"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 23.

26. dubna 2013 v 22:10 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Tak. Dvácátá třetí kapitola. Opět trochu podivná. Možná, že by to mělo být více morbidní, ale snažím se vžít se do samotných postav a nelze popsat emotivně něčí pohřeb z pohledu sobeckého a bezcitného člověka, jako je Maya. Druhá část je z pohledu Madilim a je to vlastně o ničem, možná trochu divné. Ale ne tak divné jako následující kapitola (24.)... doufám, že se vám to bude líbit.
Kapitola 23: O tom, jak dokonale překazit bratrovi pohřeb a o malých problémech s mladšími sestrami

"Dnes budeme probírat nej-zka-že-něj-ší a nej-pi-to-mě-jší velmoc světa!" slabikoval Ryno. Caroline (ta je tady taky), Anne, Gillian a Lail okamžitě zvedli ruku.

"Anard?" vykřikla Anne, když byla vyvolána. Nicolleta zasyčela, ale pokusila se to skrýt nepovedeným záchvatem kašle.

"Ne. Sarahu! Co víte o Saraže?" ach, to se neměl ptát třídy plné Sarahských a jejich spojenců. Jen asi polovina žáků nejevila žádný zájem. A navíc jsem to věděla, že to bude Saraha. Co jiného je zkažené, pitomé a velmoc?

"Je to nejmocnější království světa!-"

"Mají tam skvělou vládu!-"

"Je sakra i nejbohatší v celé dimenzi!-"

"Magie! Je tam tolik různých kouzel!"-

"A armáda, že by svým počtem zcela zaplnila ostrov střední velikosti!-"

"A je prostě nejlepší!-"

No, to by vám jako obraz celé situace mělo stačit. Já jako jediná jsem už věděla o čem je řeč a také jsem to jako jediná chápala. Zlo. Saraha je zlo! A skvělá vláda? Pche! Fajn, Sarahští sice vládnou spravedlivě a v zemi je už dvacet tisíc let nepřetržitý blahobyt, ale no považte- oni nejsou normální! A jsou naprosto vyšinutí, arogantní a protivní!

Avšak jejich nejhorší vlastnosti (krom té nenormálnosti) jsou bezcitnost, tupost, sklony k trapasům a neschopnost inteligentní komunikace! Teda počkat, popisuju sebe...

No, zpět k situaci.

"Ne! Jste všichni vedle, saražanomilové odporní. Saraha je é... Nikk, pojď mi pomoct, já to po tobě nepřečtu!" prohlásil Ryno a brejlil do papírku. Blb. Nicolleta k němu obratně přiskočila a začala ho učit poznávat písmenka. Z její tváře se nedalo nic vyčíst, asi se jí povedlo sestrojit něco moc škodlivého pro životní prostředí, nebo vyzabíjet polovinu obyvatel Neonie. Na druhou stranu se však tvářila asi tak mile a odpočatě, jak žák základní školy po šestihodinovce matematiky.

"Saraha je krá-krávovství, které ty-ra-ni-zu-je už od sa-mot-né-ho vzniku všechna krá-lov-ství oko-lo. Jó, já to přečetl, já jsem dobrý!" zaradoval se tlusťoch. Ach jo, to bude dlouhá hodina...

"Já jako inspektorka přebírám velení nad třídou! Anardský, běž se někam zahrabat." vzala situaci do svých rukou blondýna, autorka toho "proslovu" který měl Ryno přednést.

"Inspektorka? Samozvaná? Či snad vanessouzvaná? Bez urážky Nikki, ale ty jsi asi tak inspektorka, jako já jsem zelený slon" ozval se Gillian.

V tom chytla mírovládkyně hrozný záchvat něčeho- vytřeštila oči, hystericky se rozječela, že má už Gilla dost a kdyby ji v dětství nenutili jíst polévky, nikdy by se tohle nestalo, třídou provanul nepřirozený vichr, kolem Nikk se utvořila bílá záře, zář putovala místností, dorazila k mladému mimozemšťanovi a pak si už nic nepamatuju. Omdlela jsem? Omráčilo mě to taky? Zabilo mě to taky? Měla jsem v úmyslu nad tím hluboce přemýšlet, ale v bezvědomí se přemýšlí dost těžko, tak jsem to pro dnešek zabalila a usnula jsem úplně, mouchy snězte si mně.

Ležím. Ležím na něčem měkkém. Na posteli? Možná. Otázka číslo jedna- kde to jsem? Otázka číslo dva- proč tu jsem? Jsem mrtvá? No, asi ne. Zraněná? Hlava mně bolela jak tisíc žiraf a nohy na tom nebyly o moc lépe, ale myslím, že na ošetřovnu to není.

Rozhodla jsem se rázně řešit otázku číslo jedna a rázně jsem se rozhlédla kolem. Tý jo! Rozhodně to je jeskyně, ale něco tady nehraje. Respektive to bude vážně jen možná tím, že stěny, podlaha, strop, nábytek- vše bylo z rubínů. Jednolitý kus rubínu. Bylo to sice nádherné, ale rubíny zavání Sarahskými, takže si musím dávat pozor. Nechci přece potkat nic tak otravného, že ne?

Podívala jsem se na sebe. Grrr! Převlékli mně! Nevím kdo, nevím proč, ale vím, že jsem teď celá v černém! Černé, po zem dlouhé, saténové šaty s černým opaskem a mírně zdobeným výstřihem a černá čelenka, kterou mi na vlasy připevnili průhledný, avšak černý závoj. Grrr! Zaprvé, to prostě není můj styl! Ty šaty jsou nádherné, předrahé a do lepší společnosti, akorát že já prostě preferuju zelenou a kachny. A ta čelenka? Nemám co dodat. Vypadám asi sice dobře, ale stejně připomínám truchlícího tučňáka v šatech po Elenis.

Juchů. Tučňák v sarahskoidní jeskyni se hlásí do vašich služeb. Teda promiňte, do vašich ne, do svých služeb. Stejně je to ale nanejvýš grrrr, nemyslíte? Není to náhodou porušování práv nás, smrtelníků obyčejných? A navíc bych ráda věděla, kde je Theodor. Nebo alespoň kdokoli jiný, kdo by mi objasnil situaci.

Haló! Jsou tu alespoň dveře? Jo. Tak hurá na ně. Rozběhla jsem se a po prudkém nárazu mně všechno rozbolelo ještě více. Aha, asi bych ty dveře měla napřed otevřít, než do nich vběhnu.

Uslyšela jsem hlasy. Samozřejmě, že ne ve své hlavě, copak jsem Sarahská? Uslyšela jsem je na druhé straně chodby, to dá rozum.

"Myslíš, že dorazí jeho blízcí příbuzní?" to říkala nějaká tygrošakalka, podle hlasu asi Karen. Jinak jsem ji přes to černé prostěradlo, které měla přehozené přes sebe nepoznala.

"Jeho sestry jistě ne, proč by se obtěžovaly. Ale Proximijští jistě pošlou nějakého zástupce, aby se neřeklo. Je mi z těch krys špatně." odpověděla znechuceně další asi rádoby duch, Shi-Shi. Ta prostěradla vážně nechápu. Copak jsme na pohřbu?

"Byl tak mladý. Starová musí pykat." vzlykla Karen posmutněle, ale i jí se do druhé věty vkradl naštvaný tón. Za co musí Nicolleta pykat? Koho zase urazila? Pche. Jak malicherné.

"Maya. Konečně se probudila. Tolik jsis toho prožila, ubožátko naše. Nechceš čaj?" řekla Karen, ale nebylo na tom ani špetky ironie. Ale za to její hlas zněl hrozně zlomeně a starostlivě. Fuj, já čaje nepiju. Já piju pouze vodu, když je nouze, ale jinak pouze sladké limonády. Čaj je pití senilních seniorů, tikiri a vyšinutých bytostí. Na to jsem příliš in.

"Ehm, proč máte ta prostěradla? Vypadáte jako čerstvě prostřený stůl, bez urážky."

"To nejsou prostěradla, to je prostý úbor smutku. Každá čestná a slušně vychovaná tikiri je nosí, když někdo umře, abychom daly najevo svou soustrast a že nás to mrzí a že jsme si vědomy, že smrt je jen další život. Proto se převlékáme jak ty říkáš- za prostřené stoly." sepsula mně Shis.

Co(že)?! Někdo umřel?! Kdo?! Theo? Snad ne! Já? Klid, já to nejsem. A Theo doufám taky ne. Ať to je prosím někdo jako Christian, na kom mi nezáleží, takže není pro svět nijak přínosný! Počkat, já nejsem svět. No, možná jsem, protože já svět zachraňuji.

"Tomu se říká, když někomu stoupne sláva do hlavy. Pozor děti, aby jste nedopadly taky takhle." ozvalo se za mnou To. Ne! Už zase.

"Štveš mně a víš to, že? A já nejsem slavná!"

"Ne? Tak proč je na tvou hlavu, v jistých kruzích, vypsaná odměna nekonečno zlaťáků? Proč si malé tikiri hrají na tebe, místo na tradiční hrdiny a i dospělé bytosti v tebe doufají a věří? Nejsi slavná, ne vůbec..." odseklo To. Rozhodla jsem se vzdorně ignorovat své vzdorné svědomí a zaměřit se na zjišťování podrobností.

To by mě ale nesměl někdo telekinezí netrpělivě táhnout pryč... letěla jsem chodbou a hlavou se mi míhaly různorodé myšlenky, až se tygrošakalky, jež mě "vedly" zastavily, kouzly otevřely masivní dveře a mi se naskytl pohled na asi nejvíce černě oblečených a z části i plačících exotů, co jen na světě je.

Překvapilo mně, že obrovská hala, kde jsme rázem byli nebyla z rubínu, nýbrž z rudého mramoru, mramorová podlaha, mramorové stěny, mramorový strop, mramorové pódium, mramorová rakev. Ups... asi jsem se doopravdy ocitla na pohřbu, či spíše smutečním rozloučení.

Byli tu všichni, koho si jen představíte, Sarahští (samozřejmě že ne všichni, Caroline, Anne, Lail a Christian s podivně se tvářící a sebou šijící Elenis), tikiri, všichni žáci školy, Rachel a dokonce přišla i Vanessa (!). Všichni v černé, všichni s alespoň slušně smutnými výrazy. Shi-Shi mně táhla, ať se posadím do čtvrté řady židlí a jsem zticha. Juchů! Theo! Je vedle mě! Není mrtvý! Začala jsem se nepatřičně usmívat štěstím, nezemřel nikdo, koho by mi bylo líto. Christian vstal a zkroušeně došel na pódium.

"Zdravím všechny, kdo se zde sešli v tísni, smutku a truchlení rozloučit se naposledy s naším přítelem, bratrem, žákem, spolužákem, Gillianem Jackem Proximijským. Uctivě prosím angorky, aby nejprve omluvily nepřítomnost jeho rodiny. Požádali mně, abych jakožto vzdálený příbuzný a král Sarahy pronesl smuteční řeč. Napřed jsem váhal, nevěděl co říci. Avšak každý z nás ví, že smrt je pouze dalším životem, že to není konec, nezanechávejme své životy shořet tou ztrátou, vzpomínejme a nenechejme Gilliana zmizet z našich srdcí a zemřít tak nadobro.-"

"Sorry, že jsem pozdě. Musel jsem ještě dokoukat jeden supráckej díl jedný telenovely. Hej, modroočko, padej z pódia, já chci říct o bráchovi taky pár levných keců." ozvalo se, do dveří někdo vešel a pokazil Christianovi proslov a několika truchlícím smuteční náladu. Už proto to asi nebude špatný člověk a navíc má fajn slovník. Je mi velice sympatický.

Střelhbitě se k němu stočily pohledy všech zúčastněných. Byl to mladý muž, asi tak dvacet pět let, měl kraťoulinké, skoro žádné, kaštanové vlasy, oblečen byl v nafouknutých šlechtických šatech, avšak zdaleka ne takových, jako nosí Sarahští. Sarahští se oblékají spíše jako nějací opravdu bohatí piráti. Prosté, asi kožené kalhoty v tmavé barvě, čistě bílá košile, zlatě či rudě zdobená vesta či kabát v černočerné a černý plášť. Samozřejmě klobouk, pořádně exotský, s perem rozličného ptactva a nesmí chybět nějaké ty zbraně, pěkně viditelně, aby z nich šel strach. To tenhle nově příchozí, to bylo o něčem jiném. Nebyla to taková elegance, ani zdaleka. Ani moc důstojnosti. Travnitě zelené nabírané kraťasy, smaragdová nabíraná košile, do které by se ona osoba vlezla klidně dvakrát, spousta zlatých špeků a pozlacený meč. No, neříkám, že se mi ten chodící nevkus nelíbil...

Christian se ale moc netvářil, jako že sdílí mé sympatie k nově příchozímu. Spíše pozvedl obočí, nasadil vražedný pohled a vůbec tak skvěle vystihl všeobecnou reakci ostatních. A také se rozhodl, že pódium nepřenechá bez boje, ani za zlatého slona. Pak mu něco cvaklo v hlavě, asi že by si Gillian rvačku na svém pohřbu jistě nepřál, tak rezignoval a odešel si sednout.

"Fajn. Měl jsem sice kecat o tom, jak je nám líto, že Gill zaklepal bačkorami, ale neodpískáme to? Je to nuda. Co kdybychom místo toho uspořádali párty? Co vy na to?"

"Pche. Nechceš se vrátit na Proximu sledovat telata? Zde jsi pouze pro smích a ostudu Gillianovi, který si takové zacházení nezasloužil a ty to možná ani nevíš." ozvala se Shi-Shi z pod prostěradla smutně, ale přesto pohrdavě.

"Můžu toho blba zabít? Zkazil svému bratrovi smuteční rozloučení a nám morbidní náladu." ozvala se Elenis znuděně. To na ni nějak nesedí... Christian jí něco potichu odpověděl, ale nerozuměla jsem co.

"Angorky budiž milostivy k duchu Gilliana Jacka Proximijského, budiž mu průvodkyněmi a ochránkyněmi na cestě po onom světě. A angorky budiž milostivy i k vám všem, jenž nosíte v srdcích dobro. I k vám, jenž vzýváte zlo." pronesla Rachel, zmizela a první, netrpěliví hosté začali taktéž odcházet.

"Mayo, ještě den nekončí, máme ještě jedno naléhavé jednání. Za hodinu se setkáte s Christianem a možná i Madilim na nádvoří. Jo?"

"Jo. A Shi-Shi, kde to vůbec jsme?"

"Na Sarahoskoanardské ambasádě na Vzdušných ostrovech. Víš, kde je tvůj pokoj, ne? Dělej si co chceš." propustila mně tygrošakalka.

O deset minut později pohled Madilim

To je tak otravné! Já jsem vražedkyně! Vražedkyně od slova vraždit, ne hrát si na královnu! Nechápu, jak mě k tomu přesvědčili. No co, pár z nich zabiju a uteču k Nikk, která mi dá další instrukce. Sentimentalisté jedni pitomí! Nemám sentimentalisty ráda. Jsou tak... trapně sentimentální, samé city, samé sladké řečičky. Pche. Zrovna teď jsem seděla v pokoji v nějaké sarahské ambasádě. Já nesnáším Sarahu! A hlavně Sarahské, ti jsou obzvlášť otravní. I když, vlastně je obdivuju. Jsou tak zlí, elegantní, prohnaní a temní... ale také sentimentální a čestní a to jim u mě kazí skóre.

"Takže politické jednání?"

"Ano, přesně tak. Pokusím se vyjednat s Vanessou konec okupace Vzdušných ostrovů. Bude to zábava. Nechtěla by jsi jít se mnou? Na tom pohřbu jsi byla skvělá, vážně ani náznak nějaké vražednosti. Myslím to jako vážný kompliment." pronesl Christian Sarahský.

Grrr! Ten mně štve ze všeho nejvíce. Sice je to jediný člověk na světě, s kterým se dá inteligentně mluvit a kvůli Elenisiné důvěře v něj si myslím, že bych mu mohla říct všechno (a také mu všechno říkám, nikdo jiný mě neposlouchá. Ale kdo by o ně stál, o sentimentalisty přiblblé...). Pche. Existuju několik hodin a už jsem nejneoblíbenější bytost v Mayo-Theodorském kruhu. A to jsem zatím nikoho nezabila! Sarahský má štěstí, kdyby mi nějaká tikiri nesebrala zbraně, bylo by po něm. Myslím, že bych neměla žádné problémy zabít ho. Pche. Sice si celkem rozumíme a i se mi dost líbí, ale nejsem do něj zamilovaná, nebo tak něco. Pche. Láska. Kdo ji potřebuje? Bez citů se žije lépe.

"Hádka s Anardskou? Nenechám si ujít. Jo, a nevíš, kde je palác Vládců míru? Totiž, Nikk mi zakódovala do hlavy, že tam mám jít, ale kde to je ne."

"A nechceš třeba ještě začít štěkat? Víš, přijít na zavolání již podle Nicollety umíš... být tebou bych tam nešel, Hvězdičko, a šel bych si svou vlastní cestou bez nějaké komandující mladší sestry." odpověděl. Grrr! "Maddie" bych ještě snesla, ale "Hvězdička"? Mám chuť trhat věci na kusy. Je to podle toho, že se jmenuju Starová. Pro ty z vás, kdo neumíte ani slovo anglicky, star znamená hvězda.

"A kam bych měla podle tebe jít? Do tikirijského kláštera?"

"Ne. S námi. Podívej se, má to několik výhod- jsme proti Vanesse, což vy technicky také. Cestujeme nebezpečným územím a uznej, to je trochu větší zábava než vysedávat v paláci a hrát si na vzornou sestru mírovládkyně, nikoli? A také, nezapomínej na Elenis- jak by jste to s Nicolletou řešily? Přivazovaly tě obden do nějakého sklepa, abys neměla sebeirelevantnější šanci utéct zpátky k nám?" poznamenal Sarahský se zdviženým obočím.

Cože?! Oni mě chtějí v té jejich výpravě? Mně? Madilim? Nájemnou vražedkyni? Chtěla jsem přikývnout, boje s potvorami jako jsou letohadi a zlojedi, to zní jako zábava a štvaní sentimentalistů taky, ale nepomáhala bych tím náhodou dobru? Já nechci pomáhat dobru! Nesnáším dobro!

Na druhou stranu...

Ahoj, Madilim! Nikk? Co dělá Nicolleta v mé hlavě?

Ahoj sestřičko. Christian Sarahský mi nabízí, jestli bych se nemohla přidat k té výpravě Mayi Jangové. Můžu?

Ne!!! Zabij ho, okamžitě ho zabij!

Jak? Vzali mi dýky.

Co já vím? Utrhni mu hlavu.

Na to jsem moc slabá.

Zabij ho přes životní energii. Mňam!

Dobrý nápad. Díky.

"Madilim? Děje se něco? Nicolleta?" všiml si mého nepřítomného výrazu mezitím Christian. Nejspíš jsem byla fakt hodně nepřítomná, protože mně ohleduplně odvedl sednout si na nejbližší místo k sezení, což byla pohovka. Asi si myslel, že co chvíli omdlím. Neměla jsem k tomu daleko. Oči se mi samozřejmě rozzářily rudě. Nicolleta mě má opět pod kontrolou.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 27. dubna 2013 v 9:36 | Reagovat

Páni, to je opravdu úžasné! Fajně jsi to zakončila v tom nejnapínavějším! Ani nevíš, jak moc tě obdivuji. Jsi asi má nejoblíbenější spisovatelka. Jen tak dál!

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 27. dubna 2013 v 10:30 | Reagovat

Děkuji.
Ty píšeš také úžasně a jsi bezkonkurenčně má nejoblíbenější spisovatelka. A vsaď se o sto slonů, že já tebe obdivuji více.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama