"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 19.

13. dubna 2013 v 20:29 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Devatenáctá kapitola. Pozor, divnější než je obvyklé. Opět děkuji za přečtení a komentáře.
Kapitola 19: O zákeřných létajících krabicích a významu slova "slovo"

Trhněte si. odepsala Shi-Shi. A navíc, Západní Anard? Vanessa vážně přejmenovala Vzdušné ostrovy na Západní Anard?! To je přece tak hanebné! To je jako ukrást někomu koně a oficiálně koně přejmenovat na "Moje zvířata, na kterých se dá jezdit". A ta provizorní vláda? To myslí drenynie, nebo rovnou SbS (Svatou blbost Světla)?

"Držte se. Chcete raději být svačinou pro drenynie, nebo se trochu proletět?" zeptala se Shis zlověstně a zcela nečekajíc na odpověď, navigovala mrakolist střemhlav dolů. ÁÁÁÁ!!! Když jsme proletěli do tzv. "oficiální letové výšky" (100 metrů nad zemí), tygrošakalka naštěstí tu sebevraždu mraku zatrhla a letěli jsme rovně. Idylka? Zaprvé, probudil se Christian. Jelikož už mu bylo asi lépe, okamžitě začal otravovat. Zadruhé, ale to oproti tomu úplný detail, se od někud vynořila dvě vznášedla, obě kovová, obě s výfuky a motory poškozujícími životní prostředí. Mimoto, obě s drenynijskou posádkou a palnými zbraněmi (!!!). Samozřejmě se dala do pronásledování.

Ona střílela otrávené šipky a zlá kouzla, my gumové kachničky. Vážně! Až na to, že když se ta kachnička dotkla hnusu ve vznášedle, vybouchla výbuchem dobré magie, což příšeru pochopitelně zabilo. A jak ta vznášedla vlastně vypadala? Jako železné, létající, střílející, krabice s vrtulkami.

Ach jo. Z leva jich sem míří dvacet. Jako by to nestačilo, z prava dalších padesát (pár se snažilo i o nálety z vrchu, avšak někde se stala chyba a rozpleskli se o zem...). Nelytia po nich házela zmíněné kachničky, tikiri metaly kouzla. Anne jako jediná bojovala z blízka a šikovně lámala vznášedlům vrtulky. Když ji však něčím patrně omračovacím zasáhli, musela rychle doletět zpět na domovský mrak, než omdlela.

"Fajn. Řekli si o to." avšak já jsem už absolutně nevnímala, o co si podle Shi-Shi řekli, protože můj zrak byl chycen tou budovou před námi. Opět se zmůžu pouze na- tý jo. Z dálky to vypadalo jako strom, kolem kterého obíhají křišťálová geometrická tělesa. Pořád se vám to nezdá dosti šílené? Tak si představte, že ten strom byl vysoký asi jako menší, třicetipatrová panelák (opět odkazuji pouze na planetu Zemi, tady paneláky nemáme), široký asi stejně tak. A to není všechno! V těch křišťálových patvarech, které se obtáčely kolem stromu, narážely do sebe, měnily směry, vydávaly kachní zvuky a občasně se vymkly kontrole a poletovaly si anarchicky po celém pozemku, byly učebny, třídy, jídelny, společenské místnosti a pár šílených, neidentifikovatelných nábytkových útvarů. To je škola!

A mimoto mi došlo, o cože si to ta armáda přiblblých hnusovských vznášedel řekla. A to konkrétně o to, že když jsme my zvládli proletět nějakou ochranou, neviditelnou bránou, oni to nemuseli dokázat taktéž... takže podtrženo, sečteno, zbylo šedesát rozplesklivších se hnusů, jeden stávkující listomrak a dvě černočerné tygrošakalky, které si to jako uvítací výbor rázovaly k nám. A k tomu listomraku, mimoto přistál poněkud předčasně, svědomitě ignorující Shisiny příkazy.

K těm tygrošakalkám- jedna z nich byla stoprocentně Karen, ten čajník na hlavě je nezaměnitelný. A ta druhá? Nejen, že byla zcela zákonitě neméně šílená, ale i dost karenoidní. Akorát, že neměla čajník, ale křiklavě fialový, plstěný klobouk. Oh, jak normální...

"Karen a Iris! Ráda vás vidím. To je Maya, její sourozenci, Smithovi, Christiana, Anne a Caroline už znáte, a tamhle ta nelytijka, to je Christianova manželka, Elenis, ta kočka je Trixie, Alinor zde nesmí chybět a to bude doufám už konečně všechno. Mayo a spol., tohle jsou Karen a Iris, ředitelky téhle školy. Uf. Vynechala jsem někoho?" začala sáhodlouhé představování Shi-Shi.

"Vynechala jsi mne. Ale já jsem přece již zvyklý." zašeptal Lail.

"No jo, promiň."

"Pojďte za námi. A vítejte na naší škole! Jste tu vítáni na jak dlouho chcete, ale předpokládám, že se tu zdržíte jen asi tak týden, aby se naše vyvolená stihla naučit ovládat svá kouzla." řekla Karen a společně se sestrou nás odváděla hlouběji do areálu.

K pozemkům se ani nevyjadřuju, ale pokud jste si mysleli, že škola vypadá z venku opravdu střeleně, řeknu vám upřímně, oproti tomu, jak to vypadá zevnitř to není nic. Šílenost na entou a nic pro nás, smrtelníky obyčejné! Hlavní budova areálu je ten strom. A věřte nevěřte, zevnitř to vážně vypadá, jako by jste právě vešli do stromu. Stěny byly ze dřeva, ale ne dřevem obložené a už vůbec ne postavené z dřevěných desek, nýbrž prostě jednolitý, avšak odstínoměnný strom. Vždy u podlahy v každém podlaží z něj samovolně vyrůstaly dřevěné lavičky, nonstop obsazené velice padivnými studenty (k těm ale později). U každých postranních dveří (a těch tu bylo vážně dost) visel lapač zlých pocitů a mluvící rozpis, v kolik hodin kde přiletí která učebna. Vzduch voněl lesem a čerstvým jehličím.

Nevím, jestli jsem kdy viděla magičtější (a šílenější) místo, když teda nepočítám Sarahský hrad. V mojí staré škole v I-miu to takhle nevypadalo, ne, ani zdaleka. To byly pouze chodby vymalované křiklavými, nevkusnými barvami, které přihnaly bolest hlavy každému, koho ještě k smrti neotrávilo samotné učení. A v těch chodbách zápach starých kříd, které voněly akorát tak protivné ředitelce. Ještě si živě vzpomínám.

A to jsem ještě nepopsala žáky! Naproti vchodu, na druhé straně vstupní haly u dřevěného stolu seděl hezký kluk mého věku. Něco si četl. Ale to ještě není to šílené! Když jsem se podívala pořádně, zjistila jsem, že to něco je sešit. Černý, kožený, sešit. Černý, kožený, prázdný sešit! Prostě si jen tak prohlížel prázdné stránky. Exot! Po chvilce k němu přiběhly dvě holky, se stejně kaštanovými vlasy, jako měl on, asi jeho sestry, a začali se navzájem urážet. Pozor, urážet v indonéštině (další řeči přitáhnuté tam od vás, ze Země)! Ptáte se, jak to, že tomu rozumím? Sama netuším. Raději jsem se podívala na druhý konec místnosti, ve snaze, že tam zahlédnu něco normálního. Smůla. Poskakovaly tam dvě mladé tikiri s transparenty a asi se chystaly vyvolat vlastní povstání proti drenyniům. A mimoto, rozdávaly letáčky. A to byly jen příklady! Dále tady šla blondýna s poněkud zmateným výrazem a poněkud nevrlou hromadou knih v každé ruce, i dokonce na hlavě. Když ji uviděl ten kluk se sešitem, přiběhl k ní, že jí s těmi knihami pomůže, avšak ona ho odehnala (a jeho sestry mezitím cupovaly onen sešit na kousky). Přešel k nim, vzal jim ubohý salát a kouzlem byl sešit zase jako nový. Sestry spustily nový příval indonéských nadávek. Studentů tu bylo asi tak sto, a ani jeden nevypadal normálně! Všichni čarovali, létali, poskakovali, hádali se o nemožnostech a šíleli.

Dokonalé. Všichni z naší výpravy se rozprchli někam šílet a já jediná normální (Tima a Sisi nepočítám) jsem zůstala stát na prostředku haly, dokud mě starostlivým hlasem neoslovila Karen a nepřidělila ke mně ty dvě protestující tikiri, aby mi ukázaly můj pokoj a provedly mě školou. Ne tedy, že by protestovaly proti mně, to ani náhodou. Vlastně byly nadšením bez sebe, že se tady objevil zase nový exemplář... člověka, který mohou zkoumat a zapisovat si vzorce jeho chování.

"Ahoj. My jsme Clarisse a Claire a studujeme obor Podivná magie, to je přemisťování, proměňování lidí v klobouky a tak dále. Ty znáš Shi-Shi? Tý jo! My bychom jednou chtěly moc být jako ona! A ty jsi ta vyvolená, která jednou zamete s Anardskou, že? My bychom jednou chtěly být jako ty!" představila se Clarisse nebo Claire. Ony totiž nejdou moc rozeznat...

"Jo, znám spoustu celebrit. Christiana VII., Elenis I., Nicolletu Starovou..."

"Vážně? Nicolletu Starovou? Fíha! Ona je Vládkyně míru! Ale není nejvýše, ještě lepší by bylo, kdyby jsi znala osobně Rachel. My chceme jednou být jako ona!" zašeptala Clarisse nebo Claire udiveně. Co? Vládkyně že čeho?

"Eh?"

"Ty nevíš kdo to jsou Vládci míru? Fíha! To jsou protivníci zlé a zbabělé rady Světla! Ochránci dobra! Nejvyšší bytosti! Rozhodují o počasí, trestají zločiny, vládnou králům a vydávají kouzelné zákony, které se nesmí porušovat! Kdysi jich byla celá rada, asi tak plus mínus třicet, ale vyvraždili je a zbyla už jen Rachel. Je to nejmocnější bytost světa, hned po Vanesse Anardské a tobě, samozřejmě! Provozuje něco jako svou elitní školu a nejlepší student se stane něco jako jejím učedníkem a později pak i mírovládcem. Před několika měsíci proběhlo zasvěcení její učednice, Nicollety Starové a je z Nikki další mírovládce." vysvětlila mi tikiri, tentokrát ta druhá, zaníceně. To ale nedává smysl... přece ta Nicolleta, kterou jsem potkala ve snu, měla k ochránkyni dobra asi tak blízko, jako průměrná žirafa k získání titulu "myš roku". Anne jí dokonce nazvala "kněžkou černé magie a kámoškou Vanessy". Buďto je naše Nikki moc dobrá herečka (ať už to hraje na kterou stranu chce), nebo jsem si spletla Nicollety.

Nastoupily jsme na dřevěnou plošinu, která nám popřála dobrý den a vynášela nás nahoru, do koruny stromu, neboli vyšších pater školy. Několik, asi deset z nich byly plné nástupišť pro učebny, další byly celé společenské místnosti, další měly v úmyslu nečekaně zmizet, jakmile na ně stoupnete a procvičit tak vaší dovednost létání (pokud jste tikiri, pokud jste nelytium tak vaší obratnost a pokud jste člověk tak vaše štěstí) a my jsme měly namířeno do posledních deseti pater, kde bydleli studenti.

Vážně jsem čekala, že to tu bude vypadat jako obyčejná kolej? Kromě toho, že na podlaze byly místo obyčejného koberce spadané listy a občas chodbou proletěl nějaký ten slon, či nějaká indonéská nadávka, to tu bylo úplně normální (na blázinec!)... mé šílené tikirijské průvodkyně se se mnou u dveří rozloučily a ještě jsem je na odchodu slyšela, jak kritizují můj realistický přístup k vědě. Pche! Sedí od dvou naprosto shodných smetáků!

Otevřela jsem dveře a vešla do pokoje. Ach jo. Samozřejmně, že mám spolubydlící. Šílené spolubydlící. Přesněji jednoho člověka s kaštanovými vlasy a jeden šílený sešit.

"Ahoj. Ty jsi Maya Jangová. Já se jmenuji Gillian Proximijský, těší mně." grr! Víte co mě štve? Bytosti, které trpí urputnou touhou mi při seznámení připomínat, jak se jmenuju! Vyprskla jsem smíchy.

"Proximijský? Co je to za jméno?"

"Proxima Centauri je hvězda v galaxii Mléčná dráha a moje takzvaná rodina vládne jedné z planetek těsně u ní už od samotného světavzniku." odpověděl odtažitě. Mimozemšťan. To jsem si mohla myslet.

"A co teda děláš na Saraže, když pocházíš z toho Prox... Kentaura?"

"Mým rodičům se již znelíbila má společnost a poslali mě s mými sestrami na takzvaný výlet spaceship, která měla porouchaný motor a má drahá, takzvaná rodinka doufala, že zahyneme. Avšak ztroskotali jsme nad Sarahou a byli jsme zachráněni. Sarahští, naši vzdálení příbuzní se mých sester samozřejmně ujali a já jsem se rozhodl pro kariéru Vládce míru. Nebylo to moc šťastné rozhodnutí..." začal vysvětlovat Gillian.

"Tak jsi tedy pěkně zaspal dobu, ne? Nikki tě předběhla."

"Ona je ten důvod, proč jsem od tamtuď odešel. Nemáš ani ponětí, jak je ta mrcha prohnilá. Bohužel to vidím jen já. Nevím, kam dala Rachel soudnost, když pouštěla tu hadici, aby se starala o myšky!" stěžoval si Gill. Takže nás oba spojuje jedna věc-oba víme pravdu o Nicolletě Star. Ale jsme tady bohužel asi jediní...

pohled Christian

Stál jsem u okna a vyhlížel ven se značnou melancholií. Sledoval jsem zničenou "krajinu" tam venku, za branami akademie a bylo mi ještě hůře, než jsem si kdy myslel, že by mi jen mohlo být. Na Vzdušných ostrovech jsem celkově podruhé. Když jsem tady byl poprvé, bylo mi osm let, avšak přesně si to pamatuji.

Nebyl jsem tady oficiálně, mí rodiče si totiž na výlety pro nás moc nepotrpěli... (nejdál z příkazu otce jsem byl na jednom ostrově za velkým oceánem, jenž nemá jméno a to proto, že s nimi chtěl Liam obchodovat a jelikož oni mají velice v oblibě lidské oběti... no, avšak se přiznávám, byl jsem poněkud protivný, takže mě ani jejich božstvo nechtělo a poslali mne zpátky). Vzala mne sem Caroline, společně s Leem a Anne. Překypovalo to zde zelení a barvami, podivností a prostě vším, jež by jste čekali v magickém kraji, kde žijí tygrošakalky. Nejkrásnější a nejimpozantnější místo v celé dimenzi. Všude kouzla, rostliny podivuhodných tvarů, jásající tygrošakalky, přemisťující se zámky, mluvící budovy...

Avšak teď... divoděsná hrůzyvěc, toť to, co provedli ti theodortní vanessoidní netvoři. Vzduchem se nevábně linul zápach kouře, kdysi tak zelenou a magickou zem nyní brázdily odporné stroje, inspirované stroji vaší planety a vysávaly z půdy poslední střípky kouzel. Stromy byly pokáceny, nehledě na jejich prastarou magii a na místo nich vyrostly ze země ohyzdné a kovové strážní věže, v nihž trůnili drenyniové a palnými zbraněmi sestřelovali vše živé a někdy, jen tak pro zábavu i to neživé. Když již hovoříme o neživém, mraky zombie, které některé bytosti lichotivě nazývají "anardskou armádou" suverénně nahradily původní obyvatele a zabíjely, co se pohlo. Upřímně mi z toho bylo velice, ale doopravdy velmi špatně. Zmínil jsem se o zombiích. Ne, tady s největší vážností existují. Dokonce dva druhy. Taková ta z horrorů, jež nemluví a při chůzi jim samovolně odpadávají končetiny, avšak ta jsou spíše nechutná, než nebezpečná. Následně jsou zde však i nebezpečnější hříčky přírody. Takoví nemrtví jsou kultivovaní, nosí vkusné oblečení, mluví několika jazyky, ovládají mocná kouzla a povětšinou mívají výrazné ambice na ovládnutí světa. Nepřipomíná vám to něco? Ne, já to nejsem, neovládám kouzla, jak vám trefně připomněla Elenis. Avšak takoví Anardští jsou zdárným příkladem... zcela všichni (i Ryno, akorát že u toho neplatí to o tom oblečení a jazycích).

Jsem celkem rád, že smím býti zde, je to pro mne velká čest, studovat na téhle akademii, klidně i pouze týden. Divím se, že mne Iris přijala, jsem přece bezcenný a nuly nenavštěvují Akademii Magického Slunce. Jen se podívejte na mé spolubydlící, krom Elenis nějaký protivný rádoby všeuměl, jenž se do mne neustále naváží. Kdybych neměl zlomené srdce, následnou hádku by nemusel přežít.

"Hej ty, ty jistě nevíš, jak zní zákon pro zachování hmotnosti látek při chemické reakci!" vybafnul na mne nekultivovaně.

"Mé jméno jest Christian. Avšak pro tebe lord Sarahský. Nejsem v žádném případě povinen, odpovídat na tvé drzé a dětinské snažení podrýt mé sebevědomí a naznačit mi snažně, že snad zaznamenávám vyjímečné nedostatky na poli akademického vzdělání a následně šířit tuhle trestuhodnou, theodortní, triviální desinformaci do širého... širosvěta! A jen tak mimochodem, ty nevzdělanče, počet atomů před reakcí jest shoden počtu atomů po reakci, tak zákon zachování hmotnosti jest, zjednodušen avšak pro tvé hloupé a irelevantní uši!" vyštěkl jsem netrpělivě. Raději celý roztřesen zbaběle prchl z praslavného boje slov. Tak jsem zase získal o nepřítele navíc...

"Jsem ráda, že se bavíš." uslyšel jsem hlas jízlivého podtónu u dveří.

"Elenis. Ačkoli jsem samozřejmě pochopil jistou ironii tvé poznámky, chci přesto vědět, co na mém duševním utrpení považuješ za tak... zábavné."

"Úplně všechno. Zvláště to, jak skvěle to hraješ. Nebo že by přeslavného Christiana Liama VII. Sarahského srazila na kolena pouhá slova?"

"Slovo. Co je to slovo? Je-li to výraz komunikace, nač jej používat jako zbraň? Je-li to zbraň, nač jsme tedy lidé?" opáčil jsem.

"É... přeložil bys mi to do angličtiny, prosím?"

"Znamenalo to, že nejen dýkou nepřítele smíš zmást, nejen mečem lze jej usmrtit. Hmotná zranění uzdraví se snadno, slovy způsobené hojí se věky. Na věky... pro nesmrtelnou bytost podivný pojem, viď?"

"Ehm, pořád tě nechápu..."

"Jinými slovy to znamenalo taktéž, že jsi mne zranila, ponížila mne, avšak o hrdost zde nejde. Jde spíše o to, že moje mysl, ať v jiných směrech geniální, nedokáže zpracovat, jazykem prostým já nechápu, že... že nejsem pro tebe dost dobrý. Že tě ztrácím. Ztrácím každou myšlenkou, jež provází mou bezcennou existenci... a ještě jedna omluva, promiň že jsem zněl dokonale kýčovitě a trapně, avšak každému z nás jednou dojde vhodných slov a k pouhému klišé snížit se musí..." zakončil jsem sentimentální proslov a neměl jsem potuchy, jestli se mám stydět, či být hrdý, že jsem dokázal vyslovit takovou slátaninu možných i nemožných výrazů.

"Tak zaprvé, mně v žádném případě neztrácíš a já doufám neztrácím tebe, ne? Zadruhé, no vlastně nic. A jsem uražená, že jsi se urazil jen proto, že jsem zpochybnila nespornou užitečnost tvé existence! Angorky, už mluvím jako ty..." sykla. V té chvíli se vrátil ten blb, jenž mi ani nestojí za zapamatování si jeho jména.

"Ahoj. S tebou nemluvím, šprte a ty tam, blondýno, kolikrát je dvanáct krát padesát čtyři?"

"Šest set čtyřicet osm. Promiňte." řekl jsem bezmyšlenkovitě.

"Ale on se ptal mně!"

"Jak se jmenoval první král oficiální Sarahy?" zkoušel blb nadále Elenis. Jednodušší otázku již vymyslet nemohl.

"Eh?"

"Christian I.! A v jaké zemi vládl Christian I.?"

"Eh... na Saraže, že by?" odpověděla Elenis.

"Stále si myslím, že v Anardu... a stále si myslím, že tenhle rozhovor patrně kapku pozbyl smysl."

"A nejen on. Ty taky nemáš smysl." zasyčela Elenis. Ehm, lidé o mne říkají různé věci, ale že nemám smysl slyším poprvé...

"Měli by jste jít na hodinu." řekl nakonec blb a odešel.

Neviděl jsem důvod, proč ho neuposlechnout. Má královna mínila pravděpodobně stejně a poněkud zamlkle jsme se snažili najít učebnu. Je mi to tak líto, že jsme se pohádali a moc bych se chtěl usmířit, avšak jak? Pohádali jsme se kvůli mému nesnesitelnému chování- aroganci, tyranii a bezcennosti. Měl bych se omluvit? Zabralo by to? Odpustila by mi? Či snad již mi šanci nedá? Po chvíli téhle sentimentální melancholie jsem se přistihl, že mé myšlenky začínají silně připomínat zápisky z deníčku průměrné dvanáctileté teenagerky.

Nakonec jsme objevili něco, jež vypadalo alespoň trochu, jako že by se tam snad mohla skrývat učebna Abstraktního přeměňování konkrétních objektů, totiž předmětu, na kterém správně, jakožto bytost magie pozbylá, nemám co dělat. Podle Iris si avšak alespoň osvojím za ten týden teorii, jak se správně mění barvy u průměrného slona (velice pro život důležité). A k výrazu "skrývat učebna", přesnější by bylo spíše "přiletět tam učebna", neboť to bylo jedno z těch dveří, které nevedli nikam, pokud před ně ovšem nepřilétla nějaká učebna.

Tahle škola se mi zdá úžasná. Rozhodně lepší, než ta, kterou jsem navštěvoval, když jsem byl dítě. Do tzv. Vzdělávacího zařízení pro děti aristokratů jsem chodil než mi rodiče domluvili soukromou výuku s nějakou tikiri, jako každému chytrému z naší rodiny. Mi byla přidělena má kmotra Shi-Shi. Ale zpět k tomu "vzdělávacímu zařízení". Vládla tam absolutní anarchie a učitelé se dělili na dvě skupiny: skupině první byli žáci upřímně ukradení, hlavně, že je neotravují a skupina druhá žila mučením dětí (doslova) a zbožňovala různorodé nadávky.

Učebna byla na místě a my jsme vstoupili dovnitř.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 13. dubna 2013 v 20:46 | Reagovat

Páni, zase....prostě WOW! Nestačí mi ani slova na to, jak moc je to úžasné! Pcha, kam se hrabu já? Smekám! Opravdu povedené.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama