"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 21.

17. dubna 2013 v 16:05 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Další kapitola Cest. Jako dvacet před ní opět trochu smysl nedávající a šílená. Doufám, že se vám to bude líbit.

Kapitola 21: O pořádně sentimentálním usmíření a pořádně sentimentálním koni

o několik minut později pohled Elenis

Ne, Nicolleta ne! Sice Rachel obdivuji, ale to vážně musela jako ochránkyni míru vybrat jednu z nejkrutějších, nejbezohlednějších a nejzákeřnějších bytostí dimenze? No, my o vlku a vlk se vás chystá mučit vedle vás.

"Ahoj, Niss. Už jsme se dlouho neviděly, že sestřičko?" řekla úlisně. Ano, je to tak. Sice se každá jmenujeme jinak, ale to proto, že já se vdala a ona přejmenovala. Já ji tak nenávidím!

"Nech mě na pokoji, konečně!" odbyla jsem ji.

"Já tě nikdy nenechám na pokoji, chci ti zničit život! Podívej se, jsem po výcviku, hrozně mocná! Můžu zabíjet lidi a chci je zabíjet! A víš co? Jako Vládkyni míru druhé třídy mi konečně zrušili zákaz ubližovat živým bytostem! Takže kým začneme? Christianem?" a nepřestávala se od ucha k uchu usmívat. Vypadala trochu jako blonďatý blbeček. Ale ne! Já vím, že ona je toho schopná! Znám ji už od malička, už v pěti trhala hmyzu křidélka a shazovala kočky ze střechy hradu! Ale Christiana ne...to tu mrchu Nikki raději zabiju sama, než dovolím, aby jakkoliv ublížila Christianovi.

Vešly jsme do školy a já jsem samozřejmě zamířila do bezpečí svého pokoje. Až na to, že to odporné klíště mě samozřejmě následovalo až tam.

"Hm, Nicolleto, ale co Rachel? Když si budeš jen tak volně zabíjet, možná jí dojde, že nejsi tak roztomilá, jak se zdáš."

"Rachel sem a Rachel tam. Neboj se, zaprvé už dlouho na tomhle světě nebude a za druhé, o čem se nedozví, to jí, respektive pak mě nebolí."

"Jak to myslíš?"

"To víme jen já a Madilim." usmála se úlisně. A ta Madilim je sakra kdo? Měla jsem tušit, že to za chvíli zjistím...

Moje malá sestřička začala odříkávat něco, co bylo pravděpodobně latinsky. Vzduch se vlnil. Ne! Nicolleta čaruje! To znamená, že asi zemře hodně lidí... Nikki je v něčem ještě horší než Vanessa. Obě jsou sadistické, kruté a svou moc opírají o temná kouzla, ale rozdíl je:

1. Vanessa je promyšlená a mazaná. Její zlo spočívá v tom, že ovládne všechno okolo a bude si týrat ostatní bytosti podle libosti a všemu vládnout.

2. Nicolleta není moc chytrá. Její zlo spočívá v tom, že zabije co se pohne a bude pak asi vládnout hřbitovu a několika rozmrzelým duchům.

Takže jsem nebyla moc překvapená, když mně zachvátila palčivá bolest. Auuuu! Nebyla to však bolest fyzická, ale spíše jako by mně něco trhalo na dva kusy, avšak ne mně, mou mysl. Jako by ze mně odcházela všechna divokost a všechno zlo a převládala má racionální a laskavá stránka. No, to by nebylo ani tak špatné, kdyby mi nedošlo, že Nicolleta beztak vyrobí z mých špatných vlastností něco jako atomovou bombu a zabije s tím miliony bytostí...

"Ať již děláš cokoli, Nikki, okamžitě s tím přestaň!" ozval se Christian, který vešel do místnosti, vyrušil mou sestru ze soustředění a pravděpodobně jí zabránil, aby mě proměnila v lidožřavého slimáka, či co.

"Díky. Teď je to kouzlo jen poloviční! No juchů. Dokonale jsi mi zkazil den, víš to?" osočila se na něj Nicolleta.

"To mne velice těší. Měla by jsi rychle zmizet, než k tomu budeš donucena." vyhrožoval Christian. Aha! Máme přece plán! Zlepšilo mi to náladu- už vidím Nicolletu s jekotem utíkat.

"Jak bys to chtěl dokázat? Jsem Vládkyně míru a ty nula!"

"Já možná nula jsem, avšak ty myši si to nemyslí."

"Myši?! Kde? Myši!" vykřikla sestra a pak se rozječela ještě více, spatřila totiž naší malou hlodavčí armádu v rohu místnosti.

"Na ni." zavelel Christian ležérně a myši se vrhly na ječící Nikki...

"JEN POČKEJ, CHRISTIANE SARAHSKÝ! POČKEJTE, V PŮL PÁTÉ TO VYPUKNE! ÁÁÁÁ! MYŠI!!!" a přemístila se pryč. Dokonce i myši začaly nadšeně pískat. Já jsem se pobaveně usmívala, konečně se mi jednou podařilo vyhnat svou magickou sestřičku z místnosti, než stačila zdemolovat kraj...

"Dokonalé! Anne bude nadšená, až uslyší, jak brilantně to vyšlo... avšak teď odcházím, již i Nikki říká, že jsem nula, nebudu tudíž plýtvat tvým vzduchem a půjdu... no, asi spáchat sebevraždu někam do zapomenutého kouta." poznamenal Christian.

"Neodcházej. A dýchat můžeš, ten vzduch to přežije." namítla jsem. Smutně se na mně podíval, ale zůstal stát uprostřed místnosti.

"Co kdybychom si promluvili?" navrhla jsem.

"No, proč ne. Napadla tě snad nějaká nová nadávka?"

"Podívej se. Znáš mé komunikační schopnosti, ne? No, chtěla jsem se ti omluvit za to, co jsem říkala u Andreyova domu už prostě od té doby, co jsem to řekla. Já jsem dostala jen hrozný záchvat vzteku, ani nevím proč. Ale no prostě promiň, nejsi žádná nula, ani nejsi bezcenný." sakra, kde jsou mé pověstné proslovy? Já se prostě neumím omlouvat.

"Ne, ne. To já bych se měl omluvit za tu neustálou aroganci a omlouvám se. A smím se na něco zeptat? Kvůli čemu jsme se vlastně pohádali?"

"Nevím, beztak kvůli nějaké blbosti jménem Theodor. Neusmíříme se?" zeptala jsem se.

"To přesně jsem měl na mysli..." řekl s oslnivým úsměvem, který by se dal považovat za milý a obejmul mně. Přistihla jsem sama sebe, jak se tupě usmívám, jako zamilovaná postava z kýčovitého románu.

pohled Maya

No juchů.

"Zdravím studenti! Z důvodu proradného útoku našich proradných nepřátel uděluji všem, kdo se zúčasnili bitvy prázdniny! Počkat- tady mám poznámku od Shi-Shi- vyjímka je Maya Jangová, pro tu prázdniny neplatí a samozřejmě, Gilliane a ostatní nadšení do učení, prázdniny nejsou povinné! Ředitelna, konec." ozvala se z reproduktoru Karen. Juchů. Pokud se nemýlím, další na řadě jsou nějaké Dějiny temnot. Dějepis. Jupí. Miluju dějepis (a chlupaté pavouky, aristokraty a exoty také)! Ironie...

A to není zdaleka to nejhorší! Hádejte, kdo supluje dnešní hodinu. Ano, má to tygrovanou srst, korunku, černý humor a vrozenou schopnost objevovat se zrovna, když ji nejméně potřebujete. Ale ještě před tím, než Shi-Shi zahájila dějepis, jsem si ještě mohla chvíli "užívat" přestávku.

"Ehm, Laile, jestli ti to nevadí, řekl bys mi něco o Nicolletě? Odkud se vzala?" zeptala jsem se.

"Nicolleta je zlá bytost. Je nelytium a jedna ze dvou dcer Jacka Elsijského, krále Neonie. Vím, že to zní poněkud podivně, ale on se přestěhoval z Elsie, kde vládl, dokud nepřipadla Elsie nám. Je to hrozný rasista a zejména výrazně antisaražansky naladěný, tak si našel jiné království." vysvětlil mi Lail mile.

"Ahoj!" ozvalo se. Theodor! Je tady!

"Ahoj, Theo! Laile, uhni a běž pryč." řekla jsem a vyhnala saražana z lavice, aby si vedle mně mohl sednout Theo.

"Jak se máš?"

"Dobře. Myslíš, že přijdou modroočči na hodinu?" zeptal se. No, asi ne...

"Znáš je. Christian je nesnesitelný šprt, skoro jako Gill, Lail už tu bohužel je a Anne netuším. Christian je tak pitomý! On si myslí, že zná celý svět a přitom neví absolutně nic! A ta jeho Elenis je úplně namyšlená princeznička, nemyslíš?"

"Jo. A Anne je tak trapná, jak pořád poskakuje! A ti dva mají divný oči." přidal se k pomlouvacímu kroužku Theo nadšeně.

"Jo! A Lail vůbec nemluví! Prý měl špatné dětství, ale já tomu nevěřím. Spíše je jen tak tupý, že neví co říct! A viděl jsi ty jeho obrázky? To i malé děcko kreslí lépe než on!" rozparádila jsem se a vůbec jsem si neuvědomila, že Lail stojí za námi, v krásných, dobráckých očích výraz smrtelně zraněné laně. Ups... okamžitě se vedle mně zjevilo To.

"Ty se asi nepoučíš, že hlupačko? Chudák Lail. Jedna z nejhodnějších a nejlaskavějších bytostí světa a má tě navíc doopravdy rád a ty ho takhle hnusně zraníš." řeklo znechuceně.

"Hele, nemělo by být svědomí milé?"

"Lituji, to nemám v popisu práce."

"Ty mě tak štveš!"

"Nápodobně! Jak můžeš být někdo tak důležitý tak tupý a bezcitný, jako ty, hlupačko!" nadávalo mi to. Co? Já štvu své svědomí? Panebože. Já jsem se zbláznila! Co když jsem stejný cvok jako Sarahští? Ne, to jistě ne... zatím ještě nevykřikuju "Ju-chů!", nejsem fascinovaná slony, nehoupám se na lustru, nejsem žádná nadpřirozená bytost, nebydlím na hradě, nemluvím jako kříženec mezi slovníkem a mimozemšťanem, neberu "exot" jako lichotku největšího stupně, neprozpěvuji si hymnu, neorganizuji armády myší, nenosím klobouky, nelétám, nevykřikuju nesmysly, nevěřím zase tam úplně v magii... uf. No nebylo by hrozné, být nenormální? Podívejte se, o kolik toho vyšinuté bytosti přicházejí- ty rozhovory o oblečení! Ty stížnosti na nenormálnost! Ten skvělý, místy nespisovný slovník! To tupé zírání do blba! To nadšení nad novým kusem nádobí!

pod Křišťálovým schodištěm, Saraha pohled Lee

Au! Ani my, nelytia nejsme v žádném případě nerozbitná a já si teď připadám rozbitný až moc... opravdu jsem musel tolik provokovat? To jsem si nemohl tu Beatrix ušetřit? No, alespoň ale, že mě nedostali ti letohadi. Místo toho mám zlomené snad všechny kosti v těle. Nedivte se, podařilo se mi nechat se shodit s alespoň sto kilometrové výšky na kamenitou zem. Ale počkat, probudil jsem se, takže to znamená, že už se mi pomalu probouzejí regenerační reflexy a možná tak za hodinku budu moci vstát a odejít!

Ach jo. Odejít si pro Vanessin křik a trochu mučení. Možná více, než trochu... zkazil jsem hned dva úkoly najednou, naštval jsem Andreye a ztratil jsem tolik času... má paní bude zuřit. A vsaďte se, že za to nějak může Christian. Vždycky za to může Christian! Nebo taky Nicolleta, to je taky pěkná mrcha.

Co z toho zla vlastně mám? Kdy jsem naposledy někoho zabil? A víte, co je nejhorší? Já už ani nechci nikoho zabít! Vážně, jsem zloduch na baterky. Avšak když Vanessa řekne, zabiju kohokoli. Má paní nadevše. A proč vlastně? Nějaká zločinná čest, sloužit někomu ještě horšímu a mocnějšímu? To jistě ne. Hrdost, že jsem Vanessiným nejlepším bojovníkem? I když, v poslední době... ehm, ehm. To už i ten Miskochod má mezi poskoky vládkyně vyšší hodnost! A stejně Vanessu podezírám, že pro ni jsem jen jakási náhrada za Christiana. Vždy když něco zkazím, spustí přednášku, jak by to můj bratr zvládl lépe a při každé příležitosti se ho snaží přesvědčit, ať se přidá na naší stranu. Ale na druhou stranu si myslím, že jsem podle ní lepší než William, Charlie a ten, jak-že-se-to-jmenuje, jehož jméno jsem zapomněl. Avšak to není nic moc, uznejte...

Vstal jsem, již je to trochu lepší, chodit můžu. S myšlením to však nebylo tak slavné... chvíli jsem jen tak stál před koněm (kterého mi beztak doručila Vanessa, abych jel domů a pokusil se ospravedlnit) a přemýšlel, k čemu koně slouží. Nakonec mi to došlo, nasedl jsem a pobídl koně do trysku. Až na to, že jsem si tak nějak neuvědomil, kam jedu a narazil jsem i s koněm plnou parou do stromu. Když se Leenessa (ten kůň, pokřtěna mými nepřáteli, proto to pitomé jméno) z nárazu vzpamatovala, jeli jsme dál. Po několika minutách jsem si uvědomil, že špatným směrem... stejně, já jsem mimo a Leenessa prostě tupá. Ach, jak bych chtěl lepšího koně, nejlépe Nelseu. Nelsea je nejrychlejší kůň dimenze, dopravní prostředek legend. A kůň mého bratra. Avšak nechápejte mě špatně, koně nejsou ani vzdáleně pouhé dopravní prostředky! Jako má ten otrava s jménem na písmeno Ch talent na komunikaci s kočkami, já mám talent podobný, akorát že s koňmi.

Kůň... dokážete si představit lepší zvíře? Třetí nejuctívanější na Saraže, hned po kočkách a slonech. Koně jsou praví přátelé člověka. Pradávní a magičtí. Sice by se Christian hádal, že kočky jsou lepší, ale uznejte, kočka vás z nebezpečí neodveze. Avšak Leenessa je vyjímka. Nejprotivnější a nejzlomyslnější kůň světa.

Přepadla mně nebezpečně sentimentální nálada, což by se výrazně antisemtimentalistické a bezcitné bytosti rozhodně stávat nemělo. Ale to bylo rozhodně spíše tou krajinou kolem mě. Dnes bylo na Saraže přítmí a atmosféra kouzelná. Na obloze teskně pluly temné mraky, jemná mlha vířila krajinu, vzduchem se linula vůně letních večerů v lesích. Hlavou mi probíhaly rozličné myšlenky, rozmanitě, impozantně a výstižně nostalgicky vzpomínky na dětství a nejen na dětství. Na celou dobu strávenou u Sarahských. Mé pravé rodiny. A mimochodem jsem neměl tušení, jak rozvinutou mám slovní zásobu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. dubna 2013 v 14:37 | Reagovat

A zase bych tě tu mohla donekonečna vychvalovat, ale myslím, že na to postačí jedna věta:Vejtaho! Vážně nechápu, jak někdo může psát tak úžasně. Jen tak dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama