"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Listopad 2013

Cesty jinými světy I., verze II.- kapitola 2.

18. listopadu 2013 v 20:47 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy
Druhá kapitola. Musím přidat varování, o kýč se nejedná- ne, hloupá Maya se nezačne zajímat o nic jiného, krom sebe a neplánuji z ní nakonec vytvořit sympatického člověka, který by neviděl jako jediný důležitý motiv k záchraně světa obří sochu kraba, to ne- pokud v ději Cest jinými světy nastane změna v jejím charakteru, tak akorát tak ještě k horšímu. Přeji příjemné čtení!

kapitola 2.: O tom, co všechno nehorázně otravuje Mayu Jangovou

"Co tě to napadlo, takhle blbě se praštit! Víš vůbec, jak to ten klacek muselo bolet?" když jsem uslyšela Shi-Shiin hlas, začala jsem se nadobro probouzet. Hm, možná má pravdu- přeci jen jsem se měla raději točit dokolečka...otevřela jsem oči...a nestačila se divit. Vpravo hlína, dole hliněná podlaha, vlevo hlína a schválně třikrát hádejte, co bylo nade mnou... Ona mně zatáhla do nory?! To jí spočítám! Jakmile se mi ale přestane tak enormně točit hlava...

No juchů. Začínalo mi docházet, proč mi můj pokus se probudit tak totálně nevyšel...možná jsem vzhůru? Au! Já vím, pravda bolí, ale ta boule na hlavě víc...já jsem vážně kus idiotky, ale ne a ne si to přiznat...proč si to taky přiznávat, když jsem po všech ostatních směrech úplně dokonalá? Akorát bych si rozdupala náladu.

Ještě jednou jsem se rozhlédla a tentokrát pořádně. Všechno sice bylo z hlíny, to jo, ale pořád to tu působilo moc...čistě...kupříkladu tu neoxiduje ani jediná troufalá žížala, což byl ale na druhou stranu bod pro Shis (komu se chce pořád říkat "Shi-Shi"? Bože, otrava!), mám z těch růžových, kroutících se potvor hrůzu. Strop se ani malinko nedrolil, takže mi naštěstí nenapadala žádná hlína do vlasů...uf! A pokud jsem si všimla, já, která tu polehávám, jsem na sobě neměla ani smítko. Na noru moc hygienické, ne? Taky ten prostor! Neříkám, že byste sem nacpali regiment vojáků, ale myslím, že vstát bych mohla a i kdybych se rozhodla nadále ležet, stejně by tu bylo dost místa pro to, aby si ode mě mohla jistá sedící tygrošakalka udržovat vzdálenost.

"Kde to jsem? A proč tu sakra jsem?" řekla jsem to nezákladnější, co jsem měla zrovna na jazyku, protože to ostatní, respektive kupu dinosaurů, jsem si radši odpustila.

"Jsi v mém provizorním úkrytu. Není úžasný? Čarovala jsem ho sama před dvěma hodinami, aby tě nepřeválcovalo stádo buvolů, když jsi byla mimo provoz. Doufám, že jsem zodpověděla všechny tvé otázky." pravila Shi-Shi jízlivě.

"Čarovala? Buvolů?" opakovala jsem nevěřícně, takže jsem musela v tu chvíli vypadat jako pěkný blbec. To...čarovat? No, já si představovala čarodějné bytosti trochu jinak. Respektive jako ježibaby z elsijských pohádek a šakalotygřici přede mnou jsem považovala za něco, co umí jen lákat jiné na nebezpečné výpravy a pošklebovat se mým šatům...

"Samozřejmě. Ha, my tikiri a nepoužít ke stavbám- nepoužít k čemukoli- kouzla? To je ten důvod, proč jsem dokázala vytvořit čistoskvoucí a zabezpečený bunkr, aniž bych narušila přírodu, my to jednoduše umíme. Učíme se to na školách a zvládáme to i podvědomě...bla, bla, bla, to tě nezajímá..." pravda pravdoucí! "A ty že jsi Saražanka? Nikdy jsi neslyšela o velké migraci krav pouštních do hor, kde je nestihne mokré období Dešťů? Nesnášejí totiž vodu." vysvětlila a s prominutím, já z toho nepochopila ani slovo.

Takže zaprvé tiki...cožeto? A o těch kravách jsem slyšela. Nemáme pouště, proto se suchomilný dobytek zde zdržuje jen mimo období Dešťů, kdy se naše království mění spíše ve vodopádoland a říši sto deseti jezer. No jo, akorát že jsem je nikdy, nikdy nezažila stavovat se cestou v I-miu, promiň Shis, ale vážně ne.

"Ti...co že jsi to říkala? Co to má být? A neříkej, žes tohle nepostavila jen proto, abys se mohla vejtahovat." zavrtěla jsem otráveně hlavou.

"Jo, s tou jeskyní máš pravdu. A tikiri, přece- vy jste se o nás neučili ve škole?" zeptala se nevěřícně ona mně. Tak počkat, já tu přece mám právo na horu otázek!

"Asi učili...ale já stejně všechny hodiny Jednoty a odlišnosti civilizovaných bytostí prospala, nezajímalo mně to." odpověděla jsem.

Tygrošakalka se nadechla a začala vyprávět.

"My tikiri jsme obyvatelé Vzdušných ostrovů a na rozdíl od nelytií, modrorií a tak dále, nejsme z čeledi Lidské bytosti, uf, ještě že tak, ačkoli se na krátkou dobu do lidské podoby proměnit umíme. Naše magická moc pramení z našeho vnímání světa a našeho poslání- pomáháme bez výjimky úplně všem, kromě těch, kteří mají svými činy prožrané srdce. Od toho existujeme. Existuje pět sociálních kast, z niž každá se vyznačuje jinými schopnostmi a všechny tikiri, do jedné, mají nadání budovat a stavět. Jsme hrdý národ, opravdu moc vznešené...momentálně zotročené..." její zlaté oči posmutněly.

"A když jste tak úžasné, jak to, že vás mohli zotročit?" ptala jsem se sarkasticky. Sklonila hlavu.

"Není to tak dávno, co naši zemi přepadli...drenyniové z Drenynie, zdivočelé příšery a shodou okolností, hnusnou zradou v našem středu, vyhráli takzvanou Velkou válku. Mnoho mých válečníků i civilistů v ten den zahynulo, včetně mé rodiny a přátel. Pomůžeš mi prosím osvobodit mou zem?" upřela na mně zoufalý pohled. Ne, ne, ne! Na city mi hrát nebude, je to jenom koule chlupů! A co, že jí všichni kolem zemřeli- kdyby byla dobrá královna, tak tu válku vyhrála a nikdo nemusel zaklepat bačkorami.

"Ehm...asi ne, nepomůžu. A navíc, co bys po mně přesně chtěla? Abych si vzala smeták a šla je vymést? Ne, ne, ne." kroutila jsem bezradně hlavou. Ale pak mně něco napadlo. Pokud to je tak jednoduché, jak to zní...je vyhráno! Totiž, já bych vážně chtěla sochu sama sebe uprostřed obýváku...

Nečekala jsem, až se Shi-Shi zmůže na odpověď a podepřela si rukou bradu, přemýšlivě u toho krabatíc čelo, aby bylo vidět, že "přehodnocuji svůj názor".

"Nooo...to je ták dojemný, víš? Rozhodla jsem se, že ti podám pomocnou ruku a budu tvou žačkou, budu se učit máry čáry a zachráním ti to království...ale podle toho, co mi z toho kápne." diktovala jsem si podmínky, doufám že v přesvědčivém výrazu "dojaté dívky, jen tak mimořeč si říkající o skromnou odměnu".

Snad mi na to skočí...cítím se jako nějaká zločinka...super pocit! A k té skromné odměně...no, nepohrdnu vlastním královstvím, ani bezedným hrncem pokladu a nechám si líbit třeba obrovský monument ve tvaru mně, jak sedím na obřím krabovi přímo před něčím tak významným, jako je Sarahský hrad (abych to mohla zastínit, samozřejmě).

Tikiri zvídavě naklonila hlavu na stranu a vrhla po mně znepokojivě sarkastický pohled.

"Bravo, bravo! Davy propukají v jásot!" utrousila se vší jízlivostí. "Tebe by vyhodili i ze školního dramatického kroužku. Takže ty chceš, abychom ti zaplatili? Necítíš se kapku jako hyena? Já na tvém místě bych se sice hanbou propadla, ale fajn. Co chceš, máš mít. Přísaháš mi teď, že na tu výpravu půjdeš?"

"Jo." vydechla jsem.

"Dobře. Já ti přísahám, že ti poté, v první minutě svobody mého domova, splním jakékoli přání a mí bohatí přátelé ti královsky zaplatí." supér! Tůt, tůt, tůt! Teď ještě zachránit svět a jsem v balíku! Budeme ještě bohatší, než jsme! A možná dostanu i ten hrnec soch a království krabů! Nebo že by se mi to v hlavě nějak pomíchalo?

"Tak pojď, ty žoldnéřko, máme před sebou dlouhou cestu!" utrousila po chvíli ticha divná šakalka, kývla hlavou směrem k něčemu, co by se dalo stěží nazývat "východ" a zničehonic byla ta tam. Kde je? Sarkastické prozpěvování mi napovědělo, že na mně čeká nahoře.

Tak fajn, jde se na to. Za tu sochu kraba to musím dát...nebo alespoň za to, že pokud se nevyškrábu nahoru, zkysnu v nějaké tikirijské noře do soudného dne... ano, vyškrábu. Totiž ta zatracená Shis sice nezapomněla tuhle díru v zemi řádně vydesinfikovat, ale že by postavila schody ven, to ji asi nenapadlo. Otvor, kterým sem "prosvítaly" tlumené, přátelské sluneční paprsky zel nějaký ten metr nad zemí, myslím dokonce že nad dvě stě centimetrů určitě.

Dobře. Ruku na záchytný bod v hlíně. Fajn. Jedna čtvrtina práce hotova- snad bude stačit, když se všemi čtyřmi končetinami zavěsím na tu stěnu a pak už budu jen pohodlně šplhat po výklencích nahoru, ne? Doufám...

Tak. Druhá ruka na místě. Za chvíli jsem tedy podle plánu visela, ale mé uši mi prozrazovaly, že dlouho si to neužiju...v dálce jsem totiž slyšela zvuk kopyt a věřte nevěřte, vsadím všechno, že jednorožec mi rozhodně na pomoc necválá...spíše to znělo jako plus mínus sto párů kopyt...padesát pouštních krav! Ne, ne, ne! Juchů, jakmile se to nade mnou rozhodlo prosvištět stádo těch blbých buvolů, půda se přestrašně otřásla a já zhučela dolů na zem.

Nějak jsem neměla žádné nadšení pouštět se do toho znovu, takže jsem si sedla, natáhla si pohodlně nohy a vražedně zírala na kořen nějaké rostliny, jako by za to mohla. Tikiri si hlasitě povzdechla a okamžitě se začaly stavět schody. Samy! Tenhle fakt mně přiměl k tomu, ještě alespoň pět minut zírat s otevřenými ústy, tentokrát jen tak, do blba. Jelikož jsem pořád ještě ležela v hlíně, musela jsem v tu chvíli působit vážně jako miss inteligence...

Po chvíli, až jsem se dostatečně oklepala, rozhodla se teda milostivě vyjít na "světlo", zachvátila mně dokonalá výmluva- rodina! Nemohu si jen tak odkráčet a nechat Mariu se Sisi na holičkách! Teda, za jiných okolností bych mohla...ale...a proč vlastně potřebuji výmluvu? Že bych si nechala zaplatit předem a pak se z toho takhle chytře vyvlíkla? Jo, mám záchvat geniality!

"Na to zapomeň, konáš přece pro dobro! A navíc, nemluvíš s nějakou blbou prodavačkou z vesnice, ale s tikirijskou královnou, mně prostě nemůžeš jen tak převést! A s tvou matkou se dobře známe, samozřejmě jsem jí už vzkaz poslala. Vše v pořádku, zachráníme svět!" zatrylkovala zvesela myšlenky čtoucí bytost. Grr!

Shi-Shi ani nečekala na mou odpověď, otočila se a vydala se na cestu. Líně jsem ji následovala. To bude dlouhý den...a nohy mně bolí už teď!

Opouštím svou rodnou vesnici a myslím, že se mi bude stýskat. Po svém šatníku, vyhřáté posteli, jitrocelovém...teda...dobrém jídle, hádkách se ségrou...ach jo...haló, Shis, čteš i tyhle myšlenky? Chováš se strašně sobecky!

Takže zatímco tikiri elegantně kráčela přede mnou, já už po půlhodině sípala vyčerpáním a sotva se vlekla. Jo, a to jsem zapomněla zmínit, že mi ještě nikdo neřekl takovou jen vážně bezvýznamnou informaci...

"Kam...to...vlastně...jdeme?" zeptala jsem se zadýchaně.

"Okolo Ienfinu a přes Enya City na Sarahský hrad. Tam vyzvedneme zbytek výpravy a pak půjdeme k Křišťálovému schodišti, bla, bla, to tě stejně nezajímá, tak dobrá v zeměpise zase nejsi." odbyla mně lehkovážně.

Ienfin je vlastně takový zdroj světla a tepla pro okolní vesnice, včetně té naší. Samozřejmě že ne doslova, přeci jen, je to jen město. Co je ale důležitější, město napojené na centrální zásobovací soustavu. Ta soustava se vlastně skládá z kouzlem vytvořených, kouzlem spojených a kouzlem zavěšených nad mraky, ale pořád celkem obyčejných trubek. Dárek od Vzdušných ostrovů. Jo, přesně tak. Naše království je ozbrojené jako vojenský křeček, s průmyslem jsme na tom tak, že táhneme dopředu kontinent, ale tak nějak nám nezbyla v té všechytrosti síla naučit se trochu farmařit...

Ano, nejchudší region, Ienfinie je z celé obří Sarahskoelsijské říše jediná oblast tak pokroková, že pěstujeme něco jiného, než masožravky a vyrábíme jídlo. Doopravdy máme kolem miliardy obyvatel (ne my, samozřejmě celkem). A čím se asi ty miliardy hladových krků-neschopných pohnout rýčem- asi živí? Ne, jitrocel nechroupají, to vážně ne. Na to máme nad hlavami to začarované potrubí. Suroviny na jakýkoli pokrm se takhle jednoduše za zlomek chvíle rozvezou do všech měst a větších vesnic- každý je spokojený. Ovšem, každý kromě těch zotročených zemí v zámoří, které vysílají loď za lodí, aby sem ty suroviny doručily a zkrátka nakrmily ty, kdo je šikanuje.

Samotný Ienfin by se nemohl nazvat metropolí, ani kdyby jste ho strčili pod lupu, to samozřejmě, ale někomu hold připadal tak důležitý, aby se tam usídlila část nižší šlechty, vyhlásil se v okolí samostatný okres a každou neděli pořádaly jitrocelové trhy, takže podtrženo sečteno, lišky tam stejnak dávají dobrou noc.

"A kde už jsme?"

"Skoro u Ienfinu. Zníš, jako kdybys umírala, co takhle kapku cvičit?" odpálkovala mně tygrošakalka. Počkat, počkat! Jakou to sakra jdeme rychlostí?

"U Ienfinu?! Už?" vydechla jsem překvapeně.

"Samozřejmě. Rychlostezka, konkrétně Západní, myslím...to je jedno. Další náš, tikirijský vynález a dar vám. Totiž, říše je obrovská a mnoho obyvatel se prostě nemůže smířit s tím, že se z jednoho konce na druhý dostanou ledastak za tři týdny, pojedou-li k tomu koňmo. A my, protože vás máme rádi a ceníme si našeho přátelství, jsem vymysleli a nainstalovali rychlostezky. Jdeš závratnou rychlostí, ale nijak si toto nevšímáš- apřesto přejdeš celou Sarahu z jednoho konce na druhý než se naděješ, asi tak z dva, tři dny. V dalších, větších zemích je to taky tak. No nejsme-my tikiri- prostě fantastické?" dokončila reklamu na sebe Shi-Shi a mám takový pocit, že bych se přednášce na téma "Jak úžasný je můj vznešený národ" s takovou grácií nevyhnula, kdyby divně nezašramotilo v keři podél cesty.

Dotyčné křoví nebylo nijak zvlášť výjimečné. Vlastně jako kdyby vypadlo z encyklopedie o keřích obecných. Pro tuhle neobvyklou normálnost mělo samozřejmě všechny mé sympatie, ale...něco tam nepatřilo. Hm, že by to dokonce byly ty dvě hlavy, nepochybně patřící nějakým dvěma doslova zákeřným individuím, které žijí v přesvědčení, jak že nejsou nenápadní?

"Přepadneme je?" zeptal se jeden mladý muž toho druhého, který působil o generaci starší a celkem zanedbaně. Měli některé rysy v obličeji celkem podobné, takže jsem je odhadla na otce se synem.

"Jo. Ale nesmí si nás všimnout!" rozkřikl se na něj. To už teď půjde těžce...dva páry očí, tmavě hnědé a výrazně zlatavé se na ně upíraly už teď, a to se ještě ani nevybatolili ze křoví.

"Tak na ně!" zavelel starší. Mladší a blonďatější vytřeštil překvapeně oči.

"Jé...promiň tati, já zapomněl doma zbraně...myslíš, že se nás alespoň leknou?" zauvažoval a nejistě si prohrábl rukou vlasy.

Jeho otec se mezitím začal s nesrozumitelným klenímvyhrabávat ven, snažíc se vyprostit svou nešťastně zaklíněnou botu z větví. Shi-Shi se stočila do klubíčka askoro to vypadalo, že usíná, ale potom situace nabrala nečekaný "dějový zvrat"...mladší ze dvou loupežníků totiž vyskočil z keře poněkud elegantněji a mířil na nás titěrným klacíkem, ve tváři bojovný výraz.

"Ani hnout! É...tati, jak se to říká? Peníze...nebo peníze? Já si to prostě nikdy nezapamatuju..." posmutněl a v jeho světlých, neobvykle zelených očích se zaleskla zmatenost. Lehce blond, skoro bílé vlasy se mu sahaly lehce nad uši a trochu ledabyle se vlnily. Vlastně byl celkem hezký...

"Jo, dobře, Theo! A nezapomeň se jich zeptat, jestli jsou k jídlu, mám hlad!" mentoroval ho starší lupič, který konečně ukořistil botu zpět a belhal se k nám.

"Víte, říká se ,peníze nebo život´, ale my vám stejně nedáme ani jedno, takže to vlastně vyjde nastejno." povzdechla si Shis sarkasticky a výrazně protočila oči. Oba strašliví bandité na ni začali divoce ukazovat a jeden přes druhého ječet.

"Mlu-mlu-mluvííí! Ono to mluví!" první byl schopen souvislé věty Theo, ale zase tak souvisle to ani neznělo, neměl daleko k mdlobám.

"Co jste čekali? Že jsem plyšová?"

"Ííí...co jsem komu udělal? Jsme mizerní loupežníci, v životě jsme ani kuře neobrali...a teď na nás něco poslalo obří kočku, aby nás potrestala!" hysterčil ten druhý. Kdo je tupější?

"Obří kočku?" podivila se hrdá tygrošakalka. "Tikiri. Jsem tikiri. Jmenuji se královna Shi-Shi a nemám v úmyslu vám ubližovat, i když jsem trochu v pokušení se ti pomstít za tu obří kočku."

"Tý jo...to vážně mluví! A kam jdete? Je od vás moc hezké, že nás neproměníte v ovce, nebo tak něco!" rozumoval blonďák.

"Ano, jsem vtělená dobrotivost, ale autogramy rozdávám až po obědě. A ke Křišťálovému schodišti, možná ještě dál! Máte-li na to, nás doprovázet, tak s nadšením! Každá další bytost dobrá!" okamžitě je verbovala tikiri. Nemožné, někteří "lidé" se prostě nezastaví před ničím, jen aby mohli otravovat ostatní.

Starší z lupičů ba přímo nadskočil, jak ho něco závratného napadlo.

"Jsem prostý ienfinský loupežník, odpusťte mi, majestátní kikiri!" prohlásil a tygrošakalka otráveně zavrtěla hlavou, jakmile uslyšela zkomoleninu "kikiri". "Ale můžu to odčinit! Jdete zachránit svět! A můj syn Theodor půjde s vámi!" dodal dramaticky.

"Já?" ukázal na sebe zmíněný hloupě. Juchů! Konečně někdo tupější než já!

Shi-Shi přikývla. Super...nejen, že musím zachránit svět, ale ještě k tomu mně provází superotravná koule chlupů (a to jsem ještě brzy měla zjistit, že zdaleka, zdaleka ne nejotravnější z celé výpravy), geniální loupežník a špatná nálada. Co může být lepšího?

Společný projekt, část II.

10. listopadu 2013 v 12:06 | Kate Černobílá |  Společný projekt
Další část. Doufám, že se vám to bude líbit. Jako obvykle, kurzívou psané psala Karin, tučně psané Vanilka a zbytek jsem spatlala já. Jen se omlouvám Karin a Vanilce, pokud jsem se ve zveřejňování spletla a omylem přiřkla něčí větu někomu jinému, moc se v tom totiž nevyznám, zvláště když se nám ty rozhovory začínají pomalu prolínat.
Slunce již dávno zapadlo za obzor, ale na střeše luxusního hotelu se právě odehrávalo nevšední setkání. Elfka se rozběhla, aby svého dávného přítele objala, až ji kaštanově hnědé vlasy vlály ve večerním vánku.
"Laile! Myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím! Jsem ráda, že jsme se zase potkali. Co tu mimochodem vlastně děláte?"
"Zdravím," přidal se Atanvan a po něm i ostatní z pětice suanů.
"Jmenuji se Lilly Janterová, pocházím ze Země, ale jinak již přes dvacet let bydlím na Suan May Islandu. Kdo jste vy?" Dotaz mířil především na Bianku, která již od pohledu působila jako vůdce.
"Také zdravím!" předběhla svého strýce v odpovědi blondýnka a když jí došlo, co jí došlo, na chvíli se odmlčela a přes mentální propojení rychle odeslala bratrovi: Gilliane! To je ona! Ta elfka, o které nám vyprávěli rodiče, pamatuješ? Lilly, Will, Selena a Victoria- suané z příběhů! Jen tady z těch čtyř vidím pouze Lilly...
"Já jsem Bianka Sarahská, tohle jsou mí bratři Gillian Star a Leighton Sarahský, Laila znáte a támhle stojí naše ochranka, Sisi Jangová. Jsme na diplomatické misi...tedy, é...na dovolené. Je mi ctí vás potkat, hrozně obdivuji elfy, vás a Suan May! A co tady vlastně děláte vy?" představila všechny okolo budoucí královna s nadšením- vždyť právě mluví s elfy!- ale v poslední větě jí hlas přeskočil opět do znuděno- protivného podtónu.
"Omyl, Sisi tady prostě je a já jsem tady strážce. Sice nejsem nejstarší, ale rozhodně jsem nejmocnější, ačkoli má ctihodná sestra bude jistě tvrdit opak. Ona je tady na dovolené, já jsem zde v rámci diplomacie-"
"Blbost." sykla nejstarší z nich.
"- avšak nechci působit nijak namyšleně. Zastávám úřad druhého nejváženějšího Vládce míru na našem kontinentu-"
"Druhého nejváženějšího ze dvou."
"-přestaň mi pořád skákat do řeči, Bianko-"
"Tak tolik nežvaň, nemáš říkat náhodou jen to s těmi angorkami?" skočila mu sestra do řeči.
"Angorky budiž k vám milostivy." dořekl Gill univerzální zdvořilostní požehnání- které Vládci míru opakují za každou druhou větou a korektně se uklonil. Vzduch kolem skupinky se bíle zatřpytil, pokus o kouzlo pro štěstí- bohužel pozdě. Z čirého nebe blesk dnes asi po padesáté opět udeřil do nejmladšího ze sourozenců. Ještě že elektřina (a tudíž ani blesky) na nelytia nijak nepůsobí.
"Zdravím..." pozdravil zmiňovaný směrem k suanům, upřimně doufajíc, že si té eskapády s blesky nevšimli.
"Ostatní z legendární čtveřice zůstali na ostrově. My-"
"-jsme zde na dovolené. Tady Destiny," přerušila Sheilla svého přítele. "Měla slíbenou tuto dovolenou jako odměnu. Lilly sem jela jako strážce, i se svým přítelem Atanvanem," pokračovala a postupně ukazovala na jmenované.
"Stejně jako já," převzal slovo zase Ryan. "A Sheilla se tu jen tak vecpala."
"Dobře víš, že je to přesně naopak!" obořila se na něj jeho přítelkyně.¨
"No dobře, no," odpověděl Ryan pobaveně a zkoumavě se na Sheillu podíval.
"A přestaň mi laskavě číst myšlenky! Tedy, pokoušet se o to! To jsou moje myšlenky, rozumíš!?"
"Kdo jste? Co máte společného s Christianem a Elenis? Jak se jim vede?" přerušila hádku Lilly konverzačním tónem.
Tři z pěti Saražanů sklopili zrak. Dvě blondýny se dívaly přímo, jedna trochu zastřeně a druhá cekem ledabyle- ostatně, co by to mělo Sisi zajímat? Nakonec se k odpovědi nadechl mladý mírovládce:
"Oni...naši rodiče...před pár měsíci...zemřeli-"
Elfce se podlomila kolena, takže ji Atanvan pro jistotu objal, aby nespadla. "Ale…jak? Proč? Chci říct, to přece není možné!"
"-Christian se obětoval v rámci porážky Andreye a Elenis zamordovala Nicolleta. Jednou ji pomstím, ale to až se tady někdo- Gilliane- přestane chovat jako patolízal a nechutně jí podlézat!" zatím co její bratr zareagoval se smutkem v očích, budoucí královna div že neposkakovala vzteky. Smrt jejich otce byla tragická- ale jeho volba. Za to jejich matka byla zavražděna- brutálně, krutě a naprosto proti své vůli- a to si zaslouží pořádnou a nejméně desetkrát tak krutou pomstu, alespoň podle celé rodiny Sarahských.
"Počkat! Mluvíte tady o Nicolletě Starové! Té Starové? Co s ní máte společného?" podivila se Lilly, které začaly téct po obličeji slzy.
"Ale Lilly, přece víš,že smrt je jen dalším životem. A mimo jiné, neříkala jsi snad, že mrtví Sarahští žijí na hradě jako duchové?" snažil se svou přítelkyni uklidnit Atanvan.
"Asi ano," zamumlala a nepatrně se usmála, ale neušel ji utrápený pohled, který si vyměnili Bianka, Gillian, Sheilla a Ryan. Co vědí navíc?
"Je to moje práce! Myslíš, že to dělám dobrovolně? Nenávidím naši ,tetičku´ stejně jako ty, stejně jako Leighton, stejně jako Lail, stejně jako...mám ti vyjmenovávat celý náš rod?" osočil se na ni jistý mladší sourozenec, kterého v záchvatu vzteku na vražedkyni své matky (mimoto, také nájemné vražedkyně) stihla hrubě urazit.
"Nehádej se pořád!" zaječela po něm modrooká aristokratka.
"A ty nekřič, nevidíš, že všechny znervózňuješ?!" usměrňoval ji Vládce míru, nervózně se zadívajíc postupně na vykolejené Suany, hysterickou Bianku, neméně neklidného Leightona (druhou blondýnu ignoroval a pátého člena vlastní výpravy přehlédl, dokonce se mu podařilo zapomenout jeho jméno) a ukotvil pohledem na jiné skupince. Jak to, že si jich předtím nevšimli?
Na střeše, kousek od nich postávaly lidsky vyhlížející postavy, ale jejich zkoumavé pohledy na stezku naznačovaly, že to rozhodně lidé nebudou...Jeho nejstarší sestra si všimla, kam zírá a pokusila se v hlavě tvory analyzovat, podle životních energií ale neodpovídaly ničemu, ničemu co by Bianka znala...
Jako blesk z čistého nebe(když pomineme ten blesk, jenž právě znovu zasáhl nejmladšího člena výpravy) se před nimi zjevil suanům velice známý muž. Byl to bez pochyb ten záhadný pronásledovatel. Ale co zde dělá?
"Stát! Ruce nad hlavu! Jménem agentury BLB jste zatčeni za nepovolený vstup na střechu, nepovolené mezidimencionální cestování, a hlavně, ale opravdu hlavně, jste zatčeni za nepovolené hysterčení na veřejnosti!" Prstem zamířil na Lilly. "Máte právo nevypovídat, všechno, co řeknete, může být na…é….zapomněl jsem to…sakra.."
"Použito proti vám?" napověděla mu Sheilla a pozvedla obočí. Vzápětí se rozesmála. "Nemá tohle říkat spíše policie? Co jste vůbec za organizaci?"
"To vás nemusí zajímat, stejně jako to, že odchytáváme potencionálně nebezpečné nadpřirozené bytosti!"
"Právě jste nám to řekl. Potencionálně nebezpečné nadpřirozené bytosti? Jak dlouho jste si to nacvičoval?"
"Neřekl! A nacvičoval jsem si to týden! Jde mi to, že ano?"
To už smíchy vyprskli i ostatní. Tedy, kromě těch, kteří se zásadně nikdy nesmáli, ale i Destiny se na setinu sekundy mihl na tváři něco jako úsměv. Tenhle blbec pro ně přece ani vzdáleně nemůže znamenat nebezpečí….
"A kdo jste vy?" zeptal se, stále s lehkým úsměvem na tváři elf skupinky, která zatím nepronesla jediné slovo.
"Ehmm, myslíte nás?" zeptala se Jane
"Koho asi jiného? Jste tu jen vy."
"Jo, aha. My se omlouváme, ale sledovat vás je velice zajímavé a dost legrační." odpověděl John
"Mě to tak nepřijde."odpověděl BLB.
"Můžu se zeptat, ta vaše agentura se jmenuje Blbeček?" povtipkovala si Julie
"Držte hubu."
"Neměl byste být sprostý na nás. To se mnou asi každý souhlasí, nemuselo by to dobře dopadnout."
"Dejte ruce nad hlavu!" řekl blbeček.
"Vy si myslíte že jste pro nás nějaké nebezpečí, nejspíš nás tady ani nikdo nezná, ale my víme že jste pouze klacíček, který my můžeme lehounce přelomit."
"To si jen myslíte" odpověděl "Jak se jmenujete?"
"Jane, Julie a já jsem John."
"Johne, jste chytrý člověk, že ano?"
Tohle John nesnášel když se ho někdo zeptal jestli je chytrej přece to na něm jde vidět, myslel si.
"Tak zvedněte ty ruce a nic se vám nestane!" zakřičel agent.
"Popravdě si myslím, že se nám nic nestane ani tak. Vždyť je to směšné. Do boje!" zamumlala si jen tak Bianka, ale nikdo ji neslyšel, možná tak akorát poblíž ní stojící nelytia, která se jen pousmála.
John měl ruce stále ve stejné poloze.
"Tak dělejte!" znovu zakřičel a tentokrát to měl John spočítané, nutil se rozzlobit, v jeho očích žhnul oheň.

Společný projekt, část I.

10. listopadu 2013 v 11:44 | Kate Černobílá |  Společný projekt
Nuže, jak již napovídá nadpis, nejedná se o zcela mou povídku, ale o společný projekt mně, Karin (reveriedreams.blog.cz) a Vanilky (knihamekenzie.blog.cz). Nemáme pro povídku žádný název, takže jí originálně říkáme Společný projekt. Děj se z mého hlediska odehrává dvacet let po konci děje Cest jinými světy (pokud jsem to teď popletla a ten časový údaj je jiný, oprav mně Karin, prosím) a za pět hlavních vystupujících postav jsem si zvolila sourozence Bianku, Gilliana a Leightona a ze známých postav Laila a Sisi. Kurzívou psané části napsala Karin, tučně psané Vanilka a obyčejným písmem mám na svědomí já. Doufám, že se vám to bude líbit! A také se omlouvám za jednolitý formát článku, tentokrát se mi nějak nepovedlo rozdělit to do odstavců rozumně...
Pětice mladě vypadajících bytostí se na první pohled zdála velice zaneprázdněná, ale vlastně se jen společně dívali za vzdálený obzor lemovaný svitem zapadajícího slunce a hlavou se jim líně míhaly všelijaké myšlenky.
Jako první promluvila elfka směrem ke sé dceři: "Takže takto sis to představovala? Myslím, jak ty tomu říkáš, skutečný svět?"
Destiny se s kamenou tváří podívala na Lilly. Skutečností bylo, že takto si to opravdu nevysnívala. A minimálně tři bytosti z výpravy to věděly. A mladá dívka nechtěla, aby to věděla i její matka. "Hmm. A můžu se zeptat-proč zde roste tak málo stromů? Sužují je sucha, jako kdysi nás? A proč třeba támhle rostou a támhle zase ne?" Mávla rukou směrem k centrálnímu parku a poté k jedné z nejmodernějších čtvrtí.
"Ne, to zrovna ne," odpověděla Lilly a přemýšlela, jak pokračovat. Byla to hloupost, vzít s sebou Destiny. Nebude umět přežít ve velkoměstě. A ona se ještě nechala přemluvit, aby jí vzala přímo do Londýna, do velice snobského hotelu. Mohla jí vzít kamkoliv! Nechala se unést prosbami své nic nevědoucí dcery...
"Oni své stromy vykáceli," odpověděla jednoduše, ale hlas ji selhával. Věděla, na kterou otázku bude Destiny chtít vědět odpověď. A netušila, jestli o tom dokáže mluvit.
"Říkal jsem ti, že lidé kromě pár vyjímek jsou velice nelítostní.Desty, oni stromy kácejí, aby jim zbylo více místa na....na to, co vidíš," předběhl ji z odpovědí Atanvan s hořkostí v hlase. Při posledních slovech se zadíval na obrovské mrakodrapy a zamyslel se, jak by bylo krásné, kdyby všude kolem zářily barvy. Jako na místě, které je jeho domovem.
"Oni v tom bydlí?" zajímala se dívka nadále.
"Či pracují," přisvědčil Atanvan.
"Stále se tam chceš podívat?" optala se Lilly, jelikož z toho nebyla zrovna dvakrát nadšená. Ona samozřejmě dávno věděla, co je Londýn zač. Jistě, že se v něm nacházejí i krásné části, jako je zmiňovaný Centrální park, ale je to neskutečně ponuré a nelítostné místo plné destrukce.
"Samozřejmě!" prohlásila Destiny s hraným nadšením, ale v duši cítila, že se zmýlila. Ohromně zmýlila.
"Vždy odtamtud můžeme vypadnout," zapojil se do rozhovoru Ryan, který chtě nechtě věděl, co se mladé dívce honí hlavou.
"Pravda. Alespoň ti konečně dokážu, že jsem měla pravdu," prohlásila elfka milým, ale vůdčím hlasem.
Zanedlouho se jim celá scenérie rozprostřela jako na dlani. Nebe se zatáhlo a slabě z něj kapalo. Zemi pokrývali dálnice, chodníky a občasně posekaný obdélník trávy, která ovšem vypadala tak nějak mrtvě. I stromy nezářily a nesnažily se s nikým komunikovat. Vše se vyjímalo jako jednolitá ocelově šedá plocha. A někde mezi tou nevzhlednou změtí, jak Londýn vnímali suané, se nacházel jejich hotel, kde měli být na této nevšední dovolené ubytováni.
"Tak, kdo má mapu?" zeptal se zvesela Atanvan při vplouvání do Temže, ale úsměv mu pohasl, když viděl, že se jeho přátelé zarazili.
"No....myslel jsem, že jí bere Lilly," odpověděl Ryan váhavě, ale již věděl, že nikdo neví, kde se nachází.
"To ne, já jsem brala jen kompas!" bránila se elfka. "Desty, že jsem ti ještě dnes ráno říkala, že mapu s sebou táhne Atanvan?"
"No...nejspíš," odpověděla Destiny zamyšleně. Něco jí to říkalo....
"Zvláštní, ale nás nikdo o změně plánu neinformoval. Po celý dnešní den jsem se potloukala s Atanvanem a Ryanem," odpověděla poslední členka výpravy-Sheilla a nešlo jí do hlavy, kde by se mohla ona ztracená mapa Londýna nacházet. Museli ji zanechat na ostrově.
"Tak dobře, máme dvě možnosti. Buď se vrátíme na Suan May pro mapu, nebo ten hotel budeme hledat naslepo." prohlásil elf.
"Já bych hledala naslepo," prohlásila elfka.
"Blázníš, Lilly?" podivil se Ryan. "Máš představu, jak je tohle město obrovské?"
"Vždycky se můžeme zeptat lidí, ne?" navrhla Sheilla.
"Bloudění po hnusném mokrém městě zdar," zamumlala Destiny se sarkastickým podtónem.
"Takže měníš na Londýn názor?" popíchla jí její matka.
"Hmm," zabručela neurčitě.
Po noci za svítání se již pětice blížila k přístavu a chystala se zakotvit. Atanvan stál jednou nohou na břehu a zrovna uvazoval lano k tyči, když něco nahoře upoutalo jeho pozornost.
Přes kapky deště zmáčející jeho mimořádně krásný obličej a tmavé husté vlasy téměř nic neviděl, ale na střeše jednoho hotelu se nacházelo něco, co skoro určitě nemohli postavit lidé. Zdálo se, jako kdyby ta věc vedla až do nebes. Je to nějaký šílený moderní vynález, nebo ten předmět, o kterém slyšel jen jednou, a to z vyprávění Lilly?
Ostatní si toho také všimli. Z dáli museli působit velice podivně. Pětice velice pohledných bytostí oblečených do dlouhých sukní, nemoderních bund a téměř středověkých vršků a kovbojských kalhot zírajících na nebe. Všichni v hustém a stále sílícím dešti bez deštníku, na kost promočení.
"Víte, já si nejsem úplně tak jistá, jestli je to ono..." odpověděla elfka na nevyřčenou otázku váhavým hlasem.
"A co to vůbec hledáme?" zeptala se Destiny.
"Má to v sobě magii, to ano, cítím to až zde. Ale zajímavé je, že necítím žádné ochranné kouzlo. Zvláštní, že to Londýňané nevidí..." Lilly raději ignorovala svou dceru, nechtěla, aby byla ze všeho příliš zmatená. A to by jistě byla, kdyby se jí to pokoušela vysvětlit zrovna ona.
"Půjdeme k tomu?" optala se Sheilla, i když odpověď jí byla více než jasná. Vykročila rázným krokem vpřed.
"Sheillo...nechci ti nic říkát, ale pěšky tam asi těžko dojdeš," napomenul jí Ryan s úsměvem.
"Kdo také říká, že jdu pěšky?" zamumlala naoko dotčeně.
"No...a ty se vyznáš v londýnském metru?" naléhal na ní opatrně.
"É...to sice ne, ale vždycky se můžu zeptat."
"Sheillo, ale jak tu budovu chceš popsat? Oni tu stezku nevidí!"
"Tak se alespoň zeptám na náš hotel. Je docela velký. Když řeknu název, snad by mi mohli pomoct." Vzdala hledání místa, kde se nacházela stezka, o jejihž existenci věělo jen málo bytostí ze Země.
"Dobře, a kde je nejbližší zastávka?" pokračoval Ryan.
"No to bych také ráda věděla," odsekla.
"Rovně přes ulici a pak u první kavárny zabočte za roh," odpověděl kolemjdoucí ledabylým hlasem a v očích se mu jasně blyštila nenávist. Poznal, že tahle pětice je jiná než ostatní. Jelikož i tohle bylo v popisu jeho práce, rozhodl se je pronásledovat.
Výprava věděla, že muž se drží za nimi a cítila se hodně nejistá, ale všichni to přisuzovali tomu, že ve velkoměstě to tak zkrátka chodí. Netušili, že muž je ve skutečnosti zaměstnanec jedné velice nebezpečné agentury.
Nicméně pokračovali až k zastávce metra a přestože se necítili mezi tolika lidmi zrovna nejlépe, donutili se sednout si i do toho podivného vlaku. Bylo jim opravdu nevolno už od začátku a úpěnlivě doufali, ať už ta strastiplná cesta skončí. A to ani nemluvíme o muži, který se držel těsně za nimi. Ani Sheilla a Ryan netušili, co si myslí. Z nějakého důvodu se uměl částečně blokovat proti čtení myšlenek, takže proud toho, co se mu míhalo hlavou, tasharia zachytila jen občasně. Téměř nic z toho nepochopila, snad jen to, že spřátelit se s nimi zrovna netouží…
"Nevíte, na které zastávce se nachází hotel Palace, prosím?" zeptala se Sheilla cestujícího, jenž seděl poblíž.
"Přímo u patnácté zastávky odsud," zabručel.
Zanedlouho už celá, nyní šestičlenná výprava dorazila k hotelu. Nemohli si však nevšimnout jedné věci.
"To je on! Ten hotel se stezkou! Vidíte?" zašeptala Lilly tak, aby to muž neslyšel (což se jí sice nepodařilo, ale ona o tom zatím nevěděla).
"Tak se tedy ubytujeme," prohlásil Atanvan. Každý však věděl, že tím měl na mysli "Tak se tedy ubytujeme a poté se podíváme na tu stezku, ano?"
Lilly odhodlaně zamířila na recepci, kde výpravu nahlásila jako rodinu Smithových, stejně jako její přátelé, když jí pokoj právě v Palace hotelu rezervovali. Když dostala klíče, s úsměvem, následována svými přáteli, zamířila k výtahu a stiskla tlačítko s číslem deset.
To však neušlo muži, který je pronásledoval. Rychle zamířil k recepci a paní za přepážkou ukázal nějakou kartičku. "Chtěl bych pokoj v desátém podlaží," prohlásil. To bylo poslední, co suané zaslechli a spatřili, než se dveře výtahové kabinky nadobro zavřeli.
"To…se podivně houpe," upozornila Destiny.
"Ano, to tak má být," odpověděla jí její matka.
"To lidé dobrovolně jezdí něčím takovým?" stěžovala si.
"Už to tak bude. Co to bylo za muže? Také jste si všimli, že nás už od metra pronásleduje?" prohlásila elfka, když se kabina zastavila na kýženém patře. Suané si to rázovali ke dveřím, kterými ovšem, když se jim podařili odemknout, jen prohodili kufry a znovu přivolali výtah, aby si prohlédli stezku. Skoro jistě to byla ona.
"Doufám, že to skončí. Docela mě to děsí," zamumlal Ryan.
"Sálá z něj destruktivní energie. Vůbec se mi nelíbí," přitakal Atanvan, když přijela kabina.
"Něco mě napadlo," prohlásila po dlouhém tichu a zrovna když se ocitli v posledním patře elfka.
"No?" pobídli jí ostatní unisono.
"Že by to mohl být zaměstnanec….počkat!"
"Zaměstnanec čeho?" zeptal se zmateně Ryan, ale odpovědi se mu již nedostalo.
"Stezka! Někdo po ní sestupuje!" vykřikla a jediným mrštným pohybem se vyhoupla na střechu. Když se nahoru dostali i všichni ostatní a Destiny se vzpamatovala z tolika nových věcí, záhadné bytosti sestoupili až k nim.
"Laile?" zamumlala zmatená elfka a prohlížela si mladého muže, kterého jako jediného poznala. "Co vy tu děláte?"
"Lady Lilly? Jste to vy? Rád vás zase vidím!" odpověděl potichu oslovený s nehraným nadšením, že po tak dlouhé a nesmyslné cestě konečně vidí známou tvář. No, to se ale trochu předbíhám. Jak jen mohli vědět, že se to tak protáhne? Ještě o několik hodin dříve stáli na úplně jiném místě. Ve vzduchu tam, samozřejmě že ne tady, byly cítit magické síly kam se podíváte- možná, že kdyby kouzla neexistovala, Vzdušné ostrovy by se dávno rozpadly a po té nádheře by zbylo jen několik mraků a rozčarovaných, zklamaných tygrošakalek. Avšak jelikož něco jako "neexistence magie" byl holý nesmysl, mohli všichni zůstat klidní, pozorovat hemžení kolem, vyhýbat se bytostem poletujícím na deštnících, pračkách, sušičkách, vysavačích a dalších spotřebičích, předělaných pro potřeby vysoce rychlého a ekologického cestování, na které si tikirijský národ odjakživa potrpěl a netrpělivě vyčkávat.
"Zatracený Gillian! Kde u angorek vězí? Proměnili ho snad v hrnek?" zasyčela mladá blondýna netrpělivě a pohodila platinovými, lehce zkroucenými vlasy, až jí málem spadla rubínová korunka.
Za to jiný, ještě mladší člen výpravy byl celkem rád, že si bratr dává na čas. Snažil se dosytosti pochytit nevšední atmosféru a světle smaragdovýma, šelmovsky zelenýma očima ulpíval na obrovských, mírně poskakujících stromech a jen čekal, kdy ho nějaký z nich omylem zašlápne, nebo do něj vrazí z čistého, slunečného nebe blesk.
"Omyl sestro, v konvici. Ale dostal jsem se z toho a jsem zde! Ahoj, Laile. Leightone. Zdravím, Sisi." zjevil se modrooké ženě za zády poslední člen výpravy, Bianka jen převrátila oči, ale ostatní tři bytosti na něj upřely pohled a kývly na pozdrav.
Tikirijská stezka, spojnice se Zemí se matně třpytila a kroutila se směrem k nebi. Pětice nesourodých postav kráčelo vstříc ní, teď, když byli všichni přítomni, mohlo všechno začít, respektive se mohli vydat na cestu.
Všechno to byl nápad nejstarší ze sourozenců- to Bianka toužila jet se odreagovat zrovna na tu planetu. Snad očekávala Sarahu číslo dvě, nebo úplně jiný kraj, ale když se rozhlížela kolem, byla mírně řečeno zklamaná. Do citlivého čichu ji praštil charakteristický zápach motorových vozidel, slyšela neobvyklý hluk dopravy a hlasy neustále někam spěchajících obyvatel, překřikujíc jeden druhého. Stále levitujíc na stezce, shlížela dolů na metropoli a litovala, že neví, co si ti lidé dole myslí. Jací asi jsou? Musí být strašně inteligentní, když staví tak pevné a mamutí obytné krychle! Sarahská princezna obdivovala jejich očividnou magickou sílu, vždyť dokáží skrývat jistě tolik neviditelných stromů!
Gill si pro všechny případy vytvořil kolem sebe štít, ne pro případ útoku- ale jednoduše protože prší. Nesnášel, když se zašpiní, nebo zmokne. Jak nedůstojné Vládce míru jeho váženosti! Tedy zatím jen učně, ale to nemusel nikdo vědět (kromě té půlky světa, která už to dávno věděla, jak jinak). Stejně jako mladá blondýnka vedle něj pozoroval dění pod ním. Mohutné střechy mrakodrapů, černý kouř, linoucí se z továren, ale i krásné parky a historické památky- to všechno se snažil mimozemský aristokrat s temně rudými vlasy identifikovat. Musí tam žít tolik různorodých bytostí! Stará se o ně zdejší mírovláda dobře? Potřebují pomoc? Zužují je choroby a trápí hlad či bezmoc? Mohl bych jim nějak pomoct já?, zamyslel se. Doma často jen tak navštěvoval různá města i vesnice, lidé ho poznávali a prosili ho o pomoc s jejich běžnými starostmi, například od toho, že jejich příbuzný chytil smrtelnou nemoc a neumí ho vyléčit, až po takové malichernosti, jako že jim soused ukradl slepici a nechce ji za angorky vrátit. Ve většině případů si věděl rady, kouzla mírovládců jsou čistá, léčivá, dokáže si díky nim poradit se sebe děsivější chorobou, která může zachvátit člověka a k řešení některých problémů prostě stačilo, aby zašel na obviněný statek, pronesl vůli angorek a čisté dobro donutí zloděje odnést ubohou slepici tam, odkud ji vzal. Ale to přece jen pouze někdy, mnohdy mu to nevyšlo, nebo si prostě nevěděl rady. Nicolleta, jeho nadřízená, prostě nerespektovala, že je jen teenager navlečený v uniformě s minimálními zkušenostmi a posílala ho plnit její, sebetěžší, povinnosti. Gillian si povzdechl nad nespravedlností všeho, co snad kdy viděl a dále jen zíral na Londýn.
Leighton toužil vědět, k čemu všechny ty budovy asi slouží, jistě to bude velice zajímavé. Ta továrna dole je na mluvící boty? V rychlosti ho nenapadlo nic dostatečně šíleného, co si neuměl představit, jak se to vyrábí. Fuj, rychlost. Nejmladší z výpravy úplně nesnášel, když musel běžet rychle, rychleji než vítr, rychleji než světlo, rychleji než zvuk. Vždycky do něčeho narazil! Všiml si spěchajících lidí a zajímalo jej, kam asi utíkají. Do těch vysokých, betonových krabic? Do parku? Přemýšlel, kam by na jejich místě utíkal on. Snad domů? Přestávalo se mu tady líbit. Ale Bianka chce pravděpodobně bloudit po světě, dokud nenarazí na "skvělou dovolenou", takže počítal, že svůj rodný hrad dlouho neuvidí, pokud připočteme i dobu, kdy budou bloudit, aby se dostali zpět, na Sarahu... Chtěl se podívat na město trochu lépe, ale věděl, že kdyby šel blíže k okraji široké stezky, beztak by spadl, protože tikiri nevedou zábradlí. Ačkoli, z vlastní zkušenosti věděl, že dobře se dá přepadnout i s ním.
Když bytosti dosytosti dozíraly na výhled, který se jim naskýtal, pomalu se daly znova na cestu- měli by sejít dolů, utábořit se na tikirijské stezce není zrovna vrchol moudrosti...
"Tam dole někdo je!" všimla si Bianka se sarkasticky hraným nadšením a pět párů očí se zadívalo dolů, kde opravdu spatřili další pětici, z dálky lidí.
"Tohle nejsou lidé..." zaostřil Gillian.
"Slepice v převleku?" odtušila chytře Sisi.
"Elfové! Tři z nich jsou elfové! Elfové! Myslíte, že mluví anglicky? Jdeme k nim, mám tolik otázek!" tentokrát se vážně nadchla budoucí královna. Lailovi ty postavy někoho připomínaly...ale ne. Co by jeho staří přátelé dělali tak daleko od Suan May Islandu? Ne, ne, to musí být omyl. Co on ví, třeba se po téhle planetě poflakuje spousta elfů a tasharií? Stejně jako jeho synovci a neteř, i on viděl tuhle planetu poprvé.
"Já to věděla! Věděla jsem, že tady jsou nadpřirozené bytosti, vy jste mi nevěřili!" ušklíbala se nadále blondýna se světlejšími vlasy, než se pyšnila Sisi, a její hlas překypoval úlevou. Tak nakonec tahle ta Země není tak špatná, jak si myslela...
Mezitím v hotelu
"Jane, hlavně se neztrať." řekl John.
John se rozhodl si udělat malou dovolenou a zajet si do hotelu, přijel se svojí přítelkyní Julií. John se rozhodl první ubytovat a až pak si to tady projít. Stoupli si k recepci a dívali se na recepční, která pravě asi volala se svým přítelem.
"Nech toho, ty víš že to nedělám naschvál, moje matka už taková je. Miláčku, no tak..."
"Ehmm... Dobrý den. Jmenuji se John Mais, přijel jsem se svoji přítelkyní a dcerou a nehodlám tady čekat až si udobříte vašeho přítele!" John přisně řekl.
"Promiňte, trochu jsem se zakecala. Co pro vás můžu udělat?" odpověděla recepční.
"Co asi chci a byste nás ubytovala, myslíte si že budu spát někde na dlažbě?"
"Jste Nawad, že ano? Tak se prosím uklidněte, kouknu se do počítače, jestli jste se zarezervoval pokoj."
"Vy se bojíte Nawadů?" zeptal se tázavě John
Recepční se koukala do počítače a u toho zamumlala: "Ano."
"Váš přítel je Nawad a když se na vás naštval, hodil na vás ohnivou kouli,že ano? My takoví všichni nejsme, takže se s nim jednoduše rozejděte!"
"Děkuji za radu, ale asi mi k ničemu nebude. Váš pokoj je 665, třetí poschodí, tamhle je výtah." odpověděla a podala mu klíče. "Ještě něco můj přítel není Nawad, já jsem Nawad!"
John, Julie a Jane se ubytovali se a rozhodli se to trochu tady porozhlídnout. Julie prohlásila, že je tady nějaká stezka, ale moc o ní neslyšela a ať se na ní půjdeme kouknout. Když dorazili, byli už unavení, ani jeden nebyl zvyklý chodit po svých! Jsou líní! Ale když viděli tu stezku a ten výhled tak už je nic nebolelo.
"Tady žádné jiné mocné bytosti nejsou?"zeptala se Jane.
"No, bývá to tak že ne. A i kdybychom je našli, nepoznáme je."odpověděla Julie s trochu rozkoše, že tentokrát to mohla říct ona a ne John.
"A kdo je to teda před námi?" zeptala se ustrašeně Jane, protože se bála, že to jsou zlí lide co všechno ničí.
Všichni tři se zadívali na pětici lidí, kteří právě postávali na stezce.
"Já bych řekl-" John už se chystal všem říct, jak je moudrý, ale přerušila ho Julie.
"Jsou to nelytia a asi i stárnoucí člověk, nepoznám je."odpověděla.
"Proč mi pořád skáčeš do řeči?"
"No tak klid, stejně bys řekl, že to jsou Nawadi, já jsem tě jen pak nechtěla opravovat." Julie odpověděla svým sarkastickým úsměvem.
"Půjdeme za nimi?" zeptala se horlivě, protože se velice těšila že se pozná s novými přáteli.
"Ano půjdeme"…

Cesty jinými světy I., verze II.- kapitola 1.

4. listopadu 2013 v 21:16 | Kate Černobílá |  Cesty jinými světy
No, první kapitola mého nového přepisu Cest. Upozorňuji vás, už na začátku se vzdávám miloučké Mary-Sue Mayi a nahrazuji ji tak pitomou a povrchní osobou, že bych se jí v reálném světě vyhla obloukem (což se dá ovšem říct o bez vyjímky všech mých postavách). Nuže, doufám, že se vám to bude alespoň trochu líbit.

............................................................................................................................................................

Svět není vždy takový, jaký si ho vysníme... ale to nám přece nezabraňuje snít!

............................................................................................................................................................

Oslňující světlo jen tak tak zvládalo prosvítat temnou zástěnou a rušit podle někoho příjemné přítmí mýtiny, které se táhlo od našich polí a planin přes hory až po řeku Beznaděj a možná ještě dál. Já ležela téměř na trávě, respektive na matraci, kterou jsem si přitáhla z domu- nelehnu si přece na zem, ještě bych si zašpinila mé módní šaty a zaplantala plevel do vlasů!

I přesto jsem musela uznat, že les, který mě obklopoval přímo zářil nádherou a to je co říct, protože já na takové věci moc nejsem. Vlastně, nesnáším to tu. Kolikrát raději bych žila v zemi za zástěnou, odkud pramení oslepující světlo a kde je všechno tak suprově, kýčovitě barevné...ale ne, naše rodina z lenosti se přestěhovat o vesnici dál dosud dřepí tady! Já, má matka, sestra a bratr. Hokynáři, s úžasným "obchodem", kde se prodává jediná věc- jitrocel. Ale to jsou vlastně zastaralé informace, prodejnu jsme zavřeli a teď žijeme jen z dobré vůle a sociálních dávek. Mně to vyhovuje...

Co mi ale rozhodně, rozhodně nevyhovovalo byly na dnešním odpoledni dvě věci- zaprvé, večer budou oslavy Dnů deště a hádejte kdo že to neorganizuje? Ano, "večírkový výbor" pod vedením slavnoslavné, vševědoucné, světoborné Globální pohromy, v některých kulturách zvané jako "Sisi Jangová", alias má starší sestra. Co mi na tom vadí? Pokud totiž něco nesnáším více, než večírky, plesy, slavnosti, blbosti, je to moje kapku tupá ségra. Kéž by ji převálcovalo skryté komando slonů...

Ale mé modlitby jsou málokdy vyslechnuty, jsem totiž ateistka- nemám se k čemu modlit, tak jen tak prosím mraky, abych nevypadala divně. Totiž, ujasněme si něco. Já věřím jedině v to, že na nic nevěřím a lidi, kteří se ovívají těmi pitomostmi o nadpřirozenu, zákonících cti (které zakazují takové blbiny, jako je zabíjení malých dětí, nebo vlastních příbuzných- plýtvání papírem, kdo to panebože ještě dneska dělá?) a tak dále, jsou mi krajně odporní. A kdyby to náhodou existovalo (což asi jo, no, jelikož se rozvaluju na neméně magickém trávníku v magické zemi...bla, blá, bláááboly!), nechci s tím mít nic společného, nic, nic a nic znamená nic! A ano, prý kouzelné zemi. Taky že z vašeho pohledu musí být všechno tady kouzelné, když je to taky v jiném světě, že? K planetě Zemi odsaď máme pěkný kousek cesty, to vám teda povím.

No a já nejsem navzdory vašemu očekávání krab. Vypadám jako člověk a pokud si myslíte, že tedy člověk jsem- trefa do černého! Což mně pomalu odvádí od myšlenky, jak skvělé by bylo být krabem...pořádným, co vyfukuje bublinky, vykřikuje si co chce a celé dny se jen válí...no jo, ti krabi si ale žijou.

Nebezpečně působící, napůl rozkvedlaný košík zel prázdnotou, a to mně přivádí k důvodu proč se teď spokojeně ulejvám z nudné práce- trhání jitrocele. Ano, jitrocele. Té byliny, o které se říká, že je léčivá...a podle celé vesnice, dál, až ke hranicím Ienfinie si kdekdo myslí, že i jedlá. Blbost, vím, ale přesto to jím. Z lenosti a taky proto, že víc na výběr moc nemáme. Kytky jsou levné, když se správně posolí chutné a dají se zúročit všude, všude, všude. Například naše vesnice, takzvané I-mio, chcete-li to i s názvem, nejen že spořádá metráky zeleně za měsíc, šijeme z jitrocele i oblečení, vystýláme podlahy, ztužujeme nábytek a všechno, co si dokážete i nedokážete představit. Zařídili jsme si na něm skromné zemědělství a tak žijeme skromné životy ve skromné vesnici...chrrr...vzbuďte mně, až to skončí. Prý jsem drzá...houby, znuděná jsem, tak to je!

Protože mně ten les začínal štvát (nemám ráda přírodu!), razantně jsem se zvedla, odfoukla si z obličeje mimořádně otravný list (a prý kdo je tady drzý- listy, ty jsou tenhle rok fakticky troufalé!) a kráčela si to k domku. I přesto, že mé oči ještě nemohly z takové dálky zaostřit na chalupu, přesně jsem věděla jak vypadá. Slaměná střecha, mahagonové zdi z toho nejlepšího dřeva, prostě čirá bída a představte si to- domovní klepátko jen ze stříbra, to je ale ostuda! Berte si to takhle- alespoň si nehraju na nějakou chudinku z domečku z listí, jako bych správně, jakožto mimozemská vesničanka rozhodně měla, ne?

Ale než jsem tam stačila dojít, už se na mně řítila jednočlenná uvítací četa složená jen a pouze z mé mimořádně nadšeně působící mamky a to se jen tak nevidí- Maria Jangová platí za snad ještě větší skeptičku a melancholičku, než já. Tmavě hnědé vlasy si tentokrát zčesala do drdolu, přes šaty si uvázala zástěru, snad aby vypadala ještě obyčejněji, než obvykle. Já tohle nikdy nedělám- po ní zděděné vlasy mi splývají volně až po lopatky a nikdy, nikdy, nikdy bych si na sebe nevzala zástěru- šílíte? To by přece nebylo in a já se vždycky, vždycky, vždycky řídím nejnovější módou, v názorech, oblečení, bydlení i v preferencích pro barvy slonů, jednoduše ve všem!

"Mayko!" oslovila mně radostně. Ach jo! Nesnáším, když mi tak říká- ta zkomolenina mého jména má moc písmen a dlouhá jména frčela tak před sto lety! "Mračíš se...dnes je přece oslava! Měla by jsi slavit, protože slovo ,oslava´ je od ,oslavovat´!" no díky, bez tohle uchvacujícího faktu bych žít vážně nemohla, celou dobu jsem totiž žila v omylu, že "oslava" je od "osel"...

"Jo, mami, ale mně se nechce...nemám ráda hemžení a navíc přijede hora divnejch existencí...a tak..." vymlouvala jsem se výmluvně. Když říkám "divné existence", myslím tím hlavně poměrně rozšířenou verbež- lidi, kteří nejdou s davem! Já bych taková být nemohla, děkuju, vážně ne.

"Alespoň se tam ukaž! Sisi s kamarádkami si daly takovou práci, navíc přijde celá vesnice!" přemlouvala mně. Celá vesnice? Těch necelých patnáct obyvatel si dalo námahu se sejít na jednom náměstí? Jsem ohromena...ironie jako žirafa.

"Nejdu. Je to otrava." pokrčila jsem rameny a povšimla si, že mému jedinému rodiči (otec zdrhl nevím kam) zřejmě neušel můj perfektně znuděný výraz a hlavně košík, který zel fajnou prázdnotou.

"Co si v tom lese celou dobu dělala?" zeptala se nevěřícně.

"Ležela a zírala na Elsii." odvětila jsem jako by nic.

"Zase? A to tě z toho nebolí oči?"

Elsie je totiž království za světelným předělem. Vládne tam světlo a nikdy tam nemají noc, lidé neznají nic jiného, než věčné slunce. To je přesný opak naší Sarahy, kvůli měsíci Bayangan (což trefně znamená stín, takže vážně nevím, jak na to přišli...), který otravně krouží jen a jen nad námi a kousku východu se pyšníme nejen nocí, ale taky dalšími dvanácti hodinami divného přítmí a potom teprve máme "den". Jistě si dovedete představit, jak ulítlý máme tím pádem kalendář...

Ignorovala jsem tu poznámku a zarytě mlčela.

"No nic, my ten jitrocel vážně potřebujeme! Z čeho mám podle tebe do večera utkat ubrusy? Běž zpátky a sbírej!" komandovala mně. Grr! Já z příkazů šílím a to dobře víte, jak nesnáším šílené lidi- je to vážné! Přesto jsem s chrčením průměrného mravenečníka hrdě supěla pryč.

Beztak nakonec strávím celý den v lese a chytnu něco jako veverkovou nemoc! Teda pardón, večer musím na tu stupidní slavnost. Hmm, dnešek už nemůže být lepší, že? Jen si počkejte, co přijde...asi jsem měla něco tušit, ale jak to mám ve zvyku, neměla jsem o tom ani páru, dokud jsem nedošla na mýtinu.

Zatím se nestmívalo, takže keře vypadaly jako keře a po modré obloze pluly bílé mraky. Tak to má být! Většina místních říká, že se ve tmě naše země nádherně rozzáří, prosvětlí pradávnou magií a zázraky se dějí po stovkách. Já osobně to považuju za žvásty nejvyššího kalibru. Podle mně by rostliny měly být zelené a žádné jiné- a nebe alespoň jakštakš modré, no a ve dne to tu tak i přibližně je. Ale i kdybych si někdy potmě ven vyšla, jsem si skoro jistá, že bych viděla houby a tak akorát zakopla o nejbližšího slona. Ty pověsti totiž říkají i to, že kdo v nic kouzelného nevěří, nic kouzelného nevidí a já si ty nesmysly prostě nepřipouštím. Jak říkám, všechno v normálu a tudíž by se v keřích nic zlatě třpytit nemělo, ne?

Upřeně jsem se na to podívala a ono mi to překvapivě neméně zvědavě pohled oplatilo. I když, než zvědavě, spíše nějak...výzkumnicky? Jednoduše to na mně zíralo, jako kdybych se vznášela ve zkumavce. No, po chvíli téhle inteligentní činnosti mi docvaklo, že pozoruju pravděpodobně nějaké zvíře (a jo, ono pozoruje mně. Já vím!) se zlatýma, inteligentníma očima. Ne, nedělám si legraci- v jeho pohledu bylo skryto něco více než lidského, ba vzdělaného- dokonce bez nadsázky vševědoucího. Hm, sežralo to všechnu moudrost světa, nebo se to chystá sežrat jen mně? Pokud se do pěti minut nepohnu, určitě to druhé.

Ještě jednou to na mně přátelsky zamrkalo a mezitím můj chabý mozek dostal skvělý nápad- ehm, utéct. Rozběhla jsem se ani nevím kam, hlavně daleko pryč. Ale jakmile to uvidělo, že zdrhám, vyskočilo to ladně z keře a vydalo se to za mnou. Ohlédla jsem se, abych konečně zjistila, co to je...áááá! Vykřikla jsem tak nahlas, jak mi to jen udýchané hlasivky dovolovaly- za mnou běžel tygr! I když, tygrem bych to nenazvala, spíše mi to mírně připomínalo šakala...ačkoliv, šakal to taky nebyl! Uh, tygrošakal? To bude ono. Snad jsem si opravdu všimla jen toho, že to mělo dlouhou, elegantní, tygrovanou srst a na hlavě korunku ze zlata. Hm, vypadá to, že mě dobíhají mé halucinace...doslova!

"To je ale blbka." usoudilo to. Počkat! Ono to mluví?! Nemluví, to byly jen slyšiny. Zvířata přece nedokáží mluvit! A navíc mně to poněkud uráží...

Zatímco jsem se zabývala nesmysly, mému tělu docházely síly. Nejsem moc v kondici- už jsem neběžela, ale polomrtvá strachy sýpala a hekala vyčerpáním a vůbec jsem musela působit velice důstojně...ještě méně povzbudivější bylo, že se bytost za mnou očividně s žádnými takovými problémy nepotýkala, vlastně působila jako že spíše letí, než běží. Sálala z ní hrdost, síla, elegance.

Ovšem, to bych nemohla být já, aby se mi ten útěk povedl. Takže jsem v zápalu běhu ignorovala rozložitý kořen přede mnou a následně se zblízka seznámila s lesní hlínou, aneb rozpleskla se dole jak dlouhá, tak široká. Dala bych ruku do ohně za to, že jsem ještě zaslechla, jak se mi ten zatrolený kus dřeva tichounce posmívá, ale to zase zavánělo fantasmagorií, takže jsem to raději vypustila z hlavy, než to nedejbože zapustí v mém mozku kořeny.

Zaťala jsem zuby a očekávala, že mně v příštích deseti sekundách něco slavnostně zahryzne. Ach jo, mně se ještě umírat nechce! Avšak jsem ke svému obrovskému překvapení ani neumřela. Totiž, tygrošakal se jen zastavil, sedl si vedle mě a převrátil jízlivě oči.

"Nejsi moc rychlá a víš to, že? Před povinnostmi stejně nikdy neutečeš!" zazněl melodický a překvapivě pobaveně přátelský, ženský hlas. I přestože jsem otáčela hlavou jako na obrtlíku, po jeho majitelce ani vidu. Začalo mi něco pozvolna docházet...ale ne...prosím, ne! Neříkala to snad ta...tygrošakalka, viďte, že ne? Ale...kdyby ano, tak by to stopro byla jen má halucinace, takže si vlastně můžu odseknout úplně cokoli, že?

Avšak i přesto jsem mlčela jako zařezaná a raději rychle vzpomínala, kde že je tady ten nejbližší blázinec...

"No, asi toho moc nenamluvíš...nevadí, já mluvím ráda za obě. Jsem Shi-Shi, královna vznešených Vzdušných ostrovů a ty jsi Maya, zatím celkem nic, ale budu ráda, když se staneš mou učednicí...bla, bla, bla, to tě jistě nezajímá...tohle vlastně taky ne...no, půjdeš se mnou, protože ty jsi vyvolená." pokračovala...to a já jen třeštila oči. Cožeto ta věc říká? O čem to proboha mele? Vzdušné ostrovy jsou přece strašně daleko a kdyby záleželo jen na mně, nedoprovodila bych tuhle důstojnou kouli chlupů ani za roh do obchodu!

"Nezírej na mně tak, já jsem si to nevymyslela. Podívala jsem se do hvězd a ty prostě určily tebe, tak nedělej cavyky a jdeme. Copak nechceš být mocnou čarodějkou? Získat si na dobrodružné cestě nové přátele? Zachránit svět? Nic?" ptala se nevěřícně Su-Shi, nebo jak se to sakra jmenuje.

Ne, ne a ne! Být mocnou čarodějkou? Kouzla? Děkuju, nechci! Získat si nové přátele? Díky, stačí mi moji současní. Zachránit svět? A není to kapku nebezpečné? Nepočítejte se mnou!

"Jsi Maya Jangová, vyvolená mého lidu, nebo ne?" dodala ještě, když jsem ještě pořád mlčela jak krab. Vidíte, krabi tyhle starosti řešit nemusí! Nadechla jsem se z hluboka a postavila se své hnusné fantazii čelem, tedy obrazně řečeno, pořád ještě jsem ležela jako placka.

"Jo, já vím, jak se jmenuju! Jsem Maya, ale ne nějaká blbá vyvolená, hledej laskavě o dům dál, stejně neexistuješ." ucedila jsem jedovatě. Nějaké důvody, proč neurážet vlastní halucinaci?

"Vida, mluvit to umí! A já že neexistuji? Existuji tak moc, až je to děsivé. Jediné, co je tak nevkusné, až nereálně, jsou tvoje šaty. Potřebuješ armádu stylistů, nebo trošku soudnosti. Vyber si." rýpla si neskutečně neskutečná tygrošakalka. Tss, vždyť jsem oblečena jednoduše in! A ten obří kachní potisk v Elsii letos ohromně letí! Navíc to sedí od šakalotygřice s korunkou na hlavě!

"NIKAM NEJDU!" zaječela jsem a vydrápala se na nohy.

Pod nejbližším stromem ležel tlustý klacek. Hm. Štípnout se? Staromódní! Zatočit se třikrát dokolečka? Neefektivní! A teď se konečně probudím z té noční můry! Vzala jsem klacek a maličko se praštila. Spím, tak jakýpak otřes mozku? Ale k mému mamutímu překvapení začalo všechno černat. Ups, možná jsem to trošinku přehnala...