, číst a psát, že? Ty mi pomůžeš se odsud dostat a já ti seženu ty nejlepší učitele z celého království a dobře, dám ti i celému tvému loupežnictvu milost a nebudete nijak potrestáni. Souhlasíš?" znovu zavrčel a zakroutil hlavou. Vypadal, že mi snad ještě neodpustil ten útěk z jeho sídla...

"Ty ichdiot, che ty chu chodit." zabručel.

"Ju-chů! Tak písmenko "ch" již říci umíme, teď zkusíme "a", dobře?" namítl jsem na urážku milým, učitelským hlasem.

"Ach chjo." řekl a odešel. Takže u našeho experta na výslovnost se pomoci asi nedočkám...

Avšak najednou jsem uslyšel něco, co změnilo celý můj pohled na věc. Hlas, kterému bych za normálních okolností s chutí nějak protivně a arogantně odseknul, jsem v tuto chvíli přirovnával k ptačímu zpěvu. Totiž:

"Vážně tu musíme? Já se bojím! Pojďme domů, bééé!" zavzlykal tam někde venku pitomec, jenž nebyl Andreyem. A kde je Theodor, tam je pomoc...ale nesmím si dělat nějaké naděje, mohou být také kilometry odtud a vězte, že žádná bytost s nadpřirozeným sluchem nedokáže přeslechnout Theodora Smithe. Takže si klidně mohou teď jít na Vzdušné ostrovy a Christian co? Christian nic. Christian je přece už oficiálně mrtvola. I kus počmáraného papíru je pro nás přeci mnohem důležitější, než Christian! A co když žije? Nežije! A co kdyby? Tak je nám to přece jedno. Elenis jsem jistě již úplně ukradený, celé mé rodině taktéž i mé nejoblíbenější učitelce Shi-Shi stejně tak.

Já již nechci žít! Nechci jim býti již k smíchu! Nikdo na široširém světě mne nemá rád! Tak proč mne nenechají již konečně umřít? Elenis, Anne, Laile, Lee, Shi-Shi, Mayo, Wille, Charlie, Caroline, Vanesso, proč? Nemám zdání, kdy jsem se naposled cítil tak mizerně.

"Christiane!" ozvalo se. Elenis! Jsou tady! Nezapomněli na mne! Byl jsem zcela upřímně štěstím zcela bez sebe. Avšak jsem se rozhodl zemřít, takže budu dělat, jako že zde nejsem.

"Neodpoví ti. Dělá, jako že tam není. Sebevražedné myšlenky, zase." zdůvodnila Shi-Shi. Téměř ji vidím, jak protáčí oči.

"Děkuji ti moc, dokonale jsi mne prozradila." prohlásil jsem.

"Kde jsi?"

"Tady." odpověděl jsem ležérně. Přece jim tu záchranu nemíním nijak ulehčovat, ne? Tím pádem žádné nápovědy.

"Kde přesně jsi?"

"Vždyť říkám, tady."

"Mohl bys sakra už říct, kde jsi?!" zařvala Caroline. Ona je tady také? Angorky!

"Co kdybych to nevěděl? Co kdybych byl příliš dezorientován, než abych popsal místo, v nějž se nacházím? Berete v úvahu, že se mi třeba nechce vám říkat, kde jsem? Ach život, les otázek..." polemizoval jsem.

"Grrr! Řekni mi, kde jsi!" ozvala se Maya. Zcela jsem ignoroval, že v té chvíli se ve mě rozlila hrůza nejvyššího stupně.

"Neslyšel jsem kouzelné slovíčko. Dnešní mládež, kromě mne, nemá žádné vychování..."

"Grrr! Dobře, PROSÍM."

"Á, to mění vše. Dezorientace opadla a já vám nyní smím říci, že nacházím se ve sklepě." řekl jsem namyšleně.

"Ty se máš! Tak tam buď." přidal se do hovoru Theoblb.

"Počkat, přátelé! Skvělá nabídka pro lorda Smithe! Výměna. Já půjdu zachránit svět a ty, Theo, smíš v tomhle krásném a luxusním sklípku hnít na věky. Výhodný obchod! Ber nebo nech být, avšak je to životní šance!" tak. Nechť zabity budou dvě mouchy ranou jedinou.

"Nechávám být."

"Ach, fatální systémová chyba, totiž jsem chtěl říct, ber či ber."

"Tak beru." přikývl ten idiot... tedy ehm, Theo tupě.

Najednou však polovina sklepa vybuchla. Aha. To se pouze Maya opět pokouší čarovat... naštěstí jsem stál v té druhé polovině a Trixie naštěstí také. Následoval dramatický, avšak elegantní útěk, neboť se naší vyvolené podařilo záhadně zbořit i druhou polovinu sklepa a s ním spadl i dům... dále pak dojemné přivítání s Anne a Caroline (na Laila se sice zapomnělo, ale on je již zvyklý...). Opravdu se mi po nich stýskalo. Není nad mladší sestry a prapra...pratetičky.

pohled Maya

No juchů. Christian je zpět. Ta scéna předtím byla ale vrchol, vrchol všeho! On si vážně myslí, jakou nám to prokazuje laskavost, že se nechá milostivě zachraňovat! Fajn, je to král, ale mohl by se trochu krotit, ne? S těmi královskými manýry to už přehání! Elenis musí mít vážně svatou trpělivost. Vím, že Christian má jistě i nějaké kladné vlastnosti, no ale... prostě bych nevydržela žít s někým, ať klidně sebeokouzlujícím a sebezdvořilým, kdo štve všechny okolo. No, ale kdybych byla Elenis, tak asi ano. Kdyby si se mnou někdy chtěla vyměnit život, brala bych to. Jen si to představte! Být královnou, tak mocnou, tak bohatou, tak slavnou! A navíc, být považována za jednu z nejkrásnějších lidských bytostí na světě (podle jednoho povrchního časopisu) také není špatné... a to nejsou zdaleka všechny výhody Elenisina života! Vezměte si třeba ty možnosti. Představte si, že si jdete samotná po tmavé lesní cestě a šine si to k vám banda loupežníků, s sebou truhlu zlata, od předchozích obětí. A vy prostě jen vytáhnete dýku, párkrát dýkou hodíte a juchů, právě jste bez práce oloupili loupežníky a vydělali si na chleba na éony let dopředu... a když už o ní mluvíme... řekněme, že kdyby jste porovnávali naštvanost výrazu jí a nasupeného, parního vlaku, Elenis by vyhrála s přehledem.

"Christiane, nepřehnal jsi to trochu?" osočila se zlostně.

"Ach, já zapomněl, že přece můžu za světovou neúrodu a epidemii moru před deseti tisíci lety."

"Nedělej si z toho legraci, mluvím vážně! To s Theodorem přeháníš trochu hodně, ne? Co ti udělal?" začala psychický výslech Elenis.

"Elenis, on mi ani nic udělat nemusel. Stačí, co provedli jeho předkové a že nás prastaré kouzlo nabádá k nenávisti. Aproximativně, irelevantně, sloniti. Vyčítá snad někdo lvu, že zabíjí antilopy?" opáčil Christian.

"A za druhé, jsi arogantní!"

"Každý je jiný. Kdybychom se chovali všichni stejně..."

"Za třetí, vážně jsi nemusel včera, když se Maya spletla, hned uraženě odejít! Víš vůbec, jakou jsem o tebe měla starost?!" namítla Elenis.

"Ale... jestli si nevzpomínáš, ten Mayin "omyl" bylo deset minut drsných nadávek a zraňujících věcí, mimoto řekla, že jsem všežravé prase a bezcitný budižkničemu a dosud se neomluvila. A mimoto, myslíš si, že mi se po tobě nestýskalo?" cože? Pche! Neomluvila? No, musím uznat, že je Christian pro tentokrát vážně v právu, ale...

"To bude možná tím, že jsi bezcitný budižkničemu! A víš, proč tolik ponižuješ Thea? Já jsem na to přišla! Protože mu závidíš!" zavrčela královna. Ale... ale... nepřehání to trošku?

"A co bych mu měl teoreticky závidět?"

"Hmm, třeba magii? Všichni poslouchejte! Věděli jste, že Christian je jediný Sarahský, který ani vzdáleně neovládá kouzla a nemá žádné magické schopnosti? A něco ti řeknu, Christiane, lidé bez magických schopností jsou pouze bezcenné nuly a pouze zabírají na světě místo!"

"Smím něco namítnout?" ozvalo se tiše a mile.

"Ano, Laile?"

"No, nemáš tak úplně pravdu, Elenis, téměř nikdo z nás neovládá magii... a to co říkáš, jistě tak nemyslíš, že ne?" pokoušel se ji uklidnit.

"SKLAPNI!" sepsula ho. Možná si říkáte, proč se do toho nevložil Christian. Vlastně on tam jen tak stál, oči otevřené dokořán, nehýbal se a vůbec vypadal, jako kdyby mu někdo vzal sebevědomí a hodil do drtiče na odpadky. Přišlo mi ho trochu líto. Myslela to Elenis vážně? Co to do ní vjelo? Vždyť ještě včera brečela a ohrožovala své přátele, jen proto, že si myslela, že je mrtev... a dnes řve po Lailovi. Po Lailovi! Řvát po Lailovi je jako nakopávat koťata! A říkat Christianovi, že závidí zrovna Theodorovi... a že mu závidí magii (fajn, ale Theo žádnou taktéž nemá)?

Avšak najednou vyšel z trosek nějaký asi ne moc člověk. Měl černé vlasy, rudé oči a naštvaný výraz. Štěkl po Christianovi něco starosarahsky. Počkat! Starosarahština? Ale přece podvědomě starosarahsky umím!

"Proč mě nezabiješ? Ale je nech na pokoji. Všichni to jsou Sarahští, zabila by tě úmluva, Andreyi. Já jsem Theodor Smith a přísahám, že se Sarahskými nemám nic společného." odpovídal mu právě Christian zlomeně. Andrey zabodl kritický pohled do mně. Jasně, se svou kávovou pletí asi sněhobílá Sarahská nebudu, Christiane, měj rozum!

"Co říká?" zeptala se Anne.

"Nic, nic, nic." odpověděl jí její bratr anglicky. A v tom se stalo něco nečekaného. Skočil mu na to. Následující záběry jsem sledovala jako v nějakém špatném, zpomaleném filmu (nehledě na to, že tu žádné nemáme, ale vy ze Země mě snad pochopíte, ne?). První krok. Andrey z ničeho nic vytáhl kuš. Zastřelení. Smrt hodná krále. Takhle umřel i Elmer. problesklo mi hlavou. Druhý krok. Šíp letí vzduchem. Elmer a Christian VII. napovídá mi ten morbidní hlas v mé hlavě. Třetí krok už se seběhl moc rychle. Elenis se po něčem nadnelytijsky rychle vrhá- chce zastavit ten šíp? Minula. Dýka letí vzduchem. Trefila. Vzduch se vlní. Tygrošakalka zachraňuje situaci. Neúspěšně. Christian padá k zemi. Andrey padá k zemi. Něco střílí i po mně. Padám k zemi. Někdo křičí. Míhají se kouzla. Shi-Shi bojuje s Anreyem, který sic s dýkou v hrudi, obratně se zvedá. Christian už nikoli, leží jako bez života. Shi-Shi poráží Andreye. Ztrácím vědomí.

Tygrošakalka? Jo. Je to asi tikiri. Zase! To se tu nemohou chvíli míhat i jiné bytosti? Ale tahle byla prazvláštní. Zaprvé, byla celá černočerná, bez vzorů a barev. Zadruhé, mile se usmívala a na hlavě měla čajník. Zatřetí, najednou jsem držela v ruce hrnek. Začtvrté, v rohu seděla Co.

"Jsi trochu pobledlá, nechceš trochu dobrého čaje?" zeptala se ta jedna, milým, babičkovským podtónem.

"Kdo jste?"

"Jsem Karen, ředitelka Akademie Magického Slunce, to je škola. Škola na Vzdušných ostrovech. A tohle je Co." představila nás Karen. Tak ředitelka?

"My už se s Co známe. A já jsem na Vzdušných ostrovech?"

"Ne, ještě ne. Jsi ve snu. Shi-Shi mě požádala, abych na tebe dohlédla, ať ti ta příšerná Anardská ještě nepřitíží." řekla a široce se usmála.

"Vy jste na straně dobra?"

"Já ne, jen ona. Já jsem zlo, jen nejsem s tou pitomkou, která připomíná pandu." zavrčela Co mrzutě.

A v té chvíli jsem se probudila. Už vím, co Karen myslela tím, aby mi Vanessa "ještě nepřitížila". Možná myslela tu obrovskou, bolestivou, ale naštěstí kouzly vyčištěnou a pečlivě obvázanou ránu v oblasti žaludku, kterou mi způsobil šíp. Totiž, Andrey po mně zkusil vystřelit, avšak v té samé minutě ho Elenis skolila dýkou, takže se netrefil... ale trefil se dost na to, abych skončila na ošetřovně, nebo kde to proboha jsem. Mírně se to tu pohupovalo, jsem na lodi? Avšak bylo to tady nádherné. Nábytek, stěny, strop i podlaha vypadaly jako vyrobené z mraku. Zajímavé... u stropu se míhala světýlka ve tvaru listů, která mě trochu uváděla do transu. Na podlaze pobíhali mlhovinoví sloni a občas zatroubili. Fajn, nezajímavé. Pradivné!

Nebyla jsem tu však sama. Na druhé straně místnosti ležel Christian, očividně v bezvědomí. Je to nelytium, za pár hodin bude v pořádku. Ale já? Lidé se uzdravují týdny! Snad mi někdo pomůže... do místnosti vběhla Elenis. Zavřela jsem oči, ať to vypadá, jako že spím.

"Ehm, Christiane, spíš?" zeptala se. Neodpovídal, takže usoudila, že asi ano.

"No... víš, blbě se mi to říká, ale chtěla bych se ti omluvit za no...ty věci které jsem říkala u Andreyova domu. Kdyby tě to zajímalo, žije. Ani mi, ani Shis se toho debila nepodařilo zabít. Hlavně promiň za to, jak jsem řekla, že jsi bezcenná nula. Já to tak nemyslela, prostě jsem jen chtěla říct něco, co tě zraní. Vůbec nejsi bezcenný! Neměla jsem se nechat unést, neměla jsem ti začít nadávat, neměla jsem tě tak ponížit, neměla jsem tak povyšovat Theodorta. Víš, Shi-Shi mi řekla, co jsi říkal starosarahsky Andreyovi, to ať tě zabije. Nikdy to už nedělej, ok? Já bych asi nepřežila, kdybys zemřel. Vím, že teď zním jako nějaká kýčovitá postava z románků, které jsem četla, když mi bylo dvanáct. Mám tě opravdu moc ráda. Dobře, miluji tě. Jo, a všimla jsem si, že jsi v bezvědomí, jen si trénuju, co ti řeknu, až se probudíš, abych se generálně neztrapnila." prohlásila Elenis a odešla. I když s ní souhlasím, s Christianem se lépe mluví, když je v bezvědomí.

Už mě tady ležet nebaví. Můžu vstát? Zkusila jsem to. Aha, takže očividně můžu. Podlaha byla stejně mrakovitá, jako vypadala, měkká, při zátěži se prohýbající a prostě jeden z nejfajnějších povrchů, po kterých jsem se kdy procházela. Bylo to tak dobrý pocit, že jsem si obešla místnost třikrát dokola, než jsem zamířila ke dveřím. Nebo to bylo tím, že jsem předtím dveře jen nemohla najít?

Šla jsem opatrně po krátkých schůdkách, které (asi) vedly z podpalubí na palubu toho něčeho. Vešla jsem ven a musela zadržet dech, abych nevypískla údivem. Jedním slovem- tý jo! Více slovy se celá naše opět šílející výprava nacházela na mraku. Mraku. My letíme na mraku. Počkat! Ve škole jsme se učili, že mraky jsou vodní pára a na tom se nedá stát. Tohle musí být nějaké kouzlo! Myslíte si, že jsme tudíž byli asi to nejdivnější vozidlo zde (mimoto na něčem jako silnice, akorát že bez asfaltu a několik kilometrů nad zemí). Naivky. Kolem nás zrovna profrčela kolona tikiri letících na něčem, co silně připomínalo deštník. A to byl jenom začátek! Taky že to tu bylo pěkně frekventované, představte si dálnici, akorát že bez toho smradu z aut. Pod námi letěl tygrošakal, na důmyslný pohon balónku na hlavě. Jen tak si tu poletovalo nespočet mraků různých tvarů, na jednom dokonce několik tikiri přepravovalo slona. Dokonce jsem viděla i účastníky "silničního provozu", kteří na dopravní prostředky kašlali z vysoka a prostě si jen tak létati, sami od sebe. Anne se pravděpodobně inspirovala a připomínala mezi deštníky kličkujícího, ztřeštěného motýla.

Po chvíli jsem si inteligentně všimla, že to, na čem letím, není jen tak obyčejný mrak. Něco na něm bylo mnohem magičtější než na těch ostatních mracích. Bylo to tím tvarem (list)? Bylo to tím třpytem? Nebo těmi slony? Ale rozhodně jsme měli nejšílenější posádku. Sisi se točila dokolečka a vzdorovitě si zakrývala oči, aby tu vyšinutost všude kolem neviděla. Tim zarytě mlčel. Lail si vyčaroval tužku a papír a začal něco kreslit (pravděpodobně tu před námi na neidentifikovatelném kuchyňském spotřebiči letící tikiri, nebo mně). Theo ho okamžitě začal kritizovat. A Shi-Shi? Shi-Shi už dávno nebyla na palubě, letěla vedle, za ní v závěsu asi dvacet menších tygrošakalek, pravděpodobně nějaká školou povinná třída na hodině létání. Naše velevážená Shis jim předváděla nějaké kaskadérské kousky a oni to po ní neobratně opakovali, za Shi-Shiiné neustálé kritiky. Aha, takže si hraje na profesorku. Avšak co já vím? Třeba profesorkou opravdu je? Je královnou, bojovnicí... tak proč by si nemohla přibrat ještě pár zaměstnání navíc? Ale zpět na palubu. Caroline si velice nahlas stěžovala na něco, co nazvala "nižší šlechtou" a Elenis stála na zábradlí (které tu taktéž bylo, nezapomeňte, převážíme blbečky, kteří jsou ochotni i spadnout...), mlčela, tvářila se výstavně a asi si hrála na nějakou velice tragickou postavu na nějaké potápějící se lodi. A copak zajímavého dělal John Smith? Celkem nic, pouze se hádal s Caroline, jestli je nižší šlechta k jídlu. Počkat! A Alex? Není tu! Kde je? Ovšem bylo tu o tikiri navíc. Tygrošakal neměl tak výraznou kresbu jako Shis, vypadal spíše nenápadně a na hlavě měl generálský baret.

"Kde je Alex?" zeptala jsem se a začínala jsem se bát, že jsme ho nechali u Andreye.

"Tady. Mé pravé jméno je ale Alinor." oznámil (ne)známý tygrošakal. Nikoho kromě mě to asi nevyvedlo z míry...

"Co? Ty...tikiri?"

"Ano. A může za to Co. Kdyby moje milá, zrádná sestřička Alinora neproklela, když zrazovala náš lid a předávala nás drenyniům, tak by se chudák nemusel rok ploužit v lidské podobě. Ta zrádná, Vanessina ponožka! Za moc prodala svou rodinu a království, kromě ní a mně z naší rodiny nikdo nepřežil." řekla napůl smutně a napůl naštvaně Shis, přemistivší se vedle Alinora. Tak tohle Co provedla... ale vždyť říkala, že není s Vanessou! Dokonce jí nazvala zombie švábicí a pandí pitomkou, pokud si pamatuju!

"Listomraky. U všech angorek. Bylo již od věků mým snem, proletět se na listomraku. A když se tak stane, jsem polomrtvý a připraven při první příležitosti spáchat sebevraždu. Tomu se říká štěstí..." ozvalo se slabě. Christian stál opodál na schodech z podpalubí, vypadal poněkud zničeně a musel se přidržovat zábradlí, aby se nezhroutil k zemi. V jindy podmanivých očích unavený výraz uštvané laně a bledší než obvykle. Po typickém oslnivě arogantním úsměvu ani stopy. Nevzpamatovaly se mu zatím regenerační reflexy, nebo se nevzpamatovala psychika z té hádky s Elenis. Nebo možná obojí.

"Chrissi, no vida, přece jsi to přežil. Na téhle výpravě na umírání zapomeň, jasné?" přivítala ho Shi-Shi.

"Pche... bezcenní zde pouze zabírají místo. Místo je cenné. Za chvíli zde již nezbude místo, jestliže-li ho budou bezcenní nadále zabírat."

"Nevíš sakra, co mluvíš." sepsula ho Caroline. Elenis posmutněla.

"Vzpamatuje se z toho, až se uzdraví. Málem ho zastřelili."

"Děkuji, že se mnou mluvíte tolik přímo." zasyčel Christian jízlivě, zapotácel se a zhroutil se v mdlobách.

Právě se nacházíte nad Vzdušnými ostrovy. Právě jste byli Svatou radou Světla požádáni, aby jste sletěli do oficiální výšky. Naše mraky provedou kontrolu vašeho listomraku (fuj, jak nechutně angorský to prostředek). Pokud projdete, můžete pokračovat v cestě. Děkujeme, provizorní vláda Západního Anardu, tedy pardon, Vzdušných ostrovů., objevilo se na provizorní obrazovce na přídi mraku, která se tu zjevila také poněkud záhadně a rozhodla se nás otravovat po cestě, teď když Christian vypověděl službu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 9. dubna 2013 v 18:55 | Reagovat

Opravdu se ti to povedlo! Jak jsem psala v e-mailu, hlavně mě to opravdu pobavilo a zlepšilo mi to náladu. Není na tom cože kritizovat. Doufám, že takhle skvěle budeš psát pořád, protože lépe už to nejde. Jen tak dál!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama