"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy II. kapitola 2.

29. června 2013 v 21:49 | Kate Černobílá (ehm, jak jinak?) |  Cesty jinými světy II.
No, po dlouhé době jsem zase tady. Tentokrát se snad ještě amatérštější kapitolou, než obvykle :). Varuji vás, ani to nečtěte, pokud ovšem nemáte rádi pravopisné chyby, překlepy, nesrovnalosti a tak pitomoučký děj, že to snad ani není možné...ale pokud si to stejně přečtete, můžu jen doufat, že se vám to bude líbit.
kapitola 2.: O důvodech, proč nelézt do tajemných krabic a o tom, jak se stát mrtvolou snadno a pomalu

Ach jo. Hlava mi třeštila a i přes zavřené oči jsem cítila, že se se mnou všechno točí. Ne, že bych měla nějaké zkušenosti s cestováním zákeřnou krabicí, to ne. Ale řekněme, že mě už několikrát proti mé vůli přemístili, nechali levitovat ve vzduchu a hodili do propasti, takže asi vím, co to znamená když se mi takhle točí hlava. Jsem si skoro jistá, že mě to někam přenáší a jisto jistě se mi tam nebude ani trochu líbit, to se vsaďte.

V hlavě mi proběhl seznam míst, kam bych se už nikdy nechtěla podívat. Zaprvé nějaká obrovská poušť, kde by mi bylo horko a topila bych se tam v písku, zadruhé peklo (beztak by mě tam uvařili už na začátku!) a na třetím místě Sarahský hrad (když jsem tam byla naposledy, konkrétně na večírku, zabloudila jsem-omyl, ta budova mě unesla-a bloudila tam tři dny!)

Když se všechno zastavilo a konečně přestalo metat otočky, otevřela jsem oči. Ha, ha. Znáte ten pitomečkovský "humor" z nepovedených komedií (divadelních her, filmy nemáme), jako například:

"Prosím, ať nepřijde (nějaké jméno)!" prohlásí postava a o sekundu později se otevřou dveře a hádejte, kdo přišel...? No, tak vítejte ve špatné komedii.

Rozhlédla jsem se po oceánu písku kolem a zachvátila mně hrozná touha začít dupat, vykřikovat kletby a hrát si na kraba. Ach jo, krabi mají snadný život! Tedy, už jste slyšeli o krabovi, kterého by osočili z důležitosti pro světovou rovnováhu a pak přemístili kartónovou blbostí tam, kam slunce ani nemají, natož aby tam svítilo?

Fialový kotouč na obloze se poněkud kýval, a mám takový pocit, že na mně do několika sekund spadne. To mu však nezabraňovalo celkem zářivě a s podivem dokonce ne fialově ozařovat nudné duny přízemně žluté, sypké věci pod sebou. Snad to tu nebylo ani zamýšleno jako krajina. Možná jsem jen oslepla a vidím všude jednu velkou, fialovo-žlutou skvrnu. A další možnost, vážně je to tady tak nudné, jak to vypadá.

Kde je sakra To, když ho potřebuju? Teď by se mi rada od mého přemoudřelého svědomí celkem šikla. Mimoto je to stejnak všechno jeho vina! Kdo mě přesvědčil, abych lezla do toho zatraceného sklepa? Vsaďte se o co chcete, že ten nehmotný pitomec (s trvalým bydlištěm uvnitř mé hlavy) věděl i o té zatrolené, trollů plné krabici!

V tu chvíli jsem byla pevně rozhodnuta se nerozbrečet. Sice mi do breku vážně bylo, ale čemu by to pomohlo? Stejně by to ani nijak nevylepšilo atmosféru...tohohle. Tak teda počkat! Tohle nějakou atmosféru má? Žádná nálada. Nic k vidění. Absolutně žádné zvuky. A vzduch? Čistý kyslík a trocha oxidu uhličitého. Co když jsem mrtvá?! Vypadá takhle posmrtný život? Pche a já si představovala ráj a poskakování po mracích.

"Zvedni se." ozvalo se líně a absolutně unuděně. Ať to byl kdo to byl, musí tady být už pořádně dlouho...

"Kdo jsi?"

"Máš blbé otázky." odseklo to.

"Kde to jsem?"

"Někde, kde nemáš co dělat." zněl opět ten hlas. Projel mnou nepříjemný pocit, že tím "nemám co dělat" nemyslel to, že je tu taková smrtící nuda, ani zdaleka...

"Uh?"

"Pohrávala jsi si se silami, s kterými jsi neměla. Smůla."

"Co to znamená?"

"Že jsi teď součást herního plánu. Figurka, konkrétně. Vyhraješ, nebo prohraješ." prohlásil hlas zcela nezúčastněně.

"Herního plánu?! Co se hraje?"

"Hra o smrti. O nebezpečí. O nástrahách. O utrpení." uch, to nezní moc jako moje představa ideální dovolené...

"Co je tohle za místo?"

"Říká se tomu Čtvrtá dimenze."

"Čtvrtá dimenze?! A...není to vězení?" no, podle toho, co jsem o tom slyšela, tak je. Speciální svět, kde odsouzeného čeká tolik různých pastí, že se z toho nevymotá ani myš-akrobat. Vím o tom ještě něco mnohem zlověstnějšího, ale to je doufám jen klep.

"Správně, lidský červe."

"Maya...jmenuju se Maya...já nic ale neudělala!"

"My víme, taky že tu nejsi právem." odpověděl hlas a zatočila se mi hlava. Takže já umřu jen tak pro nic, za nic? Zarputile jsem mlčela.

"To ten časoprostorový portál. Mohlo tě to přemístit úplně kdekoli, nehledě na dimenzi, ale shodou okolností jsi skončila zrovna tady. Jsi tady, tak hraješ a je jedno, jak jsi se sem dostala."

No juchů. A teď kontrolní otázka-

"A...kolik bytostí už vyhrálo? Kolik se dostalo odsud živých?"

"Nikdo." zněla prostá odpověď a v tu chvíli jsem se naprosto, ale opravdu generálně zhroutila.

Očekávala jsem, že se to nade mnou smiluje. Marně. Já...já...to přece ne... takže ta krabice byla nějaký portál? A proto jsme nemohli celou tu dobu do sklepa? A proto umřu? Zemřu? Natáhnu bačkory? No, prostě bude po mně? Pořád mi to nedocházelo. Tohle vězení je přece zaměřeno na nadpřirozené bytosti a já jsem jen ubohá lidská čarodějka a to ještě na pěkně vybité baterky! Když byla školní docházka ještě mou povinností, málem mě nechali z tělocviku propadnout! A kdybych chodila na nějakou školu kouzel déle než jeden den, beztak bych propadla i z toho...

Nedokážu se vymotat ani z téhle pouště, natož projít někam dál...a ono je to celé jenom o cestování napříč celou dimenzí, totiž komu se podaří dojít až na konec, ten bude zachráněn. Akorát že to má chybičku...nikomu se to zatím nepovedlo...a myslím si, že se už o to pokoušelo pěkných pár desítek tisíc bytostí...někdo ale musí být první.

Myslíte, že někteří z nich taky nic neprovedli? Jako já? No, těžko soudit, ale snad se mi to povede vypátrat, až tady zkysnu jako duch. Na něco jsem si ale vzpomněla.

Jako blesk v poušti (no jo, ten písek mi začíná lézt na mozek). Bylo mi upřímně ukradené, že to byla pitomost, ale cokoli, co by mě odsud dostalo si v tuto chvíli zaslouží nejméně neviditelného slona. Oprášila jsem své beznadějí unavené hlasivky.

"Haló? Já chci ještě chvíli mluvit...slyšela jsem, že se dá odvolat se ještě k nějaké z oprávněných institucí! Já nechci být odsouzena bez soudu! Mám v radě Gamiérových pár bytostí, které pro mě slíbily položit život! Slyšíte?!" ječela jsem. Odpovědí mi bylo zvučné houby a sluchu libé ticho.

"Slyšíte?!" zkusila jsem to znovu. To nic kolem mě začínalo zlověstně nervovat.

"HALÓ!" vyřvávala jsem si hlasivky.

"Je nám líto, oficiální sekretariát Čtvrté dimenze je právě zaneprázdněn jednáním s jiným vězněm. Váš oficiální pohovor už proběhl. Měla jste se zeptat dříve." uráčil se konečně odvětit neuvěřitelně otrávený hlas odtažitě.

Tady nějaký sekretariát je? A další vězni? Kde? Budou mě chtít taky zabít? Znám je? Je to někdo jako Nicolleta? No, celkem by se šiklo, kdyby mí spoluvězni byli nějací světoznámí vládci zla. Totiž, "zde leží Maya Jangová, poražena v epické bitvě s padouchy" zní mnohem lépe než "zde leží Maya Jangová, oběť zákeřné krabice".

Všechny mé naděje pohasly. Mozek vypověděl službu a svět se nestydatě zcvrkl do jedné patlaniny nesmyslné fialové a hory nažloutlého písku. Proč zrovna já?!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ♥Verča♥TVD♥ ♥Verča♥TVD♥ | Web | 29. června 2013 v 21:56 | Reagovat

super, bude to další díl? :-)

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 30. června 2013 v 11:58 | Reagovat

[1]: Děkuji.
Ano, další kapitola bude brzy, pokud je tvůj dotaz myšlen takhle.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama