"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Leden 2014

Tma na konci tunelu- XIII.

17. ledna 2014 v 18:34 | Kate Černobílá |  Tma na konci tunelu
Jak vidíte, opět jsem trochu pokročila v pomalém dopisování telenovely z prostředí levného horroru, Tmy na konci tunelu. Tuhle kapitolu bych spíše nazvala "mezikapitolou", protože opravdu se těším na sepisování až té následující a tahle je spíše taková rozhovorová výplň, aby v příští kapitole nebylo nikomu divné, jak se postavy ocitly tam, kde se ocitly. Nová postava, Sevennah je pojmenována po našem třídním maskotovi, plyšovém psu Sevenovi. Doufám, že se vám bude i tenhle trochu slabší díl líbit a děkuji za každý komentář!

Christian

Angorky, prosím vás, povězte mi, co jsem to za idiota? Potřebuji s Demetrim nebo Rachel mluvit soukromě, protože něco by slečna vážně vědět neměla ale...který pitomec by ji nechal v jedné místnosti s očividně hladovým nemrtvým? Copak se nedokáži učit z vlastních zkušeností? Pokud někdo v očích zombie působí jako právě upečený desert, či jako mimořádně dostupná jednotka životní energie nejvyšší kvality (jste-li nelytium), je to právě ubohá lady Enyarezetha! A já si říkám její ochránce...možná, že mi věkem odumírají mozkové buňky, jinak si to neumím vysvětlit...

Angorky, prosím, ať se jí nic nestane...prosím...pokud ano, můžu si za to jen sám. Ovšem, nejsem na tom tolik extrémně tristně, abych sám sebe nenapomenul, že čím déle budu bezcílně lelkovat, tím více minut čirého strachu mou o bezbrannou chráněnku mám před sebou. Aktivoval jsem komunikátor, který se okamžitě rozsvítil řezavě bělostným světlem...trollů plná věc...

"Do jakého zapadákova jsi se to dostal? To tě omrzelo pohodlí Dainginu, nebo vás spíše někdo vyhnal?" zeptal se můj téměř bratr cynicky. To je celý on.

"Nemám zdání. A ano, no...víš, Nicolleta Starová, která měla býti přece dávno ,odepsaná´, ovšem někdo se musel zmýlit, kde se stala chyba?! Ona si jen tak pobíhá po světě živých a málem se jí podařilo chladnokrevně zavraždit slečnu a tím pádem dokončit zlotřilý plán!" vrčel jsem doufám že náležitě naštvaně, ačkoli vážně nevím, do jaké míry za to nese Demetri vinu. Jen další zmínka o té malé kryse a mám zaděláno na pěkný infarkt a to ani vzdáleně nejsem bytost, která je zvyklá trpět prudkými záchvaty čiré zlosti.

"Nikk? Ta už na Saraže nestraší..." opáčil druhý pomocník Rachel ledabyle.

"Neříkej, že jste ji chytili! Ju-chů! Je ve vazbě? Mučíte ji alespoň hodně?"

"Přesně tak a co tě to jen napadá, jsem přece skoro Vládce míru! Ačkoli...jen skoro...takže na tom vlastně není nic špatného...hmm, trocha myší by se u nás na mraku našla...á, to je ale škoda, že se Nikki myšek tak strašně bojí..." plánoval zlotřile.

"Myši? Slabé! Vymysli něco krutějšího, prosím!"

"A proč mě vlastně otravuješ? Jen abys mě požádal, abych mučil Starovou hůře?"

"Ne...chci tužku a papír. Také se ptám, lze-li vyléčit jedno nebohé nemrtvé dítě ze spárů zombifikace a v neposlední řadě bych chtěl projednat svůj troufalý plán, jak vyřídit Ehma jednou provždy, jeho vlastními zbraněmi." diktoval jsem. Tužka a kus papíru se zjevily na zemi, přesně na čas. Děkuji! Když již nic, tak alespoň smím napsat ten zatrolený dopis...

"Děláš si legraci? Tak to děcko přiveď, uvidíme, co se dá dělat- ale neslibuj mu nic, pamatuješ přece, že pro tvé oživení Vanessa Anardská i Callisto Carter málem vypustili duši, ne? A to ještě tehdy spojili síly-" nadechoval se Demetri pro dokončení svého pitomého proslovu, ze kterého skepticismus přímo čišel. No nepřerušili by jste ho na mém místě? Kdybych byl já na svém místě, neváhal bych!

"-ano, ano, ovšem technologie jde dopředu! Pokrok, ten se zastavit nedá! Á...pozdě. Přísahal jsem na čest a dobře víš, jak je pro sarahského válečníka čest nad zlato drahá!"

"Bohužel. Ale přesto jsi blbec." zasyčel Anardský znuděně.

"Ty nechceš, abych ti pověděl svůj úžasný plán na zničení Ehma?"

"Počkej, přemýšlím...ne. Myslím, že to zvládneš i bez konzultace se mnou a navíc jsi nudnější než obvykle." no tohle!

Já a nudný? Vždyť jsem dokonale zábavný, alespoň já se ve své společnosti povětšinou dobře bavím. Až groteskně mně to urazilo, takže jsem to vyřešil jednoduchým vypnutím komunikátoru, aby měl ten otrava utrum (a hlavně aby zmizelo to obzvláště ničivé světlo). Teď se již jen rozhodnout, co učinit jako další krok...rozhodně naškrábat dva dopisy. Ano, dva. Jeden pro mého neznámého pra...pravnuka, další pro toho pitomce s citoslovečným jménem, což bude spíše pozvánka. Doufám, že si jiný blb, druhý Rachelin pomocník, ubohého zombíka, o kterém jsme se dohodli, sám vyzvedne, ušetří mi tím hodně práce. Také upřesnit instrukce slečně...či že bych i toto raději napsal? Tak či tak, čeká nás všechny perný den...

Enya

Krčila jsem se překvapivě na úplně stejném místě, jako mně zanechal před chvíli nezmiňovaný podivín a jen se třásla strachy, co přijde. Už mně asi třikrát přemístili a poštvali na mně polovinu podsvětí, co se asi stane teď? Nacpou mně do drtičky na odpad?Pozvou mně na projížďku na slonech a pak mně z toho slona shodí? Posadí mně na meteorit a nechají spadnout na nějakou úplně cizí, nejlépe neobydlenou planetu? A to je jen zlomek ze způsobů, jak se mně zbavit, které mně zrovna teď napadají... ani trochu se mi nelíbilo, jak se situace vyvíjí, zavánělo to mírně problémy a hodně, hodně smrtí.

Pokud totiž Christian vyhraje, zemře Ehm. Pokud ale vyhraje "zlo", zemře nejen můj samozvaný ochránce, ale i já a ještě spousta jiných lidí! Není žádná možnost, že bychom se vyhnuli vraždění, akorát tak remíza...kdyby se ti dva třeba domluvili? No, ale pořád přebývá Nikki...už vím, uvěznit ji! A byl by konec, všichni bychom žili šťastně až do smrti, já v Dainginu, černovlásek by se mně konečně zbavil, padouši by si vylívali vesele zlost na někom jiném a prostě idylka, ne?

"Nezdá se vám, že se lord Sarahský dlouho nevrací?" oslovil mně chlapec stojící pár desítek metrů ode mě, aniž by ke mně otočil hlavu. A víte, že má asi pravdu?

"No jo...kde je?"

"Nevím. Támhle leží nějaké papíry..." odpověděl nejistě a kývl hlavou ke dveřím. Fakticky! Ty papíry tam byly! Pch! Okamžitě mi došlo, co se stalo...a nebylo mi z toho zrovna třikrát do skoku...mohlo to totiž znamenat, že je můj spolubydlící dávno fuč a ani se pořádně nerozloučil...nechal tady dopisy a šel...ach jo...

"Zajdeš pro ně, prosím?" požádala jsem, protože mně bodalo u srdce tak, že pochybuji, že bych se dokázala pohnout.

"É...lord Sarahský mi zakázal se hýbat..."

"Christian je dávno za horami a lesy daleko, dělej si co chceš!" ucedila jsem zklamaně. Pomalu a trhavě, pro případ, že by tady měl snad starý aristokrat zvědy, přešel místnost, opatrně popadl obálky, podal mi je a raději honem ustrnul zpátky na původním místě.

Zabloudila jsem očima k obálkám, hlavně k jménům příjemců. Christian XII., byl napsán na první z nich a na té druhé...Zombie mladík, jenž se nepředstavil a tím to končilo. A kde je dopis pro mě? Vždyť vůbec nevím, co dělat, potřebuji instrukce! Navíc mně trochu zamrzelo, že si na mně nevzpomněl...asi mám vážně nějakou zle sentimentální náladu. Měla bych se soustředit na přežití, nebo mně život mine, ale za to s předstihem stihnu hrob.

Podala jsem jeho dopis jediné bytosti, která se mnou zůstala a on okamžitě začal nahlas číst:

"Neodcházej z haly. Brzy si tě lidé z mírovlády vyzvednou. Toť vše. Doufám, že to chápeš. Nuže, slečna Enyarezetha. Ty naopak musíš odejít. Christian XII. by se měl nacházet u bran nejbližšího přístavu, je to severně a nedaleko- pokud poběžíš, budeš tam za necelou vteřinu. Jeho jistě poznáš. Předej mu dopis pro něj a pokud to není idiot, což jistě není, má-li alespoň malinko mozek po předcích a umí tudíž číst, měl by vědět, co dělat dál. Á ano, nezdržuj se, nemáš na to celý den." cože?

To je všechno? To mi nemohl alespoň vysvětlit, jak sakra bez kompasu najdu sever? A to je ten přístav tak maličký? Vždyť budu hledat jehlu, teda krále v kupce sena! Enyo, Enyo, do čeho jsi se to připletla? A co bude dál?

Počkat! Vždyť já se to mohu jednoduše dozvědět! K čemu asi nosím v tašce horoskop? Jde se na to! Tasila jsem zmuchlaný časopis a otevřela ho na příslušné stránce. 14.4.4347, váhy: Dnes na vás spadne značně naštvaný slon. Ne, děláme si legraci, abychom nějak zaplnili řádky. Nebojte se, dnes je obloha jako malovaná, nad Elmerou bez mráčku, nad Abynnile krupobití, sloni dneska nepadají (tedy ehm, alespoň to nehlásili ve zprávách)! Chcete se dozvědět svou budoucnost? Ne, já asi vážně chci vědět názor toho horoskopu na počasí. Dobře. Zoufale se budete snažit najít město v kraji, o kterém jste ani nevěděli že existuje, ale nepodaří se vám najít dostatek mechu, aby jste určili, kde je sever. To na mně sedí...ale vážně se dají světové strany určit pomoc mechu? Neplete si to s lišejníkem? Nakonec to šalamounsky vyřešíte tak, že si sednete k nejbližší cestě a budete brečet, prostě brečet a nic nedělat. Bohužel vás ale někdo obviní z krádeže a zavede vás před spravedlnost k samotnému králi velké říše, který po chvíli usoudí, že jste prababička jeho babičky a co se bude dít pak? Neřeknu. Dnešní typ: Pozor na prolhané kočky. Tvá šťastná barva je fialová, odpudí blížící se déšť meteoritů.

To zní povzbudivě! Takže nakonec misi splním! Jen mi to dělá starosti...nejsem totiž zase tak hloupá a horoskopy mají v popisu práce být nejasné, takže když zmínili "krále velké říše", nemyslím si, že bych měla to štěstí a narazila zrovna na Christiana XII., víte vůbec, kolik je na téhle planetě velkých říší? Některé jsou přímo mamutí. A u které cesty že to mám brečet? A co mám ukrást? Otázky, otázky, otázky! Klid Enyo, podívej se na to logicky a spoléhej na to, že nějak to dopadnout musí...nic přece ještě nedopadlo "nijak"!

"Vy nejdete pryč?" zeptal se mně mladý zombík, který se mezitím pohodlně uvelebil na podlaze a tázavě se na mně zadíval.

"Už jdu. Ráda jsem tě poznala." odpověděla jsem rozpačitě a odkráčela ke dveřím.

Venkovní krajina působila jako z nějakého obrázku. Polní cestička, tráva a les v pozadí. Nic jiného jsem neviděla- žádné lidské osídlení, krom té pěšiny nic lidmi vytvořeného, dokonce ani v dálce domeček. Nic. Vítejte v pustině! Jen by mě zajímalo, jak se sem dostala ta obrovská hala...

Teď ten mech...mech bude v lese! Rychle do lesa! Pohybovala jsem se nejvyšší rychlostí, jakou jen můžu a to je vzhledem k mému nadpřirozenému talentu vážně celkem dost. Bohužel, možná jsem do hustého hvozdu vběhla až moc rychle a než mi fyzikální zákony dovolily zastavit, konec stromového porostu se ztratil někde v nedohlednu. Enyo, to se ti zase něco povedlo.

V té chvíli ně napadla jen jedno "inteligentní" řešení. Nadechla jsem se a začala z plna hrdla volat Christiana a střídavě pořvávat "Pomóc!", nejlépe obojí naráz. Po chvíli mi došlo, že můj ochránce může být kilometry daleko a jediný, kdo mně má šanci uslyšet, je náhodně kolemjdoucí medvěd. Nebo ještě hůře...co když se mezi stromy a keři plíží krvežíznivá Nicolleta? Co když jsem právě na sebe upozornila toulavou tlupu zombií? Další nemrtvé už dneska ne! Co když mně něco sežere?

Rozklepala jsem se strachy, ale pak jsem si vzpomněla, že pořád mám u sebe tu dýku...tasila jsem ji a pevně sevřela. Kupodivu mně to trochu uklidnilo. Enyo, dýchej zhluboka. Hluboko uvnitř jsi přece slavná válečnice, tak čeho bys se měla bát? Jo, ale zdůrazňuju slovo "hluboko". Navenek i uvnitř jsem totiž pořád ta samá středoškolská slípka, která nechce žádné bitvy, žádnou krev, žádné démony, žádné rozbroje, ale za to by se moc chtěla dožít svých sedmnáctin. A středoškolské slípky přece mají právo třást se strachy, když se ztratí v neznámém lese, nebo ne?

"Zabloudila jste, slečno? Položte ten ohavný, ostrý předmět, pořežete se!" ozval se za mnou neznámý hlas a já skoro nadskočila leknutím. Ještě s dýkou v ruce jsem se prudce otočila a vydechla úlevou, když jsem spatřila neškodně působící stařenku. V tu chvíli mi ani nebylo divné, jak věděla, že držím něco ostrého, když jsem byla otočená zády. Jednoduše to odhadla.

"Dobrý den!"

"Pro vás asi moc dobrý není, slečno! Jistě byste chtěla někam do bezpečí, nebo odložit tu dýku." opáčila. Co s tou dýkou má?

"Víte, já si teď nějak nejsem jistá, kde je bezpečno a kde ne, takže bych raději našla svého přítele, kterého tady hledám."

"Přítele? Mohla byste mi ho popsat? Jsem stará a v lese žiji celý věk. Mám o všem přehled! Možná jsem ho viděla..." nadhodila babička. Když jsem se na ni zadívala pořádně, něco mi na ní nesedělo. Bylo to zvláštní, tlumené bílé světlo, které zářilo tam, kde by měl mít člověk srdce?

"Tak dobře. Ale to bude složité. On totiž umí měnit podobu, takže jste ho mohla potkat jako krásnou, černou kočku, nebo jako mladého muže s bílou pletí, černými vlasy po ramena a černým oblečením. Má nezaměnitelně modré oči."

"A cestuje s zelenookou blondýnou?" ptala se. To asi myslí mně.

"Ano!"

"Odložte tu dýku!" napomenula mně znovu. Tentokrát už jsem ji poslechla.

"Řeknete mi prosím, kde je-"

"I kdybych věděla, kde teď Christian Sarahský s Enyarezethou Smithovou jsou, samozřejmě bych ti to neřekla!" přerušila mně úplně jiným tónem, než mluvila doposud. Tak zlostným, že mně až zamrazilo.

Vykolejeně jsem sledovala, jak natahuje ruku k mé dýce a ta se zvedá, míříc tak, aby rukojeť skončila až v její rozevřené dlani. Nyní, když měla zbraň, mířila jí samozřejmě na mně. Hele, to je moje dýka!

Tím to ale zdaleka nekončilo. Teď už jsem dobře věděla, co je na té stařence nepřirozeného. Konkrétně to, že se pár centimetrů před ní v pravidelných intervalech zaleskl malý blesk, šinoucí se ne z nebe, ale jen tak začínající u její hlavy a končící u podrážek dřevěných sandál. Poznala jsem, i když absolutně nevím jak, že je to projev chyby v maskovacím štítu. Jak to sakra vím?! Vždyť já o kouzlech znám asi tolik, jako myš zná o matematice!

To, že má maskovací štít ale znamená, že ta stařenka přede mnou je jen odlesk a postava za ní může vypadat úplně jinak a být někým jiným! Automaticky mně napadla Nicolleta.

Otřásla jsem se strachy a rozklepaně prohlásila: "Kdo jst...jste? Já vám n-nic ne-neprovedla, vážně ne!"

"Mně možná ne, ale co ten milion nevinných lidí? Co justiční omyl ohledně Christiana Sarahského? Co zneužívání pravomocí mírovládce?! Už ani tvé vnitřní světlo nevidím a nemáš uniformu, ale...to sis vážně myslela, že když si ostříháš vlasy, že tě nikdo nepozná?" syčela a jedním dramatickým máchnutím levou rukou do prava zrušila maskování.

Nejprve mně napadlo, že je v paktu s mou znovu nalezenou sestřičkou, protože měla na sobě stejné oblečení jako ona, sněhobílé šaty, akorát že uniforma téhle se lišila bílými punčochami a bílým pláštěm. Proč mají všechno bílé? Její do tisíce copánků zapletené vlasy se mahagonově leskly a tmavě modré oči mně probodávaly pomstychtivým pohledem.

"Nemluvíš? No dobře. Jsem Sevennah Awan-Yangová, Vládkyně míru z kontinentu Abynnilie, učednice a dcera Kebijaksanaana Awan-Yanga, hlavního Vládce míru kontinentu Abynnilie...musím to přeříkávat celé? Jednoduše jsem ta, co způsobila tvůj pád a co tě vrátí do pekla. Těší mně." uklonila se.

"Nevím, o čem to mluvíte..."

"Přece o tvém konci, Starová!" poučila mně Sevennah. Já se zmohla jen na inteligentní:

"Ale já jsem Enya, ne Nicolleta!"

"Cože?" povytáhla obočí zmateně. "A jsi si tím jistá? Důkazy tomu naznačují, to jo, ale taky to znamená, že už deset minut stopuju špatnou sestru a dokonce se raduji, že mi konečně jednou vyšel ten trik s nevinně vyhlížející babičkou a..." svěsila zklamaně ramena.

"Ale...ale ten trik s maskovacím štítem se ti vážně povedl!" utěšovala jsem ji váhavě.

"Vážně? To je můj nejhorší kousek. Mám mnohem raději rozkvétání stromů, paprsky magie a tak podobně, holografické podoby mi prostě nejdou."

"Ale ne, tohle vážně nebylo vůbec špatné! Prozradily tě až trhliny." odporovala jsem jí, snažíc se působit dojmem, že o tom něco vím. "Pomůžeš mi dostat se do nejbližšího přístavu, prosím? Hledám Christiana XII. a nemám moc času..."

Okamžitě se na mně upřeně podívala. "Samozřejmě! Je mi navíc moc velkou ctí pracovat s takovou legendou, jako jsi ty!"

"Jakou legendou? Čím jsem se tak proslavila?" ptala jsem se zaskočeně. Proč se ke mně všichni chovají, jako bych vládla času a prostoru?

"Proslavila jsi se už v minulém životě! Strašně slavná královna, bravurní válečnice! Copak tobě to nikdo neřekl...ani Christian?" najednou vypadala ještě překvapeněji, než já.

"Co mi měl Christian říct?"

"Asi hodně věcí."

"Jakých věcí?"

"Všelijakých! Proč po tobě jdou nejhorší zločinci světa, proč se ti mírovládci klaní, proč tě Nikki oslovuje ,sestro´ a proč tě chrání zrovna on! Měl ti říct, co byla Elenis zač a proč jsi tudíž středobodem toho všeho!" pronesla dramaticky. Skoro jsem cítila, jak mi nad hlavou poskakují otazníky.

"A jak do toho Elenis zapadá?"

Sevenně div nevypadly oči z důlků. Proč všechny vždycky tolik překvapí, když se dozví, že já nic nevím?

"Takže on ti neřekl ani TOHLE?" zavrtěla hlavou nevěřícně.

"Jaké ,tohle´?" svraštila jsem čelo přemýšlivě. Vládkyně míru otráveně zafuněla.

"Od něj se to nedozvíš. A víc co, ode mě taky ne." odmlčela se. "Ovšem, můžeš si to zjistit sama!"

"A jak?"

"Kimona, zakladatelka mírovlády, dávno, předávno naučila svou učednici Hannah vytvářet časoprostorové bubliny a přesouvat je...a Hannah předala tyhle znalosti mému otci, kdysi byli přátelé. Samozřejmě, on to naučil mně, ačkoli to je strašně nebezpečné a tudíž zakázané." prohlásila, očividně hrdá na to, že praktikuje něco, co není povoleno.

"Proč si myslíš, že by mi nějaké bubliny měly pomoct?"

Znechucená mou tupostí si poklepala na čelo. "Jsi troll, nebo co? Já ti právě popisuju, že umím cestovat časem!" COŽE? Cestovat čím-že-to? To jde?

"A není to nepřirozené?" vyhrkla jsem.

"No právě. Uhodilas hřebíček na hlavičku. Navíc, nikdo nesmí, opakují NESMÍ měnit budoucnost! Nikdo! Když jsi vysoko postavený Vládce míru a třeba...zmeškáš koncert své oblíbené kapely, tak se můžeš vrátit, schovat se někam za keř, shlédnout vystoupení a pokud tě nikdo neuvidí a nezanecháš po sobě žádné stopy, tak je všechno v pořádku...ale pokud to zkazíš, tak můžeš i zničit vesmír!" vysvětlila mi hystericky.

"Jak to funguje?"

"Já vytvořím trhlinu v časoprostoru přesně tak velkou, o kolik let tě budu chtít vrátit zpátky a ty se ocitneš na místě, které ti vyberu, v čase, který nastavím a budeš za takovým...jak to říct...štítem. Pokud se něčeho rukou dotkneš, okamžitě tě to vrátí zpátky do domovského času, ano? Je to pojistka proti individuím, která by měla v úmyslu podpálit školu dříve, než dostali dnešní pětku z matiky. Tak si dávej bacha, nebudu pro tebe riskovat kariéru dvakrát!"

"Takže až se budu chtít vrátit zpátky, stačí se něčeho chytit?"

"Raději bych být tebou využila plné možnosti. Za třicet minut tě to přemístí domů automaticky, to je další pojistka." přislíbila čarodějka.

Mám...mám riskovat zničení světa, jen abych získala nějaké informace? S chladnou hlavou zní odpověď samozřejmě "Ani náhodou!", ale když se nad tím zamyslím teď... Zaprvé, z Sevennina popisu to zní skoro bezpečně, co by se mi mohlo stát, když jakmile se mně něco dotkne, přemístím se pryč? Zadruhé, Christian. Ten lhář! Porušil asi deset přísah a já toužím vědět proč. Omyl, já to přímo vědět musím! Zatřetí, no nebude krásné, chodit s hlavou plnou odpovědí, ne otázek? Začtvrté, Enyo, ty zbabělče, někdy prostě riskovat musíš! Svět nesvět, jdu do toho.

Cesty jiným Osudem III.

16. ledna 2014 v 21:34 | Kate Černobílá |  Cesty jiným Osudem
Třetí díl společné povídky mně a Karin (reveriedreams.blog.cz). Zpěvné části- česky psaná příšernost je naše parodie na popovou hudbu a anglicky psaný text je z písně The best is yet to come, opět od Scorpions. Osobně mám tuhle povídku strašně ráda, moc mně baví ji psát- povětšinou se s Karin více smějeme a hádáme, než píšeme. Mou nejoblíbenější postavou je mimochodem Amadras. Doufám, že se se vám bude líbit i tahle část!

"Podívejte! Támhle je ale nádherné místo! Podíváme se tam?" vykřikla elfka nadšeně, když si všimla rozlehlé sněžné pláně pod sebou, která nápadně připomínala její domovský ostrov.

"Pravda. Záchrana světa počká. Co můžeš udělat dnes..." souhlasil Christian.

"...klidně odlož na zítra." dořekl za něj jeho bratr.

"Doufám, že tam nelétají žádné dopravní prostředky, na které byste mě donutili nastoupit..." zamumlala si Victoria pro sebe.

Ovšem, mýlila se jen z poloviny. Rozhodně ji totiž nikdo nenutil na něco nasedat...takže přátelé na mýtině obdivovali sehraný roj obřích robotických vos, tužek i polštářů, jen z dálky.

"Já nejspíš sním. Každopádně, polštáře na spaní zde jsou," prohlásilo tasharium a pokusilo se vyhnout zlomyslné psací potřebě. Minula ho jen o vlásek.

"Velice zajímavé. Působí to, jako bychom narazili na letiště křížené s mraveništěm." zhodnotil to král.

"Tužky nežijí v mraveništi, můj geniální bratře."

"To byl záměr!" převrátil oči mladší Saražan.

"A kromě toho," pokračoval ve snaze shodit mladého krále Will. "Nemělo by se to jmenovat spíše vosiště, když zde létají obří vosy? Popřípadě tužkovistě a polštářoviště..."

"Slovíčkař si, jak je ti jen libo. Létá to, takže je to letiště."

"Ty ale pitomě argumentuješ, králi," odsekl Will. "Když něco vyhodíš do vzduchu, také to létá, ale místo kolem toho se ještě letištěm nenazývá."

"Že argumentuji pitomě? Jsem politik, za to mi platí. Ovšem, nepostřehl jsi můj pravý záměr- nedopustit, abys vyhrál slovní přestřelku, takže si za tou pitomostí stojím."

"A ještě se přizná. Neuvěřitelné. Často mluví tak moc, že se sám podřekne?" ušklíbl se Will, přestože králův záměr pochopil.

"Kdybych dostával za každý jeho proslov zlaťák, myslím, že bych si mohl postavit vlastní hrad." povzdechl si Lee mrzutě.
Trojice by se nesmyslně hádala i nadále, kdyby je ovšem nepřerušilo nemelodické skřípání a hučení. Celá devítičlenná skupinka, včetně Zuzany, udiveně vzhlédlo vysoko k obloze, kde spatřily matnou skvrnu čehosi, co se rychle přibližovalo k zemi a padalo přímo na ně.

Jakmile neurčitá, kulatá věc klesla dostatečně blízko, aby se dala bezpečně identifikovat jako vesmírná bárka z předaleké planety Proximy, dopravní prostředky se zběsile rozprchly a odletěly do západu slunce. Nápis na levoboku, přídi, zádi i trupu lodi hlásil "Bankovka", což měl být oficiální název pro dotyčné plavidlo, ale domácí mu nikdy neřekli jinak, než "zatracenej křáp". Obchodní korveta sice působila poněkud nekompletně- zdálo se, že vlivem opotřebováním materiálu přišla dokonce i o můstek, ale jinak z ní čišela všechna pompéznost proximijské technologie a bohatství- dokonce se ji namáhali pozlatit.

"Pryč! Vždyť padá přímo na nás, ať to je, co chce!" panikařila princezna a další drahocenné vteřiny trávila poskakováním na místě a přemýšlením, kam by měla utéct. Elfka byla naštěstí pohotovější a jí i sebe dostala na relativně bezpečné místo, následovaná i zbytkem svých suanských přátel. Přítomní obyvatelé Sarahského hradu jen vzhlédli k obloze a jelikož už dlouho vedli s Proximou válku, rozhodli se nenechat se Proximijským pro radost zamáčknout a odkráčeli pryč.

Loď s obrovským hlukem dopadla na zledovatělou zem a dokonce se nějakým zázrakem podařilo nerozdrtit ani Zuzanu. Z pokřivené paluby se překvapivě nevyřítila masa lidí, ale pouze dvě bytosti, z nichž jedna zachovávala kamennou tvář, obohacenou mírným překvapením. Zato ostatní suané na něj pohlíželi zcela zděšeně a nechápavě.

"Samozřejmě. Přejeme vám krásný a příjemný let z proximijskou společností, od které jsem i zapomněl název! Letím si tak vesmírem, po boku s tímto idiotem," dotčeně ukázal na druhého cestujícího. "A pak vyjde najevo, že tento křáp patří akorát tak na smetiště a my si vesele padáme vesmírem, zatímco náš pilot zdrhnul v záchranném modulu! A ještě k tomu dostanu halucinace, protože zde vidím své přátelé. Kde to vůbec jsme?"

Ale ani Saražané nezůstávali v překvapeném zírání pozadu. Jako první se oklepal Christian.

"Zdravím. Pokud je mi známo, my halucinace nejsme- to vy jste právě spadli z kosmu, takže je pravděpodobnější, že imaginární jste zde jen vy. Ovšem, nemyslím to zle." odpověděl a přesunul pohled na druhého právě přiletivšího trosečníka. "Takže je to zpečetěno. Elenis, vidíš to, co vidím já? Totiž, v mých očích tady postává blonďatý tupec v troskách proximijanského vraku a pitomě se usmívá!"

"Pochopitelně! My spadneme, kdybychom neměli bojový výcvik-tedy, já neměl bojový výcvik, jak to přežil on, je mi celkem záhadou, tak jsme mrtví, přemýšlíme, mluvíme, máme duši a přesto jsme iluzemi my, že ano?" dal se slyšet jeho spolucestující.

"Promiň, Amadrasi, ale je zcela zjevné, že my nejsme ti, kterým se nějak podaří přežít pád vesmírné lodi, ještě k tomu bez pilota a teď zde stojí a litují se," odpověděl mu Will chladně.

"Já jsem měl štěstí- i přesto, že jsem omylem zmáčkl tlačítko ,oddělit můstek´ a ,částečná autodestrukce´, žiju!"

"To jsi byl ty?" zasyčel Amadras výhružně a tasil na Elenisina přibuzného meč a divoce jím zašermoval, přestože neměl v úmyslu nic jiného než děsit.

"Jo, jo, není to legrační?" zasmál se Theodor, takže přehlušil zavrčení své sestry, která se v mžiku objevila za ním, dýku připravenou k jeho obraně.

"Klid, klid, všichni se uklidněme! Amadrasi, ty schovej ten meč a přestaňme se navzájem strašit k smrti!" zvolala Lilly a kupodivu jí jmenovaný muž, sice stále ze syčením a nesouhlasným mumláním, ale poslechl.

Královna taktéž odložila dýku, ale probodla jak naštvaného válečníka, tak svého bratra, vražedným pohledem. Nadechla se a zahájila uvítací kázání:

"Myslíš ty někdy vůbec?! Zaprvé, já ti říkala, že nemáš cestovat raketami s prošlou technickou kontrolou! Zadruhé, dokonce jsem tě varovala, ať neopouštíš planetu, když jsme s Christianem na dovolené a nemůžeme tě pořád zachraňovat! Zatřetí, působíš jako blbeček."

Amadras k nelytijce, která právě dělala kázání Theodoru Smithovi, opatrně přistoupil, protože nezapomněl na její obratné zacházení s dýkou. "Takže...on je tvůj příbuzný? Kdo jste a co zde vůbec děláte?" Musel se hodně přemáhat, aby svého nenáviděného spolucestujícího nějak neurážel a také ani on sám nevěděl, proč si na oslovování vybral zrovna Elenis (zvláštně když Deborah byla v plné pohotovosti a jako jediná nebyla na nikoho uražená ani se nikomu neposmívala).

"Ano, bratr. Theodor a já jsme dvojčata...bohužel. Já jsem Elenis Madilim Amelia I. z Elsie Sarahská Star, královna Sarahskoelsijské říše a jsme zde na dovolené."

"To jsem si myslel také. Doufám, že vaše dovolená pádem vesmírné lodi neskončí," pronesl a uvědomil si, že by to mohlo vyznít příliš sentimentálně. "Stejně nevím, proč tu s vámi postávám. Kromě toho," otočil se na suany. "Máte mi co vysvětlovat."

"Ale Amadrasi, dovolená teprve začíná! Počkej, až ti řeknu, co se stalo nám!" opravila ho elfka s nadšením v hlase.

Mezitím, jelikož se cítil příliš mimo centrum pozornosti, přešel sarahský král blíže ke komunikujícím skupinkám a rozhodl se chvíli otravovat.

"Já se jmenuji Christian Liam VII. Sarahský a spolu s Elenis vládnu mocnému impériu Sarahy-"

"Impérium? Nebyli jsme před chvílí obyčejná ,říše´?" podivila se jeho družka.

"Na tom nesejde. Vy jste odkud? Zajímalo by mně, kde berou naši proximijští přátelé stále nové a nové blbečky pro své předváděcí lety. Ovšem, nechci vás urážet...svým způsobem..."

"Majestátní králi čehosi, vy jste asi hodně otravný tvor, viďte? Vaše slova mě urážejí. Pocházím z rozkvétajícího se a úžasného ostrova, který nese název Suan May Island. K letu tou jejich hloupou rozbitou lodí mě donutili. V podstatě losem. Připlachtili si to a vybrali prvního nešťastníka, který se jim mihl do cesty. Mohl jsem je zabít, ale..." zamyslel se. Pravda byla taková, že to neudělal kvůli své družce, ale to jim přece nemohl prozradit. "zkrátka by to nebylo správné."

Kdyby Christian tvrdil, že to na něj neudělalo dojem, lhal by. Ovšem, usoudil, že ustoupit, natož se dokonce omluvit by ho postavilo do špatného světla a navíc, ten "majestátní král čehosi" si zaslouží odplatu. Jen vymyslet urážku odpovídající úrovně...naštěstí nemusel přemýšlet dlouho.

"Ach tak. Otravný...ano, ano, to jsem. Nemusíte mi však tolik lichotit. Nepředhazuji vám, že jste do toho křápu nastoupil-" odmlčel se. Ano, ano, to použije proti Theodorovi. "- ani že jste s ním spadl. Ostatně, nejste žádný pilot." pozvedl obočí, aby to vyznělo urážlivěji- jako výčitka.

"Tím pádem se moc omlouvám, že jsem seděl ve vesmírné lodi poprvé za život a také za to, že jsem neodradil vašeho příbuzného od toho, aby si hrál s tlačítky, přestože jsem o tom houby věděl. Když jsme u toho, moc se těším, až mě naučíte kosmické kocábky řídit." Amadras tajně zadoufal, že to jeho protivník nezvládne. Oproti tomu Saražan doufal, že mu projde kapka improvizace, nebo že mu nějaký podplacený Proximian nenápadně poskytne rychlokurs.

"Příbuzného? Je mi líto, ale ten skrytý génius do mé rodiny nepatří, tedy alespoň to o něm neprohlašuji- byl bych za blbce." rozhodl se přesměrovat urážku na Thea, ale ten chytal sněhové vločky, takže jim nevěnoval pozornost. "Nuže, ovšem pravdou je, že jakožto pracovně vytížená, diplomaticky činná a povinnostmi oplývající osoba nemám na vás a vaši loď- pokud nějakou máte, zrovna místo v diáři. Omlouvám se. Snad v nějakém jiném století."

"Vy jste asi takový diplomat, jako váš blízký Theodor," odfrkl si Amadras. "Ale souhlasím s vámi. V pitomosti na něj nikdo nemá. Chcete vědět, jak jsme díky němu málem vrazili do Proximy Centauri, přestože jsme od ní byli spousty, stovky světelných let daleko?"

"Počkat, avšak já o sobě tvrdím, že jsem pouze diplomaticky činný, nikoli diplomat...na to platíme Deborah. Pro mně je diplomacie příliš nudná. Samé zdvořilostní lži a patolízalství." poznámku o "blízkém Theodorovi" raději ignoroval. Místo toho souhlasně přikývl. Konečně téma, na kterém se shodli. "Ano, to máte pravdu. Klidně to řekněte, ačkoli si to umím živě přehrát před očima. Já mám zase v záloze příběh o tom, jak napřed probudil tisíciletí spícího kamenného trolla- pak ho vyprovokoval a nakonec neporazil."

Amadras se zlomyslně usmál. "Neměl jsem tušení, že je vůbec lze probudit, ale neměl bych se divit. Ten idiot totiž poprosil našeho úžasného, zodpovědného pilota, aby mu na chvíli svěřil řízení. To neměl dělat. Za těch pár vteřin se vašemu příbuznému podařilo vletět do teleportu a přemístit se ke zmiňované hvězdě. Vyhnuli jsme se jí opravdu o vlásek. Prý jsme se nacházeli jen několik mil nad atmosférou! Já nevím, byla tam mlha a temnota...A jak se mu, u angorek, podařilo toho trolla vyprovokovat? Vždyť to je nemožné!"

"Bylo to takhle...přišli jsme na Křišťálovou mýtinu, to je krásné místo u nás na Saraže, a až do toho dne tam bylo bezpečno. Tak znaveni dlouhou cestou odpočíváme, já, pár mých přátel, několik nepřátel a Theodor, když v tom se tomu pitomečkovi zachce pohazovat si s kameny jako s míčem. Házel je o ,skalní stěnu´ a divil se, že se neodrážejí zpátky k němu. Ten troll spal již moc dlouho, kamenná vrstva slábla, ale bylo by to v pořádku, kdyby do něj někdo nešťouchal těmi kamínky. A tak se příšera probudila, idiot jen zaječel a běžel se schovat-"

"-a ten obr ho nechytil?" poznamenal k tomu Amadras, pobavený a zároveň ohromený Christianovým vyprávěním. On sám měl jen málo co do činění s obyčejnými trolly...

"Nikoli, nechytil, přeci jen, trollové jsou pomalí a tenhle byl ještě k tomu rozespalý. Ovšem, byl by nás asi všechny sežral, kdybych nepřilákal pozornost na sebe a nepokusil se toho tvora zlikvidovat. Měl jsem v plánu vylézt na něj a probodnout mu hlavu, než si ta příšera vůbec uvědomí, že existuji. Ale Theodor mi to zákonitě musel zkazit. Chtěl být statečný, tak mně napodoboval, ovšem, netušil, že když bodne obra dýkou do ruky, akorát ho tím naštve. A tak to monstrum rozzuřil, až nás oba shodilo a-"

"Hodláš zmínit i tu část, kdy s tebou ten troll praštil o skalní zeď a vytřel tebou podlahu?" skočil mu do řeči Lee.

"Děkuji, bratříčku, dokonale jsi mi zkazil pointu příběhu. Nehodlám. Mělo z toho vzejít ponaučení, že za všechno může Theodor Smith." odbyl ho Saražan.

"To je samozřejmé. Vážně mi máte co říct a já vám. Pro začátek-vysvětlí mi konečně někdo, kde to vůbec jsme a proč zde jsou ty vosy?" Amadras byl v pokušení dodat, že z nich má fóbii, což byla pravda, jenomže by se tím pochopitelně shodil.

"Máme tu čest vás uvítat na ledové planetě Malamig, turistickém a teroristickém letovisku, cíli naší dovolené a pádu vaší lodě." pronesl král vznešeně.

"Jak může být něco teroristického zároveň turistické?" ušklíbl se druhý muž. "Mám pocit, že ty mi toho moc neprozradíš, ze zlomyslnosti, nemám pravdu?"

"Ale ne, já hrozně rád prozrazuji okolnosti, státní tajemství a...teroristické útoky..."

Suan převrátil oči. "Dobře, Vaše Výsosti, jaký hrozný terorismus se stal na tomto malebném místě?"

"Membunuh, meziplanetární hudebně-teroristická skupina zaútočila na Malamig zdrcující silou. Zamořila veřejná prostranství svými vražednickými, popovými nahrávkami, zhoubně se linoucími ze všech reproduktorů! Jejich zvuky způsobují pomalou smrt."

"Nepřeháněj. Jdi ty, tak hrozné to přece být nemůže. Teď vážně-co jsi měl na mysli tou teroristickou skupinou?" odpověděl Amadras trochu otráveně, v domnění, že král Sarahy blufuje.

Než stačil kdokoli podat svědectví, přiletěl důkaz. Obrovská, černá krychle, reproduktor, levitovala mírně před nimi a o pár sekund později už se všech jedenáct bytostí snažilo uchránit před zhoubnou "písní".

"U angorek! Co je to za zvuk!? Neříkej...ne. Toto není hudba. Nemohli by ji přece dovolit vydat, ne snad?" zaúpěl suan, který ji slyšel poprvé a přikrčil se k zemi, jako by mu to nějak mělo pomoct.

"Seznamte se s půvabnou skladatelskou tvorbou Membunuh." zavrčel Lee sarkasticky. Ovšem, to neměl dělat. Přehrávač se k němu otočil, zlobně nakloněn a vysílajíc negativní rádiové vibrace. Troufalý Saražan se ovšem nehodlal omluvit, a tak se krabice plnou parou rozlétla proti němu. Dobře vycvičený válečník se však stihl skrčit včas. Reproduktor letěl vzad, až to vypadalo, že narazí do nejbližšího stromu, ovšem nestalo se tak. Místo toho vychytrale zabrzdil, vyčkal, až bojovník přestane dávat pozor a vší silou ho srazil jedním promyšleným úderem k zemi.

"Lee!" vykřikla Deborah vyděšeně a rozběhla se k němu.

"A tak jsme se opět naučili něčemu novému! Závěr dnešní lekce- nikdy nepodceňte létající krabici." okomentoval to Christian, s poněkud bolestným výrazem.

"Přeji ti, bratříčku, ať na tebe spadne vosa."

"U angorek, Lee! Jste v pořádku? Nestalo se vám nic? A proč se sakra ten reproduktor o vás nerozbil a nepřestává vyhrávat?" reagovala princezna a kdyby nebyl princ Sarahy takový mrzout, snad by se ho pokusila i utěšit.

"A nebylo poučením pro dnešní den, že je Theodor vosa, ehm, tedy pitomec?" záměrně se přeřekl Amadras, aby to znělo jako ještě větší urážka a hned dvojitá jízlivost.

"Já přece nejsem vosa! Neumím létat. A proč mi nadáváte? Kromě toho, že jsem vám pokazil loď..."

"Samozřejmě, právě proto..." snažil se mu Amadras odpovědět na obě podle jeho názoru pitomosti a u toho se snažil dát patřičně najevo, jak Elenisina bratra nenávidí.

"Jste protivný a naštvete se pro málo! Byla to jen loď...a nic se mi přece nestalo!"

Mezitím, nehledě na hádku, dokončil reproduktor přehrávání přátelům známého textu a vesele vyhrával následující část:

Hej, ty v tom cool oblečení,

ní, ní, ní, ní

máš boty značky Nike!

Ajk, ajk, ajk, ajk

Super klub je v obležení!

Ní, ní, ní, ní

Tahle párty je fake!

ejk, ejk, ejk, ejk

Yeah, fake!

"Pomíjíme fakt, že se jim to moc nerýmuje?" okomentoval to jako první Will.

"To snad nemyslí vážně?! A těm vosám to nevadí?" doplnil ho Amadras.

"Ony to očividně milují..." poznamenala Victoria při pohledu na dopravní prostředky poklidně kroužící kolem přehrávače, jako by snad vážně tančily...

Christian tasil tužku a kus papíru a něco zuřivě zapisoval.

"Co to píšeš?" zeptala se ho Elenis.

"Dokumentuji revoluční metodu mučení, uznej, palečnice, skřipce a šeřík jsou okoukané."

"Ale to je kruté! Zažalují nás za porušování práv vězňů!"

"A kdy jsme vlastně naposledy kohokoli mučili?"

"É...nikdy..." přiznala královna.

Mixážní pulty opět nahradilo rozhodně nekočičí mňoukání.

Jedu kolem limuzínou,

nou, nou, nou, nou

s cigaretami a zmrzlinou,

nou, nou, nou, nou,

jedu, kotě, za tebou,

bou, bou, bou, bou,

s bodyguardy před sebou!

Bou, bou, bou, bou.

Yeah, před sebou!

"Jen zbabělci potřebují strážce do kočáru." odfrkl si Christian.

"Nevím o tom, že by zmrzlina byla zrovna pokrm pro ,dospělé´", přidal se ke tradičnímu kritizování i Will.

"Já zase nechápu, kde by takový idiot jako zpěvák té...skupiny vzal na limuzínu," přidal se Amadras, který byl konečně chopen promluvit, přestože opravdu prosil vesmír, aby na všechny poslal další proximijskou vesmírnou bárku a zničil ten reproduktor, klidně by pro to byl schopen obětovat i svůj život. Napadla ho spásná myšlenka. Vytasil meč a divoce proti přehrávači zašermoval.

"Kdo se ke mně přidá? Jestli nepřestane vyhrávat, probodnu ho!" vyhrožoval.

"Opatrně, také bys mohl dopadnout jako Lee," varovala ho Lilly. Reproduktor byl však příliš zaneprázdněn přehráváním nevkusů, než aby její upozornění vyplnil.

"Nabízíme svou podporu ve věci bodání do té krabice." uklonil se mladší ze Saražanů a tasil i svůj meč, následován bratrem. Nyní to už byly tři zbraně v držení tří výborných šermířů, co ohrožovalo nevinný reproduktor.

"Počkejte na mně! Já se přidám!"

"Dobře. Máš zbraň?" tázal se Lee povýšeně. Theodor si zkoumavě prohlédl celou krajinu, až spatřil jedno "volné" ostří, nikým nepoužívané, za opaskem nebohé Deborah, která se k útoku nehodlala připojit.

"Deborah, můžu si půjčit tvou zbraň, prosím?" vrhl po ní štěněčí pohled. Usmála se a meč mu podala.

"Ta-dááá!" odpověděl princi konečně a přešel k obklíčené krabici, které to ovšem nijak nezabránilo vyhrávat šestou sloku paskvilu:

Konečně vládneme mejdanu,

nu, nu, nu, nu,

můžem si dělat, co chceme!

Me, me, me, me!

Ještě tu chvíli zůstanu,

nu, nu, nu, nu

to se opijeme!

Me, me, me, me!

Yeah, opijeme!

"Tohle...se...již...nedá...vydržet..." ztišil hlas sarahský král. "Musíme...zaútočit,...buďto...ten...reproduktor...nebo...my! Všichni, kdo napočítají do tří, nechť počítají a na ,tři´ do útoku!" zašeptal.

"A co budeme počítat?" naklonil hlavu nechápavě na stranu Theo.

Ostatní jen převrátili oči. "Prostě opakuj po nás a až zaútočíme, tak prostě zaútočíme, rozumíš? Raz..." odpověděl mu Amadras.

"Dva..." nadechl se Christian.

"Dva. Áááá! Krabice! Vpřéééd!" zopakoval blonďák poslušně, vykřikl a vrhl se v před, odhazujíc meč a narážejíc čelně do reproduktoru. To přehrávač upozornilo, že se něco chystá a vznesl se nad hlavy všech zúčastněných, ovšem tak, aby bylo stále dobře slyšet muziku.

Také přitom nezapomněl "náhodou" srazit k zemi jednoho z bojovníků, který to vůbec nečekal a proto to zlomyslné krabici i vyšlo. "Ty zatracený pitomče! Nevím, jestli bylo horší, když jsi málem naboural s tou lodí, probudit kamenného trolla, nebo toto! Víš, možná ti to nedochází, ale ta krabice je těžká, a tudíž to bolí!" rozkřikl se na svého nenáviděného nepřítele a z očí mu šlehaly blesky. "A ty, ty zatracená krabice, si to odskáčeš! Však my tě dostaneme!"

Theodor zíral, nevěděl, co udělal špatně. Ovšem, něco zkonit musel, protože si to k němu rázovala Elenis s výrazem nasupeného slona.

"Prosím, nechte ho, stejně by jste tu bednu nedostali." zklidňovala zbylé tři válečníky. Poté se otočila k bratrovi, rozmáchla se a uštědřila mu pořádný výchovný pohlavek. "Ty troubo, mysli logicky! Neměl bys každému plašit krabice, já tady nebudu navždy, abych tě ochránila, až budou chtít nabodnout tvou hlavu na kůl a zatančit si kolem ní tanec vzteku! Mám tě moc ráda, ale jsi idiot. Mimochodem, proč nezpíváme?"

"Cože? Snad se ti ta teroristická zhudebnělá hloupost nezačíná líbit?" reagoval Amadras, kterému se konečně povedlo vstát.

"Ale ne! Ne tohle, jinou, vkusnou písničku! Co ještě, kromě Humanity, všichni známe? Totiž, myslím, že je zaženeme zpěvem, minule se to povedlo."

"Cože? A to říkáš teď? Váš národ je pravděpodobně hodně zlomyslný. Kromě toho, najděte mi nějakou meziplanetární zpívatelnou píseň," odpověděl jí suan, malinko uraženě.

"Nemusí být zrovna meziplanetární. Máme příbuzné na planetě Zemi, se kterými jsme občas poslouchali hudbu..."

"Across the desert plains, where nothing dares to grow..." začala cosi notovat Lilly a ostatní, poznající další svou oblíbenou píseň se k ní postupně přidávali, kromě Leea bez ohledu na to, jestli umějí zpívat, či ne.

"...I taught how to sing, you taught me everything I know..."

"...And thought the night is young,and we don´t know if we´ll live to see the sun..." pokračovala již úplně celá skupinka, do jediného člena s pitomečkovsky širokými úsměvy.

"...the best is yet to come!" dokončili první sloku a reproduktor udiveně zmlkl. Skupina to již nevydržela a většina se rozesmála nahlas.

"Dokázali jsme to! Opět!" vykřikla elfka nadšeně a ostatní s ní radostně souhlasili. A tak zachránili další část planety...


Cesty jiným Osudem II.

16. ledna 2014 v 20:53 | Kate Černobílá |  Cesty jiným Osudem
Tak. Rozhodla jsem se zveřejnit druhý díl téhle společné, vícedílné povídky. Podrobnosti v předmluvě k prvnímu dílu. Jen bych chtěla upozornit...jistě tušíte, že to jakožto povídku psanou pro naše osobní pobavení nemáte brát moc vážně, ovšem i přes to já osobně jsem na to velice pyšná. Pokud si to přečtete, zjistíte, že postavy a zlověstný reproduktor zpívají. Mučící nástoj jsme složily my, jako parodii na pop a anglický text, který si prozpěvují Saražané a suané pochází z písně Humanity od Scorpions- nádherná písnička! Doufám, že se vám bude tenhle díl líbit!
Vlak znovu zběsile zatroubil. Suané se po sobě tázavě podívali a jeden po druhém přikývli. Začali se sunout k východu a vydali se na rozlehlou ledovou planinu obklopenou majestátními skálami. Elfka ještě pohlédla na Saražany.

"Nám se zde líbí. Vystupujete také, nebo se rozloučíme?" zvolala a snažila se překřičet vrzání a další troubení.

"Jdeme s vámi! Jsme přece přátelé, ne? Prozkoumejme tuhle planetu společně!" sršela optimismem Deborah, jakmile jí ovšem někdo přeložil, co Lilly vůbec říkala.

"V tom případě rychle vystupujte, nebo nám ujedete!" křičelo tasharium, které jazyk mladé Japonky znalo.

V tom okamžiku princezna hlasitě zapištěla a klonila se k zemi, aby jí obří robotická vosa, která křižovala oblohu, nesrazila a s obavami očekávala další útok. Suané se na sebe zaujatě podívali.

"To má být dopravní prostředek, nebo reklamní předmět?" prohodil Will a ušklíbl se.

"Reklama na lidskou komerci, nebo prvek upozorňující na přemnožení bodavého hmyzu?" doplnil Christian (už opět proměněný do lidské podoby), když sarahská delegace elegantně opouštěla vlak.

Dopravní prostředek opustil své stanoviště a svištěl do dalších částí Malamigu.

"Nebo předmět upozorňující na lidskou pitomost..." polemizoval Will nadále.

Netrpělivé zamňoukání ale zatrhlo všechny další dohady.

"Nemějte strach, naštěstí tady máte mně, abych vám to přeložil." užíval si pocit, jak jsou bez něj ostatní v háji, sarahský král.

"Hm, tak že bys začal překládat? Totiž, řeči o tom, jak to umíš přeložit nám to nevysvětlí." zavrčel na něj jeho bratr.

"Trpělivost, příteli!" protahoval to Saražan pobaveně. "Zuzana prohlásila: ,Ta létající blbost je autobus.´. To je vše, co jsem slyšel."

"A co je to sakra ten autobus?!"

"Pojízdná plechovka. Tím pádem dopravní prostředek." pronesl nejmladší ze své skupinky, uklonil se a očekával potlesk.

"Snad se tím nehodláme projet, že ne? Vždyť mě to právě málem zabilo!" dramatizovala Victoria a výrazně zbledla. "A navíc....ehm...pravděpodobně tato jízda nebude zadarmo. Co když budou chtít něco, co nemáme?" vymýšlela bleskurychle výmluvu.

"Já do toho klidně nastoupím. I když ta věc nevypadá moc spolehlivě," prohlásilo tasharium.

"Přesně tak. Není to spolehlivé. Takže pojedeme něčím jiným. Přátelé, toto je Malamig! Můžeme si vybrat cokoliv!" odporovala Lilly.

"Ale může to být dobrodružství!" řekla Selena a zajistila tak nerozhodné skóre. Museli se rozmyslet Saražané.

"Souhlasím se slečnou Selenou, dobrodružství musí být. Jsme na dovolené!" přesvědčovala ostatní Elenis, trochu vrtkavým tónem. Moc se jí to nezdálo, ale dovolená je dovolená.

"Co může být dobrodružnějšího, než spadnout z obří vosy?" odporoval jí její druh sarkasticky. "Tím chci říci, že jsem pro. Poletíme smrti vstříc!"

"To snad nemyslíte vážně! Chtěli jsme si užít a místo toho budeme duchy!? Ne, pěkně děkuji. Snad budou Lee a Deborah rozumnější!" nechala se slyšet aristokratka z oddílu Nirak.

"Já půjdu s Christianem a Elenis. Bude to zábava! Omlouvám se..." zradila ji nechtíc vážená diplomatka.

"A tím je to snad vyřízeno, ne?" nevyjadřoval se k tomu raději poslední z přítomných obyvatel Sarahského hradu.

"To snad není možné. Přátelím se se skupinou sebevrahů," zamumlala elfka a nasedla na již netrpělivý dopravní prostředek a snažila se sama sebe přesvědčit, že to bude v pořádku. Létá na Laisah Semuech a nyní se bojí? Její přátelé jí ochotně následovali, dokonce i princezna se nechala nakonec unést všudypřítomným nadšením.

Obrovitý robot se pomalu začínal zvedat, míříc k modré obloze. Samozřejmě, jen přibližně, protože se stoupání zastavilo na necelých dvou metrech, což bylo pro výškomilné Saražany trochu zklamání. Když už spadnout, tak alespoň pořádně.

Vítr z křídel monumentálního stvoření i ten vytvořen rychlým letem cuchal cestujícím vlasy a srst a zanedlouho si let začali užívat všichni, když už věděli, že se nezabijí. Pouze Zuzana byla malinko uražená, že jí se nikdo nezeptal na názor a zařekla se, že až bude vhodná chvíle, vystřelí si z těchto směšných bytostí a navede je špatně.

Ovšem, nic nemohlo trvat věčně- ani euforie z letu. Kde se vzal, tu se vzal, najednou si nikdo nemohl nevšimnout nápadného reproduktoru, který se na křehce působící vrtulce vznášel vedle "vozidla". Z obřího přehrávače se začaly vyluzovat zvláštní zvuky a všech devět členů posádky (dobře, kočka jen sklopila uši) zasténalo a jako jedna bytost si zacpali uši. Ještě hůř však bylo, když interpret "písně" začal i "zpívat":

"Na párty potkal jsem tě,

tě, tě, tě, tě,

Baby, miliardy mám na kontě!

Tě, tě, tě, tě!

Tak kotě, zažeň brek,

ek, ek, ek, ek,

Vezmu tě na večírek,

ek, ek, ek, ek!

Yeah, večírek!"

Zpěv na chvíli nahradil nelibý zvuk syntezátorů.

"To je samozřejmé. Když se někdo opije, tak nebrečí," poznamenala k tomu Victoria.

"Mám za to, že se onen zpěvák snaží suplovat rozbitý magnetofón, ale nemám pro to žádné důkazy." uštěpačně se pousmál Christian.

"Já mám spíše za to, že paroduje hudbu. Kde je tlačítko ,vypnout´?" odpověděla mu elfka a neměla daleko k tomu, aby zoufale zakňučela.

Elenis sklonila hlavu a raději se nehýbala, Lee si zběsile tiskl dlaně k uším a do toho tlumeně vrčel a Deborah se samou agónií rozplakala.

Takzvaný zpěvák pokračoval:

"Koupíme si spolu dům,

ům, ům, ům, ům,

pořád budem slavit!

It, it, it, it!

Ukážeme sousedům,

ům, ům, ům, ům,

jak se má bavit!

It, it, it, it!

Yeah, bavit!

Mixážní pulty přebraly štafetu mučení.

"Proč dům?! Proč ne ,jeskyni´? Neandrtálská muzika..." zaúpěla Elenis.

"Ubozí netopýři..." bolestně přivřel oči Christian a pokusil se na ni usmát.

"Ubohá jeskyně," opravil ho Will. "Myslíte, že by po tomto spadla? Já mám rozhodně chuť vyskočit z této vosy. Koho to u angorek napadlo, týrat zákazníky?"

Bohužel, reproduktor se nedal odradit a interpret zakvičel třetí sloku:

"No tak holka, buď in!

In, in, in, in!

Naším psem bude dalmatin!

In, in, in, in!

To je tak cool, se mnou být,

ýt, ýt, ýt, ýt,

budu ti zpívat tenhle hit!

It, it, it, it!

Yeah, hit!"

Dále se opět ozývalo jen neurčité pípání.

"Kolik si myslíte, že bylo tomu skladateli let?" fňukla jindy důstojná královna.

"Ne více, než pět!" odpověděli svorně oba pokrevní Sarahští.

"Já si zase myslím, že ten reproduktor je jen kulisa a zvuky, které slyšíme, produkuje ta vosa. To příšerné hvízdání a pípání musí dělat robot!" prohlásilo tasharium a zaúpělo.

"Tak dost! Musíme něco udělat, nebo se z toho všichni zvencneme! Nějaký nápad? Skočíme dolů nebo..." přerušila stěžování princezna rozhodně.

"Budeme zpívat!" navrhla Selena a navzdory týrání "muzikou" se rozzářila. "Rychle. Jakou píseň znáte?"

"Mám to! Christiane, pamatuješ na ty písničky, které jsme poslouchali s Callistem? Pamatuješ si nějakou?" zachránila situaci sarahská blondýna.

"Počkat...možná...ano! Be on your way, adios amigo there´s a price to pay..."

"Geniální!" vykřikla Lilly nadšeně. "Sice právě zpíváme druhou sloku, ale i tak!"

"For all the egotistic games you played, the world you made..." přidali se suané ke své oblíbené písni, kterou na ostrově neustále poslouchali.

I Saražané se ke zpěvu přidali, ke svým neustále tohle poslouchajícím pozemským příbuzným sice nechodili tak často, ale melodii znali a slova přibližně též. Pouze Lee si jen mumlal, protože hudební sluch se mu vyhnul obloukem.

"...is gone!" dozpívali přátelé. Reproduktor překvapeně zmlknul. Všichni členové skupiny se po sobě užasle podívali a téměř všichni zajásali.

"Vida! Jsme zachráněni! Kdo pochyboval? Vše je v pořádku! Vzduch je tak...tichý a to je fascinující!" radoval se král vzdálené země. Elenis se spokojeně usmívala. Deborah si osušila slzy a nasadila typický šťastný výraz. Lee měl co dělat, aby na sobě nedal znát nadšení.

Suané se zkrátka zubili od ucha k uchu a ani jeden z nich si nemohl přestat prozpěvovat, což nutilo přehrávač být nadále zticha. Dopravní prostředek začal náhle prudce klesat. Přátelé měli jasno.

"Já rozhodně vystupuji!" zavelela elfka a asi z metrové výšky seskočila na zem, v obavách, že by se "hudba" mohla spustit i podruhé, následovaná Willem, Selenou i Victoriou. Saražané, bez sebe radostí, že se brzy ocitnou v bezpečí, je bez řečí napodobili. I sametové tlapky jedné nejmenované kočky dosedly na dlážděný povrch malamijského chodníku.

Nebyli však sami. Okamžitě, snad ještě předtím, než se stihli rozhlédnout, je obklopil obrovský dav a začal hlasitě skandovat. Přátelé na sebe překvapeně a trochu zděšeně pohlédli a snažili se rozpoznat slova, která byla křičena.

"Jsme zachránění! Sláva! Pryč s terorismem!" zněla hlavní hesla, což cizince ještě více zmátlo.

"S terorismem? Tady nějaký je? Nebo přesněji- co jsme udělali, že tu už není?" uvažovala královna.

"Nuže, zeptáme se místních...ale nikoli lidí, ti jsou tak nudní." prohlásil Christian a divadelně zamával davu. Zuzana pochytila výzvu a vědoucně zamňoukala.

"Naše drahá průvodkyně říká: ,Tato planeta se nedávno začala potýkat s nájezdem jisté teroristicko-hudební skupiny. Říkají si Membunuh a chtějí vyhladit všechen život ve vesmíru...pomocí své muzikální tvorby. Malou ukázku jste již slyšeli.´"

"Spíše ,tvorby´ Pokud je to tak, jak říká Zuzana, rozhodně mají úspěch. Takže zastavit je lze zpíváním čehokoliv jiného? Proč jsme se vůbec my, turisté, stali jejich obětmi?" přemýšlel Will nahlas, protože číst myšlenky jako ke vzteku Saražanům nedokázal, na to měli moc silnou vůli a jeho suanští přátelé věděli stejné houby jako on.

"Myslím, že útočí plošně. A vlastně, proč nám naše severská přítelkyně neoznámila, že se zájezd koná na planetě, která je právě pod útokem?" přidal svou vlastní úvahu modrooký válečník.

"Klesl by výdělek. Vítej na světě, bratříčku." zasyčel v odpověď Lee.

"Nejsem si jistá, jak je na tom Azeret, ale tuším, že Nirak na to buď zapomněla, nebo si to rovnou zapomněla zjistit," přidala svou teorii i elfka.

"Anebo, jak znám Azeret, chystala se nám to prozradit až na konci, jako překvapení." dodal mrzout.

"Možná proto nás raději nevzali do žádného dopravního prostředku," přidala se i princezna.

"Ale my nevíme, jestli něčím jeli, nebo ne!" namítlo tasharium.

"Ale myslíme si to!" odbyla ho.

"Tak či tak, stojíme pod přímou hrozbou a je jen na našich silách, jestli zvítězíme! Hrdě vpřed, ničeho se nezalekneme a díky našemu bojovnému duchu nedojdeme porážky!" odříkal secvičeně jeden ze svých tradičních "motivačních" proslovů král.

"Nějak ti uteklo pódium." vrčel jeho bratr.

"Je to má královská povinnost! A navíc nesmírně zábavná. Zbožňuji proslovy! Jen pro tuhle příležitost mám sepsaných asi pět. Který chcete slyšet první?"

"Moc nerad ti kazím iluze, ty proslovy jsou samozřejmě jistě naprosto úžasné a moc rádi bychom si je poslechli, ale nějak to nemá účinek, když vlastně nevíme, jak proti tomu bojovat. To chceme prostě chodit-tedy, vznášet se nad Malamigem a zpívat? V tom případě si pořiďme zásobu náhradním hlasivek!" odsekl mu Will jízlivě.

"To ale nezní jako špatný nápad...porozhlédneme se tady a když uvidíme někoho svíjet se pod tlakem té příšernosti, začneme si notovat Humanity. Nebo rovnou rozhlásíme, že stačí začít zpívat- nejlépe něco vkusného, ať se místní brání sami." pokrčil rameny nejmladší Saražan výpravy.

"Dobře. Vyrazíme do boje za svobodu a život Malamigu!" zvolala Lilly a dočkala se jásotu. Přesně podle jejích slov a slov Christiana se celá osmičlenná skupinka vydala pídit po dalších pazvucích, předtím ovšem nezapomněli upozornit dav kolem sebe na možnost záchrany.

Cesty jiným Osudem- popisy postav

16. ledna 2014 v 19:10 | Kate Černobílá |  Cesty jiným Osudem
Zde jsou slíbené popisy ke společné povídce. Napůl psány mnou, napůl Karin (poznáte podle kvality, popisy psala Karin, mazanici já ). Doufám, že vám pomůžou se vyznat v Cestách jiným Osudem, ačkoli o tom hluboce pochybuji...

Oblasti

Suan May Island= Ostrov. Slouží jako jedna z mála cest mezi Zemí a planetou Sarahou. Jednak se nachází někde na západě Sarahy a jednak uprostřed Atlantiku. Je to v podstatě přechodník mezi většinou existujících dimenzí, pokud znáte ty správné cesty.

Ostrovu vládne jediný královský rod-Crystallijští, jejíž součástí je i princezna Victoria. Vládnou monarchií, ale na blahu lidu má velký podíl i jakási obdoba senátu, tvořená z velké části zvrhlými byrokraty, kteří se k moci povětšinou nedostali legální cestou dobrých skutků, ale úplatky a podvody.

Suan May je v podstatě dokonalý svět. Existují v něm války pouze jako dobro proti zlu. Téměř i přes příšernou vládu neexistuje chudoba ani zvláštně rozsáhlé násilnické činy, protože každý si stejně bez ohledu na Crystallijské zodpovídá a stará se jen sám o sebe a svou rodinu.

Rovnováhu udržuje pět skupin. Čtyři z nich berou sílů ze čtyř základních elementů- voda, vzduch, oheň a země a pátý řídí vše okolo rovnováhy světa a životem a smrtí. Všichni suané rovněž ví o existenci všemocné Matky přírody a Magických jisker- hvězd, které drží všechny dimenze po kupě.

Suané=obyvatelé ostrova.

Stezka=myšleno Tikirijská stezka. Další spojnice mezi Sarahou a Zemí, protínající vesmír a končící na střeše londýnského mrakodrapu.

Saraha (planeta)

Saraha je obyvatelná planeta přibližné velikosti Jupiteru nacházející se v neznámé části galaxie. Magické a nejrůzněji nadpřirozené procesy jsou tam zřetelnější, než na Zemi a nejen že viditelné pouhým okem, mnohdy ani nejdou přehlédnout. Planeta není v žádném případě sjednocena, zahrnuje tisíce samosprávních celků a zdaleka ještě není ani celá prozkoumána. Různé národy jsou na různé úrovni technické vyspělosti, ale celkově v intergalaktickém měřítku se Saraha nedá ignorovat a ačkoli většina jejích meziplanetárních zástupců pochází z makrovelmocí, jako jsou třeba Sarahskoelsijská říše, Svatá říše Anardu, nebo Abynnile, planeta celkově patří k nejmocnějším "celkům" v meziplanetárních diplomatických kruzích. O bezpečí, právo a správné fungování planety se stará posvátná organizace Vládců míru.

Elmera

Je mocný kontinent na Saraže a lokalita dvou nejvýznamnějších velmocí temnot. Jméno nese po slavném králi jedné z nich, Elmerovi Sarahském.

Sarahskoelsijská říše (známá také jako Saraha)

vznik: Když se tma, před třiceti tisíci lety překrývající celý střed Elmery začala rozplývat, jeden houževnatý, důmyslný, rozrostlý a bojovný kmen, který dosud žil v absolutní tmě, expandoval na světlo a začal si nárokovat území. Elsie se k Saraže připojila sňatkem Christiana Sarahského a Elenis Elsijské

Pojmenování: Jméno si vzali po své první královně, Sarah a závratnou rychlostí vybudovali průmyslovou, válečnou velmoc, na kterou by Sarah byla rozhodně pyšná.

Vůdci a typ vlády: Po první a jediné občanské válce si zvolili za vůdce rodinu s lehce mýtickou minulostí, nadpřirozenými schopnostmi a vůdčím talentem, pro jejíž členy je typická křídově bílá pleť, elegance, prohnanost, kočkomilství a dokonalé noční vidění. Státním útvarem je Saraha alternativní monarchií, to znamená, že aby prošlo jakékoli důležité rozhodnutí, musí souhlasit král s královnou, lid (prostřednictvím přímých referend) a shromáždění vůdčích a nejmoudřejších členů rodu Sarahských- takzvaná Rada Gamiérových. Díky tomuhle lidovému systému a blahobytu v zemi jsou Sarahští velice oblíbení.

Životní styl národa (vzhledem k zeměpisným okolnostem a celkové mentalitě národa): Jelikož je na území Sarahy dvakrát delší noc, než den a Saražané mají tudíž rozvinuté noční vidění, spí zásadně ve dne. Mentalitou je "lid černých květin" zpravidla velice temperamentní, bojovný a do písmene ctící své zásady. K sobě navzájem se Saražané chovají velice otevřeně a srdečně, nejvyšší hodnotou je pro ně rodina. Existují samozřejmě i výjimky, ale i tomu, komu jsou tyhle vlastnosti cizí, jsou alespoň nastiňovány výchovou.

Zaměření: zlo, temno, válka

Bytosti

Nelytium- typ lidské bytosti. Nelytia sice fyzicky nestárnou, ale zato přirozeně každou minutu umírají. Životní energie se z nich samovolně vytrácí a musejí ji mentálním vysáváním jiných bytostí pravidelně doplňovat. Mají rychlé regenerační reflexy, ale za to tisíc krát větší riziko infarktu, než obyčejní lidé.

Tasharium= Bytost. Tasharia jsou velice citlivá, v blízkém spojení s přírodou. Ovládají drobná kouzla. Jejich darem a zároveň prokletím je čtení myšlenek. Pomocí nich umí i komunikovat s dalšími tasharii, velice vzácně i s elfy. Hůře zvládají pocity i bolesti. Vymizela ze světa a drží se jen na Suan May Islandu, nicméně i tam jsou pomalu, ale jistě vyhubována.

Letokrysy= Bytosti. Často se o nich budu zmiňovat. Bytosti vytvořené za účelem ničit. Prvotní záměr nebyl takový, ale pohltilo je zlo. Nemají city ani pocity. Zabíjejí, protože je to jejich jediný cíl života. Při jejich kousnutí se každý buďto při troše štěstí promění v tasharium, nebo prostě zemře.

Laisah Semua=také mnou vymyšlená bytost. Zkrátka létající kůň. V průběhu příběhu se jistě objeví. Mají rozvinuté léčitelské schopnosti. Každý kůň má jen jednoho jezdce za celý život. Dokud si jezdce nenajdou, žijí svobodně. Když zemře jezdec, zemře i kůň. Být jezdcem je obrovský dar. Používají se tedy u jezdců jako dopravní prostředky a u všech bytostí jako velice blízcí přátelé. Na povely poslouchají většinou jedině, když jsou od jezdce a v suanském jazyce.

Postavy

Lilly Janterová(42): Lilly je klasický příklad elfky. Je převelice mírumilovná, hodná, přátelská, empatická, přecitlivělá, dobrosrdečná, romantická, vždy plná energie a odvážná.

Má kaštanově hnědé mírně zvlněné vlasy padající do půli zad, které mají jednu velice zvláštní schopnost. Ve tmě občas světélkují, za což může Lyllyin přebytek energie. Její oči jsou jiskřivé a mají blankytně modrou barvu. Má velice světlou pleť, je vysoká a štíhlá. Ráda nosí barevné šaty jednoduchého střihu.

Lilly má dar jezdit na Laisah Semuech, její klisnou je Wanitta. Ovládá boj s dýkou, lukem a šípy a s oštěpem. Má velké magické schopnosti. Nádherně kreslí. Je výbornou diplomatkou. Je považována za nejlepší bojovnici a také nejkrásnější ženu z celého ostrova.

Ostatní objevitele ostrova poznala až na lodi. Sama se tam tak nějak připletla. Takže vlastně technicky vzato nikdy neměla ostrov vidět, ale stalo se. Elfkou byla vždy, ale teprve na ostrově se její schopnosti rozvinuly.

Selena Waillesová(19): Selena je člověkem. Mezi její nejvýznamnější povahové rysy patří dobrosrdečnost, dobrý smysl pro humor, laskavost, empatie, ale také nadměrná jízlivost, zlomyslnost a dětinskost.

Její zvlněné vlasy spadající po lopatky jsou oříškově hnědé, stejně jako obrovské oči. Selena má tmavší pleť, je plnoštíhlá a docela vysoká. Ráda nosí především sportovní oblečení.

Selenin dar je jezdit na Laisah Semuech, konkrétně na své klisně Attlami. Ovládá boj s dýkou a střílení z luku. Selena je také docela dobrý písalek, ačkoliv žádný příběh ještě nikdy nevydala. Díky své rodině má i malé magické schopnosti.

Kdysi žila jako každá Londýňanka. Ve svých čtrnácti letech se díky své rodině přestěhovala na Suan May Island, kde zůstala žít. Z toho vyplývá, že nedokončila střední školu, navzdory tomu je však opravdu chytřejší než většina jejich vrstevníků.

Victoria Suanská(25): Victoria je bytostí člověk. Je bystrá, laskavá a samostatná, ale oproti tomu i panovačná, arogantní, žárlivá a sarkastická.

Victoria dělá vzhledem čest svému původu. Její zářivě blonďaté vlnité vlasy jí sahají až k bokům a na svět se dívá tyrkysovýma očima. Victoria je vysoká její pleť je docela světlá. Líbí se jí i některé temnější oblečení v tudorovském stylu, ale nejradši se obléká do černých šatů jednoduchého stylu.

Victoria umí docela hezky zpívat a tančit. Mezi její oblíbeně koníčky patří kreslení. Také docela dobře bojuje s dýkou. Jakožto potomek mnoha a mnoha významných šlechticů umí i jednoduchá kouzla.

Jedná se o bývalou princeznu jediného šlechtického rodu ostrova. Nikdy neměla být královnou, vládnout měl jeden ze dvou jejích dvou starších sourozenců, ale jí by to ani nebavilo, přestože by byla dobrou vládkyní. Z Crystallitu, hradu, kde vládnou, odešla kvůli smrti svého bratra asi ve svých sedmnácti letech a stala se tak obyčejnou suankou.

Will Owren(39): Will je tasharium. Je povětšinou milý a nápomocný, také geniální, ale na druhou stranu zlomyslný, namyšlený, ironický a trochu mrzutý.

Willovy vlasy jsou plavé, rovné a sahají asi po ramena. Jeho oči září azurovou modří. Will má středně tmavou pleť, je vysoký a štíhlý. Rád nosí obyčejné, někdy lehce elegantní oblečení.

Má dar jezdit na Laisah Semuech, svého koně nazývá Clairo. Dobře bojuje jak s mečem, tak dýkou. Také umí střílet z kuše. Jakožto tasharium umí i složitější kouzla, ale nějak zvlášť nevyniká. Je považován za nejlepšího spojence nahnutého vztahu tasharia a lidí.

Will se dostal na ostrov jako dobrý přítel Luka. Vyrůstal i narodil se v Římě, ale jeho matka měla irské předky, takže nedostal typicky italské jméno. V tasharium se proměnil ve svých třiceti pěti letech, po téměř prohraném boji s letokrysami.

Amadras(45): Amadras nemá moc kladných vlastností. Je vtipný, ochotný a má dobré srdce, ale převažuje jeho mrzutost, žárlivost, sarkasmus a hlavně arogance.

Amadras má černé vlnité vlasy dlouhé skoro po ramena a zelené ledové oči. Jeho pleť je docela světlá a je vysoký a svalnatý. Rád nosí elegantní a hlavně temné oblečení.

Mezi jeho schopnosti patří šerm, který ovládá opravdu mistrně. Jiné schopnosti v podstatě ani nepotřebuje.

Amadras se kdysi přidal na špatnou stranu, ke zlu, protože si myslel, že tam mu bude někdo rozumět. Mýlil se, ale nějaký ten čas byl služebníkem vládkyně zla Baik. Ze spárů ho vysvobodila až jeho milovaná žena Emilly, takže se dá říct, že se přidal k dobru kvůli lásce, ale on nebyl nikdy doopravdy zlým. Vraždil a ničil, protože si myslel, že musí. Své skutky však napravil, když opakovaně pomáhal zachránit svět.

Elenis Madilim Amelia I. z Elsie Sarahská Star

věk: 25 let

povolání: královna, válečnice, ekonomka

typ bytosti: nelytium základního typu

vzhled: Elenis je výrazně nadpřirozeně krásná, každý to o ní ví a ji tudíž oprávněně štve, že si ji většina lidí ihned zařadí do šuplíku "princeznička na ozdobu". Její světlé, téměř bílé vlasy jí sahají po pas a když na ni správně zasvítí světlo, tak i poněkud světélkují. Po otci a svých vzdálených, nebezpečných předcích má šelmovsky zelené oči. Z dálky trochu připomíná elfku- je štíhlá, vysoká a ladná. Čiší z ní vznešenost a královská autorita. Nosí povětšinou jednoduché, po zem dlouhé, černé šaty, přepásané opaskem s dýkami.

Povaha: Kouzlo její černokněžnické sestry, která chtěla odebrat Elenis všechny kladné vlastnosti sice nevyšlo, ale královnina osobnost se rozdvojila- na "dobrou stránku" a "zlou stránku", kterou Nicolleta pojmenovala Madilim Starová. Stránky osobnosti se střídají vždy po dvaceti čtyřech hodinách. Elenis je klidná, rozumná, racionálně přemýšlející, moudrá a laskavá, zatímco Madilim se chová divoce, nevyzpytatelně, nelogicky a mnohdy i sadisticky- ovšem, i ona je v hloubi laskavá a Elenis zase dokáže být neskutečně nudná.

Schopnosti: Elenisina nadnelytijská rychlost dosahuje až nadzvukových hodnot a společně s její mrštností a bojovým výcvikem (její specialita a nadpřirozený talent tkví ve vrhání i boji zblízka dýkou) z ní dělá nebezpečného protivníka. Hodně nebezpečného.

Životopis: Až na to, že vyrůstala v kleci xenofobických lží a pro-elsijské propagandy měla celkem spokojené dětství. Narodila se jako princezna a čekala jí budoucnost. Rodiče jí nalinkovali život den ode dne a ona se smířila s tím, že to tak prostě je a bude. Že z ní nikdy nebude více, než jen ušlápnutá královna, která celý život pochoduje za svým manželem a raději ani nedýchá. Hlavně ale, že bude navždy skákat, jak oni pískají. Vyhovovalo jí to, dokud ovšem nepotkala Christiana Sarahského, který ztělesňoval vše, co dosud nenáviděla a "překvapivě" se do něj zamilovala. V době odehrávání povídky jsou s Christianem čtyři roky vládci mocné Sarahskoelsijské říše a Elenis je naprosto šťastná.

Míra inteligence: Průměrná


Christian Liam VII. Sarahský

věk: 24 let

povolání: král, válečník, diplomat, válečný stratég

typ bytosti: nelytium sarahského typu

vzhled: jako vyvážení otravné povahy je Christian velmi pohledný. Onyxově černé vlasy mu nedbale rozcuchané splývají po ramena a v jeho podmanivých, světlých, ale jiskřivých modrých očích se odráží vychytralost a sebevědomí. V krásných rysech tváře mívá povětšinou arogantní výraz. Jako bývá u pokrevních Sarahských pravidlem, i on má křídově bílou pleť. Nosí obvykle černý, šlechtický klobouk s pavím perem, černý plášť, tmavě modrý kabát, černou košili a černé kalhoty.

Povaha: Na první pohled působí Christian jen jako ješitný, namyšlený a nesnesitelný egoista, na druhý pohled taky a když ho poznáte blíže, zjistíte tak akorát, že je to pravda. Nikdo neví, jestli je tak nesnesitelný od přírody, nebo to jen hraje, ani on sám. Pouze jeho nejbližší vědí, že má i nějaké kladné vlastnosti- umí být citlivý (někdy i přecitlivělý), soucitný, celkem milý (podle toho, ke komu) a za všech okolností neuvěřitelně oddaný své rodině. Ovšem, jeho nejvýraznější povahový rys je upovídanost, až otravnost. Okamžiky, kdy je Christian zticha, se považují za velkou vzácnost.

Schopnosti: Jediná nadpřirozená schopnost Christiana Sarahského je dorozumívat se s kočkami a proměňovat se v kočku, ostatní jeho schopnosti a dovednosti jsou čistě naučené, či vrozené, ale ne výjimečné. Dokonale ovládá rétoriku a disponuje pro jeho povolání nezbytným charisma, ale neztratí se ani na bitevním poli, je výborným šermířem.

Životopis: Stejně jako jeho manželka, i on se narodil do královské rodiny. Měl pět starších sourozenců a jednu mladší sestru, takže vyrůstal v obklopení nemilosrdné konkurence. Kvůli tomu, že se jeho otec Liam pohádal s dosavadním následníkem trůnu, Leem, bylo království odkázáno právě jemu. Možná to byl osud, protože s notnou pomocí Elenis se mu daří vládnout spravedlivě a takřka moudře.

Míra inteligence: nadpřirozeně vysoká


Deborah Sarahská

věk: to nikdo neví, ale určitě přes dvacet tři let

povolání: diplomatka mezinárodní váženosti

typ bytosti: nelytium základního typu

vzhled: Z Deborah už na první pohled vyzařuje až naivní vnitřní dobro, laskavost a láska ke všem bytostem světa. Působí velice orientálně, neboť částečně pochází z Japonska. Černé vlasy nosí sčesané ve dvou vysokých copech a ve světle hnědých očích jí jiskří radost. Obvykle nosívá pod kolena dlouhé, černé šaty a sluníčkově žlutý plášť. Široký, laskavý úsměv je pro ni typický.

Povaha: Deborah je citlivá, naivní a hodná. Předsevzala si, že se bude snažit roznášet radost a soucit všude, kam vejde a snad se jí to i daří. Ze své slabosti udělala výhodu- jen málo nepřátel je tak bezcitných, aby jí ublížilo. Na druhou stranu, umí být i zodpovědná a vznešená, a právě to z ní dělá úžasnou přesvědčovací zbraň a prvotřídní diplomatku.

Schopnosti: jako kdyby její dokonale...sluníčkové vyzařování nestačilo, je rétoricky velice zdatná, takže si dokáže přivábit na svou stranu kohokoli a kdykoli. To by jí poskytovalo spoustu ďábelských možností, ale ona na ovládnutí světa bohužel nikdy ani nepomyslela. V boji působí bezbranně a je bezbranná.

Životopis: Její starší sestra Caren se ještě narodila v Japonsku, ale Deborah svou hlavní zemi původu (její předkové dále pocházeli z Jihoafrické republiky, Islandu, Ruska, Itálie, Švýcarska, Kanady, Slovenska a sarahského Abynnile) nikdy nespatřila, protože se rodina ještě před jejím narozením přestěhovala do Finska. Vzhlížela hlavně ke své sestře, která byla její jedinou kamarádkou- ovšem, jednoho dne Caren zmizela. Rodiče nešťastné Deboře oznámili, že jejich nejstarší dceru přejelo auto a už nežije. Pravda byla ale taková, že ji jednoduše prodali do vědecké laboratoře (zjistili totiž, že je nadpřirozená bytost), ale ona utekla. Za pár let měl čekat podobný osud i Deborah, akorát že ta se odvozu do výzkumného centra nevyhnula. Nikdo neví, kolik let ji tam mučili, proto nezná svůj pravý věk. Nakonec ji, ovšem jak to ve správně kýčovitých příbězích bývá, ztracená sestra osvobodila. Další zlom nastal, když "čirou náhodou" našla přemisťovadlo, které ji okamžitě teleportovalo na Sarahu. Rodina Sarahsko-Gamiérových jí nabídla prosperitní místo diplomatky a možnost zachraňovat lidské životy mírumilovným ukončováním a předcházením válek.

Míra inteligence: celkem vysoká


Lee Liam I. Sarahský

věk: 34 let

povolání: velitel osobní stráže Deborah Sarahské, válečník

typ bytosti: nelytium sarahského typu

vzhled: Z Leeových černých očí přímo čiší chlad a nelítostnost, nikdy se zásadně neusmívá a celkově působí tak neškodně, že se před ním některé slabší povahy rovnou dávají na útěk. Jako všichni z jeho rodiny, i on je velmi pohledný. Pod ramena dlouhé vlasy havraní barvy nosí svázané za zády, nebo volně rozpuštěné a rozfoukané větrem, podle nálady. Lee dobrovolně dodržuje sarahsko-šlechtický kodex o oblečení, který káže důstojnost a hlavně černočernou čerň (ačkoli i jiné tmavé barvy jsou ještě přípustné), takže ho s největší pravděpodobností potkáte v dlouhém, černém kabátě, tmavě šedé vestě a jednoduchých tmavých kalhotách.

Povaha: Lee vzbuzuje dojem absolutně chladného, mrazivě netečného, ale na druhou stranu velmi agresivního a protivného mrzouta. Zdá se, že není v jeho silách dát najevo nějakou pozitivní emoci, či být na někoho hodný. Samozřejmě to není čistoskvoucí pravda, ale to vědí jen jeho nejbližší. Leea nikdy nepotkáte na žádné slavnosti a večírku (respektive ne samotného, ale s Deborah by šel i do žhnoucího pekla), zaprvé proto, že nesnáší přelidněné prostory, zadruhé proto, aby ho snad někdo nepodezíral z takové odporné vlastnosti, jako je společenskost.

Schopnosti: Lee dokonale ovládá komunikaci s koňmi, ovšem na rozdíl od svého všetečného bratra neumí měnit podobu. Co ale rozhodně umí, je boj. Ne nadarmo obhajuje titul nejobávanějšího šermíře na celém kontinentu- jeho výcvik, talent, zkušenosti a agresivita dokáží po více či méně dlouhé době přemoct každého protivníka, třebas obdařeného strategickým myšlením, kterého se Leeovi moc nedostává.

Životopis: Lee se narodil jako prvorozený syn krále a těžil z toho všechny výhody, které to jen obnáší, těšil se pozornosti všech a dokonce mu byla slíbena i koruna. Ovšem, vladařský sen se mu rozplynul, jakmile se narodil o deset let mladší Christian. Jeho nejmladší bratříček mu už v prvních dvanácti letech života vzal všechno, na co se tak těšil- všechny rodové pocty, pozornost, tituly a dokonce i trůn. Lee se cítil odstrčený, zraněný a ponížený, takže okamžitě využil možnost zběhnout k nepříteli a chvíli dělat víceúčelovou služku Vanesse Anardské- konkurenční vládkyni zla. Postupem času mu docházelo, jak moc mu chybí zázemí své rodné smečky a jakou udělal blbost. Ovšem, to už všeobecně platil za krvezrádce a dezertéra, takže návrat nebyl zase tak snadný. Usmířil se s Christianem a přísahal znovu věrnost Radě Gamiérových. Našel si dokonce i seriózní práci- ochraňuje talentovanou a váženou, ale naivní a bezbrannou diplomatku Deborah, která je současně i jeho největší důvěrnicí a životní láskou.

Míra inteligence: vysoká


Theodor Smith (také znám jako Theodort z Připitomělova, Theodor Neonilský a Jack MI. Neonilský, ale nejraději si nechává říkat Theo)

věk: 25 let

povolání: král, diplomat, cestovatel, válečník, bývalý loupežník a Christianem Sarahským jmenovaný oficiální blbeček

typ bytosti: nelytium základního typu

vzhled: Theodor je vcelku dobromyslný, prostý a upřímný- a to je něm vidět. Leskne se to v jeho smaragdově zelených očích, i v neustále zubící se, pohledné tváři. Jeho k uším sahající, do pečlivé vlny sčesané, světle blond vlasy jsou krom očí to jediné, co na už na první pohled vyzařuje příbuznost s jeho autoritativně a vznešeně působící sestrou. I přesto, ani jemu nechybí aristokraticky moudré vyzařování, pokud se ovšem hodně snaží. Nosí bílou košili, světle oblačný plášť, tmavě modrý šlechtický klobouk a hnědé kalhoty.

Povaha: Theo by rovnou mohl nosit titul "princ protiklad". Umí být statečný, i ustrašený, hodný i zlomyslný, upřímný i lhář- to vše podle nálady, počasí a okolností. Typičtější je ale jeho zbabělá, milá a upřímná verze, protože ta druhá je na něj moc ďábelská.

Schopnosti: O Theodoru minulosti by se dalo pěkně říci, že neumí vcelku nic- čtením začínaje, přes boj a latinou konče. Kromě nadpřirozené tuposti neměl žádné vrozené schopnosti a to jediné mu zůstalo. Ovšem, jeho zodpovědné dvojče, mocná a úspěšná sestra na něj přichystala tvrdou drezúru a všechno se změnilo. Přesvědčila svého manžela, Theova úhlavního nepřítele, aby jejího bratra naučil všemu, co zná on. Christian sice nepřijímal výzvu zrovna s radostí, ale i přesto nastaly pro Teodora tuhé časy- hodiny šermu, historie, etikety, zeměpisu, rétoriky, literatury, matematiky, ekonomie, krasopisu, vladaření, latiny, starosarahštiny, západoanardštiny, neonilštiny, staroelsijštiny a základů vojenské strategie s absolutně nesnesitelným učitelem jsou pro něj sice muka, ale pomalu se z něj stává vzdělaný bojovník.

Životopis: Theo je jediným synem Jacka M. Elsijského a Lili Elsijské. Když se on a jeho dvojče, sestra narodili, otec byl rozčarován tím, že jeho syn nebyl nelytium- okamžitě ho tedy odložil ke svému bratrovi Johnu Smithovi a o Theově existenci dlouho na hradě nikdo nevěděl. Takže zatímco jemu král přisoudil život v chudobě, děvčátko si královská rodina nechala a pojmenovala jej Elenis. Později, když mu bylo dvacet jedna let, se svou ztracenou sestrou se znovu shledali, díky jedné pochybné výpravě za záchranou světa. V nelytium byl proměněn v průběhu oné výpravy.

Míra inteligence: korunovaný pitomec

Cesty jiným Osudem I.

16. ledna 2014 v 19:02 | Kate Černobílá |  Cesty jiným Osudem
Nový rok, nová povídka. Ale, ne jen tak ledajaká! Není totiž pouze mým dílem, ale také mé nejlepší kamarádky Karin (reveriedreams.blog.cz). Proto ten název- smíchanina názvu mé vlajkové knihy Cesty jinými světy a kamarádčina Osudu. Vystupující postavy pocházejí z těhle dvou knih a jelikož by nebylo moudré nutit čtenáře si to celé číst, sepsaly jsme krátké popisy, které snad zodpoví pár otázek. Popisy najdete v samostatném článku, který překvapivě bude nést název "Cesty jiným Osudem- popisy postav", aby si to někdo nespletl s jídelním lístkem. Doufám, že se vám tato povídka bude líbit a šťastný nový rok!

Skupina bytostí kráčela ztemnělou krajinou a přestože už to bylo několik dní, stále se nemohli vynadívat na tu nádheru. Vždy hvězdy pozorovali jen z planet, ale tentokrát šlo úplně o něco jiného. Kdyby nestáli v obrovské vzduchové bublině, mohli by se jich dotknout. Čtyři bytosti se na sebe podívali a elfka s kaštanovými vlasy se dobrosrdečně usmála.

Ovšem, nebyli ani vzdáleně jediní, kdo se v tuto dobu procházel po takzvané Tikirijské stezce, přímé spojnici mezi hmotnými světy. Opravdu barevný průvod, vedený starostkou jistého...města (a spoluzakladatelkou Kreténov Tour s.r.o., shodou okolností meziplanetární cestovní kanceláře) se nadšeně vlekl stejným směrem, ale nikdo si nevšímal, že se pár černě oděných bytostí oddělilo z davu, jen tak, protože si připadali jako ovce.

Dívka oblečená do lehkých šatů, kterou poněkud udivovalo, že ona stezka, po které kráčela, je pravděpodobně i vytápěná, si zaujatě prohlížela narůžovělou hmotu, po které kráčela. Bylo to jako chodit v mracích, vlastně právě to i dělali. Zadívala se na daleká i blízká souhvězdí a snažila se odhadnout, o která jde, přestože hvězdám rozuměla asi tak jako moderním technologiím (tudíž ani ň)...

Divná čtveřice vyzařovala rozličné emoce- první z nich se rozhlížel, kde je kdo (zoufalý nedostatek bytostí k otravování), světlovlasá žena vedle něj se netvářila ani tak, ani tak- prostě zachovávala racionální neutralitu, třetí bytost se usmívala od ucha k uchu, očividně celá unešená nedočkavostí. Poslední z nich zastrašoval pohledem různé sluneční soustavy a působil náležitě zle.

"Jménem cestovní kanceláře Kreténov Tour s.r.o, pod zájezdem nesoucí jméno Za sněhovými vločkami vás vítám na planetě Malamig.Za pár hodin..." druhá ze starostek města Kreténov se na chvíli odmlčela. "Nebo možná pár dní budeme na místě. Myslím. Snad." Zákazníci zajásali. "A doufám, že tam budou mít hodně slepic," prohodila Nirak nakonec, ale díky angorkám jí již nikdo neposlouchal.

"Slyšte, slyšte! Za chvíli budeme v cíli! Připravte si něco, kam schováte všechny kompasy é...protože je nesnáším, taste čepice a odežeňte slepice...tedy, to poslední ignorujte. Jsem Azeret a vítám vás, ledová planeta Malamignás očekává!" zastavila svou část výpravy mezitím její sestra a sama sobě zatleskala, ten proslov se jí zdál přímo královský. Jediná pozemšťanka v oddělené čtveřici se k potlesku přidala, ačkoli jí nerozuměla ani slovo.

Mladý muž se zkoumavě podíval na obrovskou, z vesmíru stříbřitě modře vypadající kouli a v duchu si pořád opakoval, že si nesmí všechny znepřátelit hned v první minutě. Koule nádherně světélkovala a Will, jakožto tasharium, to vnímal ještě nespočetně krát intenzivněji než ostatní. Obrátil své pronikavé tmavě modré oči na Nirak a v duchu spřádal bláznivé teorie, proč se vlastně jmenuje, jak se jmenuje. Nakonec se usmyslel, že prostě jen tak, aby zněla ještě šíleněji.

"Myslíte, že tam vážně bude sníh?" zeptala se královna zvědavě.

"Ne, je to ledová planeta, bude tam láva." zasyčel mrzutě Lee, ale ačkoli to na něm nebylo poznat, byl z představy opravdového sněhu stejně nadšený, jako jeho tři společníci.

"A vážně tak budou slepice, jak říkala Nirak?"

"Ehm...a nezmrzly by tak trochu?" namítla bývalá princezna, jelikož jí nechtěla urazit a zároveň dát najevo, jak je ta otázka podle jejího názoru stupidní.

"Možná mají kabáty..." zamumlal jediný muž, který se v také čtyřčlenném seskupení, ovšem o několik světelných let dále než to druhé, nacházel. Zašklebil se, aby jeho přátelé pochopili, že je to vtip. Ty slepice ho totiž také zajímaly. O Nirak se všeobecně ví, že preferuje slepice nadevše, ovšem čeho je moc, toho je příliš, ne?

"...a lid černých květin pozná sníh!" dozpíval si nadšeně černovlasý válečník a v světle modrých očích mu zajiskřila radost- zima, to je splněný sen!

Trvalo to sice pár hodin, ale zanedlouho již výprava vedená Nirak sestupovala stezkou na místo, kde se obě výpravy měly na Malamigu setkat. Stále ještě pod nohama neměli pevnou zem, ale spatřili, že planeta odsud vypadala ještě nádherněji než z vesmíru, a to je co říct. Všude byl jen sníh a led, ale scenérie nebyla ani náhodou jednotvárná naopak. Byly zde hory, kopce, zamrzlé vodní plochy a všude se proháněly omylem slíbené slepice, ovšem přizpůsobené na zimní podmínky. Nirak si v duchu představovala, jak se na ní sypou konfety, protože tento závod vyhrála. Se svou skupinkou zde dorazila dříve než ta šnečí Azeret.

"Kde máme z té stezky sestupovat?" myslela nahlas Elenis, jako jediná ještě při smyslech (ostatní byli poněkud zaneprázdněni rozplýváním se nad sněhem) a logicky myslící- jako vždy. Překvapivě jí však neodpověděl nikdo z její rodiny, ale sama Azeret.

"Na mě nedívejte, já jsem ve vesmíru také poprvé!"

"Christiane?" obrátila se královna tedy na nejchytřejšího člena výpravy.

"Nemám tušení...sníh...asi támhle..." odbyl ji neúmyslně a znovu si zanotoval melodii sněžné písně.

"Ehm, já si myslím, že je to propast, ale dobře..."

"A sněží tam alespoň?"

"Angorky!" vykřikla Lilly a tyrkysové oči se jí rozzářily štěstím.

"Kde?" odpověděla princezna nechápavě.

"Ne, ne! Angorky! Támhle," vysvětlovala a natáhla dlouhou paži do vzduchu, aby ukázala směr. "Támhle jde druhá polovina skupiny! Setkáme se! Já se tolik těším! Myslíte, že si najdeme přátelé?"

"Snad bude ta druhá polovina zábavnější než ta naše. Jsou hrozně nudní," prohlásil Will a vrhl vražedný pohled po všech, které nepovažoval za své přátelé.

O chvíli později dorazila i udýchaná Azeret, která nutila všechny své svěřence běžet, aby ta zlomyslná starostka Jižního Kreténova nevyhrála o tolik.

"Jsme druzí! Stříbrnou medaili nám! Nebo stříbrný kompas...grrr!"

"Druzí ze dvou, sestřičko," odvětila Nirak mrazivým hlasem. "A to je důkaz, že Jih je lepší než ten tvůj Sever! A mimochodem, ty máš kompas? Sem s ním! Miluji kompasy! A slepice..."

Modrovláska založila ruce bojovně v bok. "Já za to nemůžu! To ti tvoji jižní špehové mě zdržovali!" zavrtěla hlavou naštvaně.

"Jih nemá špehy! K tomu se nesnížíme!" Nebyla to pravda, Nirak by se k tomu snížila klidně, jen chtěla mít nad svou sestrou navrch. Pohodila ametystově fialovými vlasy. "Tímto uzavírám diskuzi! Zákazníci, jdeme!"

"A kam?" zeptala se elfka a snažila se skrývat pobavení.

"É..." zaváhala Seveřanka, což neměla dělat. Suané se totiž rozprchli ke slepicím a část výpravy je následovala. Za chvíli si to však rozmysleli a přidali se k Nirak, ne tak naše čtveřice, která se tím pádem úspěšně ztratila, mezitím co vesele zkoumala bělostné peří drůbeže.

"Podívejte se, támhle jsou lidé! Pojďme je pozdravit, najdeme si nové přátele!" usmála se mile drobná Japonka a následovaná ostatními utíkala k suanům a slepicím.

"Padají vločky..." zamumlal tiše jeden z nelytií a obrátil své za obyčejných okolností ledové, černé oči k obloze, aby zjistil, odkud padají.

"Vítám vás. Vy jste také ze zájezdu Za sněhovými vločkami?" ujala se elfka iniciativy a napřáhla ruku směrem k nejbližší bytosti, Deboře.

"Ano! Budeme přátelé?" odpověděla diplomatka nadšeně.

"Zdravím. My jsme delegace ze Sarahy, mocné planety...a sněží...nejsou ty vločky jednoduše nádherné? Fascinující planeta...sníh!" představil svou skupinku zběžně Christian, ale jeho hlas zněl zastřeně, necítil se totiž duševně přítomen, vlastně si ani neuvědomoval, že někde nesněží.

"Rádi budeme vašimi spojenci. Stejně jsme se beztak ztratili." poukázal Will a zdůraznil slovo spojenci, nevšímajíc si vražedného pohledu své kamarádky.

"Přesně tak. Asi bychom měli najít Azeret a Nirak. Já jsem Lilly, elfka a nejlepší bojovnice našeho světa, toto je Will, který se vyžívá v ironii a je hrozně otravný, ale na druhou stranu přátelský...na někoho. Ta blonďatá dívka se jmenuje Victoria-bývalá princezna jediného šlechtického rodu, který na našem kousku země mámea dále je s námi Selena, kdysi obyvatelka pozemského města Londýna, dnes úžasná válečnice." představila elfka sebe i své přátelé. "Pocházíme z ostrova Suan May Island, možná ho znáte jako jeden z přechodníků mezi dimenzemi."

Král už se nadechoval k nějaké sněhuplné odpovědi, ale zelenooká Saražanka dostala rozum a včas ho předběhla. Věděla, že až se Christian vzbudí, mohl by toho, co říkal, litovat.

"Já jsem Elenis Madilim Amelia I. Z Elsie Sarahská Star, ale říkejte mi klidně jen ,Elenis´. Tohle je Christian Sarahský, arogantní, otravný tvor, který se představí sám, jakmile ho přejde ,sníh!´. To usměvavé se jmenuje Deborah a tamhle je Lee, momentálně taky postižen sněhovým syndromem- naštěstí. Blbec."

"Eh..skvělé. Jak se vůbec stalo, že vám ostatní také utekli? Neměli bychom je najít?" položila pár otázek princezna a po delším přemýšlení přiložila i třetí. "To zde všichni trpíte tím ,sníh´syndromem? Wille, ty také?"

"Ne, jen částečně. Právě proto je mi to divné. Možná Malamig blokuje tasharijské schopnosti, nebo by nám někdo mohl poskytnout smysluplnější vysvětlení." pospíšil si druhý tázaný s odpovědí.

"Sněhový syndrom je specialitou Sarahských, ale i je to snad přejde...oni totiž sníh nikdy neviděli, ani jejich předkové ne, ale jednoduše je od malička vychovávali, že sníh je něco naprosto úžasného. Já tomu nerozumím, zeptejte se pak Christiana, ale až bude při smyslech- to poznáte, je vážně otravný. A...my jsme se odpojili schválně, Azeret by nám dříve, nebo později ukradla kompasy. A vy?" snažila se odpovídat na všechny otázky najednou blonďatá Saražanka.

"Oni nikdy neviděli sníh? Na vaší planetě musí být krásně teplo..." zasnila se nejmladší členka oddílu Nirak.

"Zde by vám stejně byly ty kompasy na dvě věci..." polemizovalo tasharium.

"My jsme se ztratili. Chtěli jsme pozorovat slepice, ale mezitím nám utekli. Tato planeta je úžasná. Než je najdeme, neporozhlédneme se zde? Na jak dlouho jste zde vlastně?" poskytla částečné vysvětlení elfka.

Celých dvacet pět let, kterých se zatím dožil, doufal sarahský král, že se alespoň jednou podívá na něco pořádně zasněženého, takže nevěnoval pozornost rozhovoru, ale detailnímu zkoumání sněhových vloček. Jeho bratr na tom byl trochu důstojněji, jednoduše nedělal nic.

"Naše planeta je velká a různorodá, ale tam, kde žijeme, vážně nesněží, ale teplo tam taky není- někdo teploty klesají až pod dvacet pět stupňů! Příšerné, že?" otřásla se zelenooká válečnice.

"Nicméně, ačkoli to tam někomu připomíná polární oblasti, království je to nádherné- nejkrásnější, nejmocnější, největší, nejúžasnější ve všech dimenzích. Ovšem, asi bych se měl představit-" poznamenal znenadání doteď sněhem zaneprázdněný Christian.

"Elenis už tě představila, můžeš být chvíli ticho." přerušil ho také se probudivší Lee mrzutě.

"Minimálně dvacet pět stupňů? Takže žijete v peci, v tropechnebo kde?" reagoval Will. Nejstarší ze Saražanů si slovo "pec" vyložil příliš nelichotivě, takže už chtěl zástupce druhé skupinky vyzvat k boji, ovšem na poslední chvíli si to rozmyslel a jen nevrle zavrčel.

"Vaše země musí být úžasná,"snažila se zabránit hádce Lilly. "Saraha, je to tak? Nikdy jsem o vás neslyšela. V které..." zarazila se, protože si nebyla jistá, jestli může tuto otázku položit někomu, koho vůbec nezná, avšak nakonec usoudila, že vypadají příliš exotsky na to, aby jí považovali za nenormální. "...dimenzi se nachází, pokud to není tajné? My pocházíme z jednoho dobře ukrytého ostrova, který je ovšem soběstačný, mocný, silný a nádherný."

"Nikdy jste o nás neslyšela?" zopakoval aristokrat nevěřícně, ale potom si uvědomil, jak nezdvořile to zní. "Promiňte. Ano, váš ostrov je rozhodně také..." odmlčel se, a přemýšlel, jak by mohl do věty propašovat vážně skrytou urážku. "...slavný. Naše dimenze se jmenuje po našem království, tak vlivní jsme. A vy jste, hádám, ze Země."

"Omlouváme se, ale tady Lilly říkala, že jsme naprosto soběstační. Ne, neslyšeli jsme o vás a věřím, že jste opravdu silní, ale nevíme příliš o světě kolem nás, známe opravdu dobře vlastně jen místa úzce spojena s naším ostrovem. A jak můžete vědět, že jste o nás neslyšeli, když jsme vám ještě ani neřekli, že ten ostrov nazýváme Suan May Island?" namítla princezna diplomaticky.

"Nejsme ze Země. Naše obytné místo je přechodník mezi dimenzemi, něco jako Tikirijská stezka v prášku." dodala elfka. Elenis přemýšlela, jak by se dala stezka rozdrtit na prášek.

"Vpravdě možná...já nechci vás nijak urážet, přeci jen, již jsem na diplomatických vztazích s jinými zeměmi napáchal dosti škod...vy jste vládci?" zeptal se trochu nadřazeným tónem druhý nejmladší ze všech.

"A pořád další škody pácháš...samotnou svou přítomností." zamumlal si pro sebe černovlasý mrzout.

"Nehádejme se. Měli bychom se vydat na cestu!" zavelela elfka a postavila se. Ostatní suané se vydali za ní, jen Victoria ještě chtěla odpovědět Christianovi.

"Ne. Nejsme vládci. Já jsem bývalá princezna, ale berte to prosím s rezervou. Neměla jsem být ani budoucí královnou a navíc na našem ostrově existuje jediná královská rodina-my."

"Skvěle. Nemám vládce rád, jsou domýšliví, arogantní a povýšení-"

"-jako například vy?" urazil Will okatě svého spojence. "Pojďme najít Azeret a Nirak! Nebo spíše pojďme ještě více zabloudit...moment! Slyším...slyšíte to také?"

"Vlak..." zamumlala elfka nepřítomně. "Slyším troubit vlak. Znáte vlaky?" Na nic nečekala a společně s tasharijem se rozběhla za zvukem.

"Podle zvuku soudím...majestátní slon?" hádal modroočko a společně se svými třemi společníky následovali suany.

"Těsně vedle. Troubí to, má to kolečka a jezdí to po kusech železa spojených dřevy. Říká se jim koleje," vysvětlovala Selena zběžně za běhu. "Také se vyrábí z kovu. A jsou obří. A převáží se v nich lidé a také suroviny."

"Já a arogantní? Já a domýšlivý?" přebíral si to mezitím v hlavě mladý král, zatímco běželi- raději přemýšlel, protože jinak by mu to, že je nejpomalejší, příliš zraňovalo ego.

"Ne, pouze namyšlený," zamumlal si pro sebe Will a ušklíbl se na modrookého aristokrata. Nemyslel to sice zle, ale to Christianovi nijak nezabránilo, aby mu sarkasticky odpověděl:

"Hm, ale pokud si slovo ,namyšlený´ mluvnicky rozebereš, zjistíš, že to má prapůvod ve slově ,myslet´, takže děkuji!"

"Nejpitomější argument, co jsem kdy slyšel. Ale nechci se s tebou hádat. Omlouvám se." odpovědělo tasharium se vší vážností. Mladší z nich měl sice připravených pár jedovatých odpovědí, ale Elenis se na něj vražedně podívala, takže raději mlčel.

Před celou osmičlennou skupinkou se zjevil monumentální dopravní prostředek, který se na první pohled nějak nelišil od pozemských parních vlaků, ovšem nevypouštěl, jak bylo běžné, dým, ale jiskřičky magie zahalené v bílé, trochu namodralé mlze. Vlak znovu zatroubil a po tomto signálu se do něj začaly hrnout davy všelijakých cestujících. Nejdivnější bylo, že ono "nádraží" mělo technicky vzato jednu kolej...

"Nastupujme, vlak za chvíli odjíždí!" pohánělo je otravné nelytium.

"A jak ty můžeš vědět, kdy ten vlak jede?" setřel ho kysele Lee.

"Když vlaky troubí, znamená to, že Christian má pravdu, v tomto případě máme nastupovat," poučila Leea Victoria, nevšímajíc si vyděšených pohledů svých přátel. Po velkých schodech vystoupala až dovnitř a vlak znovu vydal zvuk-signál k brzkému odjezdu bůhvíkam. Ostatní se rychle nahrnuli za ní.

"Vyhrál jsi." zasyčel ještě černovlásek na svého bratra úskočně.

"Ano, ano, jsem si toho vědom, děkuji, děkuji!" uklonil by se (kdyby ovšem bylo místo) s jízlivým úsměvem oslovený.

Tasharium si zostřenými smysly a také náhodou všiml, že jeho přítelkyně zakolísala a padá k zemi. Snažil se jí zachytit, ale podařilo se mu jen zbrzdit pád. Oba se začali dívat po viníkovi.

"Kočka! Támhleta kočka. Zakopla jsem o ní." uvědomila si elfka a sklonila se ke zvířeti s nádhernou černě se stříbřící srstí, která na ní upřela jedno zelenkavě a druhé blankytně modré oko s nevinným výrazem. Slabě roztomile mňoukla.

Zraky všech, zejména Saražanů, se stočily k mňoukajícímu stvoření. I ten, kdo by viděl sarahské šlechtice poprvé by poznal, že se jim kočky zamlouvají- podobně jako sníh. Dokonce i Lee ji pozoroval neobvykle neledově.

Suanům se tato kočka také zdála fascinující. Samozřejmě, že kočky neuctívali tak moc jako právě Sarahští a když se vám pod nohama denně prohání asi padesát angorek, zvyknete si, ale tento chlupatý zázrak byl vážně jedinečný. Žádná taková kočka nikde jinde snad ani neexistuje.

Měli pravdu. Polodlouhá, hustá srst se krásně třpytila, ačkoli na ní nedopadalo žádné světlo. Působila velice elegantně, od kočkám vlastní vznešené stavby těla, až po konečky chloupků. V očích se jí leskla kočičí divokost, laskavost, i vychytralost, což chybí nejednomu člověku.

"Promluvím s ní. Alespoň mám příležitost předvést své úžasné schopnosti." prohlásil Christian nadšeně a ladně se proměnil do podoby další kočky.

Suané se nestačili divit. Museli si připomínat, aby nezírali s otevřenými ústy. Nikdy nic takového neviděli ani nevěděli, jak reagovat. Z aristokrata se stala vážně překrásné stvoření, jako byla ona kočka, kvůli které se to vlastně seběhlo. Sametově černé stvoření zručně podběhlo všem pod nohama a přiblížilo se k neznámé šelmě.

"Oni nehodlají mňoukat?" poznamenal zbylý pokrevní Sarahský zklamaně.

"Stejně bys nerozuměl ani blbému ,mňau´." zavrtěla hlavou jeho švagrová.

Jedna z koček upřela světlé a jiskřivě modré oči na svou rodinu a přátele a nenamáhajíc se proměnit zpátky, obyčejně lidsky promluvila:

"Jmenuje se Zuzana, poutnice mezi světy a nabízí se být naší průvodkyní. Pochází z Ruska, planety Země. Je to milé stvoření a plemenem Turecká Angora."

"Budeme moc rádi. Zuzana je jedním slovem úžasná." rozplývala se Lilly, snažící se ignorovat fakt, že si právě povídá s kočkou.

Vlak znovu zatroubil a zastavil na další stanici. Skupina bytostí zabývající se momentálně Zuzanou však z nějakého důvodu usoudila, že je příliš brzo vystupovat, přestože Azeret a Nirak asi vlakem ani necestovaly. Kdo však říká, že stále hledali zbytek výpravy?


Hnusné krychle II.

9. ledna 2014 v 21:49 | Kate Černobílá |  Hnusné krychle
Tak. Podařilo se mi "dokončit" další díl Hnusných krychlí. Proč dávám slovo "dokončit" do uvozovek? Protože jste si jistě všimli jak vraždyhodné délky (když je jedna kapitola o polovinu kratší, než ta předešlá, někde je asi něco v nepořádku) a trochu...uspěchaného konce. Děj je ve zkratce hrubě nedějový, vlastně jeden velký rozhovor a několik popisů, ale přesto jsem na některé části docela pyšná. Doufám, že se vám to bude líbit a při svém svědomí přísahám, že příští kapitola bude snad jak po délkové, tak po obsahové stránce lepší!

Stejně by mně zajímalo, nač to služebnictvo. Přes dvě stovky lidí, kteří mají na práci pouze obskakovat královskou rodinu. Královskou rodinu čítající čtyři členy. Tím pádem na každého z nás připadá padesát osobních sluhů. A pak ať se Aaron diví, že si Jack neumí ani sám otevřít dveře a já bez mapy nenajdu východ z věže. Říkám, na poli výchovy naše famílie platí za unikum. Na druhé straně ale, naši zaměstnanci by přišli o práci a my máme hory zlaťáků, které jim můžeme za poflakování se naším sídlem platit, tak v čem je problém? Všichni spokojeni.

Brzy jsem si ovšem začínal připadat poněkud ztracen, což jen možná souviselo s tím, že jsem zcela teatrálně zabloudil. Napadlo mně něco velice inteligentního, sázka na jistotu. Jisté jako nepopiratelná výhra armády, kterou vyzbrojil můj bratr. Z toho nápadu přímo tryskalo zoufalství. Ale na druhou stranu, všechno lepší, než být sežrán piraněmi, tedy ehm...korunován.

Rozhodl jsem se vsadit na svou jako obvykle předvídavou mysl a běžet za oním nápadem. V komnatách pro služebnictvo se vyznám a najít na dveřích jméno mého hlavního komorníka taky nevyžadovalo žádný zvláštní um, ostatně najít černou tečku v mraveništi už pro člověka mé doby není žádný problém...

Takže když jsem se po třech útrpných hodinách plných schováváni se za zeď před strážemi ocitl skoro v cíli, překvapivě se mi ani na chvíli neulevilo. V skromné cele před mnou může bydlet pohádková babička- od které očekávám radu, i zlý vlk, který mně automaticky předá nejbližšímu regimentu vojáků. Nilie, vyber si.

Tak klepu na dveře a čtrnáct z patnácti hlasů v mé hlavě na mně křičí, ať uteču. Tohle zavání korunou a uvězněním, idiote, vezmi do zaječích, než bude pozdě. A ten patnáctý hlas? To je jen šílenství- ale ječí nejhlasitěji, takže ho poslouchám.

Dveře se otevírají...rozespalý sluha si protírá napůl zavřené oči...a leknutím uskakuje o tři kroky vzad. Dobře, tak se mi ho podařilo probudit, ale nevím, nevím, od téhle chyby si slibuji větší pokroky. Johnson na mně nechápavě zamžoural a když mu došlo, kdo jsem, rychle se uklonil.

"Dobrý večer, příteli. Promiňte, že ruším váš spánek, ale mám naléhavé potíže a potřebuji pomoc, nejlépe hned." použil jsem všechen svůj vytříbený diplomatický cit a čekal na pozvání dále. To, že jsem z vedlejší chodby uslyšel dusot desítky párů těžkých bot, možná bylo špatné znamení, ale taky to mohlo pěkně znamenat, že mně paranoia dostala na kolena. Tak, či tak, za bakalovými dveřmi se situace jistě náramně zlepší.

"Pozvěte mně dovnitř, Johnsone!" napověděl jsem mu nenápadně. Ó, jaké nedorozumění, že si to vyložil jako přímý rozkaz a korektně uvolnil cestu...

"To je lepší. Slyšel jste již o mé popravě?"

"Vás chtějí popravit?!" užasl. Nebo se spíše lekl. To je jedno.

"Ne. Myslel jsem korunovaci."

"Gratuluji!" nuceně se usmál. Nikdo nerad blahopřeje někomu, koho musí obskakovat a oslovovat ho "pane". Ovšem, asi se mi poněkud nepodařilo nezavrčet, takže vyděšeně vytřeštil oči a zacouval do rohu místnosti.

"Je to trest! Otec si je dobře vědom toho, že nesnáším, nesnáším, nesnáším naši říši a první, co udělá poté, co se vrátí z bitvy je, že mně jmenuje následníkem trůnu! Skáču štěstím. A jak se asi musí cítit Jack? Mám podezření, že si ten zatracený senilní trouba jen spletl syny!" vyděsil jsem ho hysterickým záchvatem ještě více. Kde je ten sympatický cynik Nilius? Leží na prosluněné mýtině někde daleko od Věží snů, směje se mi a pozoruje mraky.

"Neměl byste říkat o svém otci, že je senilní trouba, je to přece císař!"

"I kdyby byl bůh, stejně nebude o nic méně trouba." zavrtěl jsem hlavou. A to byla pravda- kdyby byl Aaron bůh, rozhodně vím, ve které náboženství bych NEVĚŘIL.

"Přestaňte říkat takovéhle věci, pane! I zdi mají uši!"

"Podle mého mají uši spíše ty štěnice zabudované v nich, ale dejme tomu. Navíc, ať si to otec klidně slyší! Ať si poslechne, co si o něm myslím! Vážené veličenstvo, jste idiot a zdaleka nejhorší rodič na světě!" ovšem, tohle jsem asi trochu přehnal.

Můj zlatý, věčně přehlížející, netečný a krutý papá rozhodně není nejhorší rodič na světě. Na Cassandriaru, matku tisíciletí, nemá ani zdaleka. Jeden s výjimkou dnešního incidentu odmítá uznat mou existenci a druhý tvrdí, že na ni ani nemám právo. No a pak se ti krkavci diví, že ze mě vyrostlo to, co jsem. Povaleč se silně revolucionářskými sklony, ničím nepřínosný společnosti. Takové povznesené zbytečnosti dosáhne málokdo! Jsem na sebe moc hrdý.

"Jasnosti! Prosím, už dost! Nejste opilý?" zděsil se Johnson. Já a opilý? Já a vůbec se dotknout sklenice alkoholu? Možná jsem divný, ale zapáchající, smysly otupující hnus zrovna nesplňuje mou představu o ideálním pití...

"Nikoli opilý, naštvaný. Zuřím! Má psychická rovnováha vyskočila z okna věže a já ji asi ráčím brzy následovat."

"Ale když budete prohlašovat takové protistátní řeči, vážně vás popraví!" lamentoval sluha. Vítězoslavně jsem nasadil výraz šíleného krokodýla. Přichází pointa!

"Tak ať...respektive, jestli mně dokážou chytit!"

"To ale nesmíte! Nikdo nesmí utéct z Věže snů, obzvláště vy ne! Nehodláte snad opravdu skočit z věže, že ne?" vytřeštil oči a vyděšeně zalomil rukama. Dokázal jsem si živě představit, co se mu děje v hlavě: Nehodláte snad opravdu skočit z věže, že ne? Nedělejte to, přišel bych o práci!

"Možná vás to překvapí, příteli, ale volím spíše odejít dveřmi."

"Kterými dveřmi?"

"Dvířky od skříně." protočil jsem oči. "Těmi, které vedou ven, do volného světa!" dodal jsem raději, než to vezme vážně.

"Lorde Nilie, ale...nemáte horečku? Nepraštil jste se o něco do hlavy? Nesnědl jste něco divného? Neslyšíte v hlavě žádné hlasy, ne? Víte, jak se jmenujete? Kolik rukou ukazuji?" vyhrkl poplašeně a zdvihl dlaně před obličej.

"Padesát. Nechte toho, ujišťuji vás, že nejsem nemocen, zraněn, otráven, ani šílenější, než obvykle." uklidňoval jsem jej. Vypadal, že ho to moc nepřesvědčilo. S některými lidmi prostě není rozumná řeč.

"Chci utéct, být svobodný, nadechnout se čerstvého vzduchu, projít se po trávě, pozorovat západ slunce z vrcholu hor, promluvit si s obyčejnými, milými lidmi třeba o počasí, zažít déšť, procházet se v lese a poslouchat šumění stromů, zjistit, jestli je voda v oceánu opravdu slaná, najít si pravé přátele, možná se i zamilovat, prostě prožít ehm...jakýkoli život!" vysvětloval jsem. Jen vrtěl hlavou a třeštil oči. Zajímavé, že jsem si nevšiml, že bych zase porušoval císařská pravidla, nebo nějakou jinou blbost, tedy...nějaký jiný řád.

"Je mé přání přehnané? Nesplnitelné? Asi bych si měl raději přát korunu ze zlata a zdobenou brilianty, čtyřicet osobních sluhů, pozlacený strop a škrobené úklony kamkoli vejdu, ale to mi připadá trochu jako nezajímavé živoření. Trůn mně nepozdraví, nezeptá se mně, jak se mám a nebude ochoten se mnou hovořit o poezii, ani padesát tisíc sluhů mi nikdy nesplní mou největší touhu- cítit konečně něco jiného, než jen vztek, smutek, samotu, lítost a pohrdání, na pozlaceném stropě nikdy neuvidím duhu a nikdy nebudu promoklý z deště, leštěný bakal mi nikdy nebude vonět tak, jako prosté dřevo a až mi bude smutno, brilianty mně nerozesmějí! A škrobeně usmívající se patolízalové, co mně titulují ,lorde´, si sotva pamatují mé jméno!" přednesl jsem. Sluha plačtivě popotáhl, div že mu dojetím nevtrhly slzy do očí.

"A co žádáte ode mě, pane?"

"Celkem nic...pouze nějakou zbraň, šaty jako pro prostého venkovana, užitečné rady pro přežití a také, abyste odlákal pozornost stráží. To bude snad všechno. Ne, ne, ne! Také zapomenete na tuhle debatu a zradit mně můžete, jen kdyby vás mučili. Rozuměl jste? Do zítřka času dost, můžu vám napsat písemné instrukce a nakreslit obrazový plán..."

"Dobře, to byste byl hodný, lorde."

"Myslel jsem to jako sarkasmus, ale...myslím, že to nebude potřeba. Nemusíte si to pamatovat celé, napřed po částech vět. Tak, teď tu zbraň."

"Jakou zbraň?"

"Cokoli kromě nosorohu, dikobraza, kachňáků, bojovky a bumhadry." diktoval jsem si.

"Myslím, že mám v šupleti jeden pěkně zachovalý obrprásk...." opáčil nejistě. Ten muž je samé překvapení! Já se tolik snažím vyjmenovat všechny pomůcky k plašení plameňáků a praní ponožek a on stejně najde nějakou, kterou jsem vynechal.

Například starý dobrý obrprásk, jedna z největších inspirací pro výrobce budíků, tedy pardón, první příspěvek mého bratra vojenské branži. Ono to vypadá jako ruční dělo. Svou roli to hraje dobře, dokonce na to Jack nechal vytepat nápis "Pozor, nebezpečné dělo!", aby tím zmátl nepřátele, kteří si doteď mysleli, že je to vodotrysk.

Když to mé drahé dvojčátko představilo světu, byl z toho velký poprask. Převratný objev! První střelná zbraň bez nábojů, či zásobníku energie! První střelná zbraň, která je dost velká, aby budila respekt a přitom se vleze pohodlně do ruky! První střelná zbraň, která dělá všechno! Mění barvy! Přehrává nejnovější muziku! Ve tmě svítí! Jen škoda, že na jednu funkci milý zlatý vynálezce trošinku pozapomněl...tou funkcí je střelba.

Jedno se ale Jackovi musí nechat -vynalézavost. Když to nestřílí, proč to alespoň nemůže vydávat příslušné zvuky? Ten nápad se mu natolik zalíbil, že nainstaloval nejen automatické přehrání mamutí, příhodně dělové rány, ale taky sloní troubení a drnčení školního zvonku- stačí zmáčknout tlačítko. A tak, drazí přátelé i nepřátelé, pohádka o vzniku obrprásku je u konce. A ačkoli má tahle "zbraň" svou historii, nevidím nic, k čemu by mi byla venku dobrá- pokud se tedy nechci vydat komunikovat se slony, či předčasně ukončovat školákům vyučování.

"Možná tak za tisíc let. Nic, co vzešlo z hlavy mého bratra, nepatří do mých rukou, na to mám příliš mnoho důstojnosti. Nemáte třeba meč?"

"Je mi líto. Mám jen svou dýku." pokrčil rameny smutně. Co to vidím prosvítat stropem? Nejsou to sluneční paprsky?

"Děkuji!"

"A...ale...lorde Nilie...já vám ji nenabízím!" odporoval. Houby slunce, Nilie, je to plíseň.

"Chystám se jít do světa neozbrojen- jak se asi ubráním císařským vojákům? Uštěpačným humorem?"

"Opakuji, je mi líto. Ta dýka stála přes deset bakalových odlitků, nemohu vám svěřit tak drahou věc."

"Omlouvám se. Neměl jsem tak drze tvrdit, že můj život stojí za víc, než deset bakalových odlitků." povzdechl jsem si jízlivě.

"Starejte se o sebe, pane, a nechte majetek lidí majetkem lidí!"

"Vaše dobrodiní budiž odměněno." syčel jsem na něj tak sarkasticky, jak jen bylo v mých silách. Ovšem, bez toho levného nožíku nemám šanci na konstruktivní boj, takže se nehnu z místa, dokud mi jej prostě nedá. V praxi to ovšem znamená, že si to sem nakluše několik řemeslníků, zalijí mně do kovu, nechají vypálit v peci a výslednou sochu postaví do trůnního sálu.

"Běžte a vysávejte někoho jiného, můj lorde." odpálkoval mně. Hm, ze mě bude ale děsivá dekorace...

"Ani za sto bakalových odlitků?" smlouval jsem. Bakalové odlitky, to je naše měna. Peníze. Druhý největší problém lidstva. Tím prvním je samozřejmě lidstvo samotné. A třetí příčku, ačkoli jen lokálně, obsazuje bakal.

Kdyby někdo zrušil veškerá platidla a zavřel mé milované doly, nebyl by pak svět nádherné místo? Ale já bych z toho nic neměl, protože by mně beztak vypustili z Věží snů akorát tak v soudný den. Ani to ne (a já bych tím pádem musel pořádat okázalou oslavu konce světa ve svém kovovém pokoji, jak depresivní myšlenka...).

Johnson jen protřele zavrtěl hlavou a ukázal směrem nahoru.

"Snad se mně nepokoušíte vydírat, příteli? Kdybyste byl někdo jiný, ne můj jediný přítel a věrný komorník, asi byste byl na místě mrtvý. Teď budu předvádět, jako že jsem vaše gesto nepochopil a vy naoplátku předvádějte, jako že jste nic takového nenaznačil, ano?" promluvil jsem klidným hlasem, zdůrazňujíc "můj jediný přítel", protože hraní na city na lidi obvykle zabírá.

"Kdybych byl někdo jiný a hlavně, vy byste měl tu dýku, asi bych si to nedovolil. Ale teď vy máte sen a plán, já zbraň. Takže mám navrch. Kolik jste ochoten zaplatit za ,jakýkoli život´, můj pane?"

"Ó, jak zdvořilé." zavrčel jsem. "Chcete-li to vědět, peníze pro mě nejsou víc, než pár papírů a odlitků z kovu. Vezměte si vše, co mám."

"To nestačí. Jste na mizině, můj pane! Vaše pokladna zeje prázdnotou, nemáte ani grešli! Nabízel jste mi sto odlitků, ale nemáte ani-"

"Stačí. Asi vás to udiví, ale já to pochopil už když jste řekl slovo ,mizina´."

"Ale jste hvězda, tedy, nejen podle jména a brzy budete tak bohatý, že si to ani neumím představit. Já chci všechen váš majetek. Všechen! A nejen jednorázově-"

"Naznačujete, příteli, že máte v úmyslu na mně parazitovat celý život. Že nebudu pracovat, abych uživil sebe a svou rodinu, ale vás. Ale budu bohatě odměněn! Dostanu za to jednu pitomou dýku!" odsekl jsem mu... přátelsky. Dobře, dobře, ale já také nepředstírám, že jsem nějak klidný...flegmacie si sbalila kufry a mé cynické dny odpluly na nejbližším mraku.

"Přísaháte? Také můžu zavolat stráže a váš útěk skončí dříve, než vůbec začal, pane." významně pokývával ke zvonku na stěně. Dámy a pánové, představuji vám člověka, který mně de facto vychoval...a teď se mně snaží předhodit Aaronovi.

"Dobře, přísahám! A ty pitomé, bezvýznamné peníze si nechte. Já bych je stejně jen hromadil a stěžoval si na ně. Ale tu dýku mi dejte, hned! Jelikož díky tomu, že se právě pokouším porušit první z Císařských pravidel mám nyní spoustu, spoustu času lelkovat a pohodlně se nechat chytit!"

To mi připomíná další životní slast, totiž dodržování perfektních Císařských pravidel, bez kterých nemůže žádná správná ovce, tedy člen královské rodiny žít! Prý je to starobylá rodová tradice, kterou si Cassandriara starobyle a rodově nedávno vymyslela. Poprvé s nimi přišla asi když mi bylo kolem osmi let a světe div se, uběhlo patnáct let a pořád platí. Kážou v mnou formulované podobě toto:

Zaprvé, nikdo nesmí utéct z Věží. Nikdo se nesmí vyklánět z oken a dýchat nedejbože čerstvější vzduch, než má ve svém zatuchlém pokoji. Pod trestem káravé přednášky, nebo hladu, či bičování- alternativně všeho dohromady, pokud jste Nilius.

Zadruhé, nikdo nesmí urážet císaře. Za urážku císaře se počítá jakékoli neutrální, nebo nelichotivé slovo, hovory o císaři za jeho zády, vražedné pohledy, špatná nálada, pozdní příchody, příliš hlasité dýchání, selhání...a prostě všechno. Pod trestem noci v mučírně.

Zatřetí, nikdo nesmí mluvit "proticísařsky". Za proticísařská témata pokládáme filozofii, ekologii, ekonomii, nemoderní hudbu, umění, vědu, diplomacii, život prostých lidí, revoluce, rebelie, knihy, počasí venku, vztahy, útěk a císař, podle bodu dvě. Proticísařsky mluvící osoby bývají totiž často podezřelé z inteligence a takovou odpornost my na hradě samozřejmě nestrpíme. Pod jakýmkoli trestem, který mě, Cassandriaru napadne.

Začtvrté, je naprosto zakázáno, říkat vlastní názor. Dám totiž ruku do ohně za to, že ať si myslíte cokoli, vždycky je to blbě. Navíc, lidé s vlastním názorem jsou považování za extrémně nebezpečná a proticísařská individua. Každého, koho uslyšíme říkat vlastní názor, vlastnoručně a pořádně seřveme.

Zapáté, platí nejpřísnější zákaz snění! Osoby, které sní- ať už o své budoucnosti, nebo dokonce něco vymýšlejí, budou popraveny! Sny probouzejí proticísařské myšlenky.

Zašesté, všichni poslouchejte Cassandriaru Starovou. Pokud císařovna řekne, ať skočíte z okna, neváhejte a skočte. Neposlušnost rovná se smrt.

Zasedmé, zakazuji přemýšlet! Je to proticísařská a zbytečná činnost! Přemýšlením si ničíte své mozky! Bohužel, stejně jako u snění vám to nemůžeme nijak dokázat, ale pokud to přece jen zvládneme, zabijeme vás a pak vás vyhostíme z říše (občas to děláváme i naopak).

Zaosmé, Jack je zlatíčko.

Zadeváté, nikdo nesmí porušovat tahle pravidla, kromě osob omluvených v bodě deset.

Zadesáté, tahle pravidla se vztahují pouze a jen na tyto osoby (ti ostatní jsou nám tak ukradení, že si můžou dělat, co chtějí): královská rodina- Starovi a všichni naši vzdálení příbuzní žijící ve Věžích, vrchní diplomaté, velitelé služebnictva (pouze velitelé, služebnictvo ne), stráže, generálové, podřízení černokněžníci a majitelé bakalodělných firem.

BUĎTE POSLUŠNÍ!

S vznešeností, které VY nikdy nedosáhnete,

Vaše císařovna

"Ale vy pořád porušujete nějaké z Císařských pravidel...někdy i většinu zároveň..." namítl Johnson.

"Tu dýku." zavrčel jsem na něj. Vytáhl ze skříně věru majestátně působící zbraň. Luxusní klacek místo rukojeti div že nestřílel třísky a materiál, z kterého bylo vyrobeno ostří? Nemám zdání, protože celá kovová část byla elegantně skryta pod nánosem rzi- ale jak se znám, bude to beztak naoranžovělý papír. Nilie, ty chytráku. To jsi zase učinil perfektní volbu a perfektní obchod! Příště přepadnu stáže a ukradnu zbraně jim. Ale každý zoufalec se chytá stébla trávy, takže jsem se poslušně chytil rádoby zbraně a ještě jsem cítil jistou spokojenost. Ostatně, bodá to a takže to pro účely obrany stačí...

Původně jsem chtěl i nějaké oblečení a rady, ale má naivita si vyhradila meze. Vystrojen půjdu tak, jak jsem- stejně s davem nesplynu, protože jsem se svou neodnaučitelnou slovníkovou mluvou, dlouhými, černo-modrými vlasy a zmateností vrchol nenápadnosti. Přehlédnutelný, jako žirafa s růžovým kloboukem. A rady? Nepotřebuji.

"Tak sbohem, příteli. Doufám, že mně v tomhle ráji vidíte naposled." rozloučil jsem se hořce a než mně sluha stačil zastavit, odešel jsem. Nuže, tak ozbrojeni bychom byli. Teď jen stráže a svoboda! Omyl, blbečku, jen stráže, pak útěk, útěk, útěk, útěk a útěk a až budeš někde za hranicemi jiného státu-

"Princ Nilius! Chyťte ho!" já o vlku a vlk na mně pokřikuje z druhé strany chodby. Respektive celá smečka idiotů ve směšných, věžních uniformách, každý svírající kopí a každý běžící na mně. Bohužel jsem se rozhodl jejich pozvání na čaj nepřijmout a také jsem poněkud zrychlil krok.

Hranicemi jiného státu? Blbost, raději se přestěhuji přímo za oceán. A touhle honičkou, prosím, oficiálně zahajuji dezerci. Nechť velkolepá hra na kočku a myš započne!

Délka článku nesmí přesahovat 40 000 znaků, aneb blog neumí počítat

2. ledna 2014 v 22:00 | Kate Černobílá |  Blog a názorové výlevy
Tak jsem i tenhle rok opět zde. Mimochodem, vše nejlepší v 2014. oběhu naší planety kolem Slunce od vynálezu letopočtu! Nebo že bych si to se Zemí a Sluncem samým vztekem pletla? To je jedno.
Přicházím k vám totiž se stížností a to na mou milovanou administrátorskou stránku, chlebodárce všech blogerů, blog.cz.
No, asi se ptáte, co mně naštvalo tentokrát. Byla to nepřátelsky naladěná moucha? Pozastavení oblíbeného seriálu? Domácí úkol z matematiky?
Ne, pouze kouzelná větička blog.cz, která v přibližném znění vyznívá asi takhle: "Délka článku nesmí přesahovat 40 000 znaků." a tahle všehoštvoucí hláška blokuje odeslání 90% mé takzvaně "literální" tvorby, což mi samo sebou poněkud zavází.
Dnes zírám na monitor zaujatě, div že s nevyplazeným jazykem, už jen malinká změna ve formátování...a práce bude dokončena, první díl společné povídky i s předmluvou a popisy bude bezpečně uschován na blogu. Houby, naivko, houby. Dobře, tak eliminuji slova v předmluvě, potírám zlovolné vynecháné řádky mezi odstavci, ztenčuji stav oddělovacích teček na kriticky pohotovostní. Nakonec, se spokojeným výrazem to celé kopíruji do svého psacího programu a s vítězným pokřikem zjišťuji, že dobře, blog měl možná pravdu, ale nyní je počet znaků s mezerami uspokojivých 39 000 plus mínus pár písmenek, div nevyskočím ze židle a nezatančím si vítězný taneček na Fly away from here, písničku, kterou právě vyhrávají reproduktory mého počítače. Promnu si ruce a slavnostně kliknu na "hned zveřejnit". Brzy se mi ale po tváři rozlije přitažlivý neandrtálský škleb. Tisíc imaginárních znaků hnedka naskočilo na obrazovku a ten hnusný výstražný nápis si nechce za žádnou cenu dát svátek.
Praštěte mně palicí, ale 39 000 mamutů přece není 40 000! Alespoň za slávy mé rodné jeskyně to tak nebývalo!
A i kdyby, ptám se, jaké má tohle omezení vůbec smysl? Proč omezovat maximální počet znaků, když můžeme omezit minimální a zatnout tak produkovačům inteligentních, jednoslovných takzvaných "článků" tipec? Chápu, že každý necítí psaní jako radost svého života, ale kdo má ke klávesnici výslovný odpor- proč si pořizoval blog?- není definice blogu náhodou vlastní místo v kyberprostoru, kde můžete sdělovat své dojmy, zájmy, sny, názory, tvorbu volně do světa? A pomocí čeho? Mluvících myší na obrazovce. Slov.
Už se vám také někdy stalo, že vaše mnohdy několikahodinová práce je znehodnocena rozmarem kalkulačky blogu.cz a článek, na který jste se tak připravovali, prostě doslova nevyšel?
Cítíte podobně malichernou zlost, jako právě já?