"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Prosinec 2013

Hnusné krychle I.

29. prosince 2013 v 21:53 | Kate Černobílá |  Hnusné krychle
Nejsem si zrovna jistá, jestli je moudré zveřejnit dvě čerstvě rozepsané povídky v tak krátkém časovém rozestupu, ale nakonec jsem neodolala a krom Závodu o vesmír zveřejňuji i toto. Jedná se o vícedílnou povídku, nikoli přímo o dodatek ke knize, protože si myslím, že i bez přečtení Cest jinými světy to jde pochopit přímo dokonale. Děj se totiž odehrává v dávné, dávné, dávné minulosti mé vymyšlené planety Saraha, dokonce ještě před vznikem státních útvarů, ve kterých se odehrává děj Cest, takže mezi těmito patlanicemi není na první pohled žádná spojistost. Umírající civilizace, ve které žije hlavní hrdina je velice technicky vyspělá, průmyslová, zkorumpovaná, ovšem s pro Sarahu typyckými prvky středověku. Název "Hnusné krychle" je odvozen od názorů hlavní postavy na svůj domov. Doufám, že se vám bude tahle povídka líbit.

Dvaadvacet strážních věží, dvaadvacet snů, říká se. Někteří naivkové dodávají ještě před slovo "snů" přívlastek "splněných", ale nevím, jak je to napadlo. Komu se ty sny splnily? Potlačil jsem sarkastický úšklebek. Bakalodělným firmám. Bakal- litina deseti kovů z našich nejslavnějších, největších, nejlepších, nejhlubších, nejfamóznějších, nejúžasnějších a nejdolovitějších dolů v celé zemi- základní stavební "kámen" říše. Technologie...ovšem, v hodně velkých uvozovkách, uvozovkách asi o velikosti černomyši, zdá se.

Bohužel, říká se taky i něco trošilinku jiného- a to konkrétně, že blbost lidstva už dalekosáhle přesáhla kapacitu vesmíru. Prosím, jen se podívejte- my těm vysokým, kovovým, hnusným věcem říkáme hrady. Chápete to? Hrady! Lámu si hlavu, proč rovnou mí předci nevyhlásili, že bydlíme v obrovských, dřevěných slonech...

Ale to není zase tak příšerné. Přece jen, hnusná, odporná, umělá krychle ač zvána hradem, stejně zapáchá jako hnusná, odporná, umělá krychle. No, mi vzhledem k okolnostem ale vůbec nevadí, že právě sedím v vrchním patře jedné z těch pitomostí, ne, vůbec ne, ani malinko...angorky, dostaňte mně odsaď, nebo skočím z okna!

Mohl jsem ale skončit hůře. Vždycky si připomínám, že jsem taky mohl být to vzornější dvojče, pilné, hodné, naši říši milující, milé...tudíž nechutně podlézavé..., snaživé a císař by mi mohl nedejbože předat vládu! Noční můra! Naštěstí takový nejsem, takže to všechno schytá Jack....

Měl jsem v úmyslu tady ještě pár minut rozjímat a hlavně se těšit, až budu moct zmizet ven (po bratrově korunovaci, doufám), ale dveře do komnaty se otevřely. Vida, sluha. Tedy, ehm, myslím... Upřel jsem na něj šokovaný pohled a nadzvedl obočí.

"Dobrý večer, příteli. Nadechněte se, vydechněte a prozraďte mi, co to máte na sobě za maškarádu." promluvil jsem. Jediné, co mi bylo bezezbytku jasné je, že tohle jistě spáchal Jack. Respektive, on tu látkovou rouru, která má asi napodobovat jednu z těch odporných věží, určitě nešil. Na to máme lidi. Ale soudě podle...é....úžasně pohodlného střihu (ehm, bylo mi záhadou, jak se v tom vůbec dokázal ubohý služebný dobatolit až sem), pompézního klobouku a hlavně vražedného nevkusu se návrh na to zrodil na psacím stole mého milovaného bratříčka. Nechápejte mně snad špatně, já zbožňuji Jackovy tématické dny! Asi tak jako doly a bakal dohromady...

Jakmile si člen služebnictva všiml mého lehce řečeno kyselého výrazu, raději rychle zase zacouval ke dveřím- pro případ, že bych si usmyslel, že nevkus budu odteď trestat smrtí.

"To lord Star...on nám rozdal tohle, že je tématický den, oslava Věží snů a my se máme převléct za věže...Vaše jasnosti, máte jít na cvičiště, volá vás váš bratr." odtlumočil mi vzkaz rozklepaně.

"Á, samozřejmě! Ihned tam běžím, letím, mohu se přetrhnout, jen abych správně skočil, jak ,lord Star´ pískl!" opáčil jsem jedovatě. "Dobře. Když je to tak urgentní...ale počkat! Dejte mi ten klobouk!" souhlasil jsem nakonec, ovšem...ten pitomý cár látky...

Sluha mi nakonec neochotně svou pokrývku hlavy podal. Hrůza. Klobouk byl stylizován do podoby vrcholku každé z hnusů (všechny jsou mimochodem stejné...jako jejich obyvatelé. Jsem taky jen další cihlou do zdi?), ale to zdaleka nebylo všechno. Ten chytrák si dal dokonce tu práci, aby na úpatí takzvané střechy "stály" čtyři postav. Zamyšlený válečník s obrovskou korunou a jablečně oranžovým pláštěm a vysoká a černovlasá žena, která asi měla taktéž působit "královsky". Císař a císařovna. Největší pohroma ale postávala vedle nich, jejich dva synové. Figurka mladého, barevně oblečeného a usměvavého muže s vlnitými, kaštanově hnědými vlasy mi ani tak nevadila. Ať si mé milé dvojče klidně strčí svou podobiznu třeba do všech domácností světa. Horší byla ta druhá kreatura. Dlouhé, černé a rovné vlasy, uhrančivě zelené oči, černé oblečení...až na to, že ve skutečnosti vypadám mnohem lépe by to celkem sedělo. Ale ten Jackoidní úsměv? Jako takový blbeček jsem se snad netvářil už roky.

Hodil jsem tu urážku zpátky na služebného a odešel jsem.

Cvičiště- když je ta místnost prázdná. Pokusný králík- když se tam budoucí císař pokouší sestavit další ze svých ohromně užitečných vynálezů. Komediální manéž- snaží-li se tam bratr trénovat boj. Bitevní pole blbosti- když si tam kromě své vrozené demence pozve Jack i mně. Hala mnoha názvů...

Přistihl jsem nejmenovaného blbečka zrovna při nácviku bojových výpadů. Na sobě měl "dikobraza" vlastnoručně vyrobené lehce experimentální brnění. Na to, kolik má na sobě bodlin je ale nebezpečně k ničemu...

"Ahoj, Nilie! Nechceš mi pomáhat?" pozdravil mně princ. V překladu: "Nilie, nechceš tu stát a trousit sarkastické poznámky?" protože více se pro mého světoborného brášku namáhat rozhodně nebudu.

"Dobře. Kolik mi zaplatíš?"

"Až jednou budu jako ty, budeme více dvojčata." vyčetl mi.

"A smím mít otázku? Za kolik éonů let to plánuješ?"

Ignoroval mně. Přitom vím, že to s tou podobou myslí vážně- vždycky se mi chtěl podobat- ale já doufám, že ho od toho odradím. Přeci jen, už se nasbíralo dost inteligentních tváří, co mi pořád opakují, že mám na svého "mladšího" (a mnohem mimochodem zodpovědnějšího) bratra špatný vliv. A dva neustále stěžující si frackové, to je vážně to jediné, co hnusným krychlím chybí.

"Začneme? Kotoul!" vykřikl ten debil a přikrčil se.

"Ne! Idiote! Zaprvé, bodneš se do hlavy těmi ostny, co máš na kolenou, na loktech a všude! Zadruhé, co bys chtěl dělat, až se dokutálíš k nepříteli?"

"Aha. A ne, pak už nebudu muset dělat nic, nepřítel se lekne a uteče! Je to překvapivý útok!" vysvětloval.

"Vřele s tebou souhlasím. I na tvé poměry překvapivě pitomý, smekám!" prohlásil jsem jízlivě a zatleskal.

"Dobře. Ty prostě nikdy nepochopíš mou dokonalou strategii! Ale předvedu ti jiný fígl. Sleduj a uč se!" tasil krátký bodák s několika úchytkami, které si připlácl na špičku nosu. Další jeho bojový vynález, "nosoroh". Obdivuhodná věcička. Zrovna jsem si totiž začínal myslet, že nic zbytečnějšího, než je dikobraz už Jack vymyslet nedokáže, ale život je očividně plný překvapení...

"Teď se s nosorohem na nose rozběhnu čelně proti nepříteli..." ukázal na hadrového panáka deset metrů od sebe a názorně to převedl.

"...aby ti mohl snadněji utnout hlavu?" zasmál jsem se. Všiml jsem si, že se bratrovi celkem špatně běží, protože dikobraz měl bodliny opravdu všude, takže i na podrážkách...

Jakmile vyprostil svou takzvanou zbraň z figuríny, otočil se čelem ke mně.

"Až si zajdu pro kachňáky a bojovku, dáme si souboj?" vyzval mně. Ne, tentokrát nejde o zase takové zbytečnosti. Kachňáky jsou takové dvě plácačky pod boty, aby to "brnění" vypadalo ještě směšněji, tedy pardón, aby se mu lépe udržovala rovnováha. Bojovkou myslel zkráceně "bojovou ohradu" a to znamená hypermoderní, multifunkční, interaktivní, bakalovou krabici, do které se prostě v bitvě schová. Jako obvykle čirý zázrak. Plechovka.

"Nebudu s tebou bojovat. Nechce se mi. Je to zbytečné. Stejně tady nenatrefíš na žádné nebezpečí a ven nás ani jednoho nepustí, jen císař je svobodný a rozhoduje taky o tom, kdo smí ven a kdo ne." z mého hlasu čišelo zklamání. Princ, nebo vězeň? V téhle zemi je to jedno, jsou to skoro synonyma.

"A nepodíváš se ani na můj svitosvit?" tázal se Jack zklamaně a ukázal do rohu místnosti.

Maličká baterečka, o výšce panelového domu a šířce letadlové lodě ještě více hyzdila tyhle prostory. To by mě ale zajímalo, jestli je na houby, nebo na nic...

"Tohle přinese Eisleu věčný den, bude to nad námi, svítit na věky a nikdy nepadne na náš kraj tma! Tady je samozřejmě jen kapesní model."

"Pěkné. Vlepme přírodě políček do tváře, ať vidí, jak hluboko ještě klesneme, než konečně zmizíme!" zasyčel jsem.

"Jsem rád, že s tím souhlasíš!" poskočil radostí bratr, nevšímaje si mého sarkastického podtónu. Jak si to představuje? Tohle chce dát na nebe a zastínit tím slunce? Juchů! Srdečně doufám, že stačím umřít dříve, než se mu to povede.

Byl jsem si skoro jistý, že pokud by náš rozhovor měl pokračovat ještě chvíli, ten příšerně naivní úsměv na tváři toho blbečka by brzy zamrzl, ale do místnosti opět a tentokrát bez klepání vtrhl sluha. Počkat, jak se jmenuje...já to věděl...říkal mi to...Johnson? Tak nějak a křestní jméno po mně nechtějte. Byl pobledlý a vypadal strhaně.

"Vaše jasnosti! Lorde Stare a lorde Stare, lord Star se právě vrátil z bitvy-"

"Ne, ne, ne, přestaň, zaplete se ti z toho jazyk. Já jsem Jack a toto je Nilius." opravilo ho mé takzvané dvojče. Já si jen povzdechl. Kolikrát já zkoušel zbavit služebnictvo té škrobené podlézavosti a donutit je být trochu neformální, ale je to asi tak účinné, jak házet hrách na slona.

"Císař se právě vrátil z bitvy a je zraněný, pane! Neumírá, ale volá vás k sobě." ignoroval nás oba služebný, já jsem byl asi vážně úplně neviditelný a Jack mu nestál za odpověď.

"Hodně štěstí!" zamával jsem ubohému předvolanému bratrovi jízlivě a dal se na odchod.

"Počkej, Nilie! Myslím, že myslel nás oba." zkazil mi radost okamžitě.

"Vida, takže ty i myslíš?" ale tentokrát mně protivnost bohužel nezachránila...

….

Asi vymřely stráže. Před dveřmi totiž hlídkovala výrazně nalíčená, mladě vypadající černovlasá žena, s zelenýma očima a neskutečně barevnými, patnáctivrstvými šaty. Hněvivě našpulila rudé rty a založila ruce v bok.

"Budeš se chovat jak?!" zaječela příkrým, výchovným tónem, směrem ke mně.

"Jako Jack!" přitakal jsem s falešným úsměvem.

"Proč?!"

"Protože jsem idiot!" nadzvedl jsem obočí a můj hlas překypoval ironií. "Konec divadélka. Budu se chovat jako obvykle." mávl jsem rukou.

"Abys nakonec nelitoval, spratku. Kdybys neexistoval, všechno by tady bylo jednodušší!"

"Tvá horoucí mateřská láska mně hřeje u srdce." odsekl jsem.

"Tím, že jsi tak nechutně sarkastický, pohoršuješ chudáka Jacka. Běž, tvůj otec tě volá, ale nevím proč." odfrkla si a pustila nás dále.

Císař a můj otec. Jedna a ta samá osoba, samozřejmě. Ale nikdy mi to tak nepřipadalo. Můj otec je někdo, koho jsem za celý život jen zběžně zahlédl a císaři se klaním. Jednoduché. Ani jeden mně nemá rád- ale to je přece taky samozřejmost. Vítejte v hnusných krychlích, alias Věžích snů. Tady prostě nějaká náklonnost neexistuje.

Starovi jsou příbuzní, ne rodina. Někdy mi dokonce připadá, jako by to byli úplně cizí lidé a já žil někde daleko od nich. Cassandriara, Aaron, Jack a Nilius. Poslední královští, kteří zbyli z skoro vyhynulého rodu. Čtyři tragikomické postavy z telenovely černého humoru, kterým bych se měl smát. Super, tuhle telenovelu si přece každý přeje zažít, ne? Chtěli začít uvězněním zoufalé plavovlasé princezny ve věži, ale žádnou nenašli, tak tam strčili znuděného a černovlasého prince. Kýč.

Císař nosí příšerně nevkusnou, šedou paruku, zamotanou, tyčící se až do stropu. Aby vypadal směšněji? Aby se mu ve vlasech neuhnízdili ptáci? Polykal jsem jeden posměšek za druhým. Hnědovlasý muž stojící uprostřed místnosti ji na hlavě neměl, takže byl asi mimo "službu". V povinnostech vládce Říše Starových patří i každodenní nošení strašně směšného oblečku- obludného zeleného kabátu s nabíranými rukávy, absurdního fialového pláště, hermelínového přehozu, který připomíná prostěradlo, ohavných, modrých, neméně nabíraných kalhot, v kterých vypadá jako blbec bez výjimky každý idiot, který si je oblékne, punčoch a komických žlutých bačkor. Nejméně sto padesátý čtvrtý důvod, proč nebýt císařem.

"Synové moji, přistupte blíže a poklekněte." vyzval nás Aaron a my ho jako tupé ovce poslechli na slovo. Když jsem klečel před symbolem země, ke které mám asi takovou úctu, jako k Jackově nosorohu, popadla mně zlá předtucha- že je přede mnou pořád nebezpečí, že mně svážou a navlečou mně do klaunské, tedy ehm...císařské směšnosti a na hlavu mi nasadí tíživou korunu.

Otec se ostražitě rozhlédl kolem, odkašlal si prohlásil: "Vrátil jsem se z bitvy. A...Nilie, ty to víš. Řekni svému bratrovi, co se s naší říší děje." ano, vaše veličenstvo, váš osobní vysvětlovač blbečkům se hlásí.

"Počkat! Nilius zná nějaké tajemství, které jste mu řekli a mně ne?" urazil se jeho druhý syn.

"Samozřejmě- necháš mně chvíli si vychutnávat ten pocit, nebo ti to mám říct?"

"Sdělil jsem to pouze tvému bratrovi, Jacku, protože tvá mysl je geniální a bezstarostná, zatímco on je trochu...skeptický k našemu způsobu života a já věděl, že to ponese s klidem, ne-li s nadšením." uklidnil ho a otočil se ke mně. "A teď mu to konečně řekni, ať neztrácíme čas!"

"Naše civilizace- my a národy, které vznikaly s námi, je na světě přes sto tisíc let. Což tudíž asi znamená, že nás čeká ještě spousta a spousta úrodných tisíciletí...ironie. Zanikáme, umíráme, vymíráme, odcházíme, mizíme...říkej si tomu, jak chceš. Na naše místo nastoupí něco úplně nového, toť koloběh přírody- a až ten den nastane, budu tou nejšťastnější bytostí na světě a pokud zemřu i já, tak alespoň opravdu spokojeným duchem." pronesl jsem hrdě. Jack vytřeštil své jiskřivě zelené oči- stejné, jako mám já.

Císař několikrát zatleskal. Několik sluhů okamžitě přiklusalo s tácem vonných svíček- silný vonných svíček- a celá komnata se naplnila štiplavým kouřem s vůní vanilky a moře. Nejstarší z nás usedl do jako je to zvykem, šíleně nevkusného, velkého, majestátního a červeně puntíkovaného křesla.

"Věděli jste, že jsem se vrátil z bitvy?" tázal se, ale nečekal na odpověď. "Nepřítel je všude, nepřítel je děsivý. Vrátil jsem se z bitvy a nehodlám to opakovat. Nechci nasazovat vlastní život. Abdikuji ve prospěch někoho z vás. Ale koho?" zamyšleně si promnul bradu. Vstal ze sedačky a začal si nás kolem dokola obcházet.

"Jack. Jacku, Jacku, Jacku. Jsi chytrý, máš příšerné nápady a nebojíš se práce. Snažíš se ve všem, co děláš. A že toho děláš mnoho! Máš talent." pochválil uznale mého bratra.

V tu chvíli z vynálezce čišela opravdová hrdost. Je mi tě až líto bratře, být tak dokonalý jako ty, asi bych vypil láhev arseniku. Brzy budeš ubohým vládcem a já, já budu svobodný.

"A Nilius. Nilie, ty jsi protivný, sarkastický cynik. Celkem nic neděláš, pořád se pokoušíš utéct, neustále si stěžuješ na svět a sedíš zavřený ve svých komnatách, kde sepisuješ básně a zíráš z okna." samozřejmě. Básně o zírání z okna jsou nejlepší. "A když neděláš to ani to, šikanuješ svého bratra. Nevycházíš se svou matkou. Jsi temný." pokračoval otec. Hm, že bych byl z toho venku?

"Vrátil jsem se z bitvy a proto se dnes rozhodnu, večer to oznámím lidu a zítra bude korunovace. Ovšem, protentokrát si zvolím originálnější metodu rozhodování." oznámil nám císař a postavil se před nás. Ukazoval prstem střídavě na Jacka a na mně a u toho si broukal rozpočítadlo. Škoda, já se tak těšil, až se bude házet mincí...

"....kachna ji dolů shodila a zvonkohra se roz...bi...la!" dořekl a zastavil se s pohledem upřeným na mně. Co...cože?! Upřímně jsem doufal, že se slavnostně usměje a prohlásí něco v tom smyslu, že vypadávám a Jackovi gratuluje. Uběhly asi tři tíživé sekundy a pořád se tak nestalo.

"To nejhorší, co jsme očekávali, se vyplnilo. Nilius se zítra stane císařem a bude vládnout, ať chce, nebo ne!" vrazil mi obrazně řečeno dýku do zad otec. Ne! Ne! Né!

Jak mohl? Ne, vždyť jsem mu vůbec milionkrát neopakoval, že s touhle říší nechci mít nic společného, natož jí vládnout! Více by mně potěšilo, kdyby mně tou dýkou někdo bodl doslova- nejlépe přímo do srdce, ať se nedožiji totálního konce svého života, tedy...korunovace!

"Odmítám. Odmítám! ODMÍTÁM! Nechci, nechci, nechci! Prosím! PROSÍM! Vždyť tady máš Jacka, z něj by byl dobrý císař, ne ze mě! Prosím!" snažil jsem ho ještě přesvědčit, dobře, uznávám, trochu hystericky. Ale co mi zbývá?

"Tuhle reakci jsem přesně očekával. Stráže! Zpacifikujte ho!" zavelel Aaron. Já jsem občas vážně ohromně geniální...opět jsem si zapomněl dýku. Nemám se jak bránit. Jupí.

Sesypali se na mně. Zleva, zprava, zezadu, zepředu, dokonce mám pocit, že se jich pár spustilo i ze stropu. Mučednicky jsem zavřel oči a dramaticky rozhodil ruce, protože promiňte, správný blbec pozná, kdy se žene do prohrané bitvy. Mám asi takovou šanci je všechny přeprat, jako že se najednou začnou všechny bakalové věže rozpouštět, rozpouštět a rozpouštět, až zaplaví doly (můj největší sen). Tak se alespoň hodlám tvářit politováníhodně.

Čísi pěst mně udeřila do hrudníku, až mi málem vyrazila dech. Proč tohle sakra dělám? Proč mu to nevrátím? Proč je nezabiji? Protože by mně to stejně nezbavilo té příšerné povinnosti vládnout, proto. Myslím, že by už mohli pochopit, že mně klidně mohou odvést bez mlácení, ne? Zpacifikovalo mně mé zoufalství, ať si do mě tlučou jako do boxovacího pytle, já se ani nepohnu- i kdyby, tak jen císaři pro zlost. Další rána. Tentokrát do obličeje. Díky angorkám za rychlé regenerační reflexy bakalií.

Bakalium...dalo by se říci, že je to typ přibližně lidské bytosti. Vypadáme jako lidé, myslíme jako lidé, cítíme jako lidé, ale...bereme energii z kovů. Ano, z kovů! Z neživých, člověkem vyrobených věcí! Neskutečně se hnusím sám sobě. Má to pár výhod, jako třeba že fyzicky nestárneme, ale taky pár nevýhod...koho můžou zabít tři dny bez kontaktu s kovem? Nás.

"On se nebrání! Otče, zpacifikovat neznamená ,zbít do bezvědomí´! Zastav to, Nilius půjde dobrovolně!" zastal se mně bratr a upřel na otce vyčítavý pohled. Ten pokrčil rameny.

"Dobře. Nechte toho, sice si to zaslouží, ale jak si Jack přeje, tak bude dokonáno. Nemyslím si ale, že půjde dobrovolně." zavrtěl hlavou. Vojáci mně poslušně nechali být. "Praštěte ho něčím po hlavě, v bezvědomí nemůže mít otravné řeči- a bude se lépe vláčet do trůního sálu."

"Děkuji otče, větší důvěru si ani přát nemůžu." sarkasticky jsem se na něj podíval a jeho povýšené odfrknutí bylo jediným zvukem, který jsem rozeznal ještě předtím, než mi spadla na hlavu patrně obří kuchyňská vařečka a já odplul do říše bezvědomí...na potápějícím se člunu, jak jinak.

"Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, sedm dní je v týýýdnu, pondělí, úterý, středa, čtvrtek a pááátek!" hučelo mi v uších. Tím pádem se záruka, že mně to nezabilo, vypařila jako pára nad hrncem- ten příšerně pitomý, elektrický nápěvek by totiž spolehlivě zahnal na útěk i mrtvolu.

Ona rajská hudba se linula ze závěsných reproduktorů strategicky rozmístěných u dveří- dle mého názoru jako první obranná linie v případě útoku na věž. Každý tón se totiž skvěl jedním a tím samým, akustickým pípnutím a zpěvačka, která s velkým úsilím mňoukala toto mistrovské skladatelské dílo dozajista vyhrála soutěž o nejpísklavější hlásek Starlandie (nebo že by její hlas tak zkreslovali uměle? To je pravděpodobnější). Nádhera! Úžasné! Kdo by před touhle APOKALYPSOU nezdrhal?!

Já se bohužel nemohl odklidit někam hodně daleko, dokonce si ani zacpat uši. Silné provazy mně poutaly k židli, tři pokojské- vyzbrojeny nebezpečným množstvím různých mašlí, paruk, laků a dalších "zkrášlovacích" pomůcek- se tvářily zlověstně nevraživě a u dveří hlídala desítka stráží. Sledujete absolutní skon Nilia Stara, druhé dějství- podtitulek- "Smrt následkem koktejlu konečné ztráty důstojnosti a teenagerské popové hudby".

"Už se probudil." všimla si první pokojská. Davy jásají, publikum propuká v dechberoucí potlesk!

"Zatíná zuby. Tváří se, jako bychom ho natahovaly na skřipec." přidala svoje nedocenitelné postřehy druhá z nich.

"Myslíte, že mu ta hudba vadí?" polemizovala třetí. "A který plášť mu bude slušet víc? Kanárkový s fialovými puntíky, nebo travnatě zelený s oranžovými proužky?" zeptala se druhých dvou. No, pokud někoho zajímá můj názor, mi je to celkem jedno...pokud se mně tím ovšem chystají zardousit.

"Zatím se na mně nedíváš, ale na večííírku se na mně podíííváš! La, la, la, la, la!" dodal tomu korunu reproduktor.

"Musíme z tebe udělat reprezentativního císaře, to přece chápeš, chlapče, viď?" přiblížila se ke mně jedna z nich. Ano, docela dobře chápu, že budu vypadat jako idiot. Svoboda v háji, život v háji, důstojnost v háji...když se tak poslouchám, ten háj asi nebude špatné místo k žití...

"Dělejte si co chcete. Jen prosím vypněte tu nevkusnost, pokud ovšem nechcete, abych dostal infarkt a vy měly po oběti." pokrčil bych rameny, kdybych ovšem mohl hýbat něčím více, než je krk.

"Tobě se to nelíbí? To je melodie zítřka!" vykulila oči nevěřícně má mučitelka a dočasně mně oslepila mrakem nějaké kapaliny, z rozprašovače nápisu "Tužidlo na vlasy", ale já srdečně doufám, že to bylo plné kyanidu draselného.

"Novej kočár mám, mám, mám a pokud dojdou prachy, do zastavárny ho dám, dám, dám!" kvičela zpěvačka s procítěností pokaženého robota.

"Jako by to bylo včera, co ti bylo sotva pět a teď jsi dospělý a zítra se staneš králem! Já se asi rozpláču! A oči máš po otci..." nečekala na mnou odpověď a nostalgicky zavzlykala. Dobře, až na to, že mé oči jsou na rozdíl od otcových hnědých živelně zelené, stejně jako matčiny.

Cítil jsem, jak mi zabodla do hlavy kartáč. To je den. Chápu, že jim jde asi jen o to, abych měl do večera na hlavě přesnou kopii Jackova dikobraza, ale nemohou mně alespoň mučit potichu? A NEVPLÉTAT MI DO VLASŮ MAŠLE?! To je teď totiž prý mezi panovníky strašně módní, ale...

"Pusť mně k němu, ty staré koště!" ozvalo se za námi. Další ze služek, ještě starší pečovatelce se v očích leskla nedočkavá zlost.

"Kdo je u tebe koště, ty natupírovaná rachejtle!"upustila hřeben, položila palec na spoušť u rozprašovače a bojovně se nahnula vpřed.Neubránil jsem se jízlivému úšklebku. Ach, to je škoda, že jsem si zapomněl v komnatě automatizované započítávadlo bitevních výsledků...

"Mazej od prince, teď jsem na řadě já! Nebo tě od něj odeženu fénem!"

"Fénem, jo?! Nezapomeň, že já mám rozprašovač!"

"Tak pojď, ty opelichaná jedle!" zavrčela a vrhla se do líté bitvy. Fén zmateně foukal, což mi blaženě vyhovovalo, protože to skoro přehlušilo tu nazpívanou smrt dobrého vkusu. Vzduch brzy překypoval acetonem a to mi ostatně hrálo do noty také, protože stráže brzy omdlely.

A když se dva perou, třetí utíká...tak teď se už jen vypořádat s provazy. Vida...nikdy jsem nebyl raději, že něco zapomněli pokovat bakalem...a samozřejmě taky děkuji angorkám, že otec nenaučil své stráže pořádně uvazovat lana.

Jakmile jsem se zvedl ze židle a začal se plížit pryč odtamtud, kromě lehkých příznaků otravy acetonem jsem cítil něco mnohem zlověstnějšího...chladný pohled poslední služky. Ano, každý touží alespoň jednou v životě udat prchajícího prince...ironie, která se mi mohla vymstít. A taky že se ta mrcha vymstila.

"Utíká nám oběť!" zvolala rázně a zbylé dvě přerušily souboj. Já jsem je ignoroval. Ostatně, zatím jen málo osob zahynulo zásahem mocného fénu...

"Krásnej den, jako nekončící pááárty, baby, baby, tůůt!" neslo se éterem a já byl rád, že smím projít dveřmi a nikdo se mně zatím nepokouší zastavit. No, ale ještě z toho nejsem venku. Vyhnul jsem se mašlím, ale vláda pořád ještě cení zuby.

Věděli, že utíkám...nechali mně...ne, ne, ne, to nemůže být tak snadné! Třeba si ty tři chůvy usmyslely, že by to stejně nezvládly...žvásty, Nilie, žvásty! Panikaříš! Odchází ti z hlavy jedna mozková buňka po druhé! Samozřejmě, že na tebe šijí past! Nemohli přece počítat s tím, že si neporadíš se špatně uvázaným provazem a třemi rozhádanými stařenami! Mysli, pokud se z tebe ovšem nestal císař! Pak pardón, to už myšlení přestává být v tvých kompetencích- vezmi si příklad třeba z otce!

Shrnu to. Hrdě jsem kráčel hradem, hledaje východ. Pokud mně nepustí, tak skočím z okna. Království přijde o korunního prince, Jack bude vládnout a žili šťastně, až do smrti- čili po všech směrech krásný scénář.

"Vida. Budoucí císař. Spratek jeden, pošetilý! Černokněžník není, válečník není, státník není, spisovatel není- tak co tedy je? NIC!" já to říkal. Zjevila se pár kroků přede mnou a okamžitě na mně seslala pohrdavý pohled, jak je to u nás v rodině ostatně zvykem.

"Mami. Černokněžníkem je tvůj Jack. Válečník nejsem, ale bojovat umím a to stačí. Státníkem být jednoduše nechci. Nikoli spisovatel, básník. Ještě nějaké výtky na mou hlavu, nebo smím pokračovat v útěku?" odsekl jsem. V obličeji se jí mihlo něco temného. Respektive, temnějšího než obvykle.

"Dobře víš, že ačkoli se Jack snaží...dar ovládat kouzla do vínku nedostal."

"Angorky jsou spravedlivé. Jedna z mála věcí, v čem jsme s bratrem oba na jedné velké, rovné nule."

"Z toho tě neobviňuji." podívala se někam do dáli.

"Jen si ověřím- slyšíš se, co jsi právě řekla?"

"Bylo to poprvé." přiznala. "Ale naposled! Dobře vím, že ty nemůžeš za to, že až já umřu, bude náš rod bez kouzelné moci. Ale za všechno ostatní můžeš! Odchytila jsem tě teď, jen abys to věděl. Chci rozehrát velkolepou hru na kočku a myš a to je jediný důvod, proč jsem ještě nezavolala stráže a nenahlásila, že náš milovaný následník Nilius bere roha." zavrtěla hlavou, otočila se a odešla. Podivuhodně...laskavé! Na její poměry...

Věděl jsem, že pokud se chci vyhnout korunovaci, neměl bych si s každým povídat, jako by se nic nedělo, ale raději se dostat odsud pryč. Najít východ, projít přes stráže. Omyl, probojovat se přes stráže. Budou mít zbraně. Meče, kopí, možná i kuše. Předvedu svou oslňující inteligenci a vrhnu se na ně jen s pěstmi a sarkastickými slovy- anebo si seženu něco ostrého, bodavého, nejlépe s umělecky zdobenou rukojetí, průkazem původu a léčivými vlastnostmi. Uštěpačně jsem se pousmál. To tak. Nůž z "hradní" kuchyně snad postačí.

Zatím mám výhodu překvapení na své straně. Všechno vypadalo jako obvykle- kdo nebyl svědkem incidentu v pátém patře věže a ani neslyšel můj rozhovor s matkou, věděl o mých plánech čiré, nezkažené nic. Poslové a nejrůznější sluhové mně míjeli s uspěchanými, neupřímnými úklonami, mladičké pokojské a uklízečky se na mně jako obvykle culily, mávaly na mně a koketně mrkaly, otcovi osobní patolízalové si mně nevšímali a prostě jsem se alespoň na chvíli cítil, jako bych jen šel na Jackovu přehlídku takřka užitečností, nebo nahoru do svých komnat, psát a zírat z okna. No, rozhodně mám pravdu. Můj útěk rozhodně překvapením bude. Pokud to nevyjde a má hlava skončí nabodnutá na kůlu, nebo ještě hůře s korunou, překvapí to alespoň mně samotného.

Zbytečný článek- téma hudba

22. prosince 2013 v 23:08 | Kate Černobílá |  Můj pohled na hudbu
Tak. Opět mám náladu psát jen tak celkem o ničem a k tomu ještě nedostatek článků na blogu...takže je jasné, co se mi honí hlavou.
Ano, sepsat něco "užitečného", co by mělo sloužit k ventilování mých názorů. Nuže, tak směle do toho.
Páteční vánoční večírek v třídním kolektivu mně dokonce inspiroval i k tématu- hudba. Pěkně popořádku. O co v pátek šlo? Měla to být vánoční besídka. Zvrhlo se to ale v tříhodinové mučení uší, tedy ehm...v poslech hudby- u známé hry "na židle" a pak jen tak, jakože bychom měli tančit.
A to mně právě dohnalo k sepsání úvahy...o popové, rapové (nebo ještě hůře- pop-rapové!) hudbě.
Začneme popem.
Jistě jste si všimli fanynkovského šílení u Justina Biebera, One Direction a spol. (píšu "a spol.", protože se zdá, že jich je nekonečně mnoho, ale tihle jsou snad nejznámnější). Já také- ono se ostatně nedá moc přehlédnout. Jenže to moc nechápu. Nadechuje se k předběžné omluvě, protože už si živě představuje blog zamořený nenávistnými komentáři od "directionerek" a členek jiných fanouškovských aliancí.Chápu, že na poslech mohou některé z jejich písniček znít...chytlavě, ovšem já v nich jednoduše nevidím hlubší smysl. Slyším-li One Direction, slyším pět puberťáků, s melodickými, ale nijak výjimečnými hlasy, kteří zpívají o povrchní lásce a každá jejich písnička mi připadá trochu...stejná. Také je mi záhadou, proč se jim říká kapela. Kapely hrají na hudební nástroje. Omlouvám se, ale to je můj názor. Ráda s vámi budu v komentářích diskutovat, ale nenechám se "převychovávat".
Justin Bieber mým uším zní snad ještě hůře. To proto, že "1D" produkují alespoň čistý pop, nikoli elektronické nesmysly a ještě k tomu pop. Z besídky jsem odcházela podrážděná a v příšerné depresi- možná jsem podivný člověk, ale...přibližnými slovy mého drahého dvojčete, nejlepší kamarádky: "Popová hudba na mně působí jako červený hadr na býka." nebo myslím, že tak nějak jsi to řekla. No nic, i kdybys nic takového neříkala, stejně to skvěle vystihuje to, co jsem chtěla říct. Jsem zde jediná, v kom pop probouzí agresivní sklony?
Pak je tady rap. Dobře, někomu se to líbí, někomu ne. Nevím ale, proč se tomu říká hudba. Zpívá se tam? Ne. Zní tam hudební nástroje? Nezní.
Další věc, co mi na většině moderní hudby vadí, jsou texty. Vlastně se divím, jak se někteří interpreti vůbec dokázali prosadit v anglicky mluvících zemích...prosím vás, to existují lidé, které nezajímá, o čem se zpívá (nebo někdy spíše "zpívá") v jejich oblíbených písních? Většinou to jsou večírky (ohromně hluboké a inspirativní téma, že? Ironie jako slon), pak povrchní láska ("Jáá mám peníze, táák se mnou pojď na rááánde", kňučí se v nejedné z popových slátanin), dokonce jsem našla i "píseň" celou o zadcích.

Tak jsem si úspěšně zakritizovala, jdu se rozplývat.
Vlastně by se o mně dalo říct, že jsem celkem náročná posluchačka. Opět budu tlumočit Karin, autorku na mně přesně zapadající teorie o tom, že čím citlivější člověk, tím tvrdší hudbu poslouchá a naopak. Já osobně jsem velká citlivka.
Můj opravdu nejoblíbenější hudební žánr je hardrock, ale ačkoli si protiřečím, mám docela ráda i pop...ovšem pouze pop z minulého století (některé písničky od the Beatles, Suzi Quatro, a některé písničky od Smokie). Má nejoblíbenější kapela jsou Scorpions.
Proč poslouchám, co poslouchám? Snad dokážu z patra vyjmenovat deset důvodů:
1. Protože hlasy zpěváků ze starých kapel a z moderních (popových) kapel se vůbec nedají srovnávat. Asi je zbytečné psát, kdo by z toho srovnání vyšel lépe...
2. Jelikož dobrá většina textů starých kapel jsou hluboké. Většinou o hluboké lásce, o ztrátách, válkách či o kritice lidstva. Žádné večírky.
3. Ačkoli to může znít divně, právě hardrock mně doopravdy uklidňuje a některé písničky si dokonce prozpěvuji s tupým, širokým úsměvem na tváři.
4. Minimum mixážních pultů v nádherných melodiích. To je dobře-kdo potřebuje poslouchat pípání počítače? Kytara je lepší, navíc se na ni musí umět hrát.
5. Skládají si moderní interpreti hudbu a texty sami? Většinou ne. To je podle mně chyba. U staré hudby je skoro dokonalá záruka, že interpret si tu píseň i napsal, nejen jednoduše nazpíval.
6. Dokáže se např. takový Gangam Style (nebo jak se to sakra píše) dotknout vašeho srdce a probudit ve vás nějakou emoci (kromě odporu)? Stará hudba to dokáže.
7. Hardrockové písně povětšinou nebývají jednotvárné, naopak- o to těžší jsou na zazpívání- o to kvalitnější hudba to tímpádem je.
8. Vědí novomódní popoví zpěváci, o čem zpívají? Zažili ve svých povětšinou sotva dvaceti letech pravou lásku? Nebo nějakou ztrátu? Či válku?
9. Každá ovce se pase tam, kde stádo. Moderní stádo se popásá na moderní hudbě- velká většina posluchatelů techno žánrů vám neumí vysvětlit, proč to poslouchají- z toho vyplývá, že to prostě poslouchají jen proto, aby zapadli do davu. Zatímco u staré rockové hudby se tenhle efekt moc nerozléhá...
10. Na rozdíl od moderní hudby, staré hardrockové kapely nebyly tak příšerně komerční, za což si na téhle planetě také zaslouží obdiv. To se podepisuje i na hudbě, pokud jste si povšimli, novodobé písně jsou psány převážně pro nepřemýšlející dav...
Juchů. Ačkoli se mi zavírají oči, takže mé argumenty ztrácejí sílu, smysl i písmenka, úspěšně napsáno.
Ještě na závěr bych měla asi dopsat příklady mých oblíbených písniček, to se v takových článcích dělává. Neobtěžuji se s odkazy, ostatně si každý umíme zapnout YouTube a zadat názvy do vyhledávače. Mé poznámky za třemi tečkami jsou dokonalým příkladem rozplývání se v praxi. Také berte s rezervou překlepy v názvech- od kdy umím anglicky (a nenapadlo mně si to zkontrolovat)?:
Scorpions- Wind of change ...krásná písnička. O studené válce, perfektně nazpívaná, jednoduše úžasná.
Scorpions- Sly ...jednoduše velice inspirativní
Scorpions- When you came into my life ...takhle by podle mně měly vypadat romantické balady.
Scorpions- Lorelei ...jedna z nejinspirativnějších písní, které jsem kdy slyšela. Krásný text, opravdu krásný.
Scorpions- The best is yet to come ...jedna z mých nejoblíbenějších vůbec. Nádhera.
Scorpions- Humanity ...výstižná kritika lidstva
Aerosmith- Amazing ...v závěru trošinku uječenější, ale komu to vadí? Překrásná písnička.
Aerosmith- Fly away from here ...stejný případ jako Amazing, možná ale ještě lepší
Deep Purple- Soldier of fortune ...je k tomu vůbec třeba slov?
Smokie- If you think you know how to love me ...asi nejnádhernější písnička od Smokie
Beatles- Let it be ...legendární kapela, legendární píseň
John Lennon- Imagie ...myšlenka téhle písně je ohromující
Tak se mi úspěšně podařilo urazit hudební vkus devadesáti procent čtenářů a příšerně vychvalovat svůj, měla bych už asi jít spát...
Ještě k závěru...a jaký máte hudební vkus vy? Souhlasíte se mnou, nebo by jste mně nejraději zardousili polštářem? Budu ráda za každý komentář a ráda na něj i mile a "smysluplně" odpovím.
Kobrou noc a Veselé Vánoce!
Kate Černobílá

Zveřejnění několika mých říkanek

12. prosince 2013 v 21:05 | Kate Černobílá |  Kousnuta básnickým komárem
Takže, po dlouhé době jsem se rozhodla zveřejnit pár svých "básní". Většina se týká mého vymyšleného světa, nebo je to amatérská kritika lidstva. Všechno jsem psala ve škole a nejinspirativnější podle mně jsou hodiny dějepisu a fyziky (a také se tam úžasně spí)...zvláště, když něco probíráme již šestou hodinu za sebou a chraň nás všechno, kdyby vypadl internet a nebyla dostupná wikipedie (mluvím o typické hodině dějepisu u nás)...
Pod každým patvarem jsou mé poznámky, kde onu patlanici dopodrobna vysvětlím, protože nechci být špatně pochopena. Doufám, že se vám bude líbit alespoň něco z toho.

O pavoucích

Černé tlapy tarantule

ťaly lehce čistý vzduch,

oběť sedí strnule,

za chvíli z ní bude duch.



Teď, právě v tom okamžení,

meč se leskne v osamění,

opuštěný závratí,

v muzeu se neztratí.



V šedých očí pohled smutný,

za krkem mu dýše smrt,

smích teď vážně není nutný,

na pohřebišti rovném nový hrb.



Kéž by se dnes vrátil domů,

kéž by mohl žít,

modlí se dítko k duchu stromů,

souzeno již nikdy otce nespatřit.



Stmívá se již na mýtině,

pavouka strašného velký stín,

válečník zavřel oči klidně,

rána jen a ámen s ním.



Nenech víru zahynouti,

toť osminohý paradox,

obří pavouci pobíhají v lese,

přec přivolat je může dost,

když někdo strachy

rezignuje na radost.

Vzpomínejme na své drahé,

když semleli je pavouci,

nedejme nikdy pro vše svaté,

odmítnout jim pomoci!

V pěti prvních slokách je to jen trochu morbidní po lopatě řečeno příběh o smrti jedné z mých vymyšlených postav- poznámka o meči v muzeu má symbolizovat to, jak naložili s jeho osobními věcmi a také to, jak neuctivě se občas chováme k smutným záležitostem. Poslední sloka je ale úplně o něčem jiném a pavouci jsou tam jen metaforou- představují jakékoli zoufalství v životě. Psáno ve volné hodině, když byl celý ročník spojen a naše polovina třídy nemusela zrovna nic dělat. Trochu přízemně mně nápad na báseň o pavoucích napadl po nějakých těch deseti minutách neustálého zírání na plyšovou tarantuli, která si hraje na dekoraci učebny.


A tak spadly dolů mraky

A tak spadly dolů mraky,
změnily se poměry,
v chladném moři lodní vraky
strachy málem omdlely.

Vítáni buďte ve vesmíru hrůzy,
neonové máme ozdoby!
Chamtivost zbraní nás a lůzy,
svět do vytápěné nádoby!

A tak spadly dolů mraky,
lidstvo tedy vymřelo,
a krásné, chladné lodní vraky
ťukaly si na čelo.
Tohle je trochu kratší říkanka, psaná do falšovaného sešitu (takzvaná fyzika, nadepsaná "Cvičný sloh" a píšu do něj hlavně příklady z matematiky), proložená zápisem o polovodičích a elektickém odporu. Jak jste asi poznali, je o apokalypse. Ovšem, ne o tom, že jednoho dne nás všechny rozmáčknou oblaka, ale o tom, že si konec zaviníme jednou sami a to svou chamtivostí. Snažila jsem se to zapisovat souběžně s výkladem paní učitelky o vlivu teploty na elektrické vlastnosti látek, ale i přesto jsem se trochu inspirovala právě tím (a písemkou z transformátorů) a je to na některých větách vidět...
Bezejmenná píseň o sarahském uctívání sněhu (vztahuje se to k vymyšlené zemi jménem Saraha)
Bílé hvězdy padají,
chladné jako led,
to vločky se k zemi snášejí
a zazimňují svět.

Pojďme najít onen kraj
a pokloňme se sněhu,
vloček bílých po okraj
a mocné pole ledu!

Jednou ten den nadejde,
provolejme slávu, smích,
osud nás tam zavede,
národ černých květin pozná sníh!
Tohle je ten případ, o kterém jsem mluvila v předmluvě- patlanina týkající se mého vymyšleného světa. Ten svět se jmenuje taky Saraha, ale tahle "píseň" (trochu bez melodie) se týká jen jednoho stejnojmeného státu. Pojednává ve zkratce o tom, že na území Sarahy nesněží, ovšem její obyvatelé touží sníh vidět, uctívají ho a jednou by moc chtěli vojensky zabrat nějakou zasněženou zemi. Chápu, že je to poněkud krátké, ovšem psáno v hodině dějepisu- zrovna jsme se učili o komunistickém režimu, mimochodem- a já jsem měla hodně práce s vybarvováním slona, kterého jsem si kreslila do sešitu jako kompromisní zápis (čtěte jako nakreslit něco, co se ani vzdáleně netýká tématu a nenápadně do toho vepsat heslovité, zcela náhodně něco, co vypadá jako dějepis , např. "velká světová krize" "New York" a "zasáhla celý svět")...

Omlouvám se za směšnou kvalitu rýmovaček, ovšem já osobně jsem na všechny tři celkem pyšná. A že to vypadá a zní jako dětské říkanky? Vždyť jsem dítě a ostatně, právě říkanky to být už podle názvu měly...
Veselé Vánoce!

Vysvětlovací článek- Závod o vesmír

6. prosince 2013 v 18:47 | Kate Černobílá |  Ostatní dodatky k mým knihám
Dobře, možná zveřejňovat tuhle povídku byla chyba, ale s tím už nic nenadělám, smazat to (asi) nesmažu, každý článek dobrý. Ovšem, řekla jsem si, že by bylo asi dobré přiblížit čtenářům trošinku reálile příběhu, se kterými si popravdě moc hlavu nedělám a v samotné povídce vysvětluji jen ty, které jsou tam přímo předhozené pod nosem. Tušila jsem však, že si na hlavu kreslím terč pro kritiky a naštvávám i těch pár lidí, kteří sem dosud chodí.
Abych řekla pravdu, moc se dnes na psaní čehokoli nepovídkového necítím, ale dobře (ale bude tomu odpovídat kvalita článku). Nuže, jak jsem slíbila, tak splním.
Děj se odehrává na planetě Saraha (mnou vymyšleném kousku vesmíru), jako je u mých povídek obvyklé (vlastně tedy spíše pravidlem). Myslím, že zeměpisné upřesnění není pro pochopení povídky rozhodující. Začíná se mi točit hlava, takže snad omluvíte, když se zdržím svého obvyklého nadšení a budu si přát mít tyhle poznámky co nejdříve za sebou...proto ta flegmacie typu "Toto vám neřeknu, protože se mi nechce vás to nezajímá.".
Věřím v to, že existence všeho musí jednou skončit a obzvláštně to veleráda praktikuji u mou vymyšlených státních celků, takže jsem si vymyslela pojmy "novocivilizace" a "starocivilizace", což znamená, že v jistém věku už dosáhla jedna skupina národů (starocivilizace) takové dokonalosti, že se musí nějak rozpadnout a uvolnit místo něčemu novému (novocivilizaci). Zatím mám vymyšlené vlastně jen dvě epochy, které ohraničila "výmněna" civilizací a přísahám, že se v tom nebudu moc pitvat- jen občas, když se děj bude odehrávát v hluboké minulosti (tomu se ale taky snažím vyhýbat) možná zmíním nějaký dávno rozpadlý stát. K vysvětlení politických reálií v časovém období, kdy se odehrává hlavní čás příběhu bych doporučovala přečíst si Cesty jinými světy, ale berte to prosím s nadhledem, přeci jen jsem to psala před rokem a ke kvalitě té patlanice jsem se už vyjádřila v článku "Nefunkčnost některých rubrik".
Další věcí, kterou bych asi měla objasnit je organizace Vládců míru- sama bych z toho byla jako čtenář zmatená (ale udělejte si vlastní názor, mně taky zmate úplně všechno). Vládci míru by technicky měli být ochránci všech magických zákonů a procesů Sarahy, udržovatelé zla (a dobra) v patřičných mezích a pomocníci lidu, takže pro představu něco jako policie a sociální služba v jednom. Ovšem, někteří to neberou ani tak vážně a jiní jen zneužívají výhod, a nadále se chovají sadicticky, v Nicolletině případě dokonce poněkud psychopaticky. Vládci míru mají dva životy a i když je vyčerpají, na alespoň posmrtný důchod nemají sebemenší nárok, pracují i nadále, starají se o samotnou existenci světa. Živí mírovládci se častují třemi hodnostmi, učedník, obyčejný mírovládce a hlavní mírovládce kontinentu. Učedníci musí skládat všemi obávané zkoušky, aby postoupili dále a otevřely se jim nové možnosti pomoci lidem. Jejich sídlo je v zemi Lailie a sídlo jejich mrtvé rady se nalézá v nehmotném prostoru, ale má podobu hradu, kterému se říká Světlo.
Pak jsou tady samotné postavy. Životopisy nových z nich vyslepičím přímo v povídce, z těch starých asi stojí za zmínku jen Gillian a Nicolleta. Nikki se narodila jako princezna a ve dvanácti letech byla vyvolena stát se Vládkyní míru, ovšem se to všechno nějak nepovedlo. Je totiž jedinou mou postavou, o které se dá říct, že je vážně psychicky nemocná. Ráda ukončuje lidské životy a to jen proto, že jednoduše může. V době odehrávání se Závodu o vesmír je jí třicet šest let a její touha po moci (vesmír, nevesmír) způsobí vlastně úplně celou zápletku. Nechutná osobnost. Nemám ji vůbec ráda a jelikož bych se do takového zvířeckého vraha nějak neuměla vžít, nikdy nepíšu o Nicolletě z pohledu první osoby. S Gillianem jakožto postavou mám jiný problém...příšerná Mary Sue (promiňte, já si zase zapomněla zjistit, jak se řekne "Mary Sue" v mužském rodě)! Úplný chudáček. V třinácti započal úspěšnou kariéru dvojitého agenta (Nicolleta si vážně myslí, že je a její straně, ale doopravdy není nikdo, koho by Gill nenáviděl více) a do té doby, než se jeho učitelka (mluvím o Nikk) dopustila vraždy své sestry (a jen tak mimochodem Gillianovy matky) mu to ani moc nevadilo. Poté začal neskutečně trpět, ale zařekl se, že se stane plnohodnotným Vládcem míru a svou krutou tetu svrhne. I Nikki, i Gill se příjmením jmenují Starovi, ale to ne proto, že by patřili k zmíněnému starobylému rodu (příbuzní s nimi jsou, ale hodně vzdáleně), ale spíše proto, že starší z nich chtěla nějak podtrhnout svou zlovolnost a Gillian se přejmenoval z prostého podlézání Nicolletě. Pokrevně i srdcem se ale Gillian považuje spíše za člena rodu Sarahsko-Gamiére (celkem obstojně popsáni v Cestách).
Tak, to je vše, co mně teď napadá. Pokud jsem na něco zapomněla, pokud jste si přečetli i onu povídku i toto a stále vám není něco jasné, ráda dovysvětlím v komentářích.
Veselé Vánoce,
Kate Černobílá

Závod o vesmír I.

3. prosince 2013 v 22:10 | Kate Černobílá |  Ostatní dodatky k mým knihám
Nové roční období (budou Vánoce!), starý nápad, ale přesto nová rozepsaná patlanice povídka. Chápu, že si zase píšu sama pro sebe, neboť to může být "trochu...zaplatané" (čtěte: skrz na skrz nepochopitelné), ale pokud zavětřím v komentářích nechápavé ohlasy, napíšu jakýsi vysvětlovací článek, který možná bude stačit. Omlouvám se za říkanky a rýmovačky skoro v úvodu, zejména tu "hymnu" jsem srýmovala v deset večer a podle toho také vypadá, takže pokud máte cit pro poezii, vyhněte se první stránce této povídky obloukem. Nicméně, strašně si vážím, že to někdo čte a děkuji!

Sem a tam, tam a zpátky. Drobná blondýnka pochodovala po obrovské místnosti a nechávala své myšlenky volně poskakovat.

"Heslo, heslo, heslo, heslo, heslo..." opakovala zarputile, myslíc, že se jí tak podaří na nějaké přijít. V tom jako by jí nad hlavou z ničeho nic zablikala žárovka a zamyslela se znovu, ale už věděla alespoň na čím.

"Můj původ je mi vizitkou, můj výcvik je mi zbraní- avšak víc než štít a meč, důvtip můj mně chrání." zarecitovala zvesela, jakmile si vzpomněla na přesné znění slov.

"Ale ne, to nesedí...je to takové divné...původ, výcvik, zbraně, chytrost...to mně necharakterizuje! A navíc mám pocit, že by si toho Sarahští všimli." zhodnotila to po chvíli a přemítala dál.

"Nikoli pouze světlo či temnota- to se mi líbí! Jak bych to zkomolila? Temnota či světlo? To zní moc jako reklamní slogan pro výrobce luceren...no co, zkusím vyloupit hymnu." usoudila a otočila se na nejbližšího poskoka. "Ty tam! Umíš zpívat?"

"Já? Uh...ano..." zachvěl se sluha strachy, odpočítávajíc si zbývající sekundy života. Ostatně, Nicolleta Starová už zabíjela i pro méně.

"Dobře. Tak spusť! Hymnu Sarahy!" tleskla jeho paní a muž začal třesoucím se hlasem zpívat:

"Listí modravé dolů se snáší...

v dáli červená se války zvon...

hle, jak zázrak ve vzduchu se vznáší..

nepřítel již propadá se v shon.

Průvod koček sedá v zářném stínu,

Nechme tmu prosvětlit tento věk,

Lid černých květin dočkal se,

domovem se mu stal tenhle svět.

Pouze čest provede nás světlem,

hrdostí zažeň strach a beznaděj,

s radostí vstříc kráčej slavným bitvám,

útěchu tam ovšem nehledej.

Listí modravé dolů se snáší...

v dáli červená se války zvon...

hle, jak zázrak ve vzduchu se vznáší...

nepřítel již propadá se v shon!

Lid černých květin bída mine,

utrpení neskolí nás zas,

láska beze světla nezahyne,

v slavný tento čas!"

"Některé části se mi zdají sentimentální...a také mám ráda světlo...ne, ani to mně neinspirovalo! Můžeš za to, běž mi z očí, než ti nechám useknout úplně celou hlavu!" zaječela na svého poddaného a už si připravovala smrtící kouzlo. K jejímu zklamání ji ale vzal mladík za slovo a pelášil pryč.

Nicolletina nálada byla na bodě mrazu. Nepřišla na žádné vhodné heslo pro svůj tábor a dokonce se z té mizérie ani nemohla vyzabíjet. Dnes se jí nenachomýtla do cesty žádná mírovládcovská povinnost, kterou by mohla ignorovat, takže se ještě k tomu nudila. Nenapadalo ji nic kloudného, co by se dalo zničit, než se ovšem do sálu vřítil posel.

Samozřejmě, primární nápad kruté Vládkyně míru byl zabít toho chudáka, ovšem rozmyslela si to. Napřed si poslechne zprávu, zamorduje ho až pak.

"Má paní! Tohle vám posílá jistá Phoebe, čarodějka nacházející se teď v Zemi ještě mrtvějších, jako úplatek." uklonil se, až se nosem dotkl země a položil blondýně k nohám malinkou obálku. Utíkal pryč.

Měl štěstí, navzdory svému původnímu plánu ho nechala vládkyně zla jít a s nejzvědavějším výrazem, jakého byla schopna zvedala a dychtivě otevírala dar. Očekávala, že bude muset nedejbože číst, ale naštěstí pro její lenost, uvnitř se žádný dopis neskrýval. Pousmála se. Tohle mělo úroveň! Krátké vizuální kouzlo, magií pořízená nahrávka, ji začínalo vtahovat dovnitř.

Zelenooká "strážkyně" blahobytu z kontinentu Elmera přistála na pečlivě vydlážděné podlaze a okamžitě se začala rozhlížet kolem. Svým brilantním úsudkem potvrdila, že se asi opravdu ocitla v nějaké hale, protože masivní stůl, dvanáctero křesel i vysoký, zdobený strop tomu hluboce nasvědčovaly. Přemohla nutkání si do jednoho z těch křesel posadit, protože by si na ni beztak někdo sedl- přeci jen, nebyla tam doopravdy, pouze se dívala.

Potom si všimla mladého muže sedícího na čelní židli a netrpělivě zírajícího z okna. Dlouhé, černé vlasy s tmavě modrým melírem mu splývaly až pod hrudník a zakrývaly elegantní černý límec, který mu lemoval krk. Na sobě měl jednoduché černé oblečení a na hlavě baret tmavé barvy. V uhrančivě zelených očích se mu třpytil vztek.

Nicolleta už začínala pochybovat o důležitosti čarodějčiné zprávy, když do místnosti vkráčeli další lidé. Žena s rozčepýřenými, kanárkově žlutými vlasy a mírně nažloutlou pletí očividně vedla skupinu. Hannah., poznala blondýna svou nadřízenou, nejvyšší v radě Vládců míru. V závěsu za ní šli rovnou dva lidé, pohledný, černovlasý, očividně Saražan- usoudila Nikk podle znaku na jeho kabátu, s nepřirozeně křídovým odstínem pleti a taktéž v černém oblečená, dlouhovlasá a zrzavá žena.

"Sarahští!" vykřikla návštěvnice z jiného časové reality rozhořčeně. Oni se nacpou snad všude!

"Stare! Vida! Mimochodem, vypadá to, že jsi si spletl židli..." promluvil a prolomil ticho jeden z nově příchozích.

"No... víš, to se má tak, Sarahský...já vážně toužil posadit se nejlépe pod stůl, ale to, býti v čele stolu mám ostatně v povinnosti...omlouvám se..." zasyčel jedovatě Nicolletin nepřímý předek, jak si právě mírovládkyně uvědomila. Že by sledovala jedno z posledních jednání rodu Starových- pravých Starových!- těsně před jejich vyhlazením?

"Ticho! Někdo chybí." uznala Hannah a zavrtěla hlavou.

"Zpátečníci z nějakého ostrova. Bohužel, to spadlo do moře mezi námi a jimi, takže by se měli dostavit." poznamenal povýšeně král, zdůrazňujíc slova "zpátečníci" a "to".

"Začneme bez nich. Jsme tady, zástupci nejmocnějších seskupení našeho kontinentu, nováčků z rychle rozrůstající se Sarahy, ovládající střed a Nilius Star, jehož rodina ovládá celý zbytek, východ i západ. A potom já, hlavní Vládkyně míru, Hannah. Jsme tady, abychom vyřešili, komu bude patřit mimogalaktický objekt obsahující nesmírnou moc. Máme zato, že právě tento element způsobil pád a zánik galaxie nespočetně vzdálenostních jednotek od nás- a to jen a pouze svou existencí. Ta moc je nepřirozená! Držiteli teoreticky umožňuje ohýbat prostor i čas, vytvářet i brát životy jen tak ze vzduchu a přemoct smrt. Ovšem, pokud držitel vůbec přežije její nátlak a jeho vesmír paradox, který tím vyvolá...velice nebezpečná zbraň!"

Ohýbat čas?! Přemoct smrt?! Tý jo! To musím mít!, problesklo hlavou Nikk. Už dobře chápala, proč Phoebe považovala tuhle zprávu za dostačující úplatek.

"Jak to chceš rozsoudit? Každému, kdo má více než jednu mozkovou buňku přece musí být jasné, že to bude chtít každý z nás!" vykřikla rozhněvaně ta zrzka a potřásla copem z po kolena dlouhých, karmínových vlasů.

"Klid, klid, Sarah." utěšovala ji Hannah. Tak po téhle vejtaze pojmenovali Sarahu.,nadzvedla obočí trochu jiná Vládkyně míru. "Nedostane ji nikdo, nikdo z nás! Vlastně ji chci navěky uzavřít na bezpečné místo a zachránit tak naši galaxii před podobným osudem, jaký potkal naše sousedy."

Jakmile to ale dořekla, všem došlo, kam se asi poděla nedorazivší čtvrtina schůze. Respektive, kde se nachází teď. Všechny čtyři páry očí se stočily k sebevědomím čišící ženě, právě se přemistivší vprostřed místnosti. Děsivá aura, jako je u její rodiny obvyklé, ba přímo svítila a neskutečně děsila vše v okruhu třiceti metrů od ní, zatímco jí magií tvořený vítr efektně rozfoukával vlnité, havraní vlasy. Ale ona pohledy všech neopětovala, své černo-rudé oči upírala na svou kořist, jinou dívku, která se zmítala očividně pevně svázaná v neviditelných provazech.

"Carrie. Kde jsi byla? Ovšem, já zapomněl, že jsem ti asi měl dát mapu, abys sem vůbec trefila. Je také vidět, že jsi odjinud, zde na pevnině vcházíme dveřmi." pozvedl oči sarkasticky zelenooký vládce Říše Starových. Zástupkyně vzdáleného ostrova Anard (v budoucnosti Starý Anard) se na něj neméně jízlivě zašklebila.

"Na rozdíl od tebe, Nilie, královna mého formátu nebloudí. A taky nechodím na místo shůzky už den předem, jako obvykle marníš čas ty. Jen jsem se trochu zdržela, protože jsem ti lovila na hradě krysy." odpověděla svému starému příteli a kývla na vězeňkyni.

"Co je ta vesničanka zač?" tázal se Sarahský.

"Obyčejná zlodějka. Nachytala jsem ji na chodbě vedoucí k Niliově pokoji a našla u ní dosti cenné věci. Může se hodit, pokud ovšem nemáte někdo jiný nápad, kam...to...navěky uložit. Použijme ji jako poutač energie, uzavřeme moc uvnitř ní a ji uvězněme někde daleko. Hodně daleko." navrhovala Anarďanka.

"Jak jsi věděla, co s ...tím... chceme udělat, když jsi tady vůbec nebyla?! Nevěřím ti, jsi falešná!" rozkřikla se na ni Sarah.

"Mám jednoduše zvědy všude. Buďto to necháme být a povraždíme se navzájem v bitvě o ...to... a ten, kdo z nás poslední přežije, nakonec omylem zničí vesmír, nebo to uděláme tak, jak říkám, přežijeme do jednoho všichni a můžeme dělat, jako že ...to... sem vůbec nespadlo. Vyberte si." pokračovala Carrie.

"No, myslím, že mluvím za sebe i Christiana, když řeknu, že souhlasíme. Mně osobně se prostě nějak více líbí ta druhá možnost..."

"Já jsem Vládkyně míru, tudíž mám právo úplně na všechno, takže i distancovat se hlasování." pravila budoucí vševůdkyně mírovládců. Hm, "Jsem Vládkyně míru, tudíž mám právo úplně na všechno!" to si musím zapamatovat a začít používat., poznamenala si Nicolleta v hlavě.

"A já...a já říkám ne. Ano, ano, odsuďme nevinnou dívku k věčnému utrpení, zavěsme slony na balónek a proměňme se navzájem v myši!" vysmál se jim Nilius a odmlčel se. "Ne, ne, pravý důvod, proč říkám ,ne´, je abych naštval Carrienu Anardskou, o nic jiného mi nejde."

"To nemyslíš vážně! Pokud se neshodneme jednohlasně, nepohneme se z místa!" zděsila se žlutovláska.

Zástupce vymírajícího národa staré civilizace- národů, které jsou již příliš staré a čeká je zánik, aby se uvolnilo místo pro nové- jen pokrčil rameny a ironicky se ušklíbl. Ale překvapivě ani jediná temná čarodějka v místnosti si z toho nic nedělala a téměř věrně napodobovala jeho ledabylý výraz.

"Změníš názor. Víš, co málem ukradla?"

"Ale ano, vždyť víš, že mám oči všude!" odbyl ji sarkasticky.

"Tohle jsem u ní našla, už utíkala s lupem. Oba víme, komu to patřilo." argumentovala černovláska, zhmotnila náhrdelník tvořený z nádherných, třpytivých hvězdiček a hodila ho svému příteli z dětství.

Spoutaná dívka na něj zoufale upírala pohled, zatímco on se nostalgicky zahleděl na starožitný šperk a oči se mu přivíraly bolestí.

"Severní Skály. Mají automatické štíty, jistou...izolovanost od světa a ze stěn se dá čerpat tolik něčeho-nemůže to být životní energie, ale udrží to nelytium při životě -aby to uživilo kočovný regiment polomrtvých. Ideální místo. Zavřete ji tam. Je to na území Říše Starových, ale všichni do jednoho víme, že novocivilizace má prostě přednost a zanedlouho se má vlast rozpadne." pohřbil její jedinou naději hluboko, ale přesto se mu do hlasu vkrádal smutek a jistá monotólnost, která naznačovala, že je ještě po krk ve vzpomínkách.

Ale zatímco jiní zmírají a další jsou na to ještě hůře, vždycky se najde nějaký zlomyslný zástupce třetí skupiny, která byť neskáče do stropu. V tomhle "kolektivu" takhle záškodničila naše hrdinná Nikk a urputně toužila dozvědět se víc. Bohužel, všechny buňky jejího těla začaly opět ztrácet na realitě, mysl přecházela do tranzu a hologram se rozplýval.

Vládkyně zla zavřela oči a když je zase otevřela, stála už jako plně hmotná bytost v rozlehlé hale svého sídla. Štěkla zklamáním, ale protože jí konečně napadlo, co bude dělat odpoledne (pokusí se zničit vesmír), rozhodla se, že by teoreticky mohla za Phoebe ztratit pár pozitivních slov před Hannou, nebo někým takovým- což si ostatně myslela, že bylo účelem úplatku.

Mezitím, v úplně jiné části paláce, se úplně jiná bytost snažila připravit na úplně něco jiného. Taktéž zelenooký mladík neplánoval žádnou apokalypsu vlastní blbostí, ani nezabíjel na potkání. Ignoroval horu dárků, která úplně zavalila jeho skromný pokoj a chystala se pohltit i cvičiště, kde uvěznila svého bezradného majitele.

V mysli si přehrával všechna nezáživná i absurdní dějepisná fakta, od rozplynutí Tmy po začátek obchodu s Wala Ibou- prostě celou historii jeho civilizace, opakoval si i svůj přehled o různých typech bytostí i jednotlivých etnikách obývající Elmeru, přeříkával si základní konverzační fráze ve všech kontinentálních jazycích ("Jakou barvu má ten slon?") a dokonce se snížil i k opakování základních pravidel pravopisu, ale i přes to všechno se necítil vůbec pilně, ani vzorně, dokonce ani ke zkouškám připraveně.

Mnohem větší starosti, než obávaná teoretická část mu ale dělala praxe. Uklidňoval se, že někteří z jeho budoucích kolegů a předchůdců museli studovat století, než se jim ty pitomé zkoušky podařilo složit, takže rozhodně není nejhorší Vládce míru pod sluncem, ale moc to nezabíralo. Jedna obzvláště dotěrná a nelogická část mozku mu velela se sebelitovat, protože legendy jako Rachel sice nijak ke zkouškám nespěchaly, ovšem kdyby je dělaly v jeho věku, jistě by uspěly. Měl dodávat lidem naději, odvracet katastrofy všeho druhu a rozhřešovat spory, ve dne v noci, za každého počasí- a to jen pomocí bystré mysli, čistého srdce a neméně pročištěné mírovládní magie. Vtloukávali mu to do hlavy pořád, pořád, pořád a chytré poučky tohohle typu ho nenechaly na pokoji ani ve snech (povětšinou ho pronásledovaly, jedoucí na obrovské učebnici "Etika mírovlády" a mávajíc na něj obrovskými plácačkami na mouchy).

"Bystrá mysl. Gilliane, kdybys ji měl, neseděl by jsi tady a neučil se to nazpaměť jako blbeček, protože bys to nepotřeboval." promluvil sám k sobě.

"Čisté srdce. Jak poznám, jestli jej mám?" hořce se pousmál.

"A magie. ,I kterýkoli potulný iluzionista je věrohodnější kouzelník než ty. Gille, Gille, s tebou je to marné!´ bude mi říkat Nicolleta, až zkoním ty zkoušky. Já přece mám nějaké magické schopnosti! Umím spoustu kouzel, vážně spoustu! Například proměnit zvonek v cylindr, to ano. Nebo nechat nějakou věc levitovat, ale nesmí být moc těžká. Nic, co by nezvládli prváci na nějaké tikirijské škole. Jsem na nic." svěsil smutně ramena.

"Ale na druhou stranu...kolika lidem už jsem zachránil život?" snažil se sám sebe povzbudit.

Nikdy nezachráním více životů, než Nicolleta vezme, protože jsem ji ještě nesvrhl., odpověděl si sobě sám v duchu.

"Jsem mladý, ještě mám šanci něco změnit! Spoustu šancí!"

Mladý? Tupče. Smím si připomenout, že průměrný věk, jakého se dožívají členové mé rodiny, je necelých třicet pět let? A mně je kolik? Dneska jsem měl další narozeniny (překvapivě, přesně po roce od těch minulých), takže mi je dvacet šest. Juchů, vážně mám hory času! Ironie.

Z přemýšlení ho vytrhl znepokojivý zvuk, jak se někdo brodí záplavou různých dárkových balíčků, které tady zanechali všerůzní Gillianovi příbuzní. Učeň Vládkyně míru trpěl mírnou paranoiou, takže kolem sebe utvořil lehké štíty (nechtěl plýtvat těžkými, protože kdo ví, jestli by se mu je vůbec povedlo zprovoznit), kdyby se na něj odněkud sneslo hejno letohadů, ale k jeho nesmírné úlevě se z mraku dárků vyškrábal jen poněkud zadýchaný sluha.

"Lorde Stare, volá vás vaše teta." oznámil slavnostně a tím zkazil mladému učni celý den.