"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 24.

5. května 2013 v 13:58 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Mnozí z vás se právě teď podívali na obrazovku, převrátili oči a raději stránku s blogem zavřeli. Už zase ta Černobílá pitomka otravuje kyberprostor s další kapitolou té její "knihy"? No, bude to už tak... Omluvte prosím šílenost, podivnost a pravopisné chyby (většina kapitoly psána o půlnoci) a doufám, že se vám to bude líbit. Ještě možno dodat, že začátek je psán z pohledu Madilim, pak se pohled přepíná opět na Mayu, tak se v tom prosím zkuste vyznat.

Kapitola 24: O drastické hádce mozkostromů, spolku Rebelských potravin a strašně zákeřném smetáku

Snažila jsem se ze všech sil soustředit jen na to, že mám hrozný hlad a jak je nelytijská životní energie chutná a nesoustředit se na jeho modré oči a na starostlivý výraz v nich. První pokus byl neúspěšný. Jsem vražedkyně a měla bych zabít kohokoli a za jakýkoliv okolností! Nejsem sentimentalistka! Zavřela jsem oči a když jsem je opět otevřela, neviděla jsem zrakem lidské bytosti, ale zrakem lovce. Neviděla jsem Christiana Sarahského, jak sedí vedle mě, skoro mně objímá a čeká, až řeknu něco v tom smyslu, že jsem v pořádku. Viděla jsem pouhou tečku červené životní energie. Nelytium. Nelytia umějí vzdorovat. Tohle je asi stejně silné jako já. Můžu to risknout a začít vysávat jeho energii, nebo taky ne.

No co, risk je zisk. Soustředila jsem se a cítila blahodárnou energii, která mi celkem chyběla. Po chvíli jsem se cítila dokonale nabitá silou a prostě nadmíru energicky. Kdybych nebyla já, řekla bych, že bych zvládla zaběhnout milion maratónů, ale to já zvládnu za každé situace, takže se asi nepočítá. Kdysi někdo Elenis řekl, že my nelytia jsme opravdu zoufalé bytosti a někomu se zdáme odporné. Naše nadpřirozené schopnosti, krása a nesmrtelnost je vyvážena tím, že umíráme. A umíráme rychle. Umírat je naše přirozenost. Proto musíme čerpat život z jiných, aby ten náš nevyhasl. A to se musí opakovat pořád a pořád dokola, protože z nás síla k životu pořád uniká, vysychá a slábne... a já teď sílím na úkor Christiana Sarahského. Je to kruté. Asi ho to bolí. Asi dost.

Ale necítím, že by se nějak bránil. Proč se nebrání? Já na jeho místě bych o svůj život bojovala!

Přestaň! Dost! slyšela jsem hlas ve své hlavě. Vlastní hlas!

Elenis? Sklapni! A v tom jsem ucítila, jak mě něco donutilo přestat.

Přestat s čím? Co jsem dělala posledních pět minut? Nic si nepamatuju! Ach ne! Oči mi zase zhasly a strašlivě mně rozbolela hlava. Chtělo se mi spát. Moc spát. Usnout. Musím usnout. Chrrr....

Hned jak jsem přistála, něco se na mně vrhlo. Hodilo to se mnou o stěnu, škrábalo to, a prostě se to se mnou pralo. Pche... s odbornicí na zabíjení? Vážně si to myslí, že mně to přepere? Okamžitě jsem vrátila ránu, uhodila to vší silou a odběhla do jisté vzdálenosti, abych se mohla předvést a přišpendlit to dýkou k zemi. Uh, já přece dýku nemám!

Ale to nebyl jediný problém. To se pohybovalo nejméně stejně rychle, jako já. Tak rychle, že jsem neviděla, co to je. To není možné! Já jsem nejrychlejší bytostí v dimenzi! Jsem rychlejší než světlo, zvuk a cokoli jiného! Pořád jsme se prali. Fackovali se, házeli s sebou navzájem o zdi a bili se, avšak v takové rychlosti, že jsem pořád nevěděla, koho že se to snažím tak vehementně zmlátit.

