"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 26. část II.

18. května 2013 v 21:35 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Druhá polovina šestadvacáté kapitoly. Místy tentokrát doopravdy připomíná telenovelu, je plná "šokujících" rodinných odhalení a levných happy-endů, takže varuji. I přesto bych bych vám avšak chtěla poděkovat za to, že to čtete (děkuji zvláště tobě Karin a i tobě Fráno, (pokud budeš mít tedy dosti trpělivosti prokousat se těmi dvaceti kapitolami před touhle), jsi opravdu má nejlepší internetová čtenářka (sice jediná, avšak to je detail), ačkoli jsi tady na tomhle blogu teprve krátce) a doufám že se vám bude i tahle kapitola líbit.


O patnáct minut později

Už se můžu podívat? Jsou letohadi zpacifikovaní? Nehrozí mi nějaké nebezpečí, když vystrčím nos z té směšné budky, ve které klečím? No, snad ne.

Tak jsem tedy "obratně" vylezla. No, řekněme, že jsem se v tom domečku tak trochu zasekla... zrovna jsem zápolila se střechou, když jsem začala vnímat okolí a uslyšela Christiana:

"Má smůlu, zde tikiri nesmí."

"Tak udělej něco ty, když si tak chytrý!" zařval po něm Květinoslav.

"Jsem snad tikiri? Říkám, jedině tikiri, žádná jiná bytost to nezvládne, věřte mi. Vím, o čem mluvím!"

"To pochybuju!"

"A mi je na oplátku jedno, že o mně pochybuješ. Avšak ještě jedna důležitá věc. Já to Maye tedy rozhodně sdělovat nebudu. Stačí, že jsme ztratili jeho. Mně na rozdíl od něj potřebujete." co?! Co mi nebude říkat?! Koho jsme ztratili?!

Vymanila jsem se z papíru a běžela k nim. Eh! Co...že? Ne, to nemůže být pravda! Ne, ne, ne! S tím se nesmířím! Je to skutečné? Néééé!

"THEODORE!" vykřikla jsem a do očí mi vhrkly slzy. To ne, to ne, to snad ne...

Theo ležel na zemi, nehýbal se- vůbec se nehýbal, ani nedýchal (!), smrtelně bledý, vedle něj letohad rozpůlený na dva kousky.

"On...mr-mrtvý?" zděsila jsem se s jen tak tak vykoktala tu klíčovou otázku.

"Nikoli, zatím ne. Je mi to líto. Nemohl jsem tomu zabránit. Kousl ho letohad. Umírá. Odhaduji pět minut života a to ještě v bezvědomí, více ne." odpověděl Christian soucitně. Co?! Umírá?! Pět minut života?! Nééé! Prosím, ne!

Rozhlédla jsem se po celé skupince. Madilim se snažila nedávat emoce najevo a usmívat se, Sisi brečela, Tim se díval do země, Květinoslav se snažil utěšovat Madilim (která jak říkám, byla z nás asi nejvíc nad věcí a nejméně to potřebovala) a Smith starší... opět něco jedl. Christian do něj zabodl vražedný pohled.

"Jak můžete se takhle chovat?! Copak to nevidíte? Necítíte se malinko nepatřičně? Váš jediný syn umírá a vy svačíte!" obvinil ho.

"On není můj syn..." pokrčil rameny Smith a ukousl si další sousto záhadného chleba, jako by se nic nedělo.

"Cože prosím?!"

"No, je to můj synovec. Bratr mě požádal, abych ho vychovával." prohlásil John jakoby nic. Eh? A to říká teď? A to je pravda? No páni...to je šok. A to jsem nevěděla, že to nejpikantnější teprve přijde...

"A kdo je váš bratr?" zajímal se trochu z míry vyvedený Christian.

"No, jmenuje se Jack a byl to král Elsie." řekl strýc Thea jen tak, jako by ohlašoval počasí. Christian, kterému to jedinému došlo, neměl daleko k omdlení.

"Je to pravda?"

"Jo." odpověděl Smith ledabyle a Christian omdlel.

"Jé, můj táta je taky Jack a taky to byl král Elsie! Teda...počkat!" vykřikla Madilim.

Elenis Madilim a Theodor jsou sourozenci... měla jsem chuť taky omdlít. Ale pro Christiana je to asi větší rána. Jeho úhlavní nepřítel je teď jeho...vypadlo mi to slovo, tohle mi nikdy nešlo... no prostě bratr od jeho manželky. A taky to znamená, že na něj a Elenis platí teď starobylý konflikt, takže nezávidím...

Všichni byli šokováni, Theodor umíral a jediný, kdo to bral v pohodě byla opět Madie (a John Smith, samozřejmě).

No jo, Theodor pořád umírá! A jediný, kdo z nás o jedu letohadů alespoň trochu něco ví je Christian... který sobecky ležel na zemi, očividně ne zrovna při smyslech.

"Co budeme proboha dělat?!" zaječela jsem klidně. Asi tak klidně jako splašený pštros na útěku před stádem růžových slonů s oslovskými čepicemi na hlavě.

"Zavoláme Vanessu?" navrhl někdo, nevnímala jsem už moc kdo. V té chvíli se mi to samozřejmě zdálo jako přímo příšerný nápad, ale Theo stále umíral, takže:

"VANESSO!!!" zařvala jsem. Ostatní to brali asi jako můj souhlas, takže začali pořvávat jméno naší úhlavní nepřítelkyně taky. Vážně jsme neměli potuchy, jak jí zavolat. Fajn, má někdo teletrepku (takového malého, modrého, téměř nerozbitného živočicha, které tady používáme místo těch vašich mobilních telefonů)?

Ubíhaly sekundy. Pcha! Mělo nám snad dojít, že největší zlo, co kdy spatřilo světlo světa nepřiklusá jako pejsek na zavolání. Jsem si jistá, že nás slyšela! Musela! Přece někdo tak mocný nemůže být tak hluchý, že by na vzdálenost nějakých patnácti kilometrů přeslechl mojí sestru (vždyť to by se nepovedlo ani mně!)! Nehledě na to, že nás Vanessa jistě nějakým mazaným zařízením právě teď z blízka sleduje a umírá smíchy.

"Ja-au-úú! U Angorek! Jak to mohl sakra ten Lee vydržet?! Au!" slyšela jsem už z dálky podezřele známý hlas. Caroline.

Stačila jsem se tak akorát nadechnout na pořádný anti-Sarahský protest, než jsem je uviděla. Caroline, Laila a Anne. Tedy, viděla až se zastavili přímo před námi, neboť nemáte šanci vidět něco v pohybu, když se to pohybuje nadpřirozenou rychlostí, to dá rozum (technicky můžete, ale pouze jako rozmazané šmouhy. Není to jedno? Theodor umírá!).

"Letohad? Víme! Vanessa má totiž v pokoji tady na ambasádě takovou obrovskou obrazovku, na které se promítá, co zrovna děláte a dívá se na to jako na film! Je to ohromně zajímavé, ale my jsme si řekli, že lepší bude tady přímo být." oznámila Anne, samozřejmě levitující ve vzduchu nadšeně.

"Támhle to zatraceně je!" vykřikla Carol a ukázala na věc na protější stěně tunelu, které jsem si před tím nevšimla. Vlastně jsem si toho moc nevšímala ani teď. Theodor umírá! No, ale k té věci- vlastně to nebylo ani nic světoborného. Obyčejné tlačítko ve stěně, propracované z pravděpodobně nějakého kamene, zdobené roztodivnými vzory a hlavně s nápisem: Vypustit duchy!

Duchy?! Jaké duchy?! A hlavně jak je vypustit??! Proč je vypustit? Doufám, že ať se obvykle vypouštějí z jakéhokoli ztřeštěného důvodu, nás ten důvod mine. Já se duchů bojím!

Avšak Caroline zřejmě s velkou úlevou hned jakmile to tlačítko uviděla, hned jej běžela zmáčknout. Má další myšlenka by se dala popsat dvěma slovy. Ach. Jo.

Napřed to byla jen mlžná pára, co se tu jen tak z nenadání objevilo. To má být všechno? Ne, zdaleka ne. Poté se to začalo tvarovat do lidských tvarů. To už jsem čekala nějaký průšvih. Mlžná postava dostávala stále více detailů a pomalu ta mlhavost opadávala. Sice jsem s ním, tou osobou mluvila jen jednou a to ve snu, avšak to mu bohatě stačilo na to, aby mě královsky zesměšnil před celým seskupením mocných příšer, zvaných také jako Anardští.

Na všechny strany rozčepýřené blond vlasy, černo-karmínové oči, znuděný výraz, černé oblečení... Demetri se rozhlédl kolem sebe, usmál se, protáhl se a prohlásil:

"Děkuji vám! Sice jsem si měl odpykávat trest tisíc let v pekle, ale za dobré chování mi to zkrátili na pouhých třicet let a to odbylo přesně před dvěma hodinami. Vanessa a spol. očekávali, že zůstanu po propuštění z toho zapadákova trčet navždy tady, ale díky tomu, že jste zmáčkli to tlačítko, jsem volný! Jsem teď duchem a můžu si chodit kudy chci, mluvit s kým chci a dělat si co chci! Ještě jednou děkuji!" aha, tak to mělo znamenat to "vypustit duchy!".

"Takže když jsi tak vděčný, mohl bys dát nám u angorek milostivě to zatrolené povolení, aby sme sem mohli vstoupit? Já, ona a on? Jsme Sarahští a to pálí." řekla nelytijka s tmavě červenými vlasy.

"Ale to je maličkost! Samozřejmě! Za to co jste pro mě udělali je to to nejmenší! A navíc se vsadím, že to Vanesse pěkně zavaří. Juchů!" odpověděl Demetri s anneovským nadšením a vzduch se nepatrně zavlnil. Caroline a Lail konečně mohli přestat bolestně přešlapovat na místě a Anne mohla konečně přistát.

Pak jsem si ale na něco vzpomněla. Na někoho, komu už možná zbývá poslední sekunda, nebo už je dokonce mrtvý...

"Demetri, dlužíš nám více než to! Vidíš tam toho blonďáka na zemi? Kousl ho letohad! Dokázal by jsi s tím něco udělat? Myslím jako zachránit ho?" dostala jsem ze sebe rychle.

"No... kdysi, před desetitisíci lety jsem býval král Anardu, krutý, zlý, ale mocný. Celkem se za ty doby stydím, ale myslím, že mi ještě trocha magie zbyla. Snad bych to dokázal nějak napravit... je ale jenom jedna cesta a nejsem si jistý, jestli by se vám, nebo mu líbila."

"Jaká?!"

"Chceš po mně vědecké vysvětlení, nebo záchranu jeho života?" osočil se na mně Anarďan, nečekal na mou odpověď, přešel k Theodorovi a začal odříkávat něco latinsky.

V té chvíli se probudil Christian, už se nadechoval, že něco namítne a bude zase otravovat, ale všiml si, že se tady říká něco latinsky a pravděpodobně se okamžitě dal do překládání.

Všichni jsme mlčky sledovali to něco, co by se s přivřenýma očima dalo považovat za obřad, který měl podle Demetriho zachránit Thea. Když přízrak dořekl tu latinskou patlaninu slov, zadržela jsem dech. Co když to nezabere? Co když Theo umře? Co když už umřel?!

Ale pak otevřel oči a podíval se po místnosti. Sice o několik odstínů zbledl, ale vem to čert- Theodor žije! Povedlo se! Zachránili jsme Thea, porazili letohady, teď najdeme tu zpropadenou kytku a zachráníme svět! Jupí! Vše se hned zdá nadějnější a méně jak to říct...otravné! Ale to říkám jen proto, že moje sice trochu pitomá, ale přesto láska žije, za pár minut si budu zase stěžovat, nebojte se...

Všichni byly taky zasaženi tou happy-endovskou náladou a prostě jsme se usmívali jako parta blbečků, pouze Christian, který z nás jediný umí latinsky se usmíval poněkud zlomyslně. A co, kašleme na něj!

Nebyl však čas na nějaké dojemnější přivítání zpátky mezi živé (Thea, ne Demetriho, samozřejmě, ten starý Anardský si ani přivítání nezaslouží, natož dojemné), podle toho, ak se začala jeskyně otřásat nám dává Vann asi najevo, že máme pohnout kostrou (nebo se na nás žene stádo pruhovaných slonů. Vyberte si.).


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama