"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Srpen 2013

Katastrofický konec- část IV., druhá polovina

20. srpna 2013 v 21:21 | Kate Černobílá |  Katastrofický konec
Ták, to bychom měli kompletní druhou část čtrvrtého dílu Katastrofického konce. Varování opět na místě, sama to sice nedokáži posoudit, ale myslím si, že jsem to maličko přehnala se sentimentalitou, přeslazeností- ale to ostatně posuďte sami. Nuže, doufám, že se vám bude líbit i tahle část.
Měla pravdu. Absolutní pravdu. Ta černovlasá zombie, která se na rozdíl od něj uměla dosti dobře ovládat. Nebo hlad vůbec necítila? V jejím pohledu nebyla žádná hladová nenažranost, jako se leskne v očích- co slyšel z vyprávění ostatních- Loro. Doufal, že to není vidět ani na něm. Ale ačkoli navenek trpěl tiše, uvnitř se zmítal hlady a přitom až moc dobře věděl, že lidské jídlo mu nepomůže. Teď se již přece životní energií neživím. Neživím se ani lidským jídlem. Živím se přímo lidmi. Co to se mnou provedli? Potřebuji někoho zmíněným způsobem zabít, ale naproti tomu se mi neskutečně hnusí již jen pomyšlení na to. Vždyť já nejsem žádný kanibal a upřímně, nejsem ani vrah! Neskonale nesnáším tu zrůdu. Nesnáším Loro, nesnáším sebe., uvažoval morbidně Christian.

Slunce dávno zapadlo a ačkoli jejich rodina spí ve dne a noc a den temna zůstávají vzhůru, Elenis, která si ještě pořád nepřivykla temnému režimu- když se nedělo nic důležitého- prospala raději i noc. Tak tedy nemrtvý se solidarity ležel vedle ní, ačkoli ať počítal angorky sebedéle, usnout nedokázal.

"Ty nespíš?" trápilo královnu svědomí. Očividně nakonec přece jen byla také vzhůru.

"Ne, myslím, že kreatury jako já spát nedokážou."

"Kreatura zní strašně urážlivě." nakrčila nos světlovlasá nelytijka.

"Já si také nechci lichotit. Za živa jsem možná byl dokonalý, avšak teď jsem zrůda. Přesně jak říká Callisto."

"Tohle nehodlám poslouchat. Ne od Callista a už vůbec ne od tebe! Ty máš duši, prostě máš a žádné diskuze! Tečka! Vykřičník!" sepsula ho jednoduše blondýna a na znamení, že ji hluboce urazil se otočila zády k němu a se vzdorným výrazem se zavrtala do polštáře.

"Omlouvám se. Já...bude mi chvíli trvat, než si zvyknu neposlouchat tlukot svého srdce. Do té doby to se mnou bude patrně k nevydržení." a možná tě do té doby omylem zavraždím, ale upřímně doufám, že k tomu nedojde.

Elenis se otočila zpátky k němu a usmála se.

"Já to nějak vydržím. I kdybych k tobě necítila, to co cítím, tak ti toho hodně dlužím, kdybys se nestaral o Madilim a nedělal jí právníka s chůvu v jednom, dávno by vyvraždila polovinu Sarahy. Děkuji a nejen za Maddie." prohlásila. ,I kdybych k tobě necítila, to co cítím´ vážně řekla tohle? Naznačila, že mně miluje? To je dojemné...kéž bych byl schopen její city opětovat...ale já jsem jen mrtvola. Smím si namlouvat, že něco cítím a přitom jediné, co dokáži pociťovat doopravdy je hlad.

"To já děkuji." odpověděl Christian prostě. Dobře věděl, že by se hodilo říct více, ale prostě nějak neměl slov- což bylo na něj věru divné. Možná byl jenom unavený. Unavená bytost, která nemůže spát a hladová bytost, která z morálních důvodů nechce jíst. Juchů, mám se to ale báječně- nechce si se mnou někdo vyměnit roli?

"Nemůžu usnout. Jsem zvyklá usínat ti v náručí." posteskla si královna.

"Dobře..." souhlasil nemrtvý nejistě a přivinul si ji k sobě. Už před tím si všiml, jak ubohá Elenis hezky- chutně- voní, ale snažil se to ignorovat. Ona přece není k jídlu! To je od ní tak hloupé! Měla by utíkat, ne mně objímat! Teď jsem možná vcelku neškodný, ale co až vyhladovím úplně? Co když se ze mě stane klon té jejich Loro? Já nechci, nechci být jako ona (nevím sice přesně jaká je, ale jistě bude hrozná- kdo by se dobrovolně pojmenoval "Papoušek"? A také, vždyť mně zabila!)! Škoda, že Callisto nevládne Radě Gamiérových, mnohem raději bych byl, kdyby mě dal zničit, než když samotnou svou existencí ohrožuji všechno, na čem mi záleží! Ohrožuji svou rodinu- všechny své milé příbuzné a Elenis!

"Dobrou noc, Elenis." zašeptal jí potichu do vlasů. Neodpovídala a její srdce tlouklo klidně, dýchala vyrovnaně, takže usoudil, že už spí.

"Mám tě moc rád." dodal ještě tišeji a byl si skoro jistý, že ho neslyšela.

Ovšem ne zase tak daleko od jejich hradu se ještě nikdo ke spánku ani nechystal. Zuřila tam totiž bitva- prastaré krystalium versus neméně mocná krabice. Ta krabice měla jasné poslání, ale dle revolucionáře jím bylo akorát tak naštvat ho. Vpravdě nemohl pracovat bez vhodné laboratoře, sálu, nebo alespoň knihovny a dle dvorního alchymisty (jistého Williama II.) se vše potřebné mělo skrývat právě v onom balíčku.

Callisto vážně zkoušel všechno. Každé kouzlo, na které si vzpomněl, výhrůžky, snahu se spřátelit, i ponížené prosby. Nic. Bytost, sedící ležérně na útesu nad ním váhala, jestli mu náhodou nemá pomoct, ale pohled na s přehledem vyhrávající krabici stál za to, takže se jen usmívala. Když o tom tak přemýšlela, neuměla si starého obyvatele planety Země představit jako vládce a konatele zla. Dle jejího názoru se k němu hodila možná práce sociálního pracovníka, advokáta, nebo by možná vzhledem k inteligenci a zkušenostem zvládl i moudře vládnout nějaké mírumilovné zemi. Ale organizátor revolucí a nájemný vrah? To Nesse nešlo do hlavy.

Když to osoba dole, snažící se rozdělat tábor ve strategické pozici hluboko uprostřed hor Severního Anardu, konečně vzdala, hodila po krabici vražedný pohled a zašeptala něco latinsky. Z okolních kamenů okamžitě začaly rašit pracovní stoly, ingredience, knihy a zbývající vybavení, vše, na co dokázal Callisto přijít.

Královna tohohle území shlížela dolů. Věděla dobře, že si jí naoko mladý, modrooký muž již všiml. Nebo že by ne? Musel být ostražitý a ona se mu ani nedivila- jeho důvěra k ní a dalším ambiciózním existencím s trvalým bydlištěm na planetě Saraha byla na bodu mrazu. A pokud zapnul všechny radary, pak nemohl neucítit přítomnost tak mocné bytosti!

Vypadalo to však, že ji ignoruje- to se Vanesse nelíbilo, nešpehovala ho proto, aby se pokochala pohledem na to, jak se s tou krabicí ztrapňuje (avšak jí to z nějakého důvodu připadlo celkem roztomilé), ale aby si s ním promluvila. Přemístila se dolů.

Jakmile ji revolucionář spatřil, okamžitě si vytvořil štíty. Anarďanka udělala totéž, ze solidarity, nečekala, že by byl nějak nebezpečný.

"Promiň, že jsem tak nezdvořilý, ale co tady pro angorky děláš?! A hrubě vyznívající dotaz číslo dvě- mohla by jsi vypadnout?!" zasyčel Callisto naštvaně.

"Postávám. Mohla, ale nechci. Jdu přijmout tvou nabídku spojenectví, samozřejmě."

"Spletla jsi si tábor. Loro se nachází na vrcholu hory Mt. Everest, Himálaje, planeta Země. Chceš podrobnější adresu? Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá."

Tohle ji už vážně vytáčelo é...k životu. Přemístila se znovu, tentokrát přímo před něj. Odvěké nepřátele dělilo od sebe několik centimetrů. Krystalium si nedovolilo couvnout ani o milimetr, nemyslela by si pak nemrtvá, že z ní má strach?

"Kolikrát ti mám říkat, že nejsem jako Loro! Já jsem mocná, rafinovaná a na úrovni!"

"Kolikrát ti mám říkat já, že o nějakou úroveň, či snad rafinovanost tady ani v nejmenším nejde?! Na ničem ti nezáleží, pouze na své vlastní existenci! Stejně jako ona, ani ty nedokážeš upřednostnit přátele před mocí! Jsi téměř stejně odporná, pouze mnohem méně nechutná." vyčetl jí Callisto vůbec ne mírně. Na cokoli mrtvého zanevřel, věděl, že Vanessa přichází evidentně v míru, ale takové zacházení si i přesto do puntíku zasloužila.

"Vážně se omlouvám, že jsem tě zradila. Fajn. Odpuštěno? Zase přátelé?"

"Ty si vážně myslíš, že stačí se jednoduše omluvit a všechno se vymaže?! Christian je mrtvý, mrtvý kvůli tobě! Kdyby jsi zničila Loro, jak jsi mi slíbila, podle plánu, všichni by už dávno žili šťastně až do smrti! Zabila jsi mého bratra a poté jsme museli ustoupit jako zbabělé krysy a to jen a jen tvou vinou!"

"Callisto...vážně se nemusíš bát, že bych svou chybu nenapravila. Do tří dnů tvého bratrance vyléčím, chceš se vsadit? A ta švábice pojde alespoň částečně mou rukou nanejvýš do deseti tisíce let. Dávám ti své slovo." odvětila temná královna rázně. Její protivník se ještě o krok přiblížil.

"Tvé slovo...ale co když si myslím, že je bezcenné?"

"Tak tě budu muset přesvědčit o opaku. Mám plán, ale tuším, že se ani jeden nedožijeme jeho dokončení." zašeptala nejmocnější bytost planety, ale spíše záludně, než kdo ví jak smutně.

"Nemyslí si náhodou padouši jako ty, že budou žít navždy?" nadhodil revolucionář s lehkým úsměvem. Tušil, že si popichováním Vanessy Anardské koleduje o hrob, ale bylo mu to nějak jedno. Navíc měl za to, že jsou znovu přátelé. Sice ještě nebyl s to jí odpustit tu minulou zradu, ale na druhou stranu uraženost ještě nikomu nepomohla (na rozdíl od naivity a sebelítosti, u těhle jeho oblíbených činností na to ještě nepřišel).

"Ne, to ne. A navíc odkud jsi vyčetl, že to nechci? A jak víš, že se mi to nepovede?"

"Nechceš a nepovede. Takovou pitomost by jsi nepřenesla přes mozek a příroda žádné věčné žití nedovolí." zasmál se a schválně zmínil jedinou věc, která byla (podle Nessy) rovna Největšímu zlu, které kdy spatřilo světlo světa, totiž jí.

"Jak myslíš. Na tak hloupoučkého sentimentalistu zníš docela bystře, neuvažuješ změnu strany? Z nás by byli výborní spojenci." vrněla falešnice přesvědčivě.

"Změnu strany? Ne, zlo jsem zkoušel, nesluší mi. Ale nabídku přijímám, v žádném ze známých světů nám nebude rovno." odpověděl Callisto a zahleděl se jí do očí, hledajíc potvrzení, že to nebyl vtip- že vážně právě uzavřeli spojenectví.

"Ne, ne, nabídka platí jen když se přidáš k nám, vládcům zla." popřela to nepřítelkyně pobaveně a opětovala mu pohled. Ještě neviděla tak starou a životem zlomenou bytost s tak nevinně vyhlížejícíma očima plnýma naivity, naděje a pochopení. A ačkoli tím plně pohrdala (ale zdaleka ne tolik jako láskou, na tu měla přímo alergii), nějak se nedokázala donutit pohrdat i samotným Callistem. Sice v sobě měl krev nelítostných válečníků Sarahských, ale bylo na něm více než vidět, že je jednoduše mimozemšťan. Vymykal se všem v Anardu známým tabulkám, taková bytost jako on přece nemůže existovat!

"Dobře, snižuji nároky. Budiž, jsme spojenci." uznala po chvíli poraženě. Krystalium se šťastně usmálo.

"Navěky?"

"Když myslíš." pokrčila rameny. "Tím pádem ale pracujeme společně, jinak si Christian může už rovnou lehnout do rakve. Naštěstí mám volný hrad a neptám se tě, jestli tam chceš pracovat a jestli vůbec se mnou, prostě budeš." dodala stejně ledabyle Vanessa, objala ho a bez nějakých servítek se i s ním přemístila pryč.

….....................................................................................................................................

Postava zahalená v kápi protentokrát jistě trpce litovala, že noční vidění je pro ni cizí pojem. V rámci šetření byla velice nejistá i existence pouličního osvětlení, takže malá vesnička byla zahalena do tmy, jako kdyby ji někdo do pytle strčil.

Dívka s krvavou minulostí i přítomností klopýtala na příliš vysokých podpatcích uličkou a pár jejích přisluhovačů se s hlasitým sýpáním bezduše táhlo za ní. Jasně červené vlasy perfektně vyčesané v ohonu za zády a upnuté rudé tílko s minisukní- už vizáží nepřipomínala zrovna typickou Saražanku, ale na její současné planetě bylo tohle oblečení v trochu nevýraznějších barvách obvyklé. Rodačka z Říše byla prvních dvacet let života nucena nosit prosté, šedé šaty jako pro služku, takže si teď, když byla Američankou a královnou mrtvých potrpěla na obleky jako pro bohatou středoškolačku, jen ten sup sedící na jejím rameni jí trochu kazil dojem.

Dům, ke kterému Loro pospíchala se sakra lišil od těch zbývajících deseti, které tvořily opravdu maličkou vísku známou také jako I-mio, skromný, ale chudobou rozhodně nečpící, byť jen slaměná střecha byla potažena zlatem a dveřní amulet z drahého kamení, namísto sušeného ovoce, dveře samotné z nejlepšího, voňavého dřeva. Jangovi bývali přirovnatelní ke kostelním myším, ale pak byli povýšeni do šlechtického stavu- pohádkově zbohatli (štědrost Sarahských), ale se sousedy se ani o minci nepodělili. To bylo zombici celkem sympatické.

Samozvaná královna sice v důsledku nešikovnosti (a hlavně těch podpatků) zakopla o práh, ale to jí nijak neubralo na sebevědomí. Nadechla se. Co když se ve své nové budoucí spojenkyni mýlí? Pokud si její analytici vyložili sarahské legendy špatně, její zvědové lhali a Maya Jangová je doopravdy bojovnice na straně spravedlnosti, mohla ji lehce zajmout a zničit. Stop! Takhle přece přemýšlejí slaboši, jako je Callisto! Strategie je přece v skutečném světě k ničemu a opatrnost je zbabělost! Callisto...proč na něj zase myslím?! Vždyť on je jen otravná moucha, nebýt něj bych se sice nedostala z Říše a jen díky němu jsem pak byla tak parádně bohatá, ale nikdy, ani jako Kiara jsem k němu nic necítila. Je to vážně pitomec.

Sebrala všechnu odvahu a zaklepala na dveře. Vypadalo to, že jsou doma- kdo by také ve dvě ráno nebyl- a k citlivému sluchu zombie se dokonce donesly kroky z chodby, někdo jde otevřít dveře.

"Kdo jsi? Je půlnoc!" zívla mrzutě na pozdrav mladá, snědě opálená žena, která stála ve dveřích.

"Maya Jangová?"

"Jo, ale to jsem já, ne ty. Máš dobré vlasy, barvíš si je, nebo to máš od přírody?"

"Díky, od přírody. Nepozveš mně dál?"

"Vadí ti Sarahští?"

"Mám je moc ráda...k obědu!"

"Tak to by se ti vevnitř asi nelíbilo, celý můj dům je totiž napojený na jejich vyšinutý kamerový systém. Špehují mně pomocí zrcadel. Kdo teda jsi?"

"Jmenuju se Loro Buwitreová a vládnu menšímu...národu." prohlásila rusovláska a zbytek věty dořekla raději šeptem.

"Takže jsi jedna z královen zombíků. Chceš sežrat co nejvíce lidí a až vyčerpáš zásoby Země, napadneš Sarahu. Co mi z toho kápne?"

"Zaprvé to, že můj útok ve zdraví přežiješ a celá tvá rodina a všichni tví přátelé taky. Zadruhé po tobě nechci jednorázovou výpomoc, chci tě naverbovat do svých služeb a konkrétně ti nabídnout místo dvorní kouzelnice. Měla jsem čaroděje, jedno pomstychtivé a slabé krystalium, ale vyčerpala jsem všechnu jeho sílu na mezidimenzionální přemístění, bude mu trvat dlouho, než se vzpamatuje. Stejně jsi mnohem mocnější než on. A pak, až nastolím svou vládu (těm horám zombíků, protože až na vyjímky chci zavraždit, co uvidím), ti přenechám kousek území a budeš královna."

"To zní výhodně! Spojenkyně?" přitakala Maya nadšeně, tohle je její životní šance!

"Spojenkyně."

"A co pro tebe můžu teď udělat?"

"Sehnat mi dezert. Nelytia tak úžasně voní, obzvláště vaše královská rodina- mňam! Ale jsou těžko k sehnání...pro mně. Slyšela jsem, že pro tebe je to hračka. Obětuješ život jednoho z nich?" položila celkem řečnickou otázku oživlá mrtvola.

Hnědovláska mávla rukou.

"To je samozřejmé...počkej..." začala odpověď a zalovila po něčem v obří kapse jejích zelených šatů. Po chvíli vytasila rubíny zdobené zrcátko a vítězně s ním zamávala nad hlavou.

"To mi dal Lail Sarahský. Stačí zmáčknout jeden z těhle kamínků, které se tváří jako ozdoba a mohu s ním mluvit. On tím zamýšlel, abych si mohla přivolat pomoc kdykoli, kdy budu v nebezpečí, ale trochu mu ušlo, že já o jeho ochranu nestojím a v nebezpečí bude spíše on..."

"Máme hodně společného." usoudila druhá z čerstvého paktu. Saražanka aktivovala vysílačkoidní funkci příručního zrcadla.

"Laile? Musíš okamžitě přijet! Sám a beze zbraní! Nikomu neříkej, kam jdeš!" komandovala zákeřná "ochránkyně dobra" a rychle přístroj vypnula. Dobře věděla, jaké by se dočkala odpovědi. Kladné. Mladý léčitel tady byl vždycky pro ni a myslíte, že si toho vážila?

A opravdu, za pár minut se vzduchem opravdu nesl zvuk koňských kopyt. Nelytium se svým dokonalým zrakem rozhlédlo po okolí domu, ale Mayu, která se stačila schovat v domě, nikde neviděl. Na chodníku postávala nadpřirozeně krásná, ale tak nějak...nepřirozená dívka s úsměvem od ucha k uchu a z okolních keřů se začínali plazit ven zombíci z horrorů, potáciví v chůzi, "nepřekonatelní" v myšlení. V dobrotivých očích barvy podvečerní oblohy pacifistického válečníka se usadil vyděšený výraz. Seskočil z koně a zašeptal mu povel k útěku. Vznešený tvor odcválal domů, vstříc noci (protože Lail věděl, že tenhle typ nemrtvých sežere všechno, co se hýbe a neviděl důvod, proč by kromě něj měl umřít i věrný kůň). Poměrně mladá bytost se otřásla strachy. Nebál se ale o sebe, měl starost hlavně o rodinu Jangových, obzvláště o osobu, která zavinila tuhle malinko nepříjemnou situaci, totiž že teď čelí více než třicetičlenné tlupě chodících (a hlavně vraždících) mrtvol sám a bezbranný.

Loro nařídila svým pochopům oběť pouze omráčit a prošla její novou spojenkyní vytvořeným portálem, vstříc domovskému světu, vstříc své práci, vstříc svému impériu.

Katastrofický konec- část IV., první polovina

20. srpna 2013 v 21:06 | Kate Černobílá |  Katastrofický konec
Další část Katastrofického konce, ale ani v tomhle díle žádnou katastrofu nečekejte, uvažuji o přejmenování na "Sentimentální konec". Tohle je první část téhle části (část části...óda na slovní zásobu), neboť mám takový divný pocit, že celých jedenáct stránek administrátorská stránka jen tak nepřekousne a prostě jsem to nucena opět celé rozkouskovat. Ale i přes to, děkuji za komentáře a doufám, že se vám to bude alespoň trochu líbit.
Letmý plamen v lucerně plápolal z posledních sil. Svítidlo muselo být přesně tak malé a mdlé, aby nezaplavilo místnost řezavým světlem, ale na druhou stranu aby poskytlo postavě zkroušeně sedící v rohu místnosti dostatečné osvětlení, aby něco viděla.

Postavě, které bylo zcela ukradené, že jí slzy stékají po tváři a máčejí její černé, saténové šaty. Postavě, která slíbila pomstu. Pomstu své nové úhlavní nepřítelkyni. Mozek jí zaplavila nenávist.

Nesnášela tu zrzavou hadici už před tím, než zemřela a pak vstala z mrtvých, ještě když se chovala jako malá fiflenka a nechala se oslovovat "Kiara". Tehdy ji měla za zlatokopku a povrchní kravku, byť tyhle sympatie byly vzájemné- dokonce se i jednou popraly. A teď? Vždycky si myslela, že si prostě jednoduše o sobě moc myslí. Pořád se natřásala, jak je krásná, ale krása není všechno! Nyní vlastně dělá to samé, akorát že u toho vraždí-povětšinou pojídá-nevinné lidi.

Avšak morální důvody a rivalita nebylo to jediné, co proti ní Elenis měla.

Píp, píp, píp...

Královna se zaposlouchala do pípání nedalekých "životaměřičů", přístrojů, které pípaly, pokud byly ovšem napojeny na živou bytost. Ten zvuk jí drásal uši, nesnášela pípání. Ale přesto se jí sevřelo srdce. Až přestanou pípat...

Píp, píp, píp...

Loro! Ano, ona za to mohla! Ještě před tím se na ni tak zákeřně podívala...vlna vzteku ochromila její uvažování. Tolik, že poprvé za celou dobu se ani v podvědomí nepohádala se svým druhým já a Madilim, která u toho byla, jí řekla všechny detaily. Jak...jak si to ta mrcha užívala (Papoušek, ne Elenisino druhé já. Nájemná vražedkyně je z toho zlomená skoro jako královna)!

Píp, píp, píp...

Vstala ze židle, přešla místnost a nepřestala poslouchat pípání.To jí dávalo vratkou a prchavou, naivní naději. Dokud to pípá, může si namlouvat, že je vše v pořádku a osoba, v tuhle dobu jediná opravdu fyzicky zraněná na ošetřovně, třeba jen spí. Jen spí...

Píp, píp, píp...

Jenže se nemůže probudit. Elenis si ještě z Madiliminých vzpomínek pamatovala, co se dělo bezprostředně potom. Byli sice přemístěni domů, ale stejně se s ním nestihla ani rozloučit. Sice se Callisto a překvapivě i Vanessa (ta má na tom také svůj díl viny) nabídli, že jelikož technicky nezemřel, mohou ho znovu vzkřísit, pokud se jim ale podaří přijít na to, jak. Bohužel, chtějí pracovat každý sám a tudíž téměř bez šance na úspěch...

Píp, píp, píp...

Nevěděla, co přinesou nadcházející hodiny, nebo dokonce minuty. Vím, že tohle by mohl říci každý, avšak pro ni to mělo zásadní význam. Každý, od Kaily po Laila jí sice uklidňoval, že lidé s vysokým IQ povětšinou nemají sklony stávat se takovými těmi zombíky z hororrů, ploužícími se a beze schopnosti myslet a mluvit a že s největší pravděpodobností se vůbec na první pohled nezmění, jen se mu trochu přebarví oči a bude jen na síle jeho vůle, jestli se z něj Loro číslo dvě.

Píp, píp, píp...

Poklekla vedle jeho postele. Chtěla si s ním naposledy promluvit, nějak ho utěšit, říct mu, že ať se stane sebezkaženější zrůdou, ona bude vždy stát při něm. Neopustí ho. Nejen že mu to dluží, také věděla, že kdyby to bylo naopak a ona právě čekala, kdy se s ní stane krvelačná zombie, on by ji neopustil za žádnou cenu. Byl by s ní, pokud by o něj stála a pokud ne, alespoň by ji navždy chránil. Nepromluvila však. Stejně by ji už neslyšel. Hned jak se dostali na domovskou ošetřovnu, museli ho nechat upadnout do bezvědomí.

Píp, píííííp-

A nic. Natahovala uši, musela to pípnutí přeslechnout... a teď zase! Ne, ne, ne, jistě ohluchla, nebo tak něco...přece ne... ať ten zatracený životaměřič alespoň ještě jednou pípne!

Vážně vypadal, jako kdyby jen spal. Nehybný, téměř jako z vosku.Modré oči poklidně zavřené. Elenis se promítly všechny vzpomínky. Nechtěla nostalgicky vzpomínat, vždyť tohle ještě není konec! Callisto nebo Vanessa ho jistě zase vyléčí...

"Laile...už...už se proměnil." vzlykla královna a dovnitř, jak se dalo očekávat, nevešel pouze Lail, ale přímo vlétla celá tlupa starostlivě se tvářících Sarahských (pokud se tedy něco tak důstojného, hrdého a disciplinovaného, jako byla skupina členů tohohle rodu dalo nazvat "tlupou").

"Ještě není při vědomí."

"Toho jsme si sakra všimli! Christiane?" přihlásila se ke slovu Caroline.

"On je vážně mrtvý? Nevím jak Lee, ale já necítím žádné příznaky psychické smrti, jen slyším Christiana strašně slabě..." posteskla si Anne, ale v jejím hlase prosvítala naděje. Mentální propojení mezi nimi pořád existuje!

Přístroj ani nepípl, za to mrtvý začal pravidelně dýchat, sice to nepotřeboval, ale usoudil, že si tak bude připadal živěji. Po chvíli mu začalo připadat bezpečné otevřít oči, které se nyní třpytily barvou zředěných fialek.

"Christiane?"

"Aha, takže se jmenuji Christian? Zajímavé. To, že se nade mnou tak skláníte musí znamenat, že se mi stalo něco vážně hrozného." promluvil nemrtvý nahlas a rozhlédl se po okolí. Ty bytosti kolem...měly o něj vážně strach? Viděl výraz v jejich očích, všichni se na něj dívali stejně. Jako kdyby doufaly, že je tohle jen zlý sen. Jako kdyby jim na něm záleželo. Pouze jedna osoba v rohu místnosti, staré krystalium se světle modrýma očima ho propalovalo zlostným pohledem. Jako zrůdu.

"Divné. Loro paměť měla." ucedil přes zuby tiše ten nepřátelský a v jeho očích se usadilo i něco jiného, než nenávist- nedůvěra.

"Proč...proč neslyším své srdce?"

"Nemáš co slyšet. Netluče."

"Ale to bych měl být pak mrtvý, nikoli?" podivil se Saražan.

"Vždyť jsi."

"Nesmysl! Mluvím, vidím, vnímám!"

"Protože jsi pouze zvrhlá hříčka přírody."

"Nic jsem vám neudělal."

"Ty konkrétně? Vpravdě ne. Avšak všichni jste stejní. Pomůžu ti obživnout a být opět mým bratrem, ale do té doby, v mých očích jsi Loro." prohlásil Callisto chladně, až pohrdavě. Nikdy nevěř zombie, znělo jeho nové motto a on se jej rozhodl do puntíku dodržovat. Věděl, že ačkoli se jeho bratr tváří zaskočeně, zmateně a celkem uraženě, kdykoli mu může v hlavě něco problesknout a než ho stačí někdo zastavit, povraždí polovinu místnosti. Od chodící mrtvoly očekávejte všechno.

"Nehraj si na drsňáka. Dobře víš, že pokud by se mu klidně i teď něco stalo, pořádně by jsi to v soukromí obrečel. Nikdo nic neříkejte, promluvím s ním sama. Jsem odbornice, ne?" zjevila se ve volném rohu mladá, nadpřirozeně krásná černovláska a výrazně nalíčenýma, černo-rudýma očima rychle zaznamenala výrazy všech. U Callista se zlomek vteřiny pozastavila a její ledový pohled na chvíli trochu roztál, cítila lítost, dlužila mu více než omluvu. Dlužila mu pomstu, nebo alespoň nápravu tohohle průšvihu.

"Ahoj, Christiane. Cítíš hlad?"

"Nikoli."

"Kde jsi?" pokračovala v křížovém výslechu Nessa. Rozhlédl se kolem sebe.

"Na nějakém hradě..."

"Kdo tě proměnil?"

"Nemám tušení."

"Jak se cítíš?"

"Mizerně. Jako mrtvola."

"Kdo jsem?"

"Někdo, kdo se mně pořád na něco vyptává. Nejste nepřítel."

"Kdo je nepřítel?"

"Já."

"Proč?"

"Protože mrtví by neměli bloumat světem živých v lidském těle."

"Blbá odpověď. Nepřítel nejsi a nejsi ani mrtvý, jsi jen proměněný a to dočasně pozastavuje tvou cévní soustavu. Lhal jsi jen v tom bodě, že nemáš hlad." uzavřela to Vanessa a povzbudivě nasadila výraz, který se u Anardských považuje za přátelský, tudíž se sarkasticky ušklíbla. Ostatní raději mlčeli, čekali, že temná královna pronese něco stylu "abrakadabraka" a životaměřič se zase vesele rozpípá, Christian bude jako dřív.

"A smím...budu někdy opět živý?"

"Na mou čest a kouzelnou moc, že budeš. A nyní, milí sentimentalisté, JDU PRACOVAT, mezitím co vy budete spřádat dohromady ty vaše citové záležitosti." rozloučila se Anarďanka a zmizela.

"Má tenhle hrad vězení? Já bych opravdu nerad někomu z vás ublížil. Nebo komukoli jinému! Prosím, směl bych býti poslán na nějaké zabezpečené místo- nejlépe do cely- kde budu čekat na ten zázračný lék a nebudu mít příležitost na nikoho zaútočit? To říkám teď, dokud se ovládám."

"Jistě. A já ti pohlídám trůn a korunu, jo? Jsem král, já jsem král!" málem poskakoval štěstím na místě William.

"Já si myslím, že by jsi měl zůstat zde, ještě jsi v šoku..." zašeptal Lail plaše, ale nikdo ho jako obvykle nebral na vědomí.

….....................................................................................................................................

Měl jim říct, ať ho zavřou třeba do opuštěné věže! Ale ne, musela ho napadnout zrovna věznice, že? Teď, když seděl na zemi v prašné kobce a snažil se zavést inteligentní rozhovor s krysou, která okusovala kus chleba, toho celkem litoval. Inu, ta krysa nebyla zrovna zábavným společníkem...

"A jaký máš názor na globalizaci průmyslu? A mimoto, mám takové špatné tušení, že ten chleba byl pro mě." prohodil směrem k hlodavci. Tvor se na něj divně podíval a Christian neměl pochyb, že mu ta krysa naznačuje, že to nemá v hlavě zrovna v pořádku...

"Ty mluvíš s kočkami, ne krysami!" ozvalo se vesele. K neskutečnému překvapení zombíka lidský hlas. Někdo přišel za ním! Nemohl uvěřit vlastnímu štěstí, nesnášel samotu.

Naslouchal krokům, návštěvnice se podle všeho doopravdy blížila k jeho cele. Postava, která mu nakráčela do zorného pole mu byla povědomá. Ano, ta blondýnka byla i na ošetřovně. Jindy po pas dlouhé, třpytivě bílé vlasy měla svázané v drdolu, na nich stříbrnou korunku zdobenou rubíny, z čehož Christian usoudil, že má tu čest se setkat s královnou. V světlých, šelmovsky smaragdových očích kupodivu ani stopa po vyděšenosti, pouze trocha smutku. Takhle nádherné oči by neměly býti smutné. Co se jí asi přihodilo? A proč za mnou přišla, copak si neuvědomuje, že jsem nebezpečný?, přemítal mrtvý Saražan a kromě toho si povšiml ještě jednoho detailu- v ruce nesla klíče.

"Zdravím. Co vás přivádí ke kleci příšery?"

"Nic. Jen jsem si říkala, že se možná cítíš opuštěně, tak jsem ti přišla nabídnout, jestli nechceš jít nahoru. Nemusíš přece sedět ve vězení!" odpověděla. Ona...ona mně přišla osvobodit? Ale ne, to přece nemůžu přijmout- co když ztratím kontrolu a začnu se chovat jako ta...é... Rolo? Nechci ublížit svojí rodině, nikomu z nich! Jsou ke mně tolik laskaví, snaží se mne opět přivést k životu!

"Nikoli, bude bezpečnější, když zůstanu zde." odbyl ji proto. Elenis ho avšak srdečně ignorovala a neobvykle hbitě odemkla zámek na dveřích cely.

"Utrápíš se k smrti...tedy promiň, to byl jen obrat. Víš, jak dlouho může Callistovi a Vanesse trvat, než vynaleznou ten lék?" pokud jej vynaleznou., dodal v myšlenkách Christian. Přál si, přímo toužil, aby jeho srdce opět tlouklo. Chtěl zpátky svou paměť- ale o to mu ani tak nešlo. Truchlil spíše pro svůj život jako takový. Musel být před tím neuvěřitelně šťastný, měl kolem sebe tolik lidí, kteří ho mají rádi, někam patřil. Ještě teď by za každého ze Sarahských obětoval...existenci a byl si jist, že oni by položili své životy za něj.

"Vážně ne, děkuji. Já již nejsem bytost. A zombifikace je nakažlivá, opravdu bych byl nerad zabil například vás." odvětil.

"Vanessa si taky nestěžuje. A tykej mi, známe se opravdu dobře." ztrácela trpělivost Elenis a trhnutím otevřela mřížoidní dveře.

"A ostatní? Nebudou naštvaní, když jednoduše uteču? Máš povolené mě propustit?"

"Jsi tady vlastně dobrovolně, Rada Gamiérových nemá nic proti, můžeš si chodit kam chceš. Je to názor většiny a Callisto byl prostě přehlasován." vysvětlila královna. Christian musel uznat porážku a pomalu tedy šel za ní.

"A ten Callisto- kdo to je a proč mě tolik urputně nenávidí?" zeptal se po chvíli mlčení nešťastný zombie, zatím co procházeli hradem.

"Je to...počkat... vaše matky byly dvojčata a jeho otec byl vnukem tvého asi padesát krát ,pra´ dědečka, takže tvůj blízký bratranec, ale říkali jste si bratři. Mocný čaroděj, slavný revolucionář. A proti tobě asi nic nemá, jen zaprvé, Loro mu zničila život a Vanessu nemá taky moc v lásce, takže si vypěstoval něco jako kategorický odpor ke všemu, co je klidně jen trochu mrtvé a za druhé má špatnou náladu a za třetí si dává za vinu, že bez něj by jsi takhle neskončil."

"A Vanessa?"

"Zvláštní případ. Tvoje dobrá kamarádka, ale taky vládkyně zla a to dosti vážená, možná dokonce hlavní. Akorát že v poslední době, konkrétně od včerejška se snaží pomáhat kde může. Temná čarodějka, strašně mocná a hodně chytrá. Je to tvoje sestřenka, ale nepokrevní, nejste biologicky příbuzní."

"A kdo je vlastně Loro?"

"Kdysi si říkala Kiara a byla povoláním zlatokopka. Všichni věděli, že Callista- za kterého byla vdaná- jen využívá, tedy kromě něj, samozřejmě. Kupoval jí drahé dárky, chránil ji a doufala, že až ho zabijou, že něco zdědí. Ale místo toho zabili ji. Tak jí Callisto ze zoufalství vzkřísil a ona se přejmenovala a začala vraždit lidi. Dostala i tebe." objasnila Elenis a do hlasu se jí vkrádal vztek. Neskutečná kráva, ten Papoušek!

Blondýna a mrtvý král se zastavili u dveří, patrně vedoucích do věže. Mladá královna zlehka položila ruku na dřevo vchodu a dveře se samy otevřely, poznaly majitelku místnosti-či spíše bytu-za nimi. Vešla dovnitř.

"Smím dále?" tázal se Christian. Upíři přece nemohou projít přes cizí práh bez dovolení a on nechtěl riskovat, že by to u nemrtvých bylo stejně.

"Samozřejmě, tady bydlíme. Oba." přikývla zelenooká nelytijka. "Spolu." dodala, když z výrazu svého druha usoudila, že mu to není jasné.

První patro věže bylo nádherně zařízené. U stěny naproti dveřím plápolal krb, kolem něj mohutné knihovny plné nejrůznějších moudrých knih, mnohé psány jazyky tak starými, že to i Christian za živa měl problém přečíst (a to je co říct). Pár metrů před tím si hověla neméně masivní pohovka a několik neuspořádaných a zcela nezaškatulkovatelných křesel (která byla mimoto každé jiné). Pozornosti neunikl ani černý, chlupatý koberec, který se o to neustálými útěky vpravdě asi snažil. Po stěnách (po těch, které nezastínila zmíněná Christianova sbírka mnohdy létajících a vysoce nebezpečných knih) visely obrazy koní, ne vyjímečně podivně okřídlených a sem tam nějaký kreslený jednorožec.I když to byla jedna místnost, zlomek celého bytu a k tomu tak šílená, chaotická a nevkusná (až to bylo vkusné), nějak to připomínalo domov.

"Madilimin byt."

"Kdo je to Madilim?" ptal se nemrtvý zvědavě.

"No, technicky já, ale ne úplně. Trpím totiž rozdvojenou osobností a ta druhá si říká Madilim. Je to nájemná vražedkyně, ale vlastně nikoho nezabila. Dala se dobrovolně a na svůj návrh prohlásit za nesvéprávnou (aby se nemusela o nic starat) a jejím opatrovníkem jsi ty. Má tě moc ráda."

"A my dva jsme příbuzní?"

"Ne, ale skoro. Jsme manželé." sdělila mu Elenis jen tak mimochodem.

"Zajímavé. Mimoto jsi mi zapomněla prozradit, jak se vlastně jmenuješ ty."

"Elenis. Elenis Madilim Amelia I. Z Elsie Sarahská Star." odříkala své příšerně dlouhé jméno a upřela na něj tázavý pohled, jestli má ještě v záloze nějaký mrak otázek.

Mezitím, jinou část hradu ovládla dusná atmosféra. Hlavní sál, kterému jindy vévodí světoznámý mamutí stůl s velitelkami Rady Gamiérových v čele, byl vyklizen- po stolu ani památky a Elsiana, Mirghret a Annabethe se to také rozhodly raději jistit z dálky. Jediná, do sporu nijak nezatažená bytost se přímo třásla v rohu, ale jak tak bývá zvykem-sice jej zvali, ale nevšimli si, že dorazil.

"Lepší vrabec v hrsti, než-li orel na střeše. Navrhuji, aby byl omráčen, nebo jinak zpacifikován až do vynálezu léku." prohlásil jeden z oslnivého počtu celých tří členů schůze.

"Christian ale nemůže za to, že ti Loro dala kopačky." poznamenala nemrtvá černovláska z druhé strany místnosti.

"Ale...já si na něm nevylívám nenávist k vašemu odpornému druhu, zaviněnou krvavým rozchodem s Kiarou, to není pravda!" ohradilo se krystalium dotčeně.

"Potrefená husa se vždycky ozve."

"Neměl bych to být náhodou já, kdo tady říká přísloví?!"

"Callisto, drahý, VÍŠ, ŽE MNĚ ŠTVEŠ?!"

"Já tě alespoň nezradil." zasyčel revolucionář zraněně a zabodl do ní pohled plný výčitek.

Temná královna natáhla ruku a nad dlaní jí zasvítily plameny.

"Zkus si to." zvedl obočí návštěvník ze Země a kolem něj se zatřpytily štíty. Krychle světlé magie bezelstně poletovala na vzdálenost několika centimetrů od něj, stejně jako fiktivní- avšak stejně spalující- oheň připravena být vymrštěna k útoku.

"Tvé triky jsou levné, kouzla slabá. Věk je jen číslo, když přijde na moc, vedle mě jsi děcko, SENTIMENTALISTO!" osočila se na něj Vanessa a vznesla se do vzduchu. Její protivník učinil to samé, na znamení že tohle přece umí taky.

"Ve statistikách jsi v síle možná nade mnou, ale kdybychom se měli čestně a spravedlivě utkat, vyhrál bych." řekl starší z nich kysele. Anarďanka připlula těsně k němu.

"Ta lekce, kterou jsem ti uštědřila u Mikrovlnky života ti očividně nestačí." zašeptala a zákeřně ho srazila k zemi silným elektrickým zábleskem. Krystalium samozřejmě spadlo a syklo bolestí.

"Tohle...je...přesně...to...au...čemu...se...říká...au...nečestný...boj." zaúpěl Callisto a nepřítelkyně se vítězně pousmála.

"Mohla jsi ho zabít..." ozvalo se slabě a plaše z koutu místnosti, Lail byl právě proto zván- revolucionář rozuměl bílé magii, Nessa černé a zombíkům a mladý člen rodu Sarahských medicíně.

"No a?" opáčila nemrtvá naoko lhostejně. Věděla, že Lailova poznámka nebyla na místě. Měla na jeho bratrance celkem vztek, ale nikdy by mu neublížila- tedy neublížila nějak vážně, jak jinak. No, avšak nikomu neuškodí, když si bude myslet opak, ne? Ostatně, ani samotnému Callistovi ne.

"Schůze končí, jdu pracovat. Vám dvěma bych doporučila totéž." uzavřela to a přemístila se pryč.

Spravedlnost, nebo létající lenochod?

19. srpna 2013 v 12:44 | Kate Černobílá |  Ostatní dodatky k mým knihám
Tak. Po dlouhé době jsem začala psát další povídku, nebo spíše dodatek. Tohle je první část a ačkoli to možná kontrastuje se směšným a divným názvem, zaměření tohohle je úzce katastrofické. Hlavní "hrdinkou" je opět Maya Jangová, postava, kterou absolutně nesnáším, ale stejně mám tendenci ji cpát všude. A ano, střídání pohledu třetí osoby na první je zcela záměrné, doufám že se v tom vyznáte.
Provizorní pracovna nevšední úřednice byla vlastně mrak. Skvěle se to hodilo k tématice- odkud jinak odesílat mrtvé duše tam, kam patří, než z mraku? Každý druhý si nebe představuje jako velký mrak. Avšak tohle nebylo nebe a mnozí, kdo se tady ocitnou nebeský ráj ještě dlouho, někteří nikdy, neuvidí.

Proč tomu vůbec říkám "nebe"? Jen pro usnadnění systematiky, ani bytosti, které mají v popisu práce chránit magickou podstatu planety Saraha a všechny bytosti na ní vlastně nevěděly, jak tomu mají říkat. Shodli se na názvu "Země mrtvých", protože věřte nevěřte, živí tam mockrát nezabloudíte.

Pak by vás taky odsud mohli poslat pěkně zpátky dolů, ať jste duchem- duchem na omezený čas, nebo duchem navždy, podle důvodu, proč vás odeslali zrovna tam. To se stávalo většinou členům jistých rodů, člověku s akutními nevyřešenými záležitostmi, nebo pokud výslovně požádáte o proměnu v ducha.

Ale ne každý by měl správně dostat na vybranou. Moudré, prastaré, vesměs všehoznalé bytosti měly opět velké dilema- jak pojmenovat trochu méně luxusní místo pro duše bývalých obyvatel Sarahy, když velice originální název "Země mrtvých" už vyplýtvaly? Někdo navrhl "Země ještě mrtvějších" a kupodivu se ten blábol ujal. Ne, ti, které tam pošlou, nejsou o nic více mrtví, než ti druzí- pouze si to podle veřejného mínění mnohem více zaslouží. Končí tam totiž vrazi, tyranští vládci a obecně notoričtí týrači všeho živého, plus občas nějaký ten hyenoidní podvodník a pár "v celku neškodných" narušitelů přírodního pořádku. Většina tam ale nezůstane na věky věků, tahle variace pekla by se totiž dala charakterizovat jako polepšovna a pokud si "odsedíte" trest a budete upřímně litovat toho, co jste provedli, v úslužné snaze konat pouze dobro, dostanete druhou šanci- a pokud se vám opravdu povede se znovu narodit a žít mírumilovně a v úctě k životu a přírodě, jednoduše vás tam nepošlou zpátky.

Nenechte se ale mýlit. Ne všechno jde prominout trestem, lítostí a dobrými skutky. Pokud vůbec, ale ani trochu ničeho nelitujete, nepočítejte s tím, že vás od tamtud někdy pustí. A ani bytosti, kterým zlo poleptalo mozek k nepoznání a nepřejí si nic jiného, než pokračovat v tom, za co je tam odsoudili (a že to v těhle případech většinou bylo osnování apokalypsy nebo vyvražďování v řádu desítek bytostí) právem nečekají milost. A pak je ještě jedna skupina, nejméně zastoupená, která si bez vyjímky odnáší poukaz na věčný pobyt v tom nehostinném, smradlavém, hnusném místě plném zkázy. Na přání Rady Gamiérových porušitelé Úmluvy jejich rodiny.

Ona ta Úmluva je skrz na skrz dobrá věc, nezlomitelné kouzlo, fungující pouze na pokrevní členy rodu Sarahsko-Gamiére. Její funkce tkví v tom, že zabraňuje zmíněné rodince povraždit se navzájem. Říká totiž něco v tom smyslu, že kdo zabije svého příbuzného, okamžitě zemře také, jeho duch bude vykázán z hradu a věčnost stráví v pekelných mukách, kde jinde než v pekle.

A právě tahle smlouva teď způsobila zarmoucený výraz v podivuhodně mladé tváři staré Vládkyně míru a slzy, řinoucí se z jejích očí. Nebo ne, na Úmluvu to neházejme. Moudrou strážkyni mrtvých, která měla za úkol právě rozesílat duše na správná místa rozhodilo něco mnohem, mnohem banálnějšího. Někdo mnohem banálnější. Mělo jí to napadnout, že kněžka černé magie, vydávající se za Vládkyni míru šije pikle a informace od ní si ověřit!

Ale bláhová Rachel to neudělala. Nicolletino vítězství, její chyba! Velká chyba! Svědomí ochránkyně pořádku vřelo. Stačil jeden přehmat, jeden její bývalou učednicí zmanipulovaný soud a nevinný člověk navždy odeslán byl do Země ještě mrtvějších, zatímco mnohonásobný vrah a ještě k tomu porušitel Úmluvy byl nenávratně propuštěn. Modrovlasá žena pořád plakala. V životě (no, teď už sice technicky smrti) udělala hodně chyb, ale tenhle krvavý justiční omyl byl posledním hřebíčkem rakve. Musela s tím něco udělat, nebo se utrápí ke konci své existence a nejenom- pomyslete na toho chudáka a toho vraha, spravedlnost musí být!

Naštěstí nebyla jediná, kdo sdílel tenhle věru libý názor. Rada Gamiérových zuřila! Nikk Starová se sice radovala, ale čím více konečný viník situace vískal, tím urputněji mával na nasupené Sarahské rudou vlajkou a ti se přirozeně naštvali ještě více. Na klidu jim nepřidalo kromě principu i křivda napáchaná na Christianovi Sarahském, dožadovali se jeho propuštění, ba byli málem ochotni pro něj do pekla jít a odvést si ho odtamdud vlastnoručně.

Tedy, slovo "málem" není moc na místě... uběhlo již pěkných pár měsíců, co se jeho všemožní příbuzní snažili všemožnými způsoby dostat se do Země mrtvých. Do dneška nikoho ale nenapadlo, že je tady ještě jeden mocný spojenec, co je tam dostane expresně jen proto, aby napravil patálii, kterou sám spískal. Ale teď už to ví...vyslali tu nejpovolanější velvyslankyni...na "návštěvu" za Rachel. Avšak napřed...

Spravedlnost, nebo létající lenochod?

Ách, klid! Jak je příjemné, žít si v klidu a míru! Slepice už sice dávno povykovaly, ale mně se ještě vstávat nechtělo. Otočila jsem se na druhý bok, zavrtala se do polštáře a zavřela ještě na chvíli oči. Můžu si to dovolit, ne ne, dnes žádné zachraňování světa nebude...

Vlastně mi už dávali pokoj půl roku. Naposledy jsem musela provětrat nóbl šaty, vystrčit nos z domu a nastoupit do kočáru na hrad kvůli pohřbu Christiana a Elenis, zemřeli dokonce ve stejný den- královnu zamordovala její kapku zlotřilá sestřička Nikki a ten otrava- tomu sice nebudete věřit, ale obětoval se. Sice nejen za Theodora, kterému tím, že vědomě nakráčel do cesty letícímu šípu zachránil život přímo, ale spíše ten sobec myslel na ostatní Sarahské, účel to ale splnilo. Andrey, který vystřelil se mrtvý skácel k zemi taky a o to tady šlo. Jenže to skončilo přece jen trochu tragicky, Nikki zamíchala kartami a je po tom modrookém pitomečkovi navěky, dokonce ani nestraší jako duch, zavřeli ho do pekla.

Tady, v mé rodné vesnici šel čas tak krásně pomalu! Možná to bylo tím, že jsem si zastavila stárnutí, však víte, protože i za padesát let mě mohou zavolat, abych nakopala nějakým padouchům zadky a s chodítkem a naslouchátky bych možná ztratila na efektu.

Shi-Shi mi taky dává svátek, což je pro mě velké plus, tygrošakalky jsou za normálních podmínek tak otravné a co teprve když vám dávají úkoly-no k nesnesení! Jediný, kdo mně ještě otravuje je překvapivě Lail. Ne, že bychom se nějak vídali, ale celkem smysluplně si dopisujeme. Zrovna teď mi na stole leželo asi tak půl třetího pergamenu (ano, ti neandrtálci ještě vedou pergamen), kde mi jistě nadšeně líčí, co se kde přihodilo a vyptává se na mé zdraví a jestli je u mě něco nového, samozřejmě taky asi po padesáté navrhuje, že bychom se mohli sejít. Nevím to jistě, protože to raději ani nečtu. Odpovídám stejně pořád to samé:

Milý Laile,

Hmm. Nemám čas, celý týden si musím mýt vlasy a příští týden čistit židle.

Měj se,

Maya

Myslíte, že mu to jednou dojde?

Jednoduše jsem si prostě myslela, že je to za mnou. Jenže to jsem to asi zakřikla.

"Mayo? Ahoj! Promiň, že tě budím, já jen...potřebuji tě na jednu výpravu-"

"-za záchranou světa?! Nejdu!" odsekla jsem důvěrně známému hlasu ještě v polospánku, aniž bych se otočila a opravdu si ověřila, jak mám přesné halucinace.

"Ne, chci zachránit Christiana. On za nic nemůže a Rachel říkala, že existuje možnost, jak to napravit! Sama to ale nezvládnu!" žadonila nadále.

"Hele, asi ti to ušlo, ale ty jsi taky mrtvá!" zamumlala jsem.

"Ano, jsem duch. A proto není takové nebezpečí, že mise selhá, než jakému by nás rada vystavila, kdyby poslala někoho živého." objasnila Elenis. Otočila jsem se čelem k ní a otevřela oči.

Zklamání. Očekávala jsem, že bude světélkovat, nebo že alespoň celá zešedla, ale nic. Pořád to byla ta modelkoidní blondýna se svítivě zelenýma očima jako za živa, akorát že občas zablikala. A také asi umí procházet zdí, což vysvětluje ten zanedbatelný dotaz, jak se sem zatroleně dostala!

"ALE JÁ JSEM ŽIVÁ!" vyjela jsem nasupeně.

"Máš to v popisu práce, ne? Tak pojď, pamatuješ před osmnácti lety, ne? Prosím, pokud budu nucena, zachovám se stejně!"

No, to byla od ní dosti podpásovka. Tehdy jsem totiž zarputile odmítala pomoct její rodině, tak mě prostě omráčila a unesla. Praštila mě rukojetí dýky (v dýkách se totiž ona vyzná) do hlavy a probudila jsem se na voze, který mě odvážel směr dobrodružství. Ble, já dobrodružství tolik nesnáším!

"Fajn, tak tedy jdu." zabručela jsem a proklínala osud.

….....................................................................................................................................

Tak tedy byla Maya Jangová opět nucena něco zachraňovat. Posmrtný klid Christiana Sarahského, pověst a psychiku Rachel a v principu i spravedlnost. Nevím, jak to dopadne, avšak jedno bylo jisté- vůbec, ale vůbec se jí do toho nechtělo.

Vládkyně míru si osušila slzy. Musí se vzchopit a hrát si zase na důstojnou, ignorovat fakt, že šest měsíců probrečela. Přece, v životě udělala i hodně dobrých věcí, takže když teď napraví tohle pochybení, snad byla trochu světu užitečná, ne? Povídá se o ní, že si hledí jen a jen práce- že na nic jiného, než na jiné nemyslí. Že ani nemá city a význam slovního spojení "soukromý život" jí uniká. A byla to pravda, tedy, ne úplná.

Rachel city měla. Sice je dobře skrývala, ale v hloubi duše ji to trápilo. Byla na světě tisíc let a po té, až dokončí svůj díl práce s mrtvými si může vybrat odměnu za pečlivou službu mírovládkyně, druhý život a v jejím případě...návrat do práce na samotné Saraže. Přemítala, jestli si za tu dobu stihla najít nějaké přátele. Chladnou odpovědí její paměti bylo "ne". Nikdy se přes všechnu tu práci ani nestihla zamilovat, natož mít rodinu. To ji také trápilo, její zaměstnání jí bylo životem - a teď začala selhávat i v něm!

Když přemisťovadlo přeneslo dvě mladé ženy, jednu živou a ducha na mrak, modrovláska si trochu oddechla. Zaměřila pohled napřed na na duchyni, jejíž ačkoli mrtvé, přesto výrazné světle smaragdové oči svítily odhodláním a po té na dívku s tmavými, vlnitými vlasy, tmavší pletí a hnědýma očima, která připomínala vyplašenost samu.

"Maya Jangová? Je to pravda? To je splněný sen! Mohla bych vás pak požádat o autogram?" nadchla se i přesto nejstarší z nich. Díky pár záchranám světa získala obyvatelka vesnice I-mio v jistých kruzích (nejmocnějších bytostí, konkrétně) něco, čemu by se dalo říkat sláva, neopodstatněný respekt a nesmyslný obdiv. Byla tak slavná, že se o ní doslechli dokonce i takoví nesnesitelní workoholici- kteří ani nečtou noviny- jako byla Rachel.

"Jo." pokrčila rameny prostě dotázaná.

"Přemístíte nás tedy do Země ještě mrtvějších?"

"Ale pak tam v tom případě zůstanete navždy. Nemůže tam jít bez někoho, kdo to tam dobře zná, nepřežily by jste." vysvětlila mírovládkyně. Maya polkla naprázdno. To není fér! O tom, že tam boudou muset jít, nepadlo ani slovo! Kdyby to věděla, ani by sem nelezla a ducha naštvané královny by zavřela třeba do vysavače.

Elenis se také zarazila. No, měla v plánu si jen tak napochodovat do něčeho, jako je peklo, otravovat duše nejhorších zločinců v dějinách popisem Christiana, zda-li ho neviděli a doufat, že ji mezitím něco nezlikviduje úplně. Maya hrála v jejím plán roli zálohy s magickými schopnostmi, která nějakými čáry máry zažene příležitostné útočníky (neboť počítala, že s dýkami a mrštností díru do světa protentokrát neudělá, i když pro jistotu si pár oblíbených zbraní- kterých se mohou duchové dotýkat- vzala). Hold, byla celkem naivní.

"Naštěstí ne každému, kdo se odtamtud dostal, už skončil trest. Někteří si druhou část potrestání odpykávají jako duchové mezi živými- a takoví jsou zavázáni kdykoli pomoct. Věděla bych o někom, kdo zná Zemi ještě mrtvějších jako své boty a jeho srdce patří dobru." prohlásila ochránkyně mrtvých a pokynula rukou k prázdnému místu vedle Mayi.

….....................................................................................................................................

Nevěděla jsem přesně, koho tím myslí, ale měla jsem takové špatné tušení, že tohle dobře neskončí...

Ach jo. Mé nejhorší předtuchy se naplnily. Uznejte, kdo ještě chybí k mému totálnímu mentálnímu zhroucení? Několik vteřin poté, co jej Rachel vyvolala, se doopravdy zjevil. Světlé vlasy jako obvykle ležérně rozcuchané do všech směrů, černo-rudé oči výstavně znuděné, v krásné tváři nezúčastněný úšklebek, oblečen v černém, cestovním plášti. Demetrimu to jako vždycky moc slušelo, ale upřímně- byla jsem asi tak nadšená, že ho vidím, jako slon, do kterého trefil blesk.

Bývalý vládce zla se korektně uklonil.

"Rachel, jistě mne v tuhle neangorskou noční dobu voláte proto, že máte pro mě nějaký neodkladný úkol."

"Ano, Demetri. Budeš průvodcem a ochráncem výpravy pro záchranu Christiana Sarahského." oznámila Vládkyně míru prostě.

"Prosím, to ne! Neposílejte mně tam zpátky, vždyť sekám latinu, chovám se jako světec, plním každičký úkol, ale prosím! Já tam už nechci... PROSÍM!" chytl hysterický záchvat prastarý král, div že na kolenou neklečel. To je to tam vážně tak děsné? Tý jo, to už se teda vážně těším...

"Klid, nezůstaneš tam, pouze budeš upozorňovat ostatní členy výpravy na nástrahy a pak se zase vrátíš." uklidňovala ho Rachel mírně s laskavým úsměvem.

"Tak dobře... řekněte jim, ať si vezmou do ruky svíčku, pochodeň, nebo cokoli, co svítí. Ať chvíli zapomenou na angličtinu, protože mezi trestanci tam se používá specifické nářečí. Ještě ať nikomu nevěří, s nikým nemluví, nepokoušejí se bojovat a drží se za mnou."

Svíčky? Nářečí? A dýchat můžeme? Řeknu vám, tahle "dovolená" se mi líbila čím dál méně...

"Otevírám bránu. Nechť jsou k vám angorky milostivy!" nadechla se modrovlasá žena a hádejte co, opět nás nechala zmizet.

Katastrofický konec- část III., druhá polovina

4. srpna 2013 v 14:05 | Kate Černobílá |  Katastrofický konec
Opět varuji, tohle není pro slabé povahy. Pravda, možná jsem to trochu přehnala. Vypadá to docela složitě, ale je to vlastně primitivní, jen trochu chaotická část povídky. Doufám, že se vám to bude líbit.


O hodinu později v rezidenci "dobra" neměl pořád nikdo o zradě ve svém středu sebemenší potuchy.

"Útok musí být rychlý a překvapivý. Ne frontální a vlastně vůbec ne...útočný. Loro se musí o tom, že na ni někdo útočí dozvědět až v tom momentě, kdy jí někdo utne hlavu a její armáda se promění v mrak. Nesmí to tak vypadat. Vanessa se zneviditelní a nastraží ten svůj vynález. Po té ho odpálí, a rychle se přemístí pryč. Mezitím já, Callisto a Madilim zabavíme Papouška a to jednoduše..." vysvětloval Saražan.

"Pokud myslíš na to, na co myslím já..."

"...dokonale by jí to zmátlo..."

"...měli bychom taktickou výhodu." uzavřel to starý revolucionář sebejistě. To musí vyjít! Měli nad ní vážně výhodu a přece není možné...není možné, aby to nevyšlo!

….....................................................................................................................................

Sup poslušně polkl, ačkoli se značnou nechutí. Seděl na bidýlku a jistě proklínal, že Kiara nechodila do školy, jinak by totiž věděla, že ptákům šperky k jídlu jednoduše moc nesvědčí.

Mladičká, ale na druhou stranu zákeřná rusovláska se usmála. Už stihla zkrmit náušnice, ve kterých se třpytily pravé sněhové vločky, to sice, také několik rubínových náramků jistě, ale křišťálová kulička, ve které se leskla noční obloha, jí pořád ještě zdobila na zlatém náhrdelníku krk. Ten přívěsek si ráčila nechat až do osudné chvíle. Chtěla vidět, jak hvězdy pohasínají souběžně s jiskrou v modrých očích jisté osoby. A pak ten kus kamene naservíruje ubohému opeřenci, nemějte strach.

Z myšlenek ji vyrušil skřípot dveří. Otočila se a nemohla uvěřit svému štěstí- sup se brzy dočká, brzy.

Pohled mladého, pohledného muže překypoval sebevědomím. To sice Loro přes temné sluneční brýle nemohla vidět, ale za to mohla pozorovat, že na rozdíl od minulého "návštěvníka", tahle bytost se nezalekla, to vážně ne. Kráčel hrdě, nadřazeně, ve světě, kde jej nic neohrozí. Černé, téměř po ramena dlouhé vlasy dokonale učesané, na nich typický klobouk. Ležérně elegantní kožená bunda (z umělé kůže, co jste si mysleli?!) a tmavé džíny také neprozrazovaly, že by byl tenhle člověk oblečen jako na popravu. Také že nebyl. Přicházel vyhrát.

"Klidně nadále muč toho supa, jsem zde jen na skok, nemusíš si mně vůbec všímat, Kiarko." prohodil směrem ke královně nezúčastněně a nechal se bez sebemenší emoce obklíčit strážemi. Jeden zombík v dlouhé kápi se ploužil až příliš rovně, avšak si své chyby brzy všiml a zapojil se do davu.

"Ahoj, Callisto. Přišel jsi mně navštívit?"

"Tebe nikoli, toho slona." mávl rukou, jako by to snad nebylo jasné. Zombice se otočila prudce za sebe, kde nějakého slona vidí. To poskytlo opravdu dokonalou příležitost, aby si bytost začala potichu něco notovat a nikdo si tudíž nepovšiml, když se jeden zombík ze stráže otočil k druhému a napomenul ho, že drží špatně zbraň.

"Tu písničku neznám."

"Já také ne." odvětil bezděčně Callisto, nebo alespoň...

"Přišel jsi dělat ze mě idiota?"

"Jak jsi to uhádla? A já naivně myslel, že má mise zůstane v utajení. Krutý světe!" rozhodil ruce a zaklonil hlavu melodramaticky k obloze.

"To je vážně směšné! Proč tu jsi?! Elektrický paralyzér na něj, však ty budeš zpívat!"

"Proč ne." přikývl a začal si bezstarostně prozpěvovat. No tak, Nesso...pospěš si...než mě donutí stepovat...sice máme v záloze ještě velké překvapení k vyvedení Loro z míry, ale já mám svou důstojnost!

Zvonivý zvuk naplnil tunel. Důstojná černovláska, šířivší strach položila předmět na podlahu jeskyně a vylovila jen tak z prostoru skrytou teletrepku.

"Drahý generále Miskochode, CO MÁTE ZASE ZA PROBLÉM?!" štěkla k ubohému živočichu, jenž přenášel její hlas do domovské dimenze. Neobtěžovala se s hlasitostí, ostatně, ke zdi magií přišpendlené stráže se nezmohly na nic nebezpečnějšího, než se bezmocně vrtět.

"Má paní...vaše veličenstvo...-"

"O co jde?! Voláš mi, abys mi oznámil, že vše jde podle plánu?"

"Ano, samozřejmě...tedy ne...nám se ta flotila...my jsme ty lodě...my je zatím nenašli." pípl vrchní generál anardských vojsk. Vanessa toho měla po krk, jak někdo může být tak tupý?! Vždyť jim zadala úkol hodný pravidelného návštěvníka mateřské školy, zadala jim kurs, souřadnice, vybavila je kouzly, mapou-vším! Lodičky jsou u červeného čtverečku, najděte lodičky!, přesně takhle si královna připadala. A ti idioti beztak pluli ke žlutému kolečku!

"Máte mapu, Miskochode! Flotila Barev byla lokalizována! Je to legenda, s těmi loděmi ovládneme celé moře, chápete-proto je musíme mít! BLBEČKU! Na té mapě jsem vám místo, kde by jste je měli pravděpodobně dohnat barevně zakroužkovala, jste barvoslepý?! A fofrem, než je ukořistí Saraha, to by ještě chybělo!Jak je na tom jejich flotila?"

"Já tu mapu ztratil...ale zapamatoval jsem si to a plujeme k modrému trojúhelníku, jak jste řekla-"

"ALE JÁ ŘEKLA K ČERVENÉMU ČTVERCI! No, povídej- jak jsou na tom Saražané?" polkla Nessa desítky nadávek a místo toho se těšila, až se Christianovi vysměje do tváře, že u kořisti bude první...

"Já...é...promiňte, má paní, má královno- mám pocit, že...že...ž-žže právě přebírají vládu nad lodí... ÁÁÁ, PROSÍM, NEUBLIŽUJTE MI!"

"Jdu tam, ty neschopný, kuřecí mozku." usoudila nutnost zákroku znuděně a mezidimenzionálně se přemístila pryč, aniž by si připomněla slib, který dala, výbušnina na zemi, neodpálená.

"Co?" podivila se mezitím tak trochu jiná vládkyně. Poskok opět stiskl tlačítko na elektrickém zařízení, které mělo dát pořádnou elektrickou ránu všemu, co se vyskytlo blíže, než metr a...nic. Krystalium ani nepíplo, natož aby se zhroutilo v křečích, jak by správně takhle elekriko-citlivá bytost měla zareagovat. Dokonce se mu po tváři rozlil povýšený úsměv.

"Došly ti lepší triky? Nyní se vzdej, než dojde na magii." navrhl ležérně. Jedna z maskovaných postav vyběhla a něco pošeptala své paní do ucha.

"No jo, že mně to nenapadlo! Přineste šeřík!" zavelela Loro.

"Ale to přece není potřeba...já jsem zde, pokud by jste měla nějaké pochybnosti o možné záměně." ozvalo se za ní kultivovaně a s arogancí v hlase. Nikdo netušil jak se tam vzal, ale stál tam. Kdyby zombice Christiana neznala, myslela by si, že se Callistovi povedlo naklonovat sám sebe a půjčil tomu klonu to nej-středověk-napodobující oblečení, jaké jen dokázal vyčarovat. Stejné nádherně modré oči, stejné neskutečně černé vlasy, stejné krásné rysy v obličeji, oba štíhlí a vzhledem ke své dimenzi i dobře a draze oblékaní. Na první pohled měli i podobnou povahu- oba měli sklony k aroganci, jízlivosti, narcisizmu a záviděníhodnou inteligenci (spíše genialitu) a sentimentalitu. Loro neznala tak dobře Christiana, ale Callisto byl ten nejsentimentálnější citlivka ze všech vrahů pod sluncem. Uměla si dobře představit, že by se ti dva vyměnili, aby ji zmátli- jako dvojčata, dokonce i hlasy měli podobné a používali stejnou kultivovanou mluvu, která jí tolik lezla na nervy.

"Ahoj, Callisto! Jste prozrazeni, došlo mi to! Váš plán nevyšel!" otočila se nemrtvá a zvesela pozdravila.

"Ale vyšel...zatím co ze sebe Christian dělal šaška, jsi ty ztratila půl hodiny času. Kdyby ti to záhadný, maskovaný zrádce, jehož totožnost samozřejmě znám, neprozradil, byli bychom ochotni hrát tohle divadýlko a času bychom získali ještě více. Kde je Vanessa? Je to již chvíle, co necítím její přítomnost!"

"Zradila vás!" pošklebovala se Loro.

"Nezradila. Vanessa...ona prostě taková je. Věřím, že ti opravdu chtěla pomoct, Callisto, avšak našla něco, co pro ní je důležitější, než ty. Možná se ještě vrátí..." pronesl smutně jeho bratr a Callistovy oči, dosud s veselým výrazem prozatímního vítězství, potemněly smutkem.

"To je dojemný, ale co byl teda ten váš plán? Unudit mně k smrti? Vydávat se jeden za druhého a pak říct ,baf´, až se to provalí? Nezájem, jste ubozí."

"Plán B." ignoroval Loro Saražan.

"My nějaký máme?" Měli jsme úžasný plán, ale v něm měla hrát hlavní roli Vanessa. Něco důležitějšího, než jsem já? Co by pro ni mohlo být tak důležité? Všechno! Beztak jsem pro ni neznamenal absolutně nic a to jsem si myslel, že jsme přátelé... Měl bych se odnaučit věřit nemrtvým. Žádná Vanessa a žádná Loro, všichni jsou stejní. Krutí, zkažení a bezcitní.

"Netuším. Chtěl jsem to jen zkusit." pokrčil rameny mimozemšťan. Chvíli bylo ticho. Tuhle šachovou partii prohráli, ztratili věže i střelce a nepřítel jim dal šach mat.

"Asi bychom se měli poroučet." uzavřel to revolucionář, čímž vlastně důstojně naznačil, že jedinou nadějí je ústup, či spíše rovnou útěk.

"Ne tak zhurta... na ně!" přikázala královna zombíků směrem ke strážím. Napřed očividně žádná nebyla s to se pohnout. Co? Oni se snad bojí! Pak Buwitreová mrkla a zničeho nic všechny ležely na zemi, očividně s hlavami ne zrovna na krcích. Tedy kromě jediné postavy v kápi. Královna si oddychla, myslela si už, že ta záhadná "infekce" postihla celou její armádu...

"Mrkla jsi. Dala jsi mi přesně tisícinu sekundy času a to se trestá! Sentimentalistko!" zahnala pocit úlevy Madilim a sundala si kápi, tasíc zkrvavenou dýku. Aha., napadloLoro. Bude tak rychlá i po proměně v zombíka? To by se mi mohlo hodit.

"Skvělé. A nyní, zmizíme." rozhodl Callisto. Ale to nevěděl, že se jeho úhlavní nepřítelkyně ještě zdaleka nevzdala...

Zrzka vyrazila vpřed, čímž velice překvapila všechny zúčastněné. Ladně skočila, zuby zvířecky vyceněné. Neposkytla nikomu příležitost k obraně a než se stačily zbylé dvě bytosti vůbec hnout, držela mladého krále pod krkem a přímo...nezdravě se usmívala, pořád odhalujíc bělostný chrup, takže vypadala patrně kapku děsivě. Christian věděl, co s ním zamýšlí a věru, vypadalo to s ním bledě. Nemohl se nijak bránit, když šlo o fyzickou sílu, byl souboj s Loro jako box šváb versus slon a Saražan se poprvé v životě cítil být spíše tím švábem...

"Nech ho být!" zavrčela nájemná vražedkyně.

"Také si myslím...víš, to jak mně držíš není zrovna příjemné, nemohu dýchat." přidal se její druh.

"Ty půjdeš na řadu příště a ty tam, přestaň, nebude to fungovat. Mám štíty!" zvolala záporačka po Madilim a otočila hlavu ke Callistovi, který mumlal nějaké kouzelné formule a shromažďoval magickou sílu pro útok.

"Vítej mezi námi, Christiane!" zasmála se Kiara, vyhrnula rukáv vypůjčené kožené bundy, přitáhla si paži své oběti na úroveň úst a kousla. Mladý aristokrat se celou vůlí soustředil zachovat si hrdost a nevyjeknout bolestí. Když ho Loro konečně pustila, více než fyzická bolest a mohutné krvácení z rány na předloktí mu dělaly starost jiné následky...následky jedu...

Katastrofický konec- část III., první polovina

4. srpna 2013 v 13:58 | Kate Černobílá |  Katastrofický konec
Nakonec jsem se rozhodla, že Katastrofický konec bude poněkud delší, než jsem si nejprve myslela. Tahle část nepatří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy napsala, no ale udělajte si názor sami. Dobrovolně jsem tuhle část rozdělila na dvě poloviny, neboť necelých deset stránek by mi blog.cz neuznal, ani kdybych se rozkrájela. Děkuji za komentáře.
"No, takže vidíš, jak to dopadlo. Pořád si ještě chceš zahrávat s přírodou?" zavrčela na pohled mladá, černovlasá žena, naprosto přešla poslední obrázek, o kterém se nechtěla zmiňovat a upřela na nepřítele své černo-rudé oči.

Ostatní neznali obsah jejich rozhovorů, ani místa, která pomocí schopností vládkyně zla sledovali, nevěděli tudíž zhola nic a tak jim ta věta ani nepřipadala moc divná.

"Nikoli...vážně asi ne." opětoval jí pohled a nenápadně na ní mrkl, na znamení, že tedy tajemství zůstane tajemstvím a doufal, že to ušlo jak bystrým nelytiím, tak jeho dceři a kočce Matalino, která byla absolutně nad věcí a jen si kolem poletovala, v srsti nápis "Netrpělivost".

"Hodláme zde ještě postávat dlouho, či máme na práci válečné záležitosti?" přerušil jejich rozhovor Christian a v pocitech se zcela shodoval s kočkou. Netrpělivost, to vystihla.

"Odbylo již půl páté ráno?" zeptal se Callisto, naprosto ignorujíc svého bratra. V zástinu noční oblohy se začínalo objevovat ranní, vycházející slunce.

"Dávno." vrčela Madilim, což dalo všem odpověď na královnin divný výraz, postrádající totiž její obvyklý klid, přemýšlivost a rozum.

"Přemístíme se?"

"Ne, já se chci projet pojízdnou krabicí! Prosím, prosím!" škemrala druhé já Elenis a naléhavě ukazovala na zlaté Ferrari opodál. Alena převrátila oči. Věděla, že se "nájemná vražedkyně" ráda chová nevyzpytatelně a pak se v soukromí baví na účet těch, kteří ji kvůli tomu považují za mentálně zaostalou (protože má ve zvyku ehm...přehánět) a ráda zkouší nové dopravní prostředky, ale kdyby věděla do čeho se žene (respektive že Callistovy řidičské schopnosti dosahují úrovně mladé fretky)...

"Pardón, ale já, mí milí drazí, DO TÉ KRABICE NEVLEZU! Uvidíme se u vašeho hradu." distancovala se Nessa, puf, a byla pryč.

Zbylá pětice bytostí se odebrala k autu. Matalino se uvelebila pod sedadlem, Catherine spolkla pět cucavých bonbónů najednou a Madilim zavýskla, usazená na střeše. Jediný Christian s trochu obezřetným výrazem neudělal nic zvláštního, jen bylo slyšet, jak se tiše modlí k angorkám.

O tři hodiny později, rezidence Carterových, Chicago, Sunny Hils

"Ju-chů! I když, koně mají větší styl a já jsem mnohem, mnohem rychlejší!" zhodnotila sarahská královna situaci, jakmile auto zastavilo před obrovským domem.

"Souhlasím. Koně...nezpůsobují...takovou...nevolnost." přitakal její manžel a snažil se nadechnout čistého vzduchu. Neúspěšně. Jak by řekl Callisto, všude dobře, doma nejlépe. Již se těším domů, na Saraže máme čistší vzduch a méně plechové koně., zkritizoval si ve své hlavě.

"Co ti pozemšťané všechno nevymyslí? Nahradit kouzla...plechem a ropou. Kdo to kdy viděl? Architekturu mají také hůře než zastaralou- tomuhle že říkají hrad? Neskutečné BARBARSTVÍ!" přisadila si Vanessa, nedočkavě přešlapující u brány, jako by snad svému dlouholetému (ne)příteli četla myšlenky.

"Tohle není hrad, ale rezidence. Nejmodernější, nejdražší, nejstylovější. Stará tři sta padesát let a pořád zánovní." opravil ji Callisto trochu dotčeně.

"Měli by jste bydlet na hradě. Tak se to dělává-chcete respekt? Postavte si hrad." zapojil se Christian, jakmile byl schopen důstojné mluvy.

"Tohle je planeta Země. Chcete respekt? Postavte si supermoderní rezidenci. Hold ne každý z nás vyrůstal na té samé planetě."

"A vy tři máte být geniální mozky? Nejmocnější bytost Sarahy a vychytralá královna, nejmocnější bytost Země a slavný vůdce revoluce a král nejproslulejšího impéria, znám svou inteligencí... nedošlo vám, že tímhle nic nevyřešíte?! Jste tady, aby jste dali hlavy dohromady a porazili Loro ne, aby jste se hádali, kde by měl ten druhý bydlet!" zasáhla Alena a tři bytosti utichly, dva z nich z provinilým výrazem, třetí neměla daleko k tomu, aby se na celé kolo rozesmála.

"Omlouváme se. Válečná porada? Svolej svou smečku, Callisto."

O deset minut později, po té, co se všichni mezi sebou přivítali a náležitě se pohádali, se celá smečka, nyní zváni "Sarahsko-Carterovi a potutelně se tvářící Vanessa", pro zkratku "S-CaV" vměstnala do kuchyně. Jakmile se ostatním podařilo odehnat návštěvníky od neodkladného průzkumu elektrických spotřebičů, první fáze porady byla v plném proudu.

"Má někdo nějaký návrh?" ujal se velení král ze vzdálené dimenze. Asi deset bytostí se poslušně přihlásilo.

"Nikdo? Tak vyvolávám...hmm...třeba sebe. Mám dokonalý plán..."

Půl hodiny uběhlo jako nic a Christian dále žvanil, fáze "sáhodlouhé plané žvásty" se vesele rozjížděla, po pár minutách dokonce pár z účastníků usnulo.

"...tak, cože říkáte? Prosím, upřímně, kritika zatím nikoho nezabila a já nemám absolutně žádné důvody býti první."

"Pochopil ho někdo?" zeptala se Madilim se zdviženým obočím.

"Já...trochu. Avšak našel jsem tam mnoho podstatných chyb..." nadechoval se vlastník pozemku.

"NE! Máš laboratoř?" zachránila všechny před unuděním k smrti Nessa a ulpěla pohledem na Callistovi.

"Ano...pokud myslíš na to, na co já, tak je to úžasný nápad..."

"...nápad hodný čokoládového slona!" dořekla náhodná členka smečky, dnes čirou náhodou s účesem ve tvaru televize.

"Čokoládového? Šílíte? Skořicového slona!"

"Nesnáším skořici!" odfrkla si Madilim a málem rozpoutala čtvrtou světovou válku, nebo spíše třetí, vezme-li to na poměry její domovské planety.

Fáze dvě započala a to ještě těsně před tím, než nějaký inteligent hodil po královně dózu zmiňovaného koření, ta mu to oplatila, a kdyby neměla polovina z nich dost rozumu, vzduchem by za chvíli létaly žirafy,

"Zadržte! Vanessa a Callisto na něco přišli. Aproximativně, irelevantně, sloniti." povzdechl si Chriss žárlivě, že nemohl říct vlastní jméno. Páté kolo u vozu. Doufal, že pro něj mají alespoň rozhodující roli, v tom svém řešení, jinak hrozí, že dezertuje na stranu sám sebe, tam bude alespoň autorem všech převratných návrhů jen on.

"Dokážu s jeho pomocí vyrobit něco jako bombu, která zničí všechny zombie v oblasti pěti kilometrů od epicentra výbuchu. Potřebuji jeho pomoc, protože v určité fázi se k tomu nesmím ani přiblížit, nechci SKONČIT PROMĚNĚNÁ NEZVRATNĚ V MRAK!"

"Avšak pokud to máme odpálit v blízkosti Loro a její armády, potřebujeme někoho, kdo odláká pozornost. A na to se zase hlásím já. Dokonce vím jak." vnucoval se Christian, avšak tentokrát to ani vnucování nebylo, protože zaprvé byl pořád rovnocenným členem týmu a zadruhé, tentokrát jeho nápad opravdu dával smysl i někomu jinému, než Christianovi Liamovi VII. Sarahskému...

o hodinu později, Callistova laboratoř

Nemrtvá se rozhlédla po místnosti. Dokonale bílé místnosti, která by se z fleku mohla vydávat za lékařský sál.

"No, co se dá dělat. Můj drahý Callisto, tahle místnost je ZASTARALÁ, AMATÉRSKÁ A DOMA MÁM LEPŠÍ, ale pro naše účely to bude muset stačit."

"Pochopíš, když se kvůli tobě nebudu pouštět do kompletní renovace interiéru mého sídla, že? Jestliže ne, tak smůla. Laboratoř máš k dispozici, budu ti osobně asistovat a darovanému koni ostatně na zuby nehleď." odbyl ji jízlivě.

Vanessa se rozhodla neocenit jeho sarkastickou poznámku ani ušklíbnutím a pohrdla taky nabízenými kouzelnickými knihami, vyčarovala si vlastní. Ta kniha sem vůbec nezapadala. Revolucionáři stačil jeden pohled, aby věděl, že se v ní skrývá magie tak temná, že si to ani neumí představit a jen doufal, že s tím Anarďanka umí zacházet tak dobře, jak se o ní povídá (pro dobro Nessy, samozřejmě).

"Šeřík." poručila si černokněžnice. Sice jej zarazilo, že jeho úžasná úloha pravděpodobně neskýtá nic tak epického, ale pouze podávání ingrediencí, ale ochotně jí podal květ z onoho keře.

"Nehodláš to zákeřně přestavět na něco proti nelytiím, náhodou..."

"Ne. Bazalku." diktovala nadále. Vzala z bílého pracovního stolu mohutný nůž a rozkrájela dvě přísady na jemno. Po té smíchala a nad směsí odříkala něco z temné knihy, která mezitím ohryzávala druhý konec sněhobílé plochy.

"Mám podivný pocit, ohledně toho, jestli to vyjde."

Otočilase čelem k němu.

"Nevěříš mi."

"Věřím. Slíbila jsi mi to, přece. Slíbila jsi, že nám pomůžeš. Pamatuješ?" snažil se jí hrát na city Callisto posmutněle, uhrančivé oči nenápadně zkoumající její výraz.

"Pamatuji si. Kdo by taky zapomněl. Ale v mém světě není nic zadarmo." opáčila Vanessa s kamennou tváří.

"Smím hádat? Budeš chtít polovinu mé duše?"

"Hmm...pokud ti nějaká zbude..." odvětila temná královna a revolucionář proti své vůli trochu zbledl. Kdyby ztratil duši, nedopadl by náhodou jako Loro? Ne zombík, ale bezmyšlenkovitý a bezpáteřní vrah. Nessa se však nahlas rozesmála.

"Vtip. Dostala jsem tě, že? Nehodlám jednat tak, aby bylo ublíženo tvé duši, nebo aby ti byla odebrána. Stejně si myslím, že všechen ten povyk, co sentimentalisté nadělají kolem ,duše´ je úplná blbost. Duše je zbytečná, vše je otázka vůle."

"Myslíš? A co když právě vůle je to, co se dá ztratit? To co ztratila Loro."

"Nikdy bych si nemyslela, že budu filozofovat o významu svobodné vůle zrovna s tebou."

"No, řekněme, že dokud se neobjevila Loro, myslel jsem si, že mrtvější zombie než ty ani není."

"Co je podle tebe špatného na tom, být mrtvý?"

"Nic, podle toho, jak se to vezme. Smím se zeptat na trochu osobní otázku?" přistoupil k ní blíže Callisto.

"Ptej se na cokoli, jednou jsem ti to už snad říkala, ne?"

"Jak jsi se stala...nemrtvou?"

"Tím chceš citlivě vyzvídat, jestli jsem umřela a jak? Nezemřela jsem. Když mi bylo kolem čtyřiceti let, poskoci strany dobra zabili mou matku. Měla jsem ji ráda, vychovala mně, byla mou učitelkou a vždycky pro mě chtěla to nejlepší. Protože nebyl k dispozici žádný jiný mocný čaroděj našeho rodu, zombifikovala jsem ji já. Stejně jsem to udělala i s mým mladším bratrem a pak mně napadlo, že bych se měla stát nemrtvou i já, jako bývali mí předci po generace. Tak jsem požádala Ryna, aby to udělal. Konec příběhu. Očekával jsi něco dojemnějšího? Vítej u Anardských. MY NEJSME DOJEMNÍ!" rozkřikla se Vann.

"O Rynovi jsem slyšel. On není zrovna génius, ani slavný černokněžník. Nepovídej, že tě na tvůj příkaz proměnil někdo, kdo proslul narážením hlavou do zdí?"

"Dobře, trvalo asi týden, než zhruba pochopil instrukce a stejně... no nic, to ti vykládat nebudu, ještě by se to dostalo na světlo."

"Můžeš mi říci cokoli, já to nikomu neřeknu."

"Fajn, udělal fatální chybu a sama to napravit neumím. On mě totiž zombifikoval jen dočasně! Já nechci být živá!" stěžovala si temná čarodějka. Proč mu to sakra všechno říká? Teď bude mít před ní výhodu, pokud se znovu setkají na bitevním poli! Něco jí však říkalo, že spolu už bojovat nebudou...

"Co je podle tebe špatného na tom, být živá?" vrátil jí poznámku. "Omlouvám se, nechtěl jsem, aby to vyznělo zle. Kdyby jsi potřebovala v budoucnu pomoc s čímkoli, jsem tady a dokud budu vést tuhle smečku, jsou ti dveře téhle rezidence otevřeny..." nabízel soucitně.

Nessa byla skutečně dojatá. Tímhle jí ten sentimentalista nabízí spojenectví? Vanessa se k němu ještě přiblížila a Callisto přemítal, proč tak fyzicky blízko nepříteli nemá alespoň štíty-myslí si, že na ni teď nemůže nijak zaútočit? Klidně by mohl. On snahu o nějaké obranné kouzlo vzdal rovnou, ostatně ty štíty v jižním Mexiku mu byly na dvě věci.

"Dobře. Takže tady pár dní můžu zůstat už teď?" rozhodla se vyzkoušet kam až ta přátelská výpomoc měla meze. Ne že by byla nějak v nouzi, jen si prostě chtěla zajet na dovolenou na Zem- a proč utrácet za hotely? Navíc slyšela, že ubytovací zařízení jsou na téhle planetě hůře než mizerné.
"Nemám s tím problém. Západní křídlo, třetí patro, jižní chodba, pátá místnost zleva."

"Fajn, teleportuji si kufry." usmála se a tleskla. Ve vzduchu se mírně modře zablesklo a krystalium s brilantním sluchem registrovalo ve východní části rezidence dopad tří obřích tašek, jež obsahovaly všechny osobní věci královny, pár temných magických artefaktů nevyčislitelné moci, zlověstného poskakujícího kufru a dvou živých kachen.

"Šálí mě zrak, nebo se usmíváš?"

"Sentimentalistům smysly často selhávají." odvětila Anardská zákeřně a přikročila ještě blíže, takže se téměř objímali. Za normálních podmínek by v tom obezřetný revolucionář hledal nějakou zrádnost, ale jak říkala- Callisto byl poněkud mimo. Bylo toho na něj moc. Vlivem hodně hnusného dětství a také jisté sarahskoidní zdegenerovanosti měl i za obyčejných podmínek psychické problémy a Loro? Ta ho zabíjela zaživa.

Nessa se zatvářila záludně nečitelně, trochu se naklonila, takže to chvíli skoro vypadalo, že jej chce políbit, ale pak ustoupila o krok a vrátila se k práci.

"Kotlík. Tymián." poroučela si další ingredience vládkyně nemrtvých.

Revolucionáři se na tom něco nezdálo. Ne na tymiánu a kotlíku, ale na celé situaci...měl pocit jako by...

…jako by je někdo pozoroval. Ona špehující bytost polkla naprázdno. O mnoho starší muž vrhl podezřelý pohled jeho směrem, naštěstí pro taktéž černovlasého mladíka si ale podezření nepotvrdil.

Bledá bytost si všechno přebrala v hlavě. Pátá místnost zleva, říkali? Jakmile dokončila myšlenkový rozbor, rychle utíkala.

O tři hodiny později, mt. Everest

Původní světlounce hnědou pohltila karmínově rudá. Pouze nekonečné moře chladu a krutosti, nabarvené na červeno. To mohl vidět každý, kdo měl tu odvahu pohlédnout Kiaře Martinezové do očí. Ačkoli, s tou Kiarou se trochu pletu. Teď už si přece říká jinak.

Nepříliš člověk se malinko třásl. Tolik se snažil uchovat si důstojnost, ale teď, před svou slovutnou paní málem omdlel strachy. Bílá pleť snad ještě bledší než obvykle, černé vlasy rozevláté horským vzduchem na vrcholku hory, kde přežijí jen ty nejpaličatější nadpřirozené bytosti, což bylo přesně to, co si do téhle doby o sobě myslel, že je. Nebyl. Kruté vystřízlivění (ale na tu smůlu zdaleka ne tak kruté, jako Loro).

"Co to je?" optala se nemrtvá a nedůvěřivě se podívala na zeleně světélkující destičku v rukou zrádce starobylého rodu Sarahských.

"Má paní, vaše velebnosti, královno! Tohle jsem pro vás ukradl Vanesse Anardské, a každý nemrtvý, na kterého touhle relikvií ukážete, automaticky navždy přejde do vašich vážených, ó vzácných služeb! Tak si věhlasná vůdkyně našich nepřátel udržuje věrnost svých armád." vysvětlil roztřeseně patolízal.

"Hmm. Schovej to někam, použijeme to při vhodné příležitosti, například až se s Vann seznámím osobně." plánovala temně Buwitreová.

"A co...a co já?" zeptal se mladý zrádce. Nechtěl už být stínem druhých! Nebyl spokojen se svým původem a ani typem bytosti, avšak hlavně mu lezlo na nervy to, že ho nikdo nebere vážně. Nikdo se mu neklaní, nikdo neposlouchá jeho návrhy! Ze své početné řady sourozenců a vzdálených bratranců dopadl vlastně nejhůře! Neštěkne po něm pes! Byl sice pojmenován po dosti slavném, sice špatném, ale slavném králi, avšak to byla tak jediná pocta, co se mu kdy dostalo! Ale až se jeho modré oči zbarví do ruda a život přestane být jeho problémem...

"Ty budeš odměněn. Ale až se zbavím Callista."

"A smím se pak vrátit na Sarahu a pomstít se tam?" tázal se dále, s kyselým výrazem na tváři.

"Ty jsi tam někdy byl?"

"Celý náš rod odtamtud pochází! Carterovi by se neměli nechat Sarahskými utiskovat a přijmout svůj díl vlády, vždyť jsme urození jako oni! Jsme oni!"

"Zničíš Sarahské?"

"Ano!"

"Měl by jsi si dát ale nové jméno. To tvé je jako pro pitomce."

"Nechám si to, co jsem si vybral."

"A jaké?" zvedla rusovláska obočí.

"Christian."