"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy II. kapitola 1.

25. června 2013 v 21:42 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy II.
Druhý díl a první kapitola. Spíše taková úvodní. Opět se začíná u Mayi, která se snaží žít "normální život". Jak normální ale je bát se vyjít z domu, že vás někdo zase odchytne, ať zachráníte svět? I ta nejnevinnější záminka, jako problém se zásobami hlavní Ienfinijské potraviny-jitrocele může znamenat dosti problém, zvláště pokud do toho přimícháte takzvanou Krabici času...
kapitola 1.: Úvod již podruhé

A v tom se ponožka odrazila a vyskočila ke stropu. Jo, stalo se to zase. Dívala jsem se na tu nedopatřením oživenou potvoru, sledovala ji věru zákeřně, ale pokud vím, pouze vražedný pohled nikdy nic nezmůže. Zvláště ne proti očarovanému kusu puntíkované látky, který vás srdečně ignoruje.

Vážně mě to přestávalo bavit. Tohle že je ten normální život, který mi všichni slibovali, že budu moct žít? Opravdu? Pak je mi upřímnou záhadou, co tu v tom případě zatraceně dělá ta pobíhající ponožka!

Jsem Maya Jangová. Ano, ta Maya Jangová. Že se má sláva ještě nedonesla na vaši planetu? No, můj problém to není. Možná vám to přijde divné, ale pořád bydlím tam kde před několika týdny- ve až přemrštěně skromné vesnici I-mio, na té samé potřeštěné planetě Saraha.

Možná bych vám měla povědět, jak to vlastně celé začalo a o co se tady vůbec jedná, ale tím bych riskovala, že ta ponožka zdrhne nadobro. Nebo víte co? Kašlu na ní. To kouzlo stejně musí za pár minut přestat působit...

Nechala jsem kus sešitého hadru kusem sešitého hadru a ponořila se až příliš hluboko do svých myšlenek. Nebo spíše do vzpomínek, když jsem se ještě nemusela starat o nějaké neustálé zachraňování světa, vycházení zadobře s místní královskou rodinou, nápor tygrošakalek, nebo zdivočelé ponožky. Bylo mi sedmnáct (a pořád jako by mi bylo, dokud dnes večer na oslavě...grrr...nesfouknu svíčky a oficiálně si nepřiznám, že je mi zase o rok více) a nehýřila jsem zrovna vírou v magii, to vám řeknu. Před tím jsem se možná považovala trochu za snílka, ale nevím, co se se mnou stalo.

Až mě v ten osudný den přepadla mluvící tygrošakalka. Shi-Shi, tak se jmenovala, si teda nebrala servítky a rovnou mi na rovinu oznámila, že jsem prý vyvolená a že zachráním nejméně její zotročenou zem, možná i svět. Jako v mrákotách jsem pitomě přitakala a vydaly jsme se na cestu. A pak už to šlo z kopce. Sotva jsem se stačila omylem omráčit klackem a začít si stěžovat, byly jsme opět přepadeny. No, nebylo to žádné drama-možná by nám více uškodilo, kdyby na nás spadl slon. Totiž, loupežníci byli dva a jeden blbější, než druhý. Přiznám se, ten mladší z nich, Theodor, mi celkem padl do oka a okamžitě se stal mým jediným přítelem na té zpropadené výpravě.

Možná si teď pomyslíte, že tak fajn, to by už snad stačilo. Ale ne, my jsme museli, prostě zákonitě museli se stavit na královském hradě, který se originálně jmenuje "Sarahský hrad". Původně jsme chtěli získat jen povolení k průchodu na jedno moc důležité, ale taky moc vysoké schodiště, ale světe div se, to by prostě nebyli Sarahští (ta královská rodina), kdyby neotravovali dál a ne jeden, rovnou dva (a později dokonce pět) z nich se k nám připojilo, rozhodnuti jít s námi. Dosti protivný a arogantní král a jeho manželka, mimoto ke všemu Theodorova sestra byli první, kdo začal otravovat.

K mé všeobecné "spokojenosti" nás pak ještě unesla banda děsivých, růžových banditů, setkala jsem se s několika poskoky jisté moc hodné Vanessy, která ve volném čase ničí svět a neustále se ho snaží ovládnout (a po mě chtějí, abych jí to nějak průběžně překazila), nakonec, ovšem až po tom, co mě nechali odhalit jedno roztomilé tajemství, že polovina výpravy jsou nadpřirozené bytosti, které se živí životní energií a měly být už dvacet let vyvražděny, jsem se konečně setkala s Vanessou v plné parádě a málem mě sežrali imaginární žraloci.

Nakonec mě tedy donutili vyjít sto kilometrové schody (ne ti žraloci, Shi-Shi a spol.), projet se na létajícím mraku a pak hádejte co- ano, noční můra každého teenagera, zapsali mě do školy (sice jsem tam strávila úctyhodný den, ale stejně), kde jsem se naučila věci vážně nejvyšší užitečnosti, například jak proměnit lavici v žirafu (stejně si už nepamatuju ani ťuk)...

Kvůli tomu, že další ze soupravy mrch, se kterými jsem se musela potýkat, Nikk Starová (rádoby Vládkyně míru, čarodějka, která se snaží udržovat v magických věcech pořádek), zavraždila jednoho studenta jsme měli ideální příležitost promluvit si s Nessou. A jak to už tak bývá, zase to skončilo více než šíleně-poslala nás najít nějakou zlověstnou květinu do ještě horšího, temného tunelu. Tam se nám podařilo dva dny sýčkovat a mimoto se nechat proměnit v sochy (opět díky známé firmě Vanessa). Pak si vzpomínám, že jsme tu rostlinu přece jen našli, ale řekněme, že jen já dokážu zkolabovat uprostřed primitivního kouzla, které nás mělo k té zatracené kytce přenést a na chvíli jsem upadla do kómatu. Když jsem se vzbudila, všichni mi začali překotně gratulovat, protože odněkud došli k závěru, že jsme nakonec vyhráli díky mě. To je zhruba můj příběh. Čekali jste něco epičtějšího? Smůla, nejsem epická bytost (nebo možná...).

Něco by jste o mě ale vědět měli. Už od první chvíle nesnáším cokoli, co má společného s magií. Tak moc chci být zase normální...a normální v každém smyslu slova. Nenávidím totiž i bytosti, které se chovají jakkoli výstředně, připadá mi to prostě šílené a nejvíc mě štve, když musím zachraňovat svět (magie, brrr!) a to společně s například takovými Sarahskými (exoti, brrr!) a to vysvětluje, proč okna tohohle domu tíží zavřené okenice a proč dveře jsou na závoru. Ne, ne, do mého domu nic, co by po mně chtělo pomoc s záchranou kdoví čeho nevkročí.

"Havranice! Co kdybys zašla pro jitrocel, došel!"zahulákala Globální pohroma, v některých kulturách taky nazývána moje sestra Sisi.

"Zajdi si pro něj sama!" oplatila jsem slovní palbu. Za chvíli budou létat vidličky a polštáře, uvidíte. To ale nic nemění na tom, že mě ven nedostanete ani za zlatého dinosaura se stříbrnými pruhy.

"Jsi tááák sobecká!"

"A ty tááák blbá!"

"Jdu to říct mamce!"

"Já to řeknu první!" hádka podle pravítka, ale měla jsem tušit, že je za tím něco mnohem zlověstnějšího.

"Ne, já jsem starší!"

"A já mám dneska narozeniny!" přebila jsem její slabé argumenty. Ha ha, výhra!

Tak jsem scházela schody dolů do kuchyně, když další z mých příbuzných na mně vystartoval s tou samou záminkou. Samozřejmě, že to neudělaly schválně. Ani Sisi a už vůbec ne Maria.

"Mayko, došel jitrocel. Nemáme co jíst. Vím, jak nerada vycházíš z domu, ale nějaké zásoby máme ve sklepě. Zajdeš pro ně, prosím?"

"Mami, ty mi vážně dovoluješ jít do sklepa? Ale vždyť tam je to zakázané!" namítla jsem překvapeně. Hmm, třeba zjistím proč tam předchozích sedmnáct let mého života platil zákaz vstupu...

"Nedotýkej se ničeho, co vypadá nebezpečně. Nelez do krabic. Jdi jen k sušenému jitroceli a pak se vrať, rozumíš?" dodala Maria a kdyby se u toho netvářila tak vážně, asi bych se rozesmála. Nelez do krabic? Proč bych lezla do krabic?

"Jo jo." přikývla jsem a vydala se za nosem, rovnou do sklepení!

Staré dveře se mi znovu ztěžka zabouchly před nosem, nehledě na to, že jsem se je pokoušela pracně otevřít asi hodinu. Na druhý pokus jsem se do starého průchodu dolů opřela celou vahou, já se tam dostat prostě musím! Nic, dveře byly na kus ztrouchnivělého dřeva pořádně tvrdohlavé...

Co když něco nechce, abych tam šla? Co tam je? Co když jsem příliš zbabělá a teď uteču, žalovat mamce, že se proti mně spikly dveře? Jo, to zní jako dobrý nápad. Otočila jsem se a-

"Přece to nechceš vzdát? Je to část tvého domu a ty nevíš, co tam je? Kde je tvá pověstná zvědavost?" opáčilo To. Ano To. Nechci se vytahovat, ale na to jméno jsem přišla sama. No uznejte, jak by jste pojmenovali své špatné svědomí vy? Možná máte výčitky svědomí-mé svědomí má výčitky mně. Dokonce mu nestačilo nechávat se ignorovat v mysli, tak se zviditelnilo. Poprvé, když jsem před dvěma týdny chtěla nechat jistého aristokrata zemřít (nesnáším je, možná ještě více než slavnou jitrocelovou kaši). Dopadlo to tak, že to onen Sarahský přežil až s moc velkou grácií a mně začalo pronásledovat toto, co mě neustále oslovuje "hlupačko" a přijde mu to strašně trefné.

"Jo, chci. Ty dveře nejdou otevřít. A mimoto, já žádnou zvědavost nemám, zvědavost je pro mrňata."

"A co použít nějaké kouzlo, hlupačko? Nebo už snad nejsi čarodějka? A sama jsi mrně."

"Brrr, kouzla! A ne, mi je osmnáct, dávno nejsem dítě a mimoto, ty jsi moje svědomí, takže jsi taky v tom případě mimino."

"Kdo tady mluví o nějakých miminech? Možná nejsi, ale chováš se tak, ty hloupá."

"Jak? Jsem in, jsem moderní, jsem rozumná..."

"Ale moudrá nejsi."

"Samozřejmě, že jsem! Už je mi osmnáct, kolikrát ti to mám opakovat?"

"Jo, a já jsem létací slon. Nejde o to, kolik je ti let, ale o to, jak chápeš svět, co jsi zažila a jak chápeš sama sebe. Nikdo není moudrý, dokud si o sobě bude myslet, že je."

"Bla, bla, bla. To vážně nemusím, diskutovat se svým svědomím o filosofických otázkách. A do toho sklepa nejdu. Nemáš mi co rozkazovat." protočila jsem oči.

"Hele, to je mýtus. Jako že svědomí by mělo být poslušné. Mi jde hlavně o to, abys nedělala blbosti."

"Co to znamená?"

"To znamená, že si nemůžeš stěžovat, že tě komanduji. To jsem vážně musel vyfasovat někoho tak blbého?"

Hmm, a zpochybňuje vaše svědomí vaši inteligenci? Moje ano, asi jsem V.I.P.. Dveře, jako kdyby poznaly, že stojím absolutně bez zájmu, se s pískotem otevřely. Juchů, skvělé načasování. Uznejte, mám na výběr? To bude čím dál, tím protivnější a za chvíli se mi začnou posmívat i ty dveře. Znám to, znám svoje "magické schopnosti".

Hlava svěšená, výraz pohřební, ramena pokleslá, chod loudavý a vražedný pohled zamířen na napůl průhlednou postavu poblíž. Popsala jsem se celkem věrně, ne? Ale důležitější je, že mé nohy právě překonaly práh. Práh sklepa. Práh zakázané oblasti.

Málem jsem se nahlas smála. Proč to tu bylo zakázané? Vždyť tohle by se dalo nazvat tak akorát horou harampádí, pokud by vám ovšem nevadilo trochu urazit hory. Nic zde vlastně nebylo. No, tedy nic zajímavého, rozumějte, věcí tady bylo až moc, málem se tu nedalo hnout.

Rozhlédla jsem po padivně osvícené místnosti a začala počítat ty nudné krámy, kde by jste našli všechno-kromě jitrocele! Několik slušně řečeno zvláštních, trochu levitujících krabic neonových barev, pár oprýskaných a zaprášených lamp, tři závěsy, které snad musela mít v pokoji nejméně má prababička (tak moc byly z módy), jedna lehce nestabilní skříň s žirafíma ušima, kousek zlatého pokladu, jenž se na slunečním paprsku, prosvítající oknem, stříbrně leskl a osamocená, vyšinutě vyhlížející, očividně papírová krabice, o velikosti dinosaura ve středních letech.

Ta...věc mi něco říkala. Nemluvila na mě, to naštěstí opravdu ne, avšak měla jsem z ní divný pocit. Jako kdybych...ne to je nesmysl. Co bych taky dělala v minulosti zavřená v této krabici? Přesto...myslíte, že by mi něco udělalo, kdybych se přece jen podívala, co je vevnitř? Přece za to nic nedám, ne?

Plaše se blížila. Holka s tmavou pletí, vlnitými hnědo-černými vlasy a výrazem obstojného pomeranče. Svět jako by se v tu chvíli zastavil, takový jsem měla z té věci strach. Přesto jsem se plížila, doplížila se k cíli a vzala za okraj papírových dveří. Trhla a zamžourala dovnitř. Tma. Sakra, nevidím ani starou belu... jak pitomé by ode mě bylo, kdybych tam tedy vlezla celá a prozkoumala to zblízka? Myslíte si, že hodně? No, já ráda kašlu na ostatní.

Nelez do krabic, řekla mi Maria před chvílí. No, podle toho, s jakou razancí jsem se začala téměř okamžitě propadat časoprostorem, nejspíše měla pravdu...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. června 2013 v 19:49 | Reagovat

Úžasné a prostě už to nebudu pořád opakovat! Moc se mi líbí tvůj styl psaní i to, jak dokážeš vystihnout každou postavu a zní to přirozeně. Jen tak dál!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama