"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Katastrofický konec- část II. (2/přibližně 6)

12. července 2013 v 12:04 | Kate Černobílá |  Katastrofický konec
Další díl a tentokrát musím varovat, není pro slabé povahy (to je mi záhada, jak jsem to v tom případě dokázala napsat, já slaboch nad slabochy). Pokud nemáte rádi morbidní a krvavé scény, nebo přeslazenou sentimentalitu, či dokonce máte alergii na oboje, raději tenhle díl přeskočte.

Katastrofický konec, část II.
Sirény se rozezněly. Majáky okamžitě začaly osvětlovat mdlou, noční krajinu. Strážník přišlápl plynový pedál a policejní auto se rozjelo. Strážce zákona si něco mumlal pod vousy a moc lichotivé to tedy nebylo. Ale rozhodně to bylo na adresu řidiče zlatého sportovního auta, které tudy-drze nedbajíc na klížící se oči policisty-přímo proletělo. Doslova samozřejmě ne, na to měl jeho majitel dost rozumu, ale moc daleko k tomu nemělo.

Alena se snažila zaposlouchat se do velice tiché hudby, nenechat se znervóznit nervózní kočkou, která levitovala nad její hlavou a cucala jeden příšerně sladký bonbón za druhým. Všechno, jen aby nemusela zvracet. Proč se pro slona nechala přemluvit? Když nasedala do auta, nevěděla že zaprvé, tím "vyzvednout je" myslí "vyzvednout je z jižního Mexica" a zadruhé, kdyby jen věděla, že bude řídit Callisto, vůbec by sem nelezla.

Na pohled mladý muž za volantem dávno zaregistroval, že se za ním žene ta směšná lidská dálniční hlídka, ale prostě je ignoroval. Sice mu nešlo do hlavy, co dělá "dálniční" hlídka na klidné, polní cestičce v jižní Americe, avšak to nechal troubit a soustředil se spíše na přemýšlení. Oni to snad překonají...snad jednou budou zase rodina...

Za jiných okolností by Callisto a Catherine vtipkovali na účet hloupoučkých policistů a vymysleli by společně, jak odlákat jejich pozornost, například by kolem přičarovali něco jako stádo tečkovaných žiraf, avšak dnes na to nebyla nálada.

Staré krystalium ještě více zrychlilo ubohé auto a jeho ještě ubožejší dcera se snažila silou vůle zklidnit svůj žaludek, který předváděl špičková salta. Nenáviděla jízdu autem, obzvláště pokud se ono auto řítilo vyšší rychlostí, než čtyři sta kilometrů za hodinu.

"Už tam budeme?" ptala se Alena tiše.

"Téměř. Tikirijská stezka končí pár kilometrů od tohohle místa."

"Tikirijská cože?" mladá krystalijka věděla, co jsou to tikiri, ale že by tady měly nějakou stezku, to jí nebylo zrovna známo...

"Tikirijská stezka je jednou z nejúchvatnějších staveb světa. Je to vlastně cesta, celá lemovaná velkou, vzduchovou bublinou. Dosti dlouhá, aby také ne, vždyť vede přes vesmír. Je to jediná přímá spojnice mezi Sarahou a Zemí. Jelikož průměrně rychlé bytosti by to trvalo přejít tisíc let, zabudovaly tam tikiri zařízení, aby šla cesta rychleji. Nevysvětlím ti, jak to funguje, promiň (ehm...já to nevím)." odpověděl Callisto.

"Já myslela, že je Saraha v jiné dimenzi?"

"Také že je." odvětil na něj až moc stručně.

Zlaté Ferrari zastavilo prudce smykem. Pneumatiky rozvířily prach. Dvě bytosti, očividně alespoň trochu lidské (lidské zjevem, ale rozhodně, eh...divné chováním a schopnostmi) vystoupily z auta, následovány stříbřitou kočkou, která neklidně poletovala kolem.

Alena se rozhlížela po okolí. Kolem vanul nepříjemný vítr, který značil, že by se žádná živá bytost s adekvátním rozumem neměla pokoušet jít dál. Mladé krystalijce to cuchalo vlasy a celkově jí byla zima.

"Proč nejedeme autem?!"

"Auta se zde nedostanou. Tohle je magické území přírody. Ten vítr má odpuzovat lidi. Za chvíli přejde." rozumoval Callisto a Catherine se rozhlédla kolem, kde v té pustině nějakou přírodu vidí. Ona viděla jenom písek a silnici opodál, sem tam nějaký ten kaktus. Chápala, že písek a ty kaktusy jsou možná přírodní, ale ona si pod pojmem "magické území přírody" představovala vždy něco...no prostě kýčovitou barevnou oázu, když to chcete vědět upřímně.

"Myslím, že by to mělo být někde tady. Jsem si tím jistá. Už to cítíte?" zeptala se Matalino, respektive ta létající kočka a písmenka, tvořící kresbu její srsti se přeskupila do nápisu "Ztratili jsme se".

Mladé, modrooké dívce napřed vůbec, ani vzdáleně nedocházelo, co by měla cítit. Až jí, jakožto nadpřirozenou bytost praštil do všech smyslů magií přímo načichlý vzduch, konečně pochopila, o čem to kočka mluví. Skoro jako by se v éteru lesklo milióny malých hvězd, polemizovala Alena a nestačila téměř ani přemýšlet. Možná tady patřila? Nesmysl, ona tady přece nikdy nebyla...to zanechává blízkost všech tikirijských výtvorů v lidech takové emoce? Pocit bezpečí, že tady v té chvíli, tomhle místě a téhle dimenzi se přece nikomu nemůže nic zlého stát... Dcera revolucionáře přemítala, jestli mají takový efekt i tikiri samotné. Hodně o nich slyšela a bylo jí téměř líto, že se v jejím domovském světě nevyskytují.

Byl to mrak, nebo silnice? Šumění moře, zvuk na první pohled tak vzdálený od vyprahlé mexické stepi zaměstnával sluch krystalií a kočkovité šelmy, stejně jako všechny tři bytosti upíraly zraky na velkolepou...věc před sebou. Široká cesta kotvila sice na zemi, ale zakrouceně se zvedala a plavně mířila až k nebi, bez jakýkoli podpěr.

"Je to pro lidi neviditelné?"

"Asi ano. Proto ty, kteří na to nevěří a nevědí, že to tady je jistě. Kdo čím zachází, tím také schází."

"Tak přeci jen jste zde!" ozval se hlas jednoho z nově příchozích nadšeně.

"A to je dobře, protože vás rádi vidíme."

"Spíše proto, že bychom bez vás netrefili k vašemu domu." opravil ji Christian.

"Mluvte za sebe." zpražila všechny pohledem Vanessa kysele, očividně byla ve velice špatné náladě.

Další tři bytosti kráčely vstříc naší trojici. Mladý, modrooký muž by se s klidem mohl vydávat za klon Callista. Fyzická podoba mezi nimi a podobná mluva byly udivující. Snad jediná indicie, podle které by je dokázal někdo, kdo je nezná spolehlivě rozeznat, bylo oblečení, neboť sarahští šlechtici se neoblékají zrovna podle naší nejnovější módy. Druhá z druhé skupinky byla žena, také velice mladá. Tvářila se nesmírně klidně, ale ne tak mrazivě, aby to bylo netaktní-spíše spokojeně a uvolněně. Ještě všichni její blízcí žili a svou vzdálenou rodinu měla také ráda, tak proč se mračit-ale na druhou stranu neviděla důvod, proč se usmívat. A třetí a poslední byl někdo, komu by Carterovi za normálních podmínek ani nedovolili přejít práh, natož aby ji zvali. Nessa to chápala, taky nechtěla, aby se jí doma Callisto poflakoval po hradě.

"Ahoj, bratře."

"Callisto. Dlouho jsme se neviděli." pravil Christian na pozdrav svému blízkému bratranci (protože jejich matky byly dvojčata a otec Callista byl synem Christianova prapra...pradědečka, ale protože se to nikomu nechce vysvětlovat, raději se nazývají bratry) a objali se.

"Elenis Madilim! Tebe také rád vidím."

"Ahoj, Callisto." odvětila královna vesele. Vanessa byla vzduch.

"Strýčku Christiane, tetičko Elenis!" vykřikla Catherine, když konečně vyšla ve zdravení rozličného příbuzenstva řada na ni.

"Aleno! Jsi to ty? Tolik jsi vyrostla!" objala svou nevlastní neteř blondýna.

"Cathie. Souhlasím s Elenis, uběhla doba, co jsme se neviděli. Měli jsme vás přijít navštívit v veselejších časech... když již o tom mluvíme..." nedokončil větu Christian a jeho manželka do něj zabodla vražedný pohled, že zavedl řeč na důvod jejich příchodu.

Za to Vanessa, kterou nikdo nevítal, stražila uši. Sentimentalisté si konečně dovyměňovali přeslazené řečičky, jak se rádi vidí a začali mluvit o něčem alespoň trochu zajímavém.

"No, situace se vyvinula následovně. Kiara se odstěhovala. Tedy, ,odstěhovala´ není pravý výraz, odešla. Podle nejnovějších zpráv se dokonce stihla už i přejmenovat." prohlásil Callisto a obrátil zrak v zem. Zdaleka nejmladší z bytostí se rozplakala už jen při pouhé vzpomínce na ten večer.

"A jak se tedy jmenuje?"

"Loro Buwitre."

"Papoušek Sup? S prominutím, ale to je k smíchu."

"Avšak růže navždy růží, ať zvána tak, či tak."odsekl příslovím starý revolucionář.

Nikdo nevěděl, co říct. Snad jen jedna osoba věděla dostatečně o tématu, aby navázala na řeč, ale ta se pouze ďábelsky rozesmála.

"Vanesso, ty jsi tady expertka na nemrtvé. Myslíš, že se dá Kiaře nějak pomoct?" zeptala se Elenis a Anarďanka chvíli ztichla. Když promluvila, no...řekněme, že nikdo nedoufal, že by prohlásila něco jiného.

"Samozřejmě, milí sentimentalisté. Je to tak jednoduché, moji drazí, stačí JI SPÁLIT, NEBO USEKNOUT HLAVU, tak duši té vaší Kiary nejvíce pomůžete."

"Na něco přijdeme, snad existuje cesta, jak ji proměnit zpět..."

"Žádné ,proměnit zpět´ není! Byla mrtvá, když jsi ji zombifikoval! Kolikrát se chceš ještě stavět proti přírodě?!" vyštěkla královna nemrtvých. Každému je známo, že jediná věc, které se Vanessa Anardská kdy bála (s vyjímkou gumových kačenek) je příroda. Totiž, ačkoli se to vládkyně zla snažila horko těžko utajit, ona síla přírody bylo totiž to jediné, co jí dalo doopravdy na frak, když si proti tomu vyskakovala.

Nessa vykročila směrem k němu. Plavně téměř letěla, ne že by šla nějak rychle, ale za to se vznášela. V černorudých očích děsivé odhodlání, bledá ruka natažená vpřed. Callisto neuhnul ani o milimetr, ale naproti tomu rychle vyčaroval štíty před sebou, svou dcerou a Matalino (která se mezitím zdravila se Saražany). Věděl, že má Anarďanka v plánu něco děsivého. Vanessa se zastavila těsně u něj a nataženými prsty se dotkla jeho čela.

V tom momentě se krystalium ocitlo i s ní v hořícím domě. Věděl, že ho nepřemístila. Dobře znal Vann, věděl, že jsou její kouzla silnější, než jeho vlastní. Zrovna teď ovládá jeho nervovou soustavu a to vysvětluje tu vidinu...

Slyšel lidský křik...vyděšený jekot umírajících...a chrapot zombie, kteří se šířili domem. Nebyli jako Vanessa, ti jenž ovládají magii. Nebyli ani jako Loro, ti jenž jsou svázáni hladem po lidském mase, ale dokáží myslet. Ne, tohle byli ti z horrorů. Ploužící se, odporní... Callistovi se dělalo špatně už jen z pohledu na ně samotné a to se ani nedíval na hrůzy a krutosti, s nimiž plenili budovu, očividně plnou lidí.

"Dívej se, co jsi způsobil! A tohle byla jen jedna vesnice, tvůj výtvor, Loro, takových vesnic zvládne tři za den. Víš kolik jsi zabil nevinných lidí?Nic ti nevyčítám, gratuluji ti! Byl by jsi perfektní vládce zla, drahý Callisto, kdybys ovšem nebyl TAK ZMĚKČILÝ SENTIMENTÁLNÍ...SENTIMENTALISTA!"

"Neudělal jsem to ze své vůle! Donutili mně!" ohradil se.

"Kdo? On?" zeptala se Vanessa a změnila obrázek. Nyní sledovali nějaké honosné sídlo, luxusně zařízené, s dokonale naleštěnými nebesky modrými koberci (ano, koberci), čistě černobíle vytapetovanými stěnami a s okny doslova do vesmíru, neboť...

"Proč se nacházíme na satelitu mého otce?"

"Chtěl jsi říct v sídle Sloana Cartera, neboť TVŮJ OTEC JE MRTVÝ a Sloan už podle mě taky."

Starší z obou osob se pořádně rozhlédl. Spatřil vše v nejlepším pořádku, tak jak to jeho zlotřilý strýc před časem ukradl, až na jeden detail. Jeho citlivý zrak vyhledal rudou skvrnku na pečlivě zakobercované podlaze. Callisto se sehnul k drzé skvrně, aby se na ní podíval z blízka. Nessa udělala to samé, dotkla se fleku a věru moc překvapení nejevila, když jí kapka ulpěla na ruce.

"Krev, která není zaschlá."

"Ale zdá se býti v podivném stádiu rozkladu, soudě podle barvy a zápachu."

"Hmm, víš co to znamená, tak dobře, jako já."

"Ano...ta krev je někoho, kdo již mrtvý byl, než se zranil...avšak to je směšná teorie. Ó Vanesso vševědoucí, jak vysvětlíš, že by se nějaký z Lořiných zombie dostal sem, na oběžnou dráhu? S prominutím, létat neumějí, přemisťovat se také ne a vesmírnými loděmi také neoplývají..." namítl revolucionář jízlivě.

"Jednoduše. Tvůj tupý příbuzný si ji musel pozvat, přemístit ji sem, jistě s ní chtěl uzavřít spojenectví, ona se ale vymkla z rukou a zabila ho."

"No, ale pak se nemá jak dostat zpátky na pevninu. Musí být tudíž ještě zde! Uvízla tady navždy? Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá..." notoval si Callisto radostně.

"Porozhlédnu se tady. Sice vím, že jsou mrtví, ale chci vidět Loro a mrtvoly, abych si byla jistá, že mě sem můj čich na zločiny, vraždy a masakry nenavedl zbytečně." navrhla královna Anardu.

"Půjdu s tebou. Má-li býti Sloan mrtvý, chci se přesvědčit, že je to pravda, abych nejásal zbytečně. A pokud narazíme na Loro, bude se ti hodit každá špetka magie a nezapomínej, že mluvíš s teď již nejmocnější bytostí planety."

Callisto si tolik přál, nehledě na to, jak to bylo kruté, aby to byla pravda. Chtěl, moc chtěl, aby byl Sloan potrestán. Aby měl svět od něj už pokoj. Za smrt svého strýce by dal život a to, že krvežíznivý sadista zemřel pravděpodobně v mukách, byl pro Callista vítaný bonus. Ostatně, Sloan také nezabíjel zrovna pomalu. Způsobil tolik bolesti! Tolik nevinných životů zmařil! A navíc, na rozdíl od veřejného mínění, právě on může za tu patálii s Loro. Kdo čím zachází, tím také schází. A uvěznění Loro? Splněný to sen! Jen oběžná dráha planety Země byla na Callistův vkus moc blízko, mnohem raději by byl, kdyby ji strčili někam za Jupiter...

"No, kdybychom narazili na Loro, tak nás v prvé řadě vůbec neuvidí, ani neuslyší, protože tu nejsme. To je prostě jen má schopnost."

Callisto umíral zklamáním.

"Vytvářet obrazy jiným před očima? To umím taky." zavrčel kysele.

"Ale ne, ty hloupoučký SENTIMENTALISTO! Má schopnost je vidět reálná místa v reálném čase, bez toho, abych se tam hmotně nacházela. Mohu manipulovat pouze s věcmi velikosti kapky krve, ale vidím. Kdo potřebuje věštecké koule? PROTO VŽDYCKY VÍM VŠECHNO! A také dokážu s sebou přenést ostatní, jako jsem to udělala s tebou. A v druhé řadě, já jsem jediná pravá paní všech nemrtvých, Loro by mě musela poslouchat na slovo!"

Revolucionář doufal, že návštěvnice z Anardu jen přehání, jelikož jediné, co chybí Loro k absolutní globální nadvládě jsou příkazy od někoho, kdo je nejméně stejně sadistický jako ona, umí nejen kousat, ale i strategicky myslet, ovládá mocnou magii a může sledovat cokoli a kohokoli, kdy se jí jen zamane.

Beze slova se obrátil ke dveřím do další místnosti na následován celkem slušně se bavící Vanessou odešel lokalizovat jeho novou, oficiální, úhlavní nepřítelkyni.

Než ji uviděl, Callistovi absolutně vypadla z mysli. Jediný člověk na tomhle satelitu, kterého chtěl zachránit. Poměrně mladá krystalijka s na platinovou blond přebarvenými, původně černými, dlouhými vlasy ležela na podlaze, světle modré oči skleněně otevřené, ústa pootevřená, jak chtěla zakřičet o pomoc. Kolem těla Theodoretty Carterové se rozpínala krvavá kaluž a její velikost prozrazovala, že Lořinu další oběť nezachrání ani Callisto, ani Vanessa a dokonce ani kdyby spojili síly ne.

"Theo? Mami, vzbuď se, prosím..." šeptal jako malé dítě její syn zničeně, zatím co kontroloval její životní funkce, ačkoli dobře věděl, že žádné nenajde.

"No, bude zábavné sledovat, jestli se s Papouškem sežerou navzájem." poznamenala Nessa krutě s lehkým úsměvem a pohledem směřujícím k ráně na Theodorettině zápěstí. Ráně ve tvaru lidských zubů.

"Asi jí napřed zabila, pak se do ní zakousla a když zjistila, že jí nechutná, nechala ji být." polemizovala nadále, zcela nevnímajíc, že se Callisto psychicky hroutí a snaží se truchlit. Upřel na ní zoufalý pohled.

"Vezmeš...vezmeš jí prosím...vezmeš jí prosím na Anard? V tvé zemi bude v bezpečí a Loro...Loro si ji nepřidá do armády a nedonutí ji dělat...ty věci, které dělají."

"No, já nevím. Nabízíš mi jí jako štěně, ne jako zombie. Nevím, teoreticky by se o ni měli postarat Sarahští, tebe z toho vynechávám, neboť ti s takovou přecitlivělostí odhaduji tři hodiny života, ale...NE, PROSTĚ NE!"

"Já si prorokuji čtyři, avšak...já tě vážně prosím, slovutná Vanesso...nesmím...nesmím ji zde nechat a přitom pro ni sám nemohu nic udělat..." přemlouval jí, v očích ten nejdokonalejší štěněčí pohled, jakého byl schopen.

"Tak dobře. Zajistím jí u nás v Anardu pěkný výběh, kde jí budou mí poskoci každý den předhazovat živá kuřata k snídani, aby si tam mohla dožít zbytek věčnosti s vymytým, nebo úplně vypnutým mozkem."

"Děkuji."

Takhle si to nepředstavoval. Avšak ohrada s kuřaty, kterou slibovala Nessa (mistryně planých slibů) je přece jen lepší, než vidět vlastní matku v čele Lořiné absolutně všežravé armády... Když už se mluví o Anardské, bez nějakých servítek si pochodovala po celém satelitu, počítala mrtvé, počítala nemrtvé, dělala si poznámky a hledala tu slavnou zakladatelku ohromného, jednočlenného klanu Buwitreových.

Když se černovláska vrátila k nehybně stojícímu krystaliu, raději změnila obraz, tady už nebylo nic k vidění.

Sálem se rozléhala hudba. Barokní sloupy lemovaly luxusní místnost a celou halou vířili tančící lidé. Callistovi sice celkem nešlo do hlavy, proč ho Vanessa bere na ples, avšak domyslel si, že mu v tuhle dobu ostatně nejde do hlavy nic. Nechal to troubit.

"Smím prosit?" navrhl šarmantně své nepřítelkyni se sebevědomým úsměvem, dobrá příležitost, jak zamaskovat citové rozhození a vypadat zase chvíli na úrovni a nad věcí.

"Proč ne. Tančila jsem i s většími lháři a lichotníky, než jsi ty, kteří tu přetvářku uměli lépe." reagovala Vann nepřekvapeně a celkem nezaujatě. Vzal ji za ruku a vedl k parketu.

O pár minut později, zhruba o dvě skladby

"Smím se na něco zeptat?"

"Na cokoli, naivní a sladký Callisto, už tak by jsi měl být rád, že jsem tě ještě nezabila." odpověděla Vanessa a zalitovala, že její obvyklý styl mluvy (čtěte jako cukrování a z ničeho nic přechod do jekotu a nadávek) by vyzněl nepatřičně.

"Jsi jiná než Loro...jak dokážeš, nemít hlad, který sžírá ji? A jak to, že máš očividně hluboké magické schopnosti? Kiaře byly po proměně všechny odebrány, zatím co tvoje, dle mých informačních zdrojů, se znásobily."

Nessa se nenechala osobními otázkami rozhodit, i přes své velice vysoké podpatky nadále ladně a elegantně udržovala rytmiku a kroky valčíku.

"Pokročilá technologie zombifikace. Nejsme začátečníci. Máš pravdu, hlad necítím a kanibalismus se mi zdá stejně odporný, jako žijícím bytostem. Díky tomu, že v tom zkrátka naše rodina už umí chodit a temné vědomosti se předávají z generace na generaci, mé magické schopnosti vzrostly, namísto toho, aby byly ztraceny."

"Smím se ptát dále? A přísahám, tentokrát to nebude nic tak osobního, souvisí to s případem." zahleděl se jí do očí. "Ty jsi na tom satelitu Loro nenašla, že ne? Nebyla tam."

"Ne, nebyla. Za to jsem ale našla vypleněný sklad záložních kouzel tvého strýce. Víš, jak se zlomek určité magické schopnosti uzavře do krabičky, aby ji pak mohl někdo jednorázově použít, ne?"

"Ano, to znám. Někteří mají v sídlech uschovaná tato zařízení, pro případ, že by vlastní magii dočasně ztratili. Smím hádat? Vše bylo na svém místě, kromě přemisťovačů." vydedukoval Callisto a jeho nejhorší obavy se naplnily. Ta krysa uprchla!

"Nezačínej každou druhou větu slovem "smím". Jsi zlo, ty smíš úplně cokoli, stejně jako já!" napomenula jej, ale její hlas byl na Vanessiny poměry vlídný. Dostal se do kruhu. Dávno se vymotal z kategorie "ti, z kterými se Nessa nezahazuje" i z "pitomci, které královna možná využije k zlo-účelům a odhodí na smetiště" a hrdě postoupil do "ti, kteří jsou zralí na funkci hlavního poskoka", nebo možná i "ti, které si vládkyně doopravdy oblíbila".

"Já ale nejsem zlo. Nehraji si na něco, co nejsem. Neumím býti krutý, jako ty. Nezvládal bych to. Kdysi, když jsem byl mladý jsem ses oblibou nazýval vládcem zla a myslel jsem si, že mi patří svět. Nepatřil." argumentoval jemně a málem by zapomněl, že hovoří s jednou z nejnebezpečnějších gaunerek a stvořením doslova pekelným, které má na svědomí milióny životů a pořád nemá smrti dost.

Promlouval k ní laskavě a s úctou, ale ne s takovou úctou, jako by mluvil se svou královnou, ale jako by hovořil s nejlepší kamarádkou, možná chráněnkou, možná i někým v romantickém smyslu, ale to už byly pouze chatrné myšlenky jeho zhroucené mysli, která toužila konečně najít někoho, koho by mohl milovat bez toho, aby mu ten někdo napřed zahýbal s krávodlaky, neustále ho ponižoval a po té začal vyvražďovat jeho rodinu (ehm,...Loro), někoho, kdo by mu věřil a on by mohl věřit jemu (Kiara alias Loro, dokonalý příklad...přetvářky) a s kým by mohl dožít zbytek svého zničeného života (jako mu to slibovala -do třetice všeho dobrého- Loro).

"Jsi příliš přecitlivělý. Kdyby jsi se naučil city ovládat, možná se jich úplně zbavit, žilo by se ti mnohem jednodušeji..." radila mu Vanessa šeptem, nyní tak blízko, že jejich tanec pomalu připomínal spíše ploužák, než valčík.

"Neumím to." namítl Callisto prostě anglicky a zbytek proslovu jí vysvětloval důstojnou, zpěvnou řečí, kterou si byl skoro jist, že vzhledem k národnosti jí nemrtvá nemůže rozumět. Jaké překvapení, když mu odpověděla ve stejném jazyce.

"...a tvá starosarahština není vůbec tak dobrá, jak si asi myslíš. Máš špatnou výslovnost..." pošeptala mu zombice anglicky a pokračovala v rozhovoru opět úplně jinou řečí, protože se rozhodla otestovat, jestli se revolucionář poctivě učil všechny tradiční jazyky její dimenze, nebo jen mateřštinu jejích nepřátel.

"Západoanardsky nemluvím."

"Jak jsi poznal, že to západoanardština?"

"Nepoznal, hádal jsem."

"Jo? Byla to neonilština."

"Za to nemohu, v Neonii jsem nikdy nebyl. A ty mluvíš španělsky?" provokoval s úsměvem.

"Ne. A ty ano?"

"Více méně..."

"Jak to souvisí s případem?"

"Můžeme počítat s tvou pomocí proti Loro?"

"Pche, rozmáčknu tu kreaturu a napodobeninu královny nemrtvých jako hmyz. Samozřejmě." souhlasila Vanessa a dohrála poslední skladba.

Lidé začínali odcházet a hala byla brzy prázdná, pouze dvě -obě slavné i nechvalně proslulé- bytosti pokračovaly v tanci a to i přesto, že hudba dávno utichla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama