"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 31.

21. června 2013 v 20:25 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
Třicátá první a předposlední kapitola. Rozporuplná šílenost. Dlouhá a o ničem.
Kapitola 31: O zvratu událostí, za který nikdo nemohl, kromě tedy dvou tygrošakalek a jednoho vanessoindního blbečka

pohled Maya

Juchů. Dokáže mi někdo říct, kde to jsem? A proč nic nevidím (možná proto, že tu je tma, ale to jenom možná)? Co se mnou na téhle bláznivé výpravě ještě udělají? Vždyť mě donutili:

a) používat kouzla, což je věc, na kterou NEVĚŘÍM

b) snášet šílení Sarahských

c) dělat takové věci jako skákat do propastí a plahočit se temným tunelem

d) a novinka- pravděpodobně umřít

No, tak jsem si sedla, nechala mozek plně se poddat stížnostem a přestala na chvíli myslet. Myslet na smrt. Myslet na prázdnotu. Myslet na to, že mi bylo teprve sedmnáct let- tolik jsem ještě mohla prožít věcí! Kolika let bych se asi dožila? Jaké bych měla zaměstnání? Kolik bych měla dětí? Co bych dokázala? Sice asi nic, no ale to nehraje roli.

"A jen si představ, co dokážeš teď! Jsi vyvolená a pokud nezachráníš svět, tak pěkně zklameš a nejen mně." ozval se za mnou myšlenky čtivší hlas. Ten hlas jsem znala a řekněme, že se mi to vzhledem k tomu zatracenému tunelu, kde jsem umřela, zdálo jako věčnost, co jsem ho naposledy slyšela.

Je to chytré, otravné, chce vás to provázet na cestě za záchranou světa, má to magické schopnosti, černý humor, čtyři nohy a korunku na hlavě, co je to? Hádejte třikrát.

"Já jsem mrtvá, Shi-Shi! Mrtvá znamená že už jsem mimo hru a prostě beznaděj!"

"V mém slovníku slovo ,beznaděj´ není a v tvém by taky nemělo být. Jo a pro tvou informaci, mrtvá nejsi."

"Nejsem?"

"Nejsi. Ale já se málem unudila k smrti. Nepoznáš význam slova ,nuda´, dokud tě nezmenší a nezavřou do láhve." odvětila tygrošakalka znechuceně.

"Tebe zavřeli do láhve? A jak jsi se odtamtud dostala?" vyzvídala jsem dál, docela mě to zajímalo.

"Ani nevím. Mám pár podezření, ale ta ti neřeknu. Když mi tedy někdo pomohl se z té flašky dostat, dozvěděla jsem se, že půl dne nejsem na scéně a vyvolená se nechá proměnit v sochu. Počítám, že do půl hodiny budete zase rozmrazeni, ale bez tvé pomoci se to neobejde."

"Já nic dělat nebudu!"

"Fajn, ale bez tebe nezachráním ani Christiana, Elenis Madilim,..."

Co mi je po nich? Vsadím se, že Chriss by se taky nijak nepřetrhl, aby mě zachránil.

"...Theodora, Tima, Sisi..." dořekla Shis a nechala poslední jméno doznít. Theodor? Mí sourozenci?

"Co mám udělat?" pípla jsem, ale pořád to neznělo zrovna jako vrchol přesvědčenosti, to vám tedy povím.

"Věřit. Soustředit se. Věřit." namítla proti mému zjevnému nezájmu hrdá tikiri a když viděla, že by mi asi více smyslu dávalo, kdyby na mě začala z nenadání mluvit indočínsky, pozvedla obočí.

"Uh?"

"Je to jednoduché! Pokud má někdo, nebo něco moc zlomit kouzlo tunelů pod ambasádou, jsi to kromě Vanessy jedině ty. A já samozřejmě, ale k tomu potřebuji spojit síly s tebou."

"To je blbost! Já nejsem žádná vyvolená, prostě jsi se spletla! Fajn, to se stává i tobě, ne? Jsem obyčejná holka, která bydlí se svou otravnou rodinou v malém domě s divným sklepem, nosí kachnované šaty, učí se vařit, pojídá jitrocel, hraje si na kraba a žije si šťastně!" přednesla jsem proslov, postavila se a nemožně rozhodila ruce.

V té chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Nebo spíše uvěřitelného velmi těžce, pokud neznáte Shi-Shi. Najednou jsem ucítila, že se vznáším a to bylo více než divné. Kolem mé učitelky se utvořil vír tvořený stříbřitě třpytivým prachem, prostě čirou magií. Nepůsobilo to strašidelně, ani nijak děsivě, spíše tak nějak nepopsatelně magicky... čas se zastavil, tikiri zavřela oči a začala vyprávět:

"Vy lidé máte na tyhle věci celkem omezený pohled. Ty si myslíš, že jsem se prostě jednoho dne probudila, z nudy mě napadlo, že by možná pomohlo najít nějakou vyvolenou, tak jsem prostě šla a jen tak náhodně vylosovala tebe?

Bezprostředně po útoku na náš hrad mě vyhnali. Nevěděla jsem, co dělat, zubožená vědomím, že celá má rodina i všichni mí přátelé jsou mrtví jsem asi tři dny přežívala v Údolí bran a pozorovala hvězdy. V té době mi život dal poznat beznaděj, to hnusné slovo, kterému se snažím vyhýbat. Ale hvězdy mi odpověděly. Daly si na čas a nebyly zrovna výřečné, avšak daly mi instrukce.

Celý měsíc jsem pak hledala na Saraže někoho, kdo odpovídal alespoň přibližně popisu, když jsem našla vaší rodinu. Víš, Maria je moje stará známá, nemáme se zrovna v lásce, ale rozhodla jsem se, že ji navštívím. Naštěstí jsi mi vběhla pod nos a já v tobě poznala tu, koho mi popisovaly hvězdy.

Jsi to ty. I když jsi rozcuchaná, nemáš fyzičku a občas se chováš jako třeštidlo, jsem si tím jistá a já se povětšinou nemýlím. Myslím, že teď mluvím za celou výpravu, všichni za tebe položíme život, bude-li to nutné. Já, Christian, Elenis, Anne a Lail Sarahští, Caroline Gamiérová, Alinor a myslím, že i Theodor. A víš proč?" zakončila emocionální proslov Shis a podívala se na mně, očekávajivší odpověď.

"Eh...protože hvězdy říkaly, že jsem důležitá?" tipla jsem si, ale podle Shi-Shiina káravého pohledu asi blbě.

"Protože jsme tví přátelé." opravila mně a očekávala, že se zhroutím dojetím, nebo či co.

Já prostě nevím...stojím o takové přátele? Vím, že kamarádit se s královskou rodinou nemusí být na škodu (například po finanční stránce), ale já jsem úplně jiná! Já se nechci přátelit s nadpřirozenými bytostmi, přijde mi to trochu divné.

"Přestaň uvažovat, soustřeď se na to, že jste volní a můžete pokračovat dál." komandovala mě nadále šakalotygřice vesele.

"To nejde!"

"Když to nejde, tak to nejde. Mi je to jedno, já socha nejsem." odvětila a pozvedla obočí, ve zlatých očích překvapení nad mou pitomostí a apatií.

Ta poznámka o sochách mě naštvala. Jak můžu být zatraceně tak pitomá? Jen by mě zajímalo, proč se neobjevilo To-asi proto, že se objevuje vždycky, když se chystám vykašlat se na pomoc druhým a nyní je to jinak, teď kašlu pro změnu na sebe.

Takže jsem se pokusila dát mozek do chodu. Soustředit se...soustředit...soustředit svou mysl...to je možná ta nejjednodušší věc na světě, ovšem pokud jste tikiri, nebo někdo typu Nicolleta.

Chci být volná...nechci být do konce svého života socha...já obživnu, budu zase člověkem...nenechám si poroučet od Vann, kdy mám zkamenět a kdy ne... a nakonec, nakonec zachráním Vzdušné ostrovy.

"Funguje to? Shi-Shi? Shi-Shi?! Kde jsi?" zeptala jsem se překvapeně, když jsem se přestala světoborně soustředit a otevřela oči.

"Hmm, mé výpočty se ukázaly býti mylné. Všechny. I ty, že zkameníme nejméně za týden a dokonce i ty, že zůstaneme sochami navždy. Poprvé jsem rád, že se mýlím." prohlásil Christian s obvyklou povýšeností.

Christian? Christian! Takže se mi to povedlo! Měla jsem hroznou chuť začít tančit svůj krabí tanec a prozpěvovat si u toho: "My jsme živí, my jsme živí..."

Ostatní se pomalu probouzeli tam, kde jsme před několika hodinami "usnuli". Anne vyletěla do vzduchu, Sisi tentokrát neječela (kdo to je a co udělala s mou sestrou?), Tim se tvářil náležitě tiše a spořádaně, Theo jásal, Květinoslav rozpoutal další válku...tedy hádku s Christianem a Elenis to celé sledovala s vítězným výrazem stylu "Já to říkala!" a moje myšlenky opět hrály na schovávanou s dinosaury.

Uvědomila jsem si totiž, že jsme pořád v onom tunelu. Což bylo zatraceně dobře, protože Nessa bude vzteky šílet, ale na druhou stranu to byla katastrofa, neboť to znamenalo, že já, Maya Jangová, budu muset pokračovat v téhle výpravě a něco zachránit!

"Měli bychom jít, pokud ovšem nechceme zmrznout podruhé." zhodnotil situaci mladý král s arogantním úšklebkem. Jo, jemu to může být jedno. Ho vždycky někdo vytáhne z každého průšvihu!

Pomalu jsme se tedy, naše šílející výprava, vydali uskutečnit (doufám) poslední krok za osvobozením Vzdušných ostrovů.

Vůbec se mi to nelíbilo. Ne, protestovala jsem vážně hlasitě. Proti čemu? Například proti tomu temnému mraku před námi, ve kterém čekali Carol a Lail a kterým jsme museli projít. A brali Sarahští (pardon, Sarahsko-Gamiérovi) na mé stížnosti nějaké ohledy? Ne. Začali si prozpěvovat. Fajn, zpívejte si, Chrissi a Anne a ty, Elenis klidě si tanči, vaše vyvolená pojde na fóbii ze tmy.

A pokud něco nesnáším více, než naši královskou rodinu, je to temnota, obzvláště, když nic nevidím. Polovina nás na tom byla podobně, takže kdyby nebylo Laila, který mě trpělivě vedl a omlouval se vždy, když jsem na něj spadla a málem ho přizabila, dopadla bych jako Theodor, který zakopával o vlastní nohy každým krokem.

Podle okouzleného hovoru ztřeštěnějších z nás to tady muselo být opravdu nádherné, skalní jezírka, stalagmity, stalaktity, třpytivé vodopády a kdo ví, co ještě, ale mi to všechno pořád připadalo jako jednolitý tunel. Bylo to tou tmou? Ale já ani nic takového vidět netoužím. Nezajímám se o to. Jsem in a moderní člověk, normální a co mě mají zajímat nějaké blbé jeskyně?

Po několika dalších hrozivých karambolech a dopravních nehodách tma začala pomíjet.

"Pospěšte si! Tohle musíte vidět! To je nádhera!" křičela z dálky Elenis, běžící napřed a její hlas se třásl údivem.

Tma se vytratila úplně a já, celá znuděná, oněměla...zklamáním. Ta "nádhera" nebylo nic více, než další tunelovitá místnost, sice o hodně širší, něž ty předešlé, ale se stejně holými stěnami a tady se dokonce ani nikdo neobtěžoval vyčarovat je z rubínu. Jednotvárnost, nuda, šeď.

"To je...úžasné! Nikdy jsem nic podobného neviděl...angorky, může to vůbec existovat?" užasl Christian. Cože? To vážně nikdy neviděl šedou, nudnou zeď? Neboť nic jiného tu k vidění není!

Caroline zírala na to úchvatné nic s otevřenými ústy, její několikrát pra neteř výhled na tu ohromující halucinaci doslova uzemnil a Lailovi se v tmavě modrých očích leskla nekonečná úcta k téhle prázdné místnosti a podivení nad krásou toho pitomého výmyslu. Nepochopitelní exoti. Nechápu bytosti, které se opovažují vidět něco, co není! To je tak...dětinské, snílkovské a šílené!

"Ehm, Laile, co tam proboha vidíte?" zjišťovala jsem, abych pak měla co vypovědět, až se mě bude psychiatr ptát, jakými přeludy přesně oni trpí.

"Ty to nevidíš, Mayo? Tohle je starobylé přírodní bohatství, jeskyně která se táhne pod oběma částmi ambasády, tisíckrát starší, než naši předkové...objeveno před desítkami tisíci lety a udržováno v původním stavu, jedno z nejkrásnějších míst Vzdušných ostrovů, ačkoli technicky Sarahy a Anardu..." zašeptal Lail a přátelsky se na mně plaše usmál.

"Co bych měla vidět? Co je to za jeskyni?"

"No, vlastně je to temné místo. Ale temnota neznamená vždy zlo, Mayo a zlo neznamená vždy chovat se nelidsky... zkus věřit, že to existuje a také to jistě uvidíš! Není to zde nijak barevné, avšak přesto to září všemi barvami, které si člověk dokáže představit. Stěny, podlaha, strop, to vše je poseto miniaturními mraky, které každou minutu mění tvar-" popisoval Lail tiše, ale já ho prostě musela přerušit.

"Ještě řekni, že když se podívám do rohů, uvidím hejno létajících, tečkovaných slonů s andělskými křídly."

"Téměř, avšak jsou to dinosauři." přisvědčil Saražan klidně a mě brzy trefí šlak.

Já v to ale nevěřím. Neexistuje to. Já to totiž nevidím a zarputile odmítám vidět! To znamená, že jsem byla obzvláště překvapená, když jsem zpozorovala, že se Theo také tváří udiveně, takže to asi také vidí. Sisi si jen tak pro sebe ukazovala na místa v éteru a možná i ona uzřela tu neexistující blbost. Nemožné.

"Budeme tady postávat a kochat se, nebo půjdeme dál?" navrhla Elenis, ale spíše proto, že chtěla dostát své pověsti někoho nesnesitelně praktického a rozumného, unesená tou blbostí byla pořád.

Samozřejmě, když královna něco řekne, všichni se postaví do pozoru a začnou salutovat. Ne doslova samozřejmě (Sarahští jsou na to moc navyklí, že lidé salutují jim), ale stejně jí všichni bez drahot poslechli.

Celá naše kolona se začala pomalu sunout vpřed. Pohled Christiana Sarahského se stočil k zemi. Zvedl ze země jeden kámen, zatvářil se podivně a zkoumavě se podíval na trochu divně zbarvený kus podlahy před námi.

"Zastavte se! Pokud se nemýlím, před námi je led a nemám tušení, jak silný..." vykřikl. Co kecá?

Caroline poklekla k oné podlaze a přejela po ní rukou.

"Mokrá. Fakt. Nechci vám nic říkat, ale on má zatraceně pravdu." odtušila.

"Takže. Přejít přes to musíme, je to nezbytné. Snad by mě napadl nějaký způsob, jak by se dalo zjistit, zda je led tenký, avšak zabralo by to spoustu času. Naším cílem musí být, aby nás prošlo co nejvíce. Takže půjdeme po jednom a seřazeni podle váhy, s vyjímkou Anne, ta půjde poslední, neboť všichni víme, že ona žádný led nepotřebuje, stačí jí vzduch. Navrhuji, aby první šla Elenis." rozumoval modrooký král.

Jeho manželka se nenechala prosit a v mžiku byla na druhé straně, takže to vypadalo, jako kdyby to přeletěla, nebo spíše jako kdyby se přemístila.

"Caroline?" pokynul Christian k další ze své šílené rodiny. Carol následovala Niss. Kdo bude další?

"No, jelikož nelytia mají odlehčené kosti a málokdy podléháme nadváze, jsme mnohem lehčí, než lidé. Myslím si, že by snad bylo proto logické, abych teď šel já, Lail, či...Theodor."

Když dořekl poslední jméno, můj mozek křičel dva slova:

Uh? Cože?!

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Iva Iva | Web | 22. června 2013 v 17:59 | Reagovat

Aj ja som veľký zástanca mágie, alebo ako hovoríš nadprirodzena, veľmi sa páči tvoj blog, a rada si to tu všetko prečítam, ale asi to bude chvíľku trvať :D máš tu toho veeela.  Som rada, že som našla niekoho kto je rovnako závislí na knihách, na čítaní a na mágii rovnako (alebo možno aj viac) ako ja ;)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 23. června 2013 v 18:09 | Reagovat

Gratuluji, opět úžasná kapitola. A skvěle si odhalila to s Theodorem. Jen tak dál. Jdu na tu poslední.

3 Kate Černobílá Kate Černobílá | E-mail | Web | 23. června 2013 v 18:11 | Reagovat

[2]: Děkuji.
Jum, ach ne... třicátá druhá je nejnepovedenjší kapitola z celých Cest, ach jo, to by neměl nikdo číst...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama