"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 27.

24. května 2013 v 21:42 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Tak. Další kapitola. Tak pitomé a šílené, že k tomu snad ani není co říci. Děkuji za komentáře a doufám, že se vám to bude líbit.
Kapitola 27: O troše bezcílných rozhovorů, stepujících žralocích a záhadném způsobu, jak se nechat sprostě unést ve vlastním snu

"Já jsem neumřel!" poznamenal k tomu svůj brilantní vlastní postřeh Theo.

"Vidíme. Je mi líto, opravdu bych s vámi rád zůstal, ale musím jít ztrpčovat život Vanesse." prohlásil Demetri.

"Ty nemáš rád Vanessu?"
"Ne! Ona za ty roky měla tisíce možností vyzvednout mě z toho hrozného pekla a vždy, když to vypadalo, že to už konečně udělá, poslala mně vždycky v bolestech zase zpátky! A navíc se mi celá rodina Anardských nějak přestává zdát jako ta správná strana. Ano, je to tak- já, Demetri Anardský, před desetitisíci lety nejkrutější tyran a nejmocnější bytost světa jsem na straně dobra. Jen ještě otázka- vy jste příbuzní Samanthy?" odpověděl mi ještě bývalý vládce zla a podíval se na Christiana a Anne.

"Tak jest. Zajisté myslíte Samanthu I. Sarahskou, naši babičku."

"Ano. Žije ještě?" vyzvídal Demetri se zájmem.

"Ano. Najdete ji na našem hradě. Jistě se jí po vás stýská." odpověděl nejenom Christian a spolu s Anne se zase rozhodli vejtahovat, jak umí skvěle mluvit stejné věci ve stejnou chvíli.

"To rád slyším. Jo a dejte si pozor, Nessa nemá v plánu vám tu záchranu světa nějak ulehčit." varoval nás poněkud zbytečně ještě prastarý duch a po té se otočil a zmizel ve tmě.

"A my zase nehodláme zachránit svět, ovšem."

"Víte, že jste s tím mluvením stejných věcí zároveň děsiví? A jak to?" zeptala jsem se.

"Budiž, přestaňme děsit Mayu-" prohlásil Christian

"- a říkat stejné věci ve stejnou chvíli-"

"- takže plynule přecházíme na-"

"- dokončování vět za sebe navzájem." dořekla Anne, vyletěla do vzduchu, udělala několik salt a elegantně přistála.Grrr! Ti mě tak štvou! A navíc, všimněte si, že mně absolutně ignorantsky ignorovali a stejně neodpověděli na mou otázku!

"Theodort vypadá až příliš v pořádku, takže nám teoreticky již nic nebrání jít dál a několik bytostí zde by to docela uvítalo." poznamenal král po chvíli zírání do blba (my)/šílení (oni) netrpělivě.

V té chvíli jsem ucítila, jak se mi klíží oči. To jsem vážně tak blbá, že mi už ani nedochází, že umírám únavou? Tak to vážení vypadá, když vám svědomí rozhryže sebevědomí... no, ale to nic nemění na tom, že teď, když mi zase naskočil mozek a já si to uvědomila, že málem omdlívám! Na znamení toho jsem si mohutně zívla (to odstartovalo samozřejmě vlnu skupinového zívání v řadách Smithových a mých sourozenců, takže jsme připomínali spíše účastníky třídenní nepřetržité pyžamové párty, než výpravu, která má prý "zachránit svět").

"No... asi bude lepší, když se zde utáboříme a přespíme. Ráno moudřejší večera." změnil radikálně svůj pohled na věc Christian, když spatřil tu usínající pohromu.

"Ale ty tu (zííív) nevelíš..." zkusila jsem něco namítnout, ale můj hlas se začal ztrácet v snové zemi. Přistihla jsem sama sebe, jak zavírám víčka a lehce se nakláním na pravobok, propadavšivší se do snu, v kterém jsem zřejmě potápějící se loď.

Pohled Madilim

Grrrr! Viděla jsem, jak na sobě ti slaboučcí, vyděšení a pitomoučcí lidští sentimentalisté dávají najevo únavu. Jsem tak ráda, že jsem bezcitné nelytium!

A teď dorazil už i zbytek Sarahských. Tedy, ne všichni, jen další tři, ale stejně. Já je tak nenávidím! Jsou tak, tak, tak... prostě Sarahští! Christian se ještě dá snést, ten je v pohodě a Lail asi taky (protože kdo by měl pro angorky nějaký problém s Lailem? Vždyť on nic nedělá!), ale Anne a Caroline...pche! Carol si beztak myslí, jaká je borka s tou svou pitomou silou, ale já jí jednou ukážu (jak? Pche! Jsem přece Madilim, nejstrašlivější nájemná vražedkyně historie!)! A Anne? Vejtaha, umí létat!

Asi se divíte, jak můžu brát tak v klidu to s Theodorem. Jednoduše. O jednoho sourozence víc nebo méně... pche, jsem nad takové maličkosti povznesená (a to se ani neumím vznášet). Ale Elenis se z toho zcvokne, uvidíte.

To mi něco připomnělo... nééé! Už jen několik hodin, ano, uteklo to rychle a přijde mé první eh... do-vlastní-mysli-zazdění, a celý den budu trčet někde v podvědomí, zatímco ONA bude tahat za drátky, mluvit, chodit a rozhodovat, co uděláme! Bude se vesele posmívat sentimentalistům... (dobře, to asi ne, protože je sama jednou z nich), překonávat ty zábavné, vražedné překážky..., rozmlouvat s Christianem, nasazovat krk za špatnou věc a další věci, které dělají život životem a já zkysnu ve vlastním mozku. Bezva. Těším se.

Ta zbabělá tmavá holka, která se tu pořád ohání deníkem se odpotácela ke stěně, sedla si, opřela se, naklonila hlavu na stranu a usnula (a asi se jí zdálo něco moc divného, soudím podle jejích občasných výkřiků: "Napnout kormidlo! Člun přes palubu!" nebo "Námořníci, sundejte ty slony z plachet, berou nám vítr!"). Ostatní sentimentalisté jí s chutí napodobili a Sarahští jen tak, aby si nepřipadali divně taky. Brzy už snad všechno živé sedělo u stěny tunelu a spalo. Všechno. Úplně všechno. Kromě jedné skvělé nájemné vražedkyně, samozřejmě.

Fajn, sice jsem seděla opřená o rubínový tunel, ale rozhodně jsem byla ještě bdělá, musím si náležitě užívat toho, že jsem vzhůru, protože pokud usnu, zase se setkám s tou krávou Elenis a to vážně nechci.

"Hvězdičko? Nemusíš se bát usnout. A nemusíš se bát času, vždyť pozítří bude také den." zašeptal Christian Sarahský. Fajn, tak zase tak úplně všechno očividně nespí.

"Kdo se čeho bojí? Já neznám strach. Strach je emoce. Já neznám emoce." odpověděla jsem tiše jako myška, abych náhodou nevzbudila nějakého sentimentalistu (například svého bratříčka) a ten nezačal ječet.

"Na tvém místě bych si nebyl tak jist. Co cítíš například k Vanesse?"

"Nenávist! Počkat, ne, ne, nic necítím, protože já necítím! No tak jo, dostals mě." uznala jsem. Samozřejmě, pořád potichu. Usmál se na mně.

"Raději bych se asi neměl ptát, cože cítíš ke mně."

"Ne, to by jsi rozhodně neměl." zaprvé protože bych se naštvala, zadruhé protože to nevím.

"Tak se v tom případě ani neptám. Víš, že tvé oči v téhle tmě opravdu nádherně září?"

"Jak moc jsi zoufalý? Raději komplimenty vzdej. Můžeš být rád, že ještě žiješ a že žijí všichni ti pitomci kolem, za normálních podmínek bych vás rozcupovala na kousky!" zavrčela jsem tlumeně, ale úsměv jsem mu oplatila. No, tolik k mé citové vyrovnanosti...

"Zoufalý? Velice. Za normálních podmínek?"

"Jo. Cítím se nějak ne ve své kůži. Něco na mně leze, chřipka nebo spíše vzteklina." polemizovala jsem.

To by totiž dokonale vysvětlovalo mou divnou nechuť k zabíjení, tu prazvláštní "náklonnost" (říkejte si tomu jak chcete) ke Christianovi Sarahskému, ten zvláštní pocit (klíží se mi oči, hlava mi těžkne, usínám), který se teď, když jsem si to já blbka přiznala rozvinul ještě více a další zlověstné příznaky.

"Není to náhodou sentimentalita?"

"No, to jistě ne! Spíše nějaký zánět mozku, nebo zápal nosu, nebo ještě něco smrtelného."

"Sázím na ten zápal nosu, ačkoli si myslím, že jsme právě vymysleli zcela novou chorobu." zasmál se Christian tiše.

Zívla jsem si a přemožena únavou (aha, to je ten divný pocit) jsem zavřela oči. Vážně se mi chtělo spát (sice podle Nikkiných vědomostí potřebují nelytia jen hodinu spánku denně, ale to vem čert), avšak pořád jsem se bála (teda sorry, byla nervózní z) Elenis. No, ale buďto se poperu s tou krávou, nebo omdlím vyčerpáním a skončím tam stejně tak jako tak. Takže jsem se rozhodla kašlat na Niss a ve slabé chvilce jsem se opřela hlavou o Christiana (nemám polštáře, ale sentimentalisté snad taky poslouží, ne?). Obejmul mě a přivinul si mě k sobě blíže.

"Dobrou noc, Hvězdičko..." zašeptal.

"Dobrou, Christiane." odpověděla jsem a usnula mu v náručí.

Pohled Mayin deník

Ten zákeřně tvářící se žralok vedle mě zamával ploutví a pak jsem už viděla jen a pouze hladinu rozbouřeného oceánu, která se právě nade mnou vesele uzavírala (no a taky jednoho racka a tři poskakující tygrošakalky, ale to snad je detail).

No... dosedla jsem teda na dno (sice nevím, jak se mi to podařilo, když jsem dřevěná, ale vím jistě, že s tím má něco společného ten žralok) a podívala jsem se kolem sebe. Udělala jsem krok vpřed. Zajímavé na tom bylo, že vůbec chodím, neboť před chvilkou jsem ještě byla loď. No, časy se mění.

Dobře. To by bylo. Chodit umím! Udělala jsem krok pro změnu vzad a byla jsem na sebe upřímně hrdá. Tak hrdá, že jsem pouze pro dobrý pocit začala pochodovat krok tam, krok zpátky pořád dokola a připomínat složitě zaseknutého blbečka.

"Trénuješ na pochodové cvičení?" ozval se za mnou povědomý hlas. Lee stál na jednom z korálových útesů opodál, obočí zdvižené, arogantní úšklebek a ta ryba, která mu plavala nad hlavou se taky netvářila nijak přátelsky, to vám tedy povím.

"Jak to, že mluvíš? Nejsme náhodou pod vodou?"

"No jo, ale imaginární vodou. Jsme ve snu a zde je možné všechno."

"No super. Takže zase sen, ze kterého se nejde probudit. Jásám." ucedila jsem přes zuby pořádně protivně.

"Ty si ještě stěžuj! Ty jsi nebyla před chvíli oficiálně degradována z generála vojsk Anardu na pitomého posla a osobní chůvičku Mayi Jangové! Zítra budu muset snést den oficiální hanby. To znamená, že mě přivážou na náměstí v Xeniacity (hlavním městě Anardu) a prostí, sprostí anarďané na mě budou házet ovoce a oštěpy, dokud nevypustím duši." zahájil Lee maratón stížností.

A prý že já si pořád na něco stěžuju! A i kdyby tak, moje stížnosti jsou důležité a neplýtvám hlasivkami na nějaké prkotiny, jako třeba například to, že budu zítra popravena, jako tady někdo, kdo mě zase parádně naštval! A mimoto, moje chůva? To myslí jako vážně?

"Tak když ti to tak vadí, proč teda nepřejdeš zpátky na stranu dobra? Slyšela jsem, že v měnění stran jsi dobrý."

"Věř mi Mayo, kdyby se mi naskytla nějaká záminka... někdo, respektive, kdo by stál o můj návrat...avšak mí sourozenci mě nenávidí. Ostatní Sarahští to samé. Udělala jsem blbost a přišel jsem o ně, o svou rodinu! Myslíš, že mě to nemrzí? Ale já jsem zlý takže zůstávám na straně zla. Pochopilas?"

"Ne. A navíc ti nevěřím." řekla jsem zmateně. Kdo by taky pochopil tu přesložitou snůšku žvástů, je to nemožné- pokud ovšem nejste raketový slon, nebo někdo typu Christian Sarahský.

V tom se snová krajina otřásla. Všichni žraloci přestali mávat a obklíčili Leea. Zmizela i všechna voda- vím, že to nedává smysl, avšak těm žralokům to asi smysl dávalo, neboť jim narostly končetiny a na oslavu toho začali při obkličování zlého poskoka zlé Vanessy stepovat. Někdy se vážně divím šílenosti vlastních snů a Lee se určitě diví taky...

"To musí být jedině Co!" vykřikl Lee, nějak se záhadně vymanil z kruhu bývalých paryb (nyní...eh, něčeho) a pak už jsem jen cítila, jak mě něco ve velké rychlosti chytlo za ruku a táhlo pryč, pryč (mým!) snem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. května 2013 v 21:22 | Reagovat

Ahoj. To je naprosto úžasné a to myslím naprosto vážně! Nemyslíš, že nadměrně naprosto používám slovo naprosto! Promiň za tu snůšku blábolů, ale nemám k tomu co říct. Snad jen to, že Maye moc závidím sny.

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | E-mail | Web | 27. května 2013 v 14:38 | Reagovat

[1]: Děkuji a já používám nadměrně slovo "nadměrně", takže si nemáme co vyčítat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama