"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Červenec 2013

Cesty jinými světy II. kapitola 4.

31. července 2013 v 12:45 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy II.
No, takže jsem zpátky z Itálie a na tom upřímně stejně jako předtím plná nové inspirace. Takže jsem sedla k notebooku a tady máte další kapitolu Cest, plnou hádek a nesrozumitelných národnostních sporů. Děkuji za to, že to vůbec čtete.
Kapitola 4.: O tom, co vás může všechno unést, když cestujete minulostí, aneb válka myší začíná!

"Christian Sarahský, jméno mé. Vím, že to není nic moc-sám jsem se ale nepojmenoval. No, nechci vás nijak urazit, ale vypadáte na to, že služebná zajisté nejste." odvětil.

"Počkat! Takže jsi ze Sarahy!" zhrozila se Elenis.

"No, víte-když se jmenuji Sarahský, tak jistě budu z Anardu." odsekl Christian se zdviženým obočím. Sakra, tak tohle láska na první pohled asi nebude...

"Nedělej žádné rychlé pohyby! Pokud se pokusíš zabít jakoukoli bytost v okruhu pěti metrů, tak si to odskáčeš! Jo, a přestal by jste mi prosím vykat, vaše jasnosti?" Elenisin hlas zněl naštvaně a poslední dvě slova téměř vyplivla.

"Proč bych se prosím...tebe měl pokoušet někoho zabíjet? Mám motiv? Racionální důvody? Iracionální důvody? Nějaké důvody?"

"Saražané nepotřebují žádné důvody! Vy přece zabíjíte jen tak, z nudy, ne?" prohlásila trefně budoucí nájemná vražedkyně.

"Ano, a štěňata k snídaní jíme také rádi. Ironie, kdyby ti to nedošlo."

Elsianka už se zděšeně nadechovala k jistě pořádně peprné odpovědi, ale to bych nesměla zasáhnout já.

"Sklapněte oba! Elenis, poslouchej, já jsem z budoucnosti. Sice jenom o dva roky, ale... věř mi, jak jinak bych znala tvé jméno? A ty Christiane, přestaň se s každým hádat!" oba se na mně podívali, jako kdybych spadla z kdoví čeho.

"Z budoucnosti? Ty mně znáš? Já to tady přežiji?" udivila se blondýna.

"Znám. Přežiješ."

"A stanu se královnou?" proč se proboha ptají oba na stejné otázky?

"Staneš."

"A jaké země? Severního Anardu?" vyzvídala dále. Sakra, téhle otázky jsem se bála.

"Ehm, skoro. Těsně vedle." no, technicky Severní Anard vedle Sarahy neleží, ale dobře. Nemusím jí napovídat tolik, ne? Ostatně, pár desinformací z mé strany jim přece neublíží...

"Severního Anardu?" ptal se sám sebe Christian zamyšleně a svou samomluvou ještě více potvrdil jistě velice pozitivní názor, který jsme si s Elenis o něm stačily vytvořit (že je arogantní, sobecký cvok).

Možná by na to někdo reagoval. Snad by se strhla taková hádka, že ji Čtvrtá dimenze ještě neviděla. Byl by to boj všichni proti všem, já bych na ně řvala, že jsou šílenci, princezna z Elsie by rasisticky nadávala proti Saražanům obecně, později i Christianovi kvůli jeho nesnesitelnosti a on by pronášel nějaká rádoby moudra, jak jsme všichni vedle něj tupé žirafy a jediný on je tady nepřekonatelný slon. Už to živě vidím před očima.

No, ale obě nelytia se spíše soustředila na divné zvuky, zlověstné divné zvuky, které se šířily od západu. Fajn, světová válka je sice prozatím zažehnána, ale mám takový pocit, že nás pro změnu hrozí něco sežrat, to chrčení v dáli totiž nezní moc civilizovaně, ani přátelsky. Pokud si pamatuji, velice podobné zvuky vydávají drenyniové, avšak naštěstí ne úplně stejné. Ty zelené potvory více chrochtají.

Ozvalo se hlasité zachrochtání, směřující z dáli. Aha, tak nic.

"Je to to, co si myslím?" zašeptala Elenis a těkala očima ke všem světovým stranám, pravděpodobně si nebyla jistá, odkud to přichází.

"Drenyniové. A očividně divocí. U angorek! Vypadá to, že je jich více. Obklíčili nás. Zvláštní, měl jsem za to, že mají na nějakou taktiku přílišně rozměklé mozky..." potvrdil mou hypotézu Saražan, který je díky zostřenému zraku asi už i viděl. Já je teprve začínala cítit-vzduch ohromně "voněl" a to asi tak, jako kdyby k vám letělo opravdu početné hejno popelnic.

"Divocí? Oni existují i jiní?"

"Samozřejmě. Drenynie se kvůli tomu, že zvládli zformovat křehkou a nevyspělou vládu, nechala zapsat na seznam států rozumově vyspělých bytostí, ale každý ví, že je to pouze zástěrka. Stejně jako tikiri stvořili před dávnými časy první Vládci míru, aby pomáhaly ostatním bytostem, rozvíjely dopravu, vzdělání a praktikovaly bílou magii, drenynie stvořila Fleur Anardská, aby dělali přesný opak a ničili rovnováhu přírody. Avšak příroda je mocnější a mazanější, než nějaká zombice a tak drenynie začlenila do potravního žebříčku, většinu uzavřela v Drenynii a nechala je stát se její součástí. Je mi upřímně záhadou, proč to udělala- mohla je přece v mžiku zničit a nás a Fleur s nimi, avšak rovnováha dobra a zla musí být zachována. Jinak by se dobro nechutně roztahovalo, či bychom v opačném případě bezděčně zničili svět." pronesl proslov Christian se zvláštním důrazem na "dobro by se nechutně roztahovalo".

Naštvala jsem se. Tak všichni připisují všechny zásluhy Fleur? Pokud si vzpomínám, před několika týdny jsem to byla já, kdo pouze za pomoci jisté nasupenosti na celý svět a téměř neomezené magické moci vyvolené zdokonalila tenhle barbarský druh příšer a vymyslela nové, lepší a neporazitelné drenynie, za které by se nemusela stydět ani Nessa. Ne tedy, že by to bylo nějak chvályhodné, to naopak. Dokonce jsem byla nucena slíbit, že je všechny pochytám a zničím, avšak zatím se k tomu nějak nemám. Co by jste dělali vy, na mém místě? Víte jak jsou ti zmutovaní drenyniové nebezpeční? A navíc, zmínila jsem se už, že jsou neporazitelní?

Vzhlédla jsem od únavných myšlenek a vykřikla. No, myslím, že bych měla přehodnotit pojem "neporazitelní" a to pěkně rychle. Totiž, nějak se dát porazit musí, jinak je se mnou amen (a s Chrissem a Niss jakbysmet, ale to je přece vedlejší).

"Co to je? To nejsou drenyniové! Tohle je větší! Rychlejší!" zhodnotila Elenis klidně, avšak hlas se jí třásl skrývanou panikou. No, celkem jí chápu, pokud vím i tihle jsou úzce nelytiožraví, funí sem z každého směru a nevypadají moc přátelsky...

"Netuším, nikdy jsem to neviděl. Musí to být něco speciálního ze Čtvrté dimenze, jinak bych o tom jistě alespoň slyšel." odpověděl její budoucí druh a zvědavě vrhl po příšerách zkoumavý pohled. Kdyby tak věděl, že se o těhle monstrech v encyklopedii jen tak nedočte...

"Zachránil by nás útěk na strom?"

"Asi ano...obyčejní drenyniové šplhat ani létat neumějí..."

No, ale má to chybičku. Zaprvé, tohle nejsou obyčejní drenyniové, kolikrát to chtějí ještě zopakovat? A zadruhé, to neumím ani já! Sice na angorky nevěřím, ale v tu chvíli jsem se k nim modlila, aby jednoho z nich nenapadlo doopravdy lézt na strom...

Zelené, téměř beztvaré stádo příšer se morbidně sunulo blíže a blíže...maličké hnusy, velké průměrně jako menší slon funěly a chrochtaly směrem k nám, z odporných zubů kapala rudá krev.

"Nemůžu se hnout!" vykřikla Elenis a sklonila pohled na své končetiny, které se zdály na první pohled v pořádku. Ups, to jsem vážně musela těm potvorám vtisknout schopnost ochromovat bytosti na dálku?

"Já také nikoli...budiž, stejně jsem neměl v úmyslu utíkat."

"No jo, tvému saražanskému minimozečku to asi nedošlo, ale při boji se také hýbeš, což teď není tak trošku možné!"

"Ani boj nebyl mým záměrem..."

"A co tedy?!" zeptala se princezna naléhavě.

"Improvizace." pokrčil by rameny Saražan, kdyby se tedy mohl zmoct na výraznější pohyb, než je mluvení.

Odtrhla jsem zrak od ploužící se hordy neskutečně děsivého hnusu a zkusila alespoň zatřepat nohou, nebo něco takového. Bylo to znepokojující...pořád jsem končetiny sice cítila, ale jako kdybych je měla nějak oddělené od hlavy, sice jsem se mohla soustředit na příkaz jako šílená, avšak se nic nestalo, nervy mi nějak vypověděly službu...

Nereálné množství pořádně vyblité zelené barvy mi pomalu zalévalo mozek, zatemňovalo viděni, plašilo myšlenky a vůbec to nebylo nijak příjemné, to vám teda řeknu. Než mi z posledních sil ztěžkla víčka, pamatuji si pouze pronikavý smrad a záludné chrčení, nic víc. Tak takhle jsem prosím vás skončila...

Hnusný sen! Hlava mně bolí ještě teď, to je dobře, že se mi podařilo se probudit, moc dobře! Jak by to asi dopadlo, kdyby mně drenyniové unesli doopravdy? Přehrávala jsem si v mozku celkem spokojeně.

"Hnusně károvaná krychle." chrochtlo něco za mnou a mám takový pocit, že asi brzy zjistím jak. S námahou jsem otevřela oči, ale viděla jsem stejně houby, protože mé vyčerpaní mi nedovolilo udržet oči otevřené déle, než zlomek vteřiny. Počkat! Na mně si nepřijdou- nemůžu zírat, ale čichat můžu!

Drenynijský tábor, nebo opravdu hodně nechutná skládka, ale vzhledem k okolnostem bych tipla spíše to první. Lee mi přece řekl, že bych z fleku mohla jít do nějaké tipovací soutěže, ne? Jak se asi ten slizký poskok má? Už ho Nessa někdy v tuhle dobu dala popravit, nebo se vlastně teď, dokud tady budu, pozastavil čas? No, doufám že ano, neboť tady podle všeho zkysnu pořádně dlouho a nechtěla bych se pak probudit někde v době, kdy kočky poletují na tryskových vznášedlech a pronásledují myši ve skafandrech s raketovým pohonem, ne vážně děkuji.

Ale ještě celkem ucházející na tom bylo, že jsme byli venku a to konkrétně u obrovského ohniště, s takovými těmi famózními sloupy uprostřed, kde se přivazují lidé.

Jé, bude táborák! He he, akorát tak z nás, upečou si mně na smetaně a dokoření (a pak polovina pojde na otravu jídlem... vsadím se, že i sebekořeněnější chutnám nechutně a beztak jsem prudce jedovatá). Ačkoli, já byla prozatím celkem v pohodě, mohla jsem být klidná- moji "přátelé" na tom byli rozhodně hůře.

Christiana už svázali a jelikož se drželi celkem u něj, měl tolik úžasných možností se bránit, asi jako moucha v zajetí...no, super-ultra-drenyniů, to je přesné. Ačkoli nemohl hýbat končetinami, mluvit mohl, takže jim alespoň šťavnatě nadával do ignorativních-triviálních-irelevantních-slonožidlí a ječel, že za to, že si dovolili ukrást jeho klobouk by se jim krvavě pomstil, kdyby měl ovšem po ruce nějakou armádu.

A Elenis? Ta byla snad ještě hlasitější. Sice nepoužívala tak kreativní nadávky, jako její budoucí manžel, ale za to mnohem ostřejší a houževnatě by se bránila, kdyby se ovšem mohla pohnout. Přesto to avšak vypadalo, že těm drenyniům, kteří mě nechávali na pokoji, bylo upřímně jedno, jestli jsou modře puntíkovaní lenochodi, nebo prosté zrůdy a imbecilové-takže nechápu, proč ti dva vůbec namáhali hlasivky.

Když měli obě nelytia přesně tam, kde je chtěli mít (rozumějte přivázaná zády k sobě na horní část toho sloupu), začaly příšery kolem nich...myslím, že to mělo znamenat tanec, ale vypadalo to, jako kdyby dvacet slimáků utíkalo v závodnické dráze před obří solničkou. Divné bylo, že si mně nevšímali, ani o mou maličkost nezavadili pohledem. Teda, nestěžuji si...

Alespoň jsem měla mnohem lepší příležitost k pořádně slizkému a sissiovšímu (dle mé sestry) odposlouchávaní, špehování a úžasně uspokojujícímu vytváření pomluv, abych měla později co vyprávět.

"Vidíš, Sarahský? Kdybychom vylezli na ten strom-"

"-tak by nás z něj po dobrém, či spíše po zlém stejně sundali... a Christian, jmenuji se Christian. Vím, že pro někoho elsijské mentální vyspělosti je asi jednodušší zapamatovat si mé příjmení, avšak..." odpověděl, nebo lépe řečeno odsekl jí Saražan překvapivě klidně, s nádechem silné ironie v hlase.

"Já mám alespoň nějakou vyspělost a nějakou mentalitu!" ohradila se. Elenis, do toho! Elenis! Elenis! No a? V každém zápase je dobré někomu fandit a s tím arogantním pitomečkem já s prominutím sympatizovat nebudu.

"Vyspělost? Jsi z Elsie. Ha ha, náš hrad alespoň ještě stojí, a za ten váš ponožkový průmysl by jste se měli spíše stydět. Pche, jakou vyspělost může mít zem, kde královská rodina obývá é... přehradu a lidé hladoví, v těch svých domečcích z cukrové vaty?" no, to je holý nesmysl, protože já kdybych žila v domku z cukrové vaty, tak bych ho dávno snědla a moc o hladu bych tudíž nebyla. Buďto to byla nadsázka, nebo jsou Elsiané opravdu tupý národ (nebo možná nemají rádi cukrovou vatu?)...

"Dobře, tak možná jste technologicky lepší, stavíte lepší domy a máte silnou ekonomiku, A co máš proti ponožkám? Nejdůležitější část oblečení a jejich výroba poskytuje práci devadesáti procentům obyvatel! A technologie není zdaleka všechno, víš?!"

"Někdy ano. Jako například zde. Jestli pak ti dojde, co tady chybí." ignoroval dobrosrdečně Chriss tu poznámku o fuseklích.

"Zapomněli nás zapálit!"

"Nevím jak vy, princezno Nissie, ale já jim to nehodlám připomínat. Mám svůj život rád, moc rád."

"Já taky ne. A neříkej mi ,Nissie´, ani ,princezno´!"

"Proč ne? Zní to roztomile...a ,princezna´ je tvůj oficiální titul, nikoli snad?" usmíval se potutelně.

"Ne, zní to blbečkovsky a-" bránila se Niss, než ji pohled na to, co se asi bude dít donutil sklapnout.

"Hmm, tak jsme to úspěšně zakřikli."


Katastrofický konec- část II. (2/přibližně 6)

12. července 2013 v 12:04 | Kate Černobílá |  Katastrofický konec
Další díl a tentokrát musím varovat, není pro slabé povahy (to je mi záhada, jak jsem to v tom případě dokázala napsat, já slaboch nad slabochy). Pokud nemáte rádi morbidní a krvavé scény, nebo přeslazenou sentimentalitu, či dokonce máte alergii na oboje, raději tenhle díl přeskočte.

Katastrofický konec, část II.
Sirény se rozezněly. Majáky okamžitě začaly osvětlovat mdlou, noční krajinu. Strážník přišlápl plynový pedál a policejní auto se rozjelo. Strážce zákona si něco mumlal pod vousy a moc lichotivé to tedy nebylo. Ale rozhodně to bylo na adresu řidiče zlatého sportovního auta, které tudy-drze nedbajíc na klížící se oči policisty-přímo proletělo. Doslova samozřejmě ne, na to měl jeho majitel dost rozumu, ale moc daleko k tomu nemělo.

Alena se snažila zaposlouchat se do velice tiché hudby, nenechat se znervóznit nervózní kočkou, která levitovala nad její hlavou a cucala jeden příšerně sladký bonbón za druhým. Všechno, jen aby nemusela zvracet. Proč se pro slona nechala přemluvit? Když nasedala do auta, nevěděla že zaprvé, tím "vyzvednout je" myslí "vyzvednout je z jižního Mexica" a zadruhé, kdyby jen věděla, že bude řídit Callisto, vůbec by sem nelezla.

Na pohled mladý muž za volantem dávno zaregistroval, že se za ním žene ta směšná lidská dálniční hlídka, ale prostě je ignoroval. Sice mu nešlo do hlavy, co dělá "dálniční" hlídka na klidné, polní cestičce v jižní Americe, avšak to nechal troubit a soustředil se spíše na přemýšlení. Oni to snad překonají...snad jednou budou zase rodina...

Za jiných okolností by Callisto a Catherine vtipkovali na účet hloupoučkých policistů a vymysleli by společně, jak odlákat jejich pozornost, například by kolem přičarovali něco jako stádo tečkovaných žiraf, avšak dnes na to nebyla nálada.

Staré krystalium ještě více zrychlilo ubohé auto a jeho ještě ubožejší dcera se snažila silou vůle zklidnit svůj žaludek, který předváděl špičková salta. Nenáviděla jízdu autem, obzvláště pokud se ono auto řítilo vyšší rychlostí, než čtyři sta kilometrů za hodinu.

"Už tam budeme?" ptala se Alena tiše.

"Téměř. Tikirijská stezka končí pár kilometrů od tohohle místa."

"Tikirijská cože?" mladá krystalijka věděla, co jsou to tikiri, ale že by tady měly nějakou stezku, to jí nebylo zrovna známo...

"Tikirijská stezka je jednou z nejúchvatnějších staveb světa. Je to vlastně cesta, celá lemovaná velkou, vzduchovou bublinou. Dosti dlouhá, aby také ne, vždyť vede přes vesmír. Je to jediná přímá spojnice mezi Sarahou a Zemí. Jelikož průměrně rychlé bytosti by to trvalo přejít tisíc let, zabudovaly tam tikiri zařízení, aby šla cesta rychleji. Nevysvětlím ti, jak to funguje, promiň (ehm...já to nevím)." odpověděl Callisto.

"Já myslela, že je Saraha v jiné dimenzi?"

"Také že je." odvětil na něj až moc stručně.

Zlaté Ferrari zastavilo prudce smykem. Pneumatiky rozvířily prach. Dvě bytosti, očividně alespoň trochu lidské (lidské zjevem, ale rozhodně, eh...divné chováním a schopnostmi) vystoupily z auta, následovány stříbřitou kočkou, která neklidně poletovala kolem.

Alena se rozhlížela po okolí. Kolem vanul nepříjemný vítr, který značil, že by se žádná živá bytost s adekvátním rozumem neměla pokoušet jít dál. Mladé krystalijce to cuchalo vlasy a celkově jí byla zima.

"Proč nejedeme autem?!"

"Auta se zde nedostanou. Tohle je magické území přírody. Ten vítr má odpuzovat lidi. Za chvíli přejde." rozumoval Callisto a Catherine se rozhlédla kolem, kde v té pustině nějakou přírodu vidí. Ona viděla jenom písek a silnici opodál, sem tam nějaký ten kaktus. Chápala, že písek a ty kaktusy jsou možná přírodní, ale ona si pod pojmem "magické území přírody" představovala vždy něco...no prostě kýčovitou barevnou oázu, když to chcete vědět upřímně.

"Myslím, že by to mělo být někde tady. Jsem si tím jistá. Už to cítíte?" zeptala se Matalino, respektive ta létající kočka a písmenka, tvořící kresbu její srsti se přeskupila do nápisu "Ztratili jsme se".

Mladé, modrooké dívce napřed vůbec, ani vzdáleně nedocházelo, co by měla cítit. Až jí, jakožto nadpřirozenou bytost praštil do všech smyslů magií přímo načichlý vzduch, konečně pochopila, o čem to kočka mluví. Skoro jako by se v éteru lesklo milióny malých hvězd, polemizovala Alena a nestačila téměř ani přemýšlet. Možná tady patřila? Nesmysl, ona tady přece nikdy nebyla...to zanechává blízkost všech tikirijských výtvorů v lidech takové emoce? Pocit bezpečí, že tady v té chvíli, tomhle místě a téhle dimenzi se přece nikomu nemůže nic zlého stát... Dcera revolucionáře přemítala, jestli mají takový efekt i tikiri samotné. Hodně o nich slyšela a bylo jí téměř líto, že se v jejím domovském světě nevyskytují.

Byl to mrak, nebo silnice? Šumění moře, zvuk na první pohled tak vzdálený od vyprahlé mexické stepi zaměstnával sluch krystalií a kočkovité šelmy, stejně jako všechny tři bytosti upíraly zraky na velkolepou...věc před sebou. Široká cesta kotvila sice na zemi, ale zakrouceně se zvedala a plavně mířila až k nebi, bez jakýkoli podpěr.

"Je to pro lidi neviditelné?"

"Asi ano. Proto ty, kteří na to nevěří a nevědí, že to tady je jistě. Kdo čím zachází, tím také schází."

"Tak přeci jen jste zde!" ozval se hlas jednoho z nově příchozích nadšeně.

"A to je dobře, protože vás rádi vidíme."

"Spíše proto, že bychom bez vás netrefili k vašemu domu." opravil ji Christian.

"Mluvte za sebe." zpražila všechny pohledem Vanessa kysele, očividně byla ve velice špatné náladě.

Další tři bytosti kráčely vstříc naší trojici. Mladý, modrooký muž by se s klidem mohl vydávat za klon Callista. Fyzická podoba mezi nimi a podobná mluva byly udivující. Snad jediná indicie, podle které by je dokázal někdo, kdo je nezná spolehlivě rozeznat, bylo oblečení, neboť sarahští šlechtici se neoblékají zrovna podle naší nejnovější módy. Druhá z druhé skupinky byla žena, také velice mladá. Tvářila se nesmírně klidně, ale ne tak mrazivě, aby to bylo netaktní-spíše spokojeně a uvolněně. Ještě všichni její blízcí žili a svou vzdálenou rodinu měla také ráda, tak proč se mračit-ale na druhou stranu neviděla důvod, proč se usmívat. A třetí a poslední byl někdo, komu by Carterovi za normálních podmínek ani nedovolili přejít práh, natož aby ji zvali. Nessa to chápala, taky nechtěla, aby se jí doma Callisto poflakoval po hradě.

"Ahoj, bratře."

"Callisto. Dlouho jsme se neviděli." pravil Christian na pozdrav svému blízkému bratranci (protože jejich matky byly dvojčata a otec Callista byl synem Christianova prapra...pradědečka, ale protože se to nikomu nechce vysvětlovat, raději se nazývají bratry) a objali se.

"Elenis Madilim! Tebe také rád vidím."

"Ahoj, Callisto." odvětila královna vesele. Vanessa byla vzduch.

"Strýčku Christiane, tetičko Elenis!" vykřikla Catherine, když konečně vyšla ve zdravení rozličného příbuzenstva řada na ni.

"Aleno! Jsi to ty? Tolik jsi vyrostla!" objala svou nevlastní neteř blondýna.

"Cathie. Souhlasím s Elenis, uběhla doba, co jsme se neviděli. Měli jsme vás přijít navštívit v veselejších časech... když již o tom mluvíme..." nedokončil větu Christian a jeho manželka do něj zabodla vražedný pohled, že zavedl řeč na důvod jejich příchodu.

Za to Vanessa, kterou nikdo nevítal, stražila uši. Sentimentalisté si konečně dovyměňovali přeslazené řečičky, jak se rádi vidí a začali mluvit o něčem alespoň trochu zajímavém.

"No, situace se vyvinula následovně. Kiara se odstěhovala. Tedy, ,odstěhovala´ není pravý výraz, odešla. Podle nejnovějších zpráv se dokonce stihla už i přejmenovat." prohlásil Callisto a obrátil zrak v zem. Zdaleka nejmladší z bytostí se rozplakala už jen při pouhé vzpomínce na ten večer.

"A jak se tedy jmenuje?"

"Loro Buwitre."

"Papoušek Sup? S prominutím, ale to je k smíchu."

"Avšak růže navždy růží, ať zvána tak, či tak."odsekl příslovím starý revolucionář.

Nikdo nevěděl, co říct. Snad jen jedna osoba věděla dostatečně o tématu, aby navázala na řeč, ale ta se pouze ďábelsky rozesmála.

"Vanesso, ty jsi tady expertka na nemrtvé. Myslíš, že se dá Kiaře nějak pomoct?" zeptala se Elenis a Anarďanka chvíli ztichla. Když promluvila, no...řekněme, že nikdo nedoufal, že by prohlásila něco jiného.

"Samozřejmě, milí sentimentalisté. Je to tak jednoduché, moji drazí, stačí JI SPÁLIT, NEBO USEKNOUT HLAVU, tak duši té vaší Kiary nejvíce pomůžete."

"Na něco přijdeme, snad existuje cesta, jak ji proměnit zpět..."

"Žádné ,proměnit zpět´ není! Byla mrtvá, když jsi ji zombifikoval! Kolikrát se chceš ještě stavět proti přírodě?!" vyštěkla královna nemrtvých. Každému je známo, že jediná věc, které se Vanessa Anardská kdy bála (s vyjímkou gumových kačenek) je příroda. Totiž, ačkoli se to vládkyně zla snažila horko těžko utajit, ona síla přírody bylo totiž to jediné, co jí dalo doopravdy na frak, když si proti tomu vyskakovala.

Nessa vykročila směrem k němu. Plavně téměř letěla, ne že by šla nějak rychle, ale za to se vznášela. V černorudých očích děsivé odhodlání, bledá ruka natažená vpřed. Callisto neuhnul ani o milimetr, ale naproti tomu rychle vyčaroval štíty před sebou, svou dcerou a Matalino (která se mezitím zdravila se Saražany). Věděl, že má Anarďanka v plánu něco děsivého. Vanessa se zastavila těsně u něj a nataženými prsty se dotkla jeho čela.

V tom momentě se krystalium ocitlo i s ní v hořícím domě. Věděl, že ho nepřemístila. Dobře znal Vann, věděl, že jsou její kouzla silnější, než jeho vlastní. Zrovna teď ovládá jeho nervovou soustavu a to vysvětluje tu vidinu...

Slyšel lidský křik...vyděšený jekot umírajících...a chrapot zombie, kteří se šířili domem. Nebyli jako Vanessa, ti jenž ovládají magii. Nebyli ani jako Loro, ti jenž jsou svázáni hladem po lidském mase, ale dokáží myslet. Ne, tohle byli ti z horrorů. Ploužící se, odporní... Callistovi se dělalo špatně už jen z pohledu na ně samotné a to se ani nedíval na hrůzy a krutosti, s nimiž plenili budovu, očividně plnou lidí.

"Dívej se, co jsi způsobil! A tohle byla jen jedna vesnice, tvůj výtvor, Loro, takových vesnic zvládne tři za den. Víš kolik jsi zabil nevinných lidí?Nic ti nevyčítám, gratuluji ti! Byl by jsi perfektní vládce zla, drahý Callisto, kdybys ovšem nebyl TAK ZMĚKČILÝ SENTIMENTÁLNÍ...SENTIMENTALISTA!"

"Neudělal jsem to ze své vůle! Donutili mně!" ohradil se.

"Kdo? On?" zeptala se Vanessa a změnila obrázek. Nyní sledovali nějaké honosné sídlo, luxusně zařízené, s dokonale naleštěnými nebesky modrými koberci (ano, koberci), čistě černobíle vytapetovanými stěnami a s okny doslova do vesmíru, neboť...

"Proč se nacházíme na satelitu mého otce?"

"Chtěl jsi říct v sídle Sloana Cartera, neboť TVŮJ OTEC JE MRTVÝ a Sloan už podle mě taky."

Starší z obou osob se pořádně rozhlédl. Spatřil vše v nejlepším pořádku, tak jak to jeho zlotřilý strýc před časem ukradl, až na jeden detail. Jeho citlivý zrak vyhledal rudou skvrnku na pečlivě zakobercované podlaze. Callisto se sehnul k drzé skvrně, aby se na ní podíval z blízka. Nessa udělala to samé, dotkla se fleku a věru moc překvapení nejevila, když jí kapka ulpěla na ruce.

"Krev, která není zaschlá."

"Ale zdá se býti v podivném stádiu rozkladu, soudě podle barvy a zápachu."

"Hmm, víš co to znamená, tak dobře, jako já."

"Ano...ta krev je někoho, kdo již mrtvý byl, než se zranil...avšak to je směšná teorie. Ó Vanesso vševědoucí, jak vysvětlíš, že by se nějaký z Lořiných zombie dostal sem, na oběžnou dráhu? S prominutím, létat neumějí, přemisťovat se také ne a vesmírnými loděmi také neoplývají..." namítl revolucionář jízlivě.

"Jednoduše. Tvůj tupý příbuzný si ji musel pozvat, přemístit ji sem, jistě s ní chtěl uzavřít spojenectví, ona se ale vymkla z rukou a zabila ho."

"No, ale pak se nemá jak dostat zpátky na pevninu. Musí být tudíž ještě zde! Uvízla tady navždy? Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá..." notoval si Callisto radostně.

"Porozhlédnu se tady. Sice vím, že jsou mrtví, ale chci vidět Loro a mrtvoly, abych si byla jistá, že mě sem můj čich na zločiny, vraždy a masakry nenavedl zbytečně." navrhla královna Anardu.

"Půjdu s tebou. Má-li býti Sloan mrtvý, chci se přesvědčit, že je to pravda, abych nejásal zbytečně. A pokud narazíme na Loro, bude se ti hodit každá špetka magie a nezapomínej, že mluvíš s teď již nejmocnější bytostí planety."

Callisto si tolik přál, nehledě na to, jak to bylo kruté, aby to byla pravda. Chtěl, moc chtěl, aby byl Sloan potrestán. Aby měl svět od něj už pokoj. Za smrt svého strýce by dal život a to, že krvežíznivý sadista zemřel pravděpodobně v mukách, byl pro Callista vítaný bonus. Ostatně, Sloan také nezabíjel zrovna pomalu. Způsobil tolik bolesti! Tolik nevinných životů zmařil! A navíc, na rozdíl od veřejného mínění, právě on může za tu patálii s Loro. Kdo čím zachází, tím také schází. A uvěznění Loro? Splněný to sen! Jen oběžná dráha planety Země byla na Callistův vkus moc blízko, mnohem raději by byl, kdyby ji strčili někam za Jupiter...

"No, kdybychom narazili na Loro, tak nás v prvé řadě vůbec neuvidí, ani neuslyší, protože tu nejsme. To je prostě jen má schopnost."

Callisto umíral zklamáním.

"Vytvářet obrazy jiným před očima? To umím taky." zavrčel kysele.

"Ale ne, ty hloupoučký SENTIMENTALISTO! Má schopnost je vidět reálná místa v reálném čase, bez toho, abych se tam hmotně nacházela. Mohu manipulovat pouze s věcmi velikosti kapky krve, ale vidím. Kdo potřebuje věštecké koule? PROTO VŽDYCKY VÍM VŠECHNO! A také dokážu s sebou přenést ostatní, jako jsem to udělala s tebou. A v druhé řadě, já jsem jediná pravá paní všech nemrtvých, Loro by mě musela poslouchat na slovo!"

Revolucionář doufal, že návštěvnice z Anardu jen přehání, jelikož jediné, co chybí Loro k absolutní globální nadvládě jsou příkazy od někoho, kdo je nejméně stejně sadistický jako ona, umí nejen kousat, ale i strategicky myslet, ovládá mocnou magii a může sledovat cokoli a kohokoli, kdy se jí jen zamane.

Beze slova se obrátil ke dveřím do další místnosti na následován celkem slušně se bavící Vanessou odešel lokalizovat jeho novou, oficiální, úhlavní nepřítelkyni.

Než ji uviděl, Callistovi absolutně vypadla z mysli. Jediný člověk na tomhle satelitu, kterého chtěl zachránit. Poměrně mladá krystalijka s na platinovou blond přebarvenými, původně černými, dlouhými vlasy ležela na podlaze, světle modré oči skleněně otevřené, ústa pootevřená, jak chtěla zakřičet o pomoc. Kolem těla Theodoretty Carterové se rozpínala krvavá kaluž a její velikost prozrazovala, že Lořinu další oběť nezachrání ani Callisto, ani Vanessa a dokonce ani kdyby spojili síly ne.

"Theo? Mami, vzbuď se, prosím..." šeptal jako malé dítě její syn zničeně, zatím co kontroloval její životní funkce, ačkoli dobře věděl, že žádné nenajde.

"No, bude zábavné sledovat, jestli se s Papouškem sežerou navzájem." poznamenala Nessa krutě s lehkým úsměvem a pohledem směřujícím k ráně na Theodorettině zápěstí. Ráně ve tvaru lidských zubů.

"Asi jí napřed zabila, pak se do ní zakousla a když zjistila, že jí nechutná, nechala ji být." polemizovala nadále, zcela nevnímajíc, že se Callisto psychicky hroutí a snaží se truchlit. Upřel na ní zoufalý pohled.

"Vezmeš...vezmeš jí prosím...vezmeš jí prosím na Anard? V tvé zemi bude v bezpečí a Loro...Loro si ji nepřidá do armády a nedonutí ji dělat...ty věci, které dělají."

"No, já nevím. Nabízíš mi jí jako štěně, ne jako zombie. Nevím, teoreticky by se o ni měli postarat Sarahští, tebe z toho vynechávám, neboť ti s takovou přecitlivělostí odhaduji tři hodiny života, ale...NE, PROSTĚ NE!"

"Já si prorokuji čtyři, avšak...já tě vážně prosím, slovutná Vanesso...nesmím...nesmím ji zde nechat a přitom pro ni sám nemohu nic udělat..." přemlouval jí, v očích ten nejdokonalejší štěněčí pohled, jakého byl schopen.

"Tak dobře. Zajistím jí u nás v Anardu pěkný výběh, kde jí budou mí poskoci každý den předhazovat živá kuřata k snídani, aby si tam mohla dožít zbytek věčnosti s vymytým, nebo úplně vypnutým mozkem."

"Děkuji."

Takhle si to nepředstavoval. Avšak ohrada s kuřaty, kterou slibovala Nessa (mistryně planých slibů) je přece jen lepší, než vidět vlastní matku v čele Lořiné absolutně všežravé armády... Když už se mluví o Anardské, bez nějakých servítek si pochodovala po celém satelitu, počítala mrtvé, počítala nemrtvé, dělala si poznámky a hledala tu slavnou zakladatelku ohromného, jednočlenného klanu Buwitreových.

Když se černovláska vrátila k nehybně stojícímu krystaliu, raději změnila obraz, tady už nebylo nic k vidění.

Sálem se rozléhala hudba. Barokní sloupy lemovaly luxusní místnost a celou halou vířili tančící lidé. Callistovi sice celkem nešlo do hlavy, proč ho Vanessa bere na ples, avšak domyslel si, že mu v tuhle dobu ostatně nejde do hlavy nic. Nechal to troubit.

"Smím prosit?" navrhl šarmantně své nepřítelkyni se sebevědomým úsměvem, dobrá příležitost, jak zamaskovat citové rozhození a vypadat zase chvíli na úrovni a nad věcí.

"Proč ne. Tančila jsem i s většími lháři a lichotníky, než jsi ty, kteří tu přetvářku uměli lépe." reagovala Vann nepřekvapeně a celkem nezaujatě. Vzal ji za ruku a vedl k parketu.

O pár minut později, zhruba o dvě skladby

"Smím se na něco zeptat?"

"Na cokoli, naivní a sladký Callisto, už tak by jsi měl být rád, že jsem tě ještě nezabila." odpověděla Vanessa a zalitovala, že její obvyklý styl mluvy (čtěte jako cukrování a z ničeho nic přechod do jekotu a nadávek) by vyzněl nepatřičně.

"Jsi jiná než Loro...jak dokážeš, nemít hlad, který sžírá ji? A jak to, že máš očividně hluboké magické schopnosti? Kiaře byly po proměně všechny odebrány, zatím co tvoje, dle mých informačních zdrojů, se znásobily."

Nessa se nenechala osobními otázkami rozhodit, i přes své velice vysoké podpatky nadále ladně a elegantně udržovala rytmiku a kroky valčíku.

"Pokročilá technologie zombifikace. Nejsme začátečníci. Máš pravdu, hlad necítím a kanibalismus se mi zdá stejně odporný, jako žijícím bytostem. Díky tomu, že v tom zkrátka naše rodina už umí chodit a temné vědomosti se předávají z generace na generaci, mé magické schopnosti vzrostly, namísto toho, aby byly ztraceny."

"Smím se ptát dále? A přísahám, tentokrát to nebude nic tak osobního, souvisí to s případem." zahleděl se jí do očí. "Ty jsi na tom satelitu Loro nenašla, že ne? Nebyla tam."

"Ne, nebyla. Za to jsem ale našla vypleněný sklad záložních kouzel tvého strýce. Víš, jak se zlomek určité magické schopnosti uzavře do krabičky, aby ji pak mohl někdo jednorázově použít, ne?"

"Ano, to znám. Někteří mají v sídlech uschovaná tato zařízení, pro případ, že by vlastní magii dočasně ztratili. Smím hádat? Vše bylo na svém místě, kromě přemisťovačů." vydedukoval Callisto a jeho nejhorší obavy se naplnily. Ta krysa uprchla!

"Nezačínej každou druhou větu slovem "smím". Jsi zlo, ty smíš úplně cokoli, stejně jako já!" napomenula jej, ale její hlas byl na Vanessiny poměry vlídný. Dostal se do kruhu. Dávno se vymotal z kategorie "ti, z kterými se Nessa nezahazuje" i z "pitomci, které královna možná využije k zlo-účelům a odhodí na smetiště" a hrdě postoupil do "ti, kteří jsou zralí na funkci hlavního poskoka", nebo možná i "ti, které si vládkyně doopravdy oblíbila".

"Já ale nejsem zlo. Nehraji si na něco, co nejsem. Neumím býti krutý, jako ty. Nezvládal bych to. Kdysi, když jsem byl mladý jsem ses oblibou nazýval vládcem zla a myslel jsem si, že mi patří svět. Nepatřil." argumentoval jemně a málem by zapomněl, že hovoří s jednou z nejnebezpečnějších gaunerek a stvořením doslova pekelným, které má na svědomí milióny životů a pořád nemá smrti dost.

Promlouval k ní laskavě a s úctou, ale ne s takovou úctou, jako by mluvil se svou královnou, ale jako by hovořil s nejlepší kamarádkou, možná chráněnkou, možná i někým v romantickém smyslu, ale to už byly pouze chatrné myšlenky jeho zhroucené mysli, která toužila konečně najít někoho, koho by mohl milovat bez toho, aby mu ten někdo napřed zahýbal s krávodlaky, neustále ho ponižoval a po té začal vyvražďovat jeho rodinu (ehm,...Loro), někoho, kdo by mu věřil a on by mohl věřit jemu (Kiara alias Loro, dokonalý příklad...přetvářky) a s kým by mohl dožít zbytek svého zničeného života (jako mu to slibovala -do třetice všeho dobrého- Loro).

"Jsi příliš přecitlivělý. Kdyby jsi se naučil city ovládat, možná se jich úplně zbavit, žilo by se ti mnohem jednodušeji..." radila mu Vanessa šeptem, nyní tak blízko, že jejich tanec pomalu připomínal spíše ploužák, než valčík.

"Neumím to." namítl Callisto prostě anglicky a zbytek proslovu jí vysvětloval důstojnou, zpěvnou řečí, kterou si byl skoro jist, že vzhledem k národnosti jí nemrtvá nemůže rozumět. Jaké překvapení, když mu odpověděla ve stejném jazyce.

"...a tvá starosarahština není vůbec tak dobrá, jak si asi myslíš. Máš špatnou výslovnost..." pošeptala mu zombice anglicky a pokračovala v rozhovoru opět úplně jinou řečí, protože se rozhodla otestovat, jestli se revolucionář poctivě učil všechny tradiční jazyky její dimenze, nebo jen mateřštinu jejích nepřátel.

"Západoanardsky nemluvím."

"Jak jsi poznal, že to západoanardština?"

"Nepoznal, hádal jsem."

"Jo? Byla to neonilština."

"Za to nemohu, v Neonii jsem nikdy nebyl. A ty mluvíš španělsky?" provokoval s úsměvem.

"Ne. A ty ano?"

"Více méně..."

"Jak to souvisí s případem?"

"Můžeme počítat s tvou pomocí proti Loro?"

"Pche, rozmáčknu tu kreaturu a napodobeninu královny nemrtvých jako hmyz. Samozřejmě." souhlasila Vanessa a dohrála poslední skladba.

Lidé začínali odcházet a hala byla brzy prázdná, pouze dvě -obě slavné i nechvalně proslulé- bytosti pokračovaly v tanci a to i přesto, že hudba dávno utichla.

Téma týdne na reveriedreams.cz- Nový svět

10. července 2013 v 21:10 | Kate Černobílá |  Články na téma týdne
Jelikož na blog.cz to opravdu se svou poslaneckou sněmovnou, kterou strkají do každého druhého tématu týdne přehánějí, rozhodla jsem se psát kromě jejich témat i na témata týdne blogu mé nejlepší kamarádky, spolupachatelky našich šíleností a téměř sestry reveriedreams.blog.cz.
No, ale tenhle týden jsi mně, Karin, celkem zaskočila.
"Nový svět" je sice krásně poetické, ale...řekněme, že mě to donutilo přemýšlet, což je činnost, která se mému mozku z duše příčí.
Teď nebudu mluvit o světech, které si vymýšlíme, to by bylo na dlouho. Ehm, ehm, Saraha...(ti, kdo přečetli celý tenhle blog křížem krážem pochopí, proč by se mi to sem ani nevešlo)
Jednou bych se chtěla ocitnout v nějakém novém světě a doufala bych, že bude lepší, než tenhle. Rozumíte, tenhle svět je lidská chamtivost, zničené životní prostředí a všude samý smutek, samá komerce, samé zklamání (přeložte si to, jako že chci bydlet za sedmero horami a sedmero řekami)...
Avšak znám své štěstí, kdyby lidstvo za nějakých těch tisíc let opravdu našlo nový svět a můj duch by se čirou náhodou zrovna nechal omylem zavřít do stěhovací krabice, která by tam mířila, beztak by mě vyložili v nějaké naftou zapáchající...é, krajině, kde by byla i tráva jen na zeleno natřený koberec a nebe by bylo zakryto umělou obrazovkou, z které by na mně útočily reklamy a občas by tam promítli nějaký ten mrak...
Opravdu se, Karin omlouvám, můj první článek na tvé téma týdne a hned taková a ještě k tomu krátká (fuj! Zlon!) patlanina...

Itálie, aneb Kate už vážně neví, co napsat

7. července 2013 v 18:29 | Kate Černobílá |  Kateiny řeči o sobě
No, napřed jsem myslela, že tenhle článek nikdy, ale vážně nikdy nenapíšu.
Že dokážu odolat a nebudu přece zatěžovat kyberprostor svými přítěžnými é... přítěžnostmi.
Vlastně celé tohle bude o tom, že se zde poslední týden v červenci nebudu moc vyskytovat- notebook místo v kufru nedostal.
Pokusím se předepsat na onu dobu několik článků, avšak to je vedlejší důvod, proč sepisuji tuhle patlaninu.
Totiž, má první zlomyslná myšlenka na tenhle článek byla něco jako: "Hi, hi, hi... ju-chů...a teď si budu nudně stěžovat, proč nejedeme už zítra a krutopřísně, parádně otrávím všechny okolo...(ďábelský smích)"
Inteligentnější z vás již pochopili, že důvodem pro tenhle "článek" je mé rozrušení z dovolené v Itálii, Itálii, Itálii a Itálii.
Raději to vždy napíšu čtyřikrát-čím více Itálie (Itálie, Itálie, Itálie), tím lépe.
Tak jsem vyjádřila své nadšení. Hned jak stisknu tlačítko "hned zveřejnit", pravděpodobně tenhle článek smažu. Strašně se stydím, že jsem se k tomuhle snížila...
Zamyslela se, bezmyšlenkovitě těkala prsty po klávesnici a ve své hlavě si neúnavně stěžovala, že nesnáší krátké články a blogery, kteří publikují krátké články.
Také tak rádi jezdíte na rodinné dovolené?
Pojedete někam letos?
Zformovala dvě otázky, klikla na "hned zveřejnit" a úspěšně uložila krátký článek.

Katastrofický konec- část I.

2. července 2013 v 13:59 | Kate Černobílá |  Katastrofický konec
První část. Trochu morbidní, ale zatím s happyendem-zatím.
"Málokdo ví, co se jim honilo hlavou. Já to nevím. Jak bych mohla? Nevěděly to ani základy staré elektrárny, plovoucí na jezeře, ačkoli i přesto byly roztřesené no...až do základů. Tahle budova tady byla na všechno, jen ne na odběr elektřiny. Na co by taky magické bytosti, v jejichž zemi se nacházíme potřebovaly elektřinu? To dá rozum.

Elektrárna St. Adriana měla barvitou historii. Nebudu ji teď vyprávět, byl by to dlouhý příběh a stejně by se vám to nelíbilo- pokud si ovšem nepotrpíte na kruté bratrovraždy, masové popravy a dramatická rodinná dramata. To bylo dávno. Ano, předávno. Už roky neslouží elektrárna jako popraviště, ale prostě...je. Plave na jezeře, neboť to jezero jsou pozůstatky původní elektrárny, kterou naštvaní pozůstalí proměnili ve vodu. Přesně tak, ta krvavá historie byla utopena.

Tak proč se tedy pozastavuji? Dnes se mělo u St. Adriana odehrát něco, co bude začátkem...katastrofického konce."

Katastrofický konec

Stáli tam. Ano, přesně tam, kde teď stojím já, nic neříkali, nehýbali se. Jeden z nich udržoval kamennou tvář, druhý se namyšleně usmíval.

První z nich se dal také označit za mladého muže, ale nevypadal ani vzdáleně tak mladý jako ten druhý. Neměl ani páru, co se nosí- na hlavě měl starou, zelenou, seniorskou čepici a vůbec působil dosti senilně. Právě ta směšná čapka mu zakrývala černé vlasy s blond melírem a v hnědo-zelených očích se mu zračila tisíciletá nenávist, zkaženost a vůbec zoufalý nedostatek charakteru.

Jeho protivník také neměl přehled co se módy týče- klobouk s pavím perem, který nosili rytíři snad ještě o několik set let dříve, než se on narodil. Černé dioptrické brýle posázené diamanty (ne, že by špatně viděl, pouze a jen chtěl vypadat ještě chytřeji, než je). Rovné, havraní vlasy mu sahaly téměř po ramena. Tmavé džíny, bílá košile a karmínově rudý plášť. Shrňme to- byl to pořádný exot, avšak nezdálo se, že by mu to vadilo. Mimořádné krásné rysy jeho tváře doplňoval sebevědomý úsměv a v zářivých, světle modrých očích čiré pohrdání.

"Víš, že tady zemřel tvůj otec, Callisto?" prolomila dusivé ticho starší bytost.

"Oprava-zde jsi zabil mého otce. A jak bych snad mohl zapomenout- vždyť jsem se tomu snažil zabránit. Děláš ze mne hlupáka, či jsi hlupák ty, Sloane?" opáčil jeho synovec.

"No jo, ale zklamal jsi. Mluvíš o tom tak chladně a klidně, tobě to nevadí? Nechceš Adriana pomstít?"

"Pravda, zklamal. Avšak jsem jako ty. Tedy vůbec ne. To je otázka úhlu pohledu. Já své emoce pouze skrývám- ty je nemáš. A ano, a také pomstím...jednou." namítl Callisto ležérně.

"Tvá sentimentalita tě jednou dostane."

"Podle sebe soudím tebe. Také bych mohl tvrdit, že jsi emocionálně zaostalý."

"Ale došlo ti snad, synovče, proč jsem tě tu zavolal?"

"Chceš abych zemřel na stejném místě, jako tvůj bratr. Ovšem, to by jsi mě musel napřed porazit, strýčku..." zasyčel modroočko, zejména poslední slovo velice jízlivě.

"Ale ne, Callisto, já tě nechci zabít...dnes. Jsem tu a ty jsi tady kvůli jedné předpovědi. Osudu jedné bytosti."

"Pro jedno kvítí se slunce nerozsvítí..." zašeptal si jen tak pro sebe mladší z nich, prostě proto, že ho to napadlo. Callisto miloval přísloví.

"Musím ti dát za pravdu, tvůj osud je zpečetěn." odpověděl Sloanovi vyhýbavě.

"Ale ne mě! Ne tebe! Někoho úplně jiného! Chceš si tipnout koho?"

"Malcolma? Theodoretty? Či se snad v tamhletom křoví skrývá ještě někdo z naší povedené rodinky?" Callisto narážel na dvě bytosti, mžourající na hádku z nedalekého keře.

Thea, matka Callista, avšak poněkud tupá osoba. Malinko bezcharakterní. Ovšem kdo z rodiny Carterových takový není? Malcolm, syn jí a Sloana, dle Callista další ze sbírky pitomých poskoků zla. No, podle Callista jsou avšak pitomí všichni, takže to nemůžete tak brát. Už jste dosti zamotáni z složitých rodinných faktů? A to je jen začátek...nebo konec?

"Ne. Nikdo z mé smečky, ale z tvé smečky." prohlásil zákeřný nositel zákeřných čepic z domova důchodců. Callisto polkl na prázdno, avšak snažil se skrýt svůj strach. Sloan nechce ublížit jemu, ale jeho rodině! To byl pro mladého revolucionáře šok. Samozřejmě, tak napůl to čekal. Na druhou stranu avšak doufal, že se k tomu jeho příbuzný (nikoli člen rodiny) nesníží.

"To je pod tvou úroveň...vyřiď si to se mnou a je nech být!"

"Ty jsi taky pod mou úroveň!"

"Nikoli, je to naopak...ty slone!"

"Slone?! Řekls mi ,slone´?"

"Již to tak asi bude..."

"Ty pitomý blbče s pitomým jménem!"

A tak dále. Nechme je se hádat, za elektrárnou se totiž dělo něco mnohem zajímavějšího.

Skupinka pěti krystalií běžela tmou. No...teď už jen vědět, co to jsou ty krystalia, že? Krystalium je nesmrtelná bytost lidské podoby. Spíše takoví nestárnoucí čarodějové živící se lidskými emocemi, než upíři, ačkoli s těmi mají také pár věcí společného. Jejich magická síla je velice individuální, pro příklad takoví Sloan nebo Callisto by dokázali vyhodit Ameriku do povětří jedinou myšlenkou, ale to by byla blbost, že- kde by potom žili?

"Jsi si jistá, že je to zapotřebí? Sloan Callistovi neublíží!" namítla drobná zrzka.

"Jo, to jsem si říkala, když tam šel Adrian, taky." zazdila její argument vládkyně vody.

Catherinenynia nikdy nezastírala, že je skrz na skrz divnou bytostí. Co by jste taky čekali od nadpřirozeně krásné, na pohled mladé ženy v tyrkysovém kimonu, s černými vlasy vyčesanými do tvaru smetáku a růžovými slunečními brýlemi, letící na koštěti, s věrným, živým žralokem v závěsu?

"Stejně se mi to nějak nelíbí."

"Tak to máš sakra smůlu!" odbyl Kiaru někdo znova, tentokrát to byla Caroline, Callistova sestra, zastánkyně hrubé síly a slova "sakra".

"Vždyť to bude legrace! Nakopeme Sloanovi zadek, zachráníme Callista a je to!" přidal se Raimond, další sourozenec Caroline.

"A kdykoli můžeme využít mých léčitelských schopností!" nabídla se poslední z výpravy, Cynthia (opět sestra Callista. Hold, Carterovi jsou spletitá rodina).

Mezi dvěma nepřáteli zavládlo opět ticho. Ani jeden z nich nedýchal. Nikdo se nehýbal (překvapivě ani ta elektrárna ne). Už tak dost suchá a popraskaná půda popraskala ještě více, pod náporem kouzel, které proudila vzduchem. Bylo to jako časovaná bomba. Stačilo, aby Sloan nebo Callisto ztratili trpělivost a všechno vybuchne.

V tom uviděli naši pětičlennou výpravu, což ještě zkomplikovalo situaci. Všechny Callistovy naděje na to, že by si to mohl vyřídit se Sloanem soukromě a beze ztrát, se rozplynuly.

Sloan uzřel onu osobu, o které předtím mluvil a sadisticky se usmál. Jeho plán vycházel!

Na straně nově příchozích to vřelo. Kdyby mohl Apolínin pohled přes růžové brýle zabíjet, nebyl by už její, zlý bratr mezi živými. Caroline a Raimond si v duchu pohrávali s možností, jestli by se jim dnes mohla naskytnout příležitost, zničit Sloana úplně. Kiara cítila, že něco není v pořádku a poslední z nich, blondýnka se tvářila celkem kamenně.

Vzduch začal vířit ještě více. Sloan se chystá zaútočit. Na koho? Na Catherinenyniu/Apolínu? Na Callista? Ti dva byli ze přítomných nejsilnější, tak bylo snad logické, že se zlo pokusí vyřídit napřed je, ne? Nesázejte vždy na logiku.

O necelých deset sekund později

Jakmile se Sloan přemístil pryč, skoro celý zbytek přeživších se vydalo vyhnat Theu a Malcolma z keře. Skoro všichni.

Callisto tomu nemohl uvěřit. Odmítal uvěřit. Proč? Proč ona?! Proč ne on? Vždyť on je tady ten, kdo za všechno může! Žal pohltil jeho uvažování. Proč zrovna Kiara? Byla tak mladá! Za nic nemohla! To jeho měli zabít, ne ji!

Ale to předbíhám. Ještě nebyl konec, Callisto se ještě nevzdal. Nehodlal ji nechat zemřít. Vzal svou umírající družku do náruče a přemístil se i s ní domů.

O půl minuty později, Chicago, Sunny Hils, Rezidence Carterových, laboratoř

"Vše bude v pořádku...neboj se a hlavně prosím neusínej..." uklidňoval Callisto sotva padesátiletou krystalijku, bezmocně ležící na operačním stole, zatím co hledal lék. Lékem rozumějte cokoli, co by podle něj mohlo alespoň zbrzdit jed, který vyvíjel Sloan přes tři tisíce let a zatím ho nikdo nedokázal neutralizovat. Kouzlo, bylinu, cokoli... sekundy ubíhaly a Callisto byl čím dál tím zoufalejší.

"U-umřu..." zašeptala Kiara slabě a její hlas se pomalu vytrácel. Nedokázala zformulovat otázku.

"Ne, neumřeš!" popřel nevyhnutelné vůdce smečky, mezitím co pronášel prastaré, latinské, léčebné formule, které ne a ne zabírat.

"Ca...llisto..." zasípala rusovláska z posledních sil.

"Jsem s tebou... neumírej, prosím!" zašeptal Callisto zničeně a vzal jí jemně za ruku. Byl šílený tou bezmocí a v duši Sloana proklínal těmi nejhoršími kletbami.

Nenapadalo ho žádné řešení. Nedalo se tomu vyhnout. Nechtěl již dále žít. Avšak Kiara ještě není mrtva... ale za pár sekund bude, připomněla stále dosti racionální část jeho mozku morbidní skutečnost. Vnímal každý stah jejího srdce a pořád se snažil vymyslet něco, co by ji zachránilo a nepřipomínat si, že každý úder Kiařina srdce může být poslední.

Něco ho napadlo, ale raději tu myšlenku honem zaplašil. Bylo by to proti přírodě a temná, moc temná magie. Tak temná, že i Sloanovy zločiny jsou proti tomu slabý odvar.

"Ca..." chtěla říct jeho jméno, ale hlas se jí zlomil v půli slova. Upadla do bezvědomí a bývalému revolucionáři nezbývalo nic jiného, než bezmocně sledovat, jak se v následných, dlouhých a bolestných sekundách její dech vytrácí a její srdce utichá.

Pro Callista to byl opět šok. Do poslední chvíle si to nepřipouštěl, nevěřil tomu, že by ji on, druhá nejmocnější bytost světa, nedokázal zachránit. A najednou tady ležela, celá bledá, s vlnitými karmínovými vlasy rozhozenými volně kolem hlavy, světle oříškové oči mírumilovně zavřené, na bledém krku náhrdelník s křišťálovou kuličkou, v které se dosud třpytily hvězdy, krásná, nehybná, mrtvá.

Chtěl zemřít. Chvíli jen tak nesouvisle křičel "nééé!" a kletby na Sloanův účet, pak toho nechal, skácel se k zemi a jeho zrak zakalily slzy. Nechtěl už žít.

Nemělo to cenu, ne bez Kiary už ne. Půjde za svým strýcem a pomstí ji. Pomstí přitom i svého otce. Zabije i Malcolma a Theodorettu. Ne, Theu ne, přece jenom je to jeho matka. Ale svého nevlastního bratra jistě. Ještě před tím, než zavraždí Sloana. Chtěl, aby Sloan trpěl alespoň z poloviny tak, jako teď trpí on. A pak, zabije nakonec i sám sebe.

S tímhle chorým plánem, tak nedůstojným a tak podřadným na bytost s tak vysokými morálními hodnotami a inteligencí, jako byl Callisto se zvedl, ještě jednou vrhl nešťastný pohled na svou mrtvou družku a chtěl se přemístit. Pak si ovšem uvědomil, že neví kam. Je příliš rozrušený na to, aby Sloana vystopoval a neví, kde je.

Znovu se zhroutil. To on to měl být! Je mu kolem tři sta čtyřiceti, v té agónii si neuvědomoval, kolik přesně. Často říkával, že by žádná bytost neměla žít tak dlouho. Tak proč si ten nahoře, kdo rozhoduje, kdo zemře a kdy vybral Kiaru a ne jeho?! Je to tak nespravedlivé! Vždyť jeho milovaná Kiarka neublížila ani mouše, zatím co on zabil milióny bytostí! Tak proč on žije a relativně čisté srdce matky jeho tří dcer již netluče?! Callisto proklínal život.

No tak synovče, ty přece víš, co máš dělat! ozvalo se v hlavě nyní už úplně psychicky na dně bytosti. Kdyby byl Callisto dokázal v tuhle chvíli cítit vztek, asi by vybuchl zlostí. Ten vrah si ještě dovoluje lézt mu do hlavy!

Ne! To nikdy! A nech mě na pokoji! Nenávidím tě! PROČ ONA?!!!

Je to její osud, Callisto. Není to proti přírodě (nebo možná trochu) a pokud nejsi dost silný, abys to udělal ty, udělám to já!

Ne! Nedovolím ti to!

Musí to tak být! Věděls to už od chvíle, co jsi ji viděl poprvé!

Nemusí! Snažil jsem se tomu předejít...

To nejde! Osudu prostě neutečeš! Dokonce ani já ne a ona už vůbec ne!

Nikoliv, ne, ne! Rozumíš slovu "nikoli"?!

To jí chceš ztratit navždy?

Již se stalo! Ty jsi mi ji vzal! Proklínám tě!

Ha, ha, tvoje kletby nebudou působit, když jsi v tomhle stavu. Uklidni se, zhluboka dýchej a udělej to.

Callisto už neodpovídal. Ačkoli si to nechtěl přiznat, věděl, že Sloan má pravdu. Ale to bude znamenat apokalypsu...ale na druhou stranu, když to neudělá on, udělá to Sloan a to by bylo snad ještě horší.

Začal rozmisťovat a pohledem zapalovat svíčky strategicky kolem místnosti. Vůbec se mu to nelíbilo. Věděl, že na to má dost sil...ale raději by je neměl. Je to hrozné zlo, to co teď provádí! Nakonec rozevřel jednu ze starých knih, která před chvílí přiletěla na zavolání. Znal to kouzlo sice z paměti, ale usoudil, že když to bude číst s nějaké obří knihy, bude to vypadat velkolepěji.

Přečetl jednu větu psanou jazykem tak starým, že naše planeta vedle něj vypadá jako několika roční dítě a Sloan jako úplný novorozenec. Nad Kiarou se objevil temný mrak a vzduch naplnila magie. Černá magie. Callisto byl z toho čím dál, tím více znechucenější, ale četl dál. Svíčky se rozhořely tak, že to nikdo dosud nepokládal za možné a poté zase zhasly. Krystalium, ačkoli celé roztřesené vykřiklo poslední větu, jako kdyby snad bylo velký černokněžník. Callistovi se zase začínaly vracet jeho sklony přehrávat se.

Mrak se rozplynul a mrtvá otevřela nyní již rudé oči. Co jsem to zatraceně provedl? problesklo Callistovi hlavou a poněkud zaraženě a s velkými výčitkami svědomí sledoval, co se bude dít dál.

Kiara zamžourala, protáhla si končetiny a posadila se.

"Ahoj Callisto! Už jsem si začínala myslet, že mě necháš natáhnout bačkory na věky věků!" prohlásila.

"Hrozný zločin...jak se cítíš?"

"Cítím se hrozně dobře, tak nová, tak silná!" a tak mrtvá, pořád jsi mrtvá Kiarko, pouze opět smíš mluvit, chodit, zabíjet..., dodal k tomu Callisto v duchu.

"Co nic neříkáš?" zeptala se nově probuzená.

"Nemám k tomu co dodat. Avšak čas již nezvrátím..."

"Vypadáš, jako bys toho litoval! To se z tebe za těch nějakých deset minut, co jsem byla mrtvá stala taková padavka, co se bojí zombíků?"

Callisto si pomyslel svoje. Neměla pravdu- on se nebojí. A litoval toho, to hodně. No, možná trochu strach měl. Avšak ne z ní. Z toho, že až se Kiara za nějakých těch pár dní vymkne z rukou a začne vraždit nevinné lidi, bude to on, kdo ji bude muset zničit...

"Nemám žádný důvod pociťovat strach. Máš druhou šanci žíti druhý život. S námi."

Zombice se zamračila a nakrčila nos. Opatrně, téměř váhavě slezla ze stolu. Celá se roztřásla a klopýtla. Když se k ní však Callisto přiblížil, aby jí pomohl alespoň přejít místnost, v rychlosti se narovnala, vycenila zářivě bílé zuby a vrhla se po něm.

Callisto, přimáčknutý ke zdi, se ze všech sil snažil nebýt kousnut, věděl dobře, co by to znamenalo. Vypadalo to však, že ačkoli Kiara, sic drtící téměř všechny jeho kosti, nemá v úmyslu, kousnout jej. Zatím., dodalo krystalium nevesele. Nevesele, ale ne smutně, ani vyděšeně. Pořád si myslel, že má situaci zcela pod kontrolou, pche, i kdyby se mu ji nepodařilo přivést k rozumu, pořád je to jenom jedna mladá, právě stvořená zombice, Callisto porazil s předstihem ostatně i mnohem mocnější protivníky.

"Už cítíš strach?!" zasyčela.

"Ani ne...já se tě nebudu nikdy bát, ani kdybys se pokusila umlátit mě k smrti." odpověděl hořce a zahleděl se do jejích rudých očí, vzpomínajíc na dobu, kdy byly ještě oříškově hnědé.

"Buď jako já, buď služebníkem královny nemrtvých, tedy mě!" navrhla Kiara s téměř fanatickou přesvědčeností.

"Dobře..." zašeptal Callisto roztřeseně. Jeho bývalá družka znovu vycenila zuby, tentokrát za účelem kousnout a uvrhnout tak staré krystalium do věčných hlubin smrti.

"...až ze mě bude tečkovaný slon!" dodal Callisto, sebevědomě se usmál a přemístil se na druhou stranu místnosti. Nevěděl, co si má myslet. Je tahle očividně zkažená bytost opravdu ta stejná Kiara, kterou nestihl zachránit u elektrárny st. Adriana? Nemohl soudit. Nemrtvá tiše zavrčela. Nemá moc času...musí rychle něco udělat, než nedávno probuzená provede něco, čeho by litovala...nevěděl proč, ale celkem jí věřil. Snad to dobře dopadne...

"Mám hlad..." kníkla rusovláska a nasadila štěněčí pohled, jenž tak kontrastoval s jejím novým chováním. Bytost v rohu své laboratoře nijak nereagovala.

"Callisto...omlouvám se...je mi to moc líto...chtěla bych žít s vámi..." přitvrdila Kiara, upřela na Callista i přes uchvacující herecký výkon pořád červené oči, zatímco se jí strojené slzy kutálely po tváři.

Naivní krystalium mělo celou sentimentalitou co dělat, aby se nerozbrečelo taky. Tak přece jen má naději...pomyslel si šťastně. Jemně se na ní usmál, vzal jí za ruku a společně odešli z místnosti.

…........................................................................................................................

"Skvělé. A mohl by jsi ještě vzít prosím s sebou tu vaši vládkyni zla a odbornici na nemrtvé?" zeptal se Callisto.

"Vanessu? A proč? No, myslím že dorazí také." odpověděl hlas jeho bratra.

"Myslím, že jsem udělal něco špatně. S Kiarou je něco špatně. Důvěřuj, ale prověřuj." vysvětlil.

"Hmm, takže světoznámý Callisto Carter přiznává chybu?"

"Pochybení."

"Takže chybu." uzavřel to Christian a jeho strana teletrepky (variace telefonu) utichla.

Katastrofický konec- předmluva autorky

2. července 2013 v 13:58 | Kate Černobílá |  Katastrofický konec
Vypadá to, že můj notebook vypovídá službu.
Na tom by nebylo nic zase tak světoborného, kdyby na něm ovšem nebylo vše, co jsem dosud napsala, tedy ehm...rozepsala.
Takže jelikož nechci, aby se mi elektronika opět pomstila (za to, jak jsem nadávala počítači, než jsem se poučila) Usmívající se a takže si téměř vše reprezentativní uložím zde na blog, aby se to když tak neztratilo úplně.
Ovšem, jelikož se opět jedná o dodatek, bude to chtít několika stránkový prolog, neboť jinak to nikdo nemá šanci pochopit.
Základní kniha ke "Katastrofickému konci" jsou Naši celkem podivní sousedé. Upřímně, dodatky k tomu se píšou mnohem lépe než ona kniha, takže tady najdete přiližně pouze osm kapitol a zaručuji vám, že vám ani v nejmenším nepomohou k pochopení téhle blbosti.
Jak již napovídá název, bude to konec a pořádně morbidní. Ukončení celého příběhu (nebo alespoň jedné jeho části).
Děj se odehrává přibližně padesát let po Sousedech, avšak nepočítejte s nějakou výraznější účastí postav z základní knihy (Alexe a spol.) a jediná shodná hlavní postava je Kiara, avšak ani to ne.
Hlavní postavou je asi Callisto Carter (ten, o kterém se v prvních osmi kapitolách Sousedů spekuluje, jestli vůbec žije). Samozřejmě, nechutná Mary Sue, která je druhou nejmocnější bytostí na světě, má velkou a šťastnou rodinu a nedělá chyby...většinou.
Vícedílná povídka vlastně pojednává o tom, jak Callistem stvořená královna nemrtvých Loro Buwitre postupně ničí svět, respektive vyvražďuje ostatní kladné i záporné postavy a podrobuje si svět lidí.
Zní to morbidně, je to morbidní- plánuji nechat přežít pouze Loro a pouze čtyři další z důležitých postav. Měla sem hroznou náladu, když jsem tuhle patlaninu sepisovala.
První část je o samotném začátku katastrofy a končí zdánlivě celkem šťastně. Poté plánuji sepsat ještě jednu povídku, která navazuje na první část a na ní navazující druhá část. Kdyby jste tedy něco nepochopili, ptejte se v komentářích.
..........................................................
Jak jste si již stačili jistě všimnout (pokud to čtete), tahle povídka se vyvyjí poněkud jinak, než jsem původně zamýšlela. Původní verzi prologu jsem nechala nepozměněnou, jen jsem se rozhodla sem pár řádků dopsat a objasnit změny.
První změnou je délka povídky. Původní tři díly nebyly dostačující ani v nejmenším, takže jsem to sprostě natáhla nejméně na osm částí, v době, kdy tenhle článek aktualizuji, jsou dopsané čtyři z nich.
Další zastaralou informací je základní kniha. To je teď tak trochu neidentifikovatelné, neboť jsem tam zaplantala postavy i z Cest jinými světy a to celkem rapidně, Vanessa Anardská by dokonce mohla směle kandidovat na postavu hlavní. Součástí děje je i poněkud zašmodrchané vysvětlení, proč se pomalu, ale jistě dává na stranu dobra. A jelikož někdo jde tam, druhý musí jít sem a ve funkci hlavního zla celého příběhu (když pomineme Loro) přebírá...Maya Jangová. Že mně to nenapadlo dříve, jakožto naprosto bezcharakterní pitomka vynikne v řadách tupých následovníků Loro mnohem lépe.
Taky jsem trochu prodloužila plus mínus třetí život věčně ufňukanému Callistovi (ne, že by mi takové postavy nebyly sympatické, ale Callisto je jednoduše chodící trauma, stres a zklamání, co krok, to špatně). Říkám "třetí život", protože jsem ho už nesčetně krát zabila a zase oživila a neříkám, že to nemám v plánu dělat ještě párkrát.
No, to by bylo všechno, na co si teď vzpomenu. Jen se prosím něděste, ačkoli to skončí, jak to skončí, jakožto mírumilovný a naprosto přecitlivělý člověk hodlám navázat na Katastrofický konec s další vícedílnou povídkou, která bude obsahovat opravdu naivní happy-end, bez toho bych to nebyla já.

Cesty jinými světy II. kapitola 3.

2. července 2013 v 13:10 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy II.
Třetí kapitola. Trochu divná, tedy trochu hodně divná...vlastně celkem o ničem, plná tak akorát dialogů a to ještě nepovedených. Doufám, že se vám bude líbit a děkuji za komentáře.
Kapitola 3.: O nemrtvých stromech a velkoseznamování

"...vaše poslední, ohromná a fatální chyba! Nemyslete si, že si nebudu stěžovat! Rada Gamiérových vám to směšné vězení nechá rozpustit do posledního monstra! Víte vy vůbec, kdo já jsem?!"

"A víš ty, že nás to nezajímá? A ptáš se už asi potřetí."

"To jest mi známo! Ptám se raději opakovaně, abych vám připomněl, že-"

"Sklapni už konečně." zaposlouchala jsem se a podle tónu onoho hlasu jsem vyčenichala, že asi zdaleka nejsem nejotravnějším "zákazníkem", kterého tady mají. Asi proto, že onoho člověka přemisťovali sem, kde je asi start hry, jsem slyšela konec rozhovoru.

"Kdyby jste mi alespoň prozradili, jak zní vaše jméno, nemusel bych se domnívat, že jste pouhý úředník, který mluví do obrovského mikrofonu, aby se nemusel zjevovat! Víte co si myslím?-" nenechal se odbýt mladší a citově zabarvenější z mužských hlasů.

"Ne a nezajímá nás to." ukončil debatu mluvčí sekretariátu a nechal konečně mého prvního spoluvězně zhmotnit se nedaleko od místa, kde jsem se hrbila já.

To jsem si mohla myslet. Takže ví, že se nacházím tady! Ví to! Posílají ho, aby mě zachránil! Já to věděla, že si na mně Sarahští a ta jejich slavná Gamiérská rada vzpomenou! Aby taky ne, onehdy jsem jim pomohla zachránit svět.

Mladý (asi stejně starý jako já) muž nepůsobil tak rezignovaně. Vůbec ne. Měl na rozdíl ode mě dost důstojnosti, aby vynaložil tu energii a nezůstal sedět na nejbližší duně s výrazem brambory, jako jsem to udělala já. Rozhlížel se po okolí, v nepřirozených, byť podmanivých světle modrých očích neochvějnou sebedůvěru, téměř po ramena dlouhé, havranitě černé vlasy měl poněkud rozcuchané (od toho pádu a následného přemístění někým sem), což ho jako jej znám, ukázkově vyvádělo z míry.

Pravděpodobně ho zrovna odvolali z nějaké bitvy, soudím podle elegantního, slavnostního oblečení, množství zbraní a fajnového šlechtického klobouku s pavím perem (všechno v černé barvě a s rudým zdobením, což zase parádně odkazovalo na jeho národnost a rodovou příslušnost). Nedivte se, takhle se oni vážně oblékají do bitvy. Vlastně ehm, takhle se oblékají na každou příležitost...

"Christiane! Kde jste byli tak dlouho? Už tady sedím asi půl hodiny!" vydechla jsem. Nadřazený výraz v mimořádně krásných rysech jeho obličeje na chvíli vystřídal zmatený, ale spíše pobavený úšklebek.

"To zajisté. No, vím, že se jistě známe. Pravděpodobně mi teď jen vypadlo vaše jméno, avšak vy budete jistě tak laskavá a připomenete se, nikoli? Ačkoli, upřímně musím vypadat jako opravdový idiot, když jsem dokázal zapomenout někoho, jako jste vy..." opáčil a upřel na mně významný pohled. Potom, co můj mozek zpracoval informaci, že ta poslední věta měl být kompliment, proti své vůli jsem zrudla jako rak.

Tady ale něco nehraje! Moc nehraje! Zaprvé, Chriss Sarahský mě zná až moc dobře, nepřátelé jsme už pěkných pár týdnů. Zadruhé, nevím, ale myslím si, že i na něj by bylo trochu divné, začít mi z nenadání vykat (i když, na druhou stranu...vyšinutost a vážně divné chování má jméno "rod Sarahsko-Gamiére")...

"Já jsem Maya! Maya Jangová!"

"Počkat...Jangová...nebyla jste na slavnostech v Xenia City minulý rok?"

"Ne, na žádných slavnostech jsem vážně nebyla a v hlavním městě Anardu vůbec ne."

"Necháte mně hádat nadále, či mi prozradíte odkud bychom se mohli znát, Mio?" zeptal se Christian celkem namyšleně.

"Jsem Maya, ne Mia. Jaký je rok?"

"Píše se tři tisíce, tři sta třicet jedna novodobého letopočtu." zamyslel se aristokrat.

No super. Hlavně že před ani ne tři čtvrtě hodinou se psalo přesně o dva roky více. To jsem z toho vážně krab, snad neznamenal "časoprostor" čas a prostor? Protože pokud mě to přemístilo časem, tak se mám teda na co těšit. Obzvláště, když Christian Sarahský pravděpodobně není velvyslancem rady Gamiérových s cílem mě osvobodit, ale prostě jen další zoufalá bytost, která...ne, on si za to jistě může sám.

"Hele, teď poslouchej. Před chvílí jsem přiletěla v očarované krabici. Chápeš?"

"Co na tom není k pochopení?"

"Fajn. Přiletěla pravděpodobně z budoucnosti. Pořád chápeš?"

"Ano...je to pravděpodobné, když uvážíme-"

"A přesně v tuhle sekundu mi docvaklo, že když se budeme za dva roky znát, musel jsi to tady asi přežít, takže se tě budu držet jako klíště." snažila jsem vysvětlovat. Ne, on není ten typ, který by to nechápal. A už vůbec ne, který by tomu nevěřil. On pouze bude mít horu otravných otázek.

"Takže pocházíš z budoucnosti, přesně od téhle chvíle o dva roky později. Smím ti tykat? Jsme v budoucnosti dobří přátelé?"

"Jo, tykat mi klidně můžeš. A ne, ani ne. Ale známe se, tolerujeme se. Zachránili jsme spolu svět." mávla jsem ležérně rukou. První rozhovor, v kterém mám očividně navíc před někým, kdo má plus mínus o sto bodů vyšší IQ. Musím si to užívat, ten arogantní otrava se za chvíli oklepe.

"Hmm, stanu se králem Sarahy?"

"To ti nesmím říct, protože kdybys se dozvěděl, že staneš, možná by to změnilo tvojí budoucnost. Počkat!" plácala jsem jednu blbost za druhou.

"Takže stanu. Juchů a děkuji. Dost ovšem o mně, o detaily se nezajímám, beztak bych se dozvěděl, že jsem zemřel osamělý a nějakou ponižující, bolestivou smrtí. Kdo jsi? Vládkyně míru? Tikiri v lidské podobě? No, jako dávno ztracená členka rady a tudíž má příbuzná příliš nevypadáš..." začal proslov budoucí král. Příbuzná? To jasně. Má pleť má barvu zředěné čokolády, ne křídy! A navíc by mně celkem urazilo, kdyby mně někdo nazval jednou z nich.

Už jsem se chystala odpovědět, když v tom zavanul krajinou vítr. To bylo nanejvýš podivné, v tomhle nic-landu přece vítr ani nemají...avšak přesto jsem dozajista cítila, jak se studený vichr neustále zrychluje, hrozí mně odfouknout a nadzvedává zrnka písku. Nelíbilo se mi to. Nerada létám.

"Myslím, že bychom měli jít, pokud ovšem nechceme se odsud dostat vzdušnou cestou." poznamenal Christian.

Mezitím se všudypřítomná, teď už skoro vánice ještě rozšířila a písek se pomalu začínal formovat do asi deseti souvislých, neustále zlověstně rotujících, kotoučů. Zaraženě jsem zírala. Utéct? Utéct. Utéct! Dala jsem se do běhu, rychle pryč! Ne, že bych byla nějaká světoborná běžkyně. No, ale vzdalovala jsem se tomu a na tom mi pouze záleželo. Christian z minulosti na nic nečekal a důstojně kráčel za mnou. Vejtaha, on může každou chvíli přejít na nadlidskou rychlost.

Celá zadýchaná jsem se přinutila zastavit až několik desítek metrů od startovního místa a měla jsem tudíž dobrý výhled sledovat to z dálky. Bouře zvedala obrovské, nažloutlé masy sypké věci do výšky standardní žirafy a pod téměř souvislým mrakem tančila miniaturní tornáda, taktéž z písku. Nevím, ale kdybych se ocitla uprostřed toho, moc zdraví by mi to asi nepřidalo...

"Začíná mi připadat, že zde přece jen nebude nuda." prohlásil mladý Saražan s nadmíru arogantním a možná i trochu pobaveným podtónem.

Tak. Jsem tady tři čtvrtě hodiny a už mě málem něco zabilo, konkrétně mě něco chtělo zadusit pískem a zvednout do vzduchu! To tedy ne! Já pouze chtěla žít normálně! Nežádala jsem dobrodružství! Fuj, já dobrodružství z duše nenávidím a vše už jen trochu nebezpečné se mi z celého srdce příčí! Kdo by taky stál o to, bavit se něčím, co vás může minutu od minuty zabít? Blázni a šílenci, tak akorát.

Ne, už jsem nebyla zlomená. Děs a beznaděj nahradil vztek. Zavřeli mě do Čtvrté dimenze? Fajn! Chtějí, abych přežila všechny nástrahy? Právě se jim podařilo naštvat mě a to se neodpouští! Já to tady celé přežiju a i kdyby, tak jen proto, abych je vyvedla z míry! Vřelo to ve mně a ani trochu mě nezajímalo, komu že to slibuji pomstu. Vzala jsem všechnu svou nevelkou odvahu, sesbírala neexistující odhodlání, použila imaginární ráznost a vyrazila vpřed, tentokrát ne během, ale pomalým, hrdým chodem a doufám, že ze mě jde náležitě strach.

Christian očividně pojal má slova o klíšťatech vážně a snažil se nejít daleko přede mnou. Písek, písek, písek! Všude byl jen písek, takže by mi stejně asi daleko neutekl. Tedy, alespoň já jsem byla přesvědčená, že je tu jen písek.

"Mayo? Vidíš také stromy? Ano, jsou to stromy! Narazili jsme na oázu, možná dokonce i konec pouště!" zeptal se Chriss nadšeně a ukazoval někam v dál.

"Ne, nevidím nic."

"Hmm, a zkusila jsi se podívat?" odsekl jízlivě.

"Hmm, a zkusil jsi si přiznat, že máš halucinace? V poušti se tomu říká fata morgána."

"Pokud vím, má mysl nemá sebemenší důvod, vytvářet představy oáz. Sice jsme v poušti, avšak jistě z budoucnosti víš, že jsem nelytium. Necítím žízeň, necítím hlad, není mi horko. Takže to asi bude v něčem jiném..."

Nelytia jsou bytosti, velice podobné člověku. Nestárnou a jsou nesmrtelná, ale jako vyvážení toho umírají. Je to jejich přirozenost, každým stahem jejich srdce pomalu utichá. Aby se tak nestalo, musí čerpat život z jiných (vysávat životní energii).

"A v čem, lorde chytráku?" štěkla jsem.

"V tvém nedostatku víry."

"Jak víš že nemám víru?! Znáš mě sotva půl hodiny!"

"Nevidíš-odmítáš vidět-nevěříš. Dokaž, že se mýlím!" odporoval se zdviženým obočím.

No dobře, tak to teda zkusím. Fajn, asi sto metrů před námi jsou stromy. Jsou tam. Jsou tam. To je jasné. Vždycky byly. Mé oči zaostřily...proboha! Vykřikla jsem. Jen tak...ono...objevit se...na mýtině na severu, nyní už sympaticky zelené, se přímo před mými nevěřícnými zraky začínaly vážně rýsovat koruny stromů...

Zamžourala jsem, protřela si oči a podívala se ještě jednou...ne! Už to nezůstalo jen u korun. Z dálky jsem zpozorovala keře pnoucí se kolem čtyř statných a velice vysokých stromů, pár opravdu divně a křivě poletujících motýlů, nad vším tím ještě k tomu všemu převisovaly liány poseté květy. Jednoduše to bylo sice hezké, ale viděla jsem celkem houby.

Obezřetně jsme se blížili. Já spíše táhnousivší se jako slimák, Christian očekávající další nebezpečí. Jako například, že by z těch stromů seskákali žraločí ninjové?

Ale teď vážně upřímně? Po chvíli jsem ho totiž začínala celkem chápat...čím jsme byli blíže, tím mi to připadalo krok od kroku zlověstnější. Víte, já sice nevěřím na aury nebo tak něco, ale na těch stromech před námi šlo jednoduše cítit, že žádné nemají. Nic, jako kdyby byly neživá věc. Co když to tak ale doopravdy je? Čtvrtá dimenze, místo dost dobré tak akorát pro Vanessu, vsadím se, že na ní by tyhle nemrtvé rostliny udělaly dojem.

Ne všechno tam ale bylo mrtvé a nehybné. Když jsem se přiblížila dostatečně, aby to mé lidské uši zachytily, uslyšela jsem...lidský hlas? Ano, to je jistě člověk! A myslím, že si k tomu hlasu dokážu i přiřadit majitelku a Christian ostatně jistě taky. Zněla hrozně naštvaně a myslím, že vzhledem k okolnostem asi vím proč. Že by taky proto, že jí někdo přemístil do nic-landu, nebo spíše horrového království?

Jakmile byla naše úchvatná, dvoučlenná výprava na místě, naskytl se nám výhled, jak vypadá "oáza" uvnitř kruhu stromů a keřů. No, nic moc-stejně mrtvě.

Ale blondýna v přeslazeně růžových, asi patnáctivrstvých šatech jevila překvapivé známky života. Přestala marně křesat dvěma kamínky nad provizorním ohništěm z klacíků, vykřikovat různorodé kletby, jak jí to nejde a se vzdorným výrazem vstala.

Její šaty byly opravdu nádherné. Tolik jsem jí záviděla...jen se mi to k ní jaksi nehodilo. Vrchní sukni nabírané róby zdobily našité květy, stejně růžově květovaný byl i vrchní korzet a mašloózní čelenka, která zdobila její přesložitý účes. Téměř bílé, za jiných okolností rovné, vlasy měla jistě uměle zvlněné a natočené, načesané, spletené (a kdo ví, co ještě) do výšky, v pravidelných, vlnitých a nesnesitelně blond pramíncích splývající kreaci.

Vypadalo to ale, že jí její nový styl (nebo spíše starý?) moc nevyhovuje. Začala tím, že si vypletla onu přeslazenou čelenku z vlasů a když to vůbec nepomohlo, byla patrně rozhodnuta třást hlavou, dokud se jí ta hrůza na hlavě nerozpustí. Potom, s přijatelným účesem se očividně rozhodla zkulturnit i ty dávno nemoderní šaty a odtrhat z nich těch přebytečných čtrnáct vrstev. Drahou, luxusní, lososovou látku hodila na ono ohniště a pravděpodobně se rozhodla vyzkoušet, jestli budou dobře hořet, či co. Fajn, tak to už mi k Elenis celkem sedí.

No jo, ale proč jí nejdeme pozdravit? Vím, že mě budoucí královna asi ještě znát nebude, ale na co čeká Christian? No, asi na soudný den.

"Elenis! Ahoj, Elenis!" rozběhla jsem se dolů ke staré známé.

"Uh...kdo jsi? Jak víš, jak se jmenuji?" zeptala se nedůvěřivě. Co jsem jí měla odpovědět? No, snad jí to vysvětlí raději Chriss...

"Já jsem Maya, čarodějka strany dobra. Já tady taky nepatřím." představila jsem se.

"Těší mně."

To je vážně trhlé. Seznamovat se s někým, koho už dávno znám! Modrooký Saražan asi překonal ztrátu paměti a sešel dolů k nám.

"No, takže Elenis? To je krásné jméno, vaše jasnosti." prohodil typicky sebevědomě, totální ignorace mně.

"Díky. A ty se jmenuješ jak? A jak jsi zjistil, že jsem princezna?" odvětila blondýna.

Tak počkat! Oni se neznají?!