"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 29.

8. června 2013 v 23:01 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Vím, že je tahle kapitola zoufale krátká, ubohé dvě stránky. Také je velice divná, vlastně jsem nechala (pouze přechodně) umřít většinu z centrální strany dobra (Mayu, Theodora, Květinoslava, Sisi...) a pár ze strany "zla" (Christiana, Elenis Madilim, Laila, Anne...) a většina kapitoly je jedna velká úvaha vlastně o ničem. No, doufám, že se vám tahle minikapitolka bude líbit.
Kapitola 29.: O ovcích, sochách a loajalitě

"Eh, zavoláme Vanessu?" navrhla Elenis celkem nervózně a v jejích světle smaragdových očích se zračil strach. Že o něj měla opravdu strach? Nemožné.

Vlastně to s tou Anardskou nebyl zase tak špatný nápad, pomyslela jsem si. Pak se ke slovu v mé hlavě dostal konečně mozek a okamžitě mi došlo, že je to nesmysl na entou. Vanessa- zlo, ne pomoc!

Studený vzduch vanoucí tunelem mi nepříjemně čechral vlasy a choval se, jako by měl odfouknout všechno teplo. Tak jsem se cítila. Mrazivě. Vysátě. Jako tisíc let stará socha. Neměla jsem chuť se pohnout. Proč se hýbat? Tu zimu to stejně neodežene. Chci spát, ano spát. Zavřít oči. Představovat si teplo...jen tak stát...

Ostatní na tom byli asi stejně. Elenis se zhroutila k zemi vedle Christiana a poklidně zavřela oči, nadále bez jediného pohybu. Pouze onen štiplavý vítr rozfoukával pramínky jejích bílých vlasů a tvořil z nich lehce blond závoj. Když jsem se podívala na jejího bratra, s úlevou jsem zjistila, že alespoň on se drží na nohou. Sisi ležela bezvládně na zemi, hnědé oči mrtvolně otočené v strop. Tim se krčil vedle mě a nevykazoval žádné známky sebemenšího pohybu.

Zavřela jsem pomalu oči a mé podvědomí v tu chvíli drze a bez jakéhokoli vyptávaní opustilo dimenzi.

Pohled Lee

Na rudém, saténovém koberci stála omšelá židle. Ta židle možná nebylo to, co by jste si představili pod pojmem "luxusní nábytek", ale jí to stačilo. Byla tak neskutečně úžasná. Paní všeho zla.

Hladké, rovné, černé vlasy splývaly volně, ale přesto tak nějak geometricky přes opěradlo židle, krvavě karmínová čelenka ještě více zdůrazňovala bledost (ne takovou tu extrémní, Sarahskou bledost, prostě bledost) její pleti, pečlivě tvarované, černé obočí pozdvihla, aby naznačila svou netrpělivost, nebo možná zklamání z vývoje událostí, výrazně nalíčené černorudé oči nezúčastněně sledovaly obrazovku a rty semkla vzteky téměř do jedné linky. Z její krásné tváře se nedalo nic vyčíst- tvářila se tak klidně, až cynicky a přitom tak naštvaně.

"Lee! Kde jsi s těmi ovcemi?! Drahý, milovaný Lee, PŘIVEĎ MI TY OVCE FOFREM!" rozkřikla se má paní. To mě přivádí k zdůvodnění, proč vedu na vodítku ten...chlupatý, bílý dobytek z vaší planety.

Okamžitě jsem k ní přiběhl a uklonil se. Čekal jsem, že se ty nevychované ovce taky ukloní, ale překvapivě se tak nestalo.

"Tak takhle vypadají ovce! Očividně nemají žádnou skrytou magickou moc, naservíruj je zombíkům. Mezi drenynii se totiž rozpukla fáma, že ovce jsou prý nějaké neporazitelné bytosti a jsou všude mezi námi. Ha, ha, ha, tvůj bratr se bude muset příště vydávat za něco hůře sehnatelnějšího." poznamenala Vanessa.

"Má paní, já...opravdu mě omluvte, že jsem tak smělý, smím se zeptat, jestli vážně zamýšlíte jim přenechat Vzdušné ostrovy, pokud vážně seženou tu vaši rostlinu...promiňte...?"

Děsivě se rozesmála.

"Ale to se nestane, drahý, naivní Lee. Nikdy, NIKDY! Nějak jsem jim zapomněla prozradit, že v tunelu pod ambasádou se nemůže zastavovat- jinak se proměníte v sochu. Dostaneme několik nových, úžasně realistických dekorací na náš hrad!"

"Vy...Christian...Anne...Caroline...Lail...zkamenět?"

"Správně tak, blbečku. A ne, Christiana hodlám za pár století probudit, stýskalo by se mi." upřesnila má paní. A...a...a? Má rodina! Pratetička, bratr a sestra! Co chce Vanessa udělat s Lailem, Caroline a Anne?

Nevím proč tak vyšiluji. Nic se neděje!

Jasně, jen ta šílená ženská právě vyvraždila tři z pěti tvých sourozenců. Ne, opravdu nic..., ach jo, mozek na scéně. Nebo že by Anne? Ona umí dělat takové ty věci jako že vám začne najednou mluvit v hlavě, ale ne svým hlasem, takže si začnete myslet, že vám přeskočilo.

Neříkej jí "šílená ženská"! Je to má paní!

Jo, jasně. Teď jsi to vystihl. Tvá paní. Jsi jen otrok!

Nejsem! Pro Vanessu něco znamenám, záleží jí na mně! A mi záleží na ní!

Jo, jo. Dobře víš, co pro ni znamenáš- hračku, sluhu a pitomce. Možná jí na tobě trochu záleží, ostatně mi také záleží na obědě, než jej sním.

Kdo jsi?

Kdo jsme.

Christian a Anne!

Možná- možná nikoli. Záleží na úhlu pohledu.

Jak může v takové věci záležet panebože na úhlu?!

Já jsem Christian, i nejsem Christian. A já jsem Anne, i nejsem Anne.

A nemohli by jste mluvit svými hlasy, prosím? To, že mluvíte jako já je dosti děsivé.

Nechť, jak je libo., ozval se jednoznačně můj bratr.

Myslel jsem, že se komunikaci se mnou snažíte o sto šest vyhnout?

No, pořád tě považujeme za mrzkého slizáka, ale naše smrt kapku mění okolnosti, ne?!, uslyšel jsem ve své hlavě svou sestru.

Vaše cože?! Jste mrtví?! Nemůžete být mrtví! To bych poznal!

Jsme po smrti, i nejsme po smrti.

Mohl bys, Chrissi mluvit alespoň jednou trochu srozumitelně?

Technicky mrtví jsme, ale naše životní funkce jsou v pořádku, pouze naše mysl, je někde jinde- jsme sochy., vysvětlila raději Anne.

A jak to, že se mnou dokážete komunikovat?

Řekli jsme snad, že jsme praví Christian a Anne? Nejsme. Avšak nejsme ani nikdo jiný, jsme vlastně ty. Respektive tvá vzpomínka na ně.

Tak to je divné. Děsivé. Takže mí sourozenci vážně již nežijí! Néé! To přece nemůže být pravda! Ne, že by mi na rodině nějak záleželo, ale přesto. Nezáleží. Stejně bych Christiana při dalším setkání nějak zabil, takže...

"Můj drahý, milovaný Lee, NEZÍREJ DO BLBA JAKO DEBIL!" reagovala má paní na to, že už nějakou chvíli stojím bez hnutí a vážně nepůsobím moc inteligentně...

"Odchod! Rychle! Slyšela jsem, že mají v téhle oblasti výborné sušenky. Zajdi mi pro ně a nezapomeň s sebou vzít i sklenici vody. Fofrem!" poručila.

É...nejsem náhodou válečník? Tak proč ze mě dělá poslíčka/číšníka/kuchařku a uklízečku v jednom?! To jsem tak spadl? To jsem zkonil tolik úkolů? Už mi má paní nevěří a takhle mně degradovala...to se bude zase ten pablb Miskochod posmívat, až já budu nosit tácky se sušenkami, zatímco on půjde bojovat za čest a slávu Svaté říše Anardské! A to jsem se ani nezmínil o tom zítřejším veřejném lynčování...ach jo, život poskoka zla stojí za zlámanou bačkoru...

Když jsem se loudal to nejbližší cukrárny, pekárny, nebo čehokoli, kde se dají sehnat dobré, tradiční sušenky ze Vzdušných ostrovů, přepadl mě pitomý nápad. Opravdu pitomý.

Jako že bych se vzbouřil, šel bych proti jedinému smyslu mého života (Vanesse) a prostě Mayu a ostatní zachránil. Blbost, že?

Nějak mi to ale vrtalo hlavou. Chtěl jsem to udělat. Nejen chtěl, já přímo toužil, zradit svou paní a osvobodit svou rodinu a jejich přátele.

Kde se to ve mně bere? Neudělám to! Vanessa je můj život, Vanessa je nadevše! Tuhle větu jsem si přeříkával tisíckrát dokola a poprvé jsem u toho něco cítil. Něco silného. Něco hlodavého.

Pochybnosti.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 9. června 2013 v 17:41 | Reagovat

Opravdu skvělé. Skláním obrovskou poklonu. Jen tak dál! Mimochodem to s tím Leem je výborně popsáno, lépe bych to nedokázela, opravdu. Klobouk dolů(é, pokud mi ho půjčíš, já klobouky nevedu...).

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | E-mail | Web | 9. června 2013 v 18:51 | Reagovat

[1]:Děkuji a je až kostislavně samozřejmé, že by jsi to dokázala...a prosím, nehádejme se o téhle nikam nevedoucí věci, ty víš, že to vede tak akorát do města Azeret a Nirak...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama