"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 26. část I.

18. května 2013 v 21:29 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Tak. Po dlouhé době další kapitola a ještě šílenější než obvykle. Bohužel, opět se to nevešlo do jednoho článku a budu to muset opět nešťastně rozdělit na dvě poloviny. Tak přeji hezké čtení, neboť první polovina téhle kapitoly je celkem o ničem.

Kapitola 26: Sloni letí! Nebo to jsou hadi? Aneb jak hrdinný Theodor opět "zachránil" situaci

Po chvíli bylo jasné, že mi přece jen nikdo odporovat nebude. Naše šílená výprava se podle zažitých zvyklostí rozeskupinkovala na skupinky po povětšinou dvou "lidech", sedli jsme si na zem (židle tady nevedou) no a znáte nás.

Christian a Madilim vedli sáhodlouhé psychologické rozhovory na téma "strana zla, nebo strana dobra?" a pak začali vtipkovat na účet Květinoslava, což se mi vůbec nelíbilo. Sisi kvílela v koutě a John Smith se vplížil k Madilim, která si zrovna zkoumala Elenisiny věci, vzal rubínový náhrdelník, který si sundala, aby si jej prohlédla a snědl ho. Asi omylem, možná si ho spletl s něčím, co se dá jíst. Náhodou, může si za to blondýna sama, má si dávat na své věci pozor.

"Ahoj!" uslyšela jsem něčí hlas vedle sebe.

"Ahoj Theo, jak se máš?" pozdravila jsem svého jediného kamaráda na téhle výpravě plné nepřátel.

"Dobře! A proč jdeme pro tu kytku?"

"Protože nás poslala Vanessa."

"Není to ta zmalovaná? Ta je ale přece zlá!"

"No, to je. Ale Christian, Elenis Madilim, Lail, Anne a Caroline jsou taky zlí." namítla jsem, jako by to nějak Anarďanku, nebo hůře ty jmenované Sarahské ospravedlňovalo.

"Chtějí nás zabít?" zeptal se Theo tupě.

Na to jsem vůbec nepomyslela! No jo, co když jo? To by byl přece přesně jejich styl! Pomůžeme jim osvobodit zem jejich spojenců a co oni za to? Mi se nechce umírat! Musím utéct! Teď! Namáhavě jsem vstala a jako blesk se dala do běhu. Teda alespoň jsem si myslela, že jsem jako blesk...

Oprava- namáhavě jsem vstala a jako šnek se dala do běhu. Musela jsem se po několika metrech zastavit, neboť mi dvě nejmenovaná nelytia zastoupila cestu. Oba. Jeden se díval pohrdavěji, než ten druhý.

"Také si myslíte, že tohle místo způsobuje v bytostech světla nebezpečnou paranoiditu, či jsem si toho všiml pouze já?" prohlásil Christian. Aha, to vysvětluje situaci! Tak já jsem podle něj paranoidní?!

On je zase hrozně naivní! Madilim patří někam hluboko do kriminálu, ne na naší výpravu! Možná, že měl pravdu. Opravdu jsem se cítila paranoidní. Vyděšená. K tomu ještě otrávená. Chtěla jsem domů a to hodně... zabíjela bych pro konec téhle směšné výpravy! Tak počkat, proč to neudělat?

Myslete si o mně, že jsem bezcitná. Nelítostná. Zkažená. Prohnilá. Možná, že vážně jsem. Morbidita na mě doléhala na plné obrátky.

Později jsem si uvědomovala, že ty myšlenky na to, že bych někoho zabila, jsem ani trochu nemyslela vážně, to bylo pouze tou divnou "jeskyní". Ale říkám- uvědomila jsem si to až později.

Mezitím jsem ovšem stačila vykřikovat blbosti typu-

"Christiane, tohle je tvůj poslední den! Zabiju tě!"

(následný výsměch- "Vážně? Již teď se strašlivě bojím. Pokusíš se mne unudit k smrti?")

"Já vás všechny nenávidím!"

(výstižná Madilimina reakce na tu prapitomost- "A nás to zajímá?")

A velké finále- v neposlední řadě:

"Krabi letí!"

(to se celá skupinka podívala tam, kde jsem hleděla já, aby ty imaginární kraby také viděli. Naštěstí tam byla neproniknutelná tma, takže nikdo neměl důkaz, že tam doopravdy nejsou)

Tedy, to s těmi kraby jsem si alespoň myslela. Madilim třeštila oči, aby lépe viděla, ale stejně jí to bylo na dvě věci, neboť její úroveň nelytijských schopností byla příliš nízká na to, aby prohlédla celou tu tmu. Oddechla jsem si. Lest s neexistujícími kraby nebude prozrazena. Ale to jsem zapomněla na Christiana...

Ta část mého mozku, která disponuje nějakou podivnou dovedností vědět i to, co nevím zase jednou přeprala tu část, která má schopnost ty věci bezostyšně bleskurychle zapomínat. V mysli mi proto vytanula informace- Sarahští vidí dokonale ve tmě. Možná ještě lépe než na světle. Co to znamená?

Eh? Že se jim vyplatí nosit tmavé sluneční brýle?

Ne, ty hlupačko. Znamená to, že Christian Sarahský dobře ví, že tam žádní krabi nejsou, prozradí to a budeš za blbku! Počkat, to ty vlastně jsi. odpovědělo To, avšak tentokrát naštěstí pouze v mé hlavě.

"Jak jsi to věděla, Mayo? Letohadi. Četl jsem o nich. Neměl jsem sice ponětí, že se mohou vyskytovat i magických prostorách, avšak dobře... pravděpodobně je posílá Vanessa." prohlásil modroočko šeptem. Tak on si z nás ještě střílí?

"Ale tam žádné letohrady nejsou!" chtěla jsem se sice začít dohadovat, ale Theo mě předběhl.

"Ach, gratuluji ti k zisku nočního vidění! A mimoto jsou hrozně citliví na zvuky a pokud přesáhneme určitou hlasitost-"

"Já po tmě nevidím, ale protože to tvrdíš ty, tak tam nejsou!" odporoval mu můj kamarád téměř jekotem.

"Budiž prosím zticha! Pokud by jsi nebyl tak tupá a neustále provokující ponožka, možná by ti to došlo, avšak vysoce o tom pochybuji!"

"Proč mám být ticho, ty nabílený stole?!" zavřeštěl Theodor. Mladý král ještě více zbledl, protože ho urazilo, že ho Theo nazval "nabíleným".

"Snad proto, že v té tmě za tebou poletuje roj letohadů, jenž nás chtějí všechny do jednoho zabít, ale hlavně proto, že mě štveš a s největší vážností mě již nebaví nadále poslouchat tvé primitivní vyjadřování, odpor vzbuzující idiotské názory a zbabělecké pištění, proto! Aproximativně, irelevantně, sloniti!" odříkal velmi z míry vyvedeně očividně bez sebe vzteky Christian.

"A co se stane, pokud teda přesáhneme tu hlasitost?" vložila jsem se do toho já, osoba rozumná.

"No... zaútočí. Nemusíte se bát, jsou úplně neškodní... asi tak rychlí jako já, uškrtí i dvakrát větší kořist než jsou oni sami a jediné jejich kousnutí je smrtelné." odpověděl otravný Saražan ledabyle. Co-co-cožeto?!

Asi pět minut bylo ticho. Dokonalé ticho. Nic se neopovážilo vydat jakýkoli zvuk. Dokonce i Smith starší na chvíli přestal jíst a jen tak stál, zamlkle jako myš, podobně jako my ostatní (jen si teď v ten divný okamžik za boha nedokážu vzpomenout, jestli jsou myši doopravdy zamlklé). Nic se ani nehýbalo. Lidé dýchali mělce a co nejtišeji. Nelytia vůbec.

V tom Theovi došel význam slov jeho nepřítele. Rozebral si to opravdu detailně a po té, co si vzpomněl na to, že "smrtelné" znamená "něco, co tě zabije", vytřeštil oči a začal vyděšeně ječet. Pořádně ječet. Vřeštět tak, že pískot požární sirény by vedle toho vypadal jako tichá, vážná hudba. Christian a Madilim si museli zacpat uši, jinak by totiž se svým zostřeným sluchem ohluchli.

Pak mému příteli pravděpodobně došly hlasivky, protože ztichl. Uf. Nelytia si oddechla, ale jako jediné dvě bojeschopné bytosti výpravy zůstala ostražitá. Madilim se téměř až sadisticky usmála, tak že připomínala svou sestru více než obvykle, v každé ruce jednu dýku a pravděpodobně si už spřádala ďábelské plány, jestli jimi první pozabíjí ty letohady, nebo nás. Christian tasil meč a ostražitě sledoval temné mračna něčeho temného za námi.

A v tom se to stalo. No, teď asi čekáte, že začnu popisovat, co se vlastně stalo. Vím já? No jo, pamatuji si jenom, jak jsem se rozběhla do bezpečí. Je tu vůbec někde bezpečno? Pryč od bitvy! Čím dál, tím lépe! Tak jsem si vesele zalezla do kouta, respektive jsem si vyčarovala takový ten papírový domeček, krychli jeden metr na výšku, jeden na šířku, přisunula ho ke zdi a skrčila se dovnitř.

Tak, a jsem v bezpečí! Chytré, ne? Jelikož jsem já, geniální myslitelka samozřejmě nezapomněla na okna, mohla jsem ze svého komického úkrytu dokonale sledovat bitvu a konečně vám popsat, co se vlastně dělo.

Tak jak Christian řekl, tak se stalo. Uběhlo pět sekund a už nalétávali. Letohadi. Musím říct, že ten, kdo je pojmenovával neměl absolutně žádnou fantazii. Byly to šedé, dlouhé, tlusté žížaly, které sice neměly křídla, ale to jim v žádném případě nezabraňovalo létat. Byli maximálně nechutní a já pomalu přestávala být tak přesvědčená, že je ubohý papírový domeček zadrží...

Naštěstí ale měli dosti práce s Christianem a Madilim. Nedalo se říci, kdo byl rychlejší, hadi nebo nelytia (nepočítám Starovou, ta povětšinou se k zákeřnému plazu rychle připlížila, zaútočila a bytost zla ani nevěděla, co jí zabilo). To Chriss si vynahrazoval chybějící rychlostní výhodu inteligencí, které měli letohadi naopak zatraceně málo...občas je nalákal, aby se srazili a omráčili se navzájem (víte, když se něco rychlého nehýbe, lépe se to zabíjí), jindy je nechal narazit do zdí...

A ostatní? Theo a Sisi vřeštěli a tím vytrvale přivolávali další a další letohady, Květinoslav vsadil na mou techniku a raději se schoval, Smith zkoušel nějakého hada chytit a zjistit, jestli je to k jídlu...

Pak už mi s té krve všude kolem začal přecházet zrak, tak jsem raději zavřela oči a zacpala si uši.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 The Archive Of Lost Dreams- TVD fanfiction The Archive Of Lost Dreams- TVD fanfiction | Web | 18. května 2013 v 21:36 | Reagovat

je to super

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | E-mail | Web | 18. května 2013 v 21:42 | Reagovat

[1]: Děkuji moc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama