"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Katastrofický konec- část I.

2. července 2013 v 13:59 | Kate Černobílá |  Katastrofický konec
První část. Trochu morbidní, ale zatím s happyendem-zatím.
"Málokdo ví, co se jim honilo hlavou. Já to nevím. Jak bych mohla? Nevěděly to ani základy staré elektrárny, plovoucí na jezeře, ačkoli i přesto byly roztřesené no...až do základů. Tahle budova tady byla na všechno, jen ne na odběr elektřiny. Na co by taky magické bytosti, v jejichž zemi se nacházíme potřebovaly elektřinu? To dá rozum.

Elektrárna St. Adriana měla barvitou historii. Nebudu ji teď vyprávět, byl by to dlouhý příběh a stejně by se vám to nelíbilo- pokud si ovšem nepotrpíte na kruté bratrovraždy, masové popravy a dramatická rodinná dramata. To bylo dávno. Ano, předávno. Už roky neslouží elektrárna jako popraviště, ale prostě...je. Plave na jezeře, neboť to jezero jsou pozůstatky původní elektrárny, kterou naštvaní pozůstalí proměnili ve vodu. Přesně tak, ta krvavá historie byla utopena.

Tak proč se tedy pozastavuji? Dnes se mělo u St. Adriana odehrát něco, co bude začátkem...katastrofického konce."

Katastrofický konec

Stáli tam. Ano, přesně tam, kde teď stojím já, nic neříkali, nehýbali se. Jeden z nich udržoval kamennou tvář, druhý se namyšleně usmíval.

První z nich se dal také označit za mladého muže, ale nevypadal ani vzdáleně tak mladý jako ten druhý. Neměl ani páru, co se nosí- na hlavě měl starou, zelenou, seniorskou čepici a vůbec působil dosti senilně. Právě ta směšná čapka mu zakrývala černé vlasy s blond melírem a v hnědo-zelených očích se mu zračila tisíciletá nenávist, zkaženost a vůbec zoufalý nedostatek charakteru.

Jeho protivník také neměl přehled co se módy týče- klobouk s pavím perem, který nosili rytíři snad ještě o několik set let dříve, než se on narodil. Černé dioptrické brýle posázené diamanty (ne, že by špatně viděl, pouze a jen chtěl vypadat ještě chytřeji, než je). Rovné, havraní vlasy mu sahaly téměř po ramena. Tmavé džíny, bílá košile a karmínově rudý plášť. Shrňme to- byl to pořádný exot, avšak nezdálo se, že by mu to vadilo. Mimořádné krásné rysy jeho tváře doplňoval sebevědomý úsměv a v zářivých, světle modrých očích čiré pohrdání.

"Víš, že tady zemřel tvůj otec, Callisto?" prolomila dusivé ticho starší bytost.

"Oprava-zde jsi zabil mého otce. A jak bych snad mohl zapomenout- vždyť jsem se tomu snažil zabránit. Děláš ze mne hlupáka, či jsi hlupák ty, Sloane?" opáčil jeho synovec.

"No jo, ale zklamal jsi. Mluvíš o tom tak chladně a klidně, tobě to nevadí? Nechceš Adriana pomstít?"

"Pravda, zklamal. Avšak jsem jako ty. Tedy vůbec ne. To je otázka úhlu pohledu. Já své emoce pouze skrývám- ty je nemáš. A ano, a také pomstím...jednou." namítl Callisto ležérně.

"Tvá sentimentalita tě jednou dostane."

"Podle sebe soudím tebe. Také bych mohl tvrdit, že jsi emocionálně zaostalý."

"Ale došlo ti snad, synovče, proč jsem tě tu zavolal?"

"Chceš abych zemřel na stejném místě, jako tvůj bratr. Ovšem, to by jsi mě musel napřed porazit, strýčku..." zasyčel modroočko, zejména poslední slovo velice jízlivě.

"Ale ne, Callisto, já tě nechci zabít...dnes. Jsem tu a ty jsi tady kvůli jedné předpovědi. Osudu jedné bytosti."

"Pro jedno kvítí se slunce nerozsvítí..." zašeptal si jen tak pro sebe mladší z nich, prostě proto, že ho to napadlo. Callisto miloval přísloví.

"Musím ti dát za pravdu, tvůj osud je zpečetěn." odpověděl Sloanovi vyhýbavě.

"Ale ne mě! Ne tebe! Někoho úplně jiného! Chceš si tipnout koho?"

"Malcolma? Theodoretty? Či se snad v tamhletom křoví skrývá ještě někdo z naší povedené rodinky?" Callisto narážel na dvě bytosti, mžourající na hádku z nedalekého keře.

Thea, matka Callista, avšak poněkud tupá osoba. Malinko bezcharakterní. Ovšem kdo z rodiny Carterových takový není? Malcolm, syn jí a Sloana, dle Callista další ze sbírky pitomých poskoků zla. No, podle Callista jsou avšak pitomí všichni, takže to nemůžete tak brát. Už jste dosti zamotáni z složitých rodinných faktů? A to je jen začátek...nebo konec?

"Ne. Nikdo z mé smečky, ale z tvé smečky." prohlásil zákeřný nositel zákeřných čepic z domova důchodců. Callisto polkl na prázdno, avšak snažil se skrýt svůj strach. Sloan nechce ublížit jemu, ale jeho rodině! To byl pro mladého revolucionáře šok. Samozřejmě, tak napůl to čekal. Na druhou stranu avšak doufal, že se k tomu jeho příbuzný (nikoli člen rodiny) nesníží.

"To je pod tvou úroveň...vyřiď si to se mnou a je nech být!"

"Ty jsi taky pod mou úroveň!"

"Nikoli, je to naopak...ty slone!"

"Slone?! Řekls mi ,slone´?"

"Již to tak asi bude..."

"Ty pitomý blbče s pitomým jménem!"

A tak dále. Nechme je se hádat, za elektrárnou se totiž dělo něco mnohem zajímavějšího.

Skupinka pěti krystalií běžela tmou. No...teď už jen vědět, co to jsou ty krystalia, že? Krystalium je nesmrtelná bytost lidské podoby. Spíše takoví nestárnoucí čarodějové živící se lidskými emocemi, než upíři, ačkoli s těmi mají také pár věcí společného. Jejich magická síla je velice individuální, pro příklad takoví Sloan nebo Callisto by dokázali vyhodit Ameriku do povětří jedinou myšlenkou, ale to by byla blbost, že- kde by potom žili?

"Jsi si jistá, že je to zapotřebí? Sloan Callistovi neublíží!" namítla drobná zrzka.

"Jo, to jsem si říkala, když tam šel Adrian, taky." zazdila její argument vládkyně vody.

Catherinenynia nikdy nezastírala, že je skrz na skrz divnou bytostí. Co by jste taky čekali od nadpřirozeně krásné, na pohled mladé ženy v tyrkysovém kimonu, s černými vlasy vyčesanými do tvaru smetáku a růžovými slunečními brýlemi, letící na koštěti, s věrným, živým žralokem v závěsu?

"Stejně se mi to nějak nelíbí."

"Tak to máš sakra smůlu!" odbyl Kiaru někdo znova, tentokrát to byla Caroline, Callistova sestra, zastánkyně hrubé síly a slova "sakra".

"Vždyť to bude legrace! Nakopeme Sloanovi zadek, zachráníme Callista a je to!" přidal se Raimond, další sourozenec Caroline.

"A kdykoli můžeme využít mých léčitelských schopností!" nabídla se poslední z výpravy, Cynthia (opět sestra Callista. Hold, Carterovi jsou spletitá rodina).

Mezi dvěma nepřáteli zavládlo opět ticho. Ani jeden z nich nedýchal. Nikdo se nehýbal (překvapivě ani ta elektrárna ne). Už tak dost suchá a popraskaná půda popraskala ještě více, pod náporem kouzel, které proudila vzduchem. Bylo to jako časovaná bomba. Stačilo, aby Sloan nebo Callisto ztratili trpělivost a všechno vybuchne.

V tom uviděli naši pětičlennou výpravu, což ještě zkomplikovalo situaci. Všechny Callistovy naděje na to, že by si to mohl vyřídit se Sloanem soukromě a beze ztrát, se rozplynuly.

Sloan uzřel onu osobu, o které předtím mluvil a sadisticky se usmál. Jeho plán vycházel!

Na straně nově příchozích to vřelo. Kdyby mohl Apolínin pohled přes růžové brýle zabíjet, nebyl by už její, zlý bratr mezi živými. Caroline a Raimond si v duchu pohrávali s možností, jestli by se jim dnes mohla naskytnout příležitost, zničit Sloana úplně. Kiara cítila, že něco není v pořádku a poslední z nich, blondýnka se tvářila celkem kamenně.

Vzduch začal vířit ještě více. Sloan se chystá zaútočit. Na koho? Na Catherinenyniu/Apolínu? Na Callista? Ti dva byli ze přítomných nejsilnější, tak bylo snad logické, že se zlo pokusí vyřídit napřed je, ne? Nesázejte vždy na logiku.

O necelých deset sekund později

Jakmile se Sloan přemístil pryč, skoro celý zbytek přeživších se vydalo vyhnat Theu a Malcolma z keře. Skoro všichni.

Callisto tomu nemohl uvěřit. Odmítal uvěřit. Proč? Proč ona?! Proč ne on? Vždyť on je tady ten, kdo za všechno může! Žal pohltil jeho uvažování. Proč zrovna Kiara? Byla tak mladá! Za nic nemohla! To jeho měli zabít, ne ji!

Ale to předbíhám. Ještě nebyl konec, Callisto se ještě nevzdal. Nehodlal ji nechat zemřít. Vzal svou umírající družku do náruče a přemístil se i s ní domů.

O půl minuty později, Chicago, Sunny Hils, Rezidence Carterových, laboratoř

"Vše bude v pořádku...neboj se a hlavně prosím neusínej..." uklidňoval Callisto sotva padesátiletou krystalijku, bezmocně ležící na operačním stole, zatím co hledal lék. Lékem rozumějte cokoli, co by podle něj mohlo alespoň zbrzdit jed, který vyvíjel Sloan přes tři tisíce let a zatím ho nikdo nedokázal neutralizovat. Kouzlo, bylinu, cokoli... sekundy ubíhaly a Callisto byl čím dál tím zoufalejší.

"U-umřu..." zašeptala Kiara slabě a její hlas se pomalu vytrácel. Nedokázala zformulovat otázku.

"Ne, neumřeš!" popřel nevyhnutelné vůdce smečky, mezitím co pronášel prastaré, latinské, léčebné formule, které ne a ne zabírat.

"Ca...llisto..." zasípala rusovláska z posledních sil.

"Jsem s tebou... neumírej, prosím!" zašeptal Callisto zničeně a vzal jí jemně za ruku. Byl šílený tou bezmocí a v duši Sloana proklínal těmi nejhoršími kletbami.

Nenapadalo ho žádné řešení. Nedalo se tomu vyhnout. Nechtěl již dále žít. Avšak Kiara ještě není mrtva... ale za pár sekund bude, připomněla stále dosti racionální část jeho mozku morbidní skutečnost. Vnímal každý stah jejího srdce a pořád se snažil vymyslet něco, co by ji zachránilo a nepřipomínat si, že každý úder Kiařina srdce může být poslední.

Něco ho napadlo, ale raději tu myšlenku honem zaplašil. Bylo by to proti přírodě a temná, moc temná magie. Tak temná, že i Sloanovy zločiny jsou proti tomu slabý odvar.

"Ca..." chtěla říct jeho jméno, ale hlas se jí zlomil v půli slova. Upadla do bezvědomí a bývalému revolucionáři nezbývalo nic jiného, než bezmocně sledovat, jak se v následných, dlouhých a bolestných sekundách její dech vytrácí a její srdce utichá.

Pro Callista to byl opět šok. Do poslední chvíle si to nepřipouštěl, nevěřil tomu, že by ji on, druhá nejmocnější bytost světa, nedokázal zachránit. A najednou tady ležela, celá bledá, s vlnitými karmínovými vlasy rozhozenými volně kolem hlavy, světle oříškové oči mírumilovně zavřené, na bledém krku náhrdelník s křišťálovou kuličkou, v které se dosud třpytily hvězdy, krásná, nehybná, mrtvá.

Chtěl zemřít. Chvíli jen tak nesouvisle křičel "nééé!" a kletby na Sloanův účet, pak toho nechal, skácel se k zemi a jeho zrak zakalily slzy. Nechtěl už žít.

Nemělo to cenu, ne bez Kiary už ne. Půjde za svým strýcem a pomstí ji. Pomstí přitom i svého otce. Zabije i Malcolma a Theodorettu. Ne, Theu ne, přece jenom je to jeho matka. Ale svého nevlastního bratra jistě. Ještě před tím, než zavraždí Sloana. Chtěl, aby Sloan trpěl alespoň z poloviny tak, jako teď trpí on. A pak, zabije nakonec i sám sebe.

S tímhle chorým plánem, tak nedůstojným a tak podřadným na bytost s tak vysokými morálními hodnotami a inteligencí, jako byl Callisto se zvedl, ještě jednou vrhl nešťastný pohled na svou mrtvou družku a chtěl se přemístit. Pak si ovšem uvědomil, že neví kam. Je příliš rozrušený na to, aby Sloana vystopoval a neví, kde je.

Znovu se zhroutil. To on to měl být! Je mu kolem tři sta čtyřiceti, v té agónii si neuvědomoval, kolik přesně. Často říkával, že by žádná bytost neměla žít tak dlouho. Tak proč si ten nahoře, kdo rozhoduje, kdo zemře a kdy vybral Kiaru a ne jeho?! Je to tak nespravedlivé! Vždyť jeho milovaná Kiarka neublížila ani mouše, zatím co on zabil milióny bytostí! Tak proč on žije a relativně čisté srdce matky jeho tří dcer již netluče?! Callisto proklínal život.

No tak synovče, ty přece víš, co máš dělat! ozvalo se v hlavě nyní už úplně psychicky na dně bytosti. Kdyby byl Callisto dokázal v tuhle chvíli cítit vztek, asi by vybuchl zlostí. Ten vrah si ještě dovoluje lézt mu do hlavy!

Ne! To nikdy! A nech mě na pokoji! Nenávidím tě! PROČ ONA?!!!

Je to její osud, Callisto. Není to proti přírodě (nebo možná trochu) a pokud nejsi dost silný, abys to udělal ty, udělám to já!

Ne! Nedovolím ti to!

Musí to tak být! Věděls to už od chvíle, co jsi ji viděl poprvé!

Nemusí! Snažil jsem se tomu předejít...

To nejde! Osudu prostě neutečeš! Dokonce ani já ne a ona už vůbec ne!

Nikoliv, ne, ne! Rozumíš slovu "nikoli"?!

To jí chceš ztratit navždy?

Již se stalo! Ty jsi mi ji vzal! Proklínám tě!

Ha, ha, tvoje kletby nebudou působit, když jsi v tomhle stavu. Uklidni se, zhluboka dýchej a udělej to.

Callisto už neodpovídal. Ačkoli si to nechtěl přiznat, věděl, že Sloan má pravdu. Ale to bude znamenat apokalypsu...ale na druhou stranu, když to neudělá on, udělá to Sloan a to by bylo snad ještě horší.

Začal rozmisťovat a pohledem zapalovat svíčky strategicky kolem místnosti. Vůbec se mu to nelíbilo. Věděl, že na to má dost sil...ale raději by je neměl. Je to hrozné zlo, to co teď provádí! Nakonec rozevřel jednu ze starých knih, která před chvílí přiletěla na zavolání. Znal to kouzlo sice z paměti, ale usoudil, že když to bude číst s nějaké obří knihy, bude to vypadat velkolepěji.

Přečetl jednu větu psanou jazykem tak starým, že naše planeta vedle něj vypadá jako několika roční dítě a Sloan jako úplný novorozenec. Nad Kiarou se objevil temný mrak a vzduch naplnila magie. Černá magie. Callisto byl z toho čím dál, tím více znechucenější, ale četl dál. Svíčky se rozhořely tak, že to nikdo dosud nepokládal za možné a poté zase zhasly. Krystalium, ačkoli celé roztřesené vykřiklo poslední větu, jako kdyby snad bylo velký černokněžník. Callistovi se zase začínaly vracet jeho sklony přehrávat se.

Mrak se rozplynul a mrtvá otevřela nyní již rudé oči. Co jsem to zatraceně provedl? problesklo Callistovi hlavou a poněkud zaraženě a s velkými výčitkami svědomí sledoval, co se bude dít dál.

Kiara zamžourala, protáhla si končetiny a posadila se.

"Ahoj Callisto! Už jsem si začínala myslet, že mě necháš natáhnout bačkory na věky věků!" prohlásila.

"Hrozný zločin...jak se cítíš?"

"Cítím se hrozně dobře, tak nová, tak silná!" a tak mrtvá, pořád jsi mrtvá Kiarko, pouze opět smíš mluvit, chodit, zabíjet..., dodal k tomu Callisto v duchu.

"Co nic neříkáš?" zeptala se nově probuzená.

"Nemám k tomu co dodat. Avšak čas již nezvrátím..."

"Vypadáš, jako bys toho litoval! To se z tebe za těch nějakých deset minut, co jsem byla mrtvá stala taková padavka, co se bojí zombíků?"

Callisto si pomyslel svoje. Neměla pravdu- on se nebojí. A litoval toho, to hodně. No, možná trochu strach měl. Avšak ne z ní. Z toho, že až se Kiara za nějakých těch pár dní vymkne z rukou a začne vraždit nevinné lidi, bude to on, kdo ji bude muset zničit...

"Nemám žádný důvod pociťovat strach. Máš druhou šanci žíti druhý život. S námi."

Zombice se zamračila a nakrčila nos. Opatrně, téměř váhavě slezla ze stolu. Celá se roztřásla a klopýtla. Když se k ní však Callisto přiblížil, aby jí pomohl alespoň přejít místnost, v rychlosti se narovnala, vycenila zářivě bílé zuby a vrhla se po něm.

Callisto, přimáčknutý ke zdi, se ze všech sil snažil nebýt kousnut, věděl dobře, co by to znamenalo. Vypadalo to však, že ačkoli Kiara, sic drtící téměř všechny jeho kosti, nemá v úmyslu, kousnout jej. Zatím., dodalo krystalium nevesele. Nevesele, ale ne smutně, ani vyděšeně. Pořád si myslel, že má situaci zcela pod kontrolou, pche, i kdyby se mu ji nepodařilo přivést k rozumu, pořád je to jenom jedna mladá, právě stvořená zombice, Callisto porazil s předstihem ostatně i mnohem mocnější protivníky.

"Už cítíš strach?!" zasyčela.

"Ani ne...já se tě nebudu nikdy bát, ani kdybys se pokusila umlátit mě k smrti." odpověděl hořce a zahleděl se do jejích rudých očí, vzpomínajíc na dobu, kdy byly ještě oříškově hnědé.

"Buď jako já, buď služebníkem královny nemrtvých, tedy mě!" navrhla Kiara s téměř fanatickou přesvědčeností.

"Dobře..." zašeptal Callisto roztřeseně. Jeho bývalá družka znovu vycenila zuby, tentokrát za účelem kousnout a uvrhnout tak staré krystalium do věčných hlubin smrti.

"...až ze mě bude tečkovaný slon!" dodal Callisto, sebevědomě se usmál a přemístil se na druhou stranu místnosti. Nevěděl, co si má myslet. Je tahle očividně zkažená bytost opravdu ta stejná Kiara, kterou nestihl zachránit u elektrárny st. Adriana? Nemohl soudit. Nemrtvá tiše zavrčela. Nemá moc času...musí rychle něco udělat, než nedávno probuzená provede něco, čeho by litovala...nevěděl proč, ale celkem jí věřil. Snad to dobře dopadne...

"Mám hlad..." kníkla rusovláska a nasadila štěněčí pohled, jenž tak kontrastoval s jejím novým chováním. Bytost v rohu své laboratoře nijak nereagovala.

"Callisto...omlouvám se...je mi to moc líto...chtěla bych žít s vámi..." přitvrdila Kiara, upřela na Callista i přes uchvacující herecký výkon pořád červené oči, zatímco se jí strojené slzy kutálely po tváři.

Naivní krystalium mělo celou sentimentalitou co dělat, aby se nerozbrečelo taky. Tak přece jen má naději...pomyslel si šťastně. Jemně se na ní usmál, vzal jí za ruku a společně odešli z místnosti.

…........................................................................................................................

"Skvělé. A mohl by jsi ještě vzít prosím s sebou tu vaši vládkyni zla a odbornici na nemrtvé?" zeptal se Callisto.

"Vanessu? A proč? No, myslím že dorazí také." odpověděl hlas jeho bratra.

"Myslím, že jsem udělal něco špatně. S Kiarou je něco špatně. Důvěřuj, ale prověřuj." vysvětlil.

"Hmm, takže světoznámý Callisto Carter přiznává chybu?"

"Pochybení."

"Takže chybu." uzavřel to Christian a jeho strana teletrepky (variace telefonu) utichla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama