"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Únor 2014

Ovce a chemické čáry

27. února 2014 v 21:21 | Kate Černobílá |  Dokumenty, které doporučiji zhlédnout
Tenhle článek píšu ve stavu opravdu silných dojmů.
Chtěla bych vám totiž doporučit jeden zajímavý dokoment. Opravdu zajímavý. Je o světě, vypráví o pravdě. Já sama, jakmile jsem uviděla první nadpis teorie, nadskočila na židli a chtěla to nevěřícně vypnout...než se ovšem začaly na obrazovce objevovat argumenty. Proč a co na katastrofě 11. září 2001 nesedí? Proč vidíme stopy za letadly v podmínkách, kdy by podle vší fyziky vznikat vůbec neměly? Jak do toho zapadají mimozemšťané?
Zde odkaz:
A nadpis hovoří za vše. Opravdu je všechno jinak, než nás učili? Udělejte si svůj názor.
Tenhle dokoment si na nic nehraje. Titulky mluví jasně, stručně, ve faktech a dokonale česky. Někdy vás překvapí, jindy vyděsí. Jsou chvíle, kdy za monitorem trnete hrůzou a kdy s úsměvem kýváte na souhlas. Málokdy se mi stalo, že jsem nevěřila. Většinou jsem se spíše divila...a...něco na tom je... ne jednou mi naskočila v hlavě myšlenka: "To jsem si myslela!".
Hluboce doporučuji. Hluboce. Působivá prezentace trvá necelou hodinku a chcete-li mít nad čím přemýšlet, opravdu se tu hodinu obětovat vyplatí.
Nakonec si sem dovolím vložit jeden citát z dokumentu:
"Proto si hleďme především svého života a snažme se pořád zlepšovat v chování k sobě samému i ostatním. Vždycky myslete na to, jestli konáte s láskou."

Ke mně osobně se odkaz na tehle dokument dostal přes jednoho sympatického spolužáka, kterému musím zítra osobně poděkovat...

Dobrou noc všem!
Vaše otravná a naprosto ohromená,
Kate Černobílá


P.S.: Teď jsem zjistila, že ten odkaz je nefunkční. Video někdo smazal z YouTube! Nabízí se otázka- proč? No nic. Jdu hledat ten stejný dokument pod jinou webovou adresou. Až ho najdu, nahradím odkaz aktuálnějším.
P.S. 18.6.2014: Tak jsem to video našla, odkaz aktualizován. Udělala jsem tu chybu, že jsem si přečetla i komentáře...větší koncentraci ovčanů na jednom místě uvidíte tak akorát ve škole. Nejde mi o to, že zpochybňují ty teorie, ano, někdo může věřit a jiný nemusí, ale že se vysmívají dokonce i těm částem o tom, že peníze nejsou všechno a že bychom měli znova zaplnit své srdce láskou, to je na mě prostě silný kalibr.

Já, pisálek

18. února 2014 v 17:35 | Kate Černobílá |  Blog a názorové výlevy
Já, pisálek je projekt, ovšem, ne můj. Vymyslela ho Nemesis Moriko a zde je odkaz na její blog: http://nemesismoriko.blog.cz/1402/ja-pisalek
Dobře, říkáte si, tak proč s tím otravuji tady?
Protože jsem se rozhodla zapojit. Ano, doslova jen rozhodla, protože mi to zatím nikdo neschválil. No, snad nebudu kamenována, podmínky splňuji. Ikonku sice nemám, ale jakožto správné počítačofobičce mi slovo "ikonka" docela nic neříká, takže pokud mi bude někdo ochoten vysvětlit jak se s nimi pracuje, ráda ji sem přidám ještě zpětně. Prozatím snad postačí odkaz...doufám a omlouvám se. Prosím Nemesis Moriko o pochopení.
A tak se zapojuji.
Projekt se očividně dělí do několika částí a první z nich je:
Já a psaní
Podčást- moje začátky
Co tě k tomu vedlo?
Když jsem poprvé vzala do ruky propisku, shrbila se nad papírem a šla oznámit babičce "že teď napíšu vlastní knížku", bylo to protože jsem upřímně věřila, že to dokážu. Neměla jsem příběh, postavy, vlastně jsem neměla tušení, o čem budu psát, ale doufala jsem, že mě něco napadne spontánně. Chtěla jsem prostě zažít ten úžasný pocit radosti z dopsaného díla, za kterým se marně honím doteď. A co mě vedlo k tomu, abych se před dvěmi lety ke psaní vrátila, tentokrát už se vším všudy, speciálním sešitem a nazýváním sama sebe "amatérskou spisovatelkou"? Ehm...chuť se vyrovnat ostatním. Má nejlepší kamarádka Karin začala psát. Poplach! Musela jsem přirozeně začít taky. Soutěživost (Karin napsala dvě stránky? Musím napsat tři!) mě hnala přes první kameny a než jsem se nadála, z pouhého pitomého opičení se stal můj plnohodnotný koníček, věc, která mě doopravdy baví a bez které bych si těžko dovedla představit svůj život. Další otázka!
Kolik ti bylo?
No, mé první pokusy o literární dílo jsem zaznamenala ve věku okolo šesti let, kdy jsem se s plnou slávou naučila písmenka. Samozřejmě, ne tak dobře a tak brzy jako ostatní děti, dalo mi to pořádně zabrat, ale když jsem konečně věděla, že A není S a O je takové to kolečko, pokládala jsem to celkem za úspěch. Chviličku předtím i potom jsem se pokoušela zabruslit do literatury "odborné", vesele jsem spisovala kuchařky- jak vařit z trávy a jak nepřekořenit pampeliškový guláš, encyklopedie o kočkách- takzvané "učebnice", nad kterými jsem nutila bdít babičku a opakovala jí v nich rozdíl mezi kočkou perskou a siamskou, a dokonce i "zpěvníky"- to proto, že jsem se chtěla pochlubit, jak jsem si dokázala zapamatovat text ke "Kočka leze dírou" a "Pec nám spadla". První eh...kniha, kterou jsem dokončila (čtěte "první popsaný sotva dvacetistránkový sešit") a zároveň první počin po přibližně tříleté nepsavé přestávce vznikl...no, napřed krátká ukázka. Zdalipak si to tipnete správně. Tohle je úryvek z první kapitoly: "Les jsem milovala. Sedla jsem si na trávu a začala jsem sbírat jitrocel, když najednou jsem uslyšela podivné zvuky. Bylo to škrábání, praskání větví a vrčení. Podívala jsem se doleva a podívala jsem se doprava a v keři jsem něco uviděla. Svítili y i y na mě velké žluté oči. Oči Zvíře se dívaly o na mě, já na něj a pak mě napadlo utéct.......Utíkala jsem, jsem dobrá běžkyně ale začaly mi docházet síly, zatímco té bytosti síly nedocházely..." schválně jsem nevybrala to nejhorší, ale myslím, že názor máte. Kolik že mi v té době bylo? Osm? Deset? Ještě méně? Ačkoli bych to asi neměla přiznávat, za pár měsíců od sepsání tohohle jsem oslavila třinácté narozeniny. Potupa.
A co tvoje úplně první příběhy? Byly sepsané, nebo jen ležely v tvé hlavě?
Naštěstí, pouze v hlavě. Důvod? Neuměla jsem napsat písmenko K, u těch ještě rannějších jsem neuměla napsat ani čárku a číst? Co to je? Ty příběhy už měly jeden společný rys s tím, co nyní nazývám "polosny" (sny, u kterých si určujete průběh a jste zcela vzhůru)- nenesly ani stopu po něčem tak otravném, zbytečném a zatěžujícím, jako je děj. Já vymýšlím děj povětšinou přímo při psaní, když sním, nejsou to příběhy- je to nesouvislý shluk okolností, rozhovorů a vjemů. Teď bych se ráda rozepsala o čem tyhle první "příběhy" byly, ale na to se ptají v další otázce...
O čem jsi psala?
Pokud mluvíme o tom nejprvnějším vymyšleném světě z prvních, je mi líto, nesepisovala jsem. Chodila jsem tehdy ještě do školky, kde jsem neměla žádné kamarády, ke hračkám jsem se nedostávala a nenapadlo mě se o ně prát. Místo toho mě ale napadaly jiné věci- třeba poskakovat v koutě a přehrávat si v hlavě tu směsku okolností, rozhovorů a vjemů (tehle zvyk mi přetrval do teď- bez skákání nevymyslím ani slovíčko). Nudně krychlovitá školka nebyla podle mě nudně dvoupatrová, ale měřila více než mamutí mrakodrapy a v jejích nejvyšších patrech, kam může jen paní ředitelka, spousta slepic, jedno koťátko sirotek a protivná uklízečka se nacházely rozhlehlé pouště i tropické pralesy, temná jezera i hory zalité sluncem, tam se utíkalo před zlobou světa a jedině tam nebylo o dobrodružství nikdy nouze. Ráda jsem, tehdy čtyřletá, přemýšlela, jestlipak tam ten svět vážně je, ale průzkumu do cesty se postavila potíž- schody. Pro jiné už běžný terén, pro mě tehdy hotový mt. Everest, obrovská překážka vhodná jen k náročnému přešplhání po čtyřech. Dosud na ten první polosen ráda vzpomínám a jsem na sebe moc pyšná, že jsem v necelých pěti dokázala vymyslet něco lepšího, než na co se zmůžu v téměř patnácti.

A máme tady další podčást! Moje první příběhy
Jak se jmenoval tvůj první sepsaný příběh?
Jmenoval se stejně, jako potápějící se vlajková loď tohoto blogu- Cesty jinými světy. Byla to papírová verze. Ostatní před ním neměly ani název, ani délku delší než tři odstavce.
Dokončila jsi ho?
Ano, dokonce čtyři díly.
O čem byl?
Ehm...o ničem. Byla to směs přibližně čtyřiceti nedokončených zápletek, od kterých jsem pořád odbočovala a psala si co mě zrovna napadlo. Havní dějovou linii tvořil vrchol originality- milou, hodnou, tichou, spořádanou hlavní hrdinku (Mayu Jangovou) vyvolili k záchraně světa, ona musela překonávat "různé nástrahy" a nakonec ho samozřejmě zachránila. Mile, nudně a s úsměvem na tváři, jak jinak. Začátek (Maya se vydává zachránit svět) jsem si ponechala do dalších přepisů a verzí (zrovna jsem u třetí), ale zbytek plánuji směřovat úplně, ale vážně úplně jinak. Pro účely sepisování Cest jsem dokonce oživila svůj starý polosen o planetě jménem Saraha, jenže jsem ho úplně překopala od začátku a s tím původním už dnes nemá nic společného (a to je zatraceně dobře).
Co tě vedlo k tomu, že jsi ho sepsala a nenechala jen tak povalovat ve své hlavě?
Po lopatě- byla to hodina češtiny. Paní učitelka nám zadala, ať napíšeme knihu. Jenže, ona myslela pouze nějaký úryvek, ale já a Karin jsme se do toho zakously tak, že jsme se pokusily napsat dílo celé. Pak už jsem přešla na to, co jsem popsala v otázce "Co tě k tomu vedlo?", tudíž k opičení se po Karin a směšno-dětinské snaze ji předehnat. Dnes už respektuji, že Karin je prostě vždycky předemnou a píšu si pro radost, svým vlastním tempem.
Jestli ten příběh ještě máš, vlož sem ukázku
Ukázku už jsem dávala, ale když si trochu zaopisuji a opíšu do počítače ještě jednu, taky mě to nezabije.
Z pohledu Cazci (něčeho jako zla):
Co si to dovolují? Přijdou si sem, hopík (myslím že se jmenuje Annie, hopík protože pořád skáče, běhá a mluví, mluví, skáče a mluví), arogantní modroočko (kéž bych tak věděla, co to znamená arogantní, ale má krásně modré oči), doprovázen nějakou blondýnou, nějaká černovlasá chytrolínka, co se tu pořád promenáduje s deníčkem (bože, ten bych si ráda přečetla, dochází mi materiál pro drby), nějaký moc chytrý blonďák a rozhodnou se, že mi seberou školu.
Tohle je prosím celá kapitola.

Třetí podčást.
Povídka versus kniha
Téměř všichni svým (a někdy i nejenom těm) prvním literárním pokusům říkají "moje kniha" máš/měl(a) jsi to taky tak?
Ach ano, měla a stále mám. Ráda bych totiž jednou za třicet let viděla dvacátý přepis Cest jinými světy vytisknutý a vydaný, tak tomu pro jistotu říkám "kniha", aby to bylo všem jasné.
K tomu se vztahuje i druhá otázka. Ano i ne- Cesty jsou kniha. Ostatní na mém blogu jsou povídky. Nemůžu tudíž určit, jestli už jsem na označení "povídka" přešla, nebo ještě ne.
Píšete kromě blogových povídek i nějaké jiné, nezveřejněné, kterým s nadsázkou (nebo bez ní) říkáte kniha?
Ne, všechny povídky zveřejňuji. Už nepíšu ručně a nespoléhám zkrátka na svůj počítač. Blog je celkem jisté zálohování.
Je to dost blbá otázka, jelikož v 90% zní odpověď ano - chtěli byste vydat knihu?
Jednou. Možná. Až nějakou dopíšu. Nemám zdání.
Jestli jsi na předchozí otázku odpověděl/a ANO, o čem by vaše kniha měla být? chtěli by jste nějakou povídku z blogu přepracovat jako knihu?
Nemám zdání, o čem bude. Vážně to nevím. A ne, povídky ať jsou povídkami. Navíc si myslím, že mezi třicetikapitolovou knihou a třicetidílnou povídkou moc rozdílů není, takže bych rozhodně nic nepřepracovávala.

Dostáváme se k čtvrté podčásti- k fanfikci.
Co si o fanfiction myslíš? Je to pouze příběhy psané někým, kdo nemá dost originality vymyslet něco vlastního či je to odvážný pokus napodobit dokonalost nějaké knihy?
Zaprvé si myslím, že není fanfinction jako fanfiction. Jsou tady mraky příběhů o popových hvězdách (k takovýmhle fanfikcím mám možná i vrozený odpor), ale i příběhy s postavami a reáliemi někoho cizího a to odsuzuji jen trošku. Každý si má právo psát co chce a že mi to nepřipadá tak těžké na vymyšlení? Můj názor. Na druhou stranu, nesmírně fanfictionáře obdivuji, já bych nic takového napsat nedokázala.
Psal(a)/píšeš nějaké fanfikce? Na co?
Nepíšu, nikdy nepsala. Ale kdybych se mermomocí toužila fanfictionářkou stát, psala bych o Hvězdných válkách, či bych si vzala na paškál filmy od Marvelu- a psala bych o mé oblíbené postavě, o Lokim.
Máš nějakou oblíbebou FF, kterou čteš?
To ne, to nemám. Když už si nějakou fanfikci čtu, je to náhodně, která mě zrovna zaujme.

To jde ale rychle...píšu to teprve hodinu a půl a už jsem u páté podčásti...
žánr
Jaký žánr příběhů obvykle píšeš?
Překvapivě to nevyplývá z toho, že jsem fantasmagorička- což se u mě nedá popřít- věřím v magii a zázraky celou svou duší, vyhledávám skoro výhradně fantasy knihy a filmy, odráží se to na mém myšlení i projevu, nejraději bych žila ve světě nezlomného přátelství, pravé lásky a hrdinných skutků, zajímám se o esoteriku a dvacet tři a půl hodiny denně (někdy i více) trávím v předalekých dimenzích, ve svém vlastním vesmíru. Prostě ať si už výraz "fanynka fantasy" vyložíte jakkoli, na mně to vždycky padne jako ulité. Snění je můj životní styl. Pak je mi vlastně záhadou, proč nepíšu fantasy. K realitě si mé příběhy sice ani zdálky nečichnou, ale nazvala bych to pouze fantasy příměsí. Můj stěžejní žánr je brak. Tohle nemyslím nijak zle! Já žiju v přesvědčení, že jsou mé povídky dobré a když říkám slovo "brak", nemyslím to jako urážku, ale vážně jako žánr. Vyskytuje se tam spousta a spousta hádek, násilí, krve, rádoby akčních scén, ale žádná závažnější myšlenka. Tím ale neříkám, že má díla myšlenku nemají. Tím si jen taktně vytýkám, že jí tam prostě neumím vecpat. Tudíž to není mizerné fantasy, ale hodně dobrý brak. Také ráda míchám dohromady sci-fi a "romantiku", nebo horror a "romantiku". Právě teď mám rozepsaný docela povedený scénář ke klasické telenovele z prostředí béčkového horroru, Tmu na konci tunelu.
Držíš se striktně jednoho žánru, či žánry střídáš?
Moc nestřídám, spíše kombinuji a míchám. Podklad je vždy stejný- fantasy.
Je nějaký žánr který vysloveně nemáš rád/a?
Postávám v předních řadách odpůrců klasického dívčího románu, s názvem například "Lucka jede na prázdniny" a dějem: Hrdinčini rodiče se rozvádějí. Pošlou jí tedy přes prázdniny za babičkou na venkov. Hlavní postava se musí rozloučit se všemi kamarády. Její babička chová koně/ nechová nic (podle toho, jestli do toho chceme zaplést oslňující zápletku s na poslední chvíli vyhraným dostihem, nebo ne). Poté Lucka potkává místního kluka. On bude mít tuctovou povahu, krátké blond vlasy, modré oči a úsměv od ucha k uchu a hlavní hrdinka se do něj zamiluje. Ó, jaký to překvapivý zvrat! Chvíli spolu budou chodit a pak se Lucka vrátí zpátky domů. Zjistí, že se jí na venkově líbilo a příští léto tam pojede zase (aby bylo možné napsat i druhý díl).
Co mísení žánru, děláš to často, že spojíš několik žánrů dohromady?
Často je ehm, trochu slabé slovo. Dělám to pokaždé. Miluji mísení žánrů a čím více opačné jsou, tím lépe.
Většina lidí píše stejný žánr, který nejraději čte - a poslední dobou je velmi oblíbený dystopický žánr. Napsal/a jsi někdy nějakou dystopii či se k tomu chystáš?
Dystopii? Nikdy. Připadá mi to zbytečně depresivní- copak život není smutný sám o sobě? Ovšem ráda používám některé dystopické prvky- prohnilou vládu, zkaženou společnost- povětšinou v parodii, či parodiální kritice.

Šestá podčást je tady! Básně. Tak to se těším.
A co básně? Napsal/a jsi někdy nějakou?
Ano, básně píšu často, mizerně a hlavně ráda. Nejraději v hodinách dějepisu.
Jak jsi se dostal/a k básnění?
Už když jsem byla malá- řekla jsem si dvě věty těsně za sebou a ejhle- ono se to rýmuje! Tehle postup používám doteď.
Psal/a jsi dřív poezii nebo prózu?
Pravděpodobně poezii. Přišlo mi to lehčí a doteď to tak pro mě je. Psát prózu mě baví, ale neskutečně se peru s každým slovem.
Baví tě více poezie nebo próza?
S největší pravděpodobností více próza. Jak říkám, nejde mi to a tím pádem se to stává výzvou. Může to ale znít, že vymýšlet rýmy mi jde jako po másle- ale nenechte se mýlit, také je to těžké, jen pro mě osobně ne tak moc jako napsat stránku povídky.
Porovnej kvalitu své poezie a prózy, co ti jde lépe?
Chcete-li můj názor (což asi chcete, když je tohle dotazník), poezie. Proto píšu více prózy, abych se nechovala zbytečně moc logicky.
O čem tvé básně většinou jsou? Zabýváš se pozitivními nebo negativními/depresivními tématy?
Mám ráda téma konce světa, ráda píšu amatérské kritiky na lidstvo, také o své vymyšlené planetě (o zániku nějakého království, či o smrti nějaké postavy), nebo jen tak, doslova o ničem, jako je má asi nejlepší, óda na šílenost, Kaktus prosím. Takže když to vyprůměrujeme, asi se přikláním spíše k cynismu, mrzutosti a negativitě.

Ha! Už jsem skoro u konce! Druhá část! Vzhůru do další podčásti!
Blog
Co tě přivedlo k založení tvého blogu?
Potřeba zveřejňovat svá "díla". Na blog.cz jsem přišla konkrétně tak, že jsem se jednoduše podívala ke Karin. Musím působit jako neskutečná kopírka, vím, ovšem to bylo kdysi.
Kolik domén kromě Blog.cz jsi už vystřídal/a?
Eh, ehm...jen jednu. Estránky. Kdysi jsem tam vedla jeden neúspěšný portál o virtuálních zvířátkách.
Jak je to dávno od doby, co jsi založila svůj první blog?
Brzy to bude asi pět let. Kateinblogoknihach oslaví své první narozeniny za měsíc. Ha, teprve rok a už mi připadá ten název nemístně pitomý...no, ale je to blog o knihách? Je. Takže bych si měla přestat stěžovat.
Co tě přivedlo k prezentování tvé tvorby na blogu?
Nemám ponětí. Na tuhle otázku vážně nemám odpověď. Vím, proč to dělám (ochrana proti kolapsu počítače a vymazání souborů), ale co mě k tomu dovedlo, to vážně netuším.
Byl tvůj blog už od začátku myšlen jako "povídkový", nebo se původně zabýval něčím jiným?
Opravdu striktně povídkový, tomu ostatně odpovídá i ten suchý název.
Jak jsi přišel/šla na název/adresu svého blogu nebo na svou přezdívku?
Adresa blogu je jasná...blog o knihách, co se jmenuje Blog o knihách. Přezdívku nemám, ehm...já tomu totiž říkám "pseudonym", aby to znělo vznešeněji. Kate proto, že je to to nejobvyklejší anglické jméno a nikoho by pod ním nenapadlo hledat mě. Doopravdy se jmenuji Tereza, nikoli Kateřina. A druhá část? Černobílá proto, že podle mého názoru nic není ani černé, ani bílé a druhý důvod? Černá a bílá společně s modrou a fialovou jsou mé nejoblíbenější barvy.

Hle, podčást soutěže a publikace! Tak hurá na to odpovědět, už určitě samou únavou píšu nesmysly (myslím tím- větší nesmysly než obvykle). Už se s jedním dotazníkem patlám přes tři hodiny.
Publikoval/a jsi svou tvorbu někde, kromě blogu?
Na známém portálu Pištepovídky, ale tam se mi vyplnila má nejhorší noční můra- ono to dokonce někdo četl! A tak jsem si s přispíváním tam dala pauzu a rozhodla se počkat, až budu zase o několik ůrovní výše. Ty kapitoly, co jsem tam naoslila, stály za psí štěk.
Vyšel ti někdy článek s básní či povídkou v nějakém časopise (byl to školní časopis, nebo nějaký jiný?) či papírově vydaném sborníku? (nemyslím elektronické sborníky jako například ten z KP!)
Ó né, to nikdy. Ale snad mi tahle pocta jednou udělena bude. Můj největší literární úspěch byl, když pan učitel přečetl mou písemku z dějepisu celé třídě. Beru to jako "literární", protože jsem více řešila vyjadřování a stylistiku, než rozdíly mezi Německem druhé světové války a Sovětským svazem.
Zůčastnil/a už jsi se nějakých literárních soutěží? Kolika?
Taková blbá otázka- ale počítá se češtinářská olympiáda? Je to o použití řeči a má to i slohovou část, takže doufám, že ano. Do okresního kola jsem nastoupila dvakrát a letos mi chybělo pitomých 2,33 bodu do vítězství (nepochopte to prosím tak, že jsem druhá. Houby. Až šestá). Vím, že je to spíše trapné, než kdovíjaký úspěch, ale vejtahuji se tím, kudy chodím. Dále jsem se zúčastnila jedné literární soutěže na blogu mého drahého dvojčete (tady o ní mluvím obvykle jako o Karin), mé nejlepší kamarádky. Jedné soutěže se tam právě teď účastním, ale to proto, že Karin naivně neurčila nejzazší datum odeslání soutěžních povídek, takže se účastním už asi pátý měsíc a pořád nic, nemám ani řádek. Omlouvám se, Karin!
Postoupil/a jsi v nějaké literární soutěži do finálového kola? O čem bylo tvé dílo? Umístil/a jsi se do třetího místa či jsi dokonce vyhrál/a?
V žádném případě, nikdy, ne, to u mě nehledejte, vítězové vždycky bydlí o dům dál.

A poslední okruh- postavy a hlášky!
Jak vymýšlíš jména pro své postavy? Nebo povahu či vzhled?
Jména...ehm...to bude složité. Několika způsoby. Kdysi jsem postavám přidělovala sebenevhodnější naprosto běžná a tuctová anglická jména, jako je třeba Christian. Nyní povětšinou buďto skládám slabiky dohromady, tak aby to dobře znělo, nebo za pomocí Google překladače- tudíž doufám, že na mé povídky nenatrefí nikdo, kdo by plunule hovořil indonézsky, filipísky, javánsky, či latinsky. V poslední době jsem si ale oblíbila metodu hledání jmen v osmisměrkách, což se hodně podobá tomu skládání slabik. Povahu nevymýšlím nijak zvlášť. Myslím, že mě to musí spontánně napadnout a já zatím nepochytila vzorec jak. U vzhledu se snažím ujasňovat si barvu očí, vlasů, výšku, oblečení, vzhledové zvláštnosti náhodně a tak dlouho, dokud neucítím, že se to k oné postavě hodí.
Inspiruješ se při vytváření postav sám/sama sebou?
Ano, ovšem pouze u zvyků a povahy (u vzhledu ne-téměř všechny mé postavy totiž spojuje jeden vzhledový rys- nadpřirozená krása a to, ačkoli mám o sobě průměrné až vysoké mínění, se se mnou skloubit moc nedá). Povahově nejpodobnější mi je Christian Sarahský (vystupuje v skoro všech mých povídkách), až na vyjímky je jeho povaha skoro kopií té mé, mimoto také oba milujeme kočky a nesnášíme nepřemýšlející dav. Některé postavy se snažím uspůsobit tak, aby byly z mého pohledu co nejsympatičtější, takže jim vkládám své zvyky a názory (příkladem je Nilius Star z povídky Hnusné krychle- což ale samozřejmě neznamená, že všechny Niliovy názory jsou mé, ovšem velká většina ano).
Jestli jsi na předchozí otázku odpověděl ANO, jak to děláš, aby všechny tvé postavy nebyly stejné?
Jenže já neřekla, že ony stejné nejsou :)
V mé hlavě je samozřejmě každá má postava jedinečná, jenže ona jedinečnost se horko těžko přenáší na klávesnici.
Hlášky. Téměř v každé povídce se alespoň nějaká vtipná hláška objeví. Jak vymýšlíš své hlášky?
Nevím o žádných hláškách ve svých povídkách. Kdysi jsem si myslela, že jich tam mám hafo, jenže to jsem považovala každé třetí slovo za hlášku. Pokud již mé postavy řeknou něco, co mi připadá vtipné a naivně tudíž očekávám, že se nad tím pousmějí i čtenáři, musí mě to opět napadnout jen tak z ničeho nic.
Inspiruješ se reálnými hláškami ze svého života?
Vlastně ani ne. Nedokážu si vzpomenout na žádný příklad.

Tak a je po dotazníku! Konečný čas vyplňování- čtyři hodiny. Nyní kliknu na "hned zveřejnit" a půjdu se pídit po překlepech a pravopisných chybách, což v praxi znamená, že mi ty nejtrapnější stejně utečou a všimne si jich až ten nejkritičtější čtenář.
Musím moc poděkovat Nemesis Moriko, tenhle projekt mě opravdu bavil...
A tu ikonku sem přidám...

S piraní plným pozdravem a přáním hezkého zbytku dne,
Kate Černobílá

P.S.: Koho by napadlo, že tu ikonku stačí jen zkopírovat? Děkuji!


Tma na konci tunelu- XIV.

17. února 2014 v 21:30 | Kate Černobílá |  Tma na konci tunelu
Další díl téhle směsi horroru, rádoby fantasy a hlavně, krásně nekonečné telenovely považuji za dopsaný. Je trochu delší a ehm, trochu o ničem. Zase další rozhovorová výplň. Scéna s Pitomci (Raxenilem, Molomorem a Feliciou) je pro děj tak závratně důležitá, že jsem jí polovinu- ne-li celou- mohla raději vypustit. Enya to všechno bere až s nereálně kamennými nervy a její inteligence jde hluboce do mínusu. Vím, že každému čtenáři dojde už z dálky (pokud mu to ještě nedošlo), jak že se to má s Elenis, ale znáte to- v Ordinaci v Růžové zahradě taky vždycky odhadnete celý životopis postav ještě s dalekou budoucností a postava které se to týká musí být vždycky poslední, kdo se to doví- kde bychom jinak měli ty úžasné kýče? Ale konec tlachání, i přes ta všechna ale jsem si psaní téhle kapitoly užila a doufám, že se vám bude líbit.
Christian
"Napřed mi řekni, jak jsi mně našel." vrhl po mně "démon" vražedný pohled očima té ubohé školačky, Jane. Stála na chodníku někde v Sarahou okupovaném přístavu, který je tak bezvýznamný, že se ani nenamáhám zapamatovat si jeho jméno. Dokonce vlastně ani nevím v které části městečka jsme, nevyznám se tady a oni očividně neznají slovo "rozcestník".

"Nebylo to jednoduché. Kdyby jsi se schovával, asi bychom zde nestáli a já bych pátral marně. Ovšem, ty jsi stopoval slečnu Enyarezethu, takže jsi šel rovně, přes ty nejkratší a nejpředvídatelnější stezky, abys ji dostihl. Nepočítal jsi, že bych se mohl otočit a jít ti naproti. Proto jsme se takhle příhodně shledali."

"Jen obzvláště pitomá slepice chodí lišce vstříc." pousmál se krutě.

"Anebo ta, která chce s liškou sjednat výhodný obchod." nadhodil jsem sebevědomě, ignorujíc, že mně nazval slepicí- což není dle mého názoru zrovna titul hodný válečníka.

"Ty nemáš s čím obchodovat, možná tak akorát s životem El-...tedy Enyi, já si na to jméno snad nikdy nezvyknu."

"Víš to jistě? Třeba mám mnohem více co nabídnout, než jednu bezbrannou, vyděšenou dainginskou středoškolačku."

"Mne nepodplatíš. Já ji prostě chci zabít, tobě před očima, tobě pro žal, sobě pro pomstu!" prohlásil a dramaticky rozhodil rukama.

"A ta pomsta ti vrátí svobodu? Rodinu? Přátele? Čest? Status a práci váženého ochránce dobra? Zbaví tě toho jistě nesmírně otravného prokletí, muset krást těla cizím, abys vůbec mohl chodit po světě..." nasadil jsem všechen svůj každým obdivovaný přesvědčovací talent a pro větší efekt se na chvíli odmlčel. "...ale i přesto, vždy když zvítězíš v bitvě s něčí duší o fyzickou schránku toho nešťastníka, cítíš spíše, jako bys stál vedle něj a ovládal jej jako loutku...mluvil za něj...rozhodoval, kam půjde...kradená těla nikdy nenahradí opravdové, o které jsi přišel a v zoufalé snaze přežít v minutě smrti násilně oddělil svou duši, aby mohla putovat světem navždy, ani živý, ale ještě ani úplně mrtvý."

Nenávistně se na mně zašklebil. "Jak to sakra všechno víš?"

"Tak různě...něco jsem četl, také na něco použil svou fantazii a nezapomeň, že mám přátele v mírovládě- a mírovládci jsou jeden velký shluk drben, vždyť to znáš."

"Porazili mně co se týče kouzel, ale nedokázali mně přechytračit. Má zatracená sestřička mé tělo pravděpodobně spálila. Ale to nevadí, protože já už si našel jiný cíl."přisvědčil.

"Jaký cíl? Spáchat laickou a neuspokojivou vraždu jednoho mladého děvčete? To se mi na Emexeirena, jednoho z nejmocnějších, nejlegendárnějších a nejspravedlivějších Vládců míru zdá jako trochu nízká laťka..."

"Emexeiren...tak to jméno nezaznělo už tisíce let. Jsi si jist, že víš, čí to jméno je? Přesně jak jsi popisoval, on měl všechno, všechno co bytost může chtít- zodpovědnou práci, přátele, rodinu...ale pak to všechno zmizelo. Sebrali mu, co se sebrat dalo- zmátli mozek, nechali duši prohnít na popel!"

"A on se poddal. Utkal se se svou sestrou v souboji a přišel i o tělo."

"Neměl moc na výběr." ušklíbl se. "Kletba už získala vládu nad většinou jeho svobodné vůle, ale možná by se mu tehdy dalo ještě pomoct..."

"Oni ti nepomohli. Vyhnali tě ze Světla." konstatoval jsem ponuře.

Světlo je mimo jiné název pro kousek nehmotného prostoru, kde žijí po smrti mírovládci a řídí odtamtud chod světa. Povídá se, že má tvar pětivěžatého hradu, ale já si myslím, že je to jen divadýlko na turisty.

"Přesně tak! Z ochránce pořádku a míru ze dne na den psancem! Zlé, bohužel asi neprolomitelné kouzlo mně nutí...prostě vraždit všechno, co se pohne a konat jednoduše zlo. Akorát že já jsem Vládce míru! Neříkám, že mně ubližovat těm, které jsem kdysi chránil nebaví...vlastně mně to baví až nezdravě moc. Je to takový hryzavý, krásně zlověstný pocit z vykonané krutosti..." úšklebek se změnil v sadistický úsměv. Dávejte si pozor, děti, ať se tohle nestane i vám.

"Je to lepší, než vidět vlastníma očima?"

"Tahle mladá nelytijka má lepší zrak, než jsem míval já."

"Ano, ale dívat se přes někoho není přece ono." naléhal jsem. "Nahradila ti krutost pocit jarního vánku ve vlasech? Dává ti to cítit, že jsi živý?"

"Stejně živý nejsem."

"A chtěl bys být?"

"Říká defacto mrtvola. Kolik zákonů asi Rachel porušila, když ti předala náhradní hmotné tělo? Tvé původní už je tisíc let v urně pod zemí spáleno na prach." zdůrazňoval zbytečně irelevantní detaily. Musí mně pořád přerušovat? Snažím se vést motivační řeč, potřebuji se soustředit!

"Nač rozpitvávat ještě k tomu mně, když na pomyslném stole už ležíš ty?" pokrčil jsem rameny.

"Protože máš pěknou sbírku kostlivců ve skříni?"

"Někteří se již vysypali, jiní odešli a zbytek se nakonec ukázal být moly. Má skříň je prázdná." rozpřáhl jsem ruce v přesvědčivém gestu, které u pravdomluvných lidí povětšinou znamená, že nemám co skrývat.

"A pochlubil ses už s těmi moly Enye? Pokud ne, dovol, abych to při příští příležitosti napravil...obzvláště Zorfolk by ji mohl zajímat..."

"Netýká se jí to. Navíc se to již roky považuje za uzavřenou záležitost. Bylo prokázáno, že nenesu ani střípek viny." zasyčel jsem bolestně.

Pokud to takhle ráčí pokračovat dále, nevím jestli dokážu opět zmobilizovat můj perfektní diplomatický cit a odvrátit katastrofu... ovšem, jedno je jisté. Ať se stane cokoli, horší než má noční můra z východní Elmery to rozhodně nebude. Avšak, pouze za podmínky, že se nám nepodaří vyhodit planetu do povětří- to by na titul "můj nejhorší zážitek" směle aspirovalo.

"Netýká se jí to? Vážně? Máš pravdu...asi by jí to vyděsilo. Asi by se nikdy neměla dovědět, jak krutě skončila stará dobrá Elenis, patrně by ji to maličko traumatizovalo. Ale na druhou stranu, snad by to dokázalo rozbít pouto mezi vámi dvěma... a jak víš, osamocená kořist rovná se dobrá kořist." přemýšlel.

Plete se. Velmi. I přes svou vášnivou nenávist a planoucí zášť by slečna brzy zjistila, že mně se prostě není ani trochu jednoduché zbavit. Pokud by mně vyhnala, plížil bych se za ní jako černá kočka kamkoli by šla a zabíjel bych všemožné padouchy již z dáli. Aniž bych kvůli tomu ovšem musel opouštět přístřeší tmavých a stinných koutů, samozřejmě. Pokud by mně i přes to, co se jednou nevyhnutelně dozví, tolerovala ve své blízkosti, byl bych pouze tichým (čtěte- otravným jen v mezích) společníkem a chránil bych ji až do svého posledního dne. Nedivil bych se ani ale, kdyby mně místo toho znovu vzala koštětem po hlavě. Já bych to asi udělal- takovému úžasnému otravovi jako jsem já určitě. Podrženo sečteno, z Enyarezethy se nikdy nestane osamělá kořist!

"Dělej si, co chceš. Říkej jí, co chceš. Jen ti navrhuji, napřed si poslechni můj návrh."

"Poslouchám, ale věřím, že je to nějaká blbost."

"Cožpak možnost získat zpátky své tělo a s ním plný rozsah svých magických schopností je ti málo?" zeptal jsem se záludně. Jeho výraz okamžitě zbystřil.

"Měl jsem za to, že Hannah-"

"Ne, nespálila. Myslíš, že by zazdila jedinou naději svého vlastního bratra na konstruktivní záchranu a návrat?"

"Děkuji za informaci, ale to je trošičku málo, víš? Pokud chceš, abych nechal Enyu být, musíš mi poskytnout víc, než jen pár slov." znovu se posmutněle zašklebil.

"Já jsem ale neřekl, že je to všechno... nejen, že jsem si jist, jak s tvým tělem tvá sestra naložila, já také vím, kam jej dala...respektive, myslím, že to vím. Ale v naší branži se musí riskovat, ne? Možná jsem dokonce schopen tě k němu zavést... tohle již je dost?"

Chvíli přemýšlel. "Měl jsi pravdu. To považuji za dobrý obchod. Já získám zpátky svou podobu a hlavně schopnosti a ty si můžeš s tou svou Enyou žít šťastně, až na věky." prohlásil a já neměl daleko k tomu, abych si začal prozpěvovat vítěznou píseň.

Teď se již pouze vloupat do sídla strážců pořádku (a také "strážců" pořádku, nezapomínejme například na naši drahou Nikk)...ovšem to bude hračka...tedy, doufám...

"Počkat! A jak se chceš dostat na Světlo, kreténe?" došlo mému nepříteli.

"Mám v plánu ti za pár vteřin slavnostně oznámit, že to máš přece jakožto bývalý Vládce míru vědět ty."

"Já jsem schopen používat tolik magické moci, kolik mé oběti, takže pokud chceš, abych tuhle holku zabil, napadl nějakého černokněžníka a pak nás přemístil do nehmotného světa, stačí říct." navrhl jízlivě. Dobře věděl, že já, který mám na kontě přibližně tolik obětí, jako střední ekologická katastrofa, sotva nechám zbytečně zemřít další nevinné děvče.

"Také bych mohl kontaktovat Rachel nebo Demetriho-"

"Samozřejmě, tví přátelé ti jistě povolí a pomůžou vykrást jejich centrální velitelství, bok po boku s pomocníkem Démonů." přikývl.

Vesel jsem ignoroval uštěpačnost v jeho hlase. "Ano, oni dobře vědí, že kletba seslaná na vaši rodinu postihla již i Hannah a tímpádem jsou v táboře proti ní-"

"-a proti mně..."

"Nepřerušuj mně, tohle měl býti můj monolog! U Rachel si nejsem jistý, ale vím, že s Demetrim klidně počítejme již předem. Ovšem, i kdyby nesympatizovali s naší věcí, mám i další přátele v mírovládním sektoru."

"Ty máš asi hodně přátel, že?"

"Každého, koho nepokládám za blbce, nazývám svým přítelem. Dále mám kategorii ,nejlepší přátelé´ a tam patří ti, které mám mimoto i rád. Mimochodem i Rachel s Demetrim, takže bych byl nerad, kdyby kromě nás zabili i je." vysvětlil jsem.

"Já mám také přátele, ale všichni věří, že pro mě není cesty návratu, že nedokážu najít svobodnou vůli, svou starou osobnost- a mají pravdu. Jsem na svou prohnilost hrdý."

"Nemám zájem vymlouvat ti tvé bludy, ale...smím mít dvě otázky? Nazval jsi se ,pomocník ...démonů´ a ne ...démon. Proč?"

"Býval jsem Vládce míru- tisíckrát lepší, spravedlivější, mocnější a starší, než například Nicolleta Starová- u ní bylo ještě nasazení Stínu možné, u mě už ne."

"Děkuji. Druhá otázka! Co tě vedlo k tomu, takhle si zkomolit jméno?"

Enya

První, co jsem po přistání udělala, byl hluboký nádech a druhá záchvat kašle. Neměla jsem tušení, kde to jsem, ale vzduch překypoval prachem a zápachem síry, takže v Abynnilii rozhodně nejsem. Snad je to pravda a opravdu jsem se ocitla v minulosti...a pokud ne, tak si dnes po ránu zaškrtím jednu Vládkyni míru.

Rozpačitě jsem vstala a rozhlédla se kolem. Pár metrů od sebe jsem spatřila mračící se a kýchající Sevennah, to bylo snad dobré znamení. Jediné. Krajina kolem nás totiž mohla docela dobře kandidovat na nejhnusnější místo světa.

Blátivě hnědou zem střídmě zdobily kupy nechutných odpadků, kolem kterých kličkovaly desítky místních krys obstojný slalom. Vedle nás se klátilo několik obřích plechovek, asi budov. Panorama tvořily velká kupa plechu, zastiňující jakýkoli výhled dál ruku v ruce s monotónním, ze stejných krychlí stavěným takřka městem, které smrdělo už od pohledu (a to jsem si nikdy nemyslela, že krychlovější a smradlavější město než Daingin vůbec existuje). Brána, která působila, jako by ji stavěly tři zombie oddělovala místo, kde jsem postávala, od o něco čistějšího, vyasfaltovaného nádvoří. Po jednotvárně bílé obloze nepluly mraky, ani žádné hvězdy.

Otřásla jsem se. Tohle místo na mně nepůsobilo dobře. V těžkém, jako kdyby přetopeném vzduchu šlo cítit téměř hmatatelné utrpení a to mi náladu zrovna nezlepšilo. Kromě mírovládkyně tu navíc nebylo ani nic živého, teda nic, s čím by se dalo promluvit. Nesmím se ničeho dotýkat, ale mluvit můžu, ne?

"Kde to jsme?" zeptala jsem se. "Co je to za odporné místo?"

Sevennah si neodpustila kyselý škleb. "Vítej v Zemi ještě mrtvějších, před přibližně dvaceti lety. Tady hledej odpovědi na své otázky, věřím, že stejně jako já najdeš všechny."

"Zemi ještě mrtvějších? Jak může být někdo víc mrtvý, než ten druhý?"

"Na mně se nedívej, já to nevymyslela. Lidé z mírovlády- jako ne já, ale ti o hodně, hodně výš- si před dávnými časy dělali hodně starostí, jak udržet koloběh duší- chápeš, že zemřeš a pokud jsi nedosáhla osvícení, narodíš se znovu- v provozu. Zatím chápeš?" vysvětlovala žena s leskle mahagonovými vlasy (které jsem jí mimochodem neskonale záviděla). Přikývla jsem.

"A tak stvořili dvě místa v nehmotném světě, jedno, aby duše před dalším životem odpočívaly a druhé, aby se ti ,špatní´ napravili. Můžeš tomu říkat ,nebe´ a ,peklo´, ale to je hodně nepřesné. Proč se to teda tady jmenuje tak blbě? Nepochop mně špatně, my mírovládci jsme úžasní a stojí na nás svět, ale něco nám chybí."

"Fantazie na jména?"

"Fantazie na jména. A protože výstižný název Země mrtvých jsme už vyplýtvali na ,nebe´, co nám zbývalo?" pokrčila rameny Vládkyně míru. Přesně to jsem si myslela!

"A jak to tady vlastně funguje?"

"Ha, ha, ha, tak tohle věděla možná tak Kimona, možná ani ta ne. Já ti můžu říct jen, jak to chodí v praxi, ale magické principy, nebo ještě hůř filozofii, ty u mě nehledej! Jednoduše sem posíláme lidi, co za živa provedli něco strašného, nebo několik strašných věcí. Necháváme je tu tak dlouho, podle toho, kolik toho provedli a jak moc strašné to bylo. Věř mi, i po roce tady jsou z nejstrašnějších gaunerů lítostivci, prosící o druhou šanci. A my jim ji samozřejmě dáme- jinak by se nám koloběh zadrhl. Pošleme je reinkarnovat se a sledujeme, zda-li se napravili. Nejlepší na tom je, že v tu dobu už jsou dávno někým jiným a trest si nepamatují, ale věř nevěř, většinou to zabere."

"Je to tak u každého?"

Touhle pitomou otázkou jsem si vysloužila další úšklebek, tentokrát otrávený. "Samozřejmě, ne každý jde napravit. Mluvím o walang katuturan piraso ng junk. Neboli ,bezcenných šmejdech´, v laickém jazyce. Tohle lichotivé pojmenování jim dali vrchní zástupci zla, my ne. Nazývají tak každého, kdo porušuje Listinu cti. Listina cti obsahuje soupis těch nejprohnilejších zločinů, nad kterými se dobru zvedá žaludek a zlo jimi pohrdá. Takovým se dá pomoci jen těžko. Jejich skutky jim obvykle nadělají v mozku díry a ze srdce mají cáry. Ti tady mají zařízeno trvalé bydliště. Dříve nebo později se většina z nich stejně přidá k ...démonům, takže jim to začne být stejně jedno." povzdechla si. Počkat, o démonech se Christian jednou zmínil...nebo to nebyl on? Jednoduše jsem to už někde slyšela.

"Kdo jsou to ti démoni?"

"Ne ,démoni´, ale ...démoni. I s tou váhavou mezerou. Musí tam být. Nebo ji můžeš nahrazovat uvozovkami, ale prostě...chápeš mně, ne? A je to sekta, nebo mafie. Podle situace. Asi oboje. To, čemu říkají ,život´ provozují zde. Támhle je brána do jejich velitelství." vrhla významný pohled po docela hnusném vchodu na nějaké nádvoří. Zadívala jsem se tam. Jak to, že jsem si před tím nevšimla písmen na té bráně?

"Co je tam napsáno? V jakém je to jazyce?"

"To je univerzální řeč používaná před třiceti tisíci lety, prastarými, vyhynulými civilizacemi. Předchozí epochou. Mluvilo se tak v celém vesmíru. Překlad nápisu na bráně: ,Nešlapejte syčavkám na chvost.´" přeložila.

Než jsem se ale stačila zeptat, co jsou syčavky a proč by se jim nemělo šlapat po ocase, uviděla jsem Sevennah kráčet pryč. No, průzkum může začít.

Rozvážně jsem se vlekla ulicí a vyhýbala se všem hlodavcům, což mi ohromně připomínalo domov. Obytné plechovky kolem mě se tvářily navlas stejně, dokonce je i vystavěli do přesné řady. Architekt, který toto předměstí navrhoval, asi zrovna spal. Čím hlouběji jsem se ztrácela v ulici, tím více smítek prachu poletovalo okolo a tím více sílil sírový zápach.

"Vypadáš, jako kdybys spadl do syčavčí nory!" slyšela jsem suše se smějící hlas, vycházející z jedné z "budov". K mé úlevě to určitě nebylo na mně, ale i přesto jsem se naprosto pitomě rozhodla jít blíž a odposlouchávat. Nevím, co mně k tomu vedlo.

"Sklapni. Povedu sice útok na svět živých-" odvětil mu jiný hlas sklesle, ale byl přerušen.

"Ha! Ty?! To já povedu ten útok!"

"Prosím tě...na vedení toho útoku je potřeba někoho, kdo nemá mozek velikosti rozinky. Bohužel, tuhle podmínku nesplňuješ, Mole." syčel jeden z hádajících se mužů. Přes děravé okno jsem nakoukla dovnitř.

Ve špinavém, nijak nezařízeném pokoji stály tři bytosti. Nespojovalo je nic, jen schvácenost a poranění, jako by se právě vrátili z bitvy a nápadné, třpytivé znaky na čele- jeden se pyšnil zeleným písmenem "M", další modrou hvězdou a poslední červenou sněhovou vločkou.

První, kdo byl před chvílí osloven jako "Mol", nepůsobil ani zdaleka tak naštvaně, jako druzí dva. Jeho lehce zakroucené, dozadu sčesané hnědé vlasy se moc neleskly a jeho nevýrazná tvář budila ztrhaný a unavený dojem. I přes blátem ušpiněné, černé oblečení a několik drobných škrábanců na obličeji ale nevypadal vůbec tak poraženě a zraněně, jako jeho protivník.

Ten by za normálních okolností upoutal mou pozornost okamžitě, protože se jevil jednoduše výstředně, možná ještě o trochu šíleněji, než Christian. A to i když seděl v koutě, aby na něj bylo co nejméně vidět. Výrazné, k lopatkám dlouhé, skoro až světélkující vlasy v nejrůznějších odstínech modré měl stažené v po boji kapku rozcuchaném ohonu za zády a jeho živelně zelené oči se až nebezpečně podobaly těm mým. Asi budeme vzdálení příbuzní. Ran a oděrek schytal očividně mnohem více, než jeho konkurent, značně krvácel a zatínal zuby bolestí.

Třetí bytost v místnosti byla žena. Povýšeně se usmívala, zatímco si nenápadně vymetala prach a kousky hlíny ze zlatavých vlasů. Její ostře fialové oči nesly tak zákeřný pohled, až jsem byla ráda, že se nedívá na mě.

"Oba jste vedle. Mně Al říkal, že naše vojska povedu já. No, to je ale smůla...třeba budete mít štěstí příště..." zatrylkovala s okatě hraným soucitem.

"Mluvil s tebou osobně?! Mi to nechal vzkázat po Nikk." zasyčel nedůvěřivě modrovlasý muž.

"Ty si s Nicolletou jedna ruka, že modřenko?" zaútočil Mol.

"Nijak zvlášť, Mole. Kvůli vzdálené příbuznost ji Al okamžitě přiřadil do mého syndikátu a na můj názor se neptal. Mimoto, kohopak jsem to s ní viděl včera velice...přátelsky diskutovat?" oplatil útok jedovatě neznámý. Vypadá to, že je má sestřička v těhle kruzích velice oblíbená. Mluví o ní jako o kusu harampádí.

"Sklapni! Do toho ti nic není!"

"Jsi ubožák, když strpíš společnost vražedkyně syčavek."

"Naopak, jsem silný, když přetrpím kolem sebe takové ubožáky, jako seš ty!"

"Neumíš si vymyslet vlastní nadávku?! Z nás dvou já ten ubohý rozhodně nejsem já!" zasyčel na něj hadájící se neznámý.

"Ty jsi ale debil!"

"Nejsem!"

"Jsi!"

"Nejsem!"

"Jsi!"

"Jsem!"

"Nejsi!" vykřikl hnědovlasý mafián. "Teda...co to říkám?"

"Gratuluji, právě jsi se nachytal na ten nejpitomější trik na světě a vypadáš tudíž jako blbeček!" zatleskal mu zelenooký zločinec.

Felicia se po nich pohrdavě podívala. "Oba jste idioti."

"Ale on větší-" nadechoval se Mol, ale byl přerušen.

Ozvalo se totiž ohlušující chrčení. Ten zvuk se nedal poslouchat, znělo to, jakoby mi někdo drápal na sklo přímo před ušima.

"Rozhlas! Jen počkejte, zpátečníci, za pár minut budu veřejně prohlášen za oficiálního velitele zítřejšího útoku!" oznámil všem přítomným "člověk" sedící v nejzazším rohu místnosti.

"Nyní speciální zpráva od našeho nejvyššího Veličenstva, lorda Alezallena Istanského! Já, Kimmitharet McPlantová mám opět tu čest tlumočit ji do tohohle rozhlasového vysílání pro všechny Démony!" pronesl ze vzdáleného reproduktoru nadšený ženský hlas, hned jak se vytratily poslední tóny úvodní "znělky".

"Skoro to vypadá, jako by se Al toho rozhlasu štítil. Kdyby si odpustil diktování proslovů té kvákalce McPlantové, možná by někteří nováčci přestali mít problém uvěřit, že existuje." komentoval to válečník, který provrtával Mola vražedným pohledem.

"Raxenil Star, Molomor z Hory a Felicia Resikeová..." hlasatelka se pro efekt odmlčela.

"Proč říká nás všechny?" podivil se hnědovlasý...démon.

"...se zhostí čestného úkolu asistovat hlavnímu vůdci zítřejšího monumentálního výsadku, který má za úkol trochu potrápit rovnováhu přírody a zabít tolik nevinných lidí, kolik to jen půjde."

Sborové "COŽE?!" se neslo pokojem. Ha, ha, to jim patří.

Další věta ale upoutala mou pozornost mnohem více. Mnohem. Vlastně jsem málem chytla pořádný infarkt.
"...a tím velitelem bude...z vůle všeho zla...Christian Sarahský!"

Co tu sakra dělá on? A jakému útoku bude velet, tedy...už velel? Hlavou mi probleskla vzpomínka. Na předvčerejšek. Když mě doprovázel domů, zaútočilo na nás pětičlenné komando, já utekla a Christian je pravděpodobně zabil. Ale...oslovili ho "bývalý Démone..."! Celá skládačka už mi začínala dávat smysl. Celkem hnusný smysl. Navíc jsem pořád měla pocit, že se neblížím k cíli, že toho ještě spoustu nevím a právě teď se mi nepodařilo složit celý obrázek ani zdaleka- možná jsem jen právě ucelila jeden dílek, nic více. V mozku mi vřelo. Je můj ochránce mafián z pekla?

"Ten žabař! To pískle! Není tu ani tisíciletí, nemá žádné schopnosti, žádné zkušenosti a ten blbej Al mu svěří velení jedné z nejkrvavějších misí, které jsme kdy mohli šéfovat!" rozohnil se Molomor.

"Já si od nějakého vybledlého Sarančete poroučet nenechám!" zaťala dlaně v pěst blondýna.

"Sarančete?"

"Tak u nás v Anardu říkáme Saražanům."

"Ale Al přece není ze Sarahy..." nechápal hnědooký "démon". Raxenil převrátil oči v sloup.

"Já taky mluvila o tom druhém! Neříkej mi, že když se jmenuje Sarahský, že není Angorák- tedy, Saražan. Já si prostě neodvyknu." sepsula ho Felicia a zamyslela se. "Ale počkat! To není tak špatný nápad! Co kdybychom, pitomci, svrhli Ala?"

"Démonská revoluce? Ta slova se mi líbí, cítím z nich čerstvý vítr! Nejvyšší Veličenstvo Raxenil Star, to zní úžasně!" souhlasil až moc bezvýhradně můj vzdálený, mrtvý předek.

"Uvězníme ho, nebo rovnou zničíme? Ukradneme mu všechny plány, nebo je spálíme? Poslouchejte, přátelé, Felicio a Ra-Ra...prostě modřenko, musíme si všechno dopředu promyslet!"

"Odkdy ty umíš myslet?"

"Sklapni!" zabručel Mol. "Jed na krysy!" zamumlal si pro sebe. Druhý hádající to ale očividně slyšel moc dobře.

",Raxenil´ je náhodou krásné jméno!" ohradil se. "Na rozdíl od ,Molomor´, kryso."

"To říkáš proto, že se tak jmenuješ! A kdo je u tebe krysa?!"

"Hádej třikrát!"

"Oba jste pitomci a oba se jmenujete směšně." uzavřela to fialovooká vzbouřenkyně. "Měli bychom se soustředit na naše povstání, náš atentát...vrchol naší kariéry...naši moc!"

"Ano, probereme to u šálku prachu. Ale napřed by vás mohlo zajímat, že nás už asi deset minut špehuje nějaká živá duše...ještě svítí..." zašeptal dramaticky Raxenil a upíral své uhrančivé oči...na mě?! Copak nejsem neviditelná?! Asi ne...pomóc!

"Kde?! Jak vypadá?!"

"Zírá na nás přes okno. Blondýnka, zelenooká, celkem hezká."

"Aha, už ji taky vidím." přikývl hnědovlasý...démon. "Máte stejné oči. Copak Starovi ještě nevymřeli? Ale máš pravdu, vypadá dobře. Někoho mi připomíná..." vypadám dobře? Oni si vážně myslí, že jsem hezká? Buďto tady v pekle oslepli, nebo mají oba příšerný vkus. Vážně, nikdo normální mi by nikdy nelichotil, ani omylem.

"Hezká? Vždyť je střapatá jako kuře. Musí mít slepého kadeřníka." zhodnotila mě třetí černokněžnice v místnosti. No tohle?! Musím Stacey při nejbližší příležitosti poděkovat. Vážně připomínám drůbež.

"Chytíme ji?" zeptal se Mol.

"A nejen to! Vyslechneme ji a pak zabijeme. Živá tady nemá co dělat. Přivedeme ji mezi nás, ať je to, kdo je to."

"Nemůžem ji napřed zamordovat, pak až vyslechnout?"

"Ne!" zavrčel modrovlásek divoce.

"Proč?"

"Protože to říkáš ty!"

"Vždyť je to jedno! Vpřed!" protočila oči zlatovlasá žena a než jsem se nadála, všichni tři se hrnuli ke dveřím. Ehm, asi bych měla utéct...

Čas trollů III.

12. února 2014 v 19:59 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Tak se mi povedlo překročit magickou hranici tří zveřejněných článků za den, což je asi můj rekord... No, jsem zde s dalším sáhodlouhým rozhovorem, tedy ehm...kapitolou povídky. Ono je to celé nějaké divné...ne, že bych s tím nebyla spokojená, to jsem až nad míru. Možná je tohle to nejlepší, co jsem kdy napsala. Jediné co se mi na tom nezdá, je rozvláčná, docela sentimentální scéna úplně na konci, ale mohlo to být horší. Mnohem horší. Ale to už posuďte vy, čtenáři. Doufám, že se vám to bude líbit a odpusťte mi přílišnou pomalost toho ubohého trolla...

Kapitola III.- zásada umírat v nevhodných chvílích
Další věc, kterou jsem v rychlém sledu událostí zaregistrovala bylo, že se se mnou svět točí a že padám k zemi. Že letím. Že je země pode mnou nepříjemně nepohodlná. Že žiji. Takže ta hrouda kamení musela minout!

Nebo...podívala jsem rovně vpřed, abych zahlédla zvířený prach, béžové kamení a jednoho mírně nekompletního trolla kráčejícího ke mně. Takže jsem omdlela, přerušil útok, poodešel a teď se vrací, aby práci dokončil? To byla čirá blbost. Takovou pitomost by totiž neudělal ani troll...
Pak mě ale napadla ještě jiná "chytrá" teorie. Avšak, ta byla tak idiotská, že jsem ji raději ihned zavrhla. Kdybych se totiž pohnula já, ne příšera, bylo by k tomu potřeba...ne, na to raději ani nemyslím. To není možné. To by neudělal.

"Jsi při vědomí. Sláva! Napřed jsem si myslel, že jsi upadla do spánku kvůli tomu nebezpečí, pak zase, že neopatrná a nepřipravená přemisťovací sekvence vážně poškodila tvůj mozek. Málem jsem už vybíral místo, kam tě pohřbím, ale probudila jsi se." jistý černokněžník, kterého nenávidím, se nade mnou skláněl a upíral na mě své divnobarevné oči.

"Přemisťovací sekvence?" zopakovala jsem po něm malátně. Cítila jsem studený vánek za krkem a horkost v hlavě, viděla rozmazaně a myslela si, že umírám, abych se přiznala. Nebyla jsem v tu chvíli zrovna s to formulovat otázky- což ostatně nejsem nikdy.

"Přesně tak. Naštěstí- a to bylo štěstí, protože kdyby ne, mohlo být po mně!- jsem stihl dohnat svoje ari-chi-ri-ka-mi-ari, to je ten náhrdelník-"

"Já umím istansky." informovala jsem ho, pořád trochu mrtvolným podtónem.

"Jednoduše se dokázalo zaktivovat a přenést mne dvakrát- jednou těch pár metrů k tobě, a pak pár metrů od trolla, i s tebou. Není na přemisťování dvou osob zároveň stavěné, proto byla v ohrožení tvá nervová soustava. Naštěstí, zlotřilá věc se opět zdařila a já, věhlasný génius zla, to přežil."

"Bohužel..." zafuněla jsem. Měla jsem pocit, že buďto omdlím znovu, nebo se alespoň pozvracím. Něco z toho určitě- takhle blbě mi už dávno nebylo.

"Za chvíli ti bude lépe. Doufej, že za hodně krátkou chvíli, zase tak pomalí trollové nejsou..."

"Umí to tvoje ari-...no prostě to, co máš na krku, umí to i něco užitečného? Třeba dostat nás odsud?" propouštěla jsem své nevrlosti uzdu.

"V těhle podmínkách? Ne. Ovšem, kdyby měl tenhle zapadákov plnou propustnost magických proudů, dávno bych už ovládl svět. K tomu se stejně chystám...rostliny, zvířata, lidé, neživé objekty, stroje, všechny bytosti i nebytosti vesmíru mi jednou budou sloužit!" prohodil obvykle ďábelskou připomínku. Když o tom tak přemýšlím, možná by bylo i dobře, kdyby ho ten troll rozmáčkl...

"Nenávidím tě." zmohla jsem se na svou obvyklou repliku.

Hrouda šutrů se nepřestávala šinout vpřed a už byla docela blízko nás. To je špatná zpráva. Za dobrou zprávu ale považuji, že už alespoň nevidím dvojitě, takže trollové i PITOMCI jsou zde opět v příjemném počtu jednoho kusu z každé kategorie.

"Jak si poradíme s tím trollem?" zeptala jsem se. V tu chvíli mne pořád nenapadalo se zvednout, takže jsem ležela na vyprahlé zemi a Alezallen klečel vedle mě. Když připočteme tu blížící se příšeru, musí to vypadat velice zajímavě. Jako že nás ten troll nezajímá, nehodláme zdrhnout, ani bojovat, místo toho čekáme na schůzku s osudem a pácháme společnou sebevraždu. Ha, ha, ha, to tak.

"Znám jednu zaručenou bojovou techniku, kterou tě určitě na Wala-Ibě neučili." odvětil s věru zákeřným úsměvem. Až moc zákeřným, takže ta technika bude určitě stát za houby.

"Jakou?"

"My Istaňané tomu říkáme ,útěk´."

"To je dobrý nápad. Provedeme ji?" souhlasila jsem.

"Jsi schopna vstát a běžet? S prominutím, já tě nést nemůžu." nadhodil pochybovačně. Nakláněl se nade mnou a kapičky rudé krve skapávaly na mou uniformu. Jde krev vyprat? Nevšimla jsem si, že by byl bledší, než předtím, protože s jeho odstínem pleti si toho všimnout ani nelze.

Ryolia jsou totiž bytosti, které se soustředí na barvy. Vysávají barvu z barevných věcí a tím získávají živiny pro fungování organismu. To ale není všechno, proč je považujeme za nadmíru barevné- jejich odstíny kůže bývají poněkud výstřední. Od modré po žlutou, od červené po fialovou, ale nejvzácnější jsou ryolia bílá- mimochodem, jako například můj úhlavní nepřítel.

To ale neznamená, že nepůsobil mnohem vyčerpaněji. Jeho arogantní podtón v hlase už ani zdaleka nebyl dost domýšlivý, poznámky o světovládě skoro vynechával a často jen tak syčel bolestí. Předtím jsem možná obdivovala živelnou jiskrnost v jeho očích, ale teď se mi zdály vyhaslé, přivřené fyzickým utrpením. Aneb jak praví jedno moudré starlandijské pořekadlo: "Trollí rána, do hrobu brána."...

"Otázkou je, jestli to zvládneš ty." mě, starou vojačku, je těžké připoutat k zemi. Postavit se zvládnu, i kdyby mě to mělo zabít.

Po černokněžníkově tváři se mihla vlna uraženosti. Jako mně na protest se rychle zvedl, mírně zavrávoral, bolestně zavřel oči, ale na nohou se udržel.

Já vypadala jistě mnohem zdravěji, protože až na malinké třeštění v hlavě mi docela nic nebylo. Bez větších obtíží jsem vstala a myslím, že jen tak zase neomdlím. Naposledy jsem se podívala na příšeru, poté na Alezallena. Troll se už nacházel nebezpečně blízko, čaroděj očividně umíral. Ne, ne, ne! Proč se mí nepřátelé vždycky chystají zemřít v těch nejnevhodnějších chvílích?! Teď vážně nemám čas za sebou vláčet mrtvolu a rozhodně ho tady nenechám!

"Jsi v pořádku?!" zařvala jsem na něj, abych zjistila, jestli ještě vnímá. Zatím nespadl. To je dobré znamení.

"Slyším...v...tvém hlase...strach...milá sentimentalistko?"

"Slyšíš vztek! Obří! A pokud zaklepeš bačkorami, naštveš mě ještě víc!" zalhala jsem. Ano, je to strach. Celkem se o něj bojím. Nevím proč. Asi reflex dobračky. Nikdo by neměl umírat takovouhle smrtí, ani gauneři jako on! Tohle přece není žádný pořádek!

"Na co...čekáme?" zeptal se slabě.

"Asi na nic." odpověděla jsem.

"A... nestačí jít? Ten troll...je pomalý..."

"Dobře." Váhavě jsem vykročila vpřed. On také. Další krok. Uznávám, táhli jsme se jako šneci- zraněný a blbka, co ho raději nechce spustit z očí- ale i přesto jsme byli rychlejší, než hora kamenů, která nás takzvaně "pronásledovala".

"Já ti přísahám...že neumřu....vážně...se o mně nemusíš...bát." pokusil se o provokativní úsměv. Ani věta, která by ve mně za normálních okolností probudila sloní záchvat vzteku, nezněla tak protivně, když se mu únavou a bolestí lámal hlas.

"Já se o tebe vážně nebojím!" odbyla jsem ho.

"Vypadá... to jinak..."

"Raději mlč. Šetři silami."

"Zvládnu i...mluvit, i držet...krok."

"Zníš ale, jako by tě každé další slovo mělo zabít." odporovala jsem. No tak, nebuď idiot, nepodceňuj trollí meč! Hlavně musíš dojít do bezpečí, co mi chceš říct, řekneš potom! Tohle přesně jsem mu chtěla povědět, ale to by vypadalo, že se moc starám, takže jsem raději šla zticha.

"Kam...se podělo...tvé slavné...,nenávidím tě´?"

"Kam tvé ,zítra bude svět můj!´?" odsekla jsem.

"Šetřím si to...na večer..." oplatil mi pohled. V jeho očích se naštěstí pořád udrželo nějaké to zlo, ale hlavně vůle k životu. Jako by věděl, že po smrti vesmír nezotročí.

Ohlédla jsem se vzad. Zem, trocha písku a nic. Nic!

"Kam zmizel ten troll? Že bychom mu utekli?"

"Nesmysl. Nikdo...není TAK...pomalý..."

"Třeba ho to přestalo bavit..." uvažovala jsem.

"Hlavně...že tam...už není." uzavřel to zraněný vládce zla.

Před námi se začínala rýsovat záchrana. Šedivá a zaprášená skála, ovšem s otvorem uprostřed. Vypadalo to jako jeskyně. Doufám, že to neklame vzhledem... Ale ať už to je úkryt, nebo ne, působilo to opuštěně. Žádné světýlko ohně. Žádné stopy po inteligentních bytostech. Žádný hluk a žádné hlasy. Hmm...

"Vidíš to, co já?"

"Pokud myslíš...tu díru...ve skále..." čaroděj zněl čím dál tím slaběji.

"Není náhodou trollí, že ne?"

"Ta...příšera...kterou..." jeho hlas se vytratil do prázdna. Všimla jsem si, že jeho bílá pleť začínala chytat popelavě šedý nádech. Nezbývá mu moc času. Přistihla jsem se, jak se mi hrnou do očí slzy. Blbost! Zaprvé, pokud si správně pamatuji lekce vojenského lékařství, dokážu ho zachránit- a i kdyby ne, Kiaro, proč sakra pláčeš kvůli nějakému prohnilému černokněžníkovi?

"...kterou jsme potkali...to byl...písečný...troll....zalézají do...písku..." dovysvětlil, jakmile zase nabral síly. Alezallene, ještě vydrž, brzy budeme v té jeskyni, opovaž se umřít!

Brzy jsme dorazili ke skále. Za otvorem se doopravdy skrýval prostor, který by se sice dal těžko nazvat pětihvězdičkovým hotelem, ale na přespání a hlavně uzdravení se to bude stačit. Kamenný strop se nacházel ve výšce, že by se pod něj vlezl plně vzrostlý obr a stěny se zdály být pevné. Dovnitř prosvítalo dost světla, aby zaručovalo docela dobrou viditelnost. Základna nalezena!

"Tady si sedni, nehýbej se, neumírej, nezavírej oči, neusínej a čekej!" ukázala jsem na místo u jedné ze stěn.

"Dýchat...můžu?" opáčil pravděpodobně sarkasticky, ale na dosti jízlivý tón neměl síly. Splnil rozkaz, hlavou se opřel o kámen a opravdu se přestal hýbat. Klid, tohle je u ryolií normální. Zraněné ryolium vypadá jako mrtvé. Snad. Ale nemohl umřít jen tak z ničeho nic, ne? Zadívala jsem se na něj pořádně. Naštěstí jsem ještě slyšela slabý tlukot jeho srdce.

"Musíš!" odsekla jsem rázně a vydala se hledat protijed.

Naštěstí, trollové nejsou zrovna kultivovaní chemici. Látka, kterou obsahují jejich zbraně, je silná, ano. Zastavuje regenerační reflexy napadených a nechává je vykrvácet i z té nemenší ranky. Dále může, ale nemusí způsobit proměnu zasaženého v kámen. Ovšem, tenhle primitivní jed se opravdu snadno neutralizuje. Stačí jakákoli rostlina- jen jediný list, který všechnu otravu vsaje do sebe. Proto nejsou kamenní obři moc nebezpeční- když umíte utíkat a víte, jak si poradit se zraněním způsobeným trollem, nemohou vám vcelku nijak ublížit.

Klekla jsem si k prvnímu trsu trávy, který jsem zahlédla. Podivné rostlinstvo, co vyrůstalo uprostřed se mi zdálo jako dobrá volba- i když ty fialové puntíky na stonku mě trochu odrazovaly. No a? Nemůže už se mi podařit otrávit svého protivného spolubojovníka víc.

"Ehm...smím si, prosím, vzít list?" zeptala jsem se. Většinou ochotu či neochotu rostlin cítím už z dálky. Slyším vítr zpívat o jejich emocích, o jejich životě. Skoro vidím jejich životní energii. A tady? Houby. Jako by nebyly živé... ale mi to teď bude muset být jedno, protože nechci, aby do stejného stavu upadl i můj umírající nepřítel.

Květina neodpovídala. "Omlouvám se a děkuji!" dodala jsem a jeden list utrhla. Nepočkala jsem marně na odpověď- stejně by žádná nepřišla- a utíkala zpátky tam, kde jsem nechala Alezallena.

Muselo mu už být hodně špatně, protože se překvapivě ani nepohnul. Sedla jsem si k němu.

"Alezallene? Jsi při vědomí?"

"Malá sentimentalistko...zakázala...jsi mi...usnout..."

"A od kdy mě posloucháš?"

"Od...té...doby...kdy...jsi mou...jedi...nou nadějí...na pře...žití." odpověděl slabě a bolestně. Začíná mít problémy s mluvou, špatné znamení!

"Vidíš tohle?" zamávala jsem mu listem rostliny před nosem.

"Budu...to muset...sníst?" v očích se mu zalesklo trochu odporu.

"Ne. Tohle je nějaká kytka, rostlo to v trávě. Nevím, co je zač, ani jestli náhodou není jedovatá ještě více."

"Jsi...lékařka?"

"Ne." pokrčila jsem rameny. "Ukaž tu ránu. Mělo by to teoreticky fungovat jako obklad a neutralizovat jed."

"Dou...fám...že to...zabere...tohle by...byla ale...pitomá smrt." prohlásil, s námahou si sundal kabát a vyhrnul rukáv krví promáčené košile. Ne hluboký šrám se mu táhl od ramene skoro k loktu- což nebylo tak špatné- kdyby totiž ten troll sekl pořádně, myslím, že by černokněžník o tu ruku přišel. Tohle je úplný škrábanec- z Starlandijsko-Istanské války jsem si onehdy přivezla horší zranění. Nebezpečí tohohle skoro ničeho ale tkvělo v tom, že se rána nehojila. Jed prostupoval dále do těla a oběť mohla jen krvácet a krvácet.

Přiložila jsem list neidentifikovatelné kytky k ráně. Čaroděj zasyčel.

"Štípe to?"

"Zlo...necítí bolest..." odvětil. Ale jo, cítí. A jakou! Dala bych ruku do ohně za to, že mnohem více, než my "sentimentalisté". Zlem se totiž nestanete jen tak, ne? Musíte si projít přes utrpení.

"Je to lepší?"

"Nevnímám...žádný rozdíl...ale...alespoň jsi se...pokusila...dobrá práce...na sentimentalistku..."

"Hele! To zafunguje i kdyby ne, nemysli si, že se přetrhnu! Teď jsem si totiž vzpomněla- chceš mě zabít! Plánuješ mou popravu a já ti jako blbá zachraňuji život!" seřvala jsem ho.

"Silní...zabíjejí slabé..." odmlčel se. Nevím, jestli to bylo z nedostatku sil, nebo pro efekt, ale ať chce říct cokoli, určitě mě tím naštve. "...ale ty...nejsi slabá. Tím...ale neříkám...že tě nezabiji..."

Trefa. "Nesnáším tě!"

"To jsem rád. Nenávist je totiž stálá- ačkoli z poloviny ne tak krutá, jako láska. Naneštěstí se takhle toxické emoce neprodávají v prášku, to by se svět hned ničil snadněji...vlastně by se zničil sám."

"Ale měl bys pak z toho zničení světa nějakou radost?" zeptala jsem se. "Mimochodem, už zníš celkem plynule." zato do mého hlasu se vkrádala únava. Tohle je dlouhý den...

"Vlastně bych neměl radost ze žádného zničení světa. Co bych se pak snažil ovládnout? A ano, ta tvá kytka asi vážně zabírá." a nějaké to "děkuji" bychom ve slovníku neměli?

"Ztratil jsi hodně krve. Musíš být unavený." ale když tak o tom přemýšlím, rozhodně ne tak unavený, jako já. Víčka mi těžkla. Spát, spát, spát...

"Zlo necítí únavu. Pouze momentální opotřebovanost mozkových buněk."

"To je jen slovíčkaření." neovládla jsem se a poslední slabiky protáhla do uvolňujícího zívnutí.

"Dobrou noc, rozkošná sentimentalistko a přeji spousty nočních můr o mně."

"Díky. Dobrou..." zamumlala jsem a ačkoli je to trapné, dočista usnula.

Jako obvykle. Vybavuji si, že jsem ve snu poletovala na obřím polštáři, rozmlouvala s fialovou kočkou a zrovna když mě chtěla sežrat masožravka, něco se pokazilo. Bohužel si z toho skvělého létacího snu nepamatuji detaily, ale možná bych si je zapamatovala, kdybych nebyla drze přemístěna někam jinam. Za zdaleka nejdivnější věc na tom jsem ale zvolila to, že se mé hmotné tělo ani nepohnulo. Někdo si hraje s mou myslí! Někdo mi mění sny podle svého! A nemusím být tak ďábelsky geniální jako on, abych poznala, kdo!

Opravdu. V mé hlavě se právě odehrával sen, ze kterého se nelze probudit. Takové sny nesnáším! Považuje se to za parketu černokněžníků, zavírat lidi ve spánku do vlastních myslí- a otravovat je. A já zrovna naivně vedle jednoho usnula.

Krajina kolem mě se začínala formovat- ne však na můj povel. Kam jsem se podívala, tam brzy stála palma. Vysoké, listnaté palmy všude! Za mnou se ozývalo šumění vodopádů a tlukot kapek o kameny. Zrovna jsem sledovala hejno roztomilých létajících křečků, když se mi kolem nosu prohnala maličká žirafa, taktéž na křídlech. Horizont vyplňovalo duhové moře, do kterého se slévaly všechny říčky a jezírka. Vzduchem se linula variace na vůni svátečního cukroví.

To už o pachateli ale nebylo pochyb. Uprostřed toho všeho šílení totiž postával mladý (nebo jen mladě vypadající?) muž a zlověstně se zubil. Výrazně vlnité, až kudrnaté, černé vlasy s jasně červenými pramínky mu zdobené výrazným, kapku směšným cylindrem splývaly pod ramena a jeho zvláštní oči si mě s zlovolnou jiskrou prohlížely. Na sobě měl kabát havraní barvy s trošku divnými, modrými knoflíky, světle fialový plášť a černé kalhoty. Jeho ari-chi-ri-ka-mi-ari nezářilo a vypadalo tak znovu jako obyčejná, levná cetka ze dřeva. Za to byla ale zpět jeho výstražná, temná aura plná zla, která propůjčovala jeho celkem směšnému vzhledu děsivý dojem. Všimla jsem si, že by se jeho tvář dala považovat za velice pohlednou a celkový zjev za tak výstřední, až elegantní- ale to je přece samozřejmost. Kdo od správného vládce zla neočekává nadpřirozenou krásu?

"Jsi telepat?!" štěkla jsem na něj rozezleně.

"Ne. Ovšem, tvá mysl je tak otevřená, když spíš...nevědomky odesíláš všem nezvaným hostům pozvání do tvých snů...tak pro toho nevyužít? Myslel jsem, že budeš mít radost..."

"Radost?! Teď se nedozvím, jak můj skvělý sen o masožravé rostlině pokračoval! Navíc vidím, že už máš dost sil a očividně jsi už úplně uzdravený!"

"Neříkal jsem, že regenerační reflexy ryolií bývají rychlé? Když jsi mě zbavila toho otravného jedu, má milá sentimentalistko, bude otázkou minut, než budu připraven dobýt svět." usmál se snad ještě více, jako kdyby věděl, že mě jeho úsměv nedozírně vytáčí.

"Já tě tak nesnáším!"

"Jsi zpátky! Před několika hodinami, když jsem byl otráven, jsi se ke mně chovala tak mile...jsem rád, že se ti protivnost vrátila. Nesnáším přívětivé bytosti! Jsou tak dobrosrdečné..." při slově "dobrosrdečné" se otřásl odporem. Zajímavé, já si na nic milého ze své strany nevzpomínám...

"Alezallene...mohla bych tě prosím o něco požádat-"

"-o cokoli, ovšem možná ti to nesplním." přerušil mě drze.

"...nezmizel bys na chvíli? Chci ještě spát!"

"Ale vždyť spíš... tohle je přesně ten typ přání, který opravdu vykonat nehodlám...mám rád tvou společnost, rozkošná sentimentalistko."

"Já tvou ne! Jako by nestačilo, že jsem absolutně k ničemu a je jen otázka času, kdy mě vykopnou z armády, ještě mě do toho provokuješ ty!"

Udiveně se na mě zadíval. "Zatím jsem ještě asi dost dobře nepochopil starlandijský výraz ,být k ničemu´."

"To není žádný výraz ze Starlandie, je to celkem universální."

"Ovšem my v Istaně to používáme, když chceme říct, že někdo nic neumí." podivil se.

"A to jsem přesně chtěla říct!" vykřikla jsem a posadila se na nejbližší kámen.

"Pořád nerozumím universální řeči...říkala jsi, že mluvíš istansky. Mohla bys prosím přejít do istanštiny, ať si rozumíme?"

"Ještě před chvílí se mi zdálo, že tuto řeč ovládáš...dobře. Brrrm érrr brrrm-"

"To je wala-ibanština." napomenul mě, jako bych snad nepoznala svůj rodný jazyk.

"Já rozumím istansky jen pár slov. A proč bych vlastně neměla mluvit tak, jak mluvím?"

"Protože ti nerozumím. Slyším úplné nesmysly."

"Jaké nesmysly?" zbystřila jsem. Ať jsem ho právě nepřesvědčovala, že jsem růžový slon...prosím...

Přisedl si ke mně. Zalitovala jsem, že jsem si vybrala zrovna kámen a ne korunu nejvyšší palmy.

"Mluvila jsi, jako bys snad nebyla špičková válečnice, která studovala boj ve dvou státech, prožila nespočet bitev a dosáhla hodnosti důstojníka. Kdyby jsi chtěla, můžeš se svými schopnostmi téměř každý problém řešit mečem a zabít kohokoli, kdo tě naštve...a to je spousta, spousta zlovolných možností...samozřejmě, na ovládnutí světa to nestačí, ale to je taky moje parketa."

"Máchat zbraní není všechno. A jsem generál, ne důstojník." zabručela jsem smutně.

"Také jsi chytrá a máš dobré srdce, což je asi tvá nejodpornější vlastnost- ale sentimentalisté mají takové lidi obvykle v oblibě."

"Ha, ha. Pěkný pokus. Mně náladu nezlepšíš, ty určitě ne."

"Proč mi dáváš neustále najevo své sympatie? Já tě mám také rád." predátorsky se na mě usmál.

"Pokud to myslíš vážně, tak jsi asi jediný."

"Tak vida. Vyhrál jsem! Rozhodně jsem ztracenější existence, než ty. Na mne doma čekají jen stíny, plány a nákresy zločinných přístrojů, prach, špína a samota." prohlásil.

"Ale alespoň máš rodinu. Oba rodiče a sourozence."

"I ty máš přece oba rodiče- jen se k tobě ani jeden z nich nehlásí."

"Díky, to mi pomohlo."

"Mou matku popravili, když mi bylo deset let. Sťali ji na hradním nádvoří. O týden později vyjel otec do bitvy a vrátil se vprostřed smutečního průvodu- nemyslím jako truchlící, ale jako mrtvola." pronesl Alezallen tiše.

"To je mi líto." uznala jsem. "Ale máš dvě sestry, pokud vím."

"Mého otce ti být líto vůbec nemusí. Byl zbabělec, sadista a pokrytec. To on vydal příkaz k popravě mé matky. Chceš abych ti vyprávěl o Anaottece a Annawarace? Vlastně ani není co říct. S Annawarakou se nevídáme roky a když jsme s Anaottekou naposledy pracovali společně...no, jednoduše to nedopadlo dobře."

"Co tvá matka vůbec provedla?" zajímala jsem se. Podíval se na mě, div že ne s plameny v očích. Ať už udělala cokoli, muselo ho to hodně poznamenat.

"Má matka byla tou nejstatečnější bytostí, co kdy žila! Bojovala s každou nespravedlností, nedopustila žádnou křivdu a hlavně, nehodlala se podřídit žádným směšným normám a utiskujícím pravidlům!" pronesl hrdě. "Proto ji popravili. Odvaha se v Istaně už zřejmě nenosí." dodal a kysele se pousmál.

"Musela být úžasná. Pamatuješ si na ni?" vyzvídala jsem. Strašně mě totiž zajímá, jaké to je, mít rodiče. Rodiče, kteří vás vychovávají. Kteří zabrání, aby se z vás stalo dítě armády, kteří vás mají rádi a kteří vás nevykážou z rodného ostrova, protože nejste ten správný typ bytosti.

"Máš pravdu, byla úžasná. Pamatuji...ale ne moc přesně, uplynula spousta let...učila mě má první kouzla...říkala mi, ať jdu proti davu a ať se nenechám ovládat..." zahleděl se daleko do barevného moře, jako kdyby se potápěl do vzpomínek.

"Srrhrr´ir, tak se jmenovala má první jednotka. Vojenská jednotka. Vycvičili mně. Přijali mezi sebe. Stali se mými přáteli. Vděčím jim za mnoho. Vlastně, celkově ráda vzpomínám na život na Wala-Ibě...býval to domov."

"Zlo domov nepotřebuje." zasyčel.

"Ale potřebuje! Mimochodem, nemluvíš o Istaně zrovna v dobrém...copak ty už tam nežiješ?"

"O zemi, kde se lidé přátelí se stromy, kde se do dřeva vrývá pevné pouto svazující mocný národ dohromady a kde každá větev vypráví příběhy o hrdinských skutcích a pravé lásce, o té jsem toho spousty četl. Ale nikdy, nikdy jsem takovou Istanu neviděl. Žil jsem na místě, kde jsou ta krásná slova minulostí, kde existuje jen bída a rozkol, kde se lidé obracejí proti stromům a ničí vše, co nám je prý drahé. Tedy, nepřátelům říkáme, že nám to drahé je. Pocházím z trosek starého istanského království, pocházím ze země lhářů a podvodníků. To je dobrá výmluva pro to, že se ze mě stal sociopat, co z duše nesnáší dnešní svět a chce ho změnit- chce ho ovládnout."

Všimla jsem si, že ignoroval mou otázku, jestli tam ještě žije. Měla jsem sto chutí se ho na to zeptat znova, ale nakonec jsem to nechala být. Je to jeho věc. Jeho tajemství. A mně do toho nic není.

A tak jsme posedávali na imaginárním kameni, sledovali modré opice přeskakující neexistující palmy, zírali společně na západ vymyšleného, podivně černého slunce a povídali si. Nevím, kolik hodin jsme tak strávili, docela dobrovolně zavření v mém snu. Probírali jsme zcela spontánně co nás jen napadlo, vyprávěli si navzájem různé historky a myslím, že jsem nikdy v životě neřekla tolik slov v jednom rozhovoru jednomu člověku. Skoro bych zapomněla, že umím lépe syčet a ráčkovat výmluvnou wala-ibanštinou, než skládat věty v universálním jazyce. A když jsem občas pronášela tradiční "Nenávidím tě!", přistihla jsem se, že používám žertovný tón a vlastně to už ani moc nemyslím vážně.

Čas rozplývat se podruhé

12. února 2014 v 18:59 | Kate Černobílá |  Můj pohled na hudbu
Takže, dnes se pokusím napsat svou druhou část tohohle projektu- aneb rozplýváme se ve velkém nad svými oblíbenými písničkami.
Než ovšem začnu, ráda bych vypsala pár odkazů a to na blog své nejlepší kamarádky, která tenhle projekt vymyslela a na její hudební články:
To bychom měli. Méně stručnou předmluvu najdete v mém prvním hubebním článku (Čas rozplývat se), jen bych chtěla připomenout rozvržení kapel- Karin píše o písních od naší nejoblíbenější hudební skupiny Scorpions, já si zamluvila Smokie. Samozřejmě budeme tento pořádek pravidelně porušovat, abychom tomuto projektu dodaly náležitý chaos.
Pro dnešek jsem si vybrala krásnou, až trestně neznámou baladu, Mirror Mirror. (http://www.youtube.com/watch?v=JId1r-rRjzM)
Tato písnička pochází z ranného období kapely a je opravdu škoda, že ji moc lidí nezná. Narozdíl od If you think you know how to love me je její melodie sice také baladoidně smutná, ale i přesto trochu veselejší, s krásným, pohádkovým nádechem. Píseň se nese v celkem pomalém rytmu, až do refrénu, který je jedním slovem nádherný a garantuji, že si verše "Mirror mirror will you answer me today, can you tell me what you see? I'm no hero but I love her so, please let her know Why should she leave?" budete stejně jako já pobrukovat ještě dlouho po dohrání posledního tónu. Jinak se to pravděpodobně ani nedá. Text je celkově překrásný, jednoduchý, nesložitý, nesnaží se filozofovat- ale přesto z něj čiší krásná romantika.
Jako obvykle, i tady musím vyzdvihnout inspirativnost písně- nevím proč se mi u ní vždycky chce vymýšlet lehce romantické zápletky, ve kterých hrají velkou roli hrady (to bude jistě těmi zrcadly)...
Mirror Mirror se možná nebude líbit každému, ale já přesto doporučuji si ji poslechnout, nevyhoví sice vkusu všech, ale za to je to neskutečně úžasná písnička, pokud tedy dokážete ocenit její trochu pohádkovou krásu...
S omluvou za takto krátký článek (to je tak, když mi docházejí slova),
Kate Černobílá

Literární cvičení- Kaktus, prosím

12. února 2014 v 18:04 | Kate Černobílá |  Kousnuta básnickým komárem
Ne, nechápejte mě prosím špatně. Tohle není báseň v pravém slova smyslu. Vlastně je to jako když převrátíte poezii na ruby- napřed sepíšete rýmy a pak až v nich hledáte smysl. A přesně tím jsem se bavila dnes v bance, když jsem čekala na nové brýle. Tohle je soupis mých myšlenek, toho prvního, co mě napadlo a co se trochu rýmovalo, bez jakéhokoli omezení normálností, mé šílenství v plné kráse. Hledáte báseň, co dává smysl? Jste na špatné adrese. Jen na poslední části je vidět, že tam už jsem nad významem přemýšlela dříve, než jsem to sepsala, je to vlastně takové vysvětlení, omluva a naznačení, že nejsem žádná mistrině filozofie a nic chytrého po mně nechtějte. Doufám, že se vám to bude líbit!

Kaktus, prosím

Kaktus, prosím

Svíčka pluje na přehradě

Letem vosím

jako ryba v zahradě

Neznám odněkud

vůni vzduchu?

Neslyším zpěv barakud

v levém uchu?

Je svět jako krabice-

dáte mi sušenky?

Odcházím koupit království

za včerejší jízdenky.

Proč není kabát jako deštník?

Proč židle zdá se zakletá?

Draze prodám děravý slunečník

Jeden kaktus, prosím

Přivolám si shůry mraky

Pozveme je na oběd?

Naservíruj všechny strachy

Obsahují chutný jed!



Až se mě někdo zeptá

co udělat se světem,

rozhodím ruce, nevím věru

zamávám mu baretem

A on na to přidá,

že jsem hloupá

a nahoru nos nosím

najednou na slovo skoupá

odvětím

Jeden kaktus, prosím!


Čas rozplývat se

10. února 2014 v 21:04 | Kate Černobílá |  Můj pohled na hudbu
Jak jste asi zjistili z názvu rubriky, ano, už zase. Opět jdu vypustit do světa pár svých "inteligentních" názorů a opět si beru na paškál své oblíbené téma, hudbu.
Mnoho lidí v mém věku s oblibou vykřikuje, že bez hudby nemůže žít. Zdá se to jako pěkná blbost, že? Ale jsem se do toho ponořila hlouběji, k čertu s tím a vykřikuji to taky. Probouzím se ráno s melodií v hlavě, usmívám se, když si tiše pobrukuji své oblíbené sloky, navazuji pevné spojenectví se sluchátky, nechávám myšlenky vést se po notách a mívám pocit, že mi někdo ve spánku voperoval do hlavy rádio. Ano, ano, Kate, závislačka jedna. Ale víte co? Nic neinspiruje lépe, než překrásná písnička, nic nezlepší náladu tak snadno, jako veselé (i když...i tklivé) kvalitní tóny a není nad to zaposlouchat se po večerech a nechat hudbu překřičet všechny starosti. Jsem závislá na hudbě, přiznávám to zcela- ale za problém to nepovažuji. Nijak mi to neubližuje, ba naopak. Tak proč nesmyslně zpytovat svědomí?
Tolik k tomu, proč vás, milí čtenáři, zase zatěžuji svým únavným tlacháním. Tenhle článek bude však jiný, než ten předchozí. V předešlém hudebním článku (Zbytečný článek- téma hudba, se to jmenovalo) jsem rozpitvávala co mám a co nemám ráda, v tomhle a plánuji ještě v dalších a dalších příště, se budu snažit rozpitvat své dojmy z konkrétních písniček. Jak mě to napadlo? Ehm...vlastně to ani nenapadlo mě, ale Karin. A tak jsme se my, šílená nepokrevní dvojčata, dohodly, že to neskončí u jediného článku (http://reveriedreams.blog.cz/1402/lady-starlight), ale že napíšeme celý takový projekt. No dobře, ptáte se, ale ten článek je od Karin. Tak proč to tedy nedělá ona? Jednoduchá odpověď- já se holt vecpu všude. Samozřejmě mi bude velkou radostí Karin pomoct a tak jsme si rovným dílem rozdělily kapely, o kterých budeme psát. Já si zamluvila Smokie, anglickou hudební skupinu, která byla na vrcholu slávy v 70. letech minulého století (jako kdyby už jen to stáří neznamenalo, že jsou dobří).
To by jako předmluva stačilo, plnou parou k rozplývání se!
Jako první jsem si zvolila legendární píseň If you think you know how to love me, velice působivou baladu s příšerně dlouhým názvem. (http://www.youtube.com/watch?v=rPfItGUpLls)
Už první tóny trochu smutně působící melodie se dokáží neskutečně snadno vrýt do paměti, ne tak jako jiné, ale i přesto zaručuji, že se podvědomě přehrávají v hlavě velice, velice dobře. Text je kapitolou sám o sobě. Ani melodie, ani text se však nemusí zrovna líbit každému, zvláště milovníci plytké techno hudby budou jistě mírně zklamaní, že se na to špatně skáče do rytmu a s hip hopem to má pramálo společného. Ovšem, ať již se vám to líbí, či ne, uznejte, že silná melodie a poetický text o hluboké lásce mají něco do sebe, ačkoli jak říkám- na novodobých večírcích podobný typ hudby nezaslechnete (důvod č. 132, proč mne nikdy nespatříte na teenagerském večírku). Hlavní jsou emoce- procítěnost tryská z každé noty- a to je podle mě dobře.
Co se inspirace z téhle písničky týče, já osobně z ní vnímám inspiraci velikou. Ne přímo tak obrovskou, jako z několika jiných (ale o těch se chystá psát Karin, která si-vejtaha-zamluvila Scorpions), ale i přesto...nemyslím, že by to nějaký pisálek dokázal poslouchat bez toho, aby z dojmů a pocitů neposkládal alespoň jednu slaďoučkou romantickou zápletku (mi osobně se právě takové vymýšlejí nejlépe a také jsou mým úplně nejoblíbenějším typem zápletky), proto spisovatelům rozhodně doporučuji. Zejména třetí sloku se mi osobně podařilo vykrást křížemkrážem...
Klidně smím prohlásit, že If you think you know how to love me je asi mou nejoblíbenější písničkou od Smokie. Samotnou kapelu zbožňuji, právě u nich jsem začala poslouchat hardrock (když pomineme, že to technicky ani hardrock není...) a myslím si, že by si zasloužili být mnohem, mnohem slavnější- alespoň jako One Direction, nebo mnohem, mnohem více. Za celou historii kapely se vystřídali tři hlavní zpěváci (ačkoli Smokie jsou pověstní svým bezchybným několikahlasem- některé pasáže některých písní zpívá celá kapela) a všichni tři mají nespochybnitelně výjímečný a nádherný hlas. Když k tomu připočteme překrásné texty, které většinou pojednávají o lásce a štěstí (většinou, neříkám, že všechny)... Chápu, že někteří by tuhle hudbu mohli označit za "starý, přeslazený popík", ale- no a co? Když to tak výborně zní...
Tak jsem se úspešně zarozplývala, snad se vám písnička i tenhle článek líbily. Budu ráda za každý komentář a názor...
Vaše neustále si prozpěvující
Kate Černobílá

Čas trollů II.

6. února 2014 v 20:32 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Nová kapitola- tentokrát i s trolly, nejen postavami chovajícími se jako trollové. Jedna velká hádka a boj s jedním trollem, kdy i přes jistou Mary-Sueindnost obou hlavních postav suverénně vítězí ten troll. Děkuji, že to vůbec někdo čte a doufám, že se vám to bude líbit!

Kapitola II.- Svědomité zlo vždycky loví trolly samo
"Brzy narazíme na správce tohoto místa. Nevím kde je, nevím kdo to je, ale tahle krajina není přirozená, takže nějakého správce mít musí. Většinou to bývají zlomené, cynické a sadistické bytosti, takže pozor. Ovšem, ať natrefíme klidně na tak krvežíznivého čaroděje, jakého si jen umíš představit- věz, že já jsem krvežíznivější. V mé mysli už ho dávno násilím nutím přemístit nás zpět."

"Ty hodně věcí děláš ,ve své mysli´, že?" ptala jsem se, zatímco jsme šli.

"Tam mi patří svět. Neměj však strach, brzy bude pod mou nadvládou i realita. Mám své plány, své metody, svou moc, své ambice, svou genialitu a ostatně, jsem na to ten správný druh šílence." prohlásil zle.

Ano, to má pravdu. Rozhodně nepůsobí jako spořádaná bytost- kdo taky mluví pořád dokola jen o svých plánech na světovládu? Možná je šílenec. Ale vím jistě, že bez něj se nedostanu domů a nikdy se neomluvím císaři za to, jak jsem selhala. K čertu, možná to nedokážu ani s ním. Jenže, stejně bych se musela vyhnout své popravě- dokonce snad i dvěma popravám, podle toho, jak moc bude Aaron naštvaný.

Aaron Star je vůdcem armády a státu stejně jen tak na oko. Užívá si prestiže, ale za nitky tahá jeho manželka, podobně milého ražení, jako Alezallen. Docela se jí bojím, jenže já se taky bojím každého a všeho. Nejraději bych si sama sobě nafackovala- taková ustrašenost by měla být trestná.

Armáda Starlandie se vždycky dělila na osmnáct praporů. Já velím čtvrtému, což je celkem dobrá pozice, když si vezmeme, že se řadíme od nejlepšího po nejhorší- od jedničky, po dvanáctku. Ano, jistě se ptáte, kam jsme teda strčili těch šest zbývajících legií. Nikdo to neví. Třináctá, čtrnáctá, patnáctá, šestnáctá, sedmnáctá a osmnáctá armáda Říše Starových bylo vesmírné letectvo, které napřed nepřátelské lodě rozprášily skoro na náhradní součástky, cestou zpět z té slavné bitvy se císaři povedlo zadat jim špatné souřadnice a celá flotila byla rázem fuč.

Když mě z Wala-Iby, ostrova, kde jsem se narodila (obývaného velice svérázným národem), poslali na pár zkušeností na kontinent, vstoupit do armády bylo první, co mne napadlo. Asi je to divné, pro takové ustrašené kuře, jako jsem já, by se určitě hodila nějaká mírumilovnější práce, která by zahrnovala kytičky, štěňátka nebo oboje, ale...s mým výcvikem a troufnu si říct, že i dovedností v ohánění se mečem byla vojenská uniforma logickou volbou.

Zrovna teď jsem u sebe měla dvě zbraně. Kvalitní, spolehlivý meč z lehkého bakalu. Starodávná práce starých ryolií z Ryolie. Na to ostří jsem hrdá. To druhé je jen záložní. Od té doby, co se vyhlásilo, že generál musí nosit dva meče, aby z něj šel větší strach, si každý v našem vojsku shání druhou zbraň- a protože je nepravděpodobné, že by nám kdy byla k užitku, hledáme nízké ceny po lidových bazarech.

"Moc nemluvíš. Lidé, kteří málo mluví, jsou podezřelí...jsou hrozbou. Respektive, mohou být. Nemyslím si, malá sentimentalistko, že ty bys dokázala jakkoli mne ohrozit, takže to beru zpět." zasyčel na mě černokněžník.

Pořád se na mě zlobí, nebo je tak protivný a povýšený od přírody? Sázela jsem na tu druhou možnost. Jsem v jeho blízkosti ani ne půl hodiny a už ho začínám nenávidět. Když už tak přemýšlím o svém společníkovi, kde jsou ta pouta a vodítko? Proč zrovna to, co mu alespoň trošinku bránilo mě zabít, jako jediné zůstalo v ruinách hradu? Proč jsem tam vlastně nezůstala raději já?

"Není to tím, že bych nerada mluvila. Spíše si my dva nemáme co říct. Chci mluvit, ale ne s tebou." vysvětlila jsem odtažitě.

"Tady se mi povedlo někoho urazit..." smál se zlovolně. Všimla jsem si, že se na mě nedívá s takovou čirou nenávistí, ale spíše trochu fascinovaně a možná, možná při téhle větě i trochu přátelsky, ale to budou mé halucinace.

"Nesnáším tě."

"Nevnímám tě, rozkošná sentimentalistko." zazubil se jako chřestýš, nebo jiný nebezpečný druh hada.

"Kiara. K-I-A-R-A. To není složité jméno, zapamatovat bys si to mohl."

"Ale já si to pamatuji...v mozku génia zla se najde spousta místa pro jména...ale málo chuti oslovovat bytosti takhle nudně. Lepší je jednat s nimi na rovinu- sentimentalistům říkat sentimentalisté." Alezallene, má nenávist k tobě se stupňuje- ale do očí ti to neřeknu, protože se tě bojím.

Ozvalo se zafunění, následováno nějakým skřekem. Asi z dálky. Tedy, doufám.

"Co?!" zeptala jsem se. Vládce zla se pozorně zaposlouchal.

"Troll! Trollové! Juchů, s těmi jsem nebojoval už dlouho."

"A kde?"

"Blízko. To je v pořádku, nejsou to zrovna chytré potvory. Dokážu jich deset proměnit v kámen, aniž by si mě všimli." vychvaloval se až do nebe ten vejtaha.

Copak necítí tu vyschlost vzduchu kolem? Copak necítí, že tady mu budou kouzla na dvě věci? Nebo to cítí, ale myslí si o sobě, že je tak mocný, že to dokáže překonat? Tak či tak, já o tom upřímně pochybuji. Je jedno, že mu možná právem náleží titul nejnebezpečnějšího černokněžníka v okolí- tady určuje pravidla ten, kdo má nejostřejší meč. A to, to jsem v tuhle chvíli jasně já.

Než jsem se s ním stačila na to téma pohádat, změnil směr a pravděpodobně, s temným úsměvem ve tváři, se jen tak vydal tu příšeru najít. Tak. Co by udělal normální, mentálně zdravý člověk? Zamával mu a šel by si po svých. Co udělala Kiara? Připojila se k tomu psychopatovi a z obyčejného skonu jednoho prohnilého čaroděje tak učinila skupinovou sebevraždu. Typické.

"Nemusíš mne následovat, mladá sentimentalistko..."

"Nikdo nechodí na lov trollů sám."

"Já obyčejně chodím všude sám..." zavrčel. "Nejsem blbec. Věřím v sebe. Ten troll někde tam je překážka. Mnohem lepší bude, když ho přepadneme my, než aby to bylo naopak. Je jedno, jestli ho zvládneme porazit. Důležité je, že jsme na to šli takticky. To musí uznat i taková vyznavačka dobra, jako jsi ty."

"Já tě nesnáším."

"Nenávist je silný a vášnivý pocit." dobíral si mne prohnaně.

"Stejně tě nesnáším."

Jistě by se o tom se mnou nadále dohadoval, kdybychom nespatřili a hlavně neucítili náš cíl. Chodící hrouda kamení, přibližně ve tvaru člověka, asi třináct stop vysoký, šedivý, asi pět stop široký, prostě jak se patří hnusný troll. Jeho hlava mírně připomínala sloup, obličej mu zastiňoval obří nos. Nevadilo mi, že je "bytost" přede mnou ošklivá- za to nemůže...ale...

S trolly si není radno zahrávat, není doporučeno si o nich dělat iluze. Stvořili je k ničení, k boření staveb a lámání kostí, nejsou dílem přírody. Historie mlčí o tom, kdo přesně poskládal z kamení prvního trolla na světě, ale někdy před deseti tisíci lety se z nich stal fenomén. Každý, kdo chtěl být moderní, musel mít doma alespoň tři trolly. Jenže pak černokněžníci začali přicházet na to, že jejich kamenné výtvory přeci jen k ničemu nejsou a začali se jich zbavovat. Když si k tomu všemu připočtu i ten zápach, celkem chápu proč.

Můj radar na přírodu neblikal. Nevnímal příšeru přede mnou jako bytost. Neviděl na ní nic živého- a to se mi na tom trollovi příčilo nejvíce.

"Jen jeden? Ach jo. Dílo čirého zla musí býti dokonáno a svět brzy pozná mou zákeřnou odplatu! Napřed si ji ale vyzkouším na tomhle nevinném trollovi..." rozhodl se můj společník a lstivě si promnul ruce.

"Nenávidím tě." zasyčela jsem na něj, ale on můj vytříbený argument stejně neposlouchal. Bez jakékoli opatrnosti vykročil tvoru vstříc.

Jakmile si ho hora balvanů všimla, překvapeně na něj vytřeštila malá očka. To nemůže dopadnout dobře...

"Zdravím tě, trolle! Jsem Alezallen Istanský, budoucí král všech světů- nebo možná císař. Ano, ano, ,císař všech světů´ zní lépe. No, abych řekl pravdu, přicházím tě zničit. Proč? Mám příšernou náladu." uklonil se ten BLBEČEK. Teď beztak dodá něco ve smyslu, že všechno kolem něj slouží jeho zlořečeným plánům, nebo něco takového. "Víš, teď na mě zíráš strašně tupě. Za chvíli zaútočíš- a pak tě zabiji. Ale napřed chci abys věděl, že tvá smrt nebude nadarmo- napomůže to mým ďábelským plánům ke zničení světa!" zlověstně se zasmál a dramaticky rozpřáhl ruce. Já to říkala.

"Bum!" prohlásil troll trefně a zvedl ze země něco, o čem jsem si doteď myslela, že je to klacek. Chyba lávky. Meč. Samozřejmě, mistrnou kovářskou prací bych to nenazvala. Možná se tomu nedá říkat ani "práce", natož "kovářská"... mohutný, rezivý, neohrabaný, ale dozajista ostrý odlitek nějakého kovu, přibližně ve tvaru rukojeti a ostří. Ale i přesto! To trollové nedělají, kovat zbraně! Nemají na to potřebnou mozkovou kapacitu! Musel ho vyzbrojit někdo jiný...někdo, kdo nemá absolutní vkus a úsudek na meče.

Hrouda kamení pozvedla ostří vysoko nad hlavu, jako by snad plánovala udeřit jím jako kladivem. Černokněžník, mimochodem pěkně trollovi na ráně, se zlovolně pousmál a ledabyle mávl rukou. Byla jsem si téměř jistá, že se pokouší čarovat. Ovlivňovat proudy magie v éteru, aby dělaly, co on chce. Ovšem, kolem se žádné nenacházely...

Příšera máchla ostřím dolů. V tu chvíli se mi leknutím skoro zastavilo srdce. Alezallen ale stačil uhnout včas. Ve tváři měl ukázkově zklamaný výraz, trochu zmatení a špetku temného vzteku. To chápu. Musí trochu bolet, když zjistíte, že v žádném případě nedokážete přemoct přírodu, vyčarovat magické proudy z ničeho a za chvíli vás rozmáčkne troll.

"Druhý pokus. Připrav se, trolle, tvá poslední hodina nadešla!" zasyčel zlý čaroděj a jak řekl, tak se stalo. Hrouda kamení se opravdu připravila. Zatímco se výstřední pitomeček pokoušel dostat se do meditativního transu (když nejste při vědomí, obecně se traduje, že jsou vaše kouzla mocnější, což je podle mě blbost, ale..), připravila si zbraň tentokrát do bočního úhlu- aby mohla toho neopatrného, egoistického, přehnaně sebevědomého blba pohodlně přeseknout na půl.

Můj nový úhlavní nepřítel se ale zase usmíval, či se přímo zubil a přešel k trollovi blíže. V tu chvíli jsem ucítila slabé, neslyšně vrnící pole magie. Vážně slaboulililinké, ale bylo tam. On to dokázal?! Ale stejně, s takovýmhle políčkem by nezranil ani mouchu.

Tmavovlasý muž znovu elegantně pokynul příšeře na pozdrav. Tedy, vypadalo to tak. Já jsem věděla, že to žádná zdvořilost rozhodně nebyla. Skoro neviditelná, narudlá kouřová zástěna se šířila od něj k hroudě kamení, chystajíc se do trolla narazit, či ho spíše pohltit. To nemůže vyjít...

A taky že to nevyšlo. Vlastně si ani nejsem jistá, jestli si troll vůbec kouzla všiml...ačkoli za normálních okolností se měl s největší pravděpodobností rozpadnout.

"Bum!" zavelela kupa balvanů a sekla připraveným ostřím. Ne!

Ovšem, ten idiot, co má více štěstí, než rozumu, se opět jen tak tak vyhl. Zbraň ho pouze lehce škrábla do levé paže, nad loktem. Zasyčel bolestí a uskočil ještě alespoň o další dva kroky vzad. Životodárné magické pole okamžitě zmizelo. Tak, pane velký černokněžníku, vaše kouzla zmohla houby, nastupuje můj meč.

Tasila jsem a vykročila vpřed. Naštěstí, troll se stále soustředil na Alezallena, takže jsem měla přístup vlastně volný. Kamenný obr, bakalové ostří. Vyzkoušíme, co je víc.

Bohužel, všiml si mě někdo jiný. Naklonil se na stranu, aby na mě přes hroudu šutrů viděl a já nemusela být zrovna vtělená chytrost, aby mi došlo, co po mně bude chtít.

"Malá sentimentalistko! Kiaro! Podala bys mi nějak nějaký meč?"

"Nesnáším tě." zavrtěla jsem hlavou prostě. Hora kamenní se otočila a chvíli zírala na mě. Čaroděj zvedl ze země malinký, ulomený kus skály a vší silou jej hodil po příšeře, aby na sebe odlákal pozornost. Když se troll otáčí, vždy přeruší přípravy na útok! Nedokáže dělat dvě věci najednou!

"Já ale potřebuji nějakou zbraň!"

"To nic nemění na tom, že tě nenávidím." pokrčila jsem rameny a mrštila po hoře balvanů další křemínek. To tupé se opět dalo na otočku.

"To mě upřímně neudivuje. Ostatně, až ovládnu svět, bude to ještě horší. Nejlepší vládci nebývají populární." odmlčel se. "Haló, trolle, nepřemýšlející horo nerostů, tady jsem, ty tupče!" lákal tvora na svou stranu. Ten se neváhal otočit.

"Co kdybychom na tuhle haldu hornin šli společně? Pokud zůstane nějaká kořist, dám ti dvacet procent. Možná i dvacet pět...to je férová nabídka..."

"Férová na padoucha." odsekla jsem a pobídla příšeru k další otočce.

"No vždyť." rádoby nevinně se pousmál.

"Jenže já nepracuji za peníze. Pracuji jen pro dobré skutky!"

Vládce zla na mě začal ukazovat nějaké posunky a u toho šeptat příliš potichu, než abych ho slyšela. Snažil se mi něco sdělit...něco, co nepříslušelo trollským uším... Ale já neumím odezírat ze rtů a ve znakové řeči se taky zrovna nevyznám... Po chvíli převrátil oči a asi zprávu zjednodušil pro mé chápaní. Ukázal napřed na sebe, pak na mne. My. Poté nakreslil do vzduchu kolečko. Rýsovat kružnice? Zopakoval to. Otáčet se! My bychom měli chodit pořád dokola, to donutí trolla otáčet se přirozeněji! Jen nechápu, co na tom bylo tak tajného... myslíte, že i kdyby ta hora kamení věděla, co máme v úmyslu, že by nám na to neskočila?

Tak či tak, dala jsem se do obcházení. Alezallen pochopil, že to konečně chápu a napodobil mě. Hm, měl pravdu, ta příšera vážně šlapala jako hodinky- a na další mávání tím jejím kovovým odlitkem jí nezbýval čas.

"Ten troll je přece špatnost, takže když ho zničíš, vykonáš tím dobrodiní. Jsem rád, že ti nemusím platit..." všimla jsem si, že si zraněnou paži přitiskl k tělu tak, jako by ji měl v sádrovém obvazu. Asi ho to bolí. Dobře mu tak!

"Já tě tak nesnáším!"

"Pokaždé, když tohle řekneš, je mi hned lépe." poznamenal beze špetky ironie.

"To je jedno. Nenávidím tě!"

"Škoda. Čekal jsem, že mi vyznáš lásku..." provokoval.

"Tobě? Vyznat lásku? Nikdy!" vrčela jsem, nepřestávaje pochodovat. Když k tomu připočteme toho trolla, ne, tohle vážně nemělo chybu.

"Jak předvídatelné, roztomilá sentimentalistko..."

"Ha, ha, ha. My ,sentimentalisté´ náhodou nejsme ani z poloviny tak předvídatelní, jako vy, zlo!" osočila jsem se na něj. Nevím, kde se ve mně najednou vzala ta odvaha, takhle mluvit.

"Od citově založeného člověka můžete očekávat, že se bude chovat tak, jak mu velí city- bude chránit své bližní, statečně se obětovávat, aby spasil úplně cizí lidi a konat podobné blbosti, které jsou pro mě- racionálně uvažujícího zloducha- úplně nepochopitelné." odfrkl si pohrdavě.

"Zato vy, bezcitné zrůdy jste všechny stejné- když zrovna něco neničíte, nebo se to nepokoušíte ovládnout, ješitně tlacháte o tom, jak jste zlí! Já bych taková být nikdy nechtěla!"

"Náhodou, všichni stejní nejsme. Jsou tací, kteří mají styl, pak ti, kteří mají moc a nakonec jsem já, který disponuji obojím! Jednou ovládnu svět, jen tak mimochodem. Nikdy nezažijeme zklamání, bolest zlomeného srdce, odloučení, žal ze smrti jiných, nebo dokonce dětinský strach o cizí bezpečí..." argumentoval dotčeně.

"Jasně! Až naprší a uschne, svět bude tvůj! Nikdy nezažijete radost-"

"-hloupá emoce."

"-nikdy zamilovanost-"

"-k čemu zamilovanost je? Dělá z lidí blbce." namítl. On už blbec stejně dávno je. Mimoto, ten pořád se otáčející troll z nás musí být na nervy.

"Nepřerušuj mě, ničemu nerozumíš! Nikdy nepocítíte něčí blízkost, štěstí z něčí existence...a víš proč se nikdy nebudeš muset o nikoho bát? Protože budeš navždy sám a opuštěný!" nadávala jsem mu, jako kdyby mě snad nečekal podobný osud.

"Vystačím si sám. Nepotřebuji nikoho vedle sebe, vážně nikoho. Až zestárnu, budou mi stačit noviny, klidný domek u velkého jezera, pohodlné křeslo a světovláda." morbidně se zasmál.

"Jak myslíš. Přijdu tě navštívit za osmdesát let. Tedy, pokud se toho dožiješ, což při tvé profesi pochybuji." syčela jsem.

"Už za osmdesát? Jak víš, ryolia mívají tak rychlé regenerační reflexy, že je pro nás fyzické stárnutí absolutně neznámý pojem. A to psychické...no, zkus se mne zeptat za přibližně tisíc let. To už mi bude patřit vesmír a já budu v důchodu."

"Co je důchod bez smíchu vnoučat?"

"Tichý důchod."

"Ty máš rád ticho?" ptala jsem se se zdviženým obočím.

"Ne. Vlastně ho nesnáším. V mé mysli je svět mnohem živějším a hlučnějším místem..." polemizoval. Asi chtěl ještě něco dodat, ale místo toho musel zatnout zuby bolestí. Jeho černý kabát s komicky působícími, modrými knoflíky již dávno chytal rudý nádech od karmínové krve. Holt, trollské zbraně jsou trollské zbraně...nikdy nevíte, jak hluboké zranění vám způsobily, dokud nepadnete.

"Nesnáším tě." sdělila jsem mu.

"Neskoncujeme už s tím trollem? Mým plánům na zničení vesmíru začíná celkem překážet."

"Dobře." souhlasila jsem a výhružně zašermovala ostřím ve vzduchu, aniž bych se zastavila. Nechtěla jsem, aby se hora kamení přestala otáčet. Zastavená příšera- špatná příšera.

"To do něj chceš bodat mečem? Myslíš, že mu to ublíží? Myslíš, že ho to škrábne? Myslíš, že si toho vůbec všimne? Milá, malá sentimentalistko, ten troll je kamenný..."

"Tenhle meč není z oceli. Je z bakalu! Nejkvalitnějšího materiálu na světě- kvalitní slitiny deseti drahých kovů!"

"Nezazpíváš mi ještě k tomu hymnu Starlandie?" vysmíval se mi. Naše země totiž bakal těží. Ve velkém. V současnosti máme dvacet dva velkých dolů, několik set hutnických továren a...jednoduše sotva děláme něco, co se bakalu netýká. Vybírá si to svou daň, samozřejmě. Na ovzduší. Na krajině. Na samotné planetě. Ale Aaron a spol., toho stejně nikdy nenechají, protože to vynáší peníze.

"Bakalový meč probodne i diamant!"

"Ano, ale skol ho na jednu ránu. Musíš. Zraněný troll...to není nic, co by se dalo přežít...kdyby tě zasáhl plnou silou, obávám se, že by z tebe zbyl pouze velký krvavý flek. To ale ještě není tak hrozné! Pak by šel po mně..."

"Je to pomalý, těžkopádný balvan a já-"

"-jsi mladičká skoro-wala-ibanka, s minimální mocí, která se bojí čarovat."

"Nech toho! Nevypadám na to, ale..." zašeptala jsem výhružně. Musím se trošku vejtahovat. Není jiná možnost.

S tradičním bojovým pokřikem jsem se vrhla vpřed. Od trolla mě už dělilo jen několik palců...a špička mého meče s jistými obtížemi opravdu prorazila silnou vrstvu kamení. Cíl zasažen, cíl probodnut! Přímo tam, kde by měl mít žebra. Troll vydal jakýsi neurčitý skřek a neobratně se po mně ohnal. Já rychle vyrvala ostří z rány a včas uskočila. Jakmile se příšera předklonila v chňapavém útoku, sekla jsem znovu. Tentokrát přímo a silněji. Mohutná, kamenná paže s zaduněním dopadla na vyprahlou zem.

"Alespoň částečně rozřezat trolla vyžaduje sílu." uznal Alezallen váhavě.

"...má bojová dovednost dosahuje obvyklých hodnot wrrtstsrrrn, elitních wala-ibanských válečníků. Prošla jsem kompletním výcvikem ve dvou státech, což mi dává znát až stovku úplně odlišných technik souboje. Kromě meče ovládám luk, kuši, oštěp a samozřejmě wala-inu. Není radost mě potkat na bitevním poli." zasyčela jsem na něj.

Vládce zla se zadíval napřed na příšeru, pak se vrátil pohledem zpátky na mě. Třeštil oči hrůzou. Vzhlédla jsem nad sebe. Neviděla jsem nebe, výhled mi totiž zastiňovala obrovská trollí pěst, chystající se mi co chvíli spadnout na hlavu. To bude asi bolet...

Čas trollů I.

1. února 2014 v 16:49 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Jak vidíte, úspěšně jsem započala další pokus o povídku, ano a zase vícedílnou, jejíž název snad napovídá o inteligenci postav vše. Jen bych chtěla zdůraznit- to, že jsem rozepsala něco nového, v žádném případě nezamená, že jsou mé starší projekty pozastaveny, dalo by se říct, že všech mých asi dvacet povídek dopisuji podle nálady souběžně. Tahle nemá žádnou přímou návaznost na Cesty jinými světy, ačkoli lhala bych, kdybych si nevynašla mezi touhle povídkou a zmíněnou "knihou" výraznou spojnici. Zjistila jsem, že mě celkem baví sepisovat příběhy odehrávající se v až pravěké minulosti mnou vymyšlené planety, obzvláště o konci přezkažené první epochy. Mou nejoblíbenější postavou z tohohle je bezkonkurenčně Alezallen, který má chováním připomínat klasické zlo z amerických komixů a já si myslím, že se mi to celkem daří. Pokud by se vyskytly nechápavé ohlasy, sepíšu i k tomuhle vysvětlovací článek. Doufám, že se vám to bude líbit!


Kapitola I.- Zásada zakládat si na šílenství

Drobná postava umě kličkovala mezi letícími šípy, ranami mečem a bojujícími válečníky a její mysl zahalila lítost. Tolik smrti...jen pro co? Pro moc. Pro korunu rozpadající se země. Vlastní meč svírala pevně, ačkoli nehodlala zasadit ani jeden úder. Vojáci z vlastních řad jí svědomitě uhýbali, pokud si ovšem v všebytném prachu bitvy všimli zářivých, generálských odznaků na její ordinérně zelené uniformě.

Zato nepřátelé se jí snažili ztrpčit cestu až do samého konce. Nebyla minuta, kdy se na ni neslétl většinou tříčlenný mrak šedivých přízraků bez tváře, ale zato s meči. Než zjistila, že se dají zahnat pouhým zašermováním před místem, kde by správně měli mít nos, pomalu začínala propadat panice. Neprojevovali se zrovna efektivně, ale rojilo se jich mnoho a to způsobovalo, že vojáci Starlandie padali jeden za druhým. Zraněni, ne však zabiti, všimla si zelenovláska.

Dívala se rovně vpřed, rychle, aby ji protivníci nedoběhli. Bohužel se ji ale rychle dostalo něco jiného- vlastní nešikovnost. Uvědomila si, že levou nohou došlápla moc blízko před pravou, ale to už byla i pravá v pohybu a než se mozek na něco zmohl, dívka směřovala obličejem k podlaze. A to je důvod, proč jsem strážkyně pořádku na baterky. Jen jeden vojenský funkcionář dokáže v bitvě zakopnout o vlastní nohy. Já., pomyslela si Kiara a jen čekala, kdy se k ní přižene nějaký přízrak a dorazí ji.

Nemusela čekat dlouho. Několik šedivých stvoření vážně přiběhlo až k ní a nadzvedlo meč, ale všichni jakoby si to na poslední chvíli rozmysleli a vrátili se zpátky do víru bitvy. Vojevůdkyně si domyslela, že smrt se v tuhle chvíli asi nekoná, zvedla se a pokračovala dál, splnit rozkaz.

Ještě v běhu přemýšlela, co císaře k tak pitomému rozkazu, jako bylo opustit bitvu, vedlo.



O necelých sto metrů dále také někdo nezamýšlel zapojit se do boje. Tedy, alespoň ne fyzicky... a vlastně ani nepřemýšlel. Neměl čas. Celé jeho vědomí prostoupila prostorová šachovnice a na ní figurky, spousta figurek...podle paměti vytvaroval své vlastní bitevní pole přesně podle nádvoří starého, zbořeného hradu, znal každý kámen, věděl o každé prohlubni a tykal si s každým stromem. Nechal své já ustoupit a nechat pracovat čirou sílu magie a svých mentálních schopností, chladnou, přesnou, jako nějaký počítač. Možná tohle mu dovolovalo tak dokonale ovládat své šachové figurky, každý krok každé z nich, každý jejich pohyb, každý rozmach mečem. Cítil také všechna jejich zranění, zničení a pády, ale kupodivu mu to nepůsobilo žádnou fyzickou bolest.

"Smím jich vytvořit, kolik chci. Jsou to šedé, skoro neexistujícívěci, které dokáží udržet zbraň jen díky rukavici, která tvoří polovinu jejich základu. Ta druhá polovina jsem já- má moc, má inteligence, mé strategické znalosti a hlavně, mé soustředění.", poznamenal si před pár hodinami jednu z mnoha svých poznámek ke svým čarodějným experimentům. Neviděl na svých vynálezech podstatnější chyby-ještě vychytat pár much a svět je jeho.

"Jsi zatčen!" hučel nějaký hlas miliony světelných let daleko. Nebo že by jen několik metrů od něj? Ne, že by to nebylo jedno, v tomhle stavu by nikoho neslyšel, ani kdyby si ten někdo vzal hlásnou troubu a zaječel mu do ucha.

Jedna z jeho figurek narazila na padlého pěšáka cizích. Ještě se hýbe? Čaroděj ani nevnímal, že se na nešťastnici nedívá svýma očima, ale že cítí její přítomnost prostřednictvím jedné z loutek. Hýbe se. V jiné situaci by rozhodnutí bylo jasné- vyřadit ji ze hry. Ale ona leží na zemi. Bezbranný protivník. Bezbranní protivníci se nezabíjejí, tak se hra nehraje. Nechá ji jít. Bez jakéhokoli pohybu, bez náznaku vědomé myšlenky odvrátil figurku pryč. Ostatně, aby dosáhl šach-matu, musí vyřídit důležitější hráče, než je obyčejný pěšák.

"Opakuji, jsi zatčen!" zazněl opět vzdálený hlas. Mozek mladého vládce zla nebyl s to zareagovat, vlastně ani si jej povšimnout. Nic nebylo v tu chvíli důležitější, nic nesvítilo jasněji, než jeho bitevní pole. Šachovnice ze čtverečků, po které si ale figurky skákaly nedbale pravidel skutečných šachů, prostě jak chtěly. Respektive, jak on chtěl.

Dalším zvukem bylo duté klapnutí bakalových pout a zařinčení řetězu. Studený kov svíral černokněžníkovy ruce k sobě a samotná jeho přítomnost ho pomalu probírala z euforického tranzu. Začínal vidět rozmazaně, loutky ho pořád poslouchaly, ale už s ním nebyly propojené, skoro se přistihl, jak jim zadává příkazy slovy formulovanou myšlenkou. Navíc, zatímco na začátku bitvy každý bezcenný přízrak hýřil šermířským uměním, nyní i přes slábnoucí koordinaci bezmocně máchaly ostřímjako malé děti- některé nezvládaly ani to a samovolně mizely z bitevního pole.

Alezallen otevřel oči. Připadalo mu divné, vidět svět bezchybným zrakem, typickým pro jeho typ bytosti. Necítil myšlenkové splynutí s figurkami a co hůř, neviděl ani prázdnou šachovnici. Jediné, co se krom trosek hradu nacházelo v jeho zorném poli, byl pitomečkovsky šklebící se Aaron Star. Ačkoli byl koordinátorem bitvy pouze několik hodin, působilo mu bolest znovu ovládat jen sebe a myslet jako lidská bytost, ne jako počítač.

"Ty na to nic neřekneš?" zeptal se císař. Jeho zajatec neodpovídal a stále nepřítomně zíral do prázdna.

"To ti ty přízraky vyhodily pojistky?" uvažoval vládce Starlandie. Po chvíli toho ale nechal, protože uvažování nebylo zrovna jeho silnou stránkou. Zatáhl za řetěz a vedl duchem nepřítomného vězně pryč.



Slunce nad Eiselem, zemí bakalotěžných dolů, chamtivosti, umírajícího byrokratického systému a věčného dobra, pomalu zapadalo a zahalovalo zdevastovanou krajinu do šera rudého, večerního svitu. Nebe nad ruinou starého hradu bylo poklidné, žádný pták a pramálo mraků se odvážilo pohánět se nad dějištěm bitvy tisíciletí. Dobře, "bitva tisíciletí" tomu říkali jen jistí více či méně inteligentní zástupci vítězné strany, monumentální Říše Starových.

"To se nám ta bitva ale vydařila, co?" pochvaloval si o chvíli později císař Aaron, zatímco on, pár generálů a jeden zajatec kráčeli posmutněle rozbořenou chodbou, které nějak chyběl strop.

"Nevšiml jsem si, že už skončila." odsekl mrazivě muž s výrazným, cylindrovitým kloboukem a znovu se marně pokusil vyprostit své zápěstí z pout.

"Ty mlč, prohráváš!" odbyl ho hnědovlasý aristokrat a podíval se na svého vrchního generála. "Kiaro, je ta bitva povedená, nebo ne?" tázal se.

"Myslím, veličenstvo, že je. Ubránili jsme se dalšímu černokněžnému útoku." odpověděla mladá, cizokrajně vyhlížející žena nejistě.

"Houby ubránili. Haló, já jsem ještě pořád ve hře!" zaklonil hlavu k nebesům jejich zajatý protivník.

"Vidíš. S Kiarou se shodneme, že je ta bitva prostě fajn, tak se nevykrucuj."

"Skoro to zní, jako by mně snad názor nějaké řadové vojačky a tebe ZAJÍMAL." odfrkl si pohrdavě černokněžník a ve výrazných, jakoby černou tužkou obtáhnutých, fialovo-rudých očích se mu temně zablesklo.

"No tak! Tak jsi na nás zaútočil se svou směšnou armádou přízraků, které se s každou tvou ztrátou koncentrace rozplynou a my tě zajali. No a? Nemáš žádný důvod, být takhle nevrlý, Ali...Alisatene..."

"Alezallene. A má armáda není směšná. Je děsivá. A úsporná! Zatímco vy, zpátečníci, plýtváte životy, já na to jdu pokrokově. Úspěch mých přízraků závisí jen a jen na mých koordinátorských schopnostech a nemůže selhat na něčem tak pitomém, jako je lidský faktor. Navíc, v mé hlavě jsem již dávno vyhrál a teď prohlašuji tvou říši za své území." vysvětloval, ale znělo to spíše, jako by mluvil sám se sebou.

"Jsi šílenec."

"Jako by mně už jen to nepředurčovalo k ovládnutí světa..." zasmál se nebezpečně.

"Mluvíš, jako bys snad měl více pokusů, než ten jeden, co jsi právě promarnil. Císařovna tě bude chtít vidět."

"Tím ,vidět´ samozřejmě myslíš ,vysát ti všechny magické schopnosti´. Ať s tím nepočítá. Vsaď se, že do pěti minut budu pryč." pousmál se zlověstně Alezallen. Kiara dobře cítila auru hrůzy, kterou kolem sebe naschvál vytvářel, jako by snad k vystrašení všech slepic okolo nestačil jeho výstředně-horrorový vzhled a ambice na světovládu. Zachvěla se děsem. Na ni to fungovalo rozhodně.

Skupinka se třemi rozhádanými bytostmi v čele přešla chodbu a ocitla se v poněkud nestabilně působícím sále, zdobeným jediným přeživším podpůrným sloupem z původních šestnácti.

"Vždycky jsem věděl, že skončím blbě, ale že mně rozmáčkne strop, o tom jsem neměl ani ponětí." zkritizoval prostředí okamžitě zajatý čaroděj.

"Nestěžuj si. Já teď jdu slavit vítězství a pro tebe, Kiaro, mám důležitý úkol." oznámil císař, přešel k dívce s jemně nazelenalou kůží a opatrně jí předal konec bakalového řetězu, který doteď křečovitě svíral. Na druhé straně kovového vodítka div že neposkakoval tmavovlasý černokněžník, jak se urputně snažil vysvobodit se.

"Hlídej." poručil jí její vládce, otočil se a dal se na odchod, hlasitě si u toho prozpěvujíc nějakou popovou písničku o "nekonečném večírku". Černooká členka armády polkla na prázdno, ale rozhodla se, že to zvládne, ať se bude dít cokoliv. Dokud bude konec vodítka držet ona, zajatec neuteče.

"Je mi záhadou, proč ti její velevýsost Cassandriara nespolykala všechny schopnosti, jakmile ses objevila na jejich půdě. Místo toho tě poslali do armády. Udělali z tebe válečnici a vojevůdkyni. Máš velmi vysokou hodnost. Musela jsi prokázat spoustu a spoustu odvahy, ale přesto teď z tebe cítím strach. Velký strach. Lichotí mi, že se pravděpodobně bojíš mně." okamžitě přemítal o své nové hlídačce Alezallen. Kiara doteď doufala, že se rozhovoru nějak vyhne- podle svého mínění nepatřila ke společensky nejobratnějším a nechtěla se nějak ponížit.

"Jsem generál, prošla jsem si spoustou bitev."

"To se dá vyčíst z tvé uniformy. Řekni mi spíše, jak čarodějka jako ty došla uznání ve státě, kde nás loví a vězní..." vyzvídal. Velitelka čtvrté armády Starlandie s ním nechtěla mluvit. Přímo z něj čišelo zlo a to v ní probouzelo chuť rychle utéct. Utéct někam daleko. Nedala se přímo nazvat zbabělou, ale příslušníci sil temnot, to nebylo nic pro ni.

"O čem to mluvíš? Nejsem čarodějka!"

"To si říkej holubům. Já z tebe cítím kouzelnou moc, tak ji nepopírej. Ovlivňuješ Aarona? Paktuješ se s Cassandriarou? Nevymlouvej se na nic. Kolegyni černokněžnici poznám." hlas poraženého ryolia překypoval zvědavostí.

"Já vážně nejsem! Možná, když jsem byla malá, ale teď už vážně ne! Neumím svou moc používat!" bránila se Kiara.

Alezallen se krokodýlovsky zazubil. Vzduch kolem něj se divoce vlnil, dokonce až otáčel skoro do podoby malého tornáda. Pak si vládce zla uvědomil, co dělá a se zklamaným pohledem éter opět uklidnil.

"Víš, jediný důvod, proč jsem tě ještě nezabil a neutekl byl, že jsem si myslel, že se můžeš nějak bránit a já bych z následného souboje nemusel vyváznout živý..." věnoval jí krutý úsměv.

"Ale ty přece nezabíjíš bezbranné! Když jsem ležela na zemi, taky si žádnému přízraku nedovolil mně zabít!"

"To jsi byla ty? Vida, máme na sebe vážně štěstí...kolik příležitostí ukončit ti trápení ještě dostanu, než to konečně udělám?" strašil ji.

Doopravdy neměl v úmyslu spáchat nějakou zbytečnou vraždu. Dobývat území, na které nemá nárok? To bylo pro něj v pořádku. Praktikovat černou magii? To byl jeho život. Zabít někoho v bitvě? Z toho si jeho svědomí nic nedělalo. Chovat se tak zle, jak jen to půjde, to si předsevzal za svůj životní cíl. Ale ukončovat životy jen tak, zbytečně? Proč? Nemyslel si, že by mu to přineslo nějakou radost, akorát by z toho byly problémy.

"Já se tě nebojím. Budu se prát zuby nehty, vyhýbat se každému tvému zaklínadlu a snažit se tě stáhnout do Země mrtvých s sebou!" sevřela řetěz v ruce silněji.

"Jak se jmenuješ, sentimentalistko?"

"Kiara."

"Příjmení nemáš?"

"Nemám. V zemi mé matky dostávají Wala-ibané příjmení podle svého bydliště."

"Ale ty nejsi Wala-ibanka. Teď už mi to dává smysl- jsi kříženec! Matka původem z Wala Iby, ale tam tě jakožto poloviční...bakalium, nemýlím-li se, poslali sem, hledat štěstí a pravděpodobně i svého otce. Nenašla jsi ho a tak vstupuješ do armády, abys chránila pořádek v téhle zatuchlé říši. Pletu se?" odhadl černokněžník záludně.

"Nepleteš. Přestal by ses mi prosím hrabat v soukromí? Není to příjemné." pípla vojevůdkyně, jako by její těžce nabytá odvaha byla opět pryč. V boji se nebála ničeho, ale komunikace s lidmi (nebo "lidmi") jí upřímně naháněla hrůzu.

"Takže, Kiarko, ty teď položíš ten provaz, necháš mně odejít a já přísahám, že ti neublížím." změnil Alezallen taktiku.

"Nikdy." zamumlala dívka suše, aniž by se na něj podívala.

"Císaři můžeš říct, že to byla nehoda a on tě nepopraví, možná ani nedegraduje!"

"Nikdy." zopakovala a očima zkoumala roztříštěnou podlahu.

Zvednout oči ji donutilo až pronikavé, modré světlo. Dřevěné kolečko s poloměrem asi dva centimetry a hadem vyrytým vprostřed, tvořilo přívěsek na šňůrce, kterou měl vládce zla na krku. Kiara si až doteď naivně myslela, že odřeně působící náhrdelník má sloužit pouze jako výstřední ozdoba, ale pomalu jí docházelo, co to je.

Takových to artefaktů totiž nebylo mnoho. Slýchávala pověsti o starých ryolijských rodinách někde z Istany, ve kterých se nedědilo žádné bohatství, ale drobné, dřevěné přívěsky s různými symboly. Nebyly to, věru, žádné obyčejné šperky. Každé kolečko ze dřeva propůjčovalo nositeli nejen viditelnou známku istanské příslušnosti, ale hlavně jednu pečlivě vrytou magickou schopnost, která časem neslábla a žádný, žádný přívěsek nepředznamenával stejnou. Čím větší moc a dovednost určitý rod měl, tím byly jimi vyrobené náhrdelníky mocnější. A tento konkrétní, dovtípila se mladá vojačka, bude asi přemisťovadlo.

"Ne!" vykřikla nahlas. Její zajatec utíká! Pokud se mu to povede, nikdy nepřijde před spravedlnost a její padlí spolubojovníci zemřeli zbůhdarma! A ona ještě k tomu ukáže, že není schopna splnit ani tak primitivní rozkaz.

Černokněžníka však její výkřik nevyvedl z duševní rovnováhy. V mysli si odpočítával sekundy, kdy zmizí a konečně se objeví na požadovaných souřadnicích. Usmíval se, úsměvem lišky zubící se na králíka a zatímco jeho mysl odplula na obláčku samolibosti, přestal věnovat své "věznitelce" i poslední zbytek pozornosti.

Asi měl čekat, že se mu to stane osudným, ostatně to byla od něj čirá debilita. Zelenovlasá dívka, doteď svírající konec vodítka, se rozběhla k němu a než stačil přerušit přemisťovací sekvenci- nebo alespoň uhnout, popadla jej za ruku a místo jedné osoby zmizely z ruin dvě. Jedna soptíce vzteky a druhá samozřejmě mírně zmatená.

…............................................

pohled Kiara

Jo, bylo to přemisťovadlo. Jo, uhodla jsem to. Správný voják by mu tu zatracenou věc strhl z krku a zahrabal ji do země. Co tedy udělala Kiara? Ano, místo toho, aby vězně své vlasti zadržela, omylem ho doprovodila. Blahopřeji si, to se mi zase povedlo něco vymňouknout.

Navíc, nemám ani ponětí, kde to sakra jsem. Trčím na neznámém místě s vládcem zla, který mě má za myš a sebe za kočku. Já se tedy ale umím o sebe postarat...

Hnědá zem nesla stejně vyblitý odstín, jako něco obloze podobného nad námi, stejně jako pár seschlých trsů trav v okolí a stejně jako všechno kolem. Nelíbilo se mi tady. Něco zde nepůsobilo zdravým dojmem a já si myslím, že to bylo jednoduše všechno. Upřímně jsem pochybovala, že něco tak jednotvárného, neživého a bez duše vůbec stvořila příroda. Já obvykle poznám, jestli jsou živé věci v mém okolí- povětšinou stromy, květiny a zvířata- v pořádku a šťastné, ale tady jsem necítila nic. Ani kladného, ani záporného. Dokonce ani magické pole kolem Alezallena, které jsem v ruinách Hradu Předků skoro až viděla, se mi nedařilo zachytit. Co je to za místo?

"Ty jsi asi ten nejneschopnější generál a nejhorší čarodějka, kterou jsem kdy viděl! Nejen, že jsi mne nezvládla udržet v těch vašich troskách, ale dokonce se ti nějak povedlo zmást přemisťovadlo mých předků a teď jsme někde u všech trollů!" nadával na mě zlostně až moc známý hlas. Otočila jsem se.

Černokněžník stál pod jedním z mála (stejně seschlých) stromů a snažil se ulomenou větví vyprostit svůj cylindr z bezlisté koruny. Marně. Kdybych ho dávno nepovažovala za extrémně děsivou osobu, řekla bych, že byl na něj celkem legrační pohled.

"To mi říká každý." pokrčila jsem rameny, ačkoli mi bylo z jeho obvinění malinko do breku. Ale vážně jen maličko.

Jakmile se mu podařilo sundat klobouk ze stromu a zase si jej nasadit, morbidně se na mne podíval. Měl velmi zvláštní oči. Tmavě fialové, až rudé s oblačně modrými jiskrami, v nich trochu zlý, ale hodně inteligentní pohled.

"A to bys měla brát jako známku toho, že to není pravda. Ovšem, neraduj se. I přes to, si pořád myslím, že jsi k ničemu, malá, rozkošná sentimentalistko." opáčil temně. Řekl sice, že jsem k ničemu (to není žádná novinka), ale také, že jsem "rozkošná", takže si myslím, že mě nenenávidí tak moc. To je dobře. Už tak se klepu strachy, že mě zabije bez důvodu- tak proč mu ještě dávat motiv?

"Nenávidíš mě?"

"Proč bych měl? Jen díky tobě trčím v tomhle ničem...a nestíhám splňovat své plány. Taková sentimentalistka jako ty to možná ani nepochopí, ale já, jakožto budoucí pán světa, mám ještě spoustu práce. Musím konat nejrůznější zlo, podmaňovat si vesmír a tvořit bezpráví..." zlověstně se na mně usmíval.

"Nenechám se jen tak zabít." oznámila jsem mu plaše.

Povzdechl si. "Nehorázně mne vytáčíš. Tím, že nepoužíváš svou magii, tím, jak se snažíš bránit dobro, tím, jak se teď díváš, i tím že nejsi dokonalý nástroj k ovládnutí světa- štveš mě prostě vším. Ale...jsem vládce zla! Víš, co to znamená?"

"No...že propaguješ temnotu, máš v područí nějakou organizaci- stát, nebo firmu- kterou bezprostředně vedeš k zlovolným záměrům, taky občas používáš černou magii...a to je všechno, co vím."

"Hlavně to znamená, že jsem bytost na úrovni. Každý správný zloduch musí mít svůj styl, svou vizitku. Myslíš, že se mi hodí...pro splnění všech estetických linek, zavraždit tě tady? Mnohem lepší to bude v soubojové hale, za přítomnosti svědků- kteří dosvědčí čest a čistý způsob provedení tvé popravy." ďábelsky se zasmál. Takže mě nezabije z...jak to říkal...é...hygienických důvodů? To se mi zdá jako pěkně blbá výmluva.

"A proč mně vlastně chceš zabít?"

"Nemám zdání." pokrčil rameny. "Copak ty vůbec nevíš, jak to na světě chodí? Velká barakuda sežere maličkou zlatou rybku a zlí zase občas dělají za života peklo těm hodným- nebo jim rovnou žití ukončí." pokračoval a velitelsky se rozhlédl kolem. "Mimochodem, postáváním tady se pryč rozhodně nedostaneme." nadhodil a dal se na odchod, bez toho, aby se ohlédl, jestli ho následuji. Já se vydala za ním, i když jsem si byla skoro jistá, že jdeme špatně...