"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Duben 2014

Čas trollů VIII.

24. dubna 2014 v 21:38 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Mám neodbytný pocit, že jsem si někdy včera, nebo předvčerem říkala, že na téhle kapitole něco potřebuje akutně opravit. No, jak se dalo čekat, zapomněla jsem co. Myslím, že mi tam někde chybí věta, nebo jsem tam nechala kostrbaté slovní spojení, nebo tak něco. Smím vás poprosit, pokud byste si té chyby při čtení náhodou všimli, dáte mi vědět? Děkuji. Jinak, tohle mě nevím proč, strašně bavilo sepisovat. Také vám připadá, že Alezallen je příšerný idiot a Kiara tupá jako poleno?

kapitola VIII.- Správné zlo se blíží zásadně za zlověstného chřestění zámku
Když jsem se probrala, kolem zase nebylo nic jiného, než tma. Tmoucí, černé nic. Tentokrát jsem se ale cítila lépe. Nevnímala žádnou bolest a mou hlavou netřeštila horečka. Věděla jsem sice, že to bude jen díky tomu léku, co mi podali, když jsem spala, ale stejně mi to o něco vylepšilo náladu. Všechna má fyzická zranění už se vyléčila- takových pár oděrek nečinilo pro mé vyvinuté regenerační reflexy ani ranní rozcvičku.

Jak nepřátelé řekli, tak i udělali. Slíbili mi úlevu od příznaků ozáření, dokonce i splnili ten irelevantní slib o odstranění zaschlé krve z mého obličeje. Dávali si asi záležet, abych byla schopná vstát a vypadala dobře. To musí znamenat jediné! Už brzy si pro mě přijdou a odvedou mě z téhle tmavé kobky...ignorovala jsem, že jde o otroctví, prostě jsem se těšila na paprsky světla.

Posadila jsem se a opřela hlavu o chladnou zeď. Chtěla jsem vystřelit odsud jako šíp, proletět dimenzemi a říct mým podřízeným vojákům v kasárnách: "Jsem doma!"...stýská se mi po světě, kde vím, co dělat a kam jít. Navíc jsem se bála, že na mě lidé zapomenou a až se jednou vážně vrátím, nepoznají mě. Že mi budou soucitným hlasem vysvětlovat, že císař neměl jinou možnost, než přidělit mou hodnost někomu jinému a že jsem v armádě skončila- že přicházím o milovanou práci. Bohužel, ať jsem se snažila sebevíc, tajná schopnost mezidimenzionálního přemisťování se ve mně ne a ne probudit. To bylo teda pěkně na houby. V mém srdci se formulovala nepříjemná pachuť zoufalství.

Když už mluvíme o zoufalství, jak se asi má ten hnilobný ničema Alezallen? Už ho zadusila vlastní pýcha?! Dopřál si ho nějaký troll k večeři?! Setkal se snad už s tím tajemným správcem- který se mu vysmál, porazil jej na jednu ránu a pověsil si ten jeho směšný cylindr na stěnu jako trofej? Zlomyslně jsem doufala, že ano. Přeci jen, na každého jednou dojde. A můj úhlavní nepřítel je prostě příliš...zrádný, sobecký a zákeřný, než aby mu to procházelo dlouho! Já ho tak nenávidím!

V tom jsem uslyšela nějaký rachot. Přicházelo to odněkud zvenku, od vnější strany dveří. Nastražila jsem uši. Už si pro mě jdou? Ne, to by znělo jinak. Tenhle zvuk...jakoby se někdo snažil zneškodnit zámek?

"Jsi si jistý, že to neděláme zbytečně? Necítím její auru!" ozval se odtamtud povědomý melodický ženský hlas. To je...ne...nemožné...! Co tady sakra dělá N-gil-ang?! Ale o tom, že ten hlas patří jí, jsem neměla pochyby.

"To může mít hned dva důvody- zaprvé, zřejmě dovnitř nastražili tlumící bariéru, která ji skrývá a zadruhé, tvůj smysl pro detekci aur je mizerný." odsekl jí někdo. Respektive, i tenhle hlas jsem poznávala. Jen jsem nemohla uvěřit vlastním uším.

"No dovol! Lepší, než tvůj! Navíc, neříkal jsi, že dokážeš rozlousknout každý zámek do pěti minut jen za pomocí kovového drátku? Ráda bych tě informovala, že už se v tom bezvýsledně špáráš asi půl hodiny." rýpala do něj ari-chi-ri-ka-mi-ari potěšeně.

"Jenže tohle není obyčejný zámek...vždyť se podívej na tu složitost! Zabírá to celé dveře! A takové množství různorodých mechanismů, přístrojků, součástek a pastí, vsadím se, že jsi ještě na jednom místě v životě neviděla!" tón, kterým to černokněžník říkal, překypoval egoistickou pýchou.

"No jo, nevejtahuj se pořád! Myslela jsem, že otevřít něco, co jsi sám vynalezl a sestrojil bude pro tebe hračka..."

"Tak mě nerozptyluj a raději hlídej...myslíš, že stromovrazi nevedou něco jako hlídky? Proto jsi ostatně teď zhmotněná." odbyl ji otráveně.

"Ne-ne-neobjeví nás žže n-ne? Alezallene, já se bojím..."

"Ti idioti? Dokud to tady nevyhodíme do povětří, myslím, že si nás nevšimnou. A když tak, vždycky jich můžeme pár pozabíjet, ne?"

"To máš pravdu, jenže u toho se ušpiníme a unavíme. Nevyhneme se tomu raději?" teď zněla otráveně naopak N-gil-ang.

"Souhlasím. Mimochodem..." odmlčel se čaroděj. V zámku začalo něco ťukat do rytmu. Znělo to jako bomba. "...tadá! Zamykací soustava E-38 model C šarže 5, právě padla!"

"Jsi si tím jistý? Spíše to vypadá jako-"

"N-gil-ang, k zemi!" vykřikl Alezallen. Ozval se hřmotný výbuch.

"Jsi v pořádku?! To vybuchlo!" vyšilovala přízračná žena.

"Nic mi není. Samozřejmě...bezpečnostní opatření. Autodestrukční funkce se aktivuje hned po prolomení kódu..." pronesl vládce zla zamyšleně. Ve mně překvapivě nevřel žádný vztek- to proto, že jsem prostě NEVĚŘILA tomu, co slyším. On se pro mě nevrátil. Ne, to nedává smysl. Musím mít slyšiny.

"A to sis nevzpomněl dříve?! Navíc, jaká ,autodestrukce´? Vždyť to nemá ani škrábnutí! A dveře se pořád neotevírají!" ječela N-gil-ang.

"Asi se jedná o nějaký vadný model...zkusím to opravit..."

"Dobře, můžu mít otázku? Proč ty dveře sakra nevykopneme?!"

Černokněžník se zlověstně zasmál. "Žádné dveře jištěné mnou sestrojeným zámkem prostě nejdou vykopnout! Jen si to zkus a ten zámek tě kousne."

"To možná, ale stejně je to pečeť k ničemu, když ji nemůžeme otevřít! Proč ses vůbec dával na zámečnictví, blbečku?"

"Není to jasné? Pokud by jednou každá domácnost a každá instituce na světě nainstalovala do svých dveří nějaký zámek mé výroby, už by pro mě de facto neexistovaly zamčené brány a mohl bych si chodit kam chci! A mimochodem, víš, že ari-chi-ri-ka-mi-ari a jejich lidé sice nesdílejí společné srdce, ani duši, ale... ari-chi-ri-ka-mi-ari jsou vlastně tvořeny ze dvou procent mysli jejich člověka? Takže, pokud jsem blbec já..."

"Trvám na tom! Ty jsi těch debilnějších devadesát osm procent!" štěkla jeho duševní průvodkyně.

"Jak myslíš...ale pokud budeš nadále takhle ječet, akorát nás najdou."

"Omyl! Najdou nás proto, že už asi čtyřicet minut bojuješ s tím zatraceným zámkem a on nad tebou pořád vyhrává na celé čáře!"

"Nemáš náhodou v popisu práce mě povzbuzovat, stát vždy při mně a moudře mi radit? Místo toho mě pořád podceňuješ-"

"-a ty mě zase neustále štveš!" odporovala mu.

Ozvalo se plynulé zapípání nějakého divného přístroje. "Potlesk prosím, dveře se otevírají!" prohlásil Alezallen samolibě. Opravdu jsem uslyšela dunivý zvuk pomalého sunutí se jistě velmi masivních dveří. Viděla jsem však houby, stále sem neprosvítal jediný paprsek světla.

"Je tam stejná tma, jako tady. Vím, že jsem v zhmotněné podobě tvořena září, ale svítit ti na cestu tedy nebudu. Jsem tvá drahocenná průvodkyně, ne lampa. Vracím se zpátky do náhrdelníku. Až mě budeš potřebovat, zavolej. Jen mě prosím nepřivolávej do moc nebezpečných situa-"

"Tak se pro mě za mě vrať. Zvládnu to klidně sám." přerušil ji čaroděj.

Když říkají, že je tam taky tma- to znamená, že nepřicházejí z venku, ale jen z jiné místnosti! Nacházím se snad v rafinovaném systému podzemních bludišť? Počkat. Přemýšlím, jako bych snad vážně věřila, že tohle celé není jedna velká halucinace! Ne, ne, ne...tohle prostě nemůže být skutečnost. Nikdo není tak nevyzpytatelný, tak zrádně nezrádný, tak nepochopitelný, tak hloupý- ani můj úhlavní nepřítel ne! Na druhou stranu, nepopírám, že jedna část mě- ta naivní- se právě tetelila blahem, skákala radostí a toužila vykřikovat: "Já to tušila! Já to tušila!"...

Vstala jsem a pokusila se zaostřit přes tmu. Malinko se mi zatočila hlava, ale po několika vteřinách to přestalo. Myslím, že jsem v pořádku.

"A...Alezallene...jsi to vážně ty?" zakňučela jsem s hraným nadšením. Pokud měl vážně tu drzost, zjevit se tady, přísahám na svůj bakalový meč, že si to pěkně odskáče!

"Ještě nikdy v životě jsem nebyl nikým jiným...setkáváme se znovu, přesně podle plánu, milá sentimentalistko!" zasmál se zlovolně. Nebylo pochyb. Je to on. Grr! Kdybych měla nějakou zbraň a věděla přesně, kde stojí, jeho troufalá hlava by se dávno kutálela po zemi. Každou sekundou ve mně narůstal vztek.

V tom se objevilo příjemné, měkké světlo plamenů. Malá ohňovka seděla několik stop ode mě a mírně mrskala ocasem. Kolem ní plápolal oheň, který osvětloval celou celu.

"Alezallene...pojď blíž..." pokračovala jsem v předtvářce. Pousmál se a splnil rozkaz. Co si myslí? Že ho chci obejmout na přivítanou?

"TY ZATRACENÝ ŠMEJDE!" zasyčela jsem, napřáhla se a vrazila mu pořádnou facku. "Řekni mi, ty kryso, co si o sobě sakra myslíš?!"

"Upřímně? Myslím si o sobě, že jsem geniální, mocný, naprosto okouzlující a předurčený ke světovládě." díval se na mě těma svýma hypnotickýma ametystovýma očima a já se v nich proti své vůli opět topila. "A mimochodem, to bolelo...za co byla?"

Zpražila jsem ho tak vzteklým pohledem, až mu po tváři přeběhl náznak děsu.

"Ne, ne, ne, beru to zpátky. Raději se neptám...Podle tvého výrazu mi došlo, že jsi...ne-" nedokázal doříct větu, protože dostal záchvat smíchu. "Promiň, ale tohle je vážně strašně legrační. Neříkej, že jsi mi vážně uvěřila- že sis myslela, že jsem nechal stromovrahy být, opustil tě a zbaběle utekl!"

"A...a...ne snad?" zašeptala jsem zmateně.

"Kiarko, měl jsem snad nějaký racionální motiv?"

"No, napřed někoho zradit, pak na chvíli zmizet a potom se pro něj vrátit mi nepřipadá zrovna rozumné...proč to děláš?! Pravdu!" zavrčela jsem.

"Jelikož to takhle bylo v plánu."

"A proč jsi to takhle naplánoval?!"

"Protože je to zábava. Skvěle se bavím." nebezpečně se usmál.

Zavřela jsem oči a zkřivila obličej bolestí. "Vážně?! Víš-víš ty vůbec, co jsem cítila?! To zklamání, ten hněv! Ty asi pocitům vážně nerozumíš, že?! Ponížili mě a zmlátili, taky kvůli tobě! A pak si sem nakráčíš, jako že nic!"

"Zmlátili? Ten ubožák v směšné helmě na tebe vztáhl ruku?!"

"Nech to plavat. Za všechno stejnak můžeš ty." konstatovala jsem chladně.

"Náhodou, takhle to zase není. Já ti plán přece vysvětlil a není má vina, že jsi to absolutně nepochopila."

"Kdy´s mi to vysvětloval?!"

"No, když jsem řekl ,smiř se s vlastní bezbranností´, varoval jsem tě, abys nic nepodnikala a s bojem počkala, až se zase setkáme a ještě předtím, na tvou otázku- o co jde- jsem odpověděl o ,úplnou maličkost´ a tím jsem myslel, že to mám pod kontrolou a nestane se nic velkého." ležérně pokrčil rameny.

"To je mi pěkné vysvětlení! Pro příště ,Kiaro, teď budeme chvíli hrát, jako že jsem tě zradil, oni si tě odvedou a já si pak pro tebe přijdu.´ by docela stačilo!" seřvala jsem ho. Vážně, co si v tu chvíli sakra myslel? Já nerozumím blbounským kódům!

"Jen tak mimo řeč...myslel jsem si, že úplně první, co uděláš, až mě uvidíš, bude, že se mi pokusíš vzít tvůj meč..." prohodil ledabyle.

"No jo! Kde je?! Okamžitě mi ho vrať!" zavrčela jsem.

"Ne, ne, ne. Když ti ho dám, utneš mi hlavu. A já mám svůj život moc rád, nemysli si." culil se zákeřně.

Rezignovaně jsem svěsila ramena. "Dobře. Slibuju, že ti nechám hlavu na krku. Možná bych tě měla raději probodnout!"

Tasil kradené bakalové ostří a opatrně mi jej podal. Všimla jsem si, že pouzdro, které jsem měla za opaskem uniformy je pryč (jako ostatně celá má uniforma- převlékli mě, asi když jsem spala. Teď jsem ovšem neměla ani pomyšlení na to dívat se, do čeho mě to navlékli). Musela jsem si nechat meč v ruce.

"A mimoto, proč jsi mi ho vůbec bral, když jsem ho pak z tebe ani nemusela vymlátit?" zeptala jsem se, už s trochu spokojenějším výrazem.

"Není to jasné? Pokud by ti ho sebrali oni- což by jistojistě sebrali- tak bychom jej museli teď hledat. Nebo by ses svého milovaného mečíku dobrovolně vzdala?"

"Uhm...díky..." poděkovala jsem nejistě. Nutila jsem se do každé hlásky. Pak jsem si ale na něco vzpomněla. "Navíc, vidíš- už jsem se vzpamatovala z toho ozáření!"

Jeho tvář potemněla. "To bych na tvém místě neříkal. Pouze tě nadopovali výtažkem z listů posvátného stromu a to na chvíli potlačilo příznaky. Kdyby tak neučinili, nestála bys už na nohou."

"Jak to myslíš?"

"Tvé tělo dokáže snést jen určité množství záření svítící oblohy. Podle mých výpočtů jsi ovšem absorbovala až trojnásobek. V přepočtu do tří hodin jsi mrtvá." probodával mě zlověstným pohledem.

"To není tvá starost!"

"Ne?! Já ti slíbil, že tě zabiju. Již podruhé tě upozorňuji, že nenechám Anne, aby mě předběhla. Myslím, že- až do našeho finálního souboje- není nic mou větší starostí, než tvé přežití." prohlásil úskočně.

"Takže, pokud ti rozumím správně, chceš mi pomoct jen proto, abys mě za pár dní rituálně zavraždil v nějakém trhlém vyumělkovaném estetickém souboji na život a smrt?" pozvedla jsem obočí.

"Vždyť jsem zlo, co očekáváš? Ale pokud to chceš vědět upřímně, pak ne, to není jediný důvod. Kdyby byl, myslíš, že bych tě nechal při vědomí?"

"Necháváš mě při vědomí proto, že beze mě by tě rozdrtil první troll, který by ti zkřížil cestu." vyčetla jsem mu důrazně.

"Nepopírám, že i to hraje svou roli...ale...spíše, být v téhle dimenzi ničeho bez tebe by byla strašná nuda." usmál se od ucha k uchu.

"Nevšimla jsem si, že bych byla nějak zábavným společníkem..." odporovala jsem rozpačitě.

"Jsi sympatická a strašně legračně se rozčiluješ, to stačí." zubil se jako nadšená piraňa.

"Můj hněv ti přijde ,legrační´?" nevěřícně jsem zamžikala.

"Nutíš mě pořád opakovat, že jsi roztomilá, má rozkošná sentimentalistko?"

"Ne, to v žádném případě! A přestaň mi říkat ,rozkošná sentimentalistka´! Mé jméno by sis už zapamatovat snad mohl, ne?" ohradila jsem se, celá v rozpacích. Ro...roztomilá? Já, nejobávanější vojevůdkyně a válečnice celé Starlandie mu připadám ROZTOMILÁ? "Mimochodem, neměli bychom už jít? Máš nějaký tajný plán, jak se odsud dostat?"

Chvíli se zamyslel. "Proč bych se namáhal s vymýšlením něčeho tak zbytečného, jako je plán?"

Zaťala jsem volnou dlaň (ve které jsem nesvírala zbraň) v pěst. "Super. Takže ty tu jen tak vtrhneš a ani nevíš, kudy odsud pryč. Idiote!"

"Kdo říkal, že to nevím? Jen jsem prostě nic neplánoval, toť vše... A mimoto, ignoruješ, že tě právě de facto zachraňuji? V tak vášnivý vděk jsem tedy ani nedoufal."

"Zachraňuješ? Kdo se tě prosil! Navíc, ty můžeš za to, že mě tu vězní, tak se to dá brát jako samozřejmost, že mi pomůžeš! Necítím žádnou vděčnost a ani cítit nemusím!" vyčetla jsem mu.

Výraz v jeho neobvyklých očích se změnil. Už nebyly tak zlověstné. "Ano, tvé uvěznění zde je zcela má vina. Ale co bys na mém místě udělala ty? Jsi zraněná. Vysílená. Omámená. Neměli jsme jiné možnosti- buďto tohle, nebo přímý boj. A ty bys nechala svého nejlepšího nepřítele bojovat v takovém stavu? Kdybych tě ,nezradil´, padla bys v bitvě." dokonce se přestal usmívat.

Co...co...co-cože?! To...to...tomu nevěřím! Takže...on mě chránil?

"Jestli to je pravda...pak...to na věci stejně nic nemění! Pořád jsem naštvaná! Navíc, já prostě nepotřebuji taková opatření, zvládla bych ten boj! I kdybych byla jednou nohou v hrobě, díky svému bojovnému duchu bych dokázala ochraňovat spravedlnost, nehledě na vnější zranění! Tomu věř!" vykřikla jsem rozhozeně.

"Uvědomuješ si, že na tom, bránit spravedlnost, není nic spravedlivého?" ryl do mě, už se svým obvyklým lotrovským úsměvem. Čekala jsem, že tohle řekne. Co by měl taky vládce zla tvrdit jiného?

"Nesouhlasím! Samozřejmě, že je spravedlivé, když potrestáš padoucha, který ubližuje ostatním!" argumentovala jsem.

"Ano? Jenže, zloduchem se staneš, když tě někdo zraní. A kdo potrestá toho, kdo ublížil tomu padouchovi? O to už se vy, sentimentalisté, nezajímáte. Vy se staráte jen o pořádek a mír na své straně vah."

"Co tím chceš říct? Že pomáháme jen těm, koho shledáváme hodným?" zaprskala jsem. Když se nad tím ale zamyslím...Kdyby zlo mělo s dobrem trpělivost a my bychom je byli ochotni vyslechnout, nedala by se pak většina sporů vyřešit nějak mírumilovně? Ne všechny, to samozřejmě. Ale vzájemnou domluvou a pochopením bychom mohli zachránit tolik životů z obou stran...

"Přesně tak. Myslíte si, že jste lepší. Tím svým srdcem, emocemi, slabostmi. Třeba vás víra ve vaši čistotu a vždycky správná rozhodnutí připravila o soudnost!"

"Ale vy přece taky pořád prohlašujete, že jste vždycky o úroveň výš! Tím, že si odmítáte přiznat, že na bytostní rovině jsme vlastně stejného druhu a naše nenávist je jen falešná iluze!"

"A co vůbec určilo to směšné dělení?! Definuj mi ,dobro´!"

"Ty mi definuj zlo!"

"Jednoduše- zlo představuje něco tak komplikovaného, že to tvá sentimentální mysl není schopna pochopit." odvětil lstivě.

"Blbost! Přiznej si prostě, že to neumíš vysvětlit!"

"Nuže, jakou oslnivou definici jsi na výraz ,dobro´ sestavila ty? Umírám zvědavostí..." zasmál se.

"Uhm...no...dobro je opak zla!" vykoktala jsem.

"Takže ani ty nevíš, za co to vlastně bojuješ." uchechtl se samolibě.

"No dovol! Mé vysvětlení bylo rozhodně lepší, než ten tvůj blábol!"

"Nemůžu za to- jak lze popsat dokonalost?" pozvedl levé obočí a působil u toho příšerně egoisticky.

"Nenávidím tě!" opáčila jsem zlostně. On si nedá pokoj! Jsme na nepřátelské půdě a on se začne hádat o existenční otázce dobro versus zlo, jakoby se nechumelilo!

Usmál se, ale tentokrát nějak jinak. Ne tak zákeřně. V jeho fialových očích se neodrážela skoro žádná zlověstnost a nebylo v nich ani stopy po tom krutém chladu. Naklonil se ke mně a krátce mě políbil.

"Nápodobně..." zašeptal záludně, jakmile se ode mě odtáhl.

Nevěděla jsem, jak reagovat. Vlastně jsem jen tak stála s jistě úžasně inteligentně působícím naprosto zaskočeným výrazem ve tváři, červená jako rak. Tohle jsem vážně nečekala. Nechápala jsem, proč to udělal. Co ho k tomu vedlo? V jednu chvíli se mě snaží naštvat, hádá se se mnou a za pár vteřin udělá něco takového! Jak se v něm má člověk sakra vyznat? Navíc, copak nevidí, jak mě tím zmátl? To se přece nedělá, líbat své nepřátele! Proč jsem mu vlastně okamžitě nevrazila facku? A proč se mi to líbilo? Doufám, že pro to alespoň bude mít nějaké dobré racionální zdůvodnění!

Alezallen chtěl pravděpodobně něco říct, ale ozvalo se příšerně hlasité, vlezle pípání, které jsem typovala na alarm. Vzhledem k tomu, že jsem už neměla nervy nic řešit, byla jsem vlastně ráda, že nás to vyrušilo.

"To je ten zámek na dveřích. Po dvaceti minutách po příchodu nezvané osoby automaticky spustí poplach. Já ti to zapomněl říct? Asi bychom měli utéct." oznámil mi černokněžník.

"A to mi jako sděluješ teď?!" vydechla jsem rozčíleně.

"Abych ti řekl pravdu, prostě sem přijít a odejít by bylo moc jednoduché." zlovolně se zazubil.

"Co?! To chceš, aby nás chytili?"

"To přímo ne, ale mohli by se nás alespoň pokusit pronásledovat..." nadhodil zamyšleně. "Navíc, dnes mám najednou příšernou chuť vyzkoušet si na někom, kdo nosí legrační přilbici, svůj nový smrtící jed."

"To ať tě ani nepadne! A pojď, zdrháme!" zavelela jsem odhodlaně a hnala se k východu.

"Ale oni nikdy nebudou schopni nás dohnat, když si vezmeme tak velký náskok..." namítl čaroděj otráveně, ale přesto mě následoval. Citrine kráčela vedle nás a svítila nám na cestu.

"Stůjte! Nikam nepůjdete! Zůstanete tady! Vaše jasnosti, jste pošetilý, že jste se vracel!" ozvalo se. Ve dveřích stál Směšná přilba s pěti vojáky a šklebil se, jako by našel zlatý poklad.

"A prý náskok, jo?!" zaprskala jsem na svého úhlavního nepřítele. Mimoto, ti idioti nám zatarasili východ. Co budeme dělat? Zavraždíme je? Svírala jsem v ruce meč a byla tudíž nebezpečná.

"Možná jsem se malinko přepočítal, sejde na tom?" odpověděl nezaujatě a pohrdavě se podíval na skupinku vojínů. "A ty jsi pošetilý, že jsi mi lezl na oči. Uvolni cestu, tupče. Nebo toužíš zemřít?" promluvil na jejich vůdce.

"Silná slova od černokněžníka, který zrovna nemůže používat magii. Bez kouzel jste jako kuře bez křídel!"

Vypadalo to, že přirovnání ke kuřeti vládce zla opravdu urazilo. "Já nejsem někdo, koho by ztráta magie mohla ochromit! Jsem budoucí vládce světa!" bránil se dotčeně.

"Du-ki-elo, zjev se v tomto světě a já tě povedu k vítězství!" zahřměl druhý Istaňan a přívěsek na jeho náhrdelníku se na zlomek okamžiku prudce rozzářil stříbrnou barvou. Před ním se zjevil zeleně svítící přízrak krátkovlasé dívky s nějakou masivní střelnou zbraní v ruce, která byla možná i větší, než ona.

"Tak co, tak co, tak co! Už se bojíte, že?" provokoval Směšná přilba nadšeně.

"Nezměnil jsem názor. Pořád tě vyzývám, abys uhnul, než tě zabiju." odsekl čaroděj znuděně.

"Proč ty nevyvoláš své ari-chi-ri-ka-mi-ari? Je slabá? Máš strach? Po zhmotnění se moc ari-chi-ri-ka-mi-ari zdvojnásobí, tak proč ji necháváš v základní formě? Kdybys ji vyvolal, možná bys měl proti mně nějakou malou šanci!" zajímal se vůdce vojáků.

"Vždyť jsi to teď sám řekl- po vyvolání se znásobí její moc. A já s N-gil-ang nepotřebujeme využívat naše plné síly proti takovému odpadu." řekl Alezallen chladně.

V té chvíli se Citrine otočila a odešla několik kroků za nás. Nepřátelé se sice (až na slabý svit Du-ki-ely) ponořili do tmy, ale zato osvítila další dveře. Možnost útěku!

"Du-ki-elo, střílej!" zařval Směšná přilba. Jeho průvodkyně se na něj s nechápavým výrazem otočila.

"A proč? Nechce se mi."

"Prostě je zastřel, ty čubko blbá!" naléhal na ni její člověk.

"Ale já proti nim nic nemám!"

"To je jedno, rozhoduju já! Jsi úplně na houby! Střílej, sakra!"

Du-ki-ela si rozmrzele povzdechla. "Dobře, ale promluvíme si o tom, kdo z nás je tady k ničemu- až je rozpráším na mikročástice!"

Černokněžník se jen sebevědomě usmíval a neprojevoval žádnou snahu utéct, nebo zaútočit první. Podívala jsem se na zbraň, kterou drobná ari-chi-ri-ka-mi-ari pevně svírala v obou rukách. Šest hlavní obrovské divné pistole se rozzářilo. Dívka se spokojeně ušklíbla. Působila, že s tím umí dobře zacházet. Analyzovala jsem její auru a auru její zbraně. Vypadá to, že střelivem jsou rakety na magické bázi. To ne! Setkala jsem se s tím už ve výcviku na Wala-Ibě, dobře vím, jak obrovskou ničivou sílu to má! Ale co když jsem jediná, kdo si to uvědomuje?

"Alezallene, utíkejme!" vykřikla jsem, popadla vládce zla za ruku a vší silou ho táhla pryč.


Čas trollů VII.

12. dubna 2014 v 21:35 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Tak. Jsem tady s další kapitolou Trollů- u které si ale nejsem moc jistá. Kiara je tam příliš pitomá, nezdá se vám? Snažila jsem se rozpitvat její emoce, ale obávám se, že jsem to kapku přehnala...Také na popis toho města se dostane asi až v příští kapitole. Jinak, doufám, že se vám bude tato zmatená kapitola líbit. Děkuji za přečtení!
kapitola VII.- Zásada, že nikdo nesmí vědět, na čí straně jste
C-cože? Jak jsem si toho mohla předtím nevšimnout?! S největší pravděpodobností teprve teď shodili opravdu obrovské maskovací štíty. Stálo tam totiž zvláštní město. Město! Jupí! Narazili jsme na lidské osídlení!

Osadu si postavili úplně celou ze dřeva. Z obrovských klád čněly hradby, z desek a podobně vyrobili trochu hranaté, rozbitým dojmem působící budovy. Něco se mi na tom nelíbilo. Ta kolonie vypadala tak....tiše, smutně a bez života. Neslyšela jsem žádný povyk, žádný řev a žádný smích, žádné řinčení vozů a klapot koňských podkov. Necítila jsem ani moc aur. Nevím co na to bylo špatně, ale byl to důvod, proč to nazvat "ohavností"? Nemyslím si.

"No a co je na tom ohavné?" tázala jsem se.

"Copak ty nevidíš ty vlajky?" poukázal s mimořádně otráveným podtónem. Na hradbách vlály fialové prapory se symbolem zakrouceného stromu, táhnoucího se až do oblak.

"To je...Istana? Narazili jsme na istanskou kolonii! Ale pořád nechápu, v čem je to tak nechutné."

"Copak nevidíš, že je to ze dřeva? Z mrtvého dřeva! Zabili strom, ne- tisíce stromů! Zabili je a ubili z nich domy a kdoví, co ještě! Vládci toho města jsou stromovrazi!" přímo panikařil Alezallen s naléhavou směsí enormního vzteku a pohrdání v hlase. Ještě jsem ho neviděla takhle naštvaného, ani zoufalého. Možná před pěti minutami, kdy mě přemlouval, abych se dobrovolně nechala otrávit, ale nikdy předtím.

"A z čeho jsou istanská města, když ne ze dřeva?"

"Napřed bych ti měl asi vysvětlit, jak celá Istana vůbec funguje. Naše země je obrovský spletenec nejrůznějších obrovských stromů, ze kterých rostou naše města, vesnice a všechny věci, které používáme. Ty stromy nejsou jen naší jedinou nadějí na přežití, ale také velmi posvátné. A nejen ony, uctíváme všechny stromy, ať jsou jakékoli a ať rostou kdekoli. Proto ti říkám- žádný Istaňan s kouskem cti v těle by neublížil stromu." vysvětloval černokněžník znechuceně.

Najednou jsem ucítila několik ryolijských aur, z kterých vyzařovala touha bojovat. To bude asi městská stráž. Blíží se k nám. Jak silní asi jsou?

"N-gil-ang, zjev se v tomto světě a-" šeptal čaroděj vedle mě, ale já ho přerušila.

"To nebude nutné."

"Ale jestliže se ovšem nerozhodnu ukrást ti meč, je to má jediná možnost bojovat!"

"Co když oni bojovat nechtějí?" argumentovala jsem naléhavě.

"To je jedno! Já chci! Pokud nezaútočí první oni, udělám to já! Nestrpím stromovrahy!"

"Jestli si začneš, nemůžu ti zaručit, že se nepostavím na stranu spravedlnosti a neocitneme se na bitevním poli proti sobě!" vyhrožovala jsem.

"To zní zábavně! A nešetři mě tak hloupě, jako minule- mohlo by se stát, že tě nedopatřením zabiju." zlověstně se zasmál.

"Myslíš? Už jsme spolu bojovali- znám tvé útoky a můžu je předvídat!"

"Ne, to tedy nemůžeš. Jak bys mohla? Zatím jsem ti ani jeden nepředvedl. Pokud jsi to zaregistrovala, až na tu malinkou lest s trollem, jsem neučinil ani jeden výpad." prohlásil zákeřně a s očima barvy krvavého ametystu upřenýma na mě čekal na nějakou reakci. Já byla vyděšená. Copak jsem nespoléhala na to, že se prostě umí přemisťovat a má nějaký ten zázračný štít, ale nic víc?

"To je pravda...ale N-gil-ang mi předvedla, jak se zachází s vaším štítem a to už se počítá, ne? Navíc, tohle je svět, kde se nedá čarovat. Nemáš způsob, jak použít svou moc! Nevidím u tebe žádnou zbraň- až na tu titěrnou ocelovou dýku. Dále máš u sebe jednu ohňovku, ale tě spíše ochrání před umrznutím, než aby ti posloužila v boji. Já vím, že bys mohl zaútočit hrubou silou, ale zaprvé to někdo tvé úrovně nemá zapotřebí- a ty to víš- a zadruhé...tím mě prostě nedokážeš porazit." vydechla jsem.

Podíval se na blížící se osoby v dáli, usoudil, že jsou od nás ještě daleko, udělal krok směrem ke mně a usmál se od ucha k uchu.

"Tak to já tě mám přečtenou mnohem lépe. Oháníš se mečem, využíváš své nezměrné vnitřní magie ke zkoumání aur soupeřů, vyznáš se v bylinkářství, ovládáš odhadem třicet směšných wala-ibanských bojových umění a několik legračních ,zabijáckých´ chvatů a pokud v té tvé nevkusné starlandijské uniformě neskrýváš jednu z těch vašich svítících seker, ani ty nemáš žádnou zbraň, o které bych nevěděl. Necháváš se snadno vyprovokovat a používáš velmi ofenzivní styl boje, založený na tvé perfektní technice a fyzické síle. V bitvě hodně přemýšlíš, ale jsi docela pomalá a neumíš dobře uhýbat. Mýlím se v něčem?"

"Ano." zasyčela jsem chladně.

"Pouč mě..."

"Má uniforma není NEVKUSNÁ!"

"Ale je, už proto, že jí navrhl nějaký zbabělý Starlandian jen jako doplněk k těm vašim bojovým plechovkám, kterým říkáte ,brnění´...jen se na to podívej, ten pytlovitý střih ti nelichotí a ta ohavná barva...Ovšem, tím neříkám, že ti nesluší...vypadáš roztomile..." zazubil se ďábelsky.

"Grrr! Nesnáším tě! Já vím, že to není nijak nóbl ohoz, ale na rozdíl od toho, co nosíte vy v Istaně, to je alespoň praktické! Vyztužené látkou tkanou z bakalových vláken, neprobodnutelné ocelí a ani ničím jiným! Společně s bakalovými meči nás tato výzbroj činí-"

"Plechovkami?"

"Sklapni! Chtěla jsem říct ,neporazitelnými vojáky´!" odsekla jsem rozčíleně. Za chvíli budeme čelit konfrontaci s nepřítelem a ten pitomec se začne teď, zrovna v tuhle chvíli, hádat o uniformách!

"Vztek vám, Starlandianům, nepomůže...Istana je prostě lepší!" ozval se neznámý hlas. Ohlédla jsem se směrem k městu. Blížící se skupina už byla blízko. Vlastně, až moc... Zastavili se asi padesát stop od nás a urážlivá slova patřila zřejmě k jejich vůdci. Nedokázala jsem určit barvu jeho vlasů, ani očí, protože měl na hlavě vojenskou přilbici a na očích sluneční brýle. Tvářil se však velmi divně- jakoby v něm soupeřila touha rozsekat nás na kousky s instinktem se hluboce uklonit. Všimla jsem si, že disponuje (stejně jako všichni jeho kolegové) vlastním ari-chi-ri-ka-mi-ari. Svítilo pronikavě zelenou barvou. I přívěsek na náhrdelníku mého úhlavního nepřítele se rozzářil, ale na rozdíl od ostatních ari-chi-ri-ka-mi-ari v dosahu, jasně karmínovou září.

Alezallen si přeměřil těch několik vojáků chladně vražedným pohledem a řekl něco istansky. Bohužel, i kdybych držela v rukou nějaký slovník, nerozuměla bych ani slovo, protože mi celá věta nějak splynula v jedno dlouhé slovo, vyřčené strašně rychle, ale přesto pečlivě rozsekané na slabiky. Znělo to ale strašně agresivně, útočně a pohrdavě. Možná je urážel? Nebo jim něco vytýkal? Či jim vyhrožoval? Pravděpodobně všechno zároveň.

Neznámý mu odpověděl stejným tónem.

Musel však asi říct vážně nějakou pecku, protože ať to bylo co to bylo, vládce zla to očividně rozčílilo ještě více. Poupravil si cylindr a něco pro mě naprosto nepřeložitelného mu odsekl. Konec věty trochu zpomalil, asi aby podtrhl význam. To slovo znělo nějak takto: "Tia-ne-ri-chi-ki-thi-ari!" a v tu chvíli jsem si vážně přála mít ten slovník.

"Ari!" okřikl ho jeho oponent.

Hádka pokračovala asi ještě deset minut a pozvolna přecházela v pouhou diskuzi. Ani jeden nevyvolal svého duševního průvodce a ani jeden netasil žádnou zbraň. Hm, že by to ten zatrolený Alezallen nějak zvládal řešit diplomatickou cestou? Po chvíli jsem už přestávala dávat pozor. Stejně jsem nerozuměla ani slovíčku. Pak ale ten neznámý ukázal na mě, na něco se zeptal, černokněžník se chvíli zamýšlel a poté přikývl.

"Co? Mluvíte o mně? Alezallene, co si to říkáte? Nemůžete, prosím, přejít do universálního jazyka?" požádala jsem je.

"Vše je v pořádku, Kiarko. Právě jsem tady se Směšnou přilbou uzavřel dohodu." oznámil mi čaroděj poklidně, ale v těch slovech...v jeho hlase...bylo něco zlověstně zákeřného.

"Já se nejmenuju ,Směšná přilba´!" ohradil se voják.

Padouch na něj upřel obzvláště zlý pohled. "Teď jsme spojenci, takže ti můžu říkat jakkoli, jak se mi jen zachce."

"Jakou dohodu?" zajímala jsem se naléhavě. Můj nepřítel se na mě nějak divně spiklenecky zazubil a přešel ke mně blíže.

"Úplnou maličkost..." v jeho neobvyklých očích tančily jiskřičky pobavení a jakéhosi ďábelského plánu...

"Na nic si nehraj a řekni mi, do jakého paktu si to sakra vstoupil a co to má společného se mnou!" naléhala jsem na něj.

"To se dozvíš... Dej mi svůj meč." prohlásil jen tak mimořečí. Co?! Co si to dovoluje! Proč bych mu sakra měla dávat svou jedinou zbraň?!

"V žádném případě!" zaťala jsem dlaně v pěst.

"Věř mi..."

"Proč bych sakra dělala takovou blbost?" odvrátila jsem pohled někam do země a můj tón byl skrz na skrz bojovný.

"Protože jsme přátelé, nikoli?"

"Počkat! Ty...ty jsi právě řekl...že jsme přátelé? Myslela jsem si, že ty přece na přátelství nevěříš..."

"To je pravda, ale nějak tě přesvědčit musím, ne?" culil se jako žralok před hostinou. "Když mi nedůvěřuješ, důvěřuj alespoň jejich podlosti...pokud mi ten meč nedáš, oni si jej vezmou násilím."

"Abych ti řekla pravdu, volím raději je, protože u tebe člověk nikdy neví..."

Zhluboka se nadechl, zavřel na pár vteřin oči a když je znovu otevřel, zářila z nich v jistém směru poraženost, ale ta lstivost nezmizela. "Dobře...nemám jinou možnost. Tak já...já...já tě prosím!" zašeptal.

Počkat! On teď právě doopravdy o něco poprosil? To ho muselo stát mnoho přemáhání...sice nevím, jakou roli má zbraň v jeho plánu hraje, ale...asi mu na tom záleží. Takže jsem mu opatrně ostří podala. Chvíli si jej prohlížel a potěžkával.

"Co to děláte, jasnosti?" zeptal se Směšná přilba.

Alezallen se otočil a šel zpátky k jejich skupince. "Zbraně nejsou v ceně."

"Nejsou v ceně?! Jak to myslíš ,v ceně´?" vykřikla jsem.

"Učinil jsem s nimi obchod. Nechají mě projít bez nějakých problémů."

"To je úžasné! A čím jsi zaplatil?" zeptala jsem se skepticky.

Vládce zla se lotrovsky usmíval. "Mám dojem, že tebou, má rozkošná sentimentalistko."

Co?! To...to...to...ten SYČÁK! A já mu opravdu chvíli věřila!

"To nemůžeš! NEJSEM TVŮJ MAJETEK!" zaječela jsem.

"Máš pravdu, to nejsi. Ale za to jsi někdo, kdo je v tuto chvíli všemi opuštěný a ještě k tomu bez meče. Smiř se s vlastní bezbranností." pokrčil ten zatrolený zrádce rameny, jako by ho to vůbec nezajímalo. Vojáci se shlukli kolem mě.

"Ty! Nenávidím tě! Doufej, že se mi nikdy nepodaří odsud utéct, protože pak půjdu po tobě a zabiju tě zaživa! Pomstím se! Jsi synem smrti!" slibovala jsem mu, zatímco mě pochopové Směšné přilby svazovali silnými provazy. Díval se na mě těma jeho nádhernýma ametystovýma očima a já si v tom nezměřitelném vzteku přísahala, že se jednou budu dívat, jak vyhasínají.

"Tak to bychom měli. Dělej si s ní co chceš, Směšná přilbo, jen se mi nepleť do cesty. Příště už totiž jen tak smlouvat nebudu..." poznamenal směrem k veliteli nepřátelských sil.

Já nic neříkala, jen zírala do prázdna. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Nedávalo mi to smysl. Ta krysa mě podvedla. Podfoukla jako veteš. Racionální stránka mě to dříve nebo později čekala, ale i přesto to můj mozek odmítal akceptovat. Mé vzpomínky se stále urputně vracely ke včerejší noci. Pořád mám před očima třpyt toho duhového moře a dokážu si vybavit ten pocit, sedět vedle někoho a jen si povídat, mluvit, smát se a zapomínat na starosti. Vrátila jsem se v mysli ještě dál. K té pokažené bitvě s trollem. Tehdy mi ten šmejd zachránil život, jen tak, aniž by proto měl nějaké racionální zdůvodnění. A pak ještě v jeskyni, poté co -levnou léčkou- vyhrál náš souboj...tehdy měl dokonalou příležitost mě zabít. Tiskl mi dýku ke krku, stačilo, aby tenkrát jen trošku sekl a spadla by mi opona. On to však neudělal.

Myslela jsem si, že se mezi námi opravdu vytvořilo nějaké pouto- tím jak jsme si ustavičně navzájem zachraňovali životy- ale zřejmě jsem se přepočítala. Ten člověk, který se mnou pozoroval západ imaginárního slunce, mě právě prodal za volnou cestu a meč.

No jo, Kiaro, asi jsi vážně naivní. Staň se zase vojákem, ty měkkýši! Vzchop se a dokaž svou sílu, svou hrdost...né...jen se nerozbreč! Snažila jsem se slzy potlačit ze všech sil. Ten pocit zrazení, zranitelnosti a opuštěnosti však bojoval proti mně... Dobře, Kiaro, tak alespoň počkej, až tě někam odvlečou a pak můžeš bulet jako malé děcko. Hlavně že tě nikdo neuslyší.

"Vy se té holky vážně vzdáváte tak snadno? Vypadali jste před chvílí, jako že jste si blízcí." ověřoval si to Směšná přilba nevěřícně.

Alezallen se jen ledově zasmál. "Já jsem zlo! Zloduch nemůže mít žádné ,blízké osoby´- vždyť já ani nevím, co to znamená, být někomu blízký! Myslíte si, že jsem spadl tak hluboko?! Že mi na ní záleží?! Nečiňte se ještě směšnějším, než jste! Ještě jednou naznačíte, že jsem sentimentální...a já ztratím rozmar odejít odsud v míru!"

"Omlouvám se...omlouvám se..."

"Je mi z tebe špatně. Budiž, mám na starosti důležitější věci- krutovládu, světovládu, temný výzkum, zločiny všeho druhu! Sbohem, odpade." ten idiotský, bezpáteřní parchant ještě naposledy vyslal po druhém Istaňanovi znechucený pohled. Jeho ari-chi-ri-ka-mi-ari se mezitím rozzářilo modře. Prchá! Přemisťuje se pryč! Obrátil se mým směrem a zvláštně se mi zadíval do očí. Nedokázala jsem uhnout pohledem. "A tobě také sbohem, má drahá sentimentalistko." dodal a s nebezpečným úsměvem uctivě smekl svůj cylindr. Já se ještě pořád zabývala tupým zíráním vpřed a když už to konečně vypadalo, že se zmůžu na nějakou peprnou odpověď, byl už pryč.

"Tak jsi to slyšela, krávo. Ten už se pro tebe nevrátí! A meč taky nemáš, takže jsi skončila. Vracíme se do města. Hoďte ji do věznice!" zavelel Směšná přilba. Chtěla jsem použít starou dobrou hrubou sílu a ukázat jim, že i přesto, že jsem žena, vypadám slabě a právě jsem prožila mírný emocionální šok, dokážu je zmlátit k nepoznání- ale lano, které mi poutalo ruce k sobě, toho hodlalo očividně vydržet hodně. Ach jo. Měla jsem se vzpamatovat než mě svázali.

Takže jsem se zmohla jen na kyselý úšklebek. "Proč do věznice? Co se mnou vlastně chcete dělat?"

"Bude z tebe služka!" služka? Služka?! Haló, já jsem velectěný generál! "A protože jeho jasnost říkal, že jsi prý zasažena nějakou vysoce nakažlivou nemocí z ozáření něčím, od čeho si nepamatuju název, dáme tě na týden do exilu. Pokud tam chcípneš, bude to smůla, ale žádnou tragédii z toho nikdo dělat nebude."

Neboj se, já tam nezemřu. Nedovolím si odejít ze světa živých, dokud nezískám zpátky svůj meč a neuseknu jím hlavu jednoho arogantního podrazáka. Možná ještě než nakrmím supy jedním cylindrem rozpáraným na cáry, to zní taky jako dobré předsevzetí. Tak či tak, nemíním dopustit, aby mě ten syčák přežil!

Směšná přilba se dal na odchod a jeho vojáci mě vlekli za ním. Pořád do mě strkali, jako bych neuměla chodit sama. Cítila jsem se ponížená. Zraněná, utlačená, bezmocná, zajatá, no prostě mi bylo pod psa. Toužila jsem se schoulit do klubíčka na zemi a vybrečet se, ale místo toho jsem nasadila ten nejširší falešný úsměv, vycenila zuby a do toho odhodlaně vrčela. Vypadala jsem u toho jako idiot, ale věřte nevěřte, trochu to pomáhalo. Ucítila jsem na tváři vlhkost, to jak mi po obličeji stekla první slza. Sklonila jsem hlavu. Vše je v háji...zemřu tady...ne v bitvě, ale v zajetí. Jako opuštěný pes. Na to, jako mám sílu, dosti ubohé, že? Právem mě prohlásili za nejlepší šermířku kontinentu, schopnou a reprezentativní vojevůdkyni, s jednou rukou za zády přeperu v boji beze zbraně celé komando a mými žilami ještě k tomu proudí magická moc jistě ne zanedbatelné síly!

Kdyby mi osud přál, mohla bych rozdrtit každé zlo, které bude mít tu drzost a vleze mi do rány!

Tak proč´s to sakra neudělala, jakmile jsi poprvé spatřila Alezallena Istanského, hloupá čubko?, ozval se hlásek vzadu v mé hlavě.

Nemám ráda násilí. Proto. Navíc, copak jsem ho mohla zabít bez patřičného soudu?

Klidně´s mohla! Když jsi ho potkala, útočil zrovna se svou armádou na tvou vlast!

No jo, ale vždyť už prohrál...zajali jsme ho. A to se dělá, vraždit bezbranné?!

Naivko, na, na, na, na, naivko! Kdyby to bylo obráceně, už bys tu nestála!

Blbost! Vždyť jsem ležela na zemi uprostřed bojiště a on mě nechal žít!

Kdoví, proč to udělal! Možná měl s tebou nějaké plány už od začátku...

Jsi tak krutá!

A ty zase blbá a důvěřivá.

Co chceš, abych dělala?

Hlavně přestaň fňukat! Nechala ses zajmout- tak uteč!

To je pravda!

A přestaň se tvářit tak sklesle! Člověk, kterého asi znala asi čtyřicet hodin celkem, ti vrazil kudlu do zad. No a co?! Nic to není! Zapomeň na to! Bolí to? Pomsti se!

To je pravda...

O chvíli později už mnou cloumal jen a jen čistý, ničím neředěný vztek. Lítost? Zlomené srdce? Bolest hlavy? Únava? To všechno odválo pryč. Teď už tu byla jen rozpálená zášť, tepající každou mou cévou. Proč bych se měla trápit, že mě zradil- když ho můžu donutit, ať se pro to trápí on?! Ano, ano, teď už jsem se vlekla s o mnoho hrdějším výrazem.

Prošli jsme bránou do města. Jak jsem si myslela, uvnitř nebylo ani živáčka- když teda nepočítám asi čtyřicet vojáků. Po civilistech ani stopa.Vedli mě spoutanou přes úzké, krátké ulice celé ze dřeva, které by za jiných okolností působily útulně, ale tím, jak to tu bylo opuštěné, na mě z toho dýchala spíše stísněnost. Navíc, s tím dřevem vážně nebude něco v pořádku...

"Řekni mi své jméno." oslovil mě Směšná přilba zatímco jsme šli.

"Proč bych to dělala?" zasyčela jsem. Je mi ukradený. Stejně, jakmile tyhle zpropadené provazy trochu povolí, celému zajetí odzvonilo.

"Zastavte se." poručil svým poskokům. Všimla jsem si, jak rudne hněvem v obličeji. Ups, asi se mi povedlo ho kapku naštvat... Postavil se blíže ke mně, napřáhl se a vší silou mi vrazil pohlavek. Hleděla jsem na něj zpříma a jen se mírně pousmála. Prosím vás, co tenhle žabař může vědět o efektivním používání hrubé síly? Dal to toho dost energie, ale copak s tak špatným úhlem rozmachu může účinně zfackovat nadpřirozenou bytost zocelenou dvojitým vojenským výcvikem? Skoro mi ho bylo, chudáčka, líto.

"Co si sakra zač, ty mrcho zelená?!" zaúpěl, zatímco si bezradně mnul zraněnou ruku.

"Kiara, jeden z osmnácti nejvyšších generálů starlandijského vojska."

"A co teda děláš tady?!"

"Pronásleduji prohnaného zločince!" pronesla jsem.

"Mluv se mnou zdvořilejším tónem!" zakřičel a připravil si pěst. Co? Chce si přerazit pár kloubů?

"Proč bych to dělala?"

"Protože...protože...jsi jen otrokyně a já tvůj pán! Je mi jedno, cos byla, než ses dostala k nám, mohla´s být třeba bohyní, ale teď jsi jen špína!"

"Jsi blbec." usoudila jsem. Zařval nějakou vulgární istanskou nadávku a pokusil se mě praštit. Pohybem hlavy jsem však bez problémů uhnula. Nakázal tedy jednomu ze svých lidí, ať mě podrží. Tentokrát jsem se usmála široce a očekávala pseudo-ránu, kterou možná ani neucítím. Jenže, podcenila jsem ho. První úder byl neočekávaně silný a já se ocitla v ochromení nečekané bolesti. Slyšela jsem tiché křupnutí. Myslím, že mi zlomil nos. Poté přišla další rána. A další. A další... S každou jsem ale cítila méně bolesti, protože zaprvé slábl, zadruhé jsem se obrnila odhodláním vydržet cokoli. Mimochodem, tohle všechno za jednoho "blbce"? Tenhle člověk absolutně postrádá sebekontrolu...

"Jen ubožáci bijí ženy. Obzvláště pokud je ta dotyčná svázána a nemůže se bránit!" zaprskala jsem na něj pohrdavě. To ho ovšem ještě více vyprovokovalo a s dalším úderem už jsem ztratila vědomí.
….....
Probudilo mě zlověstné ticho. Trochu jsem pozvedla hlavu. Otevřela jsem oči. Kolem se rozprostírala neprostupná tma. Ležela jsem s obličejem zabořeným ve staré slámě. Nic jsem neviděla, ale vůni uschlé traviny poznám bezpečně. Soustředila jsem se na prudkou bolest okolo nosu a vůbec celé tváře. Zkoušela jsem se jí dotknout, ale bolelo to ještě víc. Navíc jsem nahmatala ještě nějakou zcela nezaschlou kapalinu. Nemusím být lékařka, alchymistka, nebo či co, abych poznala krev.

Neměla jsem sílu zvednout se. Něco uvnitř mé hlavy se zdálo být balvan, který mě neustále tlačil k zemi. Když tak přemýšlím, asi jsem chytla pořádnou migrénu. Cítila jsem se jako v horečce. Na čele mi rašil pot. Počkat...bakalia ani wala-ibané se většinou nepotí...pokud ovšem vážně nemají nějakou tu horečku. To by dokonce všechno vysvětlovalo.

"Ona se vzbudila?! Měla se probudit o tři hodiny později! Kolik toho vydrží?! Je to zrůda!" uslyšela jsem povědomý hlas. Směšná přilba! Idiot! Nepřítel! Zneškodnit!

Otočila jsem hlavu tím směrem, kde jsem odhadovala, že stojí a rezignovaně přivřela oči. Točí se mi hlava. Nemůžu...nemůžu...nemůžu vstát a zaútočit. Nedozírně mě to štvalo.

"Zapalte pochodně! Nevím, jak je to možné, ale už o nás ví!" zavelel. Jak je to možné? Ehm, nebude to třeba tím, že jsi promluvil, blbečku?

Prostor se rozzářil tlumeným světlem ohně. Teď už jsem viděla, že mě "přišlo navštívit" asi dvacet lidí, Směšná přilba, kolem deseti jeho vojáků a několik služek, které skláněly zrak z zemi a tvářily se všechny zcela zoufale. Nedokázala jsem si pořádně prohlédnout jejich obličeje, ani je spočítat, protože se mi před očima míhaly mžitky a můj jindy perfektní zrak byl rozmazaný. To mě mimochodem štvalo taky.

"Tak, Kairo-" oslovil mě vůdce nepřátel.

"Kia...ra...jsem...Kiara..." opravila jsem ho vysíleně. Sakra! To jsem na tom tak špatně, že nemůžu ani pořádně mluvit?

"To je přece jedno! Za chvíli ti bude povoleno umýt si obličej-" oznámil mi. Všimla jsem si kapesníku a kbelíku vody vedle sebe. "-dostaneš svou novou uniformu-" jedna ze služek svírala v rukou nějaký kus oblečení, který se tvářil jako nějaké světle modré, titěrné šaty. "-a taky něco na snížení horečky. Pak zůstaneš týden tady a můžeš začít makat. Protože jsi nějaká silná příšera, co vypadá jako člověk, dostaneš těžkou, fyzickou práci. Asi budeš zvedat a přenášet balvany. Těš se, strávíš tím celý život!"

"Ni...kdy! Povolte mi...pro vás...bojovat!"

"My tady nebojujem. To za nás vyřizujou trollové. My...ehm...jen sekáme stromy a přenášíme šutry z místa na místo...jo, to jsem ti chtěl ještě říct! Útěk máš marný! Posílili jsme všechna bezpečnostní opatření na maximum, abys nezdrhla a taky... správce se bojí, že by se lord Alezallen mohl vrátit." odpověděl. Vytřeštila jsem oči.

"Ale já si to nemyslím! Ten se nevrátí, vykašlal se na tebe! Není ten typ člověka, co by něco riskoval pro ostatní!" zahřměl Směšná přilba spokojeně, s vítězným šklebem.

"Co...o něm víte...?" zasyčela jsem, ačkoli s ním docela souhlasím.

"Huh, no...jen to, co se říká...a ono je to pravda, vždyť to vyhlásila rada nejurozenějších rodin Istany! Řek´ ti vůbec, co proved´, že ho vykázali?" svraštil zamyšleně čelo.

"To...mi nikdy...neprozradil..."

"Tak já ti to teda povím! Odehrálo se to asi...já nevím...před deseti lety? Královna Anaotteka tehdy stvořila ultimátní zbraň, Hi-ki-ki-ta-hi-ari, síť ametystových květů. Nemám páru, jak to sakra fungovalo, ale rozprostřelo se to na bitevní pole a jakmile do toho šlápli nepřátelé, z kytek se začal do vzduchu vypařovat jed, který je všechny zamordoval. Chtěli jsme to použít proti zabedněným plechovým palicím, Starlandianům, páč na nás zaútočili. Ale Alezallen nepřál své sestře úspěch. Nechtěl, ať vyhrajeme s její pomocí a tak Hi-ki-ki-ta-hi-ari zničil! Kvůli němu jsme všichni prohráli válku! Tak ten sobeckej srab utek´ ze země a my mu zakázali se vracet!" pronesl zaníceně a odmlčel se. "Ale všichni víme, že ho nesežrali divoký šakali. Pořád se toulá po světě, zaslepenej nenávistí a žízní po pomstě! Touží po tom, aby´sme všichni uznali jeho chytrost!"

"Tak...takhle...to teda...bylo..." užasla jsem. Takže můj úhlavní nepřítel je přeci jen pouze prohnilý zmetek, který zradil svou rodinu a vlast, jen tak z rozmaru? Tolik jsem se trápila! Nakonec to asi bude dobře, že mě opustil. Já přece nemám potřebu se zahazovat s takovou špínou. Přesto mě zklamání bodalo do srdce.

"Ale...proč...ho teda...titulujete...,lorde´?"

Podíval se na mě, jako bych byla ztělesněním tuposti. "Není to jasné? Je to nebezpečný zločinec, všechny by nás zabil, kdybych se k němu nechoval uctivě!"

"Ty jsi...ale zbabělec..." zasípala jsem.

"Podruhý už mě nevyprovokuješ. Nebo ti jeden výprask nestačil?!"

Chtěla jsem mu něco odpovědět. Něco peprného. Něco, co by mu ukázalo, že mě prostě nezastraší, ale zbytky mé energie...zmizely...před očima se mi zatmělo. Mám...mám dojem, že zase omdlívám.