"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Říjen 2013

Opět Liebster blog award

26. října 2013 v 13:04 | Kate Černobílá |  Blog a názorové výlevy
Tak. Upřímně mě baví mnohem více odpovídat, než se ptát a věřím, že někdo to má podobně, tím pádem se omlouvám svým nominovaným, že jsem na ně bez zeptání přehodila povinnost šířit dotazník dál. Cože to ten Liebster (nebo jak se to u všech slonů vůbec píše) blog award je jsem už se svou obvyklou nepřehledností vysvětlila v minulém článku, takže přejdu rovnou k seznamu jmen a blogů nominovaných blogerů.
Pravidla nominace- nominovány nesmí býti blogy nad 200 komentářů (což u mně nehrozí, já se vlezu i do pod 20) a to je snad všechno, na co si vzpomenu.
Zaprvé, Vanilka. Chápu, pravděpodobně se na mně naštveš, kritizuji ti každou kapitolu, nutím tě sepisovat společný projekt a teď ještě toto- má otravnost nemá mezí, děkuji a omlouvám se. http://knihamekenzie.blog.cz
Dále jsem se rozhodla pro Sany- sice se známe jen přes pár mých kritických komentářů, ale tvůj blog se mi zdá zajímavý. http://imaginewith1d-ff.blog.cz
Zatřetí, Izi. Vím, že naposled jsi se na svém blogu mihla někdy v létě, ale kdyby se ti zachtělo se probudit, na přivítanou zpět tě čeká nominace. http://izi-pribehy.blog.cz
Začtvrté, Baďa. Vím, že mně asi považuješ za opravdu neaktivní čtenářku, přiznám se, opravdu jsem na tvém blogu dlouho nebyla. Chystám se to napravit a při té příležitosti ti hodit na krk účast v řetězovém dotazníku. Promiň. http://chechtalek002.blog.cz
Á! Už zbývá jen jeden nešťastník, konečně budu mít od Liebster blog award pokoj! Po dlouhém přemýšlení jsem zvolila CrazySarah. Také se známe jen z jednoho komentáře, kde jsem si u tebe objednala hodnocení blogu, tak snad promineš, že se nacházíš v mém seznamu nominovaných. Jen si nejsem jistá, jestli nemáš přes dvě stovky komentářů, musela bych vybrat někoho jiného (a doopravdy nemám koho). http://world-sarah.blog.cz
Nominované kontaktuji přes komentáře/e-mail (u některých raději obojí) a dodávám uctivou omluvu. Přeji úspěšné blogování!

..........................................................................................................................................................
Ale hlavně, mým úkolem je vymyslet desatero otázek. Snažila jsem se nominovat povětšinou spisovatelské blogy, ale pokud nepíšete a naleznete psavou otázku na kterou se nedá odpovědět "Ne, protože...", přeberte si to, jako že se ptám na čtení. No, tak se do toho dáme, ale neočekávejte nic světoborného...
1. Věříte v to, že síla přírody je mnohem mocnější než kterýkoli stroj?
2. Pokud píšete knihu/povídky, jaký žánr a proč? Pokud nepíšete, tak alespoň jaký žánr knih čtete? Pokud ani nečtete, tak alespoň váš oblíbený žánr filmů a nezapomeňte vysvětlit proč.
3. Jaké je vaše oblíbené přísloví?
4. Co si myslíte o krátkých článcích na blogu?
5. Opět, pokud píšete, nebo alespoň vymýšlíte příběhy, máte sklon tvořit postavy s extrémní osobností? Pokud nepíšete, tak se ptám jako obvykle na čtení- máte sklon si extrémní/výstřední postavy oblíbit? Pokud ani nečtete, tatáž otázka o filmových postavách.
6. Co považujete za vaši nejhorší povahovou vlastnost a co za váš největší dovednostní nedostatek?
7. Myslíte si, že je dobré jít s davem a proč?
8. Máte ambice změnit svět?
9. Myslíte si, že jsou sociální sítě důležitou součástí života pro každého a kdo nemá např. Facebook je idiot?
10. Kdyby jste si měli vybrat, vzdali by jste se raději kreativity, nebo nejmodernějšího mobilního telefonu (pod podmínkou, že by vám ho vyměnili za prastarý křáp s anténkou, aby jste si mohli zavolat, co bylo za domácí úkol)?
Nuže, hodně štěstí.

Liebster blog award

25. října 2013 v 21:20 | Kate Černobílá |  Blog a názorové výlevy
Jistě se divíte nad zdánlivě nic neříkajícím názvem článku. No, já osobně taky.
"Liebster blog award" je kromě anglických slov začínající jazykolamem na "l", ve kterém jsem beztak nasekala moře pravopisných chyb, také řetězový dotazník, šířící se jako mor po blog.cz komunitě. Pro upřesnění, neobyčejně nakažlivý mor, který vás nutí odpovídat na otázky, v čemž tví jeho princip. Až vás někdo nominuje (zdravím, Karin), odpovězte mu na jeho desatero otázek a nezapomeňte vymyslet vlastních deset, kterými pak zamořte ne jeden blog, ale rovnou dalších pět. Tolik k šíření.
Jak jsem se již zmínila, mně to neminulo a zde jsou otázky původem z reveriedreams.blog.cz a mé přiblblé duchaplné odpovědi:
1. Psala/píšeš/plánuješ psát nějakou povídku/knihu?
Ano. Konkrétně nic ani vzdáleně zavánějící dokončeností- jednu knihu, množinu povídek s tak zamotaným dějem, že se to plete i mi a mými největšími náplněmi pro články blogu, také podle mně nejlepší jsou vícedílné Tma na konci tunelu a poněkud katastrofičtější Katastrofický konec. Psaní mně opravdu baví, takže průměrně každý druhý týden, při jakémkoli náznaku sebepitomějšího nápadu rozepisuji novou vícedílnou povídku.
2. Čteš nebo píšeš raději při hudbě, nebo bez ní? Případně co za hudbu posloucháš?
Rozhodně obojí s hudbou, paradoxně mi to pomáhá se soustředit. Při psaní dobrá hudba inspiruje skoro jako pořádná gumová kachnička na stole, jen některé naopak u psaní jakékoli zvuky ruší, takže to není metoda pro všechny. A co poslouchám? Začnu vypisováním názvů- Scorpions, Aerosmith, Deep Purple, The Beatles...ano, teď většina čtenářů vybuchla v smích a okamžitě mi v duchu vytkla, proč propána poslouchám "dinosaury"...proč? Protože se mi stará rocková hudba jednoduše líbí. Moc líbí. Má krásné, hluboké texty, dokonalý zpěv a úžasné melodie bez náznaku mixážních pultů. Co více si přát? Dobře, přiznávám, povětšinou se soustředím jen na balady, ovšem...
3. Jak tě vůbec napadlo blogovat?
No, vlastně mně to ani nenapadlo. Chtěla jsem otrávit svými povídkami kyberprostor, podívala jsem se k jiným a hle- blog! Připadalo mi to jako ideální řešení, tak jsem si také jeden založila. Kdysi jsem "blogovala" na e-stránkách, v devíti letech jsem vedla nepříliš úspěšný portál o virtuálních zvířátkách, tehdy to měl každý druhý a já chtěla býti co největší a nejtupější ovce davu. Začalo mně to bavit a vlastně ani nevím, jak se mi podařilo na tu ubohou stránku jednoduše zapomenout...to jsem byla tehdy ale celá já (a možná pořád jsem).
4. Jsi spíše realista, nebo snílek?
Odjakživa snílek, potápějící se, ba přímo se utápějící ve svých vlastních světech, představách a příbězích. A ne, nestěžuji si, považuji to za svou nejlepší vlastnost- co by byl život beze snů? Na druhou stranu, obdivuji lidi, kteří snít neumějí, pro neskonalou dovednost najít extrémní zálibu v takových věcech, jako je jistá sociální síť, nebo nový mobilní telefon (abych to uvedla na pravou míru, neříkám, že všichni facebookisté a mobiláři neumějí snít, pouze to tak z dálky vypadá- udělejte si názor sami, jste-li takoví, nebo ne. Znám totiž i několik elektroniko-snílků, ale i těch, na které tahle teorie sedí do písmenka).
5. Co říkáš na 21. století jako takové?
Dlouho jsem nad tím přemýšlela, nakonec jsem však přehlasovala sama sebe a dohodla jsem se sama se sebou na jediném slově, které to vystihuje- grrr! Ale ne, raději to rozepíšu, někdo by si totiž mohl špatně vyložit mé důvody. Samozřejmě, líbí se mi jisté možnosti, v kterých tohle století převyšuje ostatní, ale na druhou stranu, opravdu všichni máme opravdu možnost ve "věku neomezených možností" na ty možnosti opravdu natrefit? Nezáleží na talentu, pouze v několika případech na štěstí a ve velké většině na bezvýznamných cárech papíru, které hýbou lidmi- na penězích. Někdo říká- máš-li talent, jdi na školu, ať jej můžeš zúročit. Kdo ti tu školu ale zaplatí? Pujč si z banky. A budeš mít pak na chleba? Nesebere ti exekutor koberec z pod nohou? A pak úřady řeknou- měl jsi studovat a najít si dobrou práci. Je mi čtrnáct let. Nemám se světem pražádné vlastní zkušenosti. Soudím z médií, soudím z vyprávění starších. Kamenujte. Rodiny se často dnes ignorují navzájem a lidé přestávají věřit v sílu lásky. Rozmáhá se komerce. Někdo nechává mýt své auto pracím prostředkem z drcených diamantů, jiný zmírá hlady. Lidé mezi sebou vedou bezvýznamné války o území, jako kdyby snad neuměli mluvit. Snad všechen konflikt se dá vyřešit rozumnou, mírumilovnou dohodou, ne zbytečným proléváním krve! Mládež je nevychovaná, shnilá jako vši a mnohý z nás nezná hodnotu toho, jak je mu vlastně dobře, že žije v relativním pohodlí, bezpečí, že smí chodit do školy (dobře, v hodině ruštiny mluvím i já jinak, ale...) a dobrá většina z nás má alespoň nějakou rodinu. Přiznám se, ani já ne.
6. Kolik ti je let?
Na průkazce z knihovny mám uvedeno datum narození 16. 8. 1999, takže by mi technicky mohlo být čerstvě čtrnáct. Je to ale pravda? Obyčejně se cítím mnohem, mnohem mladší (plus mínus o deset let). I myslím a často jednám více než předškolně a mé záchvaty dětinskosti ve špatném slova smyslu (rozlišuji totiž dětinskost dobrou a špatnou a já praktikuji tak nějak obojí) jsou pověstné. I vypadám mnohem mladší, nedávno mi bylo řečeno, že na osm let, což mně samozřejmě hluboce urazilo. Má to ale své výhody, smím například zadarmo na skákací hrad. :)
7. Co patří mezi tvé koníčky?
Jak už většina z vás pochopila, psaní, spisování, vymyšlení příběhů, pisálčení v obecném smyslu a tak dále. Dále čtení a praktikování knihomolie nejhoršího stádia, čtu jednoduše všechno, co je psáno česky (ale nepohrdnu v časech nouze ani angličtinou). Moc ráda kreslím, kreslím si vymyšlené postavy ze svých knih a soustavně tím ničím papír, tužky a svou náladu. Zbožňuji poslech staré hudby a ráda se sem tam podívám na nějaké to anime, hluboce fascinovaná Japonskem. Sbírám slony, divné ponožky, pokažené propisky, gumové kachničky a dřevěné kočky. Na televizi se dívám jen vyjímečně, ale ráda si obden zapnu videopřehrávač a podívám se na nějaký povětšinou fantasy, či vesmírně sci-fi film, s oblibou pořád stejné dokola. Pokud se již dívám na televizi, tak na krimiseriály Mentalista a Vteřiny před vraždou, jinak obzvláště Prostřeno sleduji nedobrovolně a s velkou nechutí. Z on-line her hraji jen Dark Orbit a to je k mému trávení volného času asi vše, pokud vyškrteneme dobu, kterou strávím zíráním do blba a sněním, snad úplně vše.
8. Jaké počasí nejvíce miluješ?
Déšť! Ovšem, chovám se dosti pokrytecky. Obvykle si zalezu do vyhřívané betonové krychle, tedy domu a zírám z okna na padající kapky. To mi ale nezabrání milovat déšť z důvodu, že bez něj by nebyl život a jen pod vodou z mraků rozkvétají květiny...
9. Máš nějaké oblíbené blogery nebo blogerky?
Ano, překvapivě tebe, Karin. Také doufám, že mezi své blogerské přáele smím počítat Vanilku a snad teď nikoho šeredně nevynechávám, ostatně klíží se mi oči a mozek vypíná. Mohl by se ten někdo prosím připomenout v komentářích?
10. Jaké je tvé neoblíbenější místo na světě?
Na tomhle světě :) ? Pokud myšleno vážně, tak jsem bezradná. Nakonec zvolím svůj domov. Obyčejný dům, obývaný naší rodinou, plný vzpomínek, kam patřím. Znám i jiná krásná místa, magická místa, místa plná přírody, místa, která zbožňuji, ovšem všude dobře, doma nejlépe. S pozdravem, předsedkyně soukromého svazu domácích bačkor.
......................................................................................................................................................
Vida, zodpovězeno. Jak pitomě, s jakými překlepy, posoudím ráno. Omlouvám se, pokud to přes chyby ani nejde přečíst...
Také dnes nesepíšu své otázky a nevyberu pět nešťastníků, dobrou noc, co můžeš udělat dnes, klidně odlož na zítřek. Nuže, pokračování v dalším článku.

Tma na konci tunelu- XII.

20. října 2013 v 20:09 | Kate Černobílá |  Tma na konci tunelu
Další kapitola. Také vám začíná tahle povídka hlavním dějem připomínat obyčejný dívčí román? No, ale přesto mně to baví psát, takže se ze mně asi oficiálně stala spisovatelka směsi horroru a červené knihovny. Nuže, doufám že se vám to bude líbit a děkuji moc za kritiku!
"To ho chceš zabít?" polkla jsem naprázdno. Upřel své překrásné oči na mně.

"Ne, on již mrtvý je, dávno. Pouze mu ukrátím trápení. Je mi líto jeho mladého života, ovšem já jsem mu jej nevzal. Dobře vím, jaké je to být zombie a není to upřímně žádný med." vysvětlil a přiložil ostří nešťastníkovi na hrdlo. Neznámý jen tiše vzlykl.

"Prosím, vaše jasnosti, neubližujte mi, myslel jsem, že vaše rodina nezabíjí děti a mi je teprve třináct!" vykřikl rychle, než ho stačil černovlásek stít. Christian se zarazil. A "vaše jasnosti"? Proč ho oslovil "vaše jasnosti"?! Copak on je vážně aristokrat? To není možné, v Dainginu máme "demokracii", teda pořádně idiotskou diktaturu několika byrokratů, kteří se ne a ne nechat svrhnout.

"Žádná jasnost, výsost, ani veličenstvo. Tyhle tituly jsem ztratil již před věky. Pokud chceš, abych tě nechal ,naživu´, oslovuj mně jménem. Pokud znáš můj původ, jméno odhadneš. A ano, nezabíjíme. Ovšem, zombie ničíme bez ohledu na věk- navíc, vypadáš na dvanáct, avšak ve skutečnosti můžeš být klidně dvojnásobně starší, než-li já. Nuže, vstaň a pověz mi, jak jsi se stal mrtvolou." změnil radikálně názor nejstarší z nás a já přemýšlela, co ho k tomu vedlo.

Třeba má nějaká skrytá traumata s nemrtvými? Vždyť něco takového naznačoval...a také, že byl zamlada králem...vlastně, co o něm vím? Odkud pochází? Má nějakou rodinu? Kolik je mu přesně let? Jak dobře jsme se v minulém životě znali? Kde přesně bydlí? Má mně rád? A počkat, znám vůbec takové samozřejmosti, jako jeho příjmení? Éh...ne. Tak proč mu věřím? On o mně ví přece všechno a já jen sotva jeho pitomé křestní jméno! Není to trochu nefér? Neměl by být-jakýkoli- vztah založen na důvěře, i přátelství? Sice chápu, několikrát mi zachránil život, ale doopravdy mu na mém životě nezáleží- alespoň to tvrdí.

"Nacházíte se na území Sarahské říše, u severních přístavů. Vy to nevíte? Copak nejste Sarahský? Christian VII.? A nevím, prostě najednou tam byli a zuby...kousli..." roztřásl se teenager ještě více.

"...uhrančivá bolest tě zbaví do chvíle vědomí...rána po jejich chrupu, klidně jakkoli malicherná, nepřestává krvácet...probouzíš se a neslyšíš tlukot vlastního srdce...namísto toho tě přemáhá touha zakousnout se do své rodiny, bytostí, které jsi kdysi miloval...chápu, jak se cítíš. A možná máš pravdu, ovšem možná nikoli. Tím se situace velice, velice komplikuje. Nechci se zaplést do sarahských záležitostí, spěcháme k Abynnilskému sektoru, konkrétně městský stát Daingin, jedině tam může naše mise zdárně skončit..." začal monolog modroočko a raději se dal na obcházení místnosti dokola, aby se mu lépe mluvilo. "...udělal jsem strašnou chybu, emoce mě vyvedly z míry, měl jsem nás přemístit mnohem blíže, nasbírat sílu a vrátit se za Nicolletou Starovou, jež nás vyhnala- donutit ji k boji, porazit ji! Poté bych směl navést tuhle zatrolenou misi zpět do plánovaných kolejí, což znamená tichá hlídka u slečny Enyarezethy. Ano, ano, takhle to musí býti. A docílím toho tak...é...nemám ponětí jak, ovšem to se vypiluje. Rozhodně nás nesmí lokalizovat má rodina, zdržovali by a nutili mne vše vysvětlovat, čímž bychom zbytečně přišli o éony let. Zvažuji požadavek o pomoc k Theodoru Neonilskému, snad by byl pro svou sestřičku (Enyarezethu) a nepřítele ochoten něco udělat, navíc má u mě obrovský dluh, vlastně mi teoreticky dluží život. Ale ne, je to absolutní tupec. Nemám zdání...aproximativně, irelevantně, sloniti...potřebuji radu!" došel po chvíli k závěru.

"Zavoláš svým přátelům z mírovlády?" ptala jsem se. Otočil se ke mně a s jemně pobaveným úsměvem přešel blíže.

"Nikoliv, raději napřed využiji toho, že mám přátele nejen na nebi."

"Jak to myslíš?" chápala jsem přibližně to co obvykle- nic. Zasněně se mi zadíval do očí, takže jsem samozřejmě rychle uhnula pohledem.

"Vzpomínám na naše společné časy...i přes jistou komunikační bariéru jsme si vždycky rozuměli, ale i přesto bych se měl konečně odnaučit mluvit v narážkách...chtěl jsem říci, že spoléhám na tvou radu, jelikož mám pocit, že tvůj rozum a praktické myšlení je vysoko nad mým jalovým řečněním. A také proto, že ačkoli to působí opačně, vážím si tě, tvé společnosti a nechci, abys si připadala odstrčeně. " prohlásil a já hledala v jeho hlase stopy jízlivosti, to přece nemohl myslet vážně!

Rozum? Praktické myšlení? Já něco takového mám? A že si mně váží? Vážně to řekl? A to jsem ještě přešla tu poznámku o "společných časech", sice jsem pochopila to s tou "komunikační bariérou", já nerozumím slovníkovštině...ale vždycky rozuměli? To mi nedává smysl... avšak, sentimentální část mně si skoro přála, aby to myslel doopravdy, už jen kvůli té větě o tom, že si mně váží, kéž by to byla pravda...

"Promiň, nějak jsem teď tu ironii nepochopila..." zavrtěla jsem hlavou.

"Ironii? To nebylo myšleno uštěpačně..." mátl mně čím dál víc. Myslím, že ho to dokonce baví! Sklopila jsem zrak a snažila se působit tvrdohlavě, jako že mu na to neskočím.

"Nuže, jaký postup řešení situace navrhuješ, slečno Enyarezetho?" tázal se i přesto. É?

"Uhm...možná...spojit se s tvou rodinou v převlečení, aby se na nic neptali?" vyblebtla jsem první blbost, která mně napadla.

"To sotva, na to by se nechytili ani se zavázanýma očima...ovšem, nápad je to dobrý. Vlastně...ano, skvělý nápad...ačkoli se mi moc nelíbí představa, že bychom se museli rozdělit, přeci jen mám povinnost tě chránit. Hmm...heuréka! Ty by jsi dostala azyl na hradě a já bych mezitím s nasazením všech prostředků zlikvidoval Ehma, pak bych si tě vyzvedl a zpáteční cestě do Dainginu by nebránilo zhola nic! Jen zjistit, kde se nacházíme doopravdy. Asi bych se měl ještě jednou zeptat našeho mladého, mrtvého přítele, proč lže jako Anarďan při zpovědi." přemítal Christian a na konci proslovu vrhl významný pohled na nemrtvé dítě, stojící opodál.

"Ne, to v žádném případě! Zaprvé, pokud se tobě ta představa ,nelíbí´, mi se přímo příčí a to, že bych měla sedět v koutě na nějakém hradě, zatímco ty se budeš sám prát s někým, kdo mi jde po krku ještě víc! Zadruhé, jaké ,prostředky´? Vždyť jsem viděla, jak jsi chtěl spáchat sebevraždu...pardon, vypořádat se s Nikk před mým bytem! Zatřetí, chci vidět, jak krademe loď, abychom se dostali z Elmery do Abynnilie, pokud se nepletu, to je pěkný oceán cesty a já neumím plavat! Začtvrté, jak vyřešíme ty zombíky? Zapáté, jak jsi si tak jistý, že mi nějaký azyl dají? Vždyť jsem vlastně cizí, ani tvou rodinu neznám, oni neznají mně a vlastně, my dva samotní se známe ohromnou dobu- dva a půl dne! A nakonec zašesté, proč si myslíš, že lže?" hodlala jsem ho sepsout. Usmíval se ještě více a v očích měl ještě nostalgičtější výraz. Enyo, ty pitomko- to těm výčitkám nedokážeš dát drama? Kdo kdy viděl, aby se hysterické záchvaty odříkávaly klidně? Asi proto to nemá žádný účinek...

"A prý kdo zde není logický...zřejmě nemáš žádné sebevědomí...jsi rozená válečnice, hrdinka a není mi zrovna jasné, proč tě osud nutí zakoušet obyčejný život, když by jsi se jako sůl hodila jinde." zasmál se nad mi totálně unikající ironií a chlácholivě mně objal. "Není důvod se strachovat, mám plán a vše promyšlené, na každou tvou otázku ti smím odpovědět, ovšem většinou odpovědí bych ti naprosto zkazil překvapení, takže odpovídat nebudu. Jen- kolikrát ti mám opakovat, že se známe tisíckrát déle, pouze si to jednoduše nepamatuješ? Sice občas malinko přibarvím pravdu, či vynechám pár malicherných detailů, avšak věřit mi můžeš a já tě o důvěru přímo prosím." šeptal mi do vlasů tiše a já mu -nechápu proč- věřila každičké slovo, jako kdyby se mi právě nepřiznal, že lže jako když tiskne. Uvědomila jsem si, že se asi loučíme a z nepochopitelných důvodů se k němu přitiskla. Uvidíme se ještě někdy?, ptala se jedna polovina mého mozku, pro upřesnění ta blbější. Proč by na tom mělo záležet? A i kdybychom se znali více než dva dny-, odpovídala logika, ale byla nestydatě přerušena. Ohraná pohádka! Čas je jen pár čísel!, argumentovala nestydatá směs sentimentality, tuposti a kdo ví, čeho ještě. Chtěla jsem ti připomenout, že se rozhodně ještě uvidíte, tak se hlavně nerozbreč, nebo budeme za sentimentalistku!, napomenula ji inteligence s rozumem v sehrané spatlanině.

"A hlavně, hlavně mysli na sebe, jen na sebe, jako kdybych neexistoval. Patřím do světa zatracenců, jako jsou Ehm a Nicolleta, ty do Dainginu, nemohou z nás být přátelé, nikdy, nikdy, nikdy. Pokud by mě zabili, přejdi to s grácií a buď bez obav, přidělí ti nového ochránce-který nebude tak...slabý, jako já. Bude mi ctí i po skončení mise žít v tvé blízkosti, ovšem nedávám tomu moc velkou naději, pravděpodobně se možná vidíme naposledy. Destrukcí Ehma totiž mise končí..." snažil se mi to vysvětlit.

Jak? Já přece žádného jiného ochránce nechci! Vždyť i když hodiny ukazují jen necelých dvaasedmdesát hodin, je to jako bychom se znali celý život, teda, alespoň mě to tak připadá a v Christianově případě je to vlastně pravda- co hůř, on mě znal i celý minulý život! Chápu, má hrozně moc špatných vlastností, je nevyzpytatelný, arogantní, marnivý, přehnaně sebevědomý a někdy se ke mně chová vážně hnusně, ale na druhou stranu občas i mile (jako třeba teď), zdvořile, pomáhá mi (i když někdy akorát tak do hrobu), je jediný, kdo mi kdy řekl, že mu na mně záleží...ale na třetí stranu má příliš tajností, podezřívám ho, že to všechno dělá jen kvůli práci, nepřátelé se kvůli jeho společnosti na mně lepí jako mouchy na med, mluví jako slovník -pořád jen v narážkách a hlavně, ani trochu nevychází s mým psem. Vypadá to, že jeho negativa o celou stranu převyšují pozitiva (kterých jsem věru moc neshromáždila) ale...mi je to jedno. Stejně ho mám svým způsobem ráda.

Poodešel ode mě a zamířil mladému zombíkovi, který ovšem využil jeho nepozornosti a znova přesídlil do chráněných rohů, tentokrát vzal jednomu ze svých mrtvých kolegů lampičku a prosvítil roh místnosti, kam se bázlivě zavrtal. To světlo nebylo denní, ale mnohem intenzivnější...já ještě docela viděla, ale taky- chlapec se dozajista neschovával přede mnou. Černovlásek sykl bolestí a rychle si rukou zastínil oči.

"To není zrovna čestné...nu dobře, já nepotřebuji k tomu, abych tě našel, ty mrtvý lháři, zrak. S přehledem to dokáži i po čichu." zlovolně se usmál aristokrat a okamžitě změnil směr, přímo k němu, i když teoreticky nemohl vědět, kde přesně je. Trvalo to jen pár řezavých sekund, než k němu došel a odhodil strachy ochromenou bytost na volné prostranství, ačkoli ho to muselo stát po fyzické stránce hodně sil.

"Neboj se. Nemám žádný zájem na tom, ti nijak ubližovat, naopak, mí přátelé snad dokonce vědí, jak tě vyléčit- jen potřebuji vědět, kde doopravdy jsme. Jsi dobrý, lháři tak přesvědčiví, jako ty nejsou podle mě dostatečně oceňováni. Kdybych nebyl Saražan, vpravdě bych ti to uvěřil. Ovšem, my jsme na území zcela odlišného klimatu i světelných podmínek, než-li panuje v mé rodné zemi. Zalžeš mi ale ještě jednou a já mohu ztratit vrtkavou trpělivost a utnout ti tvou zajisté vychytralou hlavu." oslovil ho Christian. Zombík doširoka vytřeštil červené oči.

"Vy..vyléčit? Budu živý? Vážně?!" vykřikl a ve tváři mu jiskřila naděje. Modroočko se proti své vůli přátelsky usmál.

"Vážně. Přísahám, na čest."

"Jsme na ostrově okupovaném Sarahskou říší, takže jsem ani nelhal! Máte štěstí, lord Christian XII., současný král je zrovna tady, řeší vzpouru!"

"Čí vzpouru?"

"Rostlin, pane. Masožravých, velmi žravých."

"Vážně? Neměl by jej někdo upozornit na ty zombie? Činí závažný problém, decimují obyvatelstvo. Napíšu mu dopis." rozhodl se chytře můj ochránce. To je sice pěkné, ale kde sežene papír? A jak ten dopis odešle?

"O těch zombiích?"

"Nikoli, o slečně Enyarezethě." o mně? Co mu chce psát o mně? Že jsem taky problém a decimuju obyvatelstvo, či co? Chvíli jsem se nad tím zamýšlela, ale pak mi nad hlavou blikla taková žárovka, že to až muselo být vidět. Azyl, on ho chce žádat o azyl pro mě...aha, tak to je v tom případě ještě horší! Budu vypadat jako dotěra!

"Nuže, jdu si promluvit s mými mírovládními přáteli, vrátím se za chvíli." otočil se a dal se na odchod. Ale po pár krocích se stejně zastavil. Chce odejít, nebo ne? Probodl mladičkého nemrtvého vražedným pohledem. "Málem bych zapomněl...ve svém zájmu se nehýbej a již vůbec, ani omylem se nepřibližuj ke slečně, pokud ji najdu mrtvou, či pouze klidně lehoulince pokousanou, zle si to odpykáš, i kdyby se ti zázrakem podařilo uprchnout a měl bych tě pronásledovat přes celý svět- klidně i přes všechny existující světy!" zasyčel obezřetně. Mladík se zatvářil nechápavě.

"To byla výhrůžka." dodal šlechtic se zdviženým obočím a odešel.

Tma na konci tunelu- XI.

12. října 2013 v 19:41 | Kate Černobílá |  Tma na konci tunelu
Další část, zamotanější než obvykle. Omlouvám se za krvelačnost, snad se mi nálada zlepší a tohle bude jedna z posledních zombíkoidních kapitol. Mimoto, scéna s počítáním zombíků je důkaz, že hodiny matematiky mají zhoubný vliv na mozek...nuže, doufám, že se vám to bude líbit. A také se opět omlouvám za trestuhodně krátkou délku, příští kapitola snad bude s požehnáním administrátorské stránky blog.cz delší...
Než na mně stihla vší silou dopadnout vlna strachu a rozplácnout mně jako slona, převalila se přes mně její vzdálená sestra, vlna znechucení. Přede mnou se rozpínala scéna z levného horroru, umrlci se v asi třicetičlenné hordě sunuli vpřed, narážejíc do sebe, přepadávajíc jeden přes druhého, ovšem nikdy se nezastavujíc, valíc se pořád dál.

"Kolik jich je?"

"Třicet dva. Odhaduji, čeká nás nanejvýš šestnácti minutová bitva."

"Takže dva za minutu, jo? Tak...málo?"

"Asi nás malinko podceňuji, za šestnáct minut bychom ostatně zvládli téměř dvojnásobnou tlupu. Naše rychlost destrukce zombie totiž není ani vzdáleně dva za minutu." usmál se cizí šlechtic očekávaje tupou otázku "jak to?".

"Jak to?" ne, ten tupec nebyla Fleur, ale já. Krásné rysy tisíc let starého bojovníka (nebo že by spíše matematika?) se zvlnily do obzvláště samolibého úsměvu a nehledě na blížící se armádu začal sebevědomě vysvětlovat.

"Totiž, pravdu by jsi, Fleur, měla, kdybys proti nim stála samotná. Ale nás je čtyři. Kdybychom hýřili časem, nakreslil bych stylovou rovnici, ovšem nyní se budeme muset spokojit se starou selskou logikou a počtech pro předškolní děti. Protivníků je třicet dva. Když to vydělíme našim počtem, vyjde nám osm."

"Osm zombíků za minutu?"

"Nikoli, osm minut na celkovou likvidaci. Když totiž každou minutu já zneškodním mrtvolu, ty zabiješ další, Rolandina taktéž a slečna Enyarezetha s námi bude držet krok, zabijeme každou minutu čtyři zombíky. Vynásob si to, čtyři krát osm vážně třicet dva jest."

"To je geniální! Ale jeden pro každého za šedesát sekund je strašně málo..."

"Výborně, jsem rád, že jsi to řekla. Tím pádem nám budou stačit pouhopouhé dvě minuty, jen sto dvacet vteřin. Vezměme si totiž, že každý z nás dokáže vyřídit čtyři z nich za minutu a kráté dva..."

"Dvaatřicet! A teď bychom se měli dát do práce." uzavřela to Anarďanka a černočerným kouzlem vyslaným z čelenky usmažila na hromádku prachu mrtvolu, která už po ní vztahovala pařáty.

No, jde se do bitvy. Můj první boj...něco mi říkalo, že bych to měla brát jako památnou událost. Sevřela jsem dýku pevněji, ale úplně jinak, než mi to před chvílí předváděl modroočko. Tak nějak po svém...nebyla jsem si jistá, jestli správně, avšak mně samotné to připadalo přirozenější. Najednou mně vůbec neznepokojovalo, že se dvě z těch kreatur ženou přímo na mně, vůbec jsem nepřemýšlela, nechávajíc se vést zvláštním pocitem v srdci, že se navracím k něčemu, v čem jsem vynikala celý život. Ne, v tom to nebylo...hledala jsem správná slova, jak to vysvětlit sama sobě...spíše za to mohla ta dýka...snad že pro mě měla podvědomě obrovský význam...snad že to byla moje zbraň, má a ničí jiná a já pro ni stejně nezbytná, jako byla v téhle chvíli ona pro mě. Téměř jsem slyšela, jak ke mně vznešená zbraň promlouvá a já jí mohla odpovědět...

Když se obluda přiblížila na správnou vzdálenost, ani mně nenapadlo, že vlastně teoreticky vůbec nevím, co mám dělat, mé podvědomí to totiž vědělo. Příšery ale neodpadávaly, byť jsem je bodala jako šílená- a kdyby byly lidmi, či se vsadím že dokonce nelytii, už by bylo po nich. Naštěstí, ostatní mí tři přátelé (pokud je tak můžu nazvat) si vedli mnohem lépe, Roly jen tak stála a ležérně vysílala koule temné energie ze své bojové hole, její mamka sestřelovala zrůdu za zrůdou a Christian měl z nich asi nejvíce práce, protože se musel na rozdíl od nich ohánět mečem, kterým se mimoto zabíjelo zombíky mnohem lépe, než mou dýkou. Naštěstí viděli, že mám problém a zlikvidovali i mou porci útočníku.

"Čas?" pozvedla obočí jedna z vládkyň zla a sežehla kouzlem posledního nemrtvého.

"Minuta a čtyřicet pět sekund, myslím. Tak či tak, jsme dobří. Děkuji moc za vaši spolupráci, lady Fleur a lady Rolandino." odvětil můj ochránce a seriózně se uklonil.

"Za nic, Chrissi. Každý z nás cítí soumrak věků...soumrak naší války...brzy se budeme muset spojit proti společnému nepříteli, takže je vlastně v pořádku, že si Sarahští a Anardští pomáhají už teď...rovnováha se vychyluje ke straně zla, někdo z temnoty by se měl dát k dobru, ačkoli navenek zůstat temným a nepřestat temnotu uctívat." vysvětlila stříbrovláska znuděně, což trochu kontrastovalo s jejími mír slibujícími slovy.

Dvě prastaré bytosti na nás ještě naposledy spiklenecky mrkly a zmizely jako pára nad hrncem. Má bojová euforie úplně opadla. Teď, když jsem si prohlížela bojiště, viděla jsem jen mrtvoly, bez ladu a skladu poházené po hale. Byl to nejen nechutný, ale taky strašně smutný pohled.

"Co s nimi uděláme? Nemůžeme je tady přece nechat jen tak ležet." zeptala jsem se. Christian přejel místnost očima.

"Máš pravdu, odporuje to kodexu cti, kterým je každá, nějak válečně činná bytost v dimenzi bezvýhradně vázána. Nyní jsou to pouzí nebožtíci, jejich těla by neměla být ponechána divé zvěři. Navrhuji pohřební hranici."

"Spálit je?!" nevěřila jsem svým uším. Mírně pozvedl obočí.

"Tak tak, podle mě je v prach se obrátit mnohem důstojnější, než se roky rozkládat v zemi. Ostatně, mně po symbolickém pohřbu také spálili- zajisté ale musely být zbytky hranice zaneseny do hrobky a tam pohřbeny, neboť pro člena našeho rodu je ba ponížením a na cti utržením, nemít hrob."

"Myslíš když jsi poprvé...umřel? A musíme to dělat my? Nestačí, když tady pošleme někoho, kdo je třeba hrobník, nebo se v tom prostě lépe vyzná?" samozřejmě jsem chtěla, aby ti chudáci došli pokoje, ale neměla sem žaludek si to odbýt sama.

"Také jsem to chtěl navrhnout. Naštěstí se pravděpodobně nacházíme na takzvaném W, ostrově východně od Elmery, přímo sousedící s Wala Ibou a využívající jejich maskovacích systémů. Ačkoli, trochu mi zde nesedí záhadný nekromant a jeho smečka." polemizoval modrooký aristokrat. Ach jo, zase se mi vymstilo, že nedávám pozor v zeměpise...

"Jak to?" zajímala jsem se.

"W nemá žádné vlastní osídlení národotvorných bytostí, je to ibanská těžební zóna, kolonizovaná jen a pouze pro své zásoby okenitu a galenitu, základních surovin Wala Ibské kultury a samotného přežití."

"No a?"

"Co víš o Wala-Ibanech?" zeptal se a já nastražila znalosti ze svého oblíbeného předmětu- odlišnosti a jednota národotvorných forem.

"No...vypadají jako lidé, jsou povětšinou štíhlí a vysocí, s jemně nazelenalou kůží a barevným pruhem přes obličej. Zbrojí se takzvanými wala-inami, speciálními, prudce jedovatými válečnými sekerami, které mění barvu a zacházení s nimi vyžaduje um. Mluví svým vlastním jazykem a anglicky se domluví jen málokdo z nich. Jsou národem silným, válečnickým, tajemným a propleteným magií, která se opírá o sílu oběti. Za královny Aventurine využívali obětí lidských, ale před ní a po ní obětovávali klidně jen myšlenky, či vzpomínky- Wala-Ibané věří, že jakákoli ztráta otevírá dveře naději. Náboženství vlastní, ideologicky podobné angoranství, jen Aventurine do něj vnesla krev, kterou její nástupkyně Carllyn zase zamítla. Už od svého vzniku se skrývali, jejich ostrov nebyl k nalezení, dokud nepodnikli tažení na Elmeru, které sice prohráli, ale navázali přátelství se Sarahou a připojili se k Spolku Čtyř, politické koalici Sarahy, Anardu, Vzdušných ostrovů a Wala Iby, čtyř nejmocnějších zemí východu." odrecitovala jsem pasáž z učebnice, kterou jsem si za osamělých večerů ráda pročítala, byla to krvavá četba plná zajímavostí. O Wala Ibě vím všechno! Christian sarkasticky zatleskal.

"Bravo, takže již víš, co je zde špatně?" ptal se arogantně. É...ani ne.

"Proč nikdy neříkáš věci přímo?"

"Jelikož přímočarost je pro blbečky, téměř tak jako lineární rovnice. Dobře, když nedáš jinak, prozradím ti to. Vidíš snad mezi těmi umrlci nějakého Wala-Ibana?"

"Ne." musela jsem uznat prohru.

"Vy ale nejste na W..." zněl úplně cizí, roztřesený hlas a já z toho málem dostala infarkt. Nejsme sami!

Chvíli jsme se dívali jeden na druhého, ohrožováni něčím skrytým. Šlechtic původem odněkud obrátit své světle pomněnkové oči k tmavému rohu místnosti a probodl tam se skrývající bytost pohledem. Nadřazeně se ušklíbl a kráčel směrem k schovanci. Téměř jsem cítila pach strachu, ale z mého ochránce rozhodně nevyzařoval. Jakmile tvor zpozoroval, že jsme si ho všimli, pokusil se dát na útěk.

Opravdu mladičký, asi čtrnáctiletý chlapec chvíli opravdu běžel, ale pak zakopl a rozplácl se o zem, ještě politováníhodnější, než před chvílí. Byl celý špinavý a oblečen v hadrech, hnědé vlasy slepené krví, u očí jsem mu nedokázala rozeznat původní barvu, protože je měl nasáklé červení.

"Vida, jednoho jsme přehlédli. Nechutná nemrtvá chátra, zabíjejí již i děti!" sykl Christian směrem ke mně, přešel k uboze působícímu zombíkovi a tasil meč.

Tma na konci tunelu- X.

10. října 2013 v 19:27 | Kate Černobílá |  Tma na konci tunelu
Další část. Opět plná zombíků a doufám, že se vám to bude líbit. Omlouvám se, že je to tak krátké, víte, omezení 40 000 znaků, tak jsem raději ubrala více.


Enya

"No tak, ty už nemáš žádné další historky? Škoda, že si je nemůžu vzít z tvého mozku, nemůžu totiž číst myšlenky lidem, kteří vědí, že to umím...ačkoli bych stejně poznala jen na co myslíš teď, podvědomí a vzpomínky jsou spíše parketa mého bratra-"

"Nevysvětluj jí to, ona to chápe!" přerušila svou dceru Fleur a obrátila se na mně. "Ještě jednu historku ze středoškolského života, prosím..."

"Prosíme..." přidala se Rolandina. Ano. Úspěšně "bavím" dvě prastaré královny (které mně přišly mimochodem zabít) příběhy typu: "Jak jsem onehdy šla na oběd a někdo na mně vylil hrnek čaje." a ony napjatě sedí naproti mně a hltají každé mé slovo, jedno jak nudné. Proč jsou všechny bytosti starší tisíce let ze střední tak unesené? Christian, ty dvě...to vážně v mém věku nechodili do školy?

"Dobře. Nevyhovoval mi rozvrh, tak jsem se z předmětu ,házení těžkými věcmi´ chtěla přehlásit na ,vrhání nožů´, ale když jsem šla na přednášku, spletla jsem si učebnu a profesor povídá-" začala jsem, ale chrčení, praskání, hekání a sípot mi tu skvělou historku přerušily. Ty hnusné zvuky se ozývaly z venku a když budu přehánět, znělo to, jako by se na ubohou budovu hnala armáda zombíků s účelem srovnat ji se zemí.

Pazvuky pořád nabíraly na síle, ta věc co je vydávala, se mílovými kroky blížila. No, doufám, že mně moje posluchačky zamordují dříve, než si mně to sežvýká jako levnou žvýkačku. Protože předpokládám- všechny bytosti, které znějí takhle žvýkají lidi, neříkejte, že ne.

Otevřely se dveře a já si na malou chvilku oddechla, neboť do haly jako namydlená střela vletěla kočka se sametově černou srstí, v blesku se proměnila v člověka a rychle zavřela vrata na chatrnou a uboze vyhlížející závoru. Christian je zpátky! Ale divné zvuky sílily, jako by se to něco dobývalo dovnitř a černovlásek tomu jen o fous utekl.

"Co..."

"Zombie."

"Proč..."

"Chtějí čerstvé maso- myslím, že tebe."

"A?"

"Budeme bojovat. Respektive, já budu bojovat. Rozhodnutí slečen Rolandiny a Fleur- mimochodem, zdravím-" (uklonil se a smekl klobouk) "-záleží pouze na jejich chuti si po ránu zničit pár mizerných oživlých mrtvol, zahanbujících jejich druh a ty, ty prozatím nemáš patřičné dovednosti, takže budeš sedět v koutě a tvářit se pokud možno nejedle." zaúkoloval mně i hned místo pozdravu.

Co? Takže se na nás vážně řítí zombíci a já se mám tvářit jako sto let stará houska s feferonkami, uložená na věčnost v kredenci strýčka Johna? A když už o tom mluvíme, já mám nějakého příbuzného, který se jmenuje John? Nechápu, co to mé podvědomí zase vytáhlo na světlo.

Jedinými mými známými příbuznými jsou kapku krvelačná sestřička z minulého života, duchaplná Chilli Smithová, vymetačka večírků z povolání a ta nejhorší matka světa, otec Donut Smith, licencovaný blbec (ano, jejich rodiny byly skalními účastníky takzvaného "Dainginského festivalu jídla", kde se taky Chilli paprička a Kobliha potkali. Zní to trapně, je to trapné). Asi tušíte, že se od všech čtyř mých prarodičů oba distancovali- no, kdyby mně pojmenovali třeba "Gulášovka" udělala bych to samé, ale v tom to není. Asi je to totiž rodinná tradice, protože to samé, když mi bylo dvanáct, provedli mně. Odstěhovali se, mimoto každý na jiný konec Dainginu a nenechali mi ani nábytek, ani svou novou adresu (jen semetrikoidní tetičku Fork, která mně mimoto do tří let opustila taky).

"Já rozhodně bojuji, už to, že existují, nás Anardské strašně uráží!" vykřikla nejstarší z nás státotvorně a v ruce jako kdyby svírala vlajku Svaté říše Anardské, o které jsme se mimoto učili v zeměpise. Všimla jsem si, že se jí nad druhou rukou zaleskla koule černé magie a na čele nyní měla bojovou čelenku se světélkujícím drahokamem.

"Máš pravdu mami. Mimoto, ahoj, Chrisi!" přidala se "Roly" a vyčarovala si bojovou, čarodějnou hůl, z které sálal strach. Christian tasil meč. Hm, takže jediná neozbrojená ovce jsem tu já? Nemrtví se chystali protlačit zavřenými dveřmi.

"Budu bojovat!" kvíkla jsem rozhodně. Pokud zombíci nemají zbraně, tak to bude fér, protože já mám základní zápasnicky výcvik a myslím, že bych technicky pár nechutným nemrtvým hlavu urvat zvládla (teda, prakticky bych je spíše jen s nechutí podržela a počkala, až to s nimi skoncuje někdo jiný za mně, ale to je detail...).

Můj samozvaný ochránce-který doteď stál u dveří na druhé straně (asi) bývalého hangáru- přešel ke mně a vypadalo to, že zombie apokalypsa nebo ne, teď si vyslechnu pěkné kázání a boj musí počkat.

"A jak?"

"Škrábat, kousat, kopat, fackovat! A občas jim dám pěstí!" vysvětlovala jsem klidně. Zní to jednoduše, zombíci jsou přece tupí a strašně pomalí, než se vzpamatují, zmlátím je, ani nebudou vědět jak. Něco v hlavě mi matně napovídalo, že tyhle protivníky možná nezaženu a vůbec nezlikviduju rozdáním pár monoklů a několika facek, ale já to vzdorně ignorovala. Christian se ale jen nevesele usmál.

"Říkal jsem ti, že jsi neobyčejně kurážná, avšak v tomhle případě by to stálo tvůj drahocenný život a to je cena, kterou nehodlám zaplatit." pronesl, ale tón jeho hlasu vůbec nenasvědčoval tomu, že by se mně chystal hromově seřvat, zněl spíše tak nějak sentimentálně a k tomu slavnostně.

"Co teda navrhuješ? Přikazuješ mi, abych se schovala?"

"Ne...chci, abys si dělala co považuješ za nejlepší...a pokud se rozhodneš přidat se a bojovat, prosím, ne beze zbraně." řekl pouze a upřel významný pohled napřed na mně, poté na přívěsek u svého "náramku" a na podlaze se zjevil nůž.

Nebo že by to byla dýka? Já se v tom nevyznám...ovšem, ať to bylo, co to bylo, rozhodně to vypadalo více než nádherně. Rukojeť zdobily efektivní vykládané drahokamy, myslím, že jasně karmínové, dokonale vybroušené rubíny, tvarované do písmena "S", ale přesto působila prakticky. Čepel se nebezpečně kovově třpytila a do oceli byl jemně vyryt nápis v nějakém starém jazyce, který jsem ani nedokázala identifikovat, natož přečíst. Nikdy jsem žádnou zbraň nedržela v ruce, ale přesto jsem podvědomě tušila, že tahle je výjimečná.

Můj ochránce zvedl ostří ze země a... s hrdým výrazem podával dýku mně?! Co já proboha s ní? Vždyť se pořežu, nebo omylem bodnu někoho, kdo bojuje na mé straně! To nejde!

"Christiane...to nemůžu...nemáš něco nuznějšího a méně ostrého?" odmítla jsem rozpačitě.

"Slečno Enyarezetho, jednoduše musíš. Kdysi ti patřila a já mám tu čest opět ti ji předat, jako před tisíci lety... a navíc, opravdu dáš přednost cituji ,škrábání, kousaní, kopání a fackování´ před důstojným bojem s legendární dýkou?" přesvědčoval mně, v podmanivých očích jiskřičky naděje. Váhavě jsem si zbraň převzala, i když jsem nebyla zrovna v obraze, jak se ta zatracená věc vůbec drží. Když viděl, jak s dýkou zmateně mávám jako s praporem a rukojeť držím jako vidličku, zasněně (i když trochu povýšeně) se pousmál.

"Prosím, přestaň propichovat vzduch, soustřeď se na zombíky..." vysmál se mi trochu bezcitně, já ztuhla a nasadila výraz umírajícího skunka.

Jakmile si toho ovšem všiml, jeho výraz zjihl a chlácholivě mně pohladil po vlasech.

"Nemyslel jsem to tak, omlouvám se." odmlčel se, zatímco se dveře mohutně otřásly pod náporem útočníků a Anarďanky začínaly být netrpělivé. "Již od té doby, co tě znám- a nemyslím tím, co tě znám pod současnou identitou- máš nadpřirozený talent na všechno, co se rychlosti a dýk týče, zvláště pak vrhání nožů a boj zblízka. Bývala jsi neporazitelná a pevně věřím, že s trochou základní instruktáže budeš i teď." dodal jemně, jako by snad dvojitá dávka vysvětlování měla bitvu odvrátit.

"Nejdůležitější je si předem ujasnit, jakým způsobem chceš útočit. Dýku můžeš správně držet takhle..." vzal mou ruku (v které jsem doteď poněkud divně vertikálně svírala kudlu) do své a začal mně názorně opravovat. "Skvěle. Pokud ovšem zaútočíš-"

"Ona to nějak zvládne. Soukromé hodiny vrhání nožů jí můžeš zaplatit pak, těm dveřím stejně odhaduji deset sekund života." zavrčela Fleur a Christian odešel postavit se do první řady naší čtyřčlenné "armády". Kolik asi bude těch zombíků? Deset? Patnáct?

Ve dveřích prorazili nemrtví první díru, ale nenahmatali nic jedlého, tak ji nechali a šli hloubit další, o deset centimetrů výš. Rolandina se z nějakého důvodu rozesmála, ukazujíc jejich směrem.

"Informace. Kdo jim velí?" zabručela její matka.

"Nikdo. Jsou divocí. V jejich hnízdě jsem nalezl rozumnou bytost, ale ta k nim nepatří. Když jsem s ní mluvil, všiml jsem si, že kouzly zapečetila dveře, avšak okno zanechala bez povšimnutí, takže se nebála, že uteču (což jsem zajisté udělal), ale že se k ní dostane ,její´ armáda."

"Blbost. Nekromant má svou družinu vždy pod kontrolou a já, jakožto černokněžnice to musím vědět!"

"Také jsem si říkal. Ovšem, ona není vyznavačkou nekromancie."

"Myslíš, že je sama zombie a že se proti ní vzbouřili?" kladla otázky bývalá královna Anardu. Uf, že je debatovat o nekromancii baví, vždyť mi z toho běhá mráz po zádech!

"Ne, jsem si jist, že je živá. A že ji- nebo jej znám."

"Jak to? A ty nevíš, jestli to byla ona, nebo on?"

"Třikrát za rozhovor se zmínil- zmínila, že mně chce sežrat. Kdyby vpravdě nesla kletbu mrtvolnosti, musela by přece po čichu poznat, že to technicky není možné. A zakrývala světlem svou podobu, schválně vyháněla tóny do výšek, abych ji nepoznal ani po hlase. Je jasné, že jsme se nesetkali poprvé. A proč by to mohl být on? Mluvím o Ehmovi." vysvětlil modrooký aristokrat. Ehm a tady?! Horší to být nemůže...

Věru může. Ozval se zlověstný praskavý zvuk a ze dřevěných vrat odlétla tříska. Náraz. Zákeřné ticho. Nic. Další náraz. Bum. Oni ze sebe (vsaďte se, že omylem) udělali beranidlo! Proto to "bum", to se totiž nestalo nic ak závažného... ne, Enyo, vážně nic, jen s třesknutím spadly na špinavou podlahu jedny obrovské, dřevěné dveře, v překladu jediná věc, která vás dělila od nánosu žravých mrtvol, které si už beztak brousí vidličky a leští lžičky. Jedí zombie lžičkami? No nic, asi se to brzy dozvím.

Tma na konci tunelu- IX.

6. října 2013 v 20:35 | Kate Černobílá |  Tma na konci tunelu
Další kapitola, přetékající zombíky, což je u mých povídek celkem typické. Děkuji moc za přečtení a komentáře!


O pár hodin později

Neznámé místo

Enya

Když jsem se probudila, bolest byla pryč. Možná jsem spala dosti dlouhou dobu, aby mé regenerační reflexy dokonaly své...a ne možná, určitě, protože jsem se cítila tak v pohodě, že to až bylo nebezpečné. Ale rány nebyly zdaleka to jediné, co zmizelo. Ani po Christianovi nebylo ani vidu, ani slechu.

Hm. Takže stejně odešel, i přesto, že jsem prosila, ať mně nenechává samotnou. Mluvil něco o lovu a sběru informací, ale to nemohl počkat, až se probudím? Chtěla jsem jít s ním! Kdo ví, co tam venku je a kdo ví, co mně může sežrat tady! Já se o něj bojím a dost se bojím i o sebe...

V té chvíli jsem si všimla papírku ležícího vedle mě. Vzkaz! A psaný pečlivým, krasopisným a zdobeným písmem! A už z dálky jsem si všimla christianoidní škrobené angličtiny, takže o autorovi nebylo pochyb. Nadšeně jsem se dala do čtení.

Drahá slečno Enyarezetho,

možná bych se měl omluvit za to, že pokud čteš tenhle dopis, znamená to, že jsi vzhůru a já nejsem s Tebou. Chápu, že jsi si přála mou přítomnost, ovšem průzkumná výprava se již nesmí dále odkládat. Nacházím se tudíž v okolních lesích či nejbližší vesnici- ale ať Tě ani nenapadne, vydat se mně hledat! Je to strašně nebezpečné a já nesmím dopustit, aby se Ti něco stalo...bla, bla...vím, že Tě tyhle bláboly neskutečně vytáčejí, takže si je ušetřím.

Nuže, druhá věc. Pokud Tě najde cokoli, kdokoli se špatnými úmysly, nedávej se s tím do řeči, nečekej na mně- okamžitě a střelhbitě utíkej! Jsi dosti rychlá, dokážeš utéct komukoli a čemukoli- a ať se ztratíš kamkoli, já Tě najdu, nevím sice jak, ale nechci Tě nechat samotnou.

Jestli-že se před Tebou zničeho nic objeví mé osobní věci- klobouk, meč a obojek, znamená to, že jsem mrtev a Ty jsi ve velkém nebezpečí- okamžitě běž na nejbližší neonilskou ambasádu, požádej o urgentní hovor s králem, Theodor Neonilský zná Tvou tvář i hlas, zařídí Ti jízdenku na rychloloď směr Elmera. Na mém rodném kontinentu navštiv Steleiskou národní banku a požádej o výběr veškeré hotovosti z mého účtu, máš k tomu oprávnění a oni znají Tvou tvář. Ujišťuji Tě, že budeš rozhodně bohatá a tudíž máš o palčivou finanční stránku postaráno. A poslední instrukce, tu měj prosím na paměti obzvláště- mé poslední přání je, abys žila dlouho a hlavně, hlavně šťastně! Nezapomínej také přemýšlet o té situaci, kdy jsem Ti lhal, jelikož nechci zemřít s vědomím, že si myslíš, že má největší lež pravdou jest!

No, minulý odstavec klidně ignoruj, neboť s největší pravděpodobností se za chvíli vrátím živ a zdráv.

Nenech se prosím za těch pět minut zabít,

Christian

No, můžu tě uklidnit, nehodlám se nechat zabít, to vážně ne. Ale je hezké, že si o mně dělá starost...na co to sakra myslím? Vždyť ten vzkaz byl ta nejchladnější slátanina výčitek, kýčů a nesrozumitelných instrukcí, které jsem kdy viděla! Mohl to přece napsat mnohem mileji a nepodepsat se tak suše!

"Myslí na samé blbosti. Moc jí záleží na tom angorákovi, co se kolem ní tak motá a její ubohé nevyspělé srdéčko šílí z toho, že se k ní chová dosti hnusně, ale sama si to neuvědomuje. Mami, je tohle vážně ten cíl? Zabijem jí rychle, s takovou pakáží se nebudeme zdržovat." strašně znuděný dívčí hlas se rozléhal halou. Cože?! Jak to myslela, s tím ,šílejícím srdéčkem´?! Nenaznačovala snad, že jsem do Christiana zamilovaná, že ne? Mýlí se! Jak bych mohla! Musí mít o mně hodně vysoké mínění, když si myslí, že se dokážu do někoho zamilovat za dva dny! Nebylo by to trochu povrchní? Navíc, i kdybych k němu něco cítila, tak jenom čistě platonicky- přece jen, je o mnoho starší, zadaný a ani mně nemá rád!

Otočila jsem se a pohlédla... na krysu? Ano, zase ty dvě rudooké krysy, akorát že teď byly mnohem blíže!

"Madilim? Je to ona?" řekla ta druhá. Ááá! Ten hlodavec mluví!

"Tahle vidlačka? Ne. Čtu jí myšlenky, neumí bojovat, nemá žádné znalosti, ani žádné vzpomínky." čte mi myšlenky? Ááá podruhé!

"Tak proč by po ní potom Starová a Ehm šli? To je jedno, jsme u ní, zabijeme ji a jdeme domů." zabijeme? Proč? Vždyť můj život má nějakou cenu, ne? Pokud tě najde kdokoli se špatnými úmysly, utíkej!, nebo tak nějak to navíc napsal můj samozvaný ochránce- rozhodnuto, raději zdrhnu.

Tedy, oprava- myslela jsem si, že zvládnu utéct. Rychlost sice nad rychlost, ale k ničemu mi to nebylo, protože jedna z krys stačila ihned zavřít dveře a zastoupit mi cestu. No, ale "krysa" nebude asi tak přesné, neboť to, co mi blokovalo cestu bylo více než lidské. Konkrétně dokonce i nadpřirozeně krásné, což jsem jí naprosto záviděla. Žena přede mnou měla temně černé vlasy ostříhané v delším mikádu, v nich vpletené temně modré korále. Ušklíbala se a její černorudé oči mně probodávaly pohrdavým pohledem. Na čele měla ručně pletenou čelenku s nějakým krvavě rudým symbolem a oblečena byla do celkem (ale vsadím se, že schválně) potrhaných černých šatů a dlouhého, havraního pláště.

To ta druhá, která ji předtím oslovila "mami" se taky mezitím proměnila do pravé podoby. Čtenářka myšlenek byla samozřejmě také krásná a působila stejně sebevědomě, jako její matka. Bílé vlasy až se stříbrným nádechem (poprvé vidím někoho se světlejšími vlasy, než mám já!) se jí třpytily v pečlivém drdolu a velké, černé oči se spoustou karmínových jiskřiček soustředila někam do vzduchu vysoko nade mnou. Na sobě měla černé šaty dlouhé až po zem s majestátní vlečkou.

"Kdo jste?" pískla jsem, když se mi povedlo překonat strach. Obě byly totiž rozhodně děsivé, i když nevím, čím přesně.

"Já jsem Fleur Anardská, osadnice ze starého ostrova a zakladatelka Anardu, jak jej známe a tohle je má dcera Rolandina, významná černoknežnice." vejtahovala se černovláska a odmlčela se. "Ona vážně vypadá jako Madilim, podívej se do jejího mozku pořádně, prosím. Třeba vzpomínky a znalosti skrývá, Sarahští jsou mazaní dost." obrátila se na svou dceru. Blondýna na mně pouze ukázala a hlasitě se rozesmála. No dovolte! Tak směšná snad nejsem!

"Ne, to se jmenuje En Smithová."

"Anne?"

"Ne, Enyarezetha, ale komu by se chtělo říkat tak příšerně dlouhé jméno, že Fle?" tak vidíte, už i starověké vládkyně zla uznávají, že je mé jméno hrozné.

"A...a...pro-proproč mně vlastně chcete za...zabít?" konečně mně napadlo vykoktat základní otázku, ale trochu se mi třásl hlas, bála jsem se čím dál, tím víc. Christiane, kde sakra jsi, když na mně útočí?

Christian

To jsem opět něco vymňoukl... dokonalé! Žádné známky civilizace v dosahu- pokud ovšem nepočítáte tu opuštěnou halu, kde jsem zanechal slečnu Enyarezethu. To v překladu znamená, že na dopravní prostředky (a návrat do Dainginu) můžeme zapomenout, ačkoli to je vlastně dobře, kdybych ji vrátil v nejbližších dnech zpátky domů, do té bouře...démonů, rovnou bych mohl ubohou slečnu pohřbít. Také se nedostaneme k žádným zásobám v sofistikované formě, ach angorky, budu nucen lovit! Nuže, i ambasádu kterékoli spojenecké země hledám zde marně.

Zde...kde se to vlastně nacházíme? To také netuším. Ale něco vím. Sice je to strašidelně užitečné, avšak dobře...jediné, co jsem si domyslel o naší lokalizaci je, že jsem zde nikdy nebyl. Nevidím žádné hory a podnebí je celkem teplé, podsvětlení přirozené, žádné přítmí, ale na druhou stranu (naštěstí!) ani žádné zamoření řezavým svitem, jako to praktikují v Elsii. Kdysi jsem tam zkoušel žít...avšak vydržel jsem to hrdinně týden, poté mne odnesli na nosítkách- zesláblost mne uvrhla tenkrát až do bezvědomí. Příliš světla jednoduše škodí! Ovšem, s horoucím vděkem angorkám usuzuji, že tohle není ten případ a podle vysoké zalesněnosti typuji asi plus mínus patnáct oblastí, jež mně napadnou, když se řekne "standardní posvícení a barvy", "přílišná rovinatost", "lesnatost", což nám je vcelku ke dvěma věcem.

Málem jsem již prohlásil okolní krajinu za nesnesitelně nudnou, když v tom jsem mezi stromy uviděl někoho ležet. Tedy, "někoho"...někdo to býval kdysi. Teď je z něj již pěknou chvíli něco, odhaduji. Ležérně jsem přišel blíže, ale pořád si udržoval uctivou vzdálenost, kdo ví, jestli to má ještě dost síly, aby to se to po mně pokusilo chňapnout.

Hm, mé podezření je správné. Za jiných okolností bych toho chudáka asi pohřbil, ovšem jak říkám, proměnili ho v něco méně než zvíře. Mrtvola muže asi přibližně v mém údajném věku (myslím věk, na který vypadám, nikoli tisíc let) nevykazovala zase takové známky rozkladu, nehýbala se a vůbec působila kouzly netknutá. Právě že až podezřele ničím netknutá. Na to, že ležel v lese po smrti odhaduji tak tři dny jsem nezaregistroval ani jednu larvu dvoukřídlého hmyzu, ani jednoho rozkladače- zajisté, hmyz i bakterie se zombíků štítí (stejně jako mimoto já, kdybych si měl vybrat nejneoblíbenější bytost, byli by to s přehledem nemrtví- jsou to vůbec bytosti, či prostě jen mrtvoly náhodně sesbírané nekromantem?).

Pro absolutní potvrzení své teorie jsem vzal klacek a opatrně jej hodil těsně vedle mrtvého. Jak jsem mohl očekávat, mrtvola se okamžitě probudila "k životu" a překvapivou rychlostí lapla po kusu dřeva, pevně ho držíc v mrtvých rukou. Když ovšem zombie zjistil, že klacky nejsou k jídlu, upadl opět do spánku.

To byla ovšem dobrá zpráva, přeci jen se zde vyskytuje civilizace- či přinejhorším sídlí opuštěný černokněžník, to je jedno. Zeptat se na cestu do města smím ostatně kohokoli. Epicentrum lidské činnosti najdu jednoduše- stačí jít po pěšince ze zombíků.

Ovšem na to zvolím raději sofistikovanou podobu ušlechtilé šelmy, přeci jen, v kočičí podobě jsem mnohem obratnější a mám rozšířenější pohled na svět, ačkoli jej pozoruji trochu z níže. Tedy...i to se dá vyřešit, nacházím se přeci v lese a kdo stojí o to, jít přízemně po zemi?

Klidně vám dosvědčím, že drápky jsou skvělá věc. Na stromy se díky nim šplhá doopravdy snově. A to se ani nezmiňuji o tom fantastickém výhledu! Nuže, naštěstí majestátní stromy stojí blízko u sebe, takže se nemusím ani učit létat, stačí se dobře odrazit a aerodynamicky sklopit uši. Když jsem si ovšem jen tak poskakoval ze stromu na strom, málem jsem zapomněl na cíl mé cesty, myslel jsem popravdě pouze na to, jak je skvělé býti kočkou, jelikož v lidské podobě bych tohle rozhodně nedokázal. A také, neztratil bych kousek drahocenné důstojnosti?

Mé myšlenky se opět ustálily, jakmile jsem spatřil jedinou...věc, jež by se dala přibližně nazvat domem. Zde musí bydlet náš nekromant...tedy, pokud ještě žije. Budova působila honosně, ale asi dvě stě let nepoužívaně, neudržovaně, špinavě. To je také tak, když chováte zombíky- nedivím se, že nemá uklizeno, nemrtví pořád, neustále něco rozbíjejí, vylívají a válí se v blátě.

Ladně jsem seskočil ze stromu a nikým nepozorován vběhl do mohutných vrat starobylé vily. Kupodivu bez potíží...blbečci bez alarmů a ochranných systémů...a bez stráží... kde všichni jsou? Cestou sem jsem narazil na přibližně dvacet mrtvol rozházených jen tak po lese, v domě to vypadá na početnou "komunitu" asi patnácti, někteří byli avšak na druhou stranu dokonce vzhůru a bezcílně se potulovali světnicemi, pátrajíc po potravě. Těm jsem se raději obloukem vyhýbal, jelikož mi došlo, že jedinou potravou v okolí jsem tady já.

Snažil jsem se raději lokalizovat kohokoli, kdo umí mluvit, nechtělo se mi uvěřit, že zdejší se zdejšímu nekromantovi nepovedlo stvořit ani jedinou oživlou mrtvolu, které zůstalo vědomí i správná koordinace pohybů. Vždyť to se několikrát povedlo i Loro a to prosím, ta lopatičkářka jen kouše- takže není teoreticky ani praktikantkou nekromancie.

Totiž, tady existují zombíků přesně tři druhy. Jsou bytosti s dočasně pozastavenou cévní soustavou, které se pro větší odolnost často takhle promění samy- zůstanou jim zachovány všechny duševní funkce- od inteligence po schopnost cítit něco složitějšího, než hlad (který mimoto nemají vůbec, nepřijímají potravu), ale také jejich vzhled je zachován a fyzická síla, stejně jako magická moc se znásobí- například rodina Anardských. Potom jsou zrůdy Lořina typu, které sice mluví, chodí, myslí, dostávají do vínku nadlidskou sílu a krásu, ale s jejich vnímáním citů to není nijak valné a jediné, co je pohání je hlad. Zkonzumují absolutně vše, ale jejich nejoblíbenější "pochoutkou" jsou lidské bytosti, obzvláště nelytia. Naštěstí, pokud vás jen kousli na nebyli jste předtím mrtví, tahle kletba lze býti sejmuta. A třetí typ? Obyvatelé tohoto domu.

"Není všechno kočkou, co kočkou zdá se. Máš ale odvahu, chlapče, jít sám do sídla nemrtvých..." zaskřípal za mnou hlas. Ju-chů! Konečně jsem nalezl myslící bytost (či spíše ona nalezla mně)! Proměnil jsem se zpět do lidské podoby a otočil se. K mé neutuchající smůle nad sebou postava držela Elsii napodobující lampičku a tudíž jsem viděl úžasné nic. Sice jsem si byl skoro jist, že ve společenské hierarchii vládců zla stojím vysoko nad ní, ovšem jsem se napůl jen ze zdvořilosti raději uklonil a čistě pro slušnost smekl klobouk na pozdrav.

"Zdravím. Nepřicházím sem z nepřátelských důvodů, mým cílem jest pouze zisk informací o lokalizaci tohoto místa a nejkratší bezpečné cestě do nejbližšího města." to, že ví, že se přede mnou nejlépe skryje v ostrém světle napovídá, že zná mou identitu, či že se připravuje na nevyhnutelnou invazi mé rodiny. Třeba stojím před novým rodovým nepřítelem, či porušovatelkou našich zákonů a ani o tom nevím...

"Vida, tak mladý, očividně vzdělaný a slušně vychovaný nelytijský mladík, škoda tak nadějného života...uvažuji, jestli si tě nechám ve své smečce, nebo tě sním." ach tak, Loro číslo dvě.

"Uctivě se omlouvám, já nejsem k jídlu a v mrtvolnost se podruhé již neobrátím. Jednáte s vysoce postaveným mírovládním činitelem a jedním z patronů mocné Sarahské říše, ne se zatoulaným studentem. Nyní mi prosím prozraďte své jméno a informace, o které jsem žádal." dobře, to že mne triumfálně zvolili jako jednoho z nejslavnějších králů všech dob a jednoho z věčných ochránců naší země mi asi k ničemu není, když devadesát devět procent z mých děsivě mocných kontaktů je po smrti, ale zkusit jsem to musel.

"To jsem nevěděla, lorde Sarahský, budete asi nejvzácnější v mé sbírce nemrtvých...a nacházíme se na ostrově W v čtvrtém námořním lichoběžníku..." ach, kolikrát mám opakovat, že do žádné sbírky patřit nebudu? Přešel jsem to raději jen tak a namísto toho si v hlavě zopakoval nezbytné znalosti pokročilé zeměpravy. U angorek...čtvrtý lichoběžník?

"Takže...blízko Wala Iby? Zajímavé...fascinující! Teď již pouze sehnat loď a nemusíme se obtěžovat ani s ambasádou, na Wala Ibě mám přátele!" poznamenal jsem nadšeně. Respektive, měl jsem tam přátele. Před tisícem let. No, ale snad Carllyn a Ter ještě žijí... a pokud ne, jejich národ si snad bude pamatovat, kdo je smířil s Elmeřany... ale nyní bych se měl dostat z područí té krvežíznivé zombice.

Nefunkčnost některých rubrik

5. října 2013 v 14:12 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy
Tenhle článek je odzhora až dolů, přísahám- úplně zbytečný. Není to žádná kapitola, ani nic více méně filozofického, jedná se totiž o varování a organizační změny v funkci blogu.

Nadpis je vlastně také pěkná blbost, protože všechny rubriky fungují jak mají, jen problém spočívá v jejich obsahu. Opravdu bych vám je nedoporučovala otevírat, protože se za to, co tam straší celkem stydím a jediný důvod, proč už to dávno není vymazáno je, že novější přepis ještě nemám (a dlouho mít nebudu) a nechci, aby blog působil...nekompletně.

Ano, mluvím o Cestách jinými světy a to konkrétně o prvním díle, mé první dopsané "knize".

Co mi na tom vadí tak, že si od toho záměrně odpuzuji čtenáře?

Nejenže začínám pokryteckým klišé "Jmenuji se (libovolné jméno) a žiju v (libovolné místo) a mám (nějaké číslo) sourozenců, kteří se jmenují (jména) a je mi (číslo) let.", což veleráda kritizuji u ostatních (proto výraz pokrytecké), také si myslím, že jak to krušně začalo, tak to ubohoučce pokračuje, pokud postavy mají nějakou osobnost, dobře ji skrývají (ovšem, neříkám, že se mi tenhle problém povedlo doteď vyřešit), když už popis tak v klasickém stylu (popis postavy): "Měl (nějaká barva) vlasy a (nějaká barva) oči. (konec popisu)" a zbytek odstavců je óda na sloveso "být" a "jít", ehm, tedy děj. Kolem dvacáté kapitoly se pomaličku zlepšuji, ale dost dobře bych to mohla přejmenovat na "32 nechutně krátkých kapitolek čirých muk pro literální kritiky".

Když to podtrheme a odečteme, dnes mně napadl spásný nápad- přepsat to celé znovu, ale chvíli to samozřejmě potrvá (ta ubohoučká verze mi zabrala jeden školní rok, tak uvidíme, kolik času si uhryzne nová, delší a doufám lepší)...

Jsem přesto vděčná za každé přečtení čehokoli zde, jakýkoli kritický komentář a děkuji za návštěvu tohohle blogu!
Hodně štěstí všem ve psaní i v životě,
Kate Černobílá

Tma na konci tunelu- VIII.

1. října 2013 v 20:17 | Kate Černobílá |  Tma na konci tunelu
Nuže, po dlouhé době další pokračování povídky. No, osobně se mi to zdá trošku chaotické a rozhovory zbytečné, ale udělejte si na to názor sami. Velká část je navíc psána v sedm hodin ráno před odchodem do školy, takže kvalita tomu odpovídá... no, doufám, že se vám to bude i přes to líbit!
Tohle není Daingin! Vzduch je nějak...čistý a trochu...jiný, venkovský! Kde to sakra zase jsem? A jak to, že vůbec žiju? Otevřela jsem oči, ale ještě moc nevnímala okolí. Seděla jsem...někde? No, zmatenost sama.

"Probouzíš se. Měla by jsi raději ještě spát, ztratila jsi hodně krve." poznamenal někdo očividně sedící vedle mě tichým, ale konverzačním hlasem, jako by si nebyl jistý, jestli ho vůbec slyším. Otočila jsem hlavu za zvukem hlasu a ačkoli byly moje oči ještě malátně přivřené, nemohla jsem si nevšimnout, že ty jeho na mně zírají s (doufám) nepředstíranou starostlivostí. No jo, kdo by se nestaral, když mu někdo málem vykrvácel před očima. Oba jsme posedávali opření o zeď...něčeho...co totálně nešlo identifikovat, ale byla to budova- a my seděli uvnitř. No, ale na rozdíl od jako obvykle elegantního Christiana jsem působila spíše jako opilá bezdomovkyně, než jako zchudlá toulavá šlechtična.

"Kde..." zformulovala jsem vážně smysluplnou otázku.

"Nemám tušení. Když jsem nás sem pomocí přemisťovacího kouzla přemisťoval, byl jsem příliš..." zamyslel se. "...nervózní a neupřesnil, kde že se chceme přesně objevit. Ale jedno vím jistě, oba jsme fascinujícně daleko od domova."

"Nikk..."

"Je daleko, nemysli na ni, prosím..." šeptal neskutečně smutně.

"Ehm..."

"Nikdy nás nenajde, přísahám..."

"Domů...jdeme...domů..." rozhodla jsem se a pokusila se vstát. Prudká bolest snad ve všech částech těla mně ale okamžitě srazila znovu k zemi. Co to...?

"Nehýbej se, prosím. Jsi vážně zraněná- ale díky celé zásobě Racheliných léčivých kouzel neumíráš...jen tvé regenerační reflexy potřebují čas...za pár hodin budeš v pořádku..." konejšil mně černovlásek, když jsem opětovně přistála vedle něj a schoulila se raději tak, jak jsem seděla doposud.

"A ty jsi v pořádku?" juchů! Vítám svou schopnost mluvit ve větách zpět!

"Zajisté. Ta...theodortní hadice se mnou-jak jsi si asi stihla povšimnout-zbaběle odmítla bojovat, jaká to hanba! Místo toho se laskavě uráčila seslat dvě kouzla, obě ještě k tomu na tebe a poté nás jednoduše nechala jít. Já si to s ní ještě vyřídím, za to, co ti provedla a v neposlední řadě, co provedla mně si zaslouží pomstu!"

"A co ti vlastně provedla?"

"Krom toho, že již svou sadistickou existencí a obecně krutými činy hraničícími s genocidou odporuje všem zásadám života živé bytosti v souladu s přírodou, mi také bezcitně povraždila několik blízkých osob, nespočetně krát se pokusila zabít mně samotného a jednou se se mnou spřátelit- a netuším, co z toho bylo horší. A samozřejmě, připočteme-li události dnešního dne, stává se oficiálně mou úhlavní nepřítelkyní a musí být zničena, eliminována, zneškodněna, podrobena řádné destrukci a nebude-li to přesto stačit, nezaškodí ji odstranit. Definitivně!" řečnil Christian a v modrých očích mu planul hněv.

"Zmínila se, že jsme sestry...a ty si zase říkal něco v tom smyslu, že ona byla sourozencem Elenis...takže i já jsem převtělení nějaké z Elenisiných sester?" zkostrbatila jsem další úmornou otázku. No, bylo vidět, že se mi rozhodně povedlo vyvést ho z míry. Pořádně. Dokonce si rozmýšlel odpověď, na místo toho, aby mi odsekl něco přímo! Jenom mi nebylo jasné, jestli dumá nad významem věty, nebo nad mou příšernou angličtinou a opakováním slov...

"Asi ano. A nyní spi. Potřebuješ klid." odbyl mně. No tohle, malátná nejsem a jen tak lehce se mně nezbaví!

"Víš co, přestaň mi mluvit do spánkového režimu! Sice asi zraněná jsem, ale otázky proč mi nedají spát, takže mi odpověz, nebo zůstanu celou dobu vzhůru!"

"To má být výhrůžka? Stejně to nevydržíš déle než do úsvitu." úsvitu? Ona je noc? Uh, asi jsem si kapku přispala...

"Tobě je to jedno, viď?"

Zamyslel se a lehce pozvedl pravé obočí. "Ano, přesně tak."

"Protože mně nemáš rád?" hrála jsem jeho hru- on mě vytáčí, tak chvíli budu na oplátku štvát já jeho. Vím, že je to trochu malicherné, ale na druhou stranu, třeba se dozvím zajímavé věci...

"Odkud jsi pro angorky přišla na to, že bych tě neměl mít rád?"

"No...třeba proto, žes mi to sám říkal?"

"Doopravdy? Svět se z paměti vytrácí jako splašení koně z mýtiny, ovšem..."

"Před tím, než přišla Nikk. Přesně tak jsi to řekl."

"Ovšem, to je mi známo. Otázkou zůstává, jak jsi pojala podezření, že mé city k tobě nejsou zrovna vřelé."

"É...poslouchám ušima." odvětila jsem, na tváři tak dokonalý kamenný výraz, že by se za to nemusel stydět ani kámen.

"A to je tvá chyba- kdo poslouchá mozkem, často přeslechne mnoho věcí...a spoustu z nich si špatně vyloží..." rozumoval, vyčítavý pohled upřený hluboko do mých očí, takže jsem se rychle podívala jinam.

"Tomu nerozumím."

"Řeknu to jinak- spoléhej více na pocity, na instinkt- pak by mi ovšem mé lži neprocházely tak snadno, takže to beru zpět." usmál se a jiskra výčitek z jeho očí zmizela.

"Jak to myslíš? Ty mi lžeš?"

"Ne často. Zdalipak poznáš ve kterém případě?"

"Nevím. Jistě to bude každé druhé tvé slovo."

"Ale ne, narážím na konkrétní situaci."

"Je mi to celkem jedno!" štěkla jsem rozladěně.

"Není. Trápí tě to. Jistě to poznáš sama a smím tě ujistit, že v tom případě jsem neříkal ani kousek pravdy."

"Nepoznám. Hrozně to bolí...co to se mnou udělala?" ukončila jsem rozhovor a místo toho si postěžovala na hroznou bolest v oblasti žaludku...au! To vážně tolik bolí, když se vám hojí nějaké větší zranění? Vím, že hojení škrábanců štípe, ale tohle? Nebodla mně ta mrcha náhodou rozžhavenou holí namočenou v šeříku? To totiž prý bolí nejvíc, základní bojová praktika. Moment! Odkud to vím?

"Vše je v pořádku, regenerace nebývá vždy bezbolestná...zkus usnout. Já mezitím půjdu zjistit, kde jsme." oznámil. Jak zjistit, kde jsme?! Nezahrnuje to náhodou vycházení z téhle opuštěné budovy a nechávání mně tu samotnou? Nechci si to připustit, ale malinko se bojím...a jako kdyby mi příroda chtěla dát za pravdu- že bych se bát měla -z venčí sem dolehl hnusný pazvuk, znějící jako řev obrovského, nebezpečného a nelytiožravého zvířete. A navíc, když Christian odejde, tak ho něco tam venku sežere! Beztak jsme přistáli někde, kde mají jednu příšeru na milimetr čtvereční! No počkat, to by ale musely být strašně maličké...

"Neodcházej, prosím..." pípla jsem a zrak mi sklouzl do rohu místnosti, kde svítily rudé oči dvou krys, přičemž mi ani nebylo divné, že si leští malinkaté příbory.

"Pro naše přežití je zásadní zjistit zeměpisnou polohu místa a nalovit několik malých živočichů, z niž bychom načerpali čerstvé zásoby životní energie. Ale dobře, to pár minut počká." poslechl.

"Tohle je děsivé místo..." otřásla jsem se strachy a to se ani nemusela dívat na krysy.

"To ano, zajisté. Ovšem, ty se nebojíš, viď? Jsi a vždycky jsi byla ta nejstatečnější bytost, kterou znám."

"Tak to v tom případě znáš samé zbabělce, protože já jsem srab jak vyšitý...a mimoto, bojím se a to moc..." odporovala jsem a na doklad své ustrašenosti jsem se opět strachy třásla. Proč, proč mně musela vlastní bázlivost dohnat zrovna teď?

"Hádal bych se, o tvé kuráži se vyprávějí legendy..."

"Vždyť se hádáš..." opáčila jsem ze všech sil, avšak můj hlas se opět vytrácel a protáhl do obyčejného křížence kníknutí se zívnutím.

Soucitně se na mně podíval a asi usoudil, že na tom jsem hůře než říkám (což byla pravda, mé stížnosti by jinak zabraly týdny). No, asi jsem ale vážně vypadala lítosti-hodně, protože si mně opatrně přivinul k sobě a něžně objal, samozřejmě tak, aby mi ještě nepřitížil, přeci jen se nemůžu hýbat. Kdybych byla plně při smyslech, asi bych nejméně zčervenala až po kotníky a možná bych se pokusila vysmeknout, ovšem teď jsem stěží dýchala, takže mi byl svět kolem mě pochopitelně ukradený. Myslím, že mi dokonce byla jeho blízkost příjemná, ale to nemůžu říct jistě, protože jsem vnímala jen stále více mžitek před očima a brzy omdlela úplně.

Země ještě mrtvějších

pohled vypravěč

"Opakuji to naposled. Ty víš, kde je a ten kamion udáš." prohlásil na pohled mladý muž nezúčastněně a zadíval se trestance rozvalujícího se u sloupu monumentální brány. Nejenže tady byla snad ještě větší nuda než nahoře u Rachel, ale to místo mu ještě k tomu nahánělo perfektně skrývaný děs. Jelikož vzduch čpěl naftou, protentokrát ani nezalitoval, že nemusí dýchat.

"Sice už jseš žlutej, ale nikdá nezapomínej, že když naprášíš kamion, půjčí ti pořádnou mouchu a vypálí dálnici." řekl vězeň, jehož číslo na rameni už ukazovalo jen něco přes tři sta tisíc. To nebylo pořadí, ostatně každou vteřinu číslice klesla- to byl pouze ukazatel kolik sekund trestu ještě bývalému vládci zla/ vrahovi/ jiné skrz na skrz zlé, či vážně provinilé existenci zbývá, kdy ho pustí se konečně reinkarnovat a mít možnost se napravit. Původce Velkého elsijského hladomoru (který se odehrál ještě sto let před Jackem I.) narážel na svíčku v rukou stříbrovlasého čaroděje, jenž ho neomylně řadila k mírovládcům a spol, místními nazývanými "žlutí".

Druhá bytost do něj mrazivě zabodla vražedný pohled, což v kombinaci s jeho neobvyklýma černorudýma očima vypadalo obzvláště děsivě.

"Ten kamion, který hledám má u sebe jednu moc důležitou želvu. Ukradl ji a já jí chci zpátky a je mi jedno, kdo ti půjčí mouchu, protože pokud nepráskneš kamion, dálnici ti vypálím já!" vyhrožoval přes jedenáct tisíc let starý bývalý vládce Anardu a jeho elegantně rozcuchané bílo-stříbrné vlasy rozfoukával nepřirozený vítr.

No, teoreticky nikdo z nich žádnou dálnici nevlastnil, ale to nebylo vůbec podstatné. Totiž "vypálit dálnici" a "půjčit mouchu" byly v pekelném slangu dvě nejhorší výhrůžky, které slibovaly hluboké mučení a jednoduše nic pěkného. A kamion? Ne, opravdu, náklaďáky nekradou želvy a želvy nejsou zvířata- takže jinak řečeno, z hledaným osobám říkají kamióny a cenným věcem zase želvy, jednoduše mluví velice nesrozumitelně, což ovšem Demetriho začínalo mírně vytáčet- a to i přesto, že slang trestanců díky jeho nejhorší "dovolené" v životě velice dobře znal.

"Hele...démoni si volně utíkaj, všici odsaď hází robotem, tak proč by mělo jít o želvu?" pokrčil ramenou místní. Lovec uprchlíků v dlouhém, černém kabátě ledabyle mávl zápěstím do vzduchu a rázem se mu v ruce leskla bojová hůl. A ne jen tak obyčejný, dřevěný klacek, nýbrž hůl obřadní, slepená ze spousty drahokamů a mnoha kouzel, takže jen nebezpečná aura skoro živé zbraně prozrazovala, že na zasvěcování nových lodí rozhodně neslouží...

"No jo no, tak ti teda nechám vlajku...má ten kamión jméno?" souhlasil neochotně špión, jakmile zjistil, že mu cizinec míří exotickou zbraní na hrdlo.

"Phoebe. Je to známá firma, zrádkyně z povolání, takže ji jistě znáš."

"Jó ta! Tak tu vážně znám! Má dům vedle...démonů a tam skrývá vaší želvu."

"Dům?" Demetri slyšel poprvé, že by se dalo koupit si nemovitost v pekle, vždycky si myslel, že až na klan "démonů" jsou trestanci bezdomovci, tedy, alespoň on za krušných časů byl.

"Jo, oni dostávaj od...démonů kachny, aby se jim tu žilo líp a mohli hodit šnuptychl jejich plánům."

"Korupce! Někdo nahoře takovou bídnost musel podpořit! Pche, žilo lépe...od čeho je to tady peklo? Zde mají provinilci trpět, aby se napravili a mohli se pak vrátit a pomáhat ostatním, ale někteří si to tady pletou s tropickým ostrovem!" naštval se Rachelin pomocník a poprvé za celý rozhovor na něm byla znát i jiná emoce, než nekonečné znudění.

"Tak to chodí." přitakala trestaná bytost horlivě, jen aby už na něj přestal mířit tou holí. A asi se to opravdu vyplatilo, protože se starobylý král Anardu dal na odchod.

Polorozpadlá barabizna se vyznačovala úplně stejnou architekturou jako ty ostatní- totiž vůbec žádnou. Jednoduše slepíte čtyři křivé stěny a nasadíte hnusnou střechu, která na vás co chvíli hrozí spadnout, ta-dá, máte "dům".

"Už jsi bydlela i v lepším, Fee." zasyčel Demetri, když vcházel dovnitř. Vcházel dovnitř... a nacházel prázdný byt. No, absence nábytku mu byla ukradená, ale to že Phoebe byla očividně taky fuč mu drásalo nervy.

Rozhlížel se kolem a prázdnota se ho chystala zhltnout, všechny vzpomínky, kterým se snažil vykopat pomyslný hrob, se najednou vynořily ven, mávaly cedulkami, poskakovaly a snažily se naopak přivést do hrobu ony jeho. Tohle místo bral trochu jako tábor hrůzy. Plně si to zasloužil, těch deset tisíc lidí, které nechal zabít za svou vládu by to klidně dosvědčilo. Měl zde zůstat mnohem déle, ale polehčující okolnosti mu ten horrorový pobyt malinko zkrátily...jeho otevřený přechod na stranu dobra už před smrtí...upřímná lítost...a hlavně rozhodující role pro zachraňování životů v budoucnosti ho nakonec dostaly do služeb Rachel.

Teď ale neměl času nazbyt, seznam duší musí býti opět dopraven na Světlo (hlavní hrad rady Vládců míru), než ho padouši stihnout zneužít ještě více! Dobře věděl, u koho ukradená listina je...ale po oné zrádkyni se slehla zem.

"Ahoj, Demetri. Hledáš toto?" ozval se hlas a zničeho nic nebyl Anarďan v pekelném domě sám. Nadpřirozeně krásná černovláska působila úplně jako ve svých letech vlády. Dlouhé, rovné havraní vlasy, rudočerné oči s hrubou vrstvou očních stínů, tužky na oči a jiných líčidel, dlouhé černé šaty, výrazná aura hrůzy a hlavně- v rukou držela svitek papíru a vsaďte se o co chcete, že se jednalo o odcizenou listinu. Její předek instinktivně utvořil kolem svíčky, kterou svíral v levé ruce on štíty, protože právě svítidla určují přežití v Zemi ještě mrtvějších- kdyby někdo plamínek sfoukl, bylo by po něm.

"Nechci s tebou bojovat. Budeš mi muset ten seznam dát z mírovládních zákonů. A mimoto, kdes k němu přišla?" zajímal se starší z nich, ale s jeho obvyklou flegmacií to znělo spíše jako kdyby ho to vůbec, ani trochu nezajímalo.

"Spíše se zeptej, co jsem udělala s Phoebe... ale můžu tě ujistit, přežila to. Ani já s tebou nechci bojovat. Sice bych asi vyhrála, vím, že jsi mně vycvičil, ale od tvé smrti jsem se hodně zlepšila a přidala si do repertoáru pár kouzel, o kterých ani nevíš. A ne, nedám ti ho ze zákona. Dám ti ho dobrovolně. Ale pamatuj, drahý pra...pradědečku, SENTIMENTALISTÉ KONČÍVAJÍ ŠPATNĚ!" varovala ho jeho vzdálená vnučka zákeřně a podávala mu listinu.

"Uvažuješ o práci pro úřad péče o mrtvé?"

"Jako že bych se taky dala k Rachel? Ne, já mám jiné plány. Totiž asi za čtyři tisíce let mám schůzku s Loro, zabiju ji a zbavím dvě planety jejího útlaku. No není to hrdinský plán?"

"Hodně štěstí. Čtyři tisíce let? Měla bys běžet, ať to stihneš." poznamenal Demetri sarkasticky a obrátil se zpátky, na cestu k bráně.