"Kdo jsi?" zeptala jsem se a bitka se na chvíli zastavila. Aha. To jsem mohla čekat.

"Podle Christiana jsem prý ty. Pche. Ty jsi Christiana málem zabila, mrcho!" osočila se na mně Elenis.

"Sentimentalistická krávo! Mi je nějaký Christian ukradený!"

"Já jsem podle tebe kráva?! Jo, ale mi ne!"

"Jo, jsi kráva, ty debilní é... mozkostrome! A vždyť je to jen sentimentalista a těch je na světě milión!"

"Mozkostrome?! Kytkokniho! To teda ne! A navíc nezdá se ti, že moc používáš slovo "sentimentalista", ty pitomko?"

"A ty zase slovo "Christian", ty pokrytecká debilní ponožko! A já nejsem kytkokniha, na rozdíl od tebe!" odpálkovala jsem ji. Tedy ehm...sama sebe....

"Co?! A "Christian" je jméno, ne slovo! A kdo je u tebe ponožka, ty čelenko!"

"A co si myslíš, že jsou jména, když ne slova? A s tou čelenkou to přeháníš, ty prohnaná židle!"

"Irelevantní, triviální, nesystematická, iracionální, sadistická lampo! A ne, jména jsou jména!" seřvala mně ta kráva.

"Ne, ne! Jména jsou slova! A cos to říkala za tu patlaninu na začátku? Co znamená "irelevantní, triviální, nesystematická, iracionální a sadistická"?"

"Nevím, trávím moc času s Christianem. Ale asi jsou to nadávky."

"Zase jsi řekla "Christian"! Budu si někam zapisovat čárky, kolikrát to schválně ještě řekneš!" navrhla jsem. Grrr, ta Elenis (pardon, já) mě tak štve!

"A jo, ty nabarvená ovce, kde to vlastně jsme?"

"V našem podvědomí. Není tu nic! Líbí se ti tu? Budeš tu, když budu já na řadě a když spíme. A za pár hodin se už střídáme!"

"Neraduj se. Je devět ráno."

"Tak sakra. Tady je taková nuda a čas tu ubíhá tak pomalu!" stěžovala si. Kéž bych se už probudila!

Elenis si najednou vzpomněla, proč mně přepadla a zasyčela.

"Jo a jestli se jen dotkneš Christiana, tak spáchám sebevraždu a jsi tam, kde slunce ani neznají, natož aby tam svítilo!"

"Nápodobně, ty nesouměrná amazonko!" zavrčela jsem. Debilka sentimentální!

A v tom jsem se konečně probudila. Opět v pokoji, s Christianem Sarahským, který doufám ještě žije. Nevím proč doufám. Není to jedno?

"Madilim? Měl jsem o tebe starost. Nestalo se ti nic?"

"Mně? Něco stát? Já jsem tě málem zabila a mně se něco stalo?" opáčila jsem rozladěně.

"Žiji. Kde se stala chyba? Navíc jsi to nebyla ty, ale Nicolleta."

"Naivko. Chtěla jsem tě zabít!"

"Já toho chtěl... soukromou planetu, obřího slona a planetu pro toho slona." odseknul Elenisin (teda dobře, můj) manžel s úsměvem.

"Proč ne rovnou dimenzi? A jakou bude mít ten slon barvu?" oplatila jsem mu slonování a taktéž se na něj usmála.

"Hmm, co třeba smaragdové puntíky a černé pruhy?"

"Ne, smaragdová se mi nelíbí. Karmínová? Jo a kolik že potřebujeme těch planet?"

"Nemám zdání. Dvě? Jednu pro slony, druhou pro nás. Ačkoli, nebude tam trošku prázdno?"

"Tři. Já budu klidně bydlet s tebou, ale můj slon se o nic dělit nebude!" ukončila jsem debatu.

Pche. Já toho Christiana Sarahského vážně nechápu. Buď je přehnaně statečný, naivní, nebo pitomý. Jedno z toho určitě. Pokusila jsem se ho zabít! Ale to je podle něj asi jen zanedbatelný detail. Nevím, ale já bych na jeho místě utíkala. Rozhodně bych neseděla se mnou na pohovce a nediskutovala bych klidně o slonech! I když, neříkám, že se mi ten rozhovor nelíbí, není nad to chvíli jen tak kecat o ničem.

"Měli bychom jít, za deset minut máme diplomatické jednání s slepičími mozečky." prohlásil Christian.

"Slepičími mozečky?"

"Ano, slangové označení pro anarďany. Inspirováno podivuhodnou inteligencí většiny z nich." vysvětlil mi.

Mezitím pohled Mayin deník

Ponurá světla vystihovala ponurou náladu místnosti. Já nesnáším ponuré věci! Rozhodla jsem se k radikálnímu kroku. Je to jednoduché. Uteču! Nenechám se už dál utiskovat a nutit do záchrany světa! Vždyť je to nebezpečné!

Theo, John Smith,Tim a Globální pohroma byli jako jediní zváni. Na cože? To je jednoduché. Uspořádala jsem konferenci a chci naplánovat náš útěk.

"No, kdy utečeme?"

"Co třeba teď?" navrhl Theo.

"Ne, je tu přece Vanessa. Co třeba zítra?" pokračovala jsem v inteligentním rozhovoru.

A nebude to zanedbání nějaké povinnosti? Co se stane se světem, když ho nezachráním? Zanikne? Doufám, že ne... kde bych potom žila? Nevím jak vy, ale já v časoprostoru žít nechci. No, myslím, že by jsme tam my, smrtelníci obyčejní ani dlouho nepřežili...

To je jedno. Tim se bázlivě krčil na rubínové židli a Sisi si opět k nevoli všech začala něco pobrukovat. Grrr!

"Jak si budeme říkat?"

"Maya, Theo, Sisi a Tim?" podal návrh chytrý blonďák.

"Ale ne, potřebujeme nějaký speciální název pro náš tajný klub, aby Sarahští nepoznali, o čem se mluví. Takhle jim to docvakne!"

"Anti-Sarahští?-"

"Útěkáři?-"

"Rebelské potraviny?-"

"Lak na vlasy!-"

"Spolek normálních!-"

No, nemohla jsem se rozhodnout. Jelikož jsem tady vyvolená, asi jsem i velitelka a měla bych teoreticky rozhodnout o názvu, ale moc se mi nechce.

Seděla jsem proto zaraženě na židli a pozorovala Thea, jak se snaží setřást Trixie z hlavy. Počkat! Trixie! To je zákeřná kočičí špionka a vše co slyšela vyžvaní Christianovi! Grrr! Musím to předkeřné nic chytit!

Vstala jsem ze židle. Trixie seskočila na zem. Založila jsem si ruce v bok. Varovně švihla ocasem. Měřily jsme jedna druhou pohledem. Drama na entou. Lapla jsem po ní, že ji chytím, ale ona utekla. Běžela ven ze dveří! Ne! Nesmí se dostat k Sarahským! Okamžitě jsem nasadila svou obdivuhodnou rychlost přiopilého šneka a rozběhla se za ní.

Vidím jí! Ten pitomý, šedý smeták mi útěk nezkazí! Po chvíli bezhlavé honičky jsem uklouzla a rozpleskla se o zem. Kočka se sportovně zastavila, provokativně si sedla a začala si olizovat tlapku. To jí neprojde! A navíc jsem si asi roztrhla ty fajnové šaty...

Zatím co jsem se atleticky zvedala, Trixie to už asi nevydržela, stočila se do klubíčka a pravděpodobně usnula. Jaká ignorace! Rozhodla jsem se jí dát co proto a rozběhla se plnou parou vpřed. Uběhla jsem dvě chodby s velice vítězoslavným úsměvem a slastným pocitem, že jsem ten smeták převezla. Než mi teda došlo, že jsem ji měla chytit, ne předběhnout. Chyba systému...

Chtěla jsem se pro ni vrátit, ale možná jsem to trochu nedomyslela- možná jsem se totiž trochu ztratila... kudy jsem šla sem, tudy půjdu zpátky. Jo, ale bylo to vpravo, nebo vlevo? Vždyť ty chodby jsou všechny stejné! Z nesnází mně dostalo až drzé, kočičí mňouknutí.

Otočila jsem se a spatřila Trixie, očividně dobře pobavenou, stojící připravená vždy se dát na úprk a vyvolat další honičku. Grrr! Já to koště jednou přetrhnu! Tedy pardon, kočku...

Mám toho dost! To zvíře pořád postávalo před mohutnými dveřmi. Vyřídím to jednou pro vždy.

"KRABÍ POMSTA!" vykřikla jsem na celé kolo, rozběhla se a skočila. Bohužel, nezasáhla jsem kočku (bezpečně jsem ji přeletěla), ale dveře. Ty se nárazem otevřely a já přepadla na nějaké nádvoří. Bylo velice podivné, vlastně rozdělené na dvě části, lišící se akorát tak dlaždicemi. První polovina měla na každé dlaždici rubínové "S", druhá polovina "A". A šok! Naproti nám se tyčila úplně stejná rubínová budova, jako z které jsem před chvílí vyskočila! Až na tu dlažbu byly obě poloviny stejné, dokonale osově souměrné!

A smích. Jo, smějou se mi. Co jsem udělala trapného? Pouze jsem proskočila dveřmi, s krabím pokřikem a přistála pohodlně na zadku. Dobře, možná to je trochu trapas, ale alespoň bude mít Demetri co vyprávět. Totiž, nádvoří nebylo prázdné, ani zdaleka...

No juchů. Přesně před tou pěticí jsem se vždycky chtěla ztrapnit. Christian a Elenis Sarahští, Lee, Ryno a Vanessa Anardská. Zvláště Vanessa a Elenis (!) se chechtaly jako pominuté.

"Máš jedenáct minut, pět vteřin a osm setin zpoždění. Být tebou bych se vždy snažil býti dochvilný, neboť již tak jsi vyvolená na baterky." sepsul mně modroočko. Na baterky? Pche! Hlavně že on je dokonalý! A Elenis je dneska vážně divná.

Všimla jsem si, že jsme rovnoměrně rozděleni. Chriss, Niss a já jsme na "S" a Vann, Lee a Ryno na "A". Divné.

"Začneme, Christiane? Jo, ještě chci mezi námi přivítat Madilim a požádat ji, aby si přestoupila na naší stranu nádvoří. Vždyť tě to musí strašně pálit, stát vedle těch sentimentalistů, drahá kolegyně! Nebo že by jsi, mladá Madilim, byla taky PITOMÝ, ROZKOUSATELNÝ ČERV?! Teda promiň, Chriss červ není. Pro tebe to platí taky, Christiane. Čekám." prohlásila Vanessa. Cože? Já nejsem Madilim a ani ji neznám! Tady žádná Madilim není! A navíc nejsem rozkousatelná!

"Nech mně laskavě žít. Já si stojím kde chci. Říkám si co chci, dělám si co chci a sloužím Nicolletě!" odsekla... Elenis? Co? Takže...é...to není Elenis, ale nějaká Madilim? Zdá se mi to, nebo jsou čím dál, tím divnější? Už si i mění jména!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 5. května 2013 v 19:39 | Reagovat

Páni. Čtu a zase v duchu nadávám sama sobě. Doufám, že někdy za sto let budu umět také psát tak dobře. Opravdu úžasné. Smekám a jen tak dál!

2 Adina.Weiss Adina.Weiss | 7. května 2013 v 19:19 | Reagovat

Ahoj Kate, to, co píšeš je vážně úúúžasnééé.... Máš vážně talent a taky skvělou fantazii, toho si važ a... jen tak dál, držím palce... :-D

3 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 8. května 2013 v 8:18 | Reagovat

Děkuji moc. Nevím, co jiného k tomu napsat, úplně mi došla slova. Jsem si jistá, že vy píšete také skvěle a ještě jednou děkuji.

[1]: To naopak já smím jen doufat, že za miliardu let budu umět psát z poloviny tak dobře jako ty. A navíc dobře víš, že tyhle debaty opravdu nemají pražádný smysl...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama