"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 20.

14. dubna 2013 v 21:55 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Dvacátá kapitola. Děkuji všem, kdo čtou tuhle slátaninu nemožností, zvláště Karin, mé nejlepší kamarádce. Bez tebe bych, Karin, ani nepsala a byla bych úplně jiný, horší a povrchní člověk a už vůbec bych se dnes nemohla pokoušet unudit kyberprostor k smrti dvacátou kapitolou své knihy. Avšak k samotné knize- opět varuji před nepřehledností, šíleností a zejména před oceánem pravopysních chib, tedy no, vidíte sami...

Kapitola 20: O revoluci v dopravních prostředcích a bitvě-nebitvě o které nelze jistě říct, že se odehrála

pohled Maya

Christian a Elenis dorazili těsně před "zvoněním". Zvonění je zde totiž nahrazeno melodiemi a na konci se vždy ozve Karenino:

"Je přestávka! Jupí!"

"Začíná hodina. Přeji vám hodně štěstí!"

"Končí vyučování! Juchů! Není to skvělé?"

No prostě škola exotů... no, ale zpět ke mně. Už si tady asi pět minut poletuju a vytrvale ignoruji zákeřnou houbu, která roste na každé z lavic. Povětšina žáků si s tou houbou (vážně!) povídá, včetně Gilliana, který sedí o lavici dále. Nebo to mluví se mnou? Poněkud otravně jsem si přisedla k Lailovi, který nyní něco neurčitého píše.

"Co to děláš?"

"Snažím se popsat atmosféru tikirijské školy. Děkuji za optání." odpověděl tiše.

"Proč pořád mluvíš tak potichu?"

"Nejsem tak hlasitý jako například Christian, protože se snažím, aby se mne lidé spíše nevšímali a navíc nemám moc rád hluk." pokusil se vysvětlit Lail přívětivě.

"Jaké to bylo, vyrůstat vedle Christiana, Leea, Anne...?"

"Víš, že jsi jediná osoba, která se mnou mluví? Myslím si, že vůbec nejsi sobecká. A ano, bylo to těžké. Mám své sourozence moc rád, ale oni nemají moc rádi mne." řekl potichu a mile se usmál.

"Fakt si myslíš, že nejsem sobecká?"

"Připadáš mi milá." odpověděl potichu a sklopil zrak, protože si asi pomyslel, že řekl moc.

"Tak díky! Ty jsi taky milý, ale nemusel bys způsobovat to s tou pamětí. A to s těmi dobrými myšlenkami je taky dosti otravné."

"Nedělám to schválně, Mayo, přísahám. Hlavně s tou pamětí. Ale moc se ti omlouvám. Nechtěl jsem ti připadat otravný." zašeptal ten...no, jak že se to jmenuje a podíval se mi omluvně do očí. Zase! Nepotřebuje někdo s něčím pomoct? Já chci pomáhat živým bytostem! Ne, ne, ne! Lail! Razantně jsem odvrátila pohled směrem dolů. Sice jsem se trochu praštila o lavici, ale zafungovalo to.

Živý hovor ve třídě utichl, protože do místnosti elegantně vplula tikiri s sametově černou srstí a dominantním fialovým kloboukem a zpražila všechny přítomné přísným pohledem.

"Pro ty, kdo jsou na mé hodině dnes poprvé, jsem Iris, ředitelka spíše pro praktické věci, zatímco moje sestra-" prohlásila, avšak byla přerušena něčím jako sloním zatroubením, asi rozhlasem.

"Dobrý den, studenti! Omlouvám se vyučujícím, že ruším hodinu, avšak rozhodla jsem se, pro zlepšení vší nálady ohlásit, že je venku krásné počasí a na zítřek vyhlašuji z toho důvodu prázdniny! Ředitelna, konec hlášení." ozval se Karenin hlas a žactvo propuklo v všeobecný jásot.

"Eh, ehm. Má sestra dělá první poslední, aby jste se zde cítili jako doma. Je z nás ta hodnější a naivnější. Zpět k Abstraktnímu přeměňování konkrétních objektů, dnes budeme proměňovat lavice v žirafy a poté si vyjedeme na nich na krátkou procházku. Gilliane, prosím o ukázku, že to opravdu zvládnete." řekla profesorka, vzduch se mírně zavlnil a místo katedry zde postávala tyrkysová žirafa. Tý jo! Gillian nasadil výraz hrdého šprta, vstal a názorně začaroval lavici v něco, co se podobalo žirafě, avšak bylo to zelené, s kanárkovými puntíky.

V následujících minutách Iris zaníceně vysvětlovala složité principy tohoto kouzla, nemagicky založeným žákům rozdávala brožurky, ať si nastudují alespoň teorii a nám, magickým pomáhala a kritizovala nás. Christian s Elenis seděli na druhé straně třídy, odsunuti co nejdál od sebe, jak jen to lavice (brzy žirafa) dovolovala. Chriss si částečně nezúčastněne listoval v učebnici a částečně předstíral, že ho hrozně zajímá výhled z okna. Královna očividně podle Iris někde hluboko uvnitř malé magické schopnosti měla, takže se zaobírala oduševnělým zíráním na lavici a patrně se soustředěním na proměnu. Úzkostlivě si dávala u toho pozor, ať se náhodou nepodívá stejným směrem jako Christian, nebo nedej bože přímo na něj, to by byla přece katastrofa (pokazila by ten skvělý dojem na smrt rozhádanosti!). Theo tady nebyl. Kde je? Asi na nějaké jiné hodině. Sisi s Timem byli také asi někde jinde a Anne vzadu obratně vyráběla z brožurek vlaštovky. Trixie seděla na hlavě nějaké kaštanovlasé holce, která očividně neměla kočky zrovna v lásce... (podle toho, jak ječela). A Caroline? Netuším, asi otravovala v jiné třídě.

"Soustřeď svou mysl jen na jediný bod- představuj si místo té lavice žirafu." poučoval mně mezitím Gillian. To se mu řekne... já jsem nevím kolik let nestudovala u té legendární Rachel a neodešla jen proto, že jsem si moc nesedla se spolužačkou! Zkusila jsem se "soustředit". Vypadala jsem, jako bych byla napůl v hypnóze a bolely mně u toho zuby. Výsledek? Lavice byla nyní žlutá s hnědými fleky. No juchů. Gill chytnul záchvat smíchu a Lail se zatvářil nanejvýš vykolejeně, ale tak se on ostatně tváří vždycky.

"Musíš se více soustředit! Když to dokážou mé takzvané sestry, tak i ty, takzvaná nejmocnější bytost světa."

"Ty máš hodně v oblibě slovo "takzvané", že?"

"Jo! A buku kerja anda segera makan kuda!" ozvalo se za námi. Stála tam jedna z jeho sester s Trixii na hlavě. Mimoto, to co řekla je indonésky a znamená to přibližně: "Ten sešit ti brzo sežere kůň!" a nevím, jak to vím.

"Nápodobně, Stazzie. Až na to, že ty nemáš žádný sešit, neboť jsi přílišně tupá na to, abys pochopila jejich emocionální význam." odseknul Gillian. Stazzie otočila žirafu, na které mimochodem seděla a odjela pryč.

"Máte už všichni své žirafy? Odjíždíme!" ozvala se Iris, christianoidní otrava vedle mně dokončil proměnu ubohého stolu v žirafu a pomohl mi nasednout. Lail. Úplně jsem zapomněla na Laila! Ale to se ostatně stává pořád...

Křišťálová krychle střemhlav přistála a dveře se otevřely. Pohled, který následoval vůbec nebyl vhodný pro nás, smrtelníky obyčejné. Pár vrabců, kteří si přes Vzdušné ostrovy zkracovalo cestu si o nás muselo pomyslet hezké věci. Totiž, to totiž z obrovské, průhledné krychle vyjíždělo asi dvacet "lidí" a několik tygrošakalek na různobarevných žirafách. Žirafách. Vážně. Tak barevných, až z toho oči přecházely. Někteří u toho měli výkřiky typu "Ju-chů!", jiní se i s... ehm, dopravními prostředky pouštěli do létání, přemetů a salt a dále třetí skupina, tvořená tmavovlasou a celkově tmavou holkou, která se tvářila jako keř. I barvu jsem chytala poněkud zelenou, ty žirafy byly překvapivě rychlé... ale alespoň jsem našla Laila. No, na to, že byl celou dobu téměř vedle mě, bylo všimnout si ho opravdu úctyhodný výkon... no, však víte, nejen tvářila, ale i myslela jsem jako keř.

Zírala jsem úžasem. Když to tady vypadá takhle, když je země zdecimovaná, jako to tu muselo asi vypadat před okupací? Raději jsem si to nepředstavovala, neboť jsem na to neměla dostatek představivosti. Myslela jsem si, že tady budou květiny poskakovat. Květiny? Jak povrchní! Avšak drenyniové vytrvale přivazovali každý z skákajících stromů (!!!) k zemi a stromy se vytrvale snažily zadupat příšery do země. Tak, kdo je zákeřnější? Žirafy zvlnily do chodu a mezi studenty se rozléhal dalekosáhlý hovor. No, náš rozmilý keř měl na výběr povídat si s Gillianem, nebo Lailem. A tak jsem si zvolila špehovat ostatní.

Elenis a její ostře rudá ehm... lavice se ploužily zcela bez Christiana kousek za mnou. Mladá královna se tvářila dosti vytíženě. Samozřejmě, její líný královský mozeček zatěžoval "obrovský" úkol, a to jak se usmířit se svým arogantním a taktéž královským manželem. Nevím, ale najednou jsem chytla hroznou averzi ke královským. Sarahsko-Gamiére, nižší šlechtě a i všem zahraničním aristokratům, na které jen natrefíte. Sice je to trochu nefér, jsou (většina z nich) chytří, většina z nich krásní a někteří šlechetní, ale šílení. Najděte mi normálního šlechtice a já vám najdu konec duhy a bájnou Atlantidu, kterou jste ztratili vy, na vaší planetě. Asi se vážně přestěhuji do Neonie. Tam je každý tak nádherně normální... ale zpět k mé sledovací akci. Niss vytáhla papírek, na který asi neměla dosud náladu ho číst a to jsem sama viděla, jak jí ho Christian nenápadně podává už ve třídě. Musela jsem zaostřit a ukradnout Gillianovi dalekohled, abych viděla, co je tam napsáno:

Elenis, v tvých zelených očích odráží se svět

a já vždy doufám, že je nevidím naposled.

Elenis, ty která všechny odpovědi znáš,

když znovu ptám se

proč neodpovídáš?

Vím již nyní, jak moc jsem se choval špatně,

svět se pro mne v ruiny mění,

proto se ptám opět, snad i taktně-

smím doufat v odpuštění?

No, není to špatné, ale "znáš" a "se" se moc nerýmuje. Doufám, že mu Elenis neodpustí! Za tak krátkou báseň si to nezaslouží, měl by napsat alespoň knihu! A navíc měl psát větším písmem, nejde to moc z takové dálky přečíst. Trochu se pousmála, takže mu to ta pitomá naivka asi odpustila.

No, teď půjdeme pro změnu špehovat Laila. Měl v ruce skicák a tužku, pohled upíral z části na papír, z části na skákací stromy, z části na mně a pravděpodobně něco kreslil.

"Co to kreslíš?"

"Stromy a atmosféru Vzdušných ostrovů." odpověděl tiše.

"Hm. Ale atmosféra se nedá nakreslit!" oponovala jsem.

"Věřím, že ano..." stál si za svým, i když kapku potichu a s náznakem bázlivosti a jako by říkal: "Víš, říkáš úplné blbosti, ale nechci tě v žádném případě urazit.".

"Tak to věříš pořádně blbě. Nakreslit se tady dají lidé, žirafy, tikiri a další hmotné věci!" rozohnila jsem se. Otočil náčrtník na další stránku a začal kreslit něco jiného. Po chvilce jsem už nevydržela jen tak zírat do blba a znovu jsem překvapivým chvatem vytrhla Gillianovi dalekohled z ruky a dokonce se mi podařilo shodit ho ze žirafy (samozřejmě Gilla, toho dalekohledu by byla škoda).

Obrázek byl už jak bylo vidět hotový. Byl na něm vír stínů a blesků a uprostřed toho dívka, která avšak vypadala, že je jí to úplně ukradené. Zaháněla ty stíny, nebo je přivolávala? Ale výraz měla pořádně naštvaný. Byla nakreslená opravdu nádherně, měla tmavou pleť, výrazné hnědé oči a překrásné vlnité hnědočerné vlasy. Víte, že jsem dokázala závidět i tomu pitomému obrázku? Závidihodné byly i její šaty, které zářily bělostí a bílá čelenka s třemi stříbrnými hvězdami, kterou měla ve vlasech. Ta dívka na obrázku vypadala tak reálně a podle oblečení to byla Vládkyně míru a podle počtu hvězd dokonce hlavní mírovládkyně. Hm, tak takhle vypadá Rachel? Je mi celkem podobná. Ale proč by Lail kreslil Rachel? Štěkala jsem zvědavostí, co je na dalších obrázcích, takže jsem se nenamáhala a rovnou skicák ukradla. Na většině byla zase ona. Jak se jí klaní stromy a děkují jí za záchranu, jak sedí ve mracích a melancholicky se dívá do prázdna, jak vede výpravu několika podivných bytostí (které se moc podobají naší výpravě) a vchází do školy, na dalším je ona s Vanessou Anardskou, Vanessa se krčí strachy a utíká pryč, jak (asi) Rachel klečí u rostliny, která v její příležitosti rozkvétá... všechny ty obrázky byly tak nádherné a mi až zpětně došlo, že ta dívka není Rachel. Napřed jsem se samozřejmě nepoznala kvůli té kráse, ale pak mi to docvaklo. Proboha. Lail kreslil celou dobu mně. Až na to, že on v těch obrázcích vylíčil nějakou nádhernou bohyni, která ozdravuje přírodu a vyhání Vanessu a ne to zbabělé a věčně si stěžující individuum, které jsem doopravdy...

Vrátila jsem blok majiteli a kolona žiraf zrychlila, aby se předvedla před tlupou drenyniů, kteří nám zastoupili cestu (nebo možná aby jim utekla...). Takže jsem neměla už čas hluboce myslet, neboť jsem se musela hluboce přidržovat žirafího krku, abych nezhučela dolů.

"Proč na nás ti drenyniové zírají, jako kdybychom snad jeli na barevných žirafách?" zeptala jsem se, ale ne, neudělala jsem to schválně. Prostě mi ten detail vypadl.

"Nemám ponětí... co tak třeba proto, že jedeme na barevných žirafách?" ozval se dobře známý melodický, avšak arogantní hlas.

"Díky Christiane, ale možná ti nedošlo, že mi to došlo." zalhala jsem, abych zněla jízlivěji.

"Maya Jangová, Gillian Proximijský, Elenis, Christian, Lail a Anne Sarahští a další, co se cítí na to, trochu nakopnout zadky těm slizům, kteří nás pronásledují za mnou, ostatní pod vedením Stazzie Proximijské co nejrychleji do školy a varujte Karen!" zavelela Shi-Shi a zcela pomiňme fakt, že ta se tu bere nevím jak. Vybraní studenti okamžitě přiběhli (bez žiraf, všichni kromě mě jsou totiž nelytia a žirafy by je zpomalovaly). Samozřejmě, všichni kromě mně. Proč vybrali zrovna mě? Já vím, že jednou se utkám s Vanessou a možná bych měla trénovat, ale přesto- o důvod více proč nechodit do bojů- co kdybych náhodou přišla k úhoně?

Ostatní sice bojovali statečně (ti nemagičtí zbraněmi a kouzly vypůjčenými od Iris, Shi-Shi a dalších X tikiri, které se sem sběhly, aby vypomohly a zničily si pár drenyniů), ale přesto jsem si raději držela bezpečnou vzdálenost. Pamatujete, co se stalo, když jsem se (a to ještě k tomu nepřímo) zamíchala do nějakého boje minule? Ano, málem mě zastřelili! A jak to, že jsem nějak zázračně uzdravená? Asi mě nějaká tikiri bez mého vědomí vyléčila... zákeřnost. Ne, ne. Sice přišla Karen, dorazil Alinor a dále několik v boji nadanějších žáků, myslím, že se tady dokonce mihla i Co, ale v převleku. No, kdybych udělala to co ona, taky bych se skrývala... ale narozdíl ode mě, ona bojovala. Avšak když my jsme si mohli přivolat posily, tak i oni... no prostě se strhla regulérní bitva se vším všudy. Napadlo mě, že bych jim možná měla pomoct, ale to byl na výsost pitomý nápad.

"Jak myslíš. Počkej si na ty výčitky svědomí, až se polovina tvých přátel nevrátí... ale počkat, to by tě dohnalo k sebevraždě a musel bych si hledat novou práci." ozvalo se To, stojící za mnou! Šok! Grrr! V podobě Christiana!

"Hele, zmiz!"

"Kdy už se ty hlupačko smíříš s tím, že svědomí prostě jen tak nemizí a už vůbec ne z pokynu svých majitelů?"

"A kdy mi přestaneš otravovat život?!"

"Až z tebe bude růžový slon. Přesněji, až pomůžeš svým přátelům, zachráníš svět a uklidíš si pokoj, ty hloupá." odseklo To.

"Řekni mi jediný důvod, proč bych měla riskovat život?"

"Dobře, ale to tady budeme do půlnoci, než to vyjmenuji... a co třeba, že teď tam vběhl Theodor Smith a pokud nezasáhneš, do několika sekund bude po něm?" a tato věta to změnila. Vytřeštila jsem oči a vrhla se do boje. Než mi došla závratná věc- já neumím bojovat! Mayo, pomoc prosím!. ozvalo se mi v hlavě. A to je sakra cože? Nepamatuju si, že bych si nechávala voperovat vysílačku! Aha, Elenis se zmiňovala, že má schopnost telepatie...

Bylo to úděsnější, než jsem si myslela. Všude krev, odevšad jsem se musela vyhýbat nějakým zákeřným drenynijským útokům a odevšad mě někdo otravoval.

"Kde je ten Theodor?" zařvala jsem po To.

"No, i svědomí může lhát..." odpovědělo a rozplynulo se. Tak ale počkat! Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. On tady není. Theo je v bezpečí. No juchů. A já jsem neozbrojená uprostřed bitvy, jen tak pro nic za nic, chcete mi říct? POMÓC, PROSÍM!!! ozvalo se zase. Opravdu musí otravovat zrovna teď? Prudce jsem se otočila. Juchů. Zrovna v tom okamžiku, kdy jeden z drenyniů zneškodnil Elenis a slupnul ji jako malinu. Dobrou chuť. Ještě jsem uslyšela Christianův výkřik a zděšené pokřiky "Né, Elenis!!!" skoro všech, kdo to také viděli, a pak jsem překvapivě upadla do velice divného kómatu. Sice jsem viděla i slyšela, ale nic se najednou nehýbalo, kromě dvou mladých žen, které se zjevily před bitvou.

"Tahle bitva se neměla vůbec odehrát! Mí předchůdci, příroda, magie a mé svědomí mi dovolují zabránit tomuhle krveprolití!

Sic se již událo, co se státi nemělo, nechť se však dá vše do pořádku, žádám čas." prohlásila jedna z nich autoritativním hlasem. Ta... něco měla velice světle modrou pleť a tmavě modré vlasy, ostříhané na mikádo. Moudrý výraz v modrých očích a šaty nejvyšší Vládkyně míru. A další šok! Za ní stála Nicolleta. Ztratila jsem vědomí.

Avšak když my jsme si mohli přivolat posily, tak i oni... no prostě se strhla regulérní bitva se vším všudy. Napadlo mě, že bych jim možná mohla pomoct, ale to byl na výsost pitomý nápad. V tom se však najednou, z ničeho nic přestalo bojovat. Drenyniové odsípali pryč a tikiri, lidé, nelytia a všechny bytosti, co tady jen byly se začaly klanět dvoum ženám v úborech Vládců míru, které se zjevily z nenadání přímo před bitvou. Ta jedna byla asi Rachel a za ní stála Nicolleta.

"No? Nepovolená bitva! Koho za to můžu exemplárně popravit? Přiznejte se!" štěkla Nicolleta.

"Klid, klid, Nicolleto. My nikoho nepopravujeme. Ale stejně bych chtěla vědět, kdo si začal. Vidím Christiana Sarahského, Shi-Shi... takže mi je to asi jasné. Které pohnutky vás k tomu vedly?" mírnila ji Rachel a poté zabodla kritický pohled do "publika".

"Zdravím, Rachel. Je mi ctí vás vidět. Samozřejmě, pouze vás, Rachel. Nikki, tebe mi není ani trochu ctí vidět. No, avšak k věci. Jakožto král Sarahy se vám uctivě klaním a přebírám plnou zodpovědnost za tenhle zločin, ačkoli jen z povinnosti, neboť na angorky přísahám, že my (a já již vůbec ne) jsme si nezačali." prohlásil Christian.

"Rachel, ty dobře víš, že za to sice můžu já, ale byla to sebeobrana. Zaútočili první a já, mí přátelé a někteří studenti dobrovolně jsme pouze bránili naší zem, školu, životy, čest." namítla Iris.

"No jo. Rachel, dej na mně, vážně si myslíš, že nemám nic lepšího na práci, než přepadat armády drenyniů? Jsi taková naivka když nevidíš, že se snažím napravit to, co bylo na tobě- odvrátit drenynijskou okupaci. Ale ty si v klidu dál sedíš ve svém honosném sídle na vedení a přijímáš do důležitých úřadů kněžky černé magie, silně spjaté s naší všemimilovanou Vanessou." přidala se Shis.

"To je závažné obvinění, Shi-Shi! Naznačuješ snad, že je Nicolleta stoupenkyně Největšího zla, co kdy vstoupilo na světlo světa?"

"Nikoli, pouze ji obviňujeme. Vím, že jsem sice pouze pouhoprostý, irelevantní král, avšak já Nikki Starovou znám a vy znáte, Rachel, pouze její přetvářku."

"Správně. Lidé se sice mění, i ty se měníš Nicolleto. Ano, ale k horšímu! Já jsem tě viděl. Viděl jsem tě domlouvat si obchody s Vanessou, viděl jsem tě, když si zabíjela ty dvě milé tikiri, které přišly s kompletním seznamem Vanessiných stoupenců. Nezasáhl jsem, neboť jsem spoléhal na Rachel." přidal se Gillian. Všichni Sarahští a tikiri začali souhlasně přitakávat, kromě Elenis, která vytřeštěně stála a propalovala Nikki zlostným pohledem. Všimla jsem si, jak jsou si hrozně vzhledově podobné. To je prazvláštní náhoda.

"Gilliane, s těmi výmysly zacházíš už moc daleko. Já jsem si vybrala Nicolletu, ne tebe. A navíc jsi odešel dobrovolně..."

"Odešel jsem, abych se vyučil na něco užitečnějšího, než poskoka Nikki Hvězdy a mohl jí jednou zabít. A nejsou to výmysly!" odsekl Gillian.

"Stop té hádce! Přišla jsem, abych zabránila krveprolití, ne abych umožnila několika nepřejícím bytostem navážet se do mojí učednice a tak absurdně ji obviňovat! Ach, musím jít vyřešit několik sporů. Nicolleto, chvíli tu zůstaneš a pohlídáš, aby ti neřádové nezpůsobili další průšvih. Nechť jsou k vám všem angorky milostivy." poručila Rachel a přemístila se pryč. To je nespravedlnost! Avšak Nicolleta se pouze sadisticky usmála a tikiri, nasupené jako parní vlaky nás začaly i s ctihodnou Nikki odvádět zpět do školy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 15. dubna 2013 v 14:37 | Reagovat

Měla bych jedinou výtku-proč důležité věci zmiňuješ jen tak mimochodem? Celkem to pak ruší, ale to je jen můj názor.
Jinak je to prostě to nejlepší, co jsem kdy četla! Jak říkám, mohla bych se navěky rozplývat, ale myslím, že ty víš, že já vím(sakra, promiň, ale lépe to napsat nešlo), jak je tato kniha úžasná. Klobouk dolů!!! Jen tak dál!!!

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 15. dubna 2013 v 21:28 | Reagovat

Děkuji. Dobře víš, že debaty kdo z nás píše lépe nemají nejmenší smysl, avšak nedokážeš mi rozmluvit můj upřímný názor, že píšeš mnohem lépe a nejlepší kniha je bez konkurence Osud (pro ty, jež ještě neměli tu čest si to přečíst, nechť se podívají na blog od Karin).
A proč zmiňuji důležité věci jen mimochodem (bez mimochoda)? Jelikož je to psáno z pohledu bezcitné a pitomé Mayi a pro ni je nejdůležitější vlastní strach a stížnosti a ostatní jsou pro ni jen detaily.

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 16. dubna 2013 v 19:29 | Reagovat

Aha tak. Díky za vysvětlení.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama