"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy kapitola 32. aneb závěr

22. června 2013 v 19:05 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy (první verze, čekající na smazání)
No, poslední kapitola. Děkuji všem, kteří si dali tu práci tuhle blbost číst. Vím, že je tahle kniha amatérská, avšak nemějte mi to za zlé- píšu si pro radost. Mimoto, rozhodla jsem se nevznášet si na Cesty žádné autorská práva, jako to dělá většina amatérských spisovatelů a všichni skuteční. Taktže přejete si-li kopírovat, budu akorát tak polichocena (zvláště pokud za to sklidíte nějakou tu chválu) :) No, doufám že se vám bude poslední kapitola líbit a nashledanou u druhého dílu, který začnu co nevidět sepisovat (to bude zase patlanina...).
Ještě poznámka- zmiňuji se o lávovém jezeru pod mostem z ledu. Ano, není to nesrovnalost. Mluví se tady o začarované jeskyni a led díky kouzlům odolával žáru.
Kapitola 32: O tom, jak Vanessa utrpěla drtivou porážku a o loučení

Theodor?! Cože? Theo? Nelytium? Nadpřirozená bytost?!

"Hledíš překvapeně, Mayo. Co jsi si myslela, Demetri tě varoval, že se mu to nebude líbit. Jed letohada není žádná legrace, pokousaného čeká proměna, či pohřeb." dodal Chriss.

Nejen můj pohled se stočil k Theovi.

"Já..uh...proč se na mně všichni díváte?"

"No, možná proto, bo se panu chytrému podařilo zjistit, že jseš nelytium." utrousil Květinoslav poznámku a bratr královny zbystřil.

"Co?"

"Slyšíš dobře- to jest pravda. Skvěle to svědčí o tvé inteligenci, já bych si na tvém místě všiml, že mně v něco proměnili."

"Blbečku. Tý jo, já jsem nesmrtelný?" užasl Theo a vůbec to vypadalo, že mu to nijak nevadí.

Mi to vadí! Já nesnáším nadpřirozené bytosti a zdá se mi, že se Theodor podobá čím dál tím více Elenis! Když už o té otravě mluvíme, skvěle přerušila náš psychologický rozhovor svým nadšeným zvoláním.

"Mám tu rostlinu! Je tady! Je tady! Máme to!"

"Ju-chů! Má smysl, abychom pokračovali v přesunu k vám?"

"Jestli se tím chceš taktně zeptat, jestli tu kytku utáhnu, tak asi ne. Ani Caroline s ní nedokáže pohnout a to je říct. Myslím, že potřebujeme Mayu a možná i tebe." odpověděla křikem.

"S uctivou omluvou Mayo, jdu první." uklonil se král s namyšleným úsměvem a vykročil ledu vstříc.

Bylo vidět, že asi projít a nezpůsobit katastrofu není asi tak lehké. Černovlasý aristokrat kráčel elegantně a dával si pozor, aby náhodou špatně nenašlápl a led se neprobořil. Celkem mě děsilo, že to samé za chvíli čeká i mně...

Když byl Christian v polovině, Theo neovládl netrpělivost.

"Když jde on, půjdu i já. Když ho to udrží, udrží to i mně." polemizoval kapku pitomě, ale přesto statečně, rozběhl se a plnou silou skočil na ledovou plochu.

Ozvalo se mohutné a zlověstné křupnutí, kolem mého ubohého přítele se začala tvořit ještě zlověstnější prasklina a všem se naskytl výhled na to, co je na dně propasti pod ledem. A když se budu držet slov, bylo to asi z těch zlověstností nezlověstnější.

"Běž na pevninu, tuposlizký slone! Rychle! Vidíš, co jsi udělal? Ten led praskne a spadneme!" vyčetl mu Christian a sám raději přešel na nelytijskou rychlost, teď už kašlajivší na opatrnost. Theovi došlo, že spadnout do proudu lávy pod nimi by nebylo nejlepší řešení a raději svého nepřítele uposlechl a ani se nevyjadřoval k tomu, že ho ten sarahský blb nazval "tuposlizkým slonem".

Když byla oba mladá nelytia na břehu (mimoto každý na jiném), zamrzlá plocha pokračovala ve tříštění se a brzy už po ní nezbylo zcela nic, kusy ledu padaly nezadržitelně vstříc vroucí lávě dole. Tak počkat! Jak se na druhou stranu dostanu já?!

"No, budeš se muset asi přemístit, Mayo. Zásluhou tvého dokonalého chráněnce, ovšem." poznamenal mladý král kysele a naprosto ignoroval, že se přemisťovat neumím. Cože jsem? Co, nebo Shi-Shi snad?

"Rychle! Ta rostlina...se začíná hýbat! Pomóc!" slyšela jsem Elenis. Rostliny se nehýbou!

No, ale když tu kytku neseženu, nepůjdu domů! Ale já chci jít domů, potřebuji jít domů! Stýská se mi a štve mně to tady! Byla jsem hrozně nešťastná, svět najednou neměl žádný smysl...avšak viděla jsem naději. Je to jednoduché. Jen se musím přemístit a pak počítám, že i přemístit zpátky, samozřejmě i s Christianem, Elenis, Caroline a nejlépe i s tou kytkou.

Jak to ti magicky nadanější dělají? Musím si představovat, že jsem na tom místě, kde chci být, nebo je to jenom báchorka? Měla bych se soustředit na to, že to zvládnu? Zvládnu to vůbec? Nesměla jsem pochybovat. Pche, odkdy se řídím tím, co smím a co ne? Pochybovala jsem a hodně.

Na druhou stranu...no tak, je to jen padesát metrů...musím se tam dostat...jako že už tam jsem, musím tam být...

"Mayo, probuď se! Zvládla jsi to, vše je v pořádku, zvládli jsme to, máme tu rostlinu, půjdeme domů!" snažil se probudit mě z transu Christian a ohleduplně se mnou zatřásl, když viděl, že ho sotva vnímám.

Na chvíli jsem se necítila nijak. Bylo to jako kdybych neviděla svýma očima, obraz byl dobrý, ale nedokázala jsem si uvědomit, co vidím. Nespojovala jsem si hlasy s tvářemi, tváře s osobami, osoby s okolnostmi a okolnosti...s čím vlastně? Bezcílně jsem proplouvala chvílí. Vše podivně pulzovalo a zvuky dlouho odeznívaly do ztracena, jako kdyby všechno klouzalo po velké spirále. Hlasy. Překřikující se hlasy navzájem. Je to skutečné? Nevěděla jsem to. Neměla jsem tušení, co ta slova znamenají, prostě jsem je slyšela a to ještě divně, tím to haslo.

"Něco jsi slíbila! Slova jsou zbraní vládců a musí se dodržovat!"

"Zavolám Rachel!"

"Rachel je přece mrtvá!"

"Aha, zapomněla jsem a Nicolletu volat nebudu."

"Nikdy, milí sentimentalisté, NIKDY!"

"Ani pro mě ne? Dala jsi své slovo, podívej se kolem sebe! Je tady ta kytka? Tak jest! Vykliď Vzdušné ostrovy, my jsme vyhráli sázku!"

"Možná jste vyhráli bitvu, drahoušku Christiane, bezvýznamná Elenis a vaše výsosti Shi-Shi- ALE VÁLKU VYHRAJI JÁ, JÁ A JÁ! Nechť jsou Ostrovy svobodné. Pfrrrr!"

"Fajn. Je to zpečetěno. Jakožto tikirijská královna svobodné země mám teď trochu znásobené schopnosti a méně omezené možnosti, takže si ušetříme zpáteční cestu. Přemístím vás. Stejně, Maya by to asi neustála, stále je v polovičním kómatu." uslyšela jsem ve své hlavě ještě poslední, nejasný a točící se hlas, pak všechno utichlo. Konečně, kdo měl pořád poslouchat ty jejich věčné dohady? Nadobro jsem ztratila poslední střípek vědomí.

Je příjemné se probudit zpěvem ptáků. Protáhla jsem se, zavrtěla se a rozhodnuta, že si ještě chvíli zdřímnu se zavrtala do polštářů. Polštářů?! Počkat! Téměř jsem nahlas vykřikla, ale navzdory obvyklostem, tentokrát to bylo štěstím.

Takže se mi to jen zdálo! To byl příšerný sen! O královské rodině, mluvících tygrošakalkách, ďábelských Anarďankách a šíleném nadpřirozenu...v tom snu jsem byla něco jako Supermaya, čarodějka, která zachraňovala svět a vypadá to, že ho nakonec i zachránila. Teda, svět asi ne, ale zemi tygrošakalek jistě. Nahlas jsem se zasmála, taková pitomost!

Raději jsem vstala. Hmm, na sobě mám dosti drahé, černé šaty. Proč jsem asi šla spát v šatech a kde jsem je vůbec vzala? Není to ukradené? Měla jsem výbornou náladu a čím lepší mám náladu, tím pitomější jsem, to je o mně známo široko daleko.

Loudavě jsem se loudala do obýváku, abych si sedla do křesla a dala si něco dobrého k snídani. Tedy, oprava- a dala si něco jitrocelového k snídani. Co jsem však nečekala bylo, že to tam bude plné bytostí.

A kdyby jen bytostí, představte si to! Byli to oni! Postavy z mého snu! Viděla jsem například mladého, pohledného muže s bílou pletí, černými vlasy, modrýma očima a neskutečně sebevědomým výrazem, který se mi tom hnusném snu představil jako Christian VII., ale tím to zdaleka nekončilo! Vybledlých, tmavovlasých "lidí" tady bylo více, všichni ze široka se na mně usmívající a očividně štěstím bez sebe, že mně vidí. Pak tady byla tygrošakalka s tygrovanou srstí, vědoucíma očima a zlatou korunkou. Hezký, taky hodně mladý blonďák stál v rohu, jeho sestra seděla na naší pohovce těsně vedle modroočka. Nacházel se tady také další tygrošakal, tentokrát s admirálským baretem a Tim s Sisi? Nesměli chybět. To už se rovnou mohla cestou stavit Vanessa. Téměř všichni, téměř celá výprava- včetně jedné kočky- mi posedávala v obýváku a čekala, až něco řeknu. Zlý sen, dějství druhé.

"Mayo! Všichni jsme o tebe měli strach, něco jsi totiž pokazila, když jsi se přemisťovala pro kytku a byla jsi dva dny v bezvědomí. Ale Nessa přiznala porážku, dokázala jsi to, má zem je volná a už začínáme s nápravami škod!" prohlásila Shi-Shi. Christian a Elenis se zvedli a držící se za ruce přikročili ke mně.

"Ani nevíme, jak ti poděkovat, celá Saraha- ne, celá Sarahskoelsijská říše- je ti zavázána a vděčná, zvláště my, Sarahsko-Gamiére. Osobně zařídíme, aby se tvé rodině dostalo povýšení do šlechtického stavu a pojmenujeme po tobě několik svátků a měst." začal Christian.

"A ještě bychom ti chtěli říct, že tě počítáme mezi naše přátele a na našem hradě budeš vždycky vítána a s každým problémem můžeš přijít za námi. Mimochodem, za pár dní pořádáme menší ples na tvou počest a byli bychom rádi, kdybys dorazila, ještě ti pošleme pozvánku. Celá tvá rodina je samozřejmě taky zvána." dodala Elenis a odešli zpátky do mraku gratulantů. Já jsem populární!

"Bylo mi ctí tě poznat. Snad se ještě někdy uvidíme." řekl Lail svou obvyklou hlasitostí a milým tónem.

"Jednou budu moct vyprávět, že jsem tě znal. Jsi legenda." přidal se Alinor.

"Na té cestě byla u angorek sranda, tak snad ještě někdy, až budeš zachraňovat svět, budu mít tu čest být členkou tvé výpravy." přitakala Caroline.

"Ju-chů! Moc tě obdivuji, Mayo a myslím si, že jednou budeš na titulní straně každé učebnice dějepisu!" vykřikla Anne.

"Jo a já bych ještě dodala, že jsem na tebe, jako na svou učednici opravdu moc hrdá." dodala tomu pomyslnou korunku tikiri s korunkou.

"Já...é...děkuji...uh...města...večírek...čest...legenda...díky." zněla má reakce.

Po zbytek dne jsem pořád nemohla uvěřit, že se stalo, co se stalo, že jsem doma. Prvních pár hodin mi v hlavě pořád pobíhali Vanessa, Lee, Ryno, Co a To, magie, tečkovaní sloni a pruhovaní dinosauři aneb všechno co mi minulých několik dní ztrpčovalo život. Když ale hosté odešli, mamka mě konečně přestala objímat a do omrzení mi opakovat, že jsem hrdinka a dokonce i Sisi přešla zpět do protivného módu, bylo mi skvěle.

Volnost. Život, který si budu sama diktovat. Budu tak hloupá a povrchní, jak se mi jen bude chtít. Ne Maya Jangová, čarodějka a vyvolená, ale Maya Jangová, obyčejná holka a eh...člověk.

Samostatnost.

Bezpečí.

Dobro.

Klid.

Vstříc obyčejným, nudným dnům!

Naivita.
konec a snad pokračování příště



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 23. června 2013 v 18:18 | Reagovat

Páni, to bylo úžasné! Smála jsem se u toho takovým tím theodortským úsměvem a nevím, co k tomu říct! Měla bys okamžitě spěchat do nejbližšího nakladatelství a na stole výjimečně nenechat Cesty, ale vzít je s sebou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama