"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Absolutní konec, či snad ne? Kapitola 2.

24. května 2013 v 22:39 | Kate Černobílá |  Absolutní konec, či snad ne?

Druhá kapitola, druhá část téhle "povídky". No, poněkud o ničem, divná a vysvětlovací. Doufám, že se vám to bude líbit.
Absolutní konec, či snad ne? Kapitola 2., aneb když máte zachránit svět, povětšinou se vás nikdo neptá, jestli s tím souhlasíte
Něco jsem uslyšela, jak něčím šramotí v mém pokoji! Sakra, mělo mě napadnout, že když budu hodinu šaškovat s dělem a nostalgicky vzpomínat, to něco se už dávno dostane přes trochu slámy do domu a bude dělat paseku.

Když jsem ale o pět minut později, celá udýchaná rozrazila dveře pokoje, po vetřelci ani stopy, pouze záblesk bílých vlasů v chodbě, mizejících za rohem. V tom se můj pohled zatoulal ke stěně a já vykřikla. V omítce bylo dýkou vyryté jen jedno slovo. To slovo nedávalo smysl. Ale tomu, kdo mi zničil stěnu asi smysl dávalo.

Pomsta!

A pod tím zabodnutá dýka. Co to má znamenat? Musím vypátrat viníka, dát mu kýbl s barvou a ať si pěkně vylíže, co rozlil. Já to opravovat teda nebudu. Co jsem? Natěrač?

A mimoto jsem špinavá od toho zatraceného děla. Měla bych se jít umýt. Naštěstí koupelnu máme- dokonce i s umyvadlem! No víte, luxus...

Vešla jsem, nadechla jsem se, vykřikla, vydechla a zrudla vzteky. Co...to...má...jako...být?! U mého umyvadla už dávno někdo stál, mračil se na sebe do zrcadla a česal si dlouhé, rovné a velice světle blond vlasy (mým hřebenem!).

Ona tu nemá co dělat! Neměla se náhodou rozplynout? Ještě před několika lety bych z její přítomnosti byla celá paf, rozplývala bych se a chtěla po ní autogram. Samozřejmě, závist přetrvává. Řekněte, vy by jste jí nezáviděli? Vysoká, štíhlá, nadpřirozeně krásná blondýna, v sice roztrhaných, ale stejně sakra drahých, černých šatech a se šelmovsky zelenýma očima a skvrnami od krve téměř všude přitahuje pozornost, nemyslíte? Já jsem její pravý opak. Drobná, tmavá, s kudrnatými tmavě hnědými vlasy a šaty s velkou kachnou na potisku.

Rozhodla jsem se nedělat žádné prudké pohyby. Je strašně nebezpečná! Nevyrovnaná a trpí rozdvojenou osobností, závislostí na alkoholu, vražednými sklony a podobně! V jednom povrchním časopise jsem dokonce nedávno četla, že je to zombie (a mimoto vím, že umí sakra dobře zacházet s dýkou a je rychlejší než zvuk, rychlejší než světlo, rychlejší než cokoli)! Hrůza! A já ji nechala vniknout do domu!

"Co tu děláš?!"

"Češu se. Nediv se, kdybys musela povraždit dvaceti člennou jednotku novocivilizačních vojáků, co přišli zabrat Sarahský hrad, taky by jsi se rozcuchala." prohlásila (doufám že) Elenis v odpověď. Cožeto?! Ona zabila jen za dnešek dvacet lidí! Novocivilizace je výraz pro nové národy, které přišly zabrat místo po Saražanech, Anarďanech a tikiri.

"Ne, ale proč si přišla sem? Nechci tě tu! Vypadni! A jak to, že tebe nevymazali?"

"Potřebuji tě. Neodejdu. Bohužel Sarahští stihli, když se dozvěděli, že...že budou zničeni, zajít na příslušné úřady a bez mého vědomí mi znovu změnit národnost na elsijskou. Elsiané přežili. Národ dobra."

"No to je přece skvělé! Tak si žij blaze a nech mě být." odsekla jsem.

"Ty to nechápeš? Přišla jsem téměř o všechno! Zabili mou rodinu-hůře, oni ji smazali! Christian a ostatní přišli o posmrtný život, už prostě neexistují! A Sarahský hrad bude otevřen veřejnosti jako turistická atrakce! Ale to se změní! Já půjdu na Světlo (sídlo rady mírovládců) a sjednám nápravu! Nebo se alespoň pomstím!"

"A co já s tím?"

"No, přece půjdeš se mnou, ne?" zeptala se Elenis, jako by to snad byla samozřejmost. Já s ní nikam nepůjdu! To, že chce sobecky zpátky svou rodinu je jen a jen její problém a já nechci, aby to skončilo jako minule! Totiž, když jsem minule kývla někomu, jako že mu pomůžu něco zachránit, zvrhlo se to v nebezpečnou, měsíc trvající, šílenou výpravu při které mi nespočet krát šlo o život! Byly tam sny, z kterých se nešlo probudit, nechali mě oživovat železo, porážet obry a jednou mě dokonce přemístili v čase!

"Trhni si."

"No tak! Mayo, prosím! Já a Deborah to samy nezvládneme! Prosím! Bude to úplná brnkačka, jen se dostaneme k Adrianovi a ostatním rebelům a ti nás přemístí na Světlo! Pak prostě svrhneme Hannah a napravíme tu hroznou vraždu! Jednoduché! Záležitost několika dnů! Prosím!" prosila bývalá královna. Měla jsem skvělý pocit z toho, vidět jí takhle poníženou.

"Ne, prostě ne! Nechci ti pomoct, jsem spokojená takhle! Stejně jsem Sarahské nikdy neměla ráda."

"Je mi to moc líto, Mayo. Byla jsi moje kamarádka. Já jsem opravdu nechtěla, ale musím. Dohnala jsi mě k tomu. Dobrou noc." slyšela jsem ještě tu mrchu, než jsem viděla už jen dýku, letící rukojetí ke mně. Samozřejmě, nemohla jsem uhnout. Zmínila jsem se už, jak je Elenis rychlá a přesná v práci s dýkami a noži? Zbraň mě udeřila do spánku a já omdlela.

Když jsem otevřela oči, ležela jsem někde na slámě a hlava mě bolela jako sto čertů. Svět se kolem mě točil a koně, kteří táhli vůz schválně skákali do každé sebemenší propadliny, aby to co nejvíce drncalo. Počkat! Koně? Vůz? Já jedu ve voze! Já jedu ve voze pryč. No juchů.

Po chvíli mi to došlo- ta mrcha mě unesla! Unesla mně! Omráčila a odvezla na voze pryč! Pryč na tu svou vyšinutou výpravu na záchranu několika vyšinutých národů!

"Maya se probudila. Vypadá v pořádku. Měli bychom zastavit a omluvit se jí. Mě to mrzí." ozval se někdo a ten někdo nebyla blonďatá vražedkyně. Vtip byl v tom, že Deborah mluví řečí zvanou neonilština a myslí si, že já neonilsky neumím. Nebo spíše ona neumí anglicky...

Deborah je drobná, usměvavá a optimistická Asiatka (s předky zdaleka nejen na vaší planetě, tady a tam ve Finsku, Japonsku, na Hawai, Egyptě, Jihoafrické republice a v Itálii) s až příliš milou a dobrosrdečnou povahou. Stejně jako Elenis je nepokrevní Sarahská (přivdala se nedávno) a pravděpodobně ji stihli zachránit a taky přepsat na původní národnost.

"Asi v pořádku bude. Doufám. Snad jsem ji nepraštila moc... bez ní nezachráníme ostatní! Ale nedělám to kvůli tomu triliónu lidí, ale jen kvůli Christianovi, nejsem sentimentalistka a té sobecké krávě se omlouvat nebudu. Já se nikomu neomlouvám." odpověděla Madilim. Aha, takže jsem spala celý den. Ty dvě seděly pohodlně na koních.

"Tak ji alespoň necháme jet s námi a vozík odpojíme, ať ulevíme koním. Chudinky musí táhnout. Je mi jich moc líto." prohlásila Japonka prosebně. Aha, takže i Deborah se stará více o koně, než o mně.

"Já jsem tady taky!" připomněla jsem svou existenci. Anglicky.

"To víme! Já nemám slitování! Vyber si. Pojedeš s námi dobrovolně, nebo nepojedeš vůbec!" zavrčela na mně cvičená vražedkyně a jedním hbitým skokem přeskočila vedle mě, výraz nekompromisní, dýka tasena a na mně mířící. Ostřím, ne rukojetí.

"Tak nepojedu." rozhodla jsem. O co jde? Pohoda, ne?

"Myslela jsem to tak, že buď pojedeš, nebo tě zabiju!" tak v tom případě aha.

"Dob-bře, po-popojedu." zakoktala jsem. Čest a sláva důstojnosti a inteligentnímu působení na okolí!

V tom, jako by slyšel naši "hádku", někdo na něj podezřele inteligentně přiběhl k našemu povozu. Ten někdo byl mladý muž, celkem hezký, s platinově blond vlasy a hnědýma očima.

"Jak se opovažuješ přibližovat se ke mně na víc jak dvacet kilometrů!" rozkřikla se po něm jeho sestra.

"Ale Hvězdičko, nebuď tak zlá... tobě osobně jsem nic neudělal, sice jsem zabil tvého bratra a pokusil se zabít Christiana Sarahského, ale tebe ne." aha, jo. Já pořád zapomínám, že to už není Theodor. Byl na seznamu osob chráněných před vymazáním, stejně jako já. Theo, ne Theo. Jeho pravé jméno je nějak divné, nějaké citoslovce... Uh? Au? Ehm? Jedno z toho určitě.

"Nenávidím tě! A když jsme už u toho, co tu vlastně chceš?! Neříkej, že mé odpuštění! Nemáš! Nedostaneš! Nikdy! A NEŘÍKEJ MI HVĚZDIČKO!!!"

"Mám průšvih."

"Novinka! Já ti řeknu co je průšvih- poštval jsi si proti sobě mně, takže brzo natáhneš bačkory!" zasyčela Madilim.

"No tak ségra, uklidni se! Průšvih je, že jsem se nějak sám sebe omylem zablokoval a prostě nemůžu ven z tohohle těla a už navždy budu muset zůstat tvým bratrem, Theodorem Smithem!" prohlásil asi Ehm. Pak si odkašlal, je vidět, že z duše nerad mluví, natož takové proslovy.

Ani mi moc nevadí, že je Theo navždy pryč. Sice uznávám, kdysi jsem do něj byla tak trochu zamilovaná (proto se ocitl na listině zachráněných), ale byl trochu méně inteligentní... a stejně, Ehm je lepší.

Madilim polkla na prázdno. "Máš pravdu, to je pořádný průšvih." vydechla.

"A kam se chystáš? Ta Japonka- není to náhodou přesladká Debbie? Že by sbor uprchlic ze Sarahského hradu? A co tu ale pak dělá Maya?" zeptal se. Už jsem se nadechovala, že mu vysvětlím celý plán cesty, tak jak mi to řekla včera Elenis, ale Madilim mě předběhla.

"Nic mu neříkej, Mayo! Pro tebe nejedeme nikam! Zmiz, bratříčku!" prohlásila pohrdavě a poslední slovo téměř vyplivla, jed z ní přímo čišel.

"Jedeme za Adrianem, ten nás přemístí na Světlo a tam svrhneme Hannah a navrátíme Sarahu a Anard." řekla jsem stejně s jistým vítězným pocitem. Ehm se podíval na svou novou sestru a pak na mně a zlověstně se usmál.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Whitney Whitney | Web | 24. května 2013 v 22:50 | Reagovat

wow nádhera, máš talent! :O :3

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | E-mail | Web | 25. května 2013 v 12:04 | Reagovat

[1]: Děkuji moc.

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 27. května 2013 v 19:24 | Reagovat

Souhlasím, ohromný talent. A Maya mi vážně začíná připomínat Tarru...

4 Kate Černobílá Kate Černobílá | E-mail | Web | 27. května 2013 v 21:13 | Reagovat

[3]: Děkuji.
No a to s tou Tarrou- trochu... akorát, že Tarra má důvod. Prostě nechce zachraňovat svět, protože se nechce vázat a chce žít normálně (oprav mě prosím, nemám-li pravdu), zatím co Maye je prostě osud světa ukradený.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama