"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Cesty jinými světy II. kapitola 3.

2. července 2013 v 13:10 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy II.
Třetí kapitola. Trochu divná, tedy trochu hodně divná...vlastně celkem o ničem, plná tak akorát dialogů a to ještě nepovedených. Doufám, že se vám bude líbit a děkuji za komentáře.
Kapitola 3.: O nemrtvých stromech a velkoseznamování

"...vaše poslední, ohromná a fatální chyba! Nemyslete si, že si nebudu stěžovat! Rada Gamiérových vám to směšné vězení nechá rozpustit do posledního monstra! Víte vy vůbec, kdo já jsem?!"

"A víš ty, že nás to nezajímá? A ptáš se už asi potřetí."

"To jest mi známo! Ptám se raději opakovaně, abych vám připomněl, že-"

"Sklapni už konečně." zaposlouchala jsem se a podle tónu onoho hlasu jsem vyčenichala, že asi zdaleka nejsem nejotravnějším "zákazníkem", kterého tady mají. Asi proto, že onoho člověka přemisťovali sem, kde je asi start hry, jsem slyšela konec rozhovoru.

"Kdyby jste mi alespoň prozradili, jak zní vaše jméno, nemusel bych se domnívat, že jste pouhý úředník, který mluví do obrovského mikrofonu, aby se nemusel zjevovat! Víte co si myslím?-" nenechal se odbýt mladší a citově zabarvenější z mužských hlasů.

"Ne a nezajímá nás to." ukončil debatu mluvčí sekretariátu a nechal konečně mého prvního spoluvězně zhmotnit se nedaleko od místa, kde jsem se hrbila já.

To jsem si mohla myslet. Takže ví, že se nacházím tady! Ví to! Posílají ho, aby mě zachránil! Já to věděla, že si na mně Sarahští a ta jejich slavná Gamiérská rada vzpomenou! Aby taky ne, onehdy jsem jim pomohla zachránit svět.

Mladý (asi stejně starý jako já) muž nepůsobil tak rezignovaně. Vůbec ne. Měl na rozdíl ode mě dost důstojnosti, aby vynaložil tu energii a nezůstal sedět na nejbližší duně s výrazem brambory, jako jsem to udělala já. Rozhlížel se po okolí, v nepřirozených, byť podmanivých světle modrých očích neochvějnou sebedůvěru, téměř po ramena dlouhé, havranitě černé vlasy měl poněkud rozcuchané (od toho pádu a následného přemístění někým sem), což ho jako jej znám, ukázkově vyvádělo z míry.

Pravděpodobně ho zrovna odvolali z nějaké bitvy, soudím podle elegantního, slavnostního oblečení, množství zbraní a fajnového šlechtického klobouku s pavím perem (všechno v černé barvě a s rudým zdobením, což zase parádně odkazovalo na jeho národnost a rodovou příslušnost). Nedivte se, takhle se oni vážně oblékají do bitvy. Vlastně ehm, takhle se oblékají na každou příležitost...

"Christiane! Kde jste byli tak dlouho? Už tady sedím asi půl hodiny!" vydechla jsem. Nadřazený výraz v mimořádně krásných rysech jeho obličeje na chvíli vystřídal zmatený, ale spíše pobavený úšklebek.

"To zajisté. No, vím, že se jistě známe. Pravděpodobně mi teď jen vypadlo vaše jméno, avšak vy budete jistě tak laskavá a připomenete se, nikoli? Ačkoli, upřímně musím vypadat jako opravdový idiot, když jsem dokázal zapomenout někoho, jako jste vy..." opáčil a upřel na mně významný pohled. Potom, co můj mozek zpracoval informaci, že ta poslední věta měl být kompliment, proti své vůli jsem zrudla jako rak.

Tady ale něco nehraje! Moc nehraje! Zaprvé, Chriss Sarahský mě zná až moc dobře, nepřátelé jsme už pěkných pár týdnů. Zadruhé, nevím, ale myslím si, že i na něj by bylo trochu divné, začít mi z nenadání vykat (i když, na druhou stranu...vyšinutost a vážně divné chování má jméno "rod Sarahsko-Gamiére")...

"Já jsem Maya! Maya Jangová!"

"Počkat...Jangová...nebyla jste na slavnostech v Xenia City minulý rok?"

"Ne, na žádných slavnostech jsem vážně nebyla a v hlavním městě Anardu vůbec ne."

"Necháte mně hádat nadále, či mi prozradíte odkud bychom se mohli znát, Mio?" zeptal se Christian celkem namyšleně.

"Jsem Maya, ne Mia. Jaký je rok?"

"Píše se tři tisíce, tři sta třicet jedna novodobého letopočtu." zamyslel se aristokrat.

No super. Hlavně že před ani ne tři čtvrtě hodinou se psalo přesně o dva roky více. To jsem z toho vážně krab, snad neznamenal "časoprostor" čas a prostor? Protože pokud mě to přemístilo časem, tak se mám teda na co těšit. Obzvláště, když Christian Sarahský pravděpodobně není velvyslancem rady Gamiérových s cílem mě osvobodit, ale prostě jen další zoufalá bytost, která...ne, on si za to jistě může sám.

"Hele, teď poslouchej. Před chvílí jsem přiletěla v očarované krabici. Chápeš?"

"Co na tom není k pochopení?"

"Fajn. Přiletěla pravděpodobně z budoucnosti. Pořád chápeš?"

"Ano...je to pravděpodobné, když uvážíme-"

"A přesně v tuhle sekundu mi docvaklo, že když se budeme za dva roky znát, musel jsi to tady asi přežít, takže se tě budu držet jako klíště." snažila jsem vysvětlovat. Ne, on není ten typ, který by to nechápal. A už vůbec ne, který by tomu nevěřil. On pouze bude mít horu otravných otázek.

"Takže pocházíš z budoucnosti, přesně od téhle chvíle o dva roky později. Smím ti tykat? Jsme v budoucnosti dobří přátelé?"

"Jo, tykat mi klidně můžeš. A ne, ani ne. Ale známe se, tolerujeme se. Zachránili jsme spolu svět." mávla jsem ležérně rukou. První rozhovor, v kterém mám očividně navíc před někým, kdo má plus mínus o sto bodů vyšší IQ. Musím si to užívat, ten arogantní otrava se za chvíli oklepe.

"Hmm, stanu se králem Sarahy?"

"To ti nesmím říct, protože kdybys se dozvěděl, že staneš, možná by to změnilo tvojí budoucnost. Počkat!" plácala jsem jednu blbost za druhou.

"Takže stanu. Juchů a děkuji. Dost ovšem o mně, o detaily se nezajímám, beztak bych se dozvěděl, že jsem zemřel osamělý a nějakou ponižující, bolestivou smrtí. Kdo jsi? Vládkyně míru? Tikiri v lidské podobě? No, jako dávno ztracená členka rady a tudíž má příbuzná příliš nevypadáš..." začal proslov budoucí král. Příbuzná? To jasně. Má pleť má barvu zředěné čokolády, ne křídy! A navíc by mně celkem urazilo, kdyby mně někdo nazval jednou z nich.

Už jsem se chystala odpovědět, když v tom zavanul krajinou vítr. To bylo nanejvýš podivné, v tomhle nic-landu přece vítr ani nemají...avšak přesto jsem dozajista cítila, jak se studený vichr neustále zrychluje, hrozí mně odfouknout a nadzvedává zrnka písku. Nelíbilo se mi to. Nerada létám.

"Myslím, že bychom měli jít, pokud ovšem nechceme se odsud dostat vzdušnou cestou." poznamenal Christian.

Mezitím se všudypřítomná, teď už skoro vánice ještě rozšířila a písek se pomalu začínal formovat do asi deseti souvislých, neustále zlověstně rotujících, kotoučů. Zaraženě jsem zírala. Utéct? Utéct. Utéct! Dala jsem se do běhu, rychle pryč! Ne, že bych byla nějaká světoborná běžkyně. No, ale vzdalovala jsem se tomu a na tom mi pouze záleželo. Christian z minulosti na nic nečekal a důstojně kráčel za mnou. Vejtaha, on může každou chvíli přejít na nadlidskou rychlost.

Celá zadýchaná jsem se přinutila zastavit až několik desítek metrů od startovního místa a měla jsem tudíž dobrý výhled sledovat to z dálky. Bouře zvedala obrovské, nažloutlé masy sypké věci do výšky standardní žirafy a pod téměř souvislým mrakem tančila miniaturní tornáda, taktéž z písku. Nevím, ale kdybych se ocitla uprostřed toho, moc zdraví by mi to asi nepřidalo...

"Začíná mi připadat, že zde přece jen nebude nuda." prohlásil mladý Saražan s nadmíru arogantním a možná i trochu pobaveným podtónem.

Tak. Jsem tady tři čtvrtě hodiny a už mě málem něco zabilo, konkrétně mě něco chtělo zadusit pískem a zvednout do vzduchu! To tedy ne! Já pouze chtěla žít normálně! Nežádala jsem dobrodružství! Fuj, já dobrodružství z duše nenávidím a vše už jen trochu nebezpečné se mi z celého srdce příčí! Kdo by taky stál o to, bavit se něčím, co vás může minutu od minuty zabít? Blázni a šílenci, tak akorát.

Ne, už jsem nebyla zlomená. Děs a beznaděj nahradil vztek. Zavřeli mě do Čtvrté dimenze? Fajn! Chtějí, abych přežila všechny nástrahy? Právě se jim podařilo naštvat mě a to se neodpouští! Já to tady celé přežiju a i kdyby, tak jen proto, abych je vyvedla z míry! Vřelo to ve mně a ani trochu mě nezajímalo, komu že to slibuji pomstu. Vzala jsem všechnu svou nevelkou odvahu, sesbírala neexistující odhodlání, použila imaginární ráznost a vyrazila vpřed, tentokrát ne během, ale pomalým, hrdým chodem a doufám, že ze mě jde náležitě strach.

Christian očividně pojal má slova o klíšťatech vážně a snažil se nejít daleko přede mnou. Písek, písek, písek! Všude byl jen písek, takže by mi stejně asi daleko neutekl. Tedy, alespoň já jsem byla přesvědčená, že je tu jen písek.

"Mayo? Vidíš také stromy? Ano, jsou to stromy! Narazili jsme na oázu, možná dokonce i konec pouště!" zeptal se Chriss nadšeně a ukazoval někam v dál.

"Ne, nevidím nic."

"Hmm, a zkusila jsi se podívat?" odsekl jízlivě.

"Hmm, a zkusil jsi si přiznat, že máš halucinace? V poušti se tomu říká fata morgána."

"Pokud vím, má mysl nemá sebemenší důvod, vytvářet představy oáz. Sice jsme v poušti, avšak jistě z budoucnosti víš, že jsem nelytium. Necítím žízeň, necítím hlad, není mi horko. Takže to asi bude v něčem jiném..."

Nelytia jsou bytosti, velice podobné člověku. Nestárnou a jsou nesmrtelná, ale jako vyvážení toho umírají. Je to jejich přirozenost, každým stahem jejich srdce pomalu utichá. Aby se tak nestalo, musí čerpat život z jiných (vysávat životní energii).

"A v čem, lorde chytráku?" štěkla jsem.

"V tvém nedostatku víry."

"Jak víš že nemám víru?! Znáš mě sotva půl hodiny!"

"Nevidíš-odmítáš vidět-nevěříš. Dokaž, že se mýlím!" odporoval se zdviženým obočím.

No dobře, tak to teda zkusím. Fajn, asi sto metrů před námi jsou stromy. Jsou tam. Jsou tam. To je jasné. Vždycky byly. Mé oči zaostřily...proboha! Vykřikla jsem. Jen tak...ono...objevit se...na mýtině na severu, nyní už sympaticky zelené, se přímo před mými nevěřícnými zraky začínaly vážně rýsovat koruny stromů...

Zamžourala jsem, protřela si oči a podívala se ještě jednou...ne! Už to nezůstalo jen u korun. Z dálky jsem zpozorovala keře pnoucí se kolem čtyř statných a velice vysokých stromů, pár opravdu divně a křivě poletujících motýlů, nad vším tím ještě k tomu všemu převisovaly liány poseté květy. Jednoduše to bylo sice hezké, ale viděla jsem celkem houby.

Obezřetně jsme se blížili. Já spíše táhnousivší se jako slimák, Christian očekávající další nebezpečí. Jako například, že by z těch stromů seskákali žraločí ninjové?

Ale teď vážně upřímně? Po chvíli jsem ho totiž začínala celkem chápat...čím jsme byli blíže, tím mi to připadalo krok od kroku zlověstnější. Víte, já sice nevěřím na aury nebo tak něco, ale na těch stromech před námi šlo jednoduše cítit, že žádné nemají. Nic, jako kdyby byly neživá věc. Co když to tak ale doopravdy je? Čtvrtá dimenze, místo dost dobré tak akorát pro Vanessu, vsadím se, že na ní by tyhle nemrtvé rostliny udělaly dojem.

Ne všechno tam ale bylo mrtvé a nehybné. Když jsem se přiblížila dostatečně, aby to mé lidské uši zachytily, uslyšela jsem...lidský hlas? Ano, to je jistě člověk! A myslím, že si k tomu hlasu dokážu i přiřadit majitelku a Christian ostatně jistě taky. Zněla hrozně naštvaně a myslím, že vzhledem k okolnostem asi vím proč. Že by taky proto, že jí někdo přemístil do nic-landu, nebo spíše horrového království?

Jakmile byla naše úchvatná, dvoučlenná výprava na místě, naskytl se nám výhled, jak vypadá "oáza" uvnitř kruhu stromů a keřů. No, nic moc-stejně mrtvě.

Ale blondýna v přeslazeně růžových, asi patnáctivrstvých šatech jevila překvapivé známky života. Přestala marně křesat dvěma kamínky nad provizorním ohništěm z klacíků, vykřikovat různorodé kletby, jak jí to nejde a se vzdorným výrazem vstala.

Její šaty byly opravdu nádherné. Tolik jsem jí záviděla...jen se mi to k ní jaksi nehodilo. Vrchní sukni nabírané róby zdobily našité květy, stejně růžově květovaný byl i vrchní korzet a mašloózní čelenka, která zdobila její přesložitý účes. Téměř bílé, za jiných okolností rovné, vlasy měla jistě uměle zvlněné a natočené, načesané, spletené (a kdo ví, co ještě) do výšky, v pravidelných, vlnitých a nesnesitelně blond pramíncích splývající kreaci.

Vypadalo to ale, že jí její nový styl (nebo spíše starý?) moc nevyhovuje. Začala tím, že si vypletla onu přeslazenou čelenku z vlasů a když to vůbec nepomohlo, byla patrně rozhodnuta třást hlavou, dokud se jí ta hrůza na hlavě nerozpustí. Potom, s přijatelným účesem se očividně rozhodla zkulturnit i ty dávno nemoderní šaty a odtrhat z nich těch přebytečných čtrnáct vrstev. Drahou, luxusní, lososovou látku hodila na ono ohniště a pravděpodobně se rozhodla vyzkoušet, jestli budou dobře hořet, či co. Fajn, tak to už mi k Elenis celkem sedí.

No jo, ale proč jí nejdeme pozdravit? Vím, že mě budoucí královna asi ještě znát nebude, ale na co čeká Christian? No, asi na soudný den.

"Elenis! Ahoj, Elenis!" rozběhla jsem se dolů ke staré známé.

"Uh...kdo jsi? Jak víš, jak se jmenuji?" zeptala se nedůvěřivě. Co jsem jí měla odpovědět? No, snad jí to vysvětlí raději Chriss...

"Já jsem Maya, čarodějka strany dobra. Já tady taky nepatřím." představila jsem se.

"Těší mně."

To je vážně trhlé. Seznamovat se s někým, koho už dávno znám! Modrooký Saražan asi překonal ztrátu paměti a sešel dolů k nám.

"No, takže Elenis? To je krásné jméno, vaše jasnosti." prohodil typicky sebevědomě, totální ignorace mně.

"Díky. A ty se jmenuješ jak? A jak jsi zjistil, že jsem princezna?" odvětila blondýna.

Tak počkat! Oni se neznají?!



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama