"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 28.

6. června 2013 v 20:42 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Další kapitola. Šílenost, amatérské popisy a skvělá ukázka toho, jak může být 90% postav v jedné scéně úplně k ničemu.
Kapitola 28.: O tom, jak se Maye podařilo z ničeho vytvořit nový druh krvelačných příšer a další úspěchy

Přiznám se, jsem asi padavka. Nebo prostě moje tělo ani mysl není zvyklé na nadlidskou rychlost, neboť jsem měla pocit, že každou chvíli hodím šavli. Co jsem stihla v té šílené rychlosti postřehnout bylo akorát to, že se kolem všechno pohybovalo. Stromy dělaly kotrmelce, hory tančily a tráva se držela stranou, pouze pobíhala kolem.

Po několika útrpných desítkách sekund jsme konečně zastavili. Uf. Vážně nesnáším věci, které jsou rychlejší než kilometr za hodinu! Byli jsme za jednou z těch tančících hor, zelenou s růžovými puntíky a kanárkovými slony. Proč říkám "byli"? Neboť Lee! Jak si mohl dovolit mě doslova unést ve vlastním snu! Neskutečná drzost!

"Nesmí tě dostat!" zdůvodnil to.

"Proč? Co by mi Co udělala?"

"Nevím! Asi by tě propustila na svobodu nebo tak něco... a já bych nesplnil úkol a má paní by mě..." naznačil podříznutí krku. Ale zabije ho tak jako tak, ne? O co jde? Proč mě v tom případě nepustí? Jemu to už může být jedno, jestli ho Vann zabije dnes nebo zítra, na tom přece nesejde!

"Tak co hodláš dělat?"

"Nemám zdání. Udržet tě tady, dokud nepřijde Anne a nerozbije tohle snové vězení. Totiž, když zasáhne ona, nebude to už moje vina, víš?" vysvětlil Lee svůj plán. No, pokud se to plánem nazvat dá.

To myslí vážně? Začala jsem si představovat hrůzostrašné obludy, které bych na něj poslala. Připomínaly by malinko drenynie, ale měly by trochu vyblitější barvu a byly by mnohem, mnohem větší. Obrovské, krví podlité oči. Ne, to by vypadalo divně. No, malé, krví podlité oči. Zanechávaly by za sebou táhlou stopu slizu, vykřikovaly by nadávky, typu "Čtverečkovaná židle!" a to nonstop, neuměly by říkat nic jiného. Jo a ještě- byly by silně nelytio-lido-tikirižravé, uměly by létat, přemisťovat se, vrhat blesky z očí a každý, kdo by se k nim přiblížil na dva metry by se nemohl hýbat, dokud se od něj nevzdálí (nebo ho taky nesežerou).

Byla jsem se svým návrhem celkem spokojená. No, i když oceňuji, že to neexistuje, nechtěla bych takovou příšeru potkat. Co bych asi dělala? Utíkala? Blbost, před tím nejde utéct! Bojovala? Jak proboha, vždyť nepřemůžu ani kuře... no, asi bych ječela a doufala, že mě někdo zachrání.

"Mayo?! Co je to? POMÓC!!!" uslyšela jsem najednou hlas svého nepřítele, nezvykle vyděšený. Otočila jsem se směrem, kde stál Lee a...začala jsem ječet taky.

Co...(ne ta tygrošakalka)? Eh? É? To nemůže být to, co si myslím... áááá! Pomóc! Je to to, co si myslím! Nevěřím! Můžu za to já? Ale jak?! Je to jenom sen, nebo moje sporné schopnosti doopravdy stačily k tomu, abych silou vůle vytvořila nový druh zmutovaných drenyniů, velkých jako sloni?

Ať je to jak je to, nic to nemění na tom, že se jich pěkně početná smečka (v formaci pravidelného šestiúhelníku) pomalu sunula k Leeovi, který nový druh příšer ještě asi nikdy neviděl, takže začínal pozvolna panikařit. Ani se mu moc nedivím...

Co budu dělat?! Já je vytvořila, mám je zničit? A pokud ano, předtím, nebo potom, co sežerou Leea? Nevěděla jsem absolutně, co mám dělat, respektive jak mám něco udělat. Jsem vyvolená, takže bych asi měla poskokovi své úhlavní nepřítelkyně zachránit život, ale na druhou stranu jsem Maya Jangová a nechce se mi, takže asi ne...

Otočila se a rychle, než mě ty příšery uvidí jsem zmizela. No, definujte pojem "zmizela"... v mém případě to totiž znamenalo "nenápadně" a jen s tichým jekotem rozběhnout se pryč a víte, jaká jsem běžkyně...

Řekněme ale, že jsem zvládla utéct asi tak dvacet metrů, než monstra zmizela. Čím to? Na to existuje jen jedno slovo- Anne. Než se jeden z nových pablbů stačil rozmáchnout a spolknout jejího bratra jako jednohubku, už tady byla a upravovala si můj sen podle svého. Zaprvé, nechala zmizet už zmíněné super-drenynie. Zadruhé, totéž udělala i s Leem a konečně zatřetí, přičarovala stádo růžových slonů.

"Vy Sarahští by jste si měli dávat bacha. Tady expertka přes magii před chvílí vynalezla zbrusu nové drenynie a kdyby nebylo toho Nessou spleteného pitomce, cože mě zdržoval, nemuselo by se tak stát!" připlížila se na mítinku Co, než stačila Christianova sestra něco říct.

"Mayo? Je to pravda?" zašeptala Anne s údivem v hlase. Nebyl to moc nadšený údiv, jako bych od ní čekala, ale spíše takový ten vyjevený údiv, takový jako nasadíte, když vám někdo oznámí, že máte zachránit svět a nulové naděje to přežít... nepřipomíná vám to náhodou něco?

"Jo... já jsem prostě byla naštvaná na Leea a něco jsem si přimyslela...a to se prostě objevilo!"

"Já to říkala! A ještě se ta blbka přiznala!"

"Co...budeme dělat?" pípla jsem.

"No mě asi neuděláme. Musíš je vypátrat a zničit, neboť ono to vyhubí ostatní život v dimenzi. Ale to záleží na tom, kolik jsi jich a kde vypustila do světa. Při nejlepším zničí několik cenných ekosystémů a vyvraždí několik vesnic, nebo menších měst." opáčila tygrošakalka rozmrzele.

Ehm, zapomněly snad na to, že se právě nacházím na jiné výpravě za záchranou světa? Fajn, tak ten svět možná zachráním, ale nedokážu to dvakrát najednou!

"A co kdybychom to podaly výš? Vládci míru by si s tím snad dokázali poradit snadněji, než já..." navrhla jsem první alternativu, cože mě napadla, abych si uchránila krk.

"Kdo? Nicolleta?"

"Myslela jsem Rachel." upřesnila jsem.

"Rachel je mrtvá." oznámila Co ledabyle. Jak to? A to je teď hlavní mírovládkyní ta prohnaná Nikki? Ne, že by mi to nebylo jedno.

"E...eh?"

"Nikki ji zabila před několika hodinami. Vládci míru už vlastně neexistují, jen na papíře. Uznejte, ta barbinoidní pubertální sadistka nevládne ani sýru, natož míru." polemizovala tikiri. Takže Nikk zavraždila svojí učitelku a šéfku, z nějakých neznámých pohnutek a teď šéfuje světu? No juchů.

"A rada Gamiérových?" navrhla jsem další blbost, aby řeč nestála.

"Teď s prominutím modroočko, ale všichni víme, že Sarahští začnou jednat, až bude armáda všepožírajících a nezničitelných potvor u sarahských hranic, nebo ještě lépe- před branami jejich hradu."

"To není vůbec pravda! Sice nás nezajímá osud dobra, ale pro svět, na kterém žijeme uděláme všechno, co bude v našich silách!" ohradila se okamžitě obyvatelka zmíněného hradu. Jsou vážně divní. Jak můžou být tak temní a přitom se zajímat o dobro světa?

"Jo, ale stejně pokud jsou ti drenyniové v Drenynii, Neonii nebo Anardu, stejně si ani neškrtnete." zazdila jí čtyřnohá mrzoutka.

"No, vypadá to Mayo, že budeš mít dost práce, až osvobodíme Vzdušné ostrovy!" uzavřela to Anne a sen rozpustila.

Když jsem se probudila, zjistila jsem úžasnou věc- že jsem asi oslepla, protože nic nevidím. Chytla jsem učebnicový hysterák a začala téměř okamžitě ječet, pištět a poskakovat. A dělat ze sebe souhrnně blbku, neboť když jsem otevřela oči, zrak se mi nějak záhadně vrátil. Aha.

Svou hlasitostí jsem samozřejmě probudila všechny a všechno v okruhu deseti kilometrů, takže i vyděšeně se tvářící Elenis, která se rozhodla okamžitě a střelhbitě (doslova) ostatní přepadat a vyptávat se jich, jestli jim Madilim nijak neublížila, dále Thea, který vypadal, že se mu přihodila tatéž příhoda se zrakem jako mi, Sisi, která spustila vřískot, že jí někdo probudil, Caroline, která se po mě v afektu pokusila hodit nejbližším slonem a celý zbytek vybraného exoststva.

Vlastně v naší výpravě jsem já jediná normální. Máme krále a královnu, jeden z nich neustále mluví, mluví, mluví a dělá z ostatních pitomečky, ona trpí rozdvojenou osobností a pořád se ohání dýkami. Pak také jednoho "děsivého" loupežníka, který je schopný sníst absolutně každé jídlo i s talířem a jeho syna, který je hodný, statečný, ale tak hloupý, že kdyby se za debilitu platilo, byl by mnohem bohatší než Christian. Aby toho nebylo málo, mou tichou a milou sestřičku, kterou se nedá přeslechnout a ještě méně se jí dá snést, Tima, který je pravým opakem Globální pohromy, a no, také mě. Ale já jsem dokonalá, takže se nepočítám. No, pak tady je jeden mimozemšťan z Něčeho Centauri a několik šílejících, temných a prostě...Sarahských. Zapomněla jsem na někoho?

Ale zpět k situaci.

"Musíme najít onu rostlinu a přinést ji Nesse..." vysvětloval Christian velice nešťastně až zoufale své manželce.

"Co se děje?" reagovala Elenis a rozhlédla se po okolí, kde se jindy tak živá průvodkyně sny pokoušela vzlétnout, avšak něco jí v tom bránilo, Caroline omdlívala a ještě jeden Sarahský, jehož jméno mi vypadlo se sice tvářil pořád dobrosrdečně a mile, ale také nevypadal moc v pořádku...

"Nesnášíme Anardské a jsme příliš dlouho...dlouho na jejich území...tlumí to naše schopnosti...pocity...upadáme....pryč...příliš dlouho..." řekl Christian, avšak v polovině věty se mu začínal už lámat hlas.

"Vidíte všichni tamhle tu velkou, tmavou, tmu do které budeme muset stejně vkročit? Pomohlo by, kdyby jste tam, Sarahští, šli? Máte tmu rádi, ne?" navrhla jsem. Co jsem čekala? Že by smysluplnou odpověď? Pche, já naivka.

"Technicky vzato... je oslovení ,Sarahští´ velice urážlivé a společensky... nevhodné, neboť...neboť jsme Sarahsko-Gamiére." na tuhle detalistickou blbost vynakládal poslední síly jeden z nich.

"No tak promiň, lorde Sarahsko-Gamiére, nechtěl bys se náhodou zachránit? Mrtvoly jsou nám houby platné."

"Nikoli...říkáš to pořád...špatně. Já jsem Sarahský a...oslovení ,Sarahsko-Gamiére´ vyznívá...jízlivě....nevhodně a patolízalsky..." co si pro boha představuje? Jak mu mám teda říkat?!

"Eh?"

"Je to jednoduché- když oslovuješ jednoho z nich, používáš ,Sarahský´, zatím co když jich oslovuješ více, musíš říct ,Sarahsko-Gamiére´. Proboha, Mayo! Ty nevíš, jak se chovat ke královské rodině? Prospala jsi celou školní docházku? Jo a Christiane, nechtěl by jsi se vážně zachránit?" napomenula mně Elenis.

No, pamatuji si, že jsem na hodinách občanské výchovy moc pozoru nevynaložila... ale přece, vědět, jak oslovovat Sarahské je přece tak v životě na nic! Možná ještě více na nic, než matematika!

Christian se nehýbal, neodpovídal a vůbec vypadal nějak svátečně zticha. Má první myšlenka byla-super! Má druhá byla- cože? Chriss a chvíli netlachat o ničem? Počkat! On vypadá vážně nějak divně-sedící u stěny tunelu, oči zavřené-omdlel? Nebo je snad mrtvý?

Elenis se k němu sehnula a zkontrolovala základní životní funkce.

"Žije! Jen spí." myslela si, že nás uklidňuje blondýna. Asi tři bytosti zajásaly, zbytek si zklamaně povzdechl a svěsil ramena. Sakra...vypadalo to tak nadějně!

Lail, Caroline a Anne se raději společnými silami odplížili do zmíněné tmy, nabrat síly.

"To je blb. My se dřeme jak blbci a on spí! Mohl jsem zůstat doma a sledovat telku a místo toho teď pochoduju s mimoňi do prkýnka!" poznamenal Květinoslav trefně. Já jsem na tom stejně, akorát že nevím, co je to ta "telka".

"Jo! Taky si myslím, že je blbej! A ještě k tomu zbabělec!" vyjádřil se na adresu krále Theo. Statečný Theo, opět se vysmál zlu do tváře!

"Slyšels to, ty bačkoro, urážíme tě a ty se nebráníš?!"

Po téhle princově narážce už k nim přišli i Tim a Sisi a utvořili společně se mnou a jimi pravidelný půlkruh, kolem slovně lynčovaného krále.

"Ty si ty urážky necháš líbit, protože se nás bojíš! Srabe!" (nebo proto, že spíš a neslyšíš nás, ale to je jedno).

"Jo a mluvíš jako trapnej slovník! Jsi trapnej a jsi slovník!"

"A Lee je lepší!"

"A jsi pitomá ponožka, která se bojí a utíká k mamince!"

"Nechováš se k nám vůbec hezky, Christiane a nikdo tě nemá rád!"

"Jo! Jsi na světě k ničemu, úplně zbytečný! Umíš se jen litovat!"

"A ani ona tě nemá ráda, nezastává se tě, když ty se sám sebe zastat neumíš!" dodala tomu korunku má sestra a ukázala na Elenis. Ta polkla na prázdno.

"Jo?! Vy jste blbí a trapní! A srabi! Jo, srabi! Zaprvé, zkuste si mě porazit v souboji, nebo nedejangorky Christiana a pak teprve suďte, jak jsme zbabělí! Co udělal zbabělého? Christian je tisíckrát statečnější, než vy všichni dohromady! A víte proč se nebrání? Ne, že by se vás bál, došlo vám, idioti, že spí?!" vyřešila situaci se svou obvyklou rázností a na chvíli opravdu všechno ztichlo.

Téměř každému z nás to v hlavě šrotovalo, máme jít dál? Jak vyřešíme tu patálii s šípkovou Růženkou (tedy ehm, Christianem), neboť on očividně nejde probudit? Necháme ho tady? A neriskujeme, že pak dopadne jako támhleta kostra nedaleko (je divné, že jsem si jí dříve nevšimla)? Něco mi napovídalo, že jo.

Divné je, že neuplyne půlden, aniž by se Chriss dostal do nějakého smrtelného nebezpečí, z kterého ho musíme pracně vysekávat. Vůbec není k užitku- jeho prospěšnost výpravě je v mínusu (dobře, sice nás zachránil před letohady a bez jeho vlivu na Vanessu bychom ani nedostali tenhle úkol, ale stejně)!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 7. června 2013 v 7:28 | Reagovat

Úžasné, naprosto úžasné! Nevím, co k tomu ještě říct , je to asi jedna z nejlepších kapitol. Jen jsem tě chtěla upozornit nejspíše na překlep: "Vážně nesnáším věci, které jsem rychlejší než kilometr za hodinu! " Ta věta zní...podivně.

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 7. června 2013 v 14:49 | Reagovat

[1]: Děkuji a ne divná věta, překlep. Opraveno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama