"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Březen 2014

Čas trollů VI.

31. března 2014 v 21:01 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Tak, další kapitola. Celé se mi to zdá jako jeden celkem bezobsažný rozhovor, ale i přesto mě strašně baví to psát... Skvěle jsem se mimochodem zamotala do vysvětlování zbytečností, jen jsem na jednu věc trošku zapomněla...na něco tak irelevantního, jako je děj. Ale i přesto jsem na tenhle soubor slov velmi pyšná. Mimochodem, také se vám zdá, že Kiara musí lézt absolutně každému na nervy?

kapitola VI.- Zásada pamatovat si, že smrt číhá pod svítící oblohou
"To nemůžeš! Nejsem tvá krajanka! Nemám žádné kouzelné dřevěné zrcadlo duševní síly, nebo cože to je! Nedokážu bojovat něčím, od čeho ani neznám pořádně definici!" bránila jsem se šokovaně.

Tak to je podlost! Ta slepice se se mnou asi bojí bojovat férově, a tak mě zatáhne do rvačky, jejíž technika je pro můj národ nedostupná! A to jsem si myslela, že Alezallen je dokonale bezcharakterní! Od své ségry se ještě má co učit...

"Víš co, Koště? Budu tak laskavá a dám ti radu do posmrtného života- jen dvě osoby můžou naprosto všechno. Smrtka a královna Anaotteka Zelená! S tou druhou už ses setkala, s první se tě právě chystám seznámit!" prohlásila a dramaticky rozhodila ruce. Připomínala mi svého bratra víc, než kdy jindy.

"To je mi ta nejblbější rada, co jsem kdy slyšela!" opáčila jsem a plánovala si, jakou rychlostí zaútočím a z jakého úhlu ji probodnu.

"Sklapni už." čarodějka zavřela oči. "Ki-e-mi, zjev se v tomto světě a já tě povedu k vítězství!" vykřikla, přívěsek na jejím krku (s výrazným symbolem blesku) se na zlomek sekundy stříbrně rozsvítil, poté zhasl úplně.

Pár kroků před mou protivnicí se zamihotalo zlatavé světlo a o několik sekund později- které jsem strávila nevěřícným zíráním- se zformovalo do podoby mladého muže. Teda, přesněji, přízraku nějakého mladíka. Dotyčný totiž zjevně neměl žádné hmotné tělo, očividně se skládal jen z toho zlatého svitu, který výrazně jiskřil a třpytil se v parné atmosféře trollí země. Nedokázala jsem určit barvu jeho lehce nad ramena dlouhých, velice nedbale za zády svázaných vlasů, stejně tak jako jeho očí. Na sobě měl tuniku a kalhoty stejného střihu, jako nosí Alezallen, takže jsem to typovala na tradiční istanské oblečení. Tak tohle je Anaottečino ari-chi-ri-ka-mi-ari?

Otočil se na svou paní. "Nejsi povinna ji zničit, Annie. Navrhuji odvolat mě a nebojovat."

"O tom, co jsem povinna a co ne, rozhoduji já! Mám ohledně ní nebezpečnou předtuchu a chci ji zastavit, než ji stihne naplnit!" odpověděla mu naléhavě. Nebezpečnou...předtuchu?

"Jak myslíš. Jen...v poslední době bojujeme neustále. Vyvoláváš souboj za soubojem. Bojím se, že brzy přečerpáš své síly." namítl a zadíval se na ni.

"Ať! Zase si je doplním!" odbyla ho nadšeně.

"Ne. Pokud přesáhneš svůj limit, zemřeš. Proto nechci další bitvu. Hrozí, že si ublížíš." jeho hlas zněl zoufale. Opravdu se o ni bál. Cítila jsem to. Záleží mu na ní.

"To říkáš vždycky a já pořád žiju! Navíc, odmlouváš! Rozkázala jsem ti snad něco, ne?"

Uctivě se uklonil. "Odpusť. Víš, že každé tvé slovo je mi rozkazem."

Ari-chi-ri-ka-mi-ari nyní upíralo zrak na mě. "Který útok si přeješ použít jako první, Annie?"

"Napřed jí předveď malou ochutnávku našich schopností, ať ví, co všechno umíme! Pětiblesk." rozhodla černovláska s trochu sadistickým úsměvem na tváři.

"Tvá vůle nadevše." souhlasil Ki-e-mi.

Kde se vzal, tam se vzal, najednou se na obloze zjevil obrovský, tmavě modrý mrak. Takže oni to s tím "pětibleskem" myslí vážně a doslova? Myslela jsem, že je to nějaká metafora. Z nebe vyšlehla pětice elektrostatických výbojů, mířících přímo na mě. Došlo mi, že by byla absolutní blbost pokoušet se vykrýt tenhle útok kovovým mečem- elektřina (kterou na naší planetě známe, ale nepoužíváme) by mě přiškvařila k zemi. A tak jsem jen uskočila a ráně se vyhla.

"S Ki-e-mim ovládáme počasí. Dokážeme téměř všechno a pravidelně zesměšňujeme meteorology, ale...asi jsi i ty zaregistrovala...že naší specialitou jsou bouřka a blesky!"

"Jo, toho jsem si vážně všimla. Až na to, že jste pomalí a máte celkem blbou mušku, vaše nadání ujde." nevím, kde se ve mně bere tolik odvahy a drzosti. To bude tím, že vlastně nemám co ztratit. Tenhle boj těžko můžu vyhrát.

"Blesk spoutání. Poté se postarej, aby obloha svítila." poručila sestra mého úhlavního nepřítele.

"Annie, nebuď krutá...nech tu ubožačku žít..."

"Cítím z ní problémy! Navíc, to není ani trošku kruté. Zasažena naším nejsilnějším útokem zemře velice rychle a takřka bezbolestně." argumentovala. No tak to děkuji pěkně, takovou péči si snad ani nezasloužím! Už se těším na její výraz, až zjistí, jak těžké je přemoci starou vojačku...

Nečekala jsem, až mě laskavě spoutají nějakým bleskem, s válečným pokřikem a mečem v útočné poloze vyrazila na přízrak. Nepokusil se uhnout. Nebránil se. Což bylo ovšem pochopitelné, vzhledem k tomu, že ostří přešlo jednoduše přes něj, jako by byl vzduch. Co?! Když ho nedokážu seknout, jak s ním mám asi bojovat?!

"To je marné, slečno Wala-Ibanko. Ani wala-inou- pakliže byste ji měla- nezraníte hologram." poznamenal. Hm, to mi mohlo dojít. Příští výpad bude přímo na Anaotteku.

Rychle jsem se vrátila tam, kde jsem před chvílí stála. Zaklonila jsem hlavu k nebi a vyděšeně pozorovala blesk, který se snášel přímo na mě. Zavírám oči a připravuji se na smrt. Ozvala se rána a já oči zase otevřela. Výboj energie dopadl těsně před mě. Už jsem se chtěla vysmát těm dvěma, že opravdu neumí mířit, když v tom se kráter po blesku rozšířil až k mým nohou a já se nemohla pohnout. Zatroleně...

A pak to přišlo. Nebe se opravdu rozsvítilo. Nedokázala jsem od toho odtrhnout pohled. Éter tam nahoře sršel všemi barvami, jakoby se najednou všechny hvězdy slétly na jedno místo a co chvíli se na mě chystaly spadnout. Jakoby na moment proměnily obzor v blyštivý drahokam, ve kterém se i ten mamutí mrak rozpustil jako nic. Já však věděla, že to nejsou hvězdy, ale tisícovky blesků.

Připadala jsem si jako myš, co usnula v jeskyni smrti pod viklajícím se krápníkem. Cítila jsem, jak se všechny mé končetiny divoce třesou a jak mé srdce buší jako o závod. Tak to přišlo, ty blbá Kiaro. Smrt. Smrt z rukou někoho, koho sotva znáš a kdo ukončuje tvůj život jednoduše proto, že mu nejsi sympatická. Ubohé, co? Strašně ráda bych řekla svá poslední slova, něco tak působivě hrdinského, až by mé soupeřce vhrkly slzy do očí, ale má ústa nebyla s to se otevřít a jazyk vypověděl spolupráci. Možná to tak bylo dobře. Stejně mě nic nenapadalo.

"Víš, Koště, nemusíš se stydět za to, že jsi úplně odepsaná a to jsme tě zatím ani malinko nesežehli. Mnoho z těch, kdo kdy spatřili naši svítící oblohu, omdleli hned, jakmile ji zahlédli. Několik rázem chytla podivná srdeční zástava. Jiným už jen ten pohled spálil duši na uhel a nedokázali přežít. Pouze v průměru třem z deseti bytostí se podaří nějak vyváznout bez trvalých následků, nebo se dokonce vyhnout. A jen jeden člověk na světě umí tenhle útok odrazit. Takže jsi dobrá, že se držíš! Sbohem..." pronikavý hlas nepřítele se v mé hlavě ozýval s mnohonásobnou ozvěnou a to ještě umocňovalo její věru pozitivní slova.

Dýchej a neboj se, Kiaro, dotáhla jsi to daleko. Necelé tři desetiletí života...taková vojenská kariéra...nemůžu si prostě na svůj život stěžovat. Jaké to asi po smrti bude? Jen bych ráda vrazila políček do té povýšené tváře Anaotteky Istanské a praštila ji za každé "Koště", co kdy řekla a za každého člověka, na kterého seslala blesk. Snad bych poděkovala Alezallenovi, že mi onehdy u trolla zachránil život a taky za ten včerejší sen. Zabralo by to deset minut a možná bych pak mohla odpočívat ve větším pokoji. Ale, co už s tím. Blesky už se snášejí. Dýchej...

Jenže v tom je potíž, když takhle přemýšlíte o smrti a loučíte se s životem. Vypadáte totiž jako pěkní blbci, když nakonec neumřete. Na konečnou ránu, náraz hromady energetických výbojů do mého ochromeného těla, jsem čekala dlouhé sekundy...a sekundy...a sekundy...Nic nepřicházelo. Divné.

Zase jsem začínala vnímat okolí. První, co jsem zpozorovala- a že se to přehlédnout vážně nedalo- byl překrásný déšť jisker, výbojů a výbuchů, klikatého tvaru, nejrůznějších barev a odstínů. Nevím, jestli jsem kdy narazila na něco nádhernějšího. Jediné, co mě snad ohromovalo více, byl fakt, že se to nějakým zázrakem všechno zastavovalo několik stop nad mou hlavou, jako bych nad sebou měla štít...počkat! Ono to je štít!

I výraz istanské královny stál za to. Třeštila fialové oči a prapodivně vzteky krčila nos, jako bych jí právě před očima kradla vzácnou sbírku žraloků. Nevím proč mě přepadla zvláštní chuť se jízlivě ušklíbnout a zlomyslně zamávat...asi jsem nepřetržitě trávila až nezdravě moc času s jejím bratrem.

A pak jsem si všimla pravděpodobného majitele toho štítu. Respektive, majitelky. Vedle mě stál další duševní hologram, vznešeně působící žena s dlouhými, hustými vlasy, které jí ve vlnách rámovaly obličej a tvořily až po pas spadající vodopád. Podvědomě mě napadaly opravdu závistivé myšlenky. Kolem ramen se jí vinul spící had, který ovšem vypadal spíše jako plyšový, než aby vzbuzoval hrůzu.

Čarodějka s červeným melírem vytřeštila oči ještě víc a v panice se rozhlížela po okolí.

"N-gil-ang!" vykřikla užasle."Kde je?! Necítím jeho auru! Nemůže být tady! Nemůže! Nemůže!"

"Také že není. Jsem zde na vlastní pěst. Chci vás vyhnat z tohohle prostoru." opáčila a zadívala se někam nahoru, kde její štít neustále pohlcoval další a další salvy útoků. "Ki-e-mi, přestal bys už konečně s těmi blesky?"

"Já na rozdíl od tebe ctím starobylé zákony a poslouchám svou paní na slovo. Chceš-li, abych přestal, požádej královnu." zasyčel na ní pohrdavě.

"Děláš, jako bych bořila svět- nebo snad jednala proti vůli svého lidského spojence! A jsme jejich průvodci, ne psi- ačkoli chápu, že se ti to plete, začíná to na stejné písmenko."

"Pokud se držíš povelů, proč chráníš tu ubohou Wala-Ibanku? A copak je tvůj pán takový zbabělec, že tě prostě poslal bojovat a sám se schoval? Vždy jsem ho měl za válečníka na úrovni..." hádal se s ní až do téhle chvíle klidný přízrak. Viděla jsem mu na očích, že její chování je pro něj něco opravdu nepochopitelného. Smrtící bouře na obloze pokračovala.

"Řídím se jeho podvědomým přáním, uchovat tuto dívku při životě a pokud možno nezraněnou. A tak to v žádném případě není! Říkám, tohle je jen a jen moje akce, neposlal mě! Ani neví, že jste ji přepadli!" bránila sebe a toho neznámého N-gil-ang zaníceně. Pak se otočila na mě a přešla do šepotu. "Dlouho už to nevydržím...strašně se bojím! Nemám bitvy ráda, mám z nich hrozný strach! Nedokážu ani nijak odvést jejich pozornost, Anne mě ignoruje a Ki-e-mi mě prostě nemá rád. Za chvíli tě v tom opět nechám samotnou..."

"V pořádku! Nevím, kdo přesně jsi, ale zachránila jsi mi život. Už si poradím. Zvládnu to, uvidíš! Mám velmi dobrý výcvik!" ubezpečila jsem ji. Dobře, až nebe zhasne, pak je možná porazím. Nebo na nás možná prostě spadne meteorit a bude to.

"Poradím ti. Můžeš využít můj štít- neodráží útoky, pohlcuje je a dává ti možnost je doslova vrátit zpět!"

"Děkuji! A řekla bys mi prosím, kde je jejich slabé místo?"

"Anaotteka se chová příliš hrdě a povýšeně, možná bys s ní mohla chvíli mluvit a získat si něčím její uznání- pak tě snadno nechá jít. Není zlá. Také se zaplétá do příliš mnoha bitev za krátký čas- musí už být hrozně unavená a zesláblá! Pak taky tohle, co vidíš, rozsvícení oblohy, je určitě vrchol její moci, prostě už nesmí jít dál! Sice, teoreticky by se to dalo, ale to by stálo Ki-e-miho spoustu bolesti a nevěřím, že by mu byla schopna takhle ublížit." odpověděla tiše a její zlaté světlo se změnilo na modré. To odněkud znám! Takhle svítilo Alezallenovo ari-chi-ri-ka-mi-ari, když připravoval přemisťovací sekvenci!

"Mizí! Dej do blesků všechnu naši energii!" zaradovala se istanská královna, ale ve slově "energie" se jí zlomil hlas a musela se zhluboka nadechnout.

V tom momentě ovšem začínalo být na jejich straně něco špatně. Energetické výboje ztrácely svou barvu, jiskřivost a intenzitu. Obloha přestávala působit tak omamně, dokonce místy prosvítala původní vybledlá a jednotvárná modř. Věděla jsem, co se děje. Ztrácela síly. Její přízrak ovšem nepřestával útočit, s hlavou skloněnou k zemi a soustředěným výrazem se mu dařilo udržovat déšť blesků prořídlý, ale pořád bohužel účinný.

"Annie, já..." otočil se k ní, než se vysílením skácel k zemi. Blesky však padat nepřestávaly.

"Ki-e-mi!" vykřikla vyděšeně a poklekla u něj.

"Jsem v pořádku...to tobě dochází energie...zastav to, prosím..." požádal ji unaveně.

"Dobře...přestaň útočit. Rozptyl svítící oblohu, zruš zjevení a vrať se, Ki-e-mi!" zavelela. Blyštivý drahokam, který zakrýval nebe, zmizel. Ari-chi-ri-ka-mi-ari se rozplynulo a zlatý svit najednou ztratil obrysy lidské siluety, pak se ztratil úplně. Přívěsek na krku Istaňanky se napřed rozzářil mírně stříbrně, pak žlutě a když se N-gil-ang teleportovala pryč, zhasl.

"Zdá se, že jsem vyhrála kontumačně." poznamenala jsem a můj hlas překypoval úlevou. Nevěřím tomu! Já to vážně přežila!

"Z příští bitvy nevyvázneš!" zavrčela černokněžnice a aniž by rozvířila dusivý prach, přemístila se někam kdoví kam. Samozřejmě. Na příští bitvu se řádně připravím, možná se kvůli ní znovu naučím čarovat a dám jí na frak. Zaslouží si to, spratek jeden.

Jakmile jsem osaměla, vzpomněla jsem si, že to ještě není zdaleka konec. Musím se přece dostat domů, ke své čtvrté armádě! Ale v prvé řadě najít Alezallena! No, to dá práci, když uvážíme, že vůbec nevím, kde jsem ho nechala...tupá, tupá, tupá Kiara! To jsem si vážně nemohla kreslit do písku značky? Se svým orientačním nesmyslem spíše podruhé zabloudím... nebylo by moudřejší sednout si a počkat, až najde on mě? Ale jakou mám záruku, že mě vůbec bude hledat? Musela jsem ho příšerně namíchnout, když tak o tom přemýšlím.

Smrtelně jsem se zmýlila. "Zatroleně! Zase pozdě! Už zmizela! A já se tak těšil, až ji zabiju..." ozvalo se za mnou. Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, komu se podařilo nějak se teleportovat a překazit mi tak plány na jeho vlastní záchranu. Syčák jeden!

"Co tu děláš?!"

"Docela nic...krom toho, že ti opět přicházím zachránit život..." odvětil ten pitomec sarkastickým podtónem.

"Jak, zachránit život?! Dal sis trochu na čas! Tvá sestřička mě málem seškvařila na uhel a ty se tady prostě zjevíš a omluvíš se, žes přišel pozdě!" otočila jsem na něj a pěkně si zaječela. Ještě se mi po té hrůze s rozsvícenou oblohou třásly ruce a připadalo mi, že místo hlavy mám střep.

Černokněžník mi upřeně opětoval pohled a v jeho temně inteligentních očích se jako vždycky leskla zločinecká vychytralost, ale i něco jiného. Úleva? Myslím, že se o mě bál, když se NĚJAK dozvěděl, že po mě jde jeho sestra. Možná si to ale jen nalhávám... Považuje mě za svou kamarádku? A pokud ano, co je ochoten riskovat kvůli pomoci příteli? Já osobně bych riskovala vše.

Přešel blíže ke mně. "Pleteš se." prohlásil tiše.

"A v čem? Copak jsi se doopravdy snažil dostat se sem včas?"

Nasadil dokonalý úsměv lovící barakudy. "Ne. Jen, jak si přišla na ten nesmysl, že se omlouvám?"

"Já tě tak nenávidím! A co jsi vlastně celou tu dobu dělal? Vím, že sem tě asi na deset minut omráčila, ale co potom?"

"Upřímně, přemýšlel nad významem slovního spojení ,duševní zdraví´..." poznamenal zamyšleně.

"Grr! To říkáš naschvál, že?"

"Samozřejmě. Když promluvíš, tak to přece ve většině případů uděláš schválně, pokud ovšem nehovoříš ze spaní, nebo se nenacházíš pod vlivem nějakého kouzla, či lektvaru." odpověděl potměšile.

"Už jsem někdy říkala, že tě nesnáším?" zaťala jsem ruce v pěst. Proč mě sakra bez přestání provokuje? Kdyby mě pořád takhle neškádlil, možná, ale vážně jen možná, bych ho měla celkem ráda.

"Právě jsi to naznačila po osmnácté. Tohle je rekord, tolikrát mi to za tak krátkou dobu ještě nikdo neřekl..." usmál se samolibě.

"Tak to se obklopuješ samými mimořádně tolerantními lidmi."

"Nebo jsou spíše všichni, až na Anne a N-gil-ang, mými podřízenými a příliš se soustředí na podlézání." spokojeně si poupravil cylindr, který byl trochu nakřivo z nedávného přemisťování.

"Tak to ti patří všechna má lítost." konstatovala jsem chladně. Ale počkat! "N-gil-ang? Ty ji znáš? Působí jako něčí ari-chi-ri-ka-mi-ari..."

"Samozřejmě. Kdo by neznal svého průvodce?"

"Ta-takže ona je tvoje? Zachránila mi život!" žasla jsem. Že mi to nedošlo dříve...

"To ona občas dělává. Chápu, že tě to zmátlo-není jako Ki-e-mi. Ki-e-mi se chová spíše jako nějaký pudl, překotně štěkající u nohou mé sestry. Je pravděpodobně jediný, kdo ji má opravdu rád...smutné. To ho však neomlouvá. Já a N-gil-ang nesnášíme takhle nechutně poslušné ari-chi-ri-ka-mi-ari. Připadají nám jako loutky." vysvětloval čaroděj pohrdavě.

"Takže ty dáváš svému ari-chi-ri-ka-mi-ari absolutní volnost?"

"Přesně tak. Může si dělat, co jen chce. Ostatně, byla stvořena k tomu, být mi průvodkyní, ne služkou."

"Máte opravdu pozoruhodné schopnosti. Jsou všichni Istaňané takhle mocní, jako jsi ty s N-gil-ang? Tak jak to, že jsme vás ve válce málem rozdrtili?" zajímala jsem se s trochou uznání v hlase.

"Ne. Jen málo z nás dosahují alespoň přibližné úrovně mých schopností. Vlastně, jediný takový, koho jsem zatím potkal, je má drahá sestřička. Mimochodem, víš vůbec, jak jsi úžasná, malá sentimentalistko? Spatřila jsi svítící oblohu a nejen že žiješ, ale i mluvíš a předstíráš, že nejsi v šoku...cítím z tvé aury, že co chvíli zkolabuješ." naklonil se ke mně se žraločím výrazem ve tváři.

"Nehrab se mi v auře!" napomenula jsem ho důrazně a přehrála si tu větu v hlavě ještě jednou. Ú...úžasná? Kiaro, ty blbounko, opovaž se červenat! Všimne si toho a bude si myslet, že vyhrál!

"Za normálních okolností to nedělám..." jasně, ani bys nemohl. Kvůli takovým, jako jsi ty, všechny informace o svých pocitech, totožnosti a síle pečlivě skrývám. "...ale nyní byla všechna tvá zabezpečení prolomena, slabě svítíš...že ty ses dívala přímo do rozsvícené oblohy? Vypadá to, že ses nechala pořádně ozářit..."

"Nehraj si na starostlivého! A jak to myslíš, ,ozářit´?"

"To znamená, že ačkoli se tvé tělo zdá nepoškozeno, už jen pohled na jednu z nejmocnějších zbraní Istany tě skoro odrovnal. Cítíš nevolnost? Závratě? Jsi pomalá? Zesláblá? Ospalá? Všechno dohromady?"

"Nic z toho! Jsem při plné síle! Naštvi mě, na několik sekund ztrať koncentraci a tvá hlava absolvuje nedobrovolný výlet do kosmu! Jen hlava, samozřejmě." odsekla jsem s kamennou tváří. Pravda byla sice trochu jinde, pociťovala jsem úplně všechny popsané příznaky...ale myslíte, že bych to dala najevo? A hlavu bych mu useknout zvládla i v tomhle stavu, mimochodem.

Vládce zla z nějakého neznámého důvodu dostal záchvat smíchu. Co? Vždyť to byla tak drsná výhrůžka, že by se každý druhý válečník zhroutil na zem strachy!

"Jsi opravdu, velice, velice rozkošná, když se mi pokoušíš vyhrožovat. Opravdu začínám stát o to, abys společně se mnou zhlédla svět, až jej ovládnu..." prohlásil Alezallen zákeřně, jen co se přestal smát.

"A co když ti v té tvé vysněné světovládě zabráním?" nadhodila jsem.

Nebezpečně se zazubil. "To se nestane. Buďto tě zabiju, nebo se ke mně přidáš. Kompromis neexistuje!"

"To ne, ale existuje třetí možnost!"

"Poslouchám..." zašeptal skepticky.

"Já zabiju tebe!" oznámila jsem mu odhodlaně. Myslím to vážně. Pokud mezi námi dojde k boji na život a na smrt, může se rozloučit s tím, že jsem ho šetřila jako minule- pozná, co to znamená, namíchnout nejsilnější šermířku světa, hrdého generála a ochránkyni spravedlnosti! Doufám ovšem, že se tomu bude dát nějak vyhnout...

"To zní...zajímavě...ale počkej, až se dostaneme domů. Víš, že v tomhle světě je má síla velmi omezená a správní válečníci se přece snaží bojovat vždycky fér, ne?"

"Bojíš se mě? Nefňukej, já přece vím, že bez svých precizních čárů márů ani neuzvedneš meč, takže první nezaútočím..." dobírala jsem si ho. Usmál se ještě víc a přešel ještě o krok blíže.

"Jsi si tím tak jistá? Třeba mě osudově podceňuješ...u tak zlého a falešného člověka, jako jsem já, nikdy nevíš, jestli neschovává nějaká špinavá esa v rukávu..."

"A ty zase nemůžeš vědět, co čekat od někoho, kdo nemyslí jen na sebe a se považuje za přeborníka v skrývání síly... Navíc, esa jsou v každé poctivé hře jen čtyři. I tobě brzy dojdou..."

"Na to nespoléhej...jsem pravděpodobně ten nejlepší podvodník v kartách, o jakéms kdy slyšela..." pobaveně na mě upřel své fialové oči.

"Četli ti, když jsi byl malý, rodiče pohádky?" zeptala jsem se zamyšleně.

"Ne. Pouze záznamy z bitev a alchymistické příručky."

"Aha!" vykřikla jsem vítězoslavně. "Tak proto nevíš, že dobro vždycky vyhraje!"

"To je sprostý předsudek." ohradil se.

"Uvidíš sám! A ehm...neměli bychom jít dál?"

Zvláštně se na mě zadíval, jako by hleděl přímo do centra mého mozku. Poté znepokojeně zkrabatil čelo a v očích se mu objevil výraz, který jsem u něj ještě nikdy neviděla. Starost. "Nechceš si na chvíli odpočinout? Zhoršuje se to..." řekl.

"Ani mě nenapadne! Proč jako? Jsem silná, pokračuji dál!" bránila jsem se.

Nepřestával na mě zírat. Nyní však spíše káravě a výhružně. "Nepodceňuj Anaotteku, ani její rozzářenou oblohu! Hlavní škody se teprve probudí! Včera jsi ošetřila mé zranění, které mi mohlo vzít život. Dovol mi, abych teď udělal to samé pro tebe!"

"Alezallene...přísahám, jsem v pořádku...za chvíli to přejde..."

"Nepřejde, hlupačko! Už ti to říkám asi po desáté! Jak dlouho jsi na tu zkázu zírala? Dlouho, že? To není slučitelné se životem! Umíráš!" sdělil mi naléhavě, neměl daleko k tomu, aby ječel. Vzal mě za ruku a očividně mě nechtěl jen tak pustit.

"Nevyšiluj. Jsi pěkně hysterický, víš to?" vydechla jsem.

Před očima se mi na malou chvíli zatmělo. Cítila jsem se vyčerpaná, jako nikdy předtím. V hlavě jakoby mi pobíhalo tisíce malých broučků a hryzali každou mou myšlenku, každý mozkový závit, systematicky ničili každý kouteček mé mysli. Taková bolest to byla. Ale to ještě nestačí! Nestačí to k tomu, dostat velitelku ctnostné čtvrté armády a veterána z mnoha válek na kolena! Za chvíli to přestane a já do té doby neuroním ani slzu a nedám na sobě znát ani náznak nějaké poraženosti! Dnes ne! Dnes je příliš špatné počasí na to, abych tady umřela.

"A čím mě to vlastně chceš vyléčit?" dodala jsem rychle.

Stejně jako předtím odněkud tajně vytáhl tu bakalovou destičku, teď jsem se na stejný trik chytla znovu s třemi titěrnými lahvičkami. V jedné bublala nějaká modrá kapalina, v druhé stál nějaký průsvitný roztok a obsah třetí vypadal prostě jako víno.

"Naštěstí jsem proti ozáření svítící oblohou již před časy vynalezl sérum."

"Tak proč je na tom nakreslená lebka?" tázala jsem se a zadívala se na to jiskřící, modré něco v první lahvičce.

"Neměj strach, tohle-" pozvedl druhý lektvar. "-by mělo zafungovat na všechny vedlejší účinky."

"A co je pak to třetí?"

"Obyčejné fialové víno. Z Istany. Což ovšem není žádný zázrak, jak víš, jsme nejhorší vinařský region z celého kontinentu, takže to pravděpodobně chutná jako rozpouštědlo." konstatoval znechuceně.

"Ne, děkuji, Alezallene, já si nějak poradím. Ale jsi moc hodný, že mi chceš pomoct." odmítla jsem. Zatvářil se až nevěřícně. Nevím, co ho totiž urazilo více- že jsem odmítla ty jeho jedy, nebo že jsem ho nazvala "hodným".

"Přemýšlej nad tím...no, než ztratíš vědomí, přinejhorším tě to donutím vypít násilím."

"Tak na to zapomeň!" štěkla jsem bojovně.

"Pořád platí, že tě chci zabít- a nemíním se nechat předběhnout svou zpátečnickou sestrou! To znamená, že tě jednoduše nenechám zemřít mi teď v náručí, i kdybys stokrát chtěla. Využiji všech dostupných metod, i kdyby to stálo mou existenci!"

"No tak, bereš to moc vážně! Počkej ještě třeba pár hodin, pokud to nezmizí, můžeš mě klidně ještě k tomu přiotrávit, dobře?" uklidňovala jsem ho. "A kudy teď půjdeme?"

Chvíli se zamýšlel. "Měli bychom prozkoumat tu ohavnost a možná si i opatřit nějaké ty zásoby."

"Jakou ohavnost?"

"Podívej se za sebe..." poznamenal s ledovým klidem a já se prudce otočila.

Matematika, předsudky o hardrocku a věci podobného ražení

27. března 2014 v 6:57 | Kate Černobílá |  Můj pohled na hudbu
Um, ano nemýlíte se. Zase píšu o hudbě. Nebojte, tentokrát se ale nerozplývám nad žádnou písničkou- jen ze sebe opět dělám blbce svými "inteligentními argumenty". Než začneme, malé předběžné odseknutí každému rejpálkovi s kouzelnou větičkou "Seš kráva a necpi nám své blbosti!": No, někomu by se mé názory mohly zdát pitomé, ale pro mě je nejdůležitější, že se svými argumenty souhlasím já sama. Vy máte jistě vlastní a já vám je neberu.
Dobře. Co mě vedlo k tomu nadpisu? Jak víte, pokládám se za numerofobičku (osobu trpící strachem z dlouhého počítání), ale spíše se mi nepodařilo narychlo vymyslet nic lepšího. Jenže, pokud mě znáte, víte, že já slovem "nesnáším" zrovna nešetřím, a tak mě každý týden napadne nový materiál pro nějakou stížnost. Dneska to jsou předsudky. Zažité názory většinové společnosti, které urážejí a poškozují jméno určité skupiny lidí/ věcí/ míst/ žánrů knih, filmů, hudby... takovéhle chytré věty mají VŽDYCKY ještě jednu společnou vlastnost- bývají to lži. Předsudky! Roztrhat, předhodit piraním, sežehnout ohněm a vodou a prostě pryč s nimi! Jejich nebezpečí tkví v tom, že někteří velmi intelektuálně založení jedinci mohou přebrat z předsudku svůj názor- a poté se snížit třeba k neopodstatněnému...jakžesetoříká... "haterství", nebo dokonce až k násilným činům (zvláště, když se jedná o předsudky proti nějaké skupině lidí). Nehledě na to, že jim to uzavírá obzory- berou předsudek za nezvratnou pravdu a nevytvoří si na to vlastní názor.
Tolik k předmluvě. Takže jsem si řekla, že vám zde jen tak, pro své pobavení sepíšu seznam pitomostí předsudků k určitému tématu, i se svými komentáři. Jako téma jsem si zvolila hardrock a tvrdou hudbu obecně, protože předsudků na to je opravdu širá paleta, takže si bude z čeho vybírat. Samozřejmě, nejsem odborník, znám sotva kolem sedmi kapel, vycházím tedy ze svých emocí, nikoli encyklopedických poznatků a odborných studií.

Blbost č. 1- "Metal je hudba jen o drogách a smrti!"
Hm, zkusili jste si poslechnout někdy i něco jiného, než death metal a další-nemyslím to nijak zle-zatemněliny? Tvrdá hudba je jednoduše o emocích. Popisuje věčnou lásku, radost ze života, ale nebrání se ani té smutnější stránce existence- ztrátě, odloučení, válce a smutku.

Blbost č. 2- "Všichni fanoušci hardrocku nedbají na svůj vzhled a smrdí."
No dovolte? Sprchuji se každý den, dvakrát denně si myji zuby, nosím čisté oblečení a češu si vlasy...a mám za to, že 99,9% hardrockerů a metalistů je na tom podobně.

Blbost č. 3- "Rock je prostoduchý, zvládne ho složit/zahrát/nazpívat i opice!"
Prosím vás, co považujete za "rock"? Já si to slovo vykládám jako styl hudby, která převádí svobodu a všechny pocity do melodií a to jen za pomocí kytar, bicí soupravy a krásného hlasu. Dobře, to je ale subjektivní. Jenže, součástí tvrdé hudby jsou i geniální kytarová sóla (pro která potřebujete roky tréningu), poetická a neobvyklá slovní spojení, části tak složité na vyzpívání, že by si v nich někteří nerockoví interpreti ani nekvíkli a většinou i hluboký podtext textu. Dovolím si poznamenat, že určitě nejsem jediná, kdo si toho povšiml a každý fanoušek rocku si z fleku vzpomene alespoň na pět kapel, které tehle předsudek vyvracejí už jen první notou jakékoli jejich písničky... No, když to tedy všechno zvládnou i opice, tak co jsem tedy já?

Blbost č. 4- "Hardrock probouzí ve všech posluchačích agresivitu!"
Možná mluvím pouze o sobě (ale i to přece vyvracuje to omezující "všech", ne?), ale nic ve vesmíru mě neuklidní lépe, než sednout si po vysilujícím dni se sluchátky na uších... pro ujasnění-samozřejmě, já jsem schopná i zapomenout si ta sluchátka zapojit do přehrávače, ale v tomhle případě vážně mluvím o sluchátkách s přehrávačem, kde hraje hardrock. Necítím se nijak agresivní, naopak, uvolněná a zcela uklidněná (a pokud se zaposlouchám a pustím si Lady Starlight třikrát za sebou, pak i poněkud v tranzu), se zlepšenou náladou. Zjistila jsem také, že na mě osobně má agresivní účinky pop, techno a rap- když déle než deset minut poslouchám něco takového, mám najednou chuť někoho seřvat za to, že dýchá můj vzduch, nebo porozbíjet pár drahocenných elektřinu spotřebovávajích krámů. Eventuálně obojí. Jsem jediná, kdo to cítí tahle obráceně?

Blbost č. 5- "Rock je hudba důchodců, blbých puberťáků..."
...často spisovatelů, vzdělanců, lidí s hudebním sluchem, snílků, individualistů...
Tím nechci říct, že neposloucháte-li rock, nepíšete a nejste vzdělaný, hudebním sluchem nadaný, individualistický snílek! Jen, z mého osobního (a tudíž ničím a nikým nepotvrzeného) průzkumu vyplynulo, že VĚTŠINA takových lidí se řadí právě mezi rockery a metalisty. Většina však nemusí znamenat a neznamená všichni!

Blbost č. 6- "V heavy metalu se pouze nesouvisle řve."
Bez komentáře, raději. Poslouchala jsem už spoustu hudebních žánrů a můžu dosvědčit, že v heavy metalu se zpívá nejvíce.

Blbost č. 7- "Z hardrocku ohluchnete!"
Ano, jenže jestliže jsem blbec, otočím knoflíkem "volume" na maximum a přitisknu uši k reproduktoru, dělá nějaký rozdíl, jestli u toho poslouchám Scorpions, nebo One Direction? Ohluchnout se dá také na staveništi, s uchem u rušné dálnice, na vlakovém nádraží, v kostelní zvonici...

Blbost č. 8- "Cože, posloucháš tvrdou hudbu? Ty, takové roztomilé děvče?!"
Tuhle větu si vyslechnu pravidelně téměř vždy, když se mě někdo zeptá na hudební vkus. Prosím vás, vzhled o tom, jací jste a co posloucháte, neřekne absolutně nic! Všichni fanoušci hardrocku nemusí mít na černo nabarvené vlasy a na obličeji důkaz, že přežili lítý útok zdivočelé tužky na oči.

Blbost č. 9- "Rock poslouchají pouze kluci."
Ehm? Abych vám řekla pravdu, poznala jsem už spoustu metalistek a hardrockerek, ale zatím jsem neměla tu čest narazit na kluka, který by poslouchal něco jiného, než hip-hop nebo Justina Biebera.

Blbost č. 10- "Fanoušek/interpret tvrdé hudby = satanista."
Tak tahle blbost mě uráží ze všeho nejvíce. Prosím vás, satanismus je sekta a používání jejich prvků se vztahuje nanejvýš k jedné z deseti kapel. Naopak, znám i rockové kapely, které se ve svých písničkách často v dobrém zmiňují o náboženství a jejich členové jsou tudíž pravděpodobně křesťané.

Na závěr bych ještě ráda podotkla, že uvítám každý souhlasný i nesouhlasný komentář a byla bych ráda za nějakou zajímavou diskuzi.
Pravda- "Každý člověk má právo na život a na svůj názor."


Otravnější, než kdy jindy
Kate Černobílá

Čas trollů V.

22. března 2014 v 22:48 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Tak. Další kapitola dopsána. Z téhle mám kdoví proč lepší pocit, než z té předchozí... No, možná vám bude Kiara s těmi svými příšerně hrdinskými řečmi o "ochraně spravedlnosti" lézt na nervy stejně jako mně, ale i přesto doufám, že se vám bude tahle kapitola líbit!

kapitola V.- Na dobré zlo neplatí moment překvapení...většinou
"Pamatuješ, jak jsme se zmínil o dvou základních kategoriích padouchů? Ti, co mají moc a ti, co mají styl? Právě jsi viděla dokonalý příklad třetí kategorie- těch, co nedisponují ani jedním."

"Spíše se mi zdálo, že máte otravnost v krvi..." poznamenala jsem. "Mimochodem, jste s Anaottekou dvojčata? Jste si tak podobní! Hlavně chováním a taky máte podobné schopnosti, stejnou barvu očí a vlasů a oba jste protivní jak piraně."

"Protivný jako piraňa?" můj nepřítel se zlomyslně zasmál. "I tak by se to dalo říct, ale já osobně dávám přednost výrazu ,neodolatelně okouzlující´..." vesele ignoroval mou otázku.

"Velká pýcha, velký pád." zavrčela jsem, věnujíc mu ten nejméně okouzlený pohled. "A co bude s tou snídaní?"

Samozřejmě jsem nečekala na odpověď. Zadívala jsem se na destičku bakalu, kterou jsem doteď svírala v ruce. Omyl, ne, nehleděla jsem na ní, ale jakoby do ní...před očima jsem měla spletitou síť živých i neživých vláken kovu, která na mě blikala, svítila mi do očí, promlouvala ke mně a volala mne. Mohla jsem navázat kontakt, na krátkou chvíli destičku oživit a naprosto s ní propojit svou mysl, dozvědět se vše o jejím výrobci, jak se ke mně dostala, jakým vlivům ji vystavili, jak spokojená je a jak se vůbec má, ale neudělala jsem to. Tenhle kousek kovu není jen tak ledajaký. Zhotovili jej jen a pouze pro toto užití- jako potravinu bakaliím. Nemá tak složitou strukturu a skrytou duši, kterou bych mohla probudit. A tak jsem se pouze soustředila silou vůle na to, aby se ty titěrné, barevné čárečky v šedém kovu přestaly třpytit a abych se namísto toho třpytila já. Kdyby se na to díval obyčejný člověk, viděl by jen divnou holku, jak upřeně zírá na kus plechu. Není to však tak. Právě snídám.

"Dobrou chuť! Užívej si každé snídaně, dokud je svět svobodný!" popřál mi vládce zla jakkoli, jen ne mile. Znělo to strašně zlověstně, spíše jako výhrůžka. Jakoby dodával: "Až jednou ovládnu vesmír, všichni budou muset snídat sušenky z misky ve tvaru slona."

"No, a co teda budeš jíst?"

"Zase ta hloupá otázka. Spíše se podívej na svůj důstojnický odznak."

"Je generálský-" opravila jsem ho, ale pak jsem se doopravdy podívala a tlumeně vykřikla. "Měl být ostře červený, ne bílý! Ty-ty! Já tě zabiju! Ten odznak symbolizuje mou sílu, udatnost, odvahu a úspěchy- je ctí každého generála!" zaječela jsem naštvaně.

"Mohl jsem si taky vybrat tvé vlasy, či uniformu, ale ze zelené mívám špatnou náladu."

"Nenávidím tě!"

"Tvá nenávist mi dává sílu a tvůj hněv je pro mne příjemným, zábavným zpestřením dne, rozkošná Kiarko." usmíval se na mě lstivě, možná až ďábelsky.

Je mi líto, Alezallene, ale můžeš se zubit, jako by sis právě podmanil vše živé, můžeš přede mnou básnit o svých zlotřilých plánech, můžeš na mě upírat své temné, inteligentní oči a pozorovat, jak se v nich ztrácím, ale jedno už vážně nemůžeš. Vyděsit mě. Bála jsem se tě, to ano, ale prvních deset minut. Teď tu před tebou stojím jako naprosto rovnocenná, ne-li mocnější. Jen ti to nedokážu říct nahlas, protože...ehm...bych se pravděpodobně zakoktala, nebo tak něco a celý efekt by byl pryč.

"Tak to brzy budeš nejsilnější bytostí světa."

"V mém mozku dávno jsem...právě přebírám vládu nad Starlandií a helemese, Istana už mi asi týden leží u nohou." pronesl dramaticky.

"Ty máš asi o moc koleček více a nesnažíš se to nijak skrývat, že ne?"

"Jak ubohé existence, ti šílenci, kteří předstírají normalitu..."

"Také bys to mohl jednou zkusit. Víš, probudit se a pomyslet si: ,Jo, to mám zase dneska dobré duševní zdraví!´" navrhovala jsem. "Tak pošli tu ohňovku tam, kde byla doposud a jdeme! Vstříc širému světu!" a širým trollů hlavně...

"Citrine má schopnost narušovat v malé míře prostor. Jistě chápeš, co to znamená, má malá sentimentalistko."

"Přemisťování!" uhodla jsem to hrdě.

"Takže ji nemusím nikam odesílat. Až ji budeme potřebovat, vrátí se. Pokud by se ovšem dostala do nesnází ona, musím jí taktéž přijít na pomoc a obávám se, že by to, vzhledem k okolnostem, nemohlo být hned."

"No ne, zní to, jako by se náš bezcitný zloduch strachoval o svou kamarádku..." rýpla jsem si potměšile.

"Mám s ní smlouvu. Jsem na úrovni, takže si nemohu dovolit smlouvy porušovat. Toť celé. Nehledej za tím přátelství. Nehledej za tím...sentimentalitu." zasyčel černokněžník chladně a slovo "sentimentalita" vyslovil způsobem, jako by se jednalo o nějakého hnusného, béžového slimáka.

"Za vším jsou city, ať si to uvědomujeme, nebo ne." poučila jsem ho.

"Věřím ti. Jenže, má sladká Kiarko, aby se mě to týkalo, musel bych napřed vědět, co to ty ,city´ vůbec jsou..." nasadil zákeřný pohled a přiblížil se o krok ke mně.

"Neměj strach, můj naivní Alezallene, víš to, jenže jsi moc ješitný, než aby sis to přiznal..." zkoušela jsem mu to oplatit stejnou mincí, použít stejně záludný tón, ale moc mi to nevyšlo. Asi málo tréningu.

"Uvidíme." zazubil se šelmovsky. "A teď bychom už vážně měli jít, vesmír čeká na podmanění!" dodal, otočil se a dal se na odchod.

Když jsem vyšli ven, něco mi připadalo jiné, než včera. Bohužel, brala jsem to jako změnu k horšímu. Pokud jsem si minule stěžovala, že vzduch je prázdný, dnes se to dovedlo do extrému. Cítila jsem téměř hmatatelné horko a neuvěřitelné sucho. Kdybych nevěděla, kde jsem, typovala bych to na nějaký sopečný kráter, nebo rozpálenou poušť. Jediná výhoda situace tkvěla v tom, že ať jsem se podívala kamkoli, nikde nečněl žádný troll.

"Dnes je příšerné počasí. Až ovládnu svět, tak tohleto zakážu." zasyčel čaroděj, který stál vedle mě.

"To není počasí...myslíš, že se teplota a kvalita ovzduší mění v závislosti na správcově náladě?"

"No, určitě měl tu čest setkat se s mou roztomilou sestřičkou, takže se mu nedivím, kdyby se cítil pořádně pod psa." podotkl zlověstně.

"Nenadávej na Anaotteku pořád, přece ti nic neudělala. Zníš, jakoby jsi ji opravdu nenáviděl. Ale je přece pořád tvá pokrevní sestra!" napomenula jsem ho. "Tentokrát vybírám směr já. Na západ!" zavelela jsem. Vládce zla si neodpustil zlovolný úsměv a uštěpačné zasalutování, ale šli jsme.

Dívala jsem se do země a analyzovala zdejší půdu. Už se nedivím, že se tady nedaří rostlinám...narazila jsem pouze na vysušený, béžový písek, co se rozléval po celé krajině a pohřbíval všechno, co kdysi mohlo být živé. Mezi zrníčky té žluté hmoty se občas vyskytl i nějaký ten ostrý kámen, co se mi zabodával do sandálů a znepříjemňoval mi chůzi. Ale i kdybych tady měla strávit týdny a celou dobu jenom jít, mě to nezlomí, to tedy opravdu ne! Přece jen, pořád jsem ta stará vojačka.

"Sleduješ písek? Nezapomeň, že odkudkoli na nás může vyskočit písečný troll...mimochodem, máš svůj meč, nebo sis ho zapomněla v jeskyni?" ozval se můj nepřítel zlomyslně. Nadskočila jsem leknutím. Má pravdu!

"Sakra! To jsi mi to nemohl připomenout dříve?!"

"Tohle jsem si vyložil jako ,děkuji´..." pozdvihl obočí.

"Jenže já ti neměla v úmyslu poděkovat! Dříve nebo později bych si toho všimla sama!"

"Spíše později, než dříve...na důstojníka se mi zdáš příliš roztržitá."

"Jsem GENERÁL! A ne, to je tebou!" rozkřikla jsem se po něm dotčeně.

Věnoval mi nebezpečný, piraní úsměv a naklonil se ke mně. "Jsi v mé přítomnosti nejistá? Uvádím tě do rozpaků? To mi tolik lichotí..."

Grr! V tu chvíli jsem měla takovou chuť ho praštit, jako ještě nikdy předtím, a to je co říct. "Ne, takhle jsem to nemyslela! Nesnáším tě a až si přinesu meč-"

"Tak co? Opět mi dáš nějaký klacek a budeš amatérskými útoky předstírat, že mě chceš zabít? S tím počkej...budeš mít příležitost...oficiálně měním tvou popravu na souboj..." přerušil mě drze.

"Těším se..." zasyčela jsem zlostně. "A teď se zastav a počkej na mě! Běda, jestli se o milimetr pohneš! Pokud mi utečeš, doženu tě a rozřežu na kousky! To, co jsi viděl, byl jen zlomek mých schopností! Umím toho mnohem víc! Mohla bych tě klidně zabít i teď!"

"Smrt na plané výhrůžky, jak hrůzostrašná zkáza!" nepřestával se ďábelsky usmívat. V tom mě něco napadlo. Nemusím ho nutit čekat na mě dobrovolně! Ověřila jsem si, že nedává absolutní pozor. Neočekává žádný útok!

"Promiň, ale zasloužíš si to." zašeptala jsem a v mžiku, než si stačil uvědomit, co se děje, aplikovala jsem na něm wtrrrs´rrr, rychlou omračovací techniku pro boje zblízka. No, vlastně je to tak trochu čistý způsob zabití. Používá se to na Wala-Ibě k ukončování soubojů. Je to totiž mnohem méně nechutné, než stětí soupeřovy hlavy wala-inou (to je název naší bojové sekery)- pohodlné zlomení vazu ve třech krocích. Ovšem, protože Alezallen má do člověka daleko, doufala jsem, že to přežije a jen ho to na pár hodin vyřadí z boje.

Zachytila jsem ho za ramena, aby nespadl přímo a ještě více si neublížil a opatrně ho položila na zem. Tak. A teď bude tady čekat, i kdyby nechtěl. Považovala jsem za trochu ironické, že jsem právě zbavila vědomí jednoho z nejnebezpečnějších vládců zla, na které jsem kdy natrefila a to na jeden úder. Kdyby se to událo v našem světě, krčila bych se hrůzou a ani se nedokázala pohnout. Vlastně, když tak o tom přemýšlím, líbí se mi, že je tohle nepřirozený a hnusný svět bez magie. V prvé řadě to činilo mocné černokněžníky rázem krásně bezbrannými a to mi naprosto vyhovovalo...

Otočila jsem se a vydala se v našich stopách zpět, pro můj nepostradatelný meč. Všechny písečné duny, všechny skály, všechen písek a jednoduše skoro cokoli se mi kolem zdálo naprosto stejné. Neměla jsem ani potuchy, kde že se nachází jeskyně, kde jsme přenocovali. Bylo to přímo přede mnou? Už jsem to minula? Nebo se rovnou vydávám špatným směrem? Nemá někdo sakra mapu? I kompas by se hodil... nebo ještě lépe, rovnou rozcestník!

Zatímco jsem bloudila, mé myšlenky se vrátily k rozhovoru s Anaottekou. Něco se mi na tom všem nezdálo. Zmínila se doopravdy, že Alezallena VYKÁZALI z Istany? Myslela jsem si, že pokud tam ještě pořád nežije, tak odešel dobrovolně...Ale co mohl provést tak hrozného, že ho vyhnali? Vždyť byl princ, ne? Dovedla jsem si přestavit seznam zločinů, které jsou u něj na denním pořádku...provokace k bitvám, krádeže, urážení veřejně činných osob a možná ještě mnohem, mnohem více- ale za to se ještě z domova nevyhání, ne? Třeba je štval tak dlouho, dokud s ním neztratili jeho blízcí trpělivost... A pokud to třeba přehnal a například někoho zabil, tak to by mu snad stejně nezapověděli přístup do království, ne? Vždyť i na Istaně mají věznice, pokud vím.

Navíc, jeho sestra na mě nepůsobila zrovna jako má spřízněná duše. Sálalo z ní pohrdání vším, co nepovažuje za tak mocné, jako je ona sama. Budu si na ni muset dát v budoucnu pozor, určitě se pokusí o nějakou zákeřnost. Na mě si však nepřijde. Další bytost, co mě podceňuje.

Zdálo se mi divné, že na mě nikdo a nic neútočí. Kde je ten obávaný správce a jeho trollové? Neví o mně? Jde jen po mém otravném společníkovi? Možná jsem udělala sobeckou chybu, že jsem nechala svého nepřítele ležet v písku, úplně bezbranného...ale na druhou stranu, co by se mu mohlo stát za tu chvilku, než se vrátím?

Já husa. Vždyť to je dokonalá šance, jak se ho zbavit! Ale...ale...ale...prostě ne!

Na co to sakra myslím?! To je citová zabedněnost nakažlivá? Přestávám rozlišovat dobré a špatné skutky? Čest od ubohosti? Kiaro, vzpamatuj se, proto přece nechráníš spravedlnost, abys opouštěla své přátele v nouzi! Nezáleží na tom, že už jsem změkla natolik, že nazývám toho syčáka svým přítelem, hlavní je, že v tom jedeme spolu! Společně nás uvěznili (oprava- společně jsme se omylem uvěznili), takže pouze společně se odsud dostaneme! Ochráním Alezallena a budu si naivně myslet, že i on bude chránit mě. No co, všechno má své mouchy.

Konečně jsem zahlédla naši jeskyni. Tedy, ehm, doufám, že je to ona...tam by měl ležet můj drahocenný meč. Vydrž, jdu pro tebe! Jen už nesmím dlouho hledat, čas mizí! Každá minuta rozhoduje! Hnala jsem se jako blesk, celou svou energií, celou svou silou, vší svou rychlostí.

Zbraň se opravdu nacházela na kamenité podlaze a její naleštěné ostří odráželo paprsky světla. Vítězoslavně jsem ji popadla a aniž bych ji schovávala, běžela raději rychle pryč.

V tom jsem ale ucítila stabilní magické pole a něčí zlostnou auru. K mým uším se opět donesl známý klapot těch směšně vysokých podpatků. Ona?! Ovšem, neukazovala se v mém zorném poli.

"Neschovávej se! Vím o tobě! Vylez a bojuj jako válečnice!" vyzvala jsem ji nahlas a zaujala bojovou pozici. Otáčela jsem se raději pořád dokolečka, protože jsem nevěděla, odkud se ta mrcha vynoří a rozhodně jí nechtěla darovat možnost seknout mě do zad.

"Jak jsi mě odhalila?!" zajímala se Anaotteka překvapeně a zhmotnila se asi třicet stop ode mě.

"Jsem vnímavá k magii a aurám. Navíc, ty se nemůžeš prostě jen tak plížit. Tvé blbé boty tě vždycky prozradí." vysvětlila jsem.

"Blbé boty?! Blbé?! No, taky že se nepotřebuji skrývat."

"Tak proč jsi to právě před chvílí dělala?"

"No...pro efekt, přece. Abys ani nevěděla, co tě skolilo, ty červe!" urážela mě. Neříkám, že jsem neměla strach. Dokonce mě napadalo vzít do zaječích, ale to jsem zavrhla. Stejně by mě chytila- a navíc, co má bojovnická čest? Ne, nějakou istanskou černokněžnickou krávou, co si na tajemné plížení vezme jehlové podpatky, se zahnat nenechám.

Sevřela jsem zbraň pevněji a volnou dlaň zaťala v pěst. "Vy Istanští moc mluvíte. Vyčaruj si meč a nech mě ti ukázat, která z nás je červ!"

"Drzost! Pokud si myslíš, naivko pitomá, že s tebou budu šermovat, to se teda mýlíš! Já vím, že to nepochopíš- co bych taky chtěla po nejhorší čarodějce světa a lehce debilní Starlandiance?- ale i přesto bych ti chtěla vysvětlit, jak tě zabiju předtím, než přejdu v čin! Víš, na rozdíl od vás, nekultivovaných opic, my...ne, to nemá cenu. Raději se tě na to zeptám. Kolik znáš forem souboje?"

"Tři. Souboj pěstmi, mečem a zaklínadly." odvětila jsem klidně, aby nepoznala, že skoro omdlívám strachem. Já za to nemůžu, nejsem zbabělá- ale to ty jejich aury! Mám pocit, že si je magií dohušťují, aby působili na okolí děsivě.

"Jenže my Istaňané známe ještě čtvrtou. Boj prostřednictvím-" poslední slovo jí nerozuměla. Rozhodně to bylo istansky, jenže znělo to úplně jinak, než když na mě istanštinou mluvil Alezallen. Jeho věty zněly alespoň jako nesouvislý shluk jednotlivých slabik, zato teď jsem nedokázala rozeznat, kde končila hláska a začínala jiná, pořád to znělo tak legračně nasekaně, ale na druhou stranu i závratně rychle, takže bych to nedokázala přeložit, i kdyby po mně někdo hodil slovníkem.

"Aha. Ty mi nerozumíš. Zkusím to pomaleji. Boj prostřednictvím ari-chi-ri-ka-mi-ari." zopakovala. Aha! Takže její bratr na mě schválně mluvil pomalu, abych vůbec rozeznala, kde končí jedno slovo a kde začíná druhé? Nicméně, to slovo je mi povědomé! To říkal! Nazval tak ten svůj náhrdelník!

"A co to to ari-chi-ri-ka-mi-ari vlastně je? Není to něco jako rodové dědictví, přívěsky na náhrdelníky s nějakou schopností?" zeptala jsem se, náležitě na sebe hrdá, že jsem to vůbec dokázala vyslovit.

Zelená královna se pobaveně zachechtala. "Dědictví? Jak kdy. Ale přívěsky na náhrdelníky?! Hahaha! Jsi vtipnější, než jsem si myslela! Koště, mluvíš o pomocnících a zrcadlech našich duší, ne o bižuterii! Jsou to skoro bytosti- nebo spíše součásti bytostí! Lidí, konkrétně. Neúžasnějšího národa světa, istanských dřevavládců! To, co teď vidíš na mém krku, je jen základní podoba. Souboje Istaňanů spočívají v tom, že svá ari-chi-ri-ka-mi-ari zhmotníme a necháme je-"

"Necháte je bojovat za vás?"

"I tak se to dá říct, ale není to přesné. Spíše promítáme svou moc do síly jejich útoků a rychlosti jejich pohybů! Jejich boj představuje zrcadlení duševní síly každého z nás!" líčila Anaotteka nadšeně. "A právě na takový souboj tě nyní vyzývám..."

Klaustrofobie I.

10. března 2014 v 22:04 | Kate Černobílá |  Klaustrofobie
Uhm...zde je jeden takový pokus. Ano, jedná se o vícedílnou povídku. Ano, tradičně fantasy, jenže ne úplně. Dala jsem se na lehké sci-fi prvky a překvapivě mě to sepisovat strašně baví... a nepolepšitelně zase zveřejňuji novou povídku... kolik jich už je? Dvacet? Jen bych něco ráda objasnila k postavám- jestli čtete Hnusné krychle (další mou povídku), možná vám přijde podivná postava jménem Johnson, která zdánlivě vystupuje tam i tam. Nejedná se však o stejného Johnsona, Johnson z Hnusných krychlí je vnukem této postavy a je úplně vzhledově i povahově odlišný. No, doufám, že mě příznivci sci-fi neukamenují a opraví mě, pokud jsem nasekala nějaké nesmysly ohledně lodí...děkuji! Doufám, že se vám bude tahle povídka líbit...

Sluneční paprsky se odrážely o lesklý kov a dodávaly mu neexistující třpyt. Monotónně šedivá barva se tak najednou v jejích očích stávala méně oprýskanou, a starý křáp, jenž sotva létal, jí připadal jako luxusní křižník. Sklu podobný materiál v okně na můstku jakoby zářil a šmouhy od všeho možného i nemožného jakoby odvál vítr pryč. Každé písmeno z nápisu "Klaustrofobie" (což bylo mimochodem jméno toho kusu plechu) jakoby se zázrakem znovu naleštilo a přetřelo novým nátěrem svítivě karmínové barvy.

Bude tam jídlo? Určitě ano. Vypadá to na bohatou obchodní korvetu. Možná z Proximy, nebo tam odněkud. Dají jí najíst? Ne, pravděpodobně ne. Záleží na tom? Nezáleží. Pořád ještě existují krádeže. Jen vejde na palubu té blyštivé bárky, porozhlédne se po kuchyni, popadne první potravinu, kterou uvidí a zmizí. Nic není na jednodušším principu. Hlad ji nezabije. Dnes ne. Ne, když našla tak tučnou kořist. Ne, když našla tak krásně opuštěnou vesmírnou loď.

Kráčela k nepředvídavě otevřeným dveřím. Jak hloupé, od naivního majitele lodi! To tišilo hlas jejího svědomí- země, která vlastní tuto korvetu je jistě tak bohatá, že si tohle může dovolit. Tak proč by je měl zajímat nějaký kus chleba? Budou oplakávat pár kapek vody?

Zrovna vcházela na první palubu, když zaslechla zvuky. Klapot bot, hlasy- zvuky blížících se lidí! K její úlevě přicházely z venku, vevnitř může, ale nemusí nikdo být.

Mohutný rachot předznamenal výbuch další bomby. Černovlasá dívka, nyní už stojící v chodbě Klaustrofobie, začala přemýšlet, kam to vůbec vlezla. Proč by někdo létal na planetu, které zbývá několik dní do zániku? Na planetu, kterou zpustošilo vlastní obyvatelstvo svými jadernými a biochemickými zbraněmi? Možná se přiletěli rozloučit. Možná uspíšit zkázu jejího domova. Možná ji odvrátit. Přivezli humanitární pomoc pro trpící obyvatele? Je tahle loď snad evakuační loď?

"Tohle nemyslíte vážně. Jste opilý? Jste idiot? Jste opilý a idiot?! Do tohohle létajícího krámu mne živého nedostanete! Otočme se a pojďme najít Měsíčník!" slyšela hádku.

"Vaše veličenstvo, Měsíčník před půl hodinou opustil planetu." odpovídal prvnímu druhý z hlasů, mnohem tišší a vůbec ne tak hysterický.

"Budiž! Parkoval sice nejblíže, ale...já se klidně spokojím i s Temnotou. Je to spolehlivý křižník. Velký, luxusní a silný. Nejmodernější a nejlepší loď flotily. Patří císaři osobně, takže mně." zlodějka na palubě slyšela sebejistý podtón v hlase pravděpodobně mladého muže, který se se svým společníkem zastavil nedaleko Klaustrofobie.

"Výsosti...ehm...Temnota už také odletěla."

"To si děláte legraci! Chápu, jak může moje loď odletět bez vrchního kuchaře, bez prvního důstojníka, bez kapitána, bez palubního inženýra, klidně bez celé posádky- ale jak mohla sakra zapomenout na planetě mě?! Máme ještě nějaké jiné lodě v tomhle zapadákově?"

"No...před vámi je-"

"Ne, není. Ptal jsem se na lodě, ne na plechovky!" odsekl naštvaně jeden z "diskutujících" a zavrčel.

"Mohl byste tady zůstat, zatímco já zaletím na Aharas a vrátím se s plavidlem, které bude více dosahovat důstojnosti vašeho veličenstva."

"V žádném případě! To už raději poletím tou krabicí, než strávit na tomhle smetišti o sekundu víc, než je jen nutné. Navíc, tahle planeta může každou chvíli vybuchnout. A to by se Představitlestvu vlivných šlechtických rodin Starlandie líbilo! Nezapomínejte, že jsem v současnosti poslední žijící člen rodu Starových! Mí předkové vybudovali říši z prachu a kamení! Já, Raxenil I. za žádnou cenu nedopustím, aby byla jejich památka pošpiněna vládou blbečků, jako je PVŠRS!"

"PVŠRS jsou odborníci..."

"Odborníci na co? Na kachny?! Na korupci?! Na podplácení kachen?! Na vládu rozhodně NE." urážel nejmenovaný správní celek návštěvník z cizí planety, který se před chvílí prohlásil za císaře. Essethia znovu uslyšela kroky a s naprostou hrůzou si uvědomila, že oba Aharasané pravděpodobně nastupují do lodě a možná, možná už se blíží k místu, kde postávala a třásla se strachy. Co s ní udělají? Zabijí ji? Nebo ji jen vyhodí? Obojí by pro ni mělo stejný následek- smrt. Přitiskla se ke stěně a doufala, že ji stíny skryjí.

Snad všechno vycházelo podle plánu. První kolem ní prošel výstřední vlastník toho odrbaného kusu kovu, na kterém hledala jídlo. Říkal, že je císař, ale i přesto dívka provedla rychlou analýzu jeho oděvu- černé kalhoty, černá vesta, rudý kabát s vysokým límcem a karmínový plášť- uniforma starlandijských vojáků. Jen taktéž krvavě červený klobouk ukazoval na to, že asi bude bohatý, protože jak dobře věděla, velké, ležérní a elegantní klobouky s pavím perem smí na Aharasu nosit pouze šlechtici.

Málem přestala dýchat, když upřel své podmanivé, až možná příliš světlé a pronikavě zelené oči na místo, kde se krčila u zdi vesmírného korábu. Ví o ní?! Vidí ji?!

"Ta loď je vážně divná." zavrtěl hlavou a pokračoval dál. Nevítané pasažérce se ulevilo. Očividně si jí nevšiml.

Připadal jí velice povědomý. Snad ho viděla na holoprojekci na náměstí? Ne, zaplašila tu myšlenku. Jeho fotografie byla v novinách. Ale u jakého článku? Měla by si vzpomenout, nebylo to tak dávno a on taky nevypadal nijak všedně. Rovné, k lopatkám dlouhé vlasy různých odstínů modré měl svázané v nepečlivém ohonu za zády a v očích mu svítily jiskřičky arogance, chladu a krutosti, ale i přesto v nich rozpoznávala i laskavost. Usmíval se na ni povýšeně, ale přesto celkem přátelsky. Hladová obyvatelka planety Mbledhos si ale byla úplně jistá, že jeho úsměv patří jen tak do vzduchu, ne na ni, protože kdyby o ní věděl, pochybovala, že by jí ještě dovolili oxidovat na jejich lodi.

Druhý muž se tvářil ztrápeně. Unaveně a vystrašeně. Podle jeho tmavě rudé uniformy si ho okamžitě zařadila do kolonky "starlandijský voják", což jí nepřipadalo divné. Pochybovala, že by se mladší z válečníků opravdu pyšnil panovnickým titulem, ale přesto je podle uniforem odhadovala na vysoce postaveného generála a jeho sluhu. Věk další bytosti, co ji mohla pohodlně odhalit a poslat ven pojít hladem určila kolem třiceti pěti let, ačkoli na první pohled vypadal mnohem starší- což bylo kvůli svěšeným ramenům, schvácené chůzi, kruhům pod očima a celkově znavenému dojmu pochopitelné. Dost dobře mu neviděla do očí a vlasy mu zakrývala obyčejná, rajčatově červená čepice.

Oba vojenští hodnostáři došli do kruhové místnosti, která čněla na konci chodby. Původně asi měla být oddělena dveřmi, ale ty se bůhví kam a bůhví proč ztratily už dávno. Obrovský čelní výhled ven zpola zakrývaly veliké monitory různě blikajících, skřípějících a pípajících počítačů, kterým dělala společnost omšelá křesla. Strop nad nimi lemovala kdysi asi lesklá, teď poněkud rezivějící roura, která sloužila kdoví k čemu. Essethia se nepovažovala za odbornici na kosmické lodě, ale rozpoznala můstek. Bohužel se moc nevyznala v tom, jak by měla vevnitř vypadat reprezentativní letuschopná bárka, ale jedno jí bylo jasné- takhle určitě ne.

"Johnsone, svolejte posádku!" zavelel Raxenil odhodlaně.

"Omlouvám se, pane, my žádnou nemáme." odpověděl nižší důstojník zmateně.

"Nesmysl! Kde jsou? Ať se okamžitě nalodí, to je přímý císařský rozkaz!"

"Mám takovou mlhavou vzpomínku...že jste včera, když jsme přistáli, nařídil posádce Klaustrofobie ať přejdou do Měsíčníku..."

"Ne, ne, ne! Já jsem vážně kretén, že?" obrátil pohled ke stopu mladý vládce z Aharasu a tlumeně zasyčel nějakou kletbu v jazyce, kterému pořád se schovávající dívka nerozuměla.

"Na takovou otázku vám nesmím odpovědět."

"Ale můžete! Já vás nijak nepotrestám. Klidně mi řekněte, co si myslíte!" opáčil modrovlasý válečník naštvaně.

"Myslím si, vaše veličenstvo, že jsme na téhle ubohé planetě dočista uvízli. Všichni naši piloti už odletěli- já řídit loď neumím a vy pokud vím tak taky ne."

"To jsem slyšet nechtěl!" rozhodil rukama generál. "Naše jediné štěstí je, že tahle plechovka nemá s velkou lodí nic společného. Kolik má palub?"

"Jednu, pane."

"Jednu! To je skoro stíhačka! To se ve dvou ukormidluje s přehledem!" vykřikl Raxenil nadšeně.

"Kdyby alespoň jeden z nás uměl pilotovat, výsosti, pak možná ano."zamumlal jeho služebný, který optimismus očividně nesdílel.

Černovláska tiše přešla úzkou chodbu do kajuty, kterou odhadovala na skromnou kuchyň. Doufala, že si ji ani jeden z mužů nevšiml. Nepřestávala však poslouchat rozhovor.

"Co je toto vlastně za prototyp?" tázal se ten, který se nazýval císařem.

"I-8765678. Křídlatka střední velikosti." objasnil Johnson posmutněle.

Křídlatky vešly ve známost jako jedny z nejvýhodnějších civilních plavidel pro cesty kosmem. Za dob své slávy mívaly kulovitý tvar korvet, ale ve srovnání s nimi byly maličké, rychlejší a o hodně pohodlnější. Obsahovaly pouze několik kajut- společenskou, kuchyň a tři pokoje posádky. Můstek býval snadno ovladatelný, malý a praktický. Na takové loďce byste nenašli kousek zbraně, zato systémům podpory života, umělé gravitace, udržování teploty a komunikace se věnovala mnohem větší pozornost než u plavidel válečných. Strojovna a pohon se nacházely pod první a jedinou palubou, dostatečně chráněny před útoky z vrchu a na příď lodě. To se zdálo být více než rozumné, vzhledem k až směšnému štítu, který ochrání bárku před vysokými teplotami a nárazem menších asteroidů, ovšem ani pro ten nejslabší typ laserů a nejstarší torpédo nečiní žádnou překážku.

Essethia si nedovedla vybavit více informací o takových to klasických křídlatkách, ale uměla je rozpoznat. Právě teď se v jedné nacházela, za to by dala ruku do ohně.

"To není špatné..." zamyslel se aristokrat.

"Myslel jsem, že se v lodích nevyznáte, vaše veličenstvo."

"Taky že ne, ale uznejte, zní to dobře." Zatímco vojáci mluvili, chňapla zlodějka po kusu sýru a odplížila se s ním zpátky na původní stanoviště, do stinných míst u stěny. Odtamtud měla výborný výhled na můstek, takže si povšimla, že se Raxenil mezitím přemístil na jednu z židlí u přístrojové desky a otočen tudíž zády k ní mačkal náhodně jedno tlačítko za druhým. Ozývalo se zlověstné pípání a to přivádělo Mbledhosanku k myšlence, že celá loď co nevidět vybuchne.

"Johnsone! Pojďte sem, myslím, že něco mám..." volal sluhu generál rozhodně zaujatým podtónem. Starší muž okamžitě přiběhl k němu a podíval se na složitý ovládací panel, na který ukazoval mladší z nich.

"Johnsone, myslíte si to, co já?" dodal šlechtic se zákeřným úsměvem.

"Ano. Že by Představitelstvo nemělo získat vládu nad Starlandií, že to jde se světem z kopce, nejnádhernější místa jsou daleko od vašeho hradu a myši by se neměly zabíjet."

"Ale ne! Já myslel, jestli jste také poznal tlačítko automatické aktivace lodi!"

"Automatické aktivace lodi?" podivil se člověk s čepicí nad výrokem svého nadřízeného.

"Myslím něco, co zapne všechny systémy a uvede do provozu autopilota, jen nevím, jak se tomu říká! Kdybychom našli něco takového, do pěti minut jsme na orbitě."

"Ale vy jste říkal, že už jste to přece našel..." připomněl mu služebný.

"No, má to háček...myslím, že autodestrukční tlačítka vypadají velice podobně... a já si nejsem jistý, co to je." prohlásil císař nejistě.

"Nechcete nás vyhodit do povětří, že ne?" zděsil se Johnson.

Modrovlásek pozdvihl jedno obočí. "Ne, v plánu to nemám, ale může se to stát." pokrčil rameny a stiskl tlačítko.

Nic.

"Zatrolený krám!" zaklel Raxenil netrpělivě a prudce máchl rukou směrem k soustavě počítačů. Vzduch se lehce zachvěl. Essethia vycítila chabý signál použití magie, ale byla si celkem jistá, že slabá vlna nebyla vyslána záměrně, spíše to vypadalo, jako by mladičký černokněžník ve vzteku neuměl ovládat své síly. Nebo je možná nezvládá vůbec.

To však neměnilo nic na tom, že pokročilá elektronika téměř poskočila, víko, které zakrývalo konec roury s klapotem upadlo a ven se vyřítila rozježená kachna.

"Teď by to mělo fungovat, ne?" pousmál se aharaský vládce.

"Nedělejte to, výsosti!" varoval ho sluha důrazně.

Nezodpovědný válečný velitel nasadil co nejokatěji předstíraný nevinný výraz. "Risk je zisk! Co by byl život bez trochy toho nebezpečí, Johnsone?" pronesl a znovu stlačil ono kontroverzní tlačítko.

Chvíli se opět nic nedělo. Zem pod nimi se jen malinko otřásla, protože někde v dálce vybuchla další bomba. Pro černovlásku na palubě lodi to bylo jako bodnutí nožem. Její domov...

Císař zklamaně sklonil hlavu a nijak to nekomentoval. Můstkem se neslo nepříjemné ticho. Zvuk porážky.

"To nevadí, veličenstvo, zprovozníme raději vysílačku a zavoláme někomu, ať nás vyzvedne." uklidňoval ho Johnson.

"Vymluví se na technickou poruchu. Že zabloudili. Neměli po ruce žádné volné lodě. Nenašli nás. Nedopatřením se zdrželi na obědě. Přelétl jim přes cestu černý meteoroid. Nebo si vymyslí ještě něco úplně jiného, vezmou si černé klobouky, nacvičí truchlivý výraz a odvypráví to v působivém smutečním proslovu, až mi budou organizovat pohřeb." vrčel modrovlasý generál. "Tak či tak, nikdo nepřiletí, Johnsone. PVŠRS se budou radovat, uspořádají obrovský společenský ples, vyberou si mezi sebou největšího IDIOTA- což nebude tak lehké- a ten bude korunován místo mě! A to se na sto procent stane, když se do několika dní neukážeme na Aharasu."

"Musíme to alespoň zkusit."

"Plýtvání časem! Já se chci raději soustředit na umírání, takže mě přestaňte přesvědčovat." zavrtěl hlavou zelenooký mladík a zavřel oči.

Tím pádem nemohl vidět začátek následujícího sledu událostí, ačkoli zapípání jiné, než které slyšel před několika minutami- plynulejší, vznešenější, také nenadálé vrnění podlahy a rozsvícení celého korábu ho donutilo znovu oči otevřít a nevěřícně zírat. Vchod do lodi se neslyšně zavřel a všechny zdi mírně rozbrněly, jako by se Klaustrofobie probudila k životu. Celý prostor od chodby až k můstku zalilo příjemné, měkké, modré světlo. Všechny monitory se rázem probraly, zaktivovaly a jako kouzlem zobrazovaly elegantně psaná písmena:

Napravit nenapravitelné přiletěli z daleka

zdá se

Zde vidím, jak nevíra mění člověka

v plné kráse

"Já ale věřím..." ohradil se Raxenil dotčeně.

V sebe možná

to se pozná

Proč nevěříš raději

místo toho v naději?

"Jakou naději? Ať dělám co dělám, vždycky to skončí špatně- a tahle hloupá planeta exploduje a já bohužel budu u toho. Hodně blízko."

Tak mladý, tak chytrý

-ale i přesto nakonec-

kdo by to jen řekl?

Jsi strašlivý pitomec.

"Jsi Klaustrofobie?! Tahle loď vypadala tak mrtvě..."

Chlapče, narazit na živější vesmírné plavidlo bys ani nemohl. Máte štěstí. Tři mladé lidské bytosti, všechny se svými temnými kapitolami a tajemstvími, tři dobrá srdce...s Archalilií si dobře vybíráme, koho necháme se nalodit. Ale cítím, že jste výjimeční. Rozhodla jsem se stát vaší přítelkyní.

"Došly ti verše?" nadhodil aristokrat pochybovačně. "A kdo je mimochodem Archalilie?"

Archalilie? Jediný tvor, který mi v poslední době porozuměl. Ta kachna.

Slunce už skoro zapadlo

možná naposled

jen mě to tak napadlo-

proč zhynul tenhle svět?

Ať je to tak, nebo tak

vzlétnout nad vítr- to nás čeká!

Čas nám zvoní na poplach

vyhraje ten, kdo spěchá!

"Tak jsem to zakřikl. Dobře, vzlétněme."

Tohle není přístup jinačí!

A k všeobecnému překvapení-

to opět nestačí.

"Mám tě snad prosit? Já jsem císař, nežádám o věci- beru si je!"

Ať si král, nebo žebrák, tady je to jedno,

nepovyšovat se nad ostatní, je ti velmi radno

Tady jsme si všichni rovni,

takhle to tu chodí!

Chovejte se na úrovni,

vždyť jste na stejné lodi!

"Dobře. Tak já prosím." zavrčel Raxenil otráveně.

Příště si, chlapče, odpusť ten tón. Znala jsem tvé prapředky a o světě vím mnohé.

"Vždycky jsem se chtěl seznámit s živou lodí..." podotkl Johnson užasle.

Essethia věděla, že v aharaském lodním průmyslu odvádí technika jen polovinu práce. Ano, je to ultra-těžký kov bakal, co tvoří kovovou konstrukci a velkou většinu lodi, jenže takové bárky by byly jen obyčejnými kusy plechu. Létaly by, to ano, ale stály by za psí štěk. Tajemství starlandijských lodí tkví v tom, že mají duši. Jsou to vlastně bytosti, které splynuly s kovem, bytosti, které myslí, cítí emoce a umírají. Když duše lodi zemře, říká se o celém korábu, že je mrtvý.

Také je mi ctí, důstojníku Johnsone.

Klaustrofobie odvysílala větu a černovlasá dívka ucítila, jak se podlaha pod ní pomalu zvedá. Křídlatka vzlétala. Rodačka z planetyMbledhos si rázem uvědomila svou chybu. Směřují vstříc širému vesmíru a ona je stále na palubě! Opouští svou domovskou planetu! Hledala, kudy by vyskočila, ale aby se později předešlo dekompresi, bylo vesmírné plavidlo dokonale utěsněné. Musela se smířit s pravdou- byla nyní součástí posádky, odsouzená k tomu, plavit se s jedním očividně nesnesitelným urozeným náfukou, jeho zmateným sluhou, kachnou a duší lodě, která se zdála být chytřejší, než všichni dohromady. Navíc měla pocit, že o ní bárka dozajista ví. Zmínila se přece o ,třech mladých bytostech´, nebo ne?

Právě prolétáme atmosférou a téměř se ocitáme na orbitě. Kam se poletí?

"Na Aharas! Právě tam a jen tam! Už se těším na výraz předsedy PVŠRS, až se objevím živ a zdráv..."

Čí ztráty se tvé srdce leká,

snad někoho, kdo na tvé planetě čeká?

Tvá slova ale zní- nemůžu si pomoci-

jako by ti záleželo pouze na moci

"Pravda, záleží mi asi jen na koruně. Nemám rodiče, sourozence, přátele, družku ani děti."

Služebný, stojící ze ním, si dotčeně odkašlal. "A co já? Copak my dva nejsme přátelé?"

Tvůj život je prázdný, Raxenile.

"Není prázdný, ani trochu- vždyť se dobře bavím! Tedy, teď zrovna ne, ale většinu času ano..." ohradil se modrovlásek.

"Někdy až na úkor vladařských povinností, vaše veličenstvo. Kolikrát jsem vás hledal po nejrůznějších večírcích, když jste měl být dávno na schůzi s diplomaty? Kolikrát jsme museli odříct váš proslov k lidu, protože jste buďto spal po rušné noci, nebo byl opilý na mol?"

"Johnsone, Johnsone, Johnsone. Já si asi budu zapisovat čárky, kolikrát denně mi tenhle rádoby výchovný proslov, který by ve mně měl vzbudit něco jako ,zodpovědnost´, odvykládáte. Nesmíte mi vyčítat, že se můj životní styl neshoduje s císařským denním harmonogramem, jsem mladý."

"Kdybyste si alespoň dal tu práci vymyslet si pokaždé jinou výmluvu a nehrál na mě, že je vám už šestým rokem stále sedmnáct, možná bych vám to vyčítat přestal, výsosti."

"To ale nic nemění na tom, že můj život není vůbec prázdný. Je plný bojů..."

"Hospodských rvaček a sem tam nějaké bitvy." tlumočil starší z mužů.

"...krásných žen..."

"Povrchních známostí na jednu noc."

"Přestanete mi to už konečně kazit, Johnsone? Snažím se tady obhájit svou radost ze života!" okřikl ho vládce a pokračoval ve výčtu těch největších irelevantností, co si Essethia dokázala představit. "Luxusu...drahých věcí všude kolem...moci beztrestně komandovat lidi...slávy...materiálního bohatství, které si ani neumíte představit..."

Tvůj život je ZOUFALE prázdný.

"Nech už toho...prosím. Raději nám řekni, jestli už jsme v kosmu." požádal císař.

Samozřejmě. Vznášíme se už několik stovek mílí nad Mblendhosem. Jen...zachytila jsem menší loď, blížící se k nám. Posílají nám nějaký vzkaz. Přehrávám...

"Starlandijská obchodní lodi, vzdej se! Míří k tobě obávaná militární skupina teroristicko-obchodníků a brzy ovládne vaši palubu- a pokud se vzdáte, bude to beze ztrát na životech!" ozval se zlostný mužský hlas.

"Klaustrofobie? Smím jim odpovědět? Zařídíš, aby mě slyšeli?"

Ale jistě. Smíš mluvit, Raxenile.

"Směšná pirátská lodi, zmiz! Mluvíte s císařských veličenstvem, lordem Raxenilem I. Starem a dávám vám své královské slovo, že nepokusíte-li se vniknout na naši palubu, nijak vám neublížíme!"

Černá pasažérka opatrně vyhlédla z malého, kulatého okénka. Viděla svou milovanou planetu a do očí jí vhrkly slzy. Kdysi zelený svět teď připomínal vyschlou, béžovou kouli, s černými oceány znečištěné vody, občasně "oživenou" nějakým mamutím výbuchem, to jak se bomby a různé rakety snášejí na sídla, přírodu, prostě na všechno. Tam, kde ještě před necelým měsícem stálo hlavní město s více než miliónem nevinných obyvatel, zel monstrózní kráter, zasahujíc až k jádru planety a narušujíc tak její stabilitu. Mblendhosu nezbývalo moc času.

Mimoto také spatřila něco, co jí připomínalo nějaký úlomek meteoroidu, ale když se podívala pořádně, zjistila, že se jedná o stíhačkovitou loď. I oproti Klaustrofobii ale byla strašně maličká a nevypadala zrovna dvakrát ozbrojeně.

"Nevyskakuj si, drzej fracku! Pokud opravdu seš Star, tak to je terno! Skoro nevim, komu tě prodáme. Jdem k vám!" odpověděl další člen posádky útočníků.

"Klaustrofobie? Co se proti nim dá dělat? Můžeme je sestřelit?" ptal se mladý aristokrat zaskočeně, očividně to bylo poprvé, kdy ho někdo nazval "drzým frackem". Respektive, kdy mu to někdo řekl obrazně "do očí", protože podle jeho chování Essethia odhadovala, že za zády mu tak v jeho říši musí říkat snad každý.

Vyznávám krajní pacifismus. Zde žádná zbraň není. Ovšem, máš-li ty u sebe nějaký laser navíc, klidně jim uděl lekci. No, asi je nechám se nalodit. Alespoň bude větší zábava.

"No super. Johnsone, do zbraně! Budeme bojovat!"

"Ehm, výsosti, jak? Naše meče jsou na Temnotě." podotkl sluha.

Císař sklonil hlavu něco nesrozumitelného si syčel.

"Ještě byste proti nim mohl bojovat kouzly, jakožto černokněžník, jenže když vy raději vysedáváte na večírcích, nebo hledáte dobrodružství v neprozkoumaných lesích, než abyste navštěvoval hodiny používání magie a učil se..."

"Já vím..." vrčel Raxenil. "Přísahám, že až se vrátíme domů, požádám lady Ginnu, aby mě doučila to, co jsem zameškal..."

"Mám pocit, veličenstvo, že vás vykopne ze dveří a ještě za letu promění ve slimáka." konstatovala osoba s čepicí ponuře.

"Vy vážně dokážete zlepšit člověku náladu, Johnsone..." složil hlavu do dlaní modrovlásek.

"Vždyť to dobře dopadne! Představitelstvo za vás složí výkupné a mě prodají na černý trh s otroky."

Sluhův výrok trochu vylovil mladíka z hlubin sebelítosti. "Ne! Dokud jsem já, Raxenil I., naživu, nikdo z mých přátel nebude zotročen a PVŠRS si ani neškrtne!" zvolal.

"Vida, to jste zase vy! Nezapomeňte, že jste mocný vládce a že se musíte dostat domů dříve, než vám vezmou korunu z hlavy..." Zcela naproti služebného slovům, pomyslela si černovláska, že právě toto tito lidé nikdy nezapomínají. Jim se spíše občas vytrácí z paměti, že vláda rovná se povinnosti, zodpovědnost a nutnost chránit ostatní, ne závazek vyzdobit si trůn co nejvíce brilianty...

"Pravda! Tak kde jsou ti piráti? Nechť přijdou! Vyprášíme jim kožichy, ačkoli zatím nemám tušení jak..." neobvyklé zelené oči mladičkého císaře jiskřily bojovností.

Dívka stále postávající u okna si povšimla, že se od dvířek stíhačky vysouvá přestupní tunel, až ke vchodu jejich lodi. Klaustrofobie jak řekla, tak i učinila a ochotně otevřela dveře. Essethii se v tu chvíli trochu špatně dýchalo a nebylo to kvalitou vzduchu. Vycítila z nově příchozích negativní úmysly. Přicházeli ve všem, jen ne v míru. Možná by na ně mohla zaútočit a zatlačit je tam, odkud přišli...ale ne, to by se prozradila. Raději zatnula zuby.

Na palubě se objevily dva dlouhé stíny, následované dvěma po zuby ozbrojenými osobami...

Čas trollů IV.

8. března 2014 v 21:29 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Jsem opět zde s zatím nejhorší kapitolou Trollů vůbec. Vata, rozhovorová vata všude- hlavně tu Anaotteku jsem si mohla odpusit. Jednoduše z toho mám trochu divný pocit a výčitky, že to vůbec zveřejňuji. Omlouvám se, poslední dobou se mi vůbec nedaří. Ve škole a v psaní zvláště, takže jsem z toho trochu sklíčená (a protože čím hůř mi je, tím hůře píšu, je to trochu začarovaný kruh) Budu ráda za každý ohlas, pozitivní, negativní, podle toho, jak se vám bude tahle patlanina kapitola líbit.

kapitola IV.- Moderní zlo vždy vychází se svými příbuznými
Vzbudila jsem se s nepříjemným pocitem, že jsem spala strašně dlouho a prospala něco životně důležitého. Jenže co by to mohlo být? Odešel snad Alezallen beze mě? Vloupal se sem nějaký troll? Spadlo slunce? Uplavaly mraky? Existuje vůbec ještě svět?

Na co čekám? Čas to zjistit! Vojenská pohotovost! Vystřelila jsem tudíž vpřed jako střela, ale ne zase tak, abych narazila do stěny jeskyně, což by ode mě bylo trochu neprofesionální.

"Buď vítána do nového dne...třeba posledního pro celý vesmír..." na druhé straně nerozlehlého skalního prostoru seděl výstřední vládce zla a ohříval se u ohně. Počkat! U ohně? Před ním opravdu plápolaly jiskřivé, oranžové plamínky, uzavřené v něčem, co by se s trochou štěstí považovat za ohniště. Ale kde na to sakra vzal vhodné dřevo?

"Dobré ráno. Jak se ti povedlo rozdělat oheň?" zeptala jsem se a přisedla si naproti němu.

"Mně? Nijak. Ohňovky, ty jsou ovšem jiný případ."

"Ohňovky?"

"Podívej se pořádně." vyzval mě. Zadívala jsem se do plamenů. Připadalo mi, jako kdybych rozeznávala obrysy kočky, ale ne kočku v ohni...kočku, která byla tím ohněm. Neskutečně ladná šelmička na mě upírala výrazně oranžové oči, zatímco každý sebemenší plamínek se zdál být její srstí a každá jiskra její myšlenkou.

"To...to...to je pravá ohňovka?" podívala jsem se opět na Alezallena.

"Samozřejmě! Falešnou ohňovku jsem ještě nepotkal...vytvářejí kolem sebe silnou ohnivou auru a to není lehké napodobit... Tahle se jmenuje Citrine. Spojenectví jsme navázali už v dobách mého dětství a až ovládnu svět, stane se kočkou císařskou." vysvětlil se zlověstným úsměvem.

"Plán na dnešek- půjdeme dál a vyčkáme na ujasnění si dalších instrukcí." oznámila jsem mu velitelsky.

"TY si vyčkáš na ujasnění SVÝCH instrukcí. Já, já na nějaké plány kašlu předem. Nemám příkazy, instrukce a tak dále rád. Jsou pro blbečky." hořce se zašklebil. "Vždy jednám zásadně podle svých pocitů a podle toho, jaké výhody z určitého jednání získám."

"Ty asi nejsi moc týmový hráč, že? V armádě ale musíš držet s celkem, naslouchat svým nadřízeným a nenechávat kvůli prospěchu přátele v bryndě." ryla jsem do něj.

"Však já jsem také zloduch, nikoli voják." pokrčil rameny a věnoval mi barakudí úsměv.

"A smím se tě na něco zeptat?"

"Na řešení všech problémů světa...na filosofii zániku a konce...na istanské bezpečnostní kódy...na to, co nás čeká po smrti...ptej se na cokoli." odvětil pořád strašně zákeřným podtónem.

"Co budeme mít k snídani?"

Nasadil o stupeň přátelštější úsměv, aby bylo jasné, že vtipkuje. "Hm, třeba trolla na paprice?"

"Fuj." zakřenila jsem se. "Raději s tymiánovou zálivkou."

"Stravuješ se jako bakalium, nebo jako wala-iban? Se sháněním ibanského jídla bude možná problém." tázal se.

"Jako bakalium. Vysávám sílu z kovů. Wala-Ibané musí jíst a kdo by se s tím zdržoval?"

"Tím je ovšem vše vyřešeno." lstivě se zazubil, vysekl nepatrnou, ale dramatickou úklonu a rázem mu na dlani ležela kovová tabulka, kterou nosívají u sebe bohatá bakalia.

"Ty můžeš používat kouzla?!" reagovala jsem překvapeně.

"Vlastně ne. Tohle byl pouze kabaretní trik. Chápeš, zatímco jsi nedávala pozor-"

"Jo, jo, já vím jak se na tohle nachytává blbečky." přerušila jsem ho, trochu mrzoutsky, protože jsem se taky nechala nachytat. "Odkud to vlastně máš?"

Ledabyle pokrčil rameny. "Z levé kapsy Aarona Stara."

"Tys okradl císaře?!" zhrozila jsem se.

Mírně se ke mně naklonil. "Udělal jsem už i horší věci, má malá sentimentalistko..."

"Nemyslím si. Měl bys jít před vojenský soud!"

"Tam už jsem byl. Znovu mě tam nikdo nedostane, byla to totiž strašná nuda." poznamenal.

Cloumal se mnou vztek. Císař, to je nedotknutelný velitel, celý můj výcvik směřoval k uctívání jedné osoby- císaře! Ne, pokud se nadále chci nazývat vojákem, nesmím takové věci, jako je tohle ponížení mého vládce trpět! Ale na druhou stranu, hlad je hlad...ta destička se tváří jako z bakalu...a...a...mňam...

Kiaro, ty idiotko! Pokud požádáš o tu destičku, budeš přece spolupachatelkou, tak se ovládni! Takže jsem se prudce zvedla- až to vyděsilo ubohou ohňovku, která chudinka celá zhasla- a propálila černokněžníka tím nejpřísnějším pohledem.

"Já se osobně postarám, abys za tohle schytal adekvátní trest! Nesnáším tě!" zavrčela jsem, bez sebe zlostí.

Také vstal a jízlivě se zasmál. "A jak mě potrestáš?"

"Já nijak, ale justice a zákon státu Starlandie ti přistřihne křidélka!"

"Rozkošná sentimentalistko! Jsi na omylu...za pár dní už totiž nemusí tvá milovaná vlast existovat...a navíc...Starlandie nějakou justici má?" zákeřně se usmíval.

"Nemůžu ani slovy vyjádřit, jak moc tě nenávidím!" sykla jsem jedovatě.

"Už jsem ti říkal, jak jsem za to vděčný? Poněkud by mě uráželo, kdybych ti byl lhostejný." zubil se na mě jako kapku vyšinutá piraně.

"Nemůžeš, prosím, na chvíli mlčet?"

"Máš pravdu, nemůžu." opáčil provokativně.

Já...už...to...nevydržím! "Grssch! Brrrm agrrrverrrg!" prohlásila jsem ve své rodné řeči a téměř podvědomě tasila meč, míříc na něj.

"Ari-ne-ki-li-ari ki-mi-ari ari-ne-ki-ari..." provokoval mě tou svojí nesrozumitelnou istanštinou.

"Jsem ochotna tě zabít." vydechla jsem nejistě.

"A takhle jste prohráli i naši válku- vždy zbrklí, vždy chrastící zbraněmi..."

"My ji neprohráli! Byla to přece nakonec remíza! Neutrální výsledek! Dohoda o smíru! Nelži mi, byla jsem v každičké bitvě!" téměř jsem ječela.

V čarodějových hlubokých očích jiskřily zloba a zlo. "To pouze proto, že jeden mladý blbeček tehdy zradil svou zem a vzal Istaně potěšení z vítězství!"

"Chtěli jste podvádět?!"

"Ano! Vyhladit celou vaši armádu jedním zakázaným zaklínadlem! Pokud by se nám to povedlo, nyní bys zde nestála!" vrčel.

"Přej si to!" zařvala jsem bojovně a vrhla se vpřed, s jasným úmyslem ukončit jeden bídný, padoušský život, nebo mu alespoň pořádně pochroumat zdraví.

"Zadrž!" vykřikl Alezallen.

"Co?" vyhověla jsem mu otráveně.

"Máš dva meče, dej mi jeden!" požádal, nebo spíše rozkázal spěšně. No, vlastně má pravdu. Co je to za souboj, s neozbrojeným protivníkem? Takhle se nezabíjí! Tasila jsem i svou druhou zbraň a podala mu ji. Nedůvěřivě si ostří potěžkal a chvíli si jej prohlížel. Poté se na mě podíval trochu jako na blbce.

"Děláš si legraci? Vždyť je dřevěný!"

"Co naděláš, vyrobeno v Istaně." pokrčila jsem rameny, abych ho ještě více naštvala. "Můžeme?"

"Nechť jeden z nás zemře." souhlasil a zaujal obrannou pozici. Juchů. Musím zaútočit a to je nevýhoda. Učinila jsem výpad mířící mu na hrdlo, ale protože jsem se moc nesoustředila- a myslím, že mu i podvědomě nechtěla ublížit- nedosáhla jsem zdaleka té správné rychlosti, byla pomalá a tudíž snadno odražena i tím pitomým dřevěným klackem. Jeho zbraň byla sice málem na dva kousky, ale zatím ještě držela při sobě.

"No tak, dokážeš přece víc...tohle byl úder jako ze školky..." poškleboval se, jako kdyby mu nebylo jasné, že můj další útok bude nepochybně jeho posledním výdechem.

"Jen jsem tě chtěla prověřit...neobstál jsi!" odsekla jsem a sekla znovu. Tentokrát se ani nepokusil ránu vykrýt, protože by ho to tentokrát na sto procent stálo meč, ale na místo toho uskočil a elegantně se vyhnul.

"Jsi pomalá..." zhodnotil mě. Doopravdy se spíše nedokážu přinutit k pořádnému výpadu...připadá mi strašně nefér bojovat s někým, kdo se defacto nemá jak bránit. S tím kusem dřeva proti bakalovému ostří šanci ani nezavětříte, natož abyste nějakou dostali.

"Na to, že tě příštím útokem zabiju, hýříš arogancí." zasyčela jsem na něj. Usmál se, jako by věděl něco, co já ne. Nebrala jsem to na vědomí, protože ostatně, on se takhle usmívá pořád. Když tak přemýšlím, usměvavějšího člověka jsem asi nikdy nepotkala...ačkoli v jeho úsměvu je vždy něco temného a zákeřného, jen v mém dnešním snu se mi zdálo, že se usmívá laskavě...

Připravovala jsem se k poslednímu úderu. Tentokrát využiji všechny svoje schopnosti. I kdyby měl zbraň, co se dá nazvat zbraní a ještě k tomu patřil k šermířským mistrům...ne, porazit mě v přímém boji je vyloučeno. Dám do toho všechnu rychlost i sílu. Povedu výpad přesně do středu jeho srdce (čistě anatomicky myšleno, pochybuji totiž, že z filosofického hlediska nějaké má), mrtvý bude do několika sekund. Čistá, lehká, bezbolestná smrt. To už to více zabolí mě. Nesnáším zabíjení živých bytostí!

Můj nepřítel se ale najednou přestal zlověstně zubit, řekla bych, že skoro vyděšeně ztuhl a upřel pohled někam za mě.

"Troll!" vykřikl. Honem jsem se otočila.

Chyba. Obrovská chyba! Než jsem se nadála, velice nedobrovolně jsem se tiskla zády k chladné skalní stěně, můj meč letěl vzduchem- přes celou jeskyni- a na krku jsem pocítila skoro neznámý chlad- chlad oceli.

Žádná příšera se samozřejmě do jeskyně nehrnula. To jen blbá, blbá, blbá Kiara opět skočila jednomu ničemnému černokněžníkovi po hlavě do pasti. Alezallen se usmíval snad ještě dvakrát tolik a jeho dýka byla to jediné, co mi zabránilo zaškrtit ho holýma rukama.

"Pusť mě! Jsi jen šmejd, syčák a podvodník!"

"Chyba lávky, má drahá..." prohlásil. "Jsem šmejd, syčák, podvodník a vítěz..." věnoval mi samolibý pohled.

"To je mi jedno. Vyhrál jsi podfukem!"

"A to je zase jedno mně, vítězství jako vítězství." odvětil ledabyle.

"Máš pravdu. Co jsem měla čekat? Nenávidím tě!" ucedila jsem kysele. Chtěla jsem ho požádat, ať mě pustí. Nevěřila jsem mu dost na to, abych ho strpěla tahle blízko. Narušoval můj osobní prostor.

"To není neočekávané..." zašeptal. V tu chvíli se mi zdálo, jako by to myslel jako omluvu, jako by jeho oči dodávaly: "Mrzí mě to..." Okamžik jsme se dívali jeden na druhého. Hledala jsem v jeho pohledu nenávist, zášť a vztek, ale bez úspěchu. Jeho temně fialové oči se třpytily šílenou směsí zla a něhy, což mi dodávalo na zmatenosti. Ještě v tu samou vteřinu mi patrně zpola nefungující mozkem přeběhla myšlenka, že má ty nejkrásnější oči, které jsem kdy viděla, ale to jen dokazovalo, že jsem se očividně praštila hlavou o skálu.

"Tak už mě zabij..." zasyčela jsem netrpělivě. K mému překvapení ale oddálil ostří několik centimetrů od mého hrdla a poté je vsunul zpátky do koženého pouzdra za svým kabátem. Poodešel ode mě o tři kroky vzad, takže jsem už zase měla svůj osobní prostor pro sebe. Mimochodem, jak jsem si mohla nevšimnout, že tu zbraň má? Musel ji mít u sebe už včera!

"Neshledávám na tvé smrti v tomto okamžiku nic výhodného a správné zlo se vždycky řídí tím, z čeho bude mít prospěch a z čeho ne..." odmlčel se a opět tasil tu kovovou destičku, kvůli které jsme se pohádali. "...a mimoto, zdá se mi, že vypadáš hladově..." podával mi ji. Tentokrát jsem si ji vděčně vzala.

"Díky. A co vlastně budeš jíst ty?"

"Proč používáš slovo ,jíst´? Jsme oba bytosti, které nevstřebávají potravu žvýkáním a tak dále, ale čerpáme energii z předmětů mentálně... tak proč říkat, že jíme?" namítl.

"To je jen takové slovíčkaření. Formuluji otázku jinak- co hodláš nazvat svou potravou?"

Zadíval se na mě a naklonil hlavu na stranu. "Ryolia vysávají barvy. A jelikož jediná barevná věc v okolí jsi ty...na tvém místě bych utíkal..." temně se zasmál.

"Utíkat? Před tebou? Mám pocit, že bys z toho měl zatrolenou radost, takže si trhni." poznamenala jsem kysele.

"Neměj strach, až ovládnu svět, stejně nebude kam utéct..."

"Jenže až ty ovládneš svět, já už budu dávno veterán a vyznamenaná všemi hodnostmi, přinejmenším admirál v důchodu..." připomněla jsem vítězně.

"Ale budeš mě chodit navštěvovat- budeme vtipkovat o starých časech, pít čaj, pozorovat barakudy, pomlouvat konkurenci a dlouhé hodiny diskutovat o bitevních strategiích dávno minulých válek..."

"Pokud se toho dožijeme, tak s radostí. Jenže, dnes je důchod skoro nedosažitelná věc...natož takovýhle. Kam budeme chodit na ty barakudy?" chytila jsem se tématu žertovně. Hm, jen málo lidí si plánuje, s kým bude ve stáří sledovat na místo telenovel masožravé ryby...

"Koupíme si- ne, vojensky obsadíme vlastní jezero. Ale ne někde ve Starlandii, ani na Istaně, to dá rozum, ale daleko, třeba na jiné planetě." přemýšlel černokněžník s výrazem, který se u něj dá charakterizovat jako přátelský, tudíž jen s kapku zlovolným úsměvem.

"Kéž bychom to mohli myslet vážně-" chtěla jsem říct ještě něco více, ale v hlavě mi zabrněl signál blížícího se magického pole. Pulzovalo, sílilo a ten, kdo je nesl, šel sem. O pár okamžiků později se k mému citlivému sluchu donesly čísi kroky. Ne ovšem jen tak ledajaké, znělo to jako klapot bot na vysokém, jehlovém podpatku.

Přívěsek na Alezallenově náhrdelníku se lehce rozsvítil mizivým, zlatým světlem.

"Ach jo. Raději se schovej. Míří sem pohroma." převrátil oči čaroděj otráveně.

"Schovat se? Nikdy! Válečnice se neschovávají!"

"Pak ti ale nemůžu zaručit bezpečí." zašeptal zlomyslně.

Když se v mém zorném poli objevil stín záhadné, přicházející osoby, raději jsem se přimkla ke stěně a ukryla se ve stínech, ačkoli jsem říkala, že se skrývat nebudu. No a co? Já chci jen využít momentu překvapení, pokud dojde k boji...

Temně působící žena vkročila do téhle směšně maličké jeskyně. Dokonale rovné, pravděpodobně i přežehlené, černé vlasy s rudým melírem měla pečlivě učesané a sahaly jí až ke kolenům. Její výrazné, tmavě fialové oči jiskřily nezlomnou sebejistotou (stejně jako ty mého úhlavního nepřítele). Disponovala bezchybnou tváří, modelkoidní štíhlostí a podobnou aurou zlovolnosti, takže jsem si ji okamžitě zařadila do kolonky "další padouch". Nesla se neobyčejně sebevědomým krokem a o mě ani nezavadila pohledem.

"Ahoj, Alle! Připrav se na přemisťovací sekvenci, přišla jsem tě dostat z tohohle zapadákova." oslovila Istaňana, který dosud předstíral, že si jí nevšiml.

"Vítám tě, Anne! Opovaž se. Nikam nejdu. Stačí ti to?"

"Nevrlejší, než obvykle. Kdysi jsi takový nebýval..." prohlásila nově příchozí vyčítavě.

"Poslouchej mě, sestřičko..." odmlčel se Alezallen a slovo "sestřičko" přitom zasyčel obzvláště výhružně. "..otoč se, využij toho, že ti nějaký pitomý správce povolil užívat magii a teleportuj se laskavě kamkoli...sama, samozřejmě!"

"To není tak, jak to vypadá, bratříčku!" oplatila mu to oslovení Anaotteka nebo Anawaraka- neměla jsem ponětí, která z nich to je.

"Ne? Totiž, ty jsi mě nepřišla zachránit, ale naverbovat- mýlím se?"

"Uhm, ani ne..."

"A ten tvůj ,projekt´ je zase nějaká blbost, která mi k ovládnutí světa vůbec nepomůže, jen to bude zabíjet spoustu lidí najednou. Navíc, dobře víš, že mou pomoc POTŘEBUJEŠ, ale i tak se ke mně budeš chovat jako k nějakému nahraditelnému poskokovi. Zase se nemýlím?" zeptal se černokněžník řečnicky a opravdu pohrdavým tónem. Takhle povýšeně nemluví ani se mnou...

"Ne, tentokrát to bude jiné! Totiž, není to můj projekt, jen jsem zdokonalila tvůj-"

"-to není žádná novinka. To děláš vždycky." přerušil ji čaroděj teď už skoro znechuceně.

"...tvůj nápad na nejdokonalejší úroveň telekineze a zhmotňování přízraků..." pokračovala nebezpečně působící žena.

"Poslouchám. Jen si lámu hlavu, kde jsi to zjistila."

"Hledala jsem tě, tak jsem šla do tvého sídla a když už jsi tam nebyl, alespoň jsem si nastudovala všechny tvé projekty, plány a nápady. Jsem moc ráda, že ses mě rozhodl vyslechnout, je to totiž úplná bomba! Představ si, že bychom mohli ovládat ne mysl, ale telekineticky přímo těla jakýchkoli lidí na dálku, jen si to představ. Soukromé armády! Nové techniky mučení! Nové způsoby léčení, stejně tak jako způsobování zranění!" líčila sestra mého úhlavního nepřítele se zvráceným nadšením.

"O to nestojím. Zní to pořádně nepřirozeně. A já jsem zloduch na úrovni, nepotřebuji si k naplnění svých cílů zahrávat s přírodou." věnoval jí pohled, jako by mu právě zabránila ovládnout vesmír.

"No tak! Stejně padne všechna vina na tebe, protože jsi pod těmi plány podepsán ty, ne já!" přesvědčovala ho.

"Vzdej to. Já s tebou prostě spolupracovat nebudu, na to se příliš učím ze svých chyb."

"Nebuď hlupák! Copak už se ti naše společné projekty někdy nevyplatily?"

Její bratr jízlivě povytáhl obočí. "Počkej, přemýšlím...že by pokaždé?"

"Abys věděl, vždycky to byla tvoje vina!"

"Ber to z téhle stránky, Anne- my dva jsme nejen sourozenci, ale také oba na straně zla, oba brilantní alchymisté, mocní černokněžníci, vůdčí osobnosti, geniální stratégové...ale jeden rozdíl mezi námi pořád je. Já se bez tebe klidně obejdu, ty beze mě nikoli, takže ti doporučuji, přestat si klást podmínky."

"Máš nadání, ale to je to jediné. Jsi špína, co měla štěstí!" osopila se na něj právem naštvaná Istaňanka. "A mimochodem, představíš mi svou společnici?" otázala se a zpražila mě vražedným pohledem.

"Jsem Kiara-" udělala jsem krok dopředu a chtěla se představit.

"A očividně taky za moc nestojíš. Cítím z tebe obrovskou magii, ale žádné stopy po nedávném kouzlení...používáš ji? Podle tvé uniformy soudím, že jsi vojačka. To není nic moc. Mimoto vypadáš příšerně. Ta uniforma ti nesluší a tvůj účes připomíná smeták. Na první pohled bych ani nepoznala, že jsi žena. Myslím, že lidé, jako ty jen zabírají ve vesmíru místo." skočila mi do řeči jediná osoba, která je snad ještě protivnější, než její bratr. "Mé jméno je Anaotteka Istanská, ale raději si říkám Anaotteka Zelená, protože tak mi říkají mí poddaní. Jsem totiž- jen tak mimochodem- královna. Nemám takové ubožácké ambice na ovládnutí světa, jako NĚKDO, ale to neznamená, že nejsem nejmocnější čarodějka strany zla. Někteří mě dokonce titulují ,Anaotteka Úžasná´..." zašvitořila ta kráva s příšerně hranou skromností. Mimochodem, to jí říkají ,Zelená´ podle jejích smaragdových šatů a zelenkavé spony ve vlasech?

"Jak jsi řekla, jsem vojačka, ne modelka." pokrčila jsem rameny, jako že mě její urážka neranila. "Ale raději budu nicotná a škaredá, než mít ego velikosti nafouklého slona."

Po tváři kouzelnice přeběhla neovladatelná vlna vzteku. Alezallen obdivně zatleskal.

"Koště, poslouchej mě!" hm, takže Koště, jo? "Neštvi mě, nebo tě zničím!" podotkla Anaotteka zlostně a pak se podívala na svého bratra. "Vy dva spolu něco máte?"

Než jí však stačil odpovědět (a kdo ví, co by jí řekl!), předběhla jsem ho já, celá vykolejená a v rozpacích: "Ne, ne, ne! V žádném případě! Nikdy! Jak tě to vůbec mohlo napadnout?!"

"No, strávila jsem pár chvil odposloucháváním vás dvou, jak se hádáte a docela mě to pobavilo. Zněli jste, jako byste byli už několik století manželé. A jak znám svého sukničkářského bratra..." nadhodila vládkyně podezíravě.

"Ty máš co říkat, tvá pověst je možná ještě o něco horší, než ta má!" ohradil se černokněžník dotčeně.

"Houby-" nadechla se jeho sestra.

"Přestaňte! Víte, mi je milostný život vás obou celkem ukradený, takže pokud se chcete hádat, kdo má v tomto směru horší pověst, nechte si to na doma!" přerušila jsem ji. Kdo ví, jaké následky by mělo, kdy se vážně pohádali? Nedokázala jsem určit, kdo z nich je mocnější, ale byly mi dobře známy případy, kdy dva hádající se čarodějové v zápalu emocí omylem zničili i celé město.

"Sestřičko, smím mít otázku? Co tady ještě děláš? Má odpověď zní: ,Ne, raději bych zemřel, než s tebou pracovat´. Rozuměla jsi tomu? Mám ti to zopakovat istansky?" pronesl vládce zla nepřátelsky.

"Myslíš si, že jsi nepostradatelný?! Omyl, bratříčku! Říkáš, že jsi ,sociální-´"

"Sociopatický génius, samotář a budoucí světavládce." opravil ji.

"To je jedno! Prostě to jsou jen líbivá slovíčka pro ,krvezrádce a psanec, kterého vykázali z Istany´ a to je to, co jsi! A jen tak mimochodem...dala bych si pozor...správce pro vás dvou jde...brzy už vám jeskyně jako bezpečný úkryt zdaleka nebude stačit..."

"Kdo je ten správce?!"

"Přeji co nejbolestivější smrt, Alle!" rozloučila se vřele, ignorujíc jeho otázku, zamávala a zmizela. Neříkám, že se mi nedýchalo zase o něco volněji.