"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 30.

17. června 2013 v 19:28 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Třicátá a jedna z posledních kapitol. Ze začátku pitomá, poté morbidní a krvežíznivá, pak následuje popis historie Sarahy a trocha sentimentality. Co dodat, doufám, že se vám to bude líbit.

Kapitola 30: O tom, že nejen hlasy v hlavě často mění strany

O půl hodiny později pohled Ryno

Nechápu, proč mě sestra posílá na tak pitomé mise. Teď mám hlídat jednu láhev. Proč? Co je na tom tak důležitého? Proč tu flašku prostě někam nezavře?

Ten sklep je hnusný. Samé kameny a pavouci. Všechno září červeně. Vůbec se mi to tady nelíbí, mnohem radši bych byl s Vann a koukal se na tu obří televizi, co má v pokoji, nevím proč ale všichni chcou, abych trčel tady.

Všichni si myslí, že jsem pitomec. Já nejsem hloupý! Jsem strašlivě inteligentní, vážně! Mnohem chytřejší než ten blb Chriss Sarahský, dokonce už umím počítat do deseti! Heč!

"No jo, jsi génius. Dej mi tu láhev a nedělej drahoty, snad se obejdeme bez toho, abych tě musela rozsekat na kousky, že?" někdo přišel do sklepa. Pořád si nemůžu zvyknout, že ta zvířata mluví.

"Hele, víš ty kdo já jsem, nebo tě Nessa blbě informovala? Vytopení tvého hradu, sabotáž kolony zásobení ropného vrtáku a tak dále. Nic?" zasyčela ta tygrošakalka.

"Uh?"

"U vás v Anardu jsem známa jako Sabotérka Co a chci tu láhev."

Co je to Anard?

"To je ta skládka odpadků, kde bydlíš."

"Aha. Nevěděl jsem, že se to tak jmenuje." odpověděl jsem. Převrátila oči. Řekl jsem něco hloupého? Vždyť jsem hrozně chytrý, sestra mi dala k Svátkům temnoty nový mozek!

"Ale moc nefunguje, že? Tak já si tu láhev vezmu sama!" prohlásila Co a lapla telekinezí po čutoře za mnou.

Odnesla si věc a dveře se za ní zavřely. Chvíli jsem tak stál a pak mě napadlo ji pronásledovat. Rozběhl jsem se strašnou rychlostí a prorazil dveře. Já jsem hrozně silný a rychlý! Jsem superhrdina!

Ta hloupá šakalka se tam procházela. Když uviděla mě, silný a neporazitelný tank běžící k ní, zrychlila taky.

"Huhla huhla grrr!" ozýval se můj bojový pokřik.

Utíkal jsem rychle, a bylo mi jedno, co se mi postaví do cesty. Dokonce jsem srazil jednoho černovlasého blbce se sušenkami, ten zavrčel, začal po mě řvát nadávky a běžel za mnou! Ach jo, měl jsem ho nejen srazit k zemi, ale taky rozdupat...

Pak se Co zastavila. Já jsem samozřejmě v té rychlosti zastavit nedokázal a zabrzdil jsem o nejbližší rubínovou stěnu.

"Ty neskutečný pitomče! Víš jak dlouho jsem ty sušenky sháněl? Naše paní bude zuřit!" začal po mě okamžitě křičet ten prostý posel, který kdysi byl generálem.

"Ahoj Lee. Tys tady chyběl. Mám tě zničit rovnou teď, nebo až za chvíli? Neber si to osobně, já vážně na Nessiny gorily s vymytým mozkem nemám zrovna náladu." prohlásila šakalka s láhví znuděně.

Lee strnul a legračně se zatvářil.

Pohled Lee

A...ale...to přece není pravda! Snažil jsem se jízlivě, zlomyslně, ležérně nebo prostě jakkoli ušklíbnout, zvednout obočí, nebo tak něco, avšak prostě to nešlo. Po tváři mi přeběhlo zklamání z kruté pravdy a pocítil jsem takové to divné nepříjemné mrazení, jako že pokud rychle něco neudělám, nebo neřeknu a nepřesvědčím ji o opaku, budu toho navěky litovat a nějak zákeřně se mi to vymstí.

Vymytý mozek. To není můj případ! Já nepapouškuji Vanessu, myslím sám a samostatně!

Ale to by jsi neměl, měl by jsi zachovat poslušnost. Pamatuješ, jak to bylo všechno jednoduché, tehdy, když jsi byl čerstvě přijat ke své paní a věřil jsi ve zlo? Nenalhávej si nic, tvé pravé místo je u Vanessy!ozval se hlas imaginárního Christiana v mé mysli.

Dobrý pokus. Tohle bys doopravdy nikdy neřekl.

Jsi si tak jistý! Nikdy nezapomínej, že to mě, mě a mě chce paní temnot vedle sebe, ne tebe. Vedle mě jsi úplné nic!

Nech toho! Neměli byste mi pomáhat?!

Ne a ne a ne! Jediný způsob jak se nás zbavit, je vzkřísit pravé Christiana a Anne, ale to ty nedokážeš, samozřejmě...

Dokážu! A proč bych se vás měl chtít zbavit? Mi nevadíte.

Avšak začneme. Nejsme tví sourozenci, jsme hlasy v tvé hlavě. Budeme ti připomínat to, co by jsi raději zavřel do té láhve, kterou ukořistila ta malá tygrošakalka, dokud nezešílíš. Budeme křičet kletby na tvůj účet, když se budeš pokoušet usnout. Budeme tě napřed otravovat, pak štvát, potom mučit.

Proč? Co je váš cíl? Aby mi přeskočilo?

Proč? To bys chtěl vědět, že? Neřeknu! Přeskočilo? Nejen. Můj cíl je zhruba, abys vzal nůž, podal ho někomu a požádal ho, aby ti uřízl hlavu a zbavil tě tak muk.

Větu od věty jste brutálnější...vy nejste vzpomínky! Takhle by se můj bratr a má sestra nikdy nechovali! A mimoto, "neřeknu", "můj cíl"? Proč jednotné číslo? Nejste náhodou dva?

Uh...promiň, přeřeknutí. To jsi se neměl dozvědět...

V té chvíli jsem to prostě nevydržel. Oni- tedy on, neví, že tahle komunikace se dá i celkem dobře zablokovat. Párkrát jsem to před několika lety dokonce i udělal, když mě tenkrát dvojčata vrcholově naštvala.

Ach jo, znovu jsem si na ně vzpomněl a mou mysl zahalil neznámý, hnusný, drtivý, pesimistický pocit- truchlení? Co by na to asi řekli oni? Ano, nejprve by zároveň prohlásili, že nejsou žádná dvojčata, Chriss je o dva roky starší a pak by mi začali takovým tím svým legračním způsobem vyčítat, že to mám z toho, že jsem kočkonetečný nestolní pablb, Christian by používal dlouhá slova, kterým nikdo nerozumí a Anne by vyskakovala do vzduchu a poletovala, potom bychom se tomu zasmáli, já bych se omluvil a oni by mi alespoň na chvíli odpustili...chybí mi, ten otravný a vždycky-ve-všem-lepší Christian, i naše malá sestřička. Dokonce se mi stýská i po Caroline a Lailovi.

Ne, ne, ne! Nesmím! Nesmím propadat sentimentu! Já prostě nejsem sentimentalista, jsem bezcitný a hrozně zlý...bla, bla, bla.

"Tak přestaneš už zírat do blba a odpovíš mi?" dodala Sabotérka Co netrpělivě.

"Já...co je v té láhvi?" přemohla mě zvědavost.

"No já tam nejsem. To by jsi nepochopil, poskoku." ucedila otráveně a podívala se na mě takovým tím pohledem, který naznačoval, že podle ní jsem asi takový génius, jako Ryno.

"Přišla jsi sabotovat. Chceš zrušit přeměnu výpravy Mayi Jangové v sochy. A já chci-"

"Správně. Uhádl jsi. A mi je jedno, cože chceš. Beztak to bude něco jako ,způsobit světovou válku´ nebo přinejmenším ,zastavit tě´." téměř zívla v odpověď tak mrzutě, že to snad neumím ani já. Je mi jedno, že mě právě ponižuje, tahle tikiri se mi zamlouvá.

"Chtěl jsem říct, že ti...že ti chci pomoct." přemohl jsem se a řekl to nahlas.

Co to děláš, pitomče?! Zrazuješ Vanessu, zrazuješ svou paní, zrazuješ zlo! No tak, rychle to odvolej, než to ta zatracená tikiri vezme vážně! Můj mozek třeštil.

"Tak počkat. Tak fajn. Uvědom si, že ti vidím do hlavy. Myslíš to vážně. Ne, že by mě to zajímalo. Dobře, tak společně zneškodníme toho zombie pitomečka a dáme se do práce?" navrhla.

"No...dobře." a vůbec mě v tu chvíli nezajímalo, že ten "zombie pitomeček" je bratr mé milované paní a tím pádem můj nadřízený.

Pohled Christian

Neříkám, že mi ta neprostupná tma absolutně nevyhovuje. Naši předkové, staro-Sarahští žili v temnotě, zemi, kde nevysvítalo slunce po tisíce let. To vysvětluje více než dokonalé noční vidění, zřejmou averzi ke světlým prostorám a nepřirozenou barvu naší kůže (na co potřebujete něco jako pigment, když na vás stejně nedopadá žádné sluneční záření?).

Pak se ovšem původní, klidná a milostivá tma začala vytrácet, tisíce druhů temnomilných bytostí vymřelo a pouze málo kmenů lidí/lidí a nelytií se dokázalo přizpůsobit (musíte sice brát v potaz, že těch rodících se civilizací tam nebylo zase tak mnoho, řekněme že naši předkové měli ve zvyku ničit své sousedy).

Museli jsme se naučit žíti na světle. To samozřejmě přeháním, na světle díkyangorkám nikoli, pouze v dnešním sarahském přítmí. Nejmenovali jsme se tehdy vlastně ještě Sarahští, jak bychom mohli, když ani naše zem nenesla žádné jméno.

Někdy v tom období vypukla velká válka, válka budoucích Saražanů, proti budoucím Saražanům. Když se tedy na konci nižší šlechta málem vyvraždila navzájem, museli uznat jasného vítěze. Byli jsme nejsilnější, nejmocnější, nejchytřejší, nejmazanější, nejelegantnější a měli jsme ambice vládnout obrovské říši našeho národa (tehdy se samozřejmě nejednalo ještě o obrovskou říši, ale o asi středně velké království zatím bez králů, avšak vy víte, že nyní to velká říše rozhodně je).

Historie našeho rodu se táhne samozřejmě mnohem hlouběji, avšak do dějin a hlavně podvědomí světa jsme se zapsali až korunovací Christiana I. na krále tehdy pořád ještě bezejmenné, budoucí Sarahy. Mimoto, bylo to před dvaceti tisíci lety a doteď nás nikdo nedokázal sesadit a ve větší míře ani porazit...avšak zpět k malé lekci dějepisu.

Moji předkové za pomocí mocných zaklínadel, silné vůle, vytrvalosti a vysoké inteligenci, též angorek vybudovali sídlo, o němž se dosud žádnému panovnickému rodu v žádné známé dimenzi ani nesnilo- Sarahský hrad. Dvacet tisíc let ta pevnost stojí, s vlastní vůli, nekonečně velká, skrývající více tajemství, než-li nižší šlechtic při výslechu a hádejte, kolikrát se jí podařilo dobýt. Ani jednou.

Měli jsme schopnou vládu, své tradice, svou hrdost, své schopnosti a svou bojovnou povahu, není divu, že se okolní království brzy třásla strachy jen při pouhé zmínce o nás. Bezejmenní, neporazitelní válečníci (totiž my) rozšiřovali hranice své říše téměř bleskovým tempem.

Na konci vlády Christiana I. se však stala smutná událost. Již tehdy jsme měli nepřátele, jenž nám samozřejmě nesahali ani po kotníky, avšak stejně. Jedni z nejzákeřnějších krys historie, rodina Starova, pocházející z Elsie a úzce příbuzní s Elsijskými, se rozhodla poštvat si nás proti sobě. Jelikož to ale byla ta neprohnilejší horda zdegenerovaných (ještě zdegenerovanějších, než-li my) zbabělců, vypravili tlupu nájemných vrahů, kteří zavraždili královnu Saru.

Z úcty k Saře jsme odvodili název pro naši zem od jejího jména a Starovy jsme do tisíce let vyvraždili do posledního živého člena. Jejich chyba, měli nám podlézat, jako ostatní.

Ze zamyšlení o rodinné historii mně vytrhl hlas mé královny:

"Christiane? Jsi tady?" zeptala se do vzduchoprázdna, pravděpodobně nevidící ani ň.

"Jsem zde. Sice nemám absolutně ponětí kde, a velice mne znepokojuje, že jsi zde také."

"Jak to myslíš?"

"Mám takový pocit, že jsme někde...že za chvíli přijde Rachel, mne pošle na hrad a tebe do nebe. Prostě že jsme mrtví." odpověděl jsem zkroušeně.

"Myslíš...já nevím...jsou tady i ostatní? Theodor? Mám o něj strach...cítím se hrozně. Vrtá mi to hlavou. Proč ho moji rodiče poslali pryč? Proč ne mně?"

"Nemám tušení. A asi proto, že nebyl nelytium. Ty ano. V tom se pravděpodobně skrývá podstata odpovědi."

"A opravdu jsme mrtví?" zašeptala a její zelené oči se rozšířily strachem.

"Nemám zdání. Pokud ano, to já nesu vinu. Myslel jsem, že to nepůsobí tak rychle a kdybych třeba varoval Mayu, nemuselo by nás to zabít." přiznal jsem se a byl rád, že teď Elenis nevidí, jak se tvářím jako učiněná hromádka neštěstí a má pověstná sebedůvěra je ta tam.

Zabil jsem ji! Zabil jsem i Caroline, Laila a Anne! Ach ne! Jsem nyní prachobyčejný vrah. Zavraždil jsem téměř všechny, na kom mi záleží! Takže nejsem pouze vrah, jsem k tomu ještě vrah-pitomec!

Ještě naposledy jsem zkusil sourozeneckou telepatii, avšak již ani nedoufám, že to vyjde.

Anne! Lee! Slyšíte mne?

Christiane? Slyším! Kde jsi? Nevidím tě!

Já tebe taktéž nevidím. Navázala jsi komunikaci s Leem? Mi neodpovídá.

Vůbec ho necítím! Ach Christiane, co když je všechno špatně?

Také si myslíš, že jsme mrtvi?

Ne, nemyslím! Já se cítím živá!

No, to já teoreticky také, avšak hleď, kde to jsme? Řekl bych, že nikde a to o něčem vypovídá.

Pesimisto.

Raději jsem již neodpovídal a to zkrátka proto, že mi již došly argumenty. Nikde jsem zde sestru neviděl, avšak podle její reakce je taktéž v nějaké temné...místnosti.

"Až přijde Rachel, co jí mám říct?" zeptala se Elenis nejistě.

"Já nemám zdání...vím, že je troufalé se ptát, avšak...chtěla by jsi zůstat na hradě, či jít do nebe?"

"Není to troufalé, je to zbytečné. Samozřejmě, že hrad! Schválně, jestli dokážeš spočítat, kolikrát jsme si slíbili, že zůstaneme navždy spolu." odvětila a podívala se na mně (její oči si již asi přivykly tmě).

To je vážně skvělé, až na jednu maličkost. Za pár chvil budu souzen za trojnásobné porušení úmluvy a odeslán do Země ještě mrtvějších, jednoduše řečeno pekla, zatím co Elenis takhle promarní příležitost odejít do Země mrtvých, jakési variace nebe.

"Elenis...Nissie, víš...já pravděpodobně s určitostí nebudu mít možnost býti na hradě...dobře víš, co se stane porušitelům úmluvy...je mi to hrozně líto...miluji tě." zašeptal jsem a doufám, že to znělo náležitě soucitně a že upřímnost snad převáží kostrbatost tohohle amatérského proslovu.

"Co to říkáš za nesmysly?"

"Definuj "nesmysl" a navíc, ty jsi si ještě nezvykla, že já prostě nesmysly říkám na denním pořádku?"

"Ale ne, tohle byla větší blbost než obvykle, protože ty jsi přece nikoho nezabil! A zadruhé, mluvíš vždycky příliš. Zatřetí, kdybych tě měla já žádat, ať definuješ to co říkáš, nedělala bych celý den nic jiného, začtvrté, ne že by mi to vadilo, ale vadí mi to. Zapáté, povedlo se ti dokonale mě nakazit tím svým nervy drásajícím pesimismem. A konečně za šesté, taky tě miluju." odříkala má královna rychle, ale se svým typickým důrazem na počítání výčitek. Sice jsem se alespoň pokusil oslnivě se usmát, ale mé výčitky svědomí pracovaly dále na plné obrátky.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. června 2013 v 7:20 | Reagovat

Skvělé, úžasné, brilantní a docházejí mi slova...zkrátka před tebou smekám. Jen tak dál!

2 Madge Madge | Web | 21. června 2013 v 10:33 | Reagovat

Závist! Tvoje povídky jsou geniální, ty si geniální. je to skvělé. Chtěla bych takhle umět psaát a dufám, že to dotáhnu jen z půlky tam co ty :) Si moje inspirace a velký vzor co se týče psaní. Určitě nepřestávej, protože ty bys to mohla dotáhnout daleko :)

3 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 21. června 2013 v 15:06 | Reagovat

[1]: Děkuji moc. To já smekám před tebou (avšak pokud tohle budeme psát pokaždé, brzy nám dojdou klobouky).

[2]: Děkuji, opravdu si moc vážím tvé chvály (pro Karin (reveriedreams)- tvé také, ale tobě jsem to řekla již tisíckrát), ty píšeš také úžasně, podle mě ještě lépe, než já...ještě jednou děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama