"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Květen 2014

Čas trollů XI.

31. května 2014 v 20:18 | Kate Černobílá |  Čas trollů
A jsem zase zde s další kapitolou Trollů. Mám k tomu jen jednu poznámku- Kiara je tak hloupá, že si toho musí všimnout i ten, kdo by četl každý třetí odstavec. Chci strašně poděkovat všem, kdo to čtou a jsem vděčná, že vás to baví. Doufám, že se vám bude tahle kapitola líbit.

Kapitola XI.- Správné zlo pamatuje, že netyranizovat znamená být tyranizován

Podzemní tunel se zdál být nekonečný. Haló, východ leží pravděpodobně na druhé straně! Geometricky nerovné stěny se mi zdály všechny stejné a kamenitá podlaha pod mýma nohama jakoby vůbec neubíhala. Šli jsme s Alezallenem vedle sebe, pomalu, ostražitě a ani jeden z nás nic neříkal- což jsem samo o sobě považovala za zlé znamení.

"Jak se cítíš?" zeptal se mě po chvíli černokněžník.

"Blbě, ale zatím ne hůř, než při obyčejné migréně. Proč se zajímáš?"

"Jen jsem ohromen, že ještě stojíš na nohou a udržíš v ruce meč." ušklíbl se nezaujatě. "Mimoto, nemusíme takhle spěchat. Na chvíli se zastavíme a já ti dám nějaké léky, ano?"

"Jen přes mou mrtvolu! To radši zemřu, než abych pozřela nějaký z tvých ,léků´!"

"No dobře, tak zemřeš. Ale pak mě jako duch nechoď strašit, já ti pomoc nabízel..." zlovolně se usmál, ale vypadalo to, jako že se do toho úsměvu nutí.

"Pokud si vyberu někoho na strašení, pak to bude tvá sestřička."

"Špatná volba. Buďto tě rovnou zaříká, nebo si z tebe udělá služku." přemýšlel. "Vlastně bych byl docela rád, kdyby sis zvolila na to strašení mě. Mohla by to být zábava...a alespoň bychom si navzájem dělali společnost v tom osamělém světě..."

"Počkej, to už ale pak nebude ,strašení´, když oběť s přítomností ducha souhlasí!"

"Pravda. Tak se mnou prostě buď, bez toho abys mě strašila. Vlastně by ses ani nemusela stávat duchem..."

Překvapeně jsem na něj vytřeštila oči. "Myslíš to vážně?!"

Lotrovsky se zazubil. "Ne."

"Já tě vážně nesnáším."

"To jsem rád. Člověka, který k vám chová náklonnost, můžete zklamat. Člověka, který vám věří, můžete zradit. Ale co můžete provést bytosti, která vás nenávidí? Když jsem ještě nebyl bezcitné zlo, začínal jsem mít plné zuby toho, jak všechny, kdo mě měli rádi, doháním k pláči. Takže teď jsem se rozhodl nenechat nikoho se se mnou sblížit- chápeš, ne kvůli těm lidem, ale aby mě pořád neotravovalo svědomí a nerušilo od ničení světa." prohlásil ledově, ale v jeho zvláštních očích se lesklo něco mnohem temnějšího, než jen obyčejný nezájem.

"To je smutné...ale někteří lidé tě budou mít rádi i přesto, víš to, ne?" trochu se mi zatočila hlava a tak jsem se na chvíli opřela o stěnu jeskyně. Alezallen se také zastavil, očividně rozhodnut se dívat, jak umírám.

"Bohužel. Ubozí sentimentalisté."

"A proč se mi vlastně teď svěřuješ?" tázala jsem se, ačkoli jsem odpověď tušila předem.

"Není to jasné? Protože za chvíli umřeš."

"Hele, výraz ,za chvíli´ bych zrovna nepoužila, cítím se úplně fit!" napomenula jsem ho dotčeně.

"V tento moment. Poslední vzpoura tvého těla proti ozáření. Ovšem, za pár minut se bolest s malátností vrátí a...pak už to bude opravdu rychlé."

"Pesimisto! Ty asi pořád ještě nevíš, co dokážu!"

"Právě že to vím moc dobře! A čím je oběť silnější- čím více činí pro Anaotteku hrozbu, tím hlouběji na ni rozzářená obloha působí!"

"Aha." uznala jsem porážku. Pak jsem ale ucítila několik...několik cizích aur? Byly slaboučké, ani lidské, ani zvířecí- spíše jako aury nějakého kouzla, ale přesto v nich plála touha po prolité krvi. Než jsem však stačila varovat svého úhlavního nepřítele, zmizely.

"Alezallene, necítil jsi před chvílí něčí přítomnost?"

"Ne..."

"Tvůj smysl pro detekci aur musí být vážně úplně nulový." konstatovala jsem.

"To není pravda. Ne že bych neměl smysl pro detekci aur...já jen nevnímám slabé a vzdálené aury."

"Jinými slovy- nemáš smysl pro jejich detekci."

"Možná ano a možná ne. Stejně takovou hloupost nepotřebuji." prohlásil černokněžník domýšlivě.

"A jak pak poznáš, že se za tebou plíží nepřítel?"

"Každého blbečka, který bude mít tu drzost a dostatek naivity, aby se za mnou plížil, prozradí zapípání čipu, který vdechl, když jsme se setkali v minulosti. Pokud ho však neznám, pak...to je jedno, ať si klidně zaútočí zezadu, já ho stejně zničím jako pouhou mouchu."

"Takže já mám v sobě taky ten čip?!" zděsila jsem se.

"Ne. Uvažoval jsem o tom, ale bohužel to funguje jen na velkou většinu bytostí, kromě Wala-Ibanů. Kvůli tvé ibanské krvi nemám bohužel žádnou možnost tě například na dálku sledovat a tak podobně...strašná škoda." odvětil zklamaně.

"Uf, to jsem ráda." vydechla jsem. No promiňte! On je otravný i osobně, tak představte si, jaké míry otravnosti by dosáhl sledováním na dálku!

"Jak se cítíš?" zeptal se temně.

"Přestaň se ovívat falešnou starostlivostí, buď tak hodný. Mluvíš s generálem! Je mi fajn, žádný děsivý jed necítím!"

"No...technicky to není jed, ale nemoc z ozáření, ale laikovi ostatně nemůžu mít takové pochybení za zlé." pronesl zlověstně.

"Hlavně mi prosím nenabízej, že mě vyléčíš. Tisíckrát raději zemřu, než přijmu pomoc od někoho, jako jsi ty."

V tom se ty aury objevily znovu a tentokrát jsem je cítila mnohem zřetelněji. Plíží se pořád blíž a blíž nám! Všimla jsem si divného stínu, který se formoval za Alezallenem. Co to je? Vypadalo to jako nějaká obří černá housenka, která se rozpínala do takové výše, že narážela hlavou do stropu jeskyně. Disponovala jistě velmi jedovatými kusadly a tvářila se věru nevrle. Nedoporučovala bych svému nepříteli se teď otáčet... Navíc aura příšery byla nějaká divná. Jako by to ani nebyl živý tvor, ale pouze kouzlo...

"É...Alezallene, jdi opatrně a pomalu asi o pět kroků směrem ke mně. Potřebuji něco zabít a nerada bych sekla i tebe. A neotáčej se prosím dříve, než budeš dostatečně daleko. Slyšela jsem totiž, že ryolia jsou náchylná k infarktům." promluvila jsem do nebezpečného ticha, které věštilo bouři.

Splnil mé rozkazy. Opět jsme stáli vedle sebe, se skalní stěnou za námi a hnusnou příšerou několik kroků před našima očima. Černokněžník překvapivě neomdlel, pouze vytřeštil oči hrůzou. Zdálo se mi ale, že se v jeho výrazu leskne i něco jiného...ta housenka mu připadá povědomá?

Nechtěla jsem to řešit. Sevřela jsem rukojeť svého meče pevněji v ruce. Pocit, že právě to, co se chystám udělat, je má pravá síla, že máchání mečem se zdá být způsobem, jak pomoct ostatním a že zabít může být i správné- když se jedná o obludnou agresivní housenku, která navíc není ani živá.

"Nechystáš se snad... ne, Kiarko, v tomhle stavu tě to zabije na jeden úder!" vykřikl černokněžník.

Mě už ale zastavit nedokázal. Myslím, že v té euforii, kterou jsem při mém posledním boji zažívala, by se to nepodařilo nikomu. Mé přání znělo jen vzít život a nepadnout. V té chvíli mi nezáleželo na tom, kdo je můj protivník. Bylo mi upřímně jedno, jestli se mé ostří osobně setká s příšerou, nebo s Alezallenem. Kdyby se mi můj úhlavní nepřítel postavil do cesty, bez mrknutí oka bych mu v ten moment uťala hlavu. Můj nos toužil po závanu smrti.

Moc často se do takových stavů nedostávám (což je velké štěstí pro mé okolí). Kdyby ano, ukončila bych raději svůj život. Jakožto stroj na vraždy bych neměla právu škodit světu. Naštěstí, i když ten záchvat dostanu, nikdy netrvá dlouho. Pokud ovšem nepoužívám magii...

"Mlč a dívej se!" odvětila jsem zuřivě a jako jedovatá šipka vyrazila vpřed. Housenka se vzepjala a připravila svá obrovitá kusadla pro útok. Viděla jsem v jejích prázdných očích jen jediné. Chuť vidět krev stříkat. Věděla jsem sice, že stojím jen proti zlému kouzlu, ale i přesto...v té minutě naše mysli souzněly. Já si totiž přála to samé.

Obluda se pravděpodobně chtěla střemhlav sklonit, aby zabodla obrovské bodáky hluboko do mého těla. Já jí k tomu ovšem nehodlala dát čas. Jako dravec, jako zabiják, co se už ve svém řemeslu vyzná, jsem narušila její osobní prostor, ještě než vůbec ucítila mou žízeň po zkáze, která ze mě musela sršet na míle daleko. Vzduchem se neslo její hlasité zachroptění, když ji chladná čepel mé zbraně proťala jako kostku másla. Sledovala jsem, jak se hmotná schránka přízraku rozpadá, vypařuje se a beze stopy mizí.

Z koutku mé mysli, která si i v hrozivém záchvatu ponechala sluch, se mi donesl tlumený potlesk, jenž mě probral z krvežíznivého transu. Naštěstí.

"To bylo vážně úžasné, má drahá sentimentalistko! Pouze jsi tímhle odporně hrdinským výpadem proti příšeře spotřebovala vzácnou energii, což urychlí pomalou zástavu tvého srdce. Ještě není pozdě... já lék mám a ani za něj nebudu nic chtít, ačkoli..." nabízel mi ten syčák zamyšleně.

"Asi moc nechápeš význam slov, tak ti to vyhláskuji. N-I-K-D-Y!" odmítla jsem prudce.

"A proč?"

"Protože tě nesnáším!" zasyčela jsem. "A mimochodem, co to bylo za potvoru?"

"Něco, co by už dávno nemělo existovat. Setkala ses tváří v tvář se schopností jednoho ari-chi-ri-ka-mi-ari."

"A co je na to divného?"

"Ta ari-chi-ri-ka-mi-ari, i člověk, kterého provázela, jsou mrtví. Dávno. Určitě. Jistě. Samozřejmě. Doufám. Že by někdo duplikoval jejich schopnosti? Pokud ne, tak mi Anne má co vysvětlovat! To snad není ani možné!" v jeho ametystových očích se leskl vztek a zoufalství.

"Jak by mohl uniknout smrti?"

"Nemám zdání. Ale před šestnácti lety jsem ho viděl naposledy a byl mrtvý, mrtvý, mrtvý, zaručeně mrtvý! Jedná se tady asi o omyl. Nebo o nejapný žertík. Nebudu to řešit."

Sedla jsem si, opřená o skalní stěnu. "Před šestnácti lety? Jak starý vlastně jsi?"

"Zlo je starší než celý vesmír! Starší než dobro, starší než svět! Tak starobylá je má filosofie!" zlovolně se zasmál a dramaticky rozhodil ruce.

"Ano, ale kolik je let přímo tobě osobně?" vyptávala jsem se.

"Ehm...dvacet šest." odpověděl nedobrovolně. Chápu, "starší než celý vesmír" zní lépe.

"Já jsem o tři roky starší." poznamenala jsem, ale náhlé bodnutí přímo v mozku mě donutilo zkřivit tvář bolestí a dodat tlumené "au".

"Už to začíná? Nedá se nic dělat. Kdy jsem to naposledy říkal, že tě nenechám zemřít? To je vlastně jedno. Můžu to kdykoli budeš chtít zopakovat." prohlásil Alezallen a přisedl si ke mně.

"Má životní pouť skončila. Jsem ráda, že neumírám sama. Že tady jsi." zamumlala jsem potichu. Zdálo se mi, že se svět točí.

",Nenávidím tě.´ bylo lepší. Ty sentimentální řeči řekni někomu, kdo bude s tebou, až budeš opouštět náš svět doopravdy. Teď to ještě na chvíli odložíme." ušklíbl se vládce zla kysele. V ruce se mu najednou objevila malá, asi palec velká, dřevěná... dřevěná slepice? Cože?

"Co to máš?"

"Slepici, přece. Ty jsou v Istaně posvátné. Není divu, že se gi-li-ta-ari vyrábějí v jejich tvaru."

"Gi-li...co?" zeptala jsem se slabě. Mé oči...proč se svět najednou tak rozmazal?

"Jsou to speciální kouzelné... rozprašovače jedu, řekl bych. Stačí nalít požadovanou látku a ta se okamžitě po vašem povelu rozptýlí do ovzduší. Mimochodem, Citrine se odešla někam schovat. Nechci riskovat, že bych ji omylem otrávil." vysvětloval černokněžník.

"Já...nechci...nechci...nechci tvou pomoc!" vydechla jsem oslabeně. Proč se moje končetiny nechtějí pohnout?

"Smůla- já se přece neptal, jestli chceš, nebo ne! Prostě tě nenechám zemřít."

"Nic...pít nebudu..."

"Ani nemusíš. Po celou dobu, co spolu mluvíme, inhaluješ protilátky samotným prostým dýcháním. Totiž, proto tady je ta slepice."

"A... nejsou jedovaté? Jak to, že se...nepřiotrávíš?" můj hlas zněl pořád slabě a trhaně.

"Dovol, abych se zasmál! Mé tělo je díky různým experimentům, které provádím sám na sobě, imunní vůči devadesáti procentům lidstvu známých jedů...nemysli si, že otrávit budoucího vládce vesmíru patří vůbec k možným scénářům...svět mi brzy padne do rukou!" usmíval se ďábelsky.

"Na to si počkáš."

"Možná... ovšem, čekat sám je ubíjející..." hleděl mi zákeřně do očí. Oplácela jsem mu chvíli pohled, ale pak jsem toho raději nechala, protože jinak bych se dostala pod hypnózu.

"Tak sám nebuď. Když nebudeš lidi tyranizovat, někteří si tě vážně oblíbí." radila jsem mu. Ode mě to sedí...

"Netyranizovat znamená být tyranizován. A navíc, ani to není záruka společenského úspěchu. Jak si jinak vysvětlit, že ty, taková dobrá duše- kterou by ani nenapadlo někoho šikanovat- prostě dobračka od kosti, a stále jsi sama? Nezmínila ses mi o žádných přátelích..."

"To může být tím, že jsem vojačka! Generál a velitel starlandijské čtvrté armády! Můj život se točí kolem vojny a boje. Civilisté se mě straní." sklonila jsem hlavu.

"Ale mohla by ses spřátelit s ostatními generály, ne? Říkala jsi přece, že je vás dvanáct."

"A proč se ty nepřátelíš s ostatními vládci zla? Vás je přece také dvanáct." namítla jsem.

"Nikdo z nich nedosahuje mé úrovně." odvětil povýšeným tónem.

"Oni- ostatní generálové, myslím- mě nesnáší. Připadám jim jiná. Divná. Jakože se do naší armády nehodím. Možná zpočátku kvůli mé barvě pleti a ibanskému přízvuku? Pak mě začali jeden po druhém vyzývat na souboj. Nevím proč, ale vždycky se příšerně naštvali, když jsem je porazila. Ani jeden nade mnou nevyhrál. Třeba jim vadilo, že nedokázali zvítězit nad ženou? Víš, ve starlandijské armádě to není jako na Istaně nebo v Neviditelném království- možná jsem i jediná vojačka ve všech osmnácti praporech. Tak či tak, není šance, že bych se s někým z nich dokázala spřátelit."

"Tak můžeš hledat někoho sobě rovného, kdo se na tebe nebude dívat přes závoj předsudků..." domnívám se, že to myslel jako radu.

"To samé platí pro tebe."

"Jenže já už sobě rovnou osobu, kterou bych byl ochoten nazvat svým přítelem, našel. Naštěstí, ona mě pravděpodobně opravdu hluboce nenávidí. Nedivím se. Známe se krátce, ale zdá se mi, že ačkoli stojíme na opačných stranách barikády dobra a zla, jsme spřízněné duše. To však nemůže být přesné tvrzení, vzhledem k tomu, že já, jakožto zlo, žádnou zbytečnou duší nedisponuji." pousmál se zákeřně.

"O kom mluvíš?"

"O nikom, proč bych měl o někom mluvit?" opáčil rádoby nevinně.

"Nedělej ze mě blbce." ucedila jsem.

Mě by ale vážně zajímalo, koho popisoval...koho může mít takový syčák tak rád, že o něm prohlašuje, že jsou "spřízněné duše"? Ne že bych ovšem věřila v tu jeho "bezcitnost", to samozřejmě ne, každý dokáže cítit bolest a náklonnost...ale po tom, co mi všechno provedl, nemám na Alezallena Istanského zrovna kladný názor a chovám k němu asi tak hlubokou důvěru, jako myš k plačící kobře.

"Malá rozkošná sentimentalistko, teď bys měla chvíli spát. Spotřebovala jsi spoustu energie a ten lektvar, který jsi vdechla, má mimochodem uspávací účinky, takže usneš za chvilku tak jako tak." vysvětloval černokněžník a zubil se přitom jako zlá piraňa.

"Na to zapomeň! Já a spát, když ty jsi vzhůru? Šílíš? Nechci riskovat, že se vzbudím proměněná v obřího slimáka!"

"Buď klidná. Já lidi ve slimáky neměním." uklidnil mě. "Raději proměňuji své nevinné oběti v hady." dodal zlovolně.

"Díky, to všechno činí hned snesitelnějším." zasyčela jsem sarkasticky. Ten jed-protijed asi vážně fungoval, neboť se mi vracel ostrý zrak. Bohužel se mi na oplátku zase strašně klížily oči, takže jsem si znovu nabitého vidění zrovna moc neužila.

"Nemám v úmyslu ti ublížit. Proč bych to dělal? Nezapadá to do mých ďábelských plánů."

"A co když se ty příšery vrátí?"

"Tak si...ehm...vypůjčím tvůj meč a vyřídím to s nimi." pokrčil rameny ledabyle.

"Jen přes mou mrtvolu...já stejně...nebudu...nebu...du s...spát..." před očima se mi míhaly jiskřičky a já ztrácela vládu nad svým jazykem. Překvapivě mi to v tu chvíli ale bylo jedno. Cítila jsem jen únavu. Únavu, která konejší, která hřeje a která káže flegmaticky zavřít oči a nechat je zavřené, dokud bitva nepomine.

"Sladké noční můry, Kiarko..."

"Já ještě ne..." chtěla jsem odporovat, ale bohužel se mi v polovině věty podařilo ztratit spojení se světem. Padám temnou nicotou pryč... a myslím, že spím.

Pohled vypravěč

N-gil-ang se konečně vracela. Její srdce mrazil jako obvykle strach, ale tentokrát ne o sebe. Alezallen! Nechala svého člověka jen tak, bez štítu a možnosti se přemístit! Mohlo se mu stát cokoli! Cítila sice, že ještě žije, ale třeba leží vážně zraněn v bezvědomí a umírá! Co když ho někdo unesl? Nebo zrovna bojuje a bez ní se nemá jak bránit! Ari-chi-ri-ka-mi-ari vědělo, že si musí pro dobro svého chráněnce raději pospíšit.

Položila tedy nehmotnou sklenici nějakého neurčitého nápoje, který servírovali na oslavě Du-ki-elina vysvobození v myšlenkovém světě, na stůl a prohrábla si rukou vlasy.

"Musím jít. Práce volá." vymluvila se ostatním a rozpačitě se usmála.

"Chápu. Když tě tvůj člověk potřebuje, není času na vysedávání na oslavách." přitakal Ki-e-mi.

"Ještě počkej, sestři! Napřed zábava, pak práce, nezapomněla´s?" zvolala Ag-tai-ta značně opileckým podtónem a při tom výkřiku málem spadla ze židle.

"Ráda bych, ale Alezallena by to mohlo stát život." opáčila žena a had na jejích ramenou se znejistěně zavlnil.

Opravdu se jí nechtělo odcházet. Dobré pití, smích a společnost přátel, známých (a všech, kdo šli zrovna okolo), to byla podle ní představa dokonalého pohodlí. Nikde žádné bitvy, žádné boje, žádné nebezpečí! Jen sedět na nehmotné židli, popíjet imaginární víno a lenošit v oficiálně neexistujícím světě. Opouštěla tuhle svou idylku odpočinku s krajní nechutí.

"Jenže lustr nespadne, dokud se na něm nebude houpat dost slonů!" odvětila její sestra malátně a zvesela se zasmála.

"Tak já jdu."

"Počkej! Ještě jsme nenamočili mraky do polévky!" přemlouvala ji Ag-tai-ta, ale ona už její upozornění neslyšela.

Její vědomí se už totiž ztrácelo z dimenze. Cítila, jak se mění ve vodní páru, jak odplouvá a mizí pryč. Byl to docela příjemný pocit. Uprostřed přemisťovací sekvence na ni nikdo nemůže zaútočit, nikdo ji nevidí a ona, jen ona rozhodne, kde se zjeví příště. Svit kolem ní se zbarvil do modra. Svět se otáčel a na v tu chvíli neznala nic jiného, než silný vítr vanoucí kolem její tváře. Ztrácela se ve vichřici. Teď už stačilo jen zadat souřadnice- pomyslet na místo, kde se chtěla ocitnout. Nevěděla, kde se její přítel nachází, ale to naštěstí nebyl problém. Kamkoli, kde je Alezallen., a ta jedna myšlenka stačila k tomu, aby konečně nadobro zmizela z meziprostoru.

"Zmizla." konstatovala Ag-tai-ta zklamaně a napila se ještě.



N-gil-ang se zhmotnila ve stejné jeskyni, odkud před několika hodinami odvedla Du-ki-elu. Šedé, kamenné zdi kdosi před dávnými časy vytesal ničivými kouzly a dynamitem, nebyly ani omylem dílem přírody. I přesto, že se zdály být jednotvárné, ari-chi-ri-ka-mi-ari poznala, že se asi nachází o přibližně nějakých deset tisíc stop dál, jinak by to nedávalo smysl. Její přátelé se přece museli pohnout alespoň o dvě míle- ačkoli vzhledem ke Kiařině zdravotnímu stavu samozřejmě nemohli jít moc rychle.

"Vítej zpátky, N-gil-ang. Rád tě vidím, ale...Kde jsi se u všech trollů toulala?! Dobře víš, že se sám teleportovat neumím!" černokněžník seděl opřený o skalní zeď a tvářil se trochu naštvaně.

"Jen jsem pořádala takový malý večírek..." mávla rukou jeho duševní průvodkyně. "A mimoto, co se stalo Kiaře?" dodala zděšeně. Vojačka seděla vedle čaroděje, očividně bezvládná a se zavřenýma očima.

"Spí. Projevila se u ní průměrně prudká reakce na výtažek z masožravých chaluh, ale symptomy nejsou vážné. Jakmile se probudí, bude zdravá jako rybička. Respektive, doufám...možná jsem si spletl lektvary..."

"Musela strašně trpět...proč jsi ji nevyléčil hned?"

"Odmítala mou pomoc. Já, vládce zla, přece nemám zapotřebí běhat kolem s lékárničkou a doprošovat se."

"Takže jsi ji nechal svíjet se v bolestech kvůli své hrdosti, chceš říct?"

Zloduch se ledově zasmál. "Měl jsem snad učinit dobrý skutek? To po mě přece nemůžeš chtít."

"A když ti nestojí ani za to, proč jsi ji prostě nenechal umřít?" rýpala dál ari-chi-ri-ka-mi-ari.

"Zachránila mi život. Jen jsem splatil dluh. Navíc, bez ní bych se z tohoto rádoby světa živý nedostal." odvětil chladně. Něco skryté hluboko v jeho temných očích tomu ale odporovalo.

"Proč ti tenhle blábol vůbec nevěřím?" zavrtěl přízrak ženy hlavou a pousmál se.

"Mimochodem, jak se vyvíjejí věci na Aharasu? Vycházejí všechny mé plány tak, jak mají?" zeptal se vládce zla, zvědavý na to, jestli se už jeho rodná planeta náhodou nevzdala a náhodou nepadla v jeho nepřítomnosti pod jeho nadvládu.

"Víš, že se nacházíš v časové anomálii? Slunce tady zapadne jen jednou za čas, kdy by se normálně mělo vystřídat s měsícem sedmkrát. To znamená, že tu nejste tři dny, ale tři týdny. No, jinak se mi donesly jen klepy. Všechny naše plány prý vesele selhávají a naše sídlo opět rozbila bouře...takže vlastně nic nového. Nikdo se po tobě mimochodem neshání, nikdo si ani nevšiml, že jsi pryč." vypověděla duševní průvodkyně znuděně.

"Časová anomálie...tušil jsem, že to bude něco podobného, dny se tady strašně táhnou. Další důvod, proč se rychle vrátit do naší dimenze. Musíme dát všechno do správných kolejí, N-gil-ang, musíme zase poctivě krást a páchat bezpráví, vymýšlet nové a nové plány! Nemáme na to ovládnutí vesmíru celou věčnost, nikdo není nesmrtelný..." analyzoval padouch lstivým podtónem.

Přízrak dívky chtěl odpovědět, ale najednou se zarazil. "Poslyš, Alezallene...proč cítím ve vzduchu zbytky aury Nie-te-ki-any? O-ono je to docela děsivé, vz-vzhledem k tomu, že má být šestnáct let mr-mrtvá..." otřásla se hrůzou.

"Také že mrtvá je. Tohle musela být nějaká levná napodobenina. Ano, to co nás napadlo, docela věrně připomínalo jednu z Nei-te-ki-aniných příšer, ale... nikdo přece nemůže vstát z mrtvých!" namítl její člověk.

"A co když se to A-"

"Nevyslovuj jeho jméno!" přerušil ji skoro až vyděšeně.

"Tak prostě tomu ohavnému ubožákovi a jeho ari-chi-ri-ka-mi-ari, co když se jim to nějak povedlo?"

"To si odmítám připustit. A pokud ano, tak je mou osobní povinností ho poslat do hrobu zpátky." zasyčel vládce zla nepřítomně.

"Já se ale Nei-te-ki-any strašně bojím! Copak jsi zapomněl, jak příšerné má schopnosti?"

"Kterou příšernou schopnost přesně myslíš? Kradení duší ari-chi-ri-ka-mi-ari? Neměj strach, N-gil-ang. Raději zemřu sám, než abych obětoval tebe."

"No to je sice hezké, ale mám tu pravděpodobnější řešení- zabijou nás oba!"

"Tak už přestaň sýčkovat a vrať se raději zpátky na ten svůj večírek. Můžeš se odhmotnit a vrátit se do náhrdelníku." prohlásil Alezallen ledabyle.

"Díky, už bylo na čase!" řekla N-gil-ang, zazářila stříbrným světlem a zmizela.

Černokněžník si poupravil klobouk a přemýšlel. Pokud je to, co jeho duševní průvodkyni tolik vyplašilo, pravdou, tak ho čeká zajímavých pár týdnů. Dočká se takové pomsty, jakou ještě historie dimenze trollů nepamatuje. Ďábelsky se pousmál. Pak ale jeho zrak padl na spící Kiaru a rázem se usmívat přestal. "Omlouvám se..." zašeptal tiše a doufal, že ho neslyšela.

Čas trollů X.

20. května 2014 v 20:59 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Další kapitola! No, spíše další šestistránkový rozhovor. Tentokrát to má být takzvaná "bitva", v které ale padne sotva pár střel a... Směšná přilba je vážně neuvěřitelný idiot. Bohužel, kdyby takový idiot nebyl, musela bych nechat Kiaru a Alezallena zemřít a to by poněkud ukončilo povídku, což by mě trochu mrzelo, jelikož mě to strašně baví sepisovat. Dále mi musíte odpustit nelogičnost toto, v jakém pořadí jdou Kiařiny stížnosti na bolest hlavy- hlavně že už skoro nemůže ani chodit, ale hádat se s Alezallenem, na to ještě dost sil má. A ano, to že ti dva pořád i uprostřed "bitvy" a hádky s nepřítelem pořád odbíhají od tématu je zcela záměrně (kdyby to tam nebylo, tahle kapitola by vydala sotva na dva odstavce). Děkuji, že to čtete a doufám, že se vám tahle kapitola bude líbit!

Kapitola X.- Zásada nikdy se v bitvě nesoustředit na bitvu

Současnost, pohled Kiara

Využila jsem okamžiku, než se stačil Alezallen vzpamatovat a táhla ho ke dveřím. Bojovat je vyloučeno! Nepřítel disponuje střelnými zbraněmi! Útěk se stal jedinou možností! A já nehodlám zemřít tady a takhle a pokud můj úhlavní nepřítel ano, tak je to jeho problém. Já mu to prostě neumožním!

"Kiarko, pusť mě! Já s nimi ještě neskončil! Nech mě to vyřídit!" ječel po mě černokněžník, ale já svírala jeho zápěstí a vší svou vyčerpávajícím tréningem zdokonalenou nemalou fyzickou silou ho táhla pryč z místnosti.

Du-ki-ela se hnala za námi, ale ještě ani jednou nevystřelila. Průvod uzavíral Směšná přilba, který se řehtal jako bláznivá hyena a náš ústup si rozhodně užíval. Já ignorovala hysterického vládce zla, který asi celou svou bytostí toužil spáchat sebevraždu, a obezřetně sledovala cestu před námi. Citrine běžela první a svítila nám.

"Kiarko, zastav! Bojujme! Zvládneme to, máme prostředky! Přísahám! Mohl bych je všechny zabít jedním útokem! Nebo mě alespoň pusť!" syčel Alezallen a snažil se táhnout naopak mě nepříteli vstříc.

"Ani mě nenapadne! Oba nás zabiješ!" odsekla jsem. Už se stalo. Kvůli tomu, jak zdržoval, nás dvaadvacetičlenné vojsko obklíčilo a přízrak dívky na nás namířil všech pět hlavní své divné pušky.

"Spokojený?!" zavrčela jsem na čarodějovu adresu kysele.

"Docela to ujde." věnoval mi úsměv vychytralého žraloka. "Ale teď bys mě už vážně mohla pustit...pomalu přestávám cítit zápěstí..."

"Aha. Promiň." pustila jsem jeho ruku. Směšná přilba se na nás díval jako na odpad a černokněžník mu ten pohled oplácel. Ohňovka zamňoukala. Atmosféra by se dala krájet.

"Du-ki-elo, rozstřílej je na cimprcampr!" poručil velitel vojáků. Puška se rozzářila. Za chvíli vystřelí.

"Komplexní štít hadí skrýše." zašeptal Alezallen tiše. Na pohled se nic nezměnilo, ale já cítila, jak nás najednou začaly ovívat vlny neviditelného, ale přesto hmatatelného štítu. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkala. Ano, kouzelníci pracující pro naši armádu dokázaly vyčarovat štíty obrovské, silné, barevné...ale nikdy ne tak stabilní a s tak zvláštní strukturou. Ale bude tohle divné kouzlo stačit?

"Tohle je pro tebe něco jako pro Anaotteku rozsvícená obloha?" zeptala jsem se, využívajíc času, než se nepřátelská zbraň nažhaví, aby dosáhla svého nejsilnějšího útoku.

Ryolium se zlověstně zasmálo. "Ani v nejmenším...štít hadí skrýše je úplně obyčejná technika, jeden z deseti různých štítů, které dokážeme s N-gil-ang vyvolat...náš nejlepší trik si vždycky necháváme na konec..."

Z pistole, která spíše připomínala kanón, vyletělo pět asi stopu měřících zelených raket a mířilo si to na nás. No, hadí skrýš nehadí skrýš, počítám, že až nám vybuchnou na hlavách, bude to vážně pecka.

Pak se ovšem střely zničehonic ztratily. Ne...neztratily...ani se nerozprskly o štít...tak kde tedy jsou? Hadí skrýš je pohltila? Ale takhle standardní štíty přece nefungují. Rány se o ně tříští, nevstřebávají se! Kdyby rakety rozbil náraz, vylétly by nepatrné jiskřičky. Většina lidí, dokonce i těch, co běžně používají magický štít, si toho nikdy nevšimne. Hm, je vidět, že jen opravdu málo z nás podstoupilo výcvik v temných hlubinách světelných pastí odvrácené strany Eiselu...

Chvíli, asi dvě a půl vteřiny, mi to opravdu vrtalo hlavou. Pak jsem si ale vzpomněla na větu, kterou mi řekla N-gil-ang, když mi onehdy zachránila život. "Můžeš využít můj štít- neodráží útoky, pohlcuje je a dává ti možnost je doslova vrátit zpět!" takhle nějak to bylo. Takže takhle Komplexní štít hadí skrýše funguje? Znamená to tedy...

"Víš, má rozkošná sentimentalistko, proč málokdy vycházím mezi lidi?" prohodil v tu chvíli Alezallen potutelně, jako by se nechumelilo. Důvod proč ho jednou zaškrtím, číslo nejméně tři sta dvacet!

"Nevím. A vážně si myslíš, že je zrovna ta pravá chvíle to teď řešit?!" sepsula jsem ho, zatímco se Směšná přilba a jeho ari-chi-ri-ka-mi-ari vzpamatovávali z toho šoku.

"Proč by neměla být?" pokrčil rameny. "Tak proč nemám rád společnost sentimentalistů? Protože velká většina lidské populace je tak hloupá, až mě to bolí." ďábelsky se zasmál.

Střely, které před několika okamžiky zmizely, se zhmotnily na stejném místě, akorát že otočené poněkud naopak. Pět raket letělo, každá jiným směrem. Všechny "si vybraly" za oběti nepřátelské vojáky. Jednoho dostala příslušná střela ihned a skácel se k zemi. Neviděla jsem přesně, kam ho trefila, ale předpokládám, že je mrtvý. Další se pokusili o útěk, ovšem rakety se chovaly jako by někdo řídil na dálku a hbitě je pronásledovaly. Zvláštní. Brzy se pět služebníků nepřítele válelo na zemi, ale ani kolem jednoho se nerozlila krev. Tedy, trochu ano, ale u žádného tak, jako bych to u smrtelného zranění očekávala. Kam je to zasáhlo? Výbuch kolem každé z raket byl tak mohutný, že to ani můj vojenský zrak nepostřehl.

"Co? Jak´s to sakra udělal?!" vyštěkl Směšná přilba.

"Copak ti to vážně nedošlo? Podle tvaru rýh na mém náhrdelníku jsi zajisté poznal, že je moje N-gil-ang ari-chi-ri-ka-mi-ari obranného typu. Ovšem, copak ti nedal Správce informace o všech mých schopnostech? A ty na mě i přes to všechno vystřelíš. Neskutečné. Ohromil jsi mě! Snad se mi poštěstí provést jednou na tvém mozku pár zajímavých experimentů! Mimochodem, víš jistě, že za ty rakety vážně můžu já a ne například Kiara?" v ametystových očích vládce zla se zlověstně blýskalo. Bylo vidět, že si to ten parchant užívá. Jak může?! Když je tak mocný, jak tvrdí, tak ať nás odsud dostane a nehraje si s chudáčkem Legrační přilbicí na kočku a hodně blbou myš!

"Aha! Takže to ona!"

"Ne, blbečku. Jen jsem tě zkoušel rozhodit! Vždyť jsem se k tomu před pěti minutami přiznal a ještě ti všechno vysvětlil!" černokněžník vypadal, že do několika sekund umře smíchy.

"Já to ale celou dobu věděl! Nejsem vůbec tak hloupý, jak si myslíš, zrádče! Skolil jsi svou zákeřnou technikou pět z mých mužů, jenže jich ještě patnáct zbývá! A pak jsem tu taky já a tenhle nehmotnej kus hadru, co si říká duševní průvodce!" bránil se Směšná přilba.

Čaroděj se přestal smát a chladně pozvedl obočí. "Jako by to na situaci něco měnilo."

"Jsme v obrovské přesile!"

"Vážně? Naivka, jenž rád mlátí ženy, obzvláště nemohou-li se bránit, pak ari-chi-ri-ka-mi-ari s jedinou schopností- střílet, které však nemůže ve svém vlastním zájmu odpálit ani polovinu rakety a říkáte si přesila, ano?"

"Zapoměl´s na mou armádu!"

Alezallen se rozhlédl kolem dokola. "Armádu? Kde?"

"Na mých patnáct udatných vojáků!"

"Aha, ty myslíš ty chudáky! Proti Kiaře? Tak jich zavolej alespoň stovku a možná budou mít malinkou šanci na vítězství..." vládce zla mi věnoval piraní úsměv, Směšná přilba-ačkoli s ním právě mluvil-jakoby neexistoval. Zašklebila jsem se v odpověď. Jako by mi takhle průhledná lichotka zvedla náladu!

"Žvásty!" zaklel velitel patnáctihlavého vojska. Nebo...bylo jich vlastně pořád patnáct? Několik se nenápadně vytratilo, čepice nechávajíc ležet na zemi. Vím, co tohle v istanské vojenské hantýrce znamená. Právě odešli do civilu.

"A ještě jeden veledůležitý faktor jsi přehlédl, sentimentalisto." prohlásil můj úhlavní nepřítel zákeřně.

"Co zase?!"

Alezallen dramaticky ukázal na Citrine. "Strana, která disponuje mocnou ohňovkou, vyhrává kontumačně!"

"To si děláš srandu, ne?" zamumlal Legrační přilbice.

"Mimochodem, kde máte ty ,udatné vojáky´?" přerušila jsem je. Vypadá to, že už nás tady (když nepočítám nezhmotněnou N-gil-ang) zbylo jen pět.

"Myslím, že jsem je viděl utíkat tímhle směrem..." čaroděj kývl hlavou k mé cele.

"Zatrolení-" nadechoval se Směšná přilba, ale druhý z Istaňanů v místnosti jej přerušil. Stáli u sebe docela blízko, tak, že by jeden mohl kdykoli praštit toho druhého. Alezallenovi zřejmě vyhovuje postávat u lidí takhle blízko, asi se mu při tom lépe vyhrožuje.

"Teď mě dobře poslouchej, Směšná přilbo." pronesl černokněžník do ticha a zbytek dopověděl plynulou istanštinou a pro jistotu ještě šeptal.

"Cože? Promiň, já ti nerozuměl..."

Samozvaný budoucí vládce světa to netrpělivě zopakoval ještě jednou.

"Promiň, nemůžeš mluvit hlasitěji? Od toho ,rád bych tě za to, co jsi udělal Kiaře, zabil´ mi to nedávalo smysl..." řekl voják zmateně. Cože? Já vím, že jsem se před tím možná trochu zmínila o tom, jak jsem včera schytala pár pěstí, ale jak jsem mohla vědět, že mě bude ten blázen chtít pomstít? On si to jistě dává za vinu! No jo, oprávněně...

"Ty jsi vážně tak tupý, až mě to dojímá..." zavrtěl čaroděj hlavou.

"Hele, ty v tom cylindru, rád zapomínáš, že jsi právě uprostřed bitvy, že jo?" promluvila Du-ki-ela značně netrpělivě. Podívala jsem se na ni. Působila příšerně deprimovaně. V jejích svítících očích se odrážel jen smutek. Očividně nevěděla, co teď dělat. Jak pomoct svému člověku? A pomáhat mu vůbec?

"Tohle není bitva. Nevím jak vy, ale já osobně to beru jen za zbraněmi okořeněnou diskuzi." namítl oslovený ledabyle.

Dívka sklonila hlavu k zemi a bezvýrazně pronesla: "Co máš společného s N-gil-ang? Zmínil jsi několikrát její jméno."

"To se dozvíš." odbyl ji Alezallen a vrátil se na původní místo vedle mě. "Máš nějaký plán?" zeptal se šeptem.

"Ne. Možná jen vyřešit tuhle frašku nabroušeným bakalovým mečem." zamyslela jsem se.

"V tom případě se budeme řídit mým návrhem, protože jiný prostě nemáme. Budu počítat do tří a až řeknu ,čtyři´...utečeme." z jeho hlasu čišelo něco velmi zlověstného. Ať je ten plán cokoli, vím už předem, že se mi nelíbí. Navíc, zdá se mi trochu divné. Vždyť před chvílí se ústupu tak bránil!

"Co si to tam našeptáváte? Mluvte nahlas!" zařval Směšná přilba.

"Ztichni. Tebe se to už netýká. Tři." zasyčel na něj vládce zla.

"Počkej, odpočítává se od jedničky!" napomenula jsem ho.

"Tak dobře. Jedna."

"Co to počítáte, špíno?!" ozval se Legrační přilbice opět.

"To tě nezajímá. Čtyři."

"Po jedničce následuje dvojka!" podivila jsem se.

"Není to teď jedno? ,Čtyři´ byl přece tajný signál!"

"Tak promiň! Já bych na to reagovala, ale jak jsem měla sakra vědět, že se spleteš v počtech?!" ohradila jsem se naštvaně. Jo, počítat a na určitý signál utéct by bylo sice efektivní, ale to by tady NĚKDO musel umět napočítat do čtyř!

"Já se nespletl! Já jen počítal podle systému, který zavedu, až se ujmu vlády nad vesmírem!" argumentoval vládce zla.

"A proč to vlastně sakra počítáme? Proč si prostě neřekneme ,Ústup!´, jako se to dělá v každé normální armádě!"

"Tak vítej v civilu! Hodně jsem o tom četl! Publikace ,Jak být normální´, ,Rozumíme svým sousedům´ a tak dále, to všechno jsem pro účely porozumění sentimentalistům přečetl. A teď se mi zrovna vybavuje jedna věc- civilisté vždycky, než se někam pohnou, počítají do tří." přesvědčoval mě Alezallen s lstivým úsměvem.

"To´s měl říct rovnou! Jak bych měla sakra já vědět, co civilisté dělají a co nedělají! Takže ústup!" zavelela jsem a dala se tedy na odchod, směrem hlouběji do věznice. Šla jsem obyčejným krokem, myslím, že to není třeba nijak hrotit a žádný zběsilý úprk se konat nemusí. Černokněžník ještě zamával těm dvěma a přidal se ke mně. Citrine kráčela před námi.

"Ty si vážně myslíš, že nás nechají jít?" zeptala jsem se.

"Ne. Proč? Já naopak doufám, že nás budou pronásledovat..." odpověděl záludně.

"V takových chvílích si přeji, abych ti viděla do hlavy."

"Věř mi, mé myšlenky nejsou nic hezkého, takže si to raději ani nepřej." ušklíbl se.

"Hej, stůjte! Du-ki-elo, za nimi!" zahřměl hlas Směšného přilby. Ohlédla jsem se. On se ani nepohnul z místa, vyslal za námi pouze své ari-chi-ri-ka-mi-ari.

"Plán vychází... Teď bychom měli malinko přidat do kroku, ať ji odlákáme dost daleko..." poznamenal černokněžník potměšile.

"Odlákáme?" zeptala se a přešla do poklusu. Ne proto, že bych dbala na nějaký chromý plán mého úhlavního nepřítele, ale z čistého rozhodnutí nenechat to šílené děcko s kanónem přiblížit se ke mě na dostřel.

"Odlákáme. Původně jsem zamýšlel nechat se zahnat až na druhou stranu dimenze, ale ten rozhovor se Směšnou přilbou se trochu protáhl, takže z časových úspor bude stačit doběhnout za první roh."

Několik desítek metrů před námi se temná chodba stáčela do prava. Juchů. Bude té šarády konec? Já jsem zvyklá na jinačí boje! Na zkoušku síly, dovedností a udatnosti, ne na nějaké malicherné hádky, vyhrožování a pobíhání po bojišti! Na to v naší čtvrté armádě opravdu nehrajeme!

Velitel uprchlého vojska se nám ztratil za rohem z výhledu.

V tom jsem ucítila ostrou bodavou bolest v hlavě, jako by přímo uvnitř mé mysli. Zatmělo se mi před očima. Zapotácela jsem se. Mozkem mi problesklo, že asi do tří sekund umřu. Najednou to ale přestalo. Zhluboka jsem se nadechla a doufala, že si toho Alezallen nevšiml. Jen by to nahrálo té jeho směšné teorii "do tří hodin je po tobě".

"To jste ale daleko neutekli." konstatovala Du-ki-ela v momentě, kdy jsme se zastavili a připravila svou divnou pušku do palebné pozice.

"Kdo utíkal? Nyní, slož zbraň a mluv s námi v míru."

"Nepřijímám rozkazy od prašivého zrádce."

"Věř mi, dítě, přijímáš je od mnohem ubožejších individuí. Jsem Alezallen Istanský, jeden z dvanácti oficiálně uznaných vládců zla a budoucí pán vesmíru, myslím, že není moudré, pokusit se vystřelit."

"Mně je jedno, kdo jsi, jakou máš hodnost, jak jsi mocný, dokonce i jak snadno dokážeš odrazit každý můj útok a obrátit ho proti mně. Zabiju tě, protože musím, protože mi to nakázal." v dívčině hlase se poprvé objevil náznak jiné emoce, než je znudění. Zdálo se mi, že to říká strašně smutně.

"Tak dobře." pokrčil Istaňan rameny. "Mně osobně je to sice úplně ukradené, ale Ki-e-mi bude příšerně zklamaný, jak se nedokážeš vzepřít špatnému rozkazu."

"Ki-e-mi?! On...on je tady? Slíbil, že mě zachrání!" vykřikla malá ari-chi-ri-ka-mi-ari a její tvář se rozzářila nadějí.

"Pokud chceš, aby se tak stalo, musíš mě chvíli poslouchat." prohlásil Alezallen.

"Co mám udělat?"

"Nic. Stačí, když nebudeš střílet. Jsme teď tady ze dvou důvodů. Zaprvé, chtěl jsem ti říct, ať nelelkuješ, že se tvé vysvobození blíží. Pche, k tomu mě donutila N-gil-ang. A zadruhé jsem chtěl udělat mezi provedením mého ďábelského plánu a jeho rozuzlením krátkou přestávku, aby to taky nějak vypadalo. " pousmál se černokněžník zákeřně.

"A na co teď čekáme?" zeptala jsem se netrpělivě. Má hlava bolela jako střep.

"Na Směšnou přilbu, přece. Mimochodem, má drahá sentimentalistko, nevypadáš zrovna zdravě. Slavnostně ti oznamuji, že ti zbývá asi hodina a půl života, z toho půl hodina při plném vědomí."

"Žvásty! A to je jeden z tři sta padesáti důvodů, proč tě nenávidím." odbyla jsem ho tvrdohlavě.

Podmanivě se na mě usmíval a jeho hypnotické oči se zabodávaly do těch mých. "Vyjmenuješ mi ty důvody, až budeme mít více času? Opravdu by mě to zajímalo..."

"Ne. Navíc, celou dobu prorokuješ, že za třicet minut umřu a pak prohlásíš něco na ten způsob, že ještě někdy budeme mít čas na povídání!"

"Asi máš pravdu...opravdu škoda, že jsi odmítla mou pomoc...dokázal bych tě zachránit..."

"Já žádnou záchranu nepotřebuji a od tebe už vůbec ne! Já jsem vojačka, silná, disciplinovaná, neoblomná a momentálně zcela nezraněná a v pořádku!" zasyčela jsem odhodlaně.

"Tvou sílu a disciplínu bych si po jistých událostech zpochybňovat ani nedovolil, avšak...asi velice toužíš po smrti, že? Já znám účinky rozsvícené oblohy nejlépe, možná i lépe než má sestřička, myslíš, že nepoznám jejich symptomy? Navíc, já jsem zlo. Vím zákonitě všechno, včetně toho, co nevím!"

"Tak si to nech pro sebe a neruš tím bitvu!" Já ho tak nesnáším! I když...tak moc zase ne. Momentálně ho nenávidím jen tak trošku.

Směšná přilba narušil svým příchodem náš pro tuto situaci absolutně NEVHODNÝ rozhovor.

"Du-ki-elo! Co to děláš?! Opakuju- co to sakra děláš, ty tupá čubko?! Proč nestřílíš?! Střílej sakra, ty budižkničemu!" osočil se na svou duševní průvodkyni ihned.

"Nechce se mi." odvětila nezaujatě s jakýmsi morbidním něčím v hlase.

"Neodmlouvej, ty jedno nehmotné nic! Udělej, co ti říkám! HNED!" zařval nasupeně.

"Ona nemá žádnou povinnost poslouchat tě. Jak jsi se stal jejím člověkem?" vložil se do toho Alezallen s věru zákeřnými jiskřičkami v očích.

"Není to fuk?! Mám náhrdelník moci!"

"A získal jsi ho násilím." konstatoval černokněžník potěšeně.

"Co tím sleduješ?!"

"No...vlastně docela nic...jen to, že to znamená, že když ti někdo jiný ten náhrdelník- respektive stačí přívěsek- vezme, ztrácíš s Du-ki-elou veškeré spojení a nemáš nad ní rázem žádnou moc." poznamenal čaroděj a záludně se culil od ucha k uchu.

"No a?"

"Ty se pořád nechytáš? Ehm...nechybí ti třeba něco...?" naznačoval vládce zla už trošku znuděně.

Voják sklonil hlavu, aby se podíval na svůj náhrdelník. Respektive, na roztrženou šňůrku, která z něj zbyla. Tak tohle...kdy mu to ten syčák vychytralý stihl vzít?

"Kde je můj náhrdelník moci?! Kam zmizel ten přívěsek?"

"Hádej třikrát, troubo." povzdechl si Alezallen. Ukradený kousek dřeva svíral v ruce, ještě k tomu tak, aby to Legrační přilbice viděl.

"Vrať ho zpátky!"

"Proč bych to dělal? Já jsem to pravé zlo! Nemusíš se stydět, sentimentalisto, tak jako celé lidstvo, i ty jsi neprohlédl včas ďábelskou léčku Alezallena Istanského, vládce zla, alchymisty, vědce, černokněžníka a budoucího pána vesmíru- tudíž mě!" čaroděj dramaticky rozpřáhl ruce a zlověstně se zasmál.

"A kdy´s mi ho vůbec vzal?"

"Není to jasné? V momentě, kdy jste se s Kiarou oba dívali jinam. Nedávej si to ale za vinu! Našel bych si způsob, jak to ukrást, i kdybys na mě upřeně zíral celé věky! Jsem král zlodějů!"

"A ty se tím ještě chlubíš?" nadhodila jsem pochybovačně. Ehm...nejsou normální lidé náhodou pyšní na to, že nikdy nic ukradli?

"Samozřejmě, proč ne?" zlovolně se zubil. Nechala jsem to raději bez komentáře.

"Haló, vy dva! Pořád tady ještě řešíme mě!" ozvala se Du-ki-ela, zatímco netrpělivě podupávala nohou.

"Kde jsme to skončili? Ano. Ty, Směšná přilbo, se máš jít zahrabat, ty Du-ki-elo, jsi svobodná a dělej si co chceš a my bychom asi měli zmizet." shrnul to Alezallen.

"Svobodná...?" zopakoval přízrak dívky nejistě. Její zbraň mimochodem zmizela.

"Přesně tak. Anaotteka byla tak...sentimentální, že se uvolila zanést tvůj přívěšek do našeho světa, kde si v Istaně budeš moci vybrat, koho chceš provázet. To jí bude stát spoustu času...já bych to rozhodně neudělal. A jak se dostaneš k mé sestře? N-gil-ang tě teleportuje- přívěsek i tvou nezhmotněnou formu...mezi naše schopnosti patří přemístit cokoli, co disponuje aurou." vysvětlil černokněžník.

Dítě se nadšeně usmálo. "Vá...žně?! Děkuji! Děkuji! Děkuji!"

Čaroděj znechuceně zavrtěl hlavou. "Mně neděkuj. Nesouhlasil jsem s účinkováním v této frašce kvůli tobě, ale kvůli N-gil-ang. Kdyby záleželo jen na mně, zabil bych toto blba a ukončil tím současně i tvé trápení. Jsem zlo a nic jiného. Nesmíš mi děkovat, jako bych snad byl nějaký směšný hrdina, či co...příšerně mě to uráží."

"Stejně ti děkuji." odporovalo ari-chi-ri-ka-mi-ari.

"Je načase jít pryč, mladá dámo." zašeptal vládce zla. "N-gil-ang, zjev se v tomto světě..."

"Ahoj, Du-ki-elo! Ráda tě vidím! Ki-e-mi bude radostí bez sebe, pořád tvrdil, že tě omylem zabijeme, pesimista jeden!" vykřikla žena s hadem na ramenou, jakmile se objevila v téhle dimenzi. Zněla vážně šťastně.

"Já...děkuji!"

"Přestaň už pořád děkovat! Navíc, hlavní zásluhu mají Ag-tai-ta a Ki-e-mi, kteří to vymysleli! Tak pojď, vzhůru do nového života!" jakmile to dořekla, rozzářila se do modra a za okamžik ona, její kamarádka, i přívěsek beze stopy zmizely.

Já také cítila radost. Povedlo se. Zachránili ji. Teď má naději na lepší život. Skoro bych se usmívala, ale znenadání objevující se bolest mi v tom zabraňovala. Síly mi odcházely z končetin, hlava se motala a točila se jako na obrtlíku. Chvilinku jsem se už loučila se životem. V ten moment jsem v sobě prostě nenacházela k úsměvu dost energie.


"Jen počkejte! Já a má armáda jsme jen špičkou ledovce! Správce vás dostane!" vyhrožoval Směšná přilba, pár sekund počkal, rozhlédl se kolem a pak se otočil a prchal pryč. To se nás tolik bojí? Propadl bez svého ari-chi-ri-ka-mi-ari bezbrannosti? Ať to bylo jak chtělo, v tu vteřinu jsem za to pocítila velkou úlevu.

"Zbabělec. Nuže, venku čeká vesmír k podmanění!" prohlásil můj úhlavní nepřítel a dal se na odchod. Ovšem, opačným směrem, než před chvíli utekl voják.

"To jistě čeká, ale ne na tebe!" provokovala jsem ho a vydala se za ním. Myslím, že opět jdeme špatně, ale neměla jsem dosti sil na zformulování inteligentní věty, kterou bych na to upozornila.








Literární cvičení, aneb další hodina slohu

20. května 2014 v 20:34 | Kate Černobílá |  Zbytečnosti
Narozdíl od minulého literárního cvičení, tohle není psáno ve škole. Máme totiž zadáno, že ehm...do konce roku si každý musí v hodině češtiny stoupnout před tabuli a...é...po lopatě řečeno si celou hodinu hrát na učitele. Tohle, co teď píšu je náplň hodiny, kterou povedeme já a Karin, i s mými odpovědmi, jak bych ten úkol vypracovala já. Psát v hodině bych to vážně nechtěla, protože jelikož to musíme nějak nacpat do čtyřicetipěti minut, na sepsání každé odpovědi mají jen sedm minutek (narozdíl ode mě, já podvádím, takže si na to beru neomezený čas)... Snad se vám to bude líbit.

(otázka 1.) Představte si, že máte neomezené možnosti, jak si navrhnout vlastní dopravní prostředek. Jak by vypadal? Co by uměl? Máte nekonečné množství materiálů a technologií.

Mé vozidlo by z dálky mírně připomínalo dravou rybu. Poletovalo by vzduchem, dokázalo by se vznášet, snést se znenadání střemhlav i plachtit nadzvukovou rychlostí. Trup letounu a místo pro cestující by byl tvarován do tvaru plachetnice, vyrobený z takzvané létající mouky, nejpevnějšího, nejhebčího a nejčernějšího materiálu vůbec, kterému věda přičítá tak úžasné vlastnosti, že ho tým speciálně školených ultra-tajných agentů střeží v podzemní věži, nacházející se přibližně někde pod povrchem Saturnu. Na přídi by se nacházely dva výkonné omračovací lasery a lapač much, pro přepadávání nic netušících obchodních korvet a pro případ napadení jinými piráty. Klasické kormidlo bych nahradila ovladatelnější verzí- obyčejným ovladačem na videohry, se speciálním tlačítkem "Přehrát dobrou písničku" (ale nikdy bych ho nezmáčkla, protože by onen ovladač měl mizerný vkus). Možná jen ještě poznamenat, že by celému dopravnímu prostředku vévodil stroj na sušenky a výrazná pirátská vlajka (ve tvaru slona se šlechtickým kloboukem).

(otázka 2.)A nyní si představte, že jím můžete jet na libovolné jedno vaše vlastní imaginární místo. Jak by vypadalo?

Slunce se schovalo za měsíc Bayangan a oblohu pokryly zářivé hvězdy. Můj letoun pomalu přistává do hluboké noci a já už slyším šumění nedalekého moře a vzdálenou hudbu...

Ocitám se v rušné uličce. Ačkoli je temná půlnoc, kolem mě se hemží nejrůznější lidé v elegantním černém středověkém i futuristickém oblečení, povídají si, zpívají, tančí, nebo jen spěchají do některé z budov. Zaslechnu klapot kopyt, to několik metrů předemnou projíždí krásný, černý kůň. Stojím na jednom z naprosto čistých, plochých kamenů, které dlouho omývalo moře a kterými je cesta vydlážděna. Měsíc a zakroucené pouliční lampy, které jakoby rostou z chodníků, vrhají na celé městečko příjemný, měkký svit. Poblíž chybí v chodníku dlažba a z té díry roste majestátní, košatý listnatý strom s modře jiskřícími, černými listy. Každý dům v tomhle městě je jiný- jinak vysoký, s jinými tvary oken, počtem věží i úplně odlišnou architekturou. Spojovaly je jen dvě věci- zvláštní tmavý kámen, z kterého byly vytesány a zelené a modré drahokamy na střechách, které se blyštily třpytivým svitem. Cítila jsem vůni květin, koření a čokolády, která se linula z budov, díky vonným svíčkám, které místní zbožňovali. Ovíval mě lehký vánek, který vál od nedalekého moře. Kolem vládla nádherná atmosféra pobřežního městečka.

(otázka 3.)A co by tam žilo?

S městem sousedí krásný, temný les. Žije tam spousta zajímavých tvorů, ale já si vybrala takzvané psomouchy. Psomouchy hnízdí v korunách někdy až několik stovek metrů vysokých jedlí a dolů slétávají jen v pondělky a ve svátky. Na první pohled vypadají jako dlouhosrsté kolie, chundelaté, huňaté a modro-červeno-černé (aby splynuly s prostředím). Co činí však jejich hlavní odlišnost od psů, jsou dva páry silných křídel, které jim dovolují létat vytrvale, dlouho a vysoko. Psomouchy jsou býložravé, sušenkožravé, ale k večeři nepohrdnou ani nedbale drženým dalekohledem, kterými na ně často míří drzí turisté, kteří někdy cestují do té země jen kvůli tomu, aby zhlédli za vlahého přímořského večera odvážné vzdušné akrobatické kreace elegantních psomuch. Protože až na čtvrteční rána bývají naše psomouchy velmi plaché, nezahlédnete je snadno (musíte putovat tmavým lesem a riskovat, že vás mezitím něco sežere). Také se nevyskytly případy, že by někdo psomouchu odchytil a choval v domácím prostředí, protože se to považuje za neetické týrání, což odrazuje míromilovné chovatele (a psomouší týdenní spotřeba sušenek jim také na nadšení nepřidává...). Jen na závěr bych chtěla dodat, psomouchy většinu bytostí nekoušou, výjimku pro ně tvoří ti, kdo odhazují v jejich lese odpadky- po takových blbcích jdou s maximálním bojovým nasazením.

No, abych vám pravdu řekla, moc se mi to nepovedlo, ale výborně jsem se u toho bavila.
Pokud byste si tyto tři otázky chtěli také vyplnit, do komentářů s tím, budu jen ráda... :)



Děkuji za přečtení tohoto článku,
Kate Černobílá

Čas trollů IX.

7. května 2014 v 16:34 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Tady je další, tentokrát kratší kapitola...či spíše mezikapitola. Vypráví o Du-ki-elině nedávné minulosti, která se odehrává chvíli předtím, než Anaotteka napadne Kiaru. Tahleta kapitola je pro příběh skoro zbytečná, jsou tam jen rozepsané schopnosti jednotlivých ari-chi-ri-ka-mi-ari a jedna rádoby posmutnělá scéna, u jejíž psaní jsem se málem rozbrečela. Doporučuji však tuhle kapitolu přečíst, pokud čtete moje příběhy, protože jinak by vám další podobné scéna v příští, nebo popříští kapitole nedávala moc smysl.
Mimochodem jsem se rozhodla začít kapitoly pojmenovávat. Pro pořádek jsem dala název i těm osmi předchozím. Jsou pojmenovávány většinou po zásadách, kterými se řídí Alezallen, vyjímkou je však tahle a myslím, že ještě jedna, ale teď jsem zapomněla která. Název téhle kapitoly nemá s těmi ostatními osmi nic společného, jen mi to prostě dobře znělo.
Kapitola IX.- Když se srdce nehmotné bytosti změní v led...

Zhruba dvacet čtyři hodin předtím, myšlenkový svět, pohled vypravěč

Vysoké kopce lemující kaňon jakoby ani neměly konec. Rozprostíraly se všude, kam jen oko dohlédlo, zaplavovaly krajinu ponuře šedou barvou a některé sahaly až téměř k obloze. Panorama se zdálo pusté a čišela z něj ponurost. Kolem nebyli žádní živočichové, ani stromy, dokonce ani tráva ne. V myšlenkovém světě, přechodném místě pobytu všech ari-chi-ri-ka-mi-ari, byste nenašli nic zajímavého.

Přesto však po nuzné pěšině vedoucí středem skalnatého údolí kráčely dvě humanoidní bytosti, obě tvořené čirým svitem magie a úlomky vědomí jejich lidských chráněnců.

"Proč zase my?" zafuněla otráveně mladá žena s hladkými dlouhými vlasy a poněkud vyděšeným výrazem.

"Protože jsme velice mocní a tudíž máme povinnosti." odpověděl jí její společník profesionálním nezaujatým tónem.

"To mi došlo! Ale nejsme jediní, ne? Tak proč musíme každičký problém v tomhle světě řešit my? Kolikátý už je to ,rizikový případ´, který musíme zklidnit, jen za tenhle týden?" svěsila ramena unaveně.

"Možná to bude mít nějakou souvislost s tím, že je tvůj člověk prašivý zrádce." konstatoval mladík i přes význam svých slov, dokonale diplomaticky.

"Přestaň se do Alezallena navážet!"

"Já se do něj nenavážím, copak to, že je prohnilý lump, se považuje za nějaké tajemství?"

"Hlavně že Anaotteka je dokonalá!" zasyčela dívka štiplavě. Druhé ari-chi-ri-ka-mi-ari však její ironii ignorovalo.

"Máš pravdu! Mé královně není nikdo roven! Před její elegancí, rafinovaností, genialitou, šarmem, mocí a krásou se musíme všichni poklonit! Jsem tak hrdý, že se můžu nazývat jejím průvodcem!" rozplýval se Ki-e-mi s jiskřičkami radosti v očích. N-gil-ang si jen znuděně povzdechla.

"Mimochodem, myslíš, že je ten dezertér silný?" zeptala se po chvíli žena a had na jejích ramenou se mírně zavrtěl.

"Netuším. Ale není to jedno? My s ním nechceme bojovat. S ari-chi-ri-ka-mi-ari, která se vzbouřila jejich člověku a vyhrožují bezhlavým zabíjením všeho živého, je potřeba jednat jemně a přátelsky, promluvit si s nimi o jejich potížích a přesvědčit je, že cesta násilí není nutná. S toho důvodu nech, prosím, mluvit mě, až budeme na místě."

"Co?! Naznačuješ snad, že já nejsem dost jemná a přátelská? To proto, že jsem pořád plná strachu, proto! Všechno je tak nebezpečné! Nikdy nevíš, za kterým rohem číhá smrt! A člověk, který se bojí, nedokáže být přitom milý!" ohradila se jeho nepokrevní sestra dotčeně.

"Já chápu tvé problémy, ale nedokážu pochopit tvůj strach. Proč by se majitelka nejsilnějšího a nejrychleji vyvolatelného štítu měla obávat nějakého útoku? Navíc, když ještě k tomu ovládá teleportaci? Tebe přece nikdo prakticky nemůže zranit, N-gil-ang. Ani v boji tě nečeká žádná bolest a žádná smrt. Tak proč se bojíš?"

Dívka se nejistě usmála a rozpačitě si prohrábla jiskřivé vlasy. "No jo, máš úplnou pravdu, Ki-e-mi! Jenže, mi to v bitvě prostě nikdy nedojde... A navíc, jsem vlastně úplně k ničemu. Dokážu chránit sebe, ale stojí mě to vždycky spoustu sil, abych mohla ochraňovat ostatní." posmutněla.

"Co to říkáš? Vždyť bez tebe by už byl Alezallen stokrát mrtvý a neznám žádné ari-chi-ri-ka-mi-ari, které by chránilo své bližní s takovým efektem, jako ty! Rozhodně nejsi zbytečná! Navíc, co bych měl říkat já?" konejšil ji její bratr.

"To říkáš jen tak. Doopravdy ty vážně jsi ten poslední, kdo by mohl mít komplexy ze své síly."

"Umím měnit počasí. Teplotu vzduchu. Přivolávat mraky. Sníh. Déšť. Vítr. Ale k čemu ti to je, když na lidi, které miluješ, letí nějaká střela? Krupobitím jim život nezachráníš. Jak často říká má královna, jsem dobrý tak akorát na zesměšňování meteorologů. Učiněně zbytečné ari-chi-ri-ka-mi-ari." posteskl si Ki-e-mi.

"Heleme se, jsem tu správně v klubu ufňukánků, srabů a sebelítostivců? Smím rozřešit váš spor, kdo je více na houby? Oba stojíte za zlámanou bačkoru! No...ale Ki-e-mi možná o trochu víc." polemizovala bytost, která se zjevila pár metrů za nimi. Oba se na nově příchozí otočili.

Přízrak nebezpečně působící ženy se pohrdavě šklebil. Pohrávala si s titěrným nožem, který ledabyle držela v levé ruce a nezaujatě pohodila po ramena dlouhými vlasy, s pečlivě zatočenými vlnkami na konečcích.

"Ag-tai-to. Jdeš pozdě." prohlásil duševní průvodce Anaotteky Zelené se zlostným pohledem.

"No tak, vždyť jste ještě ani nedorazili na místo! Trochu jsem se bavila a tak jsem přišla o pár minut později, no a?"

"Trochu se bavila?! Tady se jedná o výslovný příkaz rady šlechticů a nejvyššího soudu! Do tohohle myšlenkového světa máme dovoleno vstoupit jen pokud nás náš člověk zrovna nepotřebuje a to je taky jediný akceptovatelný důvod, proč se nezúčastnit nakázané mise!" zasyčel Ki-e-mi vyčítavě.

"Ty jsi pořád tak strašně upjatý! Schválně zkus alespoň hodinu neříkat nic, v čem by figurovala slova "povinnost" "nařízení" "příkaz" "musíme" nebo "má královna"! No tak, život je zábava, jen zábava! Povinnosti jsou pro blbečky!" odsekla Ag-tai-ta rozčíleně.

"Tak proč jsi tedy nakonec přišla?" zeptala se N-gil-ang skepticky.

"Není to jasné? Dorazila jsem si zabojovat! Nakopat tomu dezertérovi zadek a rozmlátit jeho existenci na kousky!"

"A jak to ty- zdravotnické ari-chi-ri-ka-mi-ari, které neumí nic jiného než léčit- uděláš?" zasmála se druhá žena. Ki-e-mi mlčel, protože ho nenapadalo nic, co by neobsahovalo zmíněná slova.

Oslovená se zašklebila a pozvedla ruku s perořízkem nad hlavu. "Proto jsem si obstarala tento parádní meč, krávo!"

"Meč...?"

"No co, byl ve slevě!" ohradila se agresorka netrpělivě. "Navíc, ty klasické jsou příliš nepraktické! Tenhle si můžu jednoduše schovat do kapsy a bodá stejně spolehlivě, jako ostří z nejlepší oceli...teda...myslím..." s nedůvěrou v hlase přejela palcem druhé ruky přes čepel své zbraně. Neukápla ani kapička krve. Nůž byl očividně úplně tupý. "Krám!" zaklela tiše.

Tři duchovní průvodci by se určitě ještě dlouho hádali, kdyby ovšem neucítili pohyb aury svého cíle. Utíká jim! Na nic nečekali a svorně pokračovali v cestě.

Mezitím, jinde v nehmotném, myšlenkovém světě, se drobná dívka pokoušela rozdělat oheň v uboze působícím ohništi z několika klacků a nepotýkala se zrovna s úspěchy. Sevřela v dlani bílý křemínek, aniž by ovšem věděla, co s ním dělat. Má si najít druhý, podobný kámen a začít jimi křesat, aby vyvolala jiskru? Ne, to by se jí nepovedlo. Dokázala by odříkat ohnivé kouzlo? Ne, bez speciální schopnosti je zaříkadlo na oheň velice náročnou technikou, kterou ovládají jen ti největší černokněžničtí mistři. Ona se dokonce nepokládala ani za čarodějku, její magická síla nebyla skoro žádná, natož mocná. Cítila jen, jak se její tělo chvěje zimou a věděla, že pokud se nějak nezahřeje, umrzne.

V tomto prostoru nebyla dána žádná teplota vzduchu, ani žádné počasí (samozřejmě, krom toho, co mohou vytvořit ti s odpovídající schopností). Každá bytost se zde cítila jinak, vnímala teplo, horko, chlad, sníh i déšť podle stavu svých podvědomých pocitů. V přepočtu na lidský věk asi jedenáctileté dítě se otřáslo. Její srdce jímal mráz.

Zaznamenala tři blížících se silných aur. To bude asi tým vyslaný k jejímu uklidnění. Dobře věděla, že pokud se nepoddá, mají to nejneprůstřelnější svolení použít násilí. Při té myšlence ní neprobleskla ani jedna emoce. Ať. Vzdát se neměla v úmyslu. Bude bojovat. Předpokládala, že ji porazí. Ani to nenarušilo její ledovou apatii. Nebála se bolesti, ponížení, smrti, ničeho. Ať ji klidně zničí, hlavně že ona vezme co nejvíce z nich do pekla s sebou.

Dokonce někde uvnitř toužila změřit si s nimi schopnosti. Rvát se, zvítězit, vzít něčí život. Její frustrace už došla příliš daleko. Ze svého zoufalého a prázdného žití už přece odešla. Zazdila všechno- šťastné vzpomínky, city, myšlenky na radost, svou duši do nejtemnějšího nitra své existence. Nechtěla už o nich ani slyšet. Teď už dýchala jen pro jednu věc. Zdivočelé ari-chi-ri-ka-mi-ari, duševní průvodce bez duše k provádění, i přes své rané mládí nevěřila v smysl ničeho jiného. Ukončování cizích životů. Ubližování lidem. Viděla v tom jediný způsob, jak dosáhnout, aby už nikdo nikdy nezranil ji samotnou.

Ti tři, kdo po ní šli, se rychle blížili. Vycítila jejich přítomnost, ale ne jako přítomnost bytostí, ale své kořisti. Její svit se přebarvil do zelena. To se stává, když se v blízkosti ari-chi-ri-ka-mi-ari vyskytne nějaké silnější. Ušklíbla se. Její kořist možná uloví ji, ale to nevadí- zadarmo se nedá.

Už se dostávali do jejího zorného pole. Dvě ženy a jeden muž, všichni svítili zlatě, což znamenalo, že se nacházeli v přítomnosti svých stejně mocných krajanů, takže dívka nedokázala odhadnout, kdo z nich je nejsilnější.

Jedna z žen, ta s očividně plyšovým hadem na ramenou, se tvářila hrozně vystrašeně, div že se netřásla. Měla lehce vlnité, dlouhé vlasy zdobené sponou ve tvaru hada a celkovou krásu, která se běžně vidí u nadpřirozených bytostí. Dezertérka se začetla do děsu v jejích očích a usoudila, že stojí proti někomu, kdo je v boji úplně bezbranný. Asi ari-chi-ri-ka-mi-ari s léčivými schopnostmi. Takoví nedokáží bojovat. Nevadí. Proto ji vyřídí jako první, jakožto ten nejslabší kus ze stáda.

Druhá se jedovatě šklebila a z jejího pohledu čišela touha bojovat. Odhodlání dokázat svou sílu. Pečlivě natáčené, polodlouhé vlasy jí zdobila nějaká záhadná květina- mladá válečnice nepoznala, jaká, ale typovala to na nějakou masožravku. Cíl jejich výpravy se pousmál. Poznala kolegyni- bojové ari-chi-ri-ka-mi-ari- a nejtěžší soupeřku.

Jejich společník se z těch tří zdál být na pohled nejslabší. Jeho oči byly laskavé a dívka v nich nedokázala nalézt ani strach, který by mu kázal za každých okolností přežít, ani krvežíznivost, která by ho hnala do bitvy. Neviděla ani symbol jeho schopností- na tunice neměl žádný odznak a v jeho vlasech zřejmě nebyla ani tradiční spona, kterou nosí spousta duševních průvodců. Dezertérku to zmátlo. Bez symbolu schopnosti si nemohla ani tipnout, jaký ze tří typů sil on ovládá.

"Není pochyb. To dítě před námi je to nebezpečí." promluvila po chvíli N-gil-ang znepokojeně. Její sestra sevřela v dlani nůž a chystala se zaútočit. Duševní průvodce Anaotteky Zelené po nich však vrhl významný pohled a sám kráčel blíže záhadné dezertérce. Asi dvacet stop od ní se zastavil, aniž by zaktivoval nějakou svou schopnost pro účel obrany.

"Zdravím. Jmenuji se Ki-e-mi a tohle jsou mé sestry N-gil-ang a Ag-tai-ta. Přicházíme v míru, nemáme v úmyslu vám ublížit, mladá slečno. Chceme-"

"Chcípni." zamumlala si oslovená po tichu a bez varování v zlomku okamžiku zhmotnila svou zbraň. Obrovská pistole s pěti hlavněmi, která byla tak těžká, že ji musela držet na rameni a používala ji spíše jako kanón, vystřelila. Pět nehmotných střel, spíše podobných malým zeleným raketám, než kulkám, letělo vzduchem. Než se však stačily přiblížit cíli, s decentním výbuchem zmizely. Dívka polkla na prázdno a přehrála si v hlavě scénu znovu. Teď už to viděla- její útok byl eliminován jiným útokem mnohem vyšší ničivé síly, pěti rychlými blesky doslova z bezmračného nebe.

"Chceme vám pomoct." dořekl Ki-e-mi přátelsky.

"Jak jsi zastavil ty střely?!" vyštěkla po něm.

"Stejně jako vy, slečno, mám i já své schopnosti. Nechci je ale používat. Ocenil bych, kdybyste se také zdržela násilí, prosím."

"Měl jsi jen štěstí! Špíno!" vykřikla a mohutná, divná puška na jejím rameni znova vystřelila. Tentokrát několikrát za sebou. Doufala, že ať byly ty energetické výboje předtím cokoli, patnáct v jednu chvíli jich být nemůže.

Vyděšeně působící žena s hadem v mžiku zmizela a objevila se několik stop před svým přítelem. Ačkoli dezertérka opět nevěděla jak, všechny střely se ztratily kamsi do prostoru. N-gil-ang se teleportovala zpátky tam, kde stála předtím.

"Není třeba bojovat. Vypadáte, že je vám zima. Co si promluvit u ohně?" nabídl přízrak mladíka dobrosrdečně. Z oblohy vyšlehl jeden jediný blesk, narazil do provizorního ohniště, v kterém rázem zaplály plameny.

Dívka chtěla pozvání k vlastnímu ohništi odmítnout, ale zimou už pomalu začínala ztrácet cit v palcích na nohou, a tak usedla k plamenům a její zbraň okamžitě zmizela. Ti tři si sedli naproti ní.

"Jak zní vaše jméno, mladá slečno?" zeptal se zdvořile Ki-e-mi.

"Du-ki-ela." opáčila nedůvěřivě.

"Dobře, smím vám tykat? A kdo je tvůj člověk?"

"Je mrtvá. Zabili ji a mě vzali jako válečnou trofej." zasyčela kysele, sledujíc plápolající oheň.

"Takže to je důvod tvého útěku?"

"Ne." zamumlala tiše. "Nemám žádný důvod. Jsem bojové ari-chi-ri-ka-mi-ari. Mé schopnosti jsou zabíjet lidi. Nic jiného neznám a neumím. Tak jako všechny ostatní bojové ari-chi-ri-ka-mi-ari. Rozhodla jsem se začít dělat to, k čemu jsem byla stvořena."

"Ale máš vlastní vůli, můžeš si dělat co chceš- a vsadím se, že netoužíš stát se strojem na vraždy až do konce života." namítl duševní průvodce.

"Nemám na vybranou."

"Tomu nevěřím." zavrtěl hlavou a očekával další vysvětlení.

"Věděla jsem, že to nepochopíš. Řekneš mi, jak jsi to udělal s těmi blesky? Byly tak přesné!" poznamenala Du-ki-ela zaujatě. Ubránil se jejímu útoku a tím si u ní získal jakýsi respekt.

"Dokážu sesílat blesky na několika úrovních a specifikacích úderu. To je jedna z mých schopností. Můžu třeba poslat energetický výboj tak silný, jako jsou ty obyčejné, při bouřce, na jedno určité místo s milimetrovou přesností. Pak také trojici, nebo pětici blesků poloviční síly, také docela přesně. Má nejmocnější zbraň se nazývá ,rozsvícená obloha´. Nebe se rozzáří a snášejí se z něj tisíce blesků desetinové síly. Rozprostře se to do vzdálenosti dvě stě metrů okolo a je vážně těžké tomu uniknout-"

"To jsem chtěla vědět! Předvedeš mi to? Zní to vážně úžasně!" přerušila ho dívka nadšeně.

Ki-e-mi posmutněl. "Není na tom nic skvělého. Nerad to používám. Je to odporná schopnost! Pro ty, kdo si neváží lidských životů! Navíc, pokud bych ti ukázal rozsvícenou oblohu, nepřežila bys. I ti, koho neusmrtí blesky, umírají na ozáření. Je mi líto."

"Ale vždyť s tím jsi skoro pán života a smrti! Můžeš zabíjet strašně velké množství lidí najednou! Závidím ti!"

"Říkám ti, že tím pohrdám. My, ari-chi-ri-ka-mi-ari, jsme byli stvořeni a byla nám dána síla, abychom pomáhali a chránili, ne abychom brali životy. Nenávidím své schopnosti, rozsvícenou oblohu obzvláště." odvětil válečník sklíčeně.

"Počkej! Takže...ty jsi taky bojové ari-chi-ri-ka-mi-ari? Jako já? A...taky se cítíš, jako bys byl zrozen k tomu, být vrah?" vydechla Du-ki-ela a upřela na něj své velké oči.

"Ne, necítím. Občas ano, asi je to u nás přirozené, ale mám důvody s tím bojovat a udržet si své vědomí. To je důvod, proč jsme dnes tady. Chci, abys si uvědomila, že i ty máš jistě své důvody, proč stojí za to nezahodit všechno pro pár vražd." prohlásil Ki-e-mi skoro nadšeně.

"Nemůžeš vědět, jestli je mám, nebo ne." zavrčela dezertérka temně a tiše. Z jejích zářících očí čišel vztek.

Ag-tai-ta se zlomyslně zašklebila. "Začíná se ti to vymykat z rukou, bratříčku..." zašeptala a s velkým potěšením už začínala přemýšlet nad nevyhnutelnou bitvou.

Duševní průvodce jisté istanské královny se nenechal zastrašit a mluvil dál. "Samozřejmě, že to vím. Takové důvody má každý- i ten nejposlednější ze ztracených zoufalců hluboko uvnitř zná alespoň jeden, jen dávno zapomněli a potřebují si vzpomenout! Pokusíš se znovu objevit svůj důvod k žití?"

Dívka nehnula ani brvou. Na rozdíl od momentu, kdy se bavili o zbraních a schopnostech, upadla zase do stejné apatie, ve které se zrovna utápěla, když ji našli její pronásledovatelé. "Nechápu." řekla jen a ledově se zamračila.

"Co přesně nechápeš?"

"Proč se mnou mluvíš. Můžeš mě přece tak lehce zničit, tak proč ztrácíš čas?" zamumlala Du-ki-ela nevrle.

Teď se tvářil nechápavě naopak Ki-e-mi. "Proč bych tě měl zabíjet? Jsi tak mladá, máš před sebou celý život-"

"Tím chce říct, že jsme na tebe dosud ani nezaútočili, protože jsi děcko. Navíc, nechápu, co s tím tihle dva mají-" Ag-tai-ta, která mu skočila do řeči, překotně ukazovala na své dva nepokrevní sourozence. "-ale pořád trvají na ,mírovém řešení´ a dalších kravinách, takže se dneska, bohužel, asi bojovat nebude."

"Vy se mnou vážně nechcete bojovat?" užasla dezertérka nevěřícně. Oheň pořád plápolal, kouř se vznášel do neexistujícího nebe a neškodné jiskřičky poletovaly éterem.

"Opravdu ne. Povyprávíš nám svůj životní příběh, prosím?" požádal přízrak mladého válečníka s lehkým úsměvem. Byl bez sebe radostí, že s nimi cíl jejich výpravy mluví, že neutíká, že vzdala boj, že se nevzpouzí a že ji bude pravděpodobně možné mírumilovně přesvědčit. Nesnášel, když museli vzpurné dezertéry zabíjet.

"Byla jsem přidělena do bohaté rodiny v Západní Istaně a tam jsem jakožto průvodkyně jejich nejmladší dcery žila celý svůj život. Pak ale přepadli jejich sídlo ,čističi národa´. Zavraždili všechny a mě si odnesli. Ale jejich vůdce byl pak odsouzen za to, že se zprotivil velké soudní radě a poslán do trestné dimenze, kde zemřel. Já připadla nějakému poskokovi z toho místa, co nosí strašně divnou helmu." Du-ki-ela si pohrdavě odfrkla. "Nesnáším ho!"

Všem třem starším ari-chi-ri-ka-mi-ari byl pojem "čističi národa" dobře znám. Věděli, že se istanská civilizace rozpadá, že zaniká a že se v ní dějí stále větší zvěrstva. Už teď se rozdělila jejich vlast na Východní Istanu (pod vládou poradců královny Annawaraky Žluté) a Západní Istanu (pod vládou královny Anaotteky Zelené), ale všude to prý bylo stejné. Rozklad společnosti na kousíčky. Všude nenávist. Zloba. Neupřímnost. Prohnilost. V takovém prostředí byli nájemní vrazi sloužící velké soudní radě, známí jako Čističi národa, běžným denním chlebem.

"A proto se utápíš v tomhle žalu?" tázal se Ki-e-mi laskavým podtónem.

Přikývla.

"Tak vydrž, pomůžeme ti..." konejšil ji. "Pokud si zachováš svou duši a vše, co k ní patří, tvá budoucnost rozhodně ještě není ztracena! Možná že se tvůj nový člověk změní...a pokud ne...pokud je to taková stvůra, jaká říkáš...naši přátelé ho budou mít příležitost zlikvidovat."

"Ale když on zahyne a mě nikdo včas neukradne...nezemřu?" Du-ki-ela potlačila slzy.

N-gil-ang potichu popotáhla a ani její bratr neměl z toho, co se chystal dítěti říct, daleko k pláči. Jen Ag-tai-ta se stále tvářila znuděně a očividně ji to nedonutilo pohnout ani brvou.

Ki-e-mi se jemně usmál, aby ji uklidnil. "Ne...nezemřeš. Tvá duše se jen spojí s duší tvého původního člověka a jako její součást poputuješ do dalšího života..."

"Bolí to?" dívce stékala slza po tváři.

"Ne, nebolí, nemusíš se bát..." utěšoval ji válečník, ale sám o tom nic nevěděl. Netušil, jestli umírání bolí. Ještě žil, takže neměl příležitost si to zkusit. A asi ani nikdy nezkusí, protože ari-chi-ri-ka-mi-ari jeho síly a typu zpravidla zůstávají se svými lidmi jako jejich průvodci i v posmrtném životě. To ale nemínil Du-ki-ele říkat.

"Mám strach. Ještě se nechci rozplynout...ještě nechci umřít!" vzlykla dívenka a poslední kousky vražednického přání se z její aury vytratily. Tím se také snížila její síla a ona byla nucena se bezmocně skrčit a začít se beznadějí třást. Konečně se cítila na svůj věk. Působila bezbranně a zraněně. Složila hlavu do dlaní a když ji zase pozvedla, měla oči plné slz. "Ki-e-mi, že mě nenecháš umřít?" dívala se na něj, jako by ji opravdu mohl zachránit.

Duševní průvodce Anaotteky Zelené nevěděl, co má dělat. To dítě se bojí konce, bojí se zániku vlastní existence. Co hůře, ono ho prosí, aby s tím něco udělal, aby zvrátil osud. A on to toužil říct, že ano, že všechno bude v pořádku, že to půjde vyřešit. Co má dělat? Měl by zalhat? Nebo ji zklamat rovnou? Proto nenáviděl tyhle mise. Přesvědčení dezertéři mívají sklony k...no, přesně tomuhle. Copak oni nevidí, jak je z toho zoufalý, že jim nemůže nijak pomoct? Jenže hleděl do těch smutných dětských očí a rázem neměl na výběr.

"Já a mé sestry pro tebe uděláme vše, co bude v našich silách, abychom tě vysvobodili od tvého člověka a přitom jsi neumřela."

"Hele, mluv za sebe!" Ag-tai-ta si založila ruce v bok a povytáhla obočí. Její sourozenci se na ni ovšem podívali tak vražedně, že si rezignovaně povzdechla a mírně přikývla na souhlas.

"Slibuješ?" zeptala se Du-ki-ela.

"Slibuji." přísahal Ki-e-mi.

"Já taky." přidala se N-gil-ang.

"Když je to povinné...počítejte se mnou." zabručela poslední z jejich skupinky mrzutě.

Tvář mladé dezertérky se rozjasnila. "Vážně?! Tak já jdu do lidského světa, počkám tam na vás!" vykřikla nadšeně a beze stopy zmizela.

"Tak to vysypte, géniové, jak to chcete sakra udělat?! To jsem teda zvědavá, jestli ji dokážete osvobodit od toho ubožáka a přitom ji pokud možno nezamordovat s ním." prohlásila Ag-tai-ta skepticky.

"Něco vymyslíme!" bránila se její sestra.

"Mě něco napadá. Ale je to složitý plán. A potřebujeme pomoc vašich dvou lidí." přemítalo léčivé ari-chi-ri-ka-mi-ari zamyšleně. Její dva společníci si nápad nedůvěřivě vyslechli a protože na nic lepšího nepřišli, dohodli se, že to provedou právě takhle.

Ki-e-mi najednou sklonil zrak k zemi. "Je mi líto. Budu muset odejít z porady předčasně. Má královna mě volá."

"Počkej! Tak to já jdu do lidského světa taky! Musím chránit toho, koho se chystáte zabít!"

"Copak ti k tomu někdo dal rozkaz, N-gil-ang?" tázal se oslovený.

"Na rozkazy kašlu! Jak mám navíc vědět, že vaše oběť není Alezallen?"

"Myslím, že není. Útočíme právě na nějakou mladou skoro Wala-Ibanku..." prozradil duševní průvodce Anaotteky Zelené. "Já vážně nemám čas si s tebou teď povídat!"

"Nápodobně!" odsekla N-gil-ang a oba zmizeli.

Ag-tai-ta v myšlenkovém světě osaměla. Zase. Proč musí být vždycky ve všem odsunuta na druhou kolej? "Blbci." zaprskala na adresu svých sourozenců a vydala se hledat další kořist.



Literární cvičení, aneb když se nudím v hodině slohu

7. května 2014 v 16:07 | Kate Černobílá |  Zbytečnosti
Dnes jsme ve škole měli hodinu slohu a dostali opravdu zapeklitý úkol- napsat dva libovolné dopisy, jeden formální a druhý překvapivě neformální. No, očekávané zpracování by mělo znít nějak takhle (neformální): "Ahoj mami, píšu ti z tábora! Máme se dobře, jen nám trošku prší do chatky. Mám tě ráda, tvoje Tereza", ale já měla poněkud špatnou náladu a tak jsem se rozhodla, že si to napíšu po svém a udělám si z toho legraci. Popravdě se divím, že jsem nebyla poslána za dveře...

Neformální dopis

Maminko, tatínku, babičko, dědečku, Eničko a prostě všichni,

chci Vám jen napsat, jak Vás mám moc ráda. Prožila jsem s Vámi celý život, starali jste se o mě a ostatně, jste má rodina, můj život.

Přesto bych vám chtěla oznámit, že ve chvíli, kdy čtete tenhle dopis, už jsem dávno na cestě do Austrálie. Dnes ve tři hodiny ráno jsem pod rouškou tmy opustila dům a v převleku nasedla do připraveného autobusu. Nemějte strach, vydávám se na pohodlnou a bezpečnou cestu, doprovázena třinácti věrnými poskoky. Plánuji dojet až ke břehům Bosny a Hercegoviny, kde si mě vyzvedne soukromá ponorka. Poté vystoupím v Mexiku a po cestě skrz na skrz Spojenými státy na mě uprostřed Aljašky čeká ilegální letadlo, kterým se dostanu na místo určení.

Prosím, nebojte se o mě! Všechny podstatné věci jsem si zabalila z domova- dokonce i kapesníků mám dostatek. I po finanční stránce to mám dobře vymyšlené- až budeme projíždět přes Arizonu, vykradneme já a mí přátelé po cestě nějakou banku.

Bude se mi po vás strašně stýskat! Každý třetí den ode mě čekejte barevnou pohlednici a každých deset let vás budu přijedu navštívit, slibuji!

Ale teď to hlavní! Odjíždím k protinožcům proto, abych se konečně stala vůdkyní zločineckého syndikátu, který kšeftuje s kradenými autobusy.

Zdědila jsem ho po tetě Klementýně z třiadvacátého kolena, kterou jsem potkala včera, když jsem si šla do města koupit nového robota. To byste nevěřili, jak se našemu rodinnému řemeslu daří! Zakázka za zakázkou! Dávejte si pozor, v jakých autobusech jezdíte, možná jsme je dodali my!

Už nikdy nebudete muset pracovat, protože čtvrtinu svého výdělku budu posílat Vám, čtvrtinu si nechám a polovinu budu odesílat do Afriky, pro sirotky.

Nebojte se, stane se ze mě spořádaná mafiánka. Nechám unést pár elitních učitelů, abych dokončila své vzdělání, budu si každý den čistit zuby, dělat si domácí úkoly, uklízet si v doupěti a nikdy nebudu moc ponocovat. Bydlet budu v moderním podzemním městě (už dlouho využívané Klementýnou a její mafií), hlídaném bojovými klokany, takže mě policie nikdy nenajde.

Vzpomínejte na mě v dobrém, já na vás budu myslet každičký den!

Vaše milující,

Tereza


P.S.: Po přečtení tento dopis z bezpečnostních důvodů snězte, nebo alespoň na mírném ohni spalte. Bude-li to jen trochu možné, udělejte totéž i s těmi pohlednicemi. Děkuji!


Formální dopis


V Zátoce nad Řekou, dne 29. 8. 2014

Vážení zástupci stavebního úřadu,

píšu Vám, abych vyjádřila své zmatení a položila Vám jednu otázku. Jak jistě víte, mým přáním je postavit na sousedově pozemku jistý vědecký institut- a já jsem si jistá, že to víte, ostatně jste mi to sami zamítli. Proto přikládám všechny potřebné úřední dokumenty, potvrzení o tom, že je soused na několikaleté pracovní cestě, doporučení mých známých a rodiny, ručně kreslené karikatury Vašich nadřízených, tabulku čokolády, repelent, který přitahuje komáry a exkluzivní zápis ze zpráv o počasí. Jistě uznáte, že jediným problémem, kvůli kterému se ještě nezačalo stavět, je právě Vaše ukvapené rozhodnutí.

Copak nesouhlasíte, že jedním z nejpalčivějších problémů města Zátoka nad Řekou je bezesporu naše neznalost ohledně místní početné, výborně organizované, nebezpečné a vychytralé populace komárů? Jak žijí? Jaké mají názory na kulturu? Proč mají tolik křídel? Na všechny tyhle otázky bytí a nebytí by můj institut přinesl odpověď. Navíc bychom dali zaměstnání spoustě mladých vědců. Vyslyšíte mou žádost?

S uctivým pozdravem,

Dr. Ravena Řeková, vědkyně

100 informací o mé osobě, které vás zaručeně nezajímají

6. května 2014 v 21:22 | Kate Černobílá |  Kateiny řeči o sobě
Nemluví nadpis za všechno? Mám celkem...usilovně počítá...tři důvody, proč tuhle naprostou blbost vůbec sepisuji. První je, že bych tohle vlastně mohla používat i jako představovací článek (uhm...není po roce vedení blogu trochu brzy na představovací články?), protože můj úvodní článek stojí za čtvrt staré bačkory. Za další důvod považuji to, že se v blogovacím světě začalo považovat jaksi za zvyk, sepisovat sáhodlouhé seznamy zbytečností o sobě (ale jelikož více je vždycky více, já jich shromáždím asi jen ubohých sto) a to činí spíše takovou omluvu za třetí důvod. Už asi půl roku si na takovýhle článek brousím zuby a nehorázně se těším, až to jednou sepíšu. Tady je hlavní důvod- miluji psát o sobě! No, přiznám se, není to zrovna originální nápad. Vlastně je to až do nebe volající kopírování mé nejlepší kamarádky Karin. Ano, ano, chtěla jsem to sepsat už mnohem dříve, ale na to mi nikdo neskočíte, že? Jednodušší bude rovnou přiznat, že je to celé nápad Karin a hotovo.

Tak, tady to je. Začínám těmi, které vyplývají z mého životopisu a pokusím se to seřadit podle tuposti, ale nehledejte v tom žádný řád ani smysl. Vlastně to píšu tak, ak mě to napadá. Přeji hodně trpělivosti!
100 informací o mé osobě, které vás zaručeně nezajímají

1. Jmenuji se Tereza podle taťkova data narození (narodil se v den, kdy má svátek Tereza, proto). Měla jsem se jmenovat Mates, ale když se zjistilo, že jsem holka, mí rodiče museli narychlo vymyslet jiné jméno.

2. Nesnáším, když si musím pamatovat nějaká čísla. Naštěstí, do profilu jsem si zapsala, že je mi 14, takže tomu budu asi muset věřit.

3. Trpím alergií na lidi a velký počet "chytrých" telefonů, takže se nejlépe cítím obklopena deseti až padesáti osobami, které všechny tasí své pěstěné I-phony, I-pody a další I-blbosti.

4. Propaguji teorii, že moderní mainstreamová hudba vydává libozvučné tóny, jako zubařská vrtačka.

5. Každé vraždění krásného českého jazyka mě nutí zatínat zuby. Další důvod, proč si mimořádně rozumím se svými vrstevníky. (ano, v minulém bodě jsem použila slovo "mainstream", ale to jen z toho důvodu, že i kdybych znala českou náhražku, stejně by mě nikdo nepochopil, co tím myslím)

6. Rusky umím asi tak pět slov. Rozumím ale lépe ruštině, než řečech o kosmetice a nakupování.

39. Slovo ,móda´ je podle mě synonymum k "pomíjivě populární" a tudíž když něco nazvu módním, urážím to. One Direction jsou podle mě dokonale módní.

7. Nesnáším otázku: "Žehlíš si vlasy?" a utíkám před lidmi, kteří mi ji pokládají.

8. Pokud mě dobrovolně zatáhnete do obchodu, pak akorát tak do knihkupectví. Pokud něco nesnáším více, než nákupy, je to matematika.

9. Slovo "slon" má pro mě abstraktní význam.

10. Pokud mě uvidíte bez sluchátek, může to znamenat jen dvě věci- spím, nebo si pouštím hudbu nahlas. Škola zahruna v bodě "spím".

11. Ctím etiketu za každých okolností. Nejde o to, být za "slušňačku", ale o to, nesnížit se k tomu, být nějaký tupý hulvát ze dna kanálu v dnešní době ze školy.

12. Ze slova "hysterka" dostávám hysterické záchvaty. Preferuji výraz "upřímná v emocích".

13. Jsem velmi hrdý snílek a fantasmagorička nejvyššího stupně. Víra v nemožné a fantazie jsou alfou a omegou mého života. Nestydím se za to. Ostatně, nebyl by život nudný, kdyby se muselo žít jen v realitě?

14. Černá je podle mě pravou barvou světla. Jakpak bychom totiž světlo viděli, nebyla-li by tma? Také ji považuji za barvu klidu a elegance. Protože bych se jednou strašně chtěla stát klidnou a elegantní, málokdy mě potkáte jinak, než od hlavy k patám v černém.

15. Už od mala jsem si stanovila priority. Rodina na prvním místě. Dala bych život za těch několik bytostí. Za svou pokrevní rodinu, dále za svou nepokrevní sestru, která mi pomohla být taková, jaká chci být a v neposlední řadě za svou kočku. Pokud se to někdy změní, pak nechci mít se svým já z budoucnost nic společného.

16. Zbožňuji vesmír. Ráda si představuji, že létám na vesmírné lodi a obdivuji hvězdy. Občas však zajdu ještě dál, takže pokud mě uvidíte, jak náměsíčně kráčím místností a přeříkávám věci jako: "Senzory zapnuty. Štíty funkční! Přecházím na nadsvětelnou rychlost, souřadnice kurzu...", ignorujte to. To je u mě naprosto běžné.

17. Fascinují mě mraky, noční obloha, moře a z nějakého neznámého důvodu debaty o masožravých rybách.

18. Funguji dokonale jako magnet na choroby. V nemocnici mě sestřičky oslovují už ve dveřích jménem.

19. Nevím, jaký vztah mám k sobě samotné. Mám se ráda, ale někdy se tak nehorázně štvu (ale koho neštvu?).

20. Nedívejte se na mě tak, já odhodlaně věřím v existenci mimozemského života.

21. Nesnáším výraz "talent".

22. Děsí mě všechno, co leze. Pokud to navíc má více, než šest nohou, mám sklony se chovat ještě více...upřímněji v emocích, než obvykle. Jedno, jak je to maličké. Záleží jen na počtu nohou!

23. Ačkoli před ním prchám, nikdy, nikdy, hmyz nezabíjím. Vše živé má právo žít.

24. To mě vede k tomu, že miluji zvířata.

25. Jsem naprosto alergická na VŠECHNY druhy předsudků. Nejvíce nesnáším rasismus. Každá, sebenevinnější, klidně jen lehce urážlivá poznámka o jakémkoli jiném etniku mě dohání k naprosté ztrátě sebekontroly (a emocionálně upřímnému záchvatu). Obzvláště nenávidím urážení Asiatů.

26. Nesnáším nejen (zejména rasistické) předsudky, ale také lidi, kteří je vypouštějí z úst.

27. Myslím si o sobě, že jsem dobrá lhářka.

28. Každý člověk je jedinečný a já nedokážu pochopit, proč se většina lidí snaží tento fakt zakrýt.

29. Dám se počítat i k otaku (fanouškům japonské komixové tvorby). Nejsem ovšem nijak skalní. Na anime (japonský kreslený seriál) se podívám tak jednou za čas. Má nejoblíbenější anime jsou bezkonkurenčně Bleach a Death Note.

30. Prosím vás, "divná" "postižená" "blbá" "exot" atd. pro mě nejsou žádné urážky. Chcete-li mě opravdu hluboce urazit, řekněte mi, že nemám fantazii, nebo že jsem naprosto normální.

31. Nemluvím vulgárně. Proč? Sprostě mluví každý druhý blbec a já netoužím se do té řady blbců zařadit. Vulgarismy se staly davovou záležitostí ovcí.

32. Plete se mi "l" a "r". Nesnáším slova "elektrárna", "kalkulačka" a "literární".

33. Zbožňuji klobouky. Mám za to, že brání myšlenkám v útěku. Sotva mě potkáte bez nějakého na hlavě.

34. Pod pojmem "relaxační hudba" si představím víceméně hardrock.

35. Nemohla bych žít bez svého milovaného psaní. Proto jsem si založila blog o knihách, aby to bylo jasné.

36. Jsem neskutečně povrchní osoba, která ze všech sil předstírá, že není povrchní.

37. Neumím vyprávět vtipy a také se jim většinou nesměji. Myslím si, že nemám smysl pro humor- a když ano, pak akorát pro černý. Miluji sarkasmus (ale pokrytecky ne, když ho někdo používá na mě).

38. Ráda si veřejně a nahlas mňoukám prozpěvuji své oblíbené písničky.

40. Lpím si na svém denním sterotypu, ale velké změny uvítám. Z malých změn (výchilek ze streotypu) jsem neskonale zmatená.

41. Když si dlouho s nikým nepromluvím, dělá mi společnost parťačka deprese. Vlastně, ignorujte předchozí větu. Ta mrcha přichází pravidelně bez ohledu na okolnosti. Většinou jí přezdívám "záchvat prázdnosti", protože "deprese" zní příliš deprimovaně.

42. Nezáleží mi na vzhledu jako takovém, ale dávám si záležet, ať můj vzhled působí alespoň přibližně tak jako to, co chci, aby vyjadřoval. Nikdy bych se už z principu nesnížila k nošení oblečení s nápisem, který nevím, co znamená, nebo se s ním neztotožňuji. Také bych si nikdy na sebe nevzala nic hiphopového- hiphop nesnáším (a to oblečení k němu pokládám za absolutně neelegantní, nedůstojné a nevkusné), tak proč bych to měla nosit? Protože je to módní? To je ve zkratce má filosofie ohledně povrchních záležitostí (když pomineme až moc povrchní detaily, jakože podle mého osobního vkusu například každému více sluší dlouhé vlasy, ale na takové povrchnosti není nikdo zvědavý).

43. Mé oblíbené číslo je 13. Přináší štěstí.

44. McDonald považuji za ztělesnění pozemského zla. Podobný pohled mám i na Facebook, coca-colu a peníze. Divíte se tudíž, že moc nevzhlížím k USA?

45. Nerada se plavím na lodích, ale zato zbožňuji vlaky.

46. Jsem ehm...velká fanynka tupých televizních pořadů, jako je třeba Prostřeno, Ulice a Ordinace v Růžové zahradě. Sleduji je se stejným zápalem, jako počítám domácí úkoly z matematiky.

47. Už rok se považuji za blogerku. Za tu dobu jsem nevydala ani jeden inteligentní, užitečný, umělecký, nebo jinak blogerské komunitě prospěšný článek. Jsem na to hrdá. Tehle shluk písmen mimochodem žebříčku mých nejidiotičtějších článků s přehledem vévodí.

48. Ráda prohrávám vědomostní olympiády.

49. Moc mluvím. Možná bych měla na chvíli ztichnout, ale zatím jsem o tom moc nepřemýšlela.

53. Přemýšlení se mi z duše hnusí. Na tom zakládám celou svou filosofii.

50. Za svůj občasný koníček považuji překládání písniček na karaoketexty.cz. Má to jedinou chybičku. Anglicky neumím ani slovo.

51. Nehlásím se k žádnému oficiálně existujícímu náboženství.

52. Zajímám se o esoteriku, ale absolutně jí nerozumím.

54. Myslím si, že lepší je mít hloupý názor, než-li žádný.

55. Věřím v sílu talismanů. Jsem zvyklá nevyjít ven beze svého energetického náramku, jenže já blbec jsem ho momentálně ztratila.

56. Navštěvuji areál plus mínus pěti stejných strohých budov ve tvaru kvádru uspořádaných ve tvaru věznice a natřených na příšerně nevkusné barvy. Tomu místu se říkáme "Základní škola ČSArmády v Bohumíně" . Už se nemůžu dočkat, až příští rok postoupím na gymnázium.

57. Mé nejoblíbenější zvíře je kočka. Kočky jsou totiž přátelé lidí, ale ne jejich sluhové, dělají si co chtějí a kdy chtějí a bývají neustále opředené závojem tajemna.

58. Strašně ráda se vyjadřuji tak kýčovitě, jak jen to situace dovoluje.

59. Neptejte se mě, prosím, na mou nejoblíbenější písničku. Pokud budu v dobré náladě, vyjmenuji vám asi padesáti položkový seznam a nebudu-li, odbudu vás, že "nevím". Jednoduše, když existuje tolik ohromných skladeb, jak může člověk vybrat jen jednu?

60. Pokud mě nenaleznete s nosem ponořeným do knihy, znamená to, že spím, nebo sedím u počítače (kde nějakou knihu zrovna píšu). Tohle se už ani nedá nazývat knihomolstvím.

61. Mám příšerný strach z nemocnic a lékařů. Nemocnice jsou děsivé za každé okolnosti a lékaři zvláště, když náhodou mají po ruce nějaké to zubařské křeslo.

62. Nesnáším většinu aut. Výjimkou je naše Terezka (stará oktávka s anténami jako trolejbus, kterou jsem takhle originálně pojmenovala, když mi bylo šest let).

63. Nesnáším lidi, kterým je ukradené ničení přírody a týrače zvířat (to znamená i vlastníky kožešinových farem, klecových drůbežáren a osoby, které kupují jejich výrobky). Copak si neuvědomují, že tahle planeta je náš domov a každá živá bytost má duši? Nezlobte se na mě, ale každý, kdo bezdůvodně ublíží komukoli a čemukoli živému by si zasloužil, aby mu někdo provedl přesně to samé.

64. Jsem pernamentně na ostří nože s každičkou elektronikou. Včetně mého notebooku a kalkulačky. Nevím proč, KAŽDÝ přístroj, ke kterému se přiblížím, se do pěti minut pokazí. Nechápu to.

65. Nějak mě neláká lepit se k televizní obrazovce. Když to ovšem udělám, zírám pravděpodobně na nějaký fantasy, nebo sci-fi film, či na jeden z nepřeberného množství asi dvou seriálů, které sleduji. Těmi seriály myslím mou milovanou kriminálku Mentalista a od té doby, co mě mamka před dvěma týdny donutila podívat se na pro mě do té doby neznámý seriál Sherlock, nevynechám už ani jeden díl (ačkoli si to ke klasické knižní předloze ani nečichlo, ale dobře...).

67. Své povídky nikam nepublikuji (kromě tohoto blogu) a ani je nikomu nedávám číst. Musím totiž ještě hodně trénovat, než se zase postavím pod palbu literárních kritiků (nebo své vlastní rodiny).

68. Nenávidím diskriminaci, zejména diskriminaci žen a diskriminace národnostních menšin mi také pěkně leze krkem (viz. bod 25).

69. Cigarety by se podle mého měly zakázat. Není to totiž vůbec tak, že si každý může dělat co chce a kdo nechce kouřit, nechť nekouří- stačí totiž jen jeden jediný kuřák na ulici a plynný jed na krysy výpary z cigaret vdechujeme všichni, ať chceme, nebo ne. Kouření není jen dobrovolně zapáchat jako smetiště, nacpávat si mozkovou dutinu nikotinem, měnit vlastní plíce v zhnilou parodii na houbu na nádobí, ale hlavně být obrovským sobcem.

70. Miluji videohry a jsou snad jediná věc, o které můžu bez námitek prohlásit, že jsem v tom dobrá.

71. Jsem opravdu skalní fanynka kapely Scorpions. Kromě toho poslouchám a zbožňuji i kapely Smokie a Aerosmith.

72. Mé chování k lidem není zrovna to pravé ořechové. Nezvládám své záchvaty vzteku a ječím, občas i bezdůvodně nadávám do všech různých variací slova "blbeček". Mimoto jsem taky protivná, mrzutá a jízlivá. Tudíž se považuji za velice milou osobu. Přes to všechno jsem totiž zatím nikoho nekousla. :)

73. Neumím používat smailíky. Strkám je jen do vět, u kterých by někdo nemusel pochopit, že jsou myšleny vtipem, nebo u kterých bych se v rozhovoru tváří v tvář usmála. Nedokážu zrovna dobře rozluštit věty, ve kterých je jich přespříliš, takže "zasmailíkované" zprávy jsou pro mě noční můrou...

74. Chápu význam slova "normální" trochu jinak než ostatní. Vlastně, úplně opačně.

75. Zajímám se o dinosaury. Připadají mi zajímaví. Můj nejoblíbeněší dinosaurus je ankylosaurus a pak to, co je stašně roztomilé, má to dlouhý krk a je to velké asi jako průměrný panelák a já od toho zapomněla název.

76. Má paměť má sklony k tomu pamatovat si výhradně to, co je písnička, nebo se to alespoň rýmuje.

77. Sbírám zvláštní ponožky, kamenné slony, kameny obecně, zbytečné předměty všeho druhu, popsané papírky, náhradní díly do propisek, prospekty o krmení pro kočky, tupé časopisy pro dospívající (čím nudnější a povrchnější, tím lépe. Specializuji se na Bravo a Popcorn. Úžasný příklad časopisu psaného pro ovce a milovníky Justina Biebera!), zdevastované bývalé sešity z jakéhokoli předmětu, pravítka (dá-li se jimi šermovat, bonus navíc), podzimní listí a kázeňská napomenutí. Dalo by se říct, že celý můj majetek je jedna velká sbírka.

78. Na internetu vystupuji pod přezdívkami "TerezaH", "Terezah3333" a svým pseudonymem Kate Černobílá. Líbí se mi, jak to zní.

79. Ráda si vymýšlím vlastní světy. Respektive, ráda do detailů promýšlím ten jeden, co se mi zatím podařilo vymyslet. Říkám mu velice originálně Saraha a odehrávají se v něm všechny mé povídky.

80. Když jsem více než půl dne bez hudby, bývám ještě nesnesitelnější a vzteklejší, než obvykle. Hudba mě uklidňuje.

81. Propaguji názor, že na samomluvě není rozhodně nic špatného.

82. Pokud jste si všimli, nepřidávám sem na blog moc článků za měsíc a to proto, že povídky píšu strašně pomalu a neumím psát obyčejné články. Nejsem neaktivní, o tenhle blog se naopak pečlivě starám a kontroluji ho každý den. Mimochodem, mluvím o "kateině blogu o knihách" jako o svém blogu. Není to pravda. Administrátorky jsme tady dvě a už se jen čeká, až mi Petra zašle svůj představovací článek, abyste se dozvěděli i něco o ní. Její povídka se jmenuje "Jediná sekunda může navždy ovlivnit váš život" a ačkoli jsou zde zatím jen dvě kapitoly, opravdu stojí za přečtení.

83. Myslím si, že stav pokoje by měl o svém obyvateli něco vypovídat- proto preferuji "pracovní nepořádek", protože v mé hlavě přece také není uklizeno, ne?

84. Fascinuje mě historie, čím dávnější, tím lépe.

85. Zbožňuji Vánoce, ale uznávám je pouze jako svátky lásky a rodiny, ne narození Ježíše Krista. Nejsem křesťanka.

86. Jednou bych strašně ráda navštěvovala nějaký dramatický kroužek, což se mi možná příští rok vyplní. Miluji divadlo a proto, když ve škole něco hrajeme, buďto nedostanu roli, nebo tam říkám ani ne dva štěky. Jiné je to, když hrajeme scénky v ruštině, jenže to není prostě ono, když se musí repliky odříkávat rusky.

87. Nesnáším, když mi někdo, s kým jsem mluvila tři krát v životě položí otázku typu: "Máš kluka?" Pch! Má spontánní odpověď by zněla: "A proč bych ti to jako měla říkat?", protože mě tyhle otázky neskutečně otravují. Samozřejmě, že nemám přítele, když je mi prosím vás teprve čtrnáct let a ještě jsem nikoho nepotkala. Když je tohle první otázka, na kterou se mě někdo zeptá už na začátku rozhovoru, mám velké problémy považovat toho člověka za sympatického.

88. Nemůžu vystát své vrstevníky, kteří se nechovají ucivě k historii, starým lidem, práci ostatních lidí a tak dále. Co udělali tak světoborného, že plivou na věci, kterým by se smát vážně neměli, jako je válka? V čem jsou lepší, že si dovolují nechovat se slušně k dospělým, starším a moudřejším lidem? Proč se pošklebují někomu, kdo stojí na pódiu, když konkrétně ta individua na které si právě stěžuji by nezvládla ani zlomek z toho, co zvládne cíl jejich posměchu? Já vím, že jsem pokrytec, protože netvrdím, že jsem se párkrát několikrát -co si nalhávat- spoustukrát nezachovala tak neuctivě a tak uboze, že bych nějraději sama sobě nafackovala, pokud by to ovšem šlo.

89. Ráda se ukláním na pozdrav. Připadá mi to elegantní a ostatně, v Japonsku je úklona opravdu seriózní pozdrav. Tenhle argument vyhrknu vždy, když se na mě lidé dívají jako na slona jedoucího na otáčecí židli.

90. Já nekoušu, ale to neplatí o mém svědomí. To zatroleně hryže. Zrovna teď kvůli tomu, že píšu příliš velké blbosti a že to stejně nebude nikdo číst.

91. Strašně ráda si sedám na vyvýšená místa a pak se strašně divím, když zjistím, že neumím slézt dolů.

93. Miluji sepisování seznamů, ale většinou se i stane, že věc pro mě na nějaký čas ztratí kouzlo, když ji zapíšu do nějakého soupisu (pro tenhle to neplatí, tohle prostě není ten správný druh seznamu).

94. Ráda jím. Sušenky!

95. Jelikož jsem alergik s malými vyjímkami na všechno, rýma se mě drží a nepustí. To je důvod mých stížností na můj zdravotní stav. Fuj, kolik bodů toho seznamu mi ještě zbývá? Já už vážně nevím, co sem psát!

99. Doufám, že jednou budeme žít v míru a ve světě bude více porozumnění a lásky. Velká encyklopedie kýčů opět na scéně!

100. Vnímám nepopiratelný smysl v nesmyslech.

101. ...a přes tohle všechno mám papír o tom, že jsem mentálně naprosto zdravá. Nemám zdání, jak jsem k němu přišla.


Tak, doufám, že vás můj seznam pravdivých blbostí o mé osobě bavil a že jste se při čtení tohohle článku neunudili k smrti. Pokud jste si všimli, záměrně jsem nezmínila svou adresu- to aby někoho nenapadlo volat do blázince, ať si pro mě přijedou. Když jste si přečetli tento článek, můžete prohlašovat, že mě opravdu znáte. Víte toho o mě tolik, na kolik si toho teď sama vzpomínám a jak vidíte, nezamlčela jsem ani tu nejpitomější, nejzbytečnější poznámku, bez které byste se jistě obešli.

Loučí se prozatím,
Kate Černobílá