"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

Červen 2014

Čas trollů XII.

9. června 2014 v 21:41 | Kate Černobílá |  Čas trollů
Tak jsem zpět s novou kapitolou Trollů. Je na ní moc vidět, že mi u toho v hlavě hrála Lady Starlight (http://www.youtube.com/watch?v=6ap4SxTG7_E)? Tahle rádoby kapitola je vlastně jeden obrovský rozhovor, ale i přesto si myslím, že se mi to docela povedlo (až na ty trolly, ti se tam sotva mihli- a přitom to má být povídka o nich) a doufám, že se vám to bude líbit.

Kapitola XII.- Svědomité zlo se raději dívá na hvězdy

pohled Kiara

Už se vám někdy zdálo o černočerné prázdnotě? Prostoru, kde se cítíte, jako byste oslepli? Kde jste sami, úplně sami, tak, až to bolí? Kde se nenachází nic jiného, kromě vás? Kde skoro vidíte vaše myšlenky utíkat? Kde vás svírá tísnivé prázdno? Kde vás napadají jen ty nejzoufalejší úvahy? Já se právě v takovém snu ocitala. Jo. Není nic horšího, než když se vám zdá noční můra, vy si uvědomujete, že spíte, ale probuzení nepřichází. Myslím, že existuje jen jedna logická možnost. Nějaký zpropadený čaroděj si zase hraje s mou myslí a leze mi do snu!

"Alezallene, tohle není vtipné!" zakřičela jsem do prázdna. Nic, ani náznak odpovědi.

"Hej, ukaž se! Teď by ses už mohl zjevit, ne?" Odpovědí mi bylo ohlušující ticho.

"No tak! Já tě vážně nesnáším!" zkusila jsem to ještě jednou. Naprosto marně. Ten syčák....až se mi dostane po ruku...tak...tak...!

"Vítejte v dimenzi trollů, generále Kiaro." uslyšela jsem neznámý mužský hlas. Zněl ledabyle a nezaujatě.

"Kdo jsi?! Pojď sem a bojuj!" vykřikla jsem v odpověď.

"Jsem Správce a-"

"To mě zrovna nezajímá! Já jen chci vědět, proč mi narušuješ spánek!" přerušila jsem ho naštvaně. Tady už přestává všechna legrace. Soptím vzteky a v takových stavech zapomínám, že jsem od přírody zakřiknutá a nerada mluvím. K čertu s tím, když mě namíchli, tak je musím seřvat!

"Chtěl jsem vás jen pozdravit a nabídnout vám spojenectví."

"Nepřijímám." odmítla jsem rázně.

"Vždyť jste ani neslyšela mou nabídku!"

"Stejně bych ji nepřijala."

"Stejně vám ji řeknu. Okamžitě vás propustím a vy se vrátíte ke své milované armádě, která bez vás jistě velmi strádá. To je můj slib. Ale chci něco za to."

Skoro jsem nadskočila. Vá...vážně?! Juchů! Uvidím své vojsko! Půjdu domů! Do svých kasáren! Tak počkat! Kiaro, zklidni se! Ono to nebude jen tak za nějakou blbost. Kdoví, co po tobě chce!

"O jaké ceně mluvíš?" zeptala jsem se.

"Dá se tomu vůbec říkat ,cena´? Vážně, maličkost je slabé slovo. Chci jen jeden hloupý cylindr. Rozumíme si?"

Hm, kdybych Alezallenovi sebrala klobouk a utíkala dost rychle...ne, mluvíme o někom, kdo se umí přemisťovat. Tak nic. Navíc, proč Správce touží zrovna po cylindru? To nemá akutně co na hlavu?

"Ani ne, nerozumíme."

"Tak to řeknu bez metafor. Na oplátku za propuštění mi přineseš jedno srdce. Nemusí být vyříznuté za živa, nelpím na detailech. Možná by dokonce stačila i hlava. Znáš Alezallena Istanského? Určitě ano." vysvětloval tajemný hlas.

"POČKAT! Chceš, abych zabila Alezallena!" vydechla jsem nevěřícně.

"Bravo, pointa odhalena. Uděláte to?"

"Samozřejmě...že ne! Vždyť je to člověk!"

"Vládce zla, vrah, podvodník, lhář, vyznavač černé magie, zloděj, nebezpečný psychopat a krvezrádce, lidská bytost už jen anatomií. Kdybyste ho zničila, ulevila byste světu."

"Tomu nevěřím. Možná se dá počítat za všechno to, co jsi vyjmenoval, ale pořád ještě má duši!" bránila jsem svého úhlavního nepřítele, ani nevím proč.

"A nedodáte za to ještě: ,Není zlý, je jen nepochopený a osamělý!´? Jste jen důkaz, jak ta krysa dovedla svůj vrozený talent manipulovat s lidmi k dokonalosti! A to jsem se domníval, že zrovna vy, nejmocnější bojovnice celé Starlandie, budete stát nohama na zemi a nepodlehnete mu!" lamentoval zoufale.

Hlas se na chvíli odmlčel.

"Víte vy vůbec, generále, proč jsem tady zavřený a musím dělat správce této díře? Kvůli Alezallenovi Istanskému! Jen on za to může! Víte, já jsem Istaňan, jako on. A hádejte, proč jsem musel opustit svůj domov! Jen kvůli jeho sobectví! Když zemře, budu se moct vrátit. Vysvobodíte mě?"

"Je mi to opravdu líto. Ale...ne, nepomůžu ti. Nejsem žádná tajná agentka, vražedkyně pod rouškou tmy, která se plíží nocí, jen aby zabila nějakou konkrétní osobu. Na to mě vážně necvičili. Já jsem spíše ten typ do velkých bitev, nebo do poctivých šermířských soubojů, vraždy na objednávku nejsou můj obor." sklonila jsem zahanbeně zrak.

Nehledě na to, že kolem toho celého cítím nějakou faleš. Pěkně děkuji, do toho se já nemíchám. Vyřešte si to sami. Navíc o tom, jestli je můj úhlavní nepřítel vážně pachatelem všech zločinů a nespravedlností světa, jsem měla více než dost pochybností. Nemůžu přece soudit, když jsem si ani nevyslechla jeho verzi!

"Pak se už ale nemáme o čem bavit. Škoda, že tento sen končí. Každá chvíle ve vaší okouzlující společnosti je zlatem mezi okamžiky." promluvil hlas ještě naposled.

Zvláštní bylo, že jsem z jeho komplimentu necítila žádnou upřímnost. Navíc, s každým, komu se zdám okouzlující, je rozhodně něco špatně. Vždyť jsem nemehlo, co se zakoktává, když má říct více než tři po sobě jdoucí věty...a které neumí reagovat na lichotky...a nikdy neříká nic zajímavého...nevypráví vtipy...neoplývá charismatem, ani nebetyčnou krásou...a nerozumí civilistům...snažila jsem se představit si, co ještě může dělat člověka "okouzlujícím", ale žádnou takovou vlastnost jsem u sebe nenašla.

V tom momentě jsem skoro až násilím otevřela oči a světlo mě na pár sekund oslepilo. Uf, jsem vzhůru. V jeskyni. V dimenzi trollů. S Alezallenem. Už si vzpomínám. Unikla jsem rozzářené obloze, z čehož se chytá nemoc z ozáření a na tu potvoru jsem málem umřela. Potom mě přiotrávili a jelikož se jed s tou nemocí asi nějak záhadně zneutralizoval navzájem, dosud žiju.

"Vypadáš vyděšeně, roztomilá sentimentalistko. Zdálo se ti něco děsivého?" černokněžník seděl vedle mě a znepokojeně mě pozoroval.

"Vyděšeně? Ani nápad! Víš, že mluvíš s generálem?! Mě nevyděsí jen tak něco! A mimochodem..." vrčela jsem temně. "...nemáš náhodou nic společného s tím mým snem, že ne...? Pokud ano, TAK TĚ ZABIJU!"

"O jakém snu mluvíš? Přísahám, já měl dost práce se sbíráním vzorků aury té housenčí příšery a výzkumem, jak by se daly zneužít pro ovládnutí světa. A nekřič tolik, nebo přilákáme Směšnou přilbu zpět." odvětil vládce zla potutelně.

"To nebyl přirozený sen- někdo ovládal mou mysl! Jsi si jistý, že jsi to nebyl ty?!"

"Co se ti zdálo?" ptal se. Něco v jeho pohledu mě zneklidňovalo. V jeho temně ametystových očích se totiž odrážel strach.

"Mluvil ke mně Správce a říkal...říkal divné věci."

"Správce?! Jaký měl hlas? Ukázal se ti? A co jeho aura?"

"No...napřed mluvil docela nezaujatě a potom zněl strašně zoufale, jakoby na těch slovech závisel celý jeho život. Ne, neukázal, vůbec jsem ho neviděla. A vždyť to bylo ve snu, jak jsem asi měla cítit jeho auru?!" snažila jsem si vzpomenout.

"Zmiňoval se o mně?" Alezallen se nepřítomně díval do dáli. Všimla jsem si mimochodem, že se za celý rozhovor ještě ani jednou neusmál. Myslím, že teď není vhodná chvíle, abych přiznala, že mě Správce pověřil úkolem zabít ho, ačkoli jsem tu misi zdvořile odmítla.

"N...ne, nez-zmiňoval." zakoktala jsem přesvědčivě. Grr, už bych se konečně měla naučit lhát.

"A co o mně říkal?"

"Nic!"

"Já ale opravdu potřebuji vědět pravdu, abych si ověřil, jestli se jedná o toho, o koho myslím, že se pravděpodobně jedná a nejedná a nesmí jednat a není možné aby se jednalo a..." vládci zla se v polovině zamotané věty zlomil hlas.

Zíral na mě pohledem zastřelené srny a dál už nic neříkal. Vypadal teď nějak zraněně, zranitelně a bezbranně. Vůbec jsem nepoznávala toho sebevědomého, temného zločince, který mi dělal společnost doposud. Nevím, co jsem řekla, nebo udělala špatně a jakou příšernou křivdu si on a Správce mohli v minulosti provést, ale ať už je důvod jakýkoli, jedno mi bylo jasné. Můj úhlavní nepřítel se právě psychicky zhroutil.

"Alezallene, jsi v pořádku?" zeptala jsem se tiše.

"Nežije." zasyčel bezvýrazně, jako by mě neslyšel.

"Kdo? Kdo nežije?"

"Nemohl vstát z mrtvých."

"Ale kdo?!"

"Ten, kdo zemřel před šestnácti lety."

"Alezallene, prosím, pověz mi, proč jsi tak vyděšený!"

Po dobu několika vteřin se mi nedostávalo odpovědi. Pak se mu naštěstí začal vracet příčetný výraz.

"Přírodní zákony udávají, že kdo jednou zahyne, nevrátí se ve stejné formě nikdy zpět. Nemám pravdu?" tázal se bez náznaku hysterie. Zněl, jakoby snad zapomněl na předchozích několik zoufalých minut.

"No jo, to je pravda..." přikývla jsem.

"Takže to musí být nějaký podvodník se stejnými schopnostmi. To se mi docela hodí. Někoho takového zabiju lehce."

"Ty chceš zabít Správce?!" a on chce zabít tebe, to je mi náhoda...

"Přesně tak. Počítám, že bez toho se odsud nedostaneme." souhlasil Alezallen s morbidním úsměvem.

"Myslím, že to není dobrý nápad. Domnívám se, že Správcovu sílu nemůže v našem současném stavu přemoct. Ty jsi bez magie a já? Myslíš si, že se dokážu ohánět mečem bez nějakých silových limitů? I já se jednou unavím, ačkoli jsem generál." namítala jsem.

"To teď není podstatné. Teď by pro nás měla být priorita dostat se z téhle zatrolené jeskyně." pokrčil vládce zla rameny, jako by mluvil o počasí.

"Máš pravdu. Když tady tak sedíme, čas nám utíká pod rukama. Jdeme!" zavelela jsem. Zvedli jsme se a pokračovali v cestě.

Ukázalo se, že východ nebyl vůbec daleko. Stačila čtvrthodinka svižné chůze (ačkoli jsem se musela mírnit, abych nepochodovala) a já konečně uviděla sluneční paprsky. Kolik času jsme strávili pod zemí? Asi dva dny, ale mi se to zdálo jako mnohem delší doba...

Jak jsme se tak blížili ke světlu, které označovalo cestu ven, všimla jsem si několika aur nedaleko. Nekompletních aur. Zkažených kouzel, řekla bych. Pěkně proleželých, asi deset tisíc let starých. Ucítila jsem i charakteristický zápach. Ne. Takové "štěstí" nás potkat ani nemohlo...

"Alezallene?"

"Co se děje, má rozkošná sentimentalistko?" odvětil zákeřně.

"Nic. Jen před jeskyní stepuje přibližně deset trollů." řekla jsem rádoby ležérním tónem.

"Tak v tom případě je musíme jít pozdravit..." zazubil se od ucha k uchu a šel dál.

"Né! Zastav se, ty šílenče! Ty jsi vážně psychopat!" zařvala jsem zlostně. Tohle už hraničí se sebevraždou!

"Děkuji, ano, to jsem! S mými schopnostmi bych za normálních okolností skončil akorát tak u nějakého ubožáckého obranného sboru nějaké armády, ale jen díky tomu, že jsem blázen, si můžu svobodně ničit svět. Mám na to i licenci! Bohužel ji mám doma zarámovanou a pověšenou na zdi, takže ti ji nemohu předložit." usmíval se na mě jako barakuda na krabici sušenek.

"Žádná nadávka na světě nedokáže popsat mou nenávist k tobě." zasyčela jsem.

"Ne? Tak si vymysli novou! Fantasii se meze nekladou, sladká sentimentalistko!" upřeně se na mě díval. Jak může mít takový zlý blbeček tak krásné oči?

"Odmítám se kvůli tobě namáhat. To už spíše půjdu s tebou na ty trolly."

"Tak pojď!" vyzval mě. "Nebo půjdu napřed sám a tobě nezbude žádná zábava!"

"Pro mě boj není zábava!" zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou.

"Jak myslíš..." ušklíbl se a přívěsek na jeho náhrdelníku se modře rozzářil. Ten zatracený syčák se přemisťuje!

Po několik úderů srdce jsem jen vyčkávala, až zmizí a znovu se někde objeví. Co tím asi zamýšlí? Když se končeně teleportoval, nedokázala jsem uvěřit svým očím. Jak někdo s údajným inteligenčním kvocientem génia může být takový IDIOT?! Ten blbec se zhmotnil přímo před vchodem jeskyně, jen několik desítek stop od těch příšer!

Rozběhla jsem se jako o život. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy běžela rychleji. Vítr mi cuchal vlasy a můj mozek šílel. Co když to nestihnu?! Co když ten zatracený, nezodpovědný, zbrklý blb zemře dřív, než se k němu stačím dostat?! Tak to v žádném případě! Hnala jsem se jako s časem o závod.

Naštěstí, rovinka, kterou jsem musela zdolat, nebyla dlouhá. Za několik vteřin jsem stála vedle svého úhlavního nepřítele a spatřila na vlastní oči skupinku naprosto běžných trollů. Běžných trollů, kteří nás obklíčili.

"Tak vidíš, že jsi mě nakonec doprovodila, Kiarko." zašeptal černokněžník lstivě.

"Budeš se moc divit, až tě jednou zabiju?" opáčila jsem vztekle. "Mimochodem, co ráčíš dělat s těmi trolly?"

Když o nich tak mluvím, jednomu z nich chyběla ruka. Starý známý? Sakra. On i jeho druhové na nás nevěřícně zírali a připravovali si meče. Dávali si na čas a měli na to právo, protože se nám nenaskýtala žádná možnost utéct. Tomu říkám patálie. Kiaro, kam jsi to sakra zase vlezla?

"Zatím nevím. Ale přemýšlím o tom." pokrčil čaroděj rameny. COŽE?! Myslím, že bylo skoro vidět, jak mi nad hlavou létají barevné vykřičníky, tak naštvaná jsem byla.

"Tak něco vymysli teda pořádně rychle!"

"Proč? Vždyť oni neútočí..."

"Ale budou! A já je nedokážu rozsekat na kousky, rozhodně ne všechny!" oznámila jsem mu zuřivě.

"Neměj strach, má roztomilá sentimentalistko, můj plán už je v plném proudu. Než stihnou zaútočit, bude po nich. Nemůžeme se zatím jen tak zastavit a povídat si? Svět venku je tak uspěchaný, tak si alespoň my vychutnávejme, že jednoduše máme čas." lotrovsky se usmíval a v jeho temných očích se leskla vychytralost. Uhm, troll na ním pozvedá meč a on prohlásí něco ve smyslu, jestli si nemůže dát pauzu a jen tak tlachat jako nějací civilisté?!

"Vždyť jsi říkal, že žádný plán nemáš!"

"Jenže to bylo před několika vteřinami..."

"Nesnáším tě..."

"A to ti zabraňuje mluvit? Já bych si vážně rád chvíli povídal, porazit zbytek trollů v dimenzi můžeme přece i zítra."

"Neotravuj s tím už a radši bojuj! Jo, budu si s tebou povídat klidně od svítání do svítání, ale jen pokud zničíme tyhle příšery!"

"Vážně? Beru tě za slovo!" usmíval se ještě zlověstněji než obvykle. Všimla jsem si, že mimochodem pořád drží v ruce tu divnou, jedovatou a dřevěnou slepici, která slouží k otravě vzduchu.

V tom jeden kamenný obr divně, zuřivě zaburácel. Co se děje? Zdá se mi...jako by z toho trolla stoupala nějaká duhová pára...jakoby se zmenšoval a klesal...jakoby se měnil zpátky v obyčejný balvan!

"Esence mořského leknínu, vylouhovaného nad mírným plamenem za úplňku na nejvyšší hoře Aharasu, smíchaná s koncentrovaným roztokem zlodějského přání a pár kapkami mé krve. Nejprudší jed, který mám momentálně u sebe. Jeden z nejnebezpečnějších lektvarů vůbec. Ingredience jsou tak vzácné a příprava tak náročná, že i za malou lahvičku by bylo mnoho podřadných alchymistů schopno zaplatit vlastní duší..." vysvětloval černokněžník zaníceně.

"A co ten zázrak dělá?"

"Rozkládá kouzla černé magie a ničí je. Z bytosti nehmotné, nebo utvořené z části magií, odstraní všechny kouzelné části a ten zbytek povětšinou nemá naději na přežití. Taví také magické bariéry. Jsem si jist, že by se dal úspěšně použít i na neutralizaci jiných jedů, ale mé pokusy s kyanidem draselným-"

"Stop! V momentě, kdy jsi řekl slovo ,neutralizace´, jsem absolutně ztratila niť, o čem vůbec mluvíš." přerušila jsem ho. Takže...ten troll se opravdu mění zpět ve svou původní formu. To je dobře. Kameny by neměly chodit a držet v ruce meče.

Najednou se ovšem začalo něco dít i s oblohou nad námi. Jednotvárná, vybledlá modř se vytrácela. Rozpouštěla. Mizela. Co...to snad...že by? Každý tah štětce toho někoho, kdo namaloval na strop tohohle umělého světa to monotónní nebe, zanikal v prostoru. Očekávala jsem bílo, prázdnotu, jako když se díváte na čistý papír. Namísto toho se však rozkrývala onyxová čerň nočních nebes, na které zářilo tisíce barevných hvězd. Zírala jsem oněměle, neschopná slova. V modrém nebi zela díra, vypadalo to divně a mi se to líbilo.

"Vida. Tak ono to působí i na vnitřní stěny této dimenze?" zeptal se Alezallen řečnicky a také oslněně upíral zrak k obloze.

"To...je opravdické nebe, viď? Žádný přelud, žádný strop. A ty hvězdy, ty jsou asi taky pravé, že?" vydechla jsem omámeně a sedla si na spálenou trávu. Všichni trollové, kteří ještě před chvílí budili takový odpor a strach, nyní nebyli nic, než jen hromádky kamení, neškodné a naprosto nehybné. Přestala jsem dávat pozor, bojová pohotovost ukončena.

"Ano. Určitě pravé jsou. Bohužel, nepoznávám ani jedno souhvězdí. Nenacházíme se pod aharaským nebem, vlastně pochybuji, že jsme vůbec v naší planetární soustavě." poznamenal vládce zla a přisedl si ke mně.

Opřela jsem se rukama o zem a zamyšleně pronesla: "Ve Starlandii nám říkají, že hvězdy jsou jen koule rozžhavených plynů."

"Lžou vám. Mluví jen o tom, co vidí jejich teleskopy. Hvězdy...hvězdy jsou něco mnohem více."

"Možná. Víš, že je poprvé vidím takhle jasně? Doma z kasáren je přes smog nikdy skoro ani nezahlédnu."

"To je smutné. Kdo se nedívá na hvězdy, snadno promarní život." odvětil temný čaroděj a jeho ametystové oči se třpytily skoro tolik, jako noční obloha.

"Vy v Istaně musíte mít na hvězdy nádherný výhled, že?" plácla jsem, než jsem si uvědomila, co vůbec říkám. On už tam přece nežije, vždyť ho vyhnali! Co když ho bolí vzpomínat na domov?

Ale když ta poznámka se tak krásně hodila...Istana je totiž zemí ležící vysoko nad povrchem planety, vznášející se na speciálních kouzelných mracích a propojená se zemí nebezpečným schodištěm, kde se prý shromažďují ti nejhorší loupežníci a zločinci. Celé království je přikryto průhlednou kopulí, která chrání všechno živé před nepříznivými teplotami, nedostatkem kyslíku i škodlivým zářením. Ano, Istana je umělá země, kde by se bez kouzel a technologií nemohl vyskytovat život. Civilizace se tam tudíž usídlila teprve před třiceti tisíci lety, kdy byl technologicky velice pokročilý národ donucen migrovat do v té době neobyvatelné části světa. Brzy poté se však, nechápu proč, té vyspělosti vzdali. Odhodili bakal, roboty, i vesmírné lodě a dali se na život v souznění s jejich posvátným stromem.

Ten strom vážně není žádné tintítko, určitě bude nějak zakletý, protože tam prý rostl už před příchodem lidí. Říkají mu...sakra, já si ten lomený istanský jazykolam nikdy nezapamatuju...nevím jak mu říkají, ale vím, že jen ten jeden strom pokrývá celou zem a z něj vyrůstají města i jiné lokality, jako obyčejné větve.

K mému překvapení to však vládce zla nijak nevyvedlo z míry. "Ano. Když jsem ještě žil na hradě, míval jsem komnaty na vrcholu jedné z věží. Mohl jsem pozorovat noční oblohu kdykoli se mi zachtělo a to jediné mi trochu chybí, když se teď pokouším ovládnout svět z exilu."

"Také máš takový pocit, že se ve hvězdách odrážejí odpovědi na všechny naše otázky, jen my je nedokážeme přečíst?" prohodila jsem okouzleně.

"Možná dokonce znají náš osud. Možná slyší každou naši myšlenku... Rozhodně mají moc, které žádná bytost nikdy nedosáhne...a přesto jsou tak laskavé, že je můžeme sledovat, zatímco ony svítí." usmíval se na mě, na jeho poměry docela mile.

Zavrtěla jsem hlavou. "Vláda nám nařizuje, ať se raději díváme na televizi a vesmír přenecháme kosmickým pilotům. To se mi zdá pitomé. Máme počítače, které neumějí počítat a televize, ve kterých dávají jen telenovely a reklamy- a i přesto nás nutí tyhle přístroje používat. Jsem ráda, že alespoň vojenství se nemění." když jsem pomyslela na domov, trochu mě bodlo u srdce. "Ať už totiž technologie, umění a magie půjdou kamkoli, klidně třeba i do háje, válka zůstane stejná. Bude brát životy, ničit lidské duše a pustošit země."

"To proto je lepší pozorovat hvězdy, než bojovat."

"Ale copak to nejsi ty, kdo chce násilím převzít vládu nad světem?" podívala jsem se na něj nechápavě.

"Ne nutně násilím. Navíc, hned poté, co se ujmu velení, nastolím světový mír. Víš, já jsem přemýšlivé zlo, které touží jen po trošce pochopení a neomezené moci, ne po řekách prolité krve. Proč bych měl chtít, aby se mí poddaní zabíjeli navzájem? Pak by mi přece už neměl kdo sloužit."

"Jenže ty svět nikdy neovládneš. Síly dobra jsou dosud silné a nedovolíme ti nás zotročit. Navíc...myslíš si, že jsi pro to předurčen? Stát se diktátorem?"

"Pravděpodobně. Kdo jiný, když ne já? Splňuji jedenáct z deseti předpokladů, které musí splňovat každé zlo. Ale to se ukáže v budoucnosti, ne? Pokud není světovláda mým osudem, pak mi bylo v tom případě předpovězeno zemřít mladý a sám, bez jakýchkoli úspěchů, pravděpodobně při nějakém alchymistickém pokusu. Nevadí mi to. Alespoň umřu po svém." odpověděl s mírným úsměvem.

"To neříkej. Neexistují přece jen dvě cesty. Život není ,všechno, nebo nic´. Můžeš žít šťastně i bez světového impéria, ne?" namítla jsem.

"To bych ale nesměl být sám. Na životě bez rodiny a ještě k tomu bez moci není nic dobrého." tak když ti na rodině tak záleží, proč jsi ji tehdy zradil? Nemysli si, že nevím, proč tě vykázali z Istany.

"Zdá se mi to, nebo si bezcitné zlo pořád jen stěžuje na svou osamělost?" popichovala jsem ho s úsměvem.

"Ale já přece nejsem osamělý..."

"Ne?" zpochybňovala jsem to. Každé zlo je přece na světě jen samo pro sebe.

"Vážně ne."

"O nikom ses mi nezmiňoval. Máš nějaké přátele?"

"Přátele? Ne."

"Tak v tom případě jsi sám." a já mám co říkat, na mě doma taky nikdo nečeká.

"Trvám na tom, že nejsem."

"Ale když nemáš přátele-"

"Nepotřebuji je." usmál se jako dravá ryba, která právě objevila nový kontinent. "Mám tebe. Jsme přece blízcí nepřátelé, ne? A v tomhle rádoby světě máme jen jeden druhého...když tedy ovšem nepočítám Směšnou přilbu." připadalo mi, že jeho lišácké oči nejsou tak mrazivé, jako bývají obvykle.

"To máš asi pravdu." uznala jsem. Kdybych měla říct něco víc, určitě bych se nějak trapně zakoktala, nebo bych se do toho zamotala úplně. Nesnášela jsem jakékoli vyjadřování pozitivních emocí, ke kterým toto pitomé spojenectví rozhodně patřilo. "Ale to nic nemění na tom, že tě nesnáším!"

Alezallen se jen zlověstně usmíval.

Chtěla jsem se ještě chvíli dívat na hvězdy, ale v tom momentě jsem ucítila cizí auru přímo za námi. Nekompletní, z kouzel...a nabitou touhou po prolité krvi.

Prudce jsem se otočila. "Alezallene! Jeden přežil!" vykřikla jsem, jakmile mé oči spatřily obrovského šedého trolla, který nad námi právě pozvedal meč.

Školské ústavy a můj pohled na ně

3. června 2014 v 21:33 | Kate Černobílá |  Přemoudřelost
Tento článek bych chtěla zasvětit něčemu, o čem jsem na tomhle blogu snad ještě ve velkém nemluvila...totiž škole. Známe ji všichni- většina z nás (protože nepočítám, že by na můj blog zboudil někdo školou už nepovinný- a co by taky někdo takový z hloupých řečí pitomé puberťačky zjistil, že?) ji denně zažívá. Ať už základní, nebo střední. Prostě s ní všichni máme bohaté zkušenosti.

Ráda bych rozepsala, v čem vidím pozitiva a v čem negativa našeho školského systému. Samozřejmě, nevyhnu se kritice. Takže prosím vás, uvědomte si při čtení tohoto článku, že autorem je pubertální děcko, které jen podvědomně cítí, že je něco špatně a ne vystudovaný profesor, který má načtenou právní stránku věci a ví, co s tím udělat.

Takže v čem je škola ehm...přínosná?

1. Naučíme se tam číst a psát. Bez čtení bychom přišli o hodně zajímavých příběhů a moudrých myšlenek, takže to je bezesporu užitečné. A jak bychom vyjádřili své vlastní myšlenky, neovládali bychom-li naší krásnou zpěvnou češtinu? Dobře, to je další pozitivum. Měli bychom umět pravopis = vyjádřit se písemně bez toho, abychom byli za blbce.

2. Na prvním stupni a asi tak do poloviny sedmičky získáváme v učivu občasně i to, co se nám jednou bude hodit. Ale cožpak si to v době internetu a dostupných knihoven nemůžeme zjistit sami, když už jsme se úspěšně naučili sami číst?

3. A zbylých devadesát procent učiva, které si k bodu 2. ani nečichlo, se nám bude hodit akorát tak na další školu, a pak zase na další. Dobře. Bez těch škol bychom si nenašli práci a neměli bychom jednou čím živit naše rodiny.

A co tedy Kate na škole učiněně vadí?

1. Devadesát procent učiva je úplně na houby. A když se zeptáte personálu ústavu, na co se nám to v budoucnu bude hodit, odpoví povětšinou: "Na střední školu, přece!" hm, ale co pak, až z té školy vyjdeme? Jejich druhá nejčastější odpověď zní například takto: "Víš, to se hodí elektroinženýrům na stavění elektrického potrubí." tak proč se to neučí třeba v prvním ročníku střední pro elektroinženýry? Pochybuji upřímně, že v naší třídě zasedá byť jediný budoucí elektroinženýr, ale třeba budu na srazu za dvacet let překvapena.
Kde podle mě leží hluboko zakopaná pravda?
Pokud jste si všimli, pokud je něco pro vůdce světa hotovou pohromou, nejsou to nemoci, ani války. Jsou to lidé, kteří si dovolují přemýšlet! A kvůli tomu prosím vás, dámy a pánové, existují podle všeho vzdělvací osnovy. Zahlcení zbytečnými fakty= větší ovladatelnost. Stresovanost= ještě větší ovladatelnost. Jde o otupení, o vzdělání jen okrajově.

2. Takzvaný "známkovací systém". Jak se dá pohodlně celé hodnocení, klady i zápory práce žáka, jeho osobní dispozice, jednoduše to, co by vystačilo mnohdy na slohovku, shrnout do jednoho čísla. Potlesk školskému systému, tomuhle my říkáme "individuální přístup"... Aneb, opravdu přijdeme do školy jako bytosti s názory a osobností a odejdeme odtamdud jako "samé jedničky na vysvědčení" "jedna čtyřka, dvě trojky" nebo "propadla z matiky" místo svých jmen?
A kde je zakopaná žákovská knížka úrazu?
Co kdyby se známky prostě zrušily? Hodnocení by bylo slovní, ale ne předepsaným souslovím, ale opravdu objektivním názorem vyučujícího na práci žáka vzhledem k jeho vrozeným schopnostem? Nebylo by lepší ponechat si své jméno a nepodstoupit transformaci v sérii čísel na vysvědčení?

3. Neříkají nám vždycky pravdu. Potřebuje to rozepsanější komentář?

Nikdo z učitelů nevyjádřil pochybnosti například...o smutných událostech 11. září 2 001 (myslím ten "teroristický" útok). Jak to bylo doopravdy? Co když existují důkazy, že to bylo úplně jinak (a světě div se, ony opravdu existují)? Proč nám neřeknou všechna fakta?!

Když mluvíme v ústavu o aktuálním ukrajinském konfliktu, díváme se na to jen z jedné strany. Ze strany omezenosti a mainstreamových médií. Proč se na to nikdy nepodíváme v širších souvislostech? Kdo jediný by měl prospěch z vypuknutí třetí světové války? Někdo, z jehož území by zkázu Evropy neviděli ani dalekohledem a přitom by na tom pěkně zbohatl. Vítr vane ze západu. A přivál nám sem mimochodem i McDonald, úplně ten samý vítr to byl. Víte, kam tím mířím?

Vývoj člověka. Vyvinuli evolucí z opice? A to vážně? Dobře, člověk není dokonalý, to víme. Tak proč evoluce nepokračovala dál? Proč se zasekla u nás?

Samotný vznik života na Zemi. Prý všechno vzniklo sloučením kyslíku, vodíku, dusíku, draslíku a sodíku. Dobře. Ale tahle teorie prostě počítá jen s tím, co se dá strčit pod mikroskop. Každé malé fantasmagoricky laděné dítě ví, že živé z neživého prostě vzniknout nemůže, protože to by odporovalo všem zákonům přírody. To by bylo něco jako z mrtvých vstání, stejně nelogické, stejně odporující všemu, co v přírodě funguje.

Sem bych ráda vložila odkaz na jednu děsivou, ale moc užitečnou stránku. Nedopuručuji ji číst jen tak bez přípravy, některé články tam totiž umí s člověkem zamávat (když jsem tam byla poprvé, málem mě položil už jen pohled na veřejný dluh ČR, který je tam také vypočítán) Tam si můžete zjistit pravdu i s argumenty a důkazy o situaci na našem světě. Můžete tomu věřit, nebo nevěřit- ale uznejte, něco na tom opravdu být musí, protože proč jinak by se to tajilo? http://svobodnenoviny.eu/

Úspěšně jsme skoro dokončili devátý ročník, ve kterém nám náš ústav naservíroval předmět, který se jmenuje "globální výchova". Tam jsme se měli učit o problémech lidstva. Ano, probírali jsme otázky palčivé a smutné, ale...všechno jen z materiálního hlediska. Věnovali jsme se přírodním katastrofám, přelidnění, kácení lesů a atomové hrozbě, to je sice důležité...ale existují ne větší, ale i jiné problémy. Co se to například děje s celkovou společností? Proč svět ovládá komerce a chamtivost? Proč dnes pro člověka rodina, pravá láska a přátelství nic neznamená? Proč se raději honíme za dolary?

"Až bude pokácený poslední strom, až bude poslední řeka otrávená, až bude chycena poslední ryba, tehdy poznáme, že peníze se nedají jíst." (tradiční moudro indiánů z kmene Cree, jak jsem se předchvíli dozvěděla z citáty.net, kde jsem tuto pravdivou větu hledala)

A nyní poslední okruh, něco pro absolutní odpůrce školského systému...
...jak proděravět první část tohoto článku (přínosy školy) na slovní cedník?
1. A řekněte mi, kolik lidí v mém věku opravdu psát umí. Nemyslím psát jako spisovat, myslím psát v tom nejjednoduším smyslu slova. Dobře, my, koho zákon považuje za "gramotné", umíme všichni alespoň nakreslit písmenka. Ale to nestačí. Uznejte, my Češi, nemáme toho v součastnosti moc, na co bychom měli být hrdí. Tak prosím, nemordujte alespoň tu naší krásnou češtinu, vždyť jsme s háčky a čárkami ve světě opravdu výjimeční a uznejte, je to nádherná a zpěvná řeč. Dobře, možná si pomyslíte, že to tak zlé asi nebude. Ale já uš vyděla doztatek takovychto patvarú, že mně uš proztě nepřezvěčite ( a za takovouhle patlaninu jsou si ještě takové osoby schopny dodat, že "lovííískují czeštinu"). Také mě příšerně štve, když vidím, nebo slyším míchání anglikaismů, nebo rovnou angličtiny do českých vět. Ne, že bych jim to přímo zakazovala, ostatně, mohou si říkat naprosto, co chtějí, ale náchápu to. V devátenáctém století naši předci bojovali za zachování češtiny a za konec jejího poněmčování. A teď? Děláme dobrovolně sami sobě to, co nám s naší řečí chtělo tehdy provést tehdejší Rakousko-Uhersko, akorát že jsme si k tomu vybrali Velkou Británii. Není nám hanba?
Čtení. Už jste viděli člověka mého věku názorově (či spíše nenázorově?) příslušícího k většinové společnosti, jak čte? Ehm...pro ujasněnou...jak čte něco jiného než zprávy a stusy na sociálních sítích? Já tedy ještě ne. Pohrdají tím. Že prý knihy jsou "straromódní". Snad kdyby se ve škole knihy neprezentovaly jen jako "něco z čeho si máme přečíst stranu 30, protože z toho zítra píšeme test", ale jako přátelé, kteří nikdy nezradí, jako zdroje miliónů příběhů, jejihž prostřednictví můžeme žít milion dalších životů, možná by někteří změnili názor. Hodiny literatury v ústavech se vyznačují tím, že si přeříkáváme charakteristiku daného literárního žánru, pak si přeříkáme nazpaměť jména spisovatelů a zbytek hodiny trávíme tím, že si nečteme.

2. Když umím číst, nepotřebuji vidět požadovanou informaci na stranách učebnice. Uvidím ji i tak, stačí, když vím, kam se podívat.

3. Jenže dobře placená práce není všechno. Žít šťastně se dá i bez milionů na kontě, dokonce i s lehce podprůměrným platem. Není snad důležitější láska, zdraví a všeobecné štěstí? A že pokud koupíte jednu z těhle tří věcí za peníze, tak není pravá, to ví opět i ti nejmladší z nás.

"Vysoká životní úroveň spočívá v tom, že vydáváme peníze, které ještě nemáme, za věci, které nepotřebujeme, abychom imponovali lidem, které nesnášíme." - Orson Welles

...
Doufám, že se vám můj článek alespoň trošku líbil, že jsem vás urazila jen tak v míře a že budeme moct v komentářích živě diskutovat.

Na shledanou v příštím článku,
Kate Černobílá

P.S.: Ano, já vím, že na blogu mého drahého dvojčete, mé nejlepší kamarádky Karin se objevil podobný článek na stejnou tématiku. Bohužel jsme to začaly sepisovat ve stejný den (akorát že mi to sepsat trvalo dva dny, zatímco Karin si pravděpodobně vystačila s mnohem menší časovým limitem, takže její článek vyšel daleko dřív), aniž bychom věděly, že to píše i ta druhá. Takže když jsem se dneska dozvěděla, že přicházím s křížkem po funuse, trochu mě zarmoutilo, že jsem si s tím dávala tolik práce úplně zbytečnně a rozhodla jsem se, že tenhle článek vydám, i kdyby trakaře padaly. Omlouvám se, Karin. Přemýšlela jsem, jestli ti vydáním tohoto článku nemůžu nijak uškodit a došla jsem k závěru, že ne.
S touhle písemnou a zcela veřejnou omluvou chci dodat i odkaz na článek od Karin (http://reveriedreams.blog.cz/1406/takovy-ten-pocit) a doporučovala bych ho všem si přečíst (i přesto, jestli jste četli ten můj), protože je nádherně zformulovaný a já několik podstatných věcí vynechala.

Co znamená slovo "fantasmagorik"?

2. června 2014 v 7:22 | Kate Černobílá |  Přemoudřelost
Rozhodla jsem se napsat tenhle článek jen ze zoufalého nedostatku kýčů a přemoudřelých vět na tomto blogu a také proto, že bych ráda objasnila svou životní filosofii. Mělo by to tedy patřit do rubriky "řeči o sobě", jenže se mi zdá, že to více sedí do sborníku přemoudřelostí a že jistě nejsem v životním stylu, který se chystám popsat, sama a tudíž nemluvím jen o sobě. Samozřejmě, jelikož jsem si velice oblíbila dávat pod své vlastní blbosti krásné věty moudrých lidí, takže očekávejte v tomhle článku i záplavu citátů- takže pokud citáty z nějakého nepředstavitelného důvodu nemáte rádi, nedoporučuji číst dál.
....
Slova "fantasmagorie" a "fantasmagorik" (složenina "fantasy" a "magor" a koncovky "ik", aby to znělo vznešeně) jsem poprvé slyšela na vlastní uši z úst mé babičky, nevím jestli to vymyslela ona, nebo to někde slyšela, ale shodou náhod se mi strašně zalíbilo, jak to zní a začala jsem to používat taky.

A co to tedy znamená?
Většina lidí na tuhle otázku odpoví: "fanoušek fantasy filmů a knih".
Špatně.
Podle mě to slovo zahrnuje více než to.

Neznamená to být snílek, ale být extrémní snílek, plavat ve snech a představách jako v duhovém oceánu (i se žraloky! Žraloci musí být!), využívat vrozené fantasie (kterou příroda nadělila úplně každému, ať si říká kdo chce co chce)... Nestydět se za schopnost strávit značnou část dne sněním, protože snění vysvobozuje od tíživé a mnohdy nudné reality, dá se kdykoli přerušit (a tím se do reality vrátit) a kromě několika bezvýznamných roztržek s personálem školských ústavů ("Ten text je v učebnici, ne za oknem! Nedáváš pozor! Vyzkouším tě!") jsem se ještě nedoslechla o případu, kdy by snění mělo nějaké negativní účinky.

"Lidské sny jsou to, co dělá lidem problémy. Když nebudete mít sny, nebudete mít problémy, protože budete brát prostě jen to, co je. Ale pak budete postrádat lásku, protože láska je nalézání svého snu v lidech, kteří jej nemají." -Andy Warhol

Znamená to uvědomovat si krásu a cenu života. Veškerého života. Vědět, že vše živé má svou duši. Odnaučit se šlapat po mravencích, protože ti za naše problémy nemůžou. Mouchu nezabít, ale odehnat ji pryč, protože i ona je živá, stejně jako my. Občas se po cestě zastavit a obejmout strom. Uvědomit si, že dokud máme i sebeirelevantnější důvod žít, je blbost páchat sebevraždu- protože život je dar a my nemáme právo být takhle nevděční a odmítnout jej.

"Netrhejte motýlům křídla, vždyť oni pak pláčou. Nešlapte po kytkách, vždyť kytky tak krásně voní. Nezabíjejte lásku, vždyť láska je křehká jako ty kytky, a hlavně nezabíjejte lidi, vždyť lidi se milují." - John Lennon


Dále pojem "fantasmagorik" znamená nejen vybočovat z davu, ale hlavně být na to hrdý. Samotné vybočování nic neznamená. Je ti odporné vyjadřování, chování a názory většinové společnosti svých vrstevníků? Pak není nic moudřejšího, než se od ní odpojit a začít na slova jako jsou "in", "moderní", "zapadnout", "normální" kašlat z vysoka. Pravda, moc "přátel" a všeobecné oblíbenosti to člověku nezíská, ale co je lepší? Chovat se jako ovce- nesouhlasit, ale přesto přitakávat a žít v davu, ale přesto bez sebe samotného, skrývat své názory, nebo si raději jít vlastní cestou- hrdě křičet své názory do světa, protože se za ně nestydíte, chovat se tak divně, jak jen vám vaše srdce káže a mít jen pár přátel, ale za to pravých? Jenže někteří lidé se stydí za to, že mají jiný názor. A proč?

"Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi." - Kurt Cobain


Myslím, že dalším aspektem toho, býti fantasmagorikem, je věřit. Nemyslím náboženství, protože na to má každý svůj názor a přiznávám, můj osobní názor na náboženství taky není zrovna kladný. Myslím tím věřit v nemožné, v to, že náš svět ještě není jen obrovská koule posetá znečištěním, kovem a plastem, že ještě existují kouzla, že jsme je ještě nezahnali všechny. Že existuje pravá láska i tam, kde vládnou peníze a chamtivost. Že pravé přátelství zboří nejednu zeď. Že ve společnosti, kde by leckdo za prachy prodal vlastní babičku existují lidé, kteří by za svou rodinu položili bez váhání život. Že exitují bytosti, které jsou s námi, jen se nám neukazují, protože bychom je tak akorát zavřeli do klecí. Že k nám zvířata, rostliny a všechno živé promlouvá, jen my je neslyšíme. Že slovo "nesmysl" označuje věc, ve kterou téměř nikdo nevěří a ona přece jen třeba existuje...a že "Ještě jsem to neviděl, takže to neexistuje!" není žádný argument a "Věda říká, že to neexistuje, takže to neexistuje!" je jen chabá výtočka realistů, kteří se z toho snaží vykroutit. Ano, jsme blázni, když tomu všemu věříme. Úplně šílení. Ale už jste slyšeli o člověku s normálním, naprosto realisticky funkčním rozumem, který změnil svět? A o naprosto duševně zdravém materialistovi, který by byl šťastnější, než blázen?

"Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt." - Robert Fulghum


....
Tohle všechno pro mě osobně znamená být fantasmagorik. Věřím, že v tomhle přesvědčení nejsem sama a že nás, extrémní snílky po tomle článku moc neodsuzujete, ostatně, každý má na svůj vlastní názor právo.
Mimochodem, potkala jsem už spoustu lidí, kteří mi tvrdili, jací že to nejsou skalní fantasmagorici proto, "protože mají rádi Upíří deníky". Já ale o fantasmagorii mluvím jako o životním stylu, ne o filmových preferencích. Samozřejmě, je prokázáno, že velká většina fantasmagoriků si oblíbila překvapivě fantasy a sci-fi knihy a filmy. Ráda bych teď na objasněnou, proč já osobně také volím četbu a filmy, které nejsou z běžného života, věnovala následující odstavece vysvětlením těchto žánrů.

Mnoho lidí zaměňuje fantasy s pohádkou. To je předsudek. Ano, oba žánry obsahují smyšlené světy, nadpřirozené bytosti a kouzla, ale tím všechna stejnost končí.

Hlavní rozdíl je, že pohádka se snaží dávat ponaučení o tom, že dobro vyhraje za každých okolností. Snaží se všípit dětem do hlavy, že s poctivostí nejdál dojdou a že odvážný a moudrý zvítězí zákonitě nad zbabělým a hloupým. Také mnoho z nich obsahuje pestrou paletu předsudků- například, že zlo musí být vždycky hloupé, ošklivé a neschopné (a přesto až do příchodu hlavního hrdiny terorizuje nejen království, ale i všech těch sedm hor a sedm řek), že ženy jsou slabé a hodí se jen k domácím pracem a nechávání se zachraňovat před draky a že hlavní hrdina je dobro a tudíž musí mít všechny kladné vlastnosti světa. Samozřejmě, ne zdaleka všechny pohádky jsou přehlídka předsudků, ale velká většina ano. V pohádce vždy na konci zlý černokněžník (oblečený vždy v černé barvě, všimněte si) zbaběle utíká a všechno dobro v království se veselí. Nutno podotknout, že devadesát procent pohádek mívá jednoduchý, až primitivní děj.

Zato fantasy nepotřebuje udílet žádná ponaučení. Většinou aktuální problémy našeho světa jsou převáděny do reálií smyšleného světa. Fantasy se taktéž pozastavuje nad chamtivostí, lidskou nenávistí, rasismem, lhostejností, komercí, ale neřeší tyhle problémy jednoduchou cestou jako pohádka, ale nechává je vyznít, dojít do extrémů, aby autor varoval náš svět, jak jednou můžeme dopadnout. Samozřejmě, většinou to skončí dobře, ale z vlastní zkušenosti můžu říct, že někdy jen proto, že si autor svůj svět a své postavy příliš zamiloval a nechce se mu je ničit. Děj bývá složitý, zamotaný a rozvětvený. Fantasy popisuje přátelství na život a na smrt, věčnou lásku, rodinná pouta pevnější než ocel, boje o ideály i o samotné přežití, také radost i smutek. Mnoho fantasy filmů a knih obsahuje také velice drastické scény, což je další odlišnost od pohádky. V pohádkách neteče krev, ve fantasy teče někdy až proudem. Sci-fi je podle mého názoru fantasy velice podobné, jen kouzla se nahrazují vysoce pokročilými technologiemi.

Fantasy je také velice těžké napsat, protože spisovatel si musí zjišťovat informace z každého odvětví, se kterým se v psaní setká (například- zbraně všeho druhu, šerm, lukostřelba, lodě, letadla, koně, výroba sušenek, přežití v přírodě, vojenská strategie, šachy, převody jednotek, auta...). Naštěstí si ale to, s čím si opravdu neví rady, může od základu vymyslet. Vymýšlet ostatně musí. V jiných žánrech máte alespoň daný svět odehrávání. Ve fantasy začínáte úplně do píky. Vymýšlíte svět samotný, principy fungování onoho světa, postavy, jejich životní příběhy...
Možná je jen trochu těžké vyjít s fantasy spisovatelem pod jednou střechou. Víte, když si pijete svůj večerní šálek kávy a váš pisatelský spolubydlící k vám znenadání přiběhne s šíleně nadšeným výrazem ve tváři a položí vám otázku typu: "Mami, kdyby se lodi ulomil stěžeň a blízko ní by byla další loď, dal by se ulomený stěžeň použít jako zbraň ke zlomení stěžně té druhé lodi?", asi vás to trochu otráví. Také být v jeho přítomnosti ve školském ústavu není doporučeno. Pokud máte nějaké nejapné poznámky k jeho vzhledu či chování a zamumláte si je pod vousy, může se vám stát, že mám dotyčný zašermuje pravítkem před obličejem a ječí na vás: "Postav se, zbabělče, a řekni mi to do očí!". Vím to z vlastní zkušenosti(já jsem mimochodem ta, kdo šermuje lidem před nosy pravítkem, ne ta oběť, pro vysvětlenou).

Doufám, že se vám tenhle shluk na sebe nenavazujích písmen článek líbil a že se mi nepovedlo vás náhodou k smrti urazit, protože to nebylo účelem. A co vy? Jste také fantasmagorici? Nebo spisovatelé fantasy? Nebo alespoň máte rádi fantasy filmy a knihy?

Loučí se prozatím,
Kate Černobílá