"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Červen 2013

Cesty jinými světy II. kapitola 2.

29. června 2013 v 21:49 | Kate Černobílá (ehm, jak jinak?) |  Cesty jinými světy II.
No, po dlouhé době jsem zase tady. Tentokrát se snad ještě amatérštější kapitolou, než obvykle :). Varuji vás, ani to nečtěte, pokud ovšem nemáte rádi pravopisné chyby, překlepy, nesrovnalosti a tak pitomoučký děj, že to snad ani není možné...ale pokud si to stejně přečtete, můžu jen doufat, že se vám to bude líbit.
kapitola 2.: O důvodech, proč nelézt do tajemných krabic a o tom, jak se stát mrtvolou snadno a pomalu

Ach jo. Hlava mi třeštila a i přes zavřené oči jsem cítila, že se se mnou všechno točí. Ne, že bych měla nějaké zkušenosti s cestováním zákeřnou krabicí, to ne. Ale řekněme, že mě už několikrát proti mé vůli přemístili, nechali levitovat ve vzduchu a hodili do propasti, takže asi vím, co to znamená když se mi takhle točí hlava. Jsem si skoro jistá, že mě to někam přenáší a jisto jistě se mi tam nebude ani trochu líbit, to se vsaďte.

V hlavě mi proběhl seznam míst, kam bych se už nikdy nechtěla podívat. Zaprvé nějaká obrovská poušť, kde by mi bylo horko a topila bych se tam v písku, zadruhé peklo (beztak by mě tam uvařili už na začátku!) a na třetím místě Sarahský hrad (když jsem tam byla naposledy, konkrétně na večírku, zabloudila jsem-omyl, ta budova mě unesla-a bloudila tam tři dny!)

Když se všechno zastavilo a konečně přestalo metat otočky, otevřela jsem oči. Ha, ha. Znáte ten pitomečkovský "humor" z nepovedených komedií (divadelních her, filmy nemáme), jako například:

"Prosím, ať nepřijde (nějaké jméno)!" prohlásí postava a o sekundu později se otevřou dveře a hádejte, kdo přišel...? No, tak vítejte ve špatné komedii.

Rozhlédla jsem se po oceánu písku kolem a zachvátila mně hrozná touha začít dupat, vykřikovat kletby a hrát si na kraba. Ach jo, krabi mají snadný život! Tedy, už jste slyšeli o krabovi, kterého by osočili z důležitosti pro světovou rovnováhu a pak přemístili kartónovou blbostí tam, kam slunce ani nemají, natož aby tam svítilo?

Fialový kotouč na obloze se poněkud kýval, a mám takový pocit, že na mně do několika sekund spadne. To mu však nezabraňovalo celkem zářivě a s podivem dokonce ne fialově ozařovat nudné duny přízemně žluté, sypké věci pod sebou. Snad to tu nebylo ani zamýšleno jako krajina. Možná jsem jen oslepla a vidím všude jednu velkou, fialovo-žlutou skvrnu. A další možnost, vážně je to tady tak nudné, jak to vypadá.

Kde je sakra To, když ho potřebuju? Teď by se mi rada od mého přemoudřelého svědomí celkem šikla. Mimoto je to stejnak všechno jeho vina! Kdo mě přesvědčil, abych lezla do toho zatraceného sklepa? Vsaďte se o co chcete, že ten nehmotný pitomec (s trvalým bydlištěm uvnitř mé hlavy) věděl i o té zatrolené, trollů plné krabici!

V tu chvíli jsem byla pevně rozhodnuta se nerozbrečet. Sice mi do breku vážně bylo, ale čemu by to pomohlo? Stejně by to ani nijak nevylepšilo atmosféru...tohohle. Tak teda počkat! Tohle nějakou atmosféru má? Žádná nálada. Nic k vidění. Absolutně žádné zvuky. A vzduch? Čistý kyslík a trocha oxidu uhličitého. Co když jsem mrtvá?! Vypadá takhle posmrtný život? Pche a já si představovala ráj a poskakování po mracích.

"Zvedni se." ozvalo se líně a absolutně unuděně. Ať to byl kdo to byl, musí tady být už pořádně dlouho...

"Kdo jsi?"

"Máš blbé otázky." odseklo to.

"Kde to jsem?"

"Někde, kde nemáš co dělat." zněl opět ten hlas. Projel mnou nepříjemný pocit, že tím "nemám co dělat" nemyslel to, že je tu taková smrtící nuda, ani zdaleka...

"Uh?"

"Pohrávala jsi si se silami, s kterými jsi neměla. Smůla."

"Co to znamená?"

"Že jsi teď součást herního plánu. Figurka, konkrétně. Vyhraješ, nebo prohraješ." prohlásil hlas zcela nezúčastněně.

"Herního plánu?! Co se hraje?"

"Hra o smrti. O nebezpečí. O nástrahách. O utrpení." uch, to nezní moc jako moje představa ideální dovolené...

"Co je tohle za místo?"

"Říká se tomu Čtvrtá dimenze."

"Čtvrtá dimenze?! A...není to vězení?" no, podle toho, co jsem o tom slyšela, tak je. Speciální svět, kde odsouzeného čeká tolik různých pastí, že se z toho nevymotá ani myš-akrobat. Vím o tom ještě něco mnohem zlověstnějšího, ale to je doufám jen klep.

"Správně, lidský červe."

"Maya...jmenuju se Maya...já nic ale neudělala!"

"My víme, taky že tu nejsi právem." odpověděl hlas a zatočila se mi hlava. Takže já umřu jen tak pro nic, za nic? Zarputile jsem mlčela.

"To ten časoprostorový portál. Mohlo tě to přemístit úplně kdekoli, nehledě na dimenzi, ale shodou okolností jsi skončila zrovna tady. Jsi tady, tak hraješ a je jedno, jak jsi se sem dostala."

No juchů. A teď kontrolní otázka-

"A...kolik bytostí už vyhrálo? Kolik se dostalo odsud živých?"

"Nikdo." zněla prostá odpověď a v tu chvíli jsem se naprosto, ale opravdu generálně zhroutila.

Očekávala jsem, že se to nade mnou smiluje. Marně. Já...já...to přece ne... takže ta krabice byla nějaký portál? A proto jsme nemohli celou tu dobu do sklepa? A proto umřu? Zemřu? Natáhnu bačkory? No, prostě bude po mně? Pořád mi to nedocházelo. Tohle vězení je přece zaměřeno na nadpřirozené bytosti a já jsem jen ubohá lidská čarodějka a to ještě na pěkně vybité baterky! Když byla školní docházka ještě mou povinností, málem mě nechali z tělocviku propadnout! A kdybych chodila na nějakou školu kouzel déle než jeden den, beztak bych propadla i z toho...

Nedokážu se vymotat ani z téhle pouště, natož projít někam dál...a ono je to celé jenom o cestování napříč celou dimenzí, totiž komu se podaří dojít až na konec, ten bude zachráněn. Akorát že to má chybičku...nikomu se to zatím nepovedlo...a myslím si, že se už o to pokoušelo pěkných pár desítek tisíc bytostí...někdo ale musí být první.

Myslíte, že někteří z nich taky nic neprovedli? Jako já? No, těžko soudit, ale snad se mi to povede vypátrat, až tady zkysnu jako duch. Na něco jsem si ale vzpomněla.

Jako blesk v poušti (no jo, ten písek mi začíná lézt na mozek). Bylo mi upřímně ukradené, že to byla pitomost, ale cokoli, co by mě odsud dostalo si v tuto chvíli zaslouží nejméně neviditelného slona. Oprášila jsem své beznadějí unavené hlasivky.

"Haló? Já chci ještě chvíli mluvit...slyšela jsem, že se dá odvolat se ještě k nějaké z oprávněných institucí! Já nechci být odsouzena bez soudu! Mám v radě Gamiérových pár bytostí, které pro mě slíbily položit život! Slyšíte?!" ječela jsem. Odpovědí mi bylo zvučné houby a sluchu libé ticho.

"Slyšíte?!" zkusila jsem to znovu. To nic kolem mě začínalo zlověstně nervovat.

"HALÓ!" vyřvávala jsem si hlasivky.

"Je nám líto, oficiální sekretariát Čtvrté dimenze je právě zaneprázdněn jednáním s jiným vězněm. Váš oficiální pohovor už proběhl. Měla jste se zeptat dříve." uráčil se konečně odvětit neuvěřitelně otrávený hlas odtažitě.

Tady nějaký sekretariát je? A další vězni? Kde? Budou mě chtít taky zabít? Znám je? Je to někdo jako Nicolleta? No, celkem by se šiklo, kdyby mí spoluvězni byli nějací světoznámí vládci zla. Totiž, "zde leží Maya Jangová, poražena v epické bitvě s padouchy" zní mnohem lépe než "zde leží Maya Jangová, oběť zákeřné krabice".

Všechny mé naděje pohasly. Mozek vypověděl službu a svět se nestydatě zcvrkl do jedné patlaniny nesmyslné fialové a hory nažloutlého písku. Proč zrovna já?!


Cesty jinými světy II. kapitola 1.

25. června 2013 v 21:42 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy II.
Druhý díl a první kapitola. Spíše taková úvodní. Opět se začíná u Mayi, která se snaží žít "normální život". Jak normální ale je bát se vyjít z domu, že vás někdo zase odchytne, ať zachráníte svět? I ta nejnevinnější záminka, jako problém se zásobami hlavní Ienfinijské potraviny-jitrocele může znamenat dosti problém, zvláště pokud do toho přimícháte takzvanou Krabici času...
kapitola 1.: Úvod již podruhé

A v tom se ponožka odrazila a vyskočila ke stropu. Jo, stalo se to zase. Dívala jsem se na tu nedopatřením oživenou potvoru, sledovala ji věru zákeřně, ale pokud vím, pouze vražedný pohled nikdy nic nezmůže. Zvláště ne proti očarovanému kusu puntíkované látky, který vás srdečně ignoruje.

Vážně mě to přestávalo bavit. Tohle že je ten normální život, který mi všichni slibovali, že budu moct žít? Opravdu? Pak je mi upřímnou záhadou, co tu v tom případě zatraceně dělá ta pobíhající ponožka!

Jsem Maya Jangová. Ano, ta Maya Jangová. Že se má sláva ještě nedonesla na vaši planetu? No, můj problém to není. Možná vám to přijde divné, ale pořád bydlím tam kde před několika týdny- ve až přemrštěně skromné vesnici I-mio, na té samé potřeštěné planetě Saraha.

Možná bych vám měla povědět, jak to vlastně celé začalo a o co se tady vůbec jedná, ale tím bych riskovala, že ta ponožka zdrhne nadobro. Nebo víte co? Kašlu na ní. To kouzlo stejně musí za pár minut přestat působit...

Nechala jsem kus sešitého hadru kusem sešitého hadru a ponořila se až příliš hluboko do svých myšlenek. Nebo spíše do vzpomínek, když jsem se ještě nemusela starat o nějaké neustálé zachraňování světa, vycházení zadobře s místní královskou rodinou, nápor tygrošakalek, nebo zdivočelé ponožky. Bylo mi sedmnáct (a pořád jako by mi bylo, dokud dnes večer na oslavě...grrr...nesfouknu svíčky a oficiálně si nepřiznám, že je mi zase o rok více) a nehýřila jsem zrovna vírou v magii, to vám řeknu. Před tím jsem se možná považovala trochu za snílka, ale nevím, co se se mnou stalo.

Až mě v ten osudný den přepadla mluvící tygrošakalka. Shi-Shi, tak se jmenovala, si teda nebrala servítky a rovnou mi na rovinu oznámila, že jsem prý vyvolená a že zachráním nejméně její zotročenou zem, možná i svět. Jako v mrákotách jsem pitomě přitakala a vydaly jsme se na cestu. A pak už to šlo z kopce. Sotva jsem se stačila omylem omráčit klackem a začít si stěžovat, byly jsme opět přepadeny. No, nebylo to žádné drama-možná by nám více uškodilo, kdyby na nás spadl slon. Totiž, loupežníci byli dva a jeden blbější, než druhý. Přiznám se, ten mladší z nich, Theodor, mi celkem padl do oka a okamžitě se stal mým jediným přítelem na té zpropadené výpravě.

Možná si teď pomyslíte, že tak fajn, to by už snad stačilo. Ale ne, my jsme museli, prostě zákonitě museli se stavit na královském hradě, který se originálně jmenuje "Sarahský hrad". Původně jsme chtěli získat jen povolení k průchodu na jedno moc důležité, ale taky moc vysoké schodiště, ale světe div se, to by prostě nebyli Sarahští (ta královská rodina), kdyby neotravovali dál a ne jeden, rovnou dva (a později dokonce pět) z nich se k nám připojilo, rozhodnuti jít s námi. Dosti protivný a arogantní král a jeho manželka, mimoto ke všemu Theodorova sestra byli první, kdo začal otravovat.

K mé všeobecné "spokojenosti" nás pak ještě unesla banda děsivých, růžových banditů, setkala jsem se s několika poskoky jisté moc hodné Vanessy, která ve volném čase ničí svět a neustále se ho snaží ovládnout (a po mě chtějí, abych jí to nějak průběžně překazila), nakonec, ovšem až po tom, co mě nechali odhalit jedno roztomilé tajemství, že polovina výpravy jsou nadpřirozené bytosti, které se živí životní energií a měly být už dvacet let vyvražděny, jsem se konečně setkala s Vanessou v plné parádě a málem mě sežrali imaginární žraloci.

Nakonec mě tedy donutili vyjít sto kilometrové schody (ne ti žraloci, Shi-Shi a spol.), projet se na létajícím mraku a pak hádejte co- ano, noční můra každého teenagera, zapsali mě do školy (sice jsem tam strávila úctyhodný den, ale stejně), kde jsem se naučila věci vážně nejvyšší užitečnosti, například jak proměnit lavici v žirafu (stejně si už nepamatuju ani ťuk)...

Kvůli tomu, že další ze soupravy mrch, se kterými jsem se musela potýkat, Nikk Starová (rádoby Vládkyně míru, čarodějka, která se snaží udržovat v magických věcech pořádek), zavraždila jednoho studenta jsme měli ideální příležitost promluvit si s Nessou. A jak to už tak bývá, zase to skončilo více než šíleně-poslala nás najít nějakou zlověstnou květinu do ještě horšího, temného tunelu. Tam se nám podařilo dva dny sýčkovat a mimoto se nechat proměnit v sochy (opět díky známé firmě Vanessa). Pak si vzpomínám, že jsme tu rostlinu přece jen našli, ale řekněme, že jen já dokážu zkolabovat uprostřed primitivního kouzla, které nás mělo k té zatracené kytce přenést a na chvíli jsem upadla do kómatu. Když jsem se vzbudila, všichni mi začali překotně gratulovat, protože odněkud došli k závěru, že jsme nakonec vyhráli díky mě. To je zhruba můj příběh. Čekali jste něco epičtějšího? Smůla, nejsem epická bytost (nebo možná...).

Něco by jste o mě ale vědět měli. Už od první chvíle nesnáším cokoli, co má společného s magií. Tak moc chci být zase normální...a normální v každém smyslu slova. Nenávidím totiž i bytosti, které se chovají jakkoli výstředně, připadá mi to prostě šílené a nejvíc mě štve, když musím zachraňovat svět (magie, brrr!) a to společně s například takovými Sarahskými (exoti, brrr!) a to vysvětluje, proč okna tohohle domu tíží zavřené okenice a proč dveře jsou na závoru. Ne, ne, do mého domu nic, co by po mně chtělo pomoc s záchranou kdoví čeho nevkročí.

"Havranice! Co kdybys zašla pro jitrocel, došel!"zahulákala Globální pohroma, v některých kulturách taky nazývána moje sestra Sisi.

"Zajdi si pro něj sama!" oplatila jsem slovní palbu. Za chvíli budou létat vidličky a polštáře, uvidíte. To ale nic nemění na tom, že mě ven nedostanete ani za zlatého dinosaura se stříbrnými pruhy.

"Jsi tááák sobecká!"

"A ty tááák blbá!"

"Jdu to říct mamce!"

"Já to řeknu první!" hádka podle pravítka, ale měla jsem tušit, že je za tím něco mnohem zlověstnějšího.

"Ne, já jsem starší!"

"A já mám dneska narozeniny!" přebila jsem její slabé argumenty. Ha ha, výhra!

Tak jsem scházela schody dolů do kuchyně, když další z mých příbuzných na mně vystartoval s tou samou záminkou. Samozřejmě, že to neudělaly schválně. Ani Sisi a už vůbec ne Maria.

"Mayko, došel jitrocel. Nemáme co jíst. Vím, jak nerada vycházíš z domu, ale nějaké zásoby máme ve sklepě. Zajdeš pro ně, prosím?"

"Mami, ty mi vážně dovoluješ jít do sklepa? Ale vždyť tam je to zakázané!" namítla jsem překvapeně. Hmm, třeba zjistím proč tam předchozích sedmnáct let mého života platil zákaz vstupu...

"Nedotýkej se ničeho, co vypadá nebezpečně. Nelez do krabic. Jdi jen k sušenému jitroceli a pak se vrať, rozumíš?" dodala Maria a kdyby se u toho netvářila tak vážně, asi bych se rozesmála. Nelez do krabic? Proč bych lezla do krabic?

"Jo jo." přikývla jsem a vydala se za nosem, rovnou do sklepení!

Staré dveře se mi znovu ztěžka zabouchly před nosem, nehledě na to, že jsem se je pokoušela pracně otevřít asi hodinu. Na druhý pokus jsem se do starého průchodu dolů opřela celou vahou, já se tam dostat prostě musím! Nic, dveře byly na kus ztrouchnivělého dřeva pořádně tvrdohlavé...

Co když něco nechce, abych tam šla? Co tam je? Co když jsem příliš zbabělá a teď uteču, žalovat mamce, že se proti mně spikly dveře? Jo, to zní jako dobrý nápad. Otočila jsem se a-

"Přece to nechceš vzdát? Je to část tvého domu a ty nevíš, co tam je? Kde je tvá pověstná zvědavost?" opáčilo To. Ano To. Nechci se vytahovat, ale na to jméno jsem přišla sama. No uznejte, jak by jste pojmenovali své špatné svědomí vy? Možná máte výčitky svědomí-mé svědomí má výčitky mně. Dokonce mu nestačilo nechávat se ignorovat v mysli, tak se zviditelnilo. Poprvé, když jsem před dvěma týdny chtěla nechat jistého aristokrata zemřít (nesnáším je, možná ještě více než slavnou jitrocelovou kaši). Dopadlo to tak, že to onen Sarahský přežil až s moc velkou grácií a mně začalo pronásledovat toto, co mě neustále oslovuje "hlupačko" a přijde mu to strašně trefné.

"Jo, chci. Ty dveře nejdou otevřít. A mimoto, já žádnou zvědavost nemám, zvědavost je pro mrňata."

"A co použít nějaké kouzlo, hlupačko? Nebo už snad nejsi čarodějka? A sama jsi mrně."

"Brrr, kouzla! A ne, mi je osmnáct, dávno nejsem dítě a mimoto, ty jsi moje svědomí, takže jsi taky v tom případě mimino."

"Kdo tady mluví o nějakých miminech? Možná nejsi, ale chováš se tak, ty hloupá."

"Jak? Jsem in, jsem moderní, jsem rozumná..."

"Ale moudrá nejsi."

"Samozřejmě, že jsem! Už je mi osmnáct, kolikrát ti to mám opakovat?"

"Jo, a já jsem létací slon. Nejde o to, kolik je ti let, ale o to, jak chápeš svět, co jsi zažila a jak chápeš sama sebe. Nikdo není moudrý, dokud si o sobě bude myslet, že je."

"Bla, bla, bla. To vážně nemusím, diskutovat se svým svědomím o filosofických otázkách. A do toho sklepa nejdu. Nemáš mi co rozkazovat." protočila jsem oči.

"Hele, to je mýtus. Jako že svědomí by mělo být poslušné. Mi jde hlavně o to, abys nedělala blbosti."

"Co to znamená?"

"To znamená, že si nemůžeš stěžovat, že tě komanduji. To jsem vážně musel vyfasovat někoho tak blbého?"

Hmm, a zpochybňuje vaše svědomí vaši inteligenci? Moje ano, asi jsem V.I.P.. Dveře, jako kdyby poznaly, že stojím absolutně bez zájmu, se s pískotem otevřely. Juchů, skvělé načasování. Uznejte, mám na výběr? To bude čím dál, tím protivnější a za chvíli se mi začnou posmívat i ty dveře. Znám to, znám svoje "magické schopnosti".

Hlava svěšená, výraz pohřební, ramena pokleslá, chod loudavý a vražedný pohled zamířen na napůl průhlednou postavu poblíž. Popsala jsem se celkem věrně, ne? Ale důležitější je, že mé nohy právě překonaly práh. Práh sklepa. Práh zakázané oblasti.

Málem jsem se nahlas smála. Proč to tu bylo zakázané? Vždyť tohle by se dalo nazvat tak akorát horou harampádí, pokud by vám ovšem nevadilo trochu urazit hory. Nic zde vlastně nebylo. No, tedy nic zajímavého, rozumějte, věcí tady bylo až moc, málem se tu nedalo hnout.

Rozhlédla jsem po padivně osvícené místnosti a začala počítat ty nudné krámy, kde by jste našli všechno-kromě jitrocele! Několik slušně řečeno zvláštních, trochu levitujících krabic neonových barev, pár oprýskaných a zaprášených lamp, tři závěsy, které snad musela mít v pokoji nejméně má prababička (tak moc byly z módy), jedna lehce nestabilní skříň s žirafíma ušima, kousek zlatého pokladu, jenž se na slunečním paprsku, prosvítající oknem, stříbrně leskl a osamocená, vyšinutě vyhlížející, očividně papírová krabice, o velikosti dinosaura ve středních letech.

Ta...věc mi něco říkala. Nemluvila na mě, to naštěstí opravdu ne, avšak měla jsem z ní divný pocit. Jako kdybych...ne to je nesmysl. Co bych taky dělala v minulosti zavřená v této krabici? Přesto...myslíte, že by mi něco udělalo, kdybych se přece jen podívala, co je vevnitř? Přece za to nic nedám, ne?

Plaše se blížila. Holka s tmavou pletí, vlnitými hnědo-černými vlasy a výrazem obstojného pomeranče. Svět jako by se v tu chvíli zastavil, takový jsem měla z té věci strach. Přesto jsem se plížila, doplížila se k cíli a vzala za okraj papírových dveří. Trhla a zamžourala dovnitř. Tma. Sakra, nevidím ani starou belu... jak pitomé by ode mě bylo, kdybych tam tedy vlezla celá a prozkoumala to zblízka? Myslíte si, že hodně? No, já ráda kašlu na ostatní.

Nelez do krabic, řekla mi Maria před chvílí. No, podle toho, s jakou razancí jsem se začala téměř okamžitě propadat časoprostorem, nejspíše měla pravdu...


Cesty jinými světy-poděkování

22. června 2013 v 19:39 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Nadpis mluví za vše. Je mi vážně smutno a mám hroznou náladu, tak snad to neovlivnilo tenhle článek a jsou to stejné bláboly, jako obvykle. Chtěla bych jen říci, že děkuji. Děkuji vám všem, kdo tohle čtete. Opravdu a upřímně vám patří můj vděk.
Poděkování

A máme tady sice podle mého názoru vůbec ne zdárný konec. Zaprvé děkuji všem vám, kterým se dostala do rukou tahle kniha měli dostatek trpělivosti, aby se prokousali až sem. Kniha bez čtenářů by nebyla nic a nesmírně si vážím, že se tohle vůbec někdo obtěžuje číst. Děkuji.

Děkuji mým rodičům, za to, že mě nechávali sedět hodiny před notebookem a sepisovat tohle. Moc vám děkuji, napsat knihu, jedno jak krátkou a pitomou byl jeden z mých snů.

Děkuji všem mým internetovým čtenářům a čtenářkám. Bez vás by nemohl existovat blog a natož tahle kniha. Děkuji, Madge a Fráno, vám dvěma obzvláště. Děkuji také mé spoluadmince Petře, která tady sice moc často nebývá, avšak stejně jsi má kamarádka, skvělá spisovatelka a vůbec moc děkuji.

Ale mé hlavní poděkování a vděk patří Karin, mé nejlepší kamarádce. Kdyby nebylo tebe, nepsala bych a to je to nejmenší. Myslím, že kdyby nebylo tebe, byla bych ještě horším člověkem než jsem a docela určitě bych nebyla mnou. A Cesty jinými světy? Ty ti vděčí za holou existenci, však kolikrát jsi mi nevědomky vnukla nápad, upozornila mně na blbosti a byla ochotna snášet hodiny a hodiny mého žvanění? Jednoduše děkuji.

Chtěla jsem toho na závěr napsat tolik, ale když tady sedím nad psacím programem a klávesnice je provokativně několik minut netknutá, nějak mě nenapadá slov. Pokud jsem někoho vynechala, není to proto, že bych na něj zapomněla, ale proto, že zrovna teď, v tenhle moment si nedokáži vybavit.

No, snad to bude již všechno. Budu ráda za vaše komentáře, názory, kritiku. Snad už zbývá jen zahrát si na nesnesitelnou filozofku a připomenout, že to, co je viditelné, je pouze zlomek světa, který můžeme vidět-ovšem chceme-li.

Děkuji.


Cesty jinými světy kapitola 32. aneb závěr

22. června 2013 v 19:05 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
No, poslední kapitola. Děkuji všem, kteří si dali tu práci tuhle blbost číst. Vím, že je tahle kniha amatérská, avšak nemějte mi to za zlé- píšu si pro radost. Mimoto, rozhodla jsem se nevznášet si na Cesty žádné autorská práva, jako to dělá většina amatérských spisovatelů a všichni skuteční. Taktže přejete si-li kopírovat, budu akorát tak polichocena (zvláště pokud za to sklidíte nějakou tu chválu) :) No, doufám že se vám bude poslední kapitola líbit a nashledanou u druhého dílu, který začnu co nevidět sepisovat (to bude zase patlanina...).
Ještě poznámka- zmiňuji se o lávovém jezeru pod mostem z ledu. Ano, není to nesrovnalost. Mluví se tady o začarované jeskyni a led díky kouzlům odolával žáru.
Kapitola 32: O tom, jak Vanessa utrpěla drtivou porážku a o loučení

Theodor?! Cože? Theo? Nelytium? Nadpřirozená bytost?!

"Hledíš překvapeně, Mayo. Co jsi si myslela, Demetri tě varoval, že se mu to nebude líbit. Jed letohada není žádná legrace, pokousaného čeká proměna, či pohřeb." dodal Chriss.

Nejen můj pohled se stočil k Theovi.

"Já..uh...proč se na mně všichni díváte?"

"No, možná proto, bo se panu chytrému podařilo zjistit, že jseš nelytium." utrousil Květinoslav poznámku a bratr královny zbystřil.

"Co?"

"Slyšíš dobře- to jest pravda. Skvěle to svědčí o tvé inteligenci, já bych si na tvém místě všiml, že mně v něco proměnili."

"Blbečku. Tý jo, já jsem nesmrtelný?" užasl Theo a vůbec to vypadalo, že mu to nijak nevadí.

Mi to vadí! Já nesnáším nadpřirozené bytosti a zdá se mi, že se Theodor podobá čím dál tím více Elenis! Když už o té otravě mluvíme, skvěle přerušila náš psychologický rozhovor svým nadšeným zvoláním.

"Mám tu rostlinu! Je tady! Je tady! Máme to!"

"Ju-chů! Má smysl, abychom pokračovali v přesunu k vám?"

"Jestli se tím chceš taktně zeptat, jestli tu kytku utáhnu, tak asi ne. Ani Caroline s ní nedokáže pohnout a to je říct. Myslím, že potřebujeme Mayu a možná i tebe." odpověděla křikem.

"S uctivou omluvou Mayo, jdu první." uklonil se král s namyšleným úsměvem a vykročil ledu vstříc.

Bylo vidět, že asi projít a nezpůsobit katastrofu není asi tak lehké. Černovlasý aristokrat kráčel elegantně a dával si pozor, aby náhodou špatně nenašlápl a led se neprobořil. Celkem mě děsilo, že to samé za chvíli čeká i mně...

Když byl Christian v polovině, Theo neovládl netrpělivost.

"Když jde on, půjdu i já. Když ho to udrží, udrží to i mně." polemizoval kapku pitomě, ale přesto statečně, rozběhl se a plnou silou skočil na ledovou plochu.

Ozvalo se mohutné a zlověstné křupnutí, kolem mého ubohého přítele se začala tvořit ještě zlověstnější prasklina a všem se naskytl výhled na to, co je na dně propasti pod ledem. A když se budu držet slov, bylo to asi z těch zlověstností nezlověstnější.

"Běž na pevninu, tuposlizký slone! Rychle! Vidíš, co jsi udělal? Ten led praskne a spadneme!" vyčetl mu Christian a sám raději přešel na nelytijskou rychlost, teď už kašlajivší na opatrnost. Theovi došlo, že spadnout do proudu lávy pod nimi by nebylo nejlepší řešení a raději svého nepřítele uposlechl a ani se nevyjadřoval k tomu, že ho ten sarahský blb nazval "tuposlizkým slonem".

Když byla oba mladá nelytia na břehu (mimoto každý na jiném), zamrzlá plocha pokračovala ve tříštění se a brzy už po ní nezbylo zcela nic, kusy ledu padaly nezadržitelně vstříc vroucí lávě dole. Tak počkat! Jak se na druhou stranu dostanu já?!

"No, budeš se muset asi přemístit, Mayo. Zásluhou tvého dokonalého chráněnce, ovšem." poznamenal mladý král kysele a naprosto ignoroval, že se přemisťovat neumím. Cože jsem? Co, nebo Shi-Shi snad?

"Rychle! Ta rostlina...se začíná hýbat! Pomóc!" slyšela jsem Elenis. Rostliny se nehýbou!

No, ale když tu kytku neseženu, nepůjdu domů! Ale já chci jít domů, potřebuji jít domů! Stýská se mi a štve mně to tady! Byla jsem hrozně nešťastná, svět najednou neměl žádný smysl...avšak viděla jsem naději. Je to jednoduché. Jen se musím přemístit a pak počítám, že i přemístit zpátky, samozřejmě i s Christianem, Elenis, Caroline a nejlépe i s tou kytkou.

Jak to ti magicky nadanější dělají? Musím si představovat, že jsem na tom místě, kde chci být, nebo je to jenom báchorka? Měla bych se soustředit na to, že to zvládnu? Zvládnu to vůbec? Nesměla jsem pochybovat. Pche, odkdy se řídím tím, co smím a co ne? Pochybovala jsem a hodně.

Na druhou stranu...no tak, je to jen padesát metrů...musím se tam dostat...jako že už tam jsem, musím tam být...

"Mayo, probuď se! Zvládla jsi to, vše je v pořádku, zvládli jsme to, máme tu rostlinu, půjdeme domů!" snažil se probudit mě z transu Christian a ohleduplně se mnou zatřásl, když viděl, že ho sotva vnímám.

Na chvíli jsem se necítila nijak. Bylo to jako kdybych neviděla svýma očima, obraz byl dobrý, ale nedokázala jsem si uvědomit, co vidím. Nespojovala jsem si hlasy s tvářemi, tváře s osobami, osoby s okolnostmi a okolnosti...s čím vlastně? Bezcílně jsem proplouvala chvílí. Vše podivně pulzovalo a zvuky dlouho odeznívaly do ztracena, jako kdyby všechno klouzalo po velké spirále. Hlasy. Překřikující se hlasy navzájem. Je to skutečné? Nevěděla jsem to. Neměla jsem tušení, co ta slova znamenají, prostě jsem je slyšela a to ještě divně, tím to haslo.

"Něco jsi slíbila! Slova jsou zbraní vládců a musí se dodržovat!"

"Zavolám Rachel!"

"Rachel je přece mrtvá!"

"Aha, zapomněla jsem a Nicolletu volat nebudu."

"Nikdy, milí sentimentalisté, NIKDY!"

"Ani pro mě ne? Dala jsi své slovo, podívej se kolem sebe! Je tady ta kytka? Tak jest! Vykliď Vzdušné ostrovy, my jsme vyhráli sázku!"

"Možná jste vyhráli bitvu, drahoušku Christiane, bezvýznamná Elenis a vaše výsosti Shi-Shi- ALE VÁLKU VYHRAJI JÁ, JÁ A JÁ! Nechť jsou Ostrovy svobodné. Pfrrrr!"

"Fajn. Je to zpečetěno. Jakožto tikirijská královna svobodné země mám teď trochu znásobené schopnosti a méně omezené možnosti, takže si ušetříme zpáteční cestu. Přemístím vás. Stejně, Maya by to asi neustála, stále je v polovičním kómatu." uslyšela jsem ve své hlavě ještě poslední, nejasný a točící se hlas, pak všechno utichlo. Konečně, kdo měl pořád poslouchat ty jejich věčné dohady? Nadobro jsem ztratila poslední střípek vědomí.

Je příjemné se probudit zpěvem ptáků. Protáhla jsem se, zavrtěla se a rozhodnuta, že si ještě chvíli zdřímnu se zavrtala do polštářů. Polštářů?! Počkat! Téměř jsem nahlas vykřikla, ale navzdory obvyklostem, tentokrát to bylo štěstím.

Takže se mi to jen zdálo! To byl příšerný sen! O královské rodině, mluvících tygrošakalkách, ďábelských Anarďankách a šíleném nadpřirozenu...v tom snu jsem byla něco jako Supermaya, čarodějka, která zachraňovala svět a vypadá to, že ho nakonec i zachránila. Teda, svět asi ne, ale zemi tygrošakalek jistě. Nahlas jsem se zasmála, taková pitomost!

Raději jsem vstala. Hmm, na sobě mám dosti drahé, černé šaty. Proč jsem asi šla spát v šatech a kde jsem je vůbec vzala? Není to ukradené? Měla jsem výbornou náladu a čím lepší mám náladu, tím pitomější jsem, to je o mně známo široko daleko.

Loudavě jsem se loudala do obýváku, abych si sedla do křesla a dala si něco dobrého k snídani. Tedy, oprava- a dala si něco jitrocelového k snídani. Co jsem však nečekala bylo, že to tam bude plné bytostí.

A kdyby jen bytostí, představte si to! Byli to oni! Postavy z mého snu! Viděla jsem například mladého, pohledného muže s bílou pletí, černými vlasy, modrýma očima a neskutečně sebevědomým výrazem, který se mi tom hnusném snu představil jako Christian VII., ale tím to zdaleka nekončilo! Vybledlých, tmavovlasých "lidí" tady bylo více, všichni ze široka se na mně usmívající a očividně štěstím bez sebe, že mně vidí. Pak tady byla tygrošakalka s tygrovanou srstí, vědoucíma očima a zlatou korunkou. Hezký, taky hodně mladý blonďák stál v rohu, jeho sestra seděla na naší pohovce těsně vedle modroočka. Nacházel se tady také další tygrošakal, tentokrát s admirálským baretem a Tim s Sisi? Nesměli chybět. To už se rovnou mohla cestou stavit Vanessa. Téměř všichni, téměř celá výprava- včetně jedné kočky- mi posedávala v obýváku a čekala, až něco řeknu. Zlý sen, dějství druhé.

"Mayo! Všichni jsme o tebe měli strach, něco jsi totiž pokazila, když jsi se přemisťovala pro kytku a byla jsi dva dny v bezvědomí. Ale Nessa přiznala porážku, dokázala jsi to, má zem je volná a už začínáme s nápravami škod!" prohlásila Shi-Shi. Christian a Elenis se zvedli a držící se za ruce přikročili ke mně.

"Ani nevíme, jak ti poděkovat, celá Saraha- ne, celá Sarahskoelsijská říše- je ti zavázána a vděčná, zvláště my, Sarahsko-Gamiére. Osobně zařídíme, aby se tvé rodině dostalo povýšení do šlechtického stavu a pojmenujeme po tobě několik svátků a měst." začal Christian.

"A ještě bychom ti chtěli říct, že tě počítáme mezi naše přátele a na našem hradě budeš vždycky vítána a s každým problémem můžeš přijít za námi. Mimochodem, za pár dní pořádáme menší ples na tvou počest a byli bychom rádi, kdybys dorazila, ještě ti pošleme pozvánku. Celá tvá rodina je samozřejmě taky zvána." dodala Elenis a odešli zpátky do mraku gratulantů. Já jsem populární!

"Bylo mi ctí tě poznat. Snad se ještě někdy uvidíme." řekl Lail svou obvyklou hlasitostí a milým tónem.

"Jednou budu moct vyprávět, že jsem tě znal. Jsi legenda." přidal se Alinor.

"Na té cestě byla u angorek sranda, tak snad ještě někdy, až budeš zachraňovat svět, budu mít tu čest být členkou tvé výpravy." přitakala Caroline.

"Ju-chů! Moc tě obdivuji, Mayo a myslím si, že jednou budeš na titulní straně každé učebnice dějepisu!" vykřikla Anne.

"Jo a já bych ještě dodala, že jsem na tebe, jako na svou učednici opravdu moc hrdá." dodala tomu pomyslnou korunku tikiri s korunkou.

"Já...é...děkuji...uh...města...večírek...čest...legenda...díky." zněla má reakce.

Po zbytek dne jsem pořád nemohla uvěřit, že se stalo, co se stalo, že jsem doma. Prvních pár hodin mi v hlavě pořád pobíhali Vanessa, Lee, Ryno, Co a To, magie, tečkovaní sloni a pruhovaní dinosauři aneb všechno co mi minulých několik dní ztrpčovalo život. Když ale hosté odešli, mamka mě konečně přestala objímat a do omrzení mi opakovat, že jsem hrdinka a dokonce i Sisi přešla zpět do protivného módu, bylo mi skvěle.

Volnost. Život, který si budu sama diktovat. Budu tak hloupá a povrchní, jak se mi jen bude chtít. Ne Maya Jangová, čarodějka a vyvolená, ale Maya Jangová, obyčejná holka a eh...člověk.

Samostatnost.

Bezpečí.

Dobro.

Klid.

Vstříc obyčejným, nudným dnům!

Naivita.
konec a snad pokračování příště




Cesty jinými světy kapitola 31.

21. června 2013 v 20:25 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Třicátá první a předposlední kapitola. Rozporuplná šílenost. Dlouhá a o ničem.
Kapitola 31: O zvratu událostí, za který nikdo nemohl, kromě tedy dvou tygrošakalek a jednoho vanessoindního blbečka

pohled Maya

Juchů. Dokáže mi někdo říct, kde to jsem? A proč nic nevidím (možná proto, že tu je tma, ale to jenom možná)? Co se mnou na téhle bláznivé výpravě ještě udělají? Vždyť mě donutili:

a) používat kouzla, což je věc, na kterou NEVĚŘÍM

b) snášet šílení Sarahských

c) dělat takové věci jako skákat do propastí a plahočit se temným tunelem

d) a novinka- pravděpodobně umřít

No, tak jsem si sedla, nechala mozek plně se poddat stížnostem a přestala na chvíli myslet. Myslet na smrt. Myslet na prázdnotu. Myslet na to, že mi bylo teprve sedmnáct let- tolik jsem ještě mohla prožít věcí! Kolika let bych se asi dožila? Jaké bych měla zaměstnání? Kolik bych měla dětí? Co bych dokázala? Sice asi nic, no ale to nehraje roli.

"A jen si představ, co dokážeš teď! Jsi vyvolená a pokud nezachráníš svět, tak pěkně zklameš a nejen mně." ozval se za mnou myšlenky čtivší hlas. Ten hlas jsem znala a řekněme, že se mi to vzhledem k tomu zatracenému tunelu, kde jsem umřela, zdálo jako věčnost, co jsem ho naposledy slyšela.

Je to chytré, otravné, chce vás to provázet na cestě za záchranou světa, má to magické schopnosti, černý humor, čtyři nohy a korunku na hlavě, co je to? Hádejte třikrát.

"Já jsem mrtvá, Shi-Shi! Mrtvá znamená že už jsem mimo hru a prostě beznaděj!"

"V mém slovníku slovo ,beznaděj´ není a v tvém by taky nemělo být. Jo a pro tvou informaci, mrtvá nejsi."

"Nejsem?"

"Nejsi. Ale já se málem unudila k smrti. Nepoznáš význam slova ,nuda´, dokud tě nezmenší a nezavřou do láhve." odvětila tygrošakalka znechuceně.

"Tebe zavřeli do láhve? A jak jsi se odtamtud dostala?" vyzvídala jsem dál, docela mě to zajímalo.

"Ani nevím. Mám pár podezření, ale ta ti neřeknu. Když mi tedy někdo pomohl se z té flašky dostat, dozvěděla jsem se, že půl dne nejsem na scéně a vyvolená se nechá proměnit v sochu. Počítám, že do půl hodiny budete zase rozmrazeni, ale bez tvé pomoci se to neobejde."

"Já nic dělat nebudu!"

"Fajn, ale bez tebe nezachráním ani Christiana, Elenis Madilim,..."

Co mi je po nich? Vsadím se, že Chriss by se taky nijak nepřetrhl, aby mě zachránil.

"...Theodora, Tima, Sisi..." dořekla Shis a nechala poslední jméno doznít. Theodor? Mí sourozenci?

"Co mám udělat?" pípla jsem, ale pořád to neznělo zrovna jako vrchol přesvědčenosti, to vám tedy povím.

"Věřit. Soustředit se. Věřit." namítla proti mému zjevnému nezájmu hrdá tikiri a když viděla, že by mi asi více smyslu dávalo, kdyby na mě začala z nenadání mluvit indočínsky, pozvedla obočí.

"Uh?"

"Je to jednoduché! Pokud má někdo, nebo něco moc zlomit kouzlo tunelů pod ambasádou, jsi to kromě Vanessy jedině ty. A já samozřejmě, ale k tomu potřebuji spojit síly s tebou."

"To je blbost! Já nejsem žádná vyvolená, prostě jsi se spletla! Fajn, to se stává i tobě, ne? Jsem obyčejná holka, která bydlí se svou otravnou rodinou v malém domě s divným sklepem, nosí kachnované šaty, učí se vařit, pojídá jitrocel, hraje si na kraba a žije si šťastně!" přednesla jsem proslov, postavila se a nemožně rozhodila ruce.

V té chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Nebo spíše uvěřitelného velmi těžce, pokud neznáte Shi-Shi. Najednou jsem ucítila, že se vznáším a to bylo více než divné. Kolem mé učitelky se utvořil vír tvořený stříbřitě třpytivým prachem, prostě čirou magií. Nepůsobilo to strašidelně, ani nijak děsivě, spíše tak nějak nepopsatelně magicky... čas se zastavil, tikiri zavřela oči a začala vyprávět:

"Vy lidé máte na tyhle věci celkem omezený pohled. Ty si myslíš, že jsem se prostě jednoho dne probudila, z nudy mě napadlo, že by možná pomohlo najít nějakou vyvolenou, tak jsem prostě šla a jen tak náhodně vylosovala tebe?

Bezprostředně po útoku na náš hrad mě vyhnali. Nevěděla jsem, co dělat, zubožená vědomím, že celá má rodina i všichni mí přátelé jsou mrtví jsem asi tři dny přežívala v Údolí bran a pozorovala hvězdy. V té době mi život dal poznat beznaděj, to hnusné slovo, kterému se snažím vyhýbat. Ale hvězdy mi odpověděly. Daly si na čas a nebyly zrovna výřečné, avšak daly mi instrukce.

Celý měsíc jsem pak hledala na Saraže někoho, kdo odpovídal alespoň přibližně popisu, když jsem našla vaší rodinu. Víš, Maria je moje stará známá, nemáme se zrovna v lásce, ale rozhodla jsem se, že ji navštívím. Naštěstí jsi mi vběhla pod nos a já v tobě poznala tu, koho mi popisovaly hvězdy.

Jsi to ty. I když jsi rozcuchaná, nemáš fyzičku a občas se chováš jako třeštidlo, jsem si tím jistá a já se povětšinou nemýlím. Myslím, že teď mluvím za celou výpravu, všichni za tebe položíme život, bude-li to nutné. Já, Christian, Elenis, Anne a Lail Sarahští, Caroline Gamiérová, Alinor a myslím, že i Theodor. A víš proč?" zakončila emocionální proslov Shis a podívala se na mně, očekávajivší odpověď.

"Eh...protože hvězdy říkaly, že jsem důležitá?" tipla jsem si, ale podle Shi-Shiina káravého pohledu asi blbě.

"Protože jsme tví přátelé." opravila mně a očekávala, že se zhroutím dojetím, nebo či co.

Já prostě nevím...stojím o takové přátele? Vím, že kamarádit se s královskou rodinou nemusí být na škodu (například po finanční stránce), ale já jsem úplně jiná! Já se nechci přátelit s nadpřirozenými bytostmi, přijde mi to trochu divné.

"Přestaň uvažovat, soustřeď se na to, že jste volní a můžete pokračovat dál." komandovala mě nadále šakalotygřice vesele.

"To nejde!"

"Když to nejde, tak to nejde. Mi je to jedno, já socha nejsem." odvětila a pozvedla obočí, ve zlatých očích překvapení nad mou pitomostí a apatií.

Ta poznámka o sochách mě naštvala. Jak můžu být zatraceně tak pitomá? Jen by mě zajímalo, proč se neobjevilo To-asi proto, že se objevuje vždycky, když se chystám vykašlat se na pomoc druhým a nyní je to jinak, teď kašlu pro změnu na sebe.

Takže jsem se pokusila dát mozek do chodu. Soustředit se...soustředit...soustředit svou mysl...to je možná ta nejjednodušší věc na světě, ovšem pokud jste tikiri, nebo někdo typu Nicolleta.

Chci být volná...nechci být do konce svého života socha...já obživnu, budu zase člověkem...nenechám si poroučet od Vann, kdy mám zkamenět a kdy ne... a nakonec, nakonec zachráním Vzdušné ostrovy.

"Funguje to? Shi-Shi? Shi-Shi?! Kde jsi?" zeptala jsem se překvapeně, když jsem se přestala světoborně soustředit a otevřela oči.

"Hmm, mé výpočty se ukázaly býti mylné. Všechny. I ty, že zkameníme nejméně za týden a dokonce i ty, že zůstaneme sochami navždy. Poprvé jsem rád, že se mýlím." prohlásil Christian s obvyklou povýšeností.

Christian? Christian! Takže se mi to povedlo! Měla jsem hroznou chuť začít tančit svůj krabí tanec a prozpěvovat si u toho: "My jsme živí, my jsme živí..."

Ostatní se pomalu probouzeli tam, kde jsme před několika hodinami "usnuli". Anne vyletěla do vzduchu, Sisi tentokrát neječela (kdo to je a co udělala s mou sestrou?), Tim se tvářil náležitě tiše a spořádaně, Theo jásal, Květinoslav rozpoutal další válku...tedy hádku s Christianem a Elenis to celé sledovala s vítězným výrazem stylu "Já to říkala!" a moje myšlenky opět hrály na schovávanou s dinosaury.

Uvědomila jsem si totiž, že jsme pořád v onom tunelu. Což bylo zatraceně dobře, protože Nessa bude vzteky šílet, ale na druhou stranu to byla katastrofa, neboť to znamenalo, že já, Maya Jangová, budu muset pokračovat v téhle výpravě a něco zachránit!

"Měli bychom jít, pokud ovšem nechceme zmrznout podruhé." zhodnotil situaci mladý král s arogantním úšklebkem. Jo, jemu to může být jedno. Ho vždycky někdo vytáhne z každého průšvihu!

Pomalu jsme se tedy, naše šílející výprava, vydali uskutečnit (doufám) poslední krok za osvobozením Vzdušných ostrovů.

Vůbec se mi to nelíbilo. Ne, protestovala jsem vážně hlasitě. Proti čemu? Například proti tomu temnému mraku před námi, ve kterém čekali Carol a Lail a kterým jsme museli projít. A brali Sarahští (pardon, Sarahsko-Gamiérovi) na mé stížnosti nějaké ohledy? Ne. Začali si prozpěvovat. Fajn, zpívejte si, Chrissi a Anne a ty, Elenis klidě si tanči, vaše vyvolená pojde na fóbii ze tmy.

A pokud něco nesnáším více, než naši královskou rodinu, je to temnota, obzvláště, když nic nevidím. Polovina nás na tom byla podobně, takže kdyby nebylo Laila, který mě trpělivě vedl a omlouval se vždy, když jsem na něj spadla a málem ho přizabila, dopadla bych jako Theodor, který zakopával o vlastní nohy každým krokem.

Podle okouzleného hovoru ztřeštěnějších z nás to tady muselo být opravdu nádherné, skalní jezírka, stalagmity, stalaktity, třpytivé vodopády a kdo ví, co ještě, ale mi to všechno pořád připadalo jako jednolitý tunel. Bylo to tou tmou? Ale já ani nic takového vidět netoužím. Nezajímám se o to. Jsem in a moderní člověk, normální a co mě mají zajímat nějaké blbé jeskyně?

Po několika dalších hrozivých karambolech a dopravních nehodách tma začala pomíjet.

"Pospěšte si! Tohle musíte vidět! To je nádhera!" křičela z dálky Elenis, běžící napřed a její hlas se třásl údivem.

Tma se vytratila úplně a já, celá znuděná, oněměla...zklamáním. Ta "nádhera" nebylo nic více, než další tunelovitá místnost, sice o hodně širší, něž ty předešlé, ale se stejně holými stěnami a tady se dokonce ani nikdo neobtěžoval vyčarovat je z rubínu. Jednotvárnost, nuda, šeď.

"To je...úžasné! Nikdy jsem nic podobného neviděl...angorky, může to vůbec existovat?" užasl Christian. Cože? To vážně nikdy neviděl šedou, nudnou zeď? Neboť nic jiného tu k vidění není!

Caroline zírala na to úchvatné nic s otevřenými ústy, její několikrát pra neteř výhled na tu ohromující halucinaci doslova uzemnil a Lailovi se v tmavě modrých očích leskla nekonečná úcta k téhle prázdné místnosti a podivení nad krásou toho pitomého výmyslu. Nepochopitelní exoti. Nechápu bytosti, které se opovažují vidět něco, co není! To je tak...dětinské, snílkovské a šílené!

"Ehm, Laile, co tam proboha vidíte?" zjišťovala jsem, abych pak měla co vypovědět, až se mě bude psychiatr ptát, jakými přeludy přesně oni trpí.

"Ty to nevidíš, Mayo? Tohle je starobylé přírodní bohatství, jeskyně která se táhne pod oběma částmi ambasády, tisíckrát starší, než naši předkové...objeveno před desítkami tisíci lety a udržováno v původním stavu, jedno z nejkrásnějších míst Vzdušných ostrovů, ačkoli technicky Sarahy a Anardu..." zašeptal Lail a přátelsky se na mně plaše usmál.

"Co bych měla vidět? Co je to za jeskyni?"

"No, vlastně je to temné místo. Ale temnota neznamená vždy zlo, Mayo a zlo neznamená vždy chovat se nelidsky... zkus věřit, že to existuje a také to jistě uvidíš! Není to zde nijak barevné, avšak přesto to září všemi barvami, které si člověk dokáže představit. Stěny, podlaha, strop, to vše je poseto miniaturními mraky, které každou minutu mění tvar-" popisoval Lail tiše, ale já ho prostě musela přerušit.

"Ještě řekni, že když se podívám do rohů, uvidím hejno létajících, tečkovaných slonů s andělskými křídly."

"Téměř, avšak jsou to dinosauři." přisvědčil Saražan klidně a mě brzy trefí šlak.

Já v to ale nevěřím. Neexistuje to. Já to totiž nevidím a zarputile odmítám vidět! To znamená, že jsem byla obzvláště překvapená, když jsem zpozorovala, že se Theo také tváří udiveně, takže to asi také vidí. Sisi si jen tak pro sebe ukazovala na místa v éteru a možná i ona uzřela tu neexistující blbost. Nemožné.

"Budeme tady postávat a kochat se, nebo půjdeme dál?" navrhla Elenis, ale spíše proto, že chtěla dostát své pověsti někoho nesnesitelně praktického a rozumného, unesená tou blbostí byla pořád.

Samozřejmě, když královna něco řekne, všichni se postaví do pozoru a začnou salutovat. Ne doslova samozřejmě (Sarahští jsou na to moc navyklí, že lidé salutují jim), ale stejně jí všichni bez drahot poslechli.

Celá naše kolona se začala pomalu sunout vpřed. Pohled Christiana Sarahského se stočil k zemi. Zvedl ze země jeden kámen, zatvářil se podivně a zkoumavě se podíval na trochu divně zbarvený kus podlahy před námi.

"Zastavte se! Pokud se nemýlím, před námi je led a nemám tušení, jak silný..." vykřikl. Co kecá?

Caroline poklekla k oné podlaze a přejela po ní rukou.

"Mokrá. Fakt. Nechci vám nic říkat, ale on má zatraceně pravdu." odtušila.

"Takže. Přejít přes to musíme, je to nezbytné. Snad by mě napadl nějaký způsob, jak by se dalo zjistit, zda je led tenký, avšak zabralo by to spoustu času. Naším cílem musí být, aby nás prošlo co nejvíce. Takže půjdeme po jednom a seřazeni podle váhy, s vyjímkou Anne, ta půjde poslední, neboť všichni víme, že ona žádný led nepotřebuje, stačí jí vzduch. Navrhuji, aby první šla Elenis." rozumoval modrooký král.

Jeho manželka se nenechala prosit a v mžiku byla na druhé straně, takže to vypadalo, jako kdyby to přeletěla, nebo spíše jako kdyby se přemístila.

"Caroline?" pokynul Christian k další ze své šílené rodiny. Carol následovala Niss. Kdo bude další?

"No, jelikož nelytia mají odlehčené kosti a málokdy podléháme nadváze, jsme mnohem lehčí, než lidé. Myslím si, že by snad bylo proto logické, abych teď šel já, Lail, či...Theodor."

Když dořekl poslední jméno, můj mozek křičel dva slova:

Uh? Cože?!


Cesty jinými světy kapitola 30.

17. června 2013 v 19:28 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Třicátá a jedna z posledních kapitol. Ze začátku pitomá, poté morbidní a krvežíznivá, pak následuje popis historie Sarahy a trocha sentimentality. Co dodat, doufám, že se vám to bude líbit.

Kapitola 30: O tom, že nejen hlasy v hlavě často mění strany

O půl hodiny později pohled Ryno

Nechápu, proč mě sestra posílá na tak pitomé mise. Teď mám hlídat jednu láhev. Proč? Co je na tom tak důležitého? Proč tu flašku prostě někam nezavře?

Ten sklep je hnusný. Samé kameny a pavouci. Všechno září červeně. Vůbec se mi to tady nelíbí, mnohem radši bych byl s Vann a koukal se na tu obří televizi, co má v pokoji, nevím proč ale všichni chcou, abych trčel tady.

Všichni si myslí, že jsem pitomec. Já nejsem hloupý! Jsem strašlivě inteligentní, vážně! Mnohem chytřejší než ten blb Chriss Sarahský, dokonce už umím počítat do deseti! Heč!

"No jo, jsi génius. Dej mi tu láhev a nedělej drahoty, snad se obejdeme bez toho, abych tě musela rozsekat na kousky, že?" někdo přišel do sklepa. Pořád si nemůžu zvyknout, že ta zvířata mluví.

"Hele, víš ty kdo já jsem, nebo tě Nessa blbě informovala? Vytopení tvého hradu, sabotáž kolony zásobení ropného vrtáku a tak dále. Nic?" zasyčela ta tygrošakalka.

"Uh?"

"U vás v Anardu jsem známa jako Sabotérka Co a chci tu láhev."

Co je to Anard?

"To je ta skládka odpadků, kde bydlíš."

"Aha. Nevěděl jsem, že se to tak jmenuje." odpověděl jsem. Převrátila oči. Řekl jsem něco hloupého? Vždyť jsem hrozně chytrý, sestra mi dala k Svátkům temnoty nový mozek!

"Ale moc nefunguje, že? Tak já si tu láhev vezmu sama!" prohlásila Co a lapla telekinezí po čutoře za mnou.

Odnesla si věc a dveře se za ní zavřely. Chvíli jsem tak stál a pak mě napadlo ji pronásledovat. Rozběhl jsem se strašnou rychlostí a prorazil dveře. Já jsem hrozně silný a rychlý! Jsem superhrdina!

Ta hloupá šakalka se tam procházela. Když uviděla mě, silný a neporazitelný tank běžící k ní, zrychlila taky.

"Huhla huhla grrr!" ozýval se můj bojový pokřik.

Utíkal jsem rychle, a bylo mi jedno, co se mi postaví do cesty. Dokonce jsem srazil jednoho černovlasého blbce se sušenkami, ten zavrčel, začal po mě řvát nadávky a běžel za mnou! Ach jo, měl jsem ho nejen srazit k zemi, ale taky rozdupat...

Pak se Co zastavila. Já jsem samozřejmě v té rychlosti zastavit nedokázal a zabrzdil jsem o nejbližší rubínovou stěnu.

"Ty neskutečný pitomče! Víš jak dlouho jsem ty sušenky sháněl? Naše paní bude zuřit!" začal po mě okamžitě křičet ten prostý posel, který kdysi byl generálem.

"Ahoj Lee. Tys tady chyběl. Mám tě zničit rovnou teď, nebo až za chvíli? Neber si to osobně, já vážně na Nessiny gorily s vymytým mozkem nemám zrovna náladu." prohlásila šakalka s láhví znuděně.

Lee strnul a legračně se zatvářil.

Pohled Lee

A...ale...to přece není pravda! Snažil jsem se jízlivě, zlomyslně, ležérně nebo prostě jakkoli ušklíbnout, zvednout obočí, nebo tak něco, avšak prostě to nešlo. Po tváři mi přeběhlo zklamání z kruté pravdy a pocítil jsem takové to divné nepříjemné mrazení, jako že pokud rychle něco neudělám, nebo neřeknu a nepřesvědčím ji o opaku, budu toho navěky litovat a nějak zákeřně se mi to vymstí.

Vymytý mozek. To není můj případ! Já nepapouškuji Vanessu, myslím sám a samostatně!

Ale to by jsi neměl, měl by jsi zachovat poslušnost. Pamatuješ, jak to bylo všechno jednoduché, tehdy, když jsi byl čerstvě přijat ke své paní a věřil jsi ve zlo? Nenalhávej si nic, tvé pravé místo je u Vanessy!ozval se hlas imaginárního Christiana v mé mysli.

Dobrý pokus. Tohle bys doopravdy nikdy neřekl.

Jsi si tak jistý! Nikdy nezapomínej, že to mě, mě a mě chce paní temnot vedle sebe, ne tebe. Vedle mě jsi úplné nic!

Nech toho! Neměli byste mi pomáhat?!

Ne a ne a ne! Jediný způsob jak se nás zbavit, je vzkřísit pravé Christiana a Anne, ale to ty nedokážeš, samozřejmě...

Dokážu! A proč bych se vás měl chtít zbavit? Mi nevadíte.

Avšak začneme. Nejsme tví sourozenci, jsme hlasy v tvé hlavě. Budeme ti připomínat to, co by jsi raději zavřel do té láhve, kterou ukořistila ta malá tygrošakalka, dokud nezešílíš. Budeme křičet kletby na tvůj účet, když se budeš pokoušet usnout. Budeme tě napřed otravovat, pak štvát, potom mučit.

Proč? Co je váš cíl? Aby mi přeskočilo?

Proč? To bys chtěl vědět, že? Neřeknu! Přeskočilo? Nejen. Můj cíl je zhruba, abys vzal nůž, podal ho někomu a požádal ho, aby ti uřízl hlavu a zbavil tě tak muk.

Větu od věty jste brutálnější...vy nejste vzpomínky! Takhle by se můj bratr a má sestra nikdy nechovali! A mimoto, "neřeknu", "můj cíl"? Proč jednotné číslo? Nejste náhodou dva?

Uh...promiň, přeřeknutí. To jsi se neměl dozvědět...

V té chvíli jsem to prostě nevydržel. Oni- tedy on, neví, že tahle komunikace se dá i celkem dobře zablokovat. Párkrát jsem to před několika lety dokonce i udělal, když mě tenkrát dvojčata vrcholově naštvala.

Ach jo, znovu jsem si na ně vzpomněl a mou mysl zahalil neznámý, hnusný, drtivý, pesimistický pocit- truchlení? Co by na to asi řekli oni? Ano, nejprve by zároveň prohlásili, že nejsou žádná dvojčata, Chriss je o dva roky starší a pak by mi začali takovým tím svým legračním způsobem vyčítat, že to mám z toho, že jsem kočkonetečný nestolní pablb, Christian by používal dlouhá slova, kterým nikdo nerozumí a Anne by vyskakovala do vzduchu a poletovala, potom bychom se tomu zasmáli, já bych se omluvil a oni by mi alespoň na chvíli odpustili...chybí mi, ten otravný a vždycky-ve-všem-lepší Christian, i naše malá sestřička. Dokonce se mi stýská i po Caroline a Lailovi.

Ne, ne, ne! Nesmím! Nesmím propadat sentimentu! Já prostě nejsem sentimentalista, jsem bezcitný a hrozně zlý...bla, bla, bla.

"Tak přestaneš už zírat do blba a odpovíš mi?" dodala Sabotérka Co netrpělivě.

"Já...co je v té láhvi?" přemohla mě zvědavost.

"No já tam nejsem. To by jsi nepochopil, poskoku." ucedila otráveně a podívala se na mě takovým tím pohledem, který naznačoval, že podle ní jsem asi takový génius, jako Ryno.

"Přišla jsi sabotovat. Chceš zrušit přeměnu výpravy Mayi Jangové v sochy. A já chci-"

"Správně. Uhádl jsi. A mi je jedno, cože chceš. Beztak to bude něco jako ,způsobit světovou válku´ nebo přinejmenším ,zastavit tě´." téměř zívla v odpověď tak mrzutě, že to snad neumím ani já. Je mi jedno, že mě právě ponižuje, tahle tikiri se mi zamlouvá.

"Chtěl jsem říct, že ti...že ti chci pomoct." přemohl jsem se a řekl to nahlas.

Co to děláš, pitomče?! Zrazuješ Vanessu, zrazuješ svou paní, zrazuješ zlo! No tak, rychle to odvolej, než to ta zatracená tikiri vezme vážně! Můj mozek třeštil.

"Tak počkat. Tak fajn. Uvědom si, že ti vidím do hlavy. Myslíš to vážně. Ne, že by mě to zajímalo. Dobře, tak společně zneškodníme toho zombie pitomečka a dáme se do práce?" navrhla.

"No...dobře." a vůbec mě v tu chvíli nezajímalo, že ten "zombie pitomeček" je bratr mé milované paní a tím pádem můj nadřízený.

Pohled Christian

Neříkám, že mi ta neprostupná tma absolutně nevyhovuje. Naši předkové, staro-Sarahští žili v temnotě, zemi, kde nevysvítalo slunce po tisíce let. To vysvětluje více než dokonalé noční vidění, zřejmou averzi ke světlým prostorám a nepřirozenou barvu naší kůže (na co potřebujete něco jako pigment, když na vás stejně nedopadá žádné sluneční záření?).

Pak se ovšem původní, klidná a milostivá tma začala vytrácet, tisíce druhů temnomilných bytostí vymřelo a pouze málo kmenů lidí/lidí a nelytií se dokázalo přizpůsobit (musíte sice brát v potaz, že těch rodících se civilizací tam nebylo zase tak mnoho, řekněme že naši předkové měli ve zvyku ničit své sousedy).

Museli jsme se naučit žíti na světle. To samozřejmě přeháním, na světle díkyangorkám nikoli, pouze v dnešním sarahském přítmí. Nejmenovali jsme se tehdy vlastně ještě Sarahští, jak bychom mohli, když ani naše zem nenesla žádné jméno.

Někdy v tom období vypukla velká válka, válka budoucích Saražanů, proti budoucím Saražanům. Když se tedy na konci nižší šlechta málem vyvraždila navzájem, museli uznat jasného vítěze. Byli jsme nejsilnější, nejmocnější, nejchytřejší, nejmazanější, nejelegantnější a měli jsme ambice vládnout obrovské říši našeho národa (tehdy se samozřejmě nejednalo ještě o obrovskou říši, ale o asi středně velké království zatím bez králů, avšak vy víte, že nyní to velká říše rozhodně je).

Historie našeho rodu se táhne samozřejmě mnohem hlouběji, avšak do dějin a hlavně podvědomí světa jsme se zapsali až korunovací Christiana I. na krále tehdy pořád ještě bezejmenné, budoucí Sarahy. Mimoto, bylo to před dvaceti tisíci lety a doteď nás nikdo nedokázal sesadit a ve větší míře ani porazit...avšak zpět k malé lekci dějepisu.

Moji předkové za pomocí mocných zaklínadel, silné vůle, vytrvalosti a vysoké inteligenci, též angorek vybudovali sídlo, o němž se dosud žádnému panovnickému rodu v žádné známé dimenzi ani nesnilo- Sarahský hrad. Dvacet tisíc let ta pevnost stojí, s vlastní vůli, nekonečně velká, skrývající více tajemství, než-li nižší šlechtic při výslechu a hádejte, kolikrát se jí podařilo dobýt. Ani jednou.

Měli jsme schopnou vládu, své tradice, svou hrdost, své schopnosti a svou bojovnou povahu, není divu, že se okolní království brzy třásla strachy jen při pouhé zmínce o nás. Bezejmenní, neporazitelní válečníci (totiž my) rozšiřovali hranice své říše téměř bleskovým tempem.

Na konci vlády Christiana I. se však stala smutná událost. Již tehdy jsme měli nepřátele, jenž nám samozřejmě nesahali ani po kotníky, avšak stejně. Jedni z nejzákeřnějších krys historie, rodina Starova, pocházející z Elsie a úzce příbuzní s Elsijskými, se rozhodla poštvat si nás proti sobě. Jelikož to ale byla ta neprohnilejší horda zdegenerovaných (ještě zdegenerovanějších, než-li my) zbabělců, vypravili tlupu nájemných vrahů, kteří zavraždili královnu Saru.

Z úcty k Saře jsme odvodili název pro naši zem od jejího jména a Starovy jsme do tisíce let vyvraždili do posledního živého člena. Jejich chyba, měli nám podlézat, jako ostatní.

Ze zamyšlení o rodinné historii mně vytrhl hlas mé královny:

"Christiane? Jsi tady?" zeptala se do vzduchoprázdna, pravděpodobně nevidící ani ň.

"Jsem zde. Sice nemám absolutně ponětí kde, a velice mne znepokojuje, že jsi zde také."

"Jak to myslíš?"

"Mám takový pocit, že jsme někde...že za chvíli přijde Rachel, mne pošle na hrad a tebe do nebe. Prostě že jsme mrtví." odpověděl jsem zkroušeně.

"Myslíš...já nevím...jsou tady i ostatní? Theodor? Mám o něj strach...cítím se hrozně. Vrtá mi to hlavou. Proč ho moji rodiče poslali pryč? Proč ne mně?"

"Nemám tušení. A asi proto, že nebyl nelytium. Ty ano. V tom se pravděpodobně skrývá podstata odpovědi."

"A opravdu jsme mrtví?" zašeptala a její zelené oči se rozšířily strachem.

"Nemám zdání. Pokud ano, to já nesu vinu. Myslel jsem, že to nepůsobí tak rychle a kdybych třeba varoval Mayu, nemuselo by nás to zabít." přiznal jsem se a byl rád, že teď Elenis nevidí, jak se tvářím jako učiněná hromádka neštěstí a má pověstná sebedůvěra je ta tam.

Zabil jsem ji! Zabil jsem i Caroline, Laila a Anne! Ach ne! Jsem nyní prachobyčejný vrah. Zavraždil jsem téměř všechny, na kom mi záleží! Takže nejsem pouze vrah, jsem k tomu ještě vrah-pitomec!

Ještě naposledy jsem zkusil sourozeneckou telepatii, avšak již ani nedoufám, že to vyjde.

Anne! Lee! Slyšíte mne?

Christiane? Slyším! Kde jsi? Nevidím tě!

Já tebe taktéž nevidím. Navázala jsi komunikaci s Leem? Mi neodpovídá.

Vůbec ho necítím! Ach Christiane, co když je všechno špatně?

Také si myslíš, že jsme mrtvi?

Ne, nemyslím! Já se cítím živá!

No, to já teoreticky také, avšak hleď, kde to jsme? Řekl bych, že nikde a to o něčem vypovídá.

Pesimisto.

Raději jsem již neodpovídal a to zkrátka proto, že mi již došly argumenty. Nikde jsem zde sestru neviděl, avšak podle její reakce je taktéž v nějaké temné...místnosti.

"Až přijde Rachel, co jí mám říct?" zeptala se Elenis nejistě.

"Já nemám zdání...vím, že je troufalé se ptát, avšak...chtěla by jsi zůstat na hradě, či jít do nebe?"

"Není to troufalé, je to zbytečné. Samozřejmě, že hrad! Schválně, jestli dokážeš spočítat, kolikrát jsme si slíbili, že zůstaneme navždy spolu." odvětila a podívala se na mně (její oči si již asi přivykly tmě).

To je vážně skvělé, až na jednu maličkost. Za pár chvil budu souzen za trojnásobné porušení úmluvy a odeslán do Země ještě mrtvějších, jednoduše řečeno pekla, zatím co Elenis takhle promarní příležitost odejít do Země mrtvých, jakési variace nebe.

"Elenis...Nissie, víš...já pravděpodobně s určitostí nebudu mít možnost býti na hradě...dobře víš, co se stane porušitelům úmluvy...je mi to hrozně líto...miluji tě." zašeptal jsem a doufám, že to znělo náležitě soucitně a že upřímnost snad převáží kostrbatost tohohle amatérského proslovu.

"Co to říkáš za nesmysly?"

"Definuj "nesmysl" a navíc, ty jsi si ještě nezvykla, že já prostě nesmysly říkám na denním pořádku?"

"Ale ne, tohle byla větší blbost než obvykle, protože ty jsi přece nikoho nezabil! A zadruhé, mluvíš vždycky příliš. Zatřetí, kdybych tě měla já žádat, ať definuješ to co říkáš, nedělala bych celý den nic jiného, začtvrté, ne že by mi to vadilo, ale vadí mi to. Zapáté, povedlo se ti dokonale mě nakazit tím svým nervy drásajícím pesimismem. A konečně za šesté, taky tě miluju." odříkala má královna rychle, ale se svým typickým důrazem na počítání výčitek. Sice jsem se alespoň pokusil oslnivě se usmát, ale mé výčitky svědomí pracovaly dále na plné obrátky.




Romové- téma týdne

13. června 2013 v 19:53 | Kate Černobílá |  Články na téma týdne
No, to není tak špatné. Viděla jsem i horší témata týdne na blog.cz.
Romové.
Po pravdě- nevím. Nemám zdání, co napsat.
Kdyby mě chtěl někdo nazvat rasistkou, tak klidně. Nemám nic proti lidem jiné barvy kůže, nic proti lidem jiné národnosti, náboženství, způsobu života. Mám však rozhodně něco proti lidem, kteří mají něco proti odlišnosti. Zkrátka, pokud jste to z té příšerně zformulované věty nepochopili, jsem vlastně rasistka proti rasistům.
To však odbočuji od Romů.
Nechápu, co proti nim všichni mají.
To, že chování některých členů romské společnosti není zrovna příkladné, není chyba původu, ale osobností těch jedinců, které ony médiemi propírané zločiny páchají. Jednoduše řečeno, když Rom provede nějaký zločin, nemá to podle mě nic společného s tím, že je Rom, ale s jeho individuální blbostí.
Upřímně, znám několik Romů a znám taky hodně, až moc hodně "bílých" a ve všech případech se "bílí" chovají mnohem hůře.
I historie mluví za vše.
Kdo krvavě zničil starobylé říše Inků a Aztéků a ještě několik set let po tom uznával zákony, kdy člověk mohl vlastnit člověka?
Kdo vyvolal první světovou válku? Takzvaní "bílí".
A hádejte třikrát, kdo vyvolal světovou válku druhou? No, Černoši, Asiaté, Indiáni a ani ti odsuzovaní Romové to opět nebyli...
A to se ani nezmiňuji o tom, že z vědeckého hlediska jsou Romové taktéž z rasy "europidní", jako my, válek vyvolávači a vrazi, a hlavně, z lidského hlediska, všichni jsme lidé! Máme stejnou anatomii, stejné myšlení a stejné pocity!
Nejsem společenský člověk. Nemám moc ráda lidstvo jako takové. Ničíme přírodu a chováme se jako zvířata. To teď ale stranou. Ale přímo nemůžu vystát lidi, kteří nehledí na charakter člověka, ale na jeho barvu kůže.
Každý si však zaslouží žít a pokud ne, tak pouze z důvodu hrozných činů, které vykonal, ne pro barvu či náboženství!
Omluvte pohřebu-hodnou kvalitu tohohle článku, psáno v afektu.

Cesty jinými světy kapitola 29.

8. června 2013 v 23:01 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Vím, že je tahle kapitola zoufale krátká, ubohé dvě stránky. Také je velice divná, vlastně jsem nechala (pouze přechodně) umřít většinu z centrální strany dobra (Mayu, Theodora, Květinoslava, Sisi...) a pár ze strany "zla" (Christiana, Elenis Madilim, Laila, Anne...) a většina kapitoly je jedna velká úvaha vlastně o ničem. No, doufám, že se vám tahle minikapitolka bude líbit.
Kapitola 29.: O ovcích, sochách a loajalitě

"Eh, zavoláme Vanessu?" navrhla Elenis celkem nervózně a v jejích světle smaragdových očích se zračil strach. Že o něj měla opravdu strach? Nemožné.

Vlastně to s tou Anardskou nebyl zase tak špatný nápad, pomyslela jsem si. Pak se ke slovu v mé hlavě dostal konečně mozek a okamžitě mi došlo, že je to nesmysl na entou. Vanessa- zlo, ne pomoc!

Studený vzduch vanoucí tunelem mi nepříjemně čechral vlasy a choval se, jako by měl odfouknout všechno teplo. Tak jsem se cítila. Mrazivě. Vysátě. Jako tisíc let stará socha. Neměla jsem chuť se pohnout. Proč se hýbat? Tu zimu to stejně neodežene. Chci spát, ano spát. Zavřít oči. Představovat si teplo...jen tak stát...

Ostatní na tom byli asi stejně. Elenis se zhroutila k zemi vedle Christiana a poklidně zavřela oči, nadále bez jediného pohybu. Pouze onen štiplavý vítr rozfoukával pramínky jejích bílých vlasů a tvořil z nich lehce blond závoj. Když jsem se podívala na jejího bratra, s úlevou jsem zjistila, že alespoň on se drží na nohou. Sisi ležela bezvládně na zemi, hnědé oči mrtvolně otočené v strop. Tim se krčil vedle mě a nevykazoval žádné známky sebemenšího pohybu.

Zavřela jsem pomalu oči a mé podvědomí v tu chvíli drze a bez jakéhokoli vyptávaní opustilo dimenzi.

Pohled Lee

Na rudém, saténovém koberci stála omšelá židle. Ta židle možná nebylo to, co by jste si představili pod pojmem "luxusní nábytek", ale jí to stačilo. Byla tak neskutečně úžasná. Paní všeho zla.

Hladké, rovné, černé vlasy splývaly volně, ale přesto tak nějak geometricky přes opěradlo židle, krvavě karmínová čelenka ještě více zdůrazňovala bledost (ne takovou tu extrémní, Sarahskou bledost, prostě bledost) její pleti, pečlivě tvarované, černé obočí pozdvihla, aby naznačila svou netrpělivost, nebo možná zklamání z vývoje událostí, výrazně nalíčené černorudé oči nezúčastněně sledovaly obrazovku a rty semkla vzteky téměř do jedné linky. Z její krásné tváře se nedalo nic vyčíst- tvářila se tak klidně, až cynicky a přitom tak naštvaně.

"Lee! Kde jsi s těmi ovcemi?! Drahý, milovaný Lee, PŘIVEĎ MI TY OVCE FOFREM!" rozkřikla se má paní. To mě přivádí k zdůvodnění, proč vedu na vodítku ten...chlupatý, bílý dobytek z vaší planety.

Okamžitě jsem k ní přiběhl a uklonil se. Čekal jsem, že se ty nevychované ovce taky ukloní, ale překvapivě se tak nestalo.

"Tak takhle vypadají ovce! Očividně nemají žádnou skrytou magickou moc, naservíruj je zombíkům. Mezi drenynii se totiž rozpukla fáma, že ovce jsou prý nějaké neporazitelné bytosti a jsou všude mezi námi. Ha, ha, ha, tvůj bratr se bude muset příště vydávat za něco hůře sehnatelnějšího." poznamenala Vanessa.

"Má paní, já...opravdu mě omluvte, že jsem tak smělý, smím se zeptat, jestli vážně zamýšlíte jim přenechat Vzdušné ostrovy, pokud vážně seženou tu vaši rostlinu...promiňte...?"

Děsivě se rozesmála.

"Ale to se nestane, drahý, naivní Lee. Nikdy, NIKDY! Nějak jsem jim zapomněla prozradit, že v tunelu pod ambasádou se nemůže zastavovat- jinak se proměníte v sochu. Dostaneme několik nových, úžasně realistických dekorací na náš hrad!"

"Vy...Christian...Anne...Caroline...Lail...zkamenět?"

"Správně tak, blbečku. A ne, Christiana hodlám za pár století probudit, stýskalo by se mi." upřesnila má paní. A...a...a? Má rodina! Pratetička, bratr a sestra! Co chce Vanessa udělat s Lailem, Caroline a Anne?

Nevím proč tak vyšiluji. Nic se neděje!

Jasně, jen ta šílená ženská právě vyvraždila tři z pěti tvých sourozenců. Ne, opravdu nic..., ach jo, mozek na scéně. Nebo že by Anne? Ona umí dělat takové ty věci jako že vám začne najednou mluvit v hlavě, ale ne svým hlasem, takže si začnete myslet, že vám přeskočilo.

Neříkej jí "šílená ženská"! Je to má paní!

Jo, jasně. Teď jsi to vystihl. Tvá paní. Jsi jen otrok!

Nejsem! Pro Vanessu něco znamenám, záleží jí na mně! A mi záleží na ní!

Jo, jo. Dobře víš, co pro ni znamenáš- hračku, sluhu a pitomce. Možná jí na tobě trochu záleží, ostatně mi také záleží na obědě, než jej sním.

Kdo jsi?

Kdo jsme.

Christian a Anne!

Možná- možná nikoli. Záleží na úhlu pohledu.

Jak může v takové věci záležet panebože na úhlu?!

Já jsem Christian, i nejsem Christian. A já jsem Anne, i nejsem Anne.

A nemohli by jste mluvit svými hlasy, prosím? To, že mluvíte jako já je dosti děsivé.

Nechť, jak je libo., ozval se jednoznačně můj bratr.

Myslel jsem, že se komunikaci se mnou snažíte o sto šest vyhnout?

No, pořád tě považujeme za mrzkého slizáka, ale naše smrt kapku mění okolnosti, ne?!, uslyšel jsem ve své hlavě svou sestru.

Vaše cože?! Jste mrtví?! Nemůžete být mrtví! To bych poznal!

Jsme po smrti, i nejsme po smrti.

Mohl bys, Chrissi mluvit alespoň jednou trochu srozumitelně?

Technicky mrtví jsme, ale naše životní funkce jsou v pořádku, pouze naše mysl, je někde jinde- jsme sochy., vysvětlila raději Anne.

A jak to, že se mnou dokážete komunikovat?

Řekli jsme snad, že jsme praví Christian a Anne? Nejsme. Avšak nejsme ani nikdo jiný, jsme vlastně ty. Respektive tvá vzpomínka na ně.

Tak to je divné. Děsivé. Takže mí sourozenci vážně již nežijí! Néé! To přece nemůže být pravda! Ne, že by mi na rodině nějak záleželo, ale přesto. Nezáleží. Stejně bych Christiana při dalším setkání nějak zabil, takže...

"Můj drahý, milovaný Lee, NEZÍREJ DO BLBA JAKO DEBIL!" reagovala má paní na to, že už nějakou chvíli stojím bez hnutí a vážně nepůsobím moc inteligentně...

"Odchod! Rychle! Slyšela jsem, že mají v téhle oblasti výborné sušenky. Zajdi mi pro ně a nezapomeň s sebou vzít i sklenici vody. Fofrem!" poručila.

É...nejsem náhodou válečník? Tak proč ze mě dělá poslíčka/číšníka/kuchařku a uklízečku v jednom?! To jsem tak spadl? To jsem zkonil tolik úkolů? Už mi má paní nevěří a takhle mně degradovala...to se bude zase ten pablb Miskochod posmívat, až já budu nosit tácky se sušenkami, zatímco on půjde bojovat za čest a slávu Svaté říše Anardské! A to jsem se ani nezmínil o tom zítřejším veřejném lynčování...ach jo, život poskoka zla stojí za zlámanou bačkoru...

Když jsem se loudal to nejbližší cukrárny, pekárny, nebo čehokoli, kde se dají sehnat dobré, tradiční sušenky ze Vzdušných ostrovů, přepadl mě pitomý nápad. Opravdu pitomý.

Jako že bych se vzbouřil, šel bych proti jedinému smyslu mého života (Vanesse) a prostě Mayu a ostatní zachránil. Blbost, že?

Nějak mi to ale vrtalo hlavou. Chtěl jsem to udělat. Nejen chtěl, já přímo toužil, zradit svou paní a osvobodit svou rodinu a jejich přátele.

Kde se to ve mně bere? Neudělám to! Vanessa je můj život, Vanessa je nadevše! Tuhle větu jsem si přeříkával tisíckrát dokola a poprvé jsem u toho něco cítil. Něco silného. Něco hlodavého.

Pochybnosti.




Cesty jinými světy kapitola 28.

6. června 2013 v 20:42 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Další kapitola. Šílenost, amatérské popisy a skvělá ukázka toho, jak může být 90% postav v jedné scéně úplně k ničemu.
Kapitola 28.: O tom, jak se Maye podařilo z ničeho vytvořit nový druh krvelačných příšer a další úspěchy

Přiznám se, jsem asi padavka. Nebo prostě moje tělo ani mysl není zvyklé na nadlidskou rychlost, neboť jsem měla pocit, že každou chvíli hodím šavli. Co jsem stihla v té šílené rychlosti postřehnout bylo akorát to, že se kolem všechno pohybovalo. Stromy dělaly kotrmelce, hory tančily a tráva se držela stranou, pouze pobíhala kolem.

Po několika útrpných desítkách sekund jsme konečně zastavili. Uf. Vážně nesnáším věci, které jsou rychlejší než kilometr za hodinu! Byli jsme za jednou z těch tančících hor, zelenou s růžovými puntíky a kanárkovými slony. Proč říkám "byli"? Neboť Lee! Jak si mohl dovolit mě doslova unést ve vlastním snu! Neskutečná drzost!

"Nesmí tě dostat!" zdůvodnil to.

"Proč? Co by mi Co udělala?"

"Nevím! Asi by tě propustila na svobodu nebo tak něco... a já bych nesplnil úkol a má paní by mě..." naznačil podříznutí krku. Ale zabije ho tak jako tak, ne? O co jde? Proč mě v tom případě nepustí? Jemu to už může být jedno, jestli ho Vann zabije dnes nebo zítra, na tom přece nesejde!

"Tak co hodláš dělat?"

"Nemám zdání. Udržet tě tady, dokud nepřijde Anne a nerozbije tohle snové vězení. Totiž, když zasáhne ona, nebude to už moje vina, víš?" vysvětlil Lee svůj plán. No, pokud se to plánem nazvat dá.

To myslí vážně? Začala jsem si představovat hrůzostrašné obludy, které bych na něj poslala. Připomínaly by malinko drenynie, ale měly by trochu vyblitější barvu a byly by mnohem, mnohem větší. Obrovské, krví podlité oči. Ne, to by vypadalo divně. No, malé, krví podlité oči. Zanechávaly by za sebou táhlou stopu slizu, vykřikovaly by nadávky, typu "Čtverečkovaná židle!" a to nonstop, neuměly by říkat nic jiného. Jo a ještě- byly by silně nelytio-lido-tikirižravé, uměly by létat, přemisťovat se, vrhat blesky z očí a každý, kdo by se k nim přiblížil na dva metry by se nemohl hýbat, dokud se od něj nevzdálí (nebo ho taky nesežerou).

Byla jsem se svým návrhem celkem spokojená. No, i když oceňuji, že to neexistuje, nechtěla bych takovou příšeru potkat. Co bych asi dělala? Utíkala? Blbost, před tím nejde utéct! Bojovala? Jak proboha, vždyť nepřemůžu ani kuře... no, asi bych ječela a doufala, že mě někdo zachrání.

"Mayo?! Co je to? POMÓC!!!" uslyšela jsem najednou hlas svého nepřítele, nezvykle vyděšený. Otočila jsem se směrem, kde stál Lee a...začala jsem ječet taky.

Co...(ne ta tygrošakalka)? Eh? É? To nemůže být to, co si myslím... áááá! Pomóc! Je to to, co si myslím! Nevěřím! Můžu za to já? Ale jak?! Je to jenom sen, nebo moje sporné schopnosti doopravdy stačily k tomu, abych silou vůle vytvořila nový druh zmutovaných drenyniů, velkých jako sloni?

Ať je to jak je to, nic to nemění na tom, že se jich pěkně početná smečka (v formaci pravidelného šestiúhelníku) pomalu sunula k Leeovi, který nový druh příšer ještě asi nikdy neviděl, takže začínal pozvolna panikařit. Ani se mu moc nedivím...

Co budu dělat?! Já je vytvořila, mám je zničit? A pokud ano, předtím, nebo potom, co sežerou Leea? Nevěděla jsem absolutně, co mám dělat, respektive jak mám něco udělat. Jsem vyvolená, takže bych asi měla poskokovi své úhlavní nepřítelkyně zachránit život, ale na druhou stranu jsem Maya Jangová a nechce se mi, takže asi ne...

Otočila se a rychle, než mě ty příšery uvidí jsem zmizela. No, definujte pojem "zmizela"... v mém případě to totiž znamenalo "nenápadně" a jen s tichým jekotem rozběhnout se pryč a víte, jaká jsem běžkyně...

Řekněme ale, že jsem zvládla utéct asi tak dvacet metrů, než monstra zmizela. Čím to? Na to existuje jen jedno slovo- Anne. Než se jeden z nových pablbů stačil rozmáchnout a spolknout jejího bratra jako jednohubku, už tady byla a upravovala si můj sen podle svého. Zaprvé, nechala zmizet už zmíněné super-drenynie. Zadruhé, totéž udělala i s Leem a konečně zatřetí, přičarovala stádo růžových slonů.

"Vy Sarahští by jste si měli dávat bacha. Tady expertka přes magii před chvílí vynalezla zbrusu nové drenynie a kdyby nebylo toho Nessou spleteného pitomce, cože mě zdržoval, nemuselo by se tak stát!" připlížila se na mítinku Co, než stačila Christianova sestra něco říct.

"Mayo? Je to pravda?" zašeptala Anne s údivem v hlase. Nebyl to moc nadšený údiv, jako bych od ní čekala, ale spíše takový ten vyjevený údiv, takový jako nasadíte, když vám někdo oznámí, že máte zachránit svět a nulové naděje to přežít... nepřipomíná vám to náhodou něco?

"Jo... já jsem prostě byla naštvaná na Leea a něco jsem si přimyslela...a to se prostě objevilo!"

"Já to říkala! A ještě se ta blbka přiznala!"

"Co...budeme dělat?" pípla jsem.

"No mě asi neuděláme. Musíš je vypátrat a zničit, neboť ono to vyhubí ostatní život v dimenzi. Ale to záleží na tom, kolik jsi jich a kde vypustila do světa. Při nejlepším zničí několik cenných ekosystémů a vyvraždí několik vesnic, nebo menších měst." opáčila tygrošakalka rozmrzele.

Ehm, zapomněly snad na to, že se právě nacházím na jiné výpravě za záchranou světa? Fajn, tak ten svět možná zachráním, ale nedokážu to dvakrát najednou!

"A co kdybychom to podaly výš? Vládci míru by si s tím snad dokázali poradit snadněji, než já..." navrhla jsem první alternativu, cože mě napadla, abych si uchránila krk.

"Kdo? Nicolleta?"

"Myslela jsem Rachel." upřesnila jsem.

"Rachel je mrtvá." oznámila Co ledabyle. Jak to? A to je teď hlavní mírovládkyní ta prohnaná Nikki? Ne, že by mi to nebylo jedno.

"E...eh?"

"Nikki ji zabila před několika hodinami. Vládci míru už vlastně neexistují, jen na papíře. Uznejte, ta barbinoidní pubertální sadistka nevládne ani sýru, natož míru." polemizovala tikiri. Takže Nikk zavraždila svojí učitelku a šéfku, z nějakých neznámých pohnutek a teď šéfuje světu? No juchů.

"A rada Gamiérových?" navrhla jsem další blbost, aby řeč nestála.

"Teď s prominutím modroočko, ale všichni víme, že Sarahští začnou jednat, až bude armáda všepožírajících a nezničitelných potvor u sarahských hranic, nebo ještě lépe- před branami jejich hradu."

"To není vůbec pravda! Sice nás nezajímá osud dobra, ale pro svět, na kterém žijeme uděláme všechno, co bude v našich silách!" ohradila se okamžitě obyvatelka zmíněného hradu. Jsou vážně divní. Jak můžou být tak temní a přitom se zajímat o dobro světa?

"Jo, ale stejně pokud jsou ti drenyniové v Drenynii, Neonii nebo Anardu, stejně si ani neškrtnete." zazdila jí čtyřnohá mrzoutka.

"No, vypadá to Mayo, že budeš mít dost práce, až osvobodíme Vzdušné ostrovy!" uzavřela to Anne a sen rozpustila.

Když jsem se probudila, zjistila jsem úžasnou věc- že jsem asi oslepla, protože nic nevidím. Chytla jsem učebnicový hysterák a začala téměř okamžitě ječet, pištět a poskakovat. A dělat ze sebe souhrnně blbku, neboť když jsem otevřela oči, zrak se mi nějak záhadně vrátil. Aha.

Svou hlasitostí jsem samozřejmě probudila všechny a všechno v okruhu deseti kilometrů, takže i vyděšeně se tvářící Elenis, která se rozhodla okamžitě a střelhbitě (doslova) ostatní přepadat a vyptávat se jich, jestli jim Madilim nijak neublížila, dále Thea, který vypadal, že se mu přihodila tatéž příhoda se zrakem jako mi, Sisi, která spustila vřískot, že jí někdo probudil, Caroline, která se po mě v afektu pokusila hodit nejbližším slonem a celý zbytek vybraného exoststva.

Vlastně v naší výpravě jsem já jediná normální. Máme krále a královnu, jeden z nich neustále mluví, mluví, mluví a dělá z ostatních pitomečky, ona trpí rozdvojenou osobností a pořád se ohání dýkami. Pak také jednoho "děsivého" loupežníka, který je schopný sníst absolutně každé jídlo i s talířem a jeho syna, který je hodný, statečný, ale tak hloupý, že kdyby se za debilitu platilo, byl by mnohem bohatší než Christian. Aby toho nebylo málo, mou tichou a milou sestřičku, kterou se nedá přeslechnout a ještě méně se jí dá snést, Tima, který je pravým opakem Globální pohromy, a no, také mě. Ale já jsem dokonalá, takže se nepočítám. No, pak tady je jeden mimozemšťan z Něčeho Centauri a několik šílejících, temných a prostě...Sarahských. Zapomněla jsem na někoho?

Ale zpět k situaci.

"Musíme najít onu rostlinu a přinést ji Nesse..." vysvětloval Christian velice nešťastně až zoufale své manželce.

"Co se děje?" reagovala Elenis a rozhlédla se po okolí, kde se jindy tak živá průvodkyně sny pokoušela vzlétnout, avšak něco jí v tom bránilo, Caroline omdlívala a ještě jeden Sarahský, jehož jméno mi vypadlo se sice tvářil pořád dobrosrdečně a mile, ale také nevypadal moc v pořádku...

"Nesnášíme Anardské a jsme příliš dlouho...dlouho na jejich území...tlumí to naše schopnosti...pocity...upadáme....pryč...příliš dlouho..." řekl Christian, avšak v polovině věty se mu začínal už lámat hlas.

"Vidíte všichni tamhle tu velkou, tmavou, tmu do které budeme muset stejně vkročit? Pomohlo by, kdyby jste tam, Sarahští, šli? Máte tmu rádi, ne?" navrhla jsem. Co jsem čekala? Že by smysluplnou odpověď? Pche, já naivka.

"Technicky vzato... je oslovení ,Sarahští´ velice urážlivé a společensky... nevhodné, neboť...neboť jsme Sarahsko-Gamiére." na tuhle detalistickou blbost vynakládal poslední síly jeden z nich.

"No tak promiň, lorde Sarahsko-Gamiére, nechtěl bys se náhodou zachránit? Mrtvoly jsou nám houby platné."

"Nikoli...říkáš to pořád...špatně. Já jsem Sarahský a...oslovení ,Sarahsko-Gamiére´ vyznívá...jízlivě....nevhodně a patolízalsky..." co si pro boha představuje? Jak mu mám teda říkat?!

"Eh?"

"Je to jednoduché- když oslovuješ jednoho z nich, používáš ,Sarahský´, zatím co když jich oslovuješ více, musíš říct ,Sarahsko-Gamiére´. Proboha, Mayo! Ty nevíš, jak se chovat ke královské rodině? Prospala jsi celou školní docházku? Jo a Christiane, nechtěl by jsi se vážně zachránit?" napomenula mně Elenis.

No, pamatuji si, že jsem na hodinách občanské výchovy moc pozoru nevynaložila... ale přece, vědět, jak oslovovat Sarahské je přece tak v životě na nic! Možná ještě více na nic, než matematika!

Christian se nehýbal, neodpovídal a vůbec vypadal nějak svátečně zticha. Má první myšlenka byla-super! Má druhá byla- cože? Chriss a chvíli netlachat o ničem? Počkat! On vypadá vážně nějak divně-sedící u stěny tunelu, oči zavřené-omdlel? Nebo je snad mrtvý?

Elenis se k němu sehnula a zkontrolovala základní životní funkce.

"Žije! Jen spí." myslela si, že nás uklidňuje blondýna. Asi tři bytosti zajásaly, zbytek si zklamaně povzdechl a svěsil ramena. Sakra...vypadalo to tak nadějně!

Lail, Caroline a Anne se raději společnými silami odplížili do zmíněné tmy, nabrat síly.

"To je blb. My se dřeme jak blbci a on spí! Mohl jsem zůstat doma a sledovat telku a místo toho teď pochoduju s mimoňi do prkýnka!" poznamenal Květinoslav trefně. Já jsem na tom stejně, akorát že nevím, co je to ta "telka".

"Jo! Taky si myslím, že je blbej! A ještě k tomu zbabělec!" vyjádřil se na adresu krále Theo. Statečný Theo, opět se vysmál zlu do tváře!

"Slyšels to, ty bačkoro, urážíme tě a ty se nebráníš?!"

Po téhle princově narážce už k nim přišli i Tim a Sisi a utvořili společně se mnou a jimi pravidelný půlkruh, kolem slovně lynčovaného krále.

"Ty si ty urážky necháš líbit, protože se nás bojíš! Srabe!" (nebo proto, že spíš a neslyšíš nás, ale to je jedno).

"Jo a mluvíš jako trapnej slovník! Jsi trapnej a jsi slovník!"

"A Lee je lepší!"

"A jsi pitomá ponožka, která se bojí a utíká k mamince!"

"Nechováš se k nám vůbec hezky, Christiane a nikdo tě nemá rád!"

"Jo! Jsi na světě k ničemu, úplně zbytečný! Umíš se jen litovat!"

"A ani ona tě nemá ráda, nezastává se tě, když ty se sám sebe zastat neumíš!" dodala tomu korunku má sestra a ukázala na Elenis. Ta polkla na prázdno.

"Jo?! Vy jste blbí a trapní! A srabi! Jo, srabi! Zaprvé, zkuste si mě porazit v souboji, nebo nedejangorky Christiana a pak teprve suďte, jak jsme zbabělí! Co udělal zbabělého? Christian je tisíckrát statečnější, než vy všichni dohromady! A víte proč se nebrání? Ne, že by se vás bál, došlo vám, idioti, že spí?!" vyřešila situaci se svou obvyklou rázností a na chvíli opravdu všechno ztichlo.

Téměř každému z nás to v hlavě šrotovalo, máme jít dál? Jak vyřešíme tu patálii s šípkovou Růženkou (tedy ehm, Christianem), neboť on očividně nejde probudit? Necháme ho tady? A neriskujeme, že pak dopadne jako támhleta kostra nedaleko (je divné, že jsem si jí dříve nevšimla)? Něco mi napovídalo, že jo.

Divné je, že neuplyne půlden, aniž by se Chriss dostal do nějakého smrtelného nebezpečí, z kterého ho musíme pracně vysekávat. Vůbec není k užitku- jeho prospěšnost výpravě je v mínusu (dobře, sice nás zachránil před letohady a bez jeho vlivu na Vanessu bychom ani nedostali tenhle úkol, ale stejně)!