"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Květen 2013

Kate se pokusila napsat něco, co se rýmuje

25. května 2013 v 14:06 | Kate Černobílá |  Kousnuta básnickým komárem
No... mám špatnou náladu a tak jsem v rychosti srýmovala dohromady tenhle kraťoučký patvar. Je to vlastně o tom, jak my lidé ničíme planetu a ubližujeme přírodě povětšinou pouze pro peníze. A ke kvalitě? No, název tohohle článku (článku, ne básně) mluví sám za sebe...(asi bych se spíše měla držet epiky a lyriku přenechat někomu, kdo má špetku talentu) doufám, že se vám to bude líbit.

Pokládám si otázku, aneb Óda na lidstvo a dnešní "originální" teenagerskou společnost

Pokládám si otázku,

proč jsou lidé někteří

zkažení a v nic nevěří?

Krajina kdysi jak z obrázku

nyní stroje veze

Pokládám si otázku,

kde má tohle meze?

Kdybychom byli tolik chytří,

jak se pořád pyšníme,

došlo by nám snad i brzy-

že zbytečně planetu ničíme.

Pokládám si otázku,

já, mládě pouhé z lidských řad,

není snad člověk, bezcitný a krutý,

nejhorší ze zvířat?

Opusťme však ekologii,

téma trochu zvolněme,

zanechme velkodušnost stranou

a k sobeckým problémům přejděme.

Sleduji na obloze mraků svět,

vosy líně odháním,

přemýšlím totiž uboze,

proč býti člověkem normálním.

Ukazovat si na každého,

kdo se klidně trochu liší,

držet se světa-facebookového

a ubližovat myším.

Vyjadřovat se sprostě

a nerozjímat nad věcmi,

ovcí davu býti prostě

a nebýt vůbec jedinečný.

Totiž obhájila bych-li svůj názor,

podívejte se na dnešní teenagerskou společnost,

na odlišnosti si dávají pozor,

posměch,

agrese,

netečnost.

Netvrdím, že takoví jsou všichni,

Možná větší polovina,

ti se však považují za "normální"

a proto jsem z toho znechucena.

To mě přivádí k tématu zpátky,

neznám proto mnoho slov,

pokládám si otázku,

proč odhazujeme v lese odpadky,

proč zbytečně auty jezdíme,

proč se nesnažíme navrátit špatné věci zpátky

a na chudé a bohaté se dělíme?

Pokládám si otázku

a nikdo mi ji nezodpoví

ani já, ani vy,

nikdo totiž odpověď neví.

Absolutní konec, či snad ne? Kapitola 2.

24. května 2013 v 22:39 | Kate Černobílá |  Absolutní konec, či snad ne?

Druhá kapitola, druhá část téhle "povídky". No, poněkud o ničem, divná a vysvětlovací. Doufám, že se vám to bude líbit.
Absolutní konec, či snad ne? Kapitola 2., aneb když máte zachránit svět, povětšinou se vás nikdo neptá, jestli s tím souhlasíte
Něco jsem uslyšela, jak něčím šramotí v mém pokoji! Sakra, mělo mě napadnout, že když budu hodinu šaškovat s dělem a nostalgicky vzpomínat, to něco se už dávno dostane přes trochu slámy do domu a bude dělat paseku.

Když jsem ale o pět minut později, celá udýchaná rozrazila dveře pokoje, po vetřelci ani stopy, pouze záblesk bílých vlasů v chodbě, mizejících za rohem. V tom se můj pohled zatoulal ke stěně a já vykřikla. V omítce bylo dýkou vyryté jen jedno slovo. To slovo nedávalo smysl. Ale tomu, kdo mi zničil stěnu asi smysl dávalo.

Pomsta!

A pod tím zabodnutá dýka. Co to má znamenat? Musím vypátrat viníka, dát mu kýbl s barvou a ať si pěkně vylíže, co rozlil. Já to opravovat teda nebudu. Co jsem? Natěrač?

A mimoto jsem špinavá od toho zatraceného děla. Měla bych se jít umýt. Naštěstí koupelnu máme- dokonce i s umyvadlem! No víte, luxus...

Vešla jsem, nadechla jsem se, vykřikla, vydechla a zrudla vzteky. Co...to...má...jako...být?! U mého umyvadla už dávno někdo stál, mračil se na sebe do zrcadla a česal si dlouhé, rovné a velice světle blond vlasy (mým hřebenem!).

Ona tu nemá co dělat! Neměla se náhodou rozplynout? Ještě před několika lety bych z její přítomnosti byla celá paf, rozplývala bych se a chtěla po ní autogram. Samozřejmě, závist přetrvává. Řekněte, vy by jste jí nezáviděli? Vysoká, štíhlá, nadpřirozeně krásná blondýna, v sice roztrhaných, ale stejně sakra drahých, černých šatech a se šelmovsky zelenýma očima a skvrnami od krve téměř všude přitahuje pozornost, nemyslíte? Já jsem její pravý opak. Drobná, tmavá, s kudrnatými tmavě hnědými vlasy a šaty s velkou kachnou na potisku.

Rozhodla jsem se nedělat žádné prudké pohyby. Je strašně nebezpečná! Nevyrovnaná a trpí rozdvojenou osobností, závislostí na alkoholu, vražednými sklony a podobně! V jednom povrchním časopise jsem dokonce nedávno četla, že je to zombie (a mimoto vím, že umí sakra dobře zacházet s dýkou a je rychlejší než zvuk, rychlejší než světlo, rychlejší než cokoli)! Hrůza! A já ji nechala vniknout do domu!

"Co tu děláš?!"

"Češu se. Nediv se, kdybys musela povraždit dvaceti člennou jednotku novocivilizačních vojáků, co přišli zabrat Sarahský hrad, taky by jsi se rozcuchala." prohlásila (doufám že) Elenis v odpověď. Cožeto?! Ona zabila jen za dnešek dvacet lidí! Novocivilizace je výraz pro nové národy, které přišly zabrat místo po Saražanech, Anarďanech a tikiri.

"Ne, ale proč si přišla sem? Nechci tě tu! Vypadni! A jak to, že tebe nevymazali?"

"Potřebuji tě. Neodejdu. Bohužel Sarahští stihli, když se dozvěděli, že...že budou zničeni, zajít na příslušné úřady a bez mého vědomí mi znovu změnit národnost na elsijskou. Elsiané přežili. Národ dobra."

"No to je přece skvělé! Tak si žij blaze a nech mě být." odsekla jsem.

"Ty to nechápeš? Přišla jsem téměř o všechno! Zabili mou rodinu-hůře, oni ji smazali! Christian a ostatní přišli o posmrtný život, už prostě neexistují! A Sarahský hrad bude otevřen veřejnosti jako turistická atrakce! Ale to se změní! Já půjdu na Světlo (sídlo rady mírovládců) a sjednám nápravu! Nebo se alespoň pomstím!"

"A co já s tím?"

"No, přece půjdeš se mnou, ne?" zeptala se Elenis, jako by to snad byla samozřejmost. Já s ní nikam nepůjdu! To, že chce sobecky zpátky svou rodinu je jen a jen její problém a já nechci, aby to skončilo jako minule! Totiž, když jsem minule kývla někomu, jako že mu pomůžu něco zachránit, zvrhlo se to v nebezpečnou, měsíc trvající, šílenou výpravu při které mi nespočet krát šlo o život! Byly tam sny, z kterých se nešlo probudit, nechali mě oživovat železo, porážet obry a jednou mě dokonce přemístili v čase!

"Trhni si."

"No tak! Mayo, prosím! Já a Deborah to samy nezvládneme! Prosím! Bude to úplná brnkačka, jen se dostaneme k Adrianovi a ostatním rebelům a ti nás přemístí na Světlo! Pak prostě svrhneme Hannah a napravíme tu hroznou vraždu! Jednoduché! Záležitost několika dnů! Prosím!" prosila bývalá královna. Měla jsem skvělý pocit z toho, vidět jí takhle poníženou.

"Ne, prostě ne! Nechci ti pomoct, jsem spokojená takhle! Stejně jsem Sarahské nikdy neměla ráda."

"Je mi to moc líto, Mayo. Byla jsi moje kamarádka. Já jsem opravdu nechtěla, ale musím. Dohnala jsi mě k tomu. Dobrou noc." slyšela jsem ještě tu mrchu, než jsem viděla už jen dýku, letící rukojetí ke mně. Samozřejmě, nemohla jsem uhnout. Zmínila jsem se už, jak je Elenis rychlá a přesná v práci s dýkami a noži? Zbraň mě udeřila do spánku a já omdlela.

Když jsem otevřela oči, ležela jsem někde na slámě a hlava mě bolela jako sto čertů. Svět se kolem mě točil a koně, kteří táhli vůz schválně skákali do každé sebemenší propadliny, aby to co nejvíce drncalo. Počkat! Koně? Vůz? Já jedu ve voze! Já jedu ve voze pryč. No juchů.

Po chvíli mi to došlo- ta mrcha mě unesla! Unesla mně! Omráčila a odvezla na voze pryč! Pryč na tu svou vyšinutou výpravu na záchranu několika vyšinutých národů!

"Maya se probudila. Vypadá v pořádku. Měli bychom zastavit a omluvit se jí. Mě to mrzí." ozval se někdo a ten někdo nebyla blonďatá vražedkyně. Vtip byl v tom, že Deborah mluví řečí zvanou neonilština a myslí si, že já neonilsky neumím. Nebo spíše ona neumí anglicky...

Deborah je drobná, usměvavá a optimistická Asiatka (s předky zdaleka nejen na vaší planetě, tady a tam ve Finsku, Japonsku, na Hawai, Egyptě, Jihoafrické republice a v Itálii) s až příliš milou a dobrosrdečnou povahou. Stejně jako Elenis je nepokrevní Sarahská (přivdala se nedávno) a pravděpodobně ji stihli zachránit a taky přepsat na původní národnost.

"Asi v pořádku bude. Doufám. Snad jsem ji nepraštila moc... bez ní nezachráníme ostatní! Ale nedělám to kvůli tomu triliónu lidí, ale jen kvůli Christianovi, nejsem sentimentalistka a té sobecké krávě se omlouvat nebudu. Já se nikomu neomlouvám." odpověděla Madilim. Aha, takže jsem spala celý den. Ty dvě seděly pohodlně na koních.

"Tak ji alespoň necháme jet s námi a vozík odpojíme, ať ulevíme koním. Chudinky musí táhnout. Je mi jich moc líto." prohlásila Japonka prosebně. Aha, takže i Deborah se stará více o koně, než o mně.

"Já jsem tady taky!" připomněla jsem svou existenci. Anglicky.

"To víme! Já nemám slitování! Vyber si. Pojedeš s námi dobrovolně, nebo nepojedeš vůbec!" zavrčela na mně cvičená vražedkyně a jedním hbitým skokem přeskočila vedle mě, výraz nekompromisní, dýka tasena a na mně mířící. Ostřím, ne rukojetí.

"Tak nepojedu." rozhodla jsem. O co jde? Pohoda, ne?

"Myslela jsem to tak, že buď pojedeš, nebo tě zabiju!" tak v tom případě aha.

"Dob-bře, po-popojedu." zakoktala jsem. Čest a sláva důstojnosti a inteligentnímu působení na okolí!

V tom, jako by slyšel naši "hádku", někdo na něj podezřele inteligentně přiběhl k našemu povozu. Ten někdo byl mladý muž, celkem hezký, s platinově blond vlasy a hnědýma očima.

"Jak se opovažuješ přibližovat se ke mně na víc jak dvacet kilometrů!" rozkřikla se po něm jeho sestra.

"Ale Hvězdičko, nebuď tak zlá... tobě osobně jsem nic neudělal, sice jsem zabil tvého bratra a pokusil se zabít Christiana Sarahského, ale tebe ne." aha, jo. Já pořád zapomínám, že to už není Theodor. Byl na seznamu osob chráněných před vymazáním, stejně jako já. Theo, ne Theo. Jeho pravé jméno je nějak divné, nějaké citoslovce... Uh? Au? Ehm? Jedno z toho určitě.

"Nenávidím tě! A když jsme už u toho, co tu vlastně chceš?! Neříkej, že mé odpuštění! Nemáš! Nedostaneš! Nikdy! A NEŘÍKEJ MI HVĚZDIČKO!!!"

"Mám průšvih."

"Novinka! Já ti řeknu co je průšvih- poštval jsi si proti sobě mně, takže brzo natáhneš bačkory!" zasyčela Madilim.

"No tak ségra, uklidni se! Průšvih je, že jsem se nějak sám sebe omylem zablokoval a prostě nemůžu ven z tohohle těla a už navždy budu muset zůstat tvým bratrem, Theodorem Smithem!" prohlásil asi Ehm. Pak si odkašlal, je vidět, že z duše nerad mluví, natož takové proslovy.

Ani mi moc nevadí, že je Theo navždy pryč. Sice uznávám, kdysi jsem do něj byla tak trochu zamilovaná (proto se ocitl na listině zachráněných), ale byl trochu méně inteligentní... a stejně, Ehm je lepší.

Madilim polkla na prázdno. "Máš pravdu, to je pořádný průšvih." vydechla.

"A kam se chystáš? Ta Japonka- není to náhodou přesladká Debbie? Že by sbor uprchlic ze Sarahského hradu? A co tu ale pak dělá Maya?" zeptal se. Už jsem se nadechovala, že mu vysvětlím celý plán cesty, tak jak mi to řekla včera Elenis, ale Madilim mě předběhla.

"Nic mu neříkej, Mayo! Pro tebe nejedeme nikam! Zmiz, bratříčku!" prohlásila pohrdavě a poslední slovo téměř vyplivla, jed z ní přímo čišel.

"Jedeme za Adrianem, ten nás přemístí na Světlo a tam svrhneme Hannah a navrátíme Sarahu a Anard." řekla jsem stejně s jistým vítězným pocitem. Ehm se podíval na svou novou sestru a pak na mně a zlověstně se usmál.




Absolutní konec, či snad ne? Kapitola 1.

24. května 2013 v 22:23 | Kate Černobílá |  Absolutní konec, či snad ne?
První kapitola onoho slibovaného dodatku k Cestám jinými světy (více informací v prologu k téhle "povídce"). Kdyby jste něco nechápali, napište do komentářů a já to vysvětlím. Je to opravdu složité a hlavně nedopsané. No, doufám, že se vám to bude líbit.
Absolutní konec, či snad ne? Kapitola 1., aneb jak to všechno skončilo...tedy, ehm začalo

Kdy už přestanou otravovat? Také si tak často pokládáte tu otázku? Nevím. Podle toho, o kom mluvíme. Ale něco vím jistě. Ti, co otravují mně nepřestanou nikdy.

Probudil mně zuřivý klepot z venku na okenice. Nějaký zoufalý soused, co se chce ukrýt u čarodějky a myslí si, že ho to zachrání před jistou smrtí? Neotvírám. Můžou si za to sami. Nebo možná ne... ale já za to nemůžu určitě, tak proč bych se do toho měla míchat?

To něco znovu "zaklepalo" (spíše zuřivě zabouchalo a podle následujících zvuků se to dalo asi ve smrtelných křečích do demolice všeho kolem). Ozvala se ještě silnější rána. Aha, to se ještě nerozplynulo? A pravděpodobně se to snaží prolomit okenici kameny a několika sádrovými trpaslíky z vedlejší zahrady. No juchů. Jestli to tak naléhavě potřebuje úkryt a pomoc, ať jde do nejbližší katedrály a modlí se. Těm venku už stejně nepomůže nic.

Pokud teda nejsou mými příbuznými, či z jiného národa. Pro ostatní je to absolutní konec. Či snad ne?

Křik mých sousedů a celého království utichl asi před hodinou. Samozřejmě, že nezemřeli všichni najednou, každou sekundu se jich bolestivě rozplynulo jen několik stovek. A nejen saražanů (obyvatel bývalé Sarahy, nyní Země Nikoho), také vedlejší Anard zanikl. Naše rodina a nejbližší přátelé jsou jediní, kdo byli z zániku civilizace zla vynecháni. No nemám to ale štěstí? Je hezké být vyvolená, to se totiž na vás každá mocná bytost obrací a pro všechno jste nepostradatelní.

Ta bytost venku to vzdala. Ne dobývání našeho domu, ale napínavý souboj s oknem. Okno versus neznámý dobyvatel- 1:0. Juchů. Teď to pro změnu ničí dveře.

Ha, ha. Tomu se říká zabezpečení. Dveře jsou z oceli, potřené šeříkem. Okna stejně tak. Ocelové okenice. Nemá to šanci! Mrtvola jedna.

Ups... něco mě praštilo do hlavy. Kus omítky? Ze stropu? Cože?! Střecha! Máme slaměnou střechu! Sakra! Ta příšera je na střeše! Ale já na ni vyzraju, uvidíte! Vlétla jsem rychle do sklepa, soustředila svou mysl, nadzvedla telekinezí (zmínila jsem se už, že jsem čarodějka?) dělo a utíkala po schodech i s dělem nahoru, na půdu. Bohužel jsem zakopla, přestala se soustředit a těžkopádná zbraň spadla zpátky dolů! To tomu nedaruju! To dělo pozná, co je to zač, namíchnout Mayu Jangovou!

Aha. Ale když teď zničím to dělo, čím pak sestřelím toho vetřelce ze střechy? Nádobím? Slonem? Nádobím ve tvaru slona?

Zamyslela jsem se. Co se vlastně stalo?

Bylo to před týdnem. Měla jsem vizi. Nemívám je, tahle byla beztak zásluhou nějaké tikiri. Uf, ještě že je už po nich. V té vizi jsem najednou byla někde... na mracích? Asi tak.

Nebeská hala s stovkou sloupů, soch, stromů, všechno bělostné- i ty stromy. Tam mě hodili. Ne přímo mě, byla jsem divák, ne vystupující. Sloupy, stromy a sochy mírovládců byly úhledně v jedné řadě a na konci síně se skvěly bílé dveře.

Zrovna se tam objevili dva "lidé". Hmm, zajímavé. Proč mě někdo posílá sledovat zrovna ty dva exoty? Nesnáším je. Nesnáším nenormální bytosti. Nesnáším Sarahské, královský rod, vládnoucí přes dvacet tisíc let. Jsou tak vyšinutí!

Oba byli svátečně oblečeni (ale tak oni se oblékají v podstatě vždycky, takže...), na povýšených, urozených hlavách koruny, zdobené rubíny.

"Také si připadáš poněkud hloupě? Vypadáme jako reklama na zlatnictví! A navíc se mi příčí celý smysl téhle akce." stěžoval si mladý muž. Vypadal tak na sedmnáct, ale věk je u nesmrtelných bytostí dosti neurčitelný... jedno se mu však upřít nedalo. Christian Sarahský byl (jak to už u Sarahských bývá zvykem) zatraceně hezký. S podmanivýma, světle modrýma očima, mimořádně krásnými rysy, křídově bílou pletí a havranitě černými, téměř po ramena dlouhými vlasy by ho málokdo typoval na jednoho z vládců zla. Ale rozhodně by jste změnili názor, až by jste s ním strávili pět minut v jedné místnosti. Otravnost má jméno Christian. Arogance, sebestřednost, povýšenost, nesrozumitelná slovníková mluva, přílišná zdvořilost a nervy drásající inteligence (nemyšleno ironicky, ten exot je chytrost a prohnanost sama a rád dělá z lidí pitomce) vás brzy dostane do cvokhausu, jen si zkuste s ním promluvit.

"Jo! To tam vážně musíme jít oba? A vážně tam musíme jít? Já se nerada někomu klaním!" odpověděla osoba číslo dvě, Elenis Madilim. Královna a v tuto chvíli asi spíše Madilim, než Elenis. Ona je to totiž dobrý příklad rozdvojené osobnosti. Jeden den královna Elenis, druhý den nájemná vražedkyně Madilim. Chápete? Nebezpečná osoba. Potřásla otráveně hlavou, až plátky zlata, které měla vpletené do vlasů zacinkaly.

"Ano, Hvězdičko. Oni si na tom mírovládci hrozně zakládají. Saraha a Anard, mocnosti zla, musí každých sto let jít sem a odpřisáhnout věrnost vyšší moci, totiž jim."

"A to muselo vyjít zrovna na nás? A co by se stalo, kdybychom my, nebo Vanessa nedorazili?"

"Byli bychom prohlášeni za mír a rovnováhu ohrožující a pravděpodobně by odhlasovali-"

"Vidím, že to vysvětlení je na dlouho. Nejdeme už? Čím dříve se patolízalsky ukloníme Kiaře, tím dříve budeme doma." přerušila ho jeho manželka, vzala ho za ruku a společně se hrdě vydali vstříc dveřím na druhé straně sálu, nevědivší, že se blíží zkáza jejich národa.

Já jsem byla táhnuta za nimi, takže jsem dobře viděla, co se bude dít. Když dvě nelytia (to jsou ty nesmrtelné bytosti, např. Sarahští, vysvětlím potom) vkročila do honosného sálu, na ještě honosnějším trůnu seděla zelenovlasá, vlastně celá zelená, moudře se tvářící žena. Madilim tlumeně zavrčela, ale nakonec stejně jako Christian poklekla před důstojnou Vládkyní míru.

"Uctivě zdravíme. Jsme Christian Liam VII. Sarahský a Madilim Elenis Amelia I. z Elsie Sarahská Star, král a královna Sarahskoelsijské říše. Dle závazné přísahy mých předků jdeme slíbit absolutní věrnost zákonům míru a rovnováhy, lady Hannah, předsedkyni rady Vládců míru, lady Kiaře, radní zástupkyni kontinentu Elmera, lady Rachel, strážkyni Země mrtvých a všem ostatním radním." prohlásil mladý král.

"Christiane Liame, povstaň. Já, Kiara, přijímám vaší přísahu a lady Hannah bude také spokojena. Jen mi řekni, vynechal jsi záměrně, Hlavní Vládkyni míru kontinentu Elmera, Nicolletu Starovou? Ona sice není v radě, ale to proto, že je ještě živa." odvětila Kiara. Christian vstal a v jeho očích se usídlil vzteko-povýšený výraz.

"Nikki Starová je náš nejodpornější nepřítel, zkažená kněžka černé magie, vražedkyně, krutovládkyně a mrcha. Neslibujme jí nic, pouze smrt."

"Vy Sarahští jste čím dál, tím drzejší."

"Ach má paní, to není drzost. Toť pravda pouhá." odporoval nadále saražan. Madilim, stále klečící jen zadržovala záchvat smíchu a přitom výbuch vzteku.

"Hodiny odbíjejí půlnoc. Čas pro přísahu vypršel. A Vanessa Xenie XXVIII. Anardská, královna Svaté říše Anardu se nedostavila. Bohužel. Je mi líto. Pokusím se vás zastat u rady, ale nic neslibuji." oznámila mírovládkyně a poslala saražany kouzlem pryč.

Pak se vize změnila. Pořád jsem byla na nebi, avšak tentokrát jsem obdivovala společenstvo u oválného stolu.

V samotném čele (když taktně přehlédnete, že tenhle stůl žádné čelo nemá) seděla elegantní (asi) Vládkyně míru. Měla citrónově žluté, na mikádo ostříhané vlasy, bílou pleť a fialové oči.

"Musíme to udělat. Dynastie, kdy rody Sarahských a Anardských, spolu s jejich zeměmi válčí nejen proti sobě, ale také terorizují národy dobra a světla okolo, trvá už moc dlouho. Víte, co tím myslím. Tímto dávám hlasovat." prohlásila.

"Pche! To je ta největší snůška žvástů, co jsem od tebe kdy slyšel, Hannah! To si říkáš Vládkyně míru? Pche! Umíš počítat?! Saraha má miliardy obyvatel! Anard taktéž! Společně je to plus mínus trilión lidí! Z valné většiny nevinných lidí! A ty je chceš "smazat", tedy zabít jen proto, že se Vann Anardská uráčila vykašlat se na nějakou pitomou přísahu?" odporoval jí z druhého konce stolu někdo. Byl to mladý, pohledný muž s tmavě fialovými vlasy a světle fialovýma očima. To je banda exotů!

"Takže nesouhlasíš, Adriane? Měl by jsi se naučit být lepším vnukem a nezastávat se zla!"

"Nesouhlasím! A Saraha je zlo pouze na papíře, uznejte. A navíc, když zničíte, teda sorry, vymažete je i Anard, zničíte rovnováhu! Přemýšlej, babi!"

"Pche, rovnováha dobra a zla je výmysl! Když nebude zlo, tak přece dobro nebude nic ohrožovat a všichni budou šťastní a to my přece chceme, ne?"

"Od té doby, co se lady Kimona rozhodla, ukončit svou existenci a velení jsi přijala ty, jde vše z kopce. Jsi zaslepená a sobecká. Tímhle já, Adrian, vystupuji z rady Vládců míru a jdu doopravdy konat dobro, ne pouze nonstop kecat, jak jsme dobří a čistí a co musíme udělat v budoucnu. Chce se někdo přidat? Dávám hlasovat, ti co jsou se mnou, nechť zabodnou vidličku do stolu a Hannini stoupenci si dělejte co chcete." naštval se Hannin vnuk a zabodl příbor do dubového stolu. Všimla jsem si, že vlasy a oči mu okamžitě krvavě zrudly, ale jakmile se trochu uklidnil, opět se zbarvily do fialova. Kiara a ještě několik, asi deset Vládců míru udělalo totéž (to s tou vidličkou, barvy neměnili).

"Jak chceš, Adriane! Jak chceš, Kiaro! Jak chceš, Tino! Jak chcete vy ostatní! Byli jste přehlasováni, nás zbývá o jednoho více. Stará civilizace, saražané, anarďané a tikiri (neboť jsou sarahskými spojenci) budiž od téhle chvíle přesně za týden, definitivně vymazána ze světa!" rozhodla Hannah.

"Ale to přece nemůžeš jen tak zničit trilión bytostí! A navíc tikiri! Moudré rádkyně, učitelky, brilantní čarodějky, tyhle tygrošakalky! S fakt super a prastarou kulturou, bytosti dobra! A ty je zničíš! To nedovolím a každý, kdo má z vás kousek cti v těle také ne! Vyhlašuji ti válku, babičko!" pronesl Adrian naštvaně a on, stejně jako jeho spojenci, zmizel.

Absolutní konec, či snad ne? Předmluva autorky

24. května 2013 v 22:17 | Kate Černobílá |  Absolutní konec, či snad ne?
Rozhodla jsem se naivně zveřejnit jeden ze svých plus mínus desíti dodatků ke svým třem hlavním knihám (Cesty jinými světy, Naši celkem podivní sousedé a Obyčejní a ničím nezajímaví duchové) a to zrovna tady tenhle. Je ze všech nejnovější a pravda, poněkud katastrofický, avšak počítejte s sentimentálním happy-endem na konci. Zařadila jsem to do téhle rubriky, jelikož nepočítám, že by to mělo více než pět kapitol, takže je to vlastně taková povídka na pokračování. Avšak k věci:
Týká se Cest jinými světy, takže kdo to nečetl, některé okolnosti těžko pochopí a kdo to četl na tom při vší úctě nebude o moc lépe, takže proto sepisuji tenhle doprovodný článek.
Hlavní postavou je Maya Jangová, ve vší své sobeckosti, zkaženosti a přízemnosti. Ti kteří četli jen prvních pár kapitol Cest se asi budou hodně divit, jakou mrchu jsem z ní udělala... (hold, všechny postavy nemohou být Mary Sue, u mě je jich jen pouhá většina).
Maya se dostává opět do nepříjemné situace- má zvrátit nespravedlivé rozhodnutí "justice" Vládců mírů, zachránit miliardy bytostí a zabránit epické válce, avšak jí se do toho vůbec nechce...
Téměř apokalipsu přežila díky speciálnímu seznamu, který byl sepsán mírovládci z vděčnosti (za to, jak onehdy zachránila svět, o tom pojednávají právě Cesty) a jsou na něm pouze ona, její rodina a její nejbližší přátelé. Lidé na seznamu byli ušetřeni.
Aby toho nebylo málo, Maya někde přibližně v druhé kapitole zjišťuje, že s Theodorem Smithem není něco v pořádku, respektive to, že vinou pradávného zla už to ani není Theodor. S ní to samozřejmě mo neotřese, ale situaci to komplikuje dost, když vezmeme v úvahu, že ono zlo přímo dychtí po válce Vládců míru a Mayiné smrti...

Cesty jinými světy kapitola 27.

24. května 2013 v 21:42 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Tak. Další kapitola. Tak pitomé a šílené, že k tomu snad ani není co říci. Děkuji za komentáře a doufám, že se vám to bude líbit.
Kapitola 27: O troše bezcílných rozhovorů, stepujících žralocích a záhadném způsobu, jak se nechat sprostě unést ve vlastním snu

"Já jsem neumřel!" poznamenal k tomu svůj brilantní vlastní postřeh Theo.

"Vidíme. Je mi líto, opravdu bych s vámi rád zůstal, ale musím jít ztrpčovat život Vanesse." prohlásil Demetri.

"Ty nemáš rád Vanessu?"
"Ne! Ona za ty roky měla tisíce možností vyzvednout mě z toho hrozného pekla a vždy, když to vypadalo, že to už konečně udělá, poslala mně vždycky v bolestech zase zpátky! A navíc se mi celá rodina Anardských nějak přestává zdát jako ta správná strana. Ano, je to tak- já, Demetri Anardský, před desetitisíci lety nejkrutější tyran a nejmocnější bytost světa jsem na straně dobra. Jen ještě otázka- vy jste příbuzní Samanthy?" odpověděl mi ještě bývalý vládce zla a podíval se na Christiana a Anne.

"Tak jest. Zajisté myslíte Samanthu I. Sarahskou, naši babičku."

"Ano. Žije ještě?" vyzvídal Demetri se zájmem.

"Ano. Najdete ji na našem hradě. Jistě se jí po vás stýská." odpověděl nejenom Christian a spolu s Anne se zase rozhodli vejtahovat, jak umí skvěle mluvit stejné věci ve stejnou chvíli.

"To rád slyším. Jo a dejte si pozor, Nessa nemá v plánu vám tu záchranu světa nějak ulehčit." varoval nás poněkud zbytečně ještě prastarý duch a po té se otočil a zmizel ve tmě.

"A my zase nehodláme zachránit svět, ovšem."

"Víte, že jste s tím mluvením stejných věcí zároveň děsiví? A jak to?" zeptala jsem se.

"Budiž, přestaňme děsit Mayu-" prohlásil Christian

"- a říkat stejné věci ve stejnou chvíli-"

"- takže plynule přecházíme na-"

"- dokončování vět za sebe navzájem." dořekla Anne, vyletěla do vzduchu, udělala několik salt a elegantně přistála.Grrr! Ti mě tak štvou! A navíc, všimněte si, že mně absolutně ignorantsky ignorovali a stejně neodpověděli na mou otázku!

"Theodort vypadá až příliš v pořádku, takže nám teoreticky již nic nebrání jít dál a několik bytostí zde by to docela uvítalo." poznamenal král po chvíli zírání do blba (my)/šílení (oni) netrpělivě.

V té chvíli jsem ucítila, jak se mi klíží oči. To jsem vážně tak blbá, že mi už ani nedochází, že umírám únavou? Tak to vážení vypadá, když vám svědomí rozhryže sebevědomí... no, ale to nic nemění na tom, že teď, když mi zase naskočil mozek a já si to uvědomila, že málem omdlívám! Na znamení toho jsem si mohutně zívla (to odstartovalo samozřejmě vlnu skupinového zívání v řadách Smithových a mých sourozenců, takže jsme připomínali spíše účastníky třídenní nepřetržité pyžamové párty, než výpravu, která má prý "zachránit svět").

"No... asi bude lepší, když se zde utáboříme a přespíme. Ráno moudřejší večera." změnil radikálně svůj pohled na věc Christian, když spatřil tu usínající pohromu.

"Ale ty tu (zííív) nevelíš..." zkusila jsem něco namítnout, ale můj hlas se začal ztrácet v snové zemi. Přistihla jsem sama sebe, jak zavírám víčka a lehce se nakláním na pravobok, propadavšivší se do snu, v kterém jsem zřejmě potápějící se loď.

Pohled Madilim

Grrrr! Viděla jsem, jak na sobě ti slaboučcí, vyděšení a pitomoučcí lidští sentimentalisté dávají najevo únavu. Jsem tak ráda, že jsem bezcitné nelytium!

A teď dorazil už i zbytek Sarahských. Tedy, ne všichni, jen další tři, ale stejně. Já je tak nenávidím! Jsou tak, tak, tak... prostě Sarahští! Christian se ještě dá snést, ten je v pohodě a Lail asi taky (protože kdo by měl pro angorky nějaký problém s Lailem? Vždyť on nic nedělá!), ale Anne a Caroline...pche! Carol si beztak myslí, jaká je borka s tou svou pitomou silou, ale já jí jednou ukážu (jak? Pche! Jsem přece Madilim, nejstrašlivější nájemná vražedkyně historie!)! A Anne? Vejtaha, umí létat!

Asi se divíte, jak můžu brát tak v klidu to s Theodorem. Jednoduše. O jednoho sourozence víc nebo méně... pche, jsem nad takové maličkosti povznesená (a to se ani neumím vznášet). Ale Elenis se z toho zcvokne, uvidíte.

To mi něco připomnělo... nééé! Už jen několik hodin, ano, uteklo to rychle a přijde mé první eh... do-vlastní-mysli-zazdění, a celý den budu trčet někde v podvědomí, zatímco ONA bude tahat za drátky, mluvit, chodit a rozhodovat, co uděláme! Bude se vesele posmívat sentimentalistům... (dobře, to asi ne, protože je sama jednou z nich), překonávat ty zábavné, vražedné překážky..., rozmlouvat s Christianem, nasazovat krk za špatnou věc a další věci, které dělají život životem a já zkysnu ve vlastním mozku. Bezva. Těším se.

Ta zbabělá tmavá holka, která se tu pořád ohání deníkem se odpotácela ke stěně, sedla si, opřela se, naklonila hlavu na stranu a usnula (a asi se jí zdálo něco moc divného, soudím podle jejích občasných výkřiků: "Napnout kormidlo! Člun přes palubu!" nebo "Námořníci, sundejte ty slony z plachet, berou nám vítr!"). Ostatní sentimentalisté jí s chutí napodobili a Sarahští jen tak, aby si nepřipadali divně taky. Brzy už snad všechno živé sedělo u stěny tunelu a spalo. Všechno. Úplně všechno. Kromě jedné skvělé nájemné vražedkyně, samozřejmě.

Fajn, sice jsem seděla opřená o rubínový tunel, ale rozhodně jsem byla ještě bdělá, musím si náležitě užívat toho, že jsem vzhůru, protože pokud usnu, zase se setkám s tou krávou Elenis a to vážně nechci.

"Hvězdičko? Nemusíš se bát usnout. A nemusíš se bát času, vždyť pozítří bude také den." zašeptal Christian Sarahský. Fajn, tak zase tak úplně všechno očividně nespí.

"Kdo se čeho bojí? Já neznám strach. Strach je emoce. Já neznám emoce." odpověděla jsem tiše jako myška, abych náhodou nevzbudila nějakého sentimentalistu (například svého bratříčka) a ten nezačal ječet.

"Na tvém místě bych si nebyl tak jist. Co cítíš například k Vanesse?"

"Nenávist! Počkat, ne, ne, nic necítím, protože já necítím! No tak jo, dostals mě." uznala jsem. Samozřejmě, pořád potichu. Usmál se na mně.

"Raději bych se asi neměl ptát, cože cítíš ke mně."

"Ne, to by jsi rozhodně neměl." zaprvé protože bych se naštvala, zadruhé protože to nevím.

"Tak se v tom případě ani neptám. Víš, že tvé oči v téhle tmě opravdu nádherně září?"

"Jak moc jsi zoufalý? Raději komplimenty vzdej. Můžeš být rád, že ještě žiješ a že žijí všichni ti pitomci kolem, za normálních podmínek bych vás rozcupovala na kousky!" zavrčela jsem tlumeně, ale úsměv jsem mu oplatila. No, tolik k mé citové vyrovnanosti...

"Zoufalý? Velice. Za normálních podmínek?"

"Jo. Cítím se nějak ne ve své kůži. Něco na mně leze, chřipka nebo spíše vzteklina." polemizovala jsem.

To by totiž dokonale vysvětlovalo mou divnou nechuť k zabíjení, tu prazvláštní "náklonnost" (říkejte si tomu jak chcete) ke Christianovi Sarahskému, ten zvláštní pocit (klíží se mi oči, hlava mi těžkne, usínám), který se teď, když jsem si to já blbka přiznala rozvinul ještě více a další zlověstné příznaky.

"Není to náhodou sentimentalita?"

"No, to jistě ne! Spíše nějaký zánět mozku, nebo zápal nosu, nebo ještě něco smrtelného."

"Sázím na ten zápal nosu, ačkoli si myslím, že jsme právě vymysleli zcela novou chorobu." zasmál se Christian tiše.

Zívla jsem si a přemožena únavou (aha, to je ten divný pocit) jsem zavřela oči. Vážně se mi chtělo spát (sice podle Nikkiných vědomostí potřebují nelytia jen hodinu spánku denně, ale to vem čert), avšak pořád jsem se bála (teda sorry, byla nervózní z) Elenis. No, ale buďto se poperu s tou krávou, nebo omdlím vyčerpáním a skončím tam stejně tak jako tak. Takže jsem se rozhodla kašlat na Niss a ve slabé chvilce jsem se opřela hlavou o Christiana (nemám polštáře, ale sentimentalisté snad taky poslouží, ne?). Obejmul mě a přivinul si mě k sobě blíže.

"Dobrou noc, Hvězdičko..." zašeptal.

"Dobrou, Christiane." odpověděla jsem a usnula mu v náručí.

Pohled Mayin deník

Ten zákeřně tvářící se žralok vedle mě zamával ploutví a pak jsem už viděla jen a pouze hladinu rozbouřeného oceánu, která se právě nade mnou vesele uzavírala (no a taky jednoho racka a tři poskakující tygrošakalky, ale to snad je detail).

No... dosedla jsem teda na dno (sice nevím, jak se mi to podařilo, když jsem dřevěná, ale vím jistě, že s tím má něco společného ten žralok) a podívala jsem se kolem sebe. Udělala jsem krok vpřed. Zajímavé na tom bylo, že vůbec chodím, neboť před chvilkou jsem ještě byla loď. No, časy se mění.

Dobře. To by bylo. Chodit umím! Udělala jsem krok pro změnu vzad a byla jsem na sebe upřímně hrdá. Tak hrdá, že jsem pouze pro dobrý pocit začala pochodovat krok tam, krok zpátky pořád dokola a připomínat složitě zaseknutého blbečka.

"Trénuješ na pochodové cvičení?" ozval se za mnou povědomý hlas. Lee stál na jednom z korálových útesů opodál, obočí zdvižené, arogantní úšklebek a ta ryba, která mu plavala nad hlavou se taky netvářila nijak přátelsky, to vám tedy povím.

"Jak to, že mluvíš? Nejsme náhodou pod vodou?"

"No jo, ale imaginární vodou. Jsme ve snu a zde je možné všechno."

"No super. Takže zase sen, ze kterého se nejde probudit. Jásám." ucedila jsem přes zuby pořádně protivně.

"Ty si ještě stěžuj! Ty jsi nebyla před chvíli oficiálně degradována z generála vojsk Anardu na pitomého posla a osobní chůvičku Mayi Jangové! Zítra budu muset snést den oficiální hanby. To znamená, že mě přivážou na náměstí v Xeniacity (hlavním městě Anardu) a prostí, sprostí anarďané na mě budou házet ovoce a oštěpy, dokud nevypustím duši." zahájil Lee maratón stížností.

A prý že já si pořád na něco stěžuju! A i kdyby tak, moje stížnosti jsou důležité a neplýtvám hlasivkami na nějaké prkotiny, jako třeba například to, že budu zítra popravena, jako tady někdo, kdo mě zase parádně naštval! A mimoto, moje chůva? To myslí jako vážně?

"Tak když ti to tak vadí, proč teda nepřejdeš zpátky na stranu dobra? Slyšela jsem, že v měnění stran jsi dobrý."

"Věř mi Mayo, kdyby se mi naskytla nějaká záminka... někdo, respektive, kdo by stál o můj návrat...avšak mí sourozenci mě nenávidí. Ostatní Sarahští to samé. Udělala jsem blbost a přišel jsem o ně, o svou rodinu! Myslíš, že mě to nemrzí? Ale já jsem zlý takže zůstávám na straně zla. Pochopilas?"

"Ne. A navíc ti nevěřím." řekla jsem zmateně. Kdo by taky pochopil tu přesložitou snůšku žvástů, je to nemožné- pokud ovšem nejste raketový slon, nebo někdo typu Christian Sarahský.

V tom se snová krajina otřásla. Všichni žraloci přestali mávat a obklíčili Leea. Zmizela i všechna voda- vím, že to nedává smysl, avšak těm žralokům to asi smysl dávalo, neboť jim narostly končetiny a na oslavu toho začali při obkličování zlého poskoka zlé Vanessy stepovat. Někdy se vážně divím šílenosti vlastních snů a Lee se určitě diví taky...

"To musí být jedině Co!" vykřikl Lee, nějak se záhadně vymanil z kruhu bývalých paryb (nyní...eh, něčeho) a pak už jsem jen cítila, jak mě něco ve velké rychlosti chytlo za ruku a táhlo pryč, pryč (mým!) snem.


Téma týdne- Miloš Zeman

21. května 2013 v 19:24 | Kate Černobílá |  Články na téma týdne
No, upřímně jsem měla raději, když dávali trochu poetičtější témata týdne, než je náš nový prezident, ale dobře.
Nevím.
To je jediné, co můžu já, studentka základní školy pod pitomým česko-anglickým pseudonymem říci.
Neznám osobnost Miloše Zemana.
Nikdy jsem ho nepotkala, nemluvila s ním.
Něco jiného by bylo samozřejmě, kdybych měla za úkol napsat pár řádků k nějaké své spolužačce, učiteli či sousedech. Mám pocit, že kdybych psala kritiku, aniž bych pořádně věděla o čem mluvím, rovnou bych si už mohla zamluvit místo redaktorky v povrchních časopisech typu "Paparazzi".
Možná jsem špatně iformovaná, avšak nemám ani tušení ani o politických záměrech naší oficiání hlavy státu, takže nemůžu soudit ani v tomhle.
Až "budu velká", nechci být nedej bože ani květinářkou, či veterinářkou, ale političkou. Mým snem je být taktéž prezidentkou (a to konkrétně proto, že chci mít možnost něco změnit). A ano, vím, že politika není (pokud nejste na vysoké pozici) samostatné zaměstnání, proto mám i malinko skromnější cíle...ekonomika, pedagogika a psychologie...
Všimli jste si, že zase odbíhám na téma "já"?
Zanechme mou sebestřednost mou sebestředností a zpět k Miloši Zemanovi.
Je to zajísté inteligentní člověk, nezlobte se, ale žádnému pitomci křeslo prezidenta nikdo nedá...
To je vše, co smím soudit.
To je vše, co můžu říci.
To je vše, co vím.
To je vše...
A váš názor?

Cesty jinými světy kapitola 26. část II.

18. května 2013 v 21:35 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Druhá polovina šestadvacáté kapitoly. Místy tentokrát doopravdy připomíná telenovelu, je plná "šokujících" rodinných odhalení a levných happy-endů, takže varuji. I přesto bych bych vám avšak chtěla poděkovat za to, že to čtete (děkuji zvláště tobě Karin a i tobě Fráno, (pokud budeš mít tedy dosti trpělivosti prokousat se těmi dvaceti kapitolami před touhle), jsi opravdu má nejlepší internetová čtenářka (sice jediná, avšak to je detail), ačkoli jsi tady na tomhle blogu teprve krátce) a doufám že se vám bude i tahle kapitola líbit.


O patnáct minut později

Už se můžu podívat? Jsou letohadi zpacifikovaní? Nehrozí mi nějaké nebezpečí, když vystrčím nos z té směšné budky, ve které klečím? No, snad ne.

Tak jsem tedy "obratně" vylezla. No, řekněme, že jsem se v tom domečku tak trochu zasekla... zrovna jsem zápolila se střechou, když jsem začala vnímat okolí a uslyšela Christiana:

"Má smůlu, zde tikiri nesmí."

"Tak udělej něco ty, když si tak chytrý!" zařval po něm Květinoslav.

"Jsem snad tikiri? Říkám, jedině tikiri, žádná jiná bytost to nezvládne, věřte mi. Vím, o čem mluvím!"

"To pochybuju!"

"A mi je na oplátku jedno, že o mně pochybuješ. Avšak ještě jedna důležitá věc. Já to Maye tedy rozhodně sdělovat nebudu. Stačí, že jsme ztratili jeho. Mně na rozdíl od něj potřebujete." co?! Co mi nebude říkat?! Koho jsme ztratili?!

Vymanila jsem se z papíru a běžela k nim. Eh! Co...že? Ne, to nemůže být pravda! Ne, ne, ne! S tím se nesmířím! Je to skutečné? Néééé!

"THEODORE!" vykřikla jsem a do očí mi vhrkly slzy. To ne, to ne, to snad ne...

Theo ležel na zemi, nehýbal se- vůbec se nehýbal, ani nedýchal (!), smrtelně bledý, vedle něj letohad rozpůlený na dva kousky.

"On...mr-mrtvý?" zděsila jsem se s jen tak tak vykoktala tu klíčovou otázku.

"Nikoli, zatím ne. Je mi to líto. Nemohl jsem tomu zabránit. Kousl ho letohad. Umírá. Odhaduji pět minut života a to ještě v bezvědomí, více ne." odpověděl Christian soucitně. Co?! Umírá?! Pět minut života?! Nééé! Prosím, ne!

Rozhlédla jsem se po celé skupince. Madilim se snažila nedávat emoce najevo a usmívat se, Sisi brečela, Tim se díval do země, Květinoslav se snažil utěšovat Madilim (která jak říkám, byla z nás asi nejvíc nad věcí a nejméně to potřebovala) a Smith starší... opět něco jedl. Christian do něj zabodl vražedný pohled.

"Jak můžete se takhle chovat?! Copak to nevidíte? Necítíte se malinko nepatřičně? Váš jediný syn umírá a vy svačíte!" obvinil ho.

"On není můj syn..." pokrčil rameny Smith a ukousl si další sousto záhadného chleba, jako by se nic nedělo.

"Cože prosím?!"

"No, je to můj synovec. Bratr mě požádal, abych ho vychovával." prohlásil John jakoby nic. Eh? A to říká teď? A to je pravda? No páni...to je šok. A to jsem nevěděla, že to nejpikantnější teprve přijde...

"A kdo je váš bratr?" zajímal se trochu z míry vyvedený Christian.

"No, jmenuje se Jack a byl to král Elsie." řekl strýc Thea jen tak, jako by ohlašoval počasí. Christian, kterému to jedinému došlo, neměl daleko k omdlení.

"Je to pravda?"

"Jo." odpověděl Smith ledabyle a Christian omdlel.

"Jé, můj táta je taky Jack a taky to byl král Elsie! Teda...počkat!" vykřikla Madilim.

Elenis Madilim a Theodor jsou sourozenci... měla jsem chuť taky omdlít. Ale pro Christiana je to asi větší rána. Jeho úhlavní nepřítel je teď jeho...vypadlo mi to slovo, tohle mi nikdy nešlo... no prostě bratr od jeho manželky. A taky to znamená, že na něj a Elenis platí teď starobylý konflikt, takže nezávidím...

Všichni byli šokováni, Theodor umíral a jediný, kdo to bral v pohodě byla opět Madie (a John Smith, samozřejmě).

No jo, Theodor pořád umírá! A jediný, kdo z nás o jedu letohadů alespoň trochu něco ví je Christian... který sobecky ležel na zemi, očividně ne zrovna při smyslech.

"Co budeme proboha dělat?!" zaječela jsem klidně. Asi tak klidně jako splašený pštros na útěku před stádem růžových slonů s oslovskými čepicemi na hlavě.

"Zavoláme Vanessu?" navrhl někdo, nevnímala jsem už moc kdo. V té chvíli se mi to samozřejmě zdálo jako přímo příšerný nápad, ale Theo stále umíral, takže:

"VANESSO!!!" zařvala jsem. Ostatní to brali asi jako můj souhlas, takže začali pořvávat jméno naší úhlavní nepřítelkyně taky. Vážně jsme neměli potuchy, jak jí zavolat. Fajn, má někdo teletrepku (takového malého, modrého, téměř nerozbitného živočicha, které tady používáme místo těch vašich mobilních telefonů)?

Ubíhaly sekundy. Pcha! Mělo nám snad dojít, že největší zlo, co kdy spatřilo světlo světa nepřiklusá jako pejsek na zavolání. Jsem si jistá, že nás slyšela! Musela! Přece někdo tak mocný nemůže být tak hluchý, že by na vzdálenost nějakých patnácti kilometrů přeslechl mojí sestru (vždyť to by se nepovedlo ani mně!)! Nehledě na to, že nás Vanessa jistě nějakým mazaným zařízením právě teď z blízka sleduje a umírá smíchy.

"Ja-au-úú! U Angorek! Jak to mohl sakra ten Lee vydržet?! Au!" slyšela jsem už z dálky podezřele známý hlas. Caroline.

Stačila jsem se tak akorát nadechnout na pořádný anti-Sarahský protest, než jsem je uviděla. Caroline, Laila a Anne. Tedy, viděla až se zastavili přímo před námi, neboť nemáte šanci vidět něco v pohybu, když se to pohybuje nadpřirozenou rychlostí, to dá rozum (technicky můžete, ale pouze jako rozmazané šmouhy. Není to jedno? Theodor umírá!).

"Letohad? Víme! Vanessa má totiž v pokoji tady na ambasádě takovou obrovskou obrazovku, na které se promítá, co zrovna děláte a dívá se na to jako na film! Je to ohromně zajímavé, ale my jsme si řekli, že lepší bude tady přímo být." oznámila Anne, samozřejmě levitující ve vzduchu nadšeně.

"Támhle to zatraceně je!" vykřikla Carol a ukázala na věc na protější stěně tunelu, které jsem si před tím nevšimla. Vlastně jsem si toho moc nevšímala ani teď. Theodor umírá! No, ale k té věci- vlastně to nebylo ani nic světoborného. Obyčejné tlačítko ve stěně, propracované z pravděpodobně nějakého kamene, zdobené roztodivnými vzory a hlavně s nápisem: Vypustit duchy!

Duchy?! Jaké duchy?! A hlavně jak je vypustit??! Proč je vypustit? Doufám, že ať se obvykle vypouštějí z jakéhokoli ztřeštěného důvodu, nás ten důvod mine. Já se duchů bojím!

Avšak Caroline zřejmě s velkou úlevou hned jakmile to tlačítko uviděla, hned jej běžela zmáčknout. Má další myšlenka by se dala popsat dvěma slovy. Ach. Jo.

Napřed to byla jen mlžná pára, co se tu jen tak z nenadání objevilo. To má být všechno? Ne, zdaleka ne. Poté se to začalo tvarovat do lidských tvarů. To už jsem čekala nějaký průšvih. Mlžná postava dostávala stále více detailů a pomalu ta mlhavost opadávala. Sice jsem s ním, tou osobou mluvila jen jednou a to ve snu, avšak to mu bohatě stačilo na to, aby mě královsky zesměšnil před celým seskupením mocných příšer, zvaných také jako Anardští.

Na všechny strany rozčepýřené blond vlasy, černo-karmínové oči, znuděný výraz, černé oblečení... Demetri se rozhlédl kolem sebe, usmál se, protáhl se a prohlásil:

"Děkuji vám! Sice jsem si měl odpykávat trest tisíc let v pekle, ale za dobré chování mi to zkrátili na pouhých třicet let a to odbylo přesně před dvěma hodinami. Vanessa a spol. očekávali, že zůstanu po propuštění z toho zapadákova trčet navždy tady, ale díky tomu, že jste zmáčkli to tlačítko, jsem volný! Jsem teď duchem a můžu si chodit kudy chci, mluvit s kým chci a dělat si co chci! Ještě jednou děkuji!" aha, tak to mělo znamenat to "vypustit duchy!".

"Takže když jsi tak vděčný, mohl bys dát nám u angorek milostivě to zatrolené povolení, aby sme sem mohli vstoupit? Já, ona a on? Jsme Sarahští a to pálí." řekla nelytijka s tmavě červenými vlasy.

"Ale to je maličkost! Samozřejmě! Za to co jste pro mě udělali je to to nejmenší! A navíc se vsadím, že to Vanesse pěkně zavaří. Juchů!" odpověděl Demetri s anneovským nadšením a vzduch se nepatrně zavlnil. Caroline a Lail konečně mohli přestat bolestně přešlapovat na místě a Anne mohla konečně přistát.

Pak jsem si ale na něco vzpomněla. Na někoho, komu už možná zbývá poslední sekunda, nebo už je dokonce mrtvý...

"Demetri, dlužíš nám více než to! Vidíš tam toho blonďáka na zemi? Kousl ho letohad! Dokázal by jsi s tím něco udělat? Myslím jako zachránit ho?" dostala jsem ze sebe rychle.

"No... kdysi, před desetitisíci lety jsem býval král Anardu, krutý, zlý, ale mocný. Celkem se za ty doby stydím, ale myslím, že mi ještě trocha magie zbyla. Snad bych to dokázal nějak napravit... je ale jenom jedna cesta a nejsem si jistý, jestli by se vám, nebo mu líbila."

"Jaká?!"

"Chceš po mně vědecké vysvětlení, nebo záchranu jeho života?" osočil se na mně Anarďan, nečekal na mou odpověď, přešel k Theodorovi a začal odříkávat něco latinsky.

V té chvíli se probudil Christian, už se nadechoval, že něco namítne a bude zase otravovat, ale všiml si, že se tady říká něco latinsky a pravděpodobně se okamžitě dal do překládání.

Všichni jsme mlčky sledovali to něco, co by se s přivřenýma očima dalo považovat za obřad, který měl podle Demetriho zachránit Thea. Když přízrak dořekl tu latinskou patlaninu slov, zadržela jsem dech. Co když to nezabere? Co když Theo umře? Co když už umřel?!

Ale pak otevřel oči a podíval se po místnosti. Sice o několik odstínů zbledl, ale vem to čert- Theodor žije! Povedlo se! Zachránili jsme Thea, porazili letohady, teď najdeme tu zpropadenou kytku a zachráníme svět! Jupí! Vše se hned zdá nadějnější a méně jak to říct...otravné! Ale to říkám jen proto, že moje sice trochu pitomá, ale přesto láska žije, za pár minut si budu zase stěžovat, nebojte se...

Všichni byly taky zasaženi tou happy-endovskou náladou a prostě jsme se usmívali jako parta blbečků, pouze Christian, který z nás jediný umí latinsky se usmíval poněkud zlomyslně. A co, kašleme na něj!

Nebyl však čas na nějaké dojemnější přivítání zpátky mezi živé (Thea, ne Demetriho, samozřejmě, ten starý Anardský si ani přivítání nezaslouží, natož dojemné), podle toho, ak se začala jeskyně otřásat nám dává Vann asi najevo, že máme pohnout kostrou (nebo se na nás žene stádo pruhovaných slonů. Vyberte si.).



Cesty jinými světy kapitola 26. část I.

18. května 2013 v 21:29 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Tak. Po dlouhé době další kapitola a ještě šílenější než obvykle. Bohužel, opět se to nevešlo do jednoho článku a budu to muset opět nešťastně rozdělit na dvě poloviny. Tak přeji hezké čtení, neboť první polovina téhle kapitoly je celkem o ničem.

Kapitola 26: Sloni letí! Nebo to jsou hadi? Aneb jak hrdinný Theodor opět "zachránil" situaci

Po chvíli bylo jasné, že mi přece jen nikdo odporovat nebude. Naše šílená výprava se podle zažitých zvyklostí rozeskupinkovala na skupinky po povětšinou dvou "lidech", sedli jsme si na zem (židle tady nevedou) no a znáte nás.

Christian a Madilim vedli sáhodlouhé psychologické rozhovory na téma "strana zla, nebo strana dobra?" a pak začali vtipkovat na účet Květinoslava, což se mi vůbec nelíbilo. Sisi kvílela v koutě a John Smith se vplížil k Madilim, která si zrovna zkoumala Elenisiny věci, vzal rubínový náhrdelník, který si sundala, aby si jej prohlédla a snědl ho. Asi omylem, možná si ho spletl s něčím, co se dá jíst. Náhodou, může si za to blondýna sama, má si dávat na své věci pozor.

"Ahoj!" uslyšela jsem něčí hlas vedle sebe.

"Ahoj Theo, jak se máš?" pozdravila jsem svého jediného kamaráda na téhle výpravě plné nepřátel.

"Dobře! A proč jdeme pro tu kytku?"

"Protože nás poslala Vanessa."

"Není to ta zmalovaná? Ta je ale přece zlá!"

"No, to je. Ale Christian, Elenis Madilim, Lail, Anne a Caroline jsou taky zlí." namítla jsem, jako by to nějak Anarďanku, nebo hůře ty jmenované Sarahské ospravedlňovalo.

"Chtějí nás zabít?" zeptal se Theo tupě.

Na to jsem vůbec nepomyslela! No jo, co když jo? To by byl přece přesně jejich styl! Pomůžeme jim osvobodit zem jejich spojenců a co oni za to? Mi se nechce umírat! Musím utéct! Teď! Namáhavě jsem vstala a jako blesk se dala do běhu. Teda alespoň jsem si myslela, že jsem jako blesk...

Oprava- namáhavě jsem vstala a jako šnek se dala do běhu. Musela jsem se po několika metrech zastavit, neboť mi dvě nejmenovaná nelytia zastoupila cestu. Oba. Jeden se díval pohrdavěji, než ten druhý.

"Také si myslíte, že tohle místo způsobuje v bytostech světla nebezpečnou paranoiditu, či jsem si toho všiml pouze já?" prohlásil Christian. Aha, to vysvětluje situaci! Tak já jsem podle něj paranoidní?!

On je zase hrozně naivní! Madilim patří někam hluboko do kriminálu, ne na naší výpravu! Možná, že měl pravdu. Opravdu jsem se cítila paranoidní. Vyděšená. K tomu ještě otrávená. Chtěla jsem domů a to hodně... zabíjela bych pro konec téhle směšné výpravy! Tak počkat, proč to neudělat?

Myslete si o mně, že jsem bezcitná. Nelítostná. Zkažená. Prohnilá. Možná, že vážně jsem. Morbidita na mě doléhala na plné obrátky.

Později jsem si uvědomovala, že ty myšlenky na to, že bych někoho zabila, jsem ani trochu nemyslela vážně, to bylo pouze tou divnou "jeskyní". Ale říkám- uvědomila jsem si to až později.

Mezitím jsem ovšem stačila vykřikovat blbosti typu-

"Christiane, tohle je tvůj poslední den! Zabiju tě!"

(následný výsměch- "Vážně? Již teď se strašlivě bojím. Pokusíš se mne unudit k smrti?")

"Já vás všechny nenávidím!"

(výstižná Madilimina reakce na tu prapitomost- "A nás to zajímá?")

A velké finále- v neposlední řadě:

"Krabi letí!"

(to se celá skupinka podívala tam, kde jsem hleděla já, aby ty imaginární kraby také viděli. Naštěstí tam byla neproniknutelná tma, takže nikdo neměl důkaz, že tam doopravdy nejsou)

Tedy, to s těmi kraby jsem si alespoň myslela. Madilim třeštila oči, aby lépe viděla, ale stejně jí to bylo na dvě věci, neboť její úroveň nelytijských schopností byla příliš nízká na to, aby prohlédla celou tu tmu. Oddechla jsem si. Lest s neexistujícími kraby nebude prozrazena. Ale to jsem zapomněla na Christiana...

Ta část mého mozku, která disponuje nějakou podivnou dovedností vědět i to, co nevím zase jednou přeprala tu část, která má schopnost ty věci bezostyšně bleskurychle zapomínat. V mysli mi proto vytanula informace- Sarahští vidí dokonale ve tmě. Možná ještě lépe než na světle. Co to znamená?

Eh? Že se jim vyplatí nosit tmavé sluneční brýle?

Ne, ty hlupačko. Znamená to, že Christian Sarahský dobře ví, že tam žádní krabi nejsou, prozradí to a budeš za blbku! Počkat, to ty vlastně jsi. odpovědělo To, avšak tentokrát naštěstí pouze v mé hlavě.

"Jak jsi to věděla, Mayo? Letohadi. Četl jsem o nich. Neměl jsem sice ponětí, že se mohou vyskytovat i magických prostorách, avšak dobře... pravděpodobně je posílá Vanessa." prohlásil modroočko šeptem. Tak on si z nás ještě střílí?

"Ale tam žádné letohrady nejsou!" chtěla jsem se sice začít dohadovat, ale Theo mě předběhl.

"Ach, gratuluji ti k zisku nočního vidění! A mimoto jsou hrozně citliví na zvuky a pokud přesáhneme určitou hlasitost-"

"Já po tmě nevidím, ale protože to tvrdíš ty, tak tam nejsou!" odporoval mu můj kamarád téměř jekotem.

"Budiž prosím zticha! Pokud by jsi nebyl tak tupá a neustále provokující ponožka, možná by ti to došlo, avšak vysoce o tom pochybuji!"

"Proč mám být ticho, ty nabílený stole?!" zavřeštěl Theodor. Mladý král ještě více zbledl, protože ho urazilo, že ho Theo nazval "nabíleným".

"Snad proto, že v té tmě za tebou poletuje roj letohadů, jenž nás chtějí všechny do jednoho zabít, ale hlavně proto, že mě štveš a s největší vážností mě již nebaví nadále poslouchat tvé primitivní vyjadřování, odpor vzbuzující idiotské názory a zbabělecké pištění, proto! Aproximativně, irelevantně, sloniti!" odříkal velmi z míry vyvedeně očividně bez sebe vzteky Christian.

"A co se stane, pokud teda přesáhneme tu hlasitost?" vložila jsem se do toho já, osoba rozumná.

"No... zaútočí. Nemusíte se bát, jsou úplně neškodní... asi tak rychlí jako já, uškrtí i dvakrát větší kořist než jsou oni sami a jediné jejich kousnutí je smrtelné." odpověděl otravný Saražan ledabyle. Co-co-cožeto?!

Asi pět minut bylo ticho. Dokonalé ticho. Nic se neopovážilo vydat jakýkoli zvuk. Dokonce i Smith starší na chvíli přestal jíst a jen tak stál, zamlkle jako myš, podobně jako my ostatní (jen si teď v ten divný okamžik za boha nedokážu vzpomenout, jestli jsou myši doopravdy zamlklé). Nic se ani nehýbalo. Lidé dýchali mělce a co nejtišeji. Nelytia vůbec.

V tom Theovi došel význam slov jeho nepřítele. Rozebral si to opravdu detailně a po té, co si vzpomněl na to, že "smrtelné" znamená "něco, co tě zabije", vytřeštil oči a začal vyděšeně ječet. Pořádně ječet. Vřeštět tak, že pískot požární sirény by vedle toho vypadal jako tichá, vážná hudba. Christian a Madilim si museli zacpat uši, jinak by totiž se svým zostřeným sluchem ohluchli.

Pak mému příteli pravděpodobně došly hlasivky, protože ztichl. Uf. Nelytia si oddechla, ale jako jediné dvě bojeschopné bytosti výpravy zůstala ostražitá. Madilim se téměř až sadisticky usmála, tak že připomínala svou sestru více než obvykle, v každé ruce jednu dýku a pravděpodobně si už spřádala ďábelské plány, jestli jimi první pozabíjí ty letohady, nebo nás. Christian tasil meč a ostražitě sledoval temné mračna něčeho temného za námi.

A v tom se to stalo. No, teď asi čekáte, že začnu popisovat, co se vlastně stalo. Vím já? No jo, pamatuji si jenom, jak jsem se rozběhla do bezpečí. Je tu vůbec někde bezpečno? Pryč od bitvy! Čím dál, tím lépe! Tak jsem si vesele zalezla do kouta, respektive jsem si vyčarovala takový ten papírový domeček, krychli jeden metr na výšku, jeden na šířku, přisunula ho ke zdi a skrčila se dovnitř.

Tak, a jsem v bezpečí! Chytré, ne? Jelikož jsem já, geniální myslitelka samozřejmě nezapomněla na okna, mohla jsem ze svého komického úkrytu dokonale sledovat bitvu a konečně vám popsat, co se vlastně dělo.

Tak jak Christian řekl, tak se stalo. Uběhlo pět sekund a už nalétávali. Letohadi. Musím říct, že ten, kdo je pojmenovával neměl absolutně žádnou fantazii. Byly to šedé, dlouhé, tlusté žížaly, které sice neměly křídla, ale to jim v žádném případě nezabraňovalo létat. Byli maximálně nechutní a já pomalu přestávala být tak přesvědčená, že je ubohý papírový domeček zadrží...

Naštěstí ale měli dosti práce s Christianem a Madilim. Nedalo se říci, kdo byl rychlejší, hadi nebo nelytia (nepočítám Starovou, ta povětšinou se k zákeřnému plazu rychle připlížila, zaútočila a bytost zla ani nevěděla, co jí zabilo). To Chriss si vynahrazoval chybějící rychlostní výhodu inteligencí, které měli letohadi naopak zatraceně málo...občas je nalákal, aby se srazili a omráčili se navzájem (víte, když se něco rychlého nehýbe, lépe se to zabíjí), jindy je nechal narazit do zdí...

A ostatní? Theo a Sisi vřeštěli a tím vytrvale přivolávali další a další letohady, Květinoslav vsadil na mou techniku a raději se schoval, Smith zkoušel nějakého hada chytit a zjistit, jestli je to k jídlu...

Pak už mi s té krve všude kolem začal přecházet zrak, tak jsem raději zavřela oči a zacpala si uši.



Cesty jinými světy kapitola 25.

11. května 2013 v 13:41 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Další kapitola. Tvořena Mayinými stížnostni a "vyjednáváním" s Vanessou, takže možná divnější než obvykle. Prosím aby jste omluvili pravopisné chyby a překousli tu šílenost, i mi už tahle kniha začíná nebezpečně připomínat nekonečnou telenovelu...
Kapitola 25: Vanessina zákeřná past a o tom, jak několik hádajících se exotů neúnavně hledalo kytku na konci tunelu

"No, to se celkem načekáš. Nepřeběhnu. Lee ti nestačí? A mimoto, rád tě vidím." řekl mladý sarahský král. Rád ji vidí? Co?! Oni jsou přátelé?

Tenhle den je celý nějaký divný... nespím? Vždyť- Gillian je mrtvý, smeták, teda Trixie, je najednou hrozně rychlá, z Elenis je naráz nějaká Madilim, Chriss a Vanessa se k sobě chovají přátelsky a jsem zavřená v nějakém rubínovém něčem a zatím to nevypadá, že bych mohla pryč. Pukám nadšením.

"Žádám okamžité stažení drenyniů ze Vzdušných ostrovů. Přemýšlej, Vanesso. K čemu ti tady jsou? Pouze si proti sobě poštváváš zbytečně další bytosti." navrhl Christian.

"Je mi líto, vymkli se kontrole. Vtip! Není mi to vůbec líto. Mí drazí, naivní sentimentalisté, kdy už se odnaučíte BÝT TAK PITOMĚ NAIVNÍ?!"

"Nepovídej. Nic se nedokáže vymknout tvé kontrole, natož několik hromad bezpáteřního slizu."

"No... přemýšlím. Že jsi to ty, Christiane, možná bych mohla vyklidit prostor, ale nebude to jen tak, pro tvé krásné oči. Na oplátku chci jí. Živou nebo mrtvou, ale spíše živou. Milí, saražané roztomilí, TO JSEM VÁS ALE DOSTALA, VY PONOŽKY!" napřed mi nedošlo, jak to Vanessa myslela. Koho chce? Ukázala na mně. Aha. Co se mnou chce udělat?! Zabít mně?

Nééé! Snad mně Sarahští nevydají! Ne, nesmí! Vždyť jsem přece důležitá! A hrozně se bojím! Vanessa chytla ďábelský záchvat smíchu. Je děsivá! Málem jsem omdlela strachy. Nééé!

Christian vypadal, jako že hluboce přemýšlí a zvažuje Vanessinu nabídku. Ne! Už jsem si chystala nějaká kouzla, kterými bych případně zneškodnila toho chudáka, co bude poslán, aby mě zpacifikoval a předhodil Vanesse, když se za mnou zjevilo To. Sakra, to To neumí dát ani chvilku pokoj?!

"Znáš to, já se o to abych byl tvým svědomím neprosil! Přemýšlela jsi někdy nad tím, že třeba je tvůj osud obětovat se, hlupačko? Být návnadou na Vanessu a tím zachránit Vzdušné ostrovy? Aha, promiň, já zapomněl. Ty přece zásadně nepřemýšlíš." zasyčelo to. To je už vrchol všeho! Svědomí přece nemá lidem nadávat a i přesto se tomu mému podařilo ve třech větách dvakrát naznačit, že jsem pitomá!

"No sorry! Mám se snad přihlásit dobrovolně?!"

"A proč ne? Christian Sarahský stejně za chvíli přistoupí na nabídku. Totiž, co je více? Vzdušné ostrovy, nebo život jedné zkažené a sobecké holky? Přemýšlej, ty hloupá!"

"Ale vždyť před chvíli jsi říkal, že nepřemýšlím."

"To byl řečnický obrat! Přemýšlíš, ale blbě, hlupačko!" napomenulo mě To opět za nedostatek inteligence.

Znovu jsem přešla na metodu pokročilé ignorace svého svědomí a vrátila se k přemýšlení- ne, ne, já nechci umřít! Já mám svůj život ráda! Christian vypadal, že se už definitivně rozhodl.

"No... promyslel jsem si to a rozhodl jsem se v souladu s mravní ctí, morálními zásadami, zákony prostě a jednoduše všeho..."

Můj život se chýlí ke konci! Ale k mému překvapení-

"... Mayu Jangovou nevydat." dořekl mladý, otravný král. Co? Šílí? Já...já... to přežiju?

"Já to věděla! Svého esa se nevzdáte, že? Ale že jsi to ty Christiane, mám pro vás úkol. V anardské části ambasády je sklepení. V tom sklepení je rostlina. V květináči. Úplně na konci. Přineste mi ji. Je to poslední šance- pokud neuspějete, tak drenynie odtud nedostanete ANI ZA ZLATÉHO SLONA!!!" vykřikla Vanessa a opět chytla záchvat smíchu. Já jí tolik závidím!

"Svět je tolik komický, pokud jste ovšem Vanessou Anardskou. Tvůj úkol má chybu- nikdo krve Sarahské neprojde branami Anardské ambasády a je mi upřímně záhadou, jak se ti podařilo držet tam Leea. Nepálí tě to trošku, bratře? Nepálí tě ta zrada v tobě?" zasyčel Christian.

"Pálí to. Avšak pro mou paní a pro zlo cokoli. Au!" sykl Lee. Aha. To vysvětluje, proč celou dobu mlčel. Takže stát na druhé polovině nádvoří a v druhé polovině budovy je pro Sarahské, jako stát boso na žhavých uhlících? Nevím proč, ale má závist si zrovna dávala pauzu... stejně asi jako můj mozek, neboť jsem nic nenamítala, pouze poslouchala rozhovor dvou vládců zla a děsila se každým slovem.

"No právě! A tikiri taky vstup zakázán, takže pokud Maya chce zachránit svět, ať si ho zachrání- ale pouze se Smithovými a jejími pitomými sourozenci! Ha, ha, ha!" upřesnila Vanessa. Christian se na mě kriticky podíval.

"Máš pravdu. Je to k smíchu." poznamenal arogantně a s jakou si, i když melancholickou povýšeností. Pak mi teprve došlo, co tím myslel. Prý je podle něj směšné, že bych já dokázala zachránit svět bez Sarahských! Ha, vsadí se? Taková urážka! V očích se mi usídlil vražedný pohled- nenechám se přece urážet od někoho, kdo v životě nic nedokázal a své vysoké společenské postavení získal jen samotnou existencí! Grrr! To je avšak jen pár důvodů, proč jsem udělal tu pitomost, kterou jsem udělala. Vykřikla jsem totiž:

"Tak víte co?! Já to udělám! A zvládnu to i bez vás!" ne, vážně nevím, co to do mě vjelo.

"Sami to nezvládnou, podívejte se na Smithe. Ať jim pomůže Madilim, když se tváří tak nad věcí." začal hádku Lee.

"Pche! To zní zábavně! Vsadíš se, Saražane?!" odporovala blondýna.

"Ale bez Christiana!"

"Co?! Ne, to ne! Nebude Christian, nebudu já! Tečka!" zasyčela a pak podivně ztuhla, nasadila přemýšlivý pohled a začala asi přemýšlet nad důvody, co jí k tomu vedlo. Vypadá to, že nejsem jediná, kdo je tady v tuhle chvíli trochu mimo...

"Neměl to být spíše vykřičník, než tečka? A stejně, myslíš, že tam o tebe budou stát?" provokoval Lee nadále. Madilim tasila dýku a s zavrčením ji hodila po zrádci. Trefila celkem přesně (těsně nad plícemi, což nelytiu Leeovy síly ublíží asi tak, jako kdyby vás bodla vosa), sice ho nezabila, ani nezranila nijak vážně, ale dala mu za vyučenou. Okamžitě se poklonil Vanesse a šel zalézt někam do kouta.

"Já jsem zde a jsem také bytost! Avšak souhlasím- jde Madilim, jdu i já. Zastavte mně, zvládnete-li to! A mimoto, dobrá trefa, Hvězdičko." ozval se modrooký otrava.

"Frrr... takže po mně jistě chceš povolení, abys se nespálil, že Christiane? Ach můj drahý, NEDÁM!!!"

"Ne, nechci. Prostě půjdu. Nenechám si to ujít." ignoroval Anarďanku a udělal krok směrem k "A".

"Ne! Dobře, povolení máš. Stačí?" zastavila ho Vanessa. Zvláštní, jak si to ti Sarahští vždycky všechno vydupají a prostě vždycky dostanou, co chtějí. Já jsem sice mnohem lepší člověk, dokonalá, chytrá a slavná, ale stejně vždycky dostanu to, co nechci.

Pohled Madilim

Pche. Tak fajn, stejně se jim nějak povedlo mě přesvědčit. To je asi ta vidina dobrodružství a boje! A nevím proč, ale prostě základní podmínkou je Christian Sarahský. Nevím proč. Snad ta sentimentalistka ve mně ho chce mít nablízku? Pche. Ale jasné je, že se od něj ani nehnu, teda do té doby, než si mně Nikk zavolá do svého paláce pro další instrukce.

A doufám, že při té příležitosti vyřeší i Elenis. Dělá se mi blbě z představy, že za plus mínus čtrnáct hodin omdlím a probudím se jako ona! A co bude mimochodem ten den, co bude při smyslech ona se mnou? Budu trčet v našem podvědomí a inteligentně zírat do blba, či co? Jo, už to tak bude. Sakra, život vražedkyně (která zatím ještě nikoho nezabila) s rozdvojenou osobností stojí vážně za smradlavou ponožku, fakt.

Takže kdo se mnou půjde na temnou výpravu? Christian, Smith I., ta pitomá "vyvolená", Sisi, Tim a Theodort? No, většinu z nich neznám, ale Christian mi už o nich stačil něco vyprávět a navíc Elenisino podvědomí. Mám celkem přehled. A Thea jsem navíc (myslím) že už zahlédla. Něco se mi na něm nezdá. Co jediného je horší než sentimentalista? Sentimentalista a ještě k tomu pitomec! Pche. Ale stejně je na něm něco... stejného jako Elenis. Nedokážu to popsat. Nevím ani co to je. Co vlastně vím? Proč přemýšlet nad takovými pitomostmi? Proč přemýšlet? Myšlení je k ničemu!

Vanessa se zasmála, to dvounohé prase za ní se tvářilo prostě jako dvounohé prase a ten Sarahský, kterého jsem sundala z pole před chvílí se ještě nevrátil. Vládkyně zla pokynula ke vchodu do budovy naproti.

Pche! Vanessa- vládkyně zla! Christian- vládce zla! Elenis- vládkyně zla! Nikki- vládkyně zla! A já? Madilim- poskok zla. Asi na stejné úrovni jako Lee, akorát že u jiného tábora. Proč jen poskok?! Nezasloužím si lepší pozici? Já chci být taky vládkyně! Zasloužím si to! Jsem zlá a dokonalá vražedkyně!

Pohled Mayin deník

Christian se arogantně a sebevědomě ušklíbl, Madilim se usmála asi tak mile, jako se had culí na myšky a pomalu se vydali směrem anardská ambasáda. Mi se tam tak nechce! Ale moje nohy byly patrně jiného názoru, protože jsem se loudala za nimi.

Zázrak, jak Vannini poskoci pracují rychle, že? Když jsme s námahou přešli nádvoří (mimoto, na naší straně se mezitím seskupili všichni zbývající Sarahští tikiri, a vrhali závistivé pohledy a dávali se do hádek s Vanessou a spol.), hned u dveří nás čekali Theo (juchů!), Sisi (no juchů...), John Smith a Tim. Můj bratr se sice netvářil moc nadšeně, ale to se on netváří nikdy, takže. Ale byl tam i někdo, koho by jste tam za dobro světa nečekali.

Ten srandovní šlechtic z Gillova pohřbu stál vedle ostatních a zmateně se šklebil. Co tu dělá?

"Ty jsi ještě zde? Stačí ti, když tě zdvořile požádám o odchod, či chceš sepsat oficiální vyhoštění z dimenze?" pronesl Christian namyšleně.

"Jo sem. Máš problém?!" odpověděl cizinec statečně.

"Jestli já mám problémy? Pche. Raději se nevyjadřuji. Víš o tom, že jsi hanbou rodu Proximijských?"

"A ty sobeckej zakompexovanej blbeček s pitomým jménem?"

"Asi jsem vážně poněkud přihlouplý, avšak čí že to jméno je zde pitomé, Květinoslave?" odsekl Christian se zdviženým obočím. Květinoslav? To je vážně jméno?

"Christian je opičí jméno! A sem o rok starší!"

"Opičí? To řekni lidu země jménem Anglie, kde je to desáté nejpoužívanější jméno, či si to zkus navrhnout mým předkům. A nejste s Theodortem Smithem nějak příbuzní? Pak by se to totiž dalo svést na rodinnou demenci." odpálkoval ho Christian.

"Co? Řekl někdo mé jméno?" ozval se Theo a strhla se taková hádka, jaká ještě v historii nebyla.

Christian, Květinoslav a Theodor překřikovali jeden druhého, kdo je pitomější, kdo má směšnější jméno, kdo je mocnějším králem (totiž, Saraha, versus Proxima versus pravděpodobně stará bela) a kdo komu vyhlásí válku. Potom se s nadšením přidala i Madilim a začala hádavě přesvědčovat všechny, že ona je zlo a ostatní se hold můžou jít vycpat. No prostě blázinec! Já se z nich zvencnu! Mohla jsem použít svou děsivou sílu, já vím, ale nějak se mi nechtělo. Kde je Elenis, když ji smrtelník obyčejný potřebuje? Tuhle hádku dokáže zatrhnout jenom ona! A Madilim se nějak do řešení situace taky neměla...

"Ach, tak ty jsi vážně tak pitomý, jak vypadáš? Kdybychom my, Saražané chtěli, vymazali bychom Proximu již dávno z širého vesmíru! A Theodorte, já jsem právoplatným králem, ty jsi pouze právoplatný pitomeček!-"

"DOST! Ztichněte!" vykřikla jsem a překvapivě všechno ztichlo a pár "mých přátel" se dokonce zatvářilo prvotřídně vystrašeně. Jupí! Vyšlo to! Je hezké být mnou a život je super!

Pfuj. Hitparáda naivních myšlenek? Všechen ten nechutný a záhadně nabytý optimismus byl najednou ten tam. Naše šílená skupinka totiž vyrážela vstříc schodům vedoucím do sklepení. Ach. Jo. Morbidita na mně útočila ze všech směrů, světla se tenčila a vůbec to tu nějak divně temnělo. Samozřejmě, rubíny byly samozřejmostí a jinak to byl prostě tunel. Souměrný, pravoúhlý, dva metry široký, tři metry vysoký, X kilometrů dlouhý, tunel. Fajn. A světlo na jeho konci nikde!

Nebo to bylo spíše tím, že jsem na jeho konec zdaleka nedohlédla... má to vůbec nějaký? Ukousávala jsem se strachy a depresí, nebyla jsem avšak jediná.

"Kdyby nebyl vzduch zde přesycen Anardskými, bylo by tady nádherně, nemyslíte? Ta temnota je tolik magická, uklidňující a energií nabíjející!" rozplýval se Christian. Divná to bytost.

"Dokonalé prostředí pro nájemné vražedkyně!" přidala se zlé já jeho manželky. No, to má pravdu. Tady se může líbit akorát tak Sarahsko-Gamiérovým, Anardským a nájemným vražedkyním. Nám, normálním to způsobuje migrénu a halucinace. Hele, kachna!

"Já se moc bojím... a vůbec nic nevidím... já tu nechcu být!" řekl Theo. Ó, první člověk rozumný! A co ostatní? Sisi se zaobírala užitečným vřeštěním, Tim celkem ničím, John Smith se přidal ke Globální pohromě, že má hlad a Květinoslav? Ten blb se opět pokoušel sabotovat světový mír a to konkrétně tak, že sáhodlouze "vyprávěl" Madilim o svých úžasných dobrodružstvích. Na tom by nebylo nic špatného (teda když pomineme to, že se mu podařilo Saražanku skoro uspat), kdyby to ovšem neslyšel Chriss. Mladý král se ho okamžitě začal snažit nějak překonat a strhla se hádka ve stylu:

"A pak jsem jednou ranou zabil sedmihlavého draka!"

"Vážně? Že se nestydíš, barbare. Draci jsou magičtí! A mimoto, jak zabil? Vsadím se, že ten drak zemřel smíchy."

"... a tak jsem zahnal armádu obrů!"

"To je toho. Já jich již zahnal miliony! A když mi bylo třináct, sám a pouze sám jsem dokázal překazit plány Wala Ibanů na ovládnutí Elmery!"

"Jo, jasně... a jak byli ti obři velcí?"

"Nezměrně a nezměřitelně!"

Tak to vidíte...

Jak dlouho už jdeme? Racionální část mého mozku to počítala v minutách, otrávená v hodinách a nohy v týdnech. Všechno mě bolelo, morbidita deptala a měla jsem pocit, že už neujdu ani krok. Sisi se už dávno jenom vlekla a Theo se Smithem starším taky. Ale od čeho jsem vyvolená? Od toho, abych rozkazovala? Bingo.

"Stop! Vyhlašuju přestávku!" křikla jsem. A zkuste mi někdo odporovat.

Cesty jinými světy kapitola 24.

5. května 2013 v 13:58 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Mnozí z vás se právě teď podívali na obrazovku, převrátili oči a raději stránku s blogem zavřeli. Už zase ta Černobílá pitomka otravuje kyberprostor s další kapitolou té její "knihy"? No, bude to už tak... Omluvte prosím šílenost, podivnost a pravopisné chyby (většina kapitoly psána o půlnoci) a doufám, že se vám to bude líbit. Ještě možno dodat, že začátek je psán z pohledu Madilim, pak se pohled přepíná opět na Mayu, tak se v tom prosím zkuste vyznat.

Kapitola 24: O drastické hádce mozkostromů, spolku Rebelských potravin a strašně zákeřném smetáku

Snažila jsem se ze všech sil soustředit jen na to, že mám hrozný hlad a jak je nelytijská životní energie chutná a nesoustředit se na jeho modré oči a na starostlivý výraz v nich. První pokus byl neúspěšný. Jsem vražedkyně a měla bych zabít kohokoli a za jakýkoliv okolností! Nejsem sentimentalistka! Zavřela jsem oči a když jsem je opět otevřela, neviděla jsem zrakem lidské bytosti, ale zrakem lovce. Neviděla jsem Christiana Sarahského, jak sedí vedle mě, skoro mně objímá a čeká, až řeknu něco v tom smyslu, že jsem v pořádku. Viděla jsem pouhou tečku červené životní energie. Nelytium. Nelytia umějí vzdorovat. Tohle je asi stejně silné jako já. Můžu to risknout a začít vysávat jeho energii, nebo taky ne.

No co, risk je zisk. Soustředila jsem se a cítila blahodárnou energii, která mi celkem chyběla. Po chvíli jsem se cítila dokonale nabitá silou a prostě nadmíru energicky. Kdybych nebyla já, řekla bych, že bych zvládla zaběhnout milion maratónů, ale to já zvládnu za každé situace, takže se asi nepočítá. Kdysi někdo Elenis řekl, že my nelytia jsme opravdu zoufalé bytosti a někomu se zdáme odporné. Naše nadpřirozené schopnosti, krása a nesmrtelnost je vyvážena tím, že umíráme. A umíráme rychle. Umírat je naše přirozenost. Proto musíme čerpat život z jiných, aby ten náš nevyhasl. A to se musí opakovat pořád a pořád dokola, protože z nás síla k životu pořád uniká, vysychá a slábne... a já teď sílím na úkor Christiana Sarahského. Je to kruté. Asi ho to bolí. Asi dost.

Ale necítím, že by se nějak bránil. Proč se nebrání? Já na jeho místě bych o svůj život bojovala!

Přestaň! Dost! slyšela jsem hlas ve své hlavě. Vlastní hlas!

Elenis? Sklapni! A v tom jsem ucítila, jak mě něco donutilo přestat.

Přestat s čím? Co jsem dělala posledních pět minut? Nic si nepamatuju! Ach ne! Oči mi zase zhasly a strašlivě mně rozbolela hlava. Chtělo se mi spát. Moc spát. Usnout. Musím usnout. Chrrr....

Hned jak jsem přistála, něco se na mně vrhlo. Hodilo to se mnou o stěnu, škrábalo to, a prostě se to se mnou pralo. Pche... s odbornicí na zabíjení? Vážně si to myslí, že mně to přepere? Okamžitě jsem vrátila ránu, uhodila to vší silou a odběhla do jisté vzdálenosti, abych se mohla předvést a přišpendlit to dýkou k zemi. Uh, já přece dýku nemám!

Ale to nebyl jediný problém. To se pohybovalo nejméně stejně rychle, jako já. Tak rychle, že jsem neviděla, co to je. To není možné! Já jsem nejrychlejší bytostí v dimenzi! Jsem rychlejší než světlo, zvuk a cokoli jiného! Pořád jsme se prali. Fackovali se, házeli s sebou navzájem o zdi a bili se, avšak v takové rychlosti, že jsem pořád nevěděla, koho že se to snažím tak vehementně zmlátit.

"Kdo jsi?" zeptala jsem se a bitka se na chvíli zastavila. Aha. To jsem mohla čekat.

"Podle Christiana jsem prý ty. Pche. Ty jsi Christiana málem zabila, mrcho!" osočila se na mně Elenis.

"Sentimentalistická krávo! Mi je nějaký Christian ukradený!"

"Já jsem podle tebe kráva?! Jo, ale mi ne!"

"Jo, jsi kráva, ty debilní é... mozkostrome! A vždyť je to jen sentimentalista a těch je na světě milión!"

"Mozkostrome?! Kytkokniho! To teda ne! A navíc nezdá se ti, že moc používáš slovo "sentimentalista", ty pitomko?"

"A ty zase slovo "Christian", ty pokrytecká debilní ponožko! A já nejsem kytkokniha, na rozdíl od tebe!" odpálkovala jsem ji. Tedy ehm...sama sebe....

"Co?! A "Christian" je jméno, ne slovo! A kdo je u tebe ponožka, ty čelenko!"

"A co si myslíš, že jsou jména, když ne slova? A s tou čelenkou to přeháníš, ty prohnaná židle!"

"Irelevantní, triviální, nesystematická, iracionální, sadistická lampo! A ne, jména jsou jména!" seřvala mně ta kráva.

"Ne, ne! Jména jsou slova! A cos to říkala za tu patlaninu na začátku? Co znamená "irelevantní, triviální, nesystematická, iracionální a sadistická"?"

"Nevím, trávím moc času s Christianem. Ale asi jsou to nadávky."

"Zase jsi řekla "Christian"! Budu si někam zapisovat čárky, kolikrát to schválně ještě řekneš!" navrhla jsem. Grrr, ta Elenis (pardon, já) mě tak štve!

"A jo, ty nabarvená ovce, kde to vlastně jsme?"

"V našem podvědomí. Není tu nic! Líbí se ti tu? Budeš tu, když budu já na řadě a když spíme. A za pár hodin se už střídáme!"

"Neraduj se. Je devět ráno."

"Tak sakra. Tady je taková nuda a čas tu ubíhá tak pomalu!" stěžovala si. Kéž bych se už probudila!

Elenis si najednou vzpomněla, proč mně přepadla a zasyčela.

"Jo a jestli se jen dotkneš Christiana, tak spáchám sebevraždu a jsi tam, kde slunce ani neznají, natož aby tam svítilo!"

"Nápodobně, ty nesouměrná amazonko!" zavrčela jsem. Debilka sentimentální!

A v tom jsem se konečně probudila. Opět v pokoji, s Christianem Sarahským, který doufám ještě žije. Nevím proč doufám. Není to jedno?

"Madilim? Měl jsem o tebe starost. Nestalo se ti nic?"

"Mně? Něco stát? Já jsem tě málem zabila a mně se něco stalo?" opáčila jsem rozladěně.

"Žiji. Kde se stala chyba? Navíc jsi to nebyla ty, ale Nicolleta."

"Naivko. Chtěla jsem tě zabít!"

"Já toho chtěl... soukromou planetu, obřího slona a planetu pro toho slona." odseknul Elenisin (teda dobře, můj) manžel s úsměvem.

"Proč ne rovnou dimenzi? A jakou bude mít ten slon barvu?" oplatila jsem mu slonování a taktéž se na něj usmála.

"Hmm, co třeba smaragdové puntíky a černé pruhy?"

"Ne, smaragdová se mi nelíbí. Karmínová? Jo a kolik že potřebujeme těch planet?"

"Nemám zdání. Dvě? Jednu pro slony, druhou pro nás. Ačkoli, nebude tam trošku prázdno?"

"Tři. Já budu klidně bydlet s tebou, ale můj slon se o nic dělit nebude!" ukončila jsem debatu.

Pche. Já toho Christiana Sarahského vážně nechápu. Buď je přehnaně statečný, naivní, nebo pitomý. Jedno z toho určitě. Pokusila jsem se ho zabít! Ale to je podle něj asi jen zanedbatelný detail. Nevím, ale já bych na jeho místě utíkala. Rozhodně bych neseděla se mnou na pohovce a nediskutovala bych klidně o slonech! I když, neříkám, že se mi ten rozhovor nelíbí, není nad to chvíli jen tak kecat o ničem.

"Měli bychom jít, za deset minut máme diplomatické jednání s slepičími mozečky." prohlásil Christian.

"Slepičími mozečky?"

"Ano, slangové označení pro anarďany. Inspirováno podivuhodnou inteligencí většiny z nich." vysvětlil mi.

Mezitím pohled Mayin deník

Ponurá světla vystihovala ponurou náladu místnosti. Já nesnáším ponuré věci! Rozhodla jsem se k radikálnímu kroku. Je to jednoduché. Uteču! Nenechám se už dál utiskovat a nutit do záchrany světa! Vždyť je to nebezpečné!

Theo, John Smith,Tim a Globální pohroma byli jako jediní zváni. Na cože? To je jednoduché. Uspořádala jsem konferenci a chci naplánovat náš útěk.

"No, kdy utečeme?"

"Co třeba teď?" navrhl Theo.

"Ne, je tu přece Vanessa. Co třeba zítra?" pokračovala jsem v inteligentním rozhovoru.

A nebude to zanedbání nějaké povinnosti? Co se stane se světem, když ho nezachráním? Zanikne? Doufám, že ne... kde bych potom žila? Nevím jak vy, ale já v časoprostoru žít nechci. No, myslím, že by jsme tam my, smrtelníci obyčejní ani dlouho nepřežili...

To je jedno. Tim se bázlivě krčil na rubínové židli a Sisi si opět k nevoli všech začala něco pobrukovat. Grrr!

"Jak si budeme říkat?"

"Maya, Theo, Sisi a Tim?" podal návrh chytrý blonďák.

"Ale ne, potřebujeme nějaký speciální název pro náš tajný klub, aby Sarahští nepoznali, o čem se mluví. Takhle jim to docvakne!"

"Anti-Sarahští?-"

"Útěkáři?-"

"Rebelské potraviny?-"

"Lak na vlasy!-"

"Spolek normálních!-"

No, nemohla jsem se rozhodnout. Jelikož jsem tady vyvolená, asi jsem i velitelka a měla bych teoreticky rozhodnout o názvu, ale moc se mi nechce.

Seděla jsem proto zaraženě na židli a pozorovala Thea, jak se snaží setřást Trixie z hlavy. Počkat! Trixie! To je zákeřná kočičí špionka a vše co slyšela vyžvaní Christianovi! Grrr! Musím to předkeřné nic chytit!

Vstala jsem ze židle. Trixie seskočila na zem. Založila jsem si ruce v bok. Varovně švihla ocasem. Měřily jsme jedna druhou pohledem. Drama na entou. Lapla jsem po ní, že ji chytím, ale ona utekla. Běžela ven ze dveří! Ne! Nesmí se dostat k Sarahským! Okamžitě jsem nasadila svou obdivuhodnou rychlost přiopilého šneka a rozběhla se za ní.

Vidím jí! Ten pitomý, šedý smeták mi útěk nezkazí! Po chvíli bezhlavé honičky jsem uklouzla a rozpleskla se o zem. Kočka se sportovně zastavila, provokativně si sedla a začala si olizovat tlapku. To jí neprojde! A navíc jsem si asi roztrhla ty fajnové šaty...

Zatím co jsem se atleticky zvedala, Trixie to už asi nevydržela, stočila se do klubíčka a pravděpodobně usnula. Jaká ignorace! Rozhodla jsem se jí dát co proto a rozběhla se plnou parou vpřed. Uběhla jsem dvě chodby s velice vítězoslavným úsměvem a slastným pocitem, že jsem ten smeták převezla. Než mi teda došlo, že jsem ji měla chytit, ne předběhnout. Chyba systému...

Chtěla jsem se pro ni vrátit, ale možná jsem to trochu nedomyslela- možná jsem se totiž trochu ztratila... kudy jsem šla sem, tudy půjdu zpátky. Jo, ale bylo to vpravo, nebo vlevo? Vždyť ty chodby jsou všechny stejné! Z nesnází mně dostalo až drzé, kočičí mňouknutí.

Otočila jsem se a spatřila Trixie, očividně dobře pobavenou, stojící připravená vždy se dát na úprk a vyvolat další honičku. Grrr! Já to koště jednou přetrhnu! Tedy pardon, kočku...

Mám toho dost! To zvíře pořád postávalo před mohutnými dveřmi. Vyřídím to jednou pro vždy.

"KRABÍ POMSTA!" vykřikla jsem na celé kolo, rozběhla se a skočila. Bohužel, nezasáhla jsem kočku (bezpečně jsem ji přeletěla), ale dveře. Ty se nárazem otevřely a já přepadla na nějaké nádvoří. Bylo velice podivné, vlastně rozdělené na dvě části, lišící se akorát tak dlaždicemi. První polovina měla na každé dlaždici rubínové "S", druhá polovina "A". A šok! Naproti nám se tyčila úplně stejná rubínová budova, jako z které jsem před chvílí vyskočila! Až na tu dlažbu byly obě poloviny stejné, dokonale osově souměrné!

A smích. Jo, smějou se mi. Co jsem udělala trapného? Pouze jsem proskočila dveřmi, s krabím pokřikem a přistála pohodlně na zadku. Dobře, možná to je trochu trapas, ale alespoň bude mít Demetri co vyprávět. Totiž, nádvoří nebylo prázdné, ani zdaleka...

No juchů. Přesně před tou pěticí jsem se vždycky chtěla ztrapnit. Christian a Elenis Sarahští, Lee, Ryno a Vanessa Anardská. Zvláště Vanessa a Elenis (!) se chechtaly jako pominuté.

"Máš jedenáct minut, pět vteřin a osm setin zpoždění. Být tebou bych se vždy snažil býti dochvilný, neboť již tak jsi vyvolená na baterky." sepsul mně modroočko. Na baterky? Pche! Hlavně že on je dokonalý! A Elenis je dneska vážně divná.

Všimla jsem si, že jsme rovnoměrně rozděleni. Chriss, Niss a já jsme na "S" a Vann, Lee a Ryno na "A". Divné.

"Začneme, Christiane? Jo, ještě chci mezi námi přivítat Madilim a požádat ji, aby si přestoupila na naší stranu nádvoří. Vždyť tě to musí strašně pálit, stát vedle těch sentimentalistů, drahá kolegyně! Nebo že by jsi, mladá Madilim, byla taky PITOMÝ, ROZKOUSATELNÝ ČERV?! Teda promiň, Chriss červ není. Pro tebe to platí taky, Christiane. Čekám." prohlásila Vanessa. Cože? Já nejsem Madilim a ani ji neznám! Tady žádná Madilim není! A navíc nejsem rozkousatelná!

"Nech mně laskavě žít. Já si stojím kde chci. Říkám si co chci, dělám si co chci a sloužím Nicolletě!" odsekla... Elenis? Co? Takže...é...to není Elenis, ale nějaká Madilim? Zdá se mi to, nebo jsou čím dál, tím divnější? Už si i mění jména!