"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Září 2013

Tma na konci tunelu- VII.

17. září 2013 v 21:21 | Kate Černobílá |  Tma na konci tunelu
Další díl, trochu kratší. Čtenáři Cest jinými světy jistě rozpoznají jedno z hlavních zel, Nicolletu Starovou, která tam straší pro zdramatizování a pro zkompletnění plejády neustále recyklovaných nepřátel hlavních postav. No, doufám, že se vám to bude líbit.
"Vítej zpátky doma...snad nevadí, že jsem si dovolil investovat do tvého bytu...nic jsem nevyhodil, pro případ, že by starý nábytek měl pro tebe nějakou cenu..." přivítal mně s vysvětlením spolubydlící. Melancholicky se tvářící seděl na jedné z židlí, opět ve svém obvyklém středověkém oblečení, v ruce svírající kytici květin. Starorůžových růží, o kterých jsem doteď nevěděla, že vůbec existují. Vstal a vykročil ke mně.

"Nevěděl jsem, jestli květiny nejsou trochu klišé, ale je to jediné, co mě napadlo...a starorůžová je tvá oblíbená barva...víš jakou mi dalo práci je sehnat? No, avšak hlavní je, že bych se ti chtěl omluvit a kytky mi přišly jako dobrý způsob." prohlásil a elegantně mi kytici podal. Vážně jsem nevěděla, co říct. Došlo mi, že bych si k té kytce asi měla přičichnout a se slzami dojetí pípnout, že děkuji. Opravdu jsem byla dojatá, nikdo mi předtím ještě květiny nedal, ale prostě...došla mi slova, no.

"Dí...ky..." reagovala jsem tedy opravdovým proslovem.

"Teď slova...nuže, je mi líto, že jsem tě nepřímo urážel, mluvil jsem v afektu a omlouvám se. Dále bych ti chtěl říct, že mně mrzí, jak přehnaně iniciativně jsem se pustil do rekonstrukce tvého obydlí, byla to hloupost, je to tvůj byt, ne můj a tvoje příšera...tedy pes." odříkal Christian a zadíval se mi do očí, očekávajíc odpověď.

"Já se taky omlouvám. Byla jsem trochu nevděčná, díky žes mi dvakrát zachránil život, jednou zabránil, aby mně Stacey ztloukla a díky, že se o mně a můj byt tak staráš. Zadruhé, ani jsem se neomluvila, jak jsem tě onehdy málem zavraždila koštětem. Zatřetí, promiň za to, co jsem ti řekla před tím, nemyslela jsem to tak. Jo, a snad tě to neurazí, je to myšleno dobře..." přednesla jsem a vylovila z taštičky umělou myšku, červenou, asi palec a půl dlouhou, prostě fajn a z výprodeje.

"Tady máš na usmířenou myš." ohlásila jsem slavnostně a s rozpačitým úsměvem, podávajíc mu dotyčnou věcičku. Překvapivě se mu rozzářily oči nadšením.

"To od tebe milé...jsem opravdu rád, že spolu vycházíme..." pousmál se, ale pak mu ale něco došlo- a to něco asi nebylo nic pěkného, protože jeho výraz potemněl a usmiřovací nálada byla ta tam.

"Myš bude sice k užitku, avšak to je vážně naposled, co mezi námi proběhlo nějaké přátelské gesto, natož výměna dárků. Nechci, abychom byli přátelé. Buď trochu profesionálnější a neztěžuj mi to, prosím. Na našem vztahu není nic soukromého, jsme jen spolupracovníci a nic víc." zasyčel. Hmm, to ti neprojde jen tak. Budu vyzvídat, neboj se.

"A proč?"

"Tvé bezpečí. A také mám své osobní důvody, proč nemíním dovolit, abychom se jakkoli sblížili. Jednoduše o to nestojím."

"Bravo, setřel jsi mně skoro jako Stacey a to ti na rozdíl od ní ani nenabízím žádné, myslím že bys to nazval ,nemravnými návrhy´, chtěla jsem obyčejné kamarádství, ale dobře, když chceš pracovní chlad, máš ho mít. Jen bych se chtěla zeptat pro zajímavost na ty ,osobní důvody´ a přikazuju ti odpovědět popravdě." zase ze mě promlouval vztek, i když spíše zklamání.

"Kdybys věděla, jak to dopadlo před šestnácti lety, tak hloupě by jsi se neptala. Ach angorky, proč jsem tuhle trollů plnou misi nenechal na tom lišákovi Demetrim? A odpověď na tvou otázku...nemám tě rád." odpověděl chladně. To jsem čekala. Ale nevím proč mně tak divně bodlo u srdce...Enyo, ty jsi vážně ukázkový idiot. Proč děláš vědu z toho, že tě nemá rád někdo, koho znáš sotva tři dny? Sice se cítíš, jako kdybys ho znala celý život, ale to tě jen popletly ty jeho řeči na stejné téma. Jednoduše sleduj hodiny a nebuď tak sentimentální!

"Dobře...tak se budeme ignorovat?"

"Již to tak bude." zanotoval vesele a odkráčel si sednout na pohovku, zapínajíc televizi, konkrétně na program "Svět ryb a žraloků", což je stanice, na které čtyřiadvacet hodin denně běží nepřetržitě jediný stejnojmenný pořad, který je bez reklam, bez nějakých zvukových komentářů a prostě když to sledujete, je to jako kdyby jste připlácli obličej k akváriu. Z mého pohledu neskutečná nuda, ale pro kočky nebo Christiana je to asi lepší než nějaké prvotřídní fantasy. Puntíka ten ultra-zajímavý program asi taky chytnul, takže se k nelibosti arogantního šlechtice usadil na gauči místečko od něj.

Po chvíli mně přestalo bavit sledovat, jak na sebe ti dva vrčí, takže jsem se odplížila na chodbu. Chtěla jsem přemýšlet, u toho zírat do blba a nic nedělat, avšak jakmile se za mnou zavřely dveře, poznala jsem, že to asi bude jinak. Nebyla jsem totiž rozhodně sama a má společnost rozhodně působila zlověstně.

Tedy, na první pohled ani tak ne. Kdybych nebyla já sebou, tak by mě na ní nic tak nevyděsilo. Totiž, ta osůbka se tvářila tak roztomile, až se mi chtělo zvracet. Asi tak třináctiletá holčička v bílých šatečkách a s po lopatky dlouhými, bílými lokýnkami, zelené oči doširoka rozevřené, v nich jiskra masového vraha, na jako růžovou rtěnkou namalovaných rtech sadistický úsměv. Ale nelžu, kdyby jste si nevšimli té záludnosti, bezvadně by se vyjímala vedle Hello Kitty. A to nebylo zdaleka všechno, proč jsem zadržovala výkřik hrůzy. Její oči...vlasy...pleť...i rysy v obličeji, trochu...jako přes kopírku se mnou!

"Ahoj...kdo jsi? Nejsi Ehm, že ne?" zeptala jsem se plaše.

"Ne, někdo mnohem horší. Taky jsi jdu pro pomstu. A pro Christiana."

"Fajn, ale chci jméno."

"Nicolleta Star, ale můžeš mi říkat třeba...sestro." usmálo se to, ale vůbec ne přátelsky. Sice jsem se vevnitř třásla strachy, ale pevně rozhodnuta se nesesypat, navenek se soustředila pouze na jeden úkol- dostat z ní informace, dřív než mně zabije. A to jméno...nezmiňoval ho můj samozvaný ochránce náhodou?

"S někým si mně pleteš. Já nemám sourozence!"

"To je asi pravda, ale kdysi jsi mívala. Ubožačko, otevírá se brána pekel! Stále víc a víc z nás mrtvých se vrací ze Země ještě mrtvějších zpět na Sarahu a mstí se! A nechci ti nic říkat, ale většina se přichází pomstít tobě." vysvětlila svým příšerně vysokým hláskem, na kterém ovšem nebylo nic dětského.

"A za co? Co jsem provedla?"

"Kdysi si proti nim bojovala, nevzpomínáš? Jo, jo, asi ne- nelytijská reinkarnace je potvora. Vůbec to neprobíhá jako u lidí. Nelytium se vlastně jen na světě znovu objeví v novorozeneckém věku a dostane novou identitu, nuda. A Sarahští i s Anardskými mají dokonce zapovězeno i toto, přílišná stálost, zamrznutost- jejich prokletí. Ale teď to nech plavat, stejně tě zabiju znova, takže si to za chvíli zase na vlastní kůži vyzkoušíš."

"Takže ty jsi sestra mého já z minulého života?" ignorovala jsem výhrůžku, i to, že se vlnil vzduch a má znovu nalezená ségra si chystala paprsek smrtící energie. Enyo, klid. Nebude to vůbec bolet, jen ti v mikrosekundě dotluče srdce, nic čeho by ses měla bát, tak se přestaň třást!

"Nežvaň a chcípni!" zaječela hystericky a já zavřela oči...

"Ovšem až po tobě. Myslela jsi si, že si tě nevšimnu? Či snad že mně tvé chabé halucinační kouzlo zadrží déle, než pět minut? Je mi jedno, jak jsi se odtamtud dostala, ale věz, že brzy tam skončíš zase. A proměň se zpět do podoby adekvátní tvému věku, je to směšné." dobře známý hlas mi naznačil, že asi ještě není tak úplně po mně. Dovolila jsem si otevřít oči. Nikkiin vražedný paprsek černé magie (ovšem v bílé barvě) se zabodl do neviditelného štítu pár centimetrů od mého nosu, takže to vypadalo, jako kdyby zůstal viset ve vzduchu. Zelenooká teenagerka se opravdu trochu proměnila, ale pořád nevypadala moc staře, vlastně jak je u nelytií obvyklé- asi na sedmnáct let. Chtěla trochu pootočit hlavu, ale na poslední chvíli jí došlo, že by se patrně nabodla na ostří meče, které jí protivník přikládal k hrdlu.

"Správně, Nikki. Žádné prudké pohyby...buď pro jednou hodný...démon a nehýbej se, protože čím více se budeš vzpírat, tím více to bude bolet. Nejsi tady totiž jediná, kdo plánuje pomstu. Sepsal jsem si to, co musím nutně vykonat do konce mé existence do přehledného seznamu, který jsem ale posléze ztratil. Nuže, bod tři zněl-,Pomalu a krutě zabít Nicolletu Starovou´ a teď mám dokonalou příležitost." syčel Christian se skoro stejným výrazem, jako měla před chvílí ona, ale ne tak fanaticky děsivým- asi málo tréningu.

"Christiane...snad mně nezabiješ...viď, že ne?" loudila ještě pisklavěji a mladistvěji, než u ní bylo zvykem.

"To víš, že zabiji, podobně jako jsi ty vyvraždila polovinu mé rodiny a plus mínus pár milionů nevinných lidí!" odsekl jí ledově.

"V Zemi ještě mrtvějších jsi mluvil jinak."

"Byl jsem...démon, mé srdce bylo zmražené žárem nekonečného utrpení, které jsem zažil, viděl i způsoboval a má mysl byla protkaná červy zášti, nebyl jsem to já, ta zrůda, která se přátelila s tebou, která vraždila lidi jako komáry a která by se nezastavila před ničím, aby došla pomsty." hájil se.

"Protiřečíš si, vždyť před chvilkou jsi řečnil o tom, jak plánuješ mstu a jak mě toužíš umučit k smrti..." vysmívala se blondýna.

"Já vím. Ovšem, pořád tě mám v úmysl zabít, ačkoli ne tak zcela v jménu msty jako spíše pro bezpečí slečny Enyarezethy, které bezpochyby ohrožuješ."

"Tak ona se jmenuje Enyarezetha? To je ale blbé jméno..." taky si myslím, jako pro nějakou princezničku z království za sedmero horami a šesticí řek.

"A navíc, už mně konečně podřízni, abych se vrátila do pekla a mohla odtamtud co nejrychleji zase utéct." dodala.

"Podříznout? Nemyslitelná zbabělost! Chci tě porazit v čestném a spravedlivém souboji na život a na smrt." to je blb!

"A jak to chceš udělat? Vždyť jsme úplně jiná kategorie! Čarodějka a obyčejný válečník! To si mám donést klacek a šermovat s tebou?" zasmála se má "sestřička".

"No, to asi nebude nutné, smíš bojovat tak, jak jsi zvyklá- kouzly. Já se přizpůsobím." navrhl zcela nelogicky ten blázen. Má sebevražedné sklony? To nesmí!

Chtěla jsem mu to překazit. Opravdu moc mi vadilo, jak se situace vyvíjí- on...to přece nejde jen tak vyzvat někoho očividně mnohem silnějšího na souboj v disciplíně, která vám vůbec nejde! Vždyť Nikk ho zabije! Ale než jsem se stačila pohnout, nebo vykřiknout, zatmívalo se mi zničeho nic před očima. Mrtvá blondýna na mne upírala zelené oči a culila se od ucha k uchu.

Malátnost mi přísahám, ve vteřině sebrala všechny myšlenky na všechno ostatní, vnímala jsem pouze to, jak se kácím dolů na špinavou zem. Po tváři mi stékala krev, ale bolest překvapivě nikde. Než jsem se nadála, krví byla zmáčená i ubohá školní uniforma, kterou jsem k její smůle pořád měla na sobě. Očividně ať jsem krvácela z jakéhokoli důvodu, nebyla to jen hlava. Hrudník, oblast žaludku, krk...Nikki si asi dala záležet, aby kouzlo neminulo důležité orgány. Je to tady. Umírám.

"Jak..." třeštil oči Christian, očividně bez sebe nemilým překvapením.

"To sis vážně myslel, že tvůj směšný štít ustojí můj ,rozkládací útok´? Krvácí a to mílovou rychlostí! Je po ní! A teď tě před smrtí varuju, abys věděl, jak jsem tě vůbec zabila. Následující kouzlo vyhladí všechen život na téhle chodbě, tak čauky mňauky." zazubila se zlá (prý) démonka a vzduch se zavlnil. A pak už nevím co se stalo, neboť jsem se blaženě propadla do nucené dřímoty.

"To nesmíš." dívčí hlas se rozléhal prostorem.

"Co nesmím?" pípla jsem nejistě. Kde to jsem? A s kým mluvím?

"Umírat." ať je to kdo je to, je teda pěkně skoupá na slovo.

"Proč? Kdo jste?" zahleděla jsem se do neprostupné tmy.

"Christianova nadřízená, nebo spíše adoptivní matka. Říkají mi Rachel, jsem mírovládkyně, konkrétně se starám o mrtvé duše..."

"A já jsem mrtvá?"

"Ne...jen se ti omlouvám..." řekla jemně. Doteď mluvila takovým uklidňujícím tónem, ale teď jsem jasně slyšela, že pravděpodobně pláče.

"Za co?"

"To já ti omylem zničila život...jedním z nejhorších justičních omylů v historii mírovlády jsem způsobila paradoxy, kvůli kterým po tobě jdou dávno mrtví nepřátelé tvého já z minulého života. Ehm na tebe pořádá hon a Nicolletin útok byl vážně brutální..." fňukla důstojná Vládkyně míru, které jsem ani neviděla do tváře. Vlastně jsem ji neviděla vůbec, protože se mi kolem očí rozprostírala tma.

"Prosím, probuď se. A přijmi mou omluvu...angorky budiž k tobě milostivy!" rozloučila se a tma se začínala pomalu roztírat.

Tma na konci tunelu- VI.

11. září 2013 v 14:43 | Kate Černobílá |  Tma na konci tunelu
Varuji předem, nadpřirozeně divný díl. Mohla bych to považovat za zkušební verzi, protože si nejsem jistá postavou Stelly- zvláště její přehnanou rolí "hříbkové babičky"...jsem jediná, komu se zdá jedno velké klišé? No, prosím o názory a děkuji za přečtení.
"Vítej zpět v realitě..."

"Ehm...škola...učebna chemie...Jane?" zamumlala jsem.

"Neměj strach. Na rozdíl od učebny chemie je ta dívka v pořádku...zatím. V tom byla pointa, výbuch nebyl dost silný, aby ji zničil. Ptáš se tedy, jak jsi se ocitla zde? Použil jsem přemisťovací kouzlo, abych nás dostal z nejbližšího bezpečí, ovšem já hlupák jsem nepočítal, že váš ředitel nemá smysl pro čest a demolici v sebeobraně pokládal za závažné porušení školního řádu...prostě mně sprostě vyloučili, sotva jsem se stačil zapsat. Tvá školní pověst není v ohrožení, všechno jsem vzal na sebe, takže až se bouře přežene, smíš pokračovat ve studiu." uklidňoval mně jemně člověk, pořád v kočičí podobě.

"To pořád nevysvětluje, jak jsem se tu dostala. Skončils u toho, jak tě vyhodili ze školy, což se předpokládám stalo ještě na místě."

"Ano, donesl jsem tě sem. Také jsem se obtěžoval použít část z mé zásoby čistících kouzel, s prominutím to bylo zapotřebí. Dále jsi si jistě všimla ustlané postele, opraveného a vyleštěného budíku- odklizeno pod stolek a dovolil jsem si i kapku ti přerovnat šatník, pověsit oblečení tam, kam...asi...patří a to, co se mi zdálo špinavé zanést dolů do prádelny. Puntík je nakrmen a vyvenčen- jistě uznáš, jaká to ode mě byla nehorázná oběť, nesnáším psy." zavrtěl nesouhlasně hlavou, na znamení, že kdyby záleželo jen na něm, psi by dávno nebyli pro svět nijak užiteční.

CO?! Sice je od něj hezké, že uklidil, i že mi vyžehlil ten průšvih ve škole, ale co je moc, to je příliš! A navíc, beztak mi dal ponožky do šuplete s botami! Jo, a také jsem naštvaná za to, že si přivlastnil můj noční stolek! A to ještě ani nemluvím o tom, že mi celou dobu lhal- teda, že zatajoval celou pravdu, vždyť z jednoho "rozhovoru" s padouchem Ehmem jsem se toho dozvěděla třikrát více, než ze všech našich debat dohromady! A věřte mi, když jste někoho nakrkli tolik, jako on mně, to, že za něj vyvenčíte psa moc situaci nezlepší.

Takže jsem chňapla po polštáři vedle mě a vší silou jej přehodila nad sebou, takže plnou vahou dopadl na černého příživníka. Odměnou mi bylo bolestné mňouknutí. Uh, nevěděla jsem, že v sobě skrývám sadistické sklony...

"Jsem si jist, že jsi tím mínila ,děkuji´..."

"Sklapni! Zaprvé, chápu, že mi jde o život, ale nechci, abys mě chránil zrovna ty..." začala jsem a sledovala jeho výraz. Z kočičí tváře se toho sice moc vyčíst nedalo, ale v mírně jako kdyby únavou přivřených očích se mu leskla...bolest? Jo, jistě jsem ho tím hodně ranila, o tom nebyl pochyb.

"...pokud teda nepřistoupíš na mé podmínky. Nikdy, ale vážně nikdy mi na svou čest a mou důvěru k tobě nezalžeš, ani nezatajíš informace. Přísahej."

"Přísahám...na angorky..."

"Fajn. Zadruhé, nebude otázka, na kterou bys mi neodpověděl."

"Přísahám..."

"Tak se budu ptát. Nejprve mi řekni, Christiane, proč jsi mi odmítal říct, jak se jmenuješ."

"Jelikož jsem to považoval za zbytečné...zosobňování našeho vztahu, až odejdu, chci abys na mně měla co nejméně vzpomínek a věděla o mně co nejméně...ale každičké tvé přání je mým rozkazem, takže budu odpovídat i přesto popravdě."

"Teď proč si Ehm vybral zrovna mně?"

"Jelikož jsem ho před dávnými časy převelice urazil a on se prostřednictvím tebe chce pomstít mně."

"A co spolu máme my dva společného?"

"Velice mi na tobě záleží, více než na celém širém vesmíru dohromady. To jako vysvětlení snad postačí."

"Za-zatím. A kdo je Elenis a jak do toho zapadá ona?" ptala jsem se dál, ale v obličeji chytajíc barvu zralého rajčete. Hold nejsem zvyklá pořád poslouchat nepřímá vyznání lásky.

"Má zesnulá družka. Je mrtvá. Nijak neovlivňuje dění. Zmínil se o ní jen, aby nás vyvedl z míry, stejně jako proti mně použil mou pratetu Caroline. Zneužívá citů."

"A můžu se zeptat...jak umřela?"

"Zavraždila ji její zlá sestra, Nicolleta Starová, pokud jsi o ní slyšela. Ale její duch stále svým způsobem žil dokud...dokud...dokud...omlouvám se, prosím, nenuť mně to vyslovit nahlas..." a s ještě bolestnějším výrazem seskočil ze stolku, proměnil se do lidské podoby a obrátil se zády ke mně, jednoduše abych neviděla, že se mu v očích lesknou slzy. Ubohá Elenis, muselo se jí stát něco vážně strašného...

"V pořádku... A é...ty teda už nebudeš chodit do školy?" změnila jsem rychle téma. Viditelně pookřál, snad nenavrhne nějakou šílenost...

"Hmm...jak objemnou máš školní tašku?"

"Ne!"
"No tak... byl bych přece celý den v podobě kočky, zavřený v brašně...a mohl bych ti napovídat při písemkách!" snažil se mně přesvědčit.

"Ne, do školy tě nepropašuju, ačkoli ty písemky zní lákavě."

"Nemůžeš zůstat sama...navíc když se tam potuluje náš přítel se zálibou v kradení těl. Sice si možná dá na pár dní trochu odpočinku, ovšem nebude zapomínat nám posílat pozdravy v podobě svých ,vážně absolutně neškodných´ poskoků. A já mu tě nevydám takhle bez boje!" rozohnil se Christian.

"Přestaň o mně rozhodovat! Já se ubráním sama!"

"Ale vždyť se tě snažím jen chránit!" argumentoval kýčovitě.

"Jo? Měl bys, můžeš za to! Já se s tou zrůdou nepohádala!" odsekla jsem drsně a vstala, když totiž jen tak lážo plážo poleháváte, trochu se vám špatně dramaticky hádá.

"Ještě ty mi to vyčítej..." zasyčel úskočně a zavřel oči.

"Co?! Já vím, co jsi zač- chceš si hrát na strašného chudáčka, shazuješ na sebe všechnu vinu světa a pak, když ti to někdo vytkne, děláš neviňátko! Vážně, to tě doma neučili, že takhle přesně od sebe odeženeš všechny přátele?"

"Nikoli! Ale za to mě alespoň naučili, co je to úcta k životu, což je pojem, který je ti očividně úplně cizí! Nejsi připravena zvládat nebezpečí, jsi totiž sólová bojovnice a sabotuješ spolupráci!"

"Já tady sabotuju spolupráci, jo? Jsem to snad já, kdo toho druhého nonstop komanduje?!" bránila jsem se teď ale vážně vzteky bez sebe.

"Mám na to právo! Našel jsem tvůj život v dezolátním stavu-"

"-a z toho si pochytil ten nesmysl, že si bez tebe nezavážu tkaničky?! Vzpamatuj se!" ječela jsem, celá hoříc naštváním.

"Vpravdě přesně tak! Aproximativně, irelevantně, sloniti!"

Odkráčela jsem ke dveřím, aniž bych se ohlédla a prošla předsíní, odhodlaná jít si ven vyčistit hlavu, Ehm ne Ehm.

"A ještě něco. Nedivím se, že jsi pravděpodobně zemřel sám!" štěkla jsem na rozloučenou, chytře, protože tohle jsem mu do očí říct nedokázala a odešla. Kupodivu mi to prošlo, žádné: "Ach, ale když půjdeš sama ven, zemřeš!", ani "Vsaď se, že u brány stepuje Ehm. A navíc mě mezitím sežere Puntík!" a dokonce se to obešlo i bez: "Neopouštěj mně prosím, bez tebe jsem ztracen!"-ačkoli toho posledního se asi nedočkám.

Překvapivě na mně venku opravdu nikdo nečekal. Ani v chodbě přímo před bytem, ani se nikdo neskrýval v uličce a když jsem procházela kolem toho podezřelého keře, nic z něj nevyskočilo. Hmm, že by příznivý horoskop? Jé, to mi připomíná- musím si jít nějaký koupit! Vždycky bývají v Nechutném klepu na třetí stránce, hned po pravidelné rubrice o tom, která hvězda snídá jakou značku cereálií. Je to fakticky skvělá věcička, jediná čistě nadpřirozená věc v okolí, stačí totiž chvíli zírat do okénka s vaším znamením a zobrazí vám váš osud po několik hodin dopředu, s většími či menšími odchylkami. Ne sice, že bych na to měla peníze, ale majitel obchodu mi vždycky dá jedno číslo zadarmo, když pomůžu uklidit v malé kavárně spojené s prodejnou.

Novinová kavárna Dobrý den ve které se prodávají Nechutné klepy leží na jediné nákupní a vůbec nějak vyčištěné, vyzdobené a frekventované ulici ve městě. Daingin je totiž vlastně takový obří čtverec. Po obvodu se táhne dvacet čtyři hodin osvětlená "Nákupní třída"- jak se jí originálně říká, na které se nacházejí úplně všechny podniky a administrativní budovy, které si jen představíte- od kin třeba po radnici a ano, nevynechme obchody, podle čeho to tam asi dostalo název? Vně čtverce jsou pak už jen paneláky (a čtyři školy, základka a střední pro lidi a pak to samé pro nelytia), které ovšem "dorůstají" opravdu vysoko, poslední, hypermoderní a celé prosklená patra převyšují mraky, ale tam se opravdu dostanou jen boháči- dokonce prý i vrcholy těch nesmyslných věžáků propojili, aby snobi nemuseli chodit dole, po stejných cestách, jako chudí.

Když jsem doběhla na Nákupku, pohltil mně jako obvykle dav lidí. Různorodých lidí a bylo jich fakticky hodně. No, v takové tlačenici by teoreticky neměl mít nikdo problém mě zamordovat aniž by si ho někdo všiml, ale na druhou stranu by mně napřed musel najít. A to jde věru těžko...vždyť k obrovské budově Dobrého dnu jsem se prodírala dobrých dvacet minut, z toho čtvrt hodinu strávíc samotným hledáním, a to ještě k tomu dobře vím, kde je!

Nakonec se mi nějak povedlo rozezvonit vstupní zvoneček na dveřích kavárničky a s hlasitým pozdravem směrem ke majitelce podniku a servírce v jednom, Stelle. Baculatá padesátnice, působící dojmem hospodyňky jako vypadlé z pohádky se okamžitě srdečně usmála. Zamířila jsem ke svému obvyklému stolu...držím hrdý titul zdejší jediné stálé zákaznice, takže si tykám s obsluhou (ehm...Stellou a jednou nevýraznou kuchařkou) a na mém stolku u okénka už stojí cedulka "reservé".

"Eničko! Jak se daří? Co je nového?" vítala mně zdejší vedoucí.

"Jako obvykle, Stell. Mám nového spolubydlícího. Nesnáším ho a on nenávidí mého psa. Co mám dělat?" vlastně si nejsem moc jistá, jestli Christiana nesnáším, jen...v téhle chvíli jsem byla odhodlána směřovat proti němu všechnu nenávist světa.

"No jo, psi mají na lidi čich..." přisvědčila laskavě.

"Myslím, že tím to nebude. Spíše...co by jsi dělala, kdyby tě chtěl někdo chránit za každou cenu, zachraňovat tě, i za cenu, že ti spíše přehodí svět naruby, nebo za oběť vlastního života?"

"Podle toho, jestli to ten někdo myslí upřímně, opravdově, nebo se chce jen předvádět- či to dělá z donucení. Pokud první možnost, tak by jsi se toho člověka měla držet jako klíště a chránit na oplátku i jeho a pokud za druhé nebo za třetí, hnala bych ho koštětem." rozumovala moudrá Stella a její slova dávala smysl.

Velice mi na tobě záleží, více než na celém širém vesmíru dohromady, řekl mi před půl hodinou modroočko. Lhal? Nelhal? A co ty jiskry bolesti v jeho očích, když jsem mu oznámila, že stojím o ochranu, ale ne od něj? To byly jen moje halucinace? Tak či tak, něco uvnitř mi říká, že patří do té první skupiny...a já ho paradoxně hnala smetákem.

Počkat, počkat! Enyo, ty měkkýši! To, že tě napadlo, že je to od něj vlastně hezké ho ještě nezprošťuje obvinění! Jen si pěkně vzpomeň, co provedl! Ráznost, přesnost, disciplína! Základy vojenského výcviku! Počkat...já nějaký mám? Přistihla jsem se právě opravdu, že myslím jako kdyby přede mnou stála armáda? Co se to se mnou děje? Neměním se snad...myslím duševně...v něco moc nadpřirozeného? Co když se mi vrátí vzpomínky z minulých životů, nebo mi přibudou nějaké superschopnosti? No co, viděla jsem o tom dokument...nám nelytiím se to prý občas stává a není to nic hezkého, protože nápor těch vzpomínek a schopností nemusí každý ustát...a mně by to beztak zabilo, vsaďte se.

"Co se tváříš tak zamyšleně, máš hlavu v oblacích?"

Zavrtěla jsem hlavou. "Promiň Stell. Mohla bych si vzít jeden Hloupý Žblept?"

"Hloupý Žblept? Jsi si jistá, že nechceš Nechutný Klep, jako obvykle?" zamrkala překvapeně.

"Jo, jo, promiň, Klep. Děkuji." souhlasila jsem. Uhm? Vážně jsem si právě spletla názvy svých oblíbených časopisů? Náhodou, to by byl závažný problém, ve Žbleptu nevedou horoskopy...

"Dobře. Hned ti to přinesu, za tak tvrdou práci si zasloužíš alespoň tři čísla..." zatrylkovala kavárnice a s popěvkem odplachtila pryč. Jo, tvrdá práce...to jistě mluví o tom, jak jsem včera utřela všechny stoly a umyla nádobí, což byla spíše hračka. Uklízím totiž ráda, ale ne svůj byt, tam taky ani není co, akorát tak leštit stěny. Všechen nábytek si s sebou odnesli rodiče, když před pěti lety odcházeli...a hlavně že polozničenou televizi mi tam nechali...

Podívala jsem se z okna na plynoucí dav a ani jsem se nenadála, vytoužený horoskop ležel na stole přede mnou. Chvíli jsem váhala, jestlipak si ho nemám šetřit- s nimi je totiž drobný problém a to konkrétně, že se dají použít pouze jednou týdně a budoucnost ukážou jen na pár hodin, takže pokud si to vyplýtvám teď...co když spíše budu chtít vědět, co se mi stane až za chvíli? Třeba kdybych se dostala do nějaké dramatické situace s aférkou Ehm, nebylo by to pak užitečnější?

Takže asi pochopíte, proč jsem se rozhodla noviny jen srolovat a úsporně hodit do malé příruční taštičky, kterou nosím všude s sebou, rozloučila se se Stell a utíkala domů.

Počkat! Doma je Christian! Teda...doufám, že tam ještě je...taky se na mně mohl vykašlat, nechat mně na pospas osudu a odejít...nebo se proměnil do kočičí podoby, našel si úkryt a tím pádem bych se musela smířit, že mně bude po zbytek mého života jen tiše pozorovat a už nikdy se mnou nepromluvit! To by bylo přece strašné, pro obě strany! Když už mně chce chránit, tak trvám na tom, aby to dělal s mým vědomím a spoluprací a také, skrývat se několik desetiletí ve stínech nezní moc jako lákavá budoucnost.... a to právě nechci! Musím se mu omluvit!

No, to je od mně ale mazané, hlavně když nevím jak... Enyo, klid. Pořád jsi přece ve městě, ne? Takže zatímco budeš shánět levný dárek na usmířenou, můžeš o tom přemýšlet.

Kapku nestíhám své myšlenky a mé podvědomí je rychlejší...co to zase pláclo za nesmysl?

Dárek na usmířenou? Pro Christiana. Počkat! Dárek pro Christiana?! To je zase chytré, ale jaký? Co koupit namyšlenému aristokratovi, který už jistě oslavil sté narozeniny? Nějakou zbraň? Moc drahé a navíc by nad tím možná ohrnul nos, pokud by to byl levný nožík ze supermarketu. Nový klobouk? Jasně Enyo, tak akorát v půjčovně kostýmů.

Já prostě nevím...svěsila jsem ramena, když najednou se mi nad hlavou rozblikala pomyslná žárovka. Co využít svých znalostí o nelytiích-přeměňovačích- těch z nás, u kterých se vyvinula schopnost dorozumět se se zvířaty až do stádia možnosti přeměny- vím, že musím znít jako encyklopedie, odkud si také myslíte, že jsem to vyčetla? Oni totiž někdy přejímají i instinkty a preference toho zvířete, takže mi vlastně stačí skočit do zverimexu a sehnat obyčejnou pískací myšku, pokud možno plněnou šantou kočičí, nebo na klíček, ať si vážně šplhnu.

Opravdu byl nákup brzy vyřízen a já pospíchala obvyklou cestou domů. Zvládla jsem doběhnout až před práh bytu, takže jsem přeci jen vyhrála spor- venku jsem strávila nejméně dvě hodiny a nic mně nezabilo! No úspěch, ne? A teď rychle dovnitř, protože neříkej "hop", dokud jsi nepřeskočil.

Otevřela jsem dveře a ocitla se v...bytě bohatých? Nespletla jsem si náhodou poschodí? Protože drahá a hypermoderní kuchyň laděná do červena o tom vážně svědčila...ruku v ruce s pravým, dřevěným stolem a dvěma židlemi, pohovkou a obrovskou, novou plasmovou televizí. Krvavě rudý koberec sladěný s kuchyní zdobil podlahu a jednoduše, jmenovka na dveřích mně musela podfouknout, nebo mám opět halucinace.

Tma na konci tunelu- V.

7. září 2013 v 19:18 | Kate Černobílá |  Tma na konci tunelu
Další část. Doufám, že se vám to bude líbit.
později

Christian

Škola, škola základ života! Ju-chů! Nemohl jsem se dočkat. Škoda, že slečna mé nadšení očividně nesdílela, vlekla se přede mnou (nesmím ji přece nechat jít za mnou, vzad nevidím a co kdyby ji někdo tiše unesl? Nemíním riskovat.), v kroku jistá otrávenost a čišely z ní starosti. Ne však nějaké hluboké starosti o život, pouze si pravděpodobně myslí, že jí budu dělat ostudu. Já? Nikdy! Pokud je pro mne něco důležitější než důstojnost, pak je to akorát rodina a čest. Chování mám více než vybrané a rozhodně, rozhodně nikdy nejsem nikomu pro hanbu.

V až přílišné tichosti jsme došli k majestátní budově, u které se kupili studenti, vesele se hemžící, očekávajíc začátek vyučování- ta zvláštní atmosféra! Přesně, jak jsem si představoval! Tolik se těším! Nechápu, proč se slečna tváří tak sklíčeně, tohle je přece slavná událost, další den plný vzdělání a úchvatných společenských kontaktů...ju-chů!

"To nadšení tě přejde. Střední škola vůbec není o nějakém zábavném čerpání vědomostí a přátelení se s každým, koho potkáš, uvidíš. Je to nuda a pořád musíš soupeřit o popularitu." ucedila směrem ke mně nezúčastněně.

"Takže je to něco jako předvolební období v Steleiské Republice? Stejně se těším. Ach vzdělání, to z nás činí civilizaci!"

"Jak dlouho plánuješ zůstat?"

"Zde? Ve tvém životě? Dokud mne bude zapotřebí, dokud se budeš potýkat s potížemi, na které sama nestačíš, budu zde pro tebe...takže, no...pár desetiletí to bude zajisté. A pokud myslíš ve škole, tak pouze do konce dnešního vyučování, pod podmínkou, že se zítra dostavím opět." odvětil jsem s úsměvem.

"No, něco si ujasníme. Tvé narážky na to ochráncování na život a na smrt ignoruji, stejně jako narážky na cokoli jiného, co se týká vyznávání věčné oddanosti, jo? Trochu mě to totiž děsí. A jen jsem chtěla říct, že pokud míníš navštěvovat školu déle než měsíc, možná by bodlo, aby jses staral o to, co si o tobě ostatní myslí. Oni jsou totiž celkem drsní...a mohli by ti provádět docela hnusné věci, jestli trochu nezměníš chování a hlavně mluvu..." pokusila se mně varovat. To je od ní velice milé, avšak...

"Nemám v úmyslu něco měnit, já jsem já a navždy sebou zůstanu. Pokud budou naši spolužáci jevit známky nesouhlasu s mou existencí, mám nepříjemné tušení, že by jsi měla spíše varovat je přede mnou, ačkoli hluboce oceňuji tvou starost o mé osobní bezpečí. To jsi celá ty, přespříliš dbáš na ostatní..."

Začervenala se a sklopila zrak.

"Já...já...nemám starost o tvé bezpečí, jen mě napadlo, že by ode mě nebylo fér tě nevarovat! A jak to víš, známe se-"

"Ty mně znáš sotva den. Já tebe přes tisíc let, snad tě znám i lépe, než ty samotná. Ostatně, je ti teprve šestnáct let, život máš před sebou...mládí...bezstarostnost...užívej si, studuj a dělej si co chceš. Má úloha spočívá v tom, abys se při tom svobodomyslném jednání nenechala zabít a žila v blahobytu, toť vše." polemizoval jsem.

A vpravdě, nikoli, tentokrát jí život nezničím, jako se mi to povedlo minule- ačkoli vzhledem k Ehmovi mám na to slušně nakročeno. Prostě splním misi a nechám ji žít bez mých zásahů...zmizím, navždy. Nezasloužím si ji, dokonce ani tenkrát, ačkoli to mi to ještě nedocházelo. Zařídím jí klidný život, lidský život, šťastný život, život beze mě. Ano, ano, tak to mělo navždy být, nechť se tak stane, ačkoli loučení možná bude bolet.

Ach, já idiot, proč si ničím tak skvělý čas morbidními úvahami? Středoškolské období má býti bez starostí, tak proč jednoduše neutiším hlasy svých nočních můr? Hm, to se mi dobře řekne...

"A narážky na to, co bylo před tisíci lety, ať bylo, co bylo, taky nechci slyšet, ok? Tady se zastavíme. Už jsme dost blízko brány, uvidíme, až se otevře. Nechci potkat Stacey." zavrčela otráveně.

"Kdo je Stacey?" tázal jsem se. Snad ne ta spolužačka, která včera způsobila ubohé slečně zranění? Nechala ji zmlátit? Dám si na ni pozor, ať je to, kdo je to- k Enyarezethě se ani ona, ani její vražednické komando nepřiblíží (musí mít vražednické komando, jinak se nedá považovat za správně zápornou postavu, nikoli? A každá škola musí mít někoho záporného, hodně jsem o tom četl)!

V tom momentě se k nám přiřítila odněkud dívka v uniformě, za ní mrak asi pěti dalších. Odkašlala si a spustila:

"Stacey! S-T-A-C-E-Y! Super Tajemná Atraktivní Cool Elegantní Yupí! STACEY! Právě přichází Stacey." oznámila a u toho nepřestávala poskakovat. Nakonec ustoupila, aby všechnu pozornost uchvátilo jiné děvče. Se sebevědomým pohledem, lesklými, dlouhými vlasy v barvě kaštanů a ležérním postojem doopravdy působila jako někdo, kdo je schopen naučit svou přisluhovačku takhle ubohý pokřik. Upřela na mně hnědé oči, laškovně mrkla a vůbec to vypadalo, jako že se okatě snaží donutit mně jí věnovat alespoň jedno slovo.

"Došla vám slova začínající na ypsilon?" poznamenal jsem jen a pozvedl obočí.

"Trochu chladné, na to, že jsem kvůli tobě musela pochodovat asi deset metrů! To se nezdá, ale na podpatcích je to dálka! No, nikdy jsem tě tady neviděla...ne, ne, musíš být ve městě nový, někoho, jako ty bych si už všimla...máš nějaké jméno?" zavrněla a naklonila hlavu trochu na stranu.

"No, to je otázka úhlu pohledu. Jméno? Mám, avšak rozhodně jej nesděluji jen tak někomu."

"Nedobytný...když mi prozradíš, jak se jmenuješ, můžeš mně za odměnu pozvat na rande."

"Jste si vědoma toho, jak hluboce se právě ztrapňujete? A nyní nás omluvte, již tak jsem na komunikaci s někým na vaší úrovni ztratil moc času." odbyl jsem ji i přes její ba přímo neandrtálské metody svádění a korektně se uklonil.

…............................................................................................................................................

Enya

"Slečno Enyarezetho, pojďme. Či se snad chceš zahazovat s někým, jako je ona? Jste kamarádky?" otočil se ke mně...člověk...s jízlivým výrazem. Zaprvé, konečně by mohl přestat s tou "Enyarezethou" a říkat mi normálně, tak jak jsem mu řekla, ať mi říká, ale zadruhé, stačil mi jeden pohled na Stacey, abych viděla, že se právě nervově zhroutila- a to se nestává často, obvykle jsem to já, kdo se po našich setkáních třese jako ratlík, s nervy v háji. Sice bych asi za veřejné skoro-rozbrečení mé úhlavní nepřítelkyně měla děkovat, avšak...co je moc, to je moc, ne?

"Ka-kamarádky...nne..." otřásla jsem se, zatímco ze sebe hnědovláska shodila dav svých stoupenkyň, které se jí snažily jedna přes druhou utěšovat a zákeřně se usmála. Já ke své odpovědi samozřejmě připojila pořádně pálivý, ba přímo pekelný vražedný pohled mířený přímo do nádherných očí očividně úplně bezcitného modroočka. Trochu sklopil zrak, na znamení, že pochopil.

"Výborně, pak tedy přátelé, není pochyb o řešení. Slečna Stacey přijme mou nedobrovolnou omluvu a slečna Enyarezetha se laskavě nechá doprovodit do učebny, již tak jdeme pozdě." navrhl beze špetky opravdové lítosti, ale jelikož se má nepřítelkyně dávno oklepala a kolegialita má své meze, stávalo se mi pomalu ukradeným.

Historický návštěvník města nelogicky se vydávající za studenta mi nabídl ruku, protože jsem se ani nepohnula, tudíž logicky došel k závěru, že bez něj netrefím do třídy (kam mimoto z nás dvou nemůže znát cestu spíše on). Rázně jsem zavrtěla hlavou a vykročila vpřed, přičemž jsem se ani nemusela otáčet, ani napínat nelytijský sluch, abych věděla, že kroky toho-co-mi-nechce-říct-své-jméno směřují rovnou čárou za mnou.

Takhle pronásledována jsem si to rázovala příjezdových chodníkem i chodbami, míjela jsem spěchající spolužáky (z niž se jen málokdo za námi neotočil a vsadím se, že jsem centrem jejich pozornosti nebyla já, to na sto procent ne), učitele a učebny, ale nic zvláštního. Nic, co by mě chtělo zabít (i když, v případě těch učeben...nevím, nevím, musím se mrknout do horoskopu), nic co by očividně usilovalo o mé zdraví. Dokonce i nadpřirozeně silná "gorila" Jane, která nám zastoupila cestu, se tvářila celkem přátelsky.

Vrhla zhnusený pohled na našeho nového spolužáka a srdečně se na mně usmála. Tedy, moc srdečně ne, spíše se na mně zazubila jako krokodýl na myš. Z reakce modrookého cizince však šel celkem strach. Udělal totiž přesně to, co včera, těsně před tím, než vyskočilo z keře těch pět démonů. Ztuhl a upřel své neobvyklé oči na svůj obojek, plnící úlohu náramku.

"Předejděme civilním ztrátám, tohle jen mezi námi..." zašeptal a nevím co mi napovídalo, že ne zrovna pro mé uši...myslí těmi civilními ztrátami Jane? Schovávají se padouši někde v téhle chodbě? Vybafnou na nás z protější učebny?

"Zrovna od tebe to sedí...pamatuješ na Zorfolk před šestnácti lety?" oplatila mu to z nějakého důvodu Staceyina nejvěrnější následovnice a já byla totálně mimo, bez nějakého tušení, co čem to mluví. Nemá jí být náhodou také šestnáct?

"Neuspěješ. Myslím, že mluvím za všechny z mírovlády, když prohlásím, že je mi tě vážně líto...to, co se ti stalo před třiceti tisíci lety bylo hrozné, vpravdě..." snažil se ji vyvést z míry a přitom vrhal zoufalé pohledy směrem ke mně a neustále mi naznačoval, že mám utéct.

"Tak dobře, uteč!" křikla po mně i Jane. Dobře, když tak o tom přemýšlím, asi to nebude nejhorší nápad...

"Zdrhej, nebudu tě zkoušet chytit, vyřídím si to s ním. Slibuju." dodala, když mně nohy přestaly poslouchat. Nehnula jsem se z místa.

"Neposlouchej ho, lže! Nesmíš utéct, teď, když to předvídá!" dodal mému zmatení korunu matoucí aristokrat.

"Jeho neposlouchej, jen jsem si myslel, že s malou, dramatickou honičkou by to bylo prostě lepší, ale zabiju tě klidně i tady. Nebo..." zamyslela se blondýna s tmavšími vlasy záludně a v další vteřině už jsem nekontrolovatelně letěla vzduchem.

Možná by ale bylo lepší říct "až moc kontrolovatelně", protože se mě zmocňoval pocit, že neplachtím jen tak samovolně. Technicky jsem asi neletěla vůbec, ale na druhou stranu ani neběžela. Za to ten, kdo mne unášel se musel pohybovat přímo tryskem. Ten pocit mi nebyl cizí, pche, kolikrát já jsem překročila rychlost světla... Ale zatím ještě nikdy ne nedobrovolně...

A pak se vše přestalo míhat kolem mně v podobě rozmazaných šmouh, svět se ustálil...do podoby učebny chemie? Jemné bublání vařícího se lektvaru ve zkumavce nad kahanem se vážně nedalo s ničím zaměnit, stejně jako lehká vůně vypařujících se látek na skříni a ještě méně k nepoznání byly typické laboratorní stoly, se vším nebezpečím, které k nim od přírody patří. Ve vzduchu se vznášela morbidní vzpomínka na památku posledního neopatrného spolužáka, kterému se záhadně podařilo vytvořit z hydroxidu funkční žraloky.

"Pokud hledáš svého přítele, máš smůlu, i v té jeho pitomé kočičí podobě mu bude trvat alespoň půl hodiny, než nás najde. A mám pocit, že stejně objeví jen spousty, spousty rudé krve a tvé bezvládné tělo, napůl ohryzané od těch zatracených hydroxidových potvor, které k zahlazení stop za chvíli vypustím z támhle té láhve."

"Jo...ani jsem si na něj nevzpomněla...stejně to myslíš jako vtip, viď Jane? Nikdy bych do tebe neřekla, že máš tak morbidní smysl pro humor..." pípla jsem, fajn, možná hodně vyděšeně. Přece jen, to co řekla bylo hrozivé...

"Nejsem žádná Jane! Sice vím, že taková nicka jako ty o mně houby slyšela, ale říkají mi ehm...Ehm a tělo té nebohé dívenky jsem si vypůjčil jen proto, že bez jejích fascinujících schopností bych tě těžko zahnal to takovéhle pasti. A není to vtip...mohla jsi žít...no, ale poděkuj Christianovi, podepsal ti rozsudek smrti."

"Tak počkat! Zaprvé, přestaň, jo? Mi je jedno, jestli jsi Uh nebo Aha, pes který štěká, nekouše, takže se tě vůbec nebojím! Zadruhé, vražda je zločin! Zatřetí, nevím, kdo je Christian, ale ať je to kdo je to, nad mým životem nerozhoduje, takže jestli tě posílá, dej si rychlý odchod. A začtvrté, okamžitě Jane propusť!" rozohnila jsem se. Nikdo, nikdo si ze mě nebude dělat boxovací pytel, či cvičný terč! To nestrpím! A nikdo nebude ubližovat mým známým!

Rozesmál(a) se.

"Dobře víš, kdo Christian je. Možná se jen nepředstavil. Ale jeho tvář znáš, Elenis. No, když už mluvíme o starých známých, prostá, hloupá a ještě k tomu osiřelá, prostá dívka odnikud- to jsis moc nepolepšila, viď?" prohlásilo to zlověstně. Elenis...to jméno...mi vůbec nic neříká.

"É?"

"Jsi tupá, o ničem nevíš, nebráníš se. Od legendární válečnice jsem očekával víc. Že si na tvé popravě užiju víc zábavy...no a, zamorduju tě nějak obzvlášť pomalu a hnusně, Christianův výraz bude stát za to." ušklíblo se to, ale škleb mu na rtech zamrzl. Sklonil hlavu a zíral na do ruda zbarvenou špici ostří, která mu trčela z hrudi.

"Nemyslím si, že bych se tvářil nějak speciálně...ale...ani já jsem nečekal, že to bude tahle primitivní...extrahujeme to, co nazýváš svou duší z těla té dívky a pošleme tě tam, kam patříš." mladý, cizí šlechtic se už zase věnoval svému obojku, zatím co se jeho slova ve výborné akustice nesla vzduchem.

"Trochu předčasné, ne? Vždyť jsi mě jen bodl tou svou pozemskou zbraní a to ještě ne nijak závažně, protože nechceš ublížit nevinné civilistce. Jsi směšný!" štěkala zrůda, vzala jeden ze stolů, jako by to bylo pírko a mrštila jím po tom někom, kdo se mně asi pokouší zastat.

Bytost se vyhnula a pozvedla obočí.

"Nepřipomíná ti to trochu Caroline? Tohle děvče je nadané úplně stejně jako ona a k tomu má ještě rychlost, jako tady Elenis. Jak se vlastně dobračka Carol má? Aha, pořád zapomínám, že jsem ji zabil. No nic." pokračovala příšera se směšným jménem a pokračovala v palbě lavicemi. Tentokrát se můj spolubydlící nějak nestihl zorientovat a sotva uhnul na poslední chvíli, jinak by ho letící ostrohranný nábytek tak docela mohl gilotinovat, což by mu rozhodně nebylo po chuti a navíc by z toho bylo jezero krve a to také není příjemné.

"Bojuješ jako neandrtálec. Neumíš nic lepšího, než pohazovat věcmi?" provokoval nadále.

"Zabiju tě i tím. A ty mi nemůžeš nic udělat, nezabiješ přece společně se mnou i ubohou Jane, viď? Dále si ani neškrtneš, pokud by se ti náhodou zachtělo vyhodit to tu do povětří nějakou chemikálií, protože to by to schytala i milostslečna Elenis...jsi bezmocný, zatím co já si můžu dělat, co jen chci." nechutně se vejtahoval zlo.

Vlastně, kdo je dobro a kdo zlo? Není vlastně...Christian stejný padouch jako Ehm a neliší se vlastně jen tím, že jeden tvrdí, že mně chce chránit až za hrob a druhý zabít? A jak vím, jestli můžu vůbec svému "ochránci" věřit? Když mi neprozradil ani své jméno? Nenaznačil tím, že on mi nevěří ani co by se za nehet vešlo? A proč bych tím pádem měla důvěřovat já jemu? Tedy kromě iracionální a pitomé výmluvy, že má přece tak krásné oči? A navíc, pořád se ohání narážkami...a co s tím pro všechno má společného ta Elenis, ať to je kdo chce? Nemůžu se ubránit dojmu, že je mi to jméno i přesto trochu povědomé, ale vážně jen malinko, snad jsem ho jednou viděla někde napsané...? Nebo bych ještě ráda věděla, proč si vybrali zrovna mně- oba!

"Nechci ti nic říkat, ale stojíš proti přesile...ať již Enyarezethě ublížíš jakkoli a kolikrát chceš, tak tahle noční můra stejně jednou skončí- skončí tvým návratem do pekla!"

"Silácké řečičky od někoho, kdo prohrává na celé čáře." reagovala příšera v Janeině podobě, takže si ani nevšimla, že očividně mladší bytost nenápadně sebrala z poličky na ingredience něco, co sice nepoznám, ale jistě to bude ve směsi s ještě něčím vysoce výbušné.

"Ano, ano, a támhle letí slon. Zajímavé. Schůzi klubu odložíme na pozítří a místo toho bychom mohli zorganizovat malý večírek. Čekají nás perné dny, raději si těch kachen kupme více. Jestli pak si se mnou angorky zahrají šachy? No, když vás pozveme na čajový dýchánek, jistě nám pomůžete vyzdobit altán...tolik otázek, tolik otázek...a tahle budova vážně akutně potřebuje přelakovat na černo." uh? Kachny budou pozítří lakovat altán? Alespoň tak jsem to pochopila já...

A mezitím, co jsme se s Ehmem zaobírali hledáním smyslu v nesmyslech, černovlásek si suverénně došel na druhou stranu místnosti pro to "ještě něco"...

…............................................................................................................................................

"...vyhodit do vzduchu místnost? Popravdě mně to napadlo. Teoreticky z toho nevyvázneme se slečnou živi, ale prakticky...aproximativně, irelevantně, sloniti a prostě čest a sláva!" zněla mi slova v hlavě. Nevnímala jsem popravdě obsah, jen tón a hlas. Ten, kdo to říkal, překypoval sebedůvěrou, ovšem ne tak nepříjemně...kromě té arogance bylo v jeho podtónu i něco uklidňujícího, ačkoli spíše prosakovala starostlivost, pravděpodobně právě hazardoval s něčím, co mu bylo drahé.

Ucítila jsem nezvyklou vůni čistoty...bez jakékoli zatuchlosti a prachu, dokonce i polštář, ke kterému jsem čichala podezřele nesmrděl, co se děje? A jak to, že ležím v posteli? A proč se pravděpodobně nacházím v mém bytě- i když nebezpečně vyčištěném? Klid, možná je ráno- a já se teprv probudila- možná to byl všechno jen sen!

Bohužel, mýlila jsem se. Jakmile se mi otevřely oči, první co jsem spatřila byl obvyklý noční stolek, kam si pokládám budík. Dnes tak ovšem spalo něco úplně jiného. Sametově černé stvoření leželo schoulené do klubíčka a s tím spánkem to asi nebude zrovna přesné, neboť upíralo své pohádkové oči v barvě směsi jezera a mraků na mně.

Tma na konci tunelu- IV.

7. září 2013 v 19:11 | Kate Černobílá |  Tma na konci tunelu
Tak, další část. Řekla bych, že trochu komplikovaná a možná jsem to dokonce přehnala. Nuže, děkuji za přečtení a dofám, že se vám to bude líbit.


Christian

"Tak jo. Dobrou noc. Pokud ovšem už dávno nespím a tohle se mi jen nezdá..." rozloučila se slečna a odešla vstříc jiným dveřím, než za kterými číhá příšera a zamkla za sebou. Takže, měl bych napravit své chyby. Respektive dát se fyzicky do pořádku, než vysvitne den, abych byl připraven na nadcházející bitvy o život a zdraví mé nové spolubydlící. Uznávám, to jak jsem se sem vetřel nebylo zrovna korektní, avšak situace to vyžaduje.

Zvedl jsem ze země svůj "náramek" a pozorně se na něj zadíval. Ach, vždyť já nemám tušení, jak se to používá...no, když vezmu v potaz, že se jedná o čistě mírovládcovskou technologii, ovládání bude intuitivní, podobně jako se mi odpoledne podařilo vyprostit ven meč, snad se mi povede silou vůle (a ponížených proseb) probudit i komunikátor. Angorky, prosím...

A opravdu, známka se rozjasnila jasným, bílým třpytem. To jsou celí oni... viděli jste již Vládce míru používat jinou barvu?

"Jak se ti vede, bratře? Ty ale vypadáš...podupalo tě stádo slonů, či na tebe spadl meteorit?"

"Rád tě slyším, Demetri. Ty mně i vidíš? Já tebe nikoli. A ne, ani jedno, pouze jsem dostal za vyučenou smetákem. Je na skladě nějaké léčivé kouzlo? A několik čistících? Dále bych potřeboval zhmotnit jednu kompletní uniformu studenta Nelytijské akademie středního vzdělání, nejlépe v mé velikosti. Chystám se stát středoškolákem! Pak také několik váčků zlata, jeden náhubek, odčervovací a odblešovací prostředky na bestii...tedy psa á...to bude snad stačit." vyjmenoval jsem seznam nezbytných pomůcek, hlavně ten náhubek pro čtyřnohou hrůzu se jeví jako obzvláště akutní...

"Jsem pomocník strážkyně mrtvých, ne hokynář, propříště." odsekla znuděně stříbrovlasá bytost a vedle mě se rázem zjevily všechny ty nepostradatelné artefakty, o které jsem požádal. Zlatý to Anardský (k nevíře, že si myslím zrovna tohle...)!

"Děkuji! Jak se má Rachel?"

"Je z ní klubíčko nervů, má o tebe strach. Jsi pro ni jako vlastní syn, pořádně vzpurný puberťák- dle mého názoru, ale přesto. Máme hodně práce, ...démoni se množí u našich bran a já je musím všechny pochytat sám. Pomalu nestíhám usínat, ale přesto je tu kapku nuda." stěžoval si.

"Já to zvládnu. Pouze mi dělá starost, že se znovu objevily příznaky...ty víš čeho. Myslím, že nemoc vypukla potom, co jsem dostal zpět hmotné tělo naplno. Musím více trénovat, když se má nevýhoda oproti obvyklým protivníkům bude čím dál, tím víc prohlubovat."

"Neměj strach, hned jak se vrátíš, vše se zase ustálí v normálu, ale dej si pozor- do dvou let je v tomhle světě po tobě. Takže být tebou bych se vzdal nějakých dlouhodobých plánů."

"Ale to nesmím! Jedině, že...ano, to je ono. Mám plán, nedělám si starosti." odbyl jsem rozhovor na tohle téma raději a ukončil aktivitu komunikátoru.

Okamžitě jsem rozlomil kapsli přenosného kouzla, které bylo identifikováno jako léčivé a pár vteřin počkal, až se mi zacelí rány. Kupodivu to fungovalo. Takže, dále čistící kouzla, jedno také na mně, ať se pro angorky zbavím nánosů napůl zaschlé krve a další samozřejmě na zakrvácený koberec. Tak. Tohle bychom měli. Spoušť po mé dramatické skoro-smrti zahlazena. Vstal jsem a rozhlédl se kolem.

Slečna musí býti vážně na pokraji chudoby. Pokoj nejenže nebyl téměř vůbec zařízený, až na kuchyňský kout po pravé straně, onu nešťastnou skříň, jeden zašlý spotřebič (televizor, nemýlím-li se- na planetě Zemi jsem moc nepobýval) a u něj přímo rozvalenou prohnilou pohovku, zde nebylo nic, stěny plesnivé, hmyzu tolik, že by to vystačilo na pěknou přírodovědnou sbírku. Tohle se musí nějak dát do pořádku...

Nuže, součástí mých služeb univerzálního ochránce je i starost o pohodlí a jistou životní úroveň slečny, takže se z část ne zrovna po své vůli stávám právoplatnou uklízečkou a návrhářem interiérů. Naštěstí mám díky své prozíravosti na tu nejodpornější práci pořád ještě zásobu čistících kouzel...nedovedu si ani představit, že bych uklízel manuálně...ačkoli, pro slečnu Enyarezethu všechno (vše kromě fyzické práce, kdo jsem? Dělník snad?)!

Ráno

Enya

Pfuj, to byla noční můra! Tedy, možná dvě noční můry, podle toho, jestli je ten modrooký podivín, co se mi nastěhoval do obýváku skutečný. Něco vím ale jistě, ten předchozí sen, byl snem určitě. Vystupovaly v něm mé spolužačky a mluvící kočky, z kterých kapala krev a všechny a všichni po mně ječeli, ať utíkám. Jenže jsem neměla tušení kam...

Zívla jsem, protáhla se, prohrábla si rozcuchané vlasy, vyklopýtala z postele a loudala se do koupelny...přes obývako-předsíň, doufaje, že ten-který-nevím-jak-se-jmenuje ještě spí. Omyl, jistě že byl vzhůru. A nejen on. Celá místnost byla tak nějak...naruby. Ne v špatném slova smyslu, naopak...úplně vše v mém zorném poli se lesklo čistotou, od stěn, přes ledničku, po psa- který se mimoto pyšnil novým náhubkem a nebezpečně málo smrděl, někdo ho musel vykoupat a nejméně odblešit.

A mám takový divný pocit, že ten někdo právě elegantně posedával na podlaze (stůl nevedeme a natož židle, pcha, přepych) před ním papírový ubrousek se skleničkou vody s jistě rozpuštěnou životní energií, naproti němu další "prostřený" kus papíru, hádám že pro mě.

"Dobré ráno, slečno Enyarezetho! Již jsem vás pomalu chtěl jít probudit, přišli bychom pozdě do školy." pozdravil s přátelským úsměvem. Všimla jsem si, že po nočním dramatu není ani stopy- i koberec přímo zářil a nezvaný spolubydlící rozhodně na umření nevypadal, naopak. Nejen že zmizela všechna krev (i samotná zranění způsobená smetákem), ale tvářil se jednoduše...oslnivě. Úsměv, v očích jiskřičky upřímného nadšení...a navíc bych si nikdy ani netipla, že potkám někoho, komu sluší naše fádní školní uniforma- a odkud jí proboha vůbec vzal?- v chlapecké verzi černé kalhoty, asi ta nejobyčejnější bílá košile, tmavě šedé sako s límcem a temně modrá kravata.

"Dobré...ale...co to máš na sobě?" ptala jsem se nevěřícně. Pozvedl obočí.

"Uniformu, přece...či jsem si spletl školu?"

"Ne, myslím to tak, že...snad se nechystáš jít se mnou do školy?! Víš, že na střední si nemůžeš nastoupit jen tak, kdy chceš? Kolik ti je let? A musíš se zapsat alespoň týden předem!" zhrozila jsem se, ale přisedla si ke snídani. Přece jen, hlad je hlad.

"Chystám...řekněme, že si to nějak zařídím...to by jsi nevěřila, takže pro dnešek je mi sedmnáct...a stejná odpověď, jako na otázku dvě. A nekaž mi prosím nadšení, na střední školu se vážně moc těším, jdu tam poprvé." odpověděl zase s tím zvláštním, zasněným pohledem.

"Cože?! Ty jsi...ty jsi nechodil na střední?"

"Nikoli, platili mi domácí výuku. Proto jsem tak nadšený, vyzkouším si, jaké je to být středoškolákem! A navíc, jsem tvůj ochránce, nevzdálím se od tebe na krok, nedopustím, aby se ti něco stalo...nebo aby ti někdo ubližoval." upřel na mně své pomněnkové oči. Nevím proč jsem sklopila zrak a zrudla jako rak, ačkoli vím, že to jistě nedělá z toho důvodu, že by ke mně něco cítil (Enyo, ty blbko- jak by mohl, znáte se ani ne den! A navíc, vždyť jsi šestnáctileté pitomé strašidlo, co by na tobě mohl vidět atraktivního, nebo alespoň kladného? Ještě k tomu jsi ho včera málem utloukla k smrti smetákem, takže si nedělej naděje), ale prostě ho jen posílají Vládci míru, nic víc. A mimoto si ani nejsem jistá, jestli bych o někoho tak výstředního vůbec měla zájem a přeci jen, skoro se neznáme, takže nebudu vyvozovat závěry.

"Děkuji, já si toho opravdu vážím. A teď bych také měla jít se převléct do uniformy..." vysoukala jsem ze sebe rozpačitě a trochu v rozpacích, že se před ním jen tak promenáduji v noční košili, jsem odběhla zpátky do ložnice, zavřela za sebou dveře a přemýšlela, kam jsem sakra včera zahrabala jediný kus oblečení, který oficiálně vlastním...

Po chvilce už jsem vybíhala zpátky, sice plně oblečená, ale s ptačím hnízdem na hlavě a zrcadlo a kartáč se nacházejí v předsíni...koupelnu sice mám, ale tak malou, že se tam vleze akorát tak sprcha. Nic jiného, takže těch málo mých kosmetických věciček je strategicky roztroušeno po celém bytě.

Koukla jsem se do zrcadla a příšera v něm zírala svýma nemožně divnýma, světle a hlavně úplně nepřirozeně zelenýma očima na mně. Kdysi jsem měla dlouhé vlasy, ale Stacey a spol mně donutily ostříhat se nakrátko, sotva pod uši. Takže má raní úprava vlastně spočívala pouze v mlácení vzpurných, odstávajících pramínků kartáčem. Nechápu, proč musím mít všechno světlé- oči (i když, ty jsou spíše výrazné, než nějak extra světlé), lehce blond vlasy i pleť. Kvůli tomu vypadám tak...jednorozměrně a vůbec mi to nesluší.

"Moc ti to sluší, Enyarezetho, pouze..." přikradl se ke mně mezitím, co jsem úžasně chytře polemizovala černovlásek a vrhl významný pohled na kartáč.

"Jo, klidně." pokrčila jsem rameny a podala mu ho. Opatrně mi začal přečesávat vlasy podle svého a zaplétat mi copánky (což upřímně nevím, jak se mu dařilo, ale mělo to i na mých krátkých vlasech celkem efekt).

"Díky! Jak to, že to tak dobře umíš?"

"Má družka mě kdysi často prosila, abych jí pomohl se učesat, takže jsem se to musel naučit. Klidně bych se mohl živit kadeřnictvím, avšak raději zůstanu u politiky." odpověděl prostě. Jeho družka...takže je očividně zadaný.

"Tvá družka? A ty jsi politik?" ptala jsem se možná trochu neomaleně.

"Zemřela. Dávno. A ano, něco v tom smyslu, ačkoli se spíše považuji za válečníka. Kdysi jsem se živil státnictvím, pomáhal jsem se starat o lid jedné velké země, úspěšně, pomohl jsem udržet tisíciletý blahobyt. Pak jsem umřel i já." vyprávěl.

"A jak jsi umřel? Teda, promiň, že se ptám, jsem jen zvědavá, nemusíš odpovídat."

"Ne,ne, já mluvím rád, ptej se na cokoli. Zastřelili mně. Lukem a šípy. Pokud chceš vědět i okolnosti, tak jsem si to možná i docela zasloužil, avšak...rozhodně jsem si nezasloužil to, co přišlo poté. Mám celkem vysoké sebevědomí a rád se lituji, nevšímej si toho, prosím. Nuže, poslali mně do pekla. Byl to justiční omyl, avšak zůstal jsem tam přes devět století. Pak se stalo pár incidentů, o kterých vědět nemusíš, měl jsem být zničen, zmizet navěky, ale Vládkyně míru Rachel mně před šestnácti lety zachránila a přijala mně jako svého pomocníka. Je strážkyní mrtvých, a má práce tkví v zneškodňování uprchlíků ze Země ještě mrtvějších. Stačí? Či žádáš více informací?" zeptal se. Jo, třeba by se mi hodilo znát tvé jméno, když pořád tvrdíš, že mě budeš chránit do vypuštění duše. Ale ptát se nebudu, beztak by si mi zase neodpověděl.

"Jdeme teda do té školy? Vážně přijdeme pozdě."

Tma na konci tunelu- III.

3. září 2013 v 20:01 | Kate Černobílá |  Tma na konci tunelu
Tak, třetí část. Omlouvám se za to přepínání pohledů ve velkém, ale...opět doufám, že se vám to bude líbit.
"To nebude potřeba, bojujte čestně! Za čest a za slávu!"

"Nestav se nám do cesty, bývalý...démone! Náš pán chce jen ji, ty přijdeš na řadu až potom!"

"Víte co, vyřiďte svému pitomému pánu, že jeho snažení je dětinské a chce-li pomstu za malicherné křivdy, které jsem mu způsobil v dávné minulosti, ať mě vyzve na spravedlivý souboj...nebo ať milostivě zaleze zpět do pekla, svého hradu, či prostě tam, kde se obvykle zbaběle skrývá." hádal se dále. Já jsem jen zírala...o čem to mluví? Démoni? Pomsta? Peklo? Uhm, Enyo, ty idiote, kam jsi se to zase přimíchala?

V tom jsem si pomyslela, že to klidně může být jen zlý sen a raději utíkala domů, dokud si mně nevšímají.Sice jsem využila všechnu svou rychlost, takže se ani nedivím, že mně nedohnali, nebo že viděli sotva rozmazanou šmouhu, ale bytost, která před chvílí prohlašovala, že za mně položí život, se ani neohlédla.

Ihned, co se za mnou zavřely dveře, jsem se sesunula k podlaze a ztěžka oddechovala. Vážně těch pět říkalo, že chtějí mně? Zabít? Unést? A byli vůbec skuteční? A byl skutečný ten...turista? Říkal divné věci a navíc mám pocit, že mně odněkud znal. Ale no a- stejně prohlásil, že už se neuvidíme (až na to, že za pět minut tvrdil přesný opak, takže...), nemá cenu nad ním nějak přemýšlet. Vlastně nemá cenu ani přemýšlet nad dnešní věru neobvyklou cestou ze školy, beztak byla polovina z toho moje halucinace a druhá polovina divadýlko toho podivína s krásnýma, modrýma očima.

O pár hodin později, pohled Christian

Jakmile se hmotná těla pěti slabých...démonů rozplynula a jejich zlem propálené, prázdné duše se ocitly zpět v Zemi ještě mrtvějších, nejenže jsem si uvědomil bodavou bolest v oblasti hrudníku (nedával jsem pozor a bodli mně, ale vzhledem k typu bytosti bych to měl přežít, nemířili přesně na srdce), ale také vlastní, výraznou slabost. Asi jsem to vážně měl nechat na Demetrim. Unášen vlastním egem jsem zapomněl, že mé hmotné tělo dávno není schopno vyrovnat se obyčejným nelytiím, natož...démonům. Z téhle bitvy jsem vyšel vítězně pouze proto, že jejich nezkušenost byla extrémní, šermířská dovednost nic moc. Avšak já již nejsem dost rychlý, ani dost silný- a pořád se to bude zhoršovat a zhoršovat.

Ubohá slečna Enyarezetha. Přímá úměrnost-pokud budu i nadále tak mizerným ochráncem, její nadějný život bude pravděpodobně katastrofálně krátký. A to by mě více než mrzelo, copak není mým cílem, aby žila šťastně a hlavně co nejdéle? Cílů by se mělo dosáhnout! Cože jsem? Jsem odpad zla, jako těch pět, co jsem před chvílí zabil, či něco více?! Na angorky přísahám, že úkol do puntíku splním, že ji ochráním a to i přes okraj vlastních sil, i kdyby ze mě měla prýštit krev (což se vsaďte, že bude), i v té nejubožejší formě přísahám- budu bojovat! A když již nebudu zvládat ani to, tak alespoň stáhnu nějakou chytrou lstí nepřátele do pekla s sebou!

Avšak, zatímco já se zaobírám skládáním hrdinských přísah, má chráněnka je bez dozoru a tím pádem snadnou kořistí (no, ale upřímně- se mnou na tom není o nic lépe, ale snahu mám)! Ladně jsem se proměnil do podoby hrdé šelmy kočkovité, černé jako samotná temnota, elegantní jako...é...já a proběhl příhodnou dírou v rozbořených dveřích krychlovité stavby, ve které před pár chvílemi zmizela zelenooká blondýnka. I přes mnohá zranění jsem dokonce bez potíží vyšplhal po schodišti (chápu, že by bylo možná moudřejší se na ty schody proměnit do lidské podoby, avšak- co kdyby mě někdo zahlédl? To nesmím riskovat!)- a za pomocí intuice (dobře, za pomocí jmenovek na dveřích) bez problémů identifikoval byt slečny Enyarezethy.

Osud mi však přichystal do cesty další ránu. Dveře se zdály býti neporušené...ach angorky...jak se dostanu dovnitř? Tak počkat! Kus dřeva mně nezastaví, nejsem žádný prosťáček, ale geniální, zkušený, lstivý a mazaný politik (válečník, státník, vládce zla- dle situace, vždy se hodí mít pár zaměstnání do zálohy)!

Hmm...zvonek, neporušené dveře a prázdná chodba- mé jediné nástroje. Hodil by se mi člověk. Ano, potřebuji návnadu! Zdalipak má slečna nějaké sousedy? A také využiji rafinovaných převleků...

…............................................................................................................................................

pohled Enya

Pomalu jsem se chystala jít spát, když v tom mě vyrušil nepříjemný zvuk domovního zvonku. Takové hnusné, uši trhající pípání. Kdo mně přišel navštívit skoro o půlnoci? Loudala jsem se otevřít.

"Dobrý večer! Co potřebujete?" vybafla jsme na poněkud senilního seniora a velkou, podezřelou krabici od bot, s dírami pro oči, která mu stála u nohou.

"Jen jsem vám přišel nabídnout sušenky!"

"Děkuji...a kde je máte?"

"Támhle. Ale asi je sám neunesu, slyšel jsem, že vy jste silné nelytium, slečno, pomůžete mi? Pojďte za mnou..." požádal stařík a ukázal na další dvě krabice, tentokrát bez očí. Následovala jsem ho, ale jakmile jsem opustila práh, ona bytost v obalu po kozačkách jakoby nic nakráčela do mého bytu.

"Svatokrádež! Ty sušenky někdo ukradl..." hněval se mezitím soused nad prázdnými bedýnkami.

"No nic. Dobrou noc." rozloučila jsem se a šla spát. Uf, divná situace! A proč se ke mně pokoušela nakvartýrovat krabice? A proč se jí to povedlo?

…............................................................................................................................................

pohled Christian

Uznávám, to nebyl zrovna vrchol pompéznosti, avšak, účel to splnilo, nikoli? Toho hodného stařečka zahrnu zlatem, hned ovšem, jak se mi podaří dostat se z pod toho zatroleného kusu kartónu!

Úspěšně jsem se infiltroval hluboko do neznámého území...pořád ještě skrýván krabicí, ponořen v temnotě...(myslím, že jsem v té rychlosti zaparkoval pod skříní, nebo postelí, nebyl čas na průzkum)...vyrušen zvukem...ustavičného zvířecího čenichání?! Ona má psa! Psa! Né...angorky, proč mně vystavujete takovýmto zkouškám...tohle je snad noční můra!

Nuže, jsem nucen vykázat to štěně do patřičných mezí, tudíž jsem opustil přístřeší krabice a pohlédl na tu drzou čivavu čelem...abych nakonec zjistil, že zírám na vrčící dogu. Pomóc! To děsivé monstrum začichalo znovu, rozevřelo tlamu v hrozivém výrazu hodném prvotřídního horroru, předvedlo mi perfektně bílý chrup a děsivě vyštěklo. Asi čekáte, že mi před očima proběhne celý život, ale zase takový děs to nebyl. Přeci jen, zemřel jsem již několikrát. Ale rozdrcení masivními tesáky příšery, které odpudivě páchne z tlamy, to zatím drží rekord. Nejvíce ponižující smrt, kterou si dokáži představit (tedy...představit si umím i horší, avšak to nechci zakřiknout).

"É...sedni! Škaredý pejsek!" zkusil jsem vyjednávat. Ano, lidským hlasem. Ale mňoukat umím také, aby jste si nemysleli!

Ono to opravdu zabralo! Bestie si sedla a koukla se na mně způsobem, že jsem téměř viděl, jak jí nad hlavou blikají otazníky.

"Áno...a teď ustup o krok a nech mně projít, chci vylézt z pod tohohle a proměnit se na chvíli do lidské podoby, souhlasíš?" promluvil jsem opět a upřel na ni ten nejlidštější pohled, když v tom se k mému brilantnímu sluchu donesly kroky. Vida, slečna! Ale nesmí mne objevit, ani jako člověka, ani jako kočku- prohodila by mne oknem, a to je nemyslitelné!

Bohužel zde byla rychleji, než jsem očekával, s nabroušeným koštětem v ruce- a bylo vidět, že se jej nebojí použít. Sakra, může být tahle situace ještě horší?

"Co to je, Puntíku, co to je?! Dělat takový rámus! Počkat...co to tam máš... kočka? KOČKÁÁÁ!" vyjekla vyděšeně a ohnala se v prudkém záchvatu paniky po skříni smetákem. Ach ne, to ale vůbec, vůbec nevypadá dobře... avšak alespoň jsem zjistil, jak se ta příšera- která se mimochodem hnána pudem sebezáchovy stáhla do vedlejší místnosti- jmenuje (Puntík. To se vůbec nehodí, jak se může takový tyranosaurus nazývat ,Puntík´?).

Sesbíral jsem všechnu kočičí rychlost a mrštnost a pokusil se bleskurychle proběhnout napříč pokojem do bezpečí, avšak jak jsem očekával, slečna byla rychlejší a jakmile jsem opustil bezpečí skříně, rána způsobená dopadem těžké hlavice koštěte na mou ubohou hlavu mně přišpendlila k zemi. Prostá předsíň se se mnou nebezpečně točila mám takový nebezpečný pocit, že jsem v rohu zahlédl pobíhat angorky. Enyarezetha se napřáhla k další ráně. Již živě vidím ty titulky: Významný státník a národní legenda Christian Liam VII. Sarahský (1042) tragicky ubit k smrti násadou od smetáku.

Ale má chráněnka se zarazila a pořádně si vražednou zbraň prohlédla.

"Krev? To jsem to zvíře praštila tak moc?" ano, konečně světlo! A zvíře? To si vyprošuji! Častovali mne mnoha urážkami, ale ,zvíře´, to slyším poprvé! Vždyť jsem velice civilizovaný, sofistikovaný, znalý slušného vychování, zdvořilého jednání, vznešené mluvy, čestného způsobu boje a i vzdělání mám a jaké! Hovořím bez problémů čtyřiceti jazyky, znám záludnosti ekonomie, základy chemie i biologie, vynikám v dějepravě a od čtyř let studuji rétoriku! Navíc jsem z velmi, velice urozeného rodu! Pche!

"Počkat! Pod skříní a na koberci je také krev, musela být zraněná už předtím!" musel být zraněný, když už.

"Ano, a všechno tvojí zásluhou- byl jsem poraněn v boji o tvůj život a to, jak jsi do mě v té ulici kopla mi taky na zdraví zrovna nepřidalo a s tím koštětem teď, to vážně bolí! Pár hodin s tebou jest rovno dni na bitevním poli.." postěžoval jsem si zaslouženě. Vždyť se na mne podívejte, samá řezná rána, samá modřina! V tomhle stavu mi bylo upřímně jedno, jestli se prozradím, snad bude mít slitování, nad ubohou hromádkou neštěstí v kaluži krve...při nejhorším se proměním do lidské podoby a odvyprávím jí všechno od začátku...

"Enyo, klid. Tohle se ti zdá. Ne, ta kočka nemluví. Nemá to logiku. Zvířata neumějí mluvit!" odpověděla spíše sama sobě s ledově klidným výrazem.

"Co o tom my lidé víme? Třeba to umí...a kolikrát mám opakovat, že jsem člověk?" namítl jsem.

"Ty...ty jsi kočka?"

"Kocour. A ne, nelytium. Pouze jsem si navykl na časté využívání téhle schopnosti, takže umím býti i celkem přesvědčivou kočkou." vysvětloval jsem. Vím, že obvykle bývám výřečnější, avšak v tenhle okamžik mi vážně nebylo do zpěvu, natož do nějakých proslovů.

…............................................................................................................................................

Enya

Tak to je šílené. Ta nejdivnější situace, do jaké jsem se kdy dostala. Takže mám věřit, podle hlasu, že to malé, kočkovité stvoření, s hedvábně černou, ale zrovna krví slepenou srstí a koženým obojkem zdobeným rubíny a prazvláštním přívěskem, je ten aristokrat, kterého jsem dnes potkala v uličce? A nejen podle hlasu, uvědomila jsem si. Oči. Kočky je mají jiné než lidi, ale ta barva, jiskra v nich, takové oči moc bytostí nemívá.

"Nevěříš mi. Dobře." zašeptala zraněná šelma/cizí šlechtic a strnula, jako by byla mrtvá. Ne!

Avšak namísto polomrtvé kočky mi rázem ležel u nohou mladý muž, a jako na potvoru vážně ten podivín z uličky. Ačkoli vypadal mnohem unavenějic a historické oblečení se lesklo jeho krví, červená tekutina, vytékající z rány na čele potřísnila i jeho dokonalou tvář- samá krev, očividně vážně raněný, ale byl to na sto procent on. To vážně kvůli mně?

"Jsi v pořádku?" pípla jsem starostlivě a poklekla jsem k němu, aby neměl pocit, že na něj hledím z výšky, když očividně neměl sílu vstát.

"Vzpomínám i na doby, kdy jsem se cítil lépe. Avšak, neměj strach, slečno Enyarezetho, do rána budu zdráv. Snad. A pokud ne, sice chápu, že to vypadá přesně naopak, avšak jakmile můj mozek vstřebá ránu koštětem, jsem schopen boje." opáčil a s posledních sil se pokusil mírně usmát.

"Ale...známe se sotva půl dne, nemůžu tě tady nechat přespat..."

"Ty mně znáš sotva půl dne. Já tebe déle než celý život, mnohem déle. Avšak, já také nežádám o místo v ložnici, nech mně ležet tam, kde právě ležím, jen prosím, drž ode mě dál tu hrůznou bestii...Puntíka. Prosím, copak bys mě dokázala vyhodit v tomhle stavu, uprostřed noci, na mráz?"

"Ne, volám do nemocnice!" rozhodla jsem rázně.

"Prosím, jen to ne! Já mám své metody...přísahám, do rána budu-"

"Pokud mně znáš tak dlouho, jak tvrdíš, pak jistě víš, jak jsem tvrdohlavá a na tvé metody upřímně kašlu, pojedeš do nemocnice, i kdybych tě tam měla osobně odnést!" sepsula jsem ho. Podíval se mi do očí a nasadil, no, přímo kotěcí pohled (štěněčí se nějak nehodí k situaci).

"Prosím...prosím...víš, jak jak teď trpí má důstojnost? Válečník, který škemrá. Prosím, prosím..."

"Tak...tak tě alespoň nějak dostaneme domů. Kde bydlíš?"

"Jestli jsem si správně zjistil zeměpisnou polohu Dainginu, tak přesně oceán a půl druhého kontinentu odsud. Nebo také nahoře." jakmile to dořekl, vzhlédla jsem.

"Na stropě?"

"Nikoli, ještě výše."

"Ve vyšších patrech domu?"

"Ještě přidej."

"Na mracích?"

"Správně. Avšak tak či tak, dopravit mne na místo bydliště je vcelku nemožné. Nuže, tudíž bydlím...asi u vchodu do tvého domu, kam se asi odeberu, jelikož mi právě došlo, že tví rodinní příslušníci by na mou přítomnost nemuseli reagovat kladně, až se vrátí domů."

"Já...bydlím sama. Nemám ani rodiče, ani sourozence." přiznala jsem. V jeho výrazu bylo vidět zděšení.

"Šestnáctiletá, dospívající dívka bydlí úplně o samotě v takhle nebezpečné čtvrti, kde kolem létají...démoni a podezřelá nelytia?! A co peníze, z čeho přežíváš? Jak si opatřuješ stravu a základní vybavení domácnosti? Vždyť musíš mít potíže jak po finanční, tak po sociální stránce- a to nemluvím o tom nejdůležitějším- o bezpečnosti! Nedivím se, že Ehm nepřišel osobně, ale poslal za sebe těch pět debilů. Myslel, že to bude stačit- a málem stačilo, vždyť samotná jsi úplně na ráně! Snadná kořist!" vyšiloval. No, nějak se živím...občas brigáda, sem tam drobná krádež, ale žiju.

"Mám dojem, že jsi právě získala nového spolubydlícího." dodal, jakmile se trochu uklidnil. CO?!

"É...známe se jen-"

"Ale tady nejde o společné bydlení! Já vím, že se neznáme! Chápeš, že já nejsem jen tak obyčejná bytost?! Jako kdyby tohle nestačilo! Byl jsem seslán samotnými Vládci míru, abych ochraňoval příští oběť jednoho moc zlého, uprchlého zločince, který tě plánuje zabít! Jde ti o život, Enyarezetho! Já sám nejsem mírovládce, nevládnu magií, jsem prostý pomocník Rachel, správkyně mrtvých a technicky vlastně jeden z nich. Nepatřím do světa živých. Nejsem zombie, pouze něco jako...prostě duch, který na přechodnou dobu dostal zpátky hmotné tělo a jediný cíl mé mise je, abys přežila, chápeš? Aproximativně, irelevantně, sloniti! Ach angorky..." i za normálních okolností to byl proslov plný hrůzyplných zjištění a něco mi napovídalo, že pravdivý. Ale vzhledem k tomu, že jeho autor pořád ležel v kaluži krve to mělo jistý horrorový nádech.

"Co...co...co to říkáš? Vážně mi jde o život...?" vykoktala jsem, napůl v nevíře. Totiž, když si k vám někdo v převlečení za krabici jen tak nakráčí, pak vám málem umře na koberci v předsíni a potom z něj slavnostně vypadne, že vás chce zabít polovina podsvětí, trochu to vámi otřese. Mě to připravilo o uvažování, jednoduše jsem vypnula mozek.

"Vypadám, že mám náladu na vtipkování? A teď bych ocenil trochu soukromí, musím zavolat Rachel a požádat o léčivé kouzlo, čistící..." rozhlédl se po místnosti, která nebyla zrovna lesk a třpyt. "...omyl, několik čistících kouzel a školní uniformu."

Tma na konci tunelu- II.

3. září 2013 v 19:57 | Kate Černobílá |  Tma na konci tunelu
Další část. Omlouvám se, že to dělím tak nešťastně, ovšem..."Délka článku je omezena na 40 000 znaků." Proč místo toho raději neomezí minimální délku článku? K samotné povídce- pojmenovala jsem postavu podle své kočky, ne podle zpěvačky. Začátek je z pohledu Enyi, ne Christiana. Nuže, doufám že se vám to bude líbit a děkuji za přečtení i komentáře.


"Hele, to je ona!" zazněl třeštivý bojový výkřik. To by sice bylo v pohodě, ale když přehlédneme fakt, že se nacházím ve škole. Tedy, nacházela. Teď už z té budovy pronásledována těmi slepicemi prchám, takže za zlomek vteřiny budu venku.

Samozřejmě, že se za mnou neženou opravdová kuřata, těm bych utekla v mžiku- na mojí smůlu je mi v patách asi patnáct nelytií. S Jane, hned po mně nejrychlejší běžkyní v čele. Tedy, ne že by je ona vedla, ale utíkala před nimi se znamenitým náskokem a doháněla mně. Což mně samozřejmě trochu děsilo, neuměla jsem si ani představit co by udělaly, kdyby mně chytly- honily mně každý den, ale většinou se mi podařilo včas upláchnout.

Dnes ne. Možná to bude nepříznivým horoskopem (12.4.4347, váhy: dnes vás sadistické, šikanující spolužačky málem zaženou na strom, ale rozmyslíte si to,tak vás zmlátí k nepoznání, cestou domů zakopnete o černou kočku-která vám bude právě přebíhat přes cestu-a díky neobvyklé konjunkci planet se vás pravděpodobně někdo pokusí zabít. Dnešní tip: Noste světle modrou barvu a protentokrát se vyhýbejte dírám v chodníku.), možná tím, že jsem včera spadla...do díry v chodníku (nejsou ty horoskopy úžasné?) a doteď maličko kulhám na levou nohu-pomalé regenerační reflexy- ale stejně to nic nemění na tom, že mně Jane zlomyslně předběhla a zatarasila mi cestu. Brzy doklusal i zbytek party a se zlomyslnými výrazy mně obklíčily.

Poblíž se rozpínal mohutný strom a mně chvíli napadal šílený nápad- stačil by jeden dobře mířený skok a zmizela bych ve větvích, ale to je přece blbost. Beztak by za mnou vyslali tu superychlou (supersilnou a superblbou- ale co si budeme povídat, já také nejsem žádný génius) potvoru.

"Copak to tu máme? Rézinka zkoušela vzít roha? Nechceš si s námi trochu popovídat? Jsi úplné nic, své nadání na rychlost sis ničím nezasloužila- nic jiného, než běhat neumíš a dokonce ani nemáš dobré známky! Jsi úplně tupá! Ale co taky čekáte od holky s peroxidovými vlasy, že? Hi, hi, hi, hi!" chytla záchvat smíchu po své rádoby vtipné poznámce jejich šéfka a všechny ostatní kravky ji okamžitě napodobily. A nepřirozeně světlé vlasy mám od přírody!

Stacey je všechno, co já ne. Sice jsem také hezká, ale ona je na rozdíl ode mě k tomu i chytrá a má i jiná nadání, kreativitu a prostě všechno. A možná jste si všimli, že jako kdyby to nestačilo, je i oblíbená a šéfuje jedné z nejbrutálnějších dívčích part v celé Dainginu. Partě, která mě prohlásila za odpad, který musí být co nejrychleji dopraven na dno pomyslné společenské popelnice.

"Ne, já neutíkala, vážně ne, já jen spěchala...protože si musím napsat domácí úkoly!"

"Blbko. A ještě k tomu ani neumíš lhát!"

"Sklapni a nech mně být! Mám ti vyjmenovat důvody? Zaprvé, nevím, co jsem ti udělala, zadruhé, to co děláš, je hnusné a za třetí, nevím! Tečka!" změnila jsem strategii a mrskla po hnědovlásce vzdorný pohled. To byla možná chyba, protože zavrčela a všechny její načančané gorily se po mně vrhly.

O deset minut později už byla zkáza dokonána (tedy, přesněji je přestalo bavit škrábat, kopat, prskat a vřískat), odešly a já mohla v klidu a míru ležet na zemi a čekat, až mi zapracují regenerační reflexy, takhle přece nemůžu jít přes město!

Daingin. Země snů, prý. Ale vážně jen "prý". Místní se strašně snaží "být originální" na poměry naší planety, ale přitom strašně kopírují. Chtějí, aby se všechno- jazyk, architektura, technologie, kultura, móda, vláda, školství, vše co si jen dokážete i nedokážete představit, co nejvíce podobalo životu na planetě Zemi, kontinent střední Evropa, časové období- dvacáté první století. Já sice nevím, co na tom období bylo zase tak skvělého, ale okopírovali jsme ho věrně, jen s malými odchylkami. Sice tady máme takové věci, jako je mobilní telefon, ale kouzla, pro ty musíme za hranice. Naštěstí hranice nebývají daleko, tahle zemička je totiž totálně miniaturní, úplný městský stát.

Pracně jsem se sesbírala ze země a dala se na cestu domů. Výmluva pro Stacey byla výmluvou jen napůl, opravdu si potřebuji napsat úkoly. A taky se umýt a převléct (jsem celá od bláta!). A vyspat. Únava ze mě přímo čišela.

A jako na potvoru musím bydlet tak daleko od školy! Celou městskou čtvrť. Nebo...nebo bych si to dneska vyjímečně mohla zkrátit přes město...to je celkem výrazná zkratka...ale taky bych musela být ochotna se hrdě promenádovat v poloroztrhané, špinavé školní uniformě a celá umazaná před polovinou Dainginu, což by nemusela být zrovna dvakrát důstojná procházka.

Takže asi pochopíte, proč jsem si zvolila raději krysí cestičku- aneb tůru napříč temnými uličkami mezi paneláky, byla to rozumnější volba. Kdo se chce dobrovolně ztrapnit? Tahle část obce je v tuhle dobu obzvláště ponurá. Obrovské, betonové krychle ční do výšky, napůl obarvené příjemnými barvami, ale prvních pět pater mají všechny do jedné šedé a oprýskané. To proto, že nahoře bydlí bohatí, dole chudí. Kolem dokola je vše zdobeno různorodými (tedy, ehm...zrezivělými) popelnicemi, nikde ani světýlko, špína, krysy, no prostě ráj.

Tolik jsem si dávala pozor, kam šlapu- abych omylem nerozmáčkla nějakého hlodavce, že mi úplně uniklo, že mi do cesty vbíhá něco jiného. Ne, já si té kočky vážně nevšimla, mluvím pravdu! Nenakopla jsem ji schválně (ne, že bych měla kočky nějak ráda, vlastně ty chlupaté smetáky nesnáším), ani se sama schválně nerozplácla na zemi jak dlouhá, tak široká. Sice jsem ležela s obličejem zabořeným ve vrstvě prachu, která pokrývala chodník, ale myslím, že ta kočka dopadla hůř. No nejsou ty horoskopy úžasné?

Neměla jsem motivaci zvednout hlavu a podívat se, jestli drobné zvířátko žije. Asi mi došla odvaha, přece jen, kočky jsou živí tvorové, bylo by hrozné, kdyby srážku nepřežila. Nebyla bych pak vrah?

"Nestalo se vám nic, slečno?" promlouval ke mně někdo. Měl melodický hlas a starostlivý podtón, i když i v těch docela milých slovech zaznívala jistá aristokratická nadřazenost.

"Jsem v pohodě, staly se mi i horší věci. Je v pořádku ta kočka?" mumlala jsem ještě do asfaltu.

"O jaké kočce hovoříte?" odpověděl ten hlas a já malinko pozvedla hlavu, abych viděla, komu patří.

Velice mladý muž, který se nade mnou skláněl, mohl klidně omylem vypadnout z nějakého historického románu. Jeho oči by se daly popsat jako velice neobvyklé, ale krásné. Modré jako obloha, akorát že trochu světlejší a jiskřivější. Neviděla jsem zatím nikoho s podobnýma očima, a to jsem viděla spoustu lidí, i spoustu hezkých kluků- vždyť chodím na nelytijskou střední a většina nelytií je krásná- ale vlastně jsem ještě nikdy nepotkala nikoho ani podobného. Rysy v jeho obličeji působily rozhodně elegantně a urozeně, stejně jako sebevědomý, ale přesto trochu starostlivý výraz. Onyxově černé, rovné vlasy mu splývaly po ramena. Na sobě měl černý, historický plášť, tmavé kalhoty a neméně starodávný klobouk, zdobený pavím perem. Nevím odkud byl, ale jako obyvatel Dainginu rozhodně nevypadal.

"O té, o kterou jsem zakopla."

"Ach ano, pokud myslíte tuhle konkrétní, tak ta se těší dobrému zdraví. Povězte, jak se jmenujete?" i jeho výběr slov byl divný. Ano, historický slovník. A také jen tak neuvidíte v dnešní době člověka, který by dobrovolně řekl slovo, jako je "ach" v běžné větě. Nabízel mi ruku, že mi pomůže vstát. Haló, vždyť jsem jen upadla, nespadla z útesu!

"Díky, vstanu sama. A Enyarezetha Smithová, ale říkejte mi prosím ,Enyo´, nesnáším to jméno." odpověděla jsem a pracně se vyškrábala na nohy. Mírně se pousmál.

"Omluvte mou nezdvořilost, měl jsem se dle etikety představit první. Ale to proto, že se nezamýšlím představit vůbec. Mé jméno stejně vědět nepotřebujete, jsem přesvědčen, že se setkáváme naposled, ale jsem rád, že jsem vás směl opět vidět." prohlásil. Jak to myslí, opět vidět?! Vždyť se známe pět minut!

"Tak promiňte, ale to je od vás trochu nevychované! Zaprvé, já vám jméno řekla, tak mi laskavě řekněte to své! Zadruhé, nikdy neříkejte nikdy. Zatřetí, ta poslední věta byla matoucí a za čtvrté, není hezké mást lidi!" nebrala jsem si servítky. Ale on...celou dobu mého proslovu se zasněně usmíval a prohlížel si mně s jiskrou nostalgie v očích.

"Omlouvám se. Nemám vás doprovodit k domu? Přece jen, tyhle uličky nejsou pro takhle mladou a hlavně neozbrojenou dámu to pravé prostředí..." už jsem ho chtěla nějak odmítnout, přece jen, kdo ví, kdo to je- ale pak se mi připomněla poslední věta mého dnešního horoskopu (ne ta o modré barvě a chodníku, ta před ní) a došlo mi, že společnost by se po cestě domů mohla hodit. Hlavně pokud se ta společnost umí dobře prát a zažene komando vrahů, které mě beztak přepadne.

"Dobře. A vy jste člověk?" zeptala jsem se. Nepatrně vytřeštil oči překvapením.

"Jak...jak to myslíte?"

"No, jestli nejste nelytium. Totiž jsem se chtěla zeptat, jestli bychom si nemohli tykat a na jakou chodíte školu, ale kdyby jste byl nelytium, mohl by jste být třeba desetinásobně starší a pak by vás takové otázky mohly urazit." vysvětlila jsem rychle. Opět se tvářil nad věcí, dokonce se mu i povedlo zahnat ten roztomilý, zasněný výraz.

"Jsem polomrtvý, ano. A ano, možná jsem o pár let na světě déle, ale tykat si klidně můžeme. A škola...kam chodíš ty?"

"Nelytijská akademie středního vzdělání, to je tamhleta hnusná budova vzadu."

"A třída?"

"Druhá C."

"Děkuji." poděkoval a ve tváři měl opět úsměv, ale tentokrát trochu záludný.

"Proč se tak tváříš?"

"Protože tohle pravděpodobně není zdaleka naše poslední setkání, měním názor. Všiml jsem si, že neseš stopy po nedávném zápase, kdo na tebe zaútočil?"

"To nic, jen malá holčičí rvačka. Spolužačky." mávla jsem rukou.

"Ach tak." poznamenal. "Půjdeme? Hádal bych, že si nemůžeš dovolit promarnit odpoledne rozhovory v temné uličce s nějakým podivínem." dodal.

Tak to se teda pěkně pleteš. Klidně můžu. Nikdo na mně nečeká, nikdo se mnou nechce trávit čas, takže mám úplně každé odpoledne volné., ale nahlas jsem to samozřejmě neřekla. Místo toho jsem přikývla a zbytek cesty probíhal v tichosti. V až moc podezřelé tichosti...bylo mi to všechno nějak divné...chtěla jsem se zeptat, co vůbec v Dainginu dělá (a jestli sem vlezl dobrovolně), jestli je doopravdy aristokrat, jakým povoláním se zabývá a prostě ho otravovat a vyzvídat, ale nakonec jsem raději mlčela. Možná by se akorát urazil, vždyť mi nechtěl prozradit ani jméno.

Došli jsme téměř až k mému domu (rozumějte paneláku, ve kterém se nachází můj byt), když se černovlasý cizineczastavil a podivně ztuhl, ve tváři ostražitý výraz, zrak upíraje na prapodivný náramek na své ruce, kterého jsem si předtím ani nevšimla. Tmavý, kožený kruh s podivným přívěskem, který trochu připomínal známku na obojku nějakého menšího, domácího zvířete. Vlastně to celé vypadalo dosti obojkovitě...ale také kdo by nosil na ruce pravděpodobně kočičí obojky, to nedává smysl. Možná je chovatelem koček?

"Nuže, dali si celkem na čas." zasyčel tiše a přejel prsty druhé ruky ten divný přívěsek na náramku. Na chodníku, přímo před ním se rázem objevil meč. Ne, neječela jsem- jen zírala s pokleslou čelistí. Tváří se mu mihl úšklebek a opatrně zbraň zvedl ze země.

"Co...co to je?"

"Meč. Prastarý meč, rodinné dědictví. Legendární zbraň, ukovaná pro vládce. Kdysi se dědila po pokrevní linii mocného a starobylého rodu Sarahských, vždy ji dostal nejlepší válečník z generace. Ale bohužel z úcty k slavnému králi ji nechali pohřbít s Christianem VII., což je trochu škoda- škoda dobré zbraně, ale prý podle legend jest jí ozbrojen jeho duch- nebo to, co z toho ducha zbylo." přednesl hrdě. Znělo to trochu jako vystřižené z učebnice dějepisu...

Ale na tom meči asi vážně něco bylo. Rozhodně působil- když už nic jiného- alespoň draze. Rukojeť vypadala rozhodně alespoň pozlacená, zdobená nějakým krvavě rudým drahým kamením, asi rubíny. Na lesklém ostří byly vyryté nějaké znaky, pravděpodobně slova v nějaké cizí řeči. Hodně cizí, pokud si můžu tipnout.

"Ale k čemu to máš?"

"K sebeobraně. Respektive, k ochraně tebe. Na mě nesejde, pro tebe bez přemýšlení položím život, bude-li to situace vyžadovat-"

"Zadrž! K ochraně před čím?"

"Před nimi." pokrčil rameny ledabyle a ukázal za sebe. Tři sekundy uplynuly a já jsem už chtěla tasit obvinění z bludů, když v tom se keř, na který modrooký exot stále ještě ukazoval, podivně zatřásl. Výstřední cizí šlechtic otočil hlavu směrem k té snad ještě divnější rostlině. Divnější i proto, že přiznejte se- už jste někdy viděli růst něco z asfaltu uprostřed sídliště? Já teda ne.

"Vím o vás. Ukažte se, ať nejsem za pitomce." prohodil. A co se nestalo, z keře se vážně někdo hrabal. A nejen jeden člověk, ono jich vážně vylezlo víc.

Bylo jich pět. Na sobě měli stejné středověké oblečení, jako ten někdo, akorát že v prostší verzi a ani jejich klobouky nebyly zdobené. Z pohledu mého samozvaného ochránce jsem usoudila, že jimi velice pohrdá. Nebyli snad tak urození, jako on?

"Ach jo. To nemůže Ehm poslat někoho pořádného, ať se alespoň rozcvičím? Není mi to ani trochu líto, ale svobody jste si moc neužili, že?" a po téhle jeho větěse něco pokazilo. Opravdu pokazilo. Pět možná nepřátel, možná přátel a možná co já vím se dosud opile klátilo a ani jeden netasil zbraň, ovšem až do teď. Nyní se mému "ochránci" je asi podařilo hodně naštvat, neboť se okamžitě postavili rovně, zatvářili zlověstně a než jsem stačila mrknout, každý z nich svíral meč a jeden, ten uprostřed, si dokonce přikládal k ústům foukačku na šipky. Otrávené šipky? A sakra... asi jsem tu kočku měla vážně raději přeskočit...

Tma na konci tunelu- I.

3. září 2013 v 19:51 | Kate Černobílá |  Tma na konci tunelu
Nový školní rok, nový dodatek. Nějak mi došla slova na prolog, proto se budu většinu nejasných okolností snažit objasnit přímo ve vícedílné povídce...ovšem doporučuji přečíst Cesty jinými světy. Doufám, že se vám to bude líbit.
Dynastie je pořád u moci. A nejen. Všem se daří dobře. Neříkám, že mně být jedním z ochránců mrtvých nebaví, ale...jediné, na co se každý den doopravdy těším, co mně naplňuje pocitem, jako bych byl živ, je právě má rodina. I když nemohu být s nimi (ano, protože mi vnutili tuhle nekonečnou brigádu a také možná proto, že jsem asi...é...pětkrát zemřel), těší mně, když vidím, že jsou šťastní a vše je tak, jak má.

Sice netuším, jestli by mě vítali zrovna s otevřenou náručí, totiž by mě asi nepoznali, uběhlo tisíc let a vládu si vystřídalo pěkných pár generací. A já téměř celou tu dobu trávil v pekle. Tedy, pardon- máme zakázané, říkat tomu "peklo", oficiálně se to jmenuje Země ještě mrtvějších. Pitomý název, místo tak akorát za trest. Uznávám, po pár stoletích tam se má budoucnost nejevila zrovna v růžových barvách, možná jsem tak trochu propadl tamější mafii a pak, když jsem ještě s několika...ehm..."démony" (ne v pravém slova smyslu, avšak jednoduše jsme si tak říkali) utekl, možná, ale vážně jen možná jsem zabil pár lidí...pár set lidí...na tom nesejde, všichni říkají, že jsem byl mimo smysly a když mě konečně probudili-

"Možná bys mohl přestat vzpomínat. Máme práci. Zase utekl další...démon." ozval se znuděný hlas a dokonale mi přerušil nudné vysvětlování.

"Opět? Nemá to tam být zabezpečené? Nemá být nemožné odtamtud utéct? Zase další lopatičkář rychle proskočil bránou, než ji stačila Rachel zavřít? Nebo někoho propustila Nikk?"

"Nicolleta Starová je mrtvá, dávno. Ta mrcha už nemůže nijak škodit. Je odepsaná."

"Vážně? Mluvíš, jako kdybys ji neznal. A navíc, to samé jsme si ještě před přibližně pěti tisící lety mysleli i o tobě." prohodil jsem namyšleně.

"Christian Sarahský. Bytost, které ani peklo-"

"Země ještě mrtvějších!"

"-ani peklo nedokáže vzít pověstnou aroganci. A teď, kdyby mně lady Rachel neposlala ohlásit ti katastrofu, šel bych spát. Dnes je tady větší nuda než obvykle."

"Souhlasím. Tak co je tou katastrofou, Demetri? Nedostatek polštářů? V tuhle hodinu jindy přece dávno spíš."

"Kdybychom nebyli tým, kdybychom nebyli skoro příbuzní a hlavně, kdyby mi to nebylo jedno a tvé dětinské poznámky k mému dennímu režimu bych vnímal, asi bych tě praštil."

"Dennímu režimu? Vždyť dvacet čtyři hodin denně prospíš, tak jakýpak ty máš režim?" nadzvedl jsem obočí.

"Tebe ty poznámky přejdou. Mně to sice nezajímá, ale tebe by mělo. Ten démon, který uprchl...je Ehm." oznámil Anarďan nezasaženě. To je pitomec. Pche, a já se prý podle někoho pořád snažím být vtipný.

"Ty nešílíš? Měl bys zoufat, pobíhat kolem a křičet: ,Angorky, angorky, copak si jen počnu- ach já ztroskotanec! Tolik viny, tolik zloby na mne uvalila nebesa- ach angorky, jak jen uniknu tomu deliriu- ach, aproximativně, irelevantně, sloniti!´" imitoval mně zcela nepřesvědčivě. Já přece nepobíhám a vůbec, dal do toho málo emocí, já si zasloužím lepší parodii. Avšak je to stejně divné...

"Takže...takže to nebyl vtip?" dotázal jsem se neklidně.

"Ne, bohužel ne." nasadil korektně soucitný podtón. Ne, vážně jsem měl sto chutí udělat přesně to, co si můj nevlastní předek myslel, že udělám- hysterčit. Avšak jelikož to předvídal, úplně mi zkazil dramatický efekt a tudíž už je to celkem zbytečné.

Každičká část mého podvědomí se třásla strachy a zlostí, když v tom se konečně zjevila důstojná, modrovlasá žena a s ní i naděje, že prohlásí něco v tom smyslu, že jsme se jen spletli a Ehm je tam kde má být- v pekle.

"Christiane, je mi to líto. Chytíme ho, ale...nevíme, kde je. Ani rada, ani žijící Vládci míru, nikdo."

"On není zde? Přísahal mi pomstu- žijící Sarahští jsou příliš nedotknutelní, co by mohl jiného, než zaútočit přímo na mně? A toho se upřímně nebojím." prohlásil jsem sebevědomě. Vlastně je úplně bezmocný, nikoli?

"No...on také ukradl seznam duší." pípla mírovládkyně zničeně. Demetri mírně vytřeštil oči.

"Co je to ,seznam duší´?" zase nějaké míro-vládní tajemství, již mě s tím vážně začínají vytáčet. Jednou jsem pomocník důležité správkyně prostor pro mrtvé, měl bych něco vědět- není to má vina, že jsem za živa nenosil jejich uniformu!

"Seznam duší je posvátná listina, která obsahuje údaje o každičké živé bytosti...jméno, datum narození, přibližná lokalizace bydliště a...základní údaje o minulých životech osoby."

"COŽE?! U ANGOREK! A TOHLE VY NECHÁVÁTE LEŽET JEN TAK KAŽDÉMU K LIBOVOLNÉ KRÁDEŽI?! TO NENÍ SEBEVRAŽDA, TO JE ROVNOU VRAŽDA, TEN VÁŠ SYSTÉM SE MI ZDÁ EPOCHU OD EPOCHY SMĚŠNĚJŠÍ!" dobře, tak ten slibovaný historický hysterický záchvat přišel až teď. Více než matně jsem si uvědomoval, jak s tím můj odvěký nepřítel naloží...a věřte nevěřte, nebyly to líbivé představy.

"Takže už je mi celkem jasné, jak se Ehm Christianovi pomstí. Já na jeho místě bych udělal to samé- tedy kdysi. A já býval na krutost vážně expert."

"Děkuji, že jsi to řekl nahlas, tohle jsem vážně potřeboval." zasyčel jsem kysele.

"Není zač." vrátil mi to jízlivě. Doopravdy, idiot.

"Je to už šestnáct let, co jsi tady, viď?"

"Ano, šestnáct. Měl jsem být zničen."

"Ale nebyl jsi." opáčila Rachel s povzbudivým úsměvem.

"Děkuji."

"Alespoň někdo je vděčný."

"Lady Rachel, a co já? Můj vděk vám nemá meze!"

"Já vím, Demetri. Jsem opravdu ráda, že jsi tady, i ty Christiane, jsem ráda, že jste oba našli cestu zpátky."

"Jste na nás moc hodná, říkáte milé, sentimentální věci, stalo se něco? Většinou nám vyčítáte, že nejsme dobrý tým, že se hádáme jako děti a práce nikde. Jeden spí, druhý neustále špehuje svou rodinu a když jsou náhodou ve stejné místnosti, hádají se a pošťuchují, jako malí školáci." namítl jsem. V očích staré a moudré modrorijky se zaleskly slzy.

"Já...udělala jsem tolik chyb...i tohle je z části má chyba..."

"Není. Vy za to nemůžete." popřel to mnohem starší a světlovlasejší z nás a zdráhavě ji objal. Pracovali spolu už tisíc let, ovšem že byli dobří přátelé.

"Děkuji, Demetri. Musíme...pokračovat...v práci. Máme moc práce, musíme chytit nebezpečného zločince a třídit zemřelé duše, jako obvykle." prohlásila naše velitelka pořád ještě napůl plačtivě a poodešla od něj. "A také, musíme ochránit nevinnou duši, kterou se Ehm chystá zabít. Několikrát zabít." dodala. Ach, samozřejmě. Teď je přece obyčejný člověk, když zemře, reinkarnuje se- aby ji někdo (ehm, Ehm-ten má ale pitomé jméno) mohl zavraždit znovu. A to se nesmí stát, žádné nevinné oběti, pokud tomu můžeme zabránit. A již vůbec nesmím dopustit, aby někdo několikrát bolestivě zemřel kvůli mně, neboť já jsem urazil jednoho velkého padoucha!

"Půjdu tam, sestoupím dolů a budu ji chránit klidně až na věky věků. Dokud se sama nerozhodne zemřít ve věku alespoň tři sta let, šťastná a obklopená vnoučaty." nabídl jsem posmutněle.

"Dobře. A kde je?"

"É...netuším."

"Jak jí ochráníš před Ehmem?"

"É...netuším."

"A víš alespoň, jak se teď jmenuje?"

"É...nikoli." juchů, to jsem ze sebe zase úspěšně udělal idiota.

"Je logické, abych to byl já. Ten...theodortní nižší šlechtic...chce mně. Komu se mstí? Mně!"

"A proto mu to musíš překazit ty? Na tom nic logického nevidím."

"To proto, že máš smysl pro logiku na úrovni dvouleté želvy." odsekl jsem naštvaně. V černorudých očích mého v poslední době téměř bratra se neleskl žádný vztek, pochopil, že se jedná o žert. Mají se mnou svatou trpělivost. On, i Rachel. Jsem o tolik mladší a za života slabší, než oni...ale na druhou stranu, mírovládkyně nikdy nezažila hrůzy pekla a Demetri tam strávil chabých dvacet sedm let, což se dá v klidu přečkat, aniž by se z vás stal "démon". A ani nikdy nebyli proti své vůli zombifikováni, netrpěli žádnou smrtelnou nemocí, nemuseli se s jistým nejmenovaným uprchlým...démonem prát o vlastní tělo, nikdy omylem nezabili nikoho, kdo by jim byl blízký a podtrženo sečteno, když jde o traumata, jsou za mnou eóny let pozadu.

"A ty jsi dvouletá želva."

"Ubohé."

"Dobře, Christiane, dostaneš její ochranu na starost. Přemístím tě do města, kde by se měla nacházet, ale víc nevím, budeš si ji muset najít sám. Vím, že máš své metody skrývání se, proto ti raději dám toto." prohlásilo modrorium a zhmotnila...kočičí obojek? Aha, praktické.

"Není to jen tak obyčejný obojek- a v lidské podobě to můžeš nosit jako náramek, dát si to do kapsy, strčit za klobouk, co se ti zlíbí. Ve známce je zaprvé komunikátor, kterým nás v případě potíží můžeš zavolat, dále kapesní vyhledávač...démonů a ve zmenšené podobě tohle. Jakmile se to rozhodneš předat, stačí to vytáhnout a zvětší se to opět do původní velikosti. Jen opatrně s tím, protože se to málokomu podaří vecpat zpátky." pokračovala Rachel a vedle ní náhle blikal magický hologram dýky. Dobře známé dýky.

"Dále dostaneš svůj meč, tři kapesní přemisťovadla a tři kapesní štíty. Poneseš si to v ruce, nebo to mám zakomponovat do obojku?"

"Pouze šest instantních kouzel? Pokud dojde na bitvu, s tímhle si vystačím tak na pět minut a to ani nemluvím o tom, že nemám přiděleno žádné útočné kouzlo!"

"Chápu, že s mečem si proti Ehmovým trikům moc nevystačíš, ale nezoufej- prostě se vyhýbej bojům! A samozřejmě, že jen šest- je to ilegální a já jsem Vládkyně míru, nečekej, že je budu rozdávat jako bonbóny!" sepsula mně jako psa (nesnáším psy!), ale vpravdě byla v právu.

"On dostal špiónský obojek a já nic?" zamručel obvyklým tónem naoko uraženě Demetri. "Hodně štěstí, bratře, šťastnou cestu! Jsem unavený, jdu si trochu zdřímnout." rozloučil se se mnou a odešel.

"Christiane? A ještě jedna věc. Dostaneš hmotné tělo, takže můžeš být kdykoli zraněn, nebo zabit. Dávej si pozor, víš co by se stalo. Budiž k tobě angorky milostivy a vrať se v pořádku!" loučila se i Rachel.

"Děkuji. Vrátím se!" ještě jsem stačil zamávat, když jsem se propadl do tmy a probudil se neznámo kde. Proč vám nikdo nikdy neoznámí, když se vás chystá přemístit